Archiv štítku: avantgarde

Netra – Sørbyen

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz
Datum vydání: 29.9.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Part I – Différends
01. A Dance with the Asphalt
02. Crawling
03. Sørbyen
04. A Kill for a Hug
05. Streetlamp Obsession
06. Emlazh

Part II – When the Time Is Right
07. Wish She Could Vanish
08. My Ill-Posed Life
09. It’s Kicking In
10. Concrete Ocean
11. Strange Bliss at Dusk
12. I Shall Slay the Monkeys

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ohledně nahrávek, které nám chodí na recenzi a nejsou od interpretů, s nimiž už jsem se v minulosti seznámil, povětšinou nemívám nějaká přehnaná očekávání. Nicméně o to příjemnější je to občas překvapení, když se takhle člověk dostane k dobrému albu, o nějž by jinak nejspíš ani nezavadil. Čas od času se ovšem přihodí i to, že se mezi podobnými věcmi vyskytne deska, která není jen dobrá, nýbrž mnohem lepší než dobrá… mnohem lepší. A jsem opravdu rád, že dnes tu máme na stole právě takovou záležitost, protože v tomto případě se z na první pohled poměrně nenápadného počinu postupem času vyklubalo naprosto fenomenální a velmi svojské dílko, na které člověk nenarazí každý den. Vezměme to ale od úplného počátku…

Netra je jednočlenný francouzský projekt, za nímž stojí jistý hudebník Steven Le Moan, někdy též vystupující pod stejným jménem jako samotná skupina, čili Netra. Vznik Netra se podle všeho datuje už do roku 2003, následovala nějaká demíčka a posléze první deska “Mélancolie Urbaine” v roce 2010. Tu jsem doposud bohužel neslyšel, nicméně se to po zkušenosti se “Sørbyen”, které je druhým albem Netra, chystám co nevidět napravit, neboť mě tato nahrávka doslova pohltila. Avšak než se pustíme do samotné hudební stránky, možná by za ztrátu slova stálo objasnění názvu, jenž příliš francouzsky nezní – Sørbyen je předměstí norského města Gjøvik, kde Steven Le Moan nějakou dobu pobýval. A pokud jej místní klima inspirovalo k nahrání takto fantastické desky, pak je to z pohledu posluchače jedině dobře, že zde byl…

Hned na první pohled je hudba Netra zajímavá v tom, že v sobě snoubí žánry, které toho spolu na první pohled příliš společného nemají, nicméně ve výsledku se tak děje v naprosto přirozené a organické formě. “Sørbyen” se pohybuje někde na pomezí stylů jako depressive black metal, trip-hop, jazz nebo ambient, avšak dělá to takovým způsobem, že ve finále vlastně všechny přítomné žánry dalece přesahuje a je s nimi spojena víceméně pouze co do formální stránky věci. Pokud vezmeme například zmiňovaný depressive black metal, tak s ním má “Sørbyen” společný ve své podstatě jen takový ten mrazivý syrový zvuk kytary v riffových pasážích, co do atmosféry se však jedná o záležitosti diametrálně odlišné, jelikož hudba Netra vyloženě depresivní není (což bych já osobně netvrdil vlastně ani o většině depressive black metalu, ale to sem teď nepatří), spíš taková posmutnělá, neveselá a do jisté míry možná i melancholická, ale trošku jiným způsobem, než co si pod tímto slovem asi primárně představíte. Ovšem právě atmosféře, která je na “Sørbyen” bez přehánění ojedinělá a tvoří jeden z nejvýraznějších prvků muziky, se budeme ještě věnovat, proto zpátky k žánrům. O něco blíže má “Sørbyen” k onomu trip-hopu, avšak ani onen zmiňovaný jazz nezůstává zkrátka a z některých momentů jeho vlivy znějí vskutku nepřeslechnutelně; jindy zase do dění promluví až rocková kytara, tuhle se ozve elektronický podklad. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že spíš než podobná pitva toho, co všechno za žánry je kde ke slyšení, pro nás bude mnohem důležitější fakt, že i tento na první pohled možná nesourodý koktejl funguje naprosto bravurně a organicky, jako by ty styly k sobě patřily odjakživa. Netra mezi nimi přechází bez mrknutí oka, přesto vždy plynule a nenásilně.

Již zmiňována byla atmosféra, a jak už jsem si dovolil naznačit, jedná se o atmosféru bez přehánění fenomenální. “Sørbyen” dýchá poměrně zvláštní náladou, jež jako by v sobě mísila atmosféru města zahaleného v mlze za brzkého rána, atmosféru melancholie, deprese, únavy a nudy z dnešního světa, klaustrofobie z ubíjejícího stereotypu každodenního života, ale i kousek dekadence nebo surrealismu. Že to opět vypadá jako nesourodá směska všeho a ničeho pořádně? Asi ano, ale jen dokud si tu nahrávku člověk nepustí a nepřesvědčí se o tom, že se v drážkách disku ukrývá atmosféra, která všechny tyto emoce obsahuje, přesto je stále naprosto kompaktní a zejména – a to je to, oč tu běží především – neuvěřitelně hluboká, silná a uhrančivá. Ani si nejsem tak úplně jistý, jestli vše, co jsem vyjmenoval, tam ve skutečnosti objektivně opravdu je, jelikož s každým poslechem zde cítím kousek něčeho trochu jiného, jednou je tam o něco víc dekadence, na druhý den zase té melancholie, kolikrát dle aktuálního rozpoložení mysli nebo i počasí za okny. Možná tam někdo z vás uslyší zase něco jiného a po tom, co jsem v tom vnímal já, tam nenajde ani památky, nicméně pokud toto domyslíte do konečného důsledku, pak zjistíte, že je to vlastně něco naprosto úžasného a že něco takového dokáže opravdu málokterá hudba. Jedno vám ovšem mohu říct naprosto přesně a naprosto jistě – ať už jsem ten či onen den vnímal “Sørbyen” tak či onak, vždy se jednalo o působivý zážitek, který byl – a vlastně pokaždé stále je – natolik silný, že mě i po přibližně měsíci v podstatě každodenního (!) poslechu stále nepřešla chuť se do té desky zahloubávat znova a znova.

