Archiv štítku: Behemoth

Me and That Man: debut v březnu

Me and That Man je blues / country projekt, kde se potkávají NergalBehemothJohn Porter. Formace vydá svůj debut „Songs of Love and Death“ 24. března skrze Cooking Vinyl. Obal zde, tracklist níže. Mimoto je venku videoklip k písni „My Church Is Black“ – sledujte na YouTube.

01. My Church Is Black 02. Nightride 03. On the Road 04. Cross My Heart and Hope to Die 05. Better the Devil I Know 06. Of Sirens, Vampires and Lovers 07. Magdalene 08. Love & Death 09. One Day 10. Shaman Blues 11. Voodoo Queen 12. Get Outta This Place 13. Ain’t Much Loving


Brutal Assault 21 (sobota)

Brutal Assault 21

Datum: 13.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Angelcorpse, Archgoat, Behemoth, Darkened Nocturn Slaughtercult, Ektomorf, Hypno5e, Insomnium, Lost Society, Mgła, Misery Loves Co., Moonsorrow, Ufomammut, Valkyrja

Skvrn: Středa byl listopad, čtvrtek říjen, pátek září a sobota se již důstojně přibližovala srpnovým klimatickým standardům. Jaká to změna, když jsem dopoledne vylezl ze stanu a nepřipadal si zralý na omrzliny. Bylo sice zatraceně dusno a vlhko, ale pořád lepší než středa nebo loňské čtyřicítky. Nastíněná situace panovala již v brzkých hodinách, tedy kolem jedenácté, kdy mě ze stanu vylákali stále nepříliš známí Francouzi Hypno5e. Dobrého progu s lidským a nikoli strojovým přístupem není nikdy dost, což tahle partička jasně stvrdila. Copak samply a z disku pouštěné ženské vokály, tím Hypno5e neuchvacovali – zde nepředvedli víc než průměr –, zato kytarovou prací ano. Okamžitě mi hlavou prolítly vzpomínky na Be’lakor, kteří tu válčili během minulého ročníku v obdobnou hrací dobu. Hypno5e se sice nezapsali natolik výrazně, ale určitě přesvědčili o svém talentu a příslibu do budoucna.

Onotius: Poslední den festivalu proběhl vskutku ve velkém stylu, a ačkoliv ke konci už člověk mlel z posledního, byla zkrátka otázka prestiže vydržet až do naprostého závěru, který měli na svědomí Valkyrja. Po ošklivém počasí už ani vidu ani slechu a atmosféra festivalu zůstávala skvělá – už jen proto, že den nato po metalovém městečku zbudou jen ruiny. Začínám nějakou hodinku po poledni, kdy na Metalshop Stage nastupují Lost Society. Ti hned na začátek přinesou slušnou porci energie, propracovaných kytar i fajn thrashových nápadů. Zahrají například „Kill Those Who Oppose Me“, „Hollow Eyes“ či skvělý heavy kousek „I Am the Antidote“. Jediný problém je pro mě délka vystoupení – přijde mi to krátké, že se skoro nestíhám do vystoupení ponořit. Což je škoda, protože je to strašně příjemná muzika, opravdu.

Onotius: Tvorbu Misery Loves Co. znám vskutku na bázi „jednou jsem slyšel jejich album a bylo to celkem fajn“. Naživo pak tahle znalost rozhodně nestačila a ve spojitosti s nemotorným zvukem jsem si po chvíli šel sednout ke zvukaři a zbytek setu pozoroval ze sedu, neboť jsem chtěl načerpat síly, abych vydržel na další kapely, především pak večerní maraton. Misery Loves Co. se v průběhu setu zlepšovali, ale přesto mě moc nepřesvědčili o tom, že bych o něco přišel, kdybych jejich vystoupení vynechal.

Onotius: Ačkoliv by bylo asi bláhové očekávat od Ektomorf víc než příjemnou, leč tisíckrát ohranou variaci na „Roots“ od Sepultury, na jejich vystoupení jsem se zašel mrknout. Těšil jsem se na solidní nekomplikovanou zábavu, protože navzdory absenci nějaké větší originality má tahle hudba naživo velký potenciál vyburcovat pořádnou atmosféru. To se jí sice relativně podařilo (ne tedy zas nad hranice očekávání), což dokazoval průběžný energický kotel před pódiem, přesto si myslím, že ze samotného hudebního hlediska šlo z téhle muziky vymáčknout víc. Problém byl, že hudebníci hráli své kousky oproti studiovkám v rychlejším tempu, tudíž naléhavost oněch krutých refrénů tolik nevynikla. Přesto to bylo ale celkem fajn.

Onotius: Po příjemné pauze mě na Metalgate Stage čekají Omnium Gatherum. Poctivý, ale vlastně i tak trochu předvídatelný melodic death metal se špetkou progrese působil naživo celkem kloudně. Bylo to atmosferické, dynamické, i když trochu šablonovité. Přesto jsem odcházel celkem spokojen, byť neuchvácen.

Skvrn: Tak klidné odpoledne jsem na Brutalu ještě neprožil, až do sedmé hodiny jsem kvůli nezajímavému programu spustil bohapustou ignoraci hudebního dění. Žádné metaly, žádné davy. Jen jednou projdu areálem a zjišťuji, že Eskimo Callboy je mocná trapárna, po níž budou muset přiběhnout Darkened Nocturn SlaughtercultMgłou a vše řádně vyčistit blackmetalovou dezinfekcí. Zašel jsem i na ambientní stage, kde však nevládly mrtvé ambientní smyčky, ale dva životem oplývající vegani se svou přednáškovou osvětou. Nic nového jsem se nedozvěděl, nicméně nakonec proč ne. Někteří se utvrdili ve svém životním přesvědčení a přidali k tomu i pár zúčastněných dotazů, ti další užívali přístupu poznej svého nepřítele.

Insomnium

Onotius: Na melodic deathmetalovou linii hodinu po Omnium Gatherum navázali Insomnium, kteří předvedli očekávaně příjemný, ovšem ničím překvapivý set. Stejně jako ze studiovek jejich muzika měla sice atmosféru, ale byla předvídatelná až běda. Nicméně do vyrelaxované nálady při slunném odpoledni jejich hudba sedla a zabavila. Má prostě tu výhodu, že leze do uší skoro sama, takže i bez výraznější znalosti materiálu se člověk celkem obstojně chytá. Zvuk byl celkem slušný a hudebníci si vystoupení užívali. Jen škoda že nezahráli melancholickou hymnu „Lose to Night“. Jinak ale pohodovka.

Skvrn: Odpoledne fuč, na řadě konečně hudba. Než přišel nelidský blackmetalový závěr, objevili se Moonsorrow. Hudebně jsou Finové špica, jenže koncerty, to je bída klesající vstříc papundeklům. Koncertování s Equilibrium a Turisas zřejmě nelze přežít bez následků. Krev imitující painty na hraně vkusnosti, pitvořící se ksichty i průpovídky hodné revivalu z Horní Dolní. Začínajícího revivalu. Degradace dobře složeného materiálu? Asi nejlépe řečeno. Dobře napsaná hudba jako by na publikum neměla stačit, a na pomoc tak měly přispěchat vsuvky, které jako kdyby vypadly z Troškovy továrny na vtipy. Samotné skladby jsem si užil, ale každý pohled na pódium a poslouchání verbálního trusu mě utvrdilo v tom, že koncert je zvláštní kategorie. Odhalující podstatu?

Moonsorrow

Onotius: Výpravné folk metalové Moonsorrow jsem si užil. To byla ta ideální kombinace melodického s atmosférickým. Vystoupení podmanivé, a přitom velmi dobře vstřebatelné. Moonsorrow je totiž jedna z mála žánrových kapel, která dokáže umně vyvážit hranice mezi údernou, skočnou a náladotvornou větví žánru. To má za následek, že je dobře poslouchatelná a zároveň uspokojí i posluchače temnější a náročnější muziky, kteří většinu folk metalu považují jen za nevkusné odrhovačky. Atmosféra byla relativně slušná a zvuk byl vyrovnaný a povedený. Vtípky mezi skladbami sice nebyly moc vtipné, ale co, jde o hudbu – a ta byla skvělá.

Onotius:Angelcorpse nakonec stíhám kvůli Moonsorrow a kulturnímu programu v toitoice jen konec. A trochu lituji, že jsem přeci jen neoželel konec Moonsorrow a nešel se na Metalgate mrknout dřív, neboť Angelcorpse mají tak neprostupnou hutnou atmosféru, až z toho omrazí. Ryzí esence mohutného death metalu. Díky střeše je na Metalgate mnohem dříve vyvolán efekt tmy, takže světla zahalují scénu a i vizuálně je to ta správná řežba.

