Archiv štítku: BEL

Belgie

Suicide Commando – Forest of the Impaled

Suicide Commando - Forest of the Impaled

Země: Belgie
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 21.7.2017
Label: Out of Line Music

Tracklist:
01. The Gates of Oblivion [feat. Nero Bellum]
02. My New Christ
03. Too Far Gone
04. Death Lies Waiting
05. The Pain That You Like [feat. Jean-Luc De Meyer]
06. Poison Tree
07. The Devil
08. Chasm of Emptiness
09. Crack Up
10. Schiz[o]topia
11. We Are Transitory

Hrací doba: 52:52

Odkazy:
web / facebook

Kdyby se mě někdo zeptal – i když vím, že se asi nikdo nezeptá, protože to nejspíš nikoho nezajímá, což je také ten důvod, proč vám tuhle informaci cpu sám od sebe – jaká je moje nejoblíbenější aggrotechová mlátička, asi bych na chvíli zaváhal. Ale spíš jen kvůli tomu, aby to vypadalo, že o tom mocně dumám a přemýšlím, ale nakonec bych stejně řekl to, co by mi bylo jasné hned začátku – že jediná správná odpověď zní: Suicide Commando.

U žádné jiné žánrové kapely jsem ještě nenašel takhle božsky namíchaný koktejl elektronické agrese a temné atmosféry, navíc aniž by výsledek ve snaze o tanečnost sklouzával k přistříknutým homo klávesám. Snad tedy není divu, že kdykoliv nastane rok, během něhož má vyjít nové album Suicide Commando, těším se jako svině – a ne jen tak ledasjaká svině, nýbrž extrémně vyžraná a tučná svině. Ale co má člověk dělat, když Johan Van Roy dokázal v minulosti stvořit zasrané majstrštyky jako „Axis of Evil“, „Bind, Torture, Kill“ nebo „Implements of Hell“

Po zmiňované extrémně silné trojici desek přišel s minulým „When Evil Speaks“ menší propad. Ne snad, že by se jednalo o špatnou fošnu, to vůbec. Několik tracků zde bylo sakra skvělých a přinejmenším titulní flák je kulervoucí námrd. Nicméně třeba „Bind, Torture, Kill“ či „Implements of Hell“ neměly jediného slabého místečka, kdežto se pár takových našlo. Od letošní novinky „Forest of the Impaled“ jsem chtěl jediné – aby Suicide Commando opětovně vyšvihla na bezchybnou úroveň. Povedlo se?

Nebudu našlapovat kolem pomyslné horké kaše a vypálím to stejně zostra, jako Johan Van Roy pálí své beaty – „Forest of the Impaled“ mi přijde na přibližně stejné úrovni jako „When Evil Speaks“. Tedy hodně nadprůměrné album s několika bombastickými songy, mezi nimiž se nachází několik méně dobrých, díky čemuž nejde o úplný strop, na nějž si Suicide Commando v minulosti sáhli.

Zatímco posledně mi přišel slabší rozjezd, zde je začátek desky naopak parádní. Úvodní „The Gates of Oblivion“ možná není nejagresivnější song, ale má silnou ústřední linku, slušnou atmošku a výsledku nakonec pomáhá i vysoký zefektovaný jekot hostujícího Nero BellumaPsyclon Nine. Na vysoké úrovni pokračuje i druhá „My New Christ“, která se možná zpočátku tváří trochu nenápadně, ale posléze se rozjede do slušného masakru, takže to s člověkem šije, aniž by si to on sám přál. Kurva, přesně takhle se mi to líbí! Mezi vrcholy bych dále zařadil třeba „The Devil“ nebo „Chasm of Emptiness“, hodně mě baví i „Crack Up“. Výborná je nakonec i „The Pain That You Like“, v níž hostuje Jean-Luc De Meyer z belgické EBM legendy Front 242. Sice jsem si na ni z nějakého důvodu musel chvíli zvykat (snad právě kvůli hostovi, jenž zapříčinil výraznější EBM nádech), ale nakonec jsem si ji také oblíbil.

Suicide Commando

Zbylé skladby rozhodně nejsou špatné, ale už jsou takové… pořád v pohodě, ale není to prostě úplně dokonalé. Ale kupříkladu „Death Lies Waiting“ zachraňuje skvělá klávesová linka, jež přebije i trochu slabší rytmickou stránku. Oproti tomu „Too Far Gone“, „Poison Tree“ a „We Are Transitory“ už nedokážou přijít ani s takovýmhle výrazným prvkem a zůstávají v pozici poslouchatelných kusů, které ovšem nepřinášejí nic nového ani v kontextu alba, ani v kontextu celé tvorby Suicide Commando. Na druhou stranu, vysloveně hloupé také nejsou a ani jednu z nich bych nezařadil na poslední pozici v pomyslné tabulce nahrávky. Tohle místo mám totiž rezervované pro „Schiz[o]topia“, jež se svými téměř šesti minutami působí příliš natahovaně. Nicméně se pořád nejedná o průser nebo neposlouchatelnou věc. Suicide Commando mají takovou kvalitu, že i to slabší na albu je vlastně pořád v klidu.

Suicide Commando - Forest of the Impaled

„Forest of the Impaled“ nepochybně přináší několik výborných songů, jež si vždycky s chutí pustím. Jsem rád, že mohu brát jako jistotu, že na každém albu Suicide Commando se nějaká vyložená šleha objeví, což novinka s klidem potvrzuje. Přesto nezastírám, že zpětně se budu vracet spíš k těmto jednotlivým věcem a celou placku si pustím jen občas, tedy podobný stav jako u „When Evil Speaks“. Když desku, vždycky radši pustím „Implements of Hell“ či „Bind, Torture, Kill“, ačkoliv je znám už takřka zpaměti, protože sypou královsky od začátku do konce. A to lze myslím považovat i za verdikt recenze – „Forest of the Impaled“ bez zaváhání splňuje požadovaný standard kvality, jaký od Suicide Commando očekávám, ale chybí mu ten krok navíc, díky němuž by šlo album zařadit k vrcholům diskografie.


