Archiv štítku: BEL

Belgie

Neptunian Maximalism – Éons

Neptunian Maximalism - Éons

Země: Belgie
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 26.6.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
I. To the Earth (Aker Hu Benben)
01. Daiitoku-Myōō no ŌDAIKO 大威徳明王 鼓童 – L’impact de théia durant l’éon hadéen
02. NGANGA – Grand guérisseur magique de l’ère probocène
03. LAMASTHU – Ensemenceuse du reigne fongique primordial & infanticides des singes du néogène
04. PTAH SOKAR OSIRIS – Rituel de l’ouverture de la bouche dans l’éon archéen
05. MAGICKÁ DŽUNGL’A – Carboniferous
06. ENŪMA ELIŠ – La mondialisation ou la création du monde: Éon protérozoïque

II. To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)
07. ZÂR – Empowering the Phurba / Éon phanérozoïque
08. VAJRABHAIRAVA Part I – The Summoning (Nasatanada Zazas!)
09. VAJRABHAIRAVA Part II – The Rising
10. VAJRABHAIRAVA Part III – The Great Wars of Quaternary Era Against Ego
11. IADANAMADA! – Homo-sensibilis se prosternant sous la lumière cryptique de proboscidea-sapiens
12. Ol SONUF VAORESAJI! – La sixième extinction de masse: Le génocide anthropocène

III. To the Sun (Ânkh Maät Sia)
13. EÔS – Avènement de l’éon evaísthitozoïque probocène flamboyant
14. HEKA HOU SIA – Les animaux pensent-ils comme on pense qu’ils pensent?
15. HELIOZOAPOLIS – Les criosphinx sacrés d’Amon-Rê, protecteurs du cogito ergo sum animal
16. KHONSOU SOKARIS – We Are, We Were and We Will Have Been

Hrací doba: 133:46

Odkazy:
facebook / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

První pohled (H.):

„Éons“ je pro mě přesně tím druhem alba, které se strašně dobře poslouchá, ale o to hůř se o něm píše. Těch důvodů se najde vícero, ale minimálně jeden je evidentní hned na první poslech. Jedná se ostatně o jednu z věcí, jichž si člověk na „Éons“ všimne jako úplně první.

Samozřejmě tím mám na mysli obludnou délku. Belgický kolektiv Neptunian Maximalism se rozhodl svého posluchače nešetřit a přesně dle svého názvu na „Éons“ servíruje maximalistickou porci muziky. Na třech kompaktních discích respektive třech gramofonových deskách se rozprostírá dvě a čtvrt hodiny hudby, což je bezesporu obludné číslo na jednu ucelenou nahrávku. Takhle obrovská nálož jednoduše potřebuje hodně času, aby ji člověk mohl alespoň trochu vstřebat a mohl tvrdit, že se v ní nějakým, byť třeba i omezeným způsobem vyzná.

Bylo by nicméně krátkozraké vidět v „Éons“ pouze gargantuovskou stopáž. Ta možná zaujme jako první, ale v konečném důsledku se jedná spíš o sekundární atribut celého díla. Vstřebatelnost „Éons“ samozřejmě výrazně ztěžuje také vlastní hudební náplň. Neptunian Maximalism frčí na avantgardní vlně a předkládají barvitou mozaiku různých žánrů i nástrojů. Spokojit se nicméně se zastřešujícím pojmem avantgarda nám ale stačit nebude, protože to plně nevystihne, co za džungli (narážka na název jedné stopy zcela záměrná) se tady odehrává, tak se na to pojďme podívat hlouběji.

Nade vším stojí hlavně několik pocitů – psychedelie, jazzové vlivy, tribal, v menší míře drone. Psychedelický aspekt dle očekávání plyne z omamné atmosféry a monotónních rytmických ploch, které se nakonec podílejí i na zmiňovaném tribal feelingu. Ne však jako jediné, protože kromě perkusí si svoje řekne i sitár nebo gong. Tohle všechno mě jen tak mimochodem na „Éons“ strašně baví. Sice se jedná o striktně avantgardní záležitost, ale Neptunian Maximalism se dokázali vyvarovat zbytečných nástrojových masturbací. Na první místě stále stojí náladotvornost, což mi plně vyhovuje. Každopádně, když už jsme zmínili psychedelii, tak určitě nemůžu nezmínit ani citelný krautový nádech.

K jazzové složce toho není moc co k okomentování, ten feeling se tam jednoduše jednoznačně nachází a nelze jej přeslechnout. Saxofon se porůznu proplétá napříč celou deskou, ale zase – tvrdit, že za ty jazzové vlivy může jen on sám, by znamenalo příliš zkratkovité sdělení. Jestli „Éons“ na něco netrpí, jde určitě o absenci vrstev a hloubky. To, že se ozve saxofon, z ničeho jazz samo o sobě neudělá. Jak jste ale asi pochopili, tohle se Neptunian Maximalism naštěstí netýká.

S tím dronem už se to má trochu diskutabilněji. Nějakého ortodoxního nihilistického kytarového vazbení se tu moc nenajde. Něco se samozřejmě objevuje, ale není to taková darda a typicky se to míchá ještě s ambientem. Vehementní přirovnávání Neptunian MaximalismSunn O))), jak čtu všude na netu, mi tedy přijde trochu přehnané.

V konečném důsledku je ovšem nejdůležitější to, že „Éons“ představuje vzrušující cestu plnou kreativní hudby, skvělé atmosféry a silných nápadů. Čas to nepochybně vyžaduje, ale jakkoliv to může znít jako klišé, v tomhle případě se vyplatí jej obětovat, protože trojalbum má za vynaložené úsilí co vracet. Zabývat se tu nějakými vrcholy rozhodně nebudu – vzhledem k počtu stop i počtu skvělých nápadů asi není těžké odhadnout proč.

To nejakčnější každopádně Neptunian Maximalism předvádějí na začátku celého více jak dvouhodinového opusu. První kapitola „To the Earth (Aker Hu Benben)“ je nejhlasitější a nejrytmičtější. I tady se sice najdou minimalističtější pasáže, ale v téhle parketě jednoznačně vede poslední akt „To the Sun (Ânkh Maät Sia)“. Prostřední kapitola „To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)“ se porůznu přelévá mezi různými přístupy, obsahuje rytmické diktáty, minimalismus i jazzové sekvence a celkově mi přijde asi nejrozmanitější.

