Archiv štítku: Ayreon

Redakční eintopf – duben 2017

Nightbringer - Terra damnata
Nejočekávanější deska měsíce:
Nightbringer – Terra damnata


H.:
1. Ides of Gemini – Women
2. Celestial Grave – Pvtrefactio
3. Nokturnal Mortum – Істина

Kaša:
1. Deep Purple – Infinite

Zajus:
1. Nokturnal Mortum – Істина
2. Colin Stetson – All This I Do for Glory
3. Trombone Shorty – Parking Lot Symphony

Skvrn:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Zu – Jhator
3. Les discrets – Prédateurs

Onotius:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
3. Ayreon – The Source

Metacyclosynchrotron:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Cult of Erinyes – Tiberivs
3. Funeralium – Of Throes and Blight

Cnuk:
1. Artificial Brain – Infrared Horizon
2. Wolfbrigade – Run with the Hunted
3. Life of Agony – A Place Where There’s No More Pain

H.

H.:

V dubnu vůbec není o čem – největším tahákem je suverénně „Women“ od Ides of Gemini. První dvě alba téhle skupiny mi dala přesně to, co na hudbě vyhledávám. Jistě znáte ten pocit, když tam je něco víc než pouhé „líbí se mi to“, když vás tóny skutečně zasáhnout a rozvibrují spodní proudy v zákrutech duše. Vím, že mnozí Ides of Gemini takhle vysoko necení, ale já si „Constantinople“„Old World | New Wave“ jednoduše zamiloval. „Women“ má tedy sakra co dorovnávat a optika bude o to přísnější, že proběhly personální změny a bubenice Kelly Johnston už v sestavě není. Přesto doufám, že zklamán nebudu – kdybych byl, bolelo by to hodně.

Finové Celestial Grave na svém loňském demosnímku „Burial Ground Trance“ předváděli black metal vysokých kvalit, vlastně šlo o jedno z těch nejpříjemnějších překvapení minulého roku. Byť šlo o pouhou čtvrthodinu hudby, oddanost Ďáblovu učení z toho tryskala na všechny strany. V dubnu dorazí počin ještě kratší – sedmipalcové EP „Pvtrefactio“, dvě skladby, ani ne dvanáct minut. Demo mě ovšem zaujalo takovým způsobem, že si to ujít nenechám.

O tom, jak moc se na oba výše zmiňované počiny těším, snad svědčí i skutečnost, že tyto v očekávání předstihly dokonce i Nokturnal Mortum a jejich dlouho očekávané album „Істина“. Pokud bych ale ukrajinskou legendu vynechal úplně, asi bych si trochu lhal do kapsy. Nokturnal Mortum jsou fantastickou kapelou a jejich počiny mám hodně rád. Je pravda, že zpětně se častěji vracím k dokonalému „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale ani tak mi vůbec nevadí, že dle prvních ukázek i dle přebalu vše nasvědčuje, že bude novinka pokračovat ve stopách „Голос сталі“ (dalo se čekat). Však jestli Knjaz Varggoth se svou družinou udrží laťku, tak… jen vůl by mohl být nespokojen.

Kaša

Kaša:

Nechci tvrdit, že by byl dubnový seznam chystaných novinek v oblasti hudebních nosičů vyloženě slabý. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych při jeho pročítání zrovna skákal radostí. Několik zajímavých jmen jistě obsahuje, ovšem tak nějak mě nechávají chladným. Až na jednu výjimku… Deep Purple.

Deep Purple jsou bezesporu legenda a jejich novinku si tentokrát nenechám v žádném případě ujít. Poslední řadovka „Now What?!“ se nakonec ukázala jako velmi silný zářez v diskografii této veličiny a trochu mě mrzí, že jsem její vydání před čtyřmi lety úspěšně zazdil. Od „Infinite“ nečekám samozřejmě nic menšího než přísun dobře osvědčených postupů, které prostě a jednoduše fungují i po všech těch letech. A protože pánové špatné album snad ani neumí a sypou z rukávu jednu povedenou nahrávku za druhou, tak věřím, že „Infinite“ dostojí velkému jménu skupiny, od níž se automaticky očekává něco víc.

Zajus

Zajus:

Dubnová nadílka skrývá album, na které se těším jako pan prezident na ranní štamprle. Nemá cenu chodit okolo flašky slivovice, jsou to samozřejmě ukrajinští Nokturnal Mortum. Přestože se nemohu zařadit mezi jejich skalní fanoušky, dosud poslední počin „Голос сталі“ patří mezi má nejoblíbenější alba všech dob a žánrů. K „Голос сталі“ se vracím s železnou pravidelností již sedmým rokem a nejlepší na něm je, že i po tolika letech je poslech od poslechu silnější. Od „Істина” nečekám nic menšího než naprostou dokonalost.

