Archiv štítku: avantgarde

V/A – Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation

Jiná hudba - Czech Experimental and Progressive Compilation

Země: Česká republika
Žánr: avantgarde / experimental
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Dysphoricam Audio Productions

Tracklist:
I. Deska duchovní
A. Strana lyriky
01. Blachut – Intro/Smysl
02. Masáž – Leden
03. Masáž – Únor
04. Masáž – Březen
05. Masáž – Duben
06. Masáž – Květen
07. Masáž – Červen
08. Masáž – Červenec
09. Masáž – Srpen
10. Masáž – Září
11. Masáž – Říjen
12. Masáž – Listopad
13. Masáž – Prosinec

B. Strana nespoutanosti
14. Ohne Stunde Minuten – OSMinut
15. eá – Phill Et
16. eá – Phakt Amt

II. Deska materiální
C. Strana kovu
17. Mankurt – Nícení struků
18. Mankurt – Od strojů!
19. Duobetic Homunkulus – Oharky železa
20. Duobetic Homunkulus – Fotosyntéza

D. Strana kávy
21. Massola – Aokigahara
22. Massola – Hekatombé
23. Massola – 11 Cutting Moments
24. Massola – Tinnitus Report
25. Nachttante – sturmlineführer

Hrací doba: 64:00 (18:10 / 15:35 / 13:38 / 16:37)

K recenzi poskytl:
Dysphoricam Audio Productions

Kompilace „Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation“ mi svým způsobem přijde jako dost odvážný počin. Za prvé, jak ostatně titul celé kolekce prozrazuje, jedná se o kompilaci, což podle mě obecně není zrovna disciplína, jejíž nakupování by se těšilo nějaké výrazné popularitě. Dále se jedná o kompilaci okrajových a optikou průměrného posluchače podivných žánrů, navíc ani žádných mezi sebou vyloženě příbuzných nebo podobných. „Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation“ sbírá avantgardní spolky, progresivní death metal, noise i různé další kombinace zmíněných, případně i s vlivy dalších nezmíněných stylů. Na základě toho bych řekl, že „Jiná hudba“ není určena zájemcům o žánry, nýbrž zájemcům o nevšední muziku obecně a posluchačům s otevřenou myslí.

Tohle všechno samo o sobě zásadně snižuje okruh lidí, které by něco takového mohlo zajímat. Aby toho ale náhodou nebylo málo, tak se jedná o první vydaný počin brněnských Dysphoricam Audio Productions, a to rovnou na výpravném dvojvinylu v gatefoldu s péčí a kvalitou, jež svým gramodeskám kolikrát nevěnují ani zavedené kapely s výrazně větší základnou fandů. A pro jistotu se nechalo vylisovat rovnou 500 kusů. To aby se to třeba náhodou nevyprodalo, víš jak. Na tohle fakt někdo musí být pořádně chlupaté koule.

Jak už padlo, kompilace se dělí na dva černé asfalty – desku duchovní a desku materiální. První zmiňovaná mně osobně přijde krapet lepší a hlavně vyrovnanější, ačkoliv musím přiznat, že to ve velké míře plyne ze subjektivního vkusu, poněvadž materiální deska a především její strana kovu nabízí žánry, k nimž mám aktuálně nejdále.

Strana lyriky na duchovní desce nabízí příspěvky Blachut a Masáže. Blachut jsem doteď neznal, ale jejich „Smysl“ mi přijde hodně v pořádku. Bicí, basu a akordeon doplňuje hodně neortodoxní vokál, ale celé to dává parádní… no, smysl a je za tím vidět skladatelství. Super věc a hned na začátek jeden z vrcholů kompilace.

Zato Masáž a jejich debut „Kvok!“ jsem svého času jel dost a i tady mě jejich kombinace akustické kytary a metalových bicích baví. Kapela ve dvanácti krátkých příspěvcích zhudebňuje básně J. H. Krchovského, jehož zhulené verše a lyrika s přednesem Masáže skvěle ladí. I za tak krátkou dobu se navíc stíhá několik excelentních momentů jako třeba v „Lednu“ nebo „Září“. Výborné.

Strana nespoutanosti začíná s Ohne Stunde Minuten, což je další z názvo-variací projektu Eine Stunde Merzbauten, za nímž stojí klasici českého noisu z Napalmed. Trochu paradoxně, „OSMinut“ nezní tak nespoutaně jako jiné nahrávky formace, dokonce bych i řekl, že na poměry Eine Stunde Merzbauten zní song nezvykle muzikálně, jestli se vůbec něco takového dá o improvizovaném skládaní skřípotu a pípání prohlásit. Každopádně fajn osm minut.

vůbec neznám a údajně se má jednat progovou věc až s přesahem do zeuhlu. No, s tím se dá asi souhlasit a myslím, že už jen tenhle žánrový nástin mluví sám za sebe. Za mě se každopádně jedná o jeden z nejzajímavějších příspěvků na „Jiné hudbě“ a určitě si od  poslechu i další věcí. Vzhledem k tomu, že právě v objevování nových věcí tkví jedna z největších hodnot kompilací, dá se už tady tvrdit, že „Jiná hudba“ tenhle úkol v mém případě splnila.

Pojďme na desku materiální a její stranu kovu. Jak název napovídá, právě tady se posluchač dočká největšího metalu, i když naštěstí ani od Mankurt a Duobetic Homunkulus netřeba očekávat průměrné riffování. Minimálně druhé jmenované seskupení je mi hodně sympatické svou estetikou, ale hudebně mě ten její avantgardní death metal prostě nedokáže oslovit. Nejvíc mě tedy baví pasáž krátká pasáž bez kytar a samply z „Нас не догонят“ od t.A.T.u. – obojí v „Oharcích železa“. Songy Mankurt na mě působí podobě, ale líbí se mi ještě o kousek méně.

Strana kávy ale spravuje náladu. Massola frčí na saxofonové podivnosti, pod níž lze s trochou trpělivosti vystopovat vlivy grindu bez kytar – a je to fest v pořádku.

Jiná hudba – Czech Experimental and Progressive Compilation

Vrchol „Jiné hudby“ nicméně trochu nečekaně přichází až v úplném závěru se „sturmlineführer“ od Nachttante. Další z kapel, o jejichž existenci jsem do téhle doby netušil, ale o to víc pak takové překvápko potěší. Skladba obsahuje jeden mimořádně hypnotický motiv, na němž jsem si fakt parádně zafičel, ale i okolo něj se nachází hromada zajímavého k poslechu. „sturmlineführer“ nasává vlivy krautu, ale dává je do kontextu tvrdšího sludgové spodku. Určitě se poohlídnu i po další muzice od Nachttante.