U spousty podobných žánrových směsek mám ten problém, že se jednotlivé styly spíš střídají, než aby se přímo kombinovaly. I tenhle přístup někdy může dávat smysl, ale v případě Neptunian Maximalism se mi líbí, že tohle všechno je zapuštěné do jednoho smysluplného celku a s nějakou vizí. I to se podílí na důvodech, proč mi „Éons“ imponuje.

Nebál bych se říct, že tohle je jedna z nejpozoruhodnějších desek, co jsem v letošním roce slyšel. Zpočátku mi „Éons“ přišlo hodně zajímavé, ale až po hromadě dalších přehrání jsem si uvědomil, o jak úžasné dílko se jedná. Průběžně desku poslouchám už někdy od začátku května, a přitom pořád nemám pocit, že by se to vyčerpala; ani nemám dojem, že bych „Éons“ znal skutečně zevrubně – pořád je co objevovat. Jestli tohle není úctyhodný výsledek, tak co je?

Neptunian Maximalism


Druhý pohled (Cnuk):

Když jsem se při rozmýšlení nad červnovým eintopfem prohrabal v katalogu I, Voidhanger k belgickému spolku Neptunian Maximalism, bylo mi už z ukázek na Bandcampu jasné, že jejich chystané album „Éons“ bude něco extra. Šla z toho hrůza a okouzlení zároveň. Hudba tak nevyzpytatelná, že je jen těžko zařaditelná. Hudba, jejíž koncept je tak rozsáhlý, že nelze čekat nic míň než mimořádný zážitek. Zkrátka výzva po všech stránkách. O to víc jsem rád, že se všechna očekávání podařilo naplnit.

Opravdoví hudební badatelé mohli o Neptunian Maximalism poprvé zaslechnout už v roce 2018, kdy se dali dohromady multiinstrumentalista Guillaume Cazalet a saxofonista Jean-Jacques Duerinckx. Ti se posléze obklopili dalšími muzikanty a dohromady by jich nyní mělo být až snad jedenáct, ale upřímně si tím nejsem úplně jistý. Každopádně ještě téhož roku a ve skromnější sestavě nahráli EP „The Conference of the Stars“ a živák „HS63“. Vše, co vzniklo potom, už můžeme slyšet na trilogii „Éons“.

Neptunian Maximalism - Éons

Jejich tvorba je z velké části přímá improvizace a na materiálu je to znát. Je tu spousta prostoru pro nejrůznější výstřelky, však výčet nástrojů také není zrovna skromný. To ostatně kolem Neptunian Maximalism není vůbec nic. Nejvíce do očí praští délka nahrávky, celých 134 minut. Tak dlouho člověk v ideálním případě trpí poslechem tohoto nepopsatelného. Jak už bylo řečeno kolegou, mísí se tu jazz, drone, ambient, psychedelie, folk a nejlépe se to dá všechno zahrnout asi pod avantgardu. Tenhle chaos je však navíc zabalen do poutavého spirituálního semknutí, v němž hudba Neptunian Maximalism působí jako temná ceremonie odehrávající se v různých časových osách.

Rituál „Éons“ je rozdělen do tří částí – „To the Earth (Aker Hu Benben)“, „To the Moon (Heka Khaibit Sekhem)“ a „To the Sun (Ânkh Maät Sia)“. Jelikož toho po textové stránce „Éons“ moc neřekne, lze se dobrat střípků ústředního tématu alespoň z názvů skladeb. Z tohoto jazykového babylonu lze vyčíst, že se mnohdy týkají starověkých mytologií. Album začíná na Zemi, pak míří k Měsíci a končí na Slunci. Paralela s evolucí člověka, civilizacemi a astrologií je zjevná. Téma budoucnosti našeho bytí na Zemi je v umění zobrazováno často, avšak „Éons“ na něj nahlíží z pohledu termínu antropocén. Ten vymyslel ekolog Eugene Stoermer a říká, že lidské chování má na vývoj naší planety takový vliv, že je už potřeba přijít s novým označením pro současné geologické období. Jinými slovy, v holocénu žijeme už od mladších čtvrtohor a objev zemědělství či období průmyslové revoluce je natolik zásadní, že by měl být holocén už pasé. „Éons“ toto nové označení přijímá a rovnou přichází s dalším, které dostalo název probocén. V něm už na planetě Zemi vládnou inteligentní sloni, kteří jsou tak na vrcholu pyramidy pozemského života. Šílené a plně odpovídající hudbě Neptunian Maximalism.

Najetí na vlnu „Éons“ si vyžaduje svůj čas. Zprvu jsem si album pouštěl disk po disku a říkal si, že celé najednou to snad nikdy nedám. Po čase jsem však zjistil, že to není až takový problém, naopak. Dost často a rád si ho pouštím jako pracovní podkres. Při soustředěných posleších sice bývám občas náročností písní a jejich délkou unaven, ale to se rozhodně nedá říci o materiálu samotném. Je tu stále co objevovat a jistě i do budoucna bude. Oblíbené pasáže se mi různě střídají a neustále něco jiného evokují. Nedokážu si představit, že by se mělo „Éons“ oposlouchat. To spíš jednoho dne přestane bavit, ale ani v ten den se nebude dát říci, že ho mám neposlouchané a vyznám se v něm.

Co se vlivů týče, samozřejmě se mi tu vybavují nejrůznější korelace. A spektrum je to hodně široké. Začíná to folkovou a duchovní hudbou jihovýchodní Asie, přes Johna Coltrana, King Crimson, Van Der Graaf Generator až po Earth, Sunn O))) nebo Swans. Připojím však i filmová díla, jejichž obrazy a vytříbenou práci s kamerou mám při puštěném „Éons“ před očima. Mohu zmínit Bertolucciho „The Last Emperor“, Scorseseho „Kundun“ nebo Coppolovu „Apocalypse Now“. Paleta je to bohatá a s metalem moc co do činění nemá. Označení Neptunian Maximalism a jejich „Éons“ jednoduše za metalovou nahrávku by bylo zkratkovité a dost nepřesné. S tímto žánrem je pojí nejvíce snad jen vydavatel I, Voidhanger.

