Nová deska kanadských Big|Brave se jmenuje „Vital“ a vychází 23. dubna u Southern Lord Recordings. Ukázku „Half Breed“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Big|Brave
Big|Brave, Brutus a spol. v Praze
Jednota na vodě
feat. Big Brave, My Disco, Brutus, Five Seconds to Leave, Tosiro
neděle 19. května 2019, Praha – Altenburg 1964
V pražském „lodním klubu“ Altenburg se se začínajícím jarem protnou tři turné celkem pěti skvělých kapel – každá z nich s novou deskou, k tomu posezení u řeky, odpoledne a večer, které byste neměli minout.
S čerstvým albem Nest se k nám vrátí belgické power trio Brutus (Sargent House). Naposledy jsme je měli příležitost vidět před Chelsea Wolfe v Lucerna Music Baru. Valivý postmetal nebo sofistikovaný rock and roll? Brutus ženou kupředu charismatický vokál a rázné údery na bicí. „Trouble comes in threes. So does Brutus.“
Nikam nespěchající tempo hněvu Big Brave (Southern Lord) vychází z minimalistického složení kapely: dvě kytary, bicí a vokál. Zoufalstvím a totální naléhavostí prosáknutý hlas Robin Wattie okamžitě zaujme, stejně jako civilní vystupování tria. V jejich nekompromisním projevu se přesně potkává slowcore a sludge: představte si, jak by zněli Burning Witch s Codeine a The Sugarcubes. Nebo hodně zpomalení Sonic Youth, když zpívá Kim Gordon. Vzdáleně připomenou i tuzemské Nod Nod, ovšem abstraktnější a obnaženější. Po koncertě v Underdogs’ se k nám kapela vrací s čerstvým albem A Gaze Among Them, které už sbírá naprosto nadšené recenze.
Australští My Disco si udělali jméno coby kapela, která nahlédla z osobitých úhlů postpunkový revival – a svůj jedinečný zvuk pilují s každou další deskou. Ta aktuální, Environment, vyšla na renomovaném labelu Downwards Records, který spravuje elektronický producent Regis, který se například po boku ambientního mága Lustmorda dříve podílel na remixech My Disco. Ti za sebou mají nahrávání se Stevem Albinim i turné se Shellac, pokud máte rádi třeba temné zvuky Rainforest Spiritual Enslavement, budete na pokraji blaha.
Domácí barvy budou hájit Five Seconds to Leave a Tosiro, dvě kapely na společném turné na podporu aktuálních nahrávek. První jmenovaní vydali letos na vinylu album Nina Who Wasn’t, na němž suverénně vystřihli stylový kotrmelec. Kdysi instrumentální kapela se odklonila od postmetalových atmosfér směrem k emocionálním písničkám, aniž by ovšem přišla byť jen o špetku naléhavosti a intenzity. A pokud bychom postmetal vnímali jako jednu z vývojových větví alternativního hardcore punku, Tosiro by mohli sloužit jako ideální příklad spojnice mezi těmito styly. Stopy screama teď ustoupily dusnému sludgi, album Postila vychází jen pár dnů před koncertem.
Jednota this time: ][, Cáry mlhy, Heartnoize Promotion, Letmo Productions, Marast Music a Naše koncerty
EVENT https://www.facebook.com/events/2541457375883544
GoOut předprodej https://goout.net/cs/listky/brutus+big-brave+dalsi/ekhe
Big Brave https://bigbravesl.bandcamp.com/album/a-gaze-among-them
My Disco https://mydisco.bandcamp.com/
Brutus https://wearebrutus.bandcamp.com/album/nest
Five Seconds to Leave https://fivesecondstoleave.bandcamp.com/
Tosiro https://tosiro.bandcamp.com/
[tisková zpráva]
Big|Brave – A Gaze Among Them
 |
|
Země: Kanada Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Na kanadské Big|Brave jsem narazil vcelku pozdě. Všimnul jsem si jich až s jejich předešlým albem „Ardor“, což byla jejich už třetí dlouhohrající deska. Nicméně jak se říkává – lepší pozdě nežli vůbec. A zrovna v tomhle případě by varianta „vůbec“ byla dost velká škoda, poněvadž Big|Brave hrají hudbu, která mě dost oslovila. Netrvalo jim dlouho, aby si mě získali na svou stranu, protože takhle působivý kus atmosférické muziky prostě chceš poslouchat.
