Polská Батюшка, verze vedená Bartłomiejem Krysiukem, vydá 19. března nové EP „Царю небесный“. Těšit se můžete na šest písní („Письмо I“ až „Письмо VI“). CD i LP zaštítí Witching Hour Productions.
Archiv štítku: Batushka
Batushka: nové EP
Polští blackmetalisté Batushka, verze Bartłomiejem Krysiukem, vydají 7. srpna u Witching Hour Productions nové EP „Раскол“. Následují přehrávače s písněmi „Ирмос II“ a „Ирмос III“.
Koncertní eintopf – leden 2020
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Já si v lednu hodlám válet koule a na koncerty seru, ale abyste neřekli, aspoň jeden tu doporučím. Poslední deska Poláků Entropia s názvem „Vacuum“ je vesměs povedená a moc nepochybuju o tom, že bude fungovat i živě. Pokud tedy nejste lenoši jako já, mohlo by vám to stát za zvážení.
Metacyclosynchrotron:
Fanoušci hlukových kejklí a mystérií by mohli vzít za vděk koncertem, který se odehraje v prostorech ostravského Docku, což je bar u Sýkoráku nacházející se pod známějším Barrákem. Háčko se o létajícím cirkusu v recenzi „Stalinist God“ vyjádřil jako o nejzajímavější tuzemské hlukové formaci a Magadan je power electronics zlo s posedlým ženským vokálem. Stačí to jako doporučení?
Od vydání „Litourgiya“ razím názor, že se jedná o průměr s pár výraznými pasážemi a jedním skutečně svěžím a dobře zpracovaným aspektem (vokály), který si nabytou pozornost opravdu nezaslouží. „Панихида“ jsem neslyšel a měnit to asi nebudu. Každopádně bych neměl morální problém Derphově Báťušce zaplatit za lístek, za druhé budu rád, když se v Barráku objeví dost lidí a klub na tom něco trhne, a hlavně zde hrají polští Embrional, kteří na svých třech deskách nabídli opravdu výživnou porci sirnatého a stále sofistikovaného Death Metalu, který určitě osloví fanoušky kapel jako Azarath nebo Immolation. Ne, že by to byla první liga, ale kapela by za vidění měla stát, rozhodně teda víc než Батюшка, cha cha.
Cnuk:
Z koncertů pro nadcházející měsíc mě zaujaly dva. Tím první je vystoupení punkových legend UK Subs v pražském Rock Café. V kapele pamatující počátky tohoto žánru je z původních členů pouze nestor Charlie Harper, ale i přesto by to nemuselo být úplně marné. Tím druhým koncertem je deathmetalová seance na Sedmičce v podání Bastard Grave, Assumption a Sněti. Novinka Bastard Grave, „Diorama of Human Suffering“, je vcelku příjemnou doktrínou severského řemesla, stejně tak doomovější Assumption se v předminulém roce s deskou „Absconditus“ nepředstavili v nijak špatném světle. Rovněž si to koleduje o solidní záležitost.
Dantez:
V lednu se za hudbou mimo Ostravu nejspíše nevydám. S největší pravděpodobností ale navštívím grindový večírek v Barráku, kterému budou vévodit švédští Rotten Sound. Pár dní zpět se přímo pod Barrákem odehraje hlukovo-ambientní hra pod vedením Uncle Grasha’s Flying Circus za neméně zajímavého doprovodu. S ohledem na to, co se za styl muziky do Ostravy dováží, je tato varianta o parník zajímavější.
Батюшка – Панихида
 |
|
Země: Polsko Tracklist: Hrací doba: 42:11
|
Je docela zajímavé, jak často se stává, že se členové jedné kapely rozhádají a všichni chtějí pokračovat pod tím samým názvem. Dost často se i stává, že simultánně existují dvě inkarnace skupiny se stejným jménem a obě koncertují a/nebo vydávají alba, dokud jejich spory nerozštípne soudní rozhodnutí. Někdy si jedni pacholci musejí založit úplně jiné projekty, jindy z toho vznikají nové verze s příponami jako Inc., A.D., of Fire nebo předponami jako Nějakej Debil‘s bla bla.