Co se jednotlivých skladeb týče, zde asi budu muset vytáhnout něco, co se k natolik ojedinělé desce vůbec nehodí, a sice recenzentské klišé, že na albu není slabé písně, jenže si nemůžu pomoct a na celé ploše rovných 70 minut neslyším jakékoliv nedostatky. Výjimkou byla zpočátku krátká “My Ill-Posed Life”, v níž mi trochu neseděla sólová kytara, ale i tak šlo o nějaký bratru 10 vteřin, které v porovnání se zbylými 70 minutami takřka geniálního hudebního prožitku byly jako nic. Nicméně i na tuhle skladbu jsem si po čase bez problémů zvyknul, díky čemuž se v mých uších “Sørbyen” dostalo do pozice, v níž se nebojím mluvit o v podstatě dokonalém hudebním skvostu, jenž si jen těžko hledá sobě rovného. Byť jsem to totiž až doposud explicitně nezmínil, možná to už z předchozích řádků vyplynulo samovolně – ačkoliv je tohle vlastnost, na níž v dnešní době narazíte opravdu těžce, Netra produkuje muziku, která je dle mého skromného názoru vážně originální. To si dovolím tvrdit čistě na základě empirické zkušenosti, kdy jsem za svůj život dokázal poslechnout určitě čtyřciferný počet alb (přičemž první cifra rozhodně není jednička) mnoha rozličných stylů a žánrů, ale stále si nedokážu v paměti vybavit něco, co by se co do celkového pojetí blížilo hudbě, jaká je ke slyšení na “Sørbyen”.

Netra

Tím jsme se ale zase trochu vzdálili od samotných konkrétních písní, jimž jsem se ve svém původním záměru věnovat opravdu chtěl, neboť je na desce poschovávaná spousta a spousta dech beroucích momentů, které si přímo říkají o to, aby na ně někdo ukázal a řekl, že přesně takhle to zní, když zrovna hraje geniální hudba. Ve výsledku jich je ovšem tak obrovské množství, že nevím, jaký bych měl říct dřív a jaký vůbec zmínit, protože všechny dost dobře vyjmenovat nejde a zároveň vypíchnutím jen některých bych vlastně automaticky snižoval význam těch ostatních, které z mého pohledu nejsou o nic horší. Už jsem měl čistě o samotných skladbách napsané další čtyři rozsáhlé odstavce textu, když jsem zjistil, že jsem teprve někde v půlce desky a že stejně jednoduše jmenuji každou kompozici do jedné a u žádné z nich nešetřím přívalem superlativů. To by myslím bylo asi nudné čtení, proto si to dovolím vynechat a namísto toho jen zopakuji, že na “Sørbyen” vlastně není jediná vteřina špatně. A to myslím zcela vážně…

Že to všechno zní až moc dokonale? Uznávám, že asi ano, když se ale podíváte dolů na výsledné hodnocení, jistě vám už definitivně dojde, že bych nic z toho nepsal, pokud bych o tom nebyl přesvědčen. Ačkoliv jsem tomu sám ze začátku nechtěl úplně věřit, “Sørbyen” opravdu je TAK dobré, a pokud bych neměl dát 10/10 téhle desce jako ilustraci toho, jak moc mě uhranula, pak nemám tušení, jaké jiné bych měl. Zcela upřímně říkám, že do tohoto alba jsem se neuvěřitelně zažral a jeho atmosféra mě pohltila takovým způsobem, že už jsem to dlouho u žádné jiné nahrávky nezažil. Z mého pohledu je tedy to nejvyšší hodnocení, jaké lze vůbec udělit, zcela adekvátní. Možná se mnou někteří souhlasit nebudou, protože nejde o záležitost, která by výrazně promluvila do dění na hudební scéně (ostatně jestli by k tomu mělo dojít, už by se tak stalo – “Sørbyen” totiž vyšlo již v září loňského roku), ale to je mi naprosto jedno, protože hudba Netra pro mě naplnila definici dokonalé muziky, což je pro mě mnohem přednější a také mi je to mnohem bližší. Ono stejně by se něco jaké široké uznání k takto introvertní záležitosti příliš nehodilo, neboť se jedná o muziku doslova pro fajnšmekry s otevřenou myslí. Kdo ji ovšem má, ten určitě pochopí, proč je v případě Netra hodnocení 10/10 na místě.

Netra


Stolen Babies – Naught

Stolen Babies - Naught
Země: USA
Žánr: avantgarde / experimental rock
Datum vydání: 16.10.2012
Label: No Comment Records

Tracklist:
01. Never Come Back
02. Splatter
03. Second Sleep
04. Behind the Days
05. Mousefood
06. Don’t Know
07. I Woke Up
08. Swimming Hole
09. Dried Moat
10. Prankster
11. Birthday Song
12. Civil Disguise
13. Grubbery (Burnt to a Crisp)

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“I don’t always review avantgarde albums, but when I do I give 9/10”

Toliko parafráze na dnes tolik populární meme, díky níž bych si měl zaručeně stoupnout v očích všech milovníků těchto poněkud nevtipných vtípků. Nicméně je to ve své podstatě opravdu tak – zdá se mi, že poslední dobou příliš často nerecenzuji desky, které se nějak zásadně vymykají běžnému pojetí heavy metalové (v tom širším slova smyslu) scény, ale když už se mi na stůl nějaká dostane, pak ji chtě nechtě musím hodnotit vysokou známkou. Nedá se ovšem nic dělat, když člověku přistávají na stůl takové výborné matroše jako “Naught”!

Avantgardně kabaretní uskupení Stolen Babies vyletělo na volnomyšlenkářské rockové scéně nahoru jak raketa hned svým dlouhohrajícím debutem “There Be Squabbles Ahead”. Řeknu vám zcela upřímně, že i já jsem byl jedním z mnoha lidí, kteří se do sítí této skupiny chytili takřka ihned. Jen těžko šlo ovšem odolat takové kombinaci fenomenální avantgardy s neotřelou unikátní atmosférou, obrovského nadhledu, krásně ulítlé image, podmanivého hlasu zpěvačky Dominique Persi a mnohých další věcí – a to vše aniž by hudba jakkoliv postrádala inteligenci – právě naopak, měla jí tolik, že by většina mohla Stolen Babies jen skrytě závidět. Debut byl teda doslova bomba, kterou dodnes poslouchám s obrovskou chutí a neustále si onen poslech nepokrytě užívám.

