Archiv štítku: Batushka

Brutal Assault 22 (středa)

Brutal Assault 22

Datum: 9.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): ARRM, Batushka, Boris, Cough, Fleshgod Apocalypse, Gorguts, Madder Mortem, Master’s Hammer, Metal Church, Mörkhimmel, Overkill, Root, The Amitty Affliction, The Dillinger Escape Plan, Wintersun, Wolves in the Throne Room

Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.

Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko

Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.

Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.

Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.

Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.

Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.

Root

Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.

Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.

Madder Mortem

Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.

Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.

Cnuk: The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.

Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.

The Dillinger Escape Plan

Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s HammerBoris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?

Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.

Master's Hammer

Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!

Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.

Onotius: Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.

Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.

Batushka


Prague Death Mass III (pátek)

Prague Death Mass III

Datum: 16.9.2016
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Batushka, Darvaza, Irkallian Oracle, Profanatica, Raventale, Sinmara

Do klubu vcházím během přestávky mezi Shrine of Insanabilis (prý výborný koncert) a Darvaza, kteří pomalu začínali zvučit a v mezičase pouštěli z repráků zacyklený sampl připomínající bzučení much (nejspíš prodloužené intro „A Hanging Sword“). V mezičase jsem si od přátel například vyslechnul, že Occultation zahráli super cover Death SS, ale nejčastější poznámkou bylo, jak na hovno byl zvuk a že jsem tedy o moc nepřišel.

Kmenové kapelní duo DarvazaOmega (Gionata Potenti z milionu kapel) & Wraath (One Tail, One Head, Celestial Bloodshed a další), samozřejmě na pódiu nestálo samotné. Nejsem si s tím sice jistý na 100 %, ale přišlo mi, že až na dvě výjimky stála na pódiu koncertní sestava Deathrow, což by pro někoho mohla být záruka kvalitně odehraného vystoupení. A první koncert Darvaza nepochybně takový byl a ještě víc. Hudba předvedená na dosud vydaných titulech EP „The Downward Descent“ a sedmipalci „The Silver Chalice“ není převratná. Prostě se jedná o jednoduchý, přímočarý true sekec a prohlášením „Tohle byl opravdový Black Metal“ by se dal snadno shrnout i samotný koncert.

Když se roztáhly zdobené závěsy clonící scénu, na pódiu stál čelem k bubeníkovi Omega s kytarou a pomalu rozehrával první riffy „A Hanging Sword“. Ostatní hudebníci došli na pódium postupně (přítomnost druhého kytaristy jsem třeba zaregistroval až u druhé skladby), ale nejvíce pozornosti na sebe po svém příchodu logicky poutal frontman Wraath. Jeho projev nebyl tak divoký, jako když stojí v čele One Tail, One Head, ale přesto měl tento „ďáblo-člověk“ nepopiratelné charisma a výborný hlas. Darvaza se postupně propracovali veškerým svým vydaným materiálem (vyjma „Tenebrae“) a set kulminoval s výbornou „Silver Chalice“, kterou vedl jednoduchým, ale poutavým zpěvem sám Omega, Wraath tentokrát jen sekundoval a tvářil se posedle. Velice dobrý set (pro některé mé známé dokonce festivalový top) trochu kazil jen přebuřený zvuk (v riffech se naštěstí dalo orientovat) a poměrně vlažná reakce publika. I když je nutné říci, že po neverbálním hecování Wraatha („tak se kurva trochu hýbejte“) se nějaký ten bordel strhnul.

