Archiv štítku: avantgarde

Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…


Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree

Země: Austrálie
Žánr: ambient / electronica / alternative rock / experimental
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Bad Seed Ltd.

Tracklist:
01. Jesus Alone
02. Rings of Saturn
03. Girl in Amber
04. Magneto
05. Anthrocene
06. I Need You
07. Distant Sky
08. Skeleton Tree

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Prvnípohled (H.):

Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.

V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.

V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.

Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.

Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.

Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.

Nick Cave & the Bad Seeds

Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.

Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.

Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…


Druhý pohled (Kaša):

Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.

Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.

Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.

Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.


House of Rabbits – Songs of Charivari

House of Rabbits - Songs of Charivari

Země: USA
Žánr: avantgarde / experimental rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Grotesque Requords

Tracklist:
01. Charivari Overture
02. By the Neck
03. Grandfather Cock
04. Traje de luces
05. The Beating of Señor Hammerheart
06. Madame Orifices
07. Trophy Widow
08. Eyeful Tower
09. The Laundress and the Landmines
10. She Drinks from the Golden Fountain
11. Reflecting Pane
12. March of the Ostrich-Eyed
13. Skimmington’s Last Ride
14. Voyeurville

Hrací doba: 53:26

Odkazy:
web / web / facebook / twitter / bandcamp

Když se na nějakou nahrávku strašně moc těšíte, očekáváte od ní to nejlepší a ona je pak skutečně tak dobrá, jak jste doufali, a splnila veškeré naděje, jaké jste do ní vkládali, tak… je to prostě radost. Nevím jak vy, ale já tu radost prostě mívám, že je to vážně tak moc super, jak si to člověk představoval. Vedle toho je tu ovšem ještě jiná situace, kdy člověka nějaké album může upřímně potěšit. Mám tím na mysli moment, kdy od toho naopak nečekáte vůbec nic, nevíte, o čem to bude, prostě jen zkoušíte naslepo. Pustíte si to a hned s prvním poslechem vám spadne brada na zem, čelist pod stůl a ucítíte, že před sebou máte – nefalšovanou lahůdku. A přesně tohle je případ House of Rabbits.

Mohlo by se zdát, že House of Rabbits jsou novou mladou kapelou, nicméně i navzdory tomu, že „Songs of Charivari“ je dlouhohrajícím debutem formace, jde jen o zdání. Kořeny House of Rabbits totiž vězí v avantgardní skupině FEASTofFETUS, o níž jsem já osobně doposud neslyšel, ale po zkušenosti s novým působištěm tří členů jsem si pustil ukázky ze tří vydaných alb a musím říct, že i zde se jedná o vysoce zajímavou záležitost, na níž se v dohledné době určitě s chutí podívám.

Nicméně zpátky k House of Rabbits, kteří vznikli v roce 2014 poté, co FEASTofFETUS prošli změnami v sestavě a v novém složení se začala vznikající tvorba odchylovat z dřívějších kolejí. Předchozí formace skonala a na svět přišli House of Rabbits, jejichž první známkou života bylo „Demo 2014“, které je v našem povídání důležitější, než jak by mohlo na první pohled vypadat. Na základě čtyř přítomných písní totiž Jess Cron, hlavní skladatel a zpěvák kapely, sepsal scénář k divadelní hře a záhy jej následovalo dalších deset skladeb. Muzikál „Charivari in Voyeurville“ měl premiéru v loňském roce, posbíral několik cen a měl i slušný divácký úspěch.

Deska „Songs of Charivari“ pak není ničím než kolekcí oněch 14 písní (deset novějších + čtyři z demosnímku) vycházející jako deska, s níž kapele vypomohl Jason Schimmel ze Secret Chiefs 3 (tohle jméno všem příznivcům avantgardy bude jistě známo). Po jeho vydání jsem se o House of Rabbits dozvěděl i já, a aniž bych tušil cokoliv o nějaké divadelní hře, hodně rychle jsem se do „Songs of Charivari“ zamiloval.

Netvařte se, že vám to celé už teď nezní zajímavě – jistěže zní, vidím vám až do žaludku! Nicméně chápu, že již začínáte být trochu netrpěliví a chcete, abychom se v našem povídání konečně dostali k jádru pudla, tomu nejpodstatnějšímu, oč tu běží – co to je vlastně za muziku. Žádný problém, vaše přání je mi rozkazem (neplatí obecně – blowjoby gratis fakt nedávám), pojďme na věc!

Sice to podrobně nepopíše, co všechno je na nahrávce ke slyšení, ale její podstatu snad přijatelným způsobem vystihne triviální tvrzení, že „Songs of Charivari“ je především avantgardně rockovou jízdou, kde jeden bravurní nápad střídá další. Už jen z podstaty toho, že se vlastně jedná o doprovod k divadelní hře, asi nepřekvapí, že je to muzika teatrálnější (a to včetně vymazlené a velmi variabilní vokální stránky), expresivní, místy snad i kabaretní. A v neposlední řadě rovněž náladově rozmanitá… a vlastně nejen náladově. Narazíte zde na pasáže, za něž by se nemusel stydět ani takový Mike Patton, jindy si člověk vzpomene třebas na Thee Maldoror Kollective, tuhle se zas objeví moment, který by se vůbec neztratil v soundtracku k nějakému snímku od Tima Burtona, jiné chvíle jsou čistý prog rock, jinde jsou zas čtverácké odkazy na staré rockové klasiky a nakonec to všechno shodí pošukanost evokující The Tiger Lillies.

House of Rabbits

Možná to zní jako pověstný dort pejska a kočičky, ale věřte tomu, že ono to celé drží pohromadě naprosto přirozeně a i tehdy, když se nálady střídají jen v rámci jedné písně, to stále dává smysl a vůbec to nepůsobí strojeně či násilně. Snad i díky tomu je zcela samozřejmě, že v jádru hravá deska nabízí i temné, ba dokonce groteskní momenty, dekadenci, dokonce i orientální motiv či množství vysloveně působivých nápadů. Abychom nemluvili čistě v obecné rovině, tak také zmiňme nějaké konkrétní příklady ilustrativně reprezentující, o čem „Songs of Charivari“ je a jak dobré album to je… sice se vybírá těžko, ale tak třeba: „Traje de luces“, „The Beating of Señor Hammerheart“, „The Laundress and the Landmines“„She Drinks from the Golden Fountain“ (pasáž s mluveným slovem je naprosto dokonalá!) nebo „March of the Ostrich-Eyed“.

Chtěl bych ovšem explicitně zdůraznit, že „Songs of Charivari“ je skvělé od začátku do konce. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak a každá skladba do jedné nabízí mnoho zajímavého k poslechu. Ve skutečnosti bych mohl místo výše jmenované pětice zmínit jakýchkoliv pět jiných songů a vůbec bych nekecal – a taky věřte tomu, že mám vždycky chuť za vrchol označit tu píseň, jež mi zrovna hraje, až tak dobré to je. Já osobně se královsky bavím celých 53 minut, aniž bych se byť i jen na chvilku nudil, což platí i po nějaké té desítce (ne jedné) protočení. Což mi připomíná další obrovské plus celého počinu – je jím obrovská trvanlivost, protože tohle se nedá vypnout ani tehdy, když už to znáte nazpaměť, a i tehdy je to stále strašně zábavné.

Když jsem hned na začátku recenze naznačoval cosi o padání čelisti pod stůl, nepřeháněl jsem. Nestydím se to přiznat – House of Rabbits mě jednoduše dostali, smekám pomyslný klobouk a klaním se, jelikož tady prostě nevidím vůbec nic, co bych mohl ani ne vytknout, ale dokonce co bych mohl nepochválit. Poslech „Songs of Charivari“ jsem si užil v tom pravém slova smyslu a nepochybujte o tom, že budu v tom hodlám pokračovat, protože tohle je jedna z těch věcí, k nimž se vyplatí se vracet i zpětně a s dlouhým časovým odstupem. Povinná koupě a zároveň černý kůň, až se budou v lednu vybírat nejlepší desky roku 2016.


