Archiv štítku: BEL

Belgie

Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Perverted Ceremony - Sabbat of Behezaël

Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2017
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Black Fur Demoniac
03. Necrolactation Unborn Goat
04. Woods of the Black Offering
05. Crypt of Behezaël
06. Whips of Impurity
07. Fullmoon Sacrament
08. Dark Necromancy
09. Nightmare Consecration

Hrací doba: 40:47

Odkazy:

Věci skutečně hluboké a posvátné nebývají vystaveny na odiv těm, co neví, nechtějí znát a nejsou hodni. I já se kdysi smál smíchem bujarým, když jsem poprvé slyšel „Metal of Death“. Na svou obranu snad mohu říct jen to, že jsem byl tehdy ještě černěkovový novic, který ani neopustil základní školu. Ale záhy mě na „Oath of Black Blood“ začalo něco mocně přitahovat. Už jen samotné jméno Beherit zvláštně rezonovalo, když jsem si jej přednesl alespoň v mysli, takže bylo pak jen otázkou času, než jsem padl na tvář a složil přísahu, jsa si konečně vědom, že démonické působení je reálné, v Black Metalu zvlášť.

Jak už bylo uvedeno v jedné novince, belgičtí Perverted Ceremony jsou určeni fanouškům starých Beherit a Barathrum, čímž je možné recenzi ukončit, neboť je vyřčeno vše podstatné. Šlo by samozřejmě také jmenovat i Von, Profanatica, Archgoat a další stará zvěrstva; Z relativně současných pro změnu Cultes des ghoules (do „Häxan“ včetně), Black Feast, Sadomator. Perverted Ceremony jsem objevil až letos, krátce před oznámením recenzovaného debutu. Obě ukázkové kazety z loňského roku nebyly nijak zvlášť promovány, ale jen samotný fakt, že je vydali Nuclear War Now! Productions a Darkness Attack Records (label ImpurathaBlack Witchery), o něčem svědčil. A dlouhé album „Sabbat of Behezaël“ příslib stvrdilo.

Slabší kousky lze uklidnit tvrzením, že „Sabbat of Behezaël“ nepřekročilo hranice chaosu tak jako třeba zmíněné „Oath of Black Blood“. Belgičané na své nástroje umí skutečně hrát a co tak vím, nejedná se o puberťáky dočasně uhranuté konkrétním soundem. Z náznaků lze odtušit, že za Perverted Ceremony stojí jakási inteligence, která ví, jak dosáhnout své vize. Nekontrolovaný bordel, který se vymyká z nezkušených rukou, se tedy nekoná. Svou roli určitě hraje i to, že se Perverted Ceremony příliš neuchylují k násilí. Rychlé třiskání do hajtky samozřejmě v rytmice hraje nezanedbatelnou roli a je škoda, že jinak jsou bicí v chrastivém bzukotu kytar velice utopeny, ale členové svůj odporný blackmetalový lektvar míchají převážně pozvolna. Jsou to právě pomalejší pasáže, kdy je kletba Behezaëla ve své morbidní uhrančivosti nej(ne)mocnější. Kvůli jejich síle mi až někdy přijde, že jsou riffy v nasypaných partech nedostatečně zlé. To by ale nesměly existovat výjimky jako třeba ohavná a bestiální „Crypt of Behezaël“. Nejen v těchto třech minutách se mi před očima jasně zjevují čtyři nesvatí, masa zbavení fráterové…

Ok, možná jste už sami slyšeli až příliš mnoho laciných, špatných a nedůstojných kopírek Beherit & Blasphemy (zdravím Jižní Ameriku), ale Perverted Ceremony bych mezi ně opravdu neřadil. Důvody jsem už nastínil a znovu zdůrazňuji, že pánové ke svému nesvatému zlobordelu přistupují chytře a s nezbytnou vážností. Pokud něco „Sabbat of Behezaël“ doopravdy vyvyšuje nad podřadný póvl, jsou to dobré kompozice a hlavně riffy. Podobně jako když z rozlámané kosti vypadne pár červů, kteří ještě dojíždějí zbytky organické matérie, tak deska sama skrývá slušné množství červíků. Avšak těch ušních, co po každém poslechu zůstávají v hlavě a neustále se vám náhodně připomínají, dokud si album nepustíte znovu. Jistou hodnotu také přidávají i kytarová sóla, ale nikoliv jen agresivní „shreds“, ale vhodné a poměrně melodické linky. Velice zde přispívá perfektní kytarový tón a výborně užité klávesy. Škoda jen, že jejich není užito ještě více a sepulchrální zvony zazní pouze jednou.

V případě opravdu surového black metalu lze vždy namítnout, že to či ono je špatně. Špatné je ale také se vypravit v noci na starý, zanedbaný hřbitov svést souboj s kořeny a hrobem o vyčnívající a divně nasmrádlou kost, než vzdáte hold mocnostem čtyř světových stran, aby podsvětní síly přijaly vaše dary a žádosti. Ti, kteří nesložili přísahu černé krve, mohou namítat, že „Sabbat of Behezaël“ je odfláknutá pičovina bez jakékoliv hloubky, ale osobně jsem přesvědčen, že nestojí mnoho úsilí proniknout závoji strohé nevlídnosti a spatřit černý poklad zde skrytý. Ono stačí nebýt totální pozér, cha cha. Za mě tedy kultovní deska hodná pozornosti. Psí čelist.Oči krtka.Blín.


