 |
| Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 27.5.2016 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: Hrací doba: 55:59 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (Metacyclosynchrotron):
Když se mladý posluchač, jemuž poprvé učaroval black metal, pomalu prodírá hromadami starých i nových kapel, časem narazí na spolky, které svým fanatismem, ale rovněž i kvalitou překonávají všechen ten povrchní plebs kolem. Finští Behexen bez debat patří mezi nejzapálenější reprezentanty skutečné ďáblovy hudby a navíc se s Horna, Sargeist, Black Dawn, Satanic Warmaster, Baptism a dalšími (často méně známějšími kapelami jako Warloghe nebo Musta Surma) podíleli na jasnější definici toho, co dnes bývá obvykle považováno za typický finský black (s čímž fanoušci Archgoat, Barathrum, Impaled Nazarene či Beherit asi souhlasit nebudou, haha).
Behexen také patří ke kapelám, které své fanoušky rozdělují na vícero táborů. Někdo preferuje ostřejší sound prvních dvou desek, kdy Hoath Torog ječel vysokým hlasem, jiný v kapele našel zalíbení až s třetím albem „My Soul for His Glory“, které se znatelně přiklonilo ku švédské, ortodoxní scéně. Také se najdou ti, co preferují spíše „předělové“ období okolo „My Soul for His Glory“ a za nejsilnější považují kratší tituly, tedy splitka s Horna, Satanic Warmaster a sbírku tří sedmipalců „From the Devil’s Chalice“. Dnes již předposlední album „Nightside Emanations“ z roku 2012 navázalo na „My Soul for His Glory“ a jeho přijetí bylo podle mého tak někde na půl. Já mám kupříkladu desku celkem rád, ale souhlasím s obvykle přijímaným názorem, že Behexen umí lépe. Pro doplnění kontextu bych snad ještě mohl uvést, že vrcholem je pro mě „My Soul for His Glory“, avšak kultovní „By the Blessing of Satan“ jsem svého času poslouchal taky hodně a rád. Teď již ale k desce nové, a to „The Poisonous Path“.
Všichni víme, jak velký vliv na prožívání alba má první konfrontace a sám tak trochu nechápu, proč Debemur Morti (a nebo kapela sama) vybrali za ukázku sedmou skladbu „Chalice of the Abyssal Water“. Proč? No, vezměme to hezky popořadě. Behexen novinku oblékli do kurevsky brutálního a agresivního zvuku poznamenaného smrtícím kouzlem pedálů HM-2. Pokud se kapele něco opravdu podařilo, je to právě produkce, která si mě získala hned od začátku. Úvodní, titulní song (podobně jako vypuštěná „Chalice of the Abyssal Water“) si servítky opravdu nebere a po krátkém intru do posluchače buší, seč to jde. Vrchol skladby přichází po klidnějším středu, kdy posluchače s „polibkem královny“ obejme opravdu autentický pocit epického ZLA. Žel Behexen nastavenou laťku neudrží…
K razantnímu úpadku dojde vzápětí a čím častěji se k desce vracím, abych v ní nalezl pozitiva, tím víc jsou mé rozpaky umocněny. „The Poisonous Path“ nechybí kvalitní nápady, ale vaty tu je na můj vkus až příliš mnoho. V první půlce alba není situace ještě bídná, protože chytlavé pasáže převládají a své skladby utáhnou. Ale to se prostě časem jen a jen zhoršuje, a proto jsem se výše otíral o „Chalice of the Abyssal Water“, která onen úpadek ztělesňuje se svou fádní melodikou až příliš dobře. Nevím, zda by se mi novinku vůbec chtělo poslouchat, kdybych jako první slyšel právě ji.