A přitom co do formálních žánrů to na první pohled nevypadá jako záležitost, která by někoho jako já měla zrovna rajcovat. Osobně bych se s tím nijak zvlášť neotravoval a použil označení doom / post-metal. Leckde se tvrdí i experimental metal, ale s tím bych už byl opatrnější, protože se mi zdá, že zvuk Big|Brave není zas až tak obskurní a divný, aby to v mých očích (uších) splňovalo parametry, které na označení experimentální kladu. Což ovšem nechápejte jako nějaké negativum vůči samotným Big|Brave, jen si tu snažím vykolíkovat nějaký prostor, abychom měli představu, o čem se nyní bavíme. I když je mi jasné, že pro mnohé z vás jde jen o zbytečné plýtvání slovy, protože už jste na tuhle kapelu narazili. Ostatně, třeba loni se v Praze představili na koncertě po boku Blues for the Redsun a za pár dnů tu budou hrát znovu s Brutus, My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro.
Primární důvod, proč jsme se tu dnes sešli, nicméně netkví přímo v pražském vystoupení. Souvisí s vydáním čtvrtého velkého alba „A Gaze Among Them“, které bude oficiálně venku co nevidět. Oproti „Ardor“ je novinka o trochu písničkovější. Při lehce kratší hrací době přináší o dvě skladby víc, přičemž ta nejdelší, „Body Individual“, je pořád o minutu kratší než nejkratší píseň z předešlé nahrávky. S tím asi souvisí i jeden můj pocit z desky, protože mi přijde, jako kdyby bylo „A Gaze Among Them“ skladatelsky lehčí, víc provzdušněné a snové než minulý počin.
Není třeba se bát, Big|Brave pořád nerezignovali na hutnost, stále jsou tu i momenty, kdy Kanaďané nabídnou o trochu hlučnější hudbu, ani nemluvě o tom, že i tentokrát to rytmicky příjemně „kope“, ale celkové ladění k větší éteričnosti je evidentní. A zjistil jsem, že mi to takhle vlastně vyhovuje. Po atmosférické stránce je totiž „A Gaze Among Them“ výstavní záležitost, o což jde – přinejmenším mně – především. Dokonce bych řekl, že je novinka ještě o něco podmanivější a hypnotičtější než „Ardor“, a tím pádem i o trochu lepší. Už tohle samo o sobě by mělo být dostatečnou pozvánkou k poslechu, minimálně pro ty z vás, kdo už Big|Brave znáte.
Velkou roli opětovně hraje zpěv – čistý, procítěný a dámský. Robin Wattie znovu předvádí skvělý výkon, a její vokál, který dokáže kolébat i nenásilně přitlačit na pilu, do takhle laděné muziky neskutečně sedne.
Vybírat nejzajímavější songy je v tomhle případě hodně těžké a vlastně i zbytečné. Já vím, zní to jako klišé, ale nejlepší bude poslouchat „A Gaze Among Them“ jako celek. Samostatně se třeba „This Deafening Verity“ může zdát přespříliš utahaná, ale v rámci desky s ní není sebemenší problém, navíc i vzhledem k její délce (tři minuty) ji můžeme chápat jako jakési intermezzo. Zbylé čtyři skladby však snesou nejpřísnější měřítka, ať už je to trpělivě budovaná dvojice „Holding Pattern“ a „Body Individual“, nejrockovější „Muted Shifting of Space“ anebo uhrančivá „Sibling“ v samém závěru.
Celkově jsem s „A Gaze Among Them“ nadmíru spokojen. Po zkušenosti s minulým albem jsem čekal dost, ale novinka svého předchůdce ještě o kus překonala. Skvělá záležitost, již byste si rozhodně neměli nechat ujít.
