Avizovaný sedmipalec španělských blackmetalistů Balmog je za dveřmi a nová deska „Eve“ teprve na chodbě, ale skladbu „Desacougo“ si můžete pustit doma už teď.
Archiv štítku: Balmog
Balmog: nový materiál
Španělští blackmetalisté Balmog pozvolna chystají nové dlouhohrající album „Eve“, jemuž bude předcházet limitovaný sedmipalec v režii In Pulverem Mortis Productions. Na něm najdete novou skladbu „Desacougo“ a dvě cover verze jako například předělaný song „Cripta“ od death/grindových legend Machetazo.
Redakční eintopf – speciál 2020: Dantez
Dantez: |
|
Top5 2020: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Archeologický objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
„Endless Wound“ se daří v žebříčcích recenzentů, kteří si běžně s hnusným metalem netykají. Black Curse tak na ně působí jako neokoukaná, zlá a zhovadilá kapela. Netroufám si říct, do jaké míry se mezi tyto hodnotitele řadím. Vím, odkud Black Curse čerpají a že nepřináší nic překotného. Nemůžu ale přehlížet fakt, že songwritingem přechcávají velké procento stejně laděných, často extrémnějších projektů, a dokonce i některé novější počiny stálic, které byly u zrodu sub-žánrů, jež Black Curse kultivují. Debutu se prostě nedají upřít kvality – natolik silné, že snadno pohřbí argumenty typu „nic nového pod sluncem“.
2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned
Horrorcore odjakživa trpěl na absenci nápaditosti, čistokrevnou blbost a nedostatek rapového i produkčního talentu. „Vision of Bodies Being Burned“ tyto zádrhely obrací ve svůj prospěch. Beaty jdou ruku v ruce s rapem a jeho obsahem, každý zvuk i řádek má své místo a umocňuje atmosféru. Vše je provedeno v nejvyšší kvalitě, s úctou ke kořenům rapu i filmového hororu a v inovativním elektronickém zvuku, který by obstál i mimo hip-hop.
Nejlepší počin Akhlys a jedno z vrcholných děl vzniklých okolo Nightbringer. „Melinoë“ je precizně napsaná, koncepčně podchycená a dokonale vyprodukovaná. Zvuk umocňuje dojem z břitkých riffů, salv bicích i dusivého ambientu. Hudba koresponduje s pohledem paksichtu na coveru, tématikou nočních děsů i údělem řecké bohyně, podle které deska dostala jméno. Geniální hudební ekvivalent nejen k Fuseliho malbám.
4. Offermose – Stilhedens tårn
Atmosférická, nápaditá a ucelená hudební odysea bez zakopnutí. „Stilhedens tårn“ obchází sterilitu soudobého synthwavu i tradiční pokojíčkové vyznění dungeon synthu. Vysoké produkční kvality se snoubí s vyváženou produkcí, aurou soundtracků 70. a 80. let a elektronickým základem z berlínské školy. Vše v moderním kabátě, který ovšem na modernu nedojíždí. Největší ambientní blaho roku 2020.
5. Sevdaliza – Shabrang
Novinka Sevdaliza mě sundala až během klasického dohánění restů na konci roku. „Shabrang“ spojuje temné trip-hopové základy, moderní produkci, nepatetické smyčce, vlivy perské muziky a charakteristický projev zpěvačky, který sice neohromí rozsahem či technikou, ale harmonickým splynutím s instrumentací. Robustní „Wallflower“, křehká „All Rivers at Once“ nebo neurotická „Rhode“ učaruje na první poslech a přinutí si najet zbytek desky – klidně vícekrát po sobě. „Shabrang“ není dokonalá – škodí si délkou a občasnou unylostí. Trefuje se ale často a natolik přesně, že si místo v top pětce zaslouží.
CZ/SVK deska roku:
1. Goatcraft – Spheres Below
Přiznám se, že CZ/SK scéně nevěnuji výjimečnou pozornost. Nejen na hudbu se snažím čumět globálně, a proto nedávám přednost nosičům jenom kvůli tomu, že jsou české nebo slovenské. Po zběžném poslechu „Spheres Below“ (k většímu ponoru jsem se zatím nedostal – deska vyšla den před koncem roku) si však troufám říct, že Goatcraft stvořili desku světového měřítka, která by se ctí mohla stát po boku zetlelých releasů 13th Moon, The Haunting Presence nebo Ritual Necromancy.
