Archiv štítku: black / death metal

Devilish Impressions – Postmortem Whispering Crows

Devilish Impressions - Postmortem Whispering Crows

Země: Polsko
Žánr: melodic black / death metal
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Non Serviam Records

Hrací doba: 16:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

Devilish Impressions je kapela, již jsem svého času míval poměrně rád. I dnes si pořád myslím, že první dvě desky „Plurima mortis imago“ (2006) a „Diabolicanos – Act III: Armageddon“ (2008) nejsou vůbec marné a mají co říct. Ostatně, obě vlastním i na originále, a dokonce obě hned ve dvou verzích.

Pozdější tvorba Devilish Impressions už mě ale moc neoslovila. Třetí album „Simulacra“ (2012) bylo už na hraně, ale nemůžu mu upřít pár poměrně dobrých skladatelských nápadů. Následné EP „Adventvs – Eritis sicvt devs“ (2014) a čtvrtou řadovku „The I“ (2017) už jsem nicméně slyšel jen zběžně a nenašel jsem tam jediný důvod, proč bych těm nahrávkám měl zkoušet věnovat víc pozornosti.

Po dvou letech od předchozího alba se Devilish Impressions opět hlásí o pozornost s novým ípkem „Postmortem Whispering Crows“, které nabízí tři nové skladby a také představuje novou sestavu. Jediným stálým členem zůstává zpěvák a kytarista Quazarre, zbytek osazenstva se od minulého počinu kompletně obměnil. Ne snad, že by to nějak zásadně vadilo, beztak jsem vždycky vnímal Quazarreho jako hlavní persónu kapely a zbytek jen dělal křoví (s trochou nadsázky).

Každopádně, rozhodnul jsem se, že s příchodem „Postmortem Whispering Crows“ dám Devilish Impressions větší šanci, přestože mě ukázky příliš nezaujaly. A jak se záhy ukázalo, měl jsem dát na první dojem a na poslech se vydlabat, poněvadž ani „Postmortem Whispering Crows“ podle mě nenabízí nic, čím by se měl člověk zabývat.

Navzdory obměně sestavy se plynule pokračuje ve stylu vytyčeném na „The I“ (což jasně ukazuje, že skladatelské otěže pevně třímá jediný stálý člen Quazarre), tedy melodičtější black / death metal, z něhož už ale vymizely symfonické kličky, které se objevovaly na „Simulacra“. Materiál je ovšem vesměs nezajímavý a obyčejný. Výraznější momenty se hledají těžko (snad jediná trochu rozumná pasáž se nachází v závěru „Cingvlvm Diaboli“, ale jinak je to bída) a atmosféra poletuje někde okolo bodu mrazu. Což dá rozum, protože co byste chtěli vytřískat z takhle bezpohlavního sterilního zvuku?

Už dříve jsem měl pocit, že Devilish Impressions mi řekli vše důležité na svých prvních dvou albech a jejich další snažení mě míjí obrovským obloukem. „Postmortem Whispering Crows“ tenhle dojem prohlubuje do takové míry, až ani nevím, s čím by Poláci v rámci nastaveného stylu museli přijít, abych měl zase chuť jejich muziku poslouchat. Za mě tedy zbytečnost, která sice v nepostrádá profesionalitu a technické schopnosti, ale zoufale jí chybí nějaká duše a hloubka.


The Black Sorcery – Wolven Degrade

The Black Sorcery - Wolven Degrade

Země: Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 28.3.2019
Label: Krucyator Productions / Appalachian Noise Records

Tracklist:
01. War Fangs
02. Intolerance Enthrone
03. Putrescent Infected
04. The Crone
05. Body Coffin Betrayal
06. Wolven Degrade
07. Sawed Strings and the Fall of a Marionette
08. Angry Spit of the Witches Piss
09. Worse Still the Fog of Man Settles
10. Revelation of Dark Succumbing

Hrací doba: 29:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Kanadské The Black Sorcery jsem zde chtěl představit už v loňském roce, když vydali svou debutovou desku „…and the Beast Spake Death from Above“ pod značkou Krucyator Productions (label, jejž vlastní Loïc.FAutokrator a N.K.V.D., víme). Nakonec mi na to ale v rozvrhu nezbylo místo a nahrávka už příliš zapadla prachem na to, abych se tu k ní v recenzi vracel. Kór když nějaký opravdový zázrak to také nebyl. O čemž nicméně muzika The Black Sorcery beztak není a nemá být, ale k tomu se ještě za chvíli dostaneme.