Redakční eintopf – květen 2019
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Určitě doporučím novou desku Big|Brave s názvem „A Gaze Among Them“. Osobně ji točím už nějakou chvíli a můžu vám říct, že je výborná. Pokud hledáte zvláštní zvuk, který je hutný a éterický zároveň, rozhodně byste tuhle parádu neměli minout.
Pozornosti bude hoden i druhý zářez španělských Suspiral, jejichž prvotina „Delve into the Mysteries of Transcendence“ se mi dost líbila. Novinka „Chasm“ zní na první poslech také slibně, ale ještě jsem ji neslyšel tolikrát, abych mohl pouštět na veřejnost nějaké zasvěcené soudy. Už teď si ale dovolím tvrdit, že za poslech to stojí.
Do třetice zmíním francouzský projekt Esoctrilihum, který sice nasadil podezřele vysokou kadenci (loni dvě řadovky a teď už další), ale první ukázka z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ zní hodně zajímavě. Navíc se deska může pochlubit absolutně kulervoucím obalem, který si vyzdvihnutí zaslouží snad sám o sobě.
Metacyclosynchrotron:
Způsob, jakým mě „Söngvar elds og óreiðu“ svého času sundalo, je nezapomenutelný a laťka, kterou by novinka „Algleymi“ měla překonat byla i z formálního hlediska nasazena sakra vysoko. Z hlediska čistě subjektivního, osobního možná až nepřekonatelně, avšak překvapivé vydání u Norma Evangelium Diaboli beru jako indikaci, že by se to mohlo povést.
Order from Chaos hráli výtečný oldschool metal s gulama až po zem a jejich nenapodobitelné desky „Stillbirth Machine“ a „An Ending in Fire“ považuji v mnoha ohledech za archetypální. Dva ze tří členů pak po zániku kapely založili Ares Kingdom, kteří mě z nějakého důvodu nikdy nechytli, ale když jsem zkusil ukázku z chystané novinky „By the Light of Their Destruction“, tak jsem měl okamžitě jasno, že ji potřebuju slyšet celou, protože z dosavadní tvorby kapely má k soundu Order from Chaos evidentně nejblíž.
Rád si také pořádně poslechnu čtvrtou desku amerických Encoffination, „We Proclaim Your Death O’ Lord“, a budu doufat, že pánové využili pětiletou mezeru mezi alby k nastřádání dostatku silných, ohavných riffů, protože to předchozí šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Očekávat lze každopádně do pekel podladěný death/doom, co se táhne jako smrad nad bezďákem s gangrénou.
Cnuk:
Květen toho skrývá poměrně dost, takže sestavit trojici očekávaných desek bylo náročnější než jindy, ale nakonec jsem se uchýlil k pořádně staroškolským věcem. Hodně se těším na album „Old Star“ od kultovní formace Darkthrone. Tahle kapela mě ze všech těch norských black metalů zajímala vždy nejvíce a nic na tom nezměnily ani všechny ty žánrové odbočky. Vlastně právě i díky nim si jich vážím ještě více. Poslední „Arctic Thunder“ sice nebyla taková pecka jako „The Underground Resistance“, ale heavy metal v jejich podání má stále něco do sebe. Očekávání jsou veliká.
Další dvě placky jsou rovněž staromilské, avšak ve znamení návratů. Tím prvním, a podle mě slibnějším, je „Paradox“ od Nocturnus AD, což by měl být přímý následovník alba „The Key“, samozřejmě od Nocturnus. Kapela má sice nové jméno, ale ten zvuk, který leze z dostupných singlů, je nezaměnitelný. Počátečních pochybností mě ukázky příjemně zbavily, takže čekám zdařilou záležitost.
