Archiv štítku: big beat

The Prodigy – The Day Is My Enemy

The Prodigy - The Day is My Enemy
Země: Velká Británie
Žánr: electro / big beat
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Take Me to the Hospital

Tracklist:
01. The Day Is My Enemy
02. Nasty
03. Rebel Radio
04. Ibiza
05. Destroy
06. Wild Frontier
07. Rok-Weiler
08. Beyond the Deathray
09. Rhythm Bomb
10. Roadblox
11. Get Your Fight On
12. Medicine
13. Invisible Sun
14. Wall of Death

Odkazy:
web / facebook / twitter

V roce 1999 vyšel americký film “Matrix”, který nás bude dnes zajímat zejména kvůli svému soundtracku. “The Matrix: Music from the Motion Picture” bylo bezpochyby jedním z nejúspěšnějších alb s filmovou hudbou vůbec. Není ostatně divu, spíše než soundtrack bychom ho mohli nazvat našlapaným výběrem rockové a elektronické hudby. Díky němu jsem poznal více zajímavých hudebníků a kapel než ze všech ostatních soundtracků dohromady. Jak asi tušíte, The Prodigy byli jedněmi z nich.

“The radio plays the sound in your ear
A calling to all, the message is clear”
(Rebel Radio)

Nevybral jsem však hudební doprovod “Matrixu” jen ze sentimentálních důvodů. Jeho vydání se totiž datuje nedlouho po zrodu “The Fat of the Land”, jednoznačně nejúspěšnějšího alba The Prodigy. Není divu, s hity jako “Smack My Bitch Up”, “Breath” či “Firestarter” přinesli The Prodigy v roce 1997 nefalšovaně agresivní elektroniku do mainstreamu. “Mindfields” zapadlo o dva roky později na silný soundtrack Matrixu naprosto přirozeně.

Pokud kariéru The Prodigy sledujete aktivně, asi vás to nemůže překvapit, ale mě vydání nového alba zarazilo. Tak nějak jsem byl přesvědčen, že The Prodigy jsou již roky mrtví. Ne snad, že by byli nějak přehnaně aktivní: “The Day Is My Enemy” je teprve třetí počin od vydání zmíněného “The Fat of the Land” v roce 1997. Každopádně jsou stále tady, a to ve stejné tříčlenné sestavě.

Když se podobným způsobem dostanu k novému albu kapely, kterou jsem měl v minulosti rád, mívám dva protichůdné požadavky: aby kapela byla stále taková, jakou si ji pamatuji, a aby nezůstala zarytá v minulých úspěších a někam se za ty roky posunula. Přestože se splnění obou požadavků zároveň může zdát nemožné, The Prodigy se to s “The Day Is My Enemy” povedlo.

V první řadě je nutné podotknout, že pokud jste už s The Prodigy někdy měli čest, rozhodně je poznáte. Všemu vévodí mohutné beaty, střední tempo a hlučící elektronika, to vše tak nějak přístupně a chytlavě podané. Instrumentální složku Liama Howletta doplňují dva vokalisté, Keith Flint a Maxim, kteří zřídkakdy mají na srdci více než jen pár donekonečna opakovaných rýmů a prostor na albu si téměř rovnoměrně rozdělují. Jako obvykle je zde i pár hostů, obvykle v pozici vokalistů.

Skladby z “The Day Is My Enemy” si troufnu rozdělit do dvou skupin, jež korespondují s výše zmíněnými požadavky. V první řadě jsou tu “klasičtí” The Prodigy. Mezi nejlepší kousky zde patří zábavná “Rebel Radio”, téměř instrumentální “Destroy” s tanečními prvky či závěrečná nasraná “Wall of Death”. The Prodigy ukazují, že svůj standard prostě zvládají s přehledem a je zde jen pár kousků, které bych si dovolil vypustit.