Následující Sinmara špatný zvuk již doslova dojebal. Stál jsem vzadu, uprostřed i „vepředu“ (úplně vepředu jsem to z lásky pro svůj hluch raději neriskoval) a po většinu času jsem slyšel hlavně kombo vokálu, bicích a basy. Basák a bubeník Sinmara jsou sice super, ale kytary by zde dle mého názoru přeci jen měly hrát prim. Vokalista mi svým silným a srozumitelným hlasem dělal jen radost, jelikož kolikrát jsem se v skladbách zorientoval i díky textům. Ale pořádně se do hudby vcítit a užít si ji, byl prostě kurva problém. Nemýlím-li se, tak koncert Sinmara otevřela nová skladba a pak se postupně pokračovalo skrz „Aphotic Womb“. „Cursed Salvation“ a „Verminous“ jsem si ještě s notnou dávkou fantazie užil (ty parádní kytarové linky jsem si domyslel), ale když jsem prostě neslyšel onu výbornou, mrazivou pasáž v „Shattered Pillars“ (Radiaaaaate! Daaaaaarknesssss!), tak jsem na to vymrdal, šel se na chvíli zchladit a závěr setu s „Terratoid Crossbreed“ & „Mountains of Quivering Bones“ zhlédnul zpovzdálí s pivem v pracce. Koncert Sinmara pro mě kolísal někde mezi „meh“ a „ok“, ale vím, že opáčko (s lepším zvukem samozřejmě) bych si dal milerád.

Sinmara

Většinu Batushky jsem raději projedl, ale ze zvědavosti jsem se uráčil vypadnout od talíře trochu dříve a zhlédnout aspoň tři závěrečné skladby. Jejich koncert nebyl nijak špatný, vlastně mě pouze utvrdil v mém názoru, že se jedná o průměr se zajímavým nápadem. Mou pozornost rozhodně upoutal výborný bubeník a řekl bych, že vokální party byly také odzpívané velice dobře (alespoň se mi příjemně poslouchaly). Vizuálně byla Batushka rovněž fajn. Pominu, že se jedná z velké části o vykrádačku všeho možného, co je zrovna v kurzu, ale ty róby společně s maskami prostě hezké byly. Směšný ovšem byl onen hmatatelný nedostatek autentičnosti. No, když se hlavní vokalista pomalu sunul po okraji pódia a teatrálně fanouškům v předních řadách cpal do ksichtu obrázek zdobící jejich debut, tak jsem se prostě musel nahlas zasmát. Škoda, že jim to lidi tolik žerou, dle některých názorů stál největší dav právě na ně, což já ovšem nemohu potvrdit, ani vyvrátit. Víte, ale co byla největší prdel (alespoň pro mě osobně)? Ten brutální kontrast mezi strojenou „cool-occult“ pózou Batushka a skutečným peklem, které následovalo poté…

Batushka

Prvně trochu bokem. Mám rád texty Irkallian Oracle, rád si přečtu rozhovor s někým z kapely, protože pánové evidentně „ví a znají“, ale z desky mě hudba nikdy nedokázala oslovit, tak jak bych si přál. Kdysi zakoupený debut jsem pak věnoval někomu, koho Irkallian Oracle doopravdy baví. Ale po pátečním ZLU mám nutkání svůj postoj přehodnotit.

Pár dní před koncertem mě trochu zamrzela informace, že s kapelou nevystoupí na base VK (Vassafor, Terror Oath, Temple Nightside), což zapříčinilo, že Irkallian Oracle hráli jen s jednou kytarou. No ale veškeré pochyby apod. ze mě spadly asi už po první minutě úvodní skladby (myslím, že to byla „Conjuring the Expulsed“). Vzhledem k výše napsanému se nemohu zaručit za setlist, ale jistě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že se kapela věnovala především (ne-li rovnou výhradně) novému albu „Apollyon“. Jistý jsem si ale pouze skladbami „Reflections“, „Apollyonic Enstasis“ a uvedenou „Conjuring the Expulsed“.

