Archiv štítku: BGR

Bulharsko

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Země: USA / Bulharsko
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead: Bloodline

Režie: Hèctor Hernández Vicens
Hrají: Sophie Skelton, Johnathon Schaech, Marcus Vanco

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

V průběhu celého povídání o legendární zombie sérii „…of the (Living) Dead“ již mnohokrát padlo, že Romerovy klasiky si na nezájem ze strany nových verzí stěžovat skutečně nemohou. První „Noc oživlých mrtvol“ má těch remaků mnohem víc, než by bylo zdrávo, poněvadž Romero kdysi zapomněl dát do titulků copyright, tudíž si předělávku může natočit kdokoliv. Nějaký přísnější metr ovšem snesla jen ta první z roku 1990 od Toma Saviniho. „Úsvit mrtvých“ se svého remaku dočkal v roce 2004 a šlo o vcelku povedenou záležitost, která se na zombie žánr dokázala podívat z moderního hlediska, aniž by si s odkazem původního majstrštyku vytírala svou hnilobnou prdel.

Naproti tomu závěrečná část originální Romerovy trilogie v tomhle ohledu příliš štěstí nemá. Až donedávna byl jediným remakem brak z roku 2008, který s původním snímkem neměl společného zhola nic a pouze parazitoval na slavném jméně. V lednu 2018 se ovšem objevil druhý remake s mírně vylepšeným názvem „Day of the Dead: Bloodline“, jenž se snaží se své předlohy držet o něco víc, aby se skutečně dalo mluvit o inspiraci, ale zároveň si jde v určitých ohledech svou cestou, aby se nedalo mluvit o vykrádání…

…a přesto ani po „Day of the Dead: Bloodline“ nelze tvrdit, že by se už „Den mrtvých“ dočkal důstojného remaku. „Bloodline“ sice zachovává základní motiv malé komunity lidí uzavřených v podzemním komplexu, kde se stran řešení situace střetává pohled vojenský a vědecký. Namísto původní šťavnaté atmosféry, skvělých dialogů a uvěřitelně napsaných i zahraných charakterů tu však máme jen lacinou béčkovou naháněčku se spoustou kravin…

Jisté podezření vzbuzuje už jenom bulharská koprodukce. Jakmile se něco točí v Bulharsku v místní koprodukci, smrdí to filmovým shitem. Člověk k tomu nechce přistupovat s despektem, ale výsledná podoba „Day of the Dead: Bloodline“ to nakonec bezezbytku potvrdí. Snímek je přehlídkou tuposti a směšných replik, které jsou pronášeny s tak vážnou tváří, až je divákovi trapně za ty herce. Nezapomeňte na hromadu klišé, nelogičností a samozřejmě to musí skončit tím absolutně nejimbecilnějším koncem (rozuměj happy endem), jaký se jen nabízel. No fuj.

Že se postavy v hororových filmech nechovají zrovna dvakrát rozumně, to není nic nového. Kdyby postavy v hororech aspoň trochu přemýšlely, pak by počet obětí výrazně klesnul a nebylo by se na co koukat. V některých případech je ovšem debilita tak zarážející, až to prostě nejde přejít, a „Day of the Dead: Bloodline“ k takovým patří. V podstatě všichni jsou tu vymatlaní, jak zákon káže, a ze všech nejvíc snad hlavní hrdinka. V podstatě při čemkoliv, co doktorka udělá, přijde někdo o kejhák a vesměs nikoho to nijak zásadně nesere. Jeden příklad za všechny: při výletu ven za léky do školy, na kterou chodila, se beze slova oddělí od ostatních, aby si šla do svého kanclu posbírat rodinné fotky, a když se pro ni zbytek vrací, jeden voják to samozřejmě odnese. Zato poručík, jenž má základnu na starosti, je tu líčen jako vylízaný zelený mozek, když jí nechce povolit, aby si v základně držela na hraní živého zombíka. Poručíkův brácha ji navíc ve všem podporuje, panč mu hučí v kládě a rád by se zavrtal do jejích doktorských spoďárků. Aspoň že ta herečka je docela hezká, jinak by se to fakt nedalo snést.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