Krasseville – Nous sommes faux

Krasseville - Nous sommes faux
Země: Francie
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 6.12.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Intro
02. Nihil Time Funeral Process
03. De sangre y mugre
04. Love Sucks and Hurts
05. Tête creuse
06. In Krasseville Everything’s Fine
07. Nous sommes faux
08. De sangre y mugre (outro)
09. Intro de la fin
10. K.G.B.

Hrací doba: 27:57

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Na rovinu – tohle je fakt skvělá záležitost. Francouzští Krasseville jsou dle všeho pořádní výtečníci, a jestli něco nemají rádi, tak je to klišé, průměrnost a obyčejnost. Alespoň tedy soudě na základě jejich debutové desky „Nous sommes faux“. Tady jde legrace stranou, přátelé. Věřte mi, že tahle muzika je bez jakékoliv nadsázky či přehánění prostě fantastická. Skutečně ano – a to i navzdory tomu, že název nahrávky v překladu znamená Jsme falešní.

Popravdě řečeno, já sám toho o Krasseville příliš nevím. Přiznávám se, že jsem docela záměrně ani nepátral jinak než jen povrchně, protože v některých případech těm skupinám prostě sluší, když o nich příliš nevíte a máte před sebou jen tu samotnou muziku bez jakýchkoliv předsudků. Jednotliví členové Krasseville se prý nějak motali nebo snad dokonce ještě motají i kolem nějakých blackmetalových kapel, ale to je úplně jedno. Tady je mnohem hezčí nevědět a jen vnímat těch pár náznaků, že tohle bude po čertech vypečená věcička. Třeba nehorázně „wtf“ koláže na Facebooku kapely. Anebo přebal „Nous sommes faux“, který vypadá spíše jako filmový plakát, a to včetně obsazení, titulků a citace z recenze – z nějakého mně neznámého důvodu je to slovenská recenze a ve slovenském originále, což mezi vší francouzštinou působí zvláštně. Ale to mi u zvláštní skupiny se zvláštní hudbou připadá zcela adekvátní.

Jak jste si nejspíš všimli, v informačním boxu u recenze jsem se s tím příliš nedlabal a muziku jsem označil vcelku jednoduchým pojmem avantgarde. To dle mého názoru vlastní náplni „Nous sommes faux“ odpovídá a věřím tomu, že pokud si album poslechnete, tak mi v tomto ohledu dáte za pravdu. Nicméně pro nezasvěceného posluchače to nejspíš příliš užitku nemá, protože mu tahle žánrová škatulka neřekne nejspíš vůbec nic. Šlo by to tedy popsat i jinak? Inu, docela vágně by se dalo říct, že jde o takový dekadentní pop rock. Hodně vágně.

Nedokážu říct, jaký žánr má na „Nous sommes faux“ navrch, pocitově žádný. Formálně je to možná jemný rock, do něhož vstupují někdy popové, jindy prostě „jenom“ krásné melodie. To je dejme případ „De sangre y mugre“ či titulní „Nous sommes faux“. Vedle toho však mají na desce své právoplatné atmosférické ambientní instrumentálky jako „Love Sucks and Hurts“ a „K.G.B.“ nebo minimalistické, žánrově nezařaditelné skladby typu „In Krasseville Everything’s Fine“ či „Intro de la fin“. Ale úplně stejně sem patří i třeba rozverná „De sangre y mugre (outro)“ anebo naopak vážnější „Tête cause“ a noirová „Nihil Time Funeral Process“. Zároveň se na nahrávce vedle dvou výše zmíněných žánrů místy uživí nádech šansonu nebo snad dokonce i jazzový feeling. A tohle všechno Krasseville předvádějí na ploše pouhých 28 minut, aniž by zněli jakkoliv neuspořádaně. Právě naopak – všechny různorodé vlivy jsou na „Nous sommes faux“ zcela přirozeně zapuštěné do jednoho velkého, prazvláštně znějícího celku, jehož účinek je prostě silný.

„Nous sommes faux“ má ovšem ještě jednu vysoce zajímavou vlastnost. Nejen díky svému plakátovému obalu a díky vědomí, že Krasseville asi budou na filmy obecně nějak zatížení, když se právě kolem nich točí notná část jejich příspěvků na Facebooku, ale právě i díky vlastní hudbě a jejímu vývoji deska působí, jako kdyby byla soundtrackem k neexistujícímu snímku (což třeba možná je, nevím… vůbec by mě to nepřekvapilo). A jaký ten snímek je? Opět mohu použít dva přívlastky, které již padly výše – dekadentní a noirový.

„Nous sommes faux“ má vlastně jen jeden zásadní nedostatek. Je totiž strašně kraťoučké. Album vážně trvá žalostných 28 minut, což je na takovou parádu zoufale málo, protože v případě, jako je tento, bych si nechal líbit klidně i přes hodinu. A tahle krátká stopáž má ještě jeden nepříjemný důsledek – počin se prostě ohraje. Mně osobně se totiž „Nous sommes faux“ líbilo tak moc, že jsem jej hrál pořád dokola, a kvůli oné slabé půlhodince to prostě za chvíli znáte celé zpaměti. Říkáte si, že to může vyřešit zpětné dohledání starší tvorby? No, bohužel nemůže. Deska je totiž debutem Krasseville a před ním vyšel jen jeden demosnímek, jehož notná část se shoduje i s obsahem aktuální nahrávky.

Nicméně nechápejte špatně. „Nous sommes faux“ je stále excelentním počinem, který stojí za to, abyste se do něj pustili a abyste s ním svému přehrávači dali zabrat. Jděte, kupte, užívejte si.

Krasseville - Nous sommes faux


Sebkha-Chott, Contrastic, Masáž

Sebkha-Chott
Datum: 8.11.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Contrastic, Masáž, Sebkha-Chott

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Nedělní sranda v Modré Vopici rozhodně nebyla prvním klubovým vystoupením francouzských šílenců Sebkha-Chott v naší republice (vzpomínám si, že minimálně v roce 2008 tu hráli v Praze společně s Unexpect, což je jeden z těch koncertů, u nichž mě moje neúčast mrzí i po letech), nicméně většina lidí je asi bude znát především díky několika účastem na festivalu Brutal Assault. Ostatně, i já jsem je – shodou okolností to bylo rovněž v roce 2008 – poprvé viděl živě právě tam. Jejich další josefovské koncerty mě už minuly, protože se v nadcházejících letech vždy odehrály zrovna na těch ročnících, na nichž jsem nebyl, nicméně o to větší motivace byla si v osobním kalendáři vyhradit volný večer na 8. listopadu léta Páně 2015…

Samozřejmě, hlavním chodem byla avantgardní zvrhlost z Francie, ale ani dvě domácí předkapely nebyly bez zajímavosti. Jako první se totiž nepříliš početnému publiku představila Masáž, což je jen o kousek menší úlet než samotní Sebkha-Chott, ale i tak dost velký úlet na to, aby šlo téhle tříčlenné přetěžké alternativě udělit titul instantního kultu. Pokud jste neměli tu čest s jejich letošním debutem „Kvok!“ (už jen ten název!), tak je to – s nadsázkou řečeno – cosi jako akustický experimentální metal. A přesně takhle to vypadalo i živě – Ivan na akustiku hobloval takovým způsobem, že by na to i Impaled Northern Moonforest mohli být pyšní, a baskytara s bicími to doplňovaly šílenými rytmy a leckdy až grindovým sypaním (žádné překvapení – zasvěcení jistě vědí, že Michal a Čert pocházejí z Gride).