Emptiness – Not for Music

Emptiness - Not for Music

Země: Belgie
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Meat Heart
02. It Might Be
03. Circle Girl
04. Your Skin Won’t Hide You
05. Digging the Sky
06. Ever
07. Let It Fall

Hrací doba: 41:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Belgičtí Emptiness začali svou existenci jako víceméně řadová deathmetalová sebranka. Nahráli pár alb a nejspíše jim došlo, že cesta do análů historie vede jinudy než přes nevýrazný kolovrátkovitý kostilam. Rozhodli se tedy svou hudbu opepřit něčím kapku zajímavějším. V roce 2012 tak vydali „Error“, které, byť bezpochyby zůstalo deathmetalovým počinem, těšilo posluchače i mírně industriálními prvky a celkově místo tlačení na pilu s cílem o dosažení největší útočnosti dalo prostor hloubání v neotřelých hudebních prvcích. To se nejspíše ukázalo jako dobrá volba, a tak svým následným „Nothing But the Whole“ zabředli Emptiness do ještě hlubších experimentálních vod, opět o krok zpomalili, do jejich hudby vstoupila dynamika jako klíčový prvek a zdálo se, že konečně našli svou polohu. Že se zde děje něco zajímavého, zpozorovali i v profláklém vydavatelství Season of Mist, a Emptiness si tak vzali pod svá křídla. Právě pod tímto labelem tedy vyšla nejnovější deska kapely, „Not for Music“.

„Not for Music“ je přesně tím albem, o němž se těžko říká něco ošklivého, neboť rozhodně nepostrádá nosnou myšlenku, bez pochyb má vlastní a hodně zajímavou tvář, dokonce je i velice dobře provedené, jenže zároveň se o něm nedá mluvit s nadšením. Emptiness se rozhodli pokračovat v zaběhlé trajektorii, a tak servírují počin ještě o něco pomalejší, ještě o něco tišší a ještě o něco temnější, než bylo „Nothing But the Whole“. To je samozřejmě chvályhodné, zejména když by pod velkým labelem mohli spíše zkoušet štěstí útokem na méně zběhlé (zato početnější) posluchače. Problém tkví spíše v kombinaci neprostupnosti povrchu s nepříliš lákavým vnitřkem. „Not For Music“ je jako dárek, který nadšené dítě deset minut pracně rozbaluje, aby uvnitř složitého obalu našlo jen další béžové ponožky. Přesně tak jsem se cítil, když jsem do „Not for Music“ konečně po mnoha a mnoha posleších pronikl. Nezbylo mi než se sám sebe zeptat: „To bylo ono?“

Nerad bych vyvolal dojem, že je „Not for Music“ špatné, spíše jen není tak dobré, jak se může v některých chvílích zdát. Jeho nepřístupnosti napomáhá hned několik prvků. V první řadě jde o album poměrně monotónní, což je nečekané zejména proto, že se Emptiness nebojí sladit klasické metalové prvky s množstvím elektroniky, a vše je navíc protkané opravdu dobře, nikde nenarazíte na příliš viditelný šev, v němž se stýkají rozdílné materiály. Všemu však chybí zapamatovatelnější momenty, kvůli nimž byste se k desce přirozeně vraceli – když jsem si „Not for Music“ pustil, bylo to spíše z donucení a z chuti přijít mu na kloub, než abych si užil poslech samotný. S tím se pojí i minimum vrcholů. Skladby jakoby utíkají odnikud nikam a jen málokterá dojde k výraznějšímu klimaxu. Většina se spokojí s drobným vzedmutím, jež téměř nestojí za řeč. Posledním výrazným prvkem komplikujícím poslech je pak zpěv, který bych nazval šeptavým growlem. To není v případě Emptiness nic nového, dokud však hudba byla výbušná a energická, šlo o zajímavý kontrastní prvek. Na „Not for Music“ se vokál tak nějak ztratí v šumu.

Emptiness

Ona monotónnost je z velké části zapříčiněna zvukem, ve kterém tak nějak vše vyzní stejně, přestože se rozhodně nedá tvrdit, že by Emptiness hoblovali jeden riff celých čtyřicet minut. Přesto jen málo skladeb vystoupí z řady. Závěrečná „Let It Fall“ utkví v paměti, protože obsahuje nejtvrdší momenty alba. „Ever“ zase pomáhá dominantní zapojení elektroniky (ovšem mezi slabší kusy patří tak či tak). „Digging the Sky“ je zase nepochybně dynamická, od klidného úvodu se přes menší vzedmutí ve středu a útlum ve dvou třetinách dojde až k mohutnému ihsanhnovskému riffu v úplném závěru. Ve všech třech případech je to však spíš jen z nouze ctnost, a tak jedinou skladbou, která mě opravdu nadchla, se stala „It Might Be“, jíž tu „pekelnost“ prostě věřím, přestože na to jde vlastně stejným způsobem jako všechny ostatní písně.