V originále hrál zásadní roli učenlivý zombík Bub, jehož obdoba je i zde pod jménem Max. Což je magor, který se ještě zaživa pokusil výše zmíněnou doktorku znásilnit. Narazí na něj samozřejmě při výše zmiňovaném výletu do školy. Max je ovšem tak zkurveně geniální, že by se z toho jeden posral. Přilepí se jim na podvozek auta a nechá se propašovat do základny, schovává se po ventilačních šachtách (hlavně originálně, pičo!), nechybí mu základy taktiky, když je chycen, dokáže si šlohnout klíče a schovat je do kapsy, dokonce si, ty vole, vezme i rukojmí (!), aby se dostal ke své vysněné doktorce, již miluje i po smrti a zřejmě by jí tam furt rád nacpal svou nekrotickou kládu. Jo, a aby toho nebylo málo, tak zvládne dokonce i mluvit! Film to nakrásně vysvětlí tím, že z něj přežilo něco z člověka (proč zrovna u něj a u nikoho jiného ne, to už se nedozvíme)…

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Na filmu si cením alespoň toho, že se nebojí gore. Kdyby to ještě bylo neškodné i v tomhle ohledu, tak už by se jednalo o fakt velký trapas. Akorát bych teda mohl prudit, že krvavé spršky stříkají do naprosto nepřirozených výšek a v nereálných objemech (což nevadí u záměrného béčka s nadhledem, ale vadí u filmu, jenž se tváří seriózně), a že jakmile dojde na jakoukoliv zombie-žranici, kamera chytí epileptický záchvat, takže ve finále tam toho moc není vidět. Ale oukej. Mnohem víc mě sraly některé vysoce nepovedené digitální triky, které jsou… hm… hodné bulharské koprodukce.

„Day of the Dead: Bloodline“ je určitě lepší než „Zombies: Den-D přichází“ z roku 2008, ale to jen kvůli tomu, že první remake „Dne mrtvých“ byl naprostý blábol a hůř už to moc nešlo. Tohle srovnání tedy neříká zhola nic. Nový remake je totiž slabý podprůměrný film, který se s originálem nemůže srovnávat ani v nejmenším.


Eufobia – Eufobia

Eufobia – Eufobia

Země: Bulharsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: Wizard Ltd.

Tracklist:
01. Graveyard
02. Hater
03. Liquid of Creation
04. Devotion
05. Fat Sack of Shit
06. Unspoken
07. Lust
08. Scarecrow
09. Cyber Pervert
10. Tears of Defloration

Hrací doba: 30:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Wizard Ltd.

Abych pravdu řekl, tak o bulharské metalové scéně toho vím dost málo. Vlastně spíš úplně nic než alespoň to málo. Téhle končině dle mého názoru opravdu výrazný vývozní artikl na poli tvrdě kytarové hudby chybí a možná i díky tomu jsem o tuto zemi nejevil prakticky žádný zájem. A pokud mě paměť nešálí, tak deathmetalová čtveřice Eufobia je vůbec první bulharskou skupinou, kterou jsem kdy cíleně poslouchal.

To jen tak na okraj samozřejmě. Vím, že je vám moje zeměpisně-hudební neznalost úplně volná, nicméně tím mířím ke skutečnosti, že Eufobia nemá svou cestu vyšlapanou známějšími kolegy krajánky. Nedá se totiž říct, že by po bulharské metalové scéně byl takový ten automatický zájem jako po blackových kapelách z Norska či melo-deathových ze Švédska. Svoji aktuální pozici si museli dobýt sami vlastní pílí, což je mi docela sympatické. Co mě při prohlížení bookletu překvapilo, je informace, že na vydání se podílelo bulharské ministerstvo kultury. O přesné formě jeho angažovanosti jsem se toho na internetu příliš nedozvěděl, nicméně je to věc, s níž se člověk v takto okrajovém zájmu nesetkává zrovna často. Ale pojďme už přímo k věci.

