Archiv štítku: BIH

Obskuritatem – Hronika iz mraka

Obskuritatem - Hronika iz mraka

Země: Bosna a Hercegovina
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 5.7.2020
Label: Black Gangrene Productions

Tracklist:
01. Izrodi svjetlosti
02. Obamrlost vremena
03. Opor
04. Svijet u pepelu
05. Filozofija bijede
06. Hronika iz mraka
07. Hvalospjev propadanju

Hrací doba: 42:27

Odkazy:
web

Jelikož nejsme sračinky, co o black metalu mudrují bez dostatečného rozhledu a porozumění, tak to pochopitelně není poprvé, co píšeme o nějaké bosenské černotě. Ostatně hnusným, blackovým surovostem tady věnujeme dost prostoru, a jelikož Black Plague Circle v čele s Obskuritatem umí, tak sem prostě patří.

Od poslední, mnou opěvované desky „U kraljevstvu mrtvih…“ uplynuly tři roky. Ty Obskuritatem vyplnili dvouskladbovým EP „Nekrofilm“ a dvěma tituly, se kterými se kapela ohlédla za prvními roky svého působení. Nyní, když píšu recenzi, tak vidím, že jim také vyšla kolaborační kazeta s Nidernes, kteří letos vydali i slušnou deskou „Darkness Cenotaph“. A když přijde na nejnovější úrodu Black Plague Circle celkově, tak bych rád zmínil poutavě fanatické demo Niteris„Our Death, His Monument“.

„Hronika iz mraka“ do třetice předvádí dekadentní black metal tradicionalistického vyznění, kde je evidentní snaha psát hypnotické motivy a evokovat nelidskou, temnou atmosféru. S recenzovanou „U kraljevstvu mrtvih…“ se to podařilo takřka na výbornou, za důsledného dodržování psaných i nepsaných pravidel žánru, a ještě tomu Obskuritatem vetkli jakousi přidanou hodnotu. Takový je alespoň můj současný pohled na uvedenou desku. Ale co se týče kvalit desky nejnovější tak jsem mírně na vážkách.

Skladby, které slouží jako intro, outro a mezihra, nenabízí z mého pohledu absolutně nic nového; jen další variaci na Belkètre a jejich instrumentální skladby. Hlavně si ani nemyslím, že by byly nějak zvlášť zajímavé, proto jejich degradace termíny intro/outro, i když jsou určitě autorem míněny jako plnohodnotné kompozice. Ovšem pro srovnání: když totiž začnou hrát úvodní skladby „Vampirska kakofonija“ nebo „U kraljestvu mrtvih…“, tak na mě dýchá ohavně sugestivní atmosféra, jež dokonale uvozuje, co se bude dál dít za hrůzy. Jenže tady jsou songy tohoto typu spíše do počtu.

Dost slušná je třeba závěrečná „Hvalospjev propadanju“, ale nevím, zda je nutné aby měla sedm minut. A něco podobného sužuje i „hlavní“ songy jako „Opor“, „Filozofija biede“ a ten titulní. U všech si totiž myslím, že jsou delší, než je nutné, a v druhé půli vždy dojde na zbytečná opakování dřívějších riffů. Od začátku do konce, po celou svou hrací dobu, mě ničí snad jen „Obamrlost vremena“. Tyhle výtky jsou sice dost subjektivní a leckdo bude nesouhlasit, ale spatřuji zde prostě jednoznačný kámen úrazu.

Obskuritatem

„Hronika iz mraka“ sice prozatím vnímám jako nejméně působivý dlouhohrající titul Obskuritatem, ale něčím výrazný přeci je. Celkový feeling desky je ve srovnání s předchůdci o něco melancholičtější a slovo „dekadence“ mi tu přijde víc než výstižné. Při každém poslechu si navíc vzpomínám na hodiny strávené s nesvatostí jménem „The Last Station on the Road to Death“ od francouzských Hell Militia, což je deska, kterou opráším tak jednou za uherský rok, ale když už CD roztočím, tak ve mně obvykle po padesáti minutách zůstane jen zničující prázdno. Něco podobného se vlastně párkrát podařilo i novým Obskuritatem, když hráli jako kulisa. Zmar byl účinný, až bylo uvnitř cítit, že budoucnost neskýtá nic pozitivního, ale zároveň i podivně vítaný.

