Archiv štítku: BIH

Obskuritatem – U kraljevstvu mrtvih…

Obskuritatem - U kraljevstvu mrtvih...

Země: Bosna a Hercegovina
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Black Gangrene Productions

Tracklist:
01. Praskozorje
02. Gospodar samoće
03. U kraljevstvu mrtvih…
04. Oči u magli [Satan Panonski cover]
05. Gdje tišina vječno vlada
06. Povratak vampira
07. Posljednji trzaj života

Hrací doba: 40:32

Odkazy:

Bosna a Hercegovina se možná nezdá být zemí black metalu zaslíbenou, ale kapely jako Void Prayer, Cave Ritual, Sulphuric Night, Niteris nebo Obskuritatem, jež jsou součástí takzvaného „The Black Plague Circle“, by mohly oslovit i ty nejortodoxnější vyznavače odporného šumu, který se kdysi linul z kobek hradu francouzských Černých legií. V současné době se uvedený kruh kapel nezdá být tak výrazně aktivní jako dříve, ale loni vydali zajímavý full-length Void Prayer a hlavně Obskuritatem, o kterých bude právě řeč.

Prvotní kazetová vydání Obskuritatem byla striktně limitovaná a představovaly primárně ambientní tvář kapely. K úplnému příklonu k black metalu došlo snad až s debutovým albem „Vampirska kakofonija“, které prvně vyšlo v roce 2016 na limitované kazetě a nabídlo pouze tři skladby, avšak vinylové vydání skrze čínský label GoatowaRex přidalo pět dalších. Nebudeme se hádat, zdali je „Vampirska kakofonija“ regulérní dlouhohrající debut nebo ne a představíme si nahrávku nejčerstvější „U kraljevstvu mrtvih…“ vydané Black Gangrene Productions v listopadu 2017.

Zmínka o Black Legions/Les légions noires má své opodstatnění, jelikož Obskuritatem účinně stimulují chutě na veskrze zlý blackmetalový primitivismus, co mě občas přinutí vytáhnout splitko „March to the Black Holocaust“ (jedna z mála LLN nahrávek, kterou mám doopravdy rád). Taktéž se domnívám, že Obskuritatem (a další uvedené bosenské kapely) osloví i fanoušky dnes populárních portugalských zel jako Mons VenerisBlack Cilice nebo Irae.

Obskuritatem nehrají příliš agresivní hudbu. Někdy lehce „skočnou“ (viz „Gdje tišina vječno vlada“), sem tam dojde i na dílčí brutálnější pasáže, ale zpravidla se hudba nese ve středním tempu, které dává vyniknout jednoduchým a efektivním kytarovým motivům. Ty lze popsat jako ponuré, noční, nelidské atd. Chcete-li konkrétní přirovnání, vzpomeňte si na devadesátkové Belkètre v atmosférických polohách, které nabídly skladby jako „Hate“, „Despair“ nebo „Voarmtre Zuèrkl Vuorhdrévarvtre“. Obskuritatem rovněž nedělá problém k posluchači promlouvat výhradně skrze kytary a na této desce se tak děje na začátku a na konci, ale zbytek alba nabízí klasický formát, kytar, bicích a hlasu.

Spousta riffů – a každá skladba nabídne minimálně jeden takový – je velice nakažlivých. Víckrát se mi v posledních týdnech stalo, že jsem si nevědomky či úmyslně broukal/pískal různé melodie, přičemž jsem si uvědomil, že temnota Obskuritatem rozhodně nepramení jen z raw produkce nebo odporného vokálu. Ony jednoduché motivy temným žánrovým fluidem oplývají zcela inherentně a bohatě. Za nej(ne)mocnější ve své vampýrské zlovolnosti bych jistě označil titulní skladbu, ale i všechny ostatní nabízí tu samou nesvatou auru, která mě k desce tolik přitahuje, byť každá maličko jinak. Perfektně zde zapadá i punková „Oči u magli“, která je coverem skladby Satana Panonského, což byl takový jugoslávský GG Allin, o kterém doporučuji si více přečíst třeba zde, protože byla to neméně zajímavá postava.

Obskuritatem

Vokál ani zvuk nedosahují přehnaných extrémů. Zodpovědný člověk má výborný hlas a užitá mateřština (ostatně jako i další slovanské jazyky, když se trochu zadaří) zní v kontextu této hudby opravdu skvěle. Zvuk je, jak jsem naznačoval, surový, zřejmě stvořený na koleni, ale snadno čitelný. Hlavně se zde nestává jako na „Vampýrské kakofonii“, aby kytary utápěly bicí natolik, že byste si je museli domýšlet. I když, pravda, v titulní skladbě „U krajlevstvu mrtvih…“ se nachází pasáž, kdy bicí začnou zničehonic „vypadávat“. Snad kvůli dojebané pásce, jelikož předpokládám, že Obskuritatem nahrávali na vícestopý kazeťák nebo něco takového.

Na recenzi „Vampýrské kakofonie“ jsem si brousil zuby již někdy v polovině minulého roku, ale nakonec jsem se ní vybodnul. Když ale v listopadu vyšla deska nová, už jsem neváhal a makal na tom, ať vám Bosňáky mohu představit. Mám sice slabost pro kdejaká hudební zvěrstva, ale mezi nekritické fanoušky ubzučených, polo-improvizovaných trve sraček se neřadím a Gloatre v názvech ve mně automatickou úctu také nevyvolává. V Obskuritatem jednoduše dřímá nezanedbatelná objektivní kvalita, stejně jako hmatatelná blackmetalová magie, která vám při odevzdaném poslechu vyjeví království mrtvých, kde vládne věčné ticho…