Archiv štítku: Behemoth

Redakční eintopf – speciál 2018: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Urfaust – The Constellatory Practice
3. Preoccupations – New Material
4. Chaos Echœs – Mouvement
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
2. Mallephyr – Womb of Worms

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Minsk / Zatokrev – Bigod
3. Nachtmystium – Resilient

Artwork roku:
Daughters – You Won’t Get What You Want

Objev roku:
Depths Above

Shit roku:
Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Koncert roku:
1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018

Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys

Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine

Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Top5 2018:

1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.

2. Urfaust – The Constellatory Practice

Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.

3. Preoccupations – New Material

První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.

4. Chaos Echœs – Mouvement

Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.

5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Orient – V

Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký loňský black metal.

A Forest of Stars

2. Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.

Protomartyr

2. Minsk / Zatokrev – Bigod

Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.

3. Nachtmystium – Resilient

První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.

Artwork roku:

Daughters – You Won’t Get What You Want

Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.

Daughters – You Won't Get What You Want

Objev roku:

Depths Above

„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.

Shit roku:

Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.

Depths Above

Koncert roku:

1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018

Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.

2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018

Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.

Brutal Assault

3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018

Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal Assaultu Misþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.

Videoklip roku:

Cult Leader – To: Achlys

Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.

Potěšení roku:

bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine

Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.

Zklamání roku:

Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do loňska stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.

Chaos Echoes

Zhodnocení roku:

Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).

Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem loni svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.

Abigor

I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.

Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!


Koncertní eintopf – leden 2019

Phurpa, The Nent, Skrei

H.:
1. Phurpa, The Nent, Skrei – Praha, 16.1. (event)

Onotius:
1. Astronautalis, P.O.S – Praha, 13.1. (event)
2. Behemoth, At the Gates, Wolves in the Throne Room – Praha, 12.1. (event)
3. Ghostemane – Praha, 27.1. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Terrorizer, Skeletal Remains, De profundis – Ostrava, 12.1. (event)
2. Algor, Depths Above, Somnus Aeternus, Space Hamster – Brno, 11.1. (event)

H.

H.:

V lednu se chystám jen na jeden koncert a ani žádný další vyloženě zajímavý nevidím, takže mám dnešní eintopfování dost lehké. 16. ledna se ve Vile Štvanice představí Phurpa. Už jen tohle by mělo být dostatečně důslednou pozvánkou, protože Phurpa v takhle malém prostoru – to prostě kurva chceš. Očekávám divnost, hypnózu a atmosféru. Dva předskokani z Itálie snad budou příjemným zpestřením.

Onotius

Onotius:

Jakkoliv jsem se u aktuální desky nudil tak nehorázně, že jsem zatím nesebral odvahu k reparátu, stále si říkám, že vidět plnohodnotné vystoupení polských Behemoth by mělo mít svůj půvab. Jistě, doby, kdy udávali žánrový směr, jsou už zřejmě nenávratně pryč, přesto všechno se ale v setlistech ukrývají občas klasiky, u kterých ta husina prostě naskočí. A protože jsem je na letošním Brutal Assaultu odflákl, jak jen to šlo, do Fóra Karlín se na ně tedy toho dvanáctého přeci jen vydám. I pokud se z toho vyklube blbá estráda, stále je šance, že matadoři švédského melodic death metalu At the Gates či atmoferičtí blackeři Wolves in the Throne Room reputaci večera vyrovnají.

A pokud nejste příznivci smrtícího kovu se značnou dávkou nostalgie, zato vás tankuje alternatovní hip-hop, ještě si odskočte na Astronautalise. Ten se staví den nato v Lucerna Music Baru a jeho charismatem oplývající songy snoubící v sobě rapovou ráznost a alternative/indie rockovou emocionalitu snad v tomhle prostou patřičně vyniknou. A protože jsem přece metalák jak prkno, doporučím ještě jeden rap, a to na jednu stranu okultní, na druhou ale patřičně moderní. Jde extravagantního trapového zjeva Ghostemane. Ne, fakt, neházejte žádný potutelný úsměvy, tenhle cyp to hází až s metalovou naléhavost a naživo to jistě bude rychta. Škoda, že už je vyprodáno.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Terrorizer jsem viděl 1. března 2018 v ostravském Barráku předskakovat Nile a navzdory očekávání mi Sandoval a spol. urvali hlavu. Nové songy nesmrděly, dostatečný prostor byl pochopitelně věnován tomu nejdůležitějšímu a hlavně mě Terrorizer bavili mnohem více než headlineři, takže budu rád za tak brzké opáčko. Navíc zde předskakují Skeletal Remains, kterým by to naživo mohlo šlapat, a kupodivu ani ten support nezní úplně marně.

O den dříve v Brně proběhne ještě jeden koncert, který mi stojí za doporučení (zdali i za účast, to ještě nevím). Vele-slibní Depths Above tu pokřtí debut „Ex nihilo“, ale hlavně s nimi vystoupí Algor se Somnus aeternus, což je záruka minimálně dvou silných vystoupení za jeden večer.


Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Behemoth - I Loved You at Your Darkest

Země: Polsko
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Mystic Production / Metal Blade Records / New Aeon Musick / Nuclear Blast

Tracklist:
01. Solve
02. Wolves ov Siberia
03. God = Dog
04. Ecclesia Diabolica Catholica
05. Bartzabel
06. If Crucifixion Was Not Enough…
07. Angelvs XIII
08. Sabbath Mater
09. Havohej Pantocrator
10. Rom 5:8
11. We Are the Next 1000 Years
12. Coagvla

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před vydáním předešlého alba „The Satanist“ jsem měl trochu pocit, že Behemoth jsou snad všude. Že půjdu vole do konzumu a najdu tam Behemoth. Že otevřu jogurt a zpod víčka na mě vykoukne Nergal. Reklamní masáž k minulému počinu byla skutečně masivní a také značně otravná. U aktuálního počinu „I Loved You at Your Darkest“ jsem si až takhle přehnané tlačenky nevšiml. I když to může být způsobeno i tím, že jsem v mezičase přestal sledovat mnohé informační kanály, které tyhle velké kapely typu Behemoth upřednostňují. Nepochybuji ovšem o tom, že pro mnohé „I Loved You at Your Darkest“ stejně bylo jedním z nejočekávanějších metalových počinů roku 2018 a že v něm budou vidět velké dílo.

Já k takovým nicméně nepatřím. Maják kvality v extrémním metalu může v dnešních Behemoth spatřovat snad jedině ten, kdo současné Behemoth považuje za extrémní kapelu. Což po vydání „I Loved You at Your Darkest“ platí dvojnásob, poněvadž novinka Poláky zachycuje na cestě k větší stravitelnosti a umírněnějšímu projevu. Svým způsobem není zas až tak podstatné, zdali se jedná o kalkul, anebo upřímný hudební progres, poněvadž výsledek je tentýž – Behemoth na „I Loved You at Your Darest“ směřují vstříc širšímu metalovému publiku.

Deska nabízí hodně melodií, sborů a podobných cingrlátek, které zdánlivě znějí hluboce jak díra do prdele, ale reálně to žádná velká sláva není. Uspokojivě tyhle atmosférické prvky fungují prakticky jen v „Havohej Pantocrator“ (zajímalo by mne, jestli má být název nějakým odkazem na vedlejšák Havohej Paula LedneyhoProfanaticy) a v klidnějších pasážích videoklipové „Bartzabel“. Jinak mě to ale všechno v tom lepším případě nechává zcela chladným, v tom horším mě to pak dokonce vysírá. Třeba „Sabbath Mater“ mi přijde vyloženě strašná a od sboru až po riffy se mi zdá regulérně nepovedená. Otravnější už je snad jedině dětský sbor.

Příliš nepotěší ani skutečnost, že ani v těch momentech, kdy se Behemoth pustí do metalu, to koule netrhá. I zde se projevuje celkové ladění „I Loved You at Your Darkest“ do uhlazenější podoby. Formálně tam třeba někde i dvojšlapka je, ale nijak to nekope, pořád to zní strašně krotce, hodně a neškodně… pardon, atmosféricky. Ještě na takovém „Evangelion“, což jsou jen dvě alba dozadu, se sypalo, a byť si někteří už tehdy mohli o Behemoth myslet svoje, pořád to byl death metal. O „I Loved You at Your Darkest“ ten death metal platí leda tak formálně. Na druhou stranu, na rozdíl od „The Satanist“ mě u novinky tak mocně neprudí sterilní zvuk. Ne snad, že by to úplně pomohlo s ohledem na to, jak nezáživná je tentokrát hudební stránka.

Není pochyb o tom, že „I Loved You at Your Darkest“ perfekcionistický projekt a ve všech ohledech dotažený produkt. Behemoth mají zmáknutý marketing, vizuální stránku, koncertní performanci, videoklipy, fotky, komunikaci s fanoušky… všechno se to zdá jako komplexní koncept. Až na to, že to nejdůležitější, okolo čeho by se to celé mělo točit, tedy hudba, je vcelku nudná. Přesto nepochybuji o tom, že pro mnohé to bude album roku a objeví se to na vrcholech spousty žebříčků. Což mi přijde trochu smutné, ale každému co jeho jest. Pro mě osobně se jedná o nezáživnou nahrávku.


Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Behemoth v lednu 2019 v Praze, vstupenky jsou v předprodeji

BEHEMOTH, AT THE GATES, WOLVES IN THE THRONE ROOM
12. 1. 2019 – Forum Karlín, Praha
www.obscure.cz

Jen pár dní po velkolepém vystoupení Behemoth na Brutalu Assaultu je tu pro české fanoušky polského metalového kultu další skvělá novina! Nergal se svou suitou dorazí na začátku příštího roku také do Prahy. Kapela vystoupí 12. ledna 2019 ve Foru Karlín.

