Datum: 15.7.2010 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Axel Rudi Pell, Chaos in Head, Final Fiction, Horkýže slíže, Mike Terrana, Sabaton, Salamandra, Tarja Turunen

Masters of Rock otevírají domácí Final Fiction, kteří se postarali o důstojné a vcelku i zábavné zahájení. Já jsem se nenudil, což se dá vzhledem k jejich žánrovému zařazení a mé hudební orientaci považovat za klad, i když je pravda, že mě nejvíce bavilo očumování zpěvačky (smích). I tak se ale jednalo o slušný výstup celé kapely, kde potěšilo zejména rozhazování CDček do davu (v mém případě o to víc, že jsem si jedno chytil, hehe).

Něco obdobného bych mohl napsat i o taktéž české Salamandře jen s tím rozdílem, že tady se pohybujeme v power/speed metalu, čili nic, z čeho by se člověk posadil na zadní kapsy kalhot, zároveň však nic, co by jej urazilo. Doma bych si to v životě nepustil (popravdě jediné, co mě na jejich hudbě alespoň trochu baví, je občasný zpěv klávesistky Hanky, což, jak sami jistě uznáte, není moc), ale na koncertě to ujde. Rovněž proběhl jakýsi pochybný křest nového alba “Time to Change”, který se dle mého úhlu pohledu zas tak nevyvedl. Vrcholem pak měla být jakože “nová festivalová hymna” “Masters of Rock” (na tom si chlapy a děvčica museli zarobit pořádnou reklamu), při níž hostovali Sabaton… ehm, hostovali… postavili se do zadní části pódia a jen tam stáli, až na konci se Joakim Brodén chopil mikrofonu a něco málo zazpíval.

Čtvrtek byl pro mě osobně co do obsazení asi nejslabší den a nic na tom nezměnili ani Horkýže slíže. Nemám nic proti jednoduché hudbě, ale přece jenom “trochu” jiného stylu. Každopádně se zase musím opakovat – nudou jsem neumřel, ale na hodinky jsem se v průběhu koncertu podíval nejednou. Tyhle rádiovky mi nic neříkají, ale zažil jsem už i mnohem horší věci.

Od 19 hodin začíná první koncert, jenž byl součástí onoho tolik proklamovaného světového rekordu bubeníka Mikea Terrany, na švédské K2 jsem si však vybral povolenou přestávku a dal přednost hraní pokeru ve stanu. Z dálky jsem slyšel hard rock, který mě rozhodně nedonutil se zvednout a jít do areálu.

Ve 20:00 si odskočím na druhou Coca-Cola Stage na domácí Chaos in Head. Konečně nějaká show, co mě pořádně nakopla. Kapela doslova řádila jak pominutá a z pódia se valily tuny energie. Zpěvačka sice vypadá tak sotva na 16, 17 let a 50 kilo, ale řve jak drak (smích). Salamandra se měla přijít podívat, jak se pořádně křtí deska. Ti to tam tím chlastem zlili k nepoznání. Chaos in Head to u mě první den vyhráli.

Velice mě však bavila i ta polovina vystoupení Axel Rudi Pella a jeho kumpánů. Ze studia to nedávám ani za nic, ale za Vizovice jim dávám palec nahoru. Kvalitně odehrané i odzpívané, Axel perlil jedno sólo za druhým, scénka zpěvák Johnny vs. bubeník Terrana ve stylu “už mě sere sedět vzadu za bubnama, zatímco ty vepředu balíš holky” taky povedená a hlavně vtipná, takže pro mě osobně celkem překvápko.

Jedním z největších taháků festivalu byla a také jeden z nejočekávanějších koncertů předvedla bývalá zpěvačka Nightwish, Tarja Turunen, společně se symfonickým orchestrem, ohlasy jsou však přinejmenším rozporuplné. Začátek obstarala avizovaná “Rusalka”, za níž Tarja sklidila obrovský aplaus, pak ale přišel pro mnoho lidí kámen úrazu: a) Tarja předvedla hlavně pomalejší songy, což ale vzhledem k přítomnosti orchestru nemohlo být zas tak velké překvapení; b) slibované bloky cover verzí a písniček od Nightwish byly opravdu hodně krátké – od Nightwish, pokud si dobře pamatuji, zazněly cca dvě, tři skladby v přídavku a to je všechno. A tady holt záleželo na přístupu každého diváka. Kdo nechodí na koncerty poslouchat, ale zabékat si a zařvat “hej, hej, hej”, byl z pomalých věcí zklamaný (a těch, co jsem já zaznamenal, byla většina), já sám za sebe však mohu říct (a nečekal bych, že se ex-Nightwish zpěvačky budu zastávat zrovna já), že mně se to opravdu líbilo. Hrála dost ukázek z nadcházejícího alba “What Lies Beneath” a znělo to mnohem zajímavěji než podle mého názoru docela plytký sólový debut. A ti Nightwish a předělávky? To mi taky nevadí, že to zabralo minimum času. Šel jsem na koncert Tarji, ne na koncert Nightwish nebo koncert nějaké cover bandy. To, že to asi neměla tak slibovat, je věc druhá. Každopádně, nevím jak ostatní, ale já jsem viděl hodně dobré vystoupení.

V téhle chvíli má Mike Terrana za sebou tři show a do zkompletování rekordu už mu zbývá jen jedna – jeho sólová. Sednul za bicí a bušil do nich další půl hodinu, jako podklad mu posloužily klasické skladby. Ta půlhodinka byla tak akorát, déle už by mě se na jedno dlouhé bubenické sólo nebavilo dívat, ale bylo to zajímavé zpestření. Je to blázen, že zvládl do těch škopků mlátit tak dlouho, je ale otázka, jak by to dával, kdyby hrál třeba takový grindcore (smích). Každopádně svůj rekord má, lidi mu zatleskali, festival si udělal reklamu, že je v Guinessově knize rekordů, všichni můžou být spokojení…

Na programu pro úvodní den je už jedna banda. Normálně bych si vsadil, že mě budou bavit víc Sabaton než třeba taková Tarja, ale – sám se tomu divím – opak je pravdou – Sabaton mě takřka nebavili. Celkově to obecné nadšení z nich nesdílím, ale na koncertě jsem čekal nějakou zábavu, ta se však v mém případě nedostavila. Možná jsem byl už moc unavený, možná jsem jen vypil moc Kofoly, ale prostě mě to nebavilo.