Přes všechno výše napsané, a dokonce i přestože si album asi už nikdy neposlechnu, si ho dovolím doporučit, protože je klidně možné, že mi prostě jen nesedlo. Možná by stačil trošku přístupnější zvuk či podobná „drobná“ změna a já bych „Not for Music“ chválil od nebes. Takové jaké je, mě však, i přes nejlepší úmysly kapely, o nichž v nejmenším nepochybuji, prostě nebaví. A na tom to vlastně všechno stojí.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Kosmokrator – First Step Towards Supremacy

Kosmokrator - First Step Towards Supremacy

Země: Belgie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 27.9.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Initiate Decimation
02. Death Worship
03. Kosmokratoras III – Mother Whore
04. Myriad

Hrací doba: 32:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

V metalovém podzemí se pohybují tisíce labelů. Některé z nich jsou velmi agilní, jiné svou aktivitou spíš šetří a vydávají svátečně třeba jednu, dvě desky za rok. Nicméně obecně vzato je těch firem hodně. V takovém obrovském množství je ovšem jen hrstka vyvolených, jejichž produkce je natolik zajímavá, aby se vyplatilo pravidelně sledovat jejich počínání a poslouchat téměř všechny nahrávky vycházející pod jejich hlavičkou. Takové labely by člověk spočítal… no, na prstech jedné ruky možná ne, ale na prstech obou rukou jistě ano.

Pro mě osobně mezi tyto nejzajímavější vydavatelské subjekty patří i němečtí Ván Records. V jejich portfoliu lze nalézt množství skvělých skupin, jejichž tvorba je vpravdě magická, a navíc to neplatí pouze o metalu, poněvadž zrovna Ván Records se nebojí zabrousit i do jiných žánrů, byť je obskurní metal primárním polem jejich působnosti. Když se tedy pod jejich křídly zjeví nová neznámá smečka, lze očekávat, že to nebude jen tak náhodou. A Kosmokrator se svým debutovým EP tuto tezi jednoznačně stvrzují.

Kosmokrator pocházejí z Belgie a doposud na sebe upozornili pouze demosnímkem „To the Svmmit“ – ten vyšel na podzim roku 2014, na kazetě v režii kapely a na LP právě u Ván Records. Navzdory tomu, že má demíčko velice zahuhlaný sound, jako kdyby byl celou dobu schovaný pod dekou (ačkoliv i to mělo v tomto případě své kouzlo), šel z něj cítit potenciál a minimálně dvanáctiminutový opus „Ad alta, ad astra“ jednoznačně ukázal, že budoucnost Kosmokrator by mohla být zajímavá.

Na pokračování se čekalo plné dva roky, ale nyní je zde a jmenuje se „First Step Towards Supremacy“. Stále se nejedná o dlouhohrající debut, počin je formálně označen jako EP, byť minutová nálož není na poměry minialb skromná a s délkou necelých 33 minut by klidně prošla i full-length nálepka. Tohle je ovšem samozřejmě jen podružná záležitost, neboť hlavní slovo má vlastní obsah. A mohu ihned prozradit, že je o co stát.

Oproti „To the Svmmit“ se znatelně proměnil sound nahrávky. „First Step Towards Supremacy“ je do jisté stále animální, hudebně i zvukově, a minimálně na úvodní poslech zní Kosmokrator model 2016 jako chaos, který toho člověku moc neřekne – z jistého úhlu pohledu je nové EP na první pokus ještě méně stravitelné než primitivismus „To the Svmmit“. Spíš v tom má ale prsty právě skladatelská stránka, protože čistě zvuková stránka je formálně mnohem čitelnější a ta tam je syrová garážová deska, již by mnozí označili jako neposlouchatelný odpad. Je však potěšující, že sound je stále adekvátně ošklivý a koresponduje s tím, co Kosmokrator hrají.

Kosmokrator

Kosmokrator drtí ohavný kov smrti, kolem něhož se vznáší zatuchlý blackmetalový odér. Muzika je značně nepřátelská a zvířecí, riffy jsou v mnohých případech bestiální (třeba některé momenty v „Death Worship“) a potěší i nádherně odporné vokály. Ty nejsou monotónní, takže se posluchač dočká nejen záhrobního murmuru, ale občas i blackových skřeků nebo rituálního čistšího „zpěvu“. Něco podobného pak lze vztáhnout i na čistě instrumentální stránku věci – to, co zpočátku působí jako urputný chaos, se totiž posléze překlene v mnohovrstevnatou stěnu plnou nápadů.

Vedle vší deathmetalové nenávisti a fanatismu ovšem Kosmokrator nezapomínají ani na atmosféru, která také patří k přednostem „First Step Towards Supremacy“. Jednak se jedná o základní ohavnou náladu plynoucí z vlastního deathmetalového základu. Vedle toho se tu a tam objevují i další vsuvky posouvající skladby ještě o něco dál. Nejedná se o nic častého, skutečně jde jen o lehké koření, přesto třeba chóry v polovině „Kosmokratoras III – Mother Whore“ mají ohromnou sílu.