Celkově mi „Jiná hudba“ rozhodně přijde zajímavá a rozmanitá. Vydávání podobného počinu na vinylu je ovšem trochu „overkill“, protože nevěřím tomu, že chuť dávat jehlu na drážky zrovna tohoto elpíčka bude přicházet nějak často, spíš naopak. Ale to možná plyne i z toho, že v kompilacích obecně nespatřuji dlouhodobou hodnotu.

Svůj význam „Jiná hudba“ přesto nepochybně má. Jednotlivé příspěvky jsou povedené a až na stranu kovu mě baví, přičemž i u ní za to mohou spíš subjektivní vkusy. Do hledáčku díky ní vyskočilo pár nových slibných jmen. I na základě toho lze říct, že kompilace dále poskytuje zasvěcený náhled na avantgardní proudy v okrajových hudebních stylech na našem území.

A v neposlední řadě: odvaha, s jakou se k vydání počinu přistoupilo, koresponduje s odvahou, s níž k muzice přistupují samotné kapely. Což je samozřejmě vysoce sympatické.


Neptunian Maximalism – Éons

Neptunian Maximalism - Éons

Země: Belgie
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 26.6.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
I. To the Earth (Aker Hu Benben)
01. Daiitoku-Myōō no ŌDAIKO 大威徳明王 鼓童 – L’impact de théia durant l’éon hadéen
02. NGANGA – Grand guérisseur magique de l’ère probocène
03. LAMASTHU – Ensemenceuse du reigne fongique primordial & infanticides des singes du néogène
04. PTAH SOKAR OSIRIS – Rituel de l’ouverture de la bouche dans l’éon archéen
05. MAGICKÁ DŽUNGL’A – Carboniferous
06. ENŪMA ELIŠ – La mondialisation ou la création du monde: Éon protérozoïque

II. To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)
07. ZÂR – Empowering the Phurba / Éon phanérozoïque
08. VAJRABHAIRAVA Part I – The Summoning (Nasatanada Zazas!)
09. VAJRABHAIRAVA Part II – The Rising
10. VAJRABHAIRAVA Part III – The Great Wars of Quaternary Era Against Ego
11. IADANAMADA! – Homo-sensibilis se prosternant sous la lumière cryptique de proboscidea-sapiens
12. Ol SONUF VAORESAJI! – La sixième extinction de masse: Le génocide anthropocène

III. To the Sun (Ânkh Maät Sia)
13. EÔS – Avènement de l’éon evaísthitozoïque probocène flamboyant
14. HEKA HOU SIA – Les animaux pensent-ils comme on pense qu’ils pensent?
15. HELIOZOAPOLIS – Les criosphinx sacrés d’Amon-Rê, protecteurs du cogito ergo sum animal
16. KHONSOU SOKARIS – We Are, We Were and We Will Have Been

Hrací doba: 133:46

Odkazy:
facebook / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

První pohled (H.):

„Éons“ je pro mě přesně tím druhem alba, které se strašně dobře poslouchá, ale o to hůř se o něm píše. Těch důvodů se najde vícero, ale minimálně jeden je evidentní hned na první poslech. Jedná se ostatně o jednu z věcí, jichž si člověk na „Éons“ všimne jako úplně první.

Samozřejmě tím mám na mysli obludnou délku. Belgický kolektiv Neptunian Maximalism se rozhodl svého posluchače nešetřit a přesně dle svého názvu na „Éons“ servíruje maximalistickou porci muziky. Na třech kompaktních discích respektive třech gramofonových deskách se rozprostírá dvě a čtvrt hodiny hudby, což je bezesporu obludné číslo na jednu ucelenou nahrávku. Takhle obrovská nálož jednoduše potřebuje hodně času, aby ji člověk mohl alespoň trochu vstřebat a mohl tvrdit, že se v ní nějakým, byť třeba i omezeným způsobem vyzná.

Bylo by nicméně krátkozraké vidět v „Éons“ pouze gargantuovskou stopáž. Ta možná zaujme jako první, ale v konečném důsledku se jedná spíš o sekundární atribut celého díla. Vstřebatelnost „Éons“ samozřejmě výrazně ztěžuje také vlastní hudební náplň. Neptunian Maximalism frčí na avantgardní vlně a předkládají barvitou mozaiku různých žánrů i nástrojů. Spokojit se nicméně se zastřešujícím pojmem avantgarda nám ale stačit nebude, protože to plně nevystihne, co za džungli (narážka na název jedné stopy zcela záměrná) se tady odehrává, tak se na to pojďme podívat hlouběji.

Nade vším stojí hlavně několik pocitů – psychedelie, jazzové vlivy, tribal, v menší míře drone. Psychedelický aspekt dle očekávání plyne z omamné atmosféry a monotónních rytmických ploch, které se nakonec podílejí i na zmiňovaném tribal feelingu. Ne však jako jediné, protože kromě perkusí si svoje řekne i sitár nebo gong. Tohle všechno mě jen tak mimochodem na „Éons“ strašně baví. Sice se jedná o striktně avantgardní záležitost, ale Neptunian Maximalism se dokázali vyvarovat zbytečných nástrojových masturbací. Na první místě stále stojí náladotvornost, což mi plně vyhovuje. Každopádně, když už jsme zmínili psychedelii, tak určitě nemůžu nezmínit ani citelný krautový nádech.

K jazzové složce toho není moc co k okomentování, ten feeling se tam jednoduše jednoznačně nachází a nelze jej přeslechnout. Saxofon se porůznu proplétá napříč celou deskou, ale zase – tvrdit, že za ty jazzové vlivy může jen on sám, by znamenalo příliš zkratkovité sdělení. Jestli „Éons“ na něco netrpí, jde určitě o absenci vrstev a hloubky. To, že se ozve saxofon, z ničeho jazz samo o sobě neudělá. Jak jste ale asi pochopili, tohle se Neptunian Maximalism naštěstí netýká.

S tím dronem už se to má trochu diskutabilněji. Nějakého ortodoxního nihilistického kytarového vazbení se tu moc nenajde. Něco se samozřejmě objevuje, ale není to taková darda a typicky se to míchá ještě s ambientem. Vehementní přirovnávání Neptunian MaximalismSunn O))), jak čtu všude na netu, mi tedy přijde trochu přehnané.