Čekání na pokračování “Naught” se však nakonec protáhlo na mnohem delší dobu, než jsem já osobně – a jsem přesvědčen, že zdaleka nejen já – doufal. Přece jenom, šest let není zrovna krátká doba, stát se může spousta věcí (a také se jich spousta stala, to zase ne že ne), ale jak takové časové období promítne do muziky Stolen Babies, to byla relativně věru ožehavá otázka, kterou sice drtivá většina obyvatel naší planety měla po celou dobu u čokoládové dírky, nicméně čím více se vydání “Naught” začínalo blížit, tím více mě osobně začínala zajímat (tedy ta otázka, aby bylo jasno). Musím se ovšem přiznat, že jsem příliš nevěřil tomu, že se “Naught” podaří vyrovnat fantastické “There Be Squabbles Ahead”, spíš jsem očekával, že dostanu sice dobrou muziku, jež však bude o dost úrovní pod úžasným debutem.

Stejně tak se ale musím hned vzápětí přiznat ještě k jedné věci – s tímto očekáváním jsem se tedy šeredně přepočítal. Šest let je šest let, doba je to dlouhá, ale zcela upřímně mohu říct, že se rozhodně čekat vyplatilo. Lepší šest let a dostat věc na úrovni “Naught”, než aby Stolen Babies přišli s druhým albem dejme tomu třeba v roce 2008 nebo 2009 a byl to jen slabý odvar debutu. Nic takového se naštěstí nekoná a “Naught” je nahrávka, o níž si bez sebemenšího zaváhání dovolím tvrdit, že se své starší sestřičce vyrovná. Neříkám, že ji překonává, ani že je horší či lepší, na podobné soudy je přece jenom brzo v kontextu toho, jak dlouho poslouchám desku první a tu druhou, nicméně jsem zcela bez problému ochoten tvrdit, že i “Naught” je – podobně jako “There Be Squabbles Ahead” – albem v podstatě výjimečným.

Výše již padlo, že působištěm Stolen Babies na debutu byla avantgarda a je tomu tak samozřejmě i nadále. Pokud bychom ovšem měli “Naught” charakterizovat nějak jednoduše za pomoci triviálních výrazových prostředků, tvrdě bychom narazili, protože tohle je přesně ten typ muziky, u kterého to prostě nejde. Každá skladba je totiž sama o sobě velice svébytným kouskem, všechny mezi sebou nabízí něco malinko odlišného (a v některých případech i hodně odlišného), přesto však stále tak nějak patří k sobě. Tam, kde nám tedy nepomůže klasický popis, že támhleten a tamten nástroj je vážně gut a že zpěv je super (což tedy opravdu je, to samozřejmě ano), se budeme muset uchýlit k poněkud abstraktnějším prostředkům…

Jednoduše řečeno, muzika Stolen Babies je neskutečně hravá, taková rozverná a čtverácká, velmi neortodoxní, plná mnohých různých vtípků a obrovského množství nápadů. Proměnlivá je v mnohých případech i náladově, ať už jsou však Stolen Babies zrovna poťouchlí a zpívají zkouřenou narozeninovou písničku, nebo uhodí na temnější notu, která by se bez problémů uživila v soundtracku k nějakému pěkně mrazivému hororu, vždy jejich hudbu obepíná taková jednolitá cirkusácká, nebo chcete-li kabaretní, atmosféra. Kapela však sama sebe nikterak neomezuje, tudíž očekávejte mnohem větší veletoče (nebo snad kolotoče?), než jaké je jeden malý pisálek schopen vyzvracet na virtuální papír. Jak vidno, ani ty abstraktní prostředky nám zas tak nepomůžou, nechceme-li recenzováním “Naught” strávit stejně dlouhý čas, jaký Stolen Babies trvala jeho příprava.

Možná si řeknete, že prozatím to zní všechno docela pěkně, ale že už by se to přece jenom chtělo konečně přenést od abstraktních pojmenování k nějakým konkrétním popisům hudby, abyste si dokázali představit, co od Stolen Babies, potažmo “Naught” čekat, pokud jste neměli tu čest s “There Be Squabbles Ahead”. Ale co vás nemá, vždyť je to přece avantgarda! Pokud po mně nebudete chtít další přísun nějakých neurčitých přívlastků jako chytrá, neotřelá, nápaditá a po všech stránkách úžasná hudba, pak už toho ze mě bohužel víc nedostanete. Album poslouchám už nějaký ten pátek horem dolem, přesto tak nějak nevím, jak jinak bych jej popsat než tím stylem, jak jsem to doteď činil, čili kulometnou salvou nic neříkajících přídavných jmen. Bezpečně ujistit vás však mohu o jiné věci – je to vážně fantastické, neustále, ze všech stran a po celou dobu. A že byste rádi alespoň nějaké songy, na něž byste se mohli při případném poslechu zaměřit? Ano, to bych mohl tu na vás pár názvů vysypat, ale proč zbytečně duplikovat tracklist, který je dole, když vím, že bych stejně nakonec skončil vyjmenováním všech skladeb?


Emilie Autumn – Fight Like a Girl

Emilie Autumn - Fight Like a Girl
Země: USA
Žánr: alternative / neoclassical / avantgarde / electronica
Datum vydání: 24.7.2012
Label: The Asylum Emporium

Tracklist:
01. Fight Like a Girl
02. Time for Tea
03. 4 O’Clock (Reprise)
04. What Will I Remember?
05. Take the Pill
06. Girls! Girls! Girls!
07. I Don’t Understand
08. We Want Them Young
09. If I Burn
10. Scavenger
11. Gaslight
12. The Key
13. Hell Is Empty
14. Gaslight (Reprise)
15. Goodnight, Sweet Ladies
16. Start Another Story
17. One Foot in Front of the Other

Hodnocení:
Ježura – bez hodnocení
H. – 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Emilie Autumn je opravdu zvláštní persóna, a to ze všech myslitelných úhlů pohledu, kolik jich jen může být. A jak už to tak v podobných případech bývá, pokud se ke všem těm neortodoxním jednotlivinám přidá tvůrčí zápal, dříve nebo později se příslušná osobnost dostane do povědomí těch, kterým nestačí šedivá realita všedního dne a hledají něco, čím si ten všední den trochu zpestřit. Emilie Autumn svůj tvůrčí zápal již dlouho uplatňuje na poli hudebním a za ty roky zvládla uzmout duši spoustě fanoušků po celém světě, protože její hudbě vedle nesporné originality nelze upřít ani tolik potřebná dávka kvality. S pomocí svých houslí, neuvěřitelně variabilního hlasu a vizáže, kterou zástupy slečen a žen uvádí v snění a kterou snad ještě větší zástupy chlapců a mužů nutí lapat po dechu (ano, také jsem z ní dost na větvi), už stihla nahrát dvě řadová alba a po dlouhých šesti letech od vydání velmi příznivě přijaté desky “Opheliac” navázala albem třetím, které nese název “Fight Like a Girl” a které statisíce fanoušků očekávaly snad nedočkavěji než předškolní dítě Ježíška…