Angelcorpse

Skvrn: Blackmetalovou smršť měli započít už Behemoth, avšak nezašel jsem, osobní vrcholy měly teprve přijít. Věřím, že Poláci zněli dobře, nicméně přední pozice jsem nehlídal a o výhled z dálky tentokrát nestál. Jen zpoza areálu jsem tudíž zaslechl Nergalovo epické „dobrý den!“. Tak trochu Sabaton? Hodně Sabaton. S groteskním vyzněním navrch. Polská většina vzala česky pronesený pozdrav zajisté s vděčností a všudypřítomný vlajkonoš od sousedů… inu, ten musel svůj prápor hrdostí zulíbat.

Onotius: A pak nezbývá než čekat na Behemoth. Další mé oblíbence a velké jméno, s tím spjata velká očekávání i mohutné davy lidí. Se scénou a vizuální prezentací si opravdu kapela vyhraje, všechny ty potrhané hábity, ohně, drcení hostií a vyfouknutí konfet, jež v osvětlení působily, jako hejno malinkatých netopýrů zkrátka působí efektně. Jenomže co hudba? Opět je zvuk moc přebasovaný  a přebubnovaný. Setlist je postaven především na posledním „The Satanist“, a to dokonce tak, že deska zazní celá. Dále hrají hitovku „Ov Fire and the Void“ z předchozího „Evangelion“, „Conquer All“„Demigod“ a „Chant for Eschaton 2000“ ze „Satanica“. Mizerný zvuk mi však ne vždy dovolí úplně naplno se do hudby ponořit a dýchat každý tón, což bych zrovna od tak oblíbené kapely, jako jsou Behemoth, očekával. Show byla nicméně poctivá a při „Ov Fire At the Void“ atmosféra v mých očích krásně vygradovala. I tak jsem ale čekal trochu víc.

Skvrn: Svou návštěvou jsem nakonec poctil až Archgoat, kteří měli na Oriental Stage zřejmě vůbec nejhorší zvuk, kytary byly tvaru značně kulovitého a nezachránilo to ani zpěvákovo triko Master’s Hammer. Sypalo to pěkně, ale nakonec jsem z důvodů výše zmíněných neslyšel víc než obyčejný blackmetalový náklep.

Onotius: Po Behemoth se vydávám do Octagonu připraven pokračovat v poslechu těch nejtemnějších metalových škatulek. Zde totiž spouští svůj set Archgoat. Ponurá, hutná zvuková hradba opatřena sice mizerným zvukem, ovšem o to působí misantropičtěji a autentičtěji. Brutální a monumentální. Lord Angelslayer nosí na hrudi Master’s Hammer a jeho hluboké growlingy jsou naprosto démonické. V danou večerní hodinu to na mě patřičně působí – lépe než Mgła na hlavním pódiu, kam dvacet minut před koncem Archgoat přebíhám.

Archgoat

Skvrn: Aniž bych vyposlechl celé Archgoat, zamířil jsem směrem k Metalshop Stage, kde měla za pár minut vystoupit Mgła. Pro mnohé škoda krytí, ale já měl i kvůli zvuku jasno. Jenže taky Poláci zaznamenali potíže se zvukem, který byl takový… festivalový, šitý horkou jehlou. Neznělo to vyloženě zle, ale charakteristické hrátky s činely zůstaly skryty, zatímco virbl s kopákem řvaly přespříliš. Kapele samotné není třeba co vytýkat. V pódiové prezentaci a v předvedených výkonech jsou Poláci klasa a zatracený diktát. Který když dobře znáte, nakonec dokážete strávit i horší zvuk. Já jsem si tuhle necelou hodinku užil a lepší black na letošním Brutalu nakonec neslyšel.

Onotius: Mgła mi na velkém pódiu moc nesedla. Snad je to i tím, že jejich hudba navzdory tomu, že má potenciál zaujmout i širší masy, tak stále zachovává spíš introvertnější charakter (stačí si koneckonců prohlédnout jejich minimalistickou image), čemuž velké pódium moc nenahrávalo. Vloni v Nové Chmelnici jednoduše působili mnohem mnohem líp. Také za to mohl částečně zvuk, který na Brutalu opět nestál za moc (minimálně z mého místa pod levým reprákem). Vadila mi neosobní atmosféra, ale samotná hudba samozřejmě byla ta samá Mgła, kterou mám rád, takže jsem si vystoupení přeci jen užil.

Skvrn: Mgła nebyla zklamáním, ale v hloubi duše jsem čekal víc. Úplně opačný příběh se psal na Ufomammut, na něž jsem zašel vlastně jen ze zvědavosti. Žádné domácí naposlouchávání, snad jen tušení, oč by mělo jít. Představy se s realitou příliš nelišily, alespoň co do žánrového zařazení. Dostal jsem brutálně hutnou a monotónní sludge/doomovou fúzi s plovoucím droningem. Jasnou odpověď na to, co Ufomammut hrají, ostatně přineslo triko Funn O))) jednoho z kytaristů. Takhle Italové zněli, přesně tak. Navíc, jestli někomu slušel zdejší zvuk, byli to právě z hloubek těžící Italové. Loni tu hráli na stejném místě GodfleshSunn O))), jenže tohle bylo ještě mnohem dál. Kdesi na úrovni nejlepšího vystoupení dne, ročníku a možná i něčeho víc!

Onotius: Pak na vedlejší stage následuje kapela, jež původně na letošním Brutalu neměla hrát a pořadatelé po ní sáhli jako po náhradě za Electric Wizard, kteří kvůli problémům s vízy na poslední chvíli své vystoupení odřekli. Jedná se o italské Ufomammut hrající od roku 1999 svou velmi specifickou kombinaci sludge, psychedelic rocku a doom metalu. Jméno slibuje v rámci festivalu netradiční zážitek a to se potvrzuje. Spouští „Somnium“ z poslední desky „Ecate“ (kterou, pokud se nepletu, zahráli dokonce celou) a po chvíli je jasné: tohle má naživo naprosto neuvěřitelnou sílu. Kolébá, houpe, hypnotizuje, ničí, drápe, kolébá, řeže… I na velkém pódiu jsou schopni atmosférou naprosto pohltit. V duchu si pak říkám: kéž by se organizátoři vyprdli na kdejaké Parkway Drive a podobné blbosti a raději přivezli víc menších, neokoukaných, ovšem naprosto ničících kapel, jako jsou například Ufomammut. Jistě je to nesmysl, Brutal si snaží zachovat obecný průřez metalovými odnožemi, avšak víte, jak to myslím. Zpátky k samotným Ufomammut, jejichž show působila vskutku rituálně a není divu, že po vystoupení se ještě hromada lidí včetně mě nahrnula dopředu, aby si se členy mohli podat ruku a pochválit, jak to bylo monumentální. Protože bylo. První příčka obsazena – pro mě asi nejlepší letošní vystoupení.

Ufomammut

Skvrn: Povídání o Ufomammut napovědělo minimálně jednu věc – následoval už jen sešup dolů, vrchol byl pryč. V případě Darkened Nocturn Slaughtercult nešlo o krutý pád, ale z kopce se rozhodně sešlo. Bohapustá pravost se sice z pódia jen linula, Onielar byla zodpovědný netvor s nejdelším křížem na festivalu za zády – netřeba dodávat, že tím správným směrem pootočeným –, jenže hrálo se na Metalshop Stage a opět mě nebavil zvuk. Což v kombinaci s hudbou, kterou jsem si z domácího poslechu zafixoval jako syrový, ale jen mírně nadprůměrný black metal, znamenalo odchod. Nač si kazit stále přetrvávající pocit dokonalého zmamutění.

Onotius: Tak trochu v euforii se přesouvám opět k Metalshop Stage, kde už je připravená scéna pro blackmetalové ortodoxáky z Darkened Nocturn Slaughtercult. Obrácené kříže, ohně, pohár s krví – vše připraveno k inkarnaci zla. Zpěvačka Onielar v bílé noční košili (aby pak dobře kontrastovala s krví), s vlajícími světlými vlasy a corpsepaintem. A s démonickým rarachem v hrdle. Jakmile spustí, proběhne zkrátka pocta všemu black metalu v tom nejryzejším provedení. Hudba je co se týče ozvučení sice opět nejjistější ve své rytmické složce, zatímco na kytary člověk musí zaostřit uši. Přesto mě to baví. Žánrově vybroušené vystoupení vytříbené kvality. Spokojenost.

