Finové Battle Beast mají nachystanou novou desku. Jmenuje se „Bringer of Pain“ a vyjde 17. února příštího roku pod značkou Nuclear Blast. Titulní track poslouchejte na YouTube, obal najdete tady.
Archiv štítku: Battle Beast
Battle Beast – Unholy Savior
 |
| Země: Finsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 9.1.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Odkazy:
|
Jistě existují lidé, kteří jsou co do hudebních žánrů otevření, na nějakou ortodoxnost si nehrají, mají široký rozhled a líbí se jim kdeco i ze zdánlivě opačných konců spektra. Nicméně ani těm nejotevřenějším z nás se zákonitě asi nemůže líbit úplně všechno a také nemohou znát úplně všechno (což ostatně ani není technicky možné, aby měl jeden konkrétní jedinec přehled o všem). Já osobně nejsem natolik domýšlivý, abych si věřil na to, že bych mohl patřit mezi lidi s tím nejširším rozhledem, to skutečně ne, přesto si trochu ješitně myslím, že úplné jednožánrové dřevo nejsem, naopak se mi toho líbí relativně dost z odlišných žánrů. A přesto jsou věci, které diplomaticky řečeno zrovna nemusím…
Jednou z těchto věcí, k nimž chovám spíše negativní vztah, je i muzika, jež by šla zasunout do poměrně abstraktního a ve velké míře i spíš jen pocitového šuplíčku s názvem agro metal. Nechápejte mě špatně, nemám tím na mysli obecně heavy, power nebo speed metal… naopak bych se nebál tvrdit, že klasický heavy metal mám vlasntě docela rád (ostatně, právě na něm jsem vyrostl); stejně tak i v obou dvou dalších zmiňovaných žánrech mám své oblíbence. Většinou však jde o záležitosti staršího data, jelikož za poslední roky (přičemž těch roků už je vlastně docela dost) se tahle scéna dostala do podoby, již už nejsem schopen následovat… možná se jen špatně rozhlížím, ale zdá se mi, že většina toho je jen tupý balast postavený na tuně klišé a hudební stupiditě. A právě to je pro mě to agro, onen metal pro vidláky.
O to větším překvapením pro mě byl před dvěma lety poslech eponymní druhé desky finských Battle Beast. Ne však proto, že by snad kapela pojala ten žánr nějakým inteligentnějším způsobem a nabídla skutečně kvalitní heavy/power metal – překvapení to pro mě bylo v tom, že Battle Beast do posledního puntíku přímo ztělesňovali onen přístup, jaký obecně vzato nemám rád, a přesto mě to album neskutečně chytlo. Dokonce takovým způsobem, že si jej dodnes tu a tam s náramnou chutí pustím… sice vím, že je to vlastně fakt blbá muzika, ale nemůžu si pomoct, prostě mě to baví. Jasně, je tam sice zpěvačka, která vážně umí, ale jenom tímhle špatnou hudbu nezakryjete, takže na tom albu něco asi fakt bylo…
Stravitelná a pekelně chytlavá muzika, zpěvačka za mikrofonem (na babu za mikrofonem se přece jenom kouká lépe, než když tam hulaká upocený chlupatý kořen s pivním pupkem, že ano) a tlačenka od velkého labelu za zády… není divu, že o Battle Beast je v poslední době slyšet čím dál tím více. A protože známé moudro praví, že je nutné kout železo, dokud je žhavé, není divu, že od “Battle Beast” nestačily uběhnout ani dva roky a už je venku jeho pokračování v podobě “Unholy Savior” (a že ona tlačenka nese své ovoce, potvrzuje i fakt, že novinka okamžitě vystřelila na první příčku ve finském žebříčku prodejnosti), na které jsem byl zvědavý i já.