Většinou se to ale stává u kapel, které už mají něco za sebou a stojí za nimi množství oddaných fanoušků; prostě v případech, kdy se o to jméno vyplatí bojovat, ať už z důvodů finančních či kvůli prestiži (případně obojím). O to víc překvapilo, že Poláci Батюшка se dokázali pohádat už po první desce. Byť je samozřejmě evidentní, že jejich debut „Литоургия“ vyvolal značný ohlas (ponechám na vašem uvážení, zdali oprávněně) a že formace měla docela našlápnuto.
Nevím, nakolik je nutné se tu prohrabávat bulvární žumpou, která v posledních měsících plnila obsah metalových médií. Z formálních důvodů řekněme pouze to, že na jedné straně stojí kytarista Krzysztof Drabikowski, jenž kapelu dle všeho vymyslel a byl jejím hlavním skladatelem, a na straně druhé zpěvák Bartłomiej Krysiuk, jenž také zaštítil vydání „Литоургия“ na svém labelu Witching Hour Productions a staral se o organizační záležitosti.
Těžko soudit, kdo z těch dvou je víc nebo míň v právu, protože asi nikdo z nás do celé záležitosti nevidí v plné míře. Můj osobní dojem je prakticky totožný s názorem většiny (kde názor většiny odpovídá mému empirickému pozorování reakcí na internetu), a sice že Батюшка by měla patřit Drabikowskimu jakožto zakladateli a skladateli a že Krysiuk se pokusil si formaci přivlastnit. Nechci ale nikomu nic podsouvat a také se ve svých dojmem mohu mýlit, protože jak už bylo řečeno, kdo ví, co se v zákulisí odehrálo doopravdy. Nehledě na to, že „Литоургия“ hudebně zas takový zázrak nebyla a že její primární zajímavost plynula z vokálů (paradoxně ne těch sólových) a religiózního nádechu.
Tak či onak, současná situace je taková, že nyní vedle sebe existují dvě verze kapely se stejným názvem, přičemž v čele každé z nich stojí jeden z výše jmenovaných borců. Oba si také na letošek připravili nová alba, přičemž jako první, v tomto případě „Панихида“, jej pustil do světa Drabikowski. Krysiukova verze se chystá vydat desku „Hospodi“ 12. července. Což by mohlo být ještě interesantní, jelikož polský soud již vydal předběžné nařízení, které Krysiukovi zakazuje vydávat a koncertovat pod jménem Батюшка, dokud se situace neurovná.
Trochu paradoxně ale začnu s Krysiukem, jehož inkarnace Батюшка prozatím vypustila jednu skladbu „Полунощница“. Z té lze vycítit snahu dát co nejvíc na odiv ty prvky, které kapelu odlišily, nejspíš až zbytečně moc, protože se tak děje na úkor metalové složky, protože ta je naopak tupá a dvojnásob ji posílá do pekel plochý zvuk. Ale jde prozatím o jeden song, takže na soudy je možná ještě brzo.
Říkám to nicméně z toho důvodu, že v tomto srovnání je o to víc na „Панихида“ slyšet, kdo stál za hudební stránkou. Kytarová práce na novém albu je rozpoznatelná a zjevně navazuje na to, co započalo na „Литоургия“. Na druhou stranu, Drabikowski citelně omezil výrazné religiózní elementy a soustředil se především na metal. Což je na jednu stranu sympatické a lze to chápat i jako snahu se nějak vymezit vůči dřívější podobě s Krysiukem, ale na druhou stranu se tím tato Батюшка trochu odsuzuje k větší zaměnitelnosti a ještě asi nechtěně odhaluje již tušenou skutečnost, že v samotném jádru se diplomaticky řečeno skutečně nejedná o žádný zázrak.