Darkened Nocturn Slaughtercult

Skvrn: Stejně jako loni ještě zašel na úplně poslední vystoupení festivalu – Valkyrju. Ta hoblovala již pro znatelně menší počet lidí (zvlášť když Darkened Nocturn Slaughtercult ještě dohrávali), ale jo, důstojné to bylo, byť s mouchami, holohlavými dementy, kteří i přes svou (zajisté nezměrnou) udatnost nevybíravě strkali do všeho co se dalo, tedy i do přítomných dam. Alkohol holt prázdnotu v hlavě nevymete, spíš naopak. Ale finální pocit nebyl negativní, dementi byli, jsou, budou, zvuk ušel a Valkyrja taky obstála.

Onotius: Jak jsem již zmiňoval, nechat se skolit únavou a nejít na poslední kapelu festivalu – zvlášť pak pokud se jedná o Valkyrju, by byla skutečně zbabělost. To se ukázalo jako dobrá volba, protože to kapele velmi šlapalo a i zvuk mi přišel celkem v pohodě – kytary konečně zas jednou slušně vynikly. Nasazení bylo nekompromisní a nejvíc jsem si užil, když hráli „The Cremating Fire“. Navzdory brzké ranní hodině byla atmosféra naprosto skvělá, ba bych si troufl říci, že gradovala. Přídavek se však vyškemrat bohužel nepodařilo, a tak se člověk musel srovnat se smutným faktem, že letošní ročník je u konce.


Onotius: Svůj druhý Brutal Assault jsem si pochopitelně už jen kvůli kvantu skvělých kapel opět patřičně užil. Letos, jak již bylo mnohokrát probíráno, počasí zpočátku zlobilo opačným způsobem než minule, avšak v průběhu festivalu se napravilo a transformovalo se do velmi příjemné podoby. Pivo, jak už jsem si od loňska zvykl, je zde naprosto průměrný festivalový patok, ale to mě nijak neštve, protože alespoň člověk tolik neutratí. Pokud má někdo mezeru mezi kapelami a chce si zajít s kamarádem pokecat, zajde zkrátka mimo areál na levnější a lepší; nu, a pokud to v areálu bez piva nevydrží, tak stejně je nejdůležitější, aby se měl čím osvěžit – a v tomhle ohledu Budvar dostačuje.

Onotius: Potěšilo více odpočinkových zón a míst na sezení či podzemní pomník Lemmyho, kde jste mu mohli zapálit svíčku. Dále jsem rád, že festival k již tak pestrému kulturnímu programu neustále nabízí další alternativy – ať už mám na mysli zavádění nové ambientní stage či vernisáž výstavy Art-Brut-All. Vegany a vegetariány jistě potěšilo více občerstvení pro ně, pro fandy likérů pak opět po areálu procházely slečny nabízející Jägermeister. A nepamatuji si, že bych byl přítomen u nějakého konfliktu, tudíž doufám, že se heslo „proti násilí a netoleranci“ dodržovalo a lidi si festival užili tak jako já.

Brutal Assault

Onotius: Nevýhodou byly rozhodně středeční fronty s lístkem na opáskování, jež vskutku budily emoce. Říkám si, že se mohu považovat za celkem šťastlivce, že jsem tam strávil v uvozovkách „pouze“ necelou hodinu a neprošvihl žádnou kapelu, u níž by mě to nějak víc mrzelo. Obecně bylo odbavování velmi podceněno a to se nesmí opakovat. Mohl bych si postesknout nad lidmi, co si začali suverénně tvořit vlastní frontu a nakonec byli odbaveni rychleji než my poctivci, ale to asi nemá smysl moc komentovat.

Onotius: A že jsem na něco zapomněl? Ano, žetony byla kapitola sama pro sebe. Letos poprvé na vstup a výstup sloužily čipy, se kterými jste si vždy museli pípnout – pokud jste si neodpípli nebyli jste vpuštěni zpět do areálu a bylo třeba to jít anulovat a nějak řešit. Pro mě naštěstí vše proběhlo bez problémů – a v tomhle ohledu, jakkoliv se mi ten nápad furt zdá pedantský a v důsledku stejně nedomyšlený, proti čipům nic nemám.

Brutal Assault

Onotius: Jenomže čipy fungovaly i jako prostředek k bezhotovostnímu placení. To, co zpočátku znělo jako dobrý nápad, záhy trochu zhořklo. Může mi někdo vysvětlit, jaký má význam používat jako virtuální měnu dále žetony? Copak smysl žetonů nebyl ten, aby člověk nemusel hledat drobné – což s penězi na účtě nemusí? Nejsou tedy žetony jen k tomu, aby člověk neměl přehled o reálné částce svého konta a zkrátka byl tlačen k tomu nad tím nepřemýšlet a bezmyšlenkovitě utrácet? Navíc, první nabití je zpoplatněno administrativním poplatkem o ceně jednoho žetonu (tj. 32 Kč) – a to vlastně za co? Za to, že člověk používá systém, který kdyby měl na výběr, tak ani používat moc nechce?

Onotius: Nu, v porovnání se skvělým kulturním zážitkem stále celkem drobná vada na kráse. I tak ale něco, co jsem potřeboval, aby zaznělo. Jinak se těším zase za rok. Vidět Emperor bude splněnej sen!

Brutal Assault

Skvrn: Jeden bilancující odstavec a ende. Pro nadávání na čipy budete muset jinam, krom front jsem neměl s organizací problém. Všeobecně sprosté slovo jménem pípání bylo v mém případě andělsky korektním – vždy jsem byl úspěšně vpuštěn i vypuštěn. A digitální měna? Jako jeden z mála jsem se jí vyhnul a své ctěné koruny rozhazoval ve městě. Snad jen od výstavy jsem čekal víc. Některá díla průměrná, většina ještě pod touto hranicí. Nicméně ti, kteří do výstavní síně jaktěživ nepáchli a jejich seznámení s výtvarnem končí u metalové generičnosti, mohli být uspokojeni. Stále ale lepší než nic, snahy si zas cením. Celkový pocit z letošního ročníku byl každopádně parádní. Svůj třetí ročník jsem si užil víc než ten druhý, loňský. První je první a takový i zůstane, se všemi svými specifiky. Sázka na méně náročný program s menším počtem kapel se letos vyplatila a já koštoval jen to zajímavé. V tomto ohledu odesílám maximální doporučení a hlásám příchod opět za rok.


Co neminout na Brutal Assaultu 2016 (pátek, sobota)

Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.

V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na závěrečné dva dny, tedy pátek a sobotu.

Brutal Assault


Pátek:

Skvrn: Post-metal v pevnosti už několikrát bodoval a páteční den bude moci v započatém díle pokračovat. Loni Amenra, předloni The Ocean a letos Year of No Light. Těším se na hutné riffy, parádní atmosféru a krůpěje potu, za něž na rozdíl od Slunce Francouzům s radostí poděkuji. Negativum tu od stolu vidím jen jedno, budu muset oželet souběžně hrající Coroner.

Skvrn: Třetí festivalový den podniknu další výpravu na Oriental stage, tedy pokud King Dude ve středu nebude jó průser bez možnosti nápravy a jakéhokoli pořadatelského zásahu. Avantgardně blackoví Sigh jsou už opravdu orientální, na studiovkách těžce zaměnitelní a já je navíc neviděl. Jestli budou podmínky přát, právě Japonci mohou obstarat jeden z vrcholů celého festivalu.

Year of No Light

Onotius: Letošní Brutal Assault nabídne dokonce kompletní svatou trojici progresivního thrash metalu Voivod, Vektor a Coroner. A protože o prvních dvou kapelách jsem na Sicmaggot již v rámci jiných článků už referoval, tentokrát se dostane na řadu i švýcarská kapela Coroner. Tohle uskupení, jež se dalo dohromady původně jako parta bedňáků legendárních Celtic Frost, spustí ve tři čtvtě na osm na Metalshop stage. Vzhledem k tomu, že především poslední alba kapely jsou opravdu klenoty, doporučuji se dostavit.

Onotius: Minimálně poslední dvě alba Cattle Decapitation znamenají pro extrémní hudbu ohromný přínos. Zpočátku death-grindová kapela překonala žánrové mantinely a začala předvádět velmi neotřelý mix, který je stejně tak tvrdý, jako kompozičně a technicky propracovaný, ba místy i melodický. A tahle muzika – brilantní instrumentálně i po stránce nápadů – bude drtit kolem desáté hodiny. A jak moc jsem přesvědčen, že to bude stát zato? Že kvůli nim oželím i značnou část setu Satyricon.

