Švédský baskytarista Leif Edling (Candlemass, Avatarium) ohlásil vznik svého nového projektu s názvem The Doomsday Kingdom, na němž pracuje bez pomoci jakéhokoliv labelu. Několik krátkých úryvků muziky najdete ve videu, v němž Leif zároveň kapelu představil.
Archiv štítku: Avatarium
Avatarium: videoklip
Švédové Avatarium zveřejnili videoklip k písničce „Pearls and Coffins“ – sledovat jej můžete na YouTube. Skladba pochází z aktuálního alba „The Girl with the Raven Mask“, jež vyšlo v říjnu.
Avatarium – The Girl with the Raven Mask
 |
| Země: Švédsko Žánr: doom metal Datum vydání: 23.10.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hrací doba: 49:57 Odkazy:
|
První pohled (H.):
Avatarium se už asi napořád budou muset potýkat s jednou věci – i kdyby hráli ještě třeba dvacet, třicet let, tak i za tu dobu budou nejspíš všechny recenze na jejich alba začínat pohádkou o tom, jak se tahle formace zrodila. Ono to ale asi jen těžko jde udělat jinak, když hlavním hrdinou téhle pohádky není nikdo jiný než Leif Edling, lídr severské doom metalové veličiny Candlemass. Pokusím se s tím dnes už tolik nezdržovat, přece jenom jsem se o tom už pořádněji rozpovídal v dobových recenzích na debut „Avatarium“ a následné EP „All I Want“, ale ze slušnosti by asi bylo vhodné alespoň ve zkratce zmínit, oč se jedná.
Cesta Candlemass nikdy nebyla přímočaře jednoduchá. Jejich kariéru lemují rozpady a reuniony, slabší období (přiznejme si to na rovinu, že ta jejich 90. léta nejsou zrovna kulervoucí) a navíc je vždy trápila pozice za mikrofonem. Když už to konečně začínalo vypadat, že se situace ustálila, Candlemass začali vydávat jednu skvělou desku za druhou a po opětovném odchodu problémového (hlasové však nadaného) Messiaha Marcolina zdánlivě našli pěveckou jistotu v Robertu Lowem ze Solitude Aeturnus, přišel nečekaný obrat. Švédové ohlásili, že „Psalms for the Dead“ bude jejich labutí písní a dále už žádné desky vydávat nebudou, a taky vyrazili Lowea.
Než ale člověk stihl pořádně dotruchlit, že žádné další album Candlemass už fakt nebude, najednou tu byl debut Avatarium. Skoro to až vypadá, jako by Edlinga přestalo bavit ono jakési prokletí Candlemass a rozhodl se zkusit štěstí pod novým názvem. Posbíral několik starých známých, s nimiž se potkal již dříve v různých kapelách (Abstrakt Algebra, Krux, sólový projekt, někteří se mihli i v Candlemass), navrch přibyla úžasná zpěvačka – a Avatarium byli na světě a dokazují, že i po padesátce dokáže Leif skládat muziku, jež naprosto důstojně navazuje na jeho nejslavnější díla, která už dnes patří ke klasikám doom metalu.
On ten recept Avatarium je zdánlivě docela jednoduchý. Ten vliv Candlemass je z toho hodně cítit, protože Edlingův rukopis je prostě jasně rozpoznatelný. Navíc ale přinášejí ještě větší podíl kláves (aby ne, když tentokrát je klávesista v základní sestavě) a samozřejmě i změnu na ženský vokál, což byl tah, jenž vyšel naprosto dokonale. Co si budeme povídat, ona za to ve velké míře může právě Jennie-Ann Smith, protože zpívá naprosto fantasticky. Nikdy dřív vidět nebyla, ostatně to asi není moc zpěvačka v tom smyslu, že by se živila hudbou, protože podle dostupných informací pracuje jako psychologický poradce v nemocnici a sem se dostala (co si budeme nalhávat) asi hlavně díky tomu, že je provdaná za kytaristu Marcuse Jidella, ale koho takové detaily zajímají, když prostě zpívá takhle.
Nicméně síla Avatarium nestojí jen na zpěvačce, jakkoliv je skvělá a je jednou z hlavních předností skupiny. Pořád je v tom totiž extrémně vysoký skladatelský um a i čistě co do instrumentální stránky je to obrovská paráda. Edling má prostě cit pro naprosto brilantní riffy a opětovně to potvrzuje. Zároveň se mi ale líbí, že přibyl jakýsi baladičtější feeling a také znatelný retro nádech, o nějž se starají zejména klávesy Carla Westholma, a právě v téhle poloze to Avatarium ohromně sluší. Ono „retro“ je totiž sice patrné, ale přesto nenásilné a rozhodně uvěřitelné na rozdíl od spousty trendových skupin, které ty sedmdesátky tlačí na sílu. A právě poslední dvě zmiňované věci – myšleno baladičnost a retro – jsou na „The Girl with the Raven Mask“ snad ještě znatelnější než na „Avatarium“ a „All I Want“.
