 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 26:53 K recenzi poskytl:
|
Rozhodně se nemohu považovat za nějakého velkého příznivce grindcoru, to by bylo dost odvážné, a kdyby to navíc slyšel nějaký ortodoxní grinder, nejspíš by mi za trest nacpal půlmetrové dildo do prdele, o což samozřejmě zájem nemám, poněvadž víc jak čtvrtmetrová dilda můj ánus prozatím nedokáže pojmout. Dovolím si však tvrdit, že na rozdíl od mnohých (většiny?) lidí mám pro tenhle žánr pochopení a je mi na něm sympatická jeho zvrhlost, pohrdání konvencemi a odvaha se hrdě brodit po kolena ve sračkách – leckdy vzhledem k tématům takřka doslova.
Právě díky tomu jsou mi dost sympatické i kapely jako Pink Mass – leckdy dokonce víc vizuálně a tematicky než hudebně. Když si prohlížím fotky kapely, její stylizaci a obecně vizuální stránku, tak mě to prostě strašně baví a cením, jak je to nenormální a tolik vykolejené od průměru. Zábavná je i jejich fascinace perverzí, fetišem a zvrácenými sexuálními praktikami. Grindcorem nepolíbený člověk z takzvaně normální společnosti (a vlastně možná i dost lidí z metalové, údajně nonkonformní scény) by to jistě zavrhnul jakožto něco chorého, úchylného, dekadentního. Vždyť takové to vlastně je, akorát já to považuji za klad. Stokrát radši budu fandit dobytkům, kteří hrají koncerty v kuklách a kožených tangách a na fotkách si kouří monstrózního umělého lofase prošpikovaného hřeby, než takzvaně pohodovým kapelkám, jejichž jediným smyslem existence je nikoho neurazit.
Samozřejmě, že se v grindcoru nejedná o nic neobvyklého, však i v našich končinách najdeme podobné věci. Pink Mass mi svým pojetím dost připomínají třeba slovenské Enema Shower, akorát s tím rozdílem, že Američané tu zvrhlost, perverzi a uctívání BDSM dotáhli ještě o jeden stupínek výše. Mimochodem, věděli jste, že „pink mass“ je satanistický rituál, jehož cílem je obrátit duši zemřelého na homosexualitu? Jestli ne, tak teď už to víte! V případě zájmu klidně googlete, můžete se dostat i k docela zábavným fotkám, jak si kněz Církve Satanovy dře koule o náhrobní kámen matky zakladatele Baptistické církve Westboro, haha. Ale nezapomeňte si zapnout anonymní okno, aby to v historii prohlížeče neobjevila maminka…
Ale to už jsme poněkud odbočili, protože hlavním tématem dnešního povídání je nakonec přece jenom hudební náplň druhého dlouhohrajícího alba Pink Mass s názvem „Necrosexual“. Z téhle stránky už to ovšem tak jednoznačná šleha není. Pink Mass totiž zjevně patří ke skupinám, u nichž jsou ty věci „okolo“ ve finále zábavnější než vlastní muzika. Američané drhnou docela standardní grindovou řezanici, v níž sice lze vystopovat vlivy i dalších extrémních žánrů, ale nejde o nic natolik zásadního, abychom to tu museli rozebírat.
Na druhou stranu, i navzdory skutečnosti, že Pink Mass opravdu nehrají nic zásadního nebo výjimečného, nedá se jim vyčítat, že by hráli nějakou vyslovenou píčovinu. „Necrosexual“ si udržuje extrémnost grindcoru, ale jednotlivé tracky mají hlavu a patu. Pomalu víc, než by člověk od formace jako Pink Mass čekal. Pochválit lze třeba vokály, protože kromě standardního blití Tyranta Perversora se na albu objeví i kanální murmur nebo hysterický jekot. Doprovodným zpěvem (haha!) přispívá i Snevil the Wet-Brained Mercenary (ty jména jsou taky vtipná, to né že né!), což jen podporuje jistou rozmanitost v tomhle směru.
Ze songů mě nejvíc zaujal „Altar of Domination“ s hodně povedenou druhou polovinou. V palici mi utkvěl i chytlavý začátek „Dismal Tormentor“ a dobré pasáže případně motivy jsem našel třeba i v „Excoriated Purity“ nebo „Bestial Sodomizers“. Výborné jsou pak intro „Invocation of the Necrosexual“, intermezzo „Lair of the Hedonist“ a outro „Sigil of the Sexorcist“, které se všechny nesou v dost odlišném duchu oproti zbytku „Necrosexual“ a mají hodně zajímavou atmosféru (!), až člověku skoro přijde škoda, že okolo nich není trochu jiné než grindcorové album.
Pink Mass dále šlechtí, že „Necrosexual“ trvá jen 28 minut, což je dost málo na to, aby fošna neměla šanci začít nudit. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak na tuhle stopáž a na žánrové poměry se tam toho děje ještě relativně dost, takže to není jen a pouze o tom, že to rychle skončí.
Jak se k tomuhle počinu tedy postavit? Sám pořádně nevím. Na jednu stranu si uvědomuji, že to po hudební stránce není žádná velká pecka a že se k „Nekrosexuálovi“ už vracet nehodlám. Na straně druhé to má svoje plusy, dobré momenty a vysoce zábavné okolnosti. Takhle to vidím – jak s takovým sdělením naložíte vy, to je na vás.