The Black Sorcery mi trochu pomohli, když hned letos vysrali na svět svou druhou fošnu s názvem „Wolven Degrade“. Už ani ta není stoprocentně aktuální, poněvadž vyšla již v březnu, ale když jsem viděl arci-vtipný obal, na němž chlupatý nadržený vlkodlak zběsilé mrdá nějakou kozatou čubku, věděl jsem, že tuhle srandu už vám upřít nemůžu a něco málo o The Black Sorcery spatlám.

V sestavě kapely příliš známých ksichtů nenajdeme. Tím asi nejzajímavějším bude zpěvák Lörd Matzigkeitus, jehož můžete znát z formací jako The Projectionist (z téhle kapely v The Black Sorcery působí ještě baskytarista), Idolatry nebo Thy Sepulchral Moon. O žádné hvězdy scény se každopádně nejedná.

„Wolven Degrade“ patří k nahrávkám, které se recenzují velice lehce, protože vystihnout jejich podstatu a popsat jejich obsah je velmi jednoduché. „Wolven Degrade“ prostě a jednoduše hoblují zběsilý agresivní black / death metal, který se s tím nijak nesere a mrdá to tam pod tlakem prakticky celou hrací dobu. Která samozřejmě není nijak dlouhá – The Black Sorcery to na své druhotině nasypou za 29 a půl minuty.

Bylo by fakt cool říct, že prakticky jediné, s čím se Kanaďané zdrží, je půlminutové intro „War Fangs“, ale nebyla by to tak úplně pravda. Výjimečně se objeví i jiné než nejrychlejší tempo, leckdy až překvapivě pomalé (třeba rozjezd titulní „Wolven Degrade“ je dost bahno), zřídka se najde i nějaká pasáž, která The Black Sorcery usvědčuje z toho, že se nejedná jen o bezbřehé třískání do nástrojů, ale že se u toho občas i letmo snažili zamyslet (ne, že by to výsledné kvalitě moc pomohlo), viz třeba „Body Coffin Betrayal“. Občasné vřískající kytarové sólo jako třeba v „Intolerance Enthrone“ nebo „Worse Still the Fog of Man Settles“ už ale s největší pravděpodobností nepřekvapí nikoho.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že by „Wolven Degrade“ mělo být albem, které k metalové agresi přistupuje s nějakým sofistikovanějším ohledem. To kurva ani náhodou. Především a předně je to celé o zběsilosti a nasranosti, které ovšem nejsou podané nějakým zvlášť poutavým způsobem. Po většinu desky bicí sypou jak piča a vokály jsou prasácké, skoro až grindové. Nejpoužitelnější jsou asi riffy, o což víc však zamrzí skutečnost, že ve výsledném mixu je kytara přehlušena bicí salvou a vokálem. Z „Wolven Degrade“ si tedy posluchač odnese především bicí kulomet a chroptění.

Několik poslechů se s „Wolven Degrade“ strávit dá bez újmy na zdraví, máte-li náladu na agresivní metal, kde se víc rube, než přemýšlí. Je ovšem evidentní, že The Black Sorcery nehrají nic lepšího než slabší průměr, a jejich běsnění je tím pádem z dlouhodobého hlediska lehce zapomenutelné. Čili i když tu náladu na agresivní metal máte, lze lehce nalézt mnohem poutavější zvěrstva.


Bölzer – Lese Majesty

Bolzer - Lese Majesty

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Lightning & Sons

Tracklist:
01. A Shepherd in Wolven Skin
02. Æstivation
03. Into the Temple of Spears
04. Ave Fluvius! Danu Be Praised

Hrací doba: 29:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR / Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Švýcarům Bölzer se podařilo něco, co se mnohým kapelám nepovede – na undergroundové scéně si udělali poměrně velké jméno ještě předtím, než vydali své první album. Jen prostřednictvím skvělých ípíček „Aura“ a „Soma“ a také díky pilné koncertní činnosti si dokázali vytvořit velkou posluchačskou základnu, která na jejich řadový debut „Hero“ čekal dost netrpělivě.