„First Step Towards Supremacy“ vyvrcholí ve více jak třináctiminutové závěrečné kompozici „Myriad“, v jejímž rámci se Belgičané pustí do promyšlenější struktury. I tento přístup je ale proveden citlivě v tom smyslu, že „Myriad“ stále dává v rámci celku smysl a člověk nemá pocit, že by Kosmokrator v poslední písní uhnuli někam pryč. I zde se totiž nacházejí mnohé zběsilé pasáže, které jsou jasným pojítkem k předchozí trojici válů. Stejně tak se zde uživí i střední tempo, trocha dronového kvílení na pozadí melodií (výtečná pasáž, jen tak mimochodem), pečlivě budovaná gradace hned do několika vrcholů i darkambientní finále, které se na závěr celého EP hodí.

Samozřejmě je to právě „Myriad“, která dokáže nabídnout nejpůsobivější momenty – třeba pasáž ve středu skladby je skutečně excelentní. Nicméně tato pozice do jisté míry plyne už jen z jejího odlišnějšího pojetí a ani tato skutečnost nijak nedegraduje kvalitu „Initiate Decimation“, „Death Worship“ a „Kosmokratoras III – Mother Whore“. Kosmokrator drží vysokou laťku po celou dobu, EP má navíc zajímavý vývoj a s postupujícími minutami se přelévá od ryzího zla k většímu důrazu na atmosféru, aniž by opustilo svou prvotní polohu.

Kosmokrator

Jinak řečeno, Kosmokrator na „First Step Towards Supremacy“ stvrzují svůj vysoký potenciál naznačený před dvěma lety na „To the Svmmit“, přestože oproti demu uhnuli trochu jinam (byť je pravda, že možná největší rozdíl tkví ve zvukovém pojetí obou počinů). Aktuální EP už ale není nahrávkou, jež by „pouze“ naznačovala potenciál; jde o desku, na níž byl potenciál využit k natočení skvělé půlhodiny, která si zaslouží být zařazena do sbírky.


Alkerdeel, Witch Trail, Voluptas

Alkerdeel

Datum: 30.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Alkerdeel, Voluptas, Witch Trail

O Alkerdeel jsem tu toho v posledních měsících nakecal relativně dost, ať už v souvislosti s jejich letošní deskou „Lede“ s pšoukajícím ďáblem na obale (instant kult!) nebo v souvislosti s pražským koncertem, takže není nutno se zdržovat omáčkou. Zmiňovaný koncert se odehrál na sklonku minulého týdne, tudíž je nejvyšší čas se k němu naposledy vrátit prostřednictvím menšího povídání o jeho průběhu. A to tím spíš, že šlo o jednu z těch podzimních akcí, u nichž jsem svou účast bral jako povinnost.

Koncert se odehrával v poslední dobou hojně užívaném Komunitním centru na Žižkově alias Žižkostele, nicméně tentokrát se v samotném kostele nehoblovalo a celá akce již od počátku probíhala dole ve sklepení. V roli českého supportu se představili Voluptas, v jejichž případě bylo vystoupení o to speciálnější, že zde křtili fyzickou edici svého debutu „Ved rums ende“.

Bylo znát, že Voluptas tuhle událost pojali ve velkém stylu. Pódium si v souvislosti s nadcházejícím Halloweenem vyzdobili množstvím dýní, do nichž byly vyřezané třeba pentagramy nebo „RUM“. Dýně pak hrála svou roli i v úvodním rumovém rituálu, kdy do ní zpěvák Michal nalil notnou část flašky Božkova a nechal každému členovi včetně sebe napít. Což se v průběhu setu opakovalo ještě několikrát, protože rum je zjevně jednou ze základních konstant tvorby Voluptas. Tím pádem nepřekvapilo, že právě s jeho pomocí proběhl i vlastní křest. Nečekejte ale cudné polití cédéčka – každý člen kapely i dva kmotři alba si jeden po druhém řádně přihnuli rumu a vyplivli jej na disk. Skrz naskrz zmáčené cédéčko pak letělo mezi lidi a samozřejmě se našel borec, který si to nadšeně přivlastnil. Inu, ať si ten rumem zechcaný papír užije, haha.

Voluptas

Kromě rumu se tam ale objevila i nějaká ta muzika, to se zase nebojte. I když potěšilo, že byl hostující saxofon v „Plísních kosmických“ živě, protože se příslušný host dostavil i na pódium, vizuální stránka tu poslechovou jednoznačně převyšovala. Zvlášť v mém případě, protože mě osobně debut Voluptas zas tak nezaujal, byť uznávám, že songy jako „Zlo a lesy, žádný kecy!“ či „Golgotha“ (oba zazněly) obsahují i pár kvalitních nápadů. Ale poslouchat se to dá a zejména v kombinaci s nadstandardní show, kterou si Voluptas na tento večer připravili, to byla docela sranda.

Tak či onak, co do kvalit muziky Voluptas působili, při vší úctě k nim, jen jako chudí příbuzní toho, co následovalo dále. Witch Trail jsem měl z celého trojlístku naposlouchané nejméně, ale mohu říct, že se to brzy změní. Belgické trio totiž suverénně vraždilo a jejich set měl takové koule, že se to mohlo s klidem postavit i vedle následujících Alkerdeel a vyjít ze souboje se ctí. Hoši sice vypadali, jako když zrovna končí střední školu a začínají zkoušet první drogy, ale budeme-li se bavit o skladatelském umu a nasazení při koncertu, tak tedy všechny čest. Zejména bubeník Laurens Jan Oostrom a kytarista Jeffrey Andreka předváděli naprosto odevzdaný výkon a navíc se oba předháněli, kdo ze svého hrdla vyloudí ohavnější skřeky. Asi to skončilo remízou, ale souboj dozajista napínavý! Klidně bych si nechal líbit, kdyby Witch Trail hráli ještě déle.

