 |
| Země: Japonsko Žánr: metal / pop Datum vydání: 26.2.2014 Label: BMD Fox Tracklist:
|
Japonci jsou prostě jiní, to je stará známá věc… tedy, jiní z našeho evropského úhlu pohledu, jednoduše prostě diametrálně odlišná mentalita, což samozřejmě netvrdím, že je špatně. Na druhou stranu, některé věci v Evropě zase jistě připadají divné jim. Nicméně, pointa je ta, že asi všichni jsme někdy slyšeli, jak se s oblibou říká, že Japonci jsou prostě úchylové, což ostatně asi dostatečně dokazují třeba tuny hentai (nebo ještě drsnějšího subžánru guro), v němž se souloží s obludami s padesáti chapadly, ale i výživná reálná pornografie s chobotnicemi, úhoři, hmyzem a cenzurovanou vagínou… každý nad tím kroutí hlavou, ale všichni jsme to aspoň jednou ze studijních důvodů viděli.
O japonské pornografii se tu však dnes bavit nebudeme, protože – pokud si správně pamatuju – jsme přece jenom ještě pořád stránka o hudbě. Jistě jste ovšem pochopili, že právě Země vycházejícího slunce bude na pořadu dne. I když do takového extrému, jakým byly třeba výše zmíněné příklady, sice nepůjdeme, i tak je Babymetal skupina, u níž snad každý nasadí pověstnou grimasu odborně nazývanou jako wtf a prohlásí cosi jako: “No jo, ty vole, prostě Japonsko.”
Sice předpokládám, že už jste o Babymetal všichni slyšeli (já osobně jsem se tomuhle chlámal jak blázen už dva roky zpátky, když se objevil první videoklip “Doki Doki Morning”), ale pokud by se mezi vámi přece jenom našel někdo, kdo nemá tušení, oč kráčí, pojďme si to povědět. Babymetal je záležitost, v níž se mezi sebou mlátí J-pop (japonská odnož popové hudby), kawaii (označení pro takovou tu naprosto kýčovitou japonskou roztomilost, zdaleka se tento styl neprojevuje pouze v hudbě) a metal, který je vlastně – zjednodušeně řečeno – větší nářez, než byste asi čekali. Aby to náhodou nebylo málo, občas se v té hudbě objeví nějaké disko, tuhle vystrčí růžky dubstep, v jednom momentě se dokonce objeví i náznak rapu.
Přijde vám to už takhle jako neskutečná kravina? Inu, Babymetal mají ještě jedno eso v rukávu, které jsem si samozřejmě záměrně schoval až na konec – v čele kapely totiž stojí tři náctileté Japonky, jež do všeho toho tancují a zpívají dětskými hlásky. Ta nejstarší si říká Su-Metal, je jí 16 a stará se hlavně o zpěv, dalším dvěma, které se jmenují Moametal a Yuimetal (předpony vždy podle křestních jmen – Suzuka, Moa a Yui), je 14 let, jejich hlavní úlohou je běhat po pódiu jak fretky a sem tam si také něco kváknout. I když to celé může vypadat jak z jiného světa, Babymetal slaví ve východní Asii dost slušný úspěch, koncerty jsou natřískané horami Japonců, kteří na to paří jak smyslů zbavení (některé záznamy na YouTube jsou fakt vtipné), a debutová dlouhohrající deska “Babymetal”, jež vyšla koncem února, se v místním žebříčku prodejnosti během prvního týdne vyšplhala na čtvrtou pozici s více jako 37 000 prodanými kusy, což je číslo, o němž si drtivá většina metalových kapel z Evropy může nechat jenom zdát…
Keců už bylo dost, pojďme konečně na věc. Ačkoliv jsem výše blekotal cosi o deseti stylech, drtivou převahu má v hudbě Babymetal stále metalová muzika, dejme tomu někde na pomezí melodic death metalu a heavy metalu, ale třeba v “Ijime, Dame, Zettai” se zase ozve vyloženě power metalové sólo. A jak už bylo jednou nenápadně řečeno, v reálu je to asi tvrdší, než by člověk po všem, co padlo výše, asi tipoval. Instrumentální stránka totiž v některých momentech doslova hobluje takovým způsobem, že by se za to v žádném případě nemusely stydět ani seriózní metalové formace ne úplně měkkých odnoží. Stejně tak se na “Babymetal” nejednou ozve i pořádný murmur, za nějž by se zase nemuseli stydět ani severští death metaloví pořízci (a v jedné pasáži “Megitsune” ani black metalová panda)… nemám tušení, jestli nejde o nějakého hosta, protože jsem o žádném zmínku nenašel, ale pokud ten growling dává některá z holek, tak teda upřímný respekt, i když bych se tomu docela divil.
