BAJONET – “SIROTA” 12″ LP, Black & White Vinyl (20.03.2017)
Pražská sebranka Bajonet je dlouhodobě zapsaným a plně etablovaným spolkem, který scénu obšťastňuje svým ultra primitivním lomozem už patnáct let. Naše cesty se poprvé protnuly v loňském roce, kdy byla realizovaná společná nahrávka se spřízněnými 1000 Bombs s poetickým názvem “Infected with Friendship”. V těchto dnech na tento počin navazujeme emisí striktně limitované vinylové edice druhého dlouhohrajícího alba “Sirota”, původně vydaného v režii kapely na CD v roce 2014.
BAJONET: Máma Teror – kytara, zpěv, Studna Strachu – basa, zpěv, Thomas von Krchov – bicí
Na desce hostují:
Felix (Tyranizer, Agmen, ex-Maniac Butcher) – úvodní sólo v Trenčkotu
Albert Fiala (ex-Lolita’s Fuckers) – klávesy v Sirotě a Johance z Reichu
Po třech letech od vydání debutu „Evangelium Aeternum“ pražské metalové kapely Nocturnal Pestilence se skupina vrací s jeho nástupcem „I, Eternity“.
Skladby z aktuálního alba, ale i úplné novinky, si budete moci poslechnout na křtu, který proběhne dne 26. 3. 2016 v klubu EXIT-US.
Slavit společně s NOCTURNAL PESTILENCE budou také BAJONET svým „důmyslným, primitivním a zaostalým“ thrashem, představí se moderní death metal DILIGENCE s charismatickou zpěvačkou Dahlien, svými podmanivými melodiemi přispějí též sedlčanští doom metalisté IN THE ABYSS.
Jako speciální host vystoupí italská heavy metalová skupina NIGHTGLOW v rámci svého evropského tour.
Začátek akce je stanoven na 19:00, vstupné 100 Kč.
Sláva, hurá, hallelujá! Nemožné se stalo skutečností! Festival Deadly Storm in Božkov slaví své desáté narozeniny. Přijďte s námi podpořit a oslavit jednu z mála extrémně metalových akcí, které se v Plzni odehrávají! Ctíme tradice, proto se celá akce bude opět odehrávat v prostředí Hospody pod Kopcem v Božkově. Rádi vás přivítáme v hojném počtu a dobré náladě.
Odpolední metalový čaj vypukne v sobotu v 16 hodin – 19. 3. 2016
Pamatuji časy, kdy plzeňské kanalizačně black metalové těleso Stíny plamenů bývalo poměrně pravidelným hostem nejrůznějších žánrových akcí po celé republice. Pár let nazpět ale koncertní aktivita kapely doznala značného zeštíhlení a od té doby Stínyplamenů hrají celkem sporadicky, takže když fanoušek dostane možnost být takového koncertu účasten, neměl by si ji nechat ujít. Já fanoušek jsem a Stíny plamenů jsem neviděl od rok a půl starého vystoupení s Trollech, takže jsem si to zase jednou namířil do Modré Vopice, kde se měla celá ta sláva uskutečnit.
Celý večer samozřejmě neměli zamluvený jen Stíny plamenů a sestava večera krom nich čítala rovná tři další jména, z nichž asi nejvíce vyčnívali zavedení Pražáci Naurrakar, a dvojice Tyranizer a Bajonet na soupisce zastávala spíše úlohu výplně. Při nesmírně příznivé ceně vstupného si ale mohl stěžovat opravdu jen chorobný škrt, takže vstupní podmínky ideální, počasí na popíjení před klubem se také vydařilo náramně a jedinou neznámou tak zůstávalo čtvero vystoupení, která byla na programu.