Behemoth dorazí do české metropole  v rámci svého tour “Ecclesia Diabolica Europa 2019” na podporu nové desky I Love You At Your Darkest (vychází 5. října 2019). K novince, která navazuje na kladně přijatou nahrávku The Satanist (2014), kapela zveřejnila první videoklip k písni  “God = Dog”.

Polští metalisté berou na turné legendu švédského melodického metalu a praotce metalcoru At The Gates a také osobité Wolves In The Throne Room, americkou kapelu kombinující black metal s ambientem a postrockem.

Vstupenky jsou v předprodeji od středy 15. 8. 2018 v běžných předprodejních sítích. Ty nejlepší jsou pak na webu pořadatele www.obscure.cz.

FB event: https://www.facebook.com/events/572188203182812/

https://www.facebook.com/behemoth/
https://www.facebook.com/AtTheGatesOfficial/
https://www.facebook.com/wolvesinthethroneroom/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]

Behemoth


Me and That Man: debut v březnu

Me and That Man je blues / country projekt, kde se potkávají NergalBehemothJohn Porter. Formace vydá svůj debut „Songs of Love and Death“ 24. března skrze Cooking Vinyl. Obal zde, tracklist níže. Mimoto je venku videoklip k písni „My Church Is Black“ – sledujte na YouTube.

01. My Church Is Black 02. Nightride 03. On the Road 04. Cross My Heart and Hope to Die 05. Better the Devil I Know 06. Of Sirens, Vampires and Lovers 07. Magdalene 08. Love & Death 09. One Day 10. Shaman Blues 11. Voodoo Queen 12. Get Outta This Place 13. Ain’t Much Loving


Brutal Assault 21 (sobota)

Brutal Assault 21

Datum: 13.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Angelcorpse, Archgoat, Behemoth, Darkened Nocturn Slaughtercult, Ektomorf, Hypno5e, Insomnium, Lost Society, Mgła, Misery Loves Co., Moonsorrow, Ufomammut, Valkyrja

Skvrn: Středa byl listopad, čtvrtek říjen, pátek září a sobota se již důstojně přibližovala srpnovým klimatickým standardům. Jaká to změna, když jsem dopoledne vylezl ze stanu a nepřipadal si zralý na omrzliny. Bylo sice zatraceně dusno a vlhko, ale pořád lepší než středa nebo loňské čtyřicítky. Nastíněná situace panovala již v brzkých hodinách, tedy kolem jedenácté, kdy mě ze stanu vylákali stále nepříliš známí Francouzi Hypno5e. Dobrého progu s lidským a nikoli strojovým přístupem není nikdy dost, což tahle partička jasně stvrdila. Copak samply a z disku pouštěné ženské vokály, tím Hypno5e neuchvacovali – zde nepředvedli víc než průměr –, zato kytarovou prací ano. Okamžitě mi hlavou prolítly vzpomínky na Be’lakor, kteří tu válčili během minulého ročníku v obdobnou hrací dobu. Hypno5e se sice nezapsali natolik výrazně, ale určitě přesvědčili o svém talentu a příslibu do budoucna.

Onotius: Poslední den festivalu proběhl vskutku ve velkém stylu, a ačkoliv ke konci už člověk mlel z posledního, byla zkrátka otázka prestiže vydržet až do naprostého závěru, který měli na svědomí Valkyrja. Po ošklivém počasí už ani vidu ani slechu a atmosféra festivalu zůstávala skvělá – už jen proto, že den nato po metalovém městečku zbudou jen ruiny. Začínám nějakou hodinku po poledni, kdy na Metalshop Stage nastupují Lost Society. Ti hned na začátek přinesou slušnou porci energie, propracovaných kytar i fajn thrashových nápadů. Zahrají například „Kill Those Who Oppose Me“, „Hollow Eyes“ či skvělý heavy kousek „I Am the Antidote“. Jediný problém je pro mě délka vystoupení – přijde mi to krátké, že se skoro nestíhám do vystoupení ponořit. Což je škoda, protože je to strašně příjemná muzika, opravdu.

Onotius: Tvorbu Misery Loves Co. znám vskutku na bázi „jednou jsem slyšel jejich album a bylo to celkem fajn“. Naživo pak tahle znalost rozhodně nestačila a ve spojitosti s nemotorným zvukem jsem si po chvíli šel sednout ke zvukaři a zbytek setu pozoroval ze sedu, neboť jsem chtěl načerpat síly, abych vydržel na další kapely, především pak večerní maraton. Misery Loves Co. se v průběhu setu zlepšovali, ale přesto mě moc nepřesvědčili o tom, že bych o něco přišel, kdybych jejich vystoupení vynechal.