Na Obskuritatem jsem se těšil a z výsledku jsem trochu rozpačitý. Možná by prospělo, kdybych mohl desce věnovat více času za vhodného rozpoložení a pořádně se v jejím fluidu vykoupat, jenže skladby nenabízí až tak silné podněty, abych si ony chvíle vyhradil stůj co stůj. Skutečně prvotřídní jsou zde jen vokály a snad i náležitá produkce. Je tedy problém ve mně, anebo v hudbě? Tak jako tak, můj hlad po veskrze negativním Black Metalu balkánské provenience bývá v dnešních dnech dostatečně ukojen, protože poslední Malevolum stále pravidelně sjíždím.


Malevolum – Veritas et violentiam

Malevolum - Veritas et violentiam

Země: Bosna a Hercegovina
Žánr: raw black metal
Datum vydání: únor 2020
Label: Black Gangrene Productions

Tracklist:
Actus Primus:
01. Veritas I
02. Violentiam I

Actus Secundus:
03. Veritas II
04. Violentiam II

Hrací doba: 37:09

Odkazy:

Kdybych uměl chrlit kvalitativně konzistentní články, určitě bych tu častěji psal o bosenském seskupení kapel Black Plague Circle a vydáních spřízněného labelu Black Gangrene Productions. Se svou kadencí můžu být rád, že jsem tu kdysi aspoň zmínil ohavnost jménem Obskuritatem, ale loni odtud například vyšel solidní full-length Sulphuric Night nebo působivá dema Tergum Ambulare a Vrač. První uvedené demo je prostě hnusná, satanská zkurvenost, ale v případě Vrač a jejich „U vječnoj magli života“ vám radím zpozornět, protože ty melodie a atmosféra jsou vynikající! Teď ale bude řeč o nahrávce, která vyšla velice nedávno u Black Gangrene Productions, a i když se jedná o druhé album kapely, já o její existenci ještě před pár týdny netušil.

Názvy Malevolum a „Veritas et violentiam“ smrdí klasicky laxním přístupem metalistů k latině, ale význam je jasný a nic jiného než zlo, nepříjemná pravda o bytí a násilí posluchače nečeká. Nikoliv násilí ve smyslu warmetalových brutalit, ale spíše aspektů a důsledků, které se k němu pojí, tedy strachu, lítosti či zhnusení, i když zde nechybí ani klasická agrese, jež zbavuje rozumu a dodává na síle. Přístup kapely k žánru má do laxnosti také daleko. Hudebně lze Malevolum přirovnat k ortodoxním kapelám z přerodu milénia, případně mladším věcem, které bez avantgardního přístupu obcují s disharmoniemi jako divé; těch by šlo vychrlit určitě spousta, zvláště vzpomeneme-li si, co se dělo ve Francii cca před deseti roky. Jenže já mám opravdu problém uvést, co a koho „Veritas et violentiam“ přesně připomíná. V případě Black Plague Circle, a Malevolum nejsou výjimkou, je rovněž nutné brát v potaz hudební a stylistické dědictví Belkètre a dalších zvratků Les légions noires.

Jistě by šlo nalézt argumenty, proč je „Veritas et violentiam“ obyčejné „raw BM“ album. Pravda, nic převratného se tu opravdu neděje, ale svébytnost a uhrančivé nápady Malevolum nechybí, protože jinak bych v posledních týdnech necítil tak silné nutkání se k „Veritas et violentiam“ vracet i vícekrát za den. Zároveň jsem si ale vědom pasáží, zvláště v druhé půli desky, které ji v delším časovém horizontu nejspíš zlomí vaz, ale uvidíme, co se ještě bude dít. Malevolum u mě totiž bodují v jedné zásadní věci.