Nechci vzbudit dojem, že „Панихида“ na atmosféru pravoslavné církve rezignovala úplně. Pořád se tu a tam objeví nějaké ty chóry a další píčovinky. Jde ovšem o minoritní část hrací doby. Většinu času vyplňuje ničím zajímavý a vesměs bezkrevný black metal, který vlastně neurazí, ale jedním uchem jde dovnitř a druhým ven. Že by zanechal hlubší dojmy, což by člověk u takto laděné záležitosti asi naivně čekal, to rozhodně ne. I „Литоургия“ ve mně zanechala rozumnější pocity, a to musím zdůraznit, že čas odhalil, o jak nevýjimečnou nahrávku se jedná, a že veškerá její zajímavost plyne z jediného originálního prvku, na němž to celé stojí a padá. „Панихида“ dobrovolně potlačila i tuhle zajímavost, čímž se definitivně odsuzuje přinejlepším k průměru.
Vtipné na tom je, že soudě dle onoho jednoho prozatím zveřejněného songu je Drabikowskiho vize stále o parník zajímavější než ta Krysiukova, což ale neimplikuje, že by snad „Панихида“ sama o sobě byla skutečně zajímavá. Obávám se však toho, že tato deska bude zbytečně vynášena do nebes už jenom kvůli určitému morálnímu aspektu, přestože o skutečné podobě věcí a eventuální legitimnosti takového etického mandátu vědí všichni kromě přímo zúčastněných naprosté hovno. Za mě je nicméně „Панихида“ dost nuda.
Brutal Assault 22 (středa)
 |
|
Datum: 9.8.2017
|
Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.
Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko
Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.
Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.
Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.
Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.
Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.
Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.
Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.
Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.
Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.
Cnuk: The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.
Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.
Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s Hammer s Boris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?
Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.
Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!
Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.
Onotius: Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.
Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.
Batushka: videoklip
Polská Batushka (nebo Батюшка, chcete-li) zveřejnila svůj první oficiální videoklip. Natočen byl ke skladbě „Ектения IV: Милость“ z debutové desky „Литоургия“, jež vyšla koncem loňského roku. Sledujte na YouTube.
Prague Death Mass III (pátek)
 |
|
Datum: 16.9.2016
|
Do klubu vcházím během přestávky mezi Shrine of Insanabilis (prý výborný koncert) a Darvaza, kteří pomalu začínali zvučit a v mezičase pouštěli z repráků zacyklený sampl připomínající bzučení much (nejspíš prodloužené intro „A Hanging Sword“). V mezičase jsem si od přátel například vyslechnul, že Occultation zahráli super cover Death SS, ale nejčastější poznámkou bylo, jak na hovno byl zvuk a že jsem tedy o moc nepřišel.
Kmenové kapelní duo Darvaza, Omega (Gionata Potenti z milionu kapel) & Wraath (One Tail, One Head, Celestial Bloodshed a další), samozřejmě na pódiu nestálo samotné. Nejsem si s tím sice jistý na 100 %, ale přišlo mi, že až na dvě výjimky stála na pódiu koncertní sestava Deathrow, což by pro někoho mohla být záruka kvalitně odehraného vystoupení. A první koncert Darvaza nepochybně takový byl a ještě víc. Hudba předvedená na dosud vydaných titulech EP „The Downward Descent“ a sedmipalci „The Silver Chalice“ není převratná. Prostě se jedná o jednoduchý, přímočarý true sekec a prohlášením „Tohle byl opravdový Black Metal“ by se dal snadno shrnout i samotný koncert.
Když se roztáhly zdobené závěsy clonící scénu, na pódiu stál čelem k bubeníkovi Omega s kytarou a pomalu rozehrával první riffy „A Hanging Sword“. Ostatní hudebníci došli na pódium postupně (přítomnost druhého kytaristy jsem třeba zaregistroval až u druhé skladby), ale nejvíce pozornosti na sebe po svém příchodu logicky poutal frontman Wraath. Jeho projev nebyl tak divoký, jako když stojí v čele One Tail, One Head, ale přesto měl tento „ďáblo-člověk“ nepopiratelné charisma a výborný hlas. Darvaza se postupně propracovali veškerým svým vydaným materiálem (vyjma „Tenebrae“) a set kulminoval s výbornou „Silver Chalice“, kterou vedl jednoduchým, ale poutavým zpěvem sám Omega, Wraath tentokrát jen sekundoval a tvářil se posedle. Velice dobrý set (pro některé mé známé dokonce festivalový top) trochu kazil jen přebuřený zvuk (v riffech se naštěstí dalo orientovat) a poměrně vlažná reakce publika. I když je nutné říci, že po neverbálním hecování Wraatha („tak se kurva trochu hýbejte“) se nějaký ten bordel strhnul.