Cattle Decapitation


Sobota:

Skvrn: V sobotu se budu až do započetí večerních hodin pravděpodobně těžce nudit. Vše začne až s úderem sedmé, kdy na pódium vběhnou vypravěči Moonsorrow. Co naplat, festival je víceméně jedinou příležitostí Finy vidět a zároveň během vystoupení předkapel nepojít nudou, případně trapností. Od Moonsorrow sice nečekám nejlepší koncert festivalu, ale srdcovka je srdcovka a já se určitě stavím.

Skvrn: Přestože by jeden čekal, že vrcholící festivalové minuty nabídnou spíše rozvážnější tempo a závěrečnou tečku napíše funeral doom, konec ročníku patří blacku. Netuším, zdali zbudou síly a třeba finále v podání Valkyrja neodpískám, každopádně Mgłu odříct nejde. Je pravda, že vystoupení před dvěma roky nebylo bez výhrad – nepřál zvuk stejně jako hlouček (převážně polských) neandrtálců pod pódiem. Zvukařovi tedy musím popřát dobré probuzení do dne a sobě šťastnou volbu posluchačského místa, živočišný druh mávnutím proutku nezměním.

Moonsorrow

Onotius: Uznávám, že propagovat polské Behemoth je asi nošení dříví do lesa, avšak já se zkrátka na jejich show zatraceně těším. Na pódiové prezentaci si dávají opravdu záležet a především mi zatím vždy úspěšně unikali. Tentokrát si je však proklouznout nenechám, to mi věřte. Na klasiky z „Demigod“, „The Apostasy“, ba i na kousky ze zatím poslední „The Satanist“ se totiž těším jak harant.

Onotius: Uprostřed nočního blackmetalového trojboje nás svou přítomností oblaží zlo v podání německo-polských Darkened Nocturn Slaughtercult. Silná atmosféra, nekompromisní zvuk, naprostá oddanost žánru a upřímnost. Další důkaz toho, že i klasický black má stále co nabídnout. Naživo pak čekám sugestivní show, která obecenstvo naprosto odrovná. Důrazně doporučuji neminout…

Behemoth


Novinky 2-5-15

>>> Poláci Behemoth budou mít od 11. května vlastní značku piva, jež se bude jmenovat Sacrum. Pivo bude mít 6,2 % alkoholu a kapela se pro jeho výrobu spojila s polským pivovarem Perun.

>>> Cradle of Filth odhalili, v jakých formátech vyjde jejich chystaný počin „Hammer of the Witches“, a rovnou také přihodili seznam songů. Novinka bude k mání jako standardní CD, limitované digipack CD, speciální edice, jež obsahuje digipack a artwork desky na velkém plátně, a 2LP v černé, průhledné, zelené a zlaté barvě. Zmiňovaný tracklist následuje:

01. Walpurgis Eve 02. Yours Immortally… 03. Enshrined in Crematoria 04. Deflowering the Maidenhead, Displeasuring the Goddess 05. Blackest Magick in Practice 06. The Monstrous Sabbat (Summoning the Coven) 07. Hammer of the Witches 08. Right Wing of the Garden Triptych 09. The Vampyre at My Side 10. Onward Christian Soldiers 11. Blooding the Hounds of Hell 12. King of the Woods [bonus] 13. Misericord [bonus]

>>> Němci Dew-Scented informují o své studiové novince „Intermination“, která vyjde 12. června u Metal Blade Records jako CD, LP a download s tímto obalem a následujícím tracklistem:

01. Declaration of Intent 02. On a Collision Course 03. Scars of Creation 04. Affect Gravity 05. Means to an End 06. Ode to Extinction 07. Demon Seed 08. Power Surge 09. Ruptured Perpetually 10. Living Lies 11. Atavistic 12. Reborn 13. Radiation Sickness [Repulsion cover]

>>> Graveworm vydají 19. června u AFM Records své nové album „Ascending Hate“ a nyní do světa vypustili bližší detaily. Jmenovitě jde o formáty, v nichž počin vyjde (standardní CD, digipack CD, bílé LP, box), přebal a tracklist:

01. Stillborn 02. Liars to the Lions 03. Blood, Torture and Death 04. Downfall of Heaven 05. Son of Lies 06. Buried Alive 07. Rise Again 08. The Death Heritage 09. To the Empire of Madness 10. Nocturnal Hymns II (The Death Anthem) 11. Runaway [Bon Jovi cover] 12. Billie Jean [Michael Jackson cover]

>>> Norové Leprous streamují novou písničku z chystané desky „The Congregation“ (vychází 25. května). „Rewind“ můžete poslouchat na tomto odkazu.

>>> Zámořští veteráni Metal Church hlásí, že se do jejich sestavy vrací zpěvák Mike Howe, jenž zde původně působil v letech 1998-1994.

>>> Švédští rockeři Mustasch vydají v září své další album „Testosterone“ a nyní na něj navnazují videoklipem k songu „Be Like a Man“ – sledujte na YouTube anebo níže.

>>> Japonci Sigh streamují celou svou novinku „Graveward“ – poslouchejte tady.


Novinky 9-4-15

Agnostic Front - The American Dream Died

>>> Hardcorová úderka Agnostic Front vypustila videoklip k titulnímu songu své nové fošny “The American Dream Died” – podívat se můžete na YouTube. Samotná deska vyšla 3. dubna.

>>> Zámořští veteráni Armored Saint odhalili detaily o svém nadcházejícím studiovém počinu. Ten ponese název “Win Hands Down” a vyjde 2. června pod značkou Metal Blade Records. Artwork naleznete tady, tracklist následuje níže. Kromě toho je venku videoklip k titulní skladbě – ten sledujte na YouTube.

01. Win Hands Down 02. Mess 03. An Exercise In Debauchery 04. Muscle Memory 05. That Was Then, Way Back When 06. With a Full Head of Steam 07. In an Instant 08. Dive 09. Up Yours

>>> Poláci Behemoth vypustili další klip ke svému poslednímu albu “The Satanist”. Tentokrát padla volba na píseň “Messe noire” – výsledek se nachází na YouTube.

>>> Ukrajinští black metalisté Drudkh streamují další skladbu ze svého chystaného alba “A Furrow Cut Short”, které vyjde 20. dubna. “Cursed Sons II” poslouchejte na webu Terrorizer.

>>> Power metalisté Gloryhammer, v jejichž čele stojí Christopher Bowes z Alestorm, začali s natáčením svého druhého alba. Novinka se bude jmenovat “Space 1992: Rise of the Chaos Wizards”.

>>> Hard rocková stálice House of Lords si na letošní rok nachystala nové album – nahrávka se jmenuje “Indestructible” a vyjde 3. června v Evropě a 7. června v Severní Americe.

>>> Marilyn Manson se aktuálně nachází na turné na propagaci svého nového alba “The Pale Emperor”. 4. dubna po koncertě ve městě Alberta v Kanadě zašel muzikant do restaurace a během focení s fanoušky jej nějaký muž – prý bezdůvodně – udeřil do obličeje. Mansonův manažer potvrdil, že zpěvák chce, aby se napadením zabývala policie.

>>> Death metalová stálice Sectesy z Kolína zveřejnila svůj nový videoklip, a to k písničce s názvem “Self-Deterioration”. Výsledek sledujte na YouTube.

>>> Norští symphonic metalisté Sirenia zveřejnili nový videoklip “Once My Light” – najdete jej na YouTube. Skladba pochází z nové desky “The Seventh Life Path”, jež vyjde 8. května.

>>> Twisted Sister potvrdili své budoucí plány po smrti bubeníka A.J. Pera. Letos odehrají dva vzpomínkové koncerty, a to 30. května v Las Vegas a 13. června ve městě Sayreville (stát New Jersey), přičemž první z nich bude zaznamenán pro vydání na DVD a CD. Dále kapela odehraje všechny již nasmlouvané festivaly. V příštím roce se pak Twisted Sister hodlají vydat na turné Fort and Fuck It, které by mělo být posledním v kariéře legendární skupiny. Na všech vystoupeních se za bicí posadí Mike Portnoy (Transatlantic, Flying Colors, ex-Dream Theater, ex-Adrenaline Mob).


Redakční eintopf #72.2 – speciál 2014 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Opeth – Pale Communion
3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
4. Empyrium – The Turn of the Tides
5. Ilya – In Blood

CZ/SVK deska roku:
1. Aneta Langerová – Na Radosti
2. Master’s Hammer – Vagus vetus

Neřadový počin roku:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Lidande – As the Night Wept

Koncert roku:
The Gathering: Nijmegen – Doornroosje (Nizozemsko), 9.11.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
koncertní reunion The Gathering

Zklamání roku:
Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Deska “Kołysanki” byla mým prvním setkáním s Lux Occulta a hned je z toho album roku. To je docela slušné, co? To teda… Je to asi jediná loňská deska, která mi nabídla materiál velmi těsně blízký genialitě a zážitek je to i teď s každým dalším poslechem opravdu mimořádný. Pořád se ani náznakem neoposlouchala, pořád mě podněcuje k hledání dalších detailů, které by její kontury ještě trochu zpestřily, a pořád v ní doutnají uhlíky čiré esence umění. Ne, tady prostě není o čem, a ta známka vážně není přestřelená.