Pokud byste “Babymetal” pustili náhodnému posluchači, jenž by neměl sebemenší tušení, o co se jedná, zpočátku by ho ani nenapadlo, že by se snad mělo jednat o album tří malých Japonek. Úvodní “Babymetal Death” je totiž úplně regulérní metalový vál, který se v podstatě obejde bez holek… a ty asi dva momenty, kdy tam jednou promluví (ne zazpívá) jedna z nich, vyznívají spíš tak, jako kdyby mělo jít spíš o snahu to trochu ozvláštnit. Jinak třeba pasáž, jež se objeví na samém konci čtvrté minuty, je beze srandy vyloženě parádní. Pak začne druhá “Megitsune”, onen neznalý posluchač si při prvních japonských tónech začne říkat, že to fakt bude asi zajímavá kapela, když tam dává takové pěkné netradičnosti… no, a pak začnou zpívat.
Na celém “Babymetal” mi ovšem přijde poměrně strašidelná jedna věc… jakkoliv to na první pohled vypadá jako naprostá bizarní šílenost, nad níž se člověk maximálně tak pousměje a zakroutí si hlavou, ve skutečnosti jsou některé songy až nebezpečně chytlavé a zábavné, jsou tak praštěné, blbé a kýčovité, až je to vlastně sranda. Jako upřímně si myslím, že je Babymetal poslouchatelnější než mnohé klasické metalové kapely (zdravím například Dymytry – i tři malé Japonky vašemu novému albu nakopávají prdel). A když vezmeme kombinace metalu a sladkého vlezlého popu… jestli si myslíte, že třeba Amaranthe jsou dobří, tak tohle nakopává prdel i jim. Na rozdíl od švédské vylízanosti mi totiž nepřipadá, že by ze mě “Babymetal” dělalo kreténa. Sice je to vlastně neskutečný kýč, ale aspoň si to na nic nehraje…
Mezi největší hitovky vyjma již jmenované “Megitsune” patří určitě “Gimme Choco!!”, jejíž refrén je… no, prostě fakt dobrý. Dost mě baví třeba “Onedari Daisakusen”, což je jeden z těch kusů, u nichž si stačí odmyslet dětský hlásek a fakt by to bez sebemenších problémů obstálo jako normální song i v nebizarních žánrech… a i s tím dětským hláskem je to vlastně dobré. Něco podobného platí také o “Akumu no Rinbukyoku”, i když ne v takové míře jako u “Onedari Daisakusen”, ale pořád se tomu nedá upřít, že po instrumentální složce to fakt šlape. Naopak mezi chytlavější singlové pecky, které jsou zábavné, patří určitě i taková “Headbanger!!”.
Na druhou stranu, určitě tu jsou i písničky, které jsou v té vlezlosti a kýčovitosti už přes čáru. “Ii ne!” se zpočátku tváří docela slušně, ale ten refrén je tak extrémní peklo, že nakonec z toho songu stojí za zmínku jen krátký náznak rapu, jenž začne těsně před minutou a půl. Oproti tomu “Akatsuki” se na začátku tváří jako slaďák, pak se naštěstí trochu rozjede, ale zase jí zabije až moc sladký refrének. Titul největší píčoviny (jinak se to nazvat nedá) desky si ovšem suverénně odnáší “4 no Uta”, kterou prostě nejsem schopen strávit ani se svým vytříbeným smyslem pro hudební magořiny. V ní se dá naopak skousnout jedině refrén, ale to mezi ním je nad moje síly.