Následující Sinmara špatný zvuk již doslova dojebal. Stál jsem vzadu, uprostřed i „vepředu“ (úplně vepředu jsem to z lásky pro svůj hluch raději neriskoval) a po většinu času jsem slyšel hlavně kombo vokálu, bicích a basy. Basák a bubeník Sinmara jsou sice super, ale kytary by zde dle mého názoru přeci jen měly hrát prim. Vokalista mi svým silným a srozumitelným hlasem dělal jen radost, jelikož kolikrát jsem se v skladbách zorientoval i díky textům. Ale pořádně se do hudby vcítit a užít si ji, byl prostě kurva problém. Nemýlím-li se, tak koncert Sinmara otevřela nová skladba a pak se postupně pokračovalo skrz „Aphotic Womb“. „Cursed Salvation“ a „Verminous“ jsem si ještě s notnou dávkou fantazie užil (ty parádní kytarové linky jsem si domyslel), ale když jsem prostě neslyšel onu výbornou, mrazivou pasáž v „Shattered Pillars“ (Radiaaaaate! Daaaaaarknesssss!), tak jsem na to vymrdal, šel se na chvíli zchladit a závěr setu s „Terratoid Crossbreed“ & „Mountains of Quivering Bones“ zhlédnul zpovzdálí s pivem v pracce. Koncert Sinmara pro mě kolísal někde mezi „meh“ a „ok“, ale vím, že opáčko (s lepším zvukem samozřejmě) bych si dal milerád.
Většinu Batushky jsem raději projedl, ale ze zvědavosti jsem se uráčil vypadnout od talíře trochu dříve a zhlédnout aspoň tři závěrečné skladby. Jejich koncert nebyl nijak špatný, vlastně mě pouze utvrdil v mém názoru, že se jedná o průměr se zajímavým nápadem. Mou pozornost rozhodně upoutal výborný bubeník a řekl bych, že vokální party byly také odzpívané velice dobře (alespoň se mi příjemně poslouchaly). Vizuálně byla Batushka rovněž fajn. Pominu, že se jedná z velké části o vykrádačku všeho možného, co je zrovna v kurzu, ale ty róby společně s maskami prostě hezké byly. Směšný ovšem byl onen hmatatelný nedostatek autentičnosti. No, když se hlavní vokalista pomalu sunul po okraji pódia a teatrálně fanouškům v předních řadách cpal do ksichtu obrázek zdobící jejich debut, tak jsem se prostě musel nahlas zasmát. Škoda, že jim to lidi tolik žerou, dle některých názorů stál největší dav právě na ně, což já ovšem nemohu potvrdit, ani vyvrátit. Víte, ale co byla největší prdel (alespoň pro mě osobně)? Ten brutální kontrast mezi strojenou „cool-occult“ pózou Batushka a skutečným peklem, které následovalo poté…
Prvně trochu bokem. Mám rád texty Irkallian Oracle, rád si přečtu rozhovor s někým z kapely, protože pánové evidentně „ví a znají“, ale z desky mě hudba nikdy nedokázala oslovit, tak jak bych si přál. Kdysi zakoupený debut jsem pak věnoval někomu, koho Irkallian Oracle doopravdy baví. Ale po pátečním ZLU mám nutkání svůj postoj přehodnotit.
Pár dní před koncertem mě trochu zamrzela informace, že s kapelou nevystoupí na base VK (Vassafor, Terror Oath, Temple Nightside), což zapříčinilo, že Irkallian Oracle hráli jen s jednou kytarou. No ale veškeré pochyby apod. ze mě spadly asi už po první minutě úvodní skladby (myslím, že to byla „Conjuring the Expulsed“). Vzhledem k výše napsanému se nemohu zaručit za setlist, ale jistě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že se kapela věnovala především (ne-li rovnou výhradně) novému albu „Apollyon“. Jistý jsem si ale pouze skladbami „Reflections“, „Apollyonic Enstasis“ a uvedenou „Conjuring the Expulsed“.