2. Opeth – Pale Communion
Opeth
jsem vždycky hodně respektoval. Přesto je to z jejich bohatého repertoáru až “Pale Communion”, které mě dokonale uzemnilo. Moc nevím, co o něm napsat, abych neopakoval svoje nadšené hodnocení pod recenzí, ale věřte mi, že tohle je prostě prvotřídní skvost. S “Pale Communion” v uších jsem strávil dlouhé hodiny a pokaždé to byl fantastický zážitek. Opeth se mi zkrátka strefili do vkusu jak nejlépe to šlo a naservírovali mi naprosto famózní desku, se kterou mám v plánu strávit ještě hodně času. A věřte mi, že jsem nejednou váhal, jestli si “Pale Communion” nezaslouží ještě o stupeň lepší pořadí…

3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
Když spojí síly lídr slovutných avantgardistů Manes, Tor-Helge Skei, a Anna Murphy, jejíž působení v provařených Eluveitie jí nijak nebrání v angažmá u mnohem zajímavějších bokovek, je předem jasné, že to asi bude stát za to. A Lethe je jasným důkazem, že to za to skutečně stojí – a jak! “When Dreams Become Nightmares” je jedním slovem skvostná deska, která ze spolupráce obou výrazných individualit těží tím nejlepším možným způsobem a pro mě osobně se jedná asi o nejpříjemnější překvapení roku.

4. Empyrium – The Turn of the Tides
Empyrium
jsou srdcovka, takže by se mohlo zdát, že jim umístěním v Top5 trochu nadržuji, ale kdepak. Já se vlastně docela bál, že “The Turn of the Tides” nebude žádný zázrak, ale tyhle obavy se naštěstí nenaplnily a dopadlo to snad lépe, než jsem doufal. Tuhle desku poslouchám v pravidelných intervalech prakticky neustále a zatím to nevypadá, že by mě kdy měla přestat bavit. Naopak je každý poslech poměrně jedinečným zážitkem, jakých mi loňský rok opravdu moc nenabídl. Ne, tady zkrátka není o čem diskutovat.

5. Ilya – In Blood
Poslední místo v mém absolutním výběru je trochu problematické. Sešly se mi na něj totiž hned tři desky a vybírat z nich nejlepší nebylo vůbec jednoduché. To, že jsem nakonec zvolil další nečekaný objev Ilya, tedy sice bez debat znamená, že v případě jejich počinu “In Blood” jde o nesmírně podařenou nahrávku (fakt jo a pokud nejste metalová konzerva, tak to rozhodně zkuste), ale na druhou stranu to nijak neumenšuje kvality ostatních dvou desek, které nakonec zůstaly pozadu. Oficiálně tedy můj výběr uzavírají Ilya, ale fakticky tak činí spolu s “The World We Left Behind” od Nachmystium a “Distant Satellites” od Anathemy.

Aneta Langerova - Na Radosti

CZ/SVK deska roku:

1. Aneta Langerová – Na Radosti
Co se týče federační kategorie, mám stejný problém jako loni – prostě jsem po hříchu neslyšel ani zdaleka všechny potenciálně zajímavé desky, které československá scéna vyplodila, a fakt se za to stydím. Z toho, co jsem ale slyšel, nakonec odchází vítězně Aneta Langerová se svojí pořád čerstvou novinkou “Na Radosti”. Jak se jí to podařilo, o tom píšu v recenzi, kterou se mi nechce opisovat, tak dodám jen to, že “Na Radosti” sice není dokonalá deska, ale je evidentně dost silná na to, aby překonala i takovou ikonu, jako jsou Master’s Hammer.

2. Master’s Hammer – Vagus vetus
Ano, Master’s Hammer po vynikající zkušenosti s “Konvemi” jasně mířili na vítězství, ale z “Vagus vetus” se nakonec až taková bomba, jakou byl její předchůdce, nevyklubala. Pořád ale jde o zatraceně silnou desku, která má na umístění nárok zdaleka nejen proto, že ji nahráli Master’s Hammer. Těžko říct, jestli by to třeba nebylo jinak, kdybych se dokopal k poslechu třeba nových Morgue Son, ale jak jsem psal o odstavec výš – při tom, jak jsou rozdané karty, o pořadí na domácí scéně z mého pohledu není sporu.

Neřadový počin roku:

Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Tahle kategorie mi dala vážně zabrat. Sešly se mi tu totiž hned tři počiny, které by na vítězství klidně mohly aspirovat, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou nijak zásadní. “Xiądz” od Behemoth je rozhodně vydařený kraťas a především jeho skoro titulní skladba vzniknuvší během nahrávání “The Satanist” je zkrátka skvělá. Velké ambice měla také ochutnávka nového materiálu norských Solefald, jenže jasný triumf se nekoná díky tomu, že vedle vážně skvělého materiálu se tu Solefald pustili i do experimentování, které se mi do vkusu moc nestrefilo. No, a pak tu máme domácí Cult of Fire s jejich poctou Bedřichu Smetanovi a jeho dílu. “Čtvrtá symfonie ohně” proti svým soupeřům nepatrně ztrácí délkou (s chutí bych si dal alespoň o skladbu víc) a možná trochu i faktem, že “Vltava” je cover. Jenže on je to cover skvěle provedený, vůči geniálnímu originálu důstojný a dvojka “Váh” co do kvality a působivosti pranic neztrácí. “Čtvrtá symfonie ohně” mi tedy v rámci mé finálové trojice vychází hudebně nejsilnější, nejucelenější a titul neřadového počinu roku jí patří plným právem.

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
Deska, které tenhle obal patří, se zajisté objevuje na předních místech žebříčků nejlepších alb roku, jenže jak už jsem před časem utrousil v hodnocení pod recenzí, ona to hudebně zase taková sláva není. Artwork “The Satanist” je ale aspoň podle mého opravdu prvotřídní záležitost. Je mi úplně buřt, že je originál namalovaný zčásti i Nergalovou krví, a netvrdím, že jsem letos neviděl celou řadu dalších parádních obalů, ale v téhle kategorii je to vždycky složité a vlastně dost nefér, takže pokud artwork “The Satanist” patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (a to patří), tak jej tu zmiňuji vlastně naprosto právem.

Shit roku:

Lidande – As the Night Wept
Už už jsem se do téhle nelichotivé kategorie chystal nacpat kolosální krávovinu “Defenestrace” od Plzeňáků Ortel, jenže pak mi bylo připomenuto, že jsem v loňském roce narazil na ještě mnohem horší zrůdnost. Desku tak moc špatnou, že jsem na ni zřejmě v záchvatu sebezáchovy zcela zapomněl. Jako vážně, tohle je to absolutně nejhorší, co mi kdy vlezlo do přehrávače, a snad všechno ostatní, co jsem tu kdy jebal za podprůměrnou kvalitu, je pořád o několik mílových kroků dál než “As the Night Wept”. Prostě zhudebnělá demence prvního řádu a horší už to snad být ani nemůže.

Koncert roku:

The Gathering: Nijmegen – Doornroosje, 9.11.2014
Abych pravdu řekl, viděl jsem koncerty, které jsem si v jistém směru užil mnohem více než tenhle. The Gathering ale nakonec stejně triumfují, protože předvedli nejen vynikající vystoupení, ale především mě nechali zažít a prožít událost, po které jsem několik let v tichosti toužil, aniž bych tušil, že se jí kdy dočkám. A to je pak jasné, že vás takový koncert dostane po všech směrech, pokud se nic nepokazí. Tady se nic nepokazilo a já budu na tenhle večer v Nijmegenu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Jako fajn, netvrdím, že mě tenhle irský příspěvek do fondu videoklipů odstřelil takovým způsobem jako před několika lety “Fjara” od Sólstafir (což je podle mého asi nejlepší klip, jaký jsem kdy viděl), ale Primordial rozhodně odvedli dobrou práci. Má to skvělou atmosféru, zmar z toho odkapává přímo po litrech, práce s kamerou je parádní a ty panorámata… A že ta mrtvola v pytli tažená krajinou krapet připomíná už vzpomenuté islandské veledílo? Kašlat na to, tak.