Sice byla trochu škoda, že v živém podání měly především bicí hodně navrch a místy akustickou kytaru docela přebíjely, ale nebylo to natolik zásadní, aby to vystoupení zkazilo. Kdo má pro takové šílenosti smysl (což myslím byli ten večer snad všichni přítomní, když se šlo na Sebkha-Chott), ten si to určitě užil. Co si budeme povídat, jakmile nějaká kapela hraje i na igelitový pytel nebo přesypává kamení mezi dvěma kastroly, tak to prostě bez debat musí být paráda, o tom žádná. Osobně jsem se bavil královsky.

Jako druzí přišli na řadu kultovní Contrastic, kteří jsou poměry grindového žánru experimentální, ale na poměry tohoto večera platili za tu nejnormálnější a nejkonvenčnější skupinu. Jak se ale vcelku záhy ukázalo, nebylo to negativum, jelikož ten jejich našlapaný grindcore notně dopovaný vrstvami elektroniky mezi oběma avantgardními úchylnostmi rozhodně přišel vhod. Samozřejmě, jak je aktuálně zvykem, nechyběla ani projekce na plátně, ale – jak mám zvykem zase já – moc pozornosti jsem jí nestíhal věnovat, protože u samotné kapely se toho dělo dost. Instrumentální sekce sice zdánlivě statická, ale pořád jí to šlapalo parádně, takže to v žádném případě nebyla nuda, a navíc to dostatečně vynahrazoval zpěvák Putti. Ten vystoupení rozhodně neflákal a bylo na něm vidět, že koncertem vyloženě baví, přestože lidí bylo stále pomálu. Tak jako tak, Contrastic rozhodně předvedli povedený (byť mi přišlo, že poněkud krátký) výstup a i navzdory tomu, že bych je v pomyslné tabulce večera musel zařadit až na třetí místo, i tohle bylo super.

Třešničkou na dortu však samozřejmě bylo francouzské avantgardní komando, které oproti tomu, kdy jsem je viděl naposledy na zmiňovaném Brutal Assaultu v roce 2008, už nevystupuje s početnou armádou členů, ale jen ve třech lidech, což však ani náhodou neznamená, že by to bylo menší zvěrstvo. Po teatrálním nástupu a úvodním uřvaném proslovu hlavního kápa Wladimira začal očekávaný krkolomný experiment, který Sebkha-Chott – byť s pomocí samplů a pedálů – utáhli i ve třech lidech. Nechyběla ani otáčivá baskytaro-kytara, příčná flétna a v neposlední řadě také zmagořené převleky a množství malých scének, při nichž docházela i k hojné interakci s řadou diváků jako třeba uctívání Wladimira, připájení kabelů na bradavky a podobné další srandy typu sebevražda gumovou slepicí.

Jasně, do jisté míry je hudba Sebkha-Chott docela masturbace a není to nic, co by šlo poslouchat den co den, ale v živém podání to všechno bylo ještě zásobené. Zvlášť v takhle malém klubu, protože si člověk mohl pěkně zblízka vychutnat všechny ty střelené instrumentální obraty, proti nimž i djentaři se svými dvanáctistrunkami vypadají jako úplní cucáci. Navzdory vší úchylnosti je totiž hudba Francouzů po téhle stránce fakt vymakaná a ani z alb, ani na velkém festivalu to nebylo znát tak moc jako tady, když skupině člověk viděl přímo pod ruce z úplné blízkosti.

Během koncertu však Sebkha-Chott prozradili (samozřejmě v intencích své prezentace – museli jsme jim zamávat) i jednu poměrně nemilou skutečnost – šlo o jejich poslední vystoupení v České republice. Po vydání nadcházejícího alba totiž dojde k ukončení kapely, takže o to víc je škoda, že do Modré Vopice přišlo jen nějakých +/- 20 platících diváků, takže se šílená francouzská derniéra odehrávala před poloprázdným klubem. Návštěvnost byla tak žalostná, že jsem se nakonec i přes udělenou akreditaci vrátil na vstup a ty tři kila zpětně doplatil, protože tohle si kapela jako Sebkha-Chott rozhodně nezasloužila. Na druhou stranu, celá akce tím pádem probíhala v takové příjemné undergroundové atmosféře a kdo dorazil, ten viděl hodně zblízka skutečnou parádu – jak co do míry avantgardnosti (a že v tomhle ohledu jsou Sebkha-Chott hodně vysoko), tak i co do muzikálnosti. Předskokani v obou případech taktéž výborní (ačkoliv, jak už jsem řekl, o kousek navrch u mě měla Masáž), takže z mého pohledu bezesporu skvělý večer.


Strigaskór Nr. 42 – Armadillo

Strigaskór Nr. 42 - Armadillo
Země: Island
Žánr: avantgarde rock’n’roll / punk
Datum vydání: 27.3.2015
Label: Helltrasher Productions
Původní vydání: 20.9.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Armadillo
02. Hellmut
03. Adanac
04. Maur
05. ¡Ellos son locos!
06. Frakkland
07. Chorale
08. Tse
09. Ról
10. Tvist

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Konstatování, že na Islandu jsou vyloženě špatné kapely nejspíš vymřelým druhem, je tak trochu nošením dříví do lesa. Nicméně jak jinak si vysvětlit, že kdykoliv se dostanu k nějakému uskupení pocházejícímu z tohoto tajuplného ostrova, až na vzácné výjimky to je pokaždé trefa do černého, která mě ve většině případů mě buď rovnou usadí na sedací orgán, nebo mě alespoň třeskutě baví. Strigaskór Nr. 42 patří spíš do té druhé kategorie, nicméně jistý wow efekt se rovněž dostavil, protože takhle parádní mišung, který na své druhé řadovce „Armadillo“ prezentují, se taky jen tak nevidí.

Ta vychází zhruba dvacet let od prvního počinu „Blót“ (1994), na němž kapela kdysi dávno drhla technický death metal řízlý trochou avantgardy v podobě dost nezvyklých melodií a rytmů (alespoň pro daný žánr). Základ pro současnou podobu už v něm rozhodně cítit je. Novinka „Armadillo“, což je jen tak mimochodem anglický výraz pro pásovce, jehož podoba je poměrně věrně (z pohledu člověka na LSD) zachycena na přebalu alba, které se na svět vylouplo zhruba dva roky zpátky v podobě jedniček a nul. Na fyzický nosič se ovšem „Pásovec“ podíval až letos v březnu, přičemž o něco později jsem se k desce dostal i já. A jak jsem naznačil v předchozím odstavci, Strigaskór Nr. 42 mi tak trochu vytřeli zrak.

Na půlhodinovou délku nahustila čtveřice pošuků celou desítku songů, a pokud mnoho kapel má problém s tím, že stopáž alba krutě přestřelí a většina desky je prachsprostá nuda, Strigaskór Nr. 42 trpí spíš na opačný extrém, neb „Armadillo“ je počin natřískaný perfektní hudbou od sklepa až na půdu. Písně s délkou kolem tří minut koketují s kde čím – zběsilý rock’n’roll, sludge, post-metal, hardcore, punk a řada dalších vlivů a nástrojů, které se porůznu objevují napříč nahrávkou. Kytarové melodie zní mnohdy naoko prvoplánově, jejich vývoj však mnohdy připomíná divokou horskou stezku a nikdy nevíte, kam se vrtnou v dalších chvílích. Jako by nestačilo, že jsou pokrouceny téměř všudypřítomnými žesti a napasovány do skočných rytmů, po nichž by se nejedny střevíce rozskotačily stižené tancem svatého Víta. Bezstarostná jízda se tu a tam přelije do agresivních riffů, jindy umí zhutnět a potemnět. Tu a tam kapela sklouzne až k bluesovým vybrnkávačkám, elektronice či sludgovým stěnám, přičemž vše dávkuje v přesně odměřeném množství.