Irkallian Oracle

Absence jedné kytary nakonec Irkallian Oracle nijak neuškodila. Zvuk byl opět přebuřený, zde ovšem hlasitost hrála perfektně do karet. Kapela prostě drtila, ničila a hlavně emanovala dosti silnou auru, kterou bych možná ani nenazýval jako „temnou“. Že se ale momentálně ve Futuru dělo něco „nenormálního“, muselo být jasné každému, kdo viděl, slyšel a cítil. Sám jsem byl až na pár krátkých výjimek (díky insta-metalisti!) maximálně ponořen do vystoupení. Chvíli uhranut zelenými plameny svíček, jindy hrou kytaristů, ale nejvíce pozornosti na sebe strhával vokalista nejen se svým zvěrským, šíleným vokálem, ale i hrou na doprovodné nástroje. Pokud jste si dříve, třeba u fotek, kladli otázku, zda jsou ony extra instrumenty (vcelku klasický zvon, něco jako tamburína a tibetská mísa) naživo opravdu nutné, tak vězte, že dělají opravdu hodně. Jednoduchá, ale účelná image, společně s hudbou a dalšími aspekty, dávaly mnohdy zapomenout, že na pódiu stojí lidé z masa a kostí a já úspěšně zapomínal, že existuje něco jako realita kolem. Jeden ze čtyř osobních vrcholů festivalu a dost možná ten nejvyšší.

Profanatica byla rovněž výborná a bez keců jedna z nejlepších kapel festivalu. Nekrojeptišky s basou a kytarou se široce rozmachovaly svými nástroji, ale pozornost přítomných jistě strhávala hlavně Jeho Nesvatost Paul Ledney. Nevadilo, že působil, jako by ani neuměl hrát; Set Profanatica odtřískal a hlavně odeřval naprosto perfektně. Setlist se věnoval spíše starším skladbám (Vybavím si „As Tears of Blood Stain the Altar of Christ“, „Final Hour of Christ“, „Heavenly Father“ a samozřejmě „Weeping in Heaven“ a „I Arose“, mám dokonce pocit, že zazněla dokonce i „avantgardní“ „Nazarene Decomposing“, hehe), z novějších dostaly prostor hlavně songy ze „Sickened by Holy Host“, jeden nebo dva kousky zazněly i z „Profanatitas de domonatia“, ale z posledních třech regulérních desek kapela nezahrála nic, což je podle mého názoru škoda. No, ale i tak byl rouhavý primitivismus Profanatica naprosto megabrutální a skvělý. Ledney občas ohlásil song, jednou se rozpovídal o tom, jak se do Prahy přijeli rouhat, a bušil do lidí jeden song za druhým. Povzbuzeni pódiovým masakrem všeho hudebního se lidi pod ním mydlili o sto šest k viditelné otrávenosti některých citlivějších kousků, které na festival dorazily asi omylem. Závěr bych už přenechal slovům klasika: I VOMIT ON GOD’S CHILD!!!!!!!

Malá zajímavost: Byť byli slované na festivalu v menšině, hádejte, kdo dělal největší bordel? :-)

Profanatica

Raventale, kteří byli přesunuti z úvodu čtvrtka na závěr pátku z důvodu odřeknutí účasti Lamia Vox, se s nevděčnou pozicí poslední kapely dne rvali se ctí. Chvíli jsem kapelu sledoval a docela se mi líbila, ale odpočinek už byl naprosto nezbytný a neodkladný, takže jsem to vzdal.


Souhrnné info o Gothoom 2016

Gothoom Open Air 2016Extrémny metal bude mať aj v roku 2016 na Slovensku svoj sviatok. Najväčší domáci festival orientovaný na najtvrdšie žánre sa opäť odohrá v nádhernom prostredí Ostrého Grúňa. Tu sa zíde nielen to najlepšie z domácej scény, ale aj veľké množstvo zaujímavých zahraničných hostí.

Tí samozrejme reprezentujú aj headlinerov už siedmeho pokračovania tohto neustále sa rozvíjajúceho festivalu. Tentokrát medzi nimi objavíme legendy grindcoru NAPALM DEATH, formáciu, ktorá dala tvár tomuto žánru, no aj po 35 rokoch patria k najlepším živým kapelám. Podobne legendárny status majú aj holandskí ASPHYX a my sa môžeme tešiť na ich valivý death metal. Z tej čiernejšej metalovej strany k nám zase prídu MARDUK, so svojím neľutostným, a ROTTING CHRIST zase s atmosférickým black metalom.