Vznik Eufobia se datuje k roku 2003, kdy se v Sofii sešla trojice nadšenců deathmetalové hudby a v personálním obsazení čítající basáka Steffa, bicmena Blaga a kytaristu Nikiho začala drtit své nástroje. První roky svého fungování Eufobia nijak nehýřili studiovou aktivitou, takže na na debut „Insemination“ se čekalo až do roku 2010, ovšem hned záhy v roce 2011 přispěchali borci, v té době už posílení o druhého kytaristu Ivana, s dvojkou jménem „Cup of Mud“. Nutno říct, že prvně tři jmenovaní zakládající členové se dělí rovněž o vokální povinnosti, což činí z Eufobia skupinu, která si může dovolit přeci jen trochu více variability než klasičtí zástupci místy stereotypních rubanic.

Tím se dostáváme k hudební náplni „Eufobia“, protože není death metal jako death metal. Bulharská čtveřice se zhlédla v barvitější formě, čemuž napomáhá jak variabilita vokálů, kdy se borci neštítí ani melodických nápěvů, tak zapojení melodických kytarových vyhrávek a na druhou stranu i moderních groovy odsekávaných riffů s přesahem do crossover thrashe. Možná to vypadá jako pěkná slátanina, ale i přes výtky, o nichž ještě bude řeč, to dohromady místy dobře funguje. Díky oné rozmanitosti je jasné, že pro úplné staromilce „Eufobia“ není. Naopak si dokážu představit, že s jistou dávkou rezervy by se v této partě našli příznivci Cynic. Chybí zde sice ten těžce progresivní háv, jazzové momenty a instrumentální kejkle, ale stylovou nespoutaností a snahou dělat věci jinak tam ty paralely se slavnějšími kolegy jsou.

A bohužel ona barvitost je zároveň nejslabší stránkou nahrávky. Eufobii se totiž nedaří hlouběji mě zaujmout jak tou čistě deathmetalovou podstatou věci, tak ani zmíněnými prvky, jimiž se snaží svou tvorbu odlišit. Deathmetalové momenty nejsou hudebně samy o sobě špatné. Nahrávka v tvrdších chvílích dobře odsýpá a má drajv, ovšem growling, který je v těchto pasážích ke slyšení, není zrovna z těch nejlepších. Netuším, kdo z trojice vokalistů za takto tuctovým projevem stojí, ale mnohem více mi sedí výše položený řev, na nějž se občas taky dostane řada. Úplným krokem vedle jak pak pasování zpěvnějších poloh do takřka groove/thrashových momentů, které se dohromady tak nějak zvláště bijí a spíš než aby jedno doplňovalo druhé, tak přemýšlíte, proč se tohle děje tak a tohle zase onak.

Nepopírám, že „Eufobia“ má své světlé momenty a není jich zrovna málo. Instrumentální stránka řady písní je v pohodě a líbí se mi zvuk s bublající baskytarou. Ten nemá chybu. Z jednotlivých skladeb vyniká nad rámec celku povedená deathmetalová hitovka „Hater“, melodickými kytarami protkané „Liquid of Creation“ a „Unspoken“ či předposlední „Cyber Pervert“. Ta představuje moderně laděnou odnož tvorby Eufobie. Nedá se paušálně říct, že by mi voněla ta nebo zase ona tvář skupiny, ale sám sebe jsem mnohokrát přistihl si spokojeně poklepávat do rytmu ostřejších písní typu „Cyber Pervert“ nebo „Hater“, které se mi líbí nejvíce. Bohužel se ale dostane i na slabší momenty. Ty jsou sráženy zejména vokální prací a patří sem úvodní průměr jménem „Graveyard“ nebo crossoverová nuda „Devotion“.

Přestože má „Eufobia“ své mouchy, díky nimž nemůžu třetí počin této bulharské party bez výhrad přijmout mezi povedené, tak se poslouchat dá. Stopáž se zastavila na uspokojivé půlhodince, takže celek nezačne před koncem vyloženě nudit, ale mám z něj dojem přepláceného dortu, kdy se sahalo po všech možných ingrediencích, které dohromady nechutnají zrovna lahodně. Je to škoda, protože po poslechu krátkých ukázek jsem se docela těšil, nicméně z výsledku jsem zklamaný.