Arnwald – Primal Expurgation

Arnwald - Primal Expurgation

Země: Belgie
Žánr: industrial / dark ambient / noise / martial industrial
Datum vydání: 21.3.2017
Label: Abstruse Eerie Radiance

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Proximity Productions

V dnešní recenzi zase jednou zabrousíme do minulého roku za albem, které se ke mně dostalo až zpětně. Jsou ovšem případy, kdy stojí za to se ještě ohlédnout, i když už nahrávka není tak nová, aby byla aktuální, ale ani tak stará, aby šlo hovořit o vzpomínkové recenzi.

Za projektem Arnwald stojí člověk v metalovém světě známý spíše jako Ahephaim. Jde o belgického bubeníka, jenž má v portfoliu množství kapel, z nichž nejznámější je bezpochyby Enthroned, kde se hvězda této recenze mihla na konci první dekády aktuálního tisíciletí. Kromě toho však Ahephaim hraje či hrál ve skupinách jako Humanitas error est, Necroblaspheme anebo Lebenssucht (byť hudebně dle mého názoru stojí za větší pozornost jen poslední zmiňovaná – recenzi na povedené debutové EP „Fucking My Knife“ na našich stránkách můžete dohledat).

Nicméně zpátky k Arnwald. Navzdory dosavadnímu působení Ahephaima (respektive Arnwalda, jak si v rámci tohoto projektu nechává říkat) od první desky „Primal Expurgation“ neočekávejte nic, co by mělo něco společného s metalem. Arnwald se hudebně vydává do experimentálních žánrů, z nichž převahu má dle mého slyšení industrial. Především ve středu nahrávky se ovšem nacházejí i znatelné vlivy noisu, úvodní sedmiminutová píseň „I“ (všechny stopy jsou jen tak mimochodem nepojmenované, pouze očíslované římskými číslicemi) je zase čistým dark ambientem a ke svému konci „Primal Expurgation“ nasává i vlivy martial industrialu.

Zdá se, že to je poměrně pestrá paleta temných žánrů, ale nepřijde mi, že by se v tomhle ohledu jednalo o něco zas až tak zvláštního – řekl bych, že v podobně experimentálních stylech se jen málokterá deska může chlubit stoprocentní čistokrevností a jednožánrovostí. Naopak je běžné, že noise, industrial a dark ambient kráčejí ruku v ruce, ostatně se svým přístupem a atmosférou k sobě docela hodí. Snad jen ty vlivy martial industrialu na této scéně nenajdete na každém rohu, ale rozhodně nejsou mimo a do soundu „Primal Expurgation“ se hodí náramně.

Nicméně to důležité je, jako vždy, jestli výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Primal Expurgation“ rozhodně neselhává! Atmosféra desky je ohyzdná, industriální bušení dokáže nakopat do břicha, obzvláště pokud se nebudete bát vytočit hlasitost trochu směrem vzhůru. Noisové šumy tomu dodávají správný dotek šílenství a občas se jen těžko rozeznává, jestli to kňučí nějaká mašinka nebo silně zefektovaný vokál. Poutavému poslechu nahrává i skutečnost, že album ve svém průběhu prodělá určitý vývoj a nejedná se o jednostranně zaměřenou rychtu po celou dobu svého trvání. Nakonec, jisté rozmanitosti nahrává i výše propírané stylové rozpětí, v jehož rámci poskytne Arnwald každému žánru dostatečný prostor k tomu, aby mohl předvést své přednosti.

Vzato kolem a kolem je tedy „Primal Expurgation“ výborná nahrávka stojící za pozornost i zpětně, pokud jste ji v době vydání minuli podobně jako já. Musím říct, že mě muzika Arnwald zaujala hned s prvním poslechem, a i když prvotní nadšení za nějaký čas trochu opadlo, sugestivnost materiálu nikoliv. I pohled z odstupu a s čistou hlavou v mém případě hovoří jednoznačně – kvalitní záležitost, která má svou sílu.

Arnwald


Cult of Erinyes – Tiberivs

Cult of Erinyes - Tiberivs

Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Achaea, 41 B.C.
02. Nero (Divine Providence)
03. Casus belli
04. Bred for War
05. Loner
06. Germanicus
07. First of Men
08. Damnatio memoriae
09. For Centuries to Come

Hrací doba: 55:42

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Někomu, kdo dění v blackmetalovém světě sleduje alespoň trochu hlouběji než povrchně, by pojem Cult of Erinyes neměl být neznámý. Belgická formace sice nefunguje nějak zásadně dlouho (ještě tomu není ani deset let) a nevydala zas tolik alb (nyní recenzované „Tiberivs“ je třetí dlouhohrající), přesto určité zaujetí způsobila a její předchozí počiny „A Place to Call My Unknown“ a „Blessed Extinction“ neprošuměly bez povšimnutí. Však ještě aby ne, když různé nosiče kapele pouštěly do světa firmy jako Les acteurs de l’ombre Productions, Caverna Abismal Records nebo Code666 Records, jejichž vydavatelská činnost má své publikum. Ostatně, poslední jmenovaní jsou podepsáni i pod CD verzí „Tiberivs“ a druzí jmenovaní zase obstarali audiokazetu.

Jak už název napovídá, „Tiberivs“ patří k nahrávkám, jimiž se prolíná určitá jednotící linka. V tomto případě jde o éru antického Říma, konkrétně o období, kdy byl u moci druhý římský císař Tiberius Julius Caesar Augustus. To znamená, že se bavíme o přelomu dvou epoch, jimž se dnes říká před naším letopočtem a našeho letopočtu. Nicméně ačkoliv hlavní mozek kapely Corvus tvrdí, že vše na desce obsažené bylo stvořeno se zmiňovaným historickým obdobím na mysli, a to již od úplného počátku kreativního procesu, mně osobně nepřipadá, že by to zde hrálo až tak zásadní roli, poněvadž ze samotné hudební stránky jsem antickou atmosféru nevycítil. Pokud tedy budete „Tiberivs“ poslouchat, aniž byste byli s tématem obeznámeni, nijak zásadně vám to myslím neuškodí.

