Archiv štítku: avantgarde

Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!


Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.


Område – Nåde

Område - Nåde

Země: Francie
Žánr: avantgarde electronica
Datum vydání: 26.5.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Malum
02. XII
03. Enter
04. Hänelle
05. Styrking leið
06. The Same for the Worst
07. Baldar Jainko
08. Falaich

Hrací doba: 49:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Francouzští Område vzbudili pozornost již před dvěma lety, kdy za pomoci italského vydavatelství My Kingdom Music pustili do světa své debutové album „Edari“. To muselo zaujmout snad každého milovníka stylově neohraničených a nesvázaných žánrových míchanic, experimentů a avantgardních tendencí. Kapela si v mezičase přestala hrát na tajemné utajování, z jaké země pochází, v tomto případě to bylo spíš na škodu a navíc zbytečné, když nebyl problém si původ dle indicií domyslet, a po kladně přijaté prvotině se vrhla na přípravu druhé desky.

Situace je klasická, již tolikrát viděná a zažitá. Debutové „Edari“ se objevilo zničehonic a zapůsobilo – mělo v rukávu eso v podobě překvapení a neočekávanosti. Skrývá-li v sobě nějaké album takovou kvalitu a zajímavost jako právě „Edari“, jen těžko může danou konstelaci nepřetavit ve výborný zážitek a vysoce pozitivní dojem. Zato pokračování „Nåde“ je v mnohonásobně těžší roli – zde jsou očekávání naopak vysoká, je nutno stvrdit pozici a ukázat, že to napoprvé nebyla náhoda.

Když už jsem se s „Nåde“ nějakou chvíli seznamoval a začaly vznikat první usedlejší dojmy z poslechu, říkal jsem si, že jde o velmi povedené pokračování, ale že „Edari“ asi bylo o něco lepší. A určitou dobu jsem v takovém přesvědčení žil. Až zpětný poslech debutu mě vyvedl z omylu a připomněl, že „Edari“ navzdory svým kvalitám obsahovalo i písně, které se relativně rychle ohrály. Což o to, „Nåde“ s podobným neduhem do jisté míry zápolí taktéž (třeba určité momenty v „XII“… jiné jsou zde ovšem naopak parádní), ale není to nijak zásadní a dá se s tím pohodlně žít, aniž by tím výsledný dojem nějak extrémně trpěl.

Je tu však jedna výjimka a v tomto ohledu musím uznat, že „Edari“ vede – nevzpomínám si totiž, že by se na prvotině nacházela nějaká písnička, která by mě, nač chodit kolem horké kaše, srala. Mám na mysli pátou „Styrking leið“, jež sice v druhé polovině nabídne několik vcelku hezkých melodií a vygradované finále je dobré, ale… Chápu, že Område z velké části stavějí na míchání mnoha žánru, jenže pasáže, s nimiž by se neztratili ani ve slaďoučkém infantilním komerčním popíku, by si odpustit fakt mohli.

První polovinu „Styrking leið“ však považuji za jediný zásadní přešlap, jehož se Område na „Nåde“ dopustili. Jinak jim ta rozmanitá mozaika funguje bez větších zádrhelů. Opět se vychází z jemnějších elektronických žánrů, na něž se nabalují soundtrackové plochy, rock, noirový saxofon, smyčce, ambientní motivy. Område dokážou pohladit, nabídnout kousek melancholie, poté zvážnět, přijít s naléhavosti, pak zase trochu potemnět a zazlobit, ale především – zvládnou tenhle pestrý nadžánrový koktejl bez větších zádrhelů kočírovat a neztratit nit. Jinak řečeno, stále mi to zní jako logická deska s jasnou vizí, nikoliv jako splácaný dort pejska a kočičky, což mnohdy bývá jeden ze základních kamenů úrazu podobně laděných spolků.

Vzato kolem a kolem tedy mohu jen stěží vyhlásit něco jiného než spokojenost. Ne nadšení nebo nekritický obdiv, jen spokojenost – zato poctivou. Povedená a chutná záležitost, která za slyšení stojí – obzvlášť jestli máte rádi skupiny jako ManesUlverThee Maldoror Kollective či Lethe (u některých se samozřejmě myslí jen určité části jejich diskografie).


Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Horse Lords, Cloud Becomes Your Hand

Horse Lords

Datum: 10.4.2017
Místo: Praha, (A)VOID Floating Gallery

Účinkující: Cloud Becomes Your Hand, Horse Lords

S americkými Horse Lords jsem se prvně setkal asi rok nazpět za pomoci tehdy vydané řadovky. V českých končinách nás takových nejspíš moc nebylo, internet prázdný, bez nadšení, odsudků, slov, loňskému koncertu v Brně navzdory. Z cizích krajin naopak reakce přicházely. Horse Lords tedy bezejmennými rozhodně nejsou. A svět? Ten možná ještě není tak malý, jak se dnes s oblibou pravívá, však Vltava od jednoho vzpomínaného pondělka ví.

Rok starému setkání dali Horse Lords název „Interventions“. Krom toho, že bylo zatraceně náročné na strávení, nabídlo minimalistický, přesto energií hýřící experimentální rock s mámivými rytmy i saxofonem. Mělo slabší místa, jistě, nezavírám oči, ale celkově dokázalo nemálo, třeba ukázat předpoklady pro setkání živá. Jedna z příležitostí k ověření koncertního potenciálu se nakonec naskytla i milé Praze. Inkriminovaného večera v tom Horse Lords nebyli sami, do plovoucího prostor (A)VOID k sobě přibalili krajany Cloud Becomes Your Hand, těleso, o jehož hudbě jsem naopak neměl jediné zvěsti. Být překvapen ale nebývá na škodu.

První překvapení každopádně nepatřilo k těm nejmilejším, plánovaný start v osm se odkládá. Mé kroky zatím vedou čerstvě setmělou náplavkou, ve vzduchu den uzavírající větrno, předzvěst blížících se kapek. A kdo ví, jestli se vůbec blíží. Jako první z předkapel proto dávám vzdouvající se vlny a duo kytara–hlas s třetím hráčem alkoholem. Občas akord dva vedle, jindy zas přestávka na hec o třetího, který není jen do počtu. Nakonec se ozvou i tóny z lodi, to když Cloud Becomes Your Hand začínají konečně servírovat.

Neměl jsem tu čest, ani studiovou, ani koncertní, takže tentokrát bez předsudků. Američané přijeli v šesti, spolu s hudební i nástrojovou rozmanitostí. Hrabe se do kytar, kláves, xylofonů, jsou tu taky bicí a úchylné housličky a oblečky a ještě další nástroje, všechno, na co se dá v okolí hrát, strop je přitažlivě blízko. Cloud Becomes Your Hand nejen na lodi kotví v avant-progových vodách, nezaleknou se ale jakékoli přísady, včetně až popových motivů, třebaže absurditou a nadhledem patřičně zdeformovaných. Humor vládne, čepka na čepku, přehrávání, pitvoření. Kupa humoru, bezděčná písknutí a ťuknutí za prostředky povolené, ba dokonce vítané. Energie z pódia prýští tryskem a zanedlouho taky dohrává. Navzdory takřka čtyřicet minut dlouhému zpoždění a rozmluvám s prázdnem – ještě si o tom povíme – velmi poctivý set. Takhle si představuji radost.

Kroky do neznáma pryč a za chvíli už Horse Lords. První tóny mezi námi, bude se ctít deska. Šlape to přesně dle očekávání. Jako hodinky, ale hodinky se srdcem, se schopností na tikotu vytvářet neobvyklé cesty a hypnotizovat jimi. Houpeme se, spolu s baskytarou, kytarou, bicími a Andrewem v čele. Čelíme jeho perkusím i elektrikou nadopovanému saxofonu, který neční, ale podporuje rytmický ráz hudební posádky. Rytmy se proplétají a smílají vše kolem pro soukromé účely. Tornádo. Zbývá než jen valit oči, kroutit nevěřícně vším možným a být rád, že pro prázdno – ještě si o tom povíme – Horse Lords zahráli s takovým zápalem. Fenomenální!

Poslední tón v nenávratnu, vítám zpátky na zemi. Kouknu kolem, řekněme tak dvacet lidí, těch přiměřeně vnímajících a platících ještě o kus míň. Už si o tom povídáme. Ale vlastně k tomu nemám moc co říct, snad jen škoda. A zároveň velké díky, že jste to, řekoplavci, nezabalili. Záhy mizím, rekapituluji. Mé kroky zatím vedou dávno setmělou náplavkou. Vítr, předzvěst blížících se kapek, za mnou. Prší.


Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…


Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree

Země: Austrálie
Žánr: ambient / electronica / alternative rock / experimental
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Bad Seed Ltd.

Tracklist:
01. Jesus Alone
02. Rings of Saturn
03. Girl in Amber
04. Magneto
05. Anthrocene
06. I Need You
07. Distant Sky
08. Skeleton Tree

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Prvnípohled (H.):

Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.