Výrazně méně však věřím novince Colina Stetsona. Saxofonový virtuóz v minulosti předvedl, že opravdu umí, jenže nejlépe mu to jde ve společnosti, a když je na vše sám, jeho tvorba místy pokulhává. Přesto jsem na „All This I Do for Glory” zvědavý. S posledním místem pak zůstanu u dechových nástrojů, ostatně co jiného čekat od chlapíka, jenž si říká Trombone Shorty. Troy Andrews, který se pod tímto pseudonymem schovává, sice podobně jako Colin Stetson ohromuje svou technickou zručností, jenže tím podobnosti končí. Tam, kde Stetson upírá veškeré síly na hluboký umělecký zážitek, se Andrews spokojí s tím, když své posluchače dobře pobaví, a to je také někdy potřeba. Duben tedy bude v tomto ohledu, alespoň doufám, poměrně vyvážený.

Nightbringer

Skvrn

Skvrn:

Nadcházející měsíc táhne nejen koncertně, ale taktéž studiově. Jako důkaz by bohatě postačila už jen první příčka věnovaná neposedným Ulver. Před rokem Norové zvolili rozmáchlý experiment, nyní to vypadá na až bytostnou popařinu. A já říkám proč ne, jedině dobře, že tu nemáme další zvěrokruhy, vlkům spánek nesvědčí. S Gaiem Juliem přichází nejočekávanější deska roku, tak snad si budeme moci zakřičet vítězoslavné ave.

Za druhou příčkou nemusíme od práce vydavatelů z House of Mythology utíkat, stejně jako Ulver tu svou novinku vydávají Zu, italští kytaroví vizionáři. Tedy převážně kytaroví a teď už vlastně možná tak trochu ex-. Kotouč „Jhator“ nějakou dobu točím, ale pořád nevím, jak tohle dobrodružství dopadne. Zatím tedy budu napjatý společně s vámi. Za příčkou třetí už musíme o dům dál, teď jen který si vybrat, hlásících se otevřených dveří je nespočet. Opatrné haló nakonec vnesu do francouzského bydla Les discrets. Při nádechu vycítím sny, jinak je ale tma. Co konkrétního za ní? Jednadvacátého se rozjasní.

Onotius

Onotius:

Oproti relativně nadupanému březnu je duben zase o trochu skromnější. Čas od času se ale stejně vyloupne nějaké dost lákavé jméno, takže o naplnění žebříčku se nemusím obávat. Nejsem sice nějakým expertem na tvorbu zámořských Nightbringer, ale jejich „Ego dominus tuus“ mě svého času dost chytlo. Tak nezbývá než doufat, že novinka kvalitativní laťku předchůdce nepodleze. Pro mě je zároveň vydání „Terra damnata“ dobrým popudem k prozkoumání starší tvorby.

To, že od Ulver můžeme dnes už čekat opravdu cokoliv, potvrdili opět vydáním ukázky z nové desky, která by se dala popsat jako atmosferický synth pop. Tak jsem pochopitelně zvědav, jak dopadne celá deska. Jejich poslední zářez se povedl, tak snad novinku čeká stejný osud.

Dále si rozhodně nenechám ujít novou desku projektu Ayreon, jehož „Human Equation“ a „Into the Electric Castle“ patřili v časech, kdy jsem ještě o něco víc ujížděl na melodickém progu, mezi jedny z mých topových desek. Variabilita různých hostujících hlasů metalové scény, příběh prolínající se celou deskou a skladatelská uvolněnost. Nu, uvidíme jak to dopadne, první ukázky působily malinko samoúčelně. Ale zase je to Arjen Lucassen, ten by si kvalitu mohl ohlídat.

Ulver

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nightbringer podle mého nikdy nevydali slabou desku, ale ta poslední „Ego dominus tuus“ je bezpochyby korunní, takže jsem logicky zvědav, co kapela předvede s „Terra damnata“. Očekávám jistý pokles formy, ale rád se nechám překvapit. Což platí i o chystaných Cult of Erinyes. Belgičany sleduji od samotných začátků, placku „A Place to Call My Unknown“ čas od času rád opráším, ale musím přiznat, že do následovníka „Blessed Extinction“ jsem se prostě nedostal. Takže novinka můj zájem o kapelu buď oživí a já se pokusím dvojičkou zase prokousat, nebo zpečetí a Cult of Erinyes se tak zařadí do zástupů kapel, které pro mě po debutu umřely. A na závěr hrubě a pomalu, i přestože s doom metalem nijak často neobcuji. Deska „Deceived Idealism“ francouzských Funeralium mi svého času dokázala zkurvit náladu opravdu důkladně a prozatím to vypadá, že novinka „Of Throes and Blight“ nabídne zážitky ještě horšího a dusivějšího rázu. Prokousat se ale hodinu a půl dlouhou funerální tryznou asi nebude žádná sranda.