Ještě větším a méně čekaným návratem, tedy tím studiovým, je „Revelations of Oblivion“ od deathmetalových průkopníků Possessed. Tady už jsem o něco zdrženlivější, přeci jenom, „Seven Churches“ zase vyloženě neuctívám jako mnozí jiní a druhá deska „Beyond the Gates“ mě už ani nebaví, ale nemohu se ubránit zvědavosti. Podobně jako v případě Nocturnus AD, z původní sestavy je tu pouze jeden člen, v případě Possessed však uveřejněné skladby nezní tak přesvědčivě, ale počkejme si na celou desku. Spíše to bude buď a nebo.
Dantez:
Uvažoval jsem, zda do májového eintopfu zařazovat novou desku Rammstein. První dva singly zní totiž dost zdařile, a i přestože se zrovna nepovažuju za fanouška, minimálně na jedno protočení si nejspíš prostor udělám. Poté jsem se ale rozhodl, že dám přednost raději třem méně známým věcem.
Na úplný konec se to ale ještě jednou vymrdalo. Zničehonic se totiž vytasili s release datem Misþyrming a bez větších obtíží zastali post nejočekávanější květnové desky. Bez velkých pochybností věřím, že „Algleymi“ bude kurva kvalitní – ať už soudě dle živě hraných, doteď nezveřejněných věcí nebo jen na základě kvality a konzistence debutu.
Neméně kvalitně se tváří nová deska IDM ikony Flying Lotus. „Flamagra“ by mohla být, avantgardní, neotřelou, ale zejména bizarní hudební šíleností, alespoň podle posledních Ellisonových experimentů. Ty čítají třeba absolutně ujetý animatronický film „Kuso“ nebo úvodní antisingl z právě nové desky „Fire Is Coming“, kde přes nepříjemnou ambientní linku nedeklamuje svůj proud vědomí nikdo jiný než samotný David Lynch.
V půlce května na nás také vyplivnou další grindcorovou smršť říznutou noisem Full of Hell. Nová deska „Weeping Choir“ podle ukázek zní, že by mohla být rafinovanějším a možná i konzistentnějším následovníkem předchozí „Trumpeting Ecstasy“, a tudíž je určitě o co stát.
Koncertní eintopf – květen 2019
 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Na poslední chvíli potvrzený koncert Mgła a Revenge nakonec s přehledem válcuje všechny ostatní květnové akce. Hon na kvazi-NS čarodějnice v Německu byl nakonec dobrý k tomu, že se akce přesunula do Prahy, ale ani tady nemá na růžích ustláno, poněvadž původně potvrzený klub Underdogs’ po „vzájemné dohodě“ padnul, tudíž se vystoupení přesunulo do Nové Chmelnice, a aby toho nebylo málo, pořadatel po „zralé úvaze“ vyškrtnul polské Deus mortem, jejichž místo zaujmou domácí Mallephyr. Ale i bez Deus mortem to za návštěvu stát bude.
Osobně se chystám i 19. května na loď Altenburg 1964, kde vystoupí Big|Brave (nová deska je skvělá) a Brutus („Opijem se“!). Zbylé tři formace My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro mě nijak zásadně nezajímají a radši bych viděl menší počet vystupujících, ale hodlám na ně mrknout taky a třeba budu překvapen.
Za úvahu asi budou stát i Svartidauði, jejichž poslednímu albu „Revelations of the Red Sword“ jsem nakonec přišel dost na chuť. Support nicméně tentokrát není tak zajímavý. Saturnalia Temple mi jsou volní a Almyrkvi za žádnou pecku nepovažuji, navíc posledně v Praze byl jejich set docela slabý. V součtu tedy tenhle večer povinnost nebude, ale za zmínku určitě stojí.
Metacyclosynchrotron:
4.5. se v bratislavském Randalu uskuteční oslava undergroundového metalu zasvěceného ďáblu. Doombringer a Krolok jsou naživo vzácnost, kvůli které se údajně do Bratislavy sjedou lidi z různých koutů Evropy, a myslím, že ani zbytek soupisky nezklame. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Malokarpatan, Goatcraft a Kringa jsou naživo strhující a zvlášť pozitivní zkazky jsem zaznamenal třeba ohledně koncertů Hagzissa. Takto silná soupiska je na Slovensku velkou vzácností a pokud místní stojí o případný další „ročník“, měli by rozhodně zvážit účast.