V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.

V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.

Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.

Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.

Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.

Nick Cave & the Bad Seeds

Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.

Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.

Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…


Druhý pohled (Kaša):

Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.

Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.

Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.

Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.


House of Rabbits – Songs of Charivari

House of Rabbits - Songs of Charivari

Země: USA
Žánr: avantgarde / experimental rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Grotesque Requords

Tracklist:
01. Charivari Overture
02. By the Neck
03. Grandfather Cock
04. Traje de luces
05. The Beating of Señor Hammerheart
06. Madame Orifices
07. Trophy Widow
08. Eyeful Tower
09. The Laundress and the Landmines
10. She Drinks from the Golden Fountain
11. Reflecting Pane
12. March of the Ostrich-Eyed
13. Skimmington’s Last Ride
14. Voyeurville

Hrací doba: 53:26

Odkazy:
web / web / facebook / twitter / bandcamp

Když se na nějakou nahrávku strašně moc těšíte, očekáváte od ní to nejlepší a ona je pak skutečně tak dobrá, jak jste doufali, a splnila veškeré naděje, jaké jste do ní vkládali, tak… je to prostě radost. Nevím jak vy, ale já tu radost prostě mívám, že je to vážně tak moc super, jak si to člověk představoval. Vedle toho je tu ovšem ještě jiná situace, kdy člověka nějaké album může upřímně potěšit. Mám tím na mysli moment, kdy od toho naopak nečekáte vůbec nic, nevíte, o čem to bude, prostě jen zkoušíte naslepo. Pustíte si to a hned s prvním poslechem vám spadne brada na zem, čelist pod stůl a ucítíte, že před sebou máte – nefalšovanou lahůdku. A přesně tohle je případ House of Rabbits.

Mohlo by se zdát, že House of Rabbits jsou novou mladou kapelou, nicméně i navzdory tomu, že „Songs of Charivari“ je dlouhohrajícím debutem formace, jde jen o zdání. Kořeny House of Rabbits totiž vězí v avantgardní skupině FEASTofFETUS, o níž jsem já osobně doposud neslyšel, ale po zkušenosti s novým působištěm tří členů jsem si pustil ukázky ze tří vydaných alb a musím říct, že i zde se jedná o vysoce zajímavou záležitost, na níž se v dohledné době určitě s chutí podívám.

Nicméně zpátky k House of Rabbits, kteří vznikli v roce 2014 poté, co FEASTofFETUS prošli změnami v sestavě a v novém složení se začala vznikající tvorba odchylovat z dřívějších kolejí. Předchozí formace skonala a na svět přišli House of Rabbits, jejichž první známkou života bylo „Demo 2014“, které je v našem povídání důležitější, než jak by mohlo na první pohled vypadat. Na základě čtyř přítomných písní totiž Jess Cron, hlavní skladatel a zpěvák kapely, sepsal scénář k divadelní hře a záhy jej následovalo dalších deset skladeb. Muzikál „Charivari in Voyeurville“ měl premiéru v loňském roce, posbíral několik cen a měl i slušný divácký úspěch.

Deska „Songs of Charivari“ pak není ničím než kolekcí oněch 14 písní (deset novějších + čtyři z demosnímku) vycházející jako deska, s níž kapele vypomohl Jason Schimmel ze Secret Chiefs 3 (tohle jméno všem příznivcům avantgardy bude jistě známo). Po jeho vydání jsem se o House of Rabbits dozvěděl i já, a aniž bych tušil cokoliv o nějaké divadelní hře, hodně rychle jsem se do „Songs of Charivari“ zamiloval.

Netvařte se, že vám to celé už teď nezní zajímavě – jistěže zní, vidím vám až do žaludku! Nicméně chápu, že již začínáte být trochu netrpěliví a chcete, abychom se v našem povídání konečně dostali k jádru pudla, tomu nejpodstatnějšímu, oč tu běží – co to je vlastně za muziku. Žádný problém, vaše přání je mi rozkazem (neplatí obecně – blowjoby gratis fakt nedávám), pojďme na věc!