Onotius: Ačkoliv by bylo asi bláhové očekávat od Ektomorf víc než příjemnou, leč tisíckrát ohranou variaci na „Roots“ od Sepultury, na jejich vystoupení jsem se zašel mrknout. Těšil jsem se na solidní nekomplikovanou zábavu, protože navzdory absenci nějaké větší originality má tahle hudba naživo velký potenciál vyburcovat pořádnou atmosféru. To se jí sice relativně podařilo (ne tedy zas nad hranice očekávání), což dokazoval průběžný energický kotel před pódiem, přesto si myslím, že ze samotného hudebního hlediska šlo z téhle muziky vymáčknout víc. Problém byl, že hudebníci hráli své kousky oproti studiovkám v rychlejším tempu, tudíž naléhavost oněch krutých refrénů tolik nevynikla. Přesto to bylo ale celkem fajn.

Onotius: Po příjemné pauze mě na Metalgate Stage čekají Omnium Gatherum. Poctivý, ale vlastně i tak trochu předvídatelný melodic death metal se špetkou progrese působil naživo celkem kloudně. Bylo to atmosferické, dynamické, i když trochu šablonovité. Přesto jsem odcházel celkem spokojen, byť neuchvácen.

Skvrn: Tak klidné odpoledne jsem na Brutalu ještě neprožil, až do sedmé hodiny jsem kvůli nezajímavému programu spustil bohapustou ignoraci hudebního dění. Žádné metaly, žádné davy. Jen jednou projdu areálem a zjišťuji, že Eskimo Callboy je mocná trapárna, po níž budou muset přiběhnout Darkened Nocturn SlaughtercultMgłou a vše řádně vyčistit blackmetalovou dezinfekcí. Zašel jsem i na ambientní stage, kde však nevládly mrtvé ambientní smyčky, ale dva životem oplývající vegani se svou přednáškovou osvětou. Nic nového jsem se nedozvěděl, nicméně nakonec proč ne. Někteří se utvrdili ve svém životním přesvědčení a přidali k tomu i pár zúčastněných dotazů, ti další užívali přístupu poznej svého nepřítele.

Insomnium

Onotius: Na melodic deathmetalovou linii hodinu po Omnium Gatherum navázali Insomnium, kteří předvedli očekávaně příjemný, ovšem ničím překvapivý set. Stejně jako ze studiovek jejich muzika měla sice atmosféru, ale byla předvídatelná až běda. Nicméně do vyrelaxované nálady při slunném odpoledni jejich hudba sedla a zabavila. Má prostě tu výhodu, že leze do uší skoro sama, takže i bez výraznější znalosti materiálu se člověk celkem obstojně chytá. Zvuk byl celkem slušný a hudebníci si vystoupení užívali. Jen škoda že nezahráli melancholickou hymnu „Lose to Night“. Jinak ale pohodovka.

Skvrn: Odpoledne fuč, na řadě konečně hudba. Než přišel nelidský blackmetalový závěr, objevili se Moonsorrow. Hudebně jsou Finové špica, jenže koncerty, to je bída klesající vstříc papundeklům. Koncertování s Equilibrium a Turisas zřejmě nelze přežít bez následků. Krev imitující painty na hraně vkusnosti, pitvořící se ksichty i průpovídky hodné revivalu z Horní Dolní. Začínajícího revivalu. Degradace dobře složeného materiálu? Asi nejlépe řečeno. Dobře napsaná hudba jako by na publikum neměla stačit, a na pomoc tak měly přispěchat vsuvky, které jako kdyby vypadly z Troškovy továrny na vtipy. Samotné skladby jsem si užil, ale každý pohled na pódium a poslouchání verbálního trusu mě utvrdilo v tom, že koncert je zvláštní kategorie. Odhalující podstatu?

Moonsorrow

Onotius: Výpravné folk metalové Moonsorrow jsem si užil. To byla ta ideální kombinace melodického s atmosférickým. Vystoupení podmanivé, a přitom velmi dobře vstřebatelné. Moonsorrow je totiž jedna z mála žánrových kapel, která dokáže umně vyvážit hranice mezi údernou, skočnou a náladotvornou větví žánru. To má za následek, že je dobře poslouchatelná a zároveň uspokojí i posluchače temnější a náročnější muziky, kteří většinu folk metalu považují jen za nevkusné odrhovačky. Atmosféra byla relativně slušná a zvuk byl vyrovnaný a povedený. Vtípky mezi skladbami sice nebyly moc vtipné, ale co, jde o hudbu – a ta byla skvělá.

Onotius:Angelcorpse nakonec stíhám kvůli Moonsorrow a kulturnímu programu v toitoice jen konec. A trochu lituji, že jsem přeci jen neoželel konec Moonsorrow a nešel se na Metalgate mrknout dřív, neboť Angelcorpse mají tak neprostupnou hutnou atmosféru, až z toho omrazí. Ryzí esence mohutného death metalu. Díky střeše je na Metalgate mnohem dříve vyvolán efekt tmy, takže světla zahalují scénu a i vizuálně je to ta správná řežba.