Naší zcela zásadní, dokonce až kruciální otázkou je to, zdali “Unholy Savior” dokázalo udržet laťku nastavenou svým eponymním předchůdcem a zdali se opětovně jedná o tak zábavnou a našlapanou jízdu. Hudebně se nezměnilo takřka nic, tudíž se opětovně jedná o formálně blbý heavy metal, který po vás bude metat jedno klišé za druhým, ale přesně to jsem čekal, a abych byl skutečně upřímný, vlastně jsem to takhle i chtěl, protože právě tohle na “Battle Beast” tak parádně fungovalo. Stejně tak jsem se těšil i na další porci skvělého vokálu již zmiňované zpěvačky Noory Louhimo, která je prostě výborná a vládne jak příjemným sametovým hlasem, tak i řízným rockovým chraplákem. A i to je na “Unholy Savior” na svém místě. Jednoduše řečeno, Battle Beast se technicky vzato neuhnuli ani o píď (což by v tomhle konkrétním případě mělo být dobře)… a přesto všechno je novinka bohužel opravdu výrazně horší než “Battle Beast” (což je už je samozřejmě špatně).
Stejně pocitové jako určení toho, co je a co není agro, je i ten rozdíl mezi “Unholy Savior” a “Battle Beast” vlastně spíš pocitovou záležitostí, protože na první poslech oba ty počiny neznějí nijak zvlášť odlišně, pokusím se to ovšem nějakým způsobem vysvětlit. Důvod, proč u mě “Battle Beast” takovým způsobem bodovalo, je vlastně docela jednoduchý… navzdory veškerému klišé a zdánlivému vidláctví z toho totiž byla cítit ohromná radost z hraní, plynulo to strašně lehce, přirozeně a bylo to v dobrém slova smyslu naprosto extrémně vlezlé a chytlavé. Finové hned od prvních vteřin začali střílet jednu parádní hitovku za druhou, doslova sypali z rukávu návykové refrény a šlapalo jim to po čertech dobře. Když prostě slyším tak skvělé pecky jako “Let It Roar”, “Out of Control”, “Out on the Streets”, “Neuromancer”, “Over the Top” nebo “Black Ninja”, tak upřímně dlabu na to, že je to objektivně vzato kravina, protože mě to baví takovým způsobem, že jsem ochoten to odpustit. A tohle je přesně to, co “Unholy Savior” tak zoufale, opravdu zoufale postrádá…
Onu lehkost, díky níž “Battle Beast” fungovalo, totiž na novince takřka neslyším. Když trochu přivřu očko, tak jedinými písničkami, z nichž mám podobně dobrý pocit jako z minulého alba, jsou třetí “I Want the World… and Everything in It”, jejíž refrén má právě ty pověstné koule, které tam jinak postrádám, a sedmá “Touch in the Night”, jež se nese v trochu odlehčenějším duchu, Noora v ní nechá stranou svůj rockový ječák a zpívá pouze čistě. Docela v pohodě je ještě “Push It to the Limit”, což je ale jen bonus na limitované edici a ještě navíc předělávka od zpěváka Paula Engemanna (původní song jen tak mimochodem pochází ze soundtracku z kultovního bijáku “Scarface” s Al Pacinem v hlavní roli). Když budu hodný a budu počítat i tohle, jsem na třech kouscích – z dvanácti. A to ani nemluvím o tom, že tyhle vrcholy “Unholy Savior” se na hitovky minulé desky zmiňované v předchozím odstavci nechytají ani zdaleka.
Netvrdím, že zbytek je úplně na vyližprdel, třeba titulní věc “Unholy Savior” nebo desítka “Far Far Away” se dají poslechnout celkem v pohodě, aniž by z toho člověk dostal osypky, ale prostě už to není úplně ono – prostě se to jen dá poslechnout, ale žádná velká zábava to není. Stejně tak musím z jistého úhlu pohledu ocenit, že ani pokusy o balady v podobě “Sea of Dreams” a “Angel Cry” nejsou žádné extrémní zvratky a také se dají poslouchat (čímž ale neříkám, že jsou to nějaká veledíla). Na druhou stranu, jsou tu i vyloženě nudné tracky jako “Lionheart” (proč je tohle sakra otvírák alba?) nebo “Madness” (proč je tohle sakra první singla alba?), zbytečnosti, jimž vévodí cosi jako mezihra “The Black Swordsman” a pseudo-epická (= klávesově pohádková) instrumentálka “Hero’s Quest”, nebo doslova otravné věci jako obyčejná a podprůměrná odrhovačka “Speed and Danger”, kterou nezachrání ani okaté citování Yngwieho Malmsteena v jedné pasáži, možná spíš naopak.
