Archiv štítku: Between the Buried and Me

Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence

Between the Buried and Me - The Parallax II: Future Sequence
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.10.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Goodbye to Everything
02. Astral Body
03. Lay Your Ghost to Rest
04. Autumn
05. Extremophile Elite
06. Parallax
07. The Black Box
08. Telos
09. Bloom
10. Melting City
11. Silent Flight Parliament
12. Goodbye to Everything Reprise

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dokážou skloubit zdánlivě neskloubitelné a právě na tomto si postavili svoji kariéru. Řeč je o amerických inovátorech Between the Buried and Me, kteří si na letošní rok pro své fanoušky připravili pokračování tří skladbového EP “The Parallax: Hypersleep Dialogues”, které, i přes hubený tracklist, dostálo pověsti kapely a se stopáží na hranici půl hodinky nabídlo takové množství hudebních nápadů, že by z něj jiné kapely mohly čerpat i dvě alba. Očekávání byla opravdu vysoká, ale za to si můžou Between the Buried and Me sami, protože opusy jako “Alaska” či “Colors” nastartovaly poslední vlnu moderního progresivního metalu a z kapely, která se ještě před několika lety netajila (i když velice nešikovně, protože teď mám na mysli stupidní album předělávek “The Anatomy Of”) inspirací ve svých vzorech, se najednou stala jednou z nejzajímavějších a nejopěvovanějších seskupení v rámci progresivního metalu, ke kterému obdivně vzhlíží zástupy následovníků.

Záměrně mluvím o progresivním metalu v té obecnější rovině, protože zmapovat veškeré hudební postupy, které se (nejen) na novinkovém “The Parallax II: Future Sequence” mísí, je úkol skutečně složitý. Když budu mluvit ve škatulkách, tak si představte mix progresivního rocku, metalcoru, math metalu, technického death metalu, progresivního metalu až po špetku avantgardy, a to vše smícháno v hrnci takovým způsobem, že nemáte pocit jako ze snažení pejska a kočičky o dokonalý dort, ani předpokládané “gulášovité” zmatenosti. Z výše uvedeného by mělo být patrné, že hudba Between the Buried and Me není pro každého a rozhodně si vyžaduje kapku víc pozornosti než v případě seskupení, které, ač jsou žánrově spřízněné (mám teď na mysli třeba The Dillinger Escape Plan, Converge či Periphery), sází na jednodušší strukturu písní, agresivnější přístup a kratší stopáž. Oproti nim se Between the Buried and Me na posledních třech deskách našli v dlouhých, různými ekvilibristikami překypujících, do posledního detailu vypiplaných skladbách a v tomto trendu se v podstatě pokračuje i na albu aktuálním.

Přestože se snaží Between the Buried and Me neustále vyvíjet a posouvat, což by v rámci jejich žánrově nespoutanosti nemělo být zas tak těžké, tak už si vypracovali svůj typický rukopis, který si jen tak lehce nespletete. Sice již nemají v rámci žánru až tak výsadní postavení, jako tomu bylo před nějakými pěti, šesti lety, kdy jim vyšlo famózní “Colors”, ale není to tím, že by kvalita jejich počinů postupně uvadala. Jen se jejich úspěch stal vodítkem pro zástupy dalších a prostě se přiostřila konkurence. Bude to znít jako klišé, ale na druhém díle “Parallax” se pokračuje ve stylu, který započal první díl. Kapela zněla na předchozím EP soudržněji, na druhou stranu techničtěji a řekl bych, že v ostřejších momentech i o něco agresivněji než kdy v minulosti. Zvukově jsou názvem propojené počiny o třídu lepší, než na předešlých albech a byl jsem překvapený, že “Future Sequence” neprodukoval David Bottrill, jenž měl na starosti minulé EP, protože po zvukové stránce jsou si alba podobná jako noc a pozdní noc. Přechod od Victory Records pod Metal Blade se holt někde musel podepsat a je dobře, že to bylo právě v tomto ohledu. O technické zdatnosti jednotlivých členů bandy ze Severní Karolíny není třeba vůbec pochybovat, všichni jsou to mistři svých nástrojů a obecně bývá za nejslabší článek kapely považován zpěvák/klávesák Tommy Rogers, který možná nepatří do top třídy metalových řvounů/zpěváků, ale zase je nutno říct, že svým nasazením a hlavně díky komplexnosti hudby, kterou jeho vokál doplňuje, je tento drobný nedostatek možno velkoryse přehlédnout.