„Veritas et violentiam“ je totiž od začátku do konce veskrze negativní album a jeho poslech mi dovedl vícekrát navodit tíhu a zhnusení, jako když jsem si jednoho památného večera četl o zvěrstvech války v Jugošce. Jasné, mluvíme tu o black metalu, žánru, kde je negativita inherentní, ale možná vnímáte tendence i těch jakože satanistických kapel vzhlížet k ďábelskému jako k prostředku vykoupení a povznesení. Tady se nic jako útěcha, spása nebo snad odměna neslibuje. Tedy pokud nejste natolik narušení, abyste si něco takového našli ve shánění obětin pro lačná ústa masového hrobu.

Malevolum

Malevolum jsou jednoznačně určeni těm, pro které je black metal prvořadým žánrem, i když tím nemyslím tupce, co sežerou kdejakou uměle surovou sračku s xeroxovaným obalem. Vysoký standard lze očekávat ve všech ohledech a moc se mi například líbí, jak poslední vydání Black Plague Circle zní. Sice se evidentně jedná o DIY produkci, ale ta má vlastní ksicht, stopy se příliš neslévají a vůbec zvukový háv hudební složce parádně sedí; některé disharmonické linky zní tak hnusně, až jsou nepříjemné! Posluchači tudíž nic nebrání si užívat skvělé basové linky nebo se vcítit do mocných vokálů. Nevím teda, kdo vlastně v Malevolum hraje a řve, ale podobně výtečný přednes šlo například slyšet z nahrávek Arjen a Obskuritatem. Až mi je líto, že tady až na pár slov nerozumím textům.

„Veritas et violentiam“ je objektivně dobře zvládnuté album s několika ukrutnými nápady a pár slabšími místy, jehož největší význam tkví v negativní, zlé atmosféře a ukázkově undergroundovém přístupu ke korunnímu metalovému žánru.


Obskuritatem – U kraljevstvu mrtvih…

Obskuritatem - U kraljevstvu mrtvih...

Země: Bosna a Hercegovina
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Black Gangrene Productions

Tracklist:
01. Praskozorje
02. Gospodar samoće
03. U kraljevstvu mrtvih…
04. Oči u magli [Satan Panonski cover]
05. Gdje tišina vječno vlada
06. Povratak vampira
07. Posljednji trzaj života

Hrací doba: 40:32

Odkazy:

Bosna a Hercegovina se možná nezdá být zemí black metalu zaslíbenou, ale kapely jako Void Prayer, Cave Ritual, Sulphuric Night, Niteris nebo Obskuritatem, jež jsou součástí takzvaného „The Black Plague Circle“, by mohly oslovit i ty nejortodoxnější vyznavače odporného šumu, který se kdysi linul z kobek hradu francouzských Černých legií. V současné době se uvedený kruh kapel nezdá být tak výrazně aktivní jako dříve, ale loni vydali zajímavý full-length Void Prayer a hlavně Obskuritatem, o kterých bude právě řeč.

Prvotní kazetová vydání Obskuritatem byla striktně limitovaná a představovaly primárně ambientní tvář kapely. K úplnému příklonu k black metalu došlo snad až s debutovým albem „Vampirska kakofonija“, které prvně vyšlo v roce 2016 na limitované kazetě a nabídlo pouze tři skladby, avšak vinylové vydání skrze čínský label GoatowaRex přidalo pět dalších. Nebudeme se hádat, zdali je „Vampirska kakofonija“ regulérní dlouhohrající debut nebo ne a představíme si nahrávku nejčerstvější „U kraljevstvu mrtvih…“ vydané Black Gangrene Productions v listopadu 2017.