I proto je „Armadillo“ bez jakéhokoliv přehánění koncentrát čirého šílenství, kterému se pouze dostalo jakýchsi chatrných mantinelů, takže i přes neskutečné množství nápadů nacpaných na vražedně krátkou plochu stále dává smysl a oproti jiným letošním avantgardám je překvapivě snadno stravitelný. Bravurně zvládnutá je i technická stránka alba, všechny nástroje jsou perfektně vyvážené, krásně čitelné, a přitom zvuk není sterilní jak vývařovna na lékařské náčiní. Osobně jsem si zamiloval výrazný zvuk baskytary, jejíž důležitost se minimálně vyrovná kytaře, nemluvě o tom, že Kjartan Róbertsson na ni prostě válí. V kombinaci s údernými bicími pak vytváří správné rytmické peklo, které kapelu žene vpřed (za škopky mimochodem sedí Ari Þorgeir Steinarsson, jenž v současnosti obsluhuje bicí soupravu i u Sólstafir), nicméně ani kytary nijak nezaostávají. Snad jen zpěv/řev Hlynura Vilmarssona bych si uměl představit výraznější, nahrávku ovšem nijak neshazuje.

Takže pokud vám letošní avantgardní žně nedostačují, zkuste sáhnout po tomhle drobném pásovci, který vám nejspíš řádně naloží. Skočný rokenrol řízlý vším možným disponuje energií několika megatun TNT a věřte, že se postará o to, abyste se u „Armadilla“ nenudili ani vteřinu. Od naprosté dokonalosti tohle album dělí jen málo a osobně doufám, že Strigaskór Nr. 42 si v případě jeho následovníka nedají dalších dvacet let na čas, protože něčeho takového chci víc a pokud možno hned.


Solefald – Norrønasongen. Kosmopolis nord / World Metal. Kosmopolis sud

Solefald - Norrønasongen. Kosmopolis nord
Země: Norsko
Žánr: atmospheric / avantgarde metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Norrønaprogen
02. Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)
03. Norskdom
04. Norrøna: Ljodet som ljoma
05. Songen: Vargen


Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

Země: Norsko
Žánr: avantgarde / metal / world music / electronica
Datum vydání: 2.2.2015
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. World Music with Black Edges
02. The Germanic Entity
03. Bububu Bad Beuys
04. Future Universal Histories
05. Le soleil
06. 2011, or a Knight of the Fail
07. String the Bow of Sorrow
08. Oslo Melancholy

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Je snad údělem avantgardních a progresivních kapel se neustále vyvíjet? Na jednu stranu asi ano, ale ve skutečnosti je to spíš naopak – spíš těm kapelám říkáme avantgardní, protože jdou neustále kupředu, než že by šly kupředu, protože „jsou avantgardní“. Jistě, i v těchto žánrech jsou skupiny, které se postupem času vydaly na cestu „progresivního“ rutinérství, ale o to víc jsou pak sympatičtější ti hudebníci, kteří dokážou překvapovat, posouvat se ve své tvorbě dál a být v tom dobrém slova smyslu hudebně blázniví. Jenže… co když je další krok vývoje krokem vedle? Stále máme tleskat?

Norské duo Cornelius JakhellnLazare Nedland, společně známé jako Solefald, má za sebou množství velice zajímavé muziky a bezesporu i několik excelentních alb. Mám-li mluvit sám za sebe, pak mým největším favoritem v jejich diskografii je (pro někoho možná překvapivě) dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“. Obecně jsem si však dokázal užít skoro vše od nich včetně donedávna poslední desky „Norrøn livskunst“, jež vyšla koncem roku 2010. Po vážné severské atmosféře tehdy byli Solefald víc praštění a hraví, a i když se tohle album u spousty lidí nesetkalo s příliš velkým nadšením (alespoň takový jsem z toho měl v době vydání pocit), mě poměrně bavil i tento počin, přestože k vrcholům tvorby nepatří ani zdaleka.

Neměl jsem tedy důvod se netěšit na další dávku norské avantgardy, již si Solefald připravili na přelom loňského a letošního roku v podobě dvou provázaných počinů. Bohužel to však tentokrát musím být já, kdo kroutí hlavou – ačkoliv jen u jedné z těchto dvou nahrávek. EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ a deska „World Metal. Kosmopolis sud“ jsou již na první pohled spjaté – svými názvy, svými přebaly a i jakýmsi pomyslným konceptem hudebního zeměpisu, kdy se onen neřadový počin nese v duchu severské zádumčivosti a ten řadový v duchu jižní hravosti – a přesto jsou oba ve finále zcela odlišné. A to i tím, jak je vnímám.

Jak vám již asi došlo, jedna z obou nahrávek se mi opětovně líbí a Solefald mi na ní připadají takoví, jaké je mám rád – poutaví. Naopak z té druhé – přestože není v jádru špatná – jsou mé pocity velice rozporuplné. Otázka zní: která je která? Začněme chronologicky… a pozitivně…

EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ vyšlo už na podzim loňského roku a původně, ještě před jeho vydáním, jsem jej považoval za pouhý předkrm před dlouhohrajícím obědem „World Metal. Kosmopolis sud“. Pravda je však nakonec trochu jiná a v mých očích se jedná o samostatný a plnohodnotný (možná ne formálním označením EP, ale hudebně určitě) počin a vlastně si myslím, že je až škoda, že bylo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ „degradováno“ na pouhé minialbum, jelikož i svou délkou přes 37 minut se nejedná o žádnou jednohubku. Fakt, že polovinu stopáže netvoří „čistí“ Solefald, ale kolaborace s jinými umělci, tomu dle mého nijak nebrání.

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je seversky chladné, plné mlhavé atmosféry a skandinávských nálad. V tomto ohledu mi počin nápadně připomíná právě zmiňovanou fantazii v podobě „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“ a „Black for Death: An Icelandic Odyssey Part II“ – zejména tu temnější „černou“. Ostatně – asi ne náhodou se zde nachází píseň s názvem „Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“, tedy kus volně navazují na obě zmiňovaná alba a na song „Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part III)“„Norrøn livskunst“.

Na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jsou Solefald relativně monotónní, ale tím, že v každé skladbě s výjimkou úvodní „Norrønaprogen“ vlastně celou dobu opakují jeden ústřední motiv, kolem něhož postupně budují další nápady a rozvážně si hrají s detaily, celý počin ohromně graduje. S každou minutou atmosféra houstne a Solefald jsou v tomto podání doslova strhující. Paradoxně nejslabší písní je zde právě úvodní „Norrønaprogen“, kde se těch nálad vystřídá víc a Norové přecházejí mezi temnější severskou náladou a uvolněnějšími pasážemi, nicméně je to stále velice dobré, a i když bych si ony volnější momenty klidně odpustil, nemám s tím až takový problém a ty zadumanější minuty jsou skvělé. Poté už ale začne doslova koncert a co skladba, to doslova skvost.

„Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“ dýchá pohanským severem i přes tepající rytmiku s feelingem elektronických žánrů. Skvělá zasmušilá minuta a půl „Norskdom“ pak uzavírá vlastní stranu Solefald, aby nastoupila druhá část EP, v níž Norové páchají spolupráci s formací Sturmgeist & The Fall of Rome. „Norrøna: Ljodet som ljoma“ s industriálně-noisovým backgroundem i „Songen: Vargen“ s fenomenálním ústředním motivem vyšly na plný počet bodů a jedná se o úžasné skladby, jejichž poslech mě snad nikdy nepřestane bavit. Nutno zmínit jistě i to, že je navíc celé minialbum dechberoucí po vokální stránce… sice je pravda, že zrovna v tomto byli Solefald vždy dobří, ale na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi zpěvy přijdou snad ještě působivější než kdykoliv dřív – a to je hodně co říct. Jednoduše řečeno – úžasná nahrávka.