Witch Trail

Zlatým hřebem večera pak byli Alkerdeel. Jestli jsem o Witch Trail prohlásil, že jejich vystoupení vraždilo, pak v případě Alkerdeel to platí jakbysmet. Kapela nepotřebuje žádná lákadla pro oči, pódiové cetky ani show – Belgičané dokázali bez sebemenších problémů strhnout jen v civilu a muzikou, a to v podstatě hned od prvních vteřin. S ničím se totiž nesrali, nepotřebovali žádné pomalé rozjíždění nebo rozehrávání, již od úvodních tónů předváděli absolutní fanatismus a tlak nejvyšší intenzity. Jejich tvorba samozřejmě není pro žádné měkké moče ani ve studiové podobě, ale živě to byl ještě víc zničující chlívek a nanejvýš animální marast bez sebemenšího slitování.

Formálně vlastně Alkerdeel nepředvedli nic víc – jen hrubozrnné znásilňování nástrojů s ultimátním nasazením. Ale kurva, vždyť nenávist a hnus tekl z pódia po kýblech, tak co chtít víc?! Jen tohle samo o sobě by stačilo k naprosté spokojenosti, jenže Belgičané přece jen přihodili navrch ještě jeden dojem. Na albech je to spíš okrajový pocit, ale živě bylo mnohem zřetelnější, že Alkerdeel v sobě mají i nádech psychedelie, takže mnohé monotónní pasáže utahovaly smyčku kolem krku. Nejvíc to fungovalo ve druhé půli setu, kdy došlo i na střední tempa, nicméně možná trochu překvapivě tak vyznívaly i některé agresivní momenty.

Alkerdeel

Tak či onak, jen těžko si v sobě člověk mohl odnést nespokojenost. Voluptas na začátek byla prdel a Witch TrailAlkerdeel předvedli zničující vystoupení – obě kapely trochu jiným způsobem, ale v obou případech to bylo silné. Zvukově jsem také neměl sebemenší problém, takže snad jedinou nevýhodou byl čas konání, protože následující den byl všední. Ale to je samozřejmě jen marginálie, kterou nelze přičítat na vrub pořadatelům nebo skupinám, tak to prostě vyšlo. A naopak je potěšující, že AlkerdeelWitch Trail zahráli tak dobře, že stálo za to druhý den v práci usínat, haha.


Alkerdeel – Lede

Alkerdeel - Lede

Země: Belgie
Žánr: sludge / black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Regardez ses yeux I-II-III
02. Lede
03. Gråt Deleenaf

Hrací doba: 38:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Člověku, který si libuje v ošklivé a nevlídné extrémní hudbě, může být kapela jako Alkerdeel jen těžko nesympatická. Tahle belgická smečka totiž páchá neurvalé bláto s patřičně zvířecí aurou, a aby toho nebylo málo, doplňuje to zvláštně poťouchlou vizuální stránkou i zdravým mítvpičismem, v jehož rámci si s přehledem dělá prdel z mnoha věcí a z metalových kapel obzvlášť (viz třeba letošní svojský remake jedné fotky Satyricon jako jeden příklad za všechny).

Nicméně pozor, Alkerdeel stále nejsou žádnou sranda kapelou, a když dojde na vlastní hudební stránku, pak není radno očekávat byť i jen ždibíček humoru. Spíše se připravte na slušnou dávku hnusné muziky, která rozhodně nemá zapotřebí vám zlepšit den. Poslední deska „Morinde“ byl mocně vyjebaný nihilismus, ale v tom dobrém slova smyslu, protože kdo podobné věci vyhledává, ten s touhle náloží musel být spokojen. Od vydání „Morinde“ už ale uběhly čtyři roky. Je pravda, že Alkerdeel během nich úplně nechrápali a přihlásili se s několika neřadovými počiny, konkrétně dvěma splity a hlavně excelentní kolaboračkou „Dyodyo Asema“Gnaw Their Tongues, dalším vyhlášeným humusem z oblasti Beneluxu.

Neřadovky, jakkoliv třeba zajímavé, jsou však stále jen neřadovky. Dlouhohrající deska je něco víc, je to monument a mělo by jít o nejvyšší deklaraci toho, čím kapela je a co hraje. A to vlastně na novinku „Lede“ docela sedí přinejmenším co do obalu – Alkerdeel jsou, jako když vám ďábel pšouká do ksichtu. Ale to už jsme zpátky u oné pošukané vizuální stránky, o níž jsem mluvil výše. Byť je zrovna v tomhle případě pravda, že nikoho zasvěceného nemůže přebal „Lede“ překvapit, jelikož podobně agresivní kombinace barev byla k vidění již na „Dyodyo Asema“ a motiv prdění si můžete pamatovat ze splitka „CM Kamp 1996 / Horion Jugend“A Den of Robbers.