2. Infer – Aeon of Deathless Blight
Infer jsou ve srovnání s Goatcraft trochu zaměnitelnější, „Aeon of Deathless Blight“ je i přesto albem nadstandardních kvalit. Novinka spojuje drive „Demigod“ od Behemoth s vyhroceností Infernal War. Díky tomu dokáže – s podporou úměrně špinavé a robustní produkce– rozjebávat vskutku světově.
Neřadový počin roku:
Bezmála dvacetiminutový opus, který Balmog vyčleňuje ze škatule tuctových occult blackmetalových kapel a dává pádný důvod kapelu nadále sledovat. „Pillars of Salt“ je silnou, překvapivou, až do konce poutavou jízdou, která nemá co do energie a feelingu daleko od nejlepších záseků Ascension nebo Aosoth.
2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony
Vydařený warm-up k debutu, který vyšel zhruba o půlroku později a nejspíš by si našel místo do mojí roční top 10ky. Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ je ve srovnání s první řadovkou břitčí a méně melodické, proto ho někteří označují za lepší než následnou „Heir of Ecliptical Romanticism“. Osobně to mám zhruba nastejno, oba počiny totiž volené ladění black metalu představují trochu jinak, ale v obdobné kvalitě – kvalitě, která na americké scéně v poslední době celkem chybí.
3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga
„19 Beläten – En sommar av plåga“ kompiluje skladby nezajímavějších umělců na poli industrialu, ambientu a elektroniky, které spojuje cit pro tvorbu hudebních ploch s ritualistickým feelingem. Berlínský label Beläten pomocí „19 Beläten – En sommar av plåga“ posluchače provází charakteristickým, v současnosti nepříliš širokým hudebním spektrem a poskytuje kvalitní materiál pro znalé i zvědavé. Soupiska obsahující jména jako Trepaneringsritualen, Spit Mask, Pact Infernal či Nordvargr mluví sama za sebe.
Artwork roku:
Hezkých artworků se v roce 2020 urodilo dost – o post nejlepšího se ucházela epická esoterní skládačka od Precaria, minimalistický bezksicht na „May Our Chambers Be Full“ od Thou a Emmy Ruth Rundle nebo okultně-naturalistická odpornost zachycená na přebalu debutu Miasmatic Necrosis. Ve finále jsem se rozhodl jít do nejzjevnějšího. „Melinoë“ si první místo zaslouží nejen za provedení a od kapelních počátků budovanou návaznost, ale i za souznění s tématikou samotného materiálu.
Objev roku:
Golden Light – Sacred Colour of the Source of Light
„Sacred Colour of the Source of Light“ zaniklé dvojice Henderson/Woods skoro sáhla na pátou příčku mého výročního žebříčku. Golden Light v roce 2020 stvořili nejsilnější desku z ranku atmosférického lo-fi black metalu, která díky rozumné délce, úměrné experimentaci a unikátnímu charakteru snadno přebila i první řadovku Paysage d’hiver. Plusem je i perfektní volba coveru – střet destruktivního a tvůrčího principu z Blakeova cyklu červeného draka dokonale koresponduje s temně vznesenou aurou desky.
Archeologický objev roku:
Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)
V thrash metalu se nevyznám. Nějak jsem nabyl dojmu, že po Slayer a Sodom už člověk nic jiného nepotřebuje – Metallica zní měkce, Dave Mustaine je čurák a pizza thrash si poslechnu maximálně na festivalu, když jdu náhodou kolem. Mé absurdní a ignorantské dogma v roce 2020 zpochybnila „Epidemic of Violence“ od Demolition Hammer. Navýsost vyhrocená palba s ostrými riffy a takřka perfektním zvukem bicích mě ohrožuje pravidelně a dává podnět i nadále v thrashi bádat.
Shit roku:
Nergalovy profesně-internetové brikule by se daly označit shitem posledních pár let, konkrétně od dob přemožení leukémie. Fakt, že se soudce polského Hlasu z nemoci vylízal, je samozřejmě fajn, škoda jen, že Nergalův druhý dech doprovází sebenalezení se v teenagerovském satanismu, zakládání barber-shopů a pravidelné instagramové příspěvky z jógy. Podobná ztráta sebereflexe v poslední době doprovází i Behemoth. Pomiňme online přenos koncertu za absurdní cenu a přejděme rovnou ke coveru „A Forest“ od The Cure, který svými povzdechy navíc poctil vrcholový edgelord Kvarforth. Tento zmrdí megazord stvořil ohavnou ukázku nezkroceného ega a ujetého vlaku, u které kroutí hlavou i nalíčený natékající Marilyn Manson po padesátce. Předělávka hudebně stojí za hovno – post-punkovou strohost totiž nahrazuje bakelitová grandiozita, která zabíjí původní sílu i záměr. Nelítostný útok na čest běžného posluchače a 15leté metálistky, které o The Cure nemají ponětí.
