Přijde mi trochu škoda, že se tento jednočlenný projekt nejmenuje radši Squirthead, což by mně osobně přišlo jako mnohonásobně zábavnější název, ale na druhou stranu je nutné férově uznat, že i skutečné jméno Squidhead a s ním spojená chobotnicová a chapadlovitá image (avšak žádné Cthulhu… nebo mi to tak přinejmenším přijde) má taky něco do sebe. To je sice pěkná výchozí pozice, o tom žádná, důležitější je však otázka, zdali má něco do sebe také audio prezentace kapely.
Jak již bylo zmíněno, Squidhead je jednočlenným projektem, jehož hlavní postavou je Belgičan Pierre “Pish” Minet, který – asi vcelku nepřekvapivě – obstarává veškeré nástroje. Na vlastní hudbě je ovšem znát, že to nejspíš bude především kytarista, protože právě na osmistrunnou krasavici je v rámci debutového EP “Prohibition” kladen suverénně největší důraz, čemuž výrazně napomáhá i absence vokálů. Bicí jsou programované, a ačkoliv se nedá tvrdit, že by stály úplně za pendrek (o baskytaře se to ovšem skoro tvrdit dá – ta hraje docela tužku a vesměs není skoro slyšet), pořád rytmika s nadsázkou řečeno plní funkci křoví pro hrátky s kytarou (žádné dvojsmysly).
Přesto by asi bylo docela zavádějící prohlásit, že na “Prohibition” nenajdete nic jiného než hmatníkovou masturbaci… ano, různých kliček a sólíček je tam spousta, ale naštěstí to nepůsobí dojmem, jako kdyby chtěl autor jen ukázat, co všechno umí zahrát. I tak je ale asi vcelku zřejmé, že “Prohibition” potažmo Squidhead bude určeno spíše těm posluchačům, kteří dávají přednost perfekcionistickému technickému provedení. Pokud vám navíc fakt, že je to vše zahaleno moderním soundem s výrazným vlivem djentu (ať už chtěným či nechtěným), zní lákavě, pak asi není důvod vás od poslechu odrazovat, protože úroveň to bezpochyby má…
Belgičané Saille mě se svojí minulou nahrávkou “Ritu”, která vyšla v lednu loňského roku, docela bavili. Je pravda, že s odstupem času si myslím, že byla známka 8 hodně přestřelená, a stejně tak je pravda, že po napsání recenze jsem si už album snad ani jednou nepustil, avšak i přesto mám tu desku v paměti zapsanou jako docela povedenou záležitost někde na pomezí symfonického a melodického black metalu. Tím pádem nebyl důvod se nějak vyhýbat dalšímu albu, které bylo pojmenováno “Eldritch” a které přichází pouhý rok a půl po svém předchůdci.
Jistě se nabízí otázka, co se během toho roku a půl změnilo – jestli vůbec něco. Inu, v kapele došlo k výměnám na postech baskytaristy a bubeníka a zelenou skálu tentokrát na obálce vystřídal šedivý hybrid mezi hradem a zámkem… Aha, vy jste se asi ptali na muziku, co? Co se té týče, tak ta se vlastně nezměnila i změnila zároveň. Že vám to nějak nedává smysl? Nevadí, čtěte dále – hnedle si to totiž vysvětlíme.
Ona nezměna na “Eldritch” se týká samotného stylu a hudebního výraziva. Pokud mi paměť ještě slouží, “Ritu” znělo přibližně podobě jako novinka, takže by se dalo se vcelku slušnou jistotou prohlásit, že “Eldritch” pokračuje tam, kde skončil jeho předchůdce. To není obecně vzato ani dobře, ani špatně – je to jen suché konstatování faktu. Je fakt, že jsem spíše zastáncem progresu, ale když na to přijde, nemám s tím problém – přece jenom, co si budeme povídat, po roce a půl asi nelze čekat nějaký extrémní pokrok a ne každá kapela je Igorrr, aby střídala styly častěji než ponožky.
Hádám, že vás už nejspíš napadlo – kde je potom tedy ta změna? Ta změna je… no, ta se bohužel projevila v kvalitě materiálu, jaký Saille na “Eldritch” nabízejí. Již jsem řekl, že si “Ritu” pamatuji jako docela povedené album, jež dokázalo na chvíli se ctí slušně zabavit. Od “Eldritch” jsem sice neočekával nějaké opusální veledílo, které by snad dokázalo vyzvat na souboj mé letošní favority jako Darkspace, Lux Occulta nebo Triptykon, doufal jsem ovšem v opětovně solidní nahrávku – což se ovšem ne úplně povedlo.
Netvrdím, že je “Eldritch” debilita, protože tak špatné to určitě není. Buďme féroví – házet novinku Belgičanů do podprůměru by bylo docela přehnané, jelikož nějaká úroveň – přinejmenším ta řemeslná – tam určitě je. Pár povedenějších momentů se taktéž najde. Problém však tkví v tom, že těchto výraznějších momentů je na nahrávce poměrně málo a i to málo je brutálně rozmělněno 56 minutami hrací doby. Drtivou většinu stopáže tvoří nepříliš záživné kytarové hoblování, které sice není skrz naskrz na draka, ale – a z nemalé části i díky plochému zvuku – působí značně amorfním dojmem, díky čemuž tahle většina stopáže dosti splývá.
Kamenem úrazu, který jde ruku v ruce s tím, co bylo právě zmíněno, je i to, že se Saille nebojí relativně delších skladeb. Já mám dlouhé písně skutečně rád (i když tohle ještě není žádný extrém, to je pravda), ale jsou případy, kdy je 6+ minut poměrně přehnaných. A naneštěstí je jedním z těchto případů i “Eldritch”. Když si vezmu třeba takovou “The Great God Pan”, jež se bez větších obtíží přehoupla přes sedm a půl minuty, tak jediné, co si z ní pamatuji, je pěkná melodie v úplném závěru… což jaksi znamená cca 20 sekund ze 457 sekund. A to dle mého skromného názoru není zrovna příznivý poměr. Pokud by se třeba jednalo o ojedinělý případ, šlo by přimhouřit oko, jenže když každá písnička na desce vypadá tak, že obsahuje pár povedených vteřinek v několika dalších minutách nevýraznosti, tak je to prostě špatně.