Novinka navenek vykazuje všechny typické znaky dosavadní tvorby této umělkyně – je velmi dlouhé, textová stránka vychází z Emiliiných životních zkušeností a ta hudební mixuje ohromné množství stylů a nejrůznějších vlivů, jejichž většinu ani nejsem schopen pojmenovat. Ve srovnání s “Opheliac”, které jediné mám jakž takž naposlouchané, však vykazuje také dost zásadní rozdíly. Tím zcela a na první pohled zřetelným je značná vzájemná odlišnost skladeb, které se na albu nachází. Kdo si na “Fight Like a Girl” vyhradí něco přes hodinku času, se totiž dočká opravdu temných a zvrácených kusů, dokonale něžných pohlazení po duši, dojde i na čistě pozitivní energii a sílu, rádiovou hitovku nebo kabaretní rozpustilost, a to nemluvím o minutových intermezzech, které se už svou podstatou liší od všeho ostatního, co je na desce k nalezení.

Novinkou je také koncept, který celou nahrávku zastřešuje. A je to koncept, který není neznámý pro nikoho, kdo se o dění okolo Emilie Autumn alespoň trochu zajímá. Základním námětem je totiž osobní zkušenost s internací v psychiatrické léčebně, ke které došlo poté, co se Emilie v důsledku kombinace traumatizujících okolností a vlivu diagnostikované bipolární afektivní poruchy pokusila o sebevraždu. Vzpomínky na toto období následně shrnula v částečně autobiografickém románu “The Asylum for Wayward Victorian Girls”. Právě osobní zkušenosti upravené pro účely románu tvoří hlavní náplň textů, které posluchači novinka předkládá.

V dokonalém kontrastu se zdánlivě jednotícím konceptem však vystupuje skutečnost, která na 64 minut jinak vynikající muziky vrhá stín. Celá deska působí značně nekompaktně a spíše než organický celek je to sbírka jednotlivých skladeb, které skvěle fungují každá sama za sebe. Pokud tedy posluchač touží po uceleném zážitku, bez nastudování textů se asi neobejde. Naštěstí je Emiliině zpěvu opravdu perfektně rozumět a k jisté soudržnosti drobně přispívá také několik melodických motivů, které se tu a tam nenápadně vynoří a připomenou, že máme co dělat s příběhem. I tak se ale o žádně vzájemné provázanosti skladeb na jiné než příběhové úrovni hovořit opravdu nedá a ve srovnání s “Opheliac”, která drží pohromadě i bez konceptu, to vychází najevo dost zřetelně. To je však jediný problém, který jsem na “Fight Like a Girl” zpozoroval, a na zbytku neshledávám zhola nic, co by mi bylo jakkoli proti mysli.

Jak už jsem totiž naznačil, samotná hudba je opravdu skvělá. Na chuť jsem zcela nepřišel snad jedině úvodní titulce, ale jinak co skladba – to přinejmenším velmi dobrá záležitost, většinou pak skvost. Skrývá se v nich ohromné množství nejrůznějších emocí, jsou (a to ani v nejmenším nepřeháním) naprosto fantasticky nazpívané a v neposlední řadě napsané s ohromným citem pro kombinaci všech hudebních výrazů, kolik jich tu jen je. Výsledkem jsou pak tak luxusní skladby jako “Time for Tea”, “Take the Pill”, “Goodnight, Sweet Ladies”, “One Foot in Front of the Other” a dalších. Nebudu tu přeci přepisovat většinu tracklistu…

Jak vidno, Emilie Autumn na novince potvrzuje, že si pozornost nevysloužila ani zdaleka jen půvabem a výstřední image. “Fight Like a Girl” je čistě po hudební stránce opravdu výborné album, a kdybych mě hodnotit číselně, ani za nic bych nešel pod 8,5. Jenže pak je tu ten problém s neuceleností, která ten vynikající dojem trochu kazí. Nemám však to srdce kvůli tomu srážet hodnocení nahrávce, která se mi opravdu na každý pád líbí a která se při dostatku času a výhradní pozornosti musí zákonitě zalíbit každému, kdo je naladěn na stejnou vlnovou délku, na které Emilie Autumn vysílá. Trochu alibisticky si tak protentokrát odpustím číselné hodnocení, i když jsem přesvědčen o vysokých kvalitách desky, a nechám verdikt na každém z posluchačů. Obzvlášť v tomto případě je totiž hodně spekulativní, nakolik a pro koho jsou negativa negativy…


Další názory:

“Fight Like a Girl” ve své podstatě není vyloženě zlé, naopak, pokud bychom brali čistě jenom jednotlivé písničky, jak jsou samy o sobě, musel bych hodnotit rozhodně výš, ale jako celek má album jeden obrovský zásadní problém – absolutně nedrží pohromadě. Víc než jako deska “Fight Like a Girl” působí jako pouhá kompilace nápadů a písniček, které Emilii Autumn za posledních šest let od minulé nahrávky “Opheliac” napadly. Považte sami – první titulka je nefalšovaná popová písnička, “Time for Tea” je na poměry zbytku alba opravdu temná, “4 O’Clock (Reprise)” je jak z nějakého soundtracku, “What Will I Remember?” je relaxační klídek, “Take the Pill” je nasáklá industrialem, “Girls! Girls! Girls!” by se neztratila v žádném kabaretu, “I Don’t Understand” je opět odpočinková, následuje nervní “We Want Them Young”… atd. atd. Každý pes, jiná ves, každý song, bez přehánění jiný styl, jiná nálada, sám o sobě je v podstatě každý dobrý, ale dohromady to moc nemá hlavu ani patu. Velká škoda…
H.


Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata

Diablo Swing Orchestra - Pandora's Piñata
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 22.5.2012
Label: Sensory Records / Candlelight Records

Tracklist:
01. Voodoo Mon Amour
02. Guerilla Laments
03. Kevlar Sweethearts
04. How to Organize a Lynch Mob
05. Black Box Messiah
06. Exit Strategy of a Wrecking Ball
07. Aurora
08. Mass Rapture
09. Honey Trap Aftermath
10. Of Kali Ma Calibre
11. Justice for Saint Mary

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7,5/10
Kaša – 8,5/10
Zajus – 9/10
Ellrohir – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Určitě to znáte. Zbožňuje nějaký žánr, ale jednoho krásného dne vám dojde, že jste toho přesycení, že vás to nebaví a že zoufale potřebujete nějakou změnu – čím ujetější, tím lépe. Přesně v takových případech se vyplatí zalovit v širých a nevyzpytatelných vodách avantgardy, a když tak učiníte, většinou kápnete na muziku, kterou jste buď doposud neznali a naprosto vás odrovná, nebo se vám zatím nepodařilo té které kapele přijít na chuť a odrovná vás i tak. No, a přesně takhle jsem před několika lety objevil Diablo Swing Orchestra, kteří nějakým záhadným způsobem dovedli namíchat metal s hříšnou hudbou let třicátých, pro zpestření přidali parádní mystifikaci o vzniku kapely, a výsledek byl fenomenální. Nyní se vrací s nahrávkou, která nese jméno “Pandora’s Piñata” a kterou vyhlíželi mnozí netrpělivěji než příští výplatu – mě nevyjímaje…

Je zřejmé, že se novinka nevyhne nekonečnému srovnávání s jejími dvěma předchůdci, a mě vyloženě fascinuje, jak má na tohle každý úplně jiný názor. Jeden staví “Pandora’s Piñata” na úplný vrchol diskografie Diablo Swing Orchestra, jiný tvrdí, že napotřetí už to není ono a na “The Butcher’s Ballroom” se nechytá ani omylem, další nade vše glorifikuje “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious”, které v očích některých dalších nestálo za nic a tak dále a tak dále… Co se mě týče, na přímé a hloubkové srovnání si netroufnu, protože jakkoli jsem na Diablo Swing Orchestra ujížděl už dříve, obě předchozí desky mě přes všechny jejich nezpochybnitelné kvality většinou přestaly okolo přelomu druhé a třetí třetiny bavit, takže je nemám až tak moc naposlouchané. I tak ale mohu říct, že vzato s velkou rezervou zněly jak “The Butcher’s Ballroom”, tak “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” z jistého úhlu pohledu poměrně jednotvárně (čímž pochopitelně nechci říct, že by to byla jednotvárná nebo snad, pámbu chraň, nudná alba!).

V případě “Pandora’s Piñata” na to kapela jde jinak a při zachování vlastní tváře dovedli muzikanti posunout výrazivo trochu jinam, než jak činili dříve. Takže ano, pořád to jsou na kytaru hrané swingové rytmy, podpořené neméně swingovými žesti a smyčci a to vše přikryto lehkým operním závojem. Jenže tam, kde jsem dřív slyšel londýnskou tančírnu nebo chicagský noční podnik, tam nyní exceluje atmosféra jak vystřižená z přelomu 19. a 20. století v Brazílii nebo Argentině. Není tak ovšem činěno násilně, takže se tahle melodika albem všemožně proplétá, je více či méně zřetelná prakticky všude, ale přesto ponechává ohromný prostor pro variabilitu, kterou mě Diablo Swing Orchestra na novince dokonale uzemnili. Jsou tu snad jen dvě (shodou okolností hned první) skladby, které by se daly popsat podobnými slovy. Na zbytek třiapadesátiminutové stopáže pak platí okřídlené heslo co kus – to originál.

Právě touhle neuvěřitelnou pestrostí a zároveň sympatickou odlišností od svých předchůdců boduje “Pandora’s Piñata” na plné čáře. Posluchač je udržován v neustálé pozornosti a je baven 53 minut a jednu vteřinu nonstop. Tak uznejte – energickou dvojici “Voodoo Mon Amour” a “Guerilla Laments” střídá nádherně melancholická “Kevlar Sweethearts”, na kterou navazuje sice sotva minutové, ale i tak naprosto skvostně instrumentální intro “How to Organize a Lynch Mob”, které uvozuje totálně ujetou šílenost “Black Box Messiah”. To jsme v polovině alba a mohl bych pokračovat ještě jednou tak dlouho, do čehož se mi moc nechce, ale neodpustím si alespoň vypíchnutí čistokrevně operního fláku “Aurora” (Tarja Turunen za sebou trapně zavírá víko kanálu) nebo famózní závěrečné “Justice for Saint Mary”… Tady opravdu není ani minuta vaty, sebevykrádačky nebo jakkoli nudného materiálu, ale jen a jen výborná muzika, která nenechá vydechnout, a člověk se neustále těší, co přijde vzápětí. A s vědomím neustálého a všudypřítomného dění pak posluchač může věnovat pozornost detailům, všemožným v paměti utkvívajícím pasážím a užívat si jejich kvalit. Nechci spoilovat a připravovat každého z vás o radost a překvapení z jejich objevení, ale dvě takové pasáže si prostě neodpustím – dětský sbor, zpívající návykový refrén v jakémsi asijském jazyce, a špičkové dubstepové finále “Justice for Saint Mary” respektive celého alba. Zbytek ale nechám na vás…

Probírat tu dopodrobna instrumentální složku nebo zvuk mi přijde bezpředmětné. To důležité o práci nástrojů jsem už nastínil výše a zvuk nesnese sebemenší kritiku. Zkusím tedy chvíli pohovořit o tom, co na “Pandora’s Piñata” předvádí oba vokalisté. Na obou předchozích albech naprostou většinu zpěvu zastala diva Annlouice Loegdlund a i zde je na její hlas spolehnutí, neboť pěje pořád skvostně. Velice mě ovšem potěšilo, kolik prostoru dostal kytarista Daniel Håkansson, který opravdu exceluje v celé délce hned dvou skladeb – “Exit Strategy of a Wrecking Ball” a “Justice for Saint Mary”. Je to další věc, která přispívá k té nekonečné pestrosti “Pandora’s Piñata” a Daniel navíc zpívá opravdu skvěle, takže smekám a ukláním se k podlaze. Brilantní tah!