Koncert roku:
1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR
V roce 2020 jsem se zúčastnil jen hrstky koncertů a žádný z nich nemůžu označit za zásadní. Nebaví mě ani moc čumět na záznamy – maximálně jsem se nachytal při sledování živáků Judas Priest nebo zásadního „Devotional“ od Depeche Mode z roku 1993. Proto pozici neobejdu ani plnohodnotným nahraným koncertním setem a zmíním čtyřskladbové vystoupení Sevdalizy na platformě Tiny Desk Concert od NPR.
Videoklip roku:
Flatbush Zombies – Afterlife
Na kost transparentní pohled do zhýralého životního stylu v hoodu. „Afterlife“ těží z pseudo-rentgenové kamery, chytré režie i abstraktní výpravy. Kombinace černého backdropu s nemorálním děním nutí diváka pouštět klip dokola a zkoumat neobjevené nuance. Všechny aspekty navíc posilují dojem ze striktního rapu a temné produkce.
Film roku:
1. His House
Naprosto chápu skeptické pohledy na film, který se motá okolo uprchlické krize. „His House“ ale nevyužívá situaci hrdinů k agitaci (což by si mohla přiznat hlavně uživatelská obec ČSFD: sekce komentářů by pak nemusela být výstavou bezbřehého čuráctví). Raději chytře aktualizuje tzv. haunted house trop, skrze nějž se soustředí na psychologii ústředního dua a postupně odhaluje jejich démony i pocity odcizení. V závěru jde o minimalistické, leč vrstevnaté a sympaticky zahrané hororové drama, které v určitých aspektech překonává i sociální thrillery Jordana Peela.
2. The Devil All the Time
Nebylo snadné najít snímek, který by zaujal a uspokojil filmového fanouška čistě z perspektivy řemesla. „The Devil All the Time“ sice má mouchy, je ale skvěle zahraný, dialogově poutavý a kvalitně natočený. Kromě lehce přestřelené délky kazí dojem přitažený scénář. I tak jde o jeden z mála kusů poctivé filmařiny ze staré školy, které šlo v roce 2020 dosvědčit.
Chytrá a napínavá podívaná za pár peněz, která diváka nechává hádat, aniž by musela přepadávat do intelektuálna nebo se schylovat k absurditě. „Hunter Hunter“ klame každým aktem a ve finále volí tu nejuspokojivější a svým způsobem nejodvážnější cestu.
Potěšení roku:
hudební nadprůměr
Minulý rok jsem si povzdechl nad všeobecnou průměrností vydaných nahrávek. v roce 2020 jsem naopak rozdýchával nálož opravdu kvalitních desek – tolik, že bych vlastně neměl problém splácat rovnou top patnáctku. Fakt, že se do finálního výčtu nevešly poslední záseky Oranssi Pazuzu, Revenge, Panzerfaust nebo Ka, asi hovoří za vše.
Zklamání roku:
Shame od Uniform a skon MF Dooma
Kapel, jež drží naživu hutný, mechanický, ve vší sterilitě nasraný industrial, ubývá. V roce 2020 tento oheň udržovala Godflesh uctívající drtička Realize. Obdobná oddanost se ještě donedávna prisuzovala Uniform, kteří se pyšní funkčním spojením zvukové mašinérie a punkové neurvalosti. Poslední „Shame“ bohužel tvrdě dojela na zpackanou produkci. Novinka sice nabízí kvalitní skladby, rozbředlý zvuk ale od většího počtu rotací odrazuje. „Shame“ navíc tvrdě selhává při porovnání se špinavě a tvrdě znějícím předchůdcem. Potenciál utopený bídným mixem je proto jasným zklamáním roku.
Za neblahou zmínku stojí i smrt MF Dooma. V mých očích je Doom jednou z nejzásadnějších rapových entit vůbec a každý, kdo samozvaného villaina nemá v osobní rapové TOP 10, potřebuje poslouchat více a pozorněji. U mála rapperů člověk nabývá dojmu, že záleží na každém rýmu, ne-li slabice, nemluvě pak o tom, že Doom vše umně balil do zajímavé produkce a chytrých konceptů, které doprovázely i dílčí alter-ega. Je na hovno, že se nikdy nedočkáme slibovaného pokračování kultovního „Madvillainy“. Přesto je smrt Dooma podivně poetická. Rapper samotný totiž často kladl důraz na to, že maska a její charakter je důležitější než osoba za ní (tuto filosofii několikrát stvrdil posíláním dublérů na živé koncerty). Smrt tak masku určitým způsobem zvěčnila. Teď pouze záleží na ostatních, kdo přebere nadhozenou roli a nadále bude chytře upozorňovat na smradlavý, třebaže populární rap.