V konečném důsledku je ovšem nejdůležitější to, že „Éons“ představuje vzrušující cestu plnou kreativní hudby, skvělé atmosféry a silných nápadů. Čas to nepochybně vyžaduje, ale jakkoliv to může znít jako klišé, v tomhle případě se vyplatí jej obětovat, protože trojalbum má za vynaložené úsilí co vracet. Zabývat se tu nějakými vrcholy rozhodně nebudu – vzhledem k počtu stop i počtu skvělých nápadů asi není těžké odhadnout proč.

To nejakčnější každopádně Neptunian Maximalism předvádějí na začátku celého více jak dvouhodinového opusu. První kapitola „To the Earth (Aker Hu Benben)“ je nejhlasitější a nejrytmičtější. I tady se sice najdou minimalističtější pasáže, ale v téhle parketě jednoznačně vede poslední akt „To the Sun (Ânkh Maät Sia)“. Prostřední kapitola „To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)“ se porůznu přelévá mezi různými přístupy, obsahuje rytmické diktáty, minimalismus i jazzové sekvence a celkově mi přijde asi nejrozmanitější.

U spousty podobných žánrových směsek mám ten problém, že se jednotlivé styly spíš střídají, než aby se přímo kombinovaly. I tenhle přístup někdy může dávat smysl, ale v případě Neptunian Maximalism se mi líbí, že tohle všechno je zapuštěné do jednoho smysluplného celku a s nějakou vizí. I to se podílí na důvodech, proč mi „Éons“ imponuje.

Nebál bych se říct, že tohle je jedna z nejpozoruhodnějších desek, co jsem v letošním roce slyšel. Zpočátku mi „Éons“ přišlo hodně zajímavé, ale až po hromadě dalších přehrání jsem si uvědomil, o jak úžasné dílko se jedná. Průběžně desku poslouchám už někdy od začátku května, a přitom pořád nemám pocit, že by se to vyčerpala; ani nemám dojem, že bych „Éons“ znal skutečně zevrubně – pořád je co objevovat. Jestli tohle není úctyhodný výsledek, tak co je?

Neptunian Maximalism


Druhý pohled (Cnuk):

Když jsem se při rozmýšlení nad červnovým eintopfem prohrabal v katalogu I, Voidhanger k belgickému spolku Neptunian Maximalism, bylo mi už z ukázek na Bandcampu jasné, že jejich chystané album „Éons“ bude něco extra. Šla z toho hrůza a okouzlení zároveň. Hudba tak nevyzpytatelná, že je jen těžko zařaditelná. Hudba, jejíž koncept je tak rozsáhlý, že nelze čekat nic míň než mimořádný zážitek. Zkrátka výzva po všech stránkách. O to víc jsem rád, že se všechna očekávání podařilo naplnit.

Opravdoví hudební badatelé mohli o Neptunian Maximalism poprvé zaslechnout už v roce 2018, kdy se dali dohromady multiinstrumentalista Guillaume Cazalet a saxofonista Jean-Jacques Duerinckx. Ti se posléze obklopili dalšími muzikanty a dohromady by jich nyní mělo být až snad jedenáct, ale upřímně si tím nejsem úplně jistý. Každopádně ještě téhož roku a ve skromnější sestavě nahráli EP „The Conference of the Stars“ a živák „HS63“. Vše, co vzniklo potom, už můžeme slyšet na trilogii „Éons“.

Neptunian Maximalism - Éons

Jejich tvorba je z velké části přímá improvizace a na materiálu je to znát. Je tu spousta prostoru pro nejrůznější výstřelky, však výčet nástrojů také není zrovna skromný. To ostatně kolem Neptunian Maximalism není vůbec nic. Nejvíce do očí praští délka nahrávky, celých 134 minut. Tak dlouho člověk v ideálním případě trpí poslechem tohoto nepopsatelného. Jak už bylo řečeno kolegou, mísí se tu jazz, drone, ambient, psychedelie, folk a nejlépe se to dá všechno zahrnout asi pod avantgardu. Tenhle chaos je však navíc zabalen do poutavého spirituálního semknutí, v němž hudba Neptunian Maximalism působí jako temná ceremonie odehrávající se v různých časových osách.

Rituál „Éons“ je rozdělen do tří částí – „To the Earth (Aker Hu Benben)“, „To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)“ a „To the Sun (Ânkh Maät Sia)“. Jelikož toho po textové stránce „Éons“ moc neřekne, lze se dobrat střípků ústředního tématu alespoň z názvů skladeb. Z tohoto jazykového babylonu lze vyčíst, že se mnohdy týkají starověkých mytologií. Album začíná na Zemi, pak míří k Měsíci a končí na Slunci. Paralela s evolucí člověka, civilizacemi a astrologií je zjevná. Téma budoucnosti našeho bytí na Zemi je v umění zobrazováno často, avšak „Éons“ na něj nahlíží z pohledu termínu antropocén. Ten vymyslel ekolog Eugene Stoermer a říká, že lidské chování má na vývoj naší planety takový vliv, že je už potřeba přijít s novým označením pro současné geologické období. Jinými slovy, v holocénu žijeme už od mladších čtvrtohor a objev zemědělství či období průmyslové revoluce je natolik zásadní, že by měl být holocén už pasé. „Éons“ toto nové označení přijímá a rovnou přichází s dalším, které dostalo název probocén. V něm už na planetě Zemi vládnou inteligentní sloni, kteří jsou tak na vrcholu pyramidy pozemského života. Šílené a plně odpovídající hudbě Neptunian Maximalism.

Najetí na vlnu „Éons“ si vyžaduje svůj čas. Zprvu jsem si album pouštěl disk po disku a říkal si, že celé najednou to snad nikdy nedám. Po čase jsem však zjistil, že to není až takový problém, naopak. Dost často a rád si ho pouštím jako pracovní podkres. Při soustředěných posleších sice bývám občas náročností písní a jejich délkou unaven, ale to se rozhodně nedá říci o materiálu samotném. Je tu stále co objevovat a jistě i do budoucna bude. Oblíbené pasáže se mi různě střídají a neustále něco jiného evokují. Nedokážu si představit, že by se mělo „Éons“ oposlouchat. To spíš jednoho dne přestane bavit, ale ani v ten den se nebude dát říci, že ho mám neposlouchané a vyznám se v něm.

Co se vlivů týče, samozřejmě se mi tu vybavují nejrůznější korelace. A spektrum je to hodně široké. Začíná to folkovou a duchovní hudbou jihovýchodní Asie, přes Johna Coltrana, King Crimson, Van Der Graaf Generator až po Earth, Sunn O))) nebo Swans. Připojím však i filmová díla, jejichž obrazy a vytříbenou práci s kamerou mám při puštěném „Éons“ před očima. Mohu zmínit Bertolucciho „The Last Emperor“, Scorseseho „Kundun“ nebo Coppolovu „Apocalypse Now“. Paleta je to bohatá a s metalem moc co do činění nemá. Označení Neptunian Maximalism a jejich „Éons“ jednoduše za metalovou nahrávku by bylo zkratkovité a dost nepřesné. S tímto žánrem je pojí nejvíce snad jen vydavatel I, Voidhanger.