Výsledek nám tedy Saille servírují v takové podobě, jakou bych se nebál označit za zklamání. “Eldritch” se určitě dá poslechnout a sračka to zase není, že by to ale člověka nějak zvlášť zaujalo, to se bohužel tvrdit nedá – ledaže by se jednalo o metalového mlíčňáka, který včera opustil Nightwish a Sabaton a dnes by rád slyšel něco trochu tvrdšího. Jenže takoví se spíš dostanou ke Cradle of Filth (abychom se od Belgičanů stylově příliš nevzdalovali) a o nějaké Saille ani nezavadí. Zkušenější a/nebo náročnější zase nebudou mít problém si najít množství zajímavějších nahrávek, což z “Eldritch” vlastně dělá poměrně zbytečný počin, pro nějž je nudná, šedivá a průměrná pětka ideálním hodnocením. Snad se s příští deskou zadaří lépe…
Tak schválně, co byste čekali od kapely, která se hrdě hlásí k odkazu švédského chrastivého death metalu a svou tvorbu přímo doporučuje fanouškům Entombed, Grave a Dismember? Jasně, výsledkem je belgická verze seversky špinavého death metalu dle těch nejklasičtějších postupů, které jsou už tisíckrát převařené, ale stejně za jistých okolností můžou pořád dobře fungovat.
Disinterred nejsou žádní novátoři a na svém letošním EP “Incantation” přinášejí žánrovým nadšencům pětici skladeb. Hrací doba kolem dvou minut značí pěknou divočinu a přesně tím taky tento počin je. Vokalista Sven disponuje hlubokým chropotem, jenž se občas umí změnit do výše položeného ječáku a dobře doplňuje hutný hudební základ, který ze svých nástrojů loudí jeho čtyři kolegové. Kytarová práce je postavena (nečekaně) na špinavých kytarových riffech, jež tvoří jádro všech skladeb. Někdy je nosná kytarová linka zajímavější (skladba titulní), jindy zase moc netáhne a působí na mě příliš jednoduše a bez nápadu (“The Promise”), ale při pěti skladbách o hrací době necelých 14 minut to není žádná tragédie. I díky velmi krátké stopáži má jejich hudba kýžený dopad o síle explodujícího granátu, takže když to vezmu kolem a kolem, tak nemám výhrad. Závěrečná “Dies Irae”, což je utahanější instrumentálka, mohla být zajímavější, ale opět to není nic, co by posluchače vyloženě otrávilo.
Jako bonus se na EP nachází téměř půl hodinový záznam jejich letošního koncertu “Live at Vlamrock 2014”, kde jsou všechny skladby (a několik starších k tomu) představeny živou formou a zabíjí snad ještě víc než ze studia. Pár přehmatů v kytarových vyhrávkách a sólech se na této úrovni dá odpustit, takže za ty se do Disinterred navážet nebudu.
Jak říkají samotní Disinterred, tenhle počin je určen pro fanoušky výše uvedených kapel, takže pokud vám tato jména nejsou cizí, tak proč ne. Na druhou stranu se pod pokličkou “Incantation” neskrývá nic, co by výše uvedené party nepřevedly v lepší formě, takže dlouhodobý vztah z toho nebude.
Suicide Commando je pro mě taková ta skupina, o níž by šlo tvrdit, že to byla láska na první pohled (poslech). Netvrdím, že bych snad tuhle belgickou mlátičku sledoval od jejích úplných začátků, protože to by s ohledem na můj věk bylo i technicky nemožné, ale jakmile jsem poprvé slyšel brutální hitovku “Die Motherfucker Die” (jasně, fakt si pamatuju, že to byl přesně tenhle song), tak jsem hned věděl, že tohle je přesně ta skupina, jakou jsem hledal, a od té doby se Suicide Commando v mém osobním žebříčku vypracovali někam na pozice, kde už by nebylo od věci mluvit i o srdcové záležitosti. V takové konstelaci je pak docela jasné, že když tihle belgičtí řezníci pod vedením Johana Van Roye vůbec poprvé od svého založení přijedou na koncert do České republiky, je to z mého pohledu povinnost a zároveň pro mě nejspíš ta nejočekávanější akce roku… a když něco takového říkám v roce, kdy jsem konečně poprvé viděl třeba Swans, Nifelheim nebo Oranssi Pazuzu, tak je jasné, že to už musí být sakra něco…
Večer otevřel česko-slovenský projekt s názvem Gaping Chasm, za nímž údajně nestojí žádní cucáci a který začal vystupovat živě po hodně letech. Říkám údajně, protože až doposud jsem o nich neslyšel, což samozřejmě neznačí vůbec nic, protože ještě několik let zpátky jsem si zabedněně myslel, že je industriální muzika sračka, a i když jsem od té doby naštěstí změnil názor a spoustu věcí dohnal, moje znalosti téhle scény jsou stále poměrně omezené. Nicméně to sem teď nepatří, takže hurá na vystoupení, které ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Gaping Chasm vystoupili ve třech, přičemž výkon bubeníka byl super, i když hrál na elektronické bicí ve velikosti asi tak pro trpaslíky. Oproti tomu kolega zpěvák… netvrdím, že to flákal, to ne, ale na mikrofonu měl tak brutální efekt, až mi to prostě přišlo moc a zněl trochu jako robot. Zkreslení bylo tak velké, že mu pomalu ani mezi písničkami nebylo rozumět, ačkoliv mluvil normálně. Nic proti efektům, ale takhle z hlavy si nevzpomínám, že bych někdy zažil koncert, kde to bylo až takhle přehnané, a to už jsem nějakých pár stovek kapel živě viděl.
No, a třetí do party byl kytarista, u něhož jsem během celého setu pořádně nedokázal postřehnout, co vlastně hraje nebo nehraje. Jasně, možná jsem jen stál na blbém místě a třeba jeho nástroj do reproduktoru, před nímž jsem byl, vůbec nešel, ale když něco zahrál, prostě jsem si nějakého rozdílu ve zvuku nevšimnul, ačkoliv jsem se o to snažil, snad jen s výjimkou jednoho nebo dvou momentů, kde jsem to ale také spíš jen tušil. Na druhou stranu, co se týče samotné hudební stránky, ta se mi upřímně líbila a bavila mě – a to i přesto, že byli Gaping Chasm ten večer suverénně nejklidnější a nejpřemýšlivější a já na akci dorazil (vzhledem k hlavnímu chodu zcela záměrně a myslím, že i zcela pochopitelně) s náladou na poslech trochu divočejších záležitostí.
Jako druzí nastoupili Němci Painbastard a i z jejich výstupu jsem si odnesl relativně kladné, ale trochu rozporuplné pocity. Předně jsem málem prsknul smíchem hned v momentě, kdy se na pódium dostavil zpěvák Alexander Pitzinger v outfitu, jaký by si na sebe mohl hrdě navléknout i takový Dani Filth. Ale dobře, nejspíš to je jen můj problém, protože mně podobné věci vážně přijdou spíš k smíchu, někomu jinému třeba pilky na ramenou a chrániče na in-line po celém těle přijdou cool.