Hudebně nyní Cult of Erinyes samozřejmě přímo navazují na to, co předváděli již na svých předcházejících nahrávkách. Opět se tedy račte připravit na chytřeji pojatý black metal. Co si pod tím představit? Jednoduše black metal, který se nebojí měnit tempa, přijít s promyšlenou strukturou písně, dokáže nabídnout zajímavě vystavěné melodie i silné pasáže, které vybočí ze zaběhnutého receptu a následně se stávají vrcholy svých skladeb. Ještě jinak řečeno – black metal, jenž stojí někde na půl cesty mezi pravověrnou větví žánru a jeho progresivní odnoží, ale není natolik tradiční, aby bylo možné jej nazývat ortodoxním, ale ani natolik pokrokový, aby se dalo hovořit o progresi, avantgardě nebo experimentu.

Ačkoliv všechno vypadá dobře, mám s „Tiberivs“ podobný problém, jaký mě svého času trápil již na minulém „Blessed Extinction“. Objektivní kvalita je neoddiskutovatelná, přesto mi činí obtíže se koncentrovat a nechat hudbu, aby vstoupila do mysli. Rozhodně se na desce nachází množství výtečných pasáží a dobře vypointovaných chvilek, jež mě skutečně baví, nicméně v dalších momentech, zejména v těch rychlejších, kde se Cult of Erinyes blíží k tradičnější podobě stylu, slyším rezervy a chybí mi výraznější nápady. Abych ale zbytečně nehanil, musím na druhou stranu uznat, že zde nacházím pouze jediný kousek, který mi nesedl – téměř až post-rockové kytarové sólo v polovině poslední jedenáctiminutové kompozice „For Centuries to Come“.

Cult of Erinyes

Nechci, aby verdikt vyzníval přehnaně negativně, protože „Tiberivs“ se stále s přehledem drží nad průměrnou hranicí, a jak už jsem řekl, lze zde nalézt i pasáže na výši. Když se však na album podívám jako celek, nemůžu zakrývat, že mi zde cosi schází a že Cult of Erinyes po extratřídě jen zdálky pokukují, nicméně se jí nedokážou přiblížit či dokonce dotknout. Základní vize, směřování i přístup – to vše je dobré. Jako by ale Belgičanům unikala jakási prchavá esence výjimečnosti, která dělí kapely na ty mimořádné a ty „jenom“ dobré. Cult of Erinyes se stále drží v druhé jmenované sortě. Nicméně cítím, že ani na „Tiberivs“ ještě nesáhli na hranici svých možností a potenciálu.

Předpokládám, že k „Tiberivs“ se již zpětně vracet nebudu, nicméně nad Cult of Erinyes hůl rozhodně nelámu a příští album si rozhodně opět poslechnu. Kapela nedávno prodělala zásadní změny v sestavě, z níž loni odešel dlouholetý bubeník Baal (novinku už nenatáčel) a letos i dlouholetý vokalista Mastema (novinku ještě nazpíval), jehož místo zaujal světoběžník Déhà (Yhdarl, Slow, Mera mundi, We All Die (Laughing), Lebenssucht), jenž se už na nové desce podílel mixem a masteringem. Tak uvidíme, co budoucnost a změny přinesou…


Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Perverted Ceremony - Sabbat of Behezaël

Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2017
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Black Fur Demoniac
03. Necrolactation Unborn Goat
04. Woods of the Black Offering
05. Crypt of Behezaël
06. Whips of Impurity
07. Fullmoon Sacrament
08. Dark Necromancy
09. Nightmare Consecration

Hrací doba: 40:47

Odkazy:

Věci skutečně hluboké a posvátné nebývají vystaveny na odiv těm, co neví, nechtějí znát a nejsou hodni. I já se kdysi smál smíchem bujarým, když jsem poprvé slyšel „Metal of Death“. Na svou obranu snad mohu říct jen to, že jsem byl tehdy ještě černěkovový novic, který ani neopustil základní školu. Ale záhy mě na „Oath of Black Blood“ začalo něco mocně přitahovat. Už jen samotné jméno Beherit zvláštně rezonovalo, když jsem si jej přednesl alespoň v mysli, takže bylo pak jen otázkou času, než jsem padl na tvář a složil přísahu, jsa si konečně vědom, že démonické působení je reálné, v Black Metalu zvlášť.

Jak už bylo uvedeno v jedné novince, belgičtí Perverted Ceremony jsou určeni fanouškům starých Beherit a Barathrum, čímž je možné recenzi ukončit, neboť je vyřčeno vše podstatné. Šlo by samozřejmě také jmenovat i Von, Profanatica, Archgoat a další stará zvěrstva; Z relativně současných pro změnu Cultes des ghoules (do „Häxan“ včetně), Black Feast, Sadomator. Perverted Ceremony jsem objevil až letos, krátce před oznámením recenzovaného debutu. Obě ukázkové kazety z loňského roku nebyly nijak zvlášť promovány, ale jen samotný fakt, že je vydali Nuclear War Now! Productions a Darkness Attack Records (label ImpurathaBlack Witchery), o něčem svědčil. A dlouhé album „Sabbat of Behezaël“ příslib stvrdilo.