Jak je zvykem, Alkerdeel se i na novince věnují spíše delším stopážím, mezi něž se někdy vklíní kratší a zběsilejší bastard. „Lede“ je rozděleno do tří kapitol, přičemž hned ta první přesahuje 18 minut. Nutno ovšem dodat, že „Regardez ses yeux“ jsou vlastně tři písně v jedné. Nejzajímavější je z mého pohledu ta prostředí, která ve své podstatě tvoří jakési experimentálnější intermezzo mezi agresivnějšími „Regardez ses yeux I“ a „Regardez ses yeux III“. Jak se ukazuje, v téhle poloze to Alkerdeel také sluší, a kdyby se někdy Belgičané pustili do desky, na níž by plíživé drony hrály a deklamace hrály hlavní roli, vůbec bych se nezlobil.

Jinak je ale znát, že na „Lede“ Alkerdeel zvolili spíše ten zběsilejší přístup. Samozřejmě se nejedná o nic, co by v jejich tvorbě bylo doposud nevídané, ostatně stačí vzpomenout třeba zvířecí „Horsesaw“„Morinde“. Na novince má ale animální rubanice navrch po většinu hrací doby, což platí jak o úvodní a finální části jmenované trojskladby, tak i o titulním kusu „Lede“. Leckde se daří tvořit solidní nátlak, třeba v některých pasážích „Regardez ses yeux I“ je to cítit hodně, a stejně tak nelze neslyšet, že i primordiální pudovost není Alkerdeel cizí a že vysoká koncentrace „ugh“ není mimo.

Mám-li ovšem mluvit za sebe, mě osobně v jejich podání nejvíce baví misantropické bahno, které člověka nezmlátí baseballovou pálkou, ale radši jej pomalu udusí, dokud nenastane exitus. To první je možná důraznější, ale bolestivější je jednoznačně druhá varianta. A do té se Alkerdeel na „Lede“ pustí až v závěrečném, bezmála čtrnáctiminutovém opusu „Gråt Deleenaf“, v němž se sice ke konci rovněž přejde ke zběsilosti, ale to lze bezpečně pokládat za funkční vygradování písně. Každopádně je ale „Gråt Deleenaf“ suverénním vrcholem desky, jenž ukazuje, že právě v téhle formě jsou Alkerdeel nejvíce sugestivní.

Nicméně i přesto zůstává „Lede“ kvalitním sludge/blackovým svinstem s patřičně nepříjemnou atmosférou. Nelze ovšem popírat, že „Morinde“ zůstalo nepokořeno a že třeba i ve spolupráci s Gnaw Their Tongues byli Alkerdeel silnější. Ale vzato kolem a kolem se mi „Lede“ pořád líbí, o tom žádná.


Absolutus – Pugnare in iis quae obtinere non possis

Absolutus - Pugnare in iis quae obtinere non possis
Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.11.2015
Label: Vacula Productions / Wolfmond Production / Heidends Hart Records / Abstruse Eerie Radiance

Hrací doba: 33:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heidends Hart Records / Grand Sounds PR / Against PR

Metalovou scénou sviští několik takových hezkých slovíček, která by měla mít jistý majestát a jejich použití by mělo signalizovat, že se nejedná hned tak o něco. V reálu je to ale právě naopak a jsou tak nadužívána, až je to dočista zprofanovalo. Jistě to víte sami – legenda, superkapela, genialita, album roku, v rámci black metalu ještě kult. A taky třeba avantgardní – zní to chytře, a i když hrajete agro srajdu, hned to bude vypadat víc nóbl a pár blbců, kteří vám na ten špek skočí, se vždycky najde.

Takhle vidím skoro všude přídomek avantgardní black metal i u belgické smečky Absolutus. Label navíc hrdě hlásá, že jejich druhé album je „monolit“ pro fanatiky do muziky kapel jako Blut aus Nord, Deathspell Omega nebo Svartidauði. Inu, dobrá… že by tedy další přírůstek do rodinky blackmetalového chaosu?

Co vás nemá. V případě Absolutus je docela mimo to nálepkovat avantgardním black metalem a dávat to kontextu před chvílí jmenovaných kapel. Pár melodií, pár atmosférických inter a názvy songů v latině z toho avantgardu fakt nedělají, sorry. Nemůžu si pomoct, ale když se z něčeho dělá něco, čím to ve skutečnosti není, tak to třeba na mě osobně působí dost nesympaticky. A zrovna u Absolutus je to docela škoda, protože jinak „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ není v jádru špatnou deskou.

Absolutus o sobě tvrdí, že začínali ve vodách tradičního black metalu. Tahle forma bude, aspoň předpokládám, k nalezení na debutu „Ostendit quam nihil sumus“ z roku 2005, který jsem neslyšel. S dvojkou „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ si Belgičané dali hodně na čas, ale za tu dobu se neposunuli až tak extrémně moc, aby bylo nutné to nazývat nějak jinak než „jen“ black metalem – však to není ostuda. Oukej, jsou tam občas ne úplně triviální riffy, plus ty už zmiňované věci, ale avantgarda je při vší úctě přece jenom jinde.