Potěšení roku:

koncertní reunion The Gathering
The Gathering
jsou jednou z těch kapel, které jsem objevil, zcela jsem jejich tvorbě propadl a o něco později s hrůzou zjistil, že zřejmě už nikdy nebudu mít možnost vidět jejich vystoupení v sestavě, jež se zasloužila o vztah, který k té kapele chovám. The Gathering mi ale z kraje listopadu nabídli jedinečnou, vlastně životní možnost, která se prostě neodmítá… Nadšení, které následovalo oznámení koncertu v (takřka) kompletní historické sestavě kapely, se popisuje opravdu stěží a v loňském roce se mu na hudebním poli nemohlo rovnat absolutně nic. Splněný sen.

Zklamání roku:

Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu
V předchozím odstavečku se mělo původně skvět jiné jméno. Naděje, že v Jaroměři uvidím legendu první kategorie a moji srdcovku Emperor hrát debut “In the Nightside Eclipse” v sestavě IhsahnSamothFaust a v celé jeho délce, mě živila od chvíle, kdy se éterem rozšířila zpráva o dočasném koncertním reunionu kapely, a o to trpčí pak bylo zjištění, že z toho nakonec nic nebude, byť chybělo tak málo. Vážně, ono mi to uteklo o jediný (ne)oznámený termín, což je prostě k posrání.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Tahle kategorie je tak volná, až paradoxně nějak nevím, o čem tu povídat – a když už, je to spíš takové nahořklé povzdechnutí. Jak stárnu, sbírám zkušenosti a rozšiřuju si obzory, začínám zjišťovat, že ani stran hudby už to není takové, jako to bylo pár let nazpět. Namísto nekonečného přijímání dalších a dalších novinek mám čím dál tím častěji chuť si jen tak v klidu sednout, protočit nějaký ten starší skvost a v mezičase si ten prožitek neředit žádným mrzkým průměrem jen proto, abych něco poslouchal. Touha po kvalitě prožitku byť i v malém množství tak získává stále větší převahu nad dobře známou fyzickou potřebou něco poslouchat, a věřte mi, že je to pro mě po těch letech docela zásadní posun. Kam, to si netroufám odhadovat, ale i tak je zřejmé, že mi rok 2014 po sobě zanechal perspektivu, ze které najednou věci vypadají jinak a priority se mění – jak v hudbě, tak v dalších aspektech bytí. A jsem fakt docela zvědavý, kam to všechno míří…


Redakční eintopf #72.4 – speciál 2014 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2014:
1. Benighted – Carnivore Sublime
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
3. Linkin Park – The Hunting Party
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
5. Steel Panther – All You Can Eat

CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera

Neřadový počin roku:
Slipknot – The Devil in I

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Dymytry – Homodlak

Koncert roku:
Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
natáčení nové desky Coal Chamber

Zklamání roku:
vyprodaný Hellfest

Top5 2014:

1. Benighted – Carnivore Sublime
O zlaté medaili jsem letos nemusel ani dlouho přemýšlet. Benighted snad nikdy nešlápli vedle a “Carnivore Sublime” není výjimkou. Podobně brutální, energickou a zároveň smysluplnou podívanou dokážou vykouzlit jedině Frantíci. A song “Experience Your Flesh” je neuvěřitelná bomba. Mám trochu pocit, že v domě už žiju sám a všichni sousedé se odstěhovali. Hehe.

2. Ill Niño – Till Death, La Familia
Druhé místo obsadili Latinoameričané Ill Niño, jejichž muziku jsem žral před lety. Pozdější tvorba mě už moc neoslovila, ale “Till Death, La Familia” vrátila Ill Niño zpátky mezi mé oblíbence. Kombinuje novodobou agresivnější tvorbu s melodičtějšími pasážemi prvních desek, což oceňuji. Původně jsem ani nečekal, že by si “Till Death, La Familia” vysloužila více než dva poslechy, ale o to více jsem byl překvapen. Mám rád milá překvapení.

3. Linkin Park – The Hunting Party
Naopak u Linkin Park jsem tak trochu očekával, že si udrží podobně kvalitní laťku jako na “Living Things” v roce 2012. Zatím jsem se ještě úplně nerozhodl, zda je “The Hunting Party” lepší. Obě desky mají své momenty a bude potřeba ještě trochu času, aby ukázal, která si z dlouhodobého hlediska povede lépe. Každopádně je pravděpodobné, že v budoucnu už se provarů typu “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns” nedočkáme.

4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
Tuhle kapelu asi skoro nikdo nezná. O to je ale jejich prvotina lepší. Poprvé jsem je viděl pár měsíců zpátky v plzeňském klubu Parlament, kam na ně přišlo celých patnáct lidí. V životě jsem asi nezažil komornější a stísněnější koncert, ale každá vteřina vystoupení Hybrid Sheep stála za to. Deska “Free from the Clutches of Gods” srší nápady a skvělým provedením. A víte co? Hybrid Sheep jsou také z Francie.

5. Steel Panther – All You Can Eat
Možná není “All You Can Eat” nejlepší deskou století, ale jako pátou jsem ji zvolil z prostého důvodu – jde o ohromnou zábavu. Baví mě nenucenost jejího vyjádření, baví mě ujeté texty se sexuální tematikou, baví mě vystupování členů kapely, kteří se oblékají, jako by glam metal nebyl už dvě dekády po smrti. Více takových kapel.

Asmodeus - Past na Davida Kleinera

CZ/SVK deska roku:

1. Iné Kafe – Nevhodný typ
Možná je to tím, že jsem v minulém roce neslyšel moc nahrávek pocházejících z našich luhů a hájů. Možná tím, že “Nevhodný typ” je vážně kvalitní deska. Tak jako tak volím coby svou jedničku Iné Kafe. Pokud si pamatuji, Iné Kafe nenahráli za celých dvacet let existence špatný materiál a “Nevhodný typ” to jen potvrzuje. Málokterá kapela se dokáže takhle vyvíjet a zároveň nevybočit ze zajetých kolejí. Spokojenost.

2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
Tady by se možná dalo mluvit i o překvapení roku. Osm let po vydání “Řetězu kritických událostí” asi nikdo nečekal, že bude reunionová novinka legendárních Asmodeus takhle moc dobrá. Jestli si někdo v roce 2014 zasloužil pozornost, je to určitě tahle klatovská smečka.

Neřadový počin roku:

Slipknot – The Devil in I
Víte, se mnou je to těžké. Každý rok se snažím dohánět resty z let minulých a na moc novinek mi nezbývá čas. Zvlášť pokud jde o mimořadový materiál. Takže jsem jednoduše zvolil singl “The Devil in I” z novinky amerických Slipknot. Má ráz, identitu, je chytlavý… co si od singlu více přát?

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
“The Satanist”
je bezesporu hodně dobré album. Mě navíc zaujal i jeho přebal, který přímo dýchá mystičnem a temnotou. Přesně jak se na Behemoth sluší.

Shit roku:

Dymytry – Homodlak
Tak tady asi není moc co dodávat. “Homodlak” je taková sračka, až je s podivem, že návštěvníci neodcházejí z koncertů Dymytry obaleni neodstranitelným odérem. Nebudu zakrývat, že jsem příznivcem starší tvorby, ale tudy vlak vážně nejede. Nejvíce mě zaráží, že po tomhle “výtvoru” mají Dymytry fanouškovskou základnu širší než kdy dříve… O čem to asi tak může svědčit?

Koncert roku:

Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014
Můj první a doufám, že ne poslední zahraniční festival. Hromada lidí, kopce bordelu, neskutečná atmosféra a line-up jako ve vlhkém snu. Něco podobného doporučuji každému alespoň trochu rockově kovanému zažít nejméně jednou v životě. Stojí to za to.

Videoklip roku:

Red Fang – Crows in Swine
I loni jsem volil Red Fang a nyní po nich sahám opět proto, že jejich smysl pro vytváření vtipných videoklipů (a muziky) prostě nemá nikdo šanci překonat. Navíc poprvé v kreslené variantě? Perte mi to přímo do žíly!

Potěšení roku:

natáčení nové desky Coal Chamber
Pro většinu lidí asi nejde o takové terno, mě ale loni opravdu nejvíce potěšila zpráva z tábora Coal Chamber hlásající podpis smlouvy a přípravu nové desky. Na téhle muzice jsem vyrůstal a docela mě zajímá, zda je banda kolem Deze Fafary schopna i po takové době dát dohromady novou a dobrou nu-metalovou desku.

Zklamání roku:

vyprodaný Hellfest
Narazil jsem na festival našlapanější než cokoliv, co si dokážete představit. Myslel jsem, že na Novarocku jsem viděl všechno potřebné. Při pohledu na webové stránky Hellfestu jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé – neviděl jsem nic. Za druhé – mám smůlu, protože je vyprodáno. Bezva. Tak snad aspoň ten Graspop.