Po něčem takovém jsem se pak na poslech „World Metal. Kosmopolis sud“ těšil opravdu dost, ale nemohu si pomoct – v tomto případě jsem naopak odešel poměrně zklamaný. Deska je totiž takřka pravým opakem EP. Ta tam je zádumčivost a trpělivě budovaná atmosféra – na jejich místo nastoupila hravost, experiment a palba různých motivů, vlivů i žánrů. To samo o sobě není problémem, přesto jsem „World Metal. Kosmopolis sud“ jaksi nedokázal přijmout. Nějakým způsobem si nemůžu pomoct, ale jaksi mi dělá obtíže brát to album „vážně“. Zvláště vedle seriózního „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi totiž „World Metal. Kosmopolis sud“ přijde spíš jen jako taková… inu, jen hříčka. Mám z toho pocit, jako kdyby si Solefald jednoduše chtěli zablbnout a nic víc.

Hned první „World Music with Black Edges“ je v tomto případě ukázkovým příkladem, který dělá svému názvu čest. Solefald zde míchají svůj typický rukopis, avantgardní metal, skoro až EBM spodky, čistokrevnou world music i vyloženě prosluněné pasáže, jež mi zní trochu jako „I wanna go to the Cabana party“„Solskinnsmedisin“ od Trollfest. Podobně pokračuje i „The Germanic Entity“ – a opět je to místy malinko přeplácané (a to říkám jako někdo, kdo nemá problém s avantgardní smrští, dává-li mu smysl). Některé motivy jsou skvělé, obecně mě baví závany elektroniky, které jsou vážně „echt“, žádný pseudo-„industrial“, jak se to v metalu kolikrát nosí. Snad jen tu dubstepovou pasáž si Solefald odpustit mohli. Nicméně nakonec jsem si na to vše i přes dílčí výhrady dokázal zvyknout – stejně jako na snad nejšílenější „Bububu Bad Beuys“, jež zní jako avantgardní Solefald, world music, elektronika, noise rock a trochu drog zamíchané do jednoho kotle.

To hlavní, kvůli čemu mě „World Metal. Kosmopolis sud“ nakonec zklamalo, přichází až vzápětí a paradoxně v písních, v nichž už se Solefald relativně uklidní. Po ujeté jízdě v podobě prvních tří skladeb je totiž zbytek alba… prostě nevýrazný. Třeba „Future Universal Histories“ není vyloženě špatná, ale je to prostě takový Solefaldovský standard a v rámci tvorby kapely zcela neviditelný kus. V „Le soleil“ se sice na scénu vrací nějaká ta world music, ale už to prostě není ono. Jediná píseň, jež mě v druhé části alba dokáže trochu vytrhnout z letargie, je šestá „2011, or a Knight of the Fail“, která má několik skvělých nápadů, ale sama samotinká už toho moc nespraví. Možná ještě (už jen dle názvu) melancholická „Oslo Melancholy“ na úplný závěr není zlá, ale ta již plní spíše roli outra a navíc se od čtveráckého zbytku „World Metal. Kosmopolis sud“ výrazně odlišuje svou umírněností a minimalismem.

Solefald

Obecně vzato je „World Metal. Kosmopolis sud“ stále v nadprůměru, jelikož Solefald patří mezi tak dobré kapely, že i ve své slabé chvilce jsou vlastně stále dobří. Nic to ovšem nemění na faktu, že v podstatě polovina desky mi přijde poněkud nevýrazná a ta druhá je zas naopak místy přeplácaná. Ve finále je tedy „World Metal. Kosmopolis sud“ albem spíše zajímavým než skutečně dobrým, nicméně i tak se vlastně stále poslouchá v pohodě. Jen jej bohužel budu muset zařadit k tomu slabšímu z dílny Solefald. Zato u dechberoucího EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ to vidím přesně naopak, protože to se v mých očích může bez obav postavit po bok čehokoliv, co Norové vydali v minulosti.


Druhý pohled (Ježura):

Dvojici novinek, které Solefald uklohnili po několika letech studiového mlčení a které pojí společný titul „Kosmopolis“, jsem očekával se stejnou zvědavostí jako snad každý fanda avantgardního metalu, toho norského zvláště. Když spatřilo světlo světa EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, navdory dílčím momentům, které mi dost imponovaly, se mi tohle dílko do vkusu zkrátka netrefilo. Neříkám, že jsem se nějak zvlášť snažil do jeho tajů proniknout, ale prostě se stalo a právě tohle je důvodem, proč se moje povídání omezí pouze na plnokrevnou řadovku. S tou to u mě dopadlo naštěstí o dost lépe, přesto ale nemohu říct, že by mě „World Metal. Kosmopolis sud“ zase nějak uhranulo.

Vysoká úroveň se „World Metal. Kosmopolis sud“ v žádném případě upřít nedá a rozhodně nemám v úmyslu se o to snažit. Solefald zde předvádějí další evoluci svého typického rukopisu, který tentokrát obohatili velmi znatelným vlivem world music a dokonce elektroniky. Obojí jim funguje, fúzi novinek s black metalovějšími kořeny zvuku kapely se povedlo provést vkusně a nenásilně a deska je bohatá na momenty, které se místy pohybují až v hájemství pojmů jako fenomenální a podobných. S tím se ale pojí i jeden dost zásadní zápor – nevyrovnanost. Zatímco skladby jako „2011, or a Knight of the Fail“, „Oslo Melancholy“ nebo třeba šílená ale děsně návyková „Bububu Bad Beuys“ fungují výborně a drží pozornost od začátku do konce, jinde to až taková sláva není. Nejvíc mi vadí „Le soleil“ a až na ony skvělé momenty mi úplně nesedla ani dvojice „The Germanic Entity“ a „Future Universal Histories“.

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

V čem je problém? Obecně by to šlo zahrnout pod zmiňovanou nevyrovnanost, ale nakonec mi z toho vykrystalizovalo něco konkrétnějšího. Nesedí mi občas docela dlouhé či početné pasáže, kde se od čistokrevné hudby ustupuje spíše k přednášení textu na pozadí jakéhosi obskurního muzikálního podkladu, a tohle když se dá dohromady s všudypřítomnou world music, moje pozornost pádí někam do dáli jen proto, aby ji vzápětí strhl další z náhle se objevivších skvostných obratů.

Nechci aby to vypadalo, že je „World Metal. Kosmopolis sud“ takových zhůvěřilostí plná. Je tomu spíše naopak, většina desky mě přinejmenším baví, pokud z ní tedy rovnou nejsem úplně na větvi, a když se to dá všechno dohromady, Solefald se pořád pohybují na úplně jiné úrovni než většina „normálních“ kapel. Problém je jen a pouze v tom, že si CorneliusLazarem sami nastavili laťku tak vysoko, že ji „World Metal. Kosmopolis sud“ alespoň v mých očích není schopna tak docela překonat. Je to tedy velice dobré, místy fantastické a jinými místy poněkud divné, dosavadních poslechů však rozhodně nelituji a desku si čas od času zcela dobrovolně pustím. Jenže i když si nemůžu a ani nechci hrát na znalce diskografie Solefald, faktem zůstává, že třeba předchozí „Norrøn livskunst“ mě jako celek bavilo zkrátka víc.


Třetí pohled (Kaša):

Solefald to s mou maličkostí mají zatraceně těžké. Jejich poslední alba, kam řadím ta, jež následovala po „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“, vždy se zájmem vyhlížím a na jejich poslech jsem zvědavý. Bohužel i navzdory mé neutuchající snaze to po chvíli vzdávám a po pár pokusech každý nový počin odkládám s názorem, že tvorbu téhle dvojice prostě a jednoduše nikdy nepochopím.

Stejně jako kolega v hlavní recenzi bych i já měl začít chronologicky dle data, což znamená vyjádřit se pár větami k EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, nicméně já to mám s těmi Solefald tak nějak jinak, takže začnu pozpátku.