Hudebně to bylo dobré, Painbastard mají docela temný sound, který navíc není moc daleko ani od samotných Suicide Commando, takže se jako jejich předkapela hodili výtečně. V setlistu nechybělo pár dost slušných šlupek jako “When the Rats Desert the Sinking Ship” nebo “Poison for Your Soul”, takže v tomhle ohledu určitě také přinejmenším v pohodě. Akorát… když prostě Painbastard v samotné muzice valili solidní agresi, Pitzinger se u toho tvářil, jako kdyby vám chtěl sežrat babičku (sice to říkám jako vtip, ale nemyslím to zle, k takové hudbě to jednoduše sedí), a z huby plival zlo, tak mi prostě přijde trochu mimo mísu, když mezi písničkami nasadí civilní vystupování a samý vtípek… nevím, od někoho, kdo na ramenou nosí kotoučové pilky, aby vypadal drsně, mi žoviální povídání mezi skladbami přijde lehce mimo, zvlášť když někdy kecal opravdové klenoty, jako že třeba další track “is much bum bum”.
To poslední, co pak agresivní muziku nabouralo ještě víc, byl moment, kdy si Alexander Pitzinger na pódium vytáhnul svojí přítelkyni (což se mu povedlo až na druhý pokus, jelikož na první výzvu se nedostavila… asi byla na záchodě nebo něco :)) a požádal ji o ruku. Jako ne, že bych jim to nepřál, ale prostě mi přijde trochu paradoxní ve skladbách předvádět nasraná pekla a mezi nimi vyznávat lásku. Ale nevadí, alespoň, že mu s tou nabídkou souhlasila…
Setlist Suicide Commando:
01. Severed Head
02. Hate Me
03. When Evil Speaks
04. God Is in the Rain
05. Cause of Death: Suicide
06. Dein Herz, meine Gier
07. Time
08. Raise Your God
09. Love Breeds Suicide
10. Unterwelt
11. Attention Whore
12. Die Motherfucker Die
13. Bind, Torture, Kill
– – – – –
14. Monster
15. See You in Hell
16. Hellraiser
Tak jako tak, poté už konečně přišla řada na belgické aggrotechové krále, kteří svůj set rozjeli v duchu předposlední fošny “Implements of Hell”. Jakmile se ozval sampl “He killed her with a hammer in her sleep, Cut off her head and hands”, bylo okamžitě jasné, že otvírákem bude “Severed Head”, kterou jsem osobně moc nečekal, ale to rozhodně nebyla stížnost, protože je to opravdu mocný vál. Johan Van Roy si v něm každopádně moc neužil, pouze na příslušných místech vyřvával “severed head” a jinak spíš pochodoval po pódiu, hned v následujícím nášlehu “Hate Me” si to však vynahradil. Suicide Commando vsadili hlavně na agresivnější pecky (což nebylo překvapení, když takových je v jejich tvorbě většina) a z těch pocitově ne-tak-vražedných věcí zazněla jen “Monster” z poslední desky a “Time” jakožto jediný reprezentant opravdu staré tvorby. Jinak však Van Roy se svými kumpány pálili jen ostrými.
Zvuk byl úplně v pohodě, snad jenom bicí mi přišly o trochu víc vytažené nad elektroniku, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít nebo co by nějak kazilo dojem z koncertu. A určitě lepší takhle, než aby to jen pouštěli ze samplu (jak kolegové z Painbastard), protože pak by to nebyl moc živý koncert, na to bych si mohl doma pustit cédéčko, že jo. Nicméně i když živá sestava v podobě Mario Vaerewijcka a Torbena Schmidta šlapala výborně, oba muzikanti jen dělali trochu křoví, protože v hlavní roli byl samozřejmě Johan Van Roy. Ten byl sice trochu omezen kvůli nedávné operaci kolene, za což se během koncertu i omluvil, že kvůli tomu nemůže z pódia mezi lidi, ale jinak mi nepřišlo, že by to snad bylo nějak fatální nebo to koncert zničilo… jasně, viděl jsem Suicide Commando poprvé, tak nemám srovnání, třeba tam normálně poskakuje víc, ale takhle mi nijak nepřišlo, že by to kvůli zranění nějak flákal. Naopak si show viditelně užíval, skvěle pracoval a komunikoval s publikem a rozhodně dokázal lidi trochu vyhecovat.
Na úplném začátku koncertu mi odezva nepřišla nějak extrémně bouřlivá, ale jak postupně minuty přibývaly, decibely přibývaly i z prostoru pod pódiem. Hlavně v samotném závěru základního setu v podobě dvou absolutních tutovek “Die Motherfucker Die” a “Bind, Torture, Kill” už kotel jel na plné obrátky a minimálně “Bind, torture and kill” řvali snad všichni. Poté se Suicide Commando stáhli do zákulisí, aby mohla nastoupit klasická hra na přídavek, takže po pár minutách bylo belgické trio zpátky a “nastavení” odpálilo pomalejším kusem “Monster”. Po něm však nastoupily další dvě šlehy “See You in Hell” a “Hellraiser”, které znamenaly už definitivní konec.
Setlist byl rozhodně v pohodě a opravdu mi vyhovovalo, že se hrálo spíš z novější tvorby (novější myšleno tak po roce 2000), protože tu mám o něco radši. Maximálně bych si osobně odpustil jen “Time” a “Monster”, jež sice rozhodně nejsou špatné, ale dokázal bych si na jejich místě představit ještě lepší pecky jako třeba “The Perils of Indifference”, “Godsend” nebo “Come Down with Me”, ale tak je to prostě vždycky, protože kdyby měli zahrát všechno dobré, museli by hrát mnohonásobně déle než 90 minut, takže si vesměs není na co stěžovat. Každopádně, z mojí strany to byla rozhodně setsakra velká spokojenost, a i když jsem měl očekávání hodně vysoko, ani omylem jsem nebyl zklamaný, protože Suicide Commando do toho řezali skutečně zodpovědně a vážně jsem si ten koncert užil.
Budeme-li se bavit o nejvýznamnějších skupinách elektronické scény, asi jen těžko by šlo vynechat belgické Front 242, kteří jsou de facto zakladateli celé EBM odnože. Tihle veteráni fungující již od začátku 80. let v České republice vystoupili naposledy před šesti lety v Praze, nicméně tehdy jsem ještě jakožto (relativně) ortodoxní posluchač metalu žil v přesvědčení, že jakmile tam není kytara, tak to není pořádná muzika. Během šesti let se toho ovšem mnoho změnilo, takže když se právě do Prahy, ještě konkrétněji řečeno do pražského Divadla Archa, Front 242 vrátili, bylo o programu na večer 4. října jasno.