So šialenou show príde aktuálna deathgrindová špička CATTLE DECAPITATION, devastujúci a nekompromisný death metal zo severu prinesú BLOOD RED THRONE, melodický death/black zase GRAVEWORM, svoju originálnu kombináciu death/doomu s pravoslávnymi chorálmi predstaví tajomná partia pútajúca čoraz viac pozornosti, BATUSHKA, primárne energie zhmotnené v špinavom death/blacku vykúzli švajčiarske duo BŐLZER, post black zastúpia HARAKIRI FOR THE SKY.

Vzhľadom na to, že Gothoom si kladie za úlohu podporovať aj kapely zo Slovenska a Čiech, výber tohto najlepšieho z oboch krajín bude pestrý. Nebudú chýbať AHUMADO GRANUJO (s exkluzívnou show), GUTALAX, MALIGNANT TUMOUR, DOOMAS, INFERNO, ATTACK OF RAGE, INFER, OBLITERATE, PERVERSITY, BRAINSCAN, GALADRIEL, MORTALLY INFECTED, ANIME TORMENT, HOLOTROPIC, MAJSTER KAT, NEVALOTH a mnohí ďalší.

Prvý skrátený deň bude špeciálne zameraný na black metal, ďalšie dva dni bude tvoriť plnofarebná koláž všetkých tvrdometalových odnoží pod slnkom. To všetko v obkolesení nádhernej slovenskej prírody a v príjemnej rodinnej atmosfére plnej podpory a priateľstva. V diári každého metalistu teda musí byť v dňoch 21. až 23. júla vyznačený výlet do hôr spojený s poriadnou dávkou metalu. Gothoom productions a Gothoom, edícia 7, privítajú všetkých s otvorenou náručou!

[tisková zpráva]


Batushka – Litourgiya

Batushka - Litourgiya
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.12.2015
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
01. Ектения I: Очищение
02. Ектения II: Благословение
03. Ектения III: Премудрость
04. Ектения IV: Милость
05. Ектения V: Святый вход
06. Ектения VI: Уповане
07. Ектения VII: Истина
08. Ектения VIII: Спасение

Hrací doba: 41:13

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

První pohled (Skvrn):

Čas od času jsme svědky náhlých vzestupů. Ten či onen projekt okamžitě vylétne, aniž byste se nadáli a mnohdy aniž byste věděli proč. Děje se tak každým rokem a ten loňský nebyl výjimkou. Jelikož dnes přijde řeč na black metal, setrvejme právě zde – takřka z ničeho vylétnuvších kapel je k nalezení celá řada. Asi úplně první mě napadne hype jménem Ghost Bath. Tihle vykukové se k úspěchu dostali diplomaticky řečeno rozporuplnou cestou. Ačkoliv se původně prezentovali jako čínská kapela, teprve během loňského roku na sebe práskli americký původ, konkrétně ten vymezený hranicemi Severní Dakoty. Ale což, lidé si je už pamatovat budou. Ostře vzhůru vylétla taktéž hvězda islandských Misþyrming, argentinského projektu Downfall of Nur nebo něžné tváře Myrkur, jež svou cestu za blackmetalovou slávou (v tomto případě mi jde to slovo obzvlášť do huby) započala již v roce 2014. Ke konci roku se ovšem objevilo ještě jedno jméno, které lze zařadit do této kategorie: Batushka.

Pakliže jste o polských Batushka přece jen neslyšeli, věřte, že jde o čerstvě vzniknuvší těleso. A rozhodně ne ledajaké. Stejně jako za Misþyrming, tak i za Batushka stojí známá, na blackmetalové scéně aktivně působící jména. Tedy údajně – jména trojice aktérů zůstávají bedlivě skryta. Nicméně vše ukazuje na nějaký vedlejšák (případě nový „hlavňák“) kohosi známějšího. Ale konec spekulacím, nemá to cenu, nakonec bychom se mohli dostat třeba i do té Číny. Živá vystoupení třeba časem pravdu odhalí, holt prsteny a tetování na rukou jsou svině, Ghost by mohli vyprávět.