Absence jedné kytary nakonec Irkallian Oracle nijak neuškodila. Zvuk byl opět přebuřený, zde ovšem hlasitost hrála perfektně do karet. Kapela prostě drtila, ničila a hlavně emanovala dosti silnou auru, kterou bych možná ani nenazýval jako „temnou“. Že se ale momentálně ve Futuru dělo něco „nenormálního“, muselo být jasné každému, kdo viděl, slyšel a cítil. Sám jsem byl až na pár krátkých výjimek (díky insta-metalisti!) maximálně ponořen do vystoupení. Chvíli uhranut zelenými plameny svíček, jindy hrou kytaristů, ale nejvíce pozornosti na sebe strhával vokalista nejen se svým zvěrským, šíleným vokálem, ale i hrou na doprovodné nástroje. Pokud jste si dříve, třeba u fotek, kladli otázku, zda jsou ony extra instrumenty (vcelku klasický zvon, něco jako tamburína a tibetská mísa) naživo opravdu nutné, tak vězte, že dělají opravdu hodně. Jednoduchá, ale účelná image, společně s hudbou a dalšími aspekty, dávaly mnohdy zapomenout, že na pódiu stojí lidé z masa a kostí a já úspěšně zapomínal, že existuje něco jako realita kolem. Jeden ze čtyř osobních vrcholů festivalu a dost možná ten nejvyšší.
Profanatica byla rovněž výborná a bez keců jedna z nejlepších kapel festivalu. Nekrojeptišky s basou a kytarou se široce rozmachovaly svými nástroji, ale pozornost přítomných jistě strhávala hlavně Jeho Nesvatost Paul Ledney. Nevadilo, že působil, jako by ani neuměl hrát; Set Profanatica odtřískal a hlavně odeřval naprosto perfektně. Setlist se věnoval spíše starším skladbám (Vybavím si „As Tears of Blood Stain the Altar of Christ“, „Final Hour of Christ“, „Heavenly Father“ a samozřejmě „Weeping in Heaven“ a „I Arose“, mám dokonce pocit, že zazněla dokonce i „avantgardní“ „Nazarene Decomposing“, hehe), z novějších dostaly prostor hlavně songy ze „Sickened by Holy Host“, jeden nebo dva kousky zazněly i z „Profanatitas de domonatia“, ale z posledních třech regulérních desek kapela nezahrála nic, což je podle mého názoru škoda. No, ale i tak byl rouhavý primitivismus Profanatica naprosto megabrutální a skvělý. Ledney občas ohlásil song, jednou se rozpovídal o tom, jak se do Prahy přijeli rouhat, a bušil do lidí jeden song za druhým. Povzbuzeni pódiovým masakrem všeho hudebního se lidi pod ním mydlili o sto šest k viditelné otrávenosti některých citlivějších kousků, které na festival dorazily asi omylem. Závěr bych už přenechal slovům klasika: I VOMIT ON GOD’S CHILD!!!!!!!
Malá zajímavost: Byť byli slované na festivalu v menšině, hádejte, kdo dělal největší bordel? :-)
Raventale, kteří byli přesunuti z úvodu čtvrtka na závěr pátku z důvodu odřeknutí účasti Lamia Vox, se s nevděčnou pozicí poslední kapely dne rvali se ctí. Chvíli jsem kapelu sledoval a docela se mi líbila, ale odpočinek už byl naprosto nezbytný a neodkladný, takže jsem to vzdal.
Souhrnné info o Gothoom 2016
Extrémny metal bude mať aj v roku 2016 na Slovensku svoj sviatok. Najväčší domáci festival orientovaný na najtvrdšie žánre sa opäť odohrá v nádhernom prostredí Ostrého Grúňa. Tu sa zíde nielen to najlepšie z domácej scény, ale aj veľké množstvo zaujímavých zahraničných hostí.