Než ovšem došlo na samotné Front 242, objevilo se samozřejmě nějaké to zahřívání v podobě předkapel. Celou akci otevřel domácí projekt R.B.M.K. (což je jen tak mimochodem také zkratka pro typ reaktoru jaderných elektráren používaný především na území bývalého Sovětského svazu – právě reaktor tohoto typu vybuchl při nechvalně proslulé Černobylské havárii), který je úplně novou akvizicí na scéně. V jeho sestavě se ovšem nacházejí zkušení borci, jmenovitě z Rodent & Laura a Tear. Nicméně když srovnám výkon R.B.M.K. s tím, co předvedli třeba právě Tear na našem letošním setkání před Project Pitchfork, tak nyní to bylo o několik levelů lepší, a to nejen co do samotného vystoupení, ale především i co hudební stránky.
Koncert R.B.M.K. byl zejména o překvapení – tím hlavním byla muzika, jež byla pro mě osobně až nečekaně dobrá. Kapela se na svém prvním živém vystoupení vůbec představila relativně agresivní směskou EBM a industrialu, která šlapala, jaksepatří. Byla v tom koňská porce energie, a i když ty songy asi všichni přítomní slyšeli poprvé v životě, právě díky té energičnosti to fungovalo na výbornou hned, takže nějakou odezvu R.B.M.K. rozhodně měli. Jestli měl koncert sloužit jako nalákání na případnou studiovou tvorbu, pak se to rozhodně povedlo, protože třeba já bych po tomhle s poslechem moc neváhal. Samotný výkon byl také dobrý, sice to nebylo nic extrémně strhujícího (což je ale v pohodě, přece jen to byl první koncert projektu), ale nuda se v žádném případě nedostavila ani na chvilku, čemuž také notně pomáhala i podařená projekce za zády kapely. Ve výsledku tedy vyhrazená půlhodinka uběhla docela rychle, což je v překladu vždycky znamení povedeného vystoupení.
Druzí na řadě byli němečtí Pokémon Reaktor, kteří sice živě nevystupovali úplně poprvé, ale bylo to poprvé mimo Německo. Když jsem jejich muziku zkoušel v rámci předkoncertové přípravy, nemůžu tvrdit, že bych si z toho zrovna sednul na zadek, spíš naopak, protože mě to moc nezaujalo a ulítlá pokémonová prezentace a záměrně amatérské homemade videoklipy mě spíše odrazovaly. Koncert byl ovšem úplně jiná liga a Pokémon Reaktor byli totálně kulervoucí. Opětovně se potvrdilo osvědčené heslo, že živě je hudba vždycky větší divočina, protože zatímco studiové nahrávky mi přišly docela hodné, na koncertě to byla úplně jiná káva a masáž elektronických beatů byla vážně drtící. Sice to byla jízda od začátku do konce, ale speciální zmínku si i tak zaslouží song “Steam Pressure, Drill & Kick It”, z něhož se vyklubala hitovka jak dobytek a její návykový refrén mi hrál v hlavě ještě pěkných pár dnů.
Jestli jsem u R.B.M.K. řekl, že to mělo energii, tak u Pokémon Reaktor jí tam bylo minimálně o vesmír víc a bylo to tak po čertech zábavné, že ani plyšový Pikachu mě nijak nerušil. Vizuální složku navíc hodně příjemně zpestřovaly dvě slečny klávesačky, které mi tam sice připadaly spíš na ozdobu, protože toho obě víc naskákaly, než zahrály, ale vzhledem k tomu, jak jim to slušelo, si asi málokdo mohl stěžovat. To, že toho moc nenahrály, se ostatně pěkně ukázalo v době, kdy jedna z nich klávesy zahodila, vydala se pařit na celý song do publika a ve zvuku nebyl poznat sebemenší rozdíl. Jenže nic z toho mi tak nějak nevadilo a zcela upřímně jsem se během Pokémon Reaktor bavil tak královsky, že zasypávání publika konfetami nebo pokus skupiny o vytvoření wall of death (která se moc nepovedla – většina návštěvníků koncertů Front 242 zjevně nechodí na hardcore nebo metal, aby takovéhle srandy znali) byl jen malý bezvýznamný bonus navíc. Je mi jasné, že je to docela kacířská myšlenka, ale Pokémon Reaktor to u mě ten večer vyhráli a bavili mě víc než samotní Front 242.
Setlist Front 242:
01. Moldavia
02. Body to Body
03. No Shuffle
04. 7Rain
05. Together
06. Take One
07. Triple X Girlfriend
08. Quite Unusual
09. U-Men
10. Melt
11. Commando Mix
12. Im Rhythmus Bleiben
13. Headhunter
14. Funkahdafi
15. Welcome to Paradise
– – – – –
16. Until Death (Us Do Part)
17. Punish Your Machine
Tím ovšem nechci říct, že by snad Front 242 byli špatní. Viděl jsem je poprvé v životě, takže nemůžu srovnávat s jinými koncerty, ale i oni se mi líbili. Nedá se tvrdit, že by to byla nějaká vysokooktanová našlapaná jízda, ani že by to snad mělo nějakou strhující atmosféru, ale i tak to rozhodně mělo něco do sebe a Front 242 s jistotou (i když možná trochu rutinně) odehráli vystoupení, u něhož jsem se rozhodně nenudil. Projekce nebyla zrovna bombastická, ale nijak to nevadilo, alespoň se člověk mohl pořádně soustředit na kapelu a její muziku. Jediné, co onu rutinní jistotu trochu narušilo, byl moment, kdy se na pódium vyškrábal mírně opilý borec a si chtěl také zazpívat, pro což ovšem Richard Jonckheerem, jenž byl zrovna u mikrofonu, neměl zrovna pochopení a nesl to trochu nelibě, takže se nakonec vetřelec spokojil pouze s tancováním všude okolo. Ochranka trochu zaspala, tudíž si nějakou tu minutu slávy užil.
Výběr songů nebyl nijak překvapivý, a jestli se někdo kouknul na nějaký letošní setlist Front 242, musel mít už předem představu, co se bude hrát. Belgičané provětrali svůj katalog napříč časem a nějaká ukázka zazněla z většiny vydaných alb, přičemž největší zastoupení měla kultovní deska “Front by Front”. Otvírákem koncertu se stala “Moldavia”, na kterou takřka ihned navázala “Body to Body”, a přesně v tomhle duchu skupina pokračovala i po zbytek svého vystoupení – naprosto minimální proslovy, minimální prodlevy a jeden track za druhým. Malinko mě živě zklamaly pomalejší kusy jako “Triple X Girlfriend” nebo “Quite Unusual”, které jsou na albech výtečné, ale v živém podání jim to zas tolik neslušelo.