Nemá cenu chodit kolem horké kaše, protože “Unholy Savior” je skutečně zklamání jak kráva – jinak mluvit nelze, když na tak parádní placku jako “Battle Beast” naváže ledva průměrná nuda. Zatímco druhou desku budu s chutí točit i nadále, vím jistě, že “Unholy Savior” po dopsání téhle recenze okamžitě poletí do koše, protože ani ty dva, tři solidní songy nejsou natolik dobré, abych byl ochoten trpět ten zbytek. Nijak ovšem nezastírám, že mě tenhle výsledek upřímně mrzí, protože “Battle Beast” jsem si za tu dobu hodně oblíbil a od jeho pokračování jsem vážně něco čekal…
Battle Beast – Battle Beast
 |
| Země: Finsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 17.5.2013 Label: Nuclear Blast Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Jste připraveni na nadupaný finský mix heavy a power metalu? Máte rádi ženský chraplák, jak ho předvádí třeba Doro Pesch nebo Marta Gabriel z Crystal Viper? Potom by vás eponymní album (taky vám připadá, že poslední dobou mnohé kapely nejsou s názvy svých alb zrovna dvakrát originální?) finské šestky Battle Beast mohlo zaujmout. Já k němu přistupoval celkem bez zájmu, nakažen páně šéfredaktorovým pesimismem ohledně toho, co by tak asi kapela s tak blbým jménem a patřičně rychlokvašenou kariérou, odstartovanou soutěží na festivalu ve Wackenu a gradující podpisem u Nuclear Blastu, mohla předvést. Byl jsem však nakonec nečekaně mile překvapen.
90% (ne-li ještě víc) mého dojmu z Battle Beast tvoří hlas zpěvačky Noory Louhimo. Ta do kapely přišla až v roce 2012, tedy před tímto albem, které je druhé v pořadí v diskografii skupiny, když nahradila původní hlas kapely Nitte Valo. Zapátral jsem v minulosti a zjistil, že Nitte byla také výjimečná žena za mikrofonem, u které by jeden kolikrát nepoznal, že nezpívá jeden z těch osmdesátkových “no balls” metalových zpěváků. Za song “Show Me How to Die” ji dokonce někteří fanoušků pasovali na Diovu reinkarnaci. To je možná trochu přehnané, nicméně pusťte si to a zkuste si na chvíli představit, že nevíte, že to zpívá žena…
To už je ale pryč, Nitte náhle odešla z kapely věnovat se rodinnému životu a zbylí chlapci museli hledat náhradu, kterou našli v podobě mladé plavovlásky Noory. Co můžu soudit, tak tahle slečna zní úplně jinak, ovšem vůbec to není na škodu, naopak. Zvládá zpěv andělským dívčím hláskem, ze kterého v příští sloce rázně přejde do chrapláku a heavy metalového ječáku. Očividně žensky znějícího, ale to je právě to, co se mi na kapelách podobného ražení líbí. Prim mezi všemi takovými bandami hrají v mém povědomí polští Crystal Viper, proto je s dovolením použiju pro srovnání.
Na rozdíl od Crystal Viper trošku chybí nápady v instrumentální sféře. Výrazné riffy, jaké utvářejí třeba “Island of the Crystal Skull”, tu nějak nenacházím. Natož nějaký baladický klávesový podklad, jako má taková “Sydonia Bork”. Hudba prostě nějak plyne, hoši do toho buší a hrabou do strun, sem tam nějaké to sólo, ale stejně jsou všechny reflektory a veškerá pozornost upřeny na zpěvačku v popředí. Přitom platí, že mě Noora Louhimo opravdu rajcuje, a to nejen od pohledu na fotku, ale hlavně proto, že její “hlásek” je fakt Něco s velkým “N”.
Přijde mi, že oproti úplně “klasickému” heavy metalu, na který jsou leckde Battle Beast pasováni, je tu příliš mnoho klávesového pozadí, které mi přijde mnohem spíš power metalové – třebas hned intro k úvodní “Let It Roar” je jako vystřižené z repertoáru nejpowermetalovějších finských power metalů à la Dreamtale či Celesty. Kytarová sóla (ne, že by jich byl zrovna přehršel) a především zpěv Noory ovšem nikoliv.