Když ke konci roku 2016 nakonec „Hero“ vyšel, nebyl přijat s tak všeobecným nadšením jako předešlá neřadová tvorba Bölzer. Což mně osobně přijde škoda, protože si myslím, že se jedná o povedenou desku, která sice Švýcary posunula o kousek k větší… ne přímo stravitelnosti, ale určitě jisté umírněnosti, avšak stále měla vysokou kvalitu a představovala Bölzer jako charismatickou kapelu.

Jsem si ovšem docela jistý, že navzdory nějakým chladnějším ohlasům byl „Hrdina“ ve finále úspěchem, prodával se dobře a s pozicí Bölzer jakožto již etablované kapely neotřásl, spíš naopak. O čemž ostatně svědčí i to, že se duo HzR / KzR rozhodlo osamostatnit a postavit na vlastní nohy i z vydavatelského hlediska. Opustili vcelku spolehlivou stáj Iron Bonehead Productions a vydali se za štěstím pod vlastní značkou Lightning & Sons, na níž jako první vyjde nové EP „Lese Majesty“.

Nebyl důvod se na „Lese Majesty“ netěšit. Alespoň tedy střízlivě. Musím říct, že Bölzer se nikdy nestali mojí top kapelou, neřadím je srdcovkám, a dokonce si i myslím, že jejich raná tvorba je možná zbytečně nadhodnocená. Což ale neznamená, že by se mi jejich muzika nelíbila, důkazem čehož nakonec může být i to, že ve své sbírce mám vinyly „Roman Acupuncture“, „Aura“, „Soma“„Hero“. Tím chci říct, že „Lese Majesty“ není nahrávka, kvůli níž bych nemohl dospat, jak zběsile se na ni těším, ale věděl jsem už dopředu, že ji budu chtít slyšet. A moc jsem nepočítal s tím, že by mě měla zklamat, když vlastně vše předešlé mě bavilo. A kór když Bölzer již několikrát ukázali, že krátkohrající formát jim sedí opravdu hodně.

O to větší rozčarování si pro mě „Lese Majesty“ připravilo. Nové EP mě nebaví takovým způsobem, až bych skoro řekl, že mě nudí. Na předkládaném materiálu jednoduše nevidím nic zajímavého a chybí mi na něm sugestivní aura starších neřadových počinů i vznešené momenty „Hero“. „Lese Majesty“ nesporně pokračuje v charakteristickém zvuku Bölzer, ten rukopis je zde nad slunce jasný, ale mám dojem, jako kdyby zde byl prezentován v béčkovém provedení.

Bolzer

Silná slova? Možná ano. Nedokážu si je ale nechat od cesty, když mě „Lese Majesty“ minulo takovým obloukem. Nejhorší na tom je, že nedokážu říct, co tu Bölzer dělají špatně. Snad jedině s výjimkou čistých vokálů, jejichž jistá faleš mě na „Hero“ bavila a považoval jsem ji za nedílnou součást celkového dojmu. Nikdy jsem moc nechápal, proč tolik lidí čisté zpěvy u Bölzer nenávidí, ale na „Lese Majesty“ to konečně chápat začínám, poněvadž mi tu místy znějí fakt lacině až otravně. Jestli má být takové prozření tím největším, co mi nové EP dalo, pak to o lecčems svědčí.

Bölzer není skupina, kterou bych toužil veřejně pojebat (bez dvojsmyslů, prosím), ale ani sympatie k předešlé tvorbě mě nemohou přinutit ke shovívavosti tam, kde necítím žádné zaujetí. Za mě je „Lese Majesty“ doposud nejslabší nahrávka švýcarského dua. Abych se zbavil pochybností, dal jsem si maraton starších počinů a jen jsem se utvrdil v tom, že libovolný z nich v mých očích novinku výrazně převyšuje.


Druhý pohled (Cnuk):

Po tříletém čekání je tu konečně nová tvorba od Bölzer. Vlastně mi není úplně jasné, co je „Lese Majesty“ zač, jelikož čtyři skladby se stopáží třicet minut mohou být řadovou deskou stejně jako krátkohrající věcí, ale koho to zajímá. Hlavní je, že je tu. Dosud poslední nahrávka „Hero“ sklidila poměrně rozporuplné reakce, které kolikrát vedly až k posměchu, ale za mě je to výborné album. Unikátní styl tohoto švýcarského dua je nezaměnitelný, a přestože se v průběhu času různě prolínali mezi death a black metalem, vždy bylo jasné, že jsou to právě Bölzer, a to se všemi jejich signifikantními aspekty.