Cnuk

Cnuk:

Měsíc březen pro mě končil velice bohatě a duben jako by si říkal, že mi dá čas to vstřebat, jelikož i v dubnu se těším na alba s pozdějším datem vydání. Tím prvním bude „Infrared Horizon“ od Artificial Brain, kteří se představí s druhou dlouhohrající deskou. Asi žádný fanoušek technického death metalu nepřehlédl jejich tři roky staré sci-fi dílko, které sklízelo vesměs pozitivní ohlasy. O týden později, tedy 28. dubna, vychází zbylá dvě alba.

Začnu s kapelou Wolfbrigade, která je spoustě z vás zřejmě dobře známá, ovšem zcela popravdě, mně tak úplně ne. Samozřejmě jsem pár jejich písniček slyšel a hlavně viděl jejich jméno na plakátech nejrůznějších festivalů, ale sám vlastně nevím, proč jsem si nikdy nepustil žádné album. No, a to je právě ten důvod jejich zařazení do tohoto eintopfu, jednoduše myslím, že je pravý čas to napravit. Věřím, že to bude kvalitní crust/punková záležitost, a dost se na to těším, možná že si přeci jenom před vydáním novinky „Run with the Hunted“ poslechnu i starší tvorbu, abych nebyl poté v recenzi za úplného negramota.

No, a na závěr tu máme staré známé Life of Agony. „A Place Where There’s No More Pain“ bude po dlouhých dvanácti letech konečně dalším řadovým počinem. V 90. letech se poměrně výrazně zapsali do povědomí svým netradičním, alternativně pojatým hardcorem a zejména pak jejich koncepční prvotina „River Runs Red“ je dnes již klasikou. Zajímavé také bude slyšet, jak se na kapele projevila změna pohlaví zpěváka Keitha Caputa na zpěvačku Minu Caputo, která proběhla v roce 2011. Přestože tedy Life of Agony fakticky ztratili koule, na koncertech dokazují, že hudebně ještě ne, tak doufejme, že se jim to povedlo přenést také do nahrávacího studia.

Nokturnal Mortum


Ayreon – The Theory of Everything

Ayreon - The Theory of Everything
Země: Nizozemsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: InsideOut Music

Tracklist:
Phase I: Singularity
01. Prologue: The Blackboard
02. The Theory of Everything Part 1
03. Patterns
04. The Prodigy’s World
05. The Teacher’s Discovery
06. Love and Envy
07. Progressive Waves
08. The Gift
09. The Eleventh Dimension
10. Inertia
11. The Theory of Everything Part

Phase II: Symmetry
12. The Consultation
13. Diagnosis
14. The Argument 1
15. The Rival’s Dilemma
16. Surface Tension
17. A Reason to Live
18. Potential
19. Quantum Chaos
20. Dark Medicine
21. Alive!
22. The Prediction

Phase III: Entanglement
23. Fluctuations
24. Transformation
25. Collision
26. Side Effects
27. Frequency Modulation
28. Magnetism
29. Quid Pro Quo
30. String Theory
31. Fortune?

Phase IV: Unification
32. Mirror of Dreams
33. The Lighthouse
34. The Argument 2
35. The Parting
36. The Visitation
37. The Breakthrough
38. The Note
39. The Uncertainty Principle
40. Dark Energy
41. The Theory of Everything Part 3
42. The Blackboard (Reprise)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Nové album od Ayreon? To už tu nebylo, jestli dobře počítám, pět let, naposledy v roce 2008, kdy vyšla space opera “01011001”. Přesto nelze říct, že by se mozek celého projektu, Arjen Anthony Lucassen, během pětileté pauzy flákal a z dlouhé chvíle lovil holuby v nose. Holandský multiinstrumentalista totiž mezitím stačil vydat druhou řadovku projektu Star One, “Victims of the Modern Age”, a loňského roku se vrátil i k čistě sólové tvorbě, kde téměř dvouhodinovým opusem “Lost in the New Real” navázal na jednu ze svých prvních desek “Pools of Sorrow, Waves of Joy” z roku 1994. Mě však víc bude zajímat počin nejnovější, “The Theory of Everything”. “01011001” mě svého času, když jsem Ayreon objevoval, na rozdíl od “The Human Equiation” a starších alb příliš neoslovila, sám jsem byl tedy zvědav, kam se Lucassen ve své tvorbě posunul, obzvláště když se ke mně dostaly první informace o konceptu alba.