V případě „World Metal. Kosmopolis sud“ jsem doufal, že se na našem dosavadním, značně odtažitém vztahu konečně něco změní, ale bohužel se tak opět nestalo. Vím, že je to v jádru chytrá hudba a tvorba dvojice Cornelius/Lazare obsahuje spoustu skvělých momentů. Stejně tak vím, že papírově by se mi to mělo zatraceně líbit, protože některé dílčí momenty jsou vážně skvělé, ale tvorba těchto Norů mě nechává i nadále zvláštně chladným.

Solefald

Jasně, najdou se i výjimky, jimiž jsou na „World Metal. Kosmopolis sud“ hned úvodní „World Music with Black Edges“ a „Future Universal Histories“, jež jsou vážně skvělé, ale v celé délce 50 minut si tento počin nedokážu náležitě užít. Oproti minulému „Nørron livskunst“ jsou Solefald méně blackoví, což se mi líbí, ale i navzdory žánrové otevřenosti a spájení zdánlivě nespojitelného je budu mít ve škatulce zajímavých uskupení, jejichž hudba mi přijde nudná a přeceňovaná. Bohužel.

Protože jsem měl nemalé množství času, aby si nahrávka tak nějak sedla a do vydání recenze od sepsání hodnocení uběhlo hezkých pár měsíců, tak jsem ji nedávno oprášil, hezky si ji pustil do uší a čekal, zda se něco změní. Je tady z mé strany však další bohužel a musím trvat na hodnocení ve svém předchozím odstavci, protože ať se snažím sebevíc, tak „World Metal. Komopolis sud“ ve mně nevzbuzuje až na krátké momenty a dílčí prvky žádné větší emoce a tak nějak kolem mě proplouvá, aniž by mě nutilo vytvořit si k němu vřelejší vztah, takže prohlašuji, že to vzdávám.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem mě zaujalo plnohotné album, tak jsem usoudil, že naposlouchávání EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je pro mě ztráta času, protože soudě dle krátkých ukázek, které (jakkoli znějí značně odlišně od nabídky dlouhohrající desky) mě prostě a jednoduše nezaujaly.

Tohle asi vážně není hudba, kterou bych byl schopen docenit, a pokud Solefald předvádí umění, tak je na mě asi až příliš velké a sofistikovaně skryté.


Čtvrtý pohled (Atreides):

Po čtyřech letech čekání mám před sebou další nadílku od pošukané dvojice CorneliusLazare. Co vám budu povídat – těšil jsem se zatraceně moc. Obě části „Islandské odysey“ jsem si zamiloval jen krátce předtím, než jsem se seznámil s posledním (a rovněž silným) počinem „Norrøn livskunst“, a postupně se prokopal i ke starší tvorbě. K té se Solefald na „World Metal. Kosmopolis sud“ navrací. Při prvním poslechu jsem si mimoděk připomněl moment, kdy jsem prvně slyšel dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“ a inkasoval neskrývanou ránu pěstí, která mě zařezala hodně hluboko do křesla. Tentokrát to bylo spíš lehké proplesknutí a připomenutí, že by to nebyli Solefald, kdyby opět nepřišli s naprostým úletem. Po „Norrøn livskunst“ (novince předcházející EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ se mi z nějakého důvodu prozatím úspěšně vyhýbá) se kapela hnula směrem mně velice sympatickým – jak napovídá název desky, letos je to opravdu hodně „world“.

Mix black metalu, world music, orchestrálních aranží a zběsilé elektroniky je neustále v pohybu. Neustále víří v okolí, tu útočí silou tornáda, tu protančí v lehkém tříčtvrťovém taktu, aby následně přerostl v monument, jenž se samovolně zbortí přesně ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, a následně je překryt dalším motivem. Solefald se občas potýkají se stejným problémem jako poslední dílo Dødheimsgard – přemíra nápadů, které by mnohé spolky stěží nashromáždily na dvou, třech albech, skotačí do uvolněných rytmů i ostřejších pasáží na ploše pouhých 50 minut. Kompozice jednotlivých písní, jakkoliv proměnlivé a nestálé, sice drží poměrně fortelně při sobě a rozhodně to není taková magořina jako „A Umbra Omega“, nicméně v porovnání s vlastní tvorbou je „World Metal. Kosmopolis sud“ asi tak o sto koňských délek dále vstříc chřtánu chaosu, takže zkousnout tenhle šílený parádemarš může být pro někoho seriózní problém.

Zejména práce kytar a hlasivek obou vokalistů však stále dává vzpomenout, že i po dvaceti letech existence a slušné řádce alb to jsou pořád Solefald. Pestrá paleta vokálů zahrnující poctivě nachlazený chraplák i čisté vícehlasy je zkrátka jejich trademark a spolu se skvostnými kytarovými riffy zároveň jedna z toho mála jistot, které při prvních posleších obdržíte, neb ve všem ostatním vás deska zkrátka hodí po hlavě do vody. Když se však začnete do „World Metal. Kosmopolis sud“ nořit hlouběji, přehrabovat se ve stále nižších patrech barvité megapole nasáklé avantgardou, uměním a zběsilou vizí budoucnosti, dostanete se prostřednictvím některých motivů a zmínek v textech až k prvním deskám, které tam někde hluboko stále dýchají a žijí svým vlastním životem.

Právě z textů pramení myšlenkový oblouk spojující starou tvorbu satiricky odrážející psycho-sociálno, deviace člověka i společnosti a další jevy spojené s hektickou post-modernitou a urbanismem, s posledními alby, v nichž se objevuje typicky „Solefaldí“ uchopení severských mýtů a později i důraz na rodný jazyk. „World Metal. Kosmopolis sud“ propojuje obé v jeden celek právě prostřednictvím jazyka. V písních se vzájemně prolíná angličtina s norštinou a celé to funguje přirozeně a samovolně, nejvíc asi v (písni poměrně příznačného názvu) „The Germanic Entity“. Obecně jazyková stránka alba je poměrně zajímavá, v „Le soleil“ dokonce norštinu konfrontuje nikoliv angličtina, ale francouzština, a dvě odlišné pojetí symboliky Slunce neodráží jen jazyky, ale i hudba, která se směrem k závěru stále více rozchází v závislosti na tom, jaký jazyk má zrovna slovo.

Pokud si mě novinka poměrně rychle získala díky ujeté hudební stránce (a zejména díky pošahanosti „Bububu Bad Beuys“), jsou to právě výše zmíněné detaily, které mohu objevovat a díky nimž mě deska stále baví i po tak dlouhé době od vydání. „World Metal. Kosmopolis sud“ zkrátka nešediví a i přes občasnou chaotičnost a nekonzistenci způsobené dvojakou povahou stále roste s každým dalším detailem, který se mi v její zběsilé konstrukci podaří najít. Po hudební stránce mě z letošní avantgardy Dødheimsgard přece jen baví o něco víc, nicméně Solefald se vytasili s jedním z nejlepších alb roku a opět jednou překonali sami sebe. Bravo!

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud


Pátý pohled (Skvrn):

Solefald jsou mému srdci velmi blízcí. A víte co, ty karty vyložím hned na stůl, úhybné manévry nemají smysl. Solefald jsou zkrátka srdcovka číslo jedna. Je to fakt, který již nějaký ten rok žije svým životem a zdá se, že do stárnutí se mu nechce. Navzdory některým klopýtnutím, navzdory absenci bezchybného alba, k němuž bych neměl objektivních výhrad. To jen tak pro to počáteční ujasnění, proč že já ty Solefald neplísním, jak bych sem tam měl, a proč je i přes to případné plísnění dokážu chválit a výsledný výtvor s chutí poslouchat.