Zhodnocení roku:

Rok 2014 byl bohatý na hromadu hudebních zážitků, kvanta skvělé muziky a věcí okolo. Za sebe můžu říci, že jsem spokojen s tím, co jsem slyšel a navštívil. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl někdy vyloženě zklamaný z předchozího roku. Samozřejmě z hudebního hlediska. Amen.


Behemoth – The Satanist

Behemoth - The Satanist
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 3.2.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Blow Your Trumpets Gabriel
02. Furor divinus
03. Messe noire
04. Ora pro nobis Lucifer
05. Amen
06. The Satanist
07. Ben Sahar
08. In the Absence ov Light
09. O Father O Satan O Sun!

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10
Kaša – 8,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi nikdo z těch, kdo si ještě na vlastní oči (uši) pamatují, jak před 20 lety Behemoth na svých raných počinech drhli čistý syrový black metal, v té době neodhadoval, do jaké podoby se skupina postupem času dostane. Už se třetí deskou “Pandemonic Incantations” (mimochodem, podle mě asi nejpodceňovanější počin diskografie kapely) se do jejich zvuku začaly vkrádat vlivy death metalu, které postupem času čím dál tím více nabíraly na síle. Behemoth vydávali jedno kvalitní album za druhým a pustili se do intenzivního koncertování. Ten zlom, v němž se dá začít tvrdit, že se jim to nasazení opravdu vyplatilo, nastal s počinem “Demigod” z roku 2004, s nímž Behemoth definitivně vkročili do první ligy, což následující deska “The Apostasy” jen potvrdila. V této chvíli se pomalu někteří začali ptát, zdali Nergal a spol. s rostoucí popularitou nezpřístupní svůj zvuk, ale odpovědí byla nahrávka s naprosto opačnou povahou – agresivní a technická jízda “Evangelion”.

V téhle chvíli už Behemoth začali být opravdu velkou skupinou se jménem, na nějž metalová obec slyší. Jakkoliv by se mohlo zdát, že jim už nic nestojí v cestě, do hry vstoupila leukémie frontmana Nergala, která kapele vystavila na dlouhé měsíce stopku. Jenže i když to s lídrem Behemoth v jednu chvíli vypadalo poměrně bledě, nakonec všechno dopadlo dobře a přípravy desátého dlouhohrajícího opusu mohly započít. Popularita kapely, pětiletá pauza od předchozího alba, otázka, jak se do nového materiálu promítne Nergalova zkušenost s nemocí – to všechno zapříčinilo, že “The Satanist” zcela jistě patřilo mezi nejočekávanější alba roku 2014. Postupem času se kolem nahrávky vytvořil tak mohutný hype, navíc vydatně podporovaný také hodně sebevědomými prohlášeními samotného Nergala, až byla deska vlastně již předem “odsouzena” k úspěchu, když ji mnozí pasovali pomalu na album roku dlouho předtím, než vůbec vyšla…

A zcela jistě budou lidé, kteří tu desku tak opravdu budou vnímat a budou přesvědčeni, že opravdu jde o naprosto fantastické veledílo, jaké pomalu nemá obdoby. Na jednu stranu… nic proti tomu, protože ve výsledku “The Satanist” vážně je dost povedenou nahrávkou, to si můžeme na rovinu říct hned. Já osobně se ovšem na počin dívám poměrně střízlivěji… starší tvorbu Behemoth mám vcelku rád, rozhodně mají na kontě pár výborných fošen a vyloženě slabou doposud nenahráli (a to platí i o “The Satanist”); kapela má zcela jistě můj respekt už jen proto, že to není žádná rychlokvaška vyvezená na vrchol reklamní kampaní firmy, ale že si své pozice vybojovala roky tvrdé práce. Nicméně přesto všechno je zdaleka neřadím mezi své nejoblíbenější skupiny a na rozdíl od spousty jiných lidí jsem nebyl přesvědčen o genialitě “The Satanist” ještě než jsem jej slyšel… vlastně mě první dvě vypuštěné skladby “Blow Your Trumpets Gabriel” a “Ora pro nobis Lucifer” příliš nenadchly. Právě proto ten střízlivější pohled a ve výsledku asi i střízlivější hodnocení oproti většině ostatních recenzí, v nichž budou nejspíš lítat cifry 9 a výše.

Hlavní rys “The Satanist” je vcelku zjevný už na první poslech – novinka rozhodně nezní jako druhé “Evangelion”, zdaleka není tak agresivní, zběsilá a rychlá. Naopak je zde mnohem větší množství středně rychlých až pomalejších pasáží (čímž netvrdím, že by zde žádné rychlé momenty nebyly) a důraz je zjevně ze všeho nejvíce kladen na atmosféru, čímž se “The Satanist” jasně ohlíží spíše za “The Apostasy”, jež byla stavěna podobným způsobem. Na rozdíl od několika předchozích alb novince výrazně chybí jedna věc – opravdu jasný hit, který by desku táhnul. Když budeme brát nahrávky Behemoth od “Satanica” a dál, snad každá fošna obsahuje minimálně jednu (někdy však i víc) kultovní pecku, z nichž většina dodnes figuruje v koncertním setlistu Behemoth. Na “The Satanist” žádný vál jako (namátkou) “Slaves Shall Serve”, “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Ov Fire and the Void” není. Svým způsobem by to mohlo být i plus, jelikož díky tomu deska působí od počátku soudržněji, což už však záleží na úhlu pohledu. Za mě to ovšem není nic, co by nutně muselo vadit.

Oproti svým přímým předchůdcům pak “The Satanist” dále postrádá ještě jeden trumf – nějakou vyloženě překvapivou skladbu, jež by z té placky vybočovala. Přesně takovou, jakou byl na “Evangelion” monumentální “Lucifer” nebo na “The Apostasy” famózní a na poměry Behemoth velmi netradiční “Inner Sanctum”. Ale opět platí to stejné jako v předchozím odstavci – o co méně jednotlivé skladby vystupují z celku, o to více ten celek může být vyváženější, takže to v žádném případě automaticky neznamená negativum. Přesto se klidně přiznám, že bych takovou skladbu na “The Satanist” osobně docela uvítal… teoreticky by takovou roli mohl zastávat epičtější závěr v podobě “O Father O Satan O Sun!”, ale o tak překvapivý kus, jakým svého času byla třeba zmiňovaná “Inner Sanctum”, se zdaleka nejedná.

Desku otvírá jedna z těch již dříve známých skladeb, kterou Behemoth dokonce už nějaký pátek prezentují taktéž koncertně – “Blow Your Trumpets Gabriel”. Jak už jsem někde výše řekl, v předstihu za doprovodu videoklipu mě song na zadek tak úplně neposadil, ale nakonec se naštěstí potvrdilo to s onou soudržností, jelikož v rámci kontextu zbylých písniček funguje “Blow Your Trumpets Gabriel” o poznání lépe (a “Ora pro nobis Lucifer” rovněž). Album se nerozjíždí žádným mohutným nářezem, který by vám okamžitě utrhnul hlavu, protože se “Blow Your Trumpets Gabriel” ve větší části své stopáže nese v pomalejším a majestátnějším duchu, který může vzdáleně připomenout začátky songů “He Who Breeds the Pestilence” a “Alas, Lord Is Upon Me”“Evangelion”, nyní ovšem na mnohem větším prostoru. Až ve třech čtvrtinách se song překlene do chaotické sypačky, nicméně na můj vkus je ten přelom možná až trochu moc násilný. Naopak finální pasáž s výraznou baskytarou, v jejímž úplném závěru je pěkně slyšet pověstné umění bubeníka Inferna, je hodně dobrá.

Ačkoliv ani jedna z následujících písní, jichž zbývá ještě celkem osm, není slabá a všechny s přehledem udržují (vysoký) standard Behemoth, dovolím si vypíchnout jen několik nejpamětihodnějších pasáží, v nichž já osobně vidím vrcholy “The Satanist”. Obecně se jedná spíše o druhou polovinu alba, protože ta mi přijde o něco silnější. Z té první totiž nejvíce zaujme druhá dříve vypuštěná písnička “Ora pro nobis Lucifer”, jež je docela příjemně chytlavá oproti svým dvěma předchůdcům “Furor divinus” a “Messe noire”, které sice nejsou v žádném případě zlé a pár svých momentů také mají, nicméně jinak se jedná o vcelku standardní songy Behemoth posledních let. Následující “Amen” pak ve své první části předvede jednu z nejzběsilejších sypaček alba, aby přibližně ve dvou čtvrtinách nabídla excelentní atmosféričtější pasáž, jež pro mě patří mezi ty lepší momenty “The Satanist”.