Až doteď jsem o zvuku Avatarium mluvil vlastně jen obecně, nicméně „The Girl with the Raven Mask“ zní také takhle, a kdybych se měl pustit do podrobnějšího popisu, vlastně bych jen opisoval to, co jsem už řekl před chvílí. Nicméně, nechci tímhle vzbudit dojem, že je novinka jen prostě další album do počtu a oproti „Avatarium“ nepřináší nic nového. Be skutečnosti jsou totiž ty skladby tak silné, že prostě není možné dělat nic jiného než jen držet tlamu a užívat si to. Ty písničky jsou fakt nádherné, zdánlivě jednoduché, ale v reálu strašně chytře napsané, mají hutnou atmosféru, navzdory střednímu tempu a doom metalovému žánru to má spád a navíc, jak už padlo, to všechno šperkuje Jennie-Ann Smith. Na „The Girl with the Raven Mask“ mě třeba strašně baví klávesy, jež jsou místy vysloveně bravurní, ale ta kvalita alba tkví především v tom, že je to výborné po všech stránkách.
Zároveň si strašně cením také toho, že – já vím, že to je to klišé, ale prostě to tak je! – nejde vybrat nějaké vrcholy, protože ta osmička skladeb je skutečně vyrovnaná. Každá z nich je vypiplaná a má na desce pevné místo. Vážně jsem to zkusil, že bych tu některé echt kusy vypíchnul, ale nakonec jsem se nedokázal rozhodnout, jaké bych měl vynechat, protože všechny jsou natolik dobré, že si opomenutí nezaslouží. „The Girl with the Raven Mask“ je jednoduše senzační jako celek a po celou svou délku a tak by se k němu také mělo přistupovat – jako k nedělitelnému celku, protože takhle funguje bez chybičky.
Nemůžu si pomoct, ale Avatarium mě strašně baví… tak moc, až to pomalu hezké není, nicméně je to prostě ohromně báječné po všech směrech. Strašně hezky se to poslouchá a takříkajíc to leze do ucha úplně hned, přitom je to ale velice trvanlivé a neomrzí to ani po velkém množství poslechů. Pro takové Candlemass jsem měl vždycky trochu slabost, takže ukončení jejich studiové činnosti mě svého času hrozně mrzelo, avšak Avatarium je více než důstojný nástupce, jenž se vedle svého legendárního staršího brášky nemusí nijak stydět, zvlášť když i navzdory onomu rukopisu tam ten posun do lehce jiných (byť příbuzných) vod je cítit. A když si vezmete, že Candlemass je vlastně jedna ze zásadních formací svého žánru, tak je to hodně silné tvrzení – já si ovšem myslím, že v tomhle případě zcela opodstatněné.
Druhý pohled (Kaša):
Vzhledem k tomu, že aktuální studiová činnost švédských legend Candlemass vykazuje stále nulovou aktivitu, bylo nasnadě, že Leif Edling nebude zahálet a se svou novou skupinou Avatarium přispěchá rychle s nějakou muzikou. Aby taky ne, debut vzbudil pozoruhodně velkou míru pozornosti a nadšené ohlasy takřka nebraly konce, takže by hlavní kápo byl sám proti sobě. Leif tak nenechal nic náhodě a po eponymním debutu a EP „All I Was“ tady máme v docela rychlém sledu druhou desku, která se jmenuje „The Girl with the Raven Mask“.
Hned na úvod řeknu, že na tohle album jsem se zatraceně těšil, protože debut byl jako blesk z čistého nebe a kombinace rockové přímočarosti s doomovou zatěžkaností a hlavně fantastickým vokálem Jennie-Ann Smith mě skutečně zasáhla a výsledkem byla skvělými nápady nacpaná uvěřitelná deska s parádní atmosférou. A právě to jsem od Avatarium očekával i s příchodem „The Girl with the Raven Mask“, takže hlavní otázka zní, jestli to Leif Edling zvládl i napodruhé. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, zvládl. Novinka je ve všech ohledech minimálně stejně tak povedenou nahrávkou, jako byl vyzdvihovaný debut.
Líbí se mi, že se Avatarium zdánlivě odklonili od doomové tíživé nálady směrem k 70. letům, jež jsou zejména ze skladeb „Pearls and Coffins“ a „Hypnotized“ slyšet velmi hlasitě, aniž bych chtěl Avatarium podezírat z nějakého laciného přiživování se na aktuální vlně retra. V úvodu je album odpáleno skvělou titulní hitovkou v rychlejším tempu, ovšem ten pravý vrchol pro mě osobně přichází až s druhou „The January Sea“, jejíž vokální linka a riff se na pozadí zvonivých kláves doprovázejí velmi uhrančivým způsobem. V druhé poloviny vyčnívá zejména rockově odlehčená „Run Killer Run“ a jako struna napjatá „The Master Thief“ s minimalistickou atmosférou, obě ovšem fungují znamenitě jak každá samostatně, tak dohromady v rámci celku, což je na desce opravdu chvályhodné.
Aniž bych chtěl vyzdvihovat nějaké jednotlivé elementy, které za dosavadním úspěchem stojí, tak si nemůžu pomoct, ale tou hlavní hrdinkou je pro mě stále Jennie-Ann Smith, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně fantasticky pěje. To, co předvádí na „The Girl with the Raven Mask“, je z jistého úhlu pohledu možno brát jako sázku na jistotu, ovšem znáte ten pocit, kdy někdo otevře pusu, zapěje prvních pár not a vám začne naskakovat husí kůže… tak pro mě jsou tímto případem právě Avatarium, respektive Jennie-Ann, za jejíž angažování by Leif zasloužil metál.