Co se však povedlo na jedničku, to byly rychlejší věci, které se tak pro mě staly jednoznačnými vrcholy. Zajímavé bylo, že Front 242 vystoupení hodně dobře stupňovali a tyhle rychlejší skladby se tak nacházely především v závěru setu. Finále však bylo excelentní a závěrečné kvarteto kultovek “Im Rhythmus Bleiben”, “Headhunter”, “Funkahdafi” a “Welcome to Paradise” už nemělo chybu. Po “Welcome to Paradise” přišla první pauza delší než pár vteřin, když se Front 242 uklidili do zákulisí. Za nějakou tu minutku se však samozřejmě vrátili na přídavek, který obstaraly “Until Death (Us Do Part)” a “Punish Your Machine”. Poté se již Front 242 uklidili definitivně, a když se takřka ihned rozsvítila světla, bylo jasné, že je konec.
Podle zveřejněného programu měli Front 242 hrát dvě hodiny, od desíti do půlnoci, nicméně rozhodně nehráli, protože o půlnoci už jsem byl pomalu doma. Základní set trval necelých 70 minut + nějakých cca 10 minut navrch za přídavky, díky čemuž by se mohlo zdát, že to kapela trochu ošidila. Ve skutečnosti však toho Front 242 nezahráli úplně málo – jak už bylo řečeno, jelo se v tempu a bez přestávek nebo proslovů, písnička za písničkou. Především díky tomu to trvalo tak “krátce”, ale osobně jsem si nestěžoval a přišlo mi to tak akorát… ne málo, aby se člověk cítil ošizen, ale ani ne moc, aby to bylo natahované nebo nudné.
Na koncertech samozřejmě bývá alfou a omegou také zvuk, nicméně kdyby byl špatný, už jsem na něj dávno nadával. Všechny tři skupiny měly sound dobrý, čitelný, žádný nástroj nebyl utopený, v tomto ohledu jsem ze svého místa neměl sebemenší problém. Návštěvnost mi také přišla výborná, jak se na jméno takové formátu sluší a patří… když spustili Front 242, byla Archa opravdu našlapaná a vepředu na ploše se skoro nedalo hýbat, takže i z tohohle pohledu se určitě jednalo o povedenou akci.
Je pravda, že nemůžu tvrdit, že by Front 242 předvedli úplně geniální vystoupení, možná jsem i čekal, že to bude ještě lepší, protože vlastně byli “jenom” dobří. Mluvit o zklamání však na místě není, protože i tak jsem se bavil, a i když Belgičany trochu paradoxně zastínili Pokémon Reaktor, jejichž set beze srandy válcoval vše okolo, pořád se mi to líbilo a jsem rád, že jsem tuhle legendu konečně taky viděl.
Tak schválně, mrkněte se na ten příšerný obal, který “zdobí” prvotinu z továrny jménem Guilty as Charged, a řekněte, co byste od alba očekávali. Podprůměrný heavy/power metal pochybného původu, který si za úkol zadal citovat všechny své oblíbené kapely? Jo, já taky, ale přestože ten heavy metal tam je, tak je spojen spíš s thrash/groove metalem, takže je výsledek přeci jen o nemalý kus zemitější a poctivější porcí tvrdé kytarové hudby, než jak se na první pohled může zdát.
Belgičané Guilty as Charged na své prvním album nakonec museli čekat dlouhých sedm let, a přestože před pěti lety vydali EP “Boxed In”, tak tou opravdu určující nahrávkou je pro ně teprve “Leap of Faith”, na základě něhož se dá udělat slušný obrázek o tom, kam má tahle parta namířeno. Musím říct, že po prvním poslechu jsem byl dost příjemně překvapený, jak dobře to mladíkům funguje a jak dobře jejich album zní. Možná za to může poměrně prvoplánový hudební obsah, který míchá dohromady jen to nejlepší z výše uvedených stylů, ale pokud prostě jste fanoušek hutných podladěných kytar, rychlejších temp a nevadí vám občas dost melodické vokály (neplést s podbízivými refrény v metalcorovém střihu), tak v teoretické rovině byste s “Leap of Faith”, potažmo Guilty as Charged jako takovými, neměli mít problém.
Ono je potřeba k nahrávce přistupovat trošku s nadhledem a nečekat žádné zázraky, ale jako taková poctivě odvedená práce na téma melodický thrash by si mezi fanoušky moderně střiženého metalu s nezbytnou dávkou inspirací u jmen jako Metallica a Testament měla najít své kupce. Budu k vám upřímný. Přestože mě občas kdejaká kapela dokáže nevkusným kopírováním, které je až příliš okaté, vyloženě nadzvednout ze židle, tak u Guilty as Charged mi to z nějakého důvodu zas tak na obtíž není. Možná je to tím, že jednotlivé písně mají slušný švih a tah na branku, což ve spojení s relativně chytlavou strukturou vyloženě vytváří posluchačsky hodně přívětivou nahrávku, ale opravdu nemám problém “Leap of Faith” sjet během dne i opakovaně.
Snad jedinou písní, která mi nějak neleze pod nos, je klipová “I’ll Never…”. Oproti ostatním vyznívá tuctově, obyčejně, melodicky prakticky nezajímavě a nebýt toho, že k ní vznikl velmi nudný videoklip, tak ani nemám důvod ji v recenzi jakkoli zmiňovat, protože je to vyloženě ten typ písně, která velmi snadno zapadne. Osobně tento tah, kdy se sáhlo právě po ní, příliš nechápu, protože bych hned z fleku vybral kousky, které tomuto účelu sedí mnohem lépe a které “Leap of Faith” mnohem více přibližují. “I’ll Never…” zastupuje v podstatě pouze jeden aspekt tvorby těchto Belgičanů. A navíc v poněkud nudném podání. Na chytlavé melodie kytaristy a vokalisty Jana De Vuyssereye se zapomnělo, takže minimálně z tohoto důvodu je daleko reprezentativnější a hlavně kvalitnější kus skladba titulní, která je typická thrashová hitovka v nezvykle chytlavém pojetí se skoro až heavy metalovým refrénem, jenž se vážně povedl. Jasná pecka alba.
On celkově je úvod nahrávky o něco našlapanější než její závěr. Úvodní “Preach to the Masses” je hutná palba, která sice neuhání v totálně neurvalém tempu, ale agresivní zpěv a podladěný kytarový riff táhnou spolu s výraznou rytmikou skladbu hodně kupředu. Jen škoda podivně zasekávaného kytarového sóla, které se může pyšnit titulem zajímavé, ale skladbu zbytečně brzdí. To “Last Chance” už je jedním z těch songů, k nimž nemám prakticky žádných výhrad. Vše je pevně na svém místě a na poměry alba představuje asi největší kontrast mezi thrashovými výjezdy a melodicky chytlavými pasážemi a přesto je to celek, který funguje. Z onoho slabšího závěru musím vyzdvihnout zejména zbytečnou instrumentálku “Elysium”, jež album nikam neposouvá, a úplně poslední “Down”, která je jako poslepovaná z několika různých nápadů a vůbec nehraje jako celek. První třetina, která je asi tou úplně nejúdernější pasáží desky, je skvělá, jenže pak se přejde k nikam nevedoucímu melodickému kytarovému hoblování, jež se zase změní v poklidněji vystavěný závěr. Chápu, že se pracovalo s různými náladami a záměr o něco zajímavějšího na konec, kdy se úderný úvod rozplyne pod hřejivostí pozdějšího melodického přístupu, má něco do sebe, ale takhle to prostě nefunguje.