V krátkosti zpět do roku 2013. V té době to se Solefald nebo alespoň s jejich chystanou deskou vypadalo podobně jako s tou od kolegů Arcturus. Převažovalo ticho, nejasnosti. V případě Solefald se objevily alespoň nějaké informace o názvu a konceptu desky – prý cosi kosmopolitního. Již za nějaký rok bylo vše mnohem konkrétnější. U kosmopolity se zůstává, naopak nahrávka nebude jedna, ale hned dvě. Rok 2014 ve znamení minialbové oťukávanané, rok 2015 pak plně v režii očekávaného dlouhohrajícího nášupu. „World Metal. Kosmopolis sud“ je rázem nejočekávanější deskou roku. Nikoli Enslaved, nikoli Dødheimsgard, ba dokonce ani Kátaiův Thy Catafalque, jen a jen Solefald. A to i přesto, že ve všech třech úspěšně odnegovaných příkladech byly naděje v desku roku mnohem vyšší. Ostatně poslechová realita mi dává postupně zapravdu.

Solefald

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ zůstává, jak název radí, na chladném severu. Solefald hrají na vážnou a poměrně konzervativní notu. Zhudebněná domovina, tradice a kupy hloubavého sněhu. Přesto je tu jedna zásadní změna, která jde všem těm tradicím po krku – hlavní slovo převzala elektronika a folk. Solefald však i přes průzkum jiných hudebních teritorií zůstali sví a ze své unikátnosti nic nepoztráceli. I tak je ale znát, že celkově zůstalo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jen experimentem a ne zcela dořešeným konceptem. První polovina EP nabízí hned několik skvělých momentů, na poměry Solefald netradičně rozvíjených v delších plochách. Nicméně druhá polovina mnou zůstává nepochopena. Solefald zde (v roztodivných kolaboracích) vytvořili 18minutové experimentální variování na již zaznělá témata z první poloviny minialba. Zatímco v závěrečné „Songen: Vargen“ mě taková umazaná poloha Solefald baví, „Norrona: Ljodet som ljoma“ postrádá jakýkoliv solidnější moment a je z toho takové bezzubé nic polykající 11 minut stopáže.

„World Metal. Kosmopolis sud“ je protipól, hudební i geografický. Namísto ledově klidných pohledů mě už z dálky vítají spoře odění Afričané. Bohužel, rozverné bubínky, tancovačky, ani diskárna, mě zpočátku neberou a všudypřítomnou roztěkanost nedokážu akceptovat. Zanedlouho už však dobře rozeznávám staré známé – do metalu vybarvené – tváře Solefald. Poslech střídá poslech a začínám se dobře bavit. V desce nacházím řád, jejž jsem zprvu postrádal. Čtvrtý, pátý náslech si neskrytě užívám a v hlavě mi běhají myšlenky o hudebním vrcholu roku. Vydrží to ještě pár poslechů, načež přichází zrada. Zvukovou pestrost začíná postupně překrývat hábit skladatelské přímočarosti a sázky na pompézní vyjadřování. Uchu to sice stále lahodí, avšak jeho neustálou pozornost si již udržet nedokáže. Jakmile přijde chvilka nesoustředění, deska nemá skladatelsky na to, aby sebe z téhle bryndy vytáhla. Ano, každá skladba nabízí skvělé momenty, některé bez diskuze geniální („Bububu Bad Beuys“, závěr „Future Universal Histories“), ale v momentě, kdy celku vypovídám spolupráci, to Solefald neutáhnou a já se jen přibližuji ke Kašou zmiňované lhostejnosti.

Vše důležité bylo řečeno, snad už jen vyhlásit vítěze. Nakonec se i přes kupu výhrad rozhoduji pro „World Metal. Kosmopolis sud“. Deskou roku není, absolutní špičkou také ne, je však bezvadně ujeté, tak jak to mám rád. A že je neposlušné a neposlouchá úplně na slovo, nakonec skousnu. Jsou to přece Solefald.


Område – Edari

Område - Edari
Země: Francie
Žánr: avantgarde / trip-hop / electronica / post-rock / ambient
Datum vydání: 13.4.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Mótsögn
02. Mann forelder
03. Luxurious Agony
04. Satellite and Narrow
05. Åben dør
06. Friendly Herpes
07. Skam parfyme
08. Ottaa sen

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

V případě Område máme co do činění s docela novým projektem, ale již dopředu mohu předeslat, že se jedná o velice zajímavou věc, jež za slyšení určitě stojí. Kolem Område se motá víc (více či méně hostujících) muzikantů, ale hlavní jádro skupiny tvoří dvojice Jean-Philippe Ouamer (bicí, elektronika) a Christophe Denez (kytara, zpěv). Oni další hostující hudebníci však na debutovou desku „Edari“ přispívají kromě zpěvu i nástroje jako saxofon nebo trumpetu.

Přijde mi, že Område dělají trochu tajnosti s místem svého původu, protože jsem jej nikde nenašel oficiálně uveden a formace na svém Facebooku doslova píše, že „This project includes musicians of an unknown country…“ Nicméně je to trochu zbytečná snaha, jelikož není moc problém dohledat (anebo podle jmen zúčastněných přinejmenším odhadnout), že základna Område leží ve Francii. Ostatně tuto tezi podporují i oni hostující muzikanti (z nichž nejznámější je asi zpěvák Guillaume Bideau, jehož si budete pamatovat z metalových skupin Mnemic, One-Way Mirror a Scarve – objeví se v písni „Luxurious Agony“) jsou už jen podle jmen Francouzi. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se v názvech skladeb objevují severské jazyky. Ale to je jen taková perlička na okraj, jelikož hlavní je to, co Område předvádějí na svém debutu „Edari“, jenž vyšel v dubnu…

Předně by se asi slušelo říct, co že to ti Område vlastně hrají, ale popravdě nebude až tak jednoduché si to povědět, jelikož se ta muzika roztahuje přes množství různorodých žánrů. Zcela alibisticky by to šlo jednoduše nazvat avantgardou, nicméně to bych vám úplně stejně mohl říct, že Område hrají hudbu, a věděli byste asi tak stejně. Takže tedy – na „Edari“ najdete kupříkladu trip-hop, elektronicky laděný ambient, post-rock nebo poprašek industrialu… kdyby mi ovšem někdo tvrdil, že tam také slyší věci jako darkwave nebo snad dokonce gotiku, já bych se s ním vůbec nehádal.

O čem bych se naopak přel, to je metal… mnohde bývají Område označováni jako avantgardní metal, což mi přijde jako natolik zavádějící pojmenování, až je to vlastně úplně nepravdivé. Uznávám, že technicky vzato je tu spousta věcí, jež Område se scénou tvrdých kytar spojují… sama kapela mezi svými vlivy uvádí třeba Ulver a Manes, kteří sice metal aktuálně nehrají, ale svého času k němu také řekli své, nebo Dødheimsgard. Dále tu hostuje zmiňovaný Bideau. A nakonec – „Edari“ vychází pod firmou, jež se specializuje především na metalovou muziku (což je skoro až paradoxní… Område by stylově možná o něco víc slušel nějaký experimentální label, pod nímž by se jim dostalo větší pozornosti od posluchačů, kteří by „Edari“ ocenili spíš než průměrný fanoušek metalové hudby). V samotné muzice se však tento styl v podstatě nenachází a jediné momenty, u nichž by šlo říct, že společného něco s metalem, jsem zachytil pouze v „Mann forelder“ a „Ottaa sen“, přičemž v první jmenované je to ještě hodně s přimhouřenýma očima.

Kromě žánrové rozmanitosti je „Edari“ rozmanité i náladově a vlastně každá z osmi přítomných písní je trochu o něčem jiném – nutno však dodat, že nahrávka i přes toto prohlášení stále drží pohromadě, dává smysl a rozhodně nepůsobí dojmem nějaké splácané kolekce. Když jsem si však album pustil poprvé, zpočátku jsem takovou variabilitu vůbec nečekal. Podle první skladby „Mótsögn“ se totiž může zdát, že půjde o další post-rockové snění, byť kořeněné vstupy saxofonu. Hned další věc „Mann forelder“ ale zcela jasně ukáže, že až takhle jednoduché to nebude a že Område toho na svou první nahrávku nacpali mnohonásobně víc.