Důležitější je však druhá skupina, která se zdá (alespoň člověku neznající jiná alba kapely než “The Fat of the Land”) býti odvážnější a originálnější. S jistou výhradou sem spadá úvodní a titulní “The Day Is My Enemy” s hostující zpěvačkou, nepřehlédnutelným vlivem dubstepu i bubny, které po celou hrací dobu jasně stanovují pochodový rytmus. Dalším z výrazných kousků je “Ibiza”, jakýsi zmodernělý soundtrack z Maria doplněný o agresivní rap. Jiný výrazný host, Mark Hull, zkrášlil “Medicine” a dodal jí výrazný reggae nádech, který v refrénu při kombinaci s výrazným rytmem a samplem saxofonu zní prostě dobře.

“In the wild frontier off the beaten track
In the wild frontier better watch your back
Where your dreams get filled or your blood gets spilled
Gotta face your fear in the wild frontier”
(Wild Frontier)

Jestliže se v předchozích písních drželi The Prodigy s mírným výkyvem ve starých kolejích, na “Beyond the Deathray” se konečně podívali výrazně jinam. Tichá, melodická a zcela agrese-prostá instrumentálka působí v polovině alba jako výrazný předěl. Podobně pomalá je i “Invisible Sun”. Ta sice již vokály nepostrádá, ovšem její pomalý rytmus, nezapomenutelný refrén a klíčová role kytar ji činí jedním z nejlepších kousků na desce. Kdyby si The Prodigy nepotřebovali ještě jednou zabejčit s “Wall of Death”, mohl být z “Invisible Sun” skvělý závěr alba.

Na úplný vrchol (v rámci alba samozřejmě) sahá singl “Wild Frontier”. “The Day Is My Enemy” oplývá agresivnějšími, chytlavějšími, odvážnějšími i chytřejšími kousky, jenže “Wild Frontier” má od všeho něco a navíc je vlastně velice pozitivní. Pokud potřebujete po ránu nastartovat hudbou, asi nenajdete vhodnějšího kandidáta.

Více než zda bude “The Day Is My Enemy” dobrým albem jsem si před jeho vydáním kladl otázku, zda The Prodigy obhájí svou existenci. Odpověď na obě otázky je kladná, neboť se “The Day Is My Enemy” povedlo a The Prodigy jím obhájili svou existenci. Není to sice taková pecka, jako když jsem je slyšel před mnoha lety poprvé (ostatně těžko by mohla být), ale průser v žádném případě také ne. Být “The Day Is My Enemy” o pár skladeb kratší, vůbec bych se nezlobil, i tak ale stojí za poslech.


The Prodigy, Enter Shikari

The Prodigy
Datum: 27.11.2009
Místo: Praha, Tesla Arena
Účinkující: Enter Shikari, The Prodigy

The Prodigy nepatří mezi typické metalové představitele, své fanoušky mezi našim oblíbeným žánrem najdou. Já patřím mezi ně, na jejich hudbě se mi libí energie, která z ní vyzařuje. The Prodigy nejsou ani typickým technem, jak si spousta lidí myslí, jedná se o mix více žánrů, nejčastěji se s nimi spojuje rave až hardcore techno hudba. Skupina navštívila Prahu po třech letech, naposledy se zde představila 28. 10. 2006 na Veletržním Paláci v Praze. Před pěti dny zahráli tentokrát v Tesla Areně na Holešovicích.

Jako předkapela s nimi jezdí mladíci Enter Shikari. O Enter Shikari jsem věděl poměrně dost, měl jsem obě jejich alba, nicméně mě to v této formě moc nezaujalo. Skupina hraje mix dvou od sebe odlišných žánrů – trance a hardcore. Jak jsem říkal, z alba mě zaujalo jen pár songů, naživo to má ale úplně jinou atmosféru. Skupina zahrála 12 písní, mně nejvíce chyběla “Sorry You’re Not a Winner”. Zazněly ale i jiné pecky – “Solidarity”, “Havoc A” nebo “Juggernauts”. Enter Shikari zahráli dobře, je vidět, že je koncertování baví a naprosto si jej užívají. První mínus na jejich vystoupení je nazvučení. Pořadatelé toto nezvládli, Shikari měli naprosto přehulenou basu, kytara nebyla slyšet a zpěvákovi nebylo nic rozumět. Další mínus patří fanouškům, kteří klukům připravili nulovou odezvu. Na konci bylo vidět, že kapela byla trošku zklamaná. Jejich příprava byla ale skvělá, naučili se i pár českých slov, které pravidelně používali. Pokud jste si je pořádně neužili (jako já), máte ještě jednu možnost – 16. ledna v Lucerna Music Baru, kde zřejmě nebudu chybět. V menším prostoru musí jejich show dostat pořádný náboj a energii. Těším se.