Pojďme se nyní pokusit nahlédnout pod pokličku “The Parallax II: Future Sequence”. Pokud se nepletu, tak je to až dvojice “Parallax” alb, na kterých se Between the Buried and Me rozhodli propojit skladby do jednoho konceptu. Příběh pojednává o dvojici mužů pojmenovaných Prospect I a Prospect II, z nichž každý žije na opačné straně vesmíru, přičemž společně sdílí jednu duši. Celkem zajímavý nápad, který dostane i díky mezihrám na “Future Sequence” rozměr obsáhlé vesmírné suity. Když už jsem u zmíněných intermezz, tak se přiznám, že ty získaly hlubší význam až při objevu koncepčního záměru alba, protože do té doby jsem pro ně neměl zas až tak velké pochopení. “Goodbye to Everything” je jedním z takových inter, přičemž toto se nese ve vodách uvolněné akustické odpočinkové hudby a při jeho poslechu jsem si vzpomněl na Devina Townsena a úvod jeho “Synchestra”. Plynule se přechází v ústřední singl s kytarou à la John PetrucciDream Theater, “Astral Body”, ke kterému vznikl celkem pěkný videoklip. Jedná se o kratší skladbu, která spíše připravuje půdu pro následující “Lay Your Ghost to Rest”, což už je typická píseň, na kterou jsme všichni zvyklí. Dlouhá stopáž a postupně se přechází od motivů technického metalu s brutálním riffováním a growlingem přes progresivně rockovou část s troškou samplů. Velkou radost mi udělala odlehčená jazzová pasáž z poloviny sedmé minuty. Sci-fi insrumentálka “Autumn” na chvilku zpomalí, ale “Extremophile Elite” odstartuje klávesový motiv, který v zápětí přenechá svou pozici jedné z nejtvrdších pasáží celé novinkové kolekce. Druhá půlka skladby opět trošku zvolní a místy jsem měl pocit, že slyším starší Dream Theater, až jsem se začínal obávat, že forma zvítězila nad obsahem a Between the Buried and Me neodhadli míru, do které jsou technické finesy ještě ve prospěch celku a kdy začínají smrdět samoúčelným machrováním, tady je to sice na hraně, ale ještě se to dá skousnout.

Dvojice krátkých písní “Parallax” a “The Black Box” jsou vlastně jedno intro roztržené na dvě poloviny. Postupně se vyvíjí a směřují k brutální jízdě “Telos”, která začíná jako maniakální nářez, jenž po pár minutách přerušen jazz-rockovou pasáží, která se ke konci opět nenuceně zvrhne v death metalové běsnění. Bizardní “Bloom”, na jejíchž avantgardních momentech se snad musel podílet šílenec Mike Patton, je příjemným zpestřením druhé poloviny desky, na které jsem se po několika posleších vyloženě těšil. “Melting City” a “Silent Flight Parliament” opět strhnou kormidlo do míst, kde se Between the Buried and Me cítí nejjistěji. Obě mají dost silných motivů, aby se člověk při jejich dohromady 25 minutové stopáži nezačal nudit. Prvně jmenovaná mne zaujala chytlavým rockovým refrénem a nabroušenými momenty, ve kterých Tommy předvedl snad to nejlepší ze svého tvrdšího hlasového fondu. Třešničkou na dortu je sólo na flétnu ve čtvrté minutě. “Silent Flight Parliament” je komplexní čtvrthodinová suita, která nemá slabšího momentu, pomalejším riffováním počínaje až po rockovou část ve stylu starších Yes. Závěrečné instrumentální outro “Goodbye to Everything Reprise” (jak už název napovídá), rozvádí motiv úvodní skladby a tlumí dozvuky předchozího velkolepého finále. Tak, 72 minut je za námi a ani to nebolelo.

Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Parádní deska, která dostála své pozice jednoho z nejočekávanějších počinů letošního roku v oblasti progresivního metalu a v mém osobním žebříčku roku 2012 je “The Parallax II: Future Sequence” hodně vysoko, ne-li na příčce úplně nejvyšší. Nenapadá mě jediná výtka a čert to vem, že novinka není tak překvapivá, jako bylo svého času “Colors”, já jsem nadmíru spokojený. Netřeba dalších slov. Tohle je zapotřebí slyšet na vlastní uši.


