Archiv štítku: avantgarde

Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.


My Live Evil – Próra v tyči

My Live Evil - Próra v tyči

Země: Slovensko
Žánr: avantgarde / experimental / classical
Datum vydání: 8.2.2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Dein schones Flane und du und du und du
02. Oh Ludwig
03. Zahrad

Hrací doba: 26:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi si představíme zase jednu pozoruhodnou šílenost – anebo spíš šialenosť s ohledem na původ My Live Evil. Tahle slovenská formace se totiž na svém čtvrtém počinu představuje ve víru experimentu, invence a nutkání pojmout věci trochu jinak, než je běžně zvykem. Přitom se ale v případě „Próra v tyči“ nejedná o bezduchou improvizační masturbaci, nýbrž o album, jímž se prolíná ústřední myšlenka. Která je nakonec dost důležitá a bez níž nahrávka nemůže fungovat ani zdaleka tak uspokojivým způsobem, jakým funguje s ní.

Předně si zkusíme rozebrat název „Próra v tyči“, což bude úvodní krůček k uchopení tohoto proudu zvuků, jenž na první poslech zní pouze jako experimentální guláš. Prora je mamutí megalomanský komplex, který v letech 1936-1939 vybudoval nacistický režim na pláži na ostrově Rujána. Ten měl sloužit jako dovolenkový resort pro německé občany a byl vyprojektován, aby dokázal pojmout až neuvěřitelných 20 000 lidí zároveň. Veškeré pokoje byly s výhledem na moře, protože i obyčejný německý dělník měl mít nárok na dovolenou na pláži s výhledem na moře.

Co se oné tyče týče (krásné spojení, ne?), předpokládám, že bude mít souvislost se samotnými My Live Evil a jejich koncertní prezentací, která ostatně přímo souvisí i s „Próra v tyči“, jelikož jde o živé album. Vedle dvou hudebníků, Alexandera Platznera a Miroslava Tótha, je totiž součástí i Shiva, jež na pódiu předvádí pole dance. A myslím, že právě odsud se vzala ona tyč v názvu.

Hudební náplň „Próra v tyči“ ovšem souvisí víc s Prorou. My Live Evil si totiž položili zajímavou otázku – jakou hudbu mohli poslouchat Němci relaxující na dovolené na pláži u Baltského moře, zatímco jejich armáda rozpoutala po celé Evropě válečné peklo?

Odpovědí je právě „Próra v tyči“ – 26minutová magořina, která míchá pasáže skladeb (klasických) německých, rakouských a francouzských skladatelů (Anton Bruckner, Richard Wagner, Serge Gainsbourg) se saxofonovým zvěrstvem. Srážkou dvou zdánlivě protichůdných světů vzniká symfonicko-experimentální eskapáda, v níž se plynule střídá teatrálnost, vzletnost, temnota i hluková kakofonie, přičemž právě poslední jmenovaná poloha má asi ze všech navrch.

Na první poslech z toho jde skutečně hlava kolem a „Próra v tyči“ se tváří jako neuchopitelná nahrávka, na níž je nejsrozumitelnější potlesk publika (live album, pamatujeme?). Stačí se ovšem nenechat odradit, poněvadž prvotní zhrození dost rychle přejde. Přinejmenším v mém případu tomu tak bylo. Záhy jsem zjistil, že čím déle „Próra v tyči“ poslouchám, tím víc nahrávce nejenže rozumím, ale tím víc si ji také užívám.

Na jednu stranu je to nesporně zvrhlé, ale svým způsobem je ta kombinace dost fascinující a lákavá, až jsem si nejednou říkal, že by deska klidně mohla být i delší a vůbec by mi to nevadilo. Prezentovaná sonická avantgarda totiž stojí někde napůl cesty mezi šílenstvím a genialitou. Zcela nepochybně se nejedná o počin, jaký bych musel slyšet každý den, ale jsem si docela jistý, že čas od času se k němu rozhodně vrátím. Na to je „Próra v tyči“ příliš nevšední, aby se na ni jen prášilo v poličce…


Tele.S.Therion – Luzifers Abschied

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

Země: ?
Žánr: avantgarde / experimental / drone / neoclassical
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Minotauro Records

Tracklist:
01. Eingang | Periode I-IV
02. Periode V-VI
03. Periode VII-IX
04. Periode X-XII
05. Periode XIII | Ausgang

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno.

Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11. Na druhou stranu, průvodní informace k recenzovanému počinu uvádějí jakožto stěžejní postavu entitu s názvem Akousmatikoi. Vyberte si sami, kde je pravda.

Víc nám asi bude platné sdělení, že „Luzifers Abschied“ je inspirováno stejnojmenným čtvrtým dějstvím opery „Samstag aus Licht“ (složena v letech 1981-1983, poprvé hrána v roce 1984 v Miláně) německého skladatele Karlheinze Stockhausena, která je druhou částí sedmidílného operního cyklu „Licht: die sieben Tage der Woche“. Už tohle sdělení by mělo patřičně upoutat pozornost každého posluchačského intelektuála, protože když něco přímo vychází z díla jednoho z největších hudebních vizionářů 20. století, už by to něco mělo znamenat.

Já si tu nehodlám honit triko a hrát si na to, že moje hovno smrdí po fialkách, takže nebudu kecat a klidně řeknu, že jakkoliv mám ke jménu Karlheinze Stockhausena vysoký respekt, jeho tvorbu podrobně fakt neznám, tudíž neznám ani výše zmiňované dílo. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že nedokážu posoudit, nakolik je „Luzifers Abschied“ – myšleno deska Tele.S.Therion – interpretací originálu, předělávkou nebo svébytným hudebním monumentem, jenž se pouze vzdáleně inspiroval nějakou myšlenkou či uchopením formy. To nevím. Mám před sebou pouze album jako takové bez kontextu a mohu o něm říct, že je přinejmenším zajímavé.

Již dle úvodu recenze je vám asi jasné, že poslech „Luzifers Abschied“ dá docela zabrat. Tele.S.Therion svou tvorbu popisují jako „acousmatic black metal“. Pokud nevíte, co byste si pod tím měli představit, zkuste kliknout levým myšítkem na tento odkaz a něco málo si počíst. Rovnou vás ale mohu upozornit, že očekávat black metal byste neměli. „Luzifers Abschied“ je deska stojící na hučivým dronových plochách, týrání klasických nástrojů, depresivních elektronických pazvucích až antizvucích a expresivní vokální stránce.

Tele.S.Therion

Právě vokály patří k nejnápadnějším prvkům „Luzifers Abschied“, ale nazývat je zpěvem by bylo značně zavádějící. Asi nejblíže ke zpěvu mají pekelné deklamace. Jinde ovšem uslyšíte líté animální skřeky, které svou intenzitou dají vzpomenout i na samotné Stalaggh a Gulaggh, tedy jedno z nejšílenější nehudebních zvěrstev, jaké kdy chorá lidská mysl dokázala vytvořit. Vzhledem k instrumentální náplni je zřejmé, že o něco blíž má „Luzifers Abschied“ ke Gulaggh a jejich arci-depresivnímu opusu „Vorkuta“. Možná silná slova, možná je pravda, že až takovéto úrovně zrůdnosti Tele.S.Therion nedosahují, ale buďte si jisti, že k ní nemají daleko. I „Luzifers Abschied“ má v sobě notný kus šílenství – a to nemusíte brát jen jako metaforu.

Dovolím si tvrdit, že „Luzifers Abschied“ je album, jehož obsah dokáže pocuchat nervy. Nejedná se o hudbu ve smyslu zábavy, spíš jde o sonickou výpravu na hranice snesitelnosti, kde přežijí jen ti nejodvážnější, ale za stavů nemocné mysli se v tomto obskurním labyrintu akustického hnusu dají nalézt silné zážitky. Možná ne hudební, ale dozajista umělecké v tom pravém slova smyslu.

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied


Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!


Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.