Jak vidno, Diablo Swing Orchestra mi svojí novinkou udělali nesmírnou radost, a to až takovou, že mě opravdu nenapadá nic, co bych mohl “Pandora’s Piñata” vytknout. To album je prostě skvělé a čistě pocitově mě baví mnohem více než tolik ceněný debut “The Butcher’s Ballroom”. Upřímně doufám, že nebude trvat dlouho, než se mi deska usadí na poličce, a věřím, že nebudu ani zdaleka jediný. Diablo Swing Orchestra stvořili album, které nemá daleko k dokonalosti, a pokud jste s kapelou nepřišli do styku, učiňte tak třeba právě skrze “Pandora’s Piñata”, věřím, že budete nadšeni. A i když Diablo Swing Orchestra znáte, neměli byste být o nic méně nadšeni. Koneckonců je to prostě skvělé…

Diablo Swing Orchestra


Další názory:

Já bohužel z “Pandora’s Piñata” nejsem zas až tak nadšený jako všichni moji kolegové. Ne, že by Diablo Swing Orchestra nahráli zlou desku, to v žádném případě, naopak je to hodně fajn muzika, ale ne zas až tak moc super. Technicky vzato je samozřejmě všechno v pořádku, stále je to ta nádherně ulítlá avantgarda plná horkokrevných rytmů, jejichž původ leží tisíce kilometrů od domoviny Diablo Swing Orchestra, ale… těžko to popsat. Nechci říkat, že už to není ono, protože to by zase nebyla pravda, ale už to není tak moc ono, jestli mi rozumíte. Debut “The Butcher’s Ballroom”, s nímž Diablo Swing Orchestra vtrhli na scénu, byl prostě skvost a hlavně – byl první. Následující “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” i aktuální “Pandora’s Piñata” už jen více méně opakují (i když s malinko rozdílným přístupem) to, s čím přišlo “The Butcher’s Ballroom”, jen s tím rozdílem, že “Pandora’s Piñata” mi přijde asi nejrozjuchanějším počinem skupiny vůbec – ještě více sympaticky praštěné nálady, avantgardních zvratů a dalších libůstek. Debut už však asi zůstane nepřekonán. Hlavně díky tomu, že nepůsobil až tak vesele a pozitivně, mi možná sedí nejvíce. Nicméně nechci zase vzbudit dojem, že by “Pandora’s Piñata” mělo být zklamáním, pořád je to kvalitní muzika a nepochybuji o tom, že někdy časem si i pro tuhle placku moc rád udělám místečko na poličce. Jako vrcholy se mi jeví pomalejší “Kevlar Sweethearts”, excelentním sborem okořeněná “Black Box Messiah” a skvěle gradující “Mass Rapture”.
H.

Diablo Swing Orchestra jsou na hudebním nebi nezvyklý úkaz. Jedna z nejoriginálnějších kapel současnosti vydává další skvělé album “Pandora’s Piňata”, které je geniálním koktejlem tvrdého metalu, orchestrací, swingu, trošku opery, elektroniky a mnoha dalších vlivů. Když už si řeknete, že vás nemůže nic překvapit, přijde na řadu další song, se kterým toto tvrzení musíte poopravit. Už docela dlouho jsem se u poslechu metalové desky tak dobře nebavil. Annlouice Loegdlund opět válí, její nenapodobitelný a strašně podmanivý hlas mě zase dostal. Přestože předchozí album bylo o něco povedenější, nemá smysl hledat na “Pandora’s Piňata” nějaké chyby, tahle kapela se vám buď zalíbí, nebo ne. Novinka opět ukazuje, že Diablo Swing Orchestra se ničeho nebojí a jsou schopni naservírovat tak rozdílné ingredience smíchané tak chutně, že vám to vůbec nepřijde divné či nějakým způsobem nepřirozené.
Kaša

Diablo Swing Orchestra jsou jako vždy roztomile šílení a na novince tak nabízí povedenou směsici různorodých písní. Jejich starší alba jsem vždy jen tak zrychleně prolétl, ovšem “Pandora’s Piñata” mě jako jediné zcela pohltilo. Od první do poslední písně jde o roztančenou jízdu plnou šílených nápadů realizovaných velmi hladce a přirozeně. Spojení například trumpet s kytarami a metalovými bicími je zde vážně dobré, příkladem může být již úvodní “Voodoo Mon Amour”. Vrcholy alba se však podle mě nacházejí jinde (byť i první skladba je výborná). Pátá “Black Box Messiah” je jednoduše úsměvná a lze ji zařadit mezi těch pár písní, jež mě po ránu zaručeně probudí. “Exit Strategy of a Wrecking Ball” je zcela na opačném konci spektra, reprezentuje tedy vážněji znějící písně a dělá to stejně dobře. “Honey Trap Aftermath” je asi mým největším favoritem, a to zejména díky ležérnosti a samozřejmosti, s jakou se v ní prolíná skvělá baskytara, trumpety a vokály. Nelze opomenout ani “Of Kali Ma Calibre”, nejlepší death metalovou operu, co jsem kdy slyšel, a závěrečnou “Justice for Saint Mary”, která svou gradací směřující od smyčců přes kytary až po elektroniku dělá za celým albem správnou tečku. “Pandora’s Piñata” je tak skvělé album od talentované a skladatelsky vyzrálé kapely.
Zajus

Jakýsi čert mi napískal, abych si album poslechl za účelem hodnocení. Dobře udělal! Tohle album vskutku stojí za to. Proklamovaná “avantgarda” je to tedy pořádná. Předně mě zaujala neuvěřitelná proměnlivost – jeden song začne tak, že by se za něj nemusel stydět kdejaký thrash metal, ale než dojde na refrén, tak by se člověk vsadil, že poslouchá ukázkovou power metalovou baladu. V další skladbě následuje operní pěvecký výkon a dojde i na pasáže připomínající francouzský šanson. Celé album prostupují španělsky znějící rytmy a motivy a samotný závěr poslední skladby by se neztratil na nějaké přehlídce taneční hudby. To celé dohromady tvoří velmi povedený kousek, který ani trochu nenudí. Snad jen ten cover art mi zrovna dvakrát neučaroval…
Ellrohir


Unexpect

Unexpect
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Unexpect

První pohled (Ježura):

Představte si takovou situaci – na festivalu se nachomýtnete k vystoupení kapely, o které jste slyšeli zajímavé zvěsti, ale sami jste její hudbě moc nedali, a do blízkosti pódia se tak připloužíte jen v lehkém očekávání potenciálního zážitku. Střih. Uplynulo třicet minut, a vy drahnou chvíli před koncem vystoupení odcházíte celí naštvaní na autogramiádu jiné grupy a v duchu si slibujete, že jestli ta výjimečná kapela, která vás za tu krátkou dobu vpravdě uchvátila, vůbec někdy ještě poctí svou návštěvou české luhy a háje, vy u toho budete, kdyby jste za to měli nechat výplatu. Střih. Uplynuly dva dny a vy celí u vytržení koukáte na velkoplošnou festivalovou obrazovku a nevěříte vlastním očím – Unexpect hrají za tři dny v místě vašeho bydliště, a to za cenu, za kterou je problém v centru Prahy sehnat něco slušného k snědku. Osud? Dost možná. Pokud v tom ale má prsty, právě jeho zásluhou v řádech sekund padá rozhodnutí, které se má naplnit úterního večera šestnáctého dne měsíce srpna…