Poté už nastupuje ona silnější druhá půle, jíž načíná zajímavá titulka “The Satanist”, která po lehce opatrnějším začátku graduje přes chytlavější střed až do kytarového sóla a následného rychlejšího kusu. “Ben Sahar”, která své jméno jen tak mimochodem sdílí s jedním izraelským fotbalistou, nabízí na úvod jeden z nejlepších a nejzapamatovatelnějších riffů celé nahrávky a v čase tři a tři čtvrtě minuty taky jednu excelentní pasáž. “In the Absence ov Light” se zpočátku tváří jako jeden z nejagresivnějších songů “The Satanist”, ale o to více v něm vynikne hodně klidná vsuvka s mluveným slovem v polštině a především pak výtečné finále. Úplný závěr pak obstarává nejdelší a také nejčlenitější “O Father O Satan O Sun!” s poměrně proměnlivou strukturou a několika velmi povedenými nápady. Jako celek tahle sedmiminutovka oproti zbytku už jenom kvůli své délce rozhodně působí epičtějším dojmem, který je navíc podporován momenty, jakým je třeba nástup zpěvu, v němž je Nergal podbarven sborem.

Jako celek je “The Satanist” zcela jistě obstojnou deskou, která obsahuje několik fakt skvělých věcí, poslouchá se moc dobře a jenom potvrzuje, že Behemoth snad vyloženě špatné album udělat ani neumí, ale rozhodně v tom nevidím něco, co by mě absolutně uzemnilo. Pokud někdo čekal, že by novinka mohla po delší přestávce vynucené Nergalovou nemocí přinést nějakou výraznější změnu, ten bude asi zklamán. Sice si desky Behemoth určitě nejsou podobné jak vejce vejci, přesto se dá bezpečně prohlásit, že “The Satanist” zvukově i kompozičně vlastně jen pokračuje v tom, co kapela piluje již od přelomu tisíciletí a co v plné míře ukázala už na předchozích třech albech.

Zároveň musím říct, že i přes všechny nesporné kvality nové desky bych “The Satanist” zařadil spíše do druhé poloviny kvalitou natřískané diskografie Behemoth. O tom, že by šlo o nejsilnější album, se nemá cenu bavit, protože například takovému “Demigod” se novinka dívá jen zdálky na záda; v mých očích vlastně “The Satanist” opravdu poráží pouze první dvě, tehdy ještě čistě black metalové řadovky. Na dojmu pak rozhodně nepřidá ani klasicky přejetý a plochý zvuk, který je u Behemoth už dlouhou dobu bohužel standardem. Ale na druhou stranu… jestli si i po takovémhle verdiktu “The Satanist” stále zaslouží (sice slabších, ale pořád) sedm bodů, což bez sebemenších debat ano, aspoň je na tom vidět, jak vysoko tahle kapela ve své hudební tvorbě stojí, což také o něčem svědčí. Přesto bych “The Satanist” ani náhodou neoznačil za zklamání, jelikož i navzdory tomu, co právě padlo, se mi to stále docela líbí (a upřímně jsem tak nějak čekal, že to takhle dopadne). Jenom bych to zbytečně nepřeceňoval…


Další názory:

Psal jsem to už v eintopfu – čím větší hype se okolo “The Satanist” točil, tím víc jsem byl přesvědčen, že to zdaleka takový trhák nebude. Co s tímhle očekáváním udělala zkušenost s poslechem samotného alba? No… “The Satanist” je dobrá deska, o tom žádná, ale tak dobrá, aby dala všem těm nadšeným výkřikům za pravdu, to zase ne. Hodně se mi líbí znatelný příklon k melodickým prvkům a především sólům, které svou občasnou (ale zato výraznou) nemetalovostí dodávají desce příjemný nádech dalšího posunu ve výrazu Behemoth, ve který jsem osobně celkem doufal. Podobně je na tom i práce se zvukem různých nástrojů (neplést se zvukem celé nahrávky – loudness war za sebou nechala další hnijící mrtvolu) – relativně pestré rejstříky decentně užitých kláves a místy velmi netradičně znějící kytara dělají jenom dobrotu. Bohužel, sound kytar je na nich asi tím nejlepším, protože proti technickým a přesto zlověstným a drtivým strunným orgiím, kterým “Evangelion” vděčí za mnoho ze svých výtečných kvalit, je stav věcí na “The Satanist” o poznání chudší a méně přitažlivý, ačkoli se najdou výtečné momenty a i celkově platí, že to špatné rozhodně není. V tomto kontrastu pak dost vyčnívají skvostné Infernovy bicí, které naopak ze své nelidské úrovně neztratily zhola nic. Jak správně podotkl kolega ve vlastní recenzi, velký důraz je zde kladen na atmosféru a to je další problém – daří se to tak nějak napůl. Formálně je to naprosto strhující a mělo by to bez pardonu umístit posluchače na zadní kapsy kalhot a nechat ho, ať se tetelí blahem, jenže alespoň v mém případě se tak děje s výrazně menší intenzitou, než by mělo. Připadá mi to jakoby trochu strojené, čímž samozřejmě fatálně trpí uvěřitelnost… “The Satanist” je velká a ambiciózní nahrávka, která nabízí celou řadu výtečných momentů a jako celek funguje dobře. Jenže “dobře” je na Behemoth přeci jen trochu málo, protože tady se jasně mířilo na hudební monument nevídané úrovně, a tím “The Satanist” prostě není, je mi líto.
Ježura

Není žádným tajemstvím, že Behemoth patří už léta mezí mé nejoblíbenější kapely, takže asi chápete, že na “The Satanist” jsem se vážně těšil. No, a jasně tak vystává otázka, jestli se Nergalovi a jeho partě podařilo uspokojit má očekávání, která byla na hodně vysoké úrovni? Nebudu z toho dělat drama, takže za sebe říkám, že novinka je skvělé album. Neříkám, že pod hlavičkou Behemoth nevyšlo nikdy nic lepšího, to v žádném případě, protože především dvojice “Demigod” a “Evangelion” je z mého pohledu nedostižná, ale to nebrání konstatování, že “The Satanist” je jasnou deklarací toho, že Poláci špatné album neumí a v posledních deseti letech jsou v opravdu působivé kondici. Z mého pohledu nemá smysl vytahovat nejlepší skladby, protože jsem si album oblíbil jako celek od začátku do konce, takže nerozlišuji mezi “epičtějšími” “Blow Your Trumpets Gabriel” a “O Father O Satan O Sun!” či přímočarejšími peckami postavenými na pevných black/deathových základech, mezi něž patří zejména “Furor divinus” a “Ora pro nobis Lucifer”. “The Satanist” je v každém ohledu přesvědčivé dílo, z něhož je cítit obroská vyzrálost. Příklon k trošku špinavějšímu vyznění se mi nakonec zamlouvá mnohem víc, než by se po volání po pokračování “Evangelion” dalo v mém případě vůbec očekávat. Na první poslech možná chybí výrazná hitovka, které v minulosti zastupovaly první klipovky, ale o to semknutěji album vyznívá jako celek. Takhle zkraje roku se to asi ještě nehodí, nicméně “The Satanist” je vážný kandidát na titul death metalového alba roku. Skvělá práce.
Kaša

Behemoth u mě vždycky patřili do šuplíku skupin, které vydávají nesmírně kvalitní materiál, avšak jsem si k nim z různých důvodů nenašel cestu, ať už jde o známá či undergroundová uskupení. Když už jsme u toho, nikdy jsem nepobral, proč zrovna Behemoth se stali z jednou nejlépe se prodávajících kapel. Přičteme-li k tomu jejich nepopiratelnou kvalitu, je pro mě popularita Behemoth ještě větší záhadou, protože většinou přímá úměra mezi kvalitou a popularitou neplatí. Nyní však již k samotnému “Satanistovi”. Tak především deska působí hodně kompaktně a všechny písně pasují do konceptu alba. Až je to někdy na škodu, protože v druhé polovině mi začnou písně trochu splývat. Ale to je snad jediná výtka, naopak musím vyseknout poklonu za předvedený zvuk, protože jakmile začnou třeba symfonické pasáže v “Blow Your Trumpets Gabriel”, skladba dostává ještě větší epickou šíři a je nejlepším kouskem vedle “Ora pro nobis Lucifer” s perfektně mrazivým ústředním black metalovým rifem, kterých je na albu (očekávaně) pomálu. Celkově vzato, fanoušci Behemoth budou určitě hodně spokojeni, u mě se “The Satanist” zřejmě v přehrávači moc dlouho neohřeje, ovšem neznamená to, že by nebyl kvalitativně na výši. A to si tedy pište, že je!
Skvrn