Område – Nåde

Område - Nåde

Země: Francie
Žánr: avantgarde electronica
Datum vydání: 26.5.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Malum
02. XII
03. Enter
04. Hänelle
05. Styrking leið
06. The Same for the Worst
07. Baldar Jainko
08. Falaich

Hrací doba: 49:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Francouzští Område vzbudili pozornost již před dvěma lety, kdy za pomoci italského vydavatelství My Kingdom Music pustili do světa své debutové album „Edari“. To muselo zaujmout snad každého milovníka stylově neohraničených a nesvázaných žánrových míchanic, experimentů a avantgardních tendencí. Kapela si v mezičase přestala hrát na tajemné utajování, z jaké země pochází, v tomto případě to bylo spíš na škodu a navíc zbytečné, když nebyl problém si původ dle indicií domyslet, a po kladně přijaté prvotině se vrhla na přípravu druhé desky.

Situace je klasická, již tolikrát viděná a zažitá. Debutové „Edari“ se objevilo zničehonic a zapůsobilo – mělo v rukávu eso v podobě překvapení a neočekávanosti. Skrývá-li v sobě nějaké album takovou kvalitu a zajímavost jako právě „Edari“, jen těžko může danou konstelaci nepřetavit ve výborný zážitek a vysoce pozitivní dojem. Zato pokračování „Nåde“ je v mnohonásobně těžší roli – zde jsou očekávání naopak vysoká, je nutno stvrdit pozici a ukázat, že to napoprvé nebyla náhoda.

Když už jsem se s „Nåde“ nějakou chvíli seznamoval a začaly vznikat první usedlejší dojmy z poslechu, říkal jsem si, že jde o velmi povedené pokračování, ale že „Edari“ asi bylo o něco lepší. A určitou dobu jsem v takovém přesvědčení žil. Až zpětný poslech debutu mě vyvedl z omylu a připomněl, že „Edari“ navzdory svým kvalitám obsahovalo i písně, které se relativně rychle ohrály. Což o to, „Nåde“ s podobným neduhem do jisté míry zápolí taktéž (třeba určité momenty v „XII“… jiné jsou zde ovšem naopak parádní), ale není to nijak zásadní a dá se s tím pohodlně žít, aniž by tím výsledný dojem nějak extrémně trpěl.

Je tu však jedna výjimka a v tomto ohledu musím uznat, že „Edari“ vede – nevzpomínám si totiž, že by se na prvotině nacházela nějaká písnička, která by mě, nač chodit kolem horké kaše, srala. Mám na mysli pátou „Styrking leið“, jež sice v druhé polovině nabídne několik vcelku hezkých melodií a vygradované finále je dobré, ale… Chápu, že Område z velké části stavějí na míchání mnoha žánru, jenže pasáže, s nimiž by se neztratili ani ve slaďoučkém infantilním komerčním popíku, by si odpustit fakt mohli.

První polovinu „Styrking leið“ však považuji za jediný zásadní přešlap, jehož se Område na „Nåde“ dopustili. Jinak jim ta rozmanitá mozaika funguje bez větších zádrhelů. Opět se vychází z jemnějších elektronických žánrů, na něž se nabalují soundtrackové plochy, rock, noirový saxofon, smyčce, ambientní motivy. Område dokážou pohladit, nabídnout kousek melancholie, poté zvážnět, přijít s naléhavosti, pak zase trochu potemnět a zazlobit, ale především – zvládnou tenhle pestrý nadžánrový koktejl bez větších zádrhelů kočírovat a neztratit nit. Jinak řečeno, stále mi to zní jako logická deska s jasnou vizí, nikoliv jako splácaný dort pejska a kočičky, což mnohdy bývá jeden ze základních kamenů úrazu podobně laděných spolků.

Vzato kolem a kolem tedy mohu jen stěží vyhlásit něco jiného než spokojenost. Ne nadšení nebo nekritický obdiv, jen spokojenost – zato poctivou. Povedená a chutná záležitost, která za slyšení stojí – obzvlášť jestli máte rádi skupiny jako ManesUlverThee Maldoror Kollective či Lethe (u některých se samozřejmě myslí jen určité části jejich diskografie).


Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Horse Lords, Cloud Becomes Your Hand

Horse Lords

Datum: 10.4.2017
Místo: Praha, (A)VOID Floating Gallery

Účinkující: Cloud Becomes Your Hand, Horse Lords

S americkými Horse Lords jsem se prvně setkal asi rok nazpět za pomoci tehdy vydané řadovky. V českých končinách nás takových nejspíš moc nebylo, internet prázdný, bez nadšení, odsudků, slov, loňskému koncertu v Brně navzdory. Z cizích krajin naopak reakce přicházely. Horse Lords tedy bezejmennými rozhodně nejsou. A svět? Ten možná ještě není tak malý, jak se dnes s oblibou pravívá, však Vltava od jednoho vzpomínaného pondělka ví.

Rok starému setkání dali Horse Lords název „Interventions“. Krom toho, že bylo zatraceně náročné na strávení, nabídlo minimalistický, přesto energií hýřící experimentální rock s mámivými rytmy i saxofonem. Mělo slabší místa, jistě, nezavírám oči, ale celkově dokázalo nemálo, třeba ukázat předpoklady pro setkání živá. Jedna z příležitostí k ověření koncertního potenciálu se nakonec naskytla i milé Praze. Inkriminovaného večera v tom Horse Lords nebyli sami, do plovoucího prostor (A)VOID k sobě přibalili krajany Cloud Becomes Your Hand, těleso, o jehož hudbě jsem naopak neměl jediné zvěsti. Být překvapen ale nebývá na škodu.

První překvapení každopádně nepatřilo k těm nejmilejším, plánovaný start v osm se odkládá. Mé kroky zatím vedou čerstvě setmělou náplavkou, ve vzduchu den uzavírající větrno, předzvěst blížících se kapek. A kdo ví, jestli se vůbec blíží. Jako první z předkapel proto dávám vzdouvající se vlny a duo kytara–hlas s třetím hráčem alkoholem. Občas akord dva vedle, jindy zas přestávka na hec o třetího, který není jen do počtu. Nakonec se ozvou i tóny z lodi, to když Cloud Becomes Your Hand začínají konečně servírovat.

Neměl jsem tu čest, ani studiovou, ani koncertní, takže tentokrát bez předsudků. Američané přijeli v šesti, spolu s hudební i nástrojovou rozmanitostí. Hrabe se do kytar, kláves, xylofonů, jsou tu taky bicí a úchylné housličky a oblečky a ještě další nástroje, všechno, na co se dá v okolí hrát, strop je přitažlivě blízko. Cloud Becomes Your Hand nejen na lodi kotví v avant-progových vodách, nezaleknou se ale jakékoli přísady, včetně až popových motivů, třebaže absurditou a nadhledem patřičně zdeformovaných. Humor vládne, čepka na čepku, přehrávání, pitvoření. Kupa humoru, bezděčná písknutí a ťuknutí za prostředky povolené, ba dokonce vítané. Energie z pódia prýští tryskem a zanedlouho taky dohrává. Navzdory takřka čtyřicet minut dlouhému zpoždění a rozmluvám s prázdnem – ještě si o tom povíme – velmi poctivý set. Takhle si představuji radost.

Kroky do neznáma pryč a za chvíli už Horse Lords. První tóny mezi námi, bude se ctít deska. Šlape to přesně dle očekávání. Jako hodinky, ale hodinky se srdcem, se schopností na tikotu vytvářet neobvyklé cesty a hypnotizovat jimi. Houpeme se, spolu s baskytarou, kytarou, bicími a Andrewem v čele. Čelíme jeho perkusím i elektrikou nadopovanému saxofonu, který neční, ale podporuje rytmický ráz hudební posádky. Rytmy se proplétají a smílají vše kolem pro soukromé účely. Tornádo. Zbývá než jen valit oči, kroutit nevěřícně vším možným a být rád, že pro prázdno – ještě si o tom povíme – Horse Lords zahráli s takovým zápalem. Fenomenální!

Poslední tón v nenávratnu, vítám zpátky na zemi. Kouknu kolem, řekněme tak dvacet lidí, těch přiměřeně vnímajících a platících ještě o kus míň. Už si o tom povídáme. Ale vlastně k tomu nemám moc co říct, snad jen škoda. A zároveň velké díky, že jste to, řekoplavci, nezabalili. Záhy mizím, rekapituluji. Mé kroky zatím vedou dávno setmělou náplavkou. Vítr, předzvěst blížících se kapek, za mnou. Prší.


Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…