Zmínka o Black Legions/Les légions noires má své opodstatnění, jelikož Obskuritatem účinně stimulují chutě na veskrze zlý blackmetalový primitivismus, co mě občas přinutí vytáhnout splitko „March to the Black Holocaust“ (jedna z mála LLN nahrávek, kterou mám doopravdy rád). Taktéž se domnívám, že Obskuritatem (a další uvedené bosenské kapely) osloví i fanoušky dnes populárních portugalských zel jako Mons VenerisBlack Cilice nebo Irae.

Obskuritatem nehrají příliš agresivní hudbu. Někdy lehce „skočnou“ (viz „Gdje tišina vječno vlada“), sem tam dojde i na dílčí brutálnější pasáže, ale zpravidla se hudba nese ve středním tempu, které dává vyniknout jednoduchým a efektivním kytarovým motivům. Ty lze popsat jako ponuré, noční, nelidské atd. Chcete-li konkrétní přirovnání, vzpomeňte si na devadesátkové Belkètre v atmosférických polohách, které nabídly skladby jako „Hate“, „Despair“ nebo „Voarmtre Zuèrkl Vuorhdrévarvtre“. Obskuritatem rovněž nedělá problém k posluchači promlouvat výhradně skrze kytary a na této desce se tak děje na začátku a na konci, ale zbytek alba nabízí klasický formát, kytar, bicích a hlasu.

Spousta riffů – a každá skladba nabídne minimálně jeden takový – je velice nakažlivých. Víckrát se mi v posledních týdnech stalo, že jsem si nevědomky či úmyslně broukal/pískal různé melodie, přičemž jsem si uvědomil, že temnota Obskuritatem rozhodně nepramení jen z raw produkce nebo odporného vokálu. Ony jednoduché motivy temným žánrovým fluidem oplývají zcela inherentně a bohatě. Za nej(ne)mocnější ve své vampýrské zlovolnosti bych jistě označil titulní skladbu, ale i všechny ostatní nabízí tu samou nesvatou auru, která mě k desce tolik přitahuje, byť každá maličko jinak. Perfektně zde zapadá i punková „Oči u magli“, která je coverem skladby Satana Panonského, což byl takový jugoslávský GG Allin, o kterém doporučuji si více přečíst třeba zde, protože byla to neméně zajímavá postava.

Obskuritatem

Vokál ani zvuk nedosahují přehnaných extrémů. Zodpovědný člověk má výborný hlas a užitá mateřština (ostatně jako i další slovanské jazyky, když se trochu zadaří) zní v kontextu této hudby opravdu skvěle. Zvuk je, jak jsem naznačoval, surový, zřejmě stvořený na koleni, ale snadno čitelný. Hlavně se zde nestává jako na „Vampýrské kakofonii“, aby kytary utápěly bicí natolik, že byste si je museli domýšlet. I když, pravda, v titulní skladbě „U krajlevstvu mrtvih…“ se nachází pasáž, kdy bicí začnou zničehonic „vypadávat“. Snad kvůli dojebané pásce, jelikož předpokládám, že Obskuritatem nahrávali na vícestopý kazeťák nebo něco takového.

Na recenzi „Vampýrské kakofonie“ jsem si brousil zuby již někdy v polovině minulého roku, ale nakonec jsem se ní vybodnul. Když ale v listopadu vyšla deska nová, už jsem neváhal a makal na tom, ať vám Bosňáky mohu představit. Mám sice slabost pro kdejaká hudební zvěrstva, ale mezi nekritické fanoušky ubzučených, polo-improvizovaných trve sraček se neřadím a Gloatre v názvech ve mně automatickou úctu také nevyvolává. V Obskuritatem jednoduše dřímá nezanedbatelná objektivní kvalita, stejně jako hmatatelná blackmetalová magie, která vám při odevzdaném poslechu vyjeví království mrtvých, kde vládne věčné ticho…