„Lese Majesty“ rovněž nenechává nikoho na pochybách. Dá se říci, že plynule navazuje na rukopis skladeb z „Hero“. Zprvu se do něho hůře proniká, ale po několika otočeních začnou vynikat určité momenty a brzy se posluchači dostane jasných kontur celých skladeb. Bölzer se znovu daří naplno probouzet vytříbený cit pro budování napětí, díky němuž skladby putují do různorodých poloh a brzy dokáží posluchače vtáhnout do nálady nahrávky. Tak jako jsem si rychle našel oblíbené skladby na předchozích studiovkách, i tady jsem mezi ně brzy zařadil na výsost povedenou „Into the Temple of Spears“, jíž nechybí nic z onoho pověstného vichřicového riffování, dunících bicích ani heroického zpěvu, včetně toho čistého.

Bolzer

Podobně silné jsou ale i „A Shepherd in Wolven Skin“ a závěrečný opus „Ave Fluvius! Danu Be Praised!“. Bölzer po celou dobu trvání „Lese Majesty“ nijak nekolísají a drží si svůj vysoký standard, i včetně přestávky v podobě „Æstivation“. Ta spolu s dalšími drobnostmi (třeba pískáním) skvěle podtrhuje atmosféru „Lese Majesty“, která opět funguje bezchybně, stejně jako v případě „Hero“ a jemu předešlých. Už od dob prvního dema si pečlivě udržují svoje zvukové unikum a právě možná díky střídmému vydávání nového materiálu se jim ho daří tak obstojně držet po dlouhou dobu.

Ten, komu neseděl „Hero“, pravděpodobně nebude sdílet mé nadšení, já však nemám, co bych vytknul. Bölzer jsou i na „Lese Majesty“ ve výborné formě a zůstávají tak jednou z nejzajímavějších formací metalového podzemí, ke kterému se hrdě hlásí i přes svoji nespornou a oprávněnou popularitu. Máme-li dostávat novou tvorbu pouze po hrstičkách, ale zároveň v takovéto kvalitě, pak s tím absolutně souhlasím. Málo je někdy více.


Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God

Diocletian - Amongst the Flames of a Bvrning God

Země: Nový Zéland
Žánr: war metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nuclear Wolves
02. Degenerate Swarm
03. Repel the Attack
04. Berserker Rights
05. Invincibility Through Strife
06. Procreate Strength
07. Plundered by Hyenas
08. Restart Civilization

Hrací doba: 27:06

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Diocletian se už s první deskou vypracovali mezi vůdčí kapely násilného bordelu, který bývá nálepkován jako war metal nebo bestiální black metal, protože na rovinu: „Doom Cult“ je moderní klasika, kterou lze postavit mezi nejzásadnější desky subžánru jako „Fallen Angel of Doom“, „War Cult Supremacy“ nebo „Desecration of the Holy Kingdom“. Diocletian samozřejmě hodně vycházeli z kanadských původců, ale do „worship“ kapely měli daleko, spíše byl jejich recept stejný; tedy black metal první vlny mixnutý brazilskou školou a starým grindem. Tomu dokázal novozélandský kult zkázy navíc vtisknout i jakýsi punc originality. V totožných intencích pokračovalo i solidní, byť ve srovnání s prvotinou slabší „War of All Against All“.

Třetí „Gesundrian“ nahrané v obměněné sestavě po krátké nečinnosti znělo jinak. Čistěji, deathmetalověji a možná obyčejněji, ale i tak se jedná o desku, kterou těžko přehlížet. Intenzita násilí a svébytnost zůstaly zachovány a společně s „Doom Cult“ se jedná podle mého názoru o to nejlepší, co Diocletian stvořili. Kapela se o něco později zase rozpadla, kmenový člen Atrociter se chvíli věnoval novému, Voivod inspirovanému projektu Solar Mass a posléze nepřekvapivě ohlásil reaktivaci Diocletian. Původně jen za účelem nahrání materiálu pro split „Tribute to Tregenda“ImpurathemBlack Witchery na vokálu, ale nakonec došlo na regulérní návrat se čtvrtou dlouhohrající deskou „Amongst the Flames of a Bvrning God“.