Když ale konečně pominu tohle zbytečné nálepkování, pak je „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ docela poctivou fošnou. Nijak zvlášť zázračnou, ale určitě tam jsou povedené momenty, některé melodie jsou regulérně dobré, nějakou atmosféru to taky vyloženě nepostrádá. Je v tom cítit snaha to zahrát zajímavě, trochu si s těmi skladbami vyhrát a dát jim nějakou vrstevnatější strukturu. Trhák roku to fakt není, ale i přesto – nakonec proč ne. Když od toho nebudete čekat druhé Deathspell Omega, tak se z toho vyklube příjemná záležitost patřící bez debat nad hranici průměru.


Oldd Wvrms – Nøt

Oldd Wvrms - Nøt
Země: Belgie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 17.9.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 26:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Oldd Wvrms

Belgičané Oldd Wvrms se hned od počátku svojí cesty prezentují stylem, jenž jasně naznačuje, že tohle nejsou žádná ořezávátka – ani co do hudebního stylu, ani co do kvality hudby. Ačkoliv totiž tahle parta začala své první počiny vydávat teprve v loňském roce, okamžitě servíruje dost solidní muziku, jež by, nebojím se říct, příznivcům sludge / doom metalu za trochu té pozornosti mohla stát…

Jako první si Oldd Wvrms připravili ípko „Mater Serpentium“, které vyšlo v červenci (samozřejmě myšleno v tom loňském) a nabídlo dva vály o 15 minutách. Tomu se sice nyní věnovat nebudeme, ale vězte, že i to je zábavné a oproti dnes recenzované dvojce o nic moc nezaostává. Oním pokračováním, na nějž si nyní posvítíme, je další ípko „Nøt“ pocházející ze září. Na něm už Belgičané přicházejí se čtyřmi songy, jejich souhrnná hrací doba se vyšplhala na vcelku slušnou cifru necelých 27 minut. Tak hurá na věc…

Předně si musíme ujasnit jednu záležitost – příliš velkou originalitu od Oldd Wvrms nečekejte. Belgičané hranice svého žánru neposouvají, ale to neznamená, že by automaticky museli nudit. Sludge / doom v jejich podání je kurevsky hutný, poctivý a v neposlední řadě – funkční. První dva tracky „Corrosive“ a „Crawling Things“ jsou takový ten typický sludgemetalový močál s těžkotonážním riffováním, uřvaným vokálem a samozřejmě i občasným zvolněním, v jehož rámci ovšem Oldd Wvrms povolí jen v riffové hradbě, nikoliv však v zatěžkané náladě celého materiálu.

Mimoto tomu Belgičané místy dodávají lehce psychedelický odér, o nějž se starají především doprovodné vokály. To na jednu stranu sice nevypadá jako něco nevídaného, ale nakonec je to dost na to, aby posluchač dostal pocit, že Oldd Wvrms nenabízejí jen další standardní a obyčejné bahno, ale že má to jejich podání i nějaký smysl. A to je samozřejmě vždycky příjemné.

V poslední dvou skladbách „Nøt“ navíc Oldd Wvrms ukážou, že to umějí i trochu jinak, díky čemuž celé EP nepůsobí nijak jednotvárně. „Corrosive“„Crawling Things“ jsou sice natolik dobré, že by dle mého kapela takovýhle čas utáhla jen v té svojí „základní“ podobě, nicméně i tak si není nač stěžovat. V „She Stands Behind“ se Oldd Wvrms prezentují víc čistokrevným doom metalem než sludge / doomem… songu vládne umíráčkové tempo a charakteristicky sabbathovské riffy, a i když nijak nepopírám, že první dva tracky u mě vedou, pořád je to pohodová muzika a nečiní mi to sebemenší problém poslouchat. Poslední „Erath“ pak působí spíše dojmem outra, jelikož se tenhle kousek nese v darkambientním duchu. Právě tohle finále je asi největší slabinou „Nøt“, jelikož se tam po většinu času vlastně nic neděje a méně jak poloviční doba z nastavených šesti minut by tomu klidně stačila.

I přes trochu roztahané finále v podobě „Erath“ je však „Nøt“ povedeným počinem, jehož poslech mě určitě bavil. Jako nástřel věcí budoucích paráda, líbí se mi to a další tvorbu Oldd Wvrms si rád poslechnu.


Thurisaz – The Pulse of Mourning

Thurisaz - The Pulse of Mourning
Země: Belgie
Žánr: melodic death / doom metal
Datum vydání: 31.3.2015
Label: Sleaszy Rider Records

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Morbid PR

Belgická smečka Thurisaz je jednou z těch mnoha, ke kterým jsem dlouhou dobu nedokázal zaujmout nějaký výraznější postoj. Jejich hudbu jsem znal jen z pár skladeb a svého času mi to nepřišlo jako materiál, jímž bych chtěl plnit svůj playlist. Nicméně je i jednou z toho mála, k nimž jsem jej nedokázal zaujmout ani po důkladnějším seznámení s jejich tvorbou a to říkám i navzdory tomu, že je všechno, jen ne špatná.