Kdo chtěl z Čechů vidět tour Mgła, Revenge a Deus mortem, musel vzít zavděk nějakým koncertem v sousedních státech; nejblíž to vypadá na Vídeň (3. května). Avšak vzhledem k hysterickému honu za fiktivními nacisty došlo k úpravě trasy a zmíněná trojice by se měla objevit hned prvního v Praze (pokud to na poslední chvíli taky nepadne, haha). Mgła po pauze jistě neztratili nic ze svých koncertních kvalit a je možné, že v setu zazní českým publikem dříve neslyšené skladby (třeba dokonce ty nové). Revenge pak patří k těm nejagresivnějším námrdům, co jsem měl to štěstí zažít.
Krypts tu sice s Jupiterian byli loni, ale první jmenovaní budou mít brzy venku nové album „Cadaver Circulation“. Promo jsem už párkrát sjel a prozatím bych novinku hodnotil jako silnější než předchozí „Remnants of Expansion“, což k doporučení stačí.
Cnuk:
Asi nebudu nikterak originální, když zde uvedu koncert Svartidauði, ale jiný podobně lákavý jsem na tento měsíc nezaregistroval. Svartidauði mají po nové, vydařené desce „Revelations of the Red Sword“ a do Modré Vopice je doprovodí stoneři Saturnalia Temple a žánrově příbuznější Almyrkvi. Koncert je za poměrně příjemný peníz, ale svoji účast budu ještě zvažovat.
Dantez:
Vypadalo to, že v květnu se toho v Česku zase až tak moc neděje. Proto jsem chtěl hned zkraje doporučit varšavskou zastávku turné Mgła, Revenge a Doombringer. To jsem ale nakonec musel pozměnit, protože podobné uskupení (Doombringer vystřídají Deus mortem Mallephyr) poctí svou návštěvou z úplného kraje měsíce pražský klub Underdogs’. Roster nabízí tři odlišné pohledy na jeden žánr a všechny kapely ve svých diskografiích zatím vlastně signifikantně neklopýtly. Ideální místo na rozbití si držky nebo na pouhé zahrození. Pokud tato jména jako dostatečný tahák nestačí, můžeme přidat domněnku, že Mgła možná předvedou i něco z ohlašované nové desky.
Vtipnou a ujetou odpovědí na ostravský Majáles je příznačně pojmenovaná akce Análes, na jejíž organizaci se podílí třeba Kino z BBYB. Jde o undergroundový (až santusácký) večírek, který se udá pod jedním z ostravských mostů dálnice D1. Hudbu obstará pár českých kapel a hrstka techno DJs. Světlo a teplo dodají archetypální bezdomovecké barely s plápolajícím ohněm. Koho teda serou vyprázdněné line-upy sterilních studentských slavností, ať neváhá, zabalí si svůj kus lepenky, pár lahváčů a dorazí se bavit s grácií k Ostravici.
Big|Brave: nový song
Big|Brave zveřejnili ukázku ze svého nadcházejícího alba „A Gaze Among Them“, které bude k mání od 10. května. Skladbu „Sibling“ poslouchejte níže.
Big|Brave: nové album
Nové album Big|Brave se bude jmenovat „A Gaze Among Them“ a vyjde 10. května u Profound Lore Records. Upoutávku sledujte níže.
Kapela se s vydáním vypraví také na evropské turné, v jehož rámci se 19. května zastaví i v Praze.
Neděle 15. 4. : BIG BRAVE (ca) + Blues For The Redsun (cz)
Nezkrotná bouře rezonujících kytar a intenzivního ženského vokálu kapely Big ‡ Brave z kanadského Montrealu se představí poprvé v Praze, a to ve sklepních prostorech smíchovského Underdogs’ v neděli 15. dubna 2018. Podpoří je nejtěžkotonážnější kapela domácí scény – Blues For The Redsun.