Rovnou řeknu na plnou hubu, že tohle je po všech stránkách nejslabší album Diocletian. Osobitost kapely je prostě pryč. První elpíčka měla vždy super oldschool zvuk, zatímco tu je uměle natlakované, zkompresované cosi, kde ani nejde poznat, že tu příležitostně řve Impurath. Bubeník by chtěl házet přechody a sypat jako J. Read, ale neumí to, skladby totálně splývají, bo riffy nejsou nic víc než obyčejné, pseudochaotické tam-zpátky a z kvazi-melodií si pamatuju jen tu na konci „Nuclear Wolves“, kterou Atrociter stejně zrecykloval z „Deathbitch“ od Witchrist, kde hrával na basu. To dlaczego, kurrrrwa mać?!?

O novince můžu utrousit jen dvě pozitivní věci. Nový vokalista R. W.Dawn of Azazel tu zapadl a ječí skvěle. Diocletian se taky podařilo víceméně udržet patřičnou úroveň agrese, chvílemi je novinka snad i maniakálnější, nepříčetnější než kterákoliv dřívější nahrávka, ale k čemu to je, když se jedná prakticky jen o stravitelnější emulaci Revenge? Nic proti nim, koneckonců je to srdcovka, ale taky jsem si zcela vědom, jak se to ve skutečnosti má s jejich „hudebními“ kvalitami. I přesto mají Revenge ve srovnání s nynějšími Diocletian mnohem zajímavější songwriting, a to veškerý matroš skládá Read způsobem „I smash my drums or bass until a song is written.“ Proto můžu i „zklamání“ jménem „Behold.Total.Rejection“ s odstupem let příležitostně poslouchat, zatímco tady po pár týdnech pomalu lituju každého nového stisknutí „play“.

Vydat tuhle desku jiná, neznámá kapela určitě budu smířlivější, neboť se posluchači stejně dostane příjemně vyhroceného, militantního námrdu na pár poslechů, jenže tohle je CÍSAŘ Dioklecián a ne ňákej Terrorgoatholocaust666 z Guatemaly, kurvadrát. Pokud potřebujete nasytit touhu po zběsilém metalovém násilí, tak si raději počkejte do října na nový Sammath nebo si pusťte dříve doporučované Concrete Winds. „Amongst the Flames of a Bvrning God“ je zbytečná deska a zklamání. Amen.


Mahr – Soulmare I / Soulmare II

Mahr - Soulmare

Země: ?
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 25.7.2019
Label: selfrelease

Tracklist Soulmare I:
01. Soulmare I

Tracklist Soulmare II:
01. Soulmare II

Hrací doba: 21:28 / 21:52

Odkazy:
bandcamp

Když jsme tady informovali o sérii nových nahrávek Права Коллектив (Pràva Kollektiv) bylo tomu hlavně kvůli nové desce Hwwauoch. Ze zvědavosti jsem samozřejmě okoštoval i další nahrávky, které vyšly společně s „Into the Labyrinth of Consciousness“, ale netušil jsem, že s nimi nakonec strávím víc času než právě s výše uvedeným albem, haha. Takže po debutu Pharmakeia se nakonec mrknem i na nová EP Mahr. Obě skladby „Soulmare“ vycházejí každá samostatně na vlastní kazetě, ale zde je představím společně, protože Amor Fati je stejně vydají na jednom asfaltovém výlisku.

Mahr sestávají ze členů Arkhtinn a dalších členů kolektivu; toť stálo v popisku jejich loňské debutové nahrávky „Antelux“, která mi žel, ať už jsem ji poslouchal sebevíc, prostě neučarovala. „Soulmare I“ svého dlouhohrajícího předchůdce nejvíce připomíná užitím nepříjemných atmosférických ploch, u kterých nemohu jednoznačně určit jejich instrumentální původ. Tipuju ale, že se jedná o hustě zefektované kytarové linky, možná sem tam doplněné o synťáky. Zvuk a feeling těchto atmo-ploch bych přirovnal k hučení větru ve starém věžáku, jindy zase k nepřirozeně táhlému lomozu železnice v dáli. A když si rovnou povolím trochu fantasmagorie, tak napíšu, že takhle zní spektrální nářek duší prosakující stěnami života (bo soul-mare neasi). Tento aspekt hudbě Mahr přidává i na jisté svébytnosti.