Zhodnocení roku:
Hudebně dobré, filmově bída, koncertně takřka depresivní. Zda špatné časy opravdu plodí dobré umění, uvidíme spíše letos.
Balmog – Pillars of Salt
 |
|
Země: Španělsko Tracklist: Hrací doba: 18:23 K recenzi poskytl:
|
Španělskou smečku Balmog jsem pořádně objevil až s její poslední řadovou deskou „Vacvvm“ z roku 2018. O existenci tohohle blasfemického tria z Galicie jsem sice věděl už dříve – vždyť přebal druhého alba „Svmma fide“ na člověka jeden čas čuměl prakticky v každém větším distru – ale nějak mi tehdy jejich pojetí královského metalového žánru neučarovalo natolik, abych jim věnoval nějakou zvýšenou pozornost.
Jak už padlo, tenhle stav věcí se změnil s příchodem „Vacvvm“, které mě v době vydání bavilo dost, a i s odstupem času o něm mohu říct, že je furt dobré. Dokonce jsem si jej tu a tam i připomněl a myslím si, že se člověk vůbec nemusí stydět za gramofonovou desku v poličce. Asi nepřekvapí, že po takhle pozitivní zkušenosti mě budou zajímat i další počiny Balmog. Španělé si nachystali 18minutové ípíčko „Pillars of Salt“ s jedinou, titulní skladbou…
Z dramaturgie nového minialba lze už dopředu očekávat jednu věc, a sice že „Pillars of Salt“ představí Balmog v poněkud atypické poloze. Španělé nikdy nepatřili k formacím, které by si potrpěly na rozmáchlé výpravné kompozice. Písně někde okolo sedmi, osmi minut s trochu propracovanější strukturou jim sice cizí nebyly, ostatně stačí vzpomenout třeba na „Gignesthai“ z minulé desky, ale je zřejmé, že „Pillars of Salt“ tyto snahy dotahuje doposud nejdále a jedná se o nejambicióznější počin Balmog.
Vše řečené sice platí, ale dá se ocenit, že na to Balmog nešli tím stylem, že by snad „Pillars of Salt“ znělo jako nahrávka úplně jiné kapely. Ambicióznější sice skladba určitě je, ale i tak si Španělé zachovali svůj ksicht a v základech se stále drží svého čertovského kopyta, tedy black metalu, jenž nechá vzpomenout na skupiny jako třeba namátkou Watain, Ondskapt, Blaze of Perdition, Ascension, Valkyrja a další jim podobné.
Tahle tvář Balmog na „Pillars of Salt“ nechybí a do výsledku pořád promlouvá zásadním způsobem. Nakonec tedy EP nepůsobí zas až tak zásadně odlišně od „standardní“ tvorby. Nakonec i díky tomu, že také „epičtější“ atmo momenty, práci s kytarovou melodikou nebo „chytlavější“ pasáže skupina používala již v minulosti. Za jediný skutečně nový prvek tak lze považovat snad pouze zapojení čistě odzpívaných „chorálů“, které se ozvou hned na začátku skladby, aby se pak znovu vrátily přibližně ve třech čtvrtinách. A možná bych k tomu ještě doplnil jednu krátkou pasáž, v níž se ozvou klávesy jak ze soundtracku k nějakému starému zrnitému a prudce atmosférickému hororu, ale to už je opravdu jen detail.
V čem že tedy tkví ona ambicióznost „Pillars of Salt“? V tom, že Balmog všechny své už známé, použité a vyzkoušené elementy smysluplně propojily do jedné velké kompozice s bohatou strukturou a množstvím zvratů. Výsledek není vůbec špatný a kapela si za něj pochvalu zaslouží. Složené je to výborně, zahrané samozřejmě taky a celkově mohu s klidným srdcem tvrdit, že Balmog si se stanovenou minutáží poradili se ctí. Na druhou stranu mi však nepřijde, že by „Pillars of Salt“ svými kvalitami nějak výrazně převyšovalo „Vacvvm“ nebo „Svmma fide“, v což jsem tak trochu doufal. Nové EP vlastně jen dodržuje etablovaný standard Balmog. Hovořit nicméně o zklamání by bylo příliš přísné, ne-li rovnou hnidopišské, poněvadž ten standard je položen dost vysoko na to, aby se jednalo o velmi dobrou nahrávku.