Provařená “Doki Doki Morning” by vlastně docela šla, ale je to také strašná odrhovačka a hlavně jsem ji slyšel už tolikrát, že mi jednoduše leze krkem – byla to totiž úplně první skladba, jakou jsem od Babymetal slyšel. Snad i díky tomu mě refrénové “Ding, ding, ding” už pomalu straší ve snech. V “Uki Uki Midnight” zaujme možná tak citelný vliv elektroniky a jedna dubstepová vsuvka, jinak se ovšem nejedná o nic zvláštního, podobně jako v případě dost nevýrazných “Catch Me If You Can” a “Ijime, Dame, Zettai” v samém závěru. I když v té první se pár ucházejících momentů objeví, to zase ano.
Ačkoliv jsem vlastně ve výsledku o většině songů řekl, že stojí za prd, ve finále je Babymetal pořád tak neskutečně praštěná záležitost, že až na několik extrémně cukrkandlových momentů je to v pohodě a rozhodně se to dá poslouchat, byť se tomu věří jen těžko. Jak s velkou oblibou říká nejmenovaný kolega Ježura, tohle je jednoduše typické “guilty pleasure”. I když bych se tím asi neměl moc chlubit, strávil jsem s “Babymetal” mnohem víc poslechů, než by bylo záhodno, a upřímně si nejsem jistý, jestli bych se za to neměl spíš stydět.
Tak jako tak, Babymetal je stále naprosto bizarní hudba mimo měřítka, kterou si – podobně jako to ujeté japonské péčko – člověk pustí spíš ze studijních důvodů, aby pak mohl tvrdit, že jako fakt poslouchal metal od tří náctiletých Japonek. Jestli jste ochotni a schopni tohle podstoupit, samozřejmě nechávám na vás samotných, protože osobně “Babymetal” prostě nemůžu doporučit, ale zároveň ani nemůžu říct, že byste si to neměli pouštět. Každopádně, číselně naprosto nehodnotitelné, to je asi jasné…
Další názory:
Tak takovýhle oříšek jsem tady už dlouho neměl. Z mého pohledu je totiž velmi těžké se k debutovému albu japonských holčin Babymetal nějak rozumně postavit. Mlátí se ve mně hned několik protichůdných dojmů, kdy si při jednom poslechu jsem schopný říct, že některé z třináctky písní jsou vážně super hitovky (“Megitsune” a “Doki Doki Morning” zabíjí) a jen o pár chvil později mi do uší zní kraviny typu “Akumu no Rinbukyoku”, “Onedari Daisakusen” nebo “Ii ne!”, ze kterých mě doslova bolí uši. Stejně jako si některé kousky s trojicí slečen mile rád prozpěvuju, jindy si snažím jejich zpěv odmyslet, protože mi vlastně kazí dojem ze slušného hudebního podkladu. Chápu, že Babymetal jsou výtvor úplně jiné kultury, takže pro našince to je album velmi stěží pochopitelné a zkousnutelné, ale svým způsobem to prostě má něco do sebe. Něco, co mě i přes všechna negativa nutí si “Babymetal” pouštět opakovaně. Těžko říct, jestli za tím stojí fakt, že to je chytlavé, neotřelé a vzbuzuje to tak ve mně touhu slyšet něco jiného, než co poslouchám dnes a denně, ale určitě by byla škoda Babymetal odepsat jen kvůli tomu, co hrají. Neříkám, že se ode dneška stanu vyhledávačem japonského tanečního pop-metalu, ale na druhou stranu nesplachuju “Babymetal” do záchodu, protože mi tady album právě hraje a po sepsání hodnocení ho v žádném případě nesmažu, jako je u mě v případě negativních dojmů dobrým zvykem. Nicméně, i tak se radši zdržím hodnocení na běžné hodnotící stupnici, protože tohle obodovat prostě nejde…
Kaša