Neptunian Maximalism - Éons

Neptunian Maximalism si za „Éons“ nejspíše budou zasluhovat v nějaké podobě zmínit také v ročním zúčtování. Nejdůležitějším aspektem ohledně této nahrávky pro mě bylo si najít vhodnou dobu pro puštění. Není to hudba, kterou si zapnete při jakékoliv příležitosti. Prostě to chce svůj čas. Podobných zážitků se ale posluchači běžně nedostává a už vůbec ne v takto zajímavém provedení. Na závěr a pro úplnost zmíním už snad jen třešničku na dortu, obálku od japonského malíře Kaneko Tomiyukuoa, která nejvíce vyplyne s čerstvě přichystanou vinylovou edicí. Když se podíváte pozorně, tak tam uvidíte spoustu tváří. Myslím, že během poslechu „Éons“ je průběžně na svém vlastním ksichtu vystřídám úplně všechny. A nejčastěji skončím jako ta zelená spařená obluda, co je druhá zprava.


The Other Lamb (2019)

The Other Lamb (2019)

Země: Irsko / Belgie / USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama

Originální název: The Other Lamb
Český název: Další jehňátko

Režie: Malgorzata Szumowska
Hrají: Raffey Cassidy, Michiel Huisman

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Umělecký horor je taková docela zvláštní a zajímavá disciplína. Řekl bych, že se jedná o druh filmů, které by mi měly papírově sedět a bavit mě. Ostatně, horory jsou moje parketa a k artovkám obecně mám také poměrně vřelý vztah. Spojení obojího mi tedy dává velký smysl.

Papírové předpoklady a realita se nicméně mohou lišit a také se dost často liší. Artové horory, obzvlášť ty z poslední doby, mě zas tak moc neoslovují a občas si říkám, zdali těch pár kvalitních kusů à la „The Lighthouse“ nejsou spíš výjimkami potvrzujícími pravidla. Častěji mám pocit, že se u artových hororů spíš nudím a přijde mi to jako vyprázděné vakuum, které se jen snaží tvářit hluboce, aniž by mělo skutečně co říct. Sdělení pak zpravidla supluje nějakým jednoduchým rádoby poselstvím. Až mě napadlo, jestli jsem skutečně ten správný divák pro podobné záležitosti a jestli bych neměl zůstat u bohapustých primitivních řezničin, kde létají střeva vzduchem a na myšlenkové pozadí se okázale sere.

Pochybovati je lidské a přirozené, tudíž takové nápady nepokládám za nic zásadního. Když se nicméně nad danou problematikou zamyslím racionálněji, troufnu si tvrdit, že nepatřím k divákům, pro něž kinematografie znamená jen konzumní zábavu a těžší filmy odmítají. Ostatně už jsem řekl, že artovky obecně mi cizí nejsou. Možná právě to, že od takzvaně chytrých snímků očekávám chytrost, mnohým z nich podráží nohy, protože vnitřně nejsou ničím jiným než právě oním vyprázděným vakuem, jen zabaleným do atraktivní a zdánlivě hloubavé formy. Přesně tyhle parametry bohužel naplňuje rovněž „The Other Lamb“.

Forma „The Other Lamb“ je skutečně bravurní a přídomek „hloubavá“ k ní sedí jak máloco. Skvělá výprava, nádherná kamera snímající krásnou krajinu, působivá hudba – nic z toho „The Other Lamb“ nepostrádá. Vše se odehrává v pomalém tempu, každému záběru se dává dostatek prostoru, mluví se málo. Ve všech těchto ohledech se na výsledek kouká opravdu dobře. Obsahově už ale film výrazně pokulhává.

Vesměs jde jenom o jednoduchou historku o sektě, v níž jeden pastýř vymývá mozek svému stádu ženských oveček, dokud jedna z nich konečně feministicky nezapne mozek, nedojde jí, že pastýř nebude mesiáš, nýbrž hajzl, a společně s ostatními se nevzepře jeho šovinistickému patriarchálnímu útlaku. O filmu jsem si dopředu nepřečetl lautr nic, takže když jsem si sedal na lavičku v letním kině, neměl jsem sebemenší ponětí, o čem to má být. Přesto jsem už po pěti (nepřeháním!) minutách přesně věděl, jak to bude pokračovat a jak to nakonec dopadne, a další hodinu a půl jsem jenom čekal, až se tak stane. Špatně se hledá hloubka v něčem, co je takhle průhledné a předvídatelné. Nepřišlo jediné překvapení, nic zvláštního… jen to v rozvleklém tempu doplynulo do očekávaného konce.

The Other Lamb (2019)

Právě tohle mě na „The Other Lamb“ prudilo ze všeho nejvíc. Ne to, že ve skutečnosti vůbec nejde o horor. Nálepkovat snímek tímhle termínem nelze považovat za nic jiného než klamavou reklamu a pár kraťoučkých záběrů na mrtvoly na tom nezmění zhola nic. „The Other Lamb“ mě minulo zejména díky tomu, že jde o sebestřednou a do sebe zahleděnou nudu, která se snaží hrát si na umění. Trpělivé záběry na přírodu a málo slov však samy o sobě umění neudělají.

Když to řeknu s trochou nadsázky, tak „The Other Lamb“ je v jádru dokument o menstruaci s velkolepou stopáží a vylepšený (?) o trochu feministického cukru. Možná v tom někdo onu hloubku a myšlenky uvidí. Já viděl jen nahoněnou kravinu jehňátkovinu, kvůli níž mě zbytečně hodinu a půl bolela prdel na dřevěné lavičce.