Bohužel však na „Edari“ cítím i rozmanitost kvalitativní. Nechápejte mě ovšem špatně – nemám tím na mysli to, že jsou některé songy špatné a některé dobré. Myslím to tak, že některé songy jsou „jenom“ dobré a některé excelentní, což je svým způsobem také věc, která o kvalitách alba něco říká. Naštěstí jsou však ty „jenom“ dobré, mezi něž patří třeba právě úvodní „Mótsögn“ či „Luxurious Agony“, v menšině a naopak těch skutečně výživných dali Område dohromady víc. Nicméně nutno dodat, že i ty zdánlivě horší nejsou obecně vůbec špatné a zdánlivě ztrácejí jen v porovnání s vrcholy „Edari“.

Pro názornost si pár těch skutečně výborných kousků dovolím vypíchnout. Jedním z nich je třeba zmiňovaná „Mann forelder“, jejíž první půle je skutečně dechberoucí. Område hypnoticky stupňují atmosféru, která je doslova majestátní a tvoří ji především mocné údery bicích a elektrická kytara v pozadí. Posléze se „Mann forelder“ zlomí v krátké industriálně laděné intermezzo, po němž se píseň překlene v druhou půli, která se nese v duchu svižnějšího trip-hopu. Taková „Satellite and Narrow“ se zase blýskne atmosférickými sbory v pozadí a výtečným výkonem hostující zpěvačky Asphodel. Hodně mě ovšem baví i třeba skoro až taneční pasáž ve středu „Friendly Herpes“ nebo úžasné finále desky v podání „Otta sen“, jež vyjma několika parádních melodií nabídne i nejdravější kytary na celé nahrávce.

Nicméně nenechte se zmást tím, že jsem řekl, že jsou jisté skladby na „Edari“ jakoby „slabší“, jelikož i to „nejhorší“ z desky je stále hodně vysoko nad průměrem a posluchače to baví. Z celkového hlediska Område nahráli výtečnou a vysoce zajímavou deskou, která přinejmenším za slyšení – ale spíš za regulérní poslouchání – rozhodně stojí. Za mě rozhodně velké doporučení, protože se jedná o skvělou věc, jež by vzhledem ke svým kvalitám neměla zapadnout a prošumět bez povšimnutí.


Sigihl – Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)

Sigihl - Trauermärsche (and a Tango Upon the World's Grave)
Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / drone / doom metal / jazz
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Daymare
02. Non credo quia absurdum est
03. Christ-off Waltz
04. The Rite of Pain
05. Tango Catholico (REPENT!)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions / Arachnophobia Records

Já docela chápu, že je to klišé a že je to pro čtenáře asi nudné, když člověk začne recenzi prohlášením ve stylu, že v Polsku se v posledních letech množí kvalitní black metalové nahrávky jak houby po dešti a že tu vzniká jedna nová kapela lepší než druhá. Jenže když se člověku dostane do ruky deska jako „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“, tak prostě nemůžu udělat nic jiného než jen uznale pokývat hlavou, uctivě smeknout hučku a říct, že ti Poláci fakt kurva umí.

Nicméně, mluvit o Sigihl jako o black metalové kapele je vlastně naprosto zavádějící… popravdě ani nevím, proč jsem takhle začal. Snad proto, že k tomuto stylu mají Poláci blízko pocitově, ačkoliv výrazivem takřka vůbec. Tohle kvarteto skutečně nehraje nic ortodoxního nebo žánrově čistého… a když na to přijde, přístupnost je až to úplně poslední, co byste snad od „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ měli očekávat. Naopak, produkce Sigihl je poměrně dost náročná a v žádném případě není pro každého, což je ostatně asi už vcelku automatická daň za neotřelost.

Každopádně, pojďme nyní trochu zabřednout do nekonečných vod hudebních škatulek. Sice by to asi šlo vcelku jednoduše sfouknout triviálním prohlášením o experimentu nebo něco na ten způsob, ale to by podle mě nebyla taková sranda, tudíž dodejme, že na „Trauermärsche (and a Tango upon the World’s Grave)“ jsou ke slyšení třeba věci jako drone, sludge nebo doom. Nicméně to, co hudbě Sigihl dodává tak obrovský punc něčeho neobvyklého a absolutně vyjetého, je saxofon. Že jste se z kombinace metalu a saxofonu na zadek neposadili? Inu, tak si sedněte, protože způsob, jakým jej Sigihl používají, si to zaslouží. V jejich případě to totiž není doplněk nebo ozdoba, ale naprosto plnohodnotný nástroj, který se proplétá celou deskou jako had a je jejím nejvýraznějším prvkem. A hlavně – ten zvuk saxofonu je naprosto, ale naprosto zhulený, což „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ dodává koňskou dávku hutné psychedelie. Tak či onak bych se k výše jmenovaným stylům nebál přidat ještě jazz.

Když už jsme ale u těch divností, pokračujme nadále. Bavili jsme se vesměs o metalových žánrech, nicméně… zmiňoval jsem už, že Sigihl v sestavě nemají žádnou elektrickou kytaru? „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tvoří pouze bicí, dunící baskytara, již rozebírané týrání saxofonových klapek a hnusný zmučený řev. Výlučnost Sigihl je ostatně poznat i na tom, ke komu lze jejich hudbu přirovnat, protože mě osobně při poslechu jejich desky napadlo jedno jediné jméno, jež s vodami metalu nemá zhola nic společného – The Plastic People of the Universe. Jistě, ve velké míře je důvodem této podobnosti ono neustálé saxofonové kvílení a z něho plynoucí psychedelické plochy, ale je to tam. A kdyby na to přišlo, klidně by s nadsázkou šlo říct, že Sigihl na „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ znějí tak, jak by asi zněli The Plastic People of the Universe, kdyby se rozhodli pustit se do vod extrémního metalu (bez kytary).

Tak či onak, výsledkem je naprosto temný chorobný sound, jemuž nasazuje korunu odporná nemocná atmosféra. Právě ta je tím hlavním, oč tu běží – Sigihl se k ní dostali zvláštními prostředky, které jsou bezesporu formálně zajímavé samy o sobě, nicméně právě ta těžká hypnotická nálada, jež prostupuje celou deskou jako mor, je tím stěžejním, kvůli čemu je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tak fantastickou záležitostí.

Samozřejmě, Sigihl ani zdaleka nejsou pro každého. Je to nelehce stravitelná hudba, podle čehož také vypadají ohlasy na desku… není problém na internetu najít recenze, které „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ posílají do horoucích pekel jako absolutní debilitu. Sama kapela má na svém Facebooku jednu pěknou reakci, jež o snažení Sigihl říká, že je to „zase jedna kvazi-sofistikovaná a avantgardní kupa sraček, která se nedá poslouchat“. Ono to tak vlastně je a bezezbytku sedí i dodatek Sigihl, kteří o tomhle nádherném citátu říkají: „Tohle si zapamatujte, protože je to přesně to, co byste od tohohle alba měli očekávat.“ V překladu: pro milovníky hudebních divností a experimentů je tenhle počin něčím, v čem by měli najít zalíbení.

Sigihl

Když tak o tom přemýšlím, tak „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ je vlastně albem, u něhož pochopím, pokud někdo prohlásí, že nevěří tomu, že se to někomu může upřímně líbit. I přesto však tahle recenze v žádném případě není hipsterským výblitkem, aby autor utvrdil sám sebe v domnělém elitářství tím, že bude veřejně chválit naprosto nenormální muziku – mně se ta deska totiž zcela upřímně líbí. Sigihl hrají přesně ten druh hudby, jakou vyhledávám a jakou chci poslouchat. Je to v tom obrovská síla, je to působivé, je to neotřelé… má to v podstatě vše, co hledám. A přesně to je ten důvod, proč se nebojím prohlásit, že je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ veledílo a zároveň jedna z nejlepších nahrávek, s nimiž jsem v posledních měsících přišel do styku.