Angelcorpse

Skvrn: Blackmetalovou smršť měli započít už Behemoth, avšak nezašel jsem, osobní vrcholy měly teprve přijít. Věřím, že Poláci zněli dobře, nicméně přední pozice jsem nehlídal a o výhled z dálky tentokrát nestál. Jen zpoza areálu jsem tudíž zaslechl Nergalovo epické „dobrý den!“. Tak trochu Sabaton? Hodně Sabaton. S groteskním vyzněním navrch. Polská většina vzala česky pronesený pozdrav zajisté s vděčností a všudypřítomný vlajkonoš od sousedů… inu, ten musel svůj prápor hrdostí zulíbat.

Onotius: A pak nezbývá než čekat na Behemoth. Další mé oblíbence a velké jméno, s tím spjata velká očekávání i mohutné davy lidí. Se scénou a vizuální prezentací si opravdu kapela vyhraje, všechny ty potrhané hábity, ohně, drcení hostií a vyfouknutí konfet, jež v osvětlení působily, jako hejno malinkatých netopýrů zkrátka působí efektně. Jenomže co hudba? Opět je zvuk moc přebasovaný  a přebubnovaný. Setlist je postaven především na posledním „The Satanist“, a to dokonce tak, že deska zazní celá. Dále hrají hitovku „Ov Fire and the Void“ z předchozího „Evangelion“, „Conquer All“„Demigod“ a „Chant for Eschaton 2000“ ze „Satanica“. Mizerný zvuk mi však ne vždy dovolí úplně naplno se do hudby ponořit a dýchat každý tón, což bych zrovna od tak oblíbené kapely, jako jsou Behemoth, očekával. Show byla nicméně poctivá a při „Ov Fire At the Void“ atmosféra v mých očích krásně vygradovala. I tak jsem ale čekal trochu víc.

Skvrn: Svou návštěvou jsem nakonec poctil až Archgoat, kteří měli na Oriental Stage zřejmě vůbec nejhorší zvuk, kytary byly tvaru značně kulovitého a nezachránilo to ani zpěvákovo triko Master’s Hammer. Sypalo to pěkně, ale nakonec jsem z důvodů výše zmíněných neslyšel víc než obyčejný blackmetalový náklep.

Onotius: Po Behemoth se vydávám do Octagonu připraven pokračovat v poslechu těch nejtemnějších metalových škatulek. Zde totiž spouští svůj set Archgoat. Ponurá, hutná zvuková hradba opatřena sice mizerným zvukem, ovšem o to působí misantropičtěji a autentičtěji. Brutální a monumentální. Lord Angelslayer nosí na hrudi Master’s Hammer a jeho hluboké growlingy jsou naprosto démonické. V danou večerní hodinu to na mě patřičně působí – lépe než Mgła na hlavním pódiu, kam dvacet minut před koncem Archgoat přebíhám.

Archgoat

Skvrn: Aniž bych vyposlechl celé Archgoat, zamířil jsem směrem k Metalshop Stage, kde měla za pár minut vystoupit Mgła. Pro mnohé škoda krytí, ale já měl i kvůli zvuku jasno. Jenže taky Poláci zaznamenali potíže se zvukem, který byl takový… festivalový, šitý horkou jehlou. Neznělo to vyloženě zle, ale charakteristické hrátky s činely zůstaly skryty, zatímco virbl s kopákem řvaly přespříliš. Kapele samotné není třeba co vytýkat. V pódiové prezentaci a v předvedených výkonech jsou Poláci klasa a zatracený diktát. Který když dobře znáte, nakonec dokážete strávit i horší zvuk. Já jsem si tuhle necelou hodinku užil a lepší black na letošním Brutalu nakonec neslyšel.

Onotius: Mgła mi na velkém pódiu moc nesedla. Snad je to i tím, že jejich hudba navzdory tomu, že má potenciál zaujmout i širší masy, tak stále zachovává spíš introvertnější charakter (stačí si koneckonců prohlédnout jejich minimalistickou image), čemuž velké pódium moc nenahrávalo. Vloni v Nové Chmelnici jednoduše působili mnohem mnohem líp. Také za to mohl částečně zvuk, který na Brutalu opět nestál za moc (minimálně z mého místa pod levým reprákem). Vadila mi neosobní atmosféra, ale samotná hudba samozřejmě byla ta samá Mgła, kterou mám rád, takže jsem si vystoupení přeci jen užil.