The Prodigy měli připravených 20 písní. Začínalo se s “World’s on Fire” z nového alba, na začátek dobrý rozjezd, hned po prvním songu se ukázalo, že to bude koncert plný napětí, přesně jako na videích. Poté nasleduje skvělá dvojice přeznámých songů, “Breathe” a “Omen”.

Setlist The Prodigy:
01. World’s on Fire
02. Breathe
03. Breathe (Dubstep Mix)
04. Omen
05. Poison
06. Jaws
07. Warrior’s Dance
08. Firestarter
09. (Action Riff)
10. Run with the Wolves
11. Voodoo People
12. Omen Reprise
13. Invaders Must Die
14. Diesel Power
15. Smack My Bitch Up
– – – – –
16. Take Me to the Hospital
17. Out of Space
18. No Good
19. Their Law
20. Stand Up (outro)

Breathe”, která je už přes deset let stará, v sobě má pořád náboj, který nikdy nezestárne. Po “Omen” je tu “Poison”, ta se mi líbila nejméně z celého setlistu – delší a pomalejší píseň, a jelikož nemám The Prodigy úplně naposlouchané, ztrácel jsem se. Po “Poison” je tu jakkási předělávka “Čelistí”, opět poměrně dlouhé. Další trojice to ovšem plně vynahrazuje – “Warrior’s Dance” na připravení a po ní hned největší zbraň v zásobníku The Prodigy“Firestarter”. Pro mě osobně vůbec nejlepší song, co tato skupina má. Atmosféra při tomto songu se dala krájet, ovšem další dvojice “Run with the Wolves” a “Voodoo People” jej naplno překonává, vyrcholení večera – bylo to vidět jak na skupině, tak na divácích. Pokud se podíváte na videa a uvidíte šilející dav lidí, není se čemu divit. The Prodigy tohle prostě umí. První část koncertu se blíží ke konci. Přichází titulní track z nové nahrávky “Invaders Must Die”, “Diesel Power” a “Smack My Bitch Up”. První jmenovaný je lepší z alba, “Smack My Bitch Up” opět vynikající. Přídavek mě trochu zklamal, začínal ale slibně – “Take Me to the Hospital”. Po ní mi chyběla vetší pecka, např. “Spitfire”. Kdyby tam skočil hned po “Take Me to the Hospital”, nemám si na co stěžovat. Přichází ale čtyři songy, o kterých jsem nic netušil. “Out of Space”, “No Good”, “Their Law” a “Stand Up”. Odchod skupiny mě také mírně zklamal – odešla v podstatě hned bez většího loučení. Další věc, co mě zklamala, byli opět fanoušci u pódia. Odkdy je těžké rozumět jednoduchým větám typu “Make a circle. All my people, make a circle!”? Přitom všem ještě ukazoval, jak to myslí a co chce. A co lidi? Nic… Také při slovech, aby všichni šli na zem, to většině trvalo dost dlouho. Lidi, začněte trochu vnímat! Velikým plusem ale je, že přijel živý bubeník a skupina neměla připravené pouze samply.

Výborný koncert – až na pár menších nedostatků, jako je např. absence “Spitfire”, tupí diváci u pódia a špatné ozvučení předkapely – se dá hodnotit kladně. Pokud se ještě vrátí, zřejmě půjdu znova. Atmosférou můj nejlepší koncert vůbec.