Matubes – The Return of Black Metal

Matubes - The Return of Black Metal
Země: Bulharsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.9.2015
Label: Distributor of Pain

Hrací doba: 11:11

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

„Návrat black metalu“ – asi jen těžko byste vymýšleli víc hrdý název pro black metalovou nahrávku. Nejedná se však o první takový případ. Vzpomínám si, že přesně touhle rétorikou svého času propagovali třeba i Watain své album „Lawless Darkness“. Když ale nic jiného, u nich se dá alespoň říct, že něco za sebou mají a že jejich jméno má nějaký respekt. Co když si ale „The Return of Black Metal“ zvolí za název svého debutového EP bezejmenná začínající kapela z Bulharska?

Klidně si to přečtěte ještě jednou, vážně to nebyl vtip. Matubes je začínající bulharská smečka, jejíž členové dle dostupných zdrojů nikde nehráli. Pojmenovat nahrávku „The Return of Black Metal“ je o držku vždycky, i u zavedených formací, ale v takovéhle konstelaci je to vůbec troufalost, již lze obhájit skutečně jen špičkovým materiálem. A můžete spát v klidu – takový Matubes rozhodně nenabízejí.

Popravdě řečeno, jestli má onen proklamovaný návrat black metalu znít právě takhle, tak se ten black metal ani vracet nemusel. Matubes hrají naprosto standardní a nijak zvlášť kulervoucí, natožpak třeba objevnou hoblovačku. Jednoduše řečeno – klišovitý zlo black metal rychlejšího střihu bez nějakých výraznějších nápadů. První dvě písničky „War Song“ a „Left Hand Path“ jsou regulérně nudné a nenabízejí zhola nic, kvůli čemu by bylo nutné věnovat Matubes nějakou pozornost. Finální „Drink the Poison Blood“ je na tom úplně stejně, ale když nic jiného, alespoň se ve svém závěru pokusí o malé osvěžení za pomoci klenutého čistého zpěvu. Ve finále to taky není žádný extra trhák, ale je to dost na to, aby šlo o suverénně nejzajímavější moment „The Return of Black Metal“. Je ale ta jedna minuta dost na to, aby bylo nutné věnovat EP pozornost? Jednoznačně ne…

„The Return of Black Metal“ není vyslovená píčovina a jednou, dvakrát se to dá poslechnout bez újmy na zdraví, ale vůbec nic vám to nepředá, jen si to tak prosviští kolem a nic z toho, což ve výsledku znamená nudu. Je to prostě tuze obyčejná a neoriginální záležitost, jakých tu už byly mraky. Tuším, že něčemu takovému se v odborných kruzích říká průměr – a přesně takové „The Return of Black Metal“ je. Nemastný neslaný a šedivý průměr, s nímž nemá cenu ztrácet čas…


Fecal Body Incorporated – Pathogenesis / Origin of the Grinding Flesh

Fecal Body Incorporated - Pathogenesis / Origin of the Grinding Flesh
Země: Bulharsko
Žánr: goregrind
Datum vydání: 12.11.2013
Label: Bizarre Leprous Productions

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Productions

Co si budeme povídat, od goregrindu člověk tak nějak obecně očekává chlíváckou muziku… a obzvlášť velké prasárny lze čekat, když se jedná o záležitosti ze zemí jako Rusko, Ukrajina, Mexiko… anebo Bulharsko. Fecal Body Incorporated, kteří pocházejí právě z posledního jmenovaného státu, tuto teorii jenom potvrzují, protože goregrind v jejich podání je muzika pro otrlé jedince (i když… to vlastně v podstatě každý goregrind). Sice podobná hudba jen málokdy bývá něčím jiným než extrémním brutálním výplachem, ale jak už se na mnoha příkladech ukázalo, i tak to může být po čertech zábavná věcička (pokud to tedy člověk bere trošku s nadhledem)… jenže ne vždy se tak úplně poštěstí, což je pro mě bohužel zrovna tento případ.