Neptunian Maximalism - Éons

Neptunian Maximalism si za „Éons“ nejspíše budou zasluhovat v nějaké podobě zmínit také v ročním zúčtování. Nejdůležitějším aspektem ohledně této nahrávky pro mě bylo si najít vhodnou dobu pro puštění. Není to hudba, kterou si zapnete při jakékoliv příležitosti. Prostě to chce svůj čas. Podobných zážitků se ale posluchači běžně nedostává a už vůbec ne v takto zajímavém provedení. Na závěr a pro úplnost zmíním už snad jen třešničku na dortu, obálku od japonského malíře Kaneko Tomiyukuoa, která nejvíce vyplyne s čerstvě přichystanou vinylovou edicí. Když se podíváte pozorně, tak tam uvidíte spoustu tváří. Myslím, že během poslechu „Éons“ je průběžně na svém vlastním ksichtu vystřídám úplně všechny. A nejčastěji skončím jako ta zelená spařená obluda, co je druhá zprava.


Koniec pola – trop

Koniec pola - trop

Země: Polsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 27.4.2020
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. pierwszy
02. drugi
03. trzeci
04. czwarty
05. piąty
06. szósty

Hrací doba: 27:23

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Dobré avantgardní muziky z Polska není nikdy dost. Těch desek už vyšly desítky, ne-li malé stovky, ale pořád to nepřestává bavit. Poláci se prostě a jednoduše mohou chlubit svébytným a chytrým soundem, do jehož rámce plus mínus spadá pěkná řádka kapel a projektů, ale mnohé z nich si dokážou utvořit a pěstovat vlastní tvář i uvnitř téhle mini-scény.

Podobných formací se v Polsku, zejména tom jižním, evidentně nachází bezpočet. Pořád se objevují nové a nové anebo alespoň ty stávající vydávají další desky, na nichž opět vymýšlejí působivé psí kusy / experimenty a posouvají svůj zvuk zase o kus dál.

Ve formaci Koniec pola najdeme několik již známých uličníků, s jejichž jmény jsme se na našich stránkách setkali v minulosti prostřednictvím jiných recenzí. V řadách kapely najdeme členy formací jako Licho, Strzępy nebo Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi. Napojení je tedy zřejmé.

Koniec pola se před dvěma lety prezentovali debutem „Cy“, o němž si dodnes myslím, že se povedl, i když jednoduchý na vstřebání nebyl. Také nemůžu tvrdit, že bych měl potřebu se k nahrávce vracet nějak často. Přesto ji mám pořád v paměti. Nabízela čtyři dlouhé skladby, které se typicky převalovaly v darkambientně/dronových kolážích s občasným folklórním nádechem, aby posléze vystoupaly do intenzivně rockových vrcholků. Aktuálně jsem si nahrávku opět připomněl a stále si stojím za tím, že stojí za pozornost. Některé momenty v „II“ nebo „IV“ jsou kouzelné.

Stručně řečeno, Koniec pola měli na co navazovat, když letos ohlásili další počin „trop“. Ten se ale nese v docela odlišném duchu než jeho předchůdce. Novinka jde cestou větší schůdnosti i srozumitelnosti, a to jak po stránce dramaturgické, tak po stránce hudební. Skladba, která navazuje na pojetí „Cy“, se zde nachází jen jedna, a sice poslední „szósty“.

Nicméně i „szósty“ se svými jedenácti minutami je tak nějak stravitelnější, sune se plynuleji a s přímočařeji. Plíživější začátek přístup „Cy“ připomene, ale pořád to má jasnou, i když pomalou rytmiku a čisté motivy. V polovině nastane hlasitější, nicméně pořád hezky rozvážné vyvrcholení, po němž píseň vstoupí do krátké hlukové fáze, aby dojela ve velmi tichém a pokorném outru.

Zbylé stopy jsou mnohem kratší, nanejvýš lehce přes čtyři minuty, a vesměs si vystačí s jedním výrazem, nepotřebují velké změny a jejich vývoj není tak dramatický. „trzeci“ je navíc regulérně rocková/metalová a intenzivní. Zbytek už se nese v jemnějším duchu, opět se objevují hrátky dark ambientem, dronem, rurální nádech, baladické motivy nebo deklamační vokály. Všechno by se to dalo vágně shrnout pod pojem experimentu či avantgardy.

Koniec pola

Musím ale explicitně zmínit jednu věc. Označil jsem „trop“ za přímočařejší a svým způsobem až jednodušší album. Nemyslel jsem to však pejorativně. Takové prohlášení nijak neimplikuje, že by „trop“ mělo být hloupější nebo snad lacinější. Stále se jedná o inteligentní hudbu, a dokonce bych řekl, že novinka nabízí víc těch skutečně výrazných, zapamatovatelných, v některých případech až krásných momentů než „Cy“. To tak nějak vyplývá z jejího pojetí.

Když tak nad tím přemýšlím, tak „trop“ se mi vlastně líbí ještě o něco víc než „Cy“. Novinka si ze svého předchůdce bere to nejlepší a dává tomu srozumitelnější a ucelenější formu, aniž by trpěla chuť dělat muziku, která dokáže uspokojit i náročnější posluchače. Palec nahoru!


Igorrr – Spirituality and Distortion

Igorrr - Spirituality and Distortion

Země: Francie
Žánr: avantgarde / breakcore / industrial metal / neoclassical
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Downgrade Desert
02. Nervous Waltz
03. Very Noise
04. Hollow Tree
05. Camel Dancefloor
06. Parpaing
07. Musette Maximum
08. Himalaya Massive Ritual
09. Lost in Introspection
10. Overweight Poesy
11. Paranoid Bulldozer Italiano
12. Barocco Satani
13. Polyphonic Rust
14. Kung-Fu Chèvre

Hrací doba: 55:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K francouzskému magorovi Igorrrovi jsem měl vždycky velký respekt. Jeho hudební záběr je úctyhodný a jeho schopnost nakombinovat zvrhle obrovské množství zcela odlišných žánrů do velkého smysluplného a koherentního celku stejně tak. Kupříkladu deska „Nostril“ z roku 2010 je proudem nespoutané kreativity, jež musí potěšit snad každého fanouška hudební avantgardy a experimentů. Nejde však o jediné album, kde Igorrr otevřel svou mysl všem možným vlivům a nenechal se svazovat zažitými konvencemi toho, „jak se to má hrát“. Interpretů, kteří by něco podobného dělali ve takové míře jako Igorrr a zároveň ta jejich krasojízda měla hlavu a patu, není mnoho. O to víc si jich pak ale člověk cení.