Onen program dostali za úkol otevřít žatečtí Tyranizer, o kterých jsem nikdy neslyšel, tudíž jsem je automaticky zařadil do pomyslné škatulky “provinční thrash nebo death o ničem”. Teď asi čekáte, že tu svou domněnku buď potvrdím nebo rezolutně vyvrátím, jenže Tyranizer se strefili tak nějak mezi. On to totiž skutečně byl pramálo svojský thrash nijak závratných kvalit, ale vzato kolem a kolem to přeci jen něco do sebe mělo. Sice to byla pořád jedna a ta samá písnička, ale poslouchat to šlo, muzikanti byli docela sympatičtí a člověk si nakonec i celkem ochotně poklepal nohou do rytmu. Dlužno dodat, že to ale bylo z velké části zásluhou bubeníka, který hnal kapelu vpřed opravdu ukázkově a nebýt něj, asi bych odešel mnohem dřív než nějaké dva tři songy před koncem.
Tyranizer tedy odehráli celkem fajn set a teď by se slušelo povědět, jestli se to samé podařilo i pražským thrasherům Bajonet, kteří nastoupili na pódium po nich. Jenže to se nestane, protože jsem se na Bajonet tak trochu vykašlal a raději si užíval večerního slunce, popíjel pivo a debatoval s partou známých, kteří mezitím dorazili. Bajonet to ale asi moc mrzet nemusí, protože lidí měli hodně a podle toho, co se z klubu ozývalo, to musel být asi docela podařený koncert. A ani ta muzika nezněla takhle na půl ucha úplně marně, tak třeba někdy příště.
Když přišli na řadu Naurrakar, tak jsem ale opět poslušně nakráčel dovnitř a sledoval dění. Proč? No, venku už byla regulérní tma, takže se nebylo moc čím kochat, ale hlavní důvody jsou dva a do značné míry spolu souvisí. Tak předně, Naurrakar jsou kapela, která na to jde poctivě, roky maká, což jí podle všeho nese ovoce a teoreticky by tedy mělo být o co stát. Teoreticky. Navzdory celkem příjemné zkušenosti, kterou s vystoupeními Naurrakar za ty roky mám, mě totiž naposledy dost šokovalo, jak špatné vystoupení odehráli, tak jsem byl zkrátka zvědavý, jestli to byl momentální zkrat, nebo jestli to bude něco dlouhodobějšího. Naštěstí to ale zřejmě byl jen zkrat, protože tentokrát to bylo o poznání lepší. Začátek byl sice trochu nevýrazný a kapela sama vypadala tak nějak nezaujatě a rozevlátě, což atmosféře moc nepřidávalo, ale alespoň už to neznělo jako nějaká parodie a bylo vidět, že živý bubeník a nový zpěvák Naurrakar zřejmě dost prospěli. A čím více se vystoupení blížilo závěru, tím lepší jsem z něj měl dojem. Sice ani ne co do vizuálu, protože jsem se ze sálu přesunul k otevřené stěně klubu a show tak sledoval z boku, ale hudebně šlo hovořit o solidní a místy pak rovnou výtečnou záležitosti, a Naurrakar si to u mě tímhle koncertem podstatně vylepšili. Bylo to zkrátka dobré, tak ať to tak alespoň vydrží!
Asi nemusím dvakrát zdůrazňovat, že Stíny plamenů byli suverénně největším tahákem večera. Jak jsem již naznačil v úvodu a jak se nakonec potvrdilo, menší frekvence vystupování přinesla vyšší účast, lidí bylo vážně dost, a to po celý večer. Přesto však bylo i před pódiem dýchatelno a člověk se nemusel obávat o narušení svého intimního prostoru (žádné dvojsmysly, prosím), takže podmínky se sešly skvělé. Stíny plamenů do toho vtrhli postaru songem “První zvradelní bitva” z druhé desky “Rány černým kovem”, pokračovali ještě starším kusem “Morbivodní potrubí” a bylo to skvělé. Neméně skvělé to bylo, i když zazněla skladba “Tajný plán” z připravované šesté řadovky, jenže problém přišel v okamžiku, kdy kytarista Lord Egon utrhnul strunu a odporoučel se z pódia, aby to napravil. Větší část “Tajného plánu” Stíny plamenů odehráli jen s jednou kytarou, ale i tak to znělo zatraceně slibně, takže jsem opravdu zvědavý, co se z té desky nakonec vyvrbí…
Egonův problém se strunou se ukázal být závažnějším, než to vypadalo, a kapele nezbylo nic jiného než odehrát snad polovinu setu v okleštěné sestavě. Pochopitelně to pak bylo chudší, než by mělo a než jak je posluchač zvyklý, ale na nasazení dočasně tříčlenné kapely to žádný zásadní vliv nemělo a publikum také řádilo velmi zodpovědně, takže to nakonec nebyla zdaleka taková katastrofa, jaká to být mohla. A když se v závěru Lord Egon opět připojil a dohrál s kapelou poslední (snad se teď nepletu) dva songy, koncert to uzavřelo ve velkém stylu a já si mohu leda tak domýšlet, jak by to asi vypadalo, kdyby ten nešťastný drát vydržel o hodinu déle.