Skvrn: Mgła nebyla zklamáním, ale v hloubi duše jsem čekal víc. Úplně opačný příběh se psal na Ufomammut, na něž jsem zašel vlastně jen ze zvědavosti. Žádné domácí naposlouchávání, snad jen tušení, oč by mělo jít. Představy se s realitou příliš nelišily, alespoň co do žánrového zařazení. Dostal jsem brutálně hutnou a monotónní sludge/doomovou fúzi s plovoucím droningem. Jasnou odpověď na to, co Ufomammut hrají, ostatně přineslo triko Funn O))) jednoho z kytaristů. Takhle Italové zněli, přesně tak. Navíc, jestli někomu slušel zdejší zvuk, byli to právě z hloubek těžící Italové. Loni tu hráli na stejném místě GodfleshSunn O))), jenže tohle bylo ještě mnohem dál. Kdesi na úrovni nejlepšího vystoupení dne, ročníku a možná i něčeho víc!

Onotius: Pak na vedlejší stage následuje kapela, jež původně na letošním Brutalu neměla hrát a pořadatelé po ní sáhli jako po náhradě za Electric Wizard, kteří kvůli problémům s vízy na poslední chvíli své vystoupení odřekli. Jedná se o italské Ufomammut hrající od roku 1999 svou velmi specifickou kombinaci sludge, psychedelic rocku a doom metalu. Jméno slibuje v rámci festivalu netradiční zážitek a to se potvrzuje. Spouští „Somnium“ z poslední desky „Ecate“ (kterou, pokud se nepletu, zahráli dokonce celou) a po chvíli je jasné: tohle má naživo naprosto neuvěřitelnou sílu. Kolébá, houpe, hypnotizuje, ničí, drápe, kolébá, řeže… I na velkém pódiu jsou schopni atmosférou naprosto pohltit. V duchu si pak říkám: kéž by se organizátoři vyprdli na kdejaké Parkway Drive a podobné blbosti a raději přivezli víc menších, neokoukaných, ovšem naprosto ničících kapel, jako jsou například Ufomammut. Jistě je to nesmysl, Brutal si snaží zachovat obecný průřez metalovými odnožemi, avšak víte, jak to myslím. Zpátky k samotným Ufomammut, jejichž show působila vskutku rituálně a není divu, že po vystoupení se ještě hromada lidí včetně mě nahrnula dopředu, aby si se členy mohli podat ruku a pochválit, jak to bylo monumentální. Protože bylo. První příčka obsazena – pro mě asi nejlepší letošní vystoupení.

Ufomammut

Skvrn: Povídání o Ufomammut napovědělo minimálně jednu věc – následoval už jen sešup dolů, vrchol byl pryč. V případě Darkened Nocturn Slaughtercult nešlo o krutý pád, ale z kopce se rozhodně sešlo. Bohapustá pravost se sice z pódia jen linula, Onielar byla zodpovědný netvor s nejdelším křížem na festivalu za zády – netřeba dodávat, že tím správným směrem pootočeným –, jenže hrálo se na Metalshop Stage a opět mě nebavil zvuk. Což v kombinaci s hudbou, kterou jsem si z domácího poslechu zafixoval jako syrový, ale jen mírně nadprůměrný black metal, znamenalo odchod. Nač si kazit stále přetrvávající pocit dokonalého zmamutění.

Onotius: Tak trochu v euforii se přesouvám opět k Metalshop Stage, kde už je připravená scéna pro blackmetalové ortodoxáky z Darkened Nocturn Slaughtercult. Obrácené kříže, ohně, pohár s krví – vše připraveno k inkarnaci zla. Zpěvačka Onielar v bílé noční košili (aby pak dobře kontrastovala s krví), s vlajícími světlými vlasy a corpsepaintem. A s démonickým rarachem v hrdle. Jakmile spustí, proběhne zkrátka pocta všemu black metalu v tom nejryzejším provedení. Hudba je co se týče ozvučení sice opět nejjistější ve své rytmické složce, zatímco na kytary člověk musí zaostřit uši. Přesto mě to baví. Žánrově vybroušené vystoupení vytříbené kvality. Spokojenost.

Darkened Nocturn Slaughtercult

Skvrn: Stejně jako loni ještě zašel na úplně poslední vystoupení festivalu – Valkyrju. Ta hoblovala již pro znatelně menší počet lidí (zvlášť když Darkened Nocturn Slaughtercult ještě dohrávali), ale jo, důstojné to bylo, byť s mouchami, holohlavými dementy, kteří i přes svou (zajisté nezměrnou) udatnost nevybíravě strkali do všeho co se dalo, tedy i do přítomných dam. Alkohol holt prázdnotu v hlavě nevymete, spíš naopak. Ale finální pocit nebyl negativní, dementi byli, jsou, budou, zvuk ušel a Valkyrja taky obstála.