Nikdo nicméně není nedotknutelný a ani velký respekt k interpretovi nezaručuje, že mu musím sežrat všechno, co vykaká na hudební nosič a vyšle do světa. Pro Igorrra to platí stejně tak, což mi potvrdilo minulé album „Savage Sinusoid“. To bylo na můj vkus příliš metalové a „normální“ a ani po skladatelské stránce mě tolik nesebralo. Samozřejmě to musíte chápat relativně, protože do standardní metalové produkce měla deska pořád sakra daleko. Do té doby prakticky bezchybný Igorrr v mých očích (uších) bohužel klopýtl.

Nemyslím si, že by se „Savage Sinusoid“ dalo považovat za skutečně nepovedené album, přesto mě zklamalo. A zklamání z alba, které je dobré, ale ne dostatečně dobré, mnohdy bývá výrazně bolestivější než poslech desek, které jsou formálně horší, ale člověk od nich nic nečekal. U mě se tohle zklamání mimo jiné projevilo i v chuti, respektive nechuti, poslouchat letošní novinku „Spirituality and Distortion“. Zatímco dříve jsem se na Igorrrovy nové desky těšil, tentokrát mě vydání čerstvé řadovky nechávalo docela chladným.

Musím nicméně uznat, že to byla z mojí strany docela chyba, protože „Spirituality and Distortion“ si takové apriorní podcenění rozhodně nezaslouží. Novinka sice nedosahuje kvalit těch nejlepších Igorrrových počinů z minulosti, ale oproti „Savage Sinusoid“ se z mého pohledu jedná o návrat na správnou kolej a zároveň i mnohem nápaditější nahrávku. Igorrr byl vždycky o hledání divných kombinací a určité šílenosti, což právě „Savage Sinusoid“ scházelo, protože deska zněla na Igorrrovy poměry poněkud konvenčně. „Spirituality and Distortion“ opět jeden na vlnách divnosti a s neuvěřitelnou lehkostí míchá tvrdou elektroniku, tvrdý metal, elementy neoklasické hudby a avantgardu.

I „Spirituality and Distortion“ má bohužel slabé momenty – to nemohu zastírat. Dnem alba se pro mě stala šestá „Parpaing“, v níž hostuje CorpsegrinderCannibal Corpse. Kombinace Igorrra a Corpsegrindera na papíře vypadá hodně vtipně a slibně, ale s výjimkou prostřední breakcorové pasáže s několika nintendocore pazvuky to je vlastně docela nuda, která se svou kytarovou orientací příliš podřizuje hostujícímu zpěvákovi. Škoda. Ale upřímně, mně osobně by klidně stačilo, kdyby u Igorrra zpívala primárně Laure Le Prunenec, takže možná nejsem ten správný posluchač, abych to docenil.

Naštěstí se ale jedná o jedinou takhle nezáživnou písničku na albu. Těch zábavnějších najdeme víc. Výborná mi přijde skoro až taneční „Camel Dancefloor“ nebo výpravněji vystavěná „Himalaya Massive Ritual“ se skvělými atmo-plochami. Neoklasičtější stránku představují stopy jako „Nervous Waltz“, „Hollow Tree“ a „Barocco Satani“, ale samozřejmě i v nich uslyšíte mnohem víc. Igorrrovi nakonec není nic svaté, jak ostatně dokazuje finální „Kung-Fu Chèvre“, kde se ozve i nějaká balkánská (?) odrhovačka. U Igorrra nicméně podobné zhovadilosti dávají perfektní smysl. Když tedy ve zmiňovaném songu zamečí koza, sedne to tam jak ánus na hrnec.

Celkově mi „Spirituality and Distortion“ přijde jako povedené album, které mimo jiné chápu i jako důkaz toho, že si Igorrr pořád nevystřílel veškerou invenci. A to považuji za hodně příjemné zjištění!


Lingua ignota – Caligula

Lingua ignota - Caligula

Země: USA
Žánr: darkwave / neoclassical / death industrial / avantgarde
Datum vydání: 19.7.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Faithful Servant Friend of Christ
02. Do You Doubt Me Traitor
03. Butcher of the World
04. May Failure Be Your Noose
05. Fragrant Is My Many Flowered Crown
06. If the Poison Won’t Take You My Dogs Will
07. Day of Tears and Mourning
08. Sorrow! Sorrow! Sorrow!
09. Spite Alone Holds Me Aloft
10. Fucking Deathdealer
11. I Am the Beast

Hrací doba: 66:07

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

První pohled (H.):

Lingua ignota je osobním projektem americké hudebnice Kristin Hayter. Možná jste o její počínání napřímo doposud nezavadili, protože první dvě nahrávky „Let the Evil of His Own Lips Cover Him“ a „All Bitches Die“ (obě 2017) vyšly samonákladem, ale třeba si někteří z vás všimnuli loňské reedice druhého zmiňovaného počinu. Nebo jste se s ní mohli setkat, pokud jste poslouchali alba „I Have Fought Against It, But I Can‘t Any Longer.“ od The Body, „Weeping Choir“ od Full of Hell anebo „One Happy World“ od Limbs Bin, na nichž se podílela jako host.

Každopádně, od letošního roku a od třetí desky „Caligula“, která vychází pod značkou Profound Lore Records, už by měli tomuhle projektu věnovat svou pozornost i poslední opozdilci. Především tedy ti, kteří dokážou ocenit avantgardní a žánrově nejednoznačné desky, které jsou expresivní i opresivní zároveň. Máte-li navrch v oblibě výrazné ženské experimentátorky jako třeba Diamandu Galás nebo Jarboe, pak byste Lingua ignota snad ani minout neměli.

„Caligula“ je nepochybně deskou, která má hodně výrazů a nálad. Netvrdil bych však, že je rozmanitá v tom pravém slova smyslu, natožpak třeba rozhádaná nebo tak něco. Lingua ignota používá darkwave, neoclassical, death industrial a dotkne se i noisu. Střídá jemnější, až intimní momenty s těmi vypjatými, které dokážou vystoupat až k tvrdému industrialu či hluku. Podobně široký záběr má i její hlasový rejstřík. Umí zazpívat i vřískat jako zvíře. Deskou jakožto celkem se nicméně stále line určité pojítko a atmosférická linka, díky níž „Caligula“ drží bez zaváhání pohromadě. Člověka ani nenapadne, že by to snad nepatřilo k sobě.