Celkově vzato je „The Girl with the Raven Mask“ precizně vybalancovaným albem, kde můžu užít recenzentského klišé, že nevidím vyloženě slabého článku, a proto k němu taky přistupuji tak, jak přistupuji. Jako k jednomu z nejsilnějších posluchačských zážitků letošního roku a dost možná jako k potenciálnímu adeptovi do závěrečného bilancování na začátku příštího roku.
Avatarium: nový song
Švédové Avatarium uvolnili další skladbu ze své druhé desky „The Girl with the Raven Mask“, která vyjde 23. října u Nuclear Blast Records. Lyric video „Hypnotized“ sledujte na YouTube.
Redakční eintopf #81 – říjen 2015
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Thy Catafalque – Sgùrr |
| H.: 1. Thy Catafalque – Sgùrr 2. Hades Almighty – Pyre Era, Black! 3. Corrections House – Know How to Carry a Whip Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius:
|
Příval nových nahrávek pokračuje a zajímavá alba se na posluchače sypou jedno za druhým. Suverénně největší očekávání v naší redakci však budí jen jedno. Hudebním králem v měsíci říjnu v naší redakci evidentně bude Tamás Kátai. Tvorbu tohoto maďarského chlapíka, jenž aktuálně žije ve Skotsku, opravdu milujeme, takže není divu, že když vychází novinka jeho projektu Thy Catafalque, tak nám z toho všem už teď vibrují chlupy v nose, jak čucháme další hudební závislost.
Avšak i bez „Sgùrr“, jak se ona novinka Thy Catafalque jmenuje, říjnový výběr rozhodně není chudý. Z toho, co naši redakci zjevně zajímá nejvíce (tedy získalo nejvyšší počet bodů v neveřejném eintopfovém sčítání hlasů), za zmínku určitě stojí ještě „Know How to Carry a Whip“ od zámořského experimentálního projektu Corrections House, v němž se potkávají členové kapel jako Neurosis, Eyehategod, Yakuza nebo Buried at Sea… a kromě něj samozřejmě i všech dalších 12 níže zmíněných věcí, protože už jen dostat se do vybrané společnosti našeho eintopfu je čest!
H.:
Vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září, by nebylo nijak překvapující, kdyby byl říjen co do počtu nahrávek, na něž se člověk těší, o něco chudší, nicméně i tenhle měsíc drží laťku vysoko. I tentokrát toho bude dost k poslouchání, zvlášť když vám právě v říjnu vychází jedna z nejočekávanějších desek roku. O volbě na tento měsíc jsem nemusel nijak přemýšlet, protože ta byla zcela zřejmá již od doby, kdy bylo ohlášeno, že 16. října vyjde nové album Thy Catafalque. Tamás Kátai, jenž za tímto projektem stojí, je pohříchu nedoceněný hudební génius. To, co předvedl na posledních třech deskách, je čistá a ničím neředěná dokonalost, což je přesně ten důvod, proč i na „Sgùrr“ budu mít ty úplně nejvyšší nároky. Přesto věřím, že zklamán nebudu. A těším se tak hodně, že toto album odsunulo na druhé místo i jednu z mých největších srdcovek, a to dokonce i přes fakt, že tato vydává první nový materiál po 14 letech. Sice je pravda, že jde jen o EP, ale i tak – po 14 letech! Hades Almighty bezvýhradně uctívám a jejich tvorbu považuji za naprostý klenot, tudíž i v případě „Pyre Era, Black!“ mám nejvyšší nároky a jsem natěšený jako ďas, přestože to bude bohužel poprvé bez Janto Garmanslunda. Hodně zvědavý jsem ovšem i na „Know How to Carry a Whip“ od experimentální superskupiny Corrections Hosue, jejíž debut „Last City Zero“ jsem svého času pomalu nedokázal vyndat z přehrávače, tak snad spolupráce členů kapel jako Neurosis, Eyehategod nebo Yakuza vyjde i tentokrát.