Redakční eintopf #42 – říjen 2012

Black Country Communion - Afterglow
Nejočekávanější alba měsíce:
Black Country Communion – Afterglow
Ill Niño – Epidemia


H.:
Shining – Redefining Darkness
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Wintersun – Time I
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Black Country Communion – Afterglow
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Ill Niño – Epidemia
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Index očekávání: 8/10

Budeme-li brát náš malý eintopf jako jakousi předzvěst toho, jaký říjen co do vydávaných alb bude (což je sice poněkud nadnesené, ale hlavně to neříkejte nahlas, protože byste nám zkazili iluze), pak to vypadá, že půjde o vskutku výživný měsíc, jelikož všichni redaktoři neváhali vytasit pěkně velké cifry, značící pěkně velká očekávání. O první místo se tentokrát podělila hard rocková superkapela Black Country Communion a Američané Ill Niño, kteří s oblibou míchají alternativní metal a latinské rytmy. Jen o bod za nimi se pak umístila další zámořská záležitost, progresivní Between the Buried and Me. Evropě tentokrát fandí pouze dva redaktoři a oba si vybrali na severu – šílence Shining ze Švédska, resp. sousedy Wintersun z Finska.

H.

H.:

Potom, co jsem zjistil, že “Révisionnisme” od francouzských úchylů The CNK nebude klasická řadovka, ale pouze album předělávek, malinko se má volba do eintopfu zkomplikovala, ale jak jsem si záhy uvědomil, zase ne o tolik. Ono se totiž přímo nabízelo najít útočiště u dalších excentriků, švédských black metalistů Shining, do jejichž nevšední tvorby jsem se v poslední týdnech opětovně docela zažral. Sice ani v nejmenším nepředpokládám, že by v případě novinky “Redefining Darkness” překonali své nejpamětihodnější opusy, za které považuji depresivní “III – Angst, självdestruktivitetens emissarie” a skličující monument “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”, nic to však nemění na tom, že jsem zcela přesvědčen, že celkově osmá deska nic nezmění na faktu, že Shining ještě nikdy nenahráli slabou věc. Ačkoliv se zdá, že bude “Redefining Darkness” v rámci tvorby Shining bořit tradice díky opuštění číslování každého alba, a ačkoliv má Niklas Kvarforth opět velice silácké řeči o nejlepší desce vůbec, osobně nějak radikální odklon neočekávám. Ale na druhou stranu, pokud dostanu další album, které se “jen” ponese v duchu “VI – Klagopsalmer” a “VII: Född förlorare”, budu stále spokojen, protože to, co je u Shining standardem, je v širším měřítku velmi působivá a do jisté míry i netradiční muzika.

Ježura

Ježura:

Abych pravdu řekl, snad nepamatuji, že by některý z uplynulých měsíců nabízel tolik nových desek, které by jitřily moji zvědavost. Říjen 2012 však staví na startovní čáru hned osm novinek, které si rozhodně nenechám ujít a mezi kterými se favorit vybírá jen velmi obtížně. Když si ale odmyslím Varg a Cradle of Filth, kde jsem spíš než co jiného zvědavý, jak moc špatně to zase dopadne, a diskvalifikuji rovněž desky, kvůli kterým asi frontu před obchodem stát nebudu, zbude mi dvojice alb od Anaal Nathrakh a Wintersun. A i když se na obě desky těším prakticky stejně, nakonec musím dát přednost Wintersun a prvnímu dílu “Time”, protože dobře známé okolnosti jeho vzniku jej už tak nějak předurčují k vítězství v téhle disciplíně. Osobně doufám, že se Jari Mäenpää opravdu vytáhne a plně tak ospravedlní neuvěřitelných osm let dlouhé čekání…

Kaša

Kaša:

Svá říjnová očekávání vkládám hned do několika počinů. “Monster” legendárních Kiss, “The Parallax II: Future Sequence” z pera Between the Buried and Me, první díl ambiciózního dvojalba “House of Gold and Bones” Stone Sour či “Lights Out” retrorockerů Graveyard se však tentokrát musely sklonit před “Afterglow”, čili třetím albem blues rockové superkapely Black Country Communion. Obecně neoblíbený příznak superkapela mi k žádné současné bandě na rockové mapě nesedí líp. Důvod je jasný – spojení nezaměnitelného bluesového vokálu Glenna Hughese a kytary Joe Bonamassy spolu s bicími Jasona Bonhama a klávesovým uměním Dereka Sheriniana dopadlo na obou dosavadních albech parádně a nevěřím tomu, že v případě třetího studiového počinu se něco změní. V mém osobním kalendáři představuje “Afterglow” jedno z nejočekávanějších rockových alb letošního roku.