Onotius: Jak jsem již zmiňoval, nechat se skolit únavou a nejít na poslední kapelu festivalu – zvlášť pak pokud se jedná o Valkyrju, by byla skutečně zbabělost. To se ukázalo jako dobrá volba, protože to kapele velmi šlapalo a i zvuk mi přišel celkem v pohodě – kytary konečně zas jednou slušně vynikly. Nasazení bylo nekompromisní a nejvíc jsem si užil, když hráli „The Cremating Fire“. Navzdory brzké ranní hodině byla atmosféra naprosto skvělá, ba bych si troufl říci, že gradovala. Přídavek se však vyškemrat bohužel nepodařilo, a tak se člověk musel srovnat se smutným faktem, že letošní ročník je u konce.


Onotius: Svůj druhý Brutal Assault jsem si pochopitelně už jen kvůli kvantu skvělých kapel opět patřičně užil. Letos, jak již bylo mnohokrát probíráno, počasí zpočátku zlobilo opačným způsobem než minule, avšak v průběhu festivalu se napravilo a transformovalo se do velmi příjemné podoby. Pivo, jak už jsem si od loňska zvykl, je zde naprosto průměrný festivalový patok, ale to mě nijak neštve, protože alespoň člověk tolik neutratí. Pokud má někdo mezeru mezi kapelami a chce si zajít s kamarádem pokecat, zajde zkrátka mimo areál na levnější a lepší; nu, a pokud to v areálu bez piva nevydrží, tak stejně je nejdůležitější, aby se měl čím osvěžit – a v tomhle ohledu Budvar dostačuje.

Onotius: Potěšilo více odpočinkových zón a míst na sezení či podzemní pomník Lemmyho, kde jste mu mohli zapálit svíčku. Dále jsem rád, že festival k již tak pestrému kulturnímu programu neustále nabízí další alternativy – ať už mám na mysli zavádění nové ambientní stage či vernisáž výstavy Art-Brut-All. Vegany a vegetariány jistě potěšilo více občerstvení pro ně, pro fandy likérů pak opět po areálu procházely slečny nabízející Jägermeister. A nepamatuji si, že bych byl přítomen u nějakého konfliktu, tudíž doufám, že se heslo „proti násilí a netoleranci“ dodržovalo a lidi si festival užili tak jako já.

Brutal Assault

Onotius: Nevýhodou byly rozhodně středeční fronty s lístkem na opáskování, jež vskutku budily emoce. Říkám si, že se mohu považovat za celkem šťastlivce, že jsem tam strávil v uvozovkách „pouze“ necelou hodinu a neprošvihl žádnou kapelu, u níž by mě to nějak víc mrzelo. Obecně bylo odbavování velmi podceněno a to se nesmí opakovat. Mohl bych si postesknout nad lidmi, co si začali suverénně tvořit vlastní frontu a nakonec byli odbaveni rychleji než my poctivci, ale to asi nemá smysl moc komentovat.

Onotius: A že jsem na něco zapomněl? Ano, žetony byla kapitola sama pro sebe. Letos poprvé na vstup a výstup sloužily čipy, se kterými jste si vždy museli pípnout – pokud jste si neodpípli nebyli jste vpuštěni zpět do areálu a bylo třeba to jít anulovat a nějak řešit. Pro mě naštěstí vše proběhlo bez problémů – a v tomhle ohledu, jakkoliv se mi ten nápad furt zdá pedantský a v důsledku stejně nedomyšlený, proti čipům nic nemám.

Brutal Assault

Onotius: Jenomže čipy fungovaly i jako prostředek k bezhotovostnímu placení. To, co zpočátku znělo jako dobrý nápad, záhy trochu zhořklo. Může mi někdo vysvětlit, jaký má význam používat jako virtuální měnu dále žetony? Copak smysl žetonů nebyl ten, aby člověk nemusel hledat drobné – což s penězi na účtě nemusí? Nejsou tedy žetony jen k tomu, aby člověk neměl přehled o reálné částce svého konta a zkrátka byl tlačen k tomu nad tím nepřemýšlet a bezmyšlenkovitě utrácet? Navíc, první nabití je zpoplatněno administrativním poplatkem o ceně jednoho žetonu (tj. 32 Kč) – a to vlastně za co? Za to, že člověk používá systém, který kdyby měl na výběr, tak ani používat moc nechce?

Onotius: Nu, v porovnání se skvělým kulturním zážitkem stále celkem drobná vada na kráse. I tak ale něco, co jsem potřeboval, aby zaznělo. Jinak se těším zase za rok. Vidět Emperor bude splněnej sen!

Brutal Assault

Skvrn: Jeden bilancující odstavec a ende. Pro nadávání na čipy budete muset jinam, krom front jsem neměl s organizací problém. Všeobecně sprosté slovo jménem pípání bylo v mém případě andělsky korektním – vždy jsem byl úspěšně vpuštěn i vypuštěn. A digitální měna? Jako jeden z mála jsem se jí vyhnul a své ctěné koruny rozhazoval ve městě. Snad jen od výstavy jsem čekal víc. Některá díla průměrná, většina ještě pod touto hranicí. Nicméně ti, kteří do výstavní síně jaktěživ nepáchli a jejich seznámení s výtvarnem končí u metalové generičnosti, mohli být uspokojeni. Stále ale lepší než nic, snahy si zas cením. Celkový pocit z letošního ročníku byl každopádně parádní. Svůj třetí ročník jsem si užil víc než ten druhý, loňský. První je první a takový i zůstane, se všemi svými specifiky. Sázka na méně náročný program s menším počtem kapel se letos vyplatila a já koštoval jen to zajímavé. V tomto ohledu odesílám maximální doporučení a hlásám příchod opět za rok.