Ježura:
Po nářezovém září by se mohlo zdát, že už to zase taková sláva nebude, ale říjen i tak nabízí celou řadu pěkně šťavnatých novinek, které by byla chyba přejít bez povšimnutí. Začněme u té, která to u mě vyhrála… Tamás Kátai respektive jeho avantgardní projekt Thy Catafalque mě před čtyřmi lety dostal(i) do kolen, takže není divu, že od nové desky „Sgùrr“ očekávám jen to nejlepší – cokoli slabšího by bylo zklamáním. Jen nedaleko za Thy Catafalque skončili norští Shining. S těmito jazzmany mám zkušeností sice zatím jen pomálu, každá z nich je ale v pozitivním smyslu intenzivní, takže jejich nový počin „International Blackjazz Society“ netrpělivě očekávám od momentu, kdy jsem se dozvěděl o tom, že se chystá, a mám takové tušení, že to bude pekelná jízda. No, a pak tu máme Queensrÿche, kteří před časem po právu získali nárok na vlastní jméno, a tuhle milou skutečnost by se zasloužilo oslavit pořádnou šlehou. Že na to Queensrÿche s novým zpěvákem mají, to dokázali už naposledy a podle obou zatím vypuštěných ukázek to vypadá, že „Condition Hüman“ by mohla mít ještě větší grády, takže mě prosím omluvte, já jdu doufat. Víte co, srdcová kapela…
Kaša:
Říjen je oproti silným letním měsícům co do množství zajímavých alb sice menší propad, ale nějaká ta želízka v ohni se najít dají. Já sám se těším na druhé album superskupiny The Winery Dogs, v jejíchž řadách se spojili Billy Sheenan, Mike Portnoy a Richie Kotzen. Debut byl překvapivě silný a s příchodem „Hot Streak“ věřím v další porci svižného hard rocku s bluesovým feelingem. Ujít si nenechám ani britské rutinéry Saxon, kteří sice už léta hrají totéž a nemůžou mě snad už ničím překvapit, ale ten jejich klasický heavy metal mě v aktuálním miléniu pravidelně baví, takže jestli se na „Battering Ram“ něco nepodělá a staří bardi si udrží svůj letitý standard, tak budu spokojený. Pokud se o předchozích dvou počinech dá říct, že se na jejich příchod těším, tak z „The Girl with the Raven Mask“ od švédských doom metalistů Avatarium jsem už předem připosraný, protože tahle parta kolem Leifa Edlinga svým skvostným debutem „Avatarium“ a nadcházejícím EP „All I Want“ představila hudbu, jíž se dá vytknout jen opravdu málo. Jennie-Ann Smith zpívá jako bohyně, atmosféra je správně melancholická, přesto místy rockově odlehčená, a riffy se táhnou pěkně pomalu. Vzhledem k jejich dosavadní formě čichám horkého adepta na Top5 výročního eintopfu!
nK_!:
Na skvělou muziku bohaté září pomalu končí a je tedy potřeba vyhlížet, co nám nabídne měsíc další. Opět vychází hromada očekávaných desek, mě však zaujaly především dvě – novinky Children of Bodom a Blue Stahli. Finská parta okolo Alexiho Laiha se po dvou nemastných albech před dvěma lety blýskla povedeným „Halo of Blood“ a v případě novinky „I Worship Chaos“ nečekám o nic horší materiál. Blue Stahli je elektronická sázka na jistotu. Ačkoliv písně z „The Devil“ vychází postupně na krátkých nahrávkách už dva roky, vyčkávám raději na kompletní album a dočkat bych se měl právě začátkem října.
Atreides:
Pokud jsem v říjnu nezaznamenal až tolik akcí, které by stály vyloženě za řeč, s alby je to jiná. Po dlouhé době můžu říct, že vycházejících placek je po delší době tolik, že budu mít problém vybrat trojici, na kterou se těším nejvíce. Mít tu možnost, rozšířil bych trio alespoň na kvintet či spíš rovnou sextet. Ale dost řečí – říjnovým nahrávkám vládnou Corrections House. Scotta Kellyho (Neurosis) tu hádám nijak zvlášť představovat nemusím – dva roky zpátky s trojicí dalších hudebníků spáchal výborný debut „Last City Zero“ a já se popravdě nemůžu dočkat, až se dostanu k novince „Know How to Carry a Whip“ a s ní i k další porci experimentů na hranici několika žánrů. Experiment a vývoj trochu jiným směrem očekávám i od polských oblíbenců Thaw, kteří po loňské syrovosti „Earth Ground“ přichází s kazetovou limitkou „St. Phenome Alley“, jež má obsahovat všehovšudy dvě zhruba 20 minutové kompozice (na každé straně jednu), přičemž to vypadá, že by se noise / blackové komando mohlo tentokrát vydat spíše onou více industriální, hlukově ambientní cestou. A v neposlední řadě jsem do třetice zvolil svou další srdcovku, kterou si i přes kvality ostatních alb nemohu nechat ujít. Finsky pějící Rusové Kauan připravili po dvou letech další řadovou desku a popravdě jsem vážně zvědavý, co na „Sorni nai“ přinesou tentokrát.
Skvrn:
Tak tu zas pro jednou máme solidní albový nátřesk. Jestliže září vypadalo velmi nadějně a co do počtu očekávaných nahrávek hravě překročilo průměr, desátý měsíc kalendářního roku onu hranici průměru přeskakuje ještě ladněji. Vlastně si nevybavuji, kdy naposled jsem stál před tak silným hudebním obdobím. V říjnu totiž – při využití moc užitečné pomůcky slyšící na jméno aritmetický průměr – vychází každý třetí den deska, kterou si s jistotou a radostí pustím. Jenže eintopfových přihrádek není deset a nezbude mi nic jiného než z toho zajímavého vybrat to úplně nejzajímavější. Zvolit první místo je naproti tomu jednoduché. Na nové Thy Catafalque se čeká už čtyři roky a na rovinu říkám, že jestli se „Sgùrr“ nezařadí k letošní absolutní špičce, tak budu zklamán. Zato o další příčky se vedou ostřejší boje. Původně jsem měl v úmyslu přisoudit druhou pozici norské jazz metalové bláznivině Shining, ale vzhledem k ukázkám, které mě zatím příliš nepřesvědčily, dávám přednost ruským Kauan. Tuhle milou muziku na pomezí doomu, post-rocku a folku mám moc rád, a byť těleso kolem Antona Belova vydanými počiny nešetří, já už se opět těším. Navíc je podzim, tak co tu ještě řešíme?