Tak či tak je “Leap of Faith” slušná deska, která mě celkem solidně pobavila a jejíž melodie si broukám i nyní při psaní recenze. Nebudu to protahovat a prostě to řeknu tak, jak to je. Z Guilty as Charged se díky jejich debutu “Leap of Fiaht” rozhodně nestanou mí oblíbenci, na něž nedám dopustit, ale album v žádném případě nemažu z disku jako tucty dalších a dokážu si představit, že si jej zcela dobrovolně v budoucnu ještě pustím, protože jeho poslech mě baví. Dobrá práce.
Sanity’s Rage jsou mladou belgickou kapelou, jež se vydala po stezce pravověrného, ovšem přesto svěžího a moderního, thrash metalu, jehož hlavní inspirace tkví někde mezi Kreator a Anthrax s prvky technického odvětví drtícího žánru. Nepočítáme-li EP, je dva roky staré a k zrecenzování zaslané “You Are What You Swallow” jejich debutem, jenž vzhledem k tomu, že si ho vydali pravděpodobně na vlastní náklady, překvapuje svou poctivou a povedenou produkcí, jež si v mnoha ohledech nezadá s mnoha renomovanými labely. Obal, jenž evokuje počítačovou hru, je velice povedený a barevnou kombinací připomíná poslední album Kreator, což je deska, již mi prvotina těchto Belgičanů připomíná nejvíce. Nejen oním způsobem klasického thrash metalu s moderní čistou produkcí a precizní instrumentací, ale i například vokálními linkami, jež jako by vypadly z hrdla Milla Petrozzy, či umístěním titulní skladby a největší hitovky na druhé místo po vybrnkávaném intru.
I přesto ovšem nelze nazvat Sanity’s Rage žádným plagiátem, neboť nápady a způsob psaní skladeb se od již zmiňovaných spolků liší. Asi je to zkušenostmi, neboť i přes množství dobrých nápadů mi v některých momentech přijdou sterilní a účeloví, občas mám pocit, že by některým skladbám prospělo trochu zkrátit a oprostit o repetitivní či vycpávkové pasáže. Ovšem naštěstí je toto dobře kryto produkcí a hráčskými schopnostmi, takže se nestane, že byste se utápěli v nevýrazném tupém hoblování. Za nejlepší skladby považuji asi “You Are What You Swallow”, “Kisses with Fangs” a “The Wheels Keep Grinding”, jež disponují perfektními motivy i vyhrávkami a nepostrádají to, čemu někteří říkají tah na branku. Žádné balady ani jiné přehnané experimenty.
Belgičané Sanity’s Rage nahráli album, jež i přes své mouchy v žánrovém rybníčku obstojí. Občas to sice působí, jako by kapela věděla, jak hrát, a nevěděla co, ovšem stále dobrých riffů a postupů je zde dostatek. Každopádně si myslím, že by si skupina zasloužila trochu více pozornosti.
Na první letmý poslech vám možná bude připadat, že je “Thavmial” jen dalším obyčejným black metalovým albem, jakých jsou kolem stovky, ale jak se odhodláte věnovat tomuhle kousku trochu víc času, velice rychle zjistíte, že Caïnan Dawn mají hodně daleko do rozplizlé masy šedého průměru. Black metal těchto francouzských okultistů je totiž ve skutečnosti po čertech silnou záležitostí, která se vám v přehrávači může usadit na velice dlouhou dobou.
Ten styl black metalu, jakým se Caïnan Dawn prezentují, mi místy vzdáleně připomíná třeba již nefungující belgické kolegy Gorath (ostatně, i přebaly “Thavmial” a jejich poslední desky “The Chronicles of Khiliasmos” jsou si vzdáleně podobné), ale rozhodně se nejedná o žádnou kopírku. Sice se nedá tvrdit, že by Caïnan Dawn byli nabroušeným originálem a hráli tu nejneotřelejší muziku pod sluncem, ale rozhodně svůj ksicht mají, což se cení.
V čem však “Thavmial” boduje především, to je atmosféra, která je dost koncentrovaná na to, aby byla schopná svého posluchače uhranout. A to je dle mého skromného názoru to nejdůležitější, čím by měl black metal disponovat – atmosférou. Caïnan Dawn jsou v tomto ohledu dokonce tak dobří, že několik prvních poslechů nebudete vnímat nic jiného. Až později začnou vykukovat další výtečné detaily jako třeba skvělá kytarová práce v “Raunen” nebo perfektně využité klávesy ve “World Among Worlds”. Klávesy jsou však jen doplňkem, jinak zde pevné místo nemají, protože “Thavmial” stojí (vyjma atmosféry) hlavně na kytarách. Že to kapele vyšlo na jedničku, snad ani netřeba dodávat.
Dost často spílám deskám za přestřelenou délku. U “Thavmial” to však není třeba – album trvá rovnou hodinu, ale ta je vyplněna natolik kvalitním materiálem, že si svou stopáž bez zaváhání obhájí… popravdě řečeno, klidně bych si nechal líbit ještě o skladbu navíc, protože je to jednoduše řečeno bravurní hudba, která mě jen tak neomrzí.
Země: Belgie Žánr: death metal Datum vydání: 28.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Six Feet of Foreplay
02. The Extirpation Agenda
03. Necrotic Manifesto
04. An Enumeration of Cadavers
05. Your Entitlement Means Nothing
06. The Davidian Deceit
07. Coffin Upon Coffin
08. Chronicles of Detruncation
09. Sade & Libertine Lunacy
10. Die Verzweiflung
11. Excremental Veracity
12. Purity of Perversion
13. Of Dead Skin & Decay
14. Cenobites
Jak známo, člověk nemůže znát všechno, a tak se stalo, že i když death metal patří mezi mé oblíbené žánry, belgičtí řezníci Aborted vždy tak nějak profičeli okolo mě a ani se nezastavili na kafe. S deskou “The Necrotic Manifesto” ale tohle naše vzájemné obcházení konečně vzalo za své a já říkám ještě že tak, protože konečně začínám chápat, proč je o téhle partě tolik slyšet.