Co neminout na Brutal Assaultu 2016 (pátek, sobota)

Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.

V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na závěrečné dva dny, tedy pátek a sobotu.

Brutal Assault


Pátek:

Skvrn: Post-metal v pevnosti už několikrát bodoval a páteční den bude moci v započatém díle pokračovat. Loni Amenra, předloni The Ocean a letos Year of No Light. Těším se na hutné riffy, parádní atmosféru a krůpěje potu, za něž na rozdíl od Slunce Francouzům s radostí poděkuji. Negativum tu od stolu vidím jen jedno, budu muset oželet souběžně hrající Coroner.

Skvrn: Třetí festivalový den podniknu další výpravu na Oriental stage, tedy pokud King Dude ve středu nebude jó průser bez možnosti nápravy a jakéhokoli pořadatelského zásahu. Avantgardně blackoví Sigh jsou už opravdu orientální, na studiovkách těžce zaměnitelní a já je navíc neviděl. Jestli budou podmínky přát, právě Japonci mohou obstarat jeden z vrcholů celého festivalu.

Year of No Light

Onotius: Letošní Brutal Assault nabídne dokonce kompletní svatou trojici progresivního thrash metalu Voivod, Vektor a Coroner. A protože o prvních dvou kapelách jsem na Sicmaggot již v rámci jiných článků už referoval, tentokrát se dostane na řadu i švýcarská kapela Coroner. Tohle uskupení, jež se dalo dohromady původně jako parta bedňáků legendárních Celtic Frost, spustí ve tři čtvtě na osm na Metalshop stage. Vzhledem k tomu, že především poslední alba kapely jsou opravdu klenoty, doporučuji se dostavit.

Onotius: Minimálně poslední dvě alba Cattle Decapitation znamenají pro extrémní hudbu ohromný přínos. Zpočátku death-grindová kapela překonala žánrové mantinely a začala předvádět velmi neotřelý mix, který je stejně tak tvrdý, jako kompozičně a technicky propracovaný, ba místy i melodický. A tahle muzika – brilantní instrumentálně i po stránce nápadů – bude drtit kolem desáté hodiny. A jak moc jsem přesvědčen, že to bude stát zato? Že kvůli nim oželím i značnou část setu Satyricon.

Cattle Decapitation


Sobota:

Skvrn: V sobotu se budu až do započetí večerních hodin pravděpodobně těžce nudit. Vše začne až s úderem sedmé, kdy na pódium vběhnou vypravěči Moonsorrow. Co naplat, festival je víceméně jedinou příležitostí Finy vidět a zároveň během vystoupení předkapel nepojít nudou, případně trapností. Od Moonsorrow sice nečekám nejlepší koncert festivalu, ale srdcovka je srdcovka a já se určitě stavím.

Skvrn: Přestože by jeden čekal, že vrcholící festivalové minuty nabídnou spíše rozvážnější tempo a závěrečnou tečku napíše funeral doom, konec ročníku patří blacku. Netuším, zdali zbudou síly a třeba finále v podání Valkyrja neodpískám, každopádně Mgłu odříct nejde. Je pravda, že vystoupení před dvěma roky nebylo bez výhrad – nepřál zvuk stejně jako hlouček (převážně polských) neandrtálců pod pódiem. Zvukařovi tedy musím popřát dobré probuzení do dne a sobě šťastnou volbu posluchačského místa, živočišný druh mávnutím proutku nezměním.

Moonsorrow

Onotius: Uznávám, že propagovat polské Behemoth je asi nošení dříví do lesa, avšak já se zkrátka na jejich show zatraceně těším. Na pódiové prezentaci si dávají opravdu záležet a především mi zatím vždy úspěšně unikali. Tentokrát si je však proklouznout nenechám, to mi věřte. Na klasiky z „Demigod“, „The Apostasy“, ba i na kousky ze zatím poslední „The Satanist“ se totiž těším jak harant.

Onotius: Uprostřed nočního blackmetalového trojboje nás svou přítomností oblaží zlo v podání německo-polských Darkened Nocturn Slaughtercult. Silná atmosféra, nekompromisní zvuk, naprostá oddanost žánru a upřímnost. Další důkaz toho, že i klasický black má stále co nabídnout. Naživo pak čekám sugestivní show, která obecenstvo naprosto odrovná. Důrazně doporučuji neminout…

Behemoth