Hlavní rozdíl ovšem leží v pomalém tempu kompozice a způsobu, jakým se rozvíjí. Pro nejlepší představu bych prostě uvedl, že „Soulmare I“ mi zní, jako by se Ævangelist v období prvních alb pokusili napodobit depresivnější tvář Urfaust. Každopádně jednoduché kytarové riffy v pozadí se s atmo-plochami výtečně doplňují, a když začne vokalista šponovat všelijaké hrdelní pazvuky, ječení a popěvky do podivných „melodií“, také to dává nádherně zvrácený smysl. „Soulmare I“ má mocných pasáží hned několik, ale teprve způsob, jakým tahle umrlčí tryzna vygraduje, je PEKLO. Skladba možná místy přešlapuje na místě, ale nenechte se odradit, těch dvacet minut uteče jak nic. Za mě fakt výtečná záležitost, která si cestu do výročního eintopfu nejspíš probije.

„Soulmare II“ naopak přímo navazuje na vyznění „Antelux“, neboť tu lze hovořit o směsi black/deathového násilí a pomalé hnusomalebnosti, které je jednička zasvěcena výhradně. Kompozice také stojí na klasickém propojování riffů, než na pozvolném budování atmosféry s minimálními prostředky. „Soulmare II“ je prostě více metal, čemuž hodně přispívá i nepříčetný řev, kdy žáden pokus o harmonické doplnění hudby není patrný. Stále si kvůli intenzitě vokálu mimochodem nejsem jistý, zda tady nehostuje hlas Hwwauoch / Pharmakeia.

I když mě „Soulmare II“ baví víc než cokoliv z „Antelux“, tak v porovnání s „I“ trochu strádá, neboť skutečně účinná (byť ne tak fatální) mi přijde jen ve vybraných pasážích druhé půle. Zastřenější produkce v příležitostném chaosu také nedělá dobrotu. Ovšem vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby běžný posluchač tuto skladbu preferoval; důvody (respektive zlé pasáže) jsou dostatečně pádné. Chtěli byste konkrétní přirovnání? Asi plácnu pičovinu, vzhledem k tomu jak tu Mahr využívají výše popisované atmo-plochy, ale představte si, jak by mohlo znít, kdyby raní Darkspace zkusili vytvořit něco ve stylu „Perdition Insannabilis“ od Arkhon Infaustus.

Nechci okolo Права Коллектив budit zdání „hype-u“, ani si nemyslím, že by dotyční předváděli něco echt špičkového, natožpak převratného. Každopádně jsem přesvědčen, že i Mahr za důkladný poslech skutečně stojí. Ostatně jak cca pravil [H]itler v recenzi Hwwauoch: Dotyční hudebníci sice možná v základě „pouze“ kombinují různé přístupy, ale dělají to v dostatečně vysoké kvalitě a výsledek je poskládaný tak chytře, až to docela svojsky zní.


Cult of Extinction – Ritual in the Absolute Absence of Light

Cult of Extinction - Ritual in the Absolute Absence of Light

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.7.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Sacred Glorification of Pandemic
02. Anti-Monad Black Hole Bomb
03. Blood of the Theurg
04. Inverted Henosis
05. Possessed by a Servant of Iblis
06. Emanated from the Cosmic Darkness
07. The Descent
08. Ritual in the Absolute Absence of Light

Hrací doba: 32:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Německý projekt s přátelským názvem Cult of Extinction na sebe poprvé upozornil vloni s pilotním minialbem „Black Nuclear Magick Attack“. Na něm se sice neodehrávalo nic zázračného, o čem by člověk musel okamžitě psát domů mamince, ale o solidní prvotinu se jednalo.

Když tedy letos vyšel dlouhohrající debut „Ritual in the Absolute Absence of Light“, poslechnul jsem si jej docela bez keců. Obzvlášť když Cult of Extinction přestoupili k německým Iron Bonehead, na jejichž vydání se dost často vyplácí sázet (ne snad, že by Sentient Ruin Laboratories, kteří se podíleli na vypuštění „Black Nuclear Magick Attack“, byli nějaká ořezávátka). Obal řadovky se docela povedl a půlhodinová hrací doba (můžu dodat, že všech devět tracků je čerstvých, neopakuje se žádný z předešlé neřadovky) slibovala, že by pořád mohlo jít o intenzivní binec, takže hurá na věc.