Ten zněl přinejmenším zajímavě. Čtyři velké segmenty rozčleněné do čtyřiadvaceti částí slibovaly velmi zajímavé, pestré album, na druhou stranu však hrozily průserem v podobě přílišné roztříštěnosti a nesourodosti – nicméně vzhledem k tomu, že A.A. Lucassen snad ještě nevydal vyloženě špatné album (ani to poslední vydané pod hlavičkou Ayreon nebylo zlé, spíš jsme se tenkrát nesešli v otázce aktuálního vkusu a nálady, než co jiného), jsem si říkal, že tohle špatně dopadnout snad ani nemůže. A nebudu se nijak tajit tím, že alespoň pro mě osobně to špatně nedopadlo, právě naopak. Lucassen opět ukazuje, že na vydávání takhle dlouhých koncepčních alb má zkrátka a dobře talent – stejně jako na výběr zúčastněných hostů. O veškeré kytary, baskytaru a syntetizéry se opět postaral sám, stejně jako o mandolínu nebo hammondky, za bicí tradičně usedl Ed Warby. Výčet instrumentalistů a instrumentů obohatil Troy Donockley dudami a píšťalami, nedávno přijatý člen Nightwish, rozmanitým arzenálem fléten disponuje i nizozemský muzikant Jeroen Goossens. Smyčce jsou zastoupeny cellem v podání Maaike Peterse a houslemi Bena Mathota, Lucassenovu mandolínu doplňuje Michael Mills na bouzuki. Siddharta Barnhoorn pak má na triku veškeré orchestrální party.

Arjenův rukopis je jasně rozpoznatelný a hlavní motiv je naprosto typické výrazivo Ayreon, které žádného fanouška nemůže překvapit. Zajímavý je ale způsob, jakým Arjen s hlavním motivem a vůbec s celým konceptem alba zachází. Začíná zlehka a celou desku odvíjí z počátečního bodu coby postupně se rozšiřující spirálu spolu s tím, jak rozvíjí a nabaluje na základní myšlenku další a další melodie, přičemž hlavní motiv rozvíjí do stále větší a větší šíře. “The Theory of Everything Part I” sice začíná trochu zostra, vzápětí však přechází do jemné klavírní melodie. V druhé části už je nosná melodie v rukou syntetizérů a smyčců mnohem mohutnější, stejně jako kytarový riff a v samém závěru, kdy se Lucassen k motivu naposledy vrací, je už melodie navrch posazená o několik tónů výše a ve velkém stylu uzavírá celou hodinu a půl. Když upustím od sledování osudů jednotlivých částí “The Theory of Everything” a podívám se na prostor, který je mezi nimi, najdu n+1 momentů, melodií a riffů, které stojí za to, ale kdybych je měl všechny zmínit, zachytit a popsat, byl bych tu nejspíš ještě zítra – a to mluvím jen o instrumentální stránce. Vezmu-li to od začátku, “Patterns” nabízí parádní, zapamatovatelnou, lehkou melodii, kterou také ještě několikrát v různých variacích zaslechnete. “The Teachers Discovery” nabízí perfektní hutný riff i melodii a navrch i basovou linku. “The Rival’s Dilema” v úvodu potěší další příjemnou melodií v podání flétny, ne nepodobnou třeba “Day Thirteen: Sing”“The Human Equation”. Hrdé syntetické fanfáry úvodu “Alive!” jsou dalším skvostným momentem. Dvakrát se blýskne i Troy Donockley s dudami, konkrétně v “Progressive Waves” a “Magnetism”, a působí přesně tak, jak by podle mého názoru působit měl – nikoliv jako jeden z nosných melodických prvků, ale především jako koření, obohacení tradičního výraziva, kterého Lucassen užívá.

Aby ale nezůstalo jen u melodií, najde se samozřejmě i několik velmi povedených riffů a ostřejších písní. Především druhá a třetí část alba (“Phase II: Symmetry” a “Phase III: Entanglement”) je na ně poměrně bohatá, ale třeba již zmíněná “Progressive Ways” z prvního celku “Phase I: Singularity” se honosí hutným, úderným riffem. Dalším takovým momentem je druhá půle “Quantum Chaos”, propracovaným riffem a hutnou basovou linkou se honosí i “Transformation”, na kterou navazuje snad nejrychlejší song alba, “Collision”. Zajímavý, ač krátký riff nabízí i “The Argument 2”, “The Breakthrough” z poslední části “Phase IV: Unification” je zase skvělá koncertová hopsačka. Kytarových sól však, na rozdíl od těch syntetizátorových a klávesových, na albu příliš nenajdete. Někomu chybět mohou, za sebe ale musím říct, že materiál funguje dost dobře i bez jejich výraznější přítomnosti a spíše to chápu jako jednu z charakteristik “The Theory of Everything”.

Obecně je album skladatelsky hodně na výši a je vidět, že pětiletá přestávka pomohla Lucassenovi nabrat novou inspiraci a měl dost času na to, aby mohl další počin pod hlavičkou Ayreon posunout zase o kousek dál. Deska je pro svou častou proměnlivost opravdu pestrá a využívá všech svých výrazových prvků na maximum, přesto ale občas dojde i na to, čeho jsem se obával. I přes promyšlenost a logiku celého díla jsou některé přechody mezi jednotlivými fragmenty příliš skokovité, nucené a snad i zbytečné. Třeba přechod mezi “The Visitation” a “The Breakthrough” je příklad par excelence. Proměnlivost s sebou nese ještě jedno negativum – opakování. Arjen sice jednotlivé motivy rozvíjí a obohacuje dalšími a dalšími detaily, občas se ale nevyhne tomu, aby některé věci nezněly podobně jako na předchozích albech, v horším případě jako nedotažená variace na něco, co jste slyšeli před půl, tři čtvrtě hodinou.