Onotius:
Při pohledu na říjnovou nadílku čerstvě vycházejících desek mé srdce plesá. Dlouho se mi nestalo, že bych měl na výběr z tolika zajímavých novinek, o to těžší bylo vybrat pouze onu trojici, na niž se těším nejvíce. První deskou z ní je určitě novinka maďarského avantgardně metalového projektu Thy Catafalque, který zrovna nedávno v mém přehrávači prožíval renesanci. První zveřejněná skladba i pěkný obal, ovšem především vysoká laťka nastavená skvělými předchůdci, slibují nemalý zážitek. Dále jsem pak zvědav na post-black metalové Deafheaven, jejichž poslední deska „Sunbather“ vzbudila zájem i mimo metalové kruhy, především však předváděla velmi kvalitní kombinaci zběsilého black metalu se shoegazovou zasněností. Začátkem měsíce vydávají desku „New Bermuda“ a já jsem zvědav, jak nakonec obstojí. A v black metalové škatulce zůstanu i s posledním favoritem – tentokrát hudebníky koketujícími více s technikou, symfoničnem a občasnými core záchvěvy. Mám samozřejmě na mysli americké Abigail Williams, kteří svou novinku vydávají pro změnu koncem měsíce.
Avatarium: nový song
Avatarium zveřejnili první skladbu ze své nadcházející desky „The Girl With The Raven Mask“, jež vyjde 23. října skrze Nuclear Blast. Lyric video k titulnímu kousku sledujte na YouTube.
Avatarium: detaily o druhé desce
Švédové Avatarium odhalili detaily o své druhé desce. Ta se bude jmenovat „The Girl with the Raven Mask“ a k mání bude od 23. října u Nuclear Blast Records. K dispozici bude standardní CD, CD+DVD digipack, černé LP, rudé LP a čiré LP. Obal prohlížejte tady, tracklist následuje:
01. Girl With the Raven Mask 02. The January Sea 03. Pearls and Coffins 04. Hypnotized 05. Ghostlight 06. Run Killer Run 07. Iron Mule 08. The Master Thief
Novinky 13-6-15
>>> Avatarium prozradili, že jejich druhá deska vyjde v říjnu letošní roku. Stejně jako debut, i novinku zaštítí Nuclear Blast.
>>> Slavný britský muzikant David Gilmour, který je známý především jako kytarista Pink Floyd, letos vydá novou sólovou desku po devíti letech. Počin by se měl jmenovat „Rattle That Lock“ a vyjde v září.
>>> Krisiun pojmenovali svůj další studiový počin „Forged in Fury“. Nahrávka vyjde 7. srpna pod značkou Century Media Records. Obal prohlížejte na odkazu.
>>> Lamb of God zveřejnili videoklip na podporu nového alba, a to k songu „512“. Sledujte na YouTube.
>>> Leaves’ Eyes ohlašují vydání dalšího studiového alba. Jeho název zní „King of Kings“ a do prodeje se dostane v září. Artwork prohlížejte zde.
>>> Mark Tremonti, známý především jako kytarista kapel Creed a Alter Bridge, vydal před několika dny své druhé sólové album “Cauterize“. Nyní na jeho podporu zveřejnil živé video s titulním songem – sledujte na YouTube.
>>> Portugalští Moonspell hlásí, že prodloužili kontrakt s rakouským labelem Napalm Records, pod jehož křídly vyšla dvě poslední alba. Aktuální deska kapely se jmenuje „Extinct“ a je venku od letošního března.
>>> Singapurští grindeři Wormrot hlásí příchod nového bubeníka – je jím Vijesh, který již prošel kapelami jako Oshiego nebo Absence of the Sacred. Wormrot tím pádem také obnovili práce na své další dlouhohrající fošně.
Avatarium – All I Want
|
| Země: Švédsko Žánr: doom metal Datum vydání: 14.11.2014 Label: Nuclear Blast Tracklist: Side B Odkazy:
|
První pohled (H.):
Studiová činnost kultovních doom metalistů Candlemass sice byla s nyní již tři roky starým opusem „Psalms for the Dead“ bohužel ukončena, avšak hlavní skladatelský tahoun kapely, baskytarista Leif Edling, evidentně umělecky strádat nehodlá a okamžitě se pustil do nového projektu Avatarium. V jeho rámci sice pokračuje v +/- stejném duchu jako ve své domovské skupině, vyměnil však zpěváka (zrovna na tomhle postu měli Candlemass vždycky malinko problémy, co si budeme povídat) za fantastickou zpěvačku Jennie-Ann Smith, pozval pár starých známých, s nimiž se znal z dob dalších kapel jako Abstrakt Algebra nebo svého sólového projektu, a výsledkem byla skvělá debutová deska „Avatarium“, s níž Leif dokázal důstojně navázat na svou vysokou formu v rámci samotných Candlemass.
A jak to tak vypadá, právě tady nejspíš bude jeho další stálé působiště, protože na rozdíl třeba od výše zmiňovaných Abstrakt Algebra, jejichž jediné album svého času jen prošumělo bez většího zájmu, debut Avatarium vzbudil dost pozornosti – zaslouženě. Avatarium tedy nijak zvlášť neváhali a rok po dlouhohrající nahrávce naservírovali další porci nové muziky, byť na trochu menším formátu – EP „All I Want“, jež ve svých útrobách skrývá dvě nové skladby a tři vály z „Avatarium“ v živém podání.