Střih. Moje osoba rychlým krokem zkracující vzdálenost od nejbližší autobusové zastávky u vysočanského klubu Modrá Vopice, kde se má celá událost odehrát. Vzápětí s potěšením kvituji, že těžko uvěřitelné informace o vstupu nelhaly. Pln vzrůstajícího očekávání tak odkládám svých 120 korun a směřuji své kroky přes štěrkovaný dvůr do středu areálu klubu, abych zjistil, že se tu od mé poslední návštěvy moc nezměnilo. Jen venkovní prkenná stage v průběhu několika let postoupila své místo jakési dráze, sloužící mně neznámým účelům. Vše ostatní je ale tak, jak si to pamatuji. Venkovní kryté posezení, kulinářský koutek, zásobující hladové žaludky různými pečenými a grilovanými pokrmy, a především samotná budova klubu – stavení neuvěřitelně zanedbatelných rozměrů se stagí, u které mám vážné pochyby, jestli se na ni celý sextet vůbec vejde…

Následující hodina se utápí ve zrádných vodách mé zamlžené paměti. V té mi utkvěly jen lehké a rozmazané vzpomínky na popíjení cenově kapku nadsazeného piva chuti lehce nad hranicí konzumovatelnosti, etapovité nakupování veškerých originálních nosičů, které kapele zbyly po nájezdu nákupuchtivých účastníků šestnáctého ročníku Brutal Assaultu, a utrpení pod palbou nemístných vtípků od známých. Tomu všemu nastává konec s úderem deváté večerní a já víc než kdy předtím rostu nedočkavostí, jak zahraje kapela, která se doposud cpala rozličnými pochutinami z místní nabídky; jak budou reagovat fanoušci, kterých přišlo tak třikrát víc, než jsem si vůbec dovedl představit; jestli dokonale členitou a různorodou hudbu kapely nepohřbí nazvučení, o jehož úroveň jsem s přihlédnutím k místu konání choval nemalé obavy; a tak bych mohl pokračovat dále, však to většinou znáte z vlastní zkušenosti… Ovšem záhy poté, co Unexpect spustili svoji show, ze mě všechny drobné i větší obavy začaly postupně odpadávat, až mě opustily nadobro. Od prvních taktů téhle nepříčetně krásné jízdy totiž bylo všechno tak, jak by to být mělo, a dost možná ještě lépe…

Dění na pódiu se nepopisuje vůbec jednoduše. Věřím však, že nepochybím, když prohlásím, že mě těkání pohledem po jednotlivých členech Unexpect utvrdilo v jediné věci – každý jeden z nich má v těle trochu ďábla. Ať už hovořím o nepříčetně se tvářícím i hrajícím kytaristovi Syriakovi, půvabné a temperamentní zpěvačce Leïlindel, která musela své pohybové choutky oproti uhrančivému výkonu na Brutal Assaultu chtě nechtě krotit, nebo snad o baskytaristovi ChaotHovi, který své devítistrunné monstrum dovede využívat v plné šíři a ještě při tom stíhá vyvádět jak stižený tancem svatého Vladimíra. Ti všichni a neméně ani ostatní hudebníci dávali tím nejlepším způsobem najevo jak vášeň pro hudbu z vlastního pera, tak oddanost nadšenému publiku, které mě svoji odezvou překvapilo obdobně jako kapelu samotnou.

Setlist Unexpect:
01. In Velvet Coffins We Slept
02. Orange Vigilantes
03. Novaë
04. When the Joyful Dead Are Dancing
05. Summoning Scenes
06. Unfed Pendulum
07. The Quantum Symphony
08. Desert Urbania
09. Unsolved Ideas of a Distorted Guest
10. Chromatic Chimera

Malý prostor Modré Vopice, kterého jsem se zpočátku obával, totiž celé věci paradoxně prospěl. Na poměry ostatních koncertů pouhých padesát lidí, natěsnaných ve stísněném prostoru mezi pódiem a barem, totiž dovedlo vytvořit takovou atmosféru, o jaké se mně a dost určitě ani kapele nesnilo. Masivní skandování, hromový aplaus po každé skladbě a obecně vzato neuvěřitelné živelná energie subtilního davu tak v kombinaci s geniálně napsanou, perfektně nazvučenou a precizně a s vášní předvedenou hudbou stvořily naprosto unikátní symbiózu, která celý koncert pozvedla do nebeských výšin a mně osobně navodila značně extatické stavy, což se mi stává jen velmi zřídka. Důkazem entusiasmu obou stran budiž výlet nabuzeného basového virtuosa ChaotHa mezi první řady diváků, kde naplno popustil uzdu svému temperamentu a rozjel něco, co by se dalo přirovnat k jednomužnému pogu v kruhu nadšených fanoušků, to všechno pochopitelně za plného hráčského nasazení. Neuvěřitelné…

Necelá hodina a půl, povšechná euforie, jeden mohutně vyžádaný přídavek a pot, odkapávající z nadšených fanoušků i kapely, která nechala na pódiu všechno. Takové je finální skóre hlavní části večera, který však neskončil odchodem muzikantů za zaslouženým oddechem do útrob zázemí klubu. Bez výjimky všichni se totiž po nějaké době, vyhrazené bezprostřední regeneraci po náročném vystoupení, vrátili mezi lidi a ochotně diskutovali, podepisovali, pózovali a tiskli pravice. Už tak výjimečný večer tak pomohli proměnit v afterparty, kterou prostupovala přátelská atmosféra a až nečekaná vzájemnost většiny zúčastněných. Já osobně jsem se oddal užívání dozvuků celé události, jíž podobnou jsem ještě nezažil a v blízké budoucnosti dost určitě nezažiji, tedy alespoň do té doby, než se k nám Unexpect vrátí…

Unexpect

Střih.

Středa sedmnáctého srpna, dvacet nula nula, den poté. Sedím v práci, tupě zírám do monitoru a zmítají mnou živelné vzpomínky a zároveň těžké abstinenční příznaky po předchozím večeru. Co na tom, že se mi do uší linou tóny “Fables of the Sleepless Empire”, posledního klenotu kanadských mistrů, co si říkají Unexpect. Tenhle rok bude dlouhý…


Druhý pohled (Ježura):

Já si myslím, že kolega to všechno popsal a vystihnul takřka dokonale, že se pod jeho text můžu jenom s kudrlinkou podepsat a nedodávat v podstatě nic. Průběhem svojí cesty vás zdržovat nebudu – i když věřím, že nad historkami o mém tradičním bezradném bloudění po Praze by se pobavila většina z vás – jen k Ježurově popisu vystoupení Kanaďanů přidám další dávku superlativů, neboť jejich výkon v Modré Vopici si nic jiného než superlativy nezaslouží.