Sice to podrobně nepopíše, co všechno je na nahrávce ke slyšení, ale její podstatu snad přijatelným způsobem vystihne triviální tvrzení, že „Songs of Charivari“ je především avantgardně rockovou jízdou, kde jeden bravurní nápad střídá další. Už jen z podstaty toho, že se vlastně jedná o doprovod k divadelní hře, asi nepřekvapí, že je to muzika teatrálnější (a to včetně vymazlené a velmi variabilní vokální stránky), expresivní, místy snad i kabaretní. A v neposlední řadě rovněž náladově rozmanitá… a vlastně nejen náladově. Narazíte zde na pasáže, za něž by se nemusel stydět ani takový Mike Patton, jindy si člověk vzpomene třebas na Thee Maldoror Kollective, tuhle se zas objeví moment, který by se vůbec neztratil v soundtracku k nějakému snímku od Tima Burtona, jiné chvíle jsou čistý prog rock, jinde jsou zas čtverácké odkazy na staré rockové klasiky a nakonec to všechno shodí pošukanost evokující The Tiger Lillies.

House of Rabbits

Možná to zní jako pověstný dort pejska a kočičky, ale věřte tomu, že ono to celé drží pohromadě naprosto přirozeně a i tehdy, když se nálady střídají jen v rámci jedné písně, to stále dává smysl a vůbec to nepůsobí strojeně či násilně. Snad i díky tomu je zcela samozřejmě, že v jádru hravá deska nabízí i temné, ba dokonce groteskní momenty, dekadenci, dokonce i orientální motiv či množství vysloveně působivých nápadů. Abychom nemluvili čistě v obecné rovině, tak také zmiňme nějaké konkrétní příklady ilustrativně reprezentující, o čem „Songs of Charivari“ je a jak dobré album to je… sice se vybírá těžko, ale tak třeba: „Traje de luces“, „The Beating of Señor Hammerheart“, „The Laundress and the Landmines“„She Drinks from the Golden Fountain“ (pasáž s mluveným slovem je naprosto dokonalá!) nebo „March of the Ostrich-Eyed“.

Chtěl bych ovšem explicitně zdůraznit, že „Songs of Charivari“ je skvělé od začátku do konce. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak a každá skladba do jedné nabízí mnoho zajímavého k poslechu. Ve skutečnosti bych mohl místo výše jmenované pětice zmínit jakýchkoliv pět jiných songů a vůbec bych nekecal – a taky věřte tomu, že mám vždycky chuť za vrchol označit tu píseň, jež mi zrovna hraje, až tak dobré to je. Já osobně se královsky bavím celých 53 minut, aniž bych se byť i jen na chvilku nudil, což platí i po nějaké té desítce (ne jedné) protočení. Což mi připomíná další obrovské plus celého počinu – je jím obrovská trvanlivost, protože tohle se nedá vypnout ani tehdy, když už to znáte nazpaměť, a i tehdy je to stále strašně zábavné.

Když jsem hned na začátku recenze naznačoval cosi o padání čelisti pod stůl, nepřeháněl jsem. Nestydím se to přiznat – House of Rabbits mě jednoduše dostali, smekám pomyslný klobouk a klaním se, jelikož tady prostě nevidím vůbec nic, co bych mohl ani ne vytknout, ale dokonce co bych mohl nepochválit. Poslech „Songs of Charivari“ jsem si užil v tom pravém slova smyslu a nepochybujte o tom, že budu v tom hodlám pokračovat, protože tohle je jedna z těch věcí, k nimž se vyplatí se vracet i zpětně a s dlouhým časovým odstupem. Povinná koupě a zároveň černý kůň, až se budou v lednu vybírat nejlepší desky roku 2016.


Krasseville – Nous sommes faux

Krasseville - Nous sommes faux
Země: Francie
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 6.12.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Intro
02. Nihil Time Funeral Process
03. De sangre y mugre
04. Love Sucks and Hurts
05. Tête creuse
06. In Krasseville Everything’s Fine
07. Nous sommes faux
08. De sangre y mugre (outro)
09. Intro de la fin
10. K.G.B.

Hrací doba: 27:57

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Na rovinu – tohle je fakt skvělá záležitost. Francouzští Krasseville jsou dle všeho pořádní výtečníci, a jestli něco nemají rádi, tak je to klišé, průměrnost a obyčejnost. Alespoň tedy soudě na základě jejich debutové desky „Nous sommes faux“. Tady jde legrace stranou, přátelé. Věřte mi, že tahle muzika je bez jakékoliv nadsázky či přehánění prostě fantastická. Skutečně ano – a to i navzdory tomu, že název nahrávky v překladu znamená Jsme falešní.