nK_!

nK_!:

V říjnu se konečně dočkám nějaké pořádné hudby také já. Na nové Ill Niño se těším jako moucha na drobek a doufám, že avizovaný “návrat ke kořenům” nebyl pouhým tlacháním ve tmě. Poslední řadovka “Dead New World”, která vyšla před dvěma lety, nebyla v žádném případě špatná, ale oproti ranné tvorbě Ill Niño jí chybělo větší propojení anglických textů s těmi španělskými, a zdálo se mi, že i na perkusích by se dalo o něco více zamakat. Nový materiál by měl spolehlivě zaujmout jak pravověrné, tak i nové fanoušky a já se modlím ke všem hispánským bohům, aby “Epidemia” stála více než za pár poslechů.

Zajus

Zajus:

Zatímco září bylo zejména ve znamení progresivního rocku, říjen pro mě bude měsícem mnohem metalovějším. Jedna z výjimek vyjde hned první den v měsíci. Jde o album “2nd Law” Britů Muse. Ačkoliv nejsem nijak zvlášť oddaný fanoušek této jinak zajímavé kapely, nemůžu jim upřít jisté kvality a jejich novinku budu tedy poslouchat velmi pozorně. Dva z mých největších favoritů vydají své desky shodně 9. října. Prvotně jde o Converge, jejichž tři roky staré album “Axe to Fall” byla setsakramentsky razantní rána do hlavy. Od novinky “All We Love We Leave Behind” neočekávám nic menšího. A v druhé řadě jsou tu Between the Buried and Me, kteří si již dlouho užívají zaslouženou pozici v mém osobním “top ten”. Ačkoliv mám dojem, že svůj vrchol prožili již v roce 2007 s albem “Colors”, rozhodně nemohu mluvit o nějakém razantním sešupu. Between the Buried and Me stále tvoří hudbu nad úrovní naprosté většiny ostatních kapel, a právě proto jsou mojí volbou pro měsíc říjen. Za zmínku pak stojí ještě novinka War from a Harlots Mouth, o kterých jsem slyšel samou chválu a s albem “Voyeur” si to hodlám ověřit na vlastní uši, a další sebevražedná jízda švédských Shining.


Redakční eintopf #32.4 – speciál 2011 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2011:
1. Haken – Visions
2. Machine Head – Unto the Locust
3. Septicflesh – The Great Mass
4. Leprous – Bilateral
5. Vektor – Outer Isolation

CZ/SVK deska roku:
1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
2. Törr – Tempus fugit

Neřadový počin roku:
Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues

Koncert roku:

Videoklip roku:
Steven Wilson – Track One

Potěšení roku:
množství zvratů na metalové scéně

Zklamání roku:
Trivium – In Waves

Top5 2011:

1. Haken – Visions
Popravdě řečeno nevím, jak začít. “Visions” je fantastické album, které mi při každém poslechu vyráží dech. Druhé album Angličanů Haken kombinuje neskutečné množství vlivů, různorodých nálad, momentů naprostého klidu, ale i technického běsnění a šílenství nástrojů. Vše je však spojeno zručností hodnou mistrů. Album provází příběh o chlapci, kterému se zdá o vlastní smrti, kterou považuje za vizi budoucnosti, a oddá svůj život jedinému úkolu – najít svého budoucího vraha. Nechci tu donekonečna omílat, jak skvělé “Visions” je, nemůžu se však nezmínit o poslední skladbě alba. Tento třiadvacetiminutový epos, který uzavírá celý příběh, je jednou z nejlepších písní, jež jsem kdy slyšel. Od epického nástupu po smyčcový závěr je tahle kompozice ukázkou naprosté geniality. A takové je vlastně celé album. Geniální.