Nicméně překousnout se to dá, nejen díky tomu, že každá částečka je dlouhá nanejvýše čtyři minuty, mnohem častěji se pohybuje kolem dvou minut, ty nejkratší se dokonce vejdou do půl minuty. Občas by se našlo něco, co by se dalo vypustit, myslím ale, že deset minut z celkové délky už ale nikoho moc nerozhodí a ve výsledku nijak nevadí, ostatně pořád před sebou máme rozmáchlou operu, nikoliv klasické album. Po technické stránce však není co vytknout, zvuk je čistý, vyvážený, všechny nástroje jsou jasně čitelné a mají dostatek prostoru, aby mohly vyniknout – a že jich není málo. Arjen se mimo tak ukazuje jako schopný producent, vzhledem k tomu, že celou produkci i mixáž má na svědomí on sám. O možných chybách se snad ani nezmiňuji – byla by to zatracená ostuda, kdyby se taková skvadra protřelých hudebníků s Lucassenem v čele dopustila školáckých chyb.

Co by to ale bylo za metalovou operu, kdyby postrádala příběh a skvělé dialogy postav. Hlavní zápletka se opět točí kolem vědy, konkrétně kolem postavy Prodigyho, kterého zosobňuje Tommy Karevik, současný zpěvák Kamelot. Ten s pomocí svého učitele, Janneho “JB” Christofferssona (Grand Magus), stojí na cestě poznání tzv. Teorie všeho. V cestě mu stojí hned několik problémů: Rival v podobě Marca Hietaly, notoricky známého basáka Nightwish, závislost na droze, jež mu byla podávána na doporučení psychiatra Johna Wettona (Asia, ex-King Crimson), která mu pomáhá dobrat se řešení stanoveného cíle, a v neposlední řadě i rozkol s matkou (Cristina ScabbiaLacuna Coil), otcem (Michael MillsToehider) i dívkou (Sara SquadraniAncient Bards), která Prodigyho podporuje a pomáhá mu. Spoilerovat závěr celého příběhu tu nebudu, ostatně byste tím přišli o jeden z taháků alba a krom toho, poměrně hodně se dá vyčíst už jen z názvů jednotlivých skaldeb. Prozradím však, že jde o plnohodnotnou story plnou zvratů, která s přehledem vydá na filmové zpracování a bez problémů bych si ji (stejně jako děj předchozích alb) dokázal představit přenesenou i na divadelní prkna. A jak už u Lucassena bývá zvykem, opět ve svém díle propojuje vědu a lidskost, humanitu, do jednoho komplexního celku s nezvyklým, originálním závěrem.

V eintopfu jsem se zmiňoval, že doufám v album, které zase jednou ukáže, jak že se má dělat metal opera. Myslím, že alespoň pro mou maličkost A. A. Lucassen potvrdil svou pozici i vysoký standard, který si Ayreon udržuje už drahnou dobu. Přestože se pár chyb najde, rozhodně jde o velice povedené album, které vnáší opět něco nového oproti předchozím počinům. Mimořádná pestrost desky je určitě jednou z novinek, oproti vysokým standardům je “The Theory of Everything” o několik řádů barevnější a rozvernější. Navrch je zábavné a vyzrálé – rozhodně nejde o prvoplánový počin, který by člověk poslechl jednou a měl jasno. Ačkoliv je album novému posluchači, který je předchozí tvorbou nepolíben, poměrně otevřené, pořád nabízí mnoho momentů, které člověk objevuje s každým dalším pečlivým poslechem, a nejsou hned na ráně. Hravě tak o několik délek překonává konkurenci v podobě Avalonu Timma TolkihoSammetovy Avantasie, jejichž poslední alba vedle propracovaných kompozic působí jako prázdné slupky. Znalé ucho Lucassen sice jen těžko překvapí něčím vyloženě novým, přinejmenším jej však potěší. Základní stavební kameny, poznávací znamení Ayreon, jsou v podstatě pořád stejné, pouze obohacené o prvky nové a je s nimi díky rozkouskovanosti nakládáno odlišným způsobem v průběhu celého alba. Poslech “The Theory of Everything” je rozhodně skvělý zážitek, který stojí za to pořádně vychutnat od začátku do konce. V porovnání s konkurencí jasná volba.