Redakční eintopf – březen 2020
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Tak jako tentokrát není s prvním místem moc co řešit. Adaestuo na „Tacent semitae“ i „Krew za krew“ zajebali vysokou kvalitu a „Manalan virrat“ by to mělo stvrdit. Cokoliv menšího by bylo veliké zklamání, ale věřím tomu, že tady k němu nedojde. O stěžejní desce března mám jasno.
Hodně mě zajímá také řadový debut francouzských Amnutseba. První demo bylo přinejmenším zajímavé a to druhé už bylo hodně dobré. Kompilaci, která oba demáče spojila na jeden vinyl, jsem si koupil docela rád. „Emanatism“ se zatím tváří také slibně.
O třetí flek se strhl lítý boj, protože těch potenciálně zajímavých alb by v březnu mělo vyjít docela dost. Na základě momentální nálady jsem se nakonec rozhodl upozornit na EP „Pillars of Salt“ španělských Balmog. Předešlá řadovka „Vacvvm“ mě svého času dost bavila. Miníčko se tváři ambiciózněji. Nějakou chvíli už jej točím a zatím dobrý.
Metacyclosynchrotron:
Z Adaestuo se stala srdcovka a nový materiál jsem čekal opravdu netrpělivě. „Manalan Virrat“ vzniklo v roce 2017 během cca čtyřicetidenní izolace členů někde v Laponsku a nebude to black metal v klasickém smyslu, i když nepochybuji, že atmosféra bude ukrutná a posluchačský zážitek silný.
První deska „א: Tremendum et Fascinatio“ a EP „Herzogian Darkness“ polských Medico Peste nebyly žádný strop, ale přeci jen obsahovaly pár vynikajících pasáží. Pokud by „ב: The Black Bile“ překročilo laťku dlouhé prvotiny, nabídlo konzistentní zážitek, případně mi něčím vytřelo zrak, tak bych s ním mohl strávit fakt hodně času. Potenciál by tu byl, ale spíše očekávám prvotřídně zpracovaný „průměr“ na pár poslechů, jak už to u kapel Season of Mist někdy bývá.
Zeuhl není široce rozšířený žánr a nových desek v tomhle ranku registruji jen málo. Ale to není výhradní důvod, proč si druhé album finských Dai Kaht zaslouží zmínku; ukázka se mi totiž líbí jak cyp. Kapela samozřejmě ve většině ohledů vychází ze starých Magma, ale zároveň je vypuštěný song energický natolik, že by snesl přirovnání k posledním Koenjihyakkei. Ale uvidíme, jaká bude celá deska.
Cnuk:
Morbus Chron patří z těch novějších švédských deathmetalových kapel k mým nejoblíbenějším, především pak díky jejich poslednímu kusu „Sweven“ z roku 2014. Bohužel na něj už nenavázali a rok na to se rozpadli. Nyní se však právě pod názvem Sweven zformovalo nové těleso a jejich prvotina „The Eternal Resonance“ na sebe nenechá dlouho čekat. V jejich čele stojí Robert Andersson, hlavní mozek Morbus Chron. Dle dostupných informací by se mělo logicky jednat o nástupce desky „Sweven“, přičemž by mělo ještě více dbát na progresivní a psychedelickou stránku věci, a dokonce zahrnovat i post-rockové postupy. No uvidíme, každopádně tomu docela věřím.
Dantez:
Adaestuo na debutu ukázali obrovský potenciál. S chirurgickou precizností vytáhli z každého zvoleného žánru to nejfunkčnější. Teď už jen stačí vše spojit do pospolitějšího celku. Věřím, že na to mají, a proto se na „Manalan virrat“ těším kurevsky.
Nyredolk prvním demem potvrdili, že se fúze black metalu a punku dá hrát pořád s vlastním ksichtem, a ještě o kus primitivněji, než je zvykem. Materiál, jehož sílu skvěle umocnil záznam živého vystoupení z dánského Metal Magic Festivalu, zní, jako by ho hráli zčichaní troglodyti s několika chromozomy navíc. Podle teaseru se toho na novém EP „Indebrændt“ – vyjma kvalitnějšího zvuku – moc nezmění, což velmi vítám.