Popravdě řečeno, já sám toho o Krasseville příliš nevím. Přiznávám se, že jsem docela záměrně ani nepátral jinak než jen povrchně, protože v některých případech těm skupinám prostě sluší, když o nich příliš nevíte a máte před sebou jen tu samotnou muziku bez jakýchkoliv předsudků. Jednotliví členové Krasseville se prý nějak motali nebo snad dokonce ještě motají i kolem nějakých blackmetalových kapel, ale to je úplně jedno. Tady je mnohem hezčí nevědět a jen vnímat těch pár náznaků, že tohle bude po čertech vypečená věcička. Třeba nehorázně „wtf“ koláže na Facebooku kapely. Anebo přebal „Nous sommes faux“, který vypadá spíše jako filmový plakát, a to včetně obsazení, titulků a citace z recenze – z nějakého mně neznámého důvodu je to slovenská recenze a ve slovenském originále, což mezi vší francouzštinou působí zvláštně. Ale to mi u zvláštní skupiny se zvláštní hudbou připadá zcela adekvátní.

Jak jste si nejspíš všimli, v informačním boxu u recenze jsem se s tím příliš nedlabal a muziku jsem označil vcelku jednoduchým pojmem avantgarde. To dle mého názoru vlastní náplni „Nous sommes faux“ odpovídá a věřím tomu, že pokud si album poslechnete, tak mi v tomto ohledu dáte za pravdu. Nicméně pro nezasvěceného posluchače to nejspíš příliš užitku nemá, protože mu tahle žánrová škatulka neřekne nejspíš vůbec nic. Šlo by to tedy popsat i jinak? Inu, docela vágně by se dalo říct, že jde o takový dekadentní pop rock. Hodně vágně.

Nedokážu říct, jaký žánr má na „Nous sommes faux“ navrch, pocitově žádný. Formálně je to možná jemný rock, do něhož vstupují někdy popové, jindy prostě „jenom“ krásné melodie. To je dejme případ „De sangre y mugre“ či titulní „Nous sommes faux“. Vedle toho však mají na desce své právoplatné atmosférické ambientní instrumentálky jako „Love Sucks and Hurts“ a „K.G.B.“ nebo minimalistické, žánrově nezařaditelné skladby typu „In Krasseville Everything’s Fine“ či „Intro de la fin“. Ale úplně stejně sem patří i třeba rozverná „De sangre y mugre (outro)“ anebo naopak vážnější „Tête cause“ a noirová „Nihil Time Funeral Process“. Zároveň se na nahrávce vedle dvou výše zmíněných žánrů místy uživí nádech šansonu nebo snad dokonce i jazzový feeling. A tohle všechno Krasseville předvádějí na ploše pouhých 28 minut, aniž by zněli jakkoliv neuspořádaně. Právě naopak – všechny různorodé vlivy jsou na „Nous sommes faux“ zcela přirozeně zapuštěné do jednoho velkého, prazvláštně znějícího celku, jehož účinek je prostě silný.

„Nous sommes faux“ má ovšem ještě jednu vysoce zajímavou vlastnost. Nejen díky svému plakátovému obalu a díky vědomí, že Krasseville asi budou na filmy obecně nějak zatížení, když se právě kolem nich točí notná část jejich příspěvků na Facebooku, ale právě i díky vlastní hudbě a jejímu vývoji deska působí, jako kdyby byla soundtrackem k neexistujícímu snímku (což třeba možná je, nevím… vůbec by mě to nepřekvapilo). A jaký ten snímek je? Opět mohu použít dva přívlastky, které již padly výše – dekadentní a noirový.

„Nous sommes faux“ má vlastně jen jeden zásadní nedostatek. Je totiž strašně kraťoučké. Album vážně trvá žalostných 28 minut, což je na takovou parádu zoufale málo, protože v případě, jako je tento, bych si nechal líbit klidně i přes hodinu. A tahle krátká stopáž má ještě jeden nepříjemný důsledek – počin se prostě ohraje. Mně osobně se totiž „Nous sommes faux“ líbilo tak moc, že jsem jej hrál pořád dokola, a kvůli oné slabé půlhodince to prostě za chvíli znáte celé zpaměti. Říkáte si, že to může vyřešit zpětné dohledání starší tvorby? No, bohužel nemůže. Deska je totiž debutem Krasseville a před ním vyšel jen jeden demosnímek, jehož notná část se shoduje i s obsahem aktuální nahrávky.

Nicméně nechápejte špatně. „Nous sommes faux“ je stále excelentním počinem, který stojí za to, abyste se do něj pustili a abyste s ním svému přehrávači dali zabrat. Jděte, kupte, užívejte si.

Krasseville - Nous sommes faux