Redakční eintopf #55 – říjen 2013

Ihsahn - Das Seelenbrechen
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Das Seelenbrechen


H.:
Oranssi Pazuzu – Valonielu
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Ihsahn – Das Seelenbrechen
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Ihsahn – Das Seelenbrechen
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Red Fang – Whales and Leeches
Index očekávání: 7/10

Stick:
Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
Index očekávání: 9/10

Atreides:
Ayreon – The Theory of Everything
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Germ – Grief
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Ihsahn – Das Seelenbrechen
Index očekávání: 9/10

Aktuální redakční eintopf věští jediné – říjen bude setsakra silný měsíc! Zatímco většinou se vždycky najde alespoň jeden kazišuk, který zkazí srandu a tvrdí cosi o tom, že ho nabídka moc neláká, tentokrát si každý našel alespoň jedno album, na něž se opravdu těší, další doporučují jak diví a někteří dokonce mají z říjnového jízdního řádu vlhké spodní prádlo už nyní. Hlavním hybatelem redakčního očekávání je tentokrát norský mistr Ihsahn, jehož novinka “Das Seelenbrechen” si prvenství uzmula vcelku s přehledem a slušným náskokem, nicméně to je dáno tím, že jej hned několik redaktorů zvolilo jako svého favorita, zdaleka nejde o jediné jméno, které se v následujících textících bude opakovat s takřka železnou pravidelností. Velká očekávání totiž budí rovněž finští psychedelici Oranssi Pazuzu se svým třetím opusem “Valonielu”, kteří po dlouhodobé nenápadné (“Ty vole, poslechni si to, to je kurva geniální!”) lobby ze strany šéfredaktora také infikovali nemalou část naší skromné redakce. Zároveň však nechybí částé zmínky ani o Hail of Bullets nebo konkurenčním duu Sepultura a Soulfly… a samozřejmě mnohem víc, ale to už si jistě přečtete sami :)

H.

H.:

Kdo nás sleduje déle jak týden, pro toho asi nebude žádné překvapení, že do eintopfu volím právě “Valonielu”, protože finští psychedelici Oranssi Pazuzu patří mezi mé srdcové záležitosti, k čemuž jim stačily pouze dvě desky a jeden neřadový počin. Rozhodně je tedy z mého pohledu na místě být zvědavý, jestli “Valonielu” dokáže na předchozí geniální opus “Kosmonument” navázat důstojně. Já tomu věřím, protože už jsem si k Oranssi Pazuzu vybudoval obrovský respekt a jsem přesvědčen, že ti lidé jsou opravdu výjimeční hudebníci, ačkoliv je mi jasné, že navázat na neuvěřitelnou formu již zmiňovaného “Kosmonument” a ještě předchozího “Muukalainen puhuu” bude nesmírně těžké. Přesto ta volba “Valonielu” nebyla tak moc jednoznačná, jak by se asi mohlo zdát, protože to tak vypadá, že říjen pro mě bude nejsilnějším měsícem roku. Minimálně by zde totiž mělo vyjít jedno další album, jež mé očekávání atakuje s podobnou silnou – “Kołysanki” od Lux Occulta. Staré a dnes již nánosem prachu zanesené desky téhle donedávna ještě dlouho nefungující avantgardní kapely jsou jednoduše klenoty a všechny do jedné mám opravdu rád. “Dymy”, první vypuštěná skladba z “Kołysanki”, ovšem naznačuje, že se Lux Occulta vydají do ještě experimentálnějších vod, což mi vůbec nevadí, protože mě upřímně řečeno “Dymy” doslova posadila na prdel. Jestli se celá nahrávka ponese v podobném duchu a kvalitě, pak se tu myslím budeme moct bavit o jednom z vrcholů celého roku. Už jen tohle by pomalu stačilo, ale pořád ještě nekončíme, protože jen o stupínek níže (index očekávání tak 9/10) totiž číhají další alba… Švédové Necrophobic jsou pro mě ztělesněním toho, jak se má hrát oldschool metal, aby to bylo uvěřitelné, aby to trhalo hlavy a koule, ale zároveň to znělo inteligentně a dospěle. Tahle kapela prostě umí, což dokazuje i to, že na poslední fošně “Death to All” se nachází pro mě jedno z nejfenomenálnějších kytarých sól všech dob. Není tedy divu, že i od novinky “Womb of Lilithu” toho čekám vážně hodně. Pak tu jsou Inquisition, jejichž poslední deska “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” pro mě představuje prototyp dokonalého black metalu – víc k tomu snad netřeba dodávat. I na nový opus “Obscure Verses for the Multiverse” tedy nemůžu klást nic jiného než ty nejvyšší nároky. Do třetice tu pak je ještě trochu zapadlý norský kult Gehenna, jenž po dlouhých osmi letech čekání vydá novou desku “Unravel” a snad už ani nemusím dodávat, že i zde čekám velké věci. Tuhle skupinu mám prostě ohromně rád, ať už jde o starší atmosféričtější tvorbu z 90. let, nebo poslední misantropii “WW” z roku 2005, tak snad si Gehenna neposkrvní čistý štít a opět to bude majstrštyk. Aby toho black metalu náhodou nebylo málo, rozhodně musím vypíchnout také domácí vlaštovku v podobě mocných Cult of Fire, kteří v poslední den měsíce navážou na svůj excelentní debut “Triumvirát” druhým opusem “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. Velice zajímavé bude jistě i “Grief” od australského projektu Germ, jehož oba loňské počiny “Wish” a “Loss” nabídly fantastický hudební zážitek ve velice neotřelé žánrové kombinaci… Upřímně řečeno, takhle našlapaný měsíc za několik posledních let nepamatuji…

V této chvíli jsme chtěl původně svůj už takhle dlouhý text zapíchnout, ale neustále se objevují další nahrávky, tudíž už jen heslovitě – za vydatný poslech jistě budou stát i alba Glorior Belli, Temple of Baal, Blut aus Nord, Throne of Katarsis, Winds of Plague, The Browning, Death Angel, Skeletonwitch, Hail of Bullets nebo novinka od Ihsahna.