Tí samozrejme reprezentujú aj headlinerov už siedmeho pokračovania tohto neustále sa rozvíjajúceho festivalu. Tentokrát medzi nimi objavíme legendy grindcoru NAPALM DEATH, formáciu, ktorá dala tvár tomuto žánru, no aj po 35 rokoch patria k najlepším živým kapelám. Podobne legendárny status majú aj holandskí ASPHYX a my sa môžeme tešiť na ich valivý death metal. Z tej čiernejšej metalovej strany k nám zase prídu MARDUK, so svojím neľutostným, a ROTTING CHRIST zase s atmosférickým black metalom.
So šialenou show príde aktuálna deathgrindová špička CATTLE DECAPITATION, devastujúci a nekompromisný death metal zo severu prinesú BLOOD RED THRONE, melodický death/black zase GRAVEWORM, svoju originálnu kombináciu death/doomu s pravoslávnymi chorálmi predstaví tajomná partia pútajúca čoraz viac pozornosti, BATUSHKA, primárne energie zhmotnené v špinavom death/blacku vykúzli švajčiarske duo BŐLZER, post black zastúpia HARAKIRI FOR THE SKY.
Vzhľadom na to, že Gothoom si kladie za úlohu podporovať aj kapely zo Slovenska a Čiech, výber tohto najlepšieho z oboch krajín bude pestrý. Nebudú chýbať AHUMADO GRANUJO (s exkluzívnou show), GUTALAX, MALIGNANT TUMOUR, DOOMAS, INFERNO, ATTACK OF RAGE, INFER, OBLITERATE, PERVERSITY, BRAINSCAN, GALADRIEL, MORTALLY INFECTED, ANIME TORMENT, HOLOTROPIC, MAJSTER KAT, NEVALOTH a mnohí ďalší.
Prvý skrátený deň bude špeciálne zameraný na black metal, ďalšie dva dni bude tvoriť plnofarebná koláž všetkých tvrdometalových odnoží pod slnkom. To všetko v obkolesení nádhernej slovenskej prírody a v príjemnej rodinnej atmosfére plnej podpory a priateľstva. V diári každého metalistu teda musí byť v dňoch 21. až 23. júla vyznačený výlet do hôr spojený s poriadnou dávkou metalu. Gothoom productions a Gothoom, edícia 7, privítajú všetkých s otvorenou náručou!
[tisková zpráva]
Batushka – Litourgiya
 |
| Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 4.12.2015 Label: Witching Hour Productions Tracklist: Hrací doba: 41:13 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (Skvrn):
Čas od času jsme svědky náhlých vzestupů. Ten či onen projekt okamžitě vylétne, aniž byste se nadáli a mnohdy aniž byste věděli proč. Děje se tak každým rokem a ten loňský nebyl výjimkou. Jelikož dnes přijde řeč na black metal, setrvejme právě zde – takřka z ničeho vylétnuvších kapel je k nalezení celá řada. Asi úplně první mě napadne hype jménem Ghost Bath. Tihle vykukové se k úspěchu dostali diplomaticky řečeno rozporuplnou cestou. Ačkoliv se původně prezentovali jako čínská kapela, teprve během loňského roku na sebe práskli americký původ, konkrétně ten vymezený hranicemi Severní Dakoty. Ale což, lidé si je už pamatovat budou. Ostře vzhůru vylétla taktéž hvězda islandských Misþyrming, argentinského projektu Downfall of Nur nebo něžné tváře Myrkur, jež svou cestu za blackmetalovou slávou (v tomto případě mi jde to slovo obzvlášť do huby) započala již v roce 2014. Ke konci roku se ovšem objevilo ještě jedno jméno, které lze zařadit do této kategorie: Batushka.
Pakliže jste o polských Batushka přece jen neslyšeli, věřte, že jde o čerstvě vzniknuvší těleso. A rozhodně ne ledajaké. Stejně jako za Misþyrming, tak i za Batushka stojí známá, na blackmetalové scéně aktivně působící jména. Tedy údajně – jména trojice aktérů zůstávají bedlivě skryta. Nicméně vše ukazuje na nějaký vedlejšák (případě nový „hlavňák“) kohosi známějšího. Ale konec spekulacím, nemá to cenu, nakonec bychom se mohli dostat třeba i do té Číny. Živá vystoupení třeba časem pravdu odhalí, holt prsteny a tetování na rukou jsou svině, Ghost by mohli vyprávět.