Minialbum otvírá titul věc „All I Want“, která je vlastně takovým typickým songem Leifa Edlinga, což ovšem nemyslím nijak špatně, protože ten jeho recept je tak jednoduchý, až je vlastně skoro nesmrtelný, takže to pořád baví a asi pořád mu to budu žrát. Na nepříliš složité, ale neskutečně mocné riffy měl tenhle chlápek vždycky neskutečný talent a v „All I Want“ to opětovně (člověk už ani neví pokolikáté) do puntíku potvrzuje… pomalu by si to už mohl nechat patentovat. Ačkoliv se celá píseň točí vlastně jen okolo toho ústředního riffu, je to prostě jízda, kapele to šlape přímo ukázkově a třešničkou na dortu je znovu excelentní Jennie-Ann Smith. Naopak, jediným slabším momentem songu je jakási divná „sólová“ pasáž, jež začně na přelomu druhé a třetí minuty, kdy Avatarium v riffech poleví. Naštěstí to není nic dlouhého, ale i tak bych si to odpustil a radši poslouchal celé čtyři minut ten kulervoucí riff.
Zato „Deep Well“ představuje Avatarium v trochu jiné podobě (což je možná i logické, protože autorsky ji nemá na svědomí Edling, ale Jennie-Ann Smith a kytarista Marcus Jidell) – tempo je sice stále střední a doomové, ale skladba působí trochu rozmáchlejším dojmem, nemá takový tah na bránu a naopak staví spíše na atmosféře. Jenže je to pořád super… některé riffy jsou opětovně skvělé, objeví se pár povedených melodií a především nádech psychedelie, který Avatarium ohromně sluší, a kdyby se podobné klávesové vintage zvuky v pozadí se objevovaly do budoucna častěji, osobně bych se vůbec nezlobil.
B strana vinylu pak ukrývá již zmiňované živé verze tří skladeb z „Avatarium“, jmenovitě „Pandora’s Egg“, „Tides of Telepathy“ a „Bird of Prey“. Abych ale pravdu řekl, těm už jsem příliš pozornosti nevěnoval, jelikož nejsem zrovna fanoušek živých záznamů. Hudebně je to samozřejmě super, o tom žádná, ale doma dám přednost radši původním studiovým verzím a živé verze si spíš vychutnám, až budu na nějakém koncertě přítomen osobně.
Na „All I Want“ je tedy pro mě skutečně zajímavá pouze strana A s novou muzikou, což dělá necelých deset minut poslechu. Těch deset minut je však (až na tu jednu krátkou pasáž v titulní písni) výživných a vážně se mi to líbí. Avatarium již v současné době pilně pracují na druhé řadové desce a už se pustili do jejího nahrávání, takže když se na „All I Want“ podívám jako na jednohubku, která má nedočkavcům ukrátit čekání, pak pro mě toto EP do puntíku splnilo účel.
Druhý pohled (Kaša):
Leif Edling, baskytarista legendárních Candlemass, se v loňském roce opět přihlásil o slovo a dokazuje tak, že po ukončení studiové činnosti své domovské kapely nebude jen tak nečinně přihlížet. Právě z tohoto důvodu vznikli před dvěma lety Avatarium, kteří jsou sice na první poslech jiní, na rozdíl od Candlemass tak nějak rockovější, ovšem nesou si s sebou charakteristický rukopis skladatele těch hloubavých riffů, které jsou i navzdory své jednoduchosti silné jako noha u prdele a které mají atmosféru, jež si mne na debutu omotala kolem prstu.
EP „All I Want“ sice obsahuje pouhé dvě nové skladby, ovšem i tak se jedná o záležitost, kterou by příznivec klasického doom metalu neměl nechat jen tak bez povšimnutí. Titulní vál je přesně tím, co člověk od Avatarium očekává. Skvělý otvírák stojí na zabijáckém riffu, nikterak zničujícím tempu a samozřejmě famózním výkonu zpěvačky Jennie-Ann Smith, jejímuž uhrančivému projevu se nedá nic vytknout. Vážně klobouk dolů. Moc nechápu tu podivnou pasáž v prostřední části skladby, ale Avatarium po chvíli najedou zpět na vlnu hypnotického riffu, takže rychle zapomínám. Následující „Deep Well“ je doom metalovou baladou, která je jakýmsi protipólem právě skončivší hitovky. Atmosféra je poklidnější a klávesy v pozadí posílají tuhle skladbu až čtyřicet let zpět a mně osobně se po chvíli začala zamlouvat ještě víc než „All I Want“, která zasekla drápky na první poslech, ale „Deep Well“ s každým dalším poslechem rostla výš a výš.
Druhá strana EP, již okupuje trojice skladeb z debutu „Avatarium“ v živém provedení je už tak trochu navíc, ale když už nic, tak písně na ní ukazují, že Avatarium znějí na pódiu stejně magneticky jako z desky. Nezbývá než se těšit na další regulérní studiové album, protože doom metal v podání Avatarium je mi strašně sympatický.