Slabší kousky lze uklidnit tvrzením, že „Sabbat of Behezaël“ nepřekročilo hranice chaosu tak jako třeba zmíněné „Oath of Black Blood“. Belgičané na své nástroje umí skutečně hrát a co tak vím, nejedná se o puberťáky dočasně uhranuté konkrétním soundem. Z náznaků lze odtušit, že za Perverted Ceremony stojí jakási inteligence, která ví, jak dosáhnout své vize. Nekontrolovaný bordel, který se vymyká z nezkušených rukou, se tedy nekoná. Svou roli určitě hraje i to, že se Perverted Ceremony příliš neuchylují k násilí. Rychlé třiskání do hajtky samozřejmě v rytmice hraje nezanedbatelnou roli a je škoda, že jinak jsou bicí v chrastivém bzukotu kytar velice utopeny, ale členové svůj odporný blackmetalový lektvar míchají převážně pozvolna. Jsou to právě pomalejší pasáže, kdy je kletba Behezaëla ve své morbidní uhrančivosti nej(ne)mocnější. Kvůli jejich síle mi až někdy přijde, že jsou riffy v nasypaných partech nedostatečně zlé. To by ale nesměly existovat výjimky jako třeba ohavná a bestiální „Crypt of Behezaël“. Nejen v těchto třech minutách se mi před očima jasně zjevují čtyři nesvatí, masa zbavení fráterové…

Ok, možná jste už sami slyšeli až příliš mnoho laciných, špatných a nedůstojných kopírek Beherit & Blasphemy (zdravím Jižní Ameriku), ale Perverted Ceremony bych mezi ně opravdu neřadil. Důvody jsem už nastínil a znovu zdůrazňuji, že pánové ke svému nesvatému zlobordelu přistupují chytře a s nezbytnou vážností. Pokud něco „Sabbat of Behezaël“ doopravdy vyvyšuje nad podřadný póvl, jsou to dobré kompozice a hlavně riffy. Podobně jako když z rozlámané kosti vypadne pár červů, kteří ještě dojíždějí zbytky organické matérie, tak deska sama skrývá slušné množství červíků. Avšak těch ušních, co po každém poslechu zůstávají v hlavě a neustále se vám náhodně připomínají, dokud si album nepustíte znovu. Jistou hodnotu také přidávají i kytarová sóla, ale nikoliv jen agresivní „shreds“, ale vhodné a poměrně melodické linky. Velice zde přispívá perfektní kytarový tón a výborně užité klávesy. Škoda jen, že jejich není užito ještě více a sepulchrální zvony zazní pouze jednou.

V případě opravdu surového black metalu lze vždy namítnout, že to či ono je špatně. Špatné je ale také se vypravit v noci na starý, zanedbaný hřbitov svést souboj s kořeny a hrobem o vyčnívající a divně nasmrádlou kost, než vzdáte hold mocnostem čtyř světových stran, aby podsvětní síly přijaly vaše dary a žádosti. Ti, kteří nesložili přísahu černé krve, mohou namítat, že „Sabbat of Behezaël“ je odfláknutá pičovina bez jakékoliv hloubky, ale osobně jsem přesvědčen, že nestojí mnoho úsilí proniknout závoji strohé nevlídnosti a spatřit černý poklad zde skrytý. Ono stačí nebýt totální pozér, cha cha. Za mě tedy kultovní deska hodná pozornosti. Psí čelist.Oči krtka.Blín.


Emptiness – Not for Music

Emptiness - Not for Music

Země: Belgie
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Meat Heart
02. It Might Be
03. Circle Girl
04. Your Skin Won’t Hide You
05. Digging the Sky
06. Ever
07. Let It Fall

Hrací doba: 41:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Belgičtí Emptiness začali svou existenci jako víceméně řadová deathmetalová sebranka. Nahráli pár alb a nejspíše jim došlo, že cesta do análů historie vede jinudy než přes nevýrazný kolovrátkovitý kostilam. Rozhodli se tedy svou hudbu opepřit něčím kapku zajímavějším. V roce 2012 tak vydali „Error“, které, byť bezpochyby zůstalo deathmetalovým počinem, těšilo posluchače i mírně industriálními prvky a celkově místo tlačení na pilu s cílem o dosažení největší útočnosti dalo prostor hloubání v neotřelých hudebních prvcích. To se nejspíše ukázalo jako dobrá volba, a tak svým následným „Nothing But the Whole“ zabředli Emptiness do ještě hlubších experimentálních vod, opět o krok zpomalili, do jejich hudby vstoupila dynamika jako klíčový prvek a zdálo se, že konečně našli svou polohu. Že se zde děje něco zajímavého, zpozorovali i v profláklém vydavatelství Season of Mist, a Emptiness si tak vzali pod svá křídla. Právě pod tímto labelem tedy vyšla nejnovější deska kapely, „Not for Music“.

„Not for Music“ je přesně tím albem, o němž se těžko říká něco ošklivého, neboť rozhodně nepostrádá nosnou myšlenku, bez pochyb má vlastní a hodně zajímavou tvář, dokonce je i velice dobře provedené, jenže zároveň se o něm nedá mluvit s nadšením. Emptiness se rozhodli pokračovat v zaběhlé trajektorii, a tak servírují počin ještě o něco pomalejší, ještě o něco tišší a ještě o něco temnější, než bylo „Nothing But the Whole“. To je samozřejmě chvályhodné, zejména když by pod velkým labelem mohli spíše zkoušet štěstí útokem na méně zběhlé (zato početnější) posluchače. Problém tkví spíše v kombinaci neprostupnosti povrchu s nepříliš lákavým vnitřkem. „Not For Music“ je jako dárek, který nadšené dítě deset minut pracně rozbaluje, aby uvnitř složitého obalu našlo jen další béžové ponožky. Přesně tak jsem se cítil, když jsem do „Not for Music“ konečně po mnoha a mnoha posleších pronikl. Nezbylo mi než se sám sebe zeptat: „To bylo ono?“