The Other Lamb (2019)


Cult of Erinyes – Æstivation

Cult of Erinyes - Aestivation

Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.12.2019
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Death as Reward
02. Corruption
03. Broken Conclave
04. Healer – Fever
05. Nothing Is Owed to the Void
06. Nihil sacrum est

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Amor Fati Productions

Belgičtí Cult of Erinyes mi pořád přijdou jako taková docela nenápadná skupina. A přitom je jejich podání black metalu prudce kompatibilní s tím, co v posledních letech v undergroundu frčí, a navíc to Belgičané umějí zahrát dost dobře. Přesto jejich tvorba nebudí takovou pozornost, jak by si asi zasloužila, a také jejich čtvrtá řadovka „Æstivation“ vyšla na sklonku loňského roku, aniž by nějak výrazněji rozvířila vlny. Za pozornost nicméně stojí.

Cult of Erinyes se až doposud s každou novou studiovou nahrávkou zlepšovali. Debut „A Place to Call My Unknown“ (2011) byl v pohodě, ale nic zásadního nabídnout nedokázal. Druhé album „Blessed Extinction“ (2013) už se mi zdálo výrazně lepší. Sice ani to nebylo bez chyby, ale nechaly se na něm najít i zajímavé momenty a celkově vzato už s ním Cult of Erinyes nakoukli do nadprůměru. Vzestupnou tendenci potvrdila třetí deska „Tiberivs“ (2017), která už byla výborná a občasné připomenutí i zpětně jí docela sluší.

Těžko soudit, zdali „Æstivation“ opět posouvá laťku o něco výš. Popravdě řečeno asi spíš ne. Neznamená to ale zklamání. Čtvrtá řadovka totiž dokázala úroveň svého předchůdce přinejmenším dorovnat, což vlastně stačí ke spokojenosti. Znamená to totiž, že také „Æstivation“ je výborným albem, jemuž nějaký ten poslech můžete úplně v klidu věnovat.

Zdá se mi, že „Æstivation“ obecně obsahuje rychlejší materiál než „Tiberivs“. Respektive že si Cult of Erinyes méně vypomáhají zvolněním tempa a pomalejšími pasážemi. Ačkoliv nějaké se samozřejmě stále najdou, viz například začátek „Nothing Is Owed to the Void“, ani nemluvě třeba o minimalistickém dojezdu „Broken Conclave“. Naštěstí ale Belgičané ani v těch vyšších rychlostech neztrácejí myšlenku a pořád se v tom nachází dostatek nápadů, aby posluchač neměl problém udržet pozornost nebo rozeznávat motivy jednotlivých skladeb. Živočišnost a animálnost na úkor sofistikovanosti často smysl dává, obzvlášť v metalu, ale to nijak neponižuje ten opačný přístup, jejž praktikují právě Cult of Erinyes.

„Æstivation“ je každopádně skvěle složená deska. Bylo by zkratkovité tvrdit, že se skladatelské nápady nejvýrazněji projevují v té nejdelší skladbě „Nihil sacrum est“, byť ta nakonec může platit za pomyslný vrchol nahrávky, a to nejenom díky několika šíleným vokálním kreacím. Třeba kytarové sólo v „Healer – Fever“ do soutěže o nejlepší momenty určitě také patří. Vezměte si dále kupříkladu takovou „Corruption“. Tu lze v kontextu alba označit za asi ten nejpřímočařejší kus. Přesto i v ní lze jasně slyšet, že tady při komponování někdo přemýšlel a s kytarovými linkami si docela vyhrál. I díky tomu se ve finále na „Æstivation“ nenachází žádná slabá písnička a nahrávka tím pádem dokáže bavit celou tři čtvrtě hodinu.

Čtvrtá řadovka Cult of Erinyes je každopádně počinem, jenž by mohl a snad i měl zachutnat příznivcům „chytrého“ moderního black metalu, jemuž nechybí určitá hloubka a myšlenka. Pro srovnání bych zmínil třeba Caïnan Dawn, Gorath, od věci nebudou ani nedávno recenzovaní Verwoed a obecně tenhle druh kapel. Za mě je tahle placka hodně v pořádku.


Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.


Kosmokrator – Through Ruin… Behold

Kosmokrator - Through Ruin Behold

Země: Belgie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 31.10.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. The Push Towards Daath
02. Ruins
03. Irreversible Pathways
04. I Am the Utterance of My Name
05. Kosmokratoras I – In His Name Shineth the Sun
06. Nathir
07. Gestorben muss sein

Hrací doba: 46:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Belgičané Kosmokrator toho doposud moc nevydali a aktuálně mají venku dlouhohrající debut „Through Ruin… Behold“, přesto si myslím, že jejich jméno nebude neznámé spoustě posluchačů extrémního metalu. Ať už díky tomu, že Kosmokrator již od prvního demosnímku „To the Svmmit“ vydávají pod značkou prominentní firmy Ván Records, anebo čistě kvůli tomu, že jejich produkce má vysokou kvalitu.

To Belgičané prokázali již na zmiňovaném „To the Svmmit“, byť tehdy šlo o poněkud hrubější a syrovější formu, než jakou se začali prezentovat později. Ten posun kapela poprvé představila na půlhodinovém minialbu „First Step Towards Supremacy“ a i v tomhle případě se jednalo o skvělou nahrávku. Nicméně i navzdory tomu, že další tři roky Kosmokrator nic nového nevydali (ticho prolomila až limitovaná kazeta „Live at Hamburg Untertage“ z jara letošního roku), na řadovou prvotinu jsem se docela těšil. „To the Svmmit“„First Step Towards Supremacy“ byly super, tudíž nebyl důvod se domnívat, že by „Through Ruin… Behold“ mělo zásadně zklamat…

Hned na první pohled mě překvapil – v tom negativním slova smyslu – obal desky. Dřívější artworky byly poměrně dobré (hlavně tedy „First Step Towards Supremacy“), ale tohle mi příliš nesedlo, ačkoliv to namaloval Timo Ketola, jehož práce se mi jinak obecně líbí, a navíc mi to k muzice Kosmokrator úplně nesedí (spíš stylem a barevně než nutně samotným motivem).