Avatarium – Avatarium
 |
| Země: Švédsko Žánr: doom metal Datum vydání: 1.11.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8/10
|
Švédové Candlemass patří k nejstarším doom metalovým kapelám a bez nějakých větších debat se dají zařadit mezi ty, kteří sehráli významnou roli v pokládání základních stavebních kamenů svého žánru v jeho čistokrevné podobě. Na podzim roku 2011 ovšem Candlemass ohlásili, že tehdy chystaná deska bude jejich posledním dlouhohrajícím počinem vůbec – a tato deska už z dnešního pohledu dávno vyšla – v červnu 2012 pod názvem “Psalms for the Dead”. Skupina sice nekončí nadobro a nadále bude pokračovat v nárazovém živém hraní, ale nebude již natáčet další alba.
Na druhou stranu se asi dalo docela očekávat, že Leif Edling, baskytarista a hlavní skladatel Candlemass, nejspíš nebude jen tak sedět se založenýma rukama, nic nedělat a nic netvořit, což se nakonec opravdu nestalo. Vcelku logicky to vedlo k založení zbrusu nového projektu, jenž dostal jméno Avatarium a v němž vedle Leifa působí také i další zajímaví muzikanti. Kytary se ujal Marcus Jidell, někdejší člen Royal Hunt a Evergrey, jenž se shodou náhod v roce 2012 mihnul i jako záskok v koncertní sestavě Candlemass. Bicí si vzal na starost Lars Sköld z Tiamat, který svého času také nabubnoval sólovou desku Leifa Edlinga, “Songs of Torment, Songs of Joy” z roku 2008. Nejvíce spolupráce si však hlavní protagonista užil s klávesákem Carlem Westholmem – ten se totiž objevil na zmiňované sólovce, s Edlingem se sešel v kapelách Krux a Jupiter Society, podílel se i na projektu Abstrakt Algebra, který Leif Edling založil v roce 1994 po prvním rozpadu Candlemass, a v neposlední řadě se Westholm svého času krátce zjevil i v sestavě samotných Candlemass a jako host svými klávesami přispěl na relativně dost jejich alb. Jak vidno, baskytarista se v nové skupině obklopil starými známými, s nimiž už nějakou tu muziku v minulosti udělal. Prozatím jediným členem Avatarium, jehož jsme doposud nezmínili, je ten, kterého jsme vlastně měli zmínit na začátku, protože dámy mají přednost – za mikrofon se totiž postavila jistá Jennie-Ann Smith, jejíž vokál tvoří jeden z nejvýraznějších a nejzajímavějších elementů stejnojmenné debutové desky “Avatarium”… ale o tom až v následujících odstavcích…
Vzhledem k tomu, že za Avatarium stojí především Leif Edling, asi pro nikoho, kdo si už “Avatarium” pustil, nebylo velkým překvapením, že mezi novou kapelou a starými dobrými Candlemass rozhodně nějaké paralely jsou, zejména se to týká těch momentů, kdy Avatarium spustí tvrdší doom metalové riffy – v některých takovýchto pasážích na mě opravdu dýchnul znatelný závan Candlemass. Rozhodně to ale podle mě není nic, co by mělo vadit, tím spíš, když jsem to vlastně očekával. I z tohoto důvodu se dá říct, že pokud vás stejně jako mě mrzí ukončení studiové činnosti Candlemass, právě Avatarium nastupují jakožto vhodná, důstojná a snad i kvalitativně srovnatelná alternativa.
Na druhou stranu, toto je jen jedna složka hudby Avatarium, protože jestli nová kapela něčím určitě není, tak je to kopírka Candlemass s jiným jménem a jinou sestavou. Pánové a dáma totiž přišli s nahrávkou, jež rozhodně nemá zapotřebí kohokoliv kopírovat – veškerá ta podobnost se známějším uskupením Leifa Edlinga totiž pramení hlavně z jeho charakteristického skladatelského rukopisu, jinak totiž Avatarium sázejí na stůl své vlastní trumfy. Především se mi zdá, že jsou v porovnání s hudbou Candlemass méně doomovější, jsou spíš rockovější, ta hudba je taková víc provzdušněná a méně zatěžkaná. Také se mi zdá do jisté míry variabilnější – zatímco podstatná část skladeb Candlemass je více či méně postavena na jednom motivu, riffu a tak dále, přechody v písních Avatarium jsou mnohem kontrastnější. Neříkám lepší nebo horší, jednoduše jen trochu jiný přístup, akorát v obou kapelách to fungovalo, resp. funguje na jedničku.
Ovšem to nejmarkantnější, v čem se Avatarium liší, je samozřejmě vokál. Upřímně nemám sebemenší páru, kde a jestli vůbec někde Jennie-Ann Smith zpívala dříve, ale ten její přednes je jednoduše famózní a hned na první seznámení mě obrovsky zaujal… vlastně na několik prvních poslechů jsem poslouchal především ji a bližší detaily v instrumentální rovině jsem začal vnímat až mnohem později. Ta ženská prostě umí, dokáže svým hlasem posluchače zaujmout a okamžitě si jej získat na svou stranu, střídá různé polohy (žádné dvojsmysly, vy chlíváci!) a ve všech je skvělá. Nutno ale zdůraznit, že Jennie-Ann v žádném případě není nějakou načančanou princeznou a má daleko do toho, co se zdá být dnešním prototypem metalové zpěvačky, tedy holkou, u níž jde víc o poprsí napasované v těsném korzetu než o hlas a která hýká pseudo-operním zpěvem, jenž spíš zní, jak kdyby ji někdo tahal za ochlupení na bembeřici. Vokalistka Avatarium zpívá hodně přirozeně, uvěřitelně a nenuceně, místy skoro až rockově, má zajímavou barvu hlasu a hlavně do zpěvu dokáže vložit obrovskou porci emocí. Já obecně nejsem příliš velkým zastáncem zpěvaček v metalu (ne, že bych byl nějaký sexista, to ani omylem, je to spíš kvůli onomu nudnému panenkovskému modelu, do něhož podstatná část, ne-li většina vokalistek spadá), ale v tomto konkrétním případě je to prostě bomba. Jestli je hudební stránka Avatarium plná trumfů, tak Jennie-Ann Smith je se svým hlasem žolíkem navrch.