Nerad bych vyvolal dojem, že je „Not for Music“ špatné, spíše jen není tak dobré, jak se může v některých chvílích zdát. Jeho nepřístupnosti napomáhá hned několik prvků. V první řadě jde o album poměrně monotónní, což je nečekané zejména proto, že se Emptiness nebojí sladit klasické metalové prvky s množstvím elektroniky, a vše je navíc protkané opravdu dobře, nikde nenarazíte na příliš viditelný šev, v němž se stýkají rozdílné materiály. Všemu však chybí zapamatovatelnější momenty, kvůli nimž byste se k desce přirozeně vraceli – když jsem si „Not for Music“ pustil, bylo to spíše z donucení a z chuti přijít mu na kloub, než abych si užil poslech samotný. S tím se pojí i minimum vrcholů. Skladby jakoby utíkají odnikud nikam a jen málokterá dojde k výraznějšímu klimaxu. Většina se spokojí s drobným vzedmutím, jež téměř nestojí za řeč. Posledním výrazným prvkem komplikujícím poslech je pak zpěv, který bych nazval šeptavým growlem. To není v případě Emptiness nic nového, dokud však hudba byla výbušná a energická, šlo o zajímavý kontrastní prvek. Na „Not for Music“ se vokál tak nějak ztratí v šumu.

Emptiness

Ona monotónnost je z velké části zapříčiněna zvukem, ve kterém tak nějak vše vyzní stejně, přestože se rozhodně nedá tvrdit, že by Emptiness hoblovali jeden riff celých čtyřicet minut. Přesto jen málo skladeb vystoupí z řady. Závěrečná „Let It Fall“ utkví v paměti, protože obsahuje nejtvrdší momenty alba. „Ever“ zase pomáhá dominantní zapojení elektroniky (ovšem mezi slabší kusy patří tak či tak). „Digging the Sky“ je zase nepochybně dynamická, od klidného úvodu se přes menší vzedmutí ve středu a útlum ve dvou třetinách dojde až k mohutnému ihsanhnovskému riffu v úplném závěru. Ve všech třech případech je to však spíš jen z nouze ctnost, a tak jedinou skladbou, která mě opravdu nadchla, se stala „It Might Be“, jíž tu „pekelnost“ prostě věřím, přestože na to jde vlastně stejným způsobem jako všechny ostatní písně.

Přes všechno výše napsané, a dokonce i přestože si album asi už nikdy neposlechnu, si ho dovolím doporučit, protože je klidně možné, že mi prostě jen nesedlo. Možná by stačil trošku přístupnější zvuk či podobná „drobná“ změna a já bych „Not for Music“ chválil od nebes. Takové jaké je, mě však, i přes nejlepší úmysly kapely, o nichž v nejmenším nepochybuji, prostě nebaví. A na tom to vlastně všechno stojí.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Kosmokrator – First Step Towards Supremacy

Kosmokrator - First Step Towards Supremacy

Země: Belgie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 27.9.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Initiate Decimation
02. Death Worship
03. Kosmokratoras III – Mother Whore
04. Myriad

Hrací doba: 32:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

V metalovém podzemí se pohybují tisíce labelů. Některé z nich jsou velmi agilní, jiné svou aktivitou spíš šetří a vydávají svátečně třeba jednu, dvě desky za rok. Nicméně obecně vzato je těch firem hodně. V takovém obrovském množství je ovšem jen hrstka vyvolených, jejichž produkce je natolik zajímavá, aby se vyplatilo pravidelně sledovat jejich počínání a poslouchat téměř všechny nahrávky vycházející pod jejich hlavičkou. Takové labely by člověk spočítal… no, na prstech jedné ruky možná ne, ale na prstech obou rukou jistě ano.

Pro mě osobně mezi tyto nejzajímavější vydavatelské subjekty patří i němečtí Ván Records. V jejich portfoliu lze nalézt množství skvělých skupin, jejichž tvorba je vpravdě magická, a navíc to neplatí pouze o metalu, poněvadž zrovna Ván Records se nebojí zabrousit i do jiných žánrů, byť je obskurní metal primárním polem jejich působnosti. Když se tedy pod jejich křídly zjeví nová neznámá smečka, lze očekávat, že to nebude jen tak náhodou. A Kosmokrator se svým debutovým EP tuto tezi jednoznačně stvrzují.

Kosmokrator pocházejí z Belgie a doposud na sebe upozornili pouze demosnímkem „To the Svmmit“ – ten vyšel na podzim roku 2014, na kazetě v režii kapely a na LP právě u Ván Records. Navzdory tomu, že má demíčko velice zahuhlaný sound, jako kdyby byl celou dobu schovaný pod dekou (ačkoliv i to mělo v tomto případě své kouzlo), šel z něj cítit potenciál a minimálně dvanáctiminutový opus „Ad alta, ad astra“ jednoznačně ukázal, že budoucnost Kosmokrator by mohla být zajímavá.

Na pokračování se čekalo plné dva roky, ale nyní je zde a jmenuje se „First Step Towards Supremacy“. Stále se nejedná o dlouhohrající debut, počin je formálně označen jako EP, byť minutová nálož není na poměry minialb skromná a s délkou necelých 33 minut by klidně prošla i full-length nálepka. Tohle je ovšem samozřejmě jen podružná záležitost, neboť hlavní slovo má vlastní obsah. A mohu ihned prozradit, že je o co stát.

Oproti „To the Svmmit“ se znatelně proměnil sound nahrávky. „First Step Towards Supremacy“ je do jisté stále animální, hudebně i zvukově, a minimálně na úvodní poslech zní Kosmokrator model 2016 jako chaos, který toho člověku moc neřekne – z jistého úhlu pohledu je nové EP na první pokus ještě méně stravitelné než primitivismus „To the Svmmit“. Spíš v tom má ale prsty právě skladatelská stránka, protože čistě zvuková stránka je formálně mnohem čitelnější a ta tam je syrová garážová deska, již by mnozí označili jako neposlouchatelný odpad. Je však potěšující, že sound je stále adekvátně ošklivý a koresponduje s tím, co Kosmokrator hrají.