Hudebně je na tom „Through Ruin… Behold“ naštěstí o něco lépe, nicméně i tady se nachází nějaký ten háček. Ve srovnání s „First Step Towards Supremacy“ se Kosmokrator na novince posunuli jen kosmeticky, což mi samo o sobě nevadí, ale trochu hůř už snáším skutečnost, že deska nenabízí tolik zásadních či působivých momentů jako její předchůdce, respektive je jejich koncentrace nižší. Jinými slovy řečeno, skladatelsky to není tak vytříbené.

V hlavě mi určitě utkvěla „Kosmokratoras I – In His Name Shineth the Sun“, v jejímž středu se nachází pravděpodobně vrcholná pasáž „Through Ruin… Behold“. Povedl se rovněž otvírák „The Push Towards Daath“, kde nejvíc upoutá sugestivní závěr, zaujme také poslední „Gestorben muss sein“ se zajímavým atmosférickým finále skoro jak od jiné skupiny (pokud mě paměť nešálí, je to poprvé, co Kosmokrator využívají ženského zpěvu). Nakonec bych zmínil ještě „Ruins“, která sice nenabídne nějakou skutečně kulervoucí pasáž, ale celkově obsahuje dost zapamatovatelných motivů a pár dobrých melodií.

Na druhé straně pak stojí skladby jako „Irreversible Pathways“ nebo „Nathir“, které nejsou vysloveně špatné, ale jaksi jim chybí nějaký přesah nebo něco navíc, kvůli čemu by nepůsobily spíš jen do počtu. Na žádném z dřívějších počinů jsem pocit vaty neměl. Kosmokrator si i tyhle songy odehrají s přehledem a ploché jak žehlící prkno to není, ale chybí tomu nějaká fakt šťavnatá pasáž.

„Through Ruin… Behold“ určitě není průšvih a pořád se jedná o album, které se může pochlubit poměrně vysokou úrovni, přednes Kosmokrator obecně je intenzivní a atmosférický, takže čistě jen z tohohle titulu se desce daří zapůsobit nadprůměrným dojmem i navzdory těm několika slabším částem. Říkat tomu zklamání by asi bylo příliš příkré s ohledem na to, že „Through Ruin… Behold“ je sama o sobě stále dobrá nahrávka. Na druhou stranu ale nemohu zastírat, že „To the Svmmit“„First Step Towards Supremacy“ si cením výše. Za poslech to nicméně pořád stojí a ostudu ve sbírce to taky neudělá. Rovněž věřím, že kdo se s Kosmokrator na „Through Ruin… Behold“ setká poprvé, může být i nadšen.


Perverted Ceremony / Witchcraft – Nighermancie / Black Candle Invoker

Perverted Ceremony / Witchcraft - Nighermancie / Black Candle Invoker

Země: Belgie / Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.10.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Perverted Ceremony
01. Nighermancie
02. In Sin with the Goat
03. Light the Inverted Candles
04. The 7 Liberated Arts

II. Witchcraft
05. Diablerie
06. Bewitchment at the Avernus Gate
07. Seventh Sabbath Night

Hrací doba: 36:55

Odkazy:

Splitka jako tohle mám na papíře rád. Perverted CeremonyWitchcraft vycházejí z podobných kapel a esenci morbidního black metalu interpretují způsobem, který mi je velice sympatický. Na vydání „Nighermancie / Black Candle Invoker“ jsem se těšil i z důvodu, že nabízí přes půl hodiny víceméně exkluzivního materiálu, ale konečný výsledek má značné rezervy.

Belgické Perverted Ceremony a také úzce spřízněné Moenen of Xezbeth jsme tu na webu po zásluze vychválili a první jmenovaní až dosud nešlápli vedle: První dvě dema, full-length „Sabbat of Behezaël“ i dvouskladbový, stejnojmenný dodatek, se prostě povedly a nabídly unikátní náhled na sound starých Beherit, Barathrum a Archgoat. Perverted Ceremony hlavně na dřívějších nahrávkách dovedli spíchnout parádní riffy, a to je aspekt, kterým novinka „Nighermancie“ prostě neoplývá. Čtyři nové skladby (+ intermezzo) sice v ničem neustupují danému vyznění, plus je tu teda pár zajímavých motivů rozestřených všude možně a „In Sin with Goat“ se mi docela pozdává celá, avšak většina materiálu zní, jak splácaná narychlo ve zkušebně, ať mají NWN! co vydat a šmitec. Zaranžované a nazvučené to je dobře, ale to kytarovou bídu nevytrhne. K hudbě Perverted Ceremony se rád a pravidelně vracím, ale mám jasno, že jejich půlku splitu budu v budoucnu ignorovat.

Z OfDoom, Black Feast a nyní z Wichcraft jsem vždy cítil velký potenciál. První dvě kapelní inkarnace sice nebyly nic než parádní vykrádačka Beherit, ale z posledních kazetových nahrávek šlo tušit, že Witchcraft nasáli do svých beherituálních (de)kompozic více vlivů, až to skoro začalo znít svébytně. Ovšem jak naznačují obměny názvu a neustálé přehrávání toho samého na ploše různých demáčů a rehearsals, tak borci asi přešlapují na místě a ztratili na obrátkách. Budu samozřejmě doufat, že ten léta slibovaný, debutový full-length mě uvede v omyl.

Na rozdíl od půlky „Nighermancie“ si ale myslím, že „Black Candle Invoker“ za poslech stojí, už jenom proto, jak zvráceně hnusně a zkurveně Witchcraft zní. Pokud se nemůžete nabažit soundu nejstarších Beherit, Mystifier nebo Abhorer, tak kapelu musíte slyšet, protože tohle, jak už jsem říkal, vážně není jen pouhopouhá adorace „The Oath of Black Blood“. Starší, zde nově nahraná skladba „Diablerie“ je jedním z důkazů, že by Finové skutečně mohli nahrát něco silného a sestávat ono pomyslné dlouhé album z kusů jako je tenhle, možná se nám dostane odpornosti, kterou by šlo postavit naroveň zmíněným kultům zla. Exkluzivní skladby „Bewitchment at the Avernus Gate“ (mezihra jak ze soundtracku k půlstoletí starému hororu) a pomalá „Seventh Sabbath Night“ už nepředstavují nic zvláštního, ale aspoň mě neserou jak příspěvky Perverted Ceremony.

