 |
| Datum: 28.2.2015 Místo: Plzeň, Pod Kopcem Účinkující: Agrypnie, Bane, Cor Scorpii, Dornenreich, Galar, Infest, Panychida, Stollice, The Batallion
|
Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen si v metalovém undergroundu za uplynulá léta své existence vydobyl zasloužený věhlas a platí za záruku kvalitního zážitku. Pro mě byl letošní pátý ročník premiérou, ale vzhledem k neustálému objevování další a další kvalitní hudby a black metalu zvláště bylo de facto jen otázkou času, kdy i já vytáhnu paty z hlavního města a poctím západočeskou metropoli svojí návštěvou. Důvod, proč padla volba právě na letošní ročník, je vesměs prozaický – Dornenreich. Jelikož tuhle kapelu považuji za to nejlepší, co kdy vzešlo z Rakouska (a ani zdaleka nemám na mysli jen pole hudební), její oznámení na postu headlinera s definitivní platností rozhodlo o náplni soboty 29. října léta Páně 2011…
Na cestu jsem pln očekávání vyrazil někdy v dopoledních hodinách, a dokonce i samo počasí jako by chtělo dokreslit atmosféru nadcházející události. Pohled na mlhou zahalený božkovský kopec, na jehož úpatí se vše schylovalo k vypuknutí festivalu, pobídl moji obrazotvornost a vzápětí už jsem si představoval, jak se v oparu prohánějí fantómové, jejichž jméno si festival propůjčil do svého názvu. Živá realita restaurace Pod Kopcem však mé bujné představy zase usměrnila a já se s vědomím, že mám ještě necelou hodinu, než zahraje první kapela dne, oddal všeobecné družbě a jiným sociálním praktikám. Když se ale přiblížil okamžik, kdy měli otevřít program pánové z plzeňské Stollice, došlo mi, že umírám hlady, pročež jsem první vystoupení dne obětoval na oltář pudu sebezáchovy. Zpětně toho celkem lituji, protože co jsem slyšel, Stollice nezahrála vůbec špatně. Na moji obranu však svatosvatě slibuji, že to příště napravím…
Co jsem si ale nechtěl nechat ujít, to byla kapela pořádající, v pořadí druhá Panychida. A naživo se mi potvrdil dojem, kterého jsem nabyl předešlého večera při brouzdání na YouTube – na české poměry silně nadprůměrný pagan black má v plzeňském podání skutečně koule. Co mi ale na celém vystoupení učarovalo nejvíc, to byl vokální projev vokalisty Vlčáka. Do půl těla obnažený jinoch totiž ze svých hlasivek dovede vyloudit skutečně šmakózní zvuky a troufám si tvrdit, že právě jeho podíl status nadprůměru, o kterém jsem již mluvil, korunuje. Jen škoda, že po instrumentální stránce zpočátku nášlehové kompozice, mi postupně začaly trochu splývat, a proto jsem se ke konci už lehce nudil. Na nějaké zvraty v hodnocení to ale nestačilo, a proto svůj opatrně vztyčený palec sklánět nehodlám.
Další v pořadí figurovala na lineupu dvojice srbských kapel, jmenovitě Infest a Bane. Prvně jmenovaní převzali otěže po domácí Panychidě a já v sobě živil zvědavost, co z toho vyleze. A vylezlo z toho něco, co se u mě zcela minulo účinkem. Ze sálu jsem zmizel po pár tónech šíleného chaosu, který buď nemá co nabídnout, nebo od posluchače vyžaduje mnohem větší trpělivost, než jakou jsem byl ochoten projevit. Reputaci srbské výpravy trochu napravili mladíci Bane se svým sice nepříliš originálním, zato však celkem fajnovým blackem. Bohužel, někdy během třetí skladby jsem zjistil, že se pomalu začínám dusit všudypřítomným cigaretovým kouřem, jehož koncentrace během koncertu Bane dosáhla děsivých hodnot a mě donutila potupně vyklidit pozice. Sál restaurace Pod Kopcem se bohužel nemůže chlubit efektivním odvětráváním a jinak vesměs sypatický výkon Bane tento nedostatek nedovedl přebít…
|
Setlist Galar: |
Vykašlávání zbytků dusivého dýmu mi zabralo ještě drahnou chvíli, ovšem během té doby jsem se stačil dozvědět, že následující Galar rozhodně stojí za poslech a neměl bych si je nechat ujít. A protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci, v doprovodu grupy kamarádů jsem vyrazil zpět do sálu zjistit, nakolik bylo doporučení opodstatněné. Nevím, jestli se na tom podepsala doposud převládající skepse, ale Galar si mě získali už první skladbou a do samotného konce setu mi nedali důvod na tom cokoli měnit, ba naopak. Norský viking black, ze kterého jsem tu a tam zaslechl náladu ne nepodobnou té, kterou tvoří Enslaved, doprovázený čistým vokálem, který mi zase nepatrně připomněl Vintersorga, při tom všem však svůj, působivý a naživo dokonale fungující. Třešničkou na dortu bylo živé použití fagotu (ano, čtete správně, fagotu), mistrně ovládaného pěvcem čistých partů… Nevím, co víc dodat. Galar využili svých 45 minut k tomu, aby si mě obtočili okolo prstu a udělali ze mě svého oddaného fanouška, což je myslím celkem dobré na kapelu, od které jsem do té doby neslyšel ani notu. Ne dobré, úžasné!