Co se týče jednotlivých písniček, na “Avatarium” by se bez sebemenších problémů dala vztáhnout kouzelná recenzentská formulka, že jsou všechny skvělé a všechny stojí za slyšení, tudíž nemá cenu nějaké z nich vyzdvihovat nad ostatní. Jistě je to pravda, protože Avatarium opravdu dali dohromady kolekci sedmi velice vyrovnaných skladeb, z nichž ani jedna mi nepřijde špatná, zbytečná nebo navíc, naopak mě všechny baví od začátku do konce, i samotná deska jako celek nemá šanci nudit díky docela střízlivé délce 50 minut, která je naprosto odpovídající k tomu, aby se člověk nasytil a pochutnal si, ale nepřejedl se. Pokud bych ale přece jenom musel vybrat, asi bych rozhodně neopomenul zmínit “Tides of Telepathy”, jejíž první polovina je čirou náhodou jedním z těch momentů, které mají asi nejblíže k tomu, co Edling a Westholm předváděli v Candlemass; druhou polovinu ovšem naprosto excelentní finále patřící k mým nejoblíbenějším pasážím na albu. Strašně mě baví rovněž trochu rockovější a melodičtější “Boneflower”, k níž vznikl taktéž videoklip. Jako poslední bych zmínil ještě “Pandora’s Egg”, která je nádherným příkladem výše zmiňovaných kontrastů – pomalé a melancholické pasáže s procítěným zpěvem se zde totiž střídají s výjezdy ostrých riffů přímo ukázkovým způsobem, ale všechno drží pohromadě, nic není násilné, naopak i takovýhle zlom zní v podání Avatarium naprosto přirozeně.
Přiznávám se, že Candlemass vždycky patřili mezi mé hodně oblíbené kapely, takže Leif Edling tím pádem vcelku logicky vždy patřil mezi mé oblíbené muzikanty, díky čemuž jsem i od Avatarium očekával kvalitu – a tu jsem naštěstí také dostal. Ta nahrávka mě vyloženě chytla, poslouchám ji s obrovskou chutí a ohromně mě baví. Jednoduše je to poctivá, uvěřitelná a povedená deska se spoustou výtečných momentů a pěknou atmosférou. Ne, určitě to není album roku, ale to nic nemění na faktu, že mně osobně “Avatarium” udělalo vážně radost.
Další názory:
I s mírným odstupem času si pořád stojím za názorem, že ukončení studiové kariéry legendárních doom metalistů Candlemass je velká škoda. Zvlášť s přihlédnutím ke kvalitě jejich ponávratových alb, kdy se eponymním “Candlemass” nadechli k působivé formě, jež jim vydržela až do posledního opusu “Psalms for the Dead”. Avatarium sice nejsou úplně přímým následovníkem, ale postava Leifa Edlinga je dostatečnou zárukou kvality a pojítkem, které obě kapely pojí nejen hudebním obsahem. Obklopil se partou skvělých muzikantů a neznámou zpěvačkou Jennie-Ann Smith, která je pro mě skutečnou hvězdou jejich debutového alba. Doomové riffy na sabbatovském základu tvrdí nahrávku do patřičných hlubin, ovšem pomalé, rockové momenty, v nichž naplno vynikne pronikavý a podmanivý hlas Jennie-Ann, jsou jasnými vrcholy jednotlivých skladeb. Jak už zmínil kolega v hlavní recenzi, jsou všechny skvělé a není důvod nějakou z nich vyzdvihovat nad ostatní, ale mým favoritem se stala úvodní “Moonhorse”, kde akustická pasáž, v níž se ke kytaře přidá pouze Jennie-Ann, získá takřka folkovou atmosféru. Přestože všechny písně staví na střídání kytarových a uvolněných ploch, nelze říct, že by “Avatarium” bylo albem průhledným a hned při prvním poslechu předvídatelným. Zajímavými momenty se v tomto případě nešetří, takže se deska hned tak neoposlouchala a věřím, že ještě nějaký pátek ji budu pravidelně točit. Ne, že by očekávání byla na bodě mrazu, ale i tak lze o Avatarium hovořit jako o velmi příjemném překvapení a jako o kapele, která klasický heavy metalově laděný doom metal posunula do jiných sfér. Přičtěte si k tomu parádní atmosféru a prvotřídní muzikantské výkony (kytarová sóla Marcuse Jidella jsou lahůdkou) a je nad slunce jasné, že tohle album za to stojí.
Kaša