Ježura

Ježura:

Často si říkám, o kolik hudebních zážitků se připravuji tím, že jsem zatím nedopřál poslechu řadě kapel, ze kterých jsou milovníci inteligentní extrémní hudby dost na větvi. Jenže ono to má i své plusy – například teď nemusím řešit dilema, jestli dát do eintopfu Oranssi Pazuzu, Gehenna, Necrophobic, Inquisition nebo další vypečené spolky, které v říjnu vydávají nový matroš a z nichž většinu jmenuje ve svém příspěvku kolega H. Moje volba je tak docela jednoduchá – tentokrát to vyhrává můj dlouhodobý oblíbenec Ihsahn se svým pátým albem “Das Seelenbrechen”, neboť jsem opravdu náramně zvědavý, kam dál posune svůj výraz. Dosavadní informace napovídají, že by mohlo jít o podstatnou změnu proti tomu, co nám mistr naservíroval na “After” a “Eremita”, takže se nechme překvapit!

Kaša

Kaša:

Vybrat nejočekávanějším album nadcházejícího měsíce se pro mne stal celkem velký problém. Když se podívám na ten seznam desek, jejichž vydání se chystá a které si v žádném případě nenechám ujít, tak by mě zajímalo, kde si najdu čas k jejich poslechu. Pojďme na to. Říká se, že to nejlepší patří nakonec, takže začnu od jmen, bez nichž bych se za jistých okolností obešel, ale dřímá ve mně nostalgie, která mi nedá odolat. Mluvím teď hlavně o dvojici Sepultura a Soulfly. Druzí jmenovaní patřili dlouhá léta k mým nejoblíbenějším partám, a protože předchozí “Enslaved” dopadlo nad očekávání dobře, tak věřím, že “Savages” letos nakope Sepulturovskému “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” zadnici, protože od něj očekávám pouze další průměrnou desku, jaké Kisser a spol předvádí již léta. Teď pár jmen, na která se těším podstatně víc. Toxic Holocaust a Warbringer se utkají spolu s Death Angel o titul thrashové desky měsíce a já si již předem vsadím na “The Dream Calls for Blood” mých oblíbených Death Angel, kteří jsou po obnovení jako polití živou vodou a sází jedno skvělé album za druhým. Blížíme se do finále se sázkami na jistotu, jimiž se tentokrát stali Blut aus Nord s EP “What Once Was… Liber III”, Lucassenovi Ayreon s dvojalbem “The Theory of Everything” a death metalové hvězdy Hail of Bullets se svým třetím zářezem, který snad naváže na úspěšnou dvojici předchůdců. Na závěr jsem si tedy nechal to nejlepší, a sice “Das Seelenbrechen” od Ihsahna, jenž špatná alba snad neumí; výše opěvované Oranssi Pazuzu“Valonielu”, kteří to budou mít těžké, neboť “Kosmonument” je opravdu geniální počin, a samozřejmě mé oblíbené nestory Motörhead“Aftershock”. Lemmy je bůh a já vím, že ten jeho heavy rock’n’roll mě bude bavit i tentokrát. Stejně tak vím, že jsem minulý měsíc říkal, že kdyby vyšli noví Motörhead, neměl bych nad čím rozmýšlet, ale říjen je tak nabitý měsíc, že jsem své priority musel malinko překopat a volím tedy velkého Ihsahna.

nK_!

nK_!:

The Browning, Korn, Soulfly, Sepultura, Hail of Bullets… samé dobroty, na něž se už nějakou dobu solidně těším. Nad všechny se však vyšvihla horká novinka amerických pomatenců Red Fang, kteří u nás sice nejsou až tak známí, ale ve své domovině šokují svými originálními a zábavnými videoklipy a v neposlední řadě samozřejmě i živým vystupováním, které musí stát opravdu za to. Novinka “Whales and Leeches” jest jejich třetí řadovkou a jsem vážně zvědav, s čím se kluci vytasí protentokrát.