Pokud uctíváte satanistický hnusometal, který hudebně vyobrazuje scény roztahaných dětských střev po kopytem načmáraném pentagramu, tak je tohle splitko samozřejmě povinnost. Ale Perverted Ceremony už nahráli lepší věci a Witchcraft ještě stále nezpečetili svůj potenciál.


Ancient Moon – Benedictus diabolica, gloria patri

Ancient Moon - Benedictus diabolica, gloria patri

Země: Belgie / Francie / Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 1
02. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 2

Hrací doba: 37:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Iron Bonehead pravidelně vydávají výborné věci, ale je evidentní, že spoustu titulů mají jen na zaplácnutí edičního plánu, protože v reálu se sotva jedná o solidní průměr, ne-li hůř. Je mi až líto jejich PR chlápka, který pak musí na nesmysly typu Goatkraft (NOR) nebo Pa Vesh En psát nadsazené reklamní odstavce, haha.

Na Ancient Moon jsem poprvé narazil díky splitku s Prosternatur a musím říct, že první dojem byl výtečný, jelikož „Hekas Hekas Este Bebeloi!“ otevíral impozantní riff. Sice příliš povědomý, ale natolik dobře podaný, až jsem byl na chvíli hudbou „elektrizován“. Dojem brzy vymizel, ke splitku jsem se pak nevracel a jejich debut „Vvltvre“ také zpětně neposlechnul, ale motivace k poslechu nové desky byla. Jméno totiž utkvělo v paměti a podobná, výše uvedená situace se opakovala s první ukázkou z desky letošní zvané „Benedictus diabolica, gloria patri“.

Úvod nahrávky totiž oplývá abstraktními vlastnostmi, které v black metalu duchovního ražení vyhledávám. Pocit jistého tajemna a mystiky, kdy hudebníci skrze médium své tvorby sahají po něčem nepopsatelném, větším než okolní svět. Jenže tady nakonec k žádné hierofanii nedochází. Zmíněná skvělá pasáž se pak s velkou slávou navrací v úplném závěru alba a to mezi je prostě výrazně slabší.

„Benedictus diabolica, gloria patri“ nesestává jen z totální vaty, ale fádnost většiny hrací doby je přílišná, stejně jako úsekovost obou kompozic. Sice je běžné, že hudebníci skladby lepí z různých, na sobě nezávisle vymyšlených nápadů, ale musí to prostě dávat smysl a tady kontinuálnost i koherence hudby leckdy trpí. Ambientní, klávesové mezihry taky za moc nestojí; prostě z nouze učiněná ctnost. Celkově vzato je ale muzika Ancient Moon kompetentní a pravděpodobně by před deseti (a více) lety mezi dalšími „religious/orthodox/devil-worship“ kopírkami, které už si dneska nikdo nepamatuje, vyčnívali. Atmosféra je také slušná o tom žádná. Dnes je ale tahle nahrávka do počtu, neboť kapela v žádném ohledu nenabízí nic extra. V obou částech lze najít jednu, dvě hodně slušné pasáže, což mě z letargie neprobudí, a ten jeden skvělý motiv (na konci a začátku samozřejmě) album také nezachrání. Ancient Moon by mohli cool-occult instaplebs teoreticky zaujmout alespoň povrchně s bombastickou produkcí nebo výjimečnými vokály, ale i v těchto ohledech je „Benedictus diabolica, gloria patri“ pouze OK. Zvlášť pokusy o chóry, čisté zpěvy či attilovský krákor jsou nazpívány tak strašně obyčejně, až to je skoro vtipné. Ještě že jde hlasy snadno utopit v efektech, haha.

Dokáže mě nasrat, když kapely/labely promují svoje desky s evidentně nejsilnějšími kousky, zatímco zbytek za moc nestojí. Je to prostě ojeb. Mírně podveden se cítím i Ancient Moon / Iron Bonehead, protože mě první vypuštěnou ukázkou „přinutili“ stáhnout promo, kterému jsem „musel“ věnovat víc času, než by si reálně zasloužilo. Pozorný, ničím nerušený poslech se sluchátky ukázal, že se tady nic zvláštního doopravdy neděje, nemluvě o tom, že jsem těch 40 minut takhle skoro nezvládl. Novinka není určitě tragická a za poslech to nenasytným bude stát, ale jinak je opomenutelná, bez trvalých kvalit.


Saqra’s Cult – The 9th King

Saqra's Cult - The 9th King

Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.1.2019
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. The 9th King
02. Endless Devotion
03. Legends of Pururaucas
04. Last Denial

Hrací doba: 30:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Na Saqra’s Cult mi přijde nejzajímavější tématika jejich textů, kteroužto je Incká říše a její kultura. A to i přesto, že Saqra‘s Cult chybí pádný argument pro podobné obsahové zaměření v podobě „správného“ původu, protože pocházejí z Belgie. Ale tady mi to nijak zvlášť nevadí. Jde totiž o dost interesantní téma, které v metalu pěstuje jen málo formací.

Po hudební stránce už ale takové jednoznačné přesvědčení o zajímavosti Saqra’s Cult nemám. Přijde mi, že debutová deska „Forgotten Rites“ vyvolala docela ohlas a relativně dost se o ní mluvilo. Trochu se mi nicméně zdá, že na tolik pozornosti v undergroundových kruzích toho Belgičané nepředvedli zas až tolik. „Forgotten Rites“ bylo fajn, ale nešlo o žádnou velkou bombu a ve finále se tak z toho stalo jedno z těch alb, která zanedlouho zdechnou a člověk se k nim už nikdy v životě nevrátí.

Nepochybuji o tom, že s letošní novinkou „The 9th King“ tomu nebude jinak, a to z velmi jednoduchého důvodu. Druhá deska mi totiž dokonce přijde o něco slabší, než byl její předchůdce. Co do stylu Saqra’s Cult samozřejmě pokračují v trendu nastoleném na debutovém počinu, ale nemůžu si pomoct, tentokrát je tu ještě méně záživných momentů. V hlavě mi prakticky utkvěla pouze úvodní a zároveň titulní skladba „The 9th King“, na čemž nesporně bude mít svůj podíl právě skutečnost, že se na posluchače vyvalí jako úplně první. Ve zbylých třech písničkách jsem nedokázal zachytit nic moc zvláštního. Poutavých pasáží je minimum, strhující ani jedna.