Souhlasím s kolegou, že lidí se nakonec přece jenom ukázalo víc, než se dalo očekávat vzhledem k faktu, že koncert byl v podstatě potvrzen pouhé čtyři dny (z toho minimálně dva o něm mohli vědět pouze návštěvníci Brutal Assaultu) a prost jakékoliv reklamy (pomineme-li pár několikavteřinových upoutávek na obrazovce zmiňovaného festivalu). Minimálně polovinu platících dle mého názoru tvořili lidé, kteří byli na Brutal Assaultu výkonem Unexpect natolik ohromeni, že neváhali vysypat na dnešní poměry takřka symbolické vstupné za kapelu takového formátu; zbytek byli návštěvníci tvorby Unexpect znalí, kteří věděli na co a proč jdou. Všichni bez rozdílu však vytvořili tak bouřlivou odezvu, že to pětici pánů a jednu slečnu na pódiu vybičovalo až k hraní na pomezí extáze a transu, což i přítomným divákům poskytovalo ty stejné pocity.

Unexpect

Jestli se k popsání koncertu Unexpect hodí jedno jediné slovo, pak by to bylo jistě “intenzivní”. Po všech stránkách a pro všechny. A to natolik, že jsem si naprosto jist, že i samotní hudebníci si vzpomínku na tento večer uchovají v hlavách ještě hodně dlouho. Popisovat, co všechno se tam dělo, je naprosto zbytečné a hlavně nemožné, protože stejně jako se v samotné hudební produkci Unexpect střídá nepředstavitelné množství různých motivů na nepředstavitelně malé časové ploše, i na jejich vystoupení se toho v jedné jediné vteřině dělo tolik, že nebylo v lidských silách všechno okem zachytit, natožpak to následně popsat.

Vím však absolutně jistě, že to byl zážitek tak unikátní, že nejenže se nebude jen tak opakovat, ale že se nebude opakovat snad už nikdy. Víte, opravdu málokdy se stane, že by se vystupující skupina spojila se svým publikem v jeden naprosto organický živelný celek a společně stvořily výjimečnou a neopakovatelnou událost. 16. srpna 2011 se to v Modré Vopici povedlo. Kdo tam byl přítomen, tak ví, o čem mluvím, a myslím, že může jen pokývat hlavou na souhlas nezapomenutelného večera. Kdo nebyl, ať přistoupí k nejbližší zdi a mlátí do ní hlavou. To, co se tam tehdy odehrálo, snad ani nejde popsat slovy…

A jen tak mimochodem, tohle bylo už podruhé v životě, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!


Diablo Swing Orchestra – Sing-Along Songs for the Damned & Delirious

Diablo Swing Orchestra - Sing-Along Songs for the Damned & Delirious
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: říjen 2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Původně jsem recenzi na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirous” psát nechtěl, neboť záležitosti jako Diablo Swing Orchestra jsou v podstatě nehodnotitelné, nebo přinejmenším opravdu špatně hodnotitelné. Protože ale kapela figuruje mezi prvními potvrzenými účastníky českého festivalu Brutal Assault v příštím roce, rozhodl jsem se jim nakonec věnovat prostor.

Diablo Swing Orchestra hrají hudbu mírně řečeno netradiční. Tím nechci říct, že špatnou, jen pro většinu lidí stěží pochopitelnou a poslouchatelnou. Je to taková ta nemasová záležitost pouze pro zapálené zasvěcence. Většinou jejich muzika dostává nálepku avantgarde metal, ale podle mého názoru je toto označení trochu zavádějící. Přesněji řečeno, mám na mysli to slovíčko “metal”. S metalem to má totiž společného jen to, že tam je kytara, basa a bicí. To je všechno. Abych to trochu vysvětlil… před nedávnem jsem psal recenzi na jinou avantgardní skupinu Ram-Zet. V jejich případě je základem (extrémní) metal, na nějž se nabalují vlivy velké spousty různých dalších stylů. U Diablo Swing Orchestra jsou všechny složky vyrovnané a metal má roli jen jako jeden z celku. A že těch složek je v jejich případě napěchováno opravdu velké množství. Nebudu si tady hrát na odborníka a řeknu to na rovinu, v nemetalových stylech se opravdu nevyznám, takže nemohu sloužit, co všechno je na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” ke slyšení. Co ale můžu říct s jistotou je to, že uši vám budou přecházet.

S přítomností tolika různých vlivů a stylů na nahrávce obsažených přichází i jeden problém – může z toho vzniknout dokonalost stejně jako totální splácanina bez hlavy a paty, která víc než umělecké dílo připomíná dort pejska a kočičky. Jenže u takového koktejlu ani nemůžete prohlásit, že má kapela slabší chvilku, jen že jste ti chvilku zrovna nebyli schopni pochopit. A na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” je to tak půl na půl. Přijde mi, že v některých momentech desky Diablo Swing Orchestra prostě sklouzli do zřejmě největšího nešvaru avantgardní hudby, čímž je podle mě samoúčelný exhibicionismus. Jako kdyby v některých kompozicích kapela nedokázala ukočírovat sama sebe a své nápady a upřednostnila formu nad samotným obsahem, což se děje například hned v úvodní “A Tapdancer’s Dilemma”. Netvrdím, že to platí o celém albu, naopak “Song-Along Songs for the Damned & Delirious” obsahuje i opravdu výborné písně, jako například “A Rancid Romance” nebo “Vodka Inferno”. Jenže z debutu “The Butcher’s Ballroom” jsem takovéto smíšené pocity neměl vůbec. Tam naopak bylo všechno na svém místě a koktejl byl vyvážený, výživný a chutný. Novinkový nápoj ale s jedním douškem chutná přímo královsky, zatímco s dalším se objevuje mírná pachuť.

Pozor, přesto všechno je ale “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” stále kvalitní záležitostí. Nepochopitelnou ano, ale kvalitní. Body strhávám v podstatě jen za onu mírnou nevyváženost materiálu a hlavně za již několikrát zmiňovanou nepřístupnost. Jinak ale velké doporučení na něco vskutku netradičního, a to i když mě jejich debut zaujal více.