Nikam nespěchající tempo hněvu Big Brave vychází z minimalistického složení kapely: dvě kytary, bicí a vokál. Zoufalstvím prosáknutý hlas Robin Wattie okamžitě zaujme, stejně jako civilní vystupování tria. Pasáže, kde intenzivní riffy nabírají na síle, střídají rozjímavá intermezza, jež nechávají posluchače ve víru myšlenek následovaných sofistikovanými droneovými návaly bez potřeby čtyřstrunné basové linky. Perfektní živá vystoupení probíjejí místnost syrovým napětím, publikum beze slov čeká na každý další tón.
Po vydání druhého alba Au De La v roce 2015 se Big Brave upsali prestižnímu labelu Southern Lord Recordings (Sunn O))), Earth), a zařadili se tak mezi kapely, jež spojuje unikátní hudební rukopis a snadno rozpoznatelný, dynamický zvuk. Začali jako duo, které se od decibelově bohatého sludge dostalo k mnohem vyhraněnějšímu projevu na pomezí metalu a slowcoreu, a jejich aktuální, emocionálně nesmírně silné album Ardor je tak vykresluje v o něco klidnější podobě. I když jenom pomyslně: instinkty, křehké pocity a klidné aranže zde stále vystupují z hlučného a zneklidňujícího pozadí.
Večer nekonečných akordů dotvoří povolaní ochránci hlasité hudby v českých, tedy spíše moravských krajích – Blues for the Redsun. Drtivé akustické vlny v minimálních BPM tvoří jeden z nejvíc nekompromisních metalových prožitků u nás. Stěně zesilovačů nedokáže nikdo dlouho vzdorovat a své o tom ví publikum snad všech významných československých festivalů tvrdé hudby.
Vstupenky jsou k zakoupení v předprodejní síti GoOut.cz za 290 korun, na místě za 350 korun.
FB event: https://www.facebook.com/events/1291767210969640/
https://www.facebook.com/bigbravemusic/?ref=br_rs
http://www.bigbrave.ca/
https://www.instagram.com/big_brave_/
https://www.southernlord.com/bands/view/big-brave
[tisková zpráva]
Koncertní eintopf – duben 2018
 |
| Nejočekávanější koncert měsíce: Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. |
|
H.: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
Jediný dubnový koncert, na nějž jsem si prozatím koupil lístek, a u nějž lze tudíž předpokládat, že se takřka s jistotou dostavím na místo, je vystoupení faerské zpěvačky Eivør Pálsdóttir. Abych řekl pravdu, asi mám její tvorbu naposlouchanou o dost méně, než by si zasloužila, ale to, co z ní znám, se mi líbí opravdu hodně. Dost na to, aby mi to za to stálo za zvednutí ánusu a vyražení do koncertního víru, což je činnost, jejíž obliba mě dávno opustila. Mám pro vás ale jednu špatnou zprávu – pokud byste chtěli jít také a ještě nemáte lupen, nejspíš si můžete nechat zajít chuť, protože je už nějakou dobu vyprodáno.
V těsném závěsu bych pak doporučil 15. duben, kdy se v pražském klubu Underdogs‘ objeví kanadské trio Big|Brave. Jestli vám to nic neříká, neváhejte si zde nalistovat nedávnou recenzi na jejich album „Ardor“, které jsem fest vychválil. Jako support navíc zahrají Blues for the Redsun, což je aktuálně asi nejtěžší a nejpomalejší domácí kapela.
Na konec vypíchnu blackmetalového apríla. Sice tu nevidím žádnou must-see věc (i z toho důvodu, že vše už jsem viděl, většinou několikrát), ale dohromady je kombo Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet dost lákavé. Především díky Infernu, jehož pozice je v roli headlinera je navzdory zahraniční účasti jednoznačně oprávněná.
Onotius:
Nejzajímavějším vystoupením dubna bude nejspíš pražská zastávka experimentálně sludgemetalového dua The Body, kteří disponují tak mocným zvukem, že zkrátka nebude úniku. Naživo jsem s nimi zatím neměl tu čest a proslýchá se, že je to zážitek vskutku patřičný, takže nezbývá než otáčet desky jako „No One Deserves Happiness“ či „I Shall Die Here“ a přemítat, jak mohutné zúčtování to nakonec bude. Myslím ale, že zklamán nebudu.