V červnu se vydávám do Prahy na Body Count. Další šanci nechat se verbálně ohrožovat Ice-Tm už prostě nepromeškám. I proto si chci poslechnout novinku „Carnivore“. Ne, že bych čekal něco revolučního. Spíše naopak. A vlastně to vůbec nevadí. Čím tvrději a napřímo, tím lépe. Snad to jen ty featy úplně nedomrdají (výpis čítá jména jako Amy Lee nebo Jamey Jasta).
Balmog: nové EP
Španělští Balmog mají nachystané nové EP „Pillars of Salt“, které vyjde 27. března u War Anthem Records na CD a BlackSeed Productions na LP. Těšit se můžete na jednu více jak 18minutovou skladbu.
A Tribute to Katharsis
Vydavatelství Bile Noire a No Return vydají v dubnu na kazetě tribute německým Katharsis pojmenovaný „Devastators of the Suns“. Níže najdete tracklist a také krátké ukázky jednotlivých skladeb.
01. Acedia Mundi – 666 (Hohelied Der Wiedererweckung) 02. Veter Daemonaz – Lunar Castles (Harvest) 03. Velo Misere – Thy Horror 04. Délirant – Shine Beyonde 05. Black Fucking Cancer – Kross Fyre 06. The Order of Apollyon – Eucharistick Funereall 07. Nexul – Raped By Demons / Luziferion 08. The Reptilian Session – A.R.I.I.O.T.H. 09. Shrine of Insanabilis – Painlike Paradise 10. LVTHN – VVytchdance 11. Balmog – The Ris(inn)ing Koronation
Balmog – Vacvvm
 |
|
Země: Španělsko Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Španělé Balmog poutají pozornost undergroundových kanálů už nějakou dobu. Přišlo mi, že přinejmenším o minulém albu „Svmma fide“ z května 2015 se mluvilo docela hojně. Já osobně jsem ovšem skupině nějakou zásadní energii nevěnoval. U zmiňované desky se mi dost líbil přebal, ale poslechnul jsem ji jen tak zběžně a tím to pro mě skončilo. Už si ani nevzpomínám, z jakého důvodu přesně jsem nezkoušel další poslechy, leč stalo se.
Novince „Vacvvm“ se již ode mě dostalo větší péče a rovnou mohu říct, že možná byla chyba, když jsem Balmog nevěnoval větší posluchačskou píli již v minulosti. Se stejnou odhodlaností ovšem mohu prohlásit, že mě „Vacvvm“ baví takovým způsobem, že to budu muset napravit a nechat na muzice Balmog nějaký čas i zpětně.
Ne snad, že by „Vacvvm“ přinášelo nějaké žánrové převraty. To vůbec ne. Ani nejde o elitní blackmetalovou jednotku, z jejíž produkce mrazí v zádech. Zas takhle dobří Balmog nejsou. Ale zrovna to bych jim nepředhazoval, poněvadž takových je jen hrstka, a není tedy důvodu to mlátit o hlavu právě Španělům. Obzvlášť když mají své (a ne úplně nízké) kvality a když dokážou zaujmout v jiných ohledech.
Z „Vacvvm“ totiž táhne zápal a autentičnost. Schopnost zahrát poměrně standardní žánrové postupy s dostatečnou dávkou důvěryhodnosti a oddanosti černému umění. Inspirovat se u jiných, ale přetavit jejich základ do díla, které je v jistých ohledech docela povědomé, ale zdaleka ne tolik, aby to posluchači jakkoliv vadilo. Jinými slovy, Balmog prostě hrají poctivě. Ano, až takhle prosté to může být, a ano, i s tímhle lze evidentně i v roce 2018 stále bodovat.
Řekl jsem prosté, ale asi jasné, že ve skutečnosti to není zas tak triviální. Ať už se člověk inspiruje kdekoliv a v jakékoliv míře, ať už jsou jím složené postupy jakkoliv takzvaně „standardní“, napsat dobrou a poutavou desku pořád není žádná prdel. Balmog to ale zvládli a jejich black metal je skladatelsky dostatečně pestrý a vyspělý na to, abychom tu nyní mohli hovořit o vysoce nadprůměrném počinu. „Vacvvm“ se s jistotou a zdravým sebevědomím pohybuje v té oblasti black metalu, kde si třeba Watain letos vylámali zuby. Nebojím se říct, že pokud i vás „Wolf Trident Eclipse“ zklamalo svou chladností a skladatelskou impotencí, pak byste „Vacvvm“ měli slyšet, protože tahle nahrávka je dostatečně dobrá na to, aby zaujala místo ve vašem přehrávači namísto známějších švédských kolegů.