Byl jsem si velmi dobře vědom, že Aborted nejsou žádní cucáci, a stejně tak mi neuniklo, že přinejmenším předcházející řadovka “Global Flatline” sklízela ovace snad všude, kam strčila svůj zahnívající frňák. Zároveň jsem ale trpěl utkvělou představou, že Aborted hrají tak extrémně brutální nářez, ve kterém najdu asi stejné zalíbení jako v tvorbě Cannibal Corpse nebo Suffocation, tedy vesměs žádné. Pravdu jsem měl v tom, že se s tím Aborted vážně nemažou a jejich muzika je fakt pořádná rána do držky. Jenže světe div se, “The Necrotic Manifesto” i při vší té brutalitě stíhá být promakaným a zábavným dílem, které vyloženě přetéká šťavnatými plody práce vynikajících muzikantů.
Aborted si zjevně osvojili jednu velmi důležitou věc, a sice že i ve vysokém tempu a pod náporem nelidské smršti riffů nezapomínají být čitelní. Jednak je to poměrně dynamickou strukturou skladeb, díky které nehrozí žádná nuda, a druhak schopností napsat party, jež vás svou rytmikou a melodikou zatlučou tak hluboko do podlahy, jak jen to je možné, a vy za to ještě ochotně poděkujete. “The Necrotic Manifesto” je zkrátka albem, které v sobě míchá bestiální zvířeckost s drtivou těžkopádností, to vše navíc nadopované lehkonohým a neuvěřitelně nasraným tahem na bránu, který takřka nepolevuje, a funguje to vážně výborně.
Takovéhle výsledky ale nevznikají jen tak z ničeho nic a “The Necrotic Manifesto” je toho zářným příkladem. Všechna ta chvála totiž pramení z fenomenální technické zdatnosti muzikantů a jejich schopnosti tuto zdatnost dostatečně zúročit. Naprosto každá dílčí složka alba je na velice vysoké úrovni, a ať už ukážete na kteroukoli z nich, je vždy o co stát. Zatímco se baskytara možná maličko schovává a pracuje spíše nenápadně ve prospěch celku, kytary neustále dodávají zajímavě a nápaditě vystavěné riffy, neštítí se ani melodického sólování a přiměřeného střídání výrazů a strunné gró desky v režii pánů Tunkera a bij de Leije má fakt grády. Pozadu nezůstává ani principál Sven de Caluwé, který předvádí vážně úctyhodné vokální eskapády, a já fakt zírám, jak se svým hlasem umí pracovat, ale mužem číslo jedna celé desky je pro mě stejně bubeník Ken Bedene. Co ten chlap pro tuhle desku natloukl, to je vážně na medaili, protože si nepamatuji, kdy jsem naposledy v rámci žánru (a nejen v něm) slyšel tak členitou, promyšlenou, neuvěřitelně nápaditou a přitom dokonale přesnou hru. Nestává se mi často, že bych byl ochoten poslouchat jenom samotnou bicí stopu, ale tohle je rozhodně jedna z těch vzácných výjimek.
Na takhle parádních základech se samozřejmě staví jedna radost a “The Necrotic Manifesto” z toho ohromně těží. Aborted hned v začátku nasadí kurevsky vysokou laťku a tu drží celých dvaačtyřicet minut, na které to deska dotáhla. To je sice na death metalovou nahrávku poměrně vydatná stopáž, ale Aborted jasně dokazují, že když se to umí, člověku to ani nepřijde a album vzápětí klidně otočí znovu. Ta muzika je totiž vedle již opěvované technické a kompoziční úrovně parádně pestrá a skladby s jedinou výjimkou v podobě závěrečně pětiapůlminutovky “Cenobites” se ani nepřibližují čtyřminutové metě. Tohle všechno pohromadě má za následek jediné – “The Necrotic Manifesto” nemá šanci začít nudit, a jakkoli je to nemilosrdný nátěr, ze kterého by si nejedna slabší povaha mohla odnést nepěkné trauma, funguje jak na ploše jednotlivých skladeb, tak v celé své délce, a to více než dobře.
Vytahovat na světlo konkrétní skladby se mi moc nechce. Je sice fakt, že některé se zaseknou do paměti snáze než jiné, ale skvělé jsou všechny a většina z nich obsahuje vyloženě excelentní momenty. Přesto mi to ale nedá a alespoň dvě jmenovat musím. První z nich je plnohodnotný otvírák “The Extirpation Agenda”, který mě nepřipraveného na věci budoucí při prvním setkání úplně rozebral a zatím se mu to daří opakovat. Druhým ambasadorem desky je pak již vzpomenutá “Cenobites”, která je nejen suverénně nejdelší, ale také nejmelodičtější a nejepičtější skladbou alba, a jejím prostřednictvím “The Necrotic Manifesto” luxusně graduje a finišuje. Opět ale zdůrazňuji, že si celé album udržuje konstantně vysokou kvalitu a žádná ze třinácti regulérních skladeb (intro “Six Feet of Foreplay” se mi do toho počítat nechce) nikterak nezaostává.
Myslím, že už nemá smysl to protahovat a nadále oddalovat jasný verdikt. Aborted nahráli zatraceně parádní fošnu, která je pro žánrovou konkurenci hozenou rukavicí, k jejímuž zvednutí bude zapotřebí velké smělosti. K absolutní extázi “The Necrotic Manifesto” sice pořád nepatrný kousíček chybí, ale čert to vem, protože už takhle je to naprosto vynikající zářez a já jsem hodně dlouho neslyšel death metalovou desku, která by mě takhle bavila. Pro příznivce žánru naprostá povinnost!
Další názory:
Jestli si někdo myslel, že Aborted už na své novince nebudou hrát ten svůj extrémní (brutal) death metalový náser, asi byl hodně bláhový, protože na pořádné zvěrstvo již tihle Belgičané mají skoro patent a na novince “The Necrotic Manifesto” tomu samozřejmě není jinak. Na minulé fošně “Global Flatline” kapela po dost nepovedeném “Strychnine.213” opětovně chytila vítr do plachet, přičemž na “The Necrotic Manifesto” se ve výborné kvalitě opět pokračuje. Na nejlepší fláky z diskografie Aborted (čímž mám na mysli především “Goremageddon: The Saw and the Carnage Done”) sice nejnovější nahrávka zdaleka nemá, ale když si vezmu poslední tři počiny (včetně novinky), vychází mi z toho “The Necrotic Manifesto” jako vítěz, protože mě osobně baví ještě o kousek víc než “Global Flatline”. Novou placku oproti jejímu předchůdci především nezabíjí délka, protože “Global Flatline” mě ke konci už docela nudilo, kdežto novinka se poslouchá úplně v pohodě celá. Jako vrcholy “The Necrotic Manifesto” bych osobně označil hitovou “Coffin Upon Coffin” (to vyřvávání názvu songu se okamžitě vryje do paměti), našlapanou “Sade & Libertine Lunacy” a trochu osvěžující “Cenobites”, jíž bych jen možná osobně zařadil o trochu dřív než na konec placky. Ale i tak se samozřejmě jedná o povedený nářez, z něhož by fandové Aborted rozhodně neměli být zklamáni… H.