Dále rozhodně je třeba doporučit pražské vystoupení Primordial po boku Moonsorrow – a co je zajímavější – Der Weg einer Freiheit, jejichž loňská deska je solidní moderní blackový matroš. Irští headlineři údajně mají vystoupení silná – a já trestuhodně ještě žádné neviděl, nezbývá než doufat, že mi zbudou chechtáky a budu to moci tentokrát změnit.
Do třetice by určitě měla padnout zmínka o surově post rockových Godspeed You! Black Emperor, kteří 19. dorazí do pražského Divadla Archa. Tenhle koncert by mohla být zatraceně slušná psychárna…
Metacyclosynchrotron:
Pokud se něco zásadně nevyjebe, tak bych se rád hecnul do Prahy na Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet. Spíše se socializovat než řádit, ale koncert by to mohl být povedený. Inferno je ve výborné formě a songy z „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsou naživo super i se dvěma kytarami, The Stone mě kvůli velice zajímavé poslední desce lákají hodně a Silva Nigra si dám vždycky rád. Někdo tu „pravicovou scénu“ navíc podpořit musí, když všichni skuteční náglové, pokud se ještě neuchlastali, na tom urputně pracují někde v zaplivaných pajzlech a na koncertě k velikému žalu všech k vidění nebudou (pokud teda netrpíte paranoií, že ano).
Cnuk:
Na duben mám naplánovanou akci v klubu Modrá Vopice, kde se představí britská kultovka Discharge spolu s českými kapelami Restriction, Gomora, Controlled Existence a pro mě nejzajímavější – Mörkhimmel. Tenhle crustový večírek s pionýry Discharge včele bude doufám intenzivní řežbou, a to i přesto, že má konkrétně tahle parta už něco za sebou a jejich sestava, ale i hudební směřování prodělaly obrovské kotrmelce.
Druhý odstavec je spíše tipem na příjemný zážitek, a to v přítomnosti experimentátorů Godspeed You! Black Emperor v divadle Archa. Nikdy jsem je živě neviděl, ale věřím, že to co nabízejí jejich desky, dokáže být ještě mnohem silnější v živém provedení. Rozhodně nejde o akci pro každého, ale náročný fanoušek může tuhle událost náležitě ocenit.
A třetí odstavec je rovněž spíše doporučením, jelikož to také bohužel nedám. Tím je vlastně dvojkřest nových alb Rutky Laskier a Nikander v Café V lese. Prvně jmenování pokřtí novinku „Protiklady“, od které lze opět čekat porci atmosférického punku, a druzí jmenování vytasí, mnou velice očekávanou desku „Sekyra prohnaná kolenem“. O té ale více v tradičním eintopfu. Tyto dvě události doplní svým vystoupením tuzemská zajímavost minulého roku Pacino.
Big|Brave – Ardor
 |
|
Země: Kanada Tracklist: Hrací doba: 39:23 K recenzi poskytl:
|
Mám radost vždy, když mohu v recenzích představit nějakou zajímavou formaci, a dnes to bude právě takový případ. Ale kdoví, třeba jdu s křížkem po funuse a všichni už kanadské Big|Brave dávno znáte. Vždyť také loňský počin „Ardor“ je už jejich třetí řadovou nahrávkou. Já osobně jsem však kapelu donedávna vůbec neznal, ačkoliv její předchozí album „Au De La“ z roku 2015 vyšlo u Southern Lord, což je jeden z těch labelů, jejichž činnost dost cením. Nakonec, i aktuální placka „Ardor“ má na sobě jejich logo, čímž se jen potvrzuje, že se na jejich značce objevují kvalitní záležitosti.