Vrcholů se na nahrávce najde hned několik. „Do You Doubt Me Traitor“ je vlajkovým opusem celého díla a dokáže střídat tváře se stejnou sebejistotou jako celá deska. S nadsázkou jde o takové malé album v albu. Zdaleka však nejde o jedinou skvělou věc. Hned následující „Butcher of the World“ opět dokazuje, že Lingua ignota má nevídaný talent pro vytvoření intenzivních momentů. Nejedná se nutně o největší hudební extrémy, ale způsob, jakým si umí připravit půdu a pak udeřit hudebně i zvukově, se jednoduše hned tak nevidí. Právě tenhle song jsem z „Caligula“ slyšel jako první a hned jsem pochopil, že tuhle nahrávku bude nutné slyšet celou.

Pokračovat se dá nicméně i dál. „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“ a „Day of Tears and Mourning“ jsou rovněž skvělé a některé pasáže v nich pocitově tlačí stejnou měrou jako i formálně extrémnější spolky. „May Failure Be Your Noose“ je výborně gradovaná a v závěru ukazuje, jak chytře si Lingua ignota umí hrát s kontrasty (opět vypjatá hudba v kombinaci s civilnějším hlasovým projevem). Hezkou gradací se může pochlubit i úvodní „Faithful Servant Friend of Christ“, která není pouhým zahřívacím kolem před „Do You Doubt Me Traitor“. Taková „Spite Alone Holds Me Aloft“ směřuje celou dobu ke svému krátkému hlasitému vrcholu, ale v tomhle případě je cesta prakticky stejně důležitá jako samotný cíl. Podobně stavěná je také „I Am the Beast“, akorát její intenzivní část dostane ještě více prostoru, a navrch celé album uzavírá.

Lingua ignota

Jak vidno, většina skladeb dokáže nabídnout zkurveně působivé chvíle, ale nestojí jen a pouze na nich. Chyb se na „Caligula“ nechá nalézt jen málo. S opakovanými poslechy mě trochu začaly nudit písně, které jsou postavené výhradně na zvuku klavíru a zpěvu, což se týká zejména „Fragnant Is My Many Flowered Crown“. Jde o jedinou skladbu, jež se mi skutečně ohrála v tom pravém slova smyslu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ a „Fucking Deathdealer“ nicméně ukazují, že to jde i bez industriálního klimaxu, hlukového zahrození nebo emoční exploze.

Celkově se ovšem jedná o mimořádně silnou nahrávku. Je intenzivní, sugestivní, navzdory neoklasickým vlivům i syrová a v neposlední řadě také autenticky bolestivá. Chceš slyšet.

Lingua ignota


Druhý pohled (Dantez):

Zdá se, že v poslední době každý rok nabídl desku, která bez ohledu na žánrové vymezení získala uznání posluchačů napříč hudebním spektrem. Alba prostě mají atribut, který rezonoval. Byli to třeba Swans a jejich kontemplační náboj. Byli to Daughters a jejich neohraničitelná energie. Byli to i Death Grips a jejich chaotická neurvalost.

Lingua Ignota, jednočlenný projekt Kristin Hayter, na lidi funguje podobně. Je to možná proto, že je projekt do jisté míry autoterapií. Skrze skladby, ve kterých se mísí prvky neoklasického darkwave, noisu a sludge metalu, Hayter ventiluje své trauma z domácího násilí. Nátura muziky tento mentální rámec precizně komunikuje. Z drtivé části jde o trýznivý poslech. Určité prvky nicméně působí majestátním až povznášejícím dojmem, jako by oslavovaly překonané těžké období. Ne nadarmo Hayter označuje své skladby jako „Survivor Anthems“.

Lingua ignota

Poslech připomene hned několik avantgardních kněžek. Na první dobrou to pravděpodobně bude Diamanda Galás. Srovnání neujde ani Pharmakon, Jarboe nebo Nina Hagen. I přesto je však zvuk Lingua ignota dostatečně unikátní. Nikdo jiný takto osobitě nekombinuje klasické nástroje, elektro-hlukový bordel a sludgová kladiva, kterými prostupuje hned několik vokálních pozic – od těch umírněnějších až po ty nejzběsilejší.

Hayter svou hudební formuli v širší celistvosti poprvé představila na desce „All Bitches Die“. Už zde má materiál dostatečně drastický efekt. Vřískot, který zaměňuje klasický zpěv s emočně zdrcující lyrikou tne do živého. Album nicméně působí poměrně nedotaženě, protože se Hayter musí spoléhat na dlouhé smyčky samplů, což sráží celkový potenciál desky.

Z „Caligula“ jde slyšet, že do produkce šlo více peněz, což pomohlo. Tím nemám na mysli, že by deska něco vykrádala. Naopak. Hayter díky většímu rozpočtu servala umělecké otěže a do „Caligula“ dala vše, co mohla, a to řemeslně i emočně. Album navíc vyzdvihují hosté, mezi které patří noisový průkopník Sam McInlayThe Rita, bubeník Lee BufordThe Body nebo frontman Full of Hell, Dylan Walker.

Emoční tíha „Caligula“ působí z vyřvaných textů a kontrastu klasické hudby se zvukovým extrémem. K těmto dvěma aspektům Hayter přistupuje různými způsoby. V určitých pasážích skladby gradují z poklidných poloh do téměř neúnosného bordelu, jindy zase bez sebemenšího náznaku explodují do ksichtu. První případ lze slyšet na „Do You Doubt Me Traitor“, ve které se úvodní žalozpěv překlápí do silně nepříjemné hysterie (taky ten úvodní motiv někomu připomíná „If I Had a Heart“ od Fever Ray?). Následující „Butcher of the World“ volí způsob druhý; posluchač zničehonic dosvědčuje ústřední motiv „The Clockwork Orange“ s virulentním, ale svým způsobem majestátním řevem. Celá deska vlastně funguje podobně jako Kubrickův „The Clockwork Orange“. I ten pracoval s podivnou subverzí. Film doprovází kompozice Beethovena, zatímco na obrazovce běží znepokojivý obsah. „Caligula“ tento kontrast apriorní krásy a násilí však zpracovává čistě hudebně. Zvrácená dynamika se nejsilněji projevuje na „If the Poison Won’t Take You My Dogs Will“, kde ji doprovází naprosto zdrcující, leč přímočará lyrika konfrontující sériovou vražedkyni Aileen Wuornos.