Zamlouvat si recenzi s pocitem, že ona hodnocená deska bude balancovat na hranici poslouchatelnosti a na kapele nejspíš nenechám nit suchou, asi není ten nejchvályhodnější přístup, ovšem někdy se to takhle prostě sejde. Jednak nevím o nikom z redakce, kdo by zobal folk metal toho nejtuctovějšího kalibru, druhak si to někdo na recenzi vzít musí. Nakonec jsem si tedy o nové EP kapely slyšící na jméno Aktarum, řekl z neznámého důvodu sám. Jak jsem naznačil, nějakými vysokým očekáváními jsem rozhodně neoplýval, a i když by člověk neměl na prvotní dojem a s ním spojené předsudky dát, u Aktarum jsem tak nějak neměl na výběr.
Už jen obal (ten je ještě v rámci scény docela únosný) a název ve mně vzbuzoval špetku nedůvěry, a když jsem se podíval, jací to pánové za Aktarum stojí, tušil jsem na čem jsem. Ne, že bych čtveřici pánů s přezdívkami TrollAklass, TrollOur, Trolladal a Trollhammer upíral hráčské a skladatelské schopnosti, ale řeknu vám, o originalitu asi téhle skvadře moc nešlo. Snad každý, kdo se někdy setkal s folk metalem (většinou s tím pofidérních kvalit), musel zavadit o tuhle nesmírně populární “trollí popularitu”. Rozhodně nepopírám, že jsem se jedno období svezl na vlně komerčního folk metalu, ale trollové ve mně vždycky vzbuzovaly špetku nedůvěry. Ne, že bych se chtěl tomuto tradičnímu (i vzhledem k lidové tvorbě) tématu jakkoli vysmívat, nešťastné mi spíš přijde to kýčovité, hloupoučké podání, které tuny nových kapel každým dnem přinášejí. Tam, kde se třeba Finntroll (zvlášť s přibývajícími lety) nesnaží tvářit vážně a nebojí si udělat srandu ze sebe sama, tak u Aktarum nic podobného necítím. Zvlášť když jsem nahlédnul do diskografie Aktarum a spatřil počiny s naprosto tuctovými názvy “We Are the Trolls” a “Gang of Trolls”, říkal jsem si, že tohle nebude dobré. Nyní je tu novinka s názvem, pozor… “Game of Trolls”!
Teď k samotné muzice. Určitě se nedá říct, že bych hudebně čekal něco bůhvíjak originálního, ale i tak jsem aspoň doufal, že se v tvorbě Aktarum najde něco zajímavého, co by mě potěšilo a umožnilo mi si nahrávku v rámci možností užít. Nepovedlo se. Hned vám řeknu, že neoriginalita Aktarum vizuální stránky je velice blízko i samotné hudební složce. Představte si pompézní folk metal toho nejtuctovějšího kalibru, hromadu kláves, přidejte black metalové vokály a jste doma, lépe řečeno u “Game of Trolls”. Je to přesně případ desky, ze které nemusíte slyšet ani minutu a beztak vám je hned jasné, jak bude znít. Sice existuje spousta kapel, které nehrají zrovna objevnou hudbu, ale ve výsledku je to pořád parádní muzika. Bohužel, v případě Aktarum ani tohle neplatí. Je to spíš taková chudší verze kapel jako Ensiferum, Equilibrium nebo Finntroll, z nichž hlavně první dvě nejsou kapely, které bych měl potřebu sjíždět od rána do večera, nedejbože poslouchat jejich kopii.
Jak jinak, vše začíná rádoby epickým intrem, které je na nahrávce takovéhle sorty už něco jako povinnost než jako zpestření, jež má něco do sebe. Dost možná to u Aktarum vypadalo takhle: “Fajn, intro by bylo, co se má dělat teď?” Jasně, přeháním, ale tuhle tuctovost jsem prostě měl zapotřebí vyzdvihnout. Můžete namítat, že intro tu je prostě na otevření atmosféry, ale říkat už prvními tóny, “tady nic nového nečekejte, jsem jen další načančaná klávesová fiflena,” není asi to nejlepší.
Na obranu “Game of Trolls” tu je pořád jeden nepopiratelný fakt. Pokud se oprostíte od toho, co se dnes v hudbě snažíte nalézt a necháte “Game of Trolls” hrát jen na pozadí při práci, deska je to docela snesitelná. Párkrát si kopnete do rytmu, ale u toho to povětšinou skončí. Nějakých momentů, kdy by člověk pocítil kvalitativní změnu, moc není. Celé minialbum se točí kolem všudypřítomných kláves, které sice sem tam zaujmou chytlavou melodií, ale na druhou stranu to zní hrozně lacině, důkladným příkladem budiž začátek “Light Up the Torches”. Abych jen nehaněl, nakonec jsem si v té záplavě šedi našel i příjemnější úseky, jako je například zapojení sborů v “Enchanted Forest”, i když i v tomhle případě je to poctivý recyklát, tentokrát Ensiferum. Nakonec i titulní “Game of Trolls” není tak jalová, ale na šestiskladbovou desku jsou dvě lepší místa dost málo.
Žádné překvapení se tedy nekoná, “Game of Trolls” je zkrátka bída. Neříkám, že je to deska neposlouchatelná, ale doopravdy nejde o věc, ke které bych se s radostí vracel a netrpělivě vyhlížel jejího nástupce. Kapel jako Aktarum po světě běhá mraky a nevím, proč by se zrovna téhle partě povést prosadit se v už tak přehuštěné scéně, které dominuje jen pár vyvolených, ze kterých Aktarum nezakrytě čerpají. Čtyři s přimhouřením všech očí…
Další názory:
Možná, že na někoho to “trollování” funguje, ale já když něco takového vidím a navíc v takové míře, okamžitě si pomyslím něco o sračce – a od belgické chásky Aktarum jsem očekával přesně něco takového. Co dodat, chlapci vůbec nepřekvapili a jejich hudební produkce zní přesně tak, jak vypadá jejich prezentace – jako trendové klišé dost pochybných kvalit. Abych byl férový, musím přiznat, že jsem od “Game of Trolls” (že by “nenápadný” odkaz na populární “Game of Thrones”?) čekal ještě horší úroveň, než jakou to ve skutečnosti má, ve finále se to technicky vzato poslechnout i dá. Pořád to ale není nic jiného než podprůměrný ripoff kapel, které zmiňoval již kolega, především tedy Ensiferum, Equilibrium a Finntroll (fakt, že první dvě jmenované se mi zdají špatné samy o sobě, teď ponechám stranou). Jednoduše řečeno, pokud někdo řekne “folk metal” a vám se vybaví dřív Primordial než Korpiklaani, pak Aktarum obejděte hodně velkým obloukem. H.