Stick

Stick:

Říjen je, stejně jako celý podzim, bohatý na alba a docela těžko se vybíral zástupce, na kterého bych se asi nejvíc těšil. Ve finále jsem však sáhl po osvědčených Hail of Bullets s jejich nekompromisním těžkotonážním death metalem s tématikou 2. světové války. Věřím, že parta kolem pěvce Van Drunena nezklame a přinese další nářezový materiál. Po Hail of Bullets jsem sáhl především i proto, aby se tu neopakovaly jiné desky, které mě též zajímají. Mám tím na mysli jak podivíny Oranssi Pazuzu nebo vizionáře Ihsahna. Pro mě jeho sólovky patří ke kvalitním nahrávkám, ale je fakt, že jsem nikdy nepropadal totální masturbaci nad jejich náplní. Vychází mnoho zajímavých alb skrz celé metalové spektrum, namátkou thrash metaloví Death Angel“The Dream Calls for Blood” nebo Ayreon“The Theory of Everything”. Nemá moc smyslu vyjmenovávat vše, nejlépe uděláte, když budete sledovat jednotlivá data vydání a zkoumat desky společně s celou redakcí Sicmaggot.

Atreides

Atreides:

Vzhledem k tomu, že téměř nekonečný seznam doporučení už vypsali kolegové nademnou, vezmu to z trochu jinačího soudku, ač to nebude takový underground. Je to už nějaký pátek, konkrétně pět let, kdy se metalová opera Ayreon z dílny nizozemského umělce Arjena Anthonyho Lucassena přihlásila s posledním albem “01011001”. Ačkoliv tehdy jsem se do něj neponořil tak hluboko jako do desek předchozích, pořád jde o silné album a pevně věřím, že Arjen v kvalitě nesleví. Ohlášených téměř devadesát minut hudby na dvou discích slibuje čtyři písně složené dohromady ze čtyřiceti dvou částí, můžeme se tedy jistě těšit na pestrou nahrávku, stejně jako na rozsáhlý seznam hostujících hudebníků, jak už bývá u rockových či metalových oper zvykem. A snad i na to, že opět konečně vyjde metalová opera, která zkomírající Avantasii nebo Avalon Tima Tolkkiho strčí jedním dechem do kapsy a tím druhým jim ukáže, jak že se má taková hudba dělat. Nicméně rozhodně jen u Ayreon, jakkoliv se “The Theory of Everything” rýsuje coby prog/power metalová událost roku, nezůstane. Na své si určitě přijde i další virtuos a nebude to nikdo menší než sám Ihsahn s novým albem “Das Seelenbrechen”, v hledáčku mám i industriální dobytky Gnaw s novým albem “Horrible Chamber” a pozadu by neměla zůstat ani jména jako Gehenna s albem “Unravel”, Inquisition a jejich “Obscure Verses for the Multiverse” nebo Blut aus Nord, kteří by tento měsíc měli přijít s krátkým EP “What Ones Was… Liber III”.

Zajus

Zajus:

Některé měsíce nic zajímavého nevyjde, jiné je to naopak a člověk pak neví, co poslouchat dřív. Říjen patří spíše mezi ty druhé, zajímavých počinů by mělo vyjít určitě dost, ovšem tak nějak těžko hledám velké nadšení byť pro jediný z nich. Z těch, které stojí za zmínku, nás čeká novinka Korn, od níž však nelze mnoho očekávat, jelikož rámce dané možnostmi kapely jsou poměrně zjevné. Oranssi Pazuzu vydají “Valonielu”, což bude doufám moje první příležitost k opravdovému zažití tvorby této oslavované kapely. Mnohem více se těšímna druhou desku australské one-man show Germ, jejíž dosavadní počiny nastavily laťku hodně vysoko. The Flower Kings plánují další řadové album (“Desolation Rose”), které by mělo být zárukou solidního progu. Protest the Hero na konci října vydají své čtvrté album “Volition” a vzhledem k vysoké kvalitě předchozích počinů můžeme očekávat další skvělou jízdu. A nesmím zapomenout ani na Stevena Wilsona, jelikož nesmí být měsíc, kdy by se něco z jeho ruky neobjevilo v mém eintopfu. Tentokráte je to EP “Drive Home”, jěž slibuje zejména několik živých záznamů skladeb z poslední řadové desky a také něco z nevydaného materiálu. Mimo zmíněné bych pak napočítal ještě dobrou desítku alb, které však nemá cenu vypisovat, jelikož tak již učinili moji kolegové.

Skvrn

Skvrn:

Volba pro tento měsíc je alespoň pro mě snadná. Ihsahn je zkrátka pojem, po rozpadu legendárních Emperor rozhodně nezahálí a za čtyři alba si vytvořil svůj jasně rozpoznatelný rukopis. Zatím to vypadá dobře, obal “Das Seelenbrechen” rozhodně nezklamal. Říjen bude také příležitostí zaposlouchat se do hudby kolegy vychvalovaných Oranssi Pazuzu, na něž jsem již několikrát narazil, nicméně jejich tvorbu vůbec neznám. Říjen je také nabit velkými jmény… Sepultura, Soulfly, KoRn, Motörhead – to mluví za vše. Čas si však nejspíš udělám jen na (-ex) Cavalerovské bandy, Korn a Motörhead mě nechávají chladným.