Z konkrétních skladeb bych vyzdvihnul zejména sedmiminutovou „Gignesthai“, jejímž prostřednictvím Balmog dokazují, že jsou schopni napsat kompozičně vyzrálou a chytrou věc o (relativně) delší stopáži, aniž by po cestě vytratili metalovou živočišnost. Podobně jsem si oblíbil i další kusy jako „Vigil of the Blinds“ nebo „…sed semper vivit occisus“. Na albu nicméně není jediný špatný song, což sice může znít jako to největší klišé, ale takhle to na „Vacvvm“ citím – své favority sice mám (právě zmiňované písně), ale deska se mi líbí celá. Dokonce i darkambientní předěl „Inde deus abest“ se povedl a nepůsobí jako výplň stopáže či „atmosféra z povinnosti“, jak se občas u podobných záležitostí na metalových nahrávkách děje. Španělé jednoduše moc dobře vědí, kdy přiložit pod kotel, kdy tam cáknout trochu atmosférických prvků, kdy vytasit kytarové melodie. Všechno mi tu dává smysl a jsem spokojen.
Myslím, že je evidentní, že jsem s „Vacvvm“ nadmíru spokojen. Původně se mi ani do recenze moc nechtělo, ale nakonec jsem moc rád, že jsem desce věnoval svou pozornost, jelikož Balmog natočili parádní záležitost, kterou si po oficiálním vydání hodlám i koupit. Rozhodně se doporučuje k poslechu.
Redakční eintopf – březen 2018
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Grave Upheaval – (untitled) |
|
H.: Zajus: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
Co jiného lze v březnu dosadit na první flek než Grave Upheaval? Mám pocit, že tohle by měla být jediná zásadní nahrávka, která se tenhle měsíc objeví. Pár dalších kousků, jimž budu nějakou pozornost věnovat, se sice najde, ale arci-ohavný death metal z Austrálie má nejvyšší prioritu, o tom kurva žádná! Jedna uvolněná ukázka zní setsakra dobře, takže jsou očekávání hodně vysoko.
Vcelku fajn je novinka „Vacvvm“ španělských pekelníků Balmog. Album už nějakou chvíli točím a musím říct, že zatím mě to docela baví, tudíž se doufám nemusím stydět za to, když tady vytáhnu své doporučení.
Do třetice to bude klasika. Od Drudkh se asi žádná překvapení čekat nedají, ale nepochybuji o tom, že „Їм часто сниться капіж“ standard kapely nepodleze. Minulé „Борозна обірвалася“ se mi líbilo a následná splitová trilogie taktéž, důvěru ve schopnosti Drudkh napsat kvaliní atmo-black tedy stále mám, přestože obal novinky mě příliš neoslovuje…
Zajus:
Ačkoli březen nepřinese žádné vysoce očekávané album, těch relativně zajímavých počinů vyjde hned několik. V první řadě novinku představí Between the Buried and Me. Pokud bych chtěl být vyloženě negativní, řekl bych, že od vrcholného „Colors“ forma Američanů plynule upadá a že každá další deska je o něco slabší než její předchůdce. Přesto však, pokles je to hodně pozvolný a samotné „Colors“ tak dobré, že stále mluvíme o hodně povedených nahrávkách. Navíc se zdá, že minimálně jednu lekci si Between the Buried and Me z minulých nahrávek odnesli, a tak bude mít novinka jen lehce přes půl hodiny, tedy méně než polovinu standardní hrací doby kapely. Pokud do ní natlačí svou standardní dávku nápadů, mohlo by to být velice zajímavé.
Druhým zástupcem metalové progrese, byť z cela jiného konce žánru, jsou Barren Earth. Finové se zatím s každou nahrávkou zlepšují a tak není jediný důvod předpokládat, že „A Complex of Cages” bude výjimkou.
O třetí místo se pralo hned několik zájemců, nakonec jsem však vybral uhrančivou Annu von Haushoff, jejíž post-rockovo varhanní „The Miraculous“ mě před třemi lety velice nadchlo. Netuším sice, zda šlo v její diskografii o výjimku či pravidlo, „Dead Magic“ mi však napoví hned druhého března.
Onotius:
Oproti chabému únoru je naštěstí březen nesrovnatelně plodnější, a tak se můžeme těšit na solidní nášup čerstvých zajímavých desek. První, co jistě neminu, je návrat irských Primordial, kteří po čtyřech letech od vydání „Where Greater Men Have Fallen“ konečně zase přicházejí s naléhavou, folklórem i post-metalem načichlou muzikou. Novinka se jmenuje „Exile Amongst the Ruins“ a vychází v pátek třicátého. Jsem zvědav, zda Irové budou pokračovat na podobně ponuré notě, jako tomu bylo u předchůdce, nebo vsadí zase více na epičnost. Tak či tak, už teď se těším, až novinku proženu přehrávačem.