|
Setlist Cor Scorpii: |
Lákavé zvěsti, hovořící o výborné hudbě, předcházely rovněž kapelu následující, Cor Scorpii, a tak jsem byl zákonitě zvědavý, jestli se tyto zvěsti naplní stejně vrchovatou měrou jako v případě Galar. Abych pravdu řekl, úplně se to nepodařilo. Cor Scorpii sice předvedli výborné vystoupení se vším všudy, u kterého jsem si beze studu a upřímně zakřičel, ale k úplné hudební nirváně mi na tom všem scházela nějaká přidaná hodnota, něco, co by mě strhlo. Takhle se mi dostalo “jenom” brilantně prezentovaného a po kompoziční stránce nadprůměrného melodického blacku. Až na tu absenci přidané hodnoty ale nemám co vytknout, takže bych oněch padesát minut, které dostali Cor Scorpii k dispozici, hodnotil jen o necelý stupeň níže než Galar.
Čas postoupil, okolo půl deváté jsem měl za sebou dva výborné koncerty, v sobě nějaký ten alkohol a to jsou, uznejte sami, ideální předpoklady pro dobrou náladu. Důkazem její přítomnosti budiž ochota, se kterou jsem se nechal zmanipulovat k účasti na vystoupení poslední norské kapely večera, bergenských The Batallion. A nevím, co jiného než dobrá nálada, mě mohlo udržet v sále po celé dvě skladby. Po povznášejících zážitcích, které mi poskytla uplynulá dvě vystoupení, jsem se totiž stal svědkem sice pekelně energické a našláplé show, která se ale naprosto minula s mým, troufám si říct docela širokým záběrem. Je mi líto, ale motorkářské bundy, upnuté kožené gatě, letecké Ray Bany a hektolitry potu míchaného s testosteronem mě spíš než co jiného odpuzují. A když ani hudba samotná nedovedla přinutit moji maličkost k setrvání, vzdal jsem to. Soudě podle dění v sále ale “blackoví Motörhead” našli svoje publikum a to zvládlo rozjet relativně obstojný kotel. Inu, každému, co jeho jest…
|
Setlist Agrypnie: |
Když se na celé Phantoms dívám s odstupem, jsem jedině rád, že The Batallion zahráli tehdy, kdy zahráli. Po nich totiž nastoupili Němci Agrypnie a s nimi sál restaurace Pod Kopcem naplnila Atmosféra s velkým A. Když jsem si předešlého večera pustil narychlo jednu ukázku, usoudil jsem, že to asi bude dobré, ale sotva jsem si dovedl představit, že to bude tak moc dobré. Dámy a pánové, právě tohle je black metal s přidanou hodnotou, kterou jsem postrádal u Cor Scorpii a která mi chybí u spousty dalších, byť uznávaných příslušníků žánru! Agrypnie nejenže zprostředkovali výborné vystoupení, oni mezi čtyři stěny vměstnali atmosféru tak hutnou, že musela prostoupit snad každým přihlížejícím. Nemám za sebou moc black metalových koncertů, ale klidně prohlásím, že tenhle by se na pomyslném absolutním žebříčku zařadil zatraceně vysoko. A to dokonce tak, že jsem si po uplynutí padesátiminutového opojení dovedl jen stěží představit, že by Dornenreich mohli předvést něco lepšího…
|
Setlist Dornenreich: |
A přiznám barvu, samotný začátek tomu až tak úplně nenasvědčoval, neboť celé první dvě skladby mě trápil dojem, že něco nesedí. S vědomím věcí, které však záhy nastaly, si ale říkám, že to muselo být jedině tím, že jsem se ještě úplně nevzpamatoval z výkonu Agrypnie. Ať už to bylo jakkoli, spolu s prvními tóny “Flammenmesch” začala asi nejlepší hodina, kterou mi letošní podzim mohl nabídnout. Co se Dornenreich týče, pořád úplně nechápu, jak na studiovém albu dovedou tři muži ze svých nástrojů vyloudit tak barevnou paletu nejrůznějších emocí. Toho večera jsem však zjistil, že je živé provedení těchto emocí a vůbec všeho, co dělá