Chcete slyšet resumé? Dobrá tedy. Po hudební stránce se koncert vydařil podle, možná dokonce trochu nad očekávání, což ale není zase nějaké velké překvapení. Technicky to bylo vlastně také dobré, protože nebýt kýžené struny a mikrofonu, kterému během setu Tyranizer vypadával kontakt, bylo vše v nejlepším pořádku a zvuk se podařilo stvořit příkladný. Účast a odezva pak byly doslova výtečné, snad krom koncertů významných zahraničních kapel nepamatuji, že by bylo ve Vopici tak živo, a klub jsem opouštěl náležitě promáčený. Suma sumárum mi z toho vychází všestranně vydařený koncert, který příjemně ozvláštnil na podobné akce dost chudou letní sezónu, a rozhodně nelituji, že jsem se jej zúčastnil.
Hned na úvod se musím přiznat, že jsem od téhle akce neočekával zhola nic, a to ze dvou prostých důvodů – zaprvé jde zcela mimo mě thrash metal, který představoval středobod celého večera, a je jedno, jestli ho příslušná kapela přibarví corem (ke kterému ve většině případů nechovám nic než čirou antipatii), nebo mnou velebeným death metalem. Druhým důvodem je má sice lehce ustupující a do značné míry neopodstatněná, nicméně pořád silná nedůvěra vůči české scéně. Mix obojího mě tak docela zděsil, ale nakonec jsem celou akci pojal jako vhodnou příležitost pro procvičení reportérského řemesla a v neposlední řadě také jako mizivou šanci objevit kapelu, která by mě proti všem předpokladům zaujala. To už je, uznejte sami, celkem obstojná motivace, obzvlášť když se vaše jméno vyjímá na guest listu…
Exit Chmelnice je klub Pražákům, a nejen jim, snad až notoricky známý a jakýkoli další popis tudíž postrádá význam. Po příchodu jsem v jeho útrobách strávil jenom nezbytně dlouhou dobu, během které jsem stihl akorát tak prohodit pár slov se známým a obětovat poctivě vydělanou dvacku na oltář šatny, následkem čehož ve mně uzrálo rozhodnutí tuto proceduru neopakovat, dokud nenapadne alespoň metr sněhu. Dvacka paušálu za jeden kus oblečení je totiž cena kapku nepřiměřená. Veden jasnozřivou zkušeností, jsem na pivo nezamířil na bar, nýbrž do sousedního podniku, v jehož dobře a za přijatelnější peníz natočeném Svijanském mázu jsem již před nějakou dobou našel více než uspokojivou alternativu k jen občas, a to ještě s vypětím všech sil poživatelnému Staropramenu, točeného z mnohými tajemstvími opředených trubek Chmelnických…
Sotva jsem ale polkl poslední zbytky severočeského tekutého zázraku, rozum zavelel k přemístění blíže pódiu. Do sálu jsem vkročil v okamžiku, kdy už první kapela večera zahušťovala ovzduší svoji porcí řízné hudby. Mixu thrashe a metalcoru, který produkuje mladá říčanská kapela Calidad, jsem se dost děsil. O to větší bylo moje překvapení, když jsem se po pár minutách přistihl při kacířských myšlenkách typu: “To se mi zatraceně líbí!” A skutečně, úderné a chytlavé riffy, přiměřeně agresivní vokály a především neuvěřitelný zápal, který čtyři nenápadní sympaťáci na pódiu předváděli, na mě zabraly. Korunu tomu nasadilo nazvučení – snad ani jednou mi nepřišlo, že by se nějaký nástroj ztrácel nebo naopak. Všechno dohromady tak působilo jako dobře udržovaný motor vytočený do nejlepších otáček. Snad jedinou drobnou výtku