Lingua ignota

Na desce se nicméně najdou i skladby, které s popsanými elementy přímo nepracují, a kvůli toho nepůsobí tak silně; spíše mají tendence sahat po patosu. „Sorrow! Sorrow! Sorrow!“ se na sedmiminutové ploše nijak nevyvíjí, a tak postrádá katarzní náboj věcí výše zmíněných. Podobně selhává předposlední „Fucking Deathdealer“, která recykluje text z „Butcher of the World“, ale pokládá jej do melancholičtější podoby.

„Caligula“ je ale i tak deskou, kterou by měl každý alespoň jednou slyšet. Její grandióznost totiž nevyplývá jen z názvu a stopáže. Jde o promyšlenou hru s hudbou, ve které se klasický hudební trénink pojí s extrémním DIY přístupem. Kontrast vytváří jedinečnou atmosféru, kterou i navzdory znepokojivé tématice nelze odolat neokusit. Určitě nejde o desku, která by se dala poslouchat každý den; na to je až moc mentálně vyčerpávající. Na druhou stranu si nemyslím, že by fungovala pouze vcelku. I některé jednotlivé skladby dokáží přenést její sílu. Dávkujte tedy dle vlastních sil.


Koniec pola – Cy

Koniec pola - Cy

Země: Polsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 28.3.2018
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV 16:49

Hrací doba: 46:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Polská avantgarda umí být vysoce zajímavá, o čemž jsme se ostatně na našich stránkách přesvědčili již nejednou. Najde-li se ovšem další pozoruhodná kapela z daného ranku, milerád takové poskytnu prostor. A to o formaci s názvem Koniec pola rozhodně platí! Protentokrát by tedy měli zbystřit ti z vás, kdo máte netradiční přístup k hudbě, žánrově nejednoznačné kontury a zvuk jakožto umění.

Pětice Koniec pola má svou sestavou návaznost i na polský black metal respektive na jeho větev, která je sama o sobě otevřena experimentování a hledání vlastních cestiček v žánru. Jmenovitě zde najdeme členy skupin Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Licho nebo Strzępy. Se skupinou však spolupracoval i Nihil (Furia, Massemord, Morowe, Cssaba) a o mix s mastering se postaral Piotr GruenpeterThaw a Mentor.

Víme tedy, k jaké sortě kapel si Koniec pola personálně přiřadit. Jejich vlastní hudba na debutu „Cy“ (jemuž předcházelo pouze vydání digitálního EP „Mrzygłód“ s jednou jedenáctiminutovou písní) je ovšem docela jinde. S metalem nemá nic společného, ačkoliv rockové prvky už na ní nalézt lze. Stejně jako folklórní nádech, experimentální žánry, mluvené slovo,… Pokud bych měl ovšem náplň „Cy“ popsat jednoduše a bez zbytečných okolků, vystačil bych si s pojmem avantgarda. Ten totiž obsah „Cy“ dle mého skromného názoru vystihuje nejlépe.

Tomu koneckonců napovídá i skutečnost, že Koniec pola nevyužili k pořízení zvuků přítomných na desek pouze nahrávací studia, ale volili přístup i takzvaného field recording, tedy natáčení hudby někde venku, mimo studio. Což zmiňuji i z toho důvodu, že pojem field recording krásně pasuje k názvu Koniec pola (v polštině samozřejmě Konec pole). Hezká shoda a sladění náhodných pojmů, které však oba pomáhají přiblížit nálady „Cy“. Obě slovní spojení totiž v sobě nesou nějaké významové asociace, které po mém soudu k hudbě kapely docela sedí.

Zmínil jsem mluvené slovo. To berte s lehkou nadsázkou, protože vokál na „Cy“ má někdy i určitou „zpěvnost“, nicméně v jistém ohledu to napovídá další důležitý důležitý aspekt nahrávky, jímž je její narativnost. Při poslechu jsem měl pocit sevřeného díla, které cosi vypráví, což nakonec asi i bude pravda, poněvadž album se má točit okolo okolí polské vesnice Zalesie.

Koniec pola

Docela příjemné je – a hodně to napomáhá při vstřebávání „Cy“ – že se nejedná o pouhé abstraktní zvukové palety, které stojí víc na nejasných pocitech než skutečné hudebnosti. Koniec pola se sice rozhodli své skladby, jež jsou navíc delších stopáží, nepojmenovat a nespokojí se se standardní písničkovou strukturou, ale i přes jistý minimalismu se v tom dá orientovat lehce, děje se toho relativně dost, objeví se i výrazné melodie (třeba jedna v „IV“ je skutečně výtečná) nebo rytmika. Tím ovšem nechci naznačit, že je „Cy“ nějakým způsobem jednodušší nebo prostší. Koniec pola si pořád dokázali pohlídat, aby jejich muzika byla dostatečně „intelektuální“, což je myslím jeden ze základních předpokladů pro zařazení do avantgardy. Ta by přece jen měla být v jistém slova smyslu elitářská. V tom dobrém slova smyslu.

Hlavně ale „Cy“ nechybí určitá vnitřní síla a podmanivost. Debut Koniec pola nepostrádá charisma, ani poutavost, ani sympaticky pochmurnou atmosféru. To vše dává společně s několika lahůdkovými momenty dohromady ohromně zajímavé album, které byste si neměli nechat uniknout, pokud máte v oblibě třeba „Kołysanki“ od Lux Occulta.


Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.


My Live Evil – Próra v tyči

My Live Evil - Próra v tyči

Země: Slovensko
Žánr: avantgarde / experimental / classical
Datum vydání: 8.2.2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Dein schones Flane und du und du und du
02. Oh Ludwig
03. Zahrad

Hrací doba: 26:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi si představíme zase jednu pozoruhodnou šílenost – anebo spíš šialenosť s ohledem na původ My Live Evil. Tahle slovenská formace se totiž na svém čtvrtém počinu představuje ve víru experimentu, invence a nutkání pojmout věci trochu jinak, než je běžně zvykem. Přitom se ale v případě „Próra v tyči“ nejedná o bezduchou improvizační masturbaci, nýbrž o album, jímž se prolíná ústřední myšlenka. Která je nakonec dost důležitá a bez níž nahrávka nemůže fungovat ani zdaleka tak uspokojivým způsobem, jakým funguje s ní.

Předně si zkusíme rozebrat název „Próra v tyči“, což bude úvodní krůček k uchopení tohoto proudu zvuků, jenž na první poslech zní pouze jako experimentální guláš. Prora je mamutí megalomanský komplex, který v letech 1936-1939 vybudoval nacistický režim na pláži na ostrově Rujána. Ten měl sloužit jako dovolenkový resort pro německé občany a byl vyprojektován, aby dokázal pojmout až neuvěřitelných 20 000 lidí zároveň. Veškeré pokoje byly s výhledem na moře, protože i obyčejný německý dělník měl mít nárok na dovolenou na pláži s výhledem na moře.