Jedním z prvních dojmů z poslechu „Ardor“ je, že se celá deska nese v pomalém duchu. Big|Brave nikam nepospíchají a trpělivě splétají své dlouhé zatěžkané kompozice v doom/dronově táhlých riffech. Pod jedenáct minut na tomhle albu nejdou, z čehož tak trochu plyne, že „Ardor“ asi nebude určeno posluchačům, kteří upřednostňují rychlá a přímočará řešení. Naopak jestli dáváte přednost hloubkám před mělčinami a rádi se tak trochu topíte, Big|Brave rozhodně patří k záležitostem, které by vás mohly zajímat. Nebo snad dokonce měly…? Podobně doporučení směřuje i k těm, komu se líbí tvorba třeba Swans nebo Chelsea Wolfe (v obou případech z trochu jiného důvodu).
Z doposud řečeného nepřímo vyplývá, že Big|Brave si nejspíš v jisté míře hrají s postupným budováním atmosféry a monotónnosti, k čemuž na „Ardor“ skutečně dochází. Skladby se rozvíjejí pozvolna a na ploše mnoha minut – očekávat nějaké překotné přechody a náhlé změny skutečně nemusíte, protože byste se nedočkali ani za mák. Dost se mi ale příčí označovat muziku Big|Brave jako jednotvárnou, protože tohle slovo už v sobě nese určitý pejorativní nádech, a ten bych vzbudit vážně nechtěl. „Ardor“ je totiž deskou, která svého posluchače dokáže držet v napětí i přes papírově rozvláčné tempo. Formálně se tam toho neděje zas tolik, nepozorný náhodný kolemjdoucí by skoro mohl říct, že reálná náplň písní neodpovídá jejich ambiciózním stopážím, ale na formalitu se v tak subjektivně vnímané záležitosti jako poslech hudby prostě nehraje. Obzvlášť v případech jako Big|Brave nás přece nezajímá, jak to vypadá navenek, ale co se skrývá pod povrchem – a v tomto ohledu Kanaďané toho mohou nabídnout víc než dost. Už jen proto, že se toho v jejich hudbě nachází víc, než může letmý poslech odhalit.
Jeden výrazný prvek se ovšem na „Ardor“ přece jenom nachází. Asi jen těžko lze v recenzi na takové album vynechat vokál, o nějž se stará Robin Wattie. Ačkoliv to tak dle křestního jméno nemusí na první pohled vypadat, jedná se o ženu. Neměli byste od ní čekat žádné nelidské vytí ani blití – na „Ardor“ předvádí podmanivý éterický čistý zpěv, z něhož občas až zamrazí v zádech. Na druhou stranu se ovšem nejedná o uzoufané kuňkání – i přes zmiňovaný přístup má totiž Robin v hlase kus ohně a v mnohých momentech napříč albem je to jasně slyšet. Takhle si to rozhodně líbit nechám.
Při takhle anti-písničkové desce asi nedává moc smysl bavit se o konkrétních skladbách – jako vždy, je to nejlepší jako jeden celek a dál tu pohádku znáte sami. I s tímhle na vědomí si ale dovolím prohlásit, že mírně silnější se mi zdají „Sound“ a „Borer“. Ne snad, že by „Lull“ byla špatná, jen jsou její kolegyně o chlup působivější. Berte to však s rezervou, spíš to říkám, aby si někdo nemyslel, že si svou práci zbytečně ulehčuji. Jinak je samozřejmě samozřejmé (není nad kvalitní obraty), že kdokoliv to poslouchá jinak než jako homogenní celek, je vůl. Zvlášť když i „Lull“ má svou náladu a dobré momenty, jako třeba když Big|Brave v jednu chvíli pustí ke slovu i hostující housle. Těmi jen tak mimochodem přispěla Jessica Moss, již budete znát z A Silver Mt. Zion. Což mi jen tak mimochodem připomíná, že i jejich příznivcům by se Big|Brave mohli líbit.
Tak či onak, asi je zřejmé, že „Ardor“ považuji za velmi povedenou záležitost. Big|Brave zde dokázali obdivuhodně najít kompromis mezi hypnózou / vláčností) a hudebností / dynamikou. Jednoznačně doporučuji k poslechu.