Dornenreich tím, čím jsou, ještě mnohokrát intenzivnější! Jen ten, kdo hudbě a vlastně i poezii Dornenreich propadl podobným způsobem jako já, si pak dovede alespoň vzdáleně představit, jak fenomenálně Phantoms of Pilsen 2011 vrcholilo. Ať se snažím sebevíc, moje slovní zásoba na popis toho všeho nestačí. Mohl bych se tu ohánět pojmy jako geniální, vášnivé, intenzivní nebo nadpozemské a esenci by to vystihlo jen vzdáleně. Znáte ty vzácné okamžiky, kdy svět zmizí, a vy se necháte unášet hudbou, která je všude okolo vás, a to klidně do sebezničení s úsměvem a rtech? Tohle byl jeden z nich…
Nevím co víc dodat k samotnému koncertu; jak už jsem říkal, moje schopnost převádět myšlenky a dojmy do vět je pro tento účel zcela nedostačující, nehledě na skutečnost, že obsah výrazů, které by se realitě alespoň přiblížily, je jejich přílišným používáním nenávratně degradován a ani zdaleka tak nedosahuje původní intenzity. Zmíním tak alespoň pár okolností, které jsem zatím pomíjel a které se týkají festivalu jako celku. V první řadě mám na mysli účast publika a jeho odezvu. Podle toho, co jsem se z nejrůznějších zdrojů dozvěděl, platících návštěvníků letos nebylo oproti předchozím letům vůbec hodně. Že to organizátorům asi moc vrásek nevyhladilo, to je zjevné, ovšem ze sobeckého pohledu jednoho takového ochotně a vděčně platícího však počet fanoušků nepřesáhl hranici snesitelnosti a člověk se bez větších problémů dovedl proplést až k pódiu, aniž by mu při tom hrozila smrt zalknutím, jak se občas stává. Co mě ale trochu překvapilo, to byl poněkud vlažnější přístup publika k účinkujícím. V rámci možností skutečně hromové odezvy se dočkali snad jedině pánové z Agrypnie, a i když ostatní áčkové kapely taky jakýs takýs ohlas vzbudily, čekal bych trochu víc. To platí dvojnásob v případě Dornenreich, u kterých jsem měl dojem, že jejich vystoupení snad polovina lidí úplně vypustila. To mi přijde u headlinera večera docela zvláštní, v duchu pak považuji ty, co se toho jedinečného zážitku zřekli dobrovolně, za pusté heretiky. Toliko moje dojmy zpod pódia. Na druhou stranu to ale vypadalo, že si kapely hraní užívaly na maximum, a rozhodně jsem nenabyl dojmu, že by je míra odezvy jakkoli demotivovala. Inu, underground je svébytná kultura a bude mi asi ještě nějakou dobu trvat, než plně pochopím její zásady…
Snad jediný vážnější problém tak představovalo už zmíněné kouření. Ovšem ani to nebylo zas tak žhavé, protože už na Galar nebyl s dýchatelností ovzduší žádný problém a do konce večera se na tom nic nezměnilo. Co se ostatních záležitostí týče, nemám výhrad. Nezaregistroval jsem žádné organizační kiksy, a pokud k nějakým došlo, podařilo se je brilantně zamaskovat. Důkazem budiž naprosto přesně dodržené hrací časy, za což před organizátory pokorně smekám. V našich končinách nevídané! Zapomněl jsem ještě na něco? Ano, na zvuk, ovšem při téhle konstelaci pozitiv působí zmínka o skvělém zvuku už tak nějak samozřejmě…
Nějaké slovo závěrem? Snad jen že doufám, že festivaly ražení Phatoms of Pilsen přetrvají věky a postupně nevymizí. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, undergroundové akce dovedou návštěvníkovi za velmi příznivou cenu zprostředkovat zážitky, které se nezapomínají – jako třeba v tomto případě. Obrazy blaženě se usmívajícího Ingveho a možná trochu nepříčetného, ale hudbou a její poetikou prostoupeného Evigy, mi totiž zůstanou vypáleny do mozku hodně dlouho…