Nelze samozřejmě popírat instrumentální skill Saqra’s Cult, ani jejich schopnost pořád složit materiál na relativně ucházející úrovni. O nějakém skutečně špatném či snad dokonce neposlouchatelném albu se tu určitě nebavíme. Nějak se ale celou dobu nemůžu zbavit pocitu, že ze skladatelského hlediska v tom není víc jak průměr. Belgičané hrají rychlejší black metal s čitelným zvukem, proti čemuž v základě nic, ale k tomu, aby jejich produkce dokázala víc zaujmout, citelně chybí větší charisma…

…čímž se dostávám k jedné věci, která mě na muzice Saqra’s Cult fest točí, možná i víc, než by asi měla. Kapela si zvolí tak zajímavé textové téma, ale ve vlastní hudbě to není vůbec, ale opravdu vůbec poznat. Kdyby to člověk nevěděl a kdyby neviděl obálku „The 9th King“, asi jen těžko by dokázal odhadnout, o čem že to Saqra’s Cult zpívají. A to mi přijde jako ohromná škoda, protože právě tady Belgičané trochu ignorují způsob, jak se vyčlenit z davu a znít alespoň trochu nevšedně.

Saqra's Cult

S tímhle neduhem už dost bojovalo i „Forgotten Rites“, ale alespoň pár náznaků se tam objevilo, i když to třeba bylo jen intro „Uku Pacha“. Na „The 9th King“ se ovšem nic takového neděje a Saqra’s Cult v tomto ohledu učinili spíš krok nazpět. Prvek, v jehož větší využití jsem v předstihu doufal, byl tak upozaděn ještě víc, až na samotné minimum, a to ani na tom debutu tam toho nebylo zrovna přehršel.

V konečném důsledku jsem došel k názoru, že „The 9th King“ nenabízí muziku vhodnou pro mě. Doufal jsem v trochu jiný přístup, který se nakonec nekoná, a tudíž se pro mě jedná o docela obyčejnou nahrávku, jaké už další pozornost nebudu věnovat.


Arcane Voidsplitter – Voice of the Stars

Arcane Voidsplitter - Voice of the Stars

Země: Belgie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Arcturus
02. Betelgeuse
03. Aldebaran

Hrací doba: 64:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Metal-Archives je nepochybně mocně užitečná stránka. Asi všichni tam chodíme hledat info o kapelách a třeba pro nás pisálky je tenhle web skutečným požehnáním. Osobně si snad ani nedovedu představit, že bych psal recenzi (na metalové album), aniž bych u toho lustroval info právě na Metal-Archives. Na druhou stranu, občas mi přijde strašně vtipné, jaké kapely sem jsou nebo naopak nejsou zařazeny. Modernější odnože žánru jsou okázale ignorovány, protože někomu nepřijdou dostatečně metal… třeba Rammstein nebo Slipknot, ať už si o nich myslíme cokoliv, podle mě metal určitě hrají.

Na straně druhé ale na Metal-Archives při troše snahy narazíte na věci, které s metalem nemají nic společného. Někdy to lze obhájit jakožto vedlejší projekt jinak metalového muzikanta, ale v tomto ohledu je to přidávání značně nekonzistentní. Tak či onak, zrovna Arcane Voidsplitter jsem tu ani nezkoušel hledat, proto mě překvapilo, když jsem zde tenhle belgický projekt skrze Google našel. Škatulka „Atmospheric Drone/Doom Metal“, jaká je mu na internetové metalové bibli přisouzena, však nemá s realitou zas tolik společného. Kytara tu sice je, ale Arcane Voidsplitter bych za metal určitě neoznačil, a zařazení jakožto mimožánrový vedlejšák mi rovněž přijde zvláštní, protože kořena, jenž za tímhle stojí, jsem poprvé pořádně potkal právě až tady.

Arcane Voidsplitter by měl mít dle všeho na triku jistý Stijn van Cauter, jehož portfolio na zmiňované stránce je dost obsažné, ale z té hromady kapel mně osobně něco říká jen jediná – relativně dlouho hrával u Wijlen Wij. Nicméně pojďme se konečně podívat na Arcane Voidsplitter.

Obal druhého alba „Voice of the Stars“ vypadá dost odpudivě (což jen tak mimochodem platilo i o debutu „To Reach Beyond“ z roku 2017), avšak hudebně to blbé není. Tedy za předpokladu, že vás láká hodně monotónní poslech. Navzdory více jak hodinové stopáži se toho totiž na desce moc nestane. Arcane Voidsplitter nabízí relaxační ambient / drone, kde prakticky po celou dobu hraje jeden jednoduchý „riff“ (riff à la hrábnu do strun a nechám to chvíli znít) doplněný o ambientní klávesy, které se tedy také nepřetrhnou, aby udělaly nějakou velkou parádu.

Důležitější než kompozice nebo konkrétní motivy tu je zvuk. Směřování ke kosmické atmosféře vzdálených mlhovin je evidentní. O nic moc jiného tu vlastně nejde, celé album se veze na vlně náladotvornosti, kterou Arcane Voidsplitter dotahuje do extrému. Plynoucí zvuk bez rytmiky, bez záchytných bodů, pouze jednolitá masa. Skladby jsou na „Voice of the Stars“ tři, ale úplně klidně by mohla být jenom jedna, protože rozdíly mezi nimi jsou tak minimální, až prakticky nejsou. Mnohokrát se mi i stalo, že jsem ani nezaregistroval, že skončila jedna stopa a začala ta následující. Ale není se co divit, tady se dá ztratit velmi lehce, když třeba prostřední „Betelgeuse“ dosahuje úctyhodné délky 35 minut (což jen tak mimochodem ani není pro Arcane Voidsplitter rekord… „Reach Through the Void“ z první nahrávky trvala téměř 42 minut).