2. Machine Head – Unto the Locust
Po “The Blackening” se Machine Head stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Od nástupce jsem tak čekal mnoho a ani jsem vlastně nedoufal, že by se má očekávání mohla naplnit. Dodnes se však vzpamatovávám z toho, jak dobré “Unto the Locust” vlastně je. Machine Head na něm vychytali poslední nedostatky a stvořili tak nejlepší album své kariéry. Rob Flynn před nahráváním alba bral lekce zpěvu a jeho vokál je tak silnější než kdy dřív. Zůstala fantastická kytarová sóla a snad ještě lépe než minule znějí bicí, které nahrávku doslova tlačí dopředu. “The Blackening” mělo jistě pár slabších momentů, čemuž se Machine Head tentokrát vyhnuli zkrácením stopáže o více než deset minut. Albu neuškodila ani větší přístupnost materiálu – baví mě od prvního poslechu a nemyslím si, že by někdy mohlo přestat. Dlouho jsem si byl jistý, že “Unto the Locust” bude mojí nejoblíbenější deskou roku. Dokud jsem neslyšel Haken.

3. Septicflesh – The Great Mass
Rok 2011 přinesl na poli symfonického death metalu hned dvě skvělá alba. Prvním z nich je “Agony” od Fleshgod Apocalypse, o druhém právě čtete. O skloubení orchestru s extrémním metalem se snaží mnoho hudebníků, málokdo to však dokáže udělat tak nápaditě a přirozeně jako tito Řekové. Septicflesh stvořili opravdovou bestii. Orchestrální pasáže jsou monumentální, a že obstojí samy o sobě kapela dokázala, když je vydala jako samostatný disk. Co činí tuto nahrávku jedinečnou, je však jejich bezchybné spojení s metalovým základem. “The Great Mass” zní jako exkurze do pekla, při níž vidíte věci, které vás děsí. Zároveň vám však uhranou svou tajemnou krásou, od které nelze odvrátit zrak. Vše doprovází mocný Sethův vokál, jenž jako by vycházel z úst samotného Satana. Nemá cenu zbytečně album chválit, tohle je nutné slyšet.

Leprous - Bilateral

4. Leprous – Bilateral
Leprous jsem před poslechem “Bilateral” nikdy neslyšel a o to větší dojem na mě album udělalo. Pětice hudebníků z Norska hraje metal tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Prvních několik poslechů jednoduše člověk nechápe, jak s tímhle může někdo přijít. V žádném případě nechci tvrdit, že Leprous hrají neposlouchatelnou avantgardu či se snaží odlišit za každou cenu. “Bilateral” je plné invenční hudby, která ovšem zní známě a povědomě, a o to lépe se jí posluchač přizpůsobuje. Většina alba se odehrává ve středních tempech, z nichž ovšem pořádá výjezdy bubeník Tobias Andersen a občas tak zní, jako by hrál úplně jinou píseň než zbytek kapely. Jenže to jednoduše funguje. Vokalista Einar Solberg je pro mě letos hrdinou na poli zpěvu, jeho vokál zní stejně unikátně jako vše s Leprous spojené. Vrchol “Bilateral” nastává v polovině alba. Nejdříve s baladou “Mb. Indifferentia”, která v druhé polovině vygraduje do refrénu, při němž musí každá živá bytost uronit slzu (nebo alespoň kroupu). Hned následující “Waste of Air” staví v podstatě na stejném schématu, jenže v úplně jiném tempu, s mnohem větší intenzitou a opět skvělou gradací. A takto bych vlastně mohl pokračovat o všech písních.

5. Vektor – Outer Isolation
Není tomu tak dlouho, co jsem se na stránkách Sicmaggot rozplýval nad kvalitami “Outer Isolation” v samostatné recenzi. Myslím, že se nemá cenu po tak krátké době opakovat. Vektor nahráli skvělé album, na kterém jsem nalezl vše, co jsem si zamiloval již na “Black Future”. Ultratechnické pasáže plné sól, hutná zásoba riffů, ale i progresivní, klidnější pasáže. To vše v dokonalém zvukovém provedení s kytarami řezavějšími ještě více než kdy dřív. Takhle si představuji budoucnost thrash metalu.

CZ/SVK deska roku:

1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
Atari Terror
připravili svou novinku v naprosté tichosti a nebýt čiré náhody, nejspíš bych o ní dodnes vůbec nevěděl. Kapelu v pauze mezi alby opustil zpěvák LU2 a na jeho místo nastoupil Broňa známý ze Satisfucktion. Po poslechu “Part 3: Final Warning” musím uznat, že je to změna správným směrem. Broňa je skvělý vokalista a ve spojení s křiklounem Kurzem zní ještě lépe než ve své domovské kapele. Oproti předchozímu počinu kapela citelně přitvrdila, a tak není nouze ani o pasáže, které by člověk čekal spíše na death metalové desce. Nemohli si však odpustit trochu humoru, a tak se dočkáme skočné “Dance Machine” či několika opravdu vysoko zpívaných vokálů. Celkově mě Atari Terror svým albem překvapili. Jde o opravdu silný materiál, který by obstál i v souboji se zahraniční konkurencí.