Předchozí tři alba, která má pětice ze Západních Flander na kontě, mě až na pár výjimek docela minula, proto se zaměřím pouze na letošní počin „The Pulse of Mourning“ a vynechám jakékoliv ohlížení do historie kapely. Na první pohled mě zaujala velmi čistá vizuální presentace – bílý přebal zdobí jednoduchý motiv větvoví, přičemž logo kapely jej nijak zvlášť nenarušuje, ačkoliv by se obálka obešla i bez něj. Na první dojem tak působí svěže, moderně. A docela stejný dojem na mě udělala i samotná hudba.

Zároveň mě trkl do očí zajímavý tracklist, jemuž vévodí pětice skladeb, ovšem doplněná o čtveřici doplňujících kompozic – dvojdílného intra „Longing…“ „… for a Change“ a dvou intermezz. Rozjezd „The Pulse of Mourning“ je tak poněkud delší, jakkoliv druhá část intra je slušná sypačka. Škoda, že na ni zbytek alba nijak nenavazuje a netvoří kompaktnější celek. Relativně malou plochu vyhrazenou „plnohodnotným skladbám“ nakonec ještě snižuje závěrečná „Stargaze“, která je rovněž ze zbytku desky poněkud vytržená, a působí tak spíš jako outro.

Kolem a kolem tak „The Pulse of Mourning“ působí spíš dojmem alba, které se na první pohled snaží o něco jako koncept, jejž ale boří už jen svojí samou podstatou, protože na sebe jednotlivé písně a mezihry nijak nenavazují, nejsou výrazněji logicky provázány a postrádají nosnou myšlenku. Víc než co jiného tak deska připomíná čtveřici skladeb proloženou několika drobnějšími nápady. Na druhou stranu, samotným skladbám není v zásadě co vytknout.

Jednotlivé písně nepostrádají parádní motivy, se kterými postupně pracují, ani pestrou paletu nástrojů a vokálů. Songy jsou barvité, nestagnují, je radost je poslouchat. Thurisaz kouzlí klidnou, smířlivou atmosféru stejně snadno, jako doslova odnikud sypou agresivní pasáže, na něž by si člověk v živém podání vyšrouboval hlavu z páteře. O technickém zpracování a křišťálové produkci, jež zároveň není sterilním paskvilem, toliko častým neduhem současných alb, snad raději ani nemluvě.

Čtveřice jednotlivin mě tedy baví, ale jako celek „The Pulse of Mourning“ pro mě postrádá hlubší smysl. To mi vzhledem ke kvalitám alba přijde jako mrhání talentem a nápady – nemluvě o tom, že ty načaté v intrech (ten nástup a následná smršť ve „… for a Change“!) by stálo za to roztáhnout na větší plochu a namísto toho vyhodit třebas zbytečný závěr i nijakou čtyřminutovou „Tangram“. Pak by celek působil jistěji, sevřeněji a výsledný dojem by byl silnější. Bohužel, takhle album provází hořká pachuť, která poslech zbytečně kazí.


Torturerama – It Begins at Birth

Torturerama - It Begins at Birth
Země: Belgie
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.9.2014
Label: Dolorem Records
Původní vydání: únor 2014, selfrelease

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dolorem Records

Torturerama se na první pohled tváří jako mladá a nezkušená kapela, ve skutečnosti ji však tvoří muzikanti, kteří se na belgické undergroundové scéně již nějaký ten pátek pohybují. Asi nejznámějším z nich je kytarista Raf Meukens, který hrával na basu u dnes již bohužel nefungujících progresivních black metalistů Gorath a nově baskytaru drhne i u Death Penalty, což je nedávno rozjetý projekt Garyho JenningseCathedral.

Nicméně zpátky k Torturerama. Ti už pár let fungují a doposud mají na kontě ípko “Left as Remains” z roku 2010, na nějž vloni navázali druhým minialbem “It Begins at Birth” – to vyšlo nejprve v únoru vlastním nákladem na kazetě a posléze v září na CD už pod firmou. Náplní celého počinu není nic jiného než death metal jak noha – řádně špinavý a řádně staroškolský, jak death metalový zákon káže.

To v zásadě nemusí být špatně a v případě “It Begins at Birth” to úplně špatně také není, přesto mám z nahrávky poměrně rozporuplný pocit. V některých momentech totiž Torturerama nabízejí fakt parádní nápady, povedené melodie nebo po čertech chorobné riffy – třeba hned první vál “Sheppard of a Secret Realm” a s ním i celé EP se rozjede ve velkém stylu v pomalém tempu s plíživými kytarovými melodiemi, které posléze přejdou v povedený dřevní death metal s chropotem hlubším než Macocha. Originalitu by měl člověk sice hledat asi jinde, ale za mě je to takhle úplně v klidu.

V jiných momentech se ovšem stává, že ta riffová špína nemá až takové koule a Torturerama sklouznou k trochu generickému oldschool deathu, což mi přijde škoda, když jindy umějí být fakt dobří. A tímhle způsobem se to nějak mlátí po celou dobu trvání “It Begins at Birth” – chvíli je to super (hlavně v momentech, kdy nastoupí ty melodie), jindy je to slušný průměr. Naštěstí však to lepší přece jen mírně převažuje, takže EP nakonec zanechá pozitivní dojem, díky čemuž nemám problém to fandům do oldschool death metalu doporučit…