Kdybych snad ještě po první skladbě pochyboval, jestli se mi to líbí, tak přichází “Out of Control” a její refrén, kde Noora kombinuje čistý zpěv ve sloce (tady jsme opět v power metalu) s neskutečně povedeným chraplákem v refrénu, který si mě získal naprosto a zcela. Tohle schéma se v následujícím průběhu často opakuje – nenápadná a klidná sloka versus gradující “heavy” refrén. Songy jsou spíš kratší než delší, tudíž moc nedochází k nějakým instrumentálním orgiím (což ostatně koresponduje s tím, co jsem už k hudbě uvedl dříve). Běžné schéma “intro-sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-víckrát refrén-konec” tu taky není nic neobvyklého, spíš naopak.
Sem tam se kapela přeci jen pokouší o jakousi hudební změnu a invenci – v “Neuromancer” pár samplů a efektů navozujících (snad?) sci-fi atmosféru, momenty akustické kytary v “Into the Heart of Danger”, flétna v kratší instrumentálce “Golden Age” (kterou bych mimochodem zmínil i jako další důkaz power metalových tendencí, protože ač je to celkem pěkná kompozice, tak s hevíkem to nemá společného zhola nic), ale všechno to jsou spíše výjimky potvrzující pravidlo, že většinu času panuje hudební průměr a šeď.
Výsledkem je relativně průměrné album na pomezí heavy a power metalu, jakých tu už byly a budou tisíce, ovšem ne s takovou zpěvačkou, jako je Noora Louhimo. Její účast posouvá celé dílo o několik pater výš a já nemůžu nedat žádnou nižší známku než sedm – 5/10 chlapcům za hudbu, 9/10 za zpěv, kterým jsem vskutku upřímně fascinován, a jsme na svém. Jako nejlepší vály bych vybral “Out of Control”, “Raven” a “Black Ninja”, ale většina má alespoň něco do sebe, přinejmenším co se zpěvu týče. Fandům heavy metalových kapel s ženskou frontmankou (nebo je to snad frontwoman?) nelze než doporučit, Noora stojí za to.
Další názory:
Upřímně si nepamatuji, že bych Battle Beast až takhle hanil (nicméně je to možné – paměť už mi neslouží jako kdysi), jak zmiňuje kolega, ale je zcela jistě pravda, že jsem k desce přistupoval s očekáváním klasického agro metalu, který bude stát za kravské lejno, že dám maximálně 5 bodů a půjdu si pustit něco jiného. Jenže – chyba lávky! I pro mě se “Battle Beast” stalo hodně velkým překvapením, které sice formálně oním vidláckým metalem opravdu je, jenže tak neuvěřitelně zábavným, až se sám divím. Nemůžu si pomoct, ale to album mě prostě chytilo a opravdu upřímně mě baví. A zcela paradoxní na tom je, že místy je to prachsprostá vykrádačka kapel jako HammerFall (při některých riffech nebo sborových zpěvech jako by člověk poslouchal švédské kováře osobně) nebo Sabaton (hlavně co se kláves týče), což je obzvláště vtipné díky tomu, že samotné Sabaton poslouchat v podstatě nevydržím, kdežto jejich (částečná) kopírka Battle Beast mi prostě přijde super. A také více méně souhlasím s tím, co kolega nezapomněl zopakovat téměř v každém odstavci své recenze – opravdu na tom nese hodně velký podíl fantastická zpěvačka, jež má prostě koule (myšleno obrazně – doopravdy jsem to vážně nekontroloval). Jak říkám, nečekal jsem vůbec nic a dostal hodně fajn album, které mě opravdu mile překvapilo.
H.
Winter Masters of Rock 2012
 |
| Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Battle Beast, Cradle of Filth, Darkend, Fueled by Fire, God Seed, Kreator, Morbid Angel, Nile, Rotting Christ, Sonata Arctica Akreditaci poskytl:
|
Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.
Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.
Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.
Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.
Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.
Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.
Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.
Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.
Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.
O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.
Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.
Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.