Törr - Tempus fugit

2. Törr – Tempus fugit
Törr
jsou v českém thrash metalu legendou. Jsou kapelou s bohatou historií plnou kvalitních desek. Jsou kapelou, kterou mám rád, i když hraje stále to samé. Ale ze všeho nejvíc jsou kapelou, která pravidelně píše ty nejhorší texty, které jsem kdy slyšel. Proč to zmiňuji hned na úvod odstavce, který má naopak kapelu velebit, jelikož jí umisťuje na druhé místo v žebříčku mých nejoblíbenějších českých alb za rok 2011? Protože je to přesně ta první myšlenka, která mě napadla hned po spuštění alba. Na “Tempus fugit” tuto nelichotivou cenu získává hned první skladba “Až mě všichni naserou”. Vše ostatní je však v nejlepším pořádku a člověk by ani nepoznal, že v sestavě chybí dlouholetý basák Vlasta Henych. Album odsýpá a já chválím i nápad umístit na druhou stopu skvělou baladu “Básníci doby”. Za vrchol považuji chytlavou “To smrt jsem já”, která však nevyčnívá nijak výrazně nad ostatní solidní skladby. Nebývá tak než Törr pogratulovat k další kvalitní nahrávce.

Neřadový počin roku:

Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues
Between the Buried and Me
patří do velmi malé množiny kapel, které jednoduše nemůžou vydat špatnou desku. A to mi potvrdili svým aktuálním EP “The Paralax: Hypersleep Dialogues”. Kapela zde opět experimentuje s propojením progresivního rocku s přímočarým death metalem a opět vítězí. Oproti předchozím albům jsou zde metalové elementy intenzivnější a činí tak desku hůře přístupnou, což je asi jediný zápor, který se mi podařilo najít. Po proniknutí oné povrchové vrstvy zmatku však na EP naleznete tři výtečné skladby, které snesou srovnání s jakýmkoliv z mistrovských děl, jež kapela vydala v minulosti.

Koncert roku:

Je smutným faktem, že zde s největším možným zpytováním svědomí musím přiznat následující věc: na žádném koncertě jsem letos nebyl. A to jen v Praze vystoupilo několik z mých nejoblíbenějších kapel. Ostuda.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Track One
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Nebudu se snažit o potvrzení či vyvrácení této fráze, místo toho však uvedu jeden důkaz o tom, že (alespoň někdy) platí. Spolupráce Stevena Wilsona a Lasse Hoila letos přinesla hned několik videoklipů, za nejlepší však považuji ten nejjednodušší. Videoklip prý vznikl s pomocí jediné světlice, která autorovi zbyla z natáčení videa k písni “Harmony Korine”Wilsonova staršího alba. Přidejte silné protisvětlo z jediného reflektoru, vítr, záblesky a Wilsona s kytarou, sedícího bokem ke kameře, a máte silný zážitek.

Potěšení roku:

množství zvratů na metalové scéně
Rok 2011 byl velmi silný co do počtu kapel, jež si troufly výrazně změnit své hudební směřování, či alespoň vydat netradiční desku. A to i za cenu hrozící ztráty fanoušků. Kapely hrající třicet let to samé jen proto, že se to fanouškům líbí, jsou podle mě zbabělci a jejich tvorba nemá nic společného s uměním. Mám rád originalitu, i přestože občas může vést do slepých uliček. Jmenovitě mě tak potěšily kapely Opeth, Metallica, KoRn, Morbid Angel a Queensrÿche. Jen tak dál.

Zklamání roku:

Trivium – In Waves
Do novinky Trivium jsem vkládal velké naděje, leč marně. Kapela, kterou mnozí považují za novou Metallicu, vydala po skvělém “Shogun” mnohem přímočařejší, ale také mnohem nudnější a jednodušší album. Navíc mi ani po mnoha posleších (a že byl mnohdy problém album doposlouchat do konce) nezůstalo v hlavě víc než pouhý refrén titulní skladby. Snad své chyby kapela příštím albem napraví.