bych měl k zpěvákově intonaci, ale falešných tónů nebylo mnoho a pro nepoměrně větší zastoupení kladných dojmů jsem ochoten tuto relativní drobnost přehlédnout. Jak jsem posléze zjistil, Calidad fungují od roku 2006 a mají na kontě jedno plnohodnotné album a jedno EP. To sice nejsou nijak oslnivé cifry, ale přesto na mě celá čtveřice působila neuvěřitelné sehraným a profesionálním dojmem, který jen potvrzovalo nasazení, se kterým pánové hráli poloprázdnému sálu, jehož obyvatelé poskytovali jen chabý odvar odezvy, jaká by byla na místě. Vzato kolem a kolem, v okamžiku, kdy Calidad dohráli, jsem byl natolik spokojen, že bych mohl bez špetky lítosti odejít, a v něco takového jsem před začátkem ani v nejmenším nedoufal. Klobouk dolů!
Naplněn uspokojením z vystoupení Calidad jsem bez větších problémů přečkal celkem krátkou zvučící pauzu a tou dobou už zdravě zvědavý vyčkával, co předvede kapela číslo dvě, tedy Pražáci Bajonet. Těžko říct, jestli to bylo dost mizerným zvukem, díky němuž se všechny nástroje slily v dokonale neidentifikovatelný rachot, nebo snad pochybnou kvalitou hudby samotné (ano, thrash nemám rád, tak na to berte ohled), ale tohle mě nebavilo ani chvíli. Neříkám, že se za celou dobu vystoupení nenašly zajímavé momenty, ale bylo jich zoufale málo a v tom povšechném lomozu úspěšně zanikly. Korunu tomu nasadil zpěvák, kterého bych, soudě podle hlasového projevu, zařadil spíš pod hlavičku black metalu. Podtrženo sečteno, pár zajímavých (rozuměj melodicky definovatelných) riffů a energický zpěvákův projev nemohly celou tu mizérii zachránit. I přes to všechno ale Bajonet požívali po většinu svého vystoupení vcelku slušné odezvy publika, takže je možná chyba jen na mém přijímači. Ale spíš ne…
Nevalné dojmy z koncertu se nejlépe hodnotí u piva a přesně z toho důvodu jsem zamířil ztrestat další půllitr lahodné jedenáctky. Družná debata se slečnou fotografkou se ale protáhla do takové míry, že jsme do Chmelnického sálu zavítali až v okamžiku, kdy hlavní hvězda večera – čeští thrashoví veteráni Unborn – odehrála takřka polovinu svého setu. A jak jsem se tak soustředěně snažil načerpat alespoň nějaké dojmy, začalo mi docházet, že jsem se pozdním příchodem možná o dost připravil. Navzdory mému, zde již několikrát proklamovanému vztahu k thrashi, se mi tohle začalo pozdávat čím dál tím víc. Těžko říct, který prvek to měl na svědomí, ale patrně to byla kombinace všech – obstojný zvuk, bavící se kapela a songy, které člověka nenudily, prostě kvalitní a profesionální show se vším všudy… Pomyslnou třešničkou na dortu a především prvotním impulzem celé akce byl však křest nové řadovky z dílny Unborn, honosící se jménem “Six Ways of Suffering”. Pro tuto příležitost si kapela pozvala na pódium hudebního publicistu Petra Korála, který se ujal slova a učinil tak s očividnou úctou ke kapele i žánru, čímž celé události velmi vkusně dodal na lesku. Sotva ale lahev šampaňského zmizela někde mezi publikem, kapela navázala na to, co předváděla v první půli a v žádném směru z nasazené úrovně neslevila. Až do samého konce jsem tak byl svědkem našlapané, zábavné a hlavně sympaticky upřímné show, za což patří pánům můj dík.