Kredit „The Poisonous Path“ vylepšuje přítomnost zmíněné titulní skladby a pomalé, závěrečné „Rakkaudesta Saatanaan“, které se mohou směle zařadit mezi top skladby Behexen. Našlapané části se najdou i jinde: „A Sword of Promethean Fire“ kupříkladu schovává natolik vzteklé zkurvyriffy, až by to člověka na koncertě jistě vybudilo ke střetu s ožralými polskými skinheads, a refrén „Tyrant of Luminous Darkness“ se taky těžko vyhání z hlavy. Ale album jako celek bych přesto označil jen za průměrné. Znovuobjevená brutalita kapele celkem sluší a semtam ze skladeb vyčouhne duch spřízněných Sargeist (Shatraug se ale na skládání v Behexen nepodílí), což pro někoho může být velké plus, pro mě však nikoliv. Kdybych chtěl z důvodu prostého fanouškovství „obyčejnost“ „The Poisonous Path“ zahrát do autu a hodnocení desky trochu vylepšit, pár argumentů by se ještě nabídlo. Ale to neudělám, protože Behexen nejsou žádní nováčci. Navíc mám pocit, že by důkladné připomenutí dřívějších desek můj dojem z novinky nijak nepozvedl, spíše naopak.
Behexen si podrželi duchovno předchozích dvou desek a přihlédli ku agresi své rané tvorby, avšak nijak velkolepý monument ku dvěma dekádám své existence nevytvořili. Finové svůj odkaz nezostudili, ale také se nemohou zařadit mezi legendy, které i po uplynulé dvacítce dokáží plodit svěží a nápaditá alba. Zarytí fanoušci „The Poisonous Path“ asi ocení mnohem více, ale povězme si tak za půl roku, zda okouzlení nevyprchalo až příliš rychle.
Druhý pohled (H.):
Spousta lidí v diskografii Behexen nejvíce uctívá první dvě desky, ale pro mě osobně tahle finská stálice ortodoxního black metalu na svůj vrchol vystoupala s třetím dlouhohrajícím opusem „My Soul for His Glory“, na němž se vydala do atmosféričtějších vod. Nicméně ty, pro něž jsou největším kultem „Rituale Satanum“ a „By the Blessing of Satan“, novinka „The Poisonous Path“ jistě potěší, jelikož se na ní Behexen vracejí ke zběsilejšímu uctívání Pekla.
Když tak o tom přemýšlím, tak právě „My Soul for His Glory“ je vlastně tím jediným albem Behexen, k němuž jsem ochoten se vracet zpětně. Tuhle smečku považuji za vysoce kvalitní, vlastně ji mám docela rád a myslím si, že je zcela právem považována za jednu ze stěžejních formací finské blackmetalové školy. Avšak v reálu je pro mě „My Soul for His Glory“ suverénně nejpůsobivějším monumentem, na nějž v mých očích nemají ani první dva záseky, ani následné „Nightside Emanations“. A nakonec ani „The Poisonous Path“ ne.
Behexen natočili bezesporu zlou desku, jež nedá posluchači moc odpočinku a nabízí drtivý agresivní black metal. Vlastně zde není nic špatně a i navzdory celkovému ladění materiálu směrem ku zběsilosti jsou samotné skladby vystavěné poměrně chytře, „The Poisonous Path“ je protkané povedenými riffy, vokál je patřičně mrtvolný a vlastně tomu nemám příliš co vytýkat. Ani se tu nenachází píseň, o níž bych mohl říct, že za zbytkem výrazněji zaostává (na rozdíl od kolegy mě nijak nesere ani „Chalice of the Abyssal Water“, ani žádná jiná). Jako vrcholy bych si ale přece jen dovolil označit „A Sword of Promethean Fire“, předposlední „Gallows of Inversion“ a samozřejmě i finální majestátní atmosféru s názvem „Rakkaudesta Saatanaan“, jejímž minivrcholem je úžasné kytarové sólo.
Přesto všechno mám ovšem pocit, že mi na „The Poisonous Path“ cosi schází, že mi to prostě nerve koule tak, jak bych od nahrávky kolektivu jako Behexen čekal. Abych byl úplně upřímný, tak se mi nejednou stalo i to, že jsem album někde v půlce vypínal, protože si mě prostě nedokázalo udržet. I ve světle tohoto se na jazyk chtě nechtě dere nepříjemné a nelichotivé slovíčko – zklamání. Sice nikterak závratné, protože v tom nesporně je kvalita, ale i tak zklamání. Pozice „My Soul for His Glory“ jakožto vrcholného díla Behexen stále zůstává neohrožena.