Kosmokrator

Kosmokrator drtí ohavný kov smrti, kolem něhož se vznáší zatuchlý blackmetalový odér. Muzika je značně nepřátelská a zvířecí, riffy jsou v mnohých případech bestiální (třeba některé momenty v „Death Worship“) a potěší i nádherně odporné vokály. Ty nejsou monotónní, takže se posluchač dočká nejen záhrobního murmuru, ale občas i blackových skřeků nebo rituálního čistšího „zpěvu“. Něco podobného pak lze vztáhnout i na čistě instrumentální stránku věci – to, co zpočátku působí jako urputný chaos, se totiž posléze překlene v mnohovrstevnatou stěnu plnou nápadů.

Vedle vší deathmetalové nenávisti a fanatismu ovšem Kosmokrator nezapomínají ani na atmosféru, která také patří k přednostem „First Step Towards Supremacy“. Jednak se jedná o základní ohavnou náladu plynoucí z vlastního deathmetalového základu. Vedle toho se tu a tam objevují i další vsuvky posouvající skladby ještě o něco dál. Nejedná se o nic častého, skutečně jde jen o lehké koření, přesto třeba chóry v polovině „Kosmokratoras III – Mother Whore“ mají ohromnou sílu.

„First Step Towards Supremacy“ vyvrcholí ve více jak třináctiminutové závěrečné kompozici „Myriad“, v jejímž rámci se Belgičané pustí do promyšlenější struktury. I tento přístup je ale proveden citlivě v tom smyslu, že „Myriad“ stále dává v rámci celku smysl a člověk nemá pocit, že by Kosmokrator v poslední písní uhnuli někam pryč. I zde se totiž nacházejí mnohé zběsilé pasáže, které jsou jasným pojítkem k předchozí trojici válů. Stejně tak se zde uživí i střední tempo, trocha dronového kvílení na pozadí melodií (výtečná pasáž, jen tak mimochodem), pečlivě budovaná gradace hned do několika vrcholů i darkambientní finále, které se na závěr celého EP hodí.

Samozřejmě je to právě „Myriad“, která dokáže nabídnout nejpůsobivější momenty – třeba pasáž ve středu skladby je skutečně excelentní. Nicméně tato pozice do jisté míry plyne už jen z jejího odlišnějšího pojetí a ani tato skutečnost nijak nedegraduje kvalitu „Initiate Decimation“, „Death Worship“ a „Kosmokratoras III – Mother Whore“. Kosmokrator drží vysokou laťku po celou dobu, EP má navíc zajímavý vývoj a s postupujícími minutami se přelévá od ryzího zla k většímu důrazu na atmosféru, aniž by opustilo svou prvotní polohu.

Kosmokrator

Jinak řečeno, Kosmokrator na „First Step Towards Supremacy“ stvrzují svůj vysoký potenciál naznačený před dvěma lety na „To the Svmmit“, přestože oproti demu uhnuli trochu jinam (byť je pravda, že možná největší rozdíl tkví ve zvukovém pojetí obou počinů). Aktuální EP už ale není nahrávkou, jež by „pouze“ naznačovala potenciál; jde o desku, na níž byl potenciál využit k natočení skvělé půlhodiny, která si zaslouží být zařazena do sbírky.


Alkerdeel, Witch Trail, Voluptas

Alkerdeel

Datum: 30.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Alkerdeel, Voluptas, Witch Trail

O Alkerdeel jsem tu toho v posledních měsících nakecal relativně dost, ať už v souvislosti s jejich letošní deskou „Lede“ s pšoukajícím ďáblem na obale (instant kult!) nebo v souvislosti s pražským koncertem, takže není nutno se zdržovat omáčkou. Zmiňovaný koncert se odehrál na sklonku minulého týdne, tudíž je nejvyšší čas se k němu naposledy vrátit prostřednictvím menšího povídání o jeho průběhu. A to tím spíš, že šlo o jednu z těch podzimních akcí, u nichž jsem svou účast bral jako povinnost.

Koncert se odehrával v poslední dobou hojně užívaném Komunitním centru na Žižkově alias Žižkostele, nicméně tentokrát se v samotném kostele nehoblovalo a celá akce již od počátku probíhala dole ve sklepení. V roli českého supportu se představili Voluptas, v jejichž případě bylo vystoupení o to speciálnější, že zde křtili fyzickou edici svého debutu „Ved rums ende“.

Bylo znát, že Voluptas tuhle událost pojali ve velkém stylu. Pódium si v souvislosti s nadcházejícím Halloweenem vyzdobili množstvím dýní, do nichž byly vyřezané třeba pentagramy nebo „RUM“. Dýně pak hrála svou roli i v úvodním rumovém rituálu, kdy do ní zpěvák Michal nalil notnou část flašky Božkova a nechal každému členovi včetně sebe napít. Což se v průběhu setu opakovalo ještě několikrát, protože rum je zjevně jednou ze základních konstant tvorby Voluptas. Tím pádem nepřekvapilo, že právě s jeho pomocí proběhl i vlastní křest. Nečekejte ale cudné polití cédéčka – každý člen kapely i dva kmotři alba si jeden po druhém řádně přihnuli rumu a vyplivli jej na disk. Skrz naskrz zmáčené cédéčko pak letělo mezi lidi a samozřejmě se našel borec, který si to nadšeně přivlastnil. Inu, ať si ten rumem zechcaný papír užije, haha.

Voluptas

Kromě rumu se tam ale objevila i nějaká ta muzika, to se zase nebojte. I když potěšilo, že byl hostující saxofon v „Plísních kosmických“ živě, protože se příslušný host dostavil i na pódium, vizuální stránka tu poslechovou jednoznačně převyšovala. Zvlášť v mém případě, protože mě osobně debut Voluptas zas tak nezaujal, byť uznávám, že songy jako „Zlo a lesy, žádný kecy!“ či „Golgotha“ (oba zazněly) obsahují i pár kvalitních nápadů. Ale poslouchat se to dá a zejména v kombinaci s nadstandardní show, kterou si Voluptas na tento večer připravili, to byla docela sranda.