Batushka dostalo do popředí všemožných blackmetalových zinů nejen ono tajemno kolem sestavy. Nechám-li teď stranou také hudbu, významnou službu v tomto ohledu prokázala především prezentace debutové desky. Jen obal „Litourgiya“ – zašlá, popraskaná pravoslavná ikona madony – vzbuzuje pocity tajemna, jež pak spekulace kolem sestavy okamžitě umocňují. Vše navíc působí velmi komplexním dojmem. K výše zmíněnému Batushka přidali ještě azbukou opatřené názvy skladeb (vzhledem k tematice zcela logicky), plus samozřejmě samotnou hudbu, která do prezentovaného konceptu elegantně zapadá a jíž se budeme v dalších řádcích už naplno věnovat.
Co asi nepřekvapí, je hudební základ desky. Ve zkratce řečeno, black metal na prvním místě a poté dlouho, dlouho nic. Sama kapela mluví o čemsi na způsob black/doomu, avšak já bych si v tomto případě dovolil oponovat a „Litourgiya“ označil za čistokrevnou blackmetalovou práci. Jasně, Poláci občas zvolní, ale doom metal, to asi úplně ne. Nejenže slyším blackmetalovou práci čisté krve (prosím jen v přeneseném slova smyslu), ale taktéž čistou zvukově. Kytarová složka i bicí jsou perfektně čitelné a právě po této stránce mi nesvatá trojice navozuje kolegy z Mgła.
Batushka však rozhodně není druhou polskou mlhou, oba spolky odlišují minimálně dva faktory. Začněme bicí sekcí, která je v případě Batushka mnohem přímočařejší, jednodušší a neobsahuje všemožné technické finesy, jež jsou jedním z hlavních rozpoznávacích prvků zamlžených krajanů. „Litourgiya“ v tomto hraje druhé housle a moc milá floskule „neurazí, ale ani nenadchne“ se vyloženě nabízí. Blast beaty, dvojdupka, jenže nic navíc. Druhým atributem, jenž Batushka hudebně odlišuje nejen od Mgła, ale také od jiných blackmetalových těles, je zpěv. Celé album pracuje s ostrým vokálním kontrastem. První hlasová poloha nepůsobí překvapivě – jde o řev. Vysoce položený, bestiální jakosti. Osobně mi úplně nevyhovuje a v hudbě působí vyloženě jako pěst na oko, ale pro zvýraznění kontrastu vlastně proč ne. Do role čirého protipólu se pak postavil vokál evokující právě církevní obřad, liturgii. Úplně neokoukaná věc, dílensky k tomu ještě excelentně provedená.
Sám si říkám, že chrámová vznešenost zpěvu je vlastně tím jediným, co činí Batushka originální. Duchovní zpěv byl ale do děje zapracován na rozdíl od řevu natolik organicky a nenásilně, že dojem z hudby dostává úplně jiný rozměr. Právě v tu chvíli do sebe začíná všechno zapadat – hudba, nábožensky laděný obal i azbukou psaný tracklist. Z „Litourgiya“ se tak víceméně díky jediné anomálii stává nejen deska v blackových souvislostech originální, ale také výrazně atraktivní.
Co samotné skladby? Popravdě řečeno, superlativů se neštítící fůra ohlasů mě chystala na výjimečnou věc, kteroužto jsem po stránce skladatelské, obávám se, nedostal. Možná jsem byl až příliš namlsán, ale pocitům mírného zklamání se nemám šanci ubránit. Zatímco řemeslná stránka na mě udělala dojem a disponuje čímsi navíc, „Litourgiya“ nabízí hudebně v mantinelech očekávaného nadprůměru jen takový standard. Kompozice pohybující se v tradičních blackmetalových vodách nejsou bez nápadu, zmíněný vokální kontrast je rovněž pozoruhodný, ale nápaditost kytar, na nichž by měla celá deska stát, není nejvyšší. Není taková, jakou bych při zmíněných ohlasech očekával.