Co se oné tyče týče (krásné spojení, ne?), předpokládám, že bude mít souvislost se samotnými My Live Evil a jejich koncertní prezentací, která ostatně přímo souvisí i s „Próra v tyči“, jelikož jde o živé album. Vedle dvou hudebníků, Alexandera Platznera a Miroslava Tótha, je totiž součástí i Shiva, jež na pódiu předvádí pole dance. A myslím, že právě odsud se vzala ona tyč v názvu.

Hudební náplň „Próra v tyči“ ovšem souvisí víc s Prorou. My Live Evil si totiž položili zajímavou otázku – jakou hudbu mohli poslouchat Němci relaxující na dovolené na pláži u Baltského moře, zatímco jejich armáda rozpoutala po celé Evropě válečné peklo?

Odpovědí je právě „Próra v tyči“ – 26minutová magořina, která míchá pasáže skladeb (klasických) německých, rakouských a francouzských skladatelů (Anton Bruckner, Richard Wagner, Serge Gainsbourg) se saxofonovým zvěrstvem. Srážkou dvou zdánlivě protichůdných světů vzniká symfonicko-experimentální eskapáda, v níž se plynule střídá teatrálnost, vzletnost, temnota i hluková kakofonie, přičemž právě poslední jmenovaná poloha má asi ze všech navrch.

Na první poslech z toho jde skutečně hlava kolem a „Próra v tyči“ se tváří jako neuchopitelná nahrávka, na níž je nejsrozumitelnější potlesk publika (live album, pamatujeme?). Stačí se ovšem nenechat odradit, poněvadž prvotní zhrození dost rychle přejde. Přinejmenším v mém případu tomu tak bylo. Záhy jsem zjistil, že čím déle „Próra v tyči“ poslouchám, tím víc nahrávce nejenže rozumím, ale tím víc si ji také užívám.

Na jednu stranu je to nesporně zvrhlé, ale svým způsobem je ta kombinace dost fascinující a lákavá, až jsem si nejednou říkal, že by deska klidně mohla být i delší a vůbec by mi to nevadilo. Prezentovaná sonická avantgarda totiž stojí někde napůl cesty mezi šílenstvím a genialitou. Zcela nepochybně se nejedná o počin, jaký bych musel slyšet každý den, ale jsem si docela jistý, že čas od času se k němu rozhodně vrátím. Na to je „Próra v tyči“ příliš nevšední, aby se na ni jen prášilo v poličce…


Tele.S.Therion – Luzifers Abschied

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

Země: ?
Žánr: avantgarde / experimental / drone / neoclassical
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Minotauro Records

Tracklist:
01. Eingang | Periode I-IV
02. Periode V-VI
03. Periode VII-IX
04. Periode X-XII
05. Periode XIII | Ausgang

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno.

Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11. Na druhou stranu, průvodní informace k recenzovanému počinu uvádějí jakožto stěžejní postavu entitu s názvem Akousmatikoi. Vyberte si sami, kde je pravda.

Víc nám asi bude platné sdělení, že „Luzifers Abschied“ je inspirováno stejnojmenným čtvrtým dějstvím opery „Samstag aus Licht“ (složena v letech 1981-1983, poprvé hrána v roce 1984 v Miláně) německého skladatele Karlheinze Stockhausena, která je druhou částí sedmidílného operního cyklu „Licht: die sieben Tage der Woche“. Už tohle sdělení by mělo patřičně upoutat pozornost každého posluchačského intelektuála, protože když něco přímo vychází z díla jednoho z největších hudebních vizionářů 20. století, už by to něco mělo znamenat.

Já si tu nehodlám honit triko a hrát si na to, že moje hovno smrdí po fialkách, takže nebudu kecat a klidně řeknu, že jakkoliv mám ke jménu Karlheinze Stockhausena vysoký respekt, jeho tvorbu podrobně fakt neznám, tudíž neznám ani výše zmiňované dílo. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že nedokážu posoudit, nakolik je „Luzifers Abschied“ – myšleno deska Tele.S.Therion – interpretací originálu, předělávkou nebo svébytným hudebním monumentem, jenž se pouze vzdáleně inspiroval nějakou myšlenkou či uchopením formy. To nevím. Mám před sebou pouze album jako takové bez kontextu a mohu o něm říct, že je přinejmenším zajímavé.

Již dle úvodu recenze je vám asi jasné, že poslech „Luzifers Abschied“ dá docela zabrat. Tele.S.Therion svou tvorbu popisují jako „acousmatic black metal“. Pokud nevíte, co byste si pod tím měli představit, zkuste kliknout levým myšítkem na tento odkaz a něco málo si počíst. Rovnou vás ale mohu upozornit, že očekávat black metal byste neměli. „Luzifers Abschied“ je deska stojící na hučivým dronových plochách, týrání klasických nástrojů, depresivních elektronických pazvucích až antizvucích a expresivní vokální stránce.

Tele.S.Therion

Právě vokály patří k nejnápadnějším prvkům „Luzifers Abschied“, ale nazývat je zpěvem by bylo značně zavádějící. Asi nejblíže ke zpěvu mají pekelné deklamace. Jinde ovšem uslyšíte líté animální skřeky, které svou intenzitou dají vzpomenout i na samotné Stalaggh a Gulaggh, tedy jedno z nejšílenější nehudebních zvěrstev, jaké kdy chorá lidská mysl dokázala vytvořit. Vzhledem k instrumentální náplni je zřejmé, že o něco blíž má „Luzifers Abschied“ ke Gulaggh a jejich arci-depresivnímu opusu „Vorkuta“. Možná silná slova, možná je pravda, že až takovéto úrovně zrůdnosti Tele.S.Therion nedosahují, ale buďte si jisti, že k ní nemají daleko. I „Luzifers Abschied“ má v sobě notný kus šílenství – a to nemusíte brát jen jako metaforu.

Dovolím si tvrdit, že „Luzifers Abschied“ je album, jehož obsah dokáže pocuchat nervy. Nejedná se o hudbu ve smyslu zábavy, spíš jde o sonickou výpravu na hranice snesitelnosti, kde přežijí jen ti nejodvážnější, ale za stavů nemocné mysli se v tomto obskurním labyrintu akustického hnusu dají nalézt silné zážitky. Možná ne hudební, ale dozajista umělecké v tom pravém slova smyslu.

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied


Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!