Tak či onak, co do kvalit muziky Voluptas působili, při vší úctě k nim, jen jako chudí příbuzní toho, co následovalo dále. Witch Trail jsem měl z celého trojlístku naposlouchané nejméně, ale mohu říct, že se to brzy změní. Belgické trio totiž suverénně vraždilo a jejich set měl takové koule, že se to mohlo s klidem postavit i vedle následujících Alkerdeel a vyjít ze souboje se ctí. Hoši sice vypadali, jako když zrovna končí střední školu a začínají zkoušet první drogy, ale budeme-li se bavit o skladatelském umu a nasazení při koncertu, tak tedy všechny čest. Zejména bubeník Laurens Jan Oostrom a kytarista Jeffrey Andreka předváděli naprosto odevzdaný výkon a navíc se oba předháněli, kdo ze svého hrdla vyloudí ohavnější skřeky. Asi to skončilo remízou, ale souboj dozajista napínavý! Klidně bych si nechal líbit, kdyby Witch Trail hráli ještě déle.

Witch Trail

Zlatým hřebem večera pak byli Alkerdeel. Jestli jsem o Witch Trail prohlásil, že jejich vystoupení vraždilo, pak v případě Alkerdeel to platí jakbysmet. Kapela nepotřebuje žádná lákadla pro oči, pódiové cetky ani show – Belgičané dokázali bez sebemenších problémů strhnout jen v civilu a muzikou, a to v podstatě hned od prvních vteřin. S ničím se totiž nesrali, nepotřebovali žádné pomalé rozjíždění nebo rozehrávání, již od úvodních tónů předváděli absolutní fanatismus a tlak nejvyšší intenzity. Jejich tvorba samozřejmě není pro žádné měkké moče ani ve studiové podobě, ale živě to byl ještě víc zničující chlívek a nanejvýš animální marast bez sebemenšího slitování.

Formálně vlastně Alkerdeel nepředvedli nic víc – jen hrubozrnné znásilňování nástrojů s ultimátním nasazením. Ale kurva, vždyť nenávist a hnus tekl z pódia po kýblech, tak co chtít víc?! Jen tohle samo o sobě by stačilo k naprosté spokojenosti, jenže Belgičané přece jen přihodili navrch ještě jeden dojem. Na albech je to spíš okrajový pocit, ale živě bylo mnohem zřetelnější, že Alkerdeel v sobě mají i nádech psychedelie, takže mnohé monotónní pasáže utahovaly smyčku kolem krku. Nejvíc to fungovalo ve druhé půli setu, kdy došlo i na střední tempa, nicméně možná trochu překvapivě tak vyznívaly i některé agresivní momenty.

Alkerdeel

Tak či onak, jen těžko si v sobě člověk mohl odnést nespokojenost. Voluptas na začátek byla prdel a Witch TrailAlkerdeel předvedli zničující vystoupení – obě kapely trochu jiným způsobem, ale v obou případech to bylo silné. Zvukově jsem také neměl sebemenší problém, takže snad jedinou nevýhodou byl čas konání, protože následující den byl všední. Ale to je samozřejmě jen marginálie, kterou nelze přičítat na vrub pořadatelům nebo skupinám, tak to prostě vyšlo. A naopak je potěšující, že AlkerdeelWitch Trail zahráli tak dobře, že stálo za to druhý den v práci usínat, haha.


Alkerdeel – Lede

Alkerdeel - Lede

Země: Belgie
Žánr: sludge / black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Regardez ses yeux I-II-III
02. Lede
03. Gråt Deleenaf

Hrací doba: 38:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Člověku, který si libuje v ošklivé a nevlídné extrémní hudbě, může být kapela jako Alkerdeel jen těžko nesympatická. Tahle belgická smečka totiž páchá neurvalé bláto s patřičně zvířecí aurou, a aby toho nebylo málo, doplňuje to zvláštně poťouchlou vizuální stránkou i zdravým mítvpičismem, v jehož rámci si s přehledem dělá prdel z mnoha věcí a z metalových kapel obzvlášť (viz třeba letošní svojský remake jedné fotky Satyricon jako jeden příklad za všechny).

Nicméně pozor, Alkerdeel stále nejsou žádnou sranda kapelou, a když dojde na vlastní hudební stránku, pak není radno očekávat byť i jen ždibíček humoru. Spíše se připravte na slušnou dávku hnusné muziky, která rozhodně nemá zapotřebí vám zlepšit den. Poslední deska „Morinde“ byl mocně vyjebaný nihilismus, ale v tom dobrém slova smyslu, protože kdo podobné věci vyhledává, ten s touhle náloží musel být spokojen. Od vydání „Morinde“ už ale uběhly čtyři roky. Je pravda, že Alkerdeel během nich úplně nechrápali a přihlásili se s několika neřadovými počiny, konkrétně dvěma splity a hlavně excelentní kolaboračkou „Dyodyo Asema“Gnaw Their Tongues, dalším vyhlášeným humusem z oblasti Beneluxu.

Neřadovky, jakkoliv třeba zajímavé, jsou však stále jen neřadovky. Dlouhohrající deska je něco víc, je to monument a mělo by jít o nejvyšší deklaraci toho, čím kapela je a co hraje. A to vlastně na novinku „Lede“ docela sedí přinejmenším co do obalu – Alkerdeel jsou, jako když vám ďábel pšouká do ksichtu. Ale to už jsme zpátky u oné pošukané vizuální stránky, o níž jsem mluvil výše. Byť je zrovna v tomhle případě pravda, že nikoho zasvěceného nemůže přebal „Lede“ překvapit, jelikož podobně agresivní kombinace barev byla k vidění již na „Dyodyo Asema“ a motiv prdění si můžete pamatovat ze splitka „CM Kamp 1996 / Horion Jugend“A Den of Robbers.