Batushka dostalo do popředí všemožných blackmetalových zinů nejen ono tajemno kolem sestavy. Nechám-li teď stranou také hudbu, významnou službu v tomto ohledu prokázala především prezentace debutové desky. Jen obal „Litourgiya“ – zašlá, popraskaná pravoslavná ikona madony – vzbuzuje pocity tajemna, jež pak spekulace kolem sestavy okamžitě umocňují. Vše navíc působí velmi komplexním dojmem. K výše zmíněnému Batushka přidali ještě azbukou opatřené názvy skladeb (vzhledem k tematice zcela logicky), plus samozřejmě samotnou hudbu, která do prezentovaného konceptu elegantně zapadá a jíž se budeme v dalších řádcích už naplno věnovat.

Co asi nepřekvapí, je hudební základ desky. Ve zkratce řečeno, black metal na prvním místě a poté dlouho, dlouho nic. Sama kapela mluví o čemsi na způsob black/doomu, avšak já bych si v tomto případě dovolil oponovat a „Litourgiya“ označil za čistokrevnou blackmetalovou práci. Jasně, Poláci občas zvolní, ale doom metal, to asi úplně ne. Nejenže slyším blackmetalovou práci čisté krve (prosím jen v přeneseném slova smyslu), ale taktéž čistou zvukově. Kytarová složka i bicí jsou perfektně čitelné a právě po této stránce mi nesvatá trojice navozuje kolegy z Mgła.

Batushka však rozhodně není druhou polskou mlhou, oba spolky odlišují minimálně dva faktory. Začněme bicí sekcí, která je v případě Batushka mnohem přímočařejší, jednodušší a neobsahuje všemožné technické finesy, jež jsou jedním z hlavních rozpoznávacích prvků zamlžených krajanů. „Litourgiya“ v tomto hraje druhé housle a moc milá floskule „neurazí, ale ani nenadchne“ se vyloženě nabízí. Blast beaty, dvojdupka, jenže nic navíc. Druhým atributem, jenž Batushka hudebně odlišuje nejen od Mgła, ale také od jiných blackmetalových těles, je zpěv. Celé album pracuje s ostrým vokálním kontrastem. První hlasová poloha nepůsobí překvapivě – jde o řev. Vysoce položený, bestiální jakosti. Osobně mi úplně nevyhovuje a v hudbě působí vyloženě jako pěst na oko, ale pro zvýraznění kontrastu vlastně proč ne. Do role čirého protipólu se pak postavil vokál evokující právě církevní obřad, liturgii. Úplně neokoukaná věc, dílensky k tomu ještě excelentně provedená.

Sám si říkám, že chrámová vznešenost zpěvu je vlastně tím jediným, co činí Batushka originální. Duchovní zpěv byl ale do děje zapracován na rozdíl od řevu natolik organicky a nenásilně, že dojem z hudby dostává úplně jiný rozměr. Právě v tu chvíli do sebe začíná všechno zapadat – hudba, nábožensky laděný obal i azbukou psaný tracklist. Z „Litourgiya“ se tak víceméně díky jediné anomálii stává nejen deska v blackových souvislostech originální, ale také výrazně atraktivní.

Batushka - Litourgiya

Co samotné skladby? Popravdě řečeno, superlativů se neštítící fůra ohlasů mě chystala na výjimečnou věc, kteroužto jsem po stránce skladatelské, obávám se, nedostal. Možná jsem byl až příliš namlsán, ale pocitům mírného zklamání se nemám šanci ubránit. Zatímco řemeslná stránka na mě udělala dojem a disponuje čímsi navíc, „Litourgiya“ nabízí hudebně v mantinelech očekávaného nadprůměru jen takový standard. Kompozice pohybující se v tradičních blackmetalových vodách nejsou bez nápadu, zmíněný vokální kontrast je rovněž pozoruhodný, ale nápaditost kytar, na nichž by měla celá deska stát, není nejvyšší. Není taková, jakou bych při zmíněných ohlasech očekával.