Většina lidí asi bude nyní už dávno odrazena. Předpokládám, že ty, které to ještě nepřestalo zajímat a dočetli to až sem, nepřekvapí, když prohlásím, že se to poslouchá moc hezky. Celá ta monotematičnost by měla být formálně negativem, ale zvolená forma má svůj důvod a koresponduje s konceptem Arcane Voidsplitter. Samozřejmě se nejedná o záležitost pro každého, ani nejde o album určené masám, ale příznivce táhlých atmosfér by potěšit mohla. Já osobně jsem si poslech docela užíval. Netvrdím, že budu pravidelným zákazníkem téhle aerolinky do odlehlých galaxií i v budoucnu, ale rozhodně si dokážu představit, že čas od času si nějaký trip ještě dám.


Theudho – De roep van het woud

Theudho - De roep van het woud

Země: Belgie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 30.8.2018
Label: Heidens Hart Records / Aurora Australis Records / Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Waar kraaien de ondergang bezingen
02. De roep van het woud
03. De alvenberg
04. De eik van Hakiloheim
05. Op de heilige ring gezworen
06. Saksenslacht
07. Slangentongen
08. Wolfstijd
09. Het moeraslicht
10. In de schaduw van de zwarte banier

Hrací doba: 55:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records / Grand Sounds PR

Theudho patří k těm skupinám, jež z nějakého důvodu vnímám jako stálice, které se na scéně pohybují už strašně dlouho, jako kdyby „odjakživa“. Skutečnost je nicméně taková, že tahle belgická formace za sebou ještě nemá ani dvacet let existence, byť se k nim nezadržitelně blíží. Na každý pád lze ale myslím bezpečně prohlásit, že za dobu svého působení si Theudho dokázali nějaké jméno vytvořit.

Přesto si jich třeba mladší příznivci metalové hudby nemuseli doposud úplně všimnout, ačkoliv před x lety stálo všechno pohansky-metalové, kam lze zařadit i Theudho, na vrcholu popularity. Jenže Theudho tomu moc zas tolik nedají a posledních několik let o nich nebylo prakticky slyšet. Aktuální deska „De roep van het woud“ vyšlo celých šest let po předchozím „When Ice Crowns the Earth“, což sice samozřejmě není ta nejdelší pauza mezi alby, jakou kdo kdy viděl, ale už je to dostatečně dlouhá doba, aby se kapela ztratila z očí. Což se Theudho tak trochu podařilo, alespoň tedy já jsem si jich nijak nevšímal, byť se nějaký ten menší počin tu a tam objevil.

Tím pádem jsem ani nezaregistroval, že u Theudho v mezičase došlo k jedné výrazné změně. Z regulérní kapely se totiž opět stal jednočlenný projekt, jako tomu bylo v rané éře Theudho. K tomu došlo v roce 2016. „De roep van het woud“ tedy zakladatel Jurgen S. nahrával celé sám. Trochu škoda, že ten návrat ke kořenům nedotáhl úplně dokonce a neobnovil i úplně původní název skupiny Þeuðo, který byl použit pouze na prvním demosnímku „Dies natalis solis invicti“ (2002).

Nebudu vám lhát, Theudho nikdy nepatřili k mým oblíbencům a doma si jejich (jeho) album nepustím, jak je rok dlouhý. Určitý respekt ale k tomuhle jménu chovám a v paměti jsem jej měl vždy uložené jako jednu z těch solidnějších pagan/blackmetalových formací. Což znamená, že jsem ochoten si pustit nově vydanou desku, ale zpětně se k tomu nevracím. Minulé „When Ice Crowns the Earth“ jsem si nicméně zapamatoval jako vcelku povedenou nahrávku s hezkým obalem a skvěle provedenými výpravnými momenty. Na něco takového jsem se tím pádem těšil i v případě „De roep van het woud“ a nijak jsem se nenechal odradit skutečností, že obal je tentokrát ledva poloviční (byť pořád lepší než třeba kýčovitá malůvka ještě předešlé řadovky „Cult of Wuotan“). Těšil jsem se marně.

„De roep van het woud“ je totiž vyčichlý pagan/blackový průměr. Takový pocit jsem z toho získal hned s prvním poslechem a už jsem se jej nezbavil při žádném z dalších dostaveníček. Čekal bych, že po šestileté přestávce bude nový materiál opravdu dobrý, ale novinka opravdu není žádný zázrak. Samozřejmě, že je poslouchatelná a neurazí, však jsem řekl, že jde o průměr, nikoliv sračku, ale i to se mi zdá zatraceně málo. Kór na takové jméno jako Theudho.

Theudho

Jednotlivé songy mi mezi sebou dost splývají, prakticky žádný z nich nedokáže přijít s natolik výrazným nápadem, aby jej to vyčlenilo z ostatních. Sem tam se objeví vcelku slušná pasáž, jako třeba ústřední motiv ve třetí „De alvenberg“, ale celkově vzato na mě deska pořád působí strašně obyčejně a vlastně nezáživně. Není tu prostě nic, kvůli čemu by se měl člověk pozastavit, neřkuli v budoucnu vracet.

Schválně jsem si pro srandu připomenul „When Ice Crowns the Earth“, jestli vzpomínky na minulý počin nejsou zahalené nostalgií; přece jen si myslím, že ta těch několik let jsem se posluchačsky dost posunul. Nicméně i z tohoto pokusu mi vyšlo, že problém skutečně tkví v kvalitách „De roep van het woud“, nikoliv v tom, že by se mi vzdálil styl, jejž Theudho hraje. „When Ice Crowns the Earth“ mi i přes nějaké poněkud humpolácké pasáže přijde o dost lepší, jsou tam povedené nápady a epické momenty jsou vážně dobré. Nic podobně zajímavého na „De roep van het woud“ nenacházím.

Je tedy na místě mluvit o zklamání. „De roep van het woud“ nabízí nevýraznou muziku, která neurazí, nenadchne, nijak nevzruší, jen tak prohučí okolo. Tohle poslouchat fakt nemusíte.