V následujících minutách se jasně projevilo, na koho přišla valná většina publika, neboť dav stihl do začátku vystoupení Vibrathörr povážlivě prořídnout – ne však natolik, aby to nějak fatálně poznamenalo atmosféru v klubu. Vibrathörr spustili a já našpicoval uši, protože právě od téhle kapely jsem si před začátkem akce sliboval nejvíc. Ať jsem ale poslouchal sebevíc, něco nesedělo. Nevím, jestli to bylo použitím na death metal dost atypických kytar (Telecaster a LesPaul?!), na můj vkus trochu přehnaným projevem frontmana nebo něčím úplně jiným, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je něco špatně. Z úporného hloubání nad původem toho pocitu mě vytrhla až humorná vložka, o kterou se postarala jakási neznámá, zato však notně opilá slečna, která se vyškrábala na pódium a jala se obletovat muzikanty. Ani ne po dvou skladbách se mohl celý sál kochat pohledem na obnaženou horní polovinu její tělesné schránky a sofistikované taneční kreace. Jak jsem si nemohl nevšimnout, valná většina postávajícího obecenstva s potutelným výrazem ve tváři odhadovala, co se bude dít dál. Událo se jediné – milá exhibicionistka totálně rozbourala celé vystoupení, a to nejen obrazně, neboť se při neúspěšném pokusu obejmout bubeníka zřítila na jeho bicí soupravu. To už ale nevydržel neznámý dobrodinec/kazišuk, který ji celkem nesmlouvavě přehodil přes rameno, a odstranil z pódia. Aby se neřeklo, ještě se jí při té deportaci povedlo zamotat do kabelů a na pár minut tak umlčet jednu z kytar. Kdo umí, umí…
Když se všechno jakž takž vrátilo do původních kolejí, začal jsem se opět věnovat kapele a tomu, co produkuje. Hledání příčin podivných pocitů z vlastní hudby jsem vzdal, místo toho jsem ale začal věnovat trochu víc pozornosti jednomu z kytaristů, jestli mě paměť neklame, tak Tonymu. Od začátku jsem si říkal, že ho odněkud znám, a vskutku – uvízl mi v paměti už na březnovém koncertu jeho domovské kapely Asynthetic. Živelný projev, který předváděl tenkrát, mě zaujal i na našem druhém setkání. Je skutečně sympatické, s jakým zápalem se pohybuje po pódiu. Energie a optimismus z něj přímo sršely, a když k tomu přičtu ještě brilantní práci s kytarou, v mých očích naprosto zastínil zbytek kapely. Úctyhodný výkon na někoho, kdo je v kapele jen velmi krátce a odehrál s ní zatím jen tři koncerty včetně…
S obdobným myšlenkovým konstruktem v hlavě jsem se nechal ukolébat zbytkem setu Vibrathörr, po jeho konci se jen rozloučil a zamířil k domovu, kam jsem si z Exitu odnesl několik dojmů. Především pak možná trochu opětovné zjištění, že nad českou scénou není radno lámat hůl, ani když se nejedná o několik notoricky známých jmen, která jsou schopna zabodovat i ve světových měřítcích. Důkazem tohoto potenciálu budiž Calidad, kteří u mě ten večer vyhráli na plné čáře a na kterých od té doby spočívá moje bedlivá pozornost. Jsem totiž skutečně zvědavý, kam se tahle nadějná skupina pohne v budoucnu. Jestli svůj potenciál zúročí, můžu s předstihem tvrdit, že si to nenechám ujít. Můj dík patří samozřejmě i Unborn, a to nejen za uspořádání celé akce, ale především za píli a upřímné nadšení, se kterými dělají to co dělají, a dělají to dobře. Poučení na závěr? Snad jen že není na škodu občas zajít na pár neznámých kapel, je dost dobře možné, že člověk objeví klenot…