Jak je zvykem, Alkerdeel se i na novince věnují spíše delším stopážím, mezi něž se někdy vklíní kratší a zběsilejší bastard. „Lede“ je rozděleno do tří kapitol, přičemž hned ta první přesahuje 18 minut. Nutno ovšem dodat, že „Regardez ses yeux“ jsou vlastně tři písně v jedné. Nejzajímavější je z mého pohledu ta prostředí, která ve své podstatě tvoří jakési experimentálnější intermezzo mezi agresivnějšími „Regardez ses yeux I“ a „Regardez ses yeux III“. Jak se ukazuje, v téhle poloze to Alkerdeel také sluší, a kdyby se někdy Belgičané pustili do desky, na níž by plíživé drony hrály a deklamace hrály hlavní roli, vůbec bych se nezlobil.

Jinak je ale znát, že na „Lede“ Alkerdeel zvolili spíše ten zběsilejší přístup. Samozřejmě se nejedná o nic, co by v jejich tvorbě bylo doposud nevídané, ostatně stačí vzpomenout třeba zvířecí „Horsesaw“„Morinde“. Na novince má ale animální rubanice navrch po většinu hrací doby, což platí jak o úvodní a finální části jmenované trojskladby, tak i o titulním kusu „Lede“. Leckde se daří tvořit solidní nátlak, třeba v některých pasážích „Regardez ses yeux I“ je to cítit hodně, a stejně tak nelze neslyšet, že i primordiální pudovost není Alkerdeel cizí a že vysoká koncentrace „ugh“ není mimo.

Mám-li ovšem mluvit za sebe, mě osobně v jejich podání nejvíce baví misantropické bahno, které člověka nezmlátí baseballovou pálkou, ale radši jej pomalu udusí, dokud nenastane exitus. To první je možná důraznější, ale bolestivější je jednoznačně druhá varianta. A do té se Alkerdeel na „Lede“ pustí až v závěrečném, bezmála čtrnáctiminutovém opusu „Gråt Deleenaf“, v němž se sice ke konci rovněž přejde ke zběsilosti, ale to lze bezpečně pokládat za funkční vygradování písně. Každopádně je ale „Gråt Deleenaf“ suverénním vrcholem desky, jenž ukazuje, že právě v téhle formě jsou Alkerdeel nejvíce sugestivní.

Nicméně i přesto zůstává „Lede“ kvalitním sludge/blackovým svinstem s patřičně nepříjemnou atmosférou. Nelze ovšem popírat, že „Morinde“ zůstalo nepokořeno a že třeba i ve spolupráci s Gnaw Their Tongues byli Alkerdeel silnější. Ale vzato kolem a kolem se mi „Lede“ pořád líbí, o tom žádná.


Absolutus – Pugnare in iis quae obtinere non possis

Absolutus - Pugnare in iis quae obtinere non possis
Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.11.2015
Label: Vacula Productions / Wolfmond Production / Heidends Hart Records / Abstruse Eerie Radiance

Hrací doba: 33:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heidends Hart Records / Grand Sounds PR / Against PR

Metalovou scénou sviští několik takových hezkých slovíček, která by měla mít jistý majestát a jejich použití by mělo signalizovat, že se nejedná hned tak o něco. V reálu je to ale právě naopak a jsou tak nadužívána, až je to dočista zprofanovalo. Jistě to víte sami – legenda, superkapela, genialita, album roku, v rámci black metalu ještě kult. A taky třeba avantgardní – zní to chytře, a i když hrajete agro srajdu, hned to bude vypadat víc nóbl a pár blbců, kteří vám na ten špek skočí, se vždycky najde.

Takhle vidím skoro všude přídomek avantgardní black metal i u belgické smečky Absolutus. Label navíc hrdě hlásá, že jejich druhé album je „monolit“ pro fanatiky do muziky kapel jako Blut aus Nord, Deathspell Omega nebo Svartidauði. Inu, dobrá… že by tedy další přírůstek do rodinky blackmetalového chaosu?

Co vás nemá. V případě Absolutus je docela mimo to nálepkovat avantgardním black metalem a dávat to kontextu před chvílí jmenovaných kapel. Pár melodií, pár atmosférických inter a názvy songů v latině z toho avantgardu fakt nedělají, sorry. Nemůžu si pomoct, ale když se z něčeho dělá něco, čím to ve skutečnosti není, tak to třeba na mě osobně působí dost nesympaticky. A zrovna u Absolutus je to docela škoda, protože jinak „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ není v jádru špatnou deskou.

Absolutus o sobě tvrdí, že začínali ve vodách tradičního black metalu. Tahle forma bude, aspoň předpokládám, k nalezení na debutu „Ostendit quam nihil sumus“ z roku 2005, který jsem neslyšel. S dvojkou „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ si Belgičané dali hodně na čas, ale za tu dobu se neposunuli až tak extrémně moc, aby bylo nutné to nazývat nějak jinak než „jen“ black metalem – však to není ostuda. Oukej, jsou tam občas ne úplně triviální riffy, plus ty už zmiňované věci, ale avantgarda je při vší úctě přece jenom jinde.

Když ale konečně pominu tohle zbytečné nálepkování, pak je „Pugnare in iis quae obtinere non possis“ docela poctivou fošnou. Nijak zvlášť zázračnou, ale určitě tam jsou povedené momenty, některé melodie jsou regulérně dobré, nějakou atmosféru to taky vyloženě nepostrádá. Je v tom cítit snaha to zahrát zajímavě, trochu si s těmi skladbami vyhrát a dát jim nějakou vrstevnatější strukturu. Trhák roku to fakt není, ale i přesto – nakonec proč ne. Když od toho nebudete čekat druhé Deathspell Omega, tak se z toho vyklube příjemná záležitost patřící bez debat nad hranici průměru.