Fošna “Pathogenesis” původně vyšla již v roce 2010 v Bulharsku, ale nedávno se objevila v reedici u českých Bizarre Leprous s novým přebalem a haldou bonusů. Druhou placku Fecal Body Incorporated, “Brown Love” z roku 2013, jsem svého času slyšel letmo a přišla mi naprosto v pohodě, takže jsem něco podobného čekal i od “Pathogenesis”, ale tak nějak mě to nesebralo. Ačkoliv veškeré typické atributy žánru, od instrumentální stránky až po charakteristický fekální vokální projev, tu jsou, v podání Fecal Body Incorporated na “Pathogenesis” mě to příliš baví, i když formálně je to grind, jak má být. Nicméně stejně jako ve skoro každé recenzi na podobnou hudbu musím připomenout, že přece jen nejsem zarytý fanda stylu, takže grindovému maniakovi to nejspíš bude připadat o poznání lepší.

O něco zajímavější než základní náplň “Pathogenesis” mi přijdou bonusy. Nevím proč, protože stejně jako u všeho předtím se jedná o brutální goregrind, nějaká větší změna ať už po hudební nebo zvukové stránce v bonusech nenastane, ale nějakým způsobem mě to baví víc, zejména se to týká závěrečné “Origin of the Grinding Flesh (eerie drone mix)”, ale u ní to bude asi tím, že ze zbytku počinu lehce vybočuje.


Fecal Body Incorporated – Brown Love

Fecal Body Incorporated - Brown Love
Země: Bulharsko
Žánr: goregrind
Datum vydání: 15.3.2013
Label: Bizarre Leprous Production

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Production

Fecal Body Incorporated jsou bulharskou goregrindovou kapelou založenou v roce 2009. Za své vzory považují například Impetigo, Gut, Dead, Carcass, Dead Infection, Mucupurulent atd. Svou novinku nazvali velmi otevřeně: “Brown Love”. O její vydání se postaralo české undergroundové vydavatelství Bizarre Leprous Production.

Nevšimnout si exkrementů na tváři blonďaté princezny na obale, troufal bych si odhadovat, že budu poslouchat romantický doom metal. Ale pozor! Pokud tady nějaký náznak romantiky vůbec je, tak jedině s ultra porcí sarkasmu. No uznejte sami, názvy skladeb jako “Rectum Hero”, “Make Shit – Not Love”, “King Anus III” jsou toho dobrým důkazem. Kromě “Brown Love” je součástí alba také obývákové demo “Shitology” a živák skladby “Cold Turkey”, kterou si Fecal Body Incorporated vypůjčili od domácích Ahumado Granujo.

Středně tempý až pomalý matroš bych označil jako gore’n’roll. Strašně dobře se poslouchá a v momentě, kdy popisuju své dojmy, přehrávám “Brown Love” už poněkolikáté. V rámci možností těchto nízkonákladových projektů disponuje nahrávka slušným soundem. Jediným škrábancem na kráse je na můj vkus až příliš “hodný” zvuk bicích. Ale tady nejde jen o zvuk, ale především taky o obsah. Devízou téhle partičky jsou brutální rify a nějaký zajímavý nacházím v každé skladbě. Co si budeme povídat, tímhle se dnes může pochlubit jen málokterá kapela. Fecal Body Incorporated nehrají na dnešní dobu nic, co by se dalo považovat za převratné. Na druhou stranu jsou vysvobozením v návalu různých plagiátů. Po hudební stránce se jedná o zcela jinou kategorii, než je tomu u stájových kolegů M.D.K., na které jsem psal recenzi. Celé to má hlavu a patu, náboj a občas je to i sranda. Úpřímně se těším se na další počin.

Fanoušci gore’n’rollu středního tempa mají před sebou zaručeně těžkou a fungující nálož. Tak, a já jsem zase u konce, takže pouštím znovu.