Svérázný, až mysteriózně znějící black metal využívající výrazných varhanních partů – tak by se dala popsat poslední nahrávka Lychgate, jež mě svého času opravdu zaujala. Je tedy dobrá zpráva, že na konec března, shodou náhod na stejný den jako i Primordial, si pro nás tito podivíni ze Spojeného království připravili nášup v podobě placky „The Contagion in Nine Steps“. Pokud si zachovají laťku „An Antidote for the Glass Pill“, máme se věru na co těšit.
Ačkoliv těch zajímavých desek na tuto příčku se nabízelo více, nakonec nemohu nezmínit Augury. To byla totiž jedna z prvních technicky deathmetalových kapel, co jsem poslouchal – a jak jejich „Fragmentary Evidence“, tak debut „Concealed“ mám velmi rád dodnes. Nová deska přichází po dlouhých devíti letech a zvědavost je tedy na místě. A deska vyjde – hádejte kdy – také třicátého.
Metacyclosynchrotron:
Rites of thy Degringolade bych zařadil mezi přehlížené skvosty kanadské extrémní metalové scény. Album „Totality“ na mě před lety udělalo velký dojem, jenže já pitomec jsem stejně kapele nevěnoval více času a pozornosti. Nu, v březnu vyjde album nové a já trochu doufám, že mě chytne, nepustí a konečně mě donutí svou chybu napravit.
Je holým nezpochybnitelným faktem, že „With Burning Tongues“ a „Consolamentum“ německých Ascension patří mezi nejlepší blackmetalové nahrávky posledních deset let. „The Dead of the World“ je také kvalitní záležitost a na úplném konci března vyjde deska nová „Under Ether“. Promo už poslouchám, k nijak drastickému tvůrčímu odklonu nedošlo, ale já stejně absolutně netuším, co si o desce myslet, ha! Psaní recenze bude ještě zajímavé…
Ovšem nejdůležitější deska (nejen) měsíce března vychází v jeho půli. Album kapely, kterou jistě už uctívá každý stoupenec odporného metalu smrti: GRAVE UPHEAVAL.
Cnuk:
Své druhé album v březnu představí švédská kapela Negative Self. Ta v roce 2015 vyrukovala s eponymním debutem a nebylo to vůbec špatné. Melodický crossover thrash zas tak často nevychází a Negative Self ho dělají obstojně. Uvidíme, jestli „Control the Fear“ dokáže navázat či ještě lépe předčít svého předchůdce. Potenciál na to rozhodně má.
Další deskou je poměrně očekávaná placka od legendární grungeovky Stone Temple Pilots. Ta ponese opět název kapely, tedy „Stone Temple Pilots“, stejně jako poslední řadovka z roku 2010. Trošku zvláštní. Změnou je ale samozřejmě vokál, jelikož Scott Weiland už nějakou dobu není mezi námi a jeho náhrada Chester Bennington také ne. Nynější zpěvák Jeff Gutt o sobě dal před lety vědět v televizní reality show The X Factor, avšak v listopadu si ho mezi sebe vybrali Stone Temple Pilots. Dosud vypuštěné singly mě ze židle nezvedají, ale dejme tomu ještě šanci, až to bude celé po kupě.
Mythago:
Oproti předchozím měsícům to s březnem vůbec nevypadá špatně a alba vyjdou kapelám, na něž se opravdu těším.
Tou první jsou staří známí Drudkh, ukrajinská stálice, která mne uchvátila svou hypnotickou melodičností a rozvážností ve výstavbě skladeb, a já nepochybuji, že další počin „Їм часто сниться капіж“, jenž vyjde v první polovině měsíce, bude stejně odzbrojující jako ty minulé.
Norrhem jsou na rozdíl od prve zmíněných nováčky na blackové scéně, v tomto případě té skandinávské, a na kontě mají prozatím jen demo „Voima ja kunnia“, ale už to mne dokázalo přesvědčit, že tuhle kapelu se do budoucna opravdu vyplatí sledovat. A zatím uvolněné skladby s nadcházející novinky „Vaienneet voittajat“, obohacené oproti demu o nějaký ten čistý vokál, takřka windirovský syntezátor a s ještě zjevnějším vlastním rukopisem, mne v tom jen utvrzují.