Uznávám, že skvostných momentů jsem napočítal hned několik, avšak z druhé strany cítím citelně slabší kusy. Typický příklad hledejme hned na začátku. První i druhá „Ектения“ (jak se skladby na desce shodně jmenují) se poslouchají obstojně, osamoceně ve mně zanechávají nadprůměrný dojem, ale jelikož neobsahují mnohdy ani náznak něčeho na pozadí usazujícího, vzájemně i kvůli nižší variabilitě splývají. Ano, ano, k průměru mají z nadprůměrných übervod daleko, ale má-li být „Litourgiya“ počítána do první ligy, nemohu jinak. Takovýchto momentů přitom nalézám hned řadu. Opět se jedná o nadprůměrné kusy, které se skvěle poslouchají, jsou i zajímavé, ale k úplnému ideálu mi chybí větší jiskra.
Jiskru naopak nepostrádají přibližně čtyři kompozice, které jsou jedním slovem excelentní a v jejich případě si nedovolím jakkoliv lamentovat. Na mysli mám hlavně skvostnou druhou půlku alba (pasáž písní V až VII) a pak také vznešenou trojku. Zde je potenciál užitých atributů přetaven v maximum a v dost možná nejvýsostnější blackové skladby loňského roku. Bravo!
Každopádně čím víc „Litourgiya“ poslouchám, tím se jen a jen utvrzuji ve svém dojmu, jenž přetrvává od nějakého pátého poslechu. Pod vlivem bezbřeze kladných reakcí jsem čekal opravdovou extratřídu, k níž mi v případě Batushka ještě pár kroků schází. Polské těleso přišlo s propracovaným konceptem, skvělým čistým vokálem i nemalým počtem prvotřídních momentů, jenže při zohlednění hudebního celku mohu konstatovat „pouze” vysoký nadprůměr. Je třeba si ho vážit, ale nikoliv zběsile nadhodnocovat.
Druhý pohled (H.):
Bez výhrad s kolegou souhlasím v jedné věci – ten obrovský a nekritický hype téhle skupině opravdu mocně nesluší a naopak Polákům spíše škodí. Úplně logicky – ukažte mi případ, kdy nějaké kapele takovéhle bezbřehé adorování, mnohdy snad až bez sebemenší špetky soudnosti, slušelo. Osobně si na žádný takový nevzpomínám. A obzvláště u někoho Batushka s takovýmhle konceptem, zaměřením, vizuální prezentací a celkovou aurou to hodně zamrzí, že takový projekt nezůstal ukrytý jen fajnšmekrům, protože právě v téhle pozici by to zrovna těmhle Polákům náramně slušelo.
Na druhou stranu, není to pro mě zas až tak zásadní věc, aby mi to poslech vyloženě zkazilo a abych si „Litourgiya“ nemohl užít. A když dojde na lamání chleba, tedy skutečně na posouzení vlastních kvalit desky, tak tady bych si ve vší střízlivosti a s nezávislým úsudkem dovolil hodnotit klidně ještě o kousek výše než kolega.
„Litourgiya“ je totiž místy vážně síla a jisté momenty jsou opravdu sugestivní. Je pravda, že je zde několik chvilek, kdy Batushka nenabízejí úplný strop – jinými slovy, nejedná se o všudypřítomnou hudební extázi od A do Z – ale pořád je to hodně parádní a ty vrcholné nápady to šponují ohromně vysoko a zanechávají po sobě vážně mocný dojem. Jistě, v hlavní roli jsou tolik propírané vokály, z jejichž sakrálního majestátu plyne velká část síly „Litourgiya“. Já osobně však nemám problém asi s blackmetalovým vřískotem, ani s prací nástrojové sekce.
Když nic jiného, vše totiž hraje pro celek a jeho atmosféru. A právě ta je vskutku lahůdková a Batushka se s ní mohou bez obav chlubit, protože rozhodně mají čím. Když to tedy vezmu kolem a kolem, pak z mojí strany panuje rozhodně spokojenost – nikoliv bezbřehá, ale zcela jistě velká, jelikož se mi „Litourgiya“ skutečně líbí. Výrazná nahrávka, jejíž poslech si člověk určitě bude pamatovat.