Uznávám, že skvostných momentů jsem napočítal hned několik, avšak z druhé strany cítím citelně slabší kusy. Typický příklad hledejme hned na začátku. První i druhá „Ектения“ (jak se skladby na desce shodně jmenují) se poslouchají obstojně, osamoceně ve mně zanechávají nadprůměrný dojem, ale jelikož neobsahují mnohdy ani náznak něčeho na pozadí usazujícího, vzájemně i kvůli nižší variabilitě splývají. Ano, ano, k průměru mají z nadprůměrných übervod daleko, ale má-li být „Litourgiya“ počítána do první ligy, nemohu jinak. Takovýchto momentů přitom nalézám hned řadu. Opět se jedná o nadprůměrné kusy, které se skvěle poslouchají, jsou i zajímavé, ale k úplnému ideálu mi chybí větší jiskra.

Jiskru naopak nepostrádají přibližně čtyři kompozice, které jsou jedním slovem excelentní a v jejich případě si nedovolím jakkoliv lamentovat. Na mysli mám hlavně skvostnou druhou půlku alba (pasáž písní V až VII) a pak také vznešenou trojku. Zde je potenciál užitých atributů přetaven v maximum a v dost možná nejvýsostnější blackové skladby loňského roku. Bravo!

Každopádně čím víc „Litourgiya“ poslouchám, tím se jen a jen utvrzuji ve svém dojmu, jenž přetrvává od nějakého pátého poslechu. Pod vlivem bezbřeze kladných reakcí jsem čekal opravdovou extratřídu, k níž mi v případě Batushka ještě pár kroků schází. Polské těleso přišlo s propracovaným konceptem, skvělým čistým vokálem i nemalým počtem prvotřídních momentů, jenže při zohlednění hudebního celku mohu konstatovat „pouze” vysoký nadprůměr. Je třeba si ho vážit, ale nikoliv zběsile nadhodnocovat.

Batushka


Druhý pohled (H.):

Bez výhrad s kolegou souhlasím v jedné věci – ten obrovský a nekritický hype téhle skupině opravdu mocně nesluší a naopak Polákům spíše škodí. Úplně logicky – ukažte mi případ, kdy nějaké kapele takovéhle bezbřehé adorování, mnohdy snad až bez sebemenší špetky soudnosti, slušelo. Osobně si na žádný takový nevzpomínám. A obzvláště u někoho Batushka s takovýmhle konceptem, zaměřením, vizuální prezentací a celkovou aurou to hodně zamrzí, že takový projekt nezůstal ukrytý jen fajnšmekrům, protože právě v téhle pozici by to zrovna těmhle Polákům náramně slušelo.

Na druhou stranu, není to pro mě zas až tak zásadní věc, aby mi to poslech vyloženě zkazilo a abych si „Litourgiya“ nemohl užít. A když dojde na lamání chleba, tedy skutečně na posouzení vlastních kvalit desky, tak tady bych si ve vší střízlivosti a s nezávislým úsudkem dovolil hodnotit klidně ještě o kousek výše než kolega.

Batushka - Litourgiya

„Litourgiya“ je totiž místy vážně síla a jisté momenty jsou opravdu sugestivní. Je pravda, že je zde několik chvilek, kdy Batushka nenabízejí úplný strop – jinými slovy, nejedná se o všudypřítomnou hudební extázi od A do Z – ale pořád je to hodně parádní a ty vrcholné nápady to šponují ohromně vysoko a zanechávají po sobě vážně mocný dojem. Jistě, v hlavní roli jsou tolik propírané vokály, z jejichž sakrálního majestátu plyne velká část síly „Litourgiya“. Já osobně však nemám problém asi s blackmetalovým vřískotem, ani s prací nástrojové sekce.

Když nic jiného, vše totiž hraje pro celek a jeho atmosféru. A právě ta je vskutku lahůdková a Batushka se s ní mohou bez obav chlubit, protože rozhodně mají čím. Když to tedy vezmu kolem a kolem, pak z mojí strany panuje rozhodně spokojenost – nikoliv bezbřehá, ale zcela jistě velká, jelikož se mi „Litourgiya“ skutečně líbí. Výrazná nahrávka, jejíž poslech si člověk určitě bude pamatovat.