Hned takhle ze začátku musím na Cult of Extinction prásknout jednu věc. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ není až takový bordel, jak by jeden možná čekal a možná i chtěl. Pokusím se tuto myšlenku trochu rozvést…

Prvně mě ale nechápejte mě špatně, Cult of Extinction samozřejmě hraje zvířecí black / death metal a stejně jako na „Black Nuclear Magick Attack“ platí, že díky citelným vlivům grindcoru (včetně náznaků guturálního vokálu jako třeba v pozadí „Emanated from the Cosmic Darkness“) lze v souvislosti s touhle deskou stále hovořit i o war metalu, což je podle mě jedna z nejagresivnějších forem metalové hudby obecně. Určitě tedy můžeme říct, že Cult of Extinction nehraje žádnou měkkou mrdku. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ sype často a fest nasraně, a dokonce bych i řekl, že tahle forma zabírá největší část nahrávky.

Jestliže ale prahnete po ortodoxně bestiálním bordelu bez přestávek, který vám vyšuká mozek z palice, „Ritual in the Absolute Absence of Light“ vás asi plně neuspokojí, a to hned ze dvou důvodů. První jsem zmiňoval už svého času v malé recenzi na „Black Nuclear Magick Attack“ – sice to leckdy sype jak piča, ale i přesto hodně takových momentů nedokáže vytočit obrátky do nejvyšších pater intenzity, nátlaku a hnusu. V dílčích momentech se daří posluchače trochu přitlačit ke zdi, ale obecně má Cult of Extinction co do extrémnosti podání jisté rezervy. Což nemusí potěšit posluchače s chutěmi na ten největší metalový bordel, jak by jeden u war metalu předpokládal.

Tohle do určité míry plyne i ze zvuku, jenž je notně uzpůsoben druhému aspektu, díky němuž se nejedná o takové zvěrstvo. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ si i navzdory své krátké hrací době najde relativně často čas na zpomalení a pokusy o atmosféru, přičemž tyto nabírají na kvantitě s blížícím se koncem fošny. Což by naopak mohlo potěšit ty posluchače, kteří nemají potřebu, aby je deska jen barbarsky mlátila.

Cult of Extinction

Zde nicméně nestává určitý rozpor. Osobně se mi zdá, že právě ty náladovější momenty jsou tím nejzajímavějším, co „Ritual in the Absolute Absence of Light“ nabízí, což se ale trochu bije s tím, že primární tváří alba je stále agrese. Zkřížení sypacího black / death metalu s atmosférickými vsuvkami mi v základě přijde jako dobrý nápad, ale u Cult of Extinction se to bohužel trochu mlátí. Ale to nic nemění na tom, že pomalé pasáže v „Possessed by a Servant of Iblis“ a „Emanated from the Cosmic Darkness“, celá „The Descent“ nebo kytarové sólování v titulní skladbě jsou dost povedené.

Na druhou stranu uznávám, že moje výtky vůči „Ritual in the Absolute Absence of Light“ jsou do určité míry vlastně malicherné, protože ta deska je jinak zhotovena dobře a nemyslím, že by patřila k těm jednoduše, rychle a lehce zapomenutelným. Nastavená cesta mi každopádně přijde správná a album jako celek je stále dost kvalitní na to, abych měl chuť si pustit i budoucí materiál Cult of Extinction.


Pharmakeia – Pharmakeia

Pharmakeia - Pharmakeia

Země: ?
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.7.2019
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Invoke
02. Worship
03. Calling
04. Request
05. Offer

Hrací doba: 32:13

Odkazy:
bandcamp

Anonymní seskupení kapel známé jako Права Коллектив (Pràva Kollektiv) ještě donedávna zahrnovalo Arkhtinn, Mahr, Voidsphere a Hwwauoch. Poslední jmenování se u nás dočkali pochvalné recenze od šéfredaktora, já je zase zmínil ve výročním eintopfu jako objev roku a všiml jsem si, že kapela oslovila i další fajnšmekry vyhledávající vyšinutě temný black metal. Před pár týdny vyšly za spolupráce kolektivu a německého vydavatelství Amor Fati uvedeným kapelám (vyjma Arkhtinn) nové nahrávky a v čerstvé várce se nacházel i dlouhý debut dříve neznámých Pharmakeia.

Pátá entita Права Коллектив své členství nijak nezapírá. Za poslechu příslušných nahrávek jsem víckrát přemýšlel nakolik se sestavy a ideje jednotlivých kapel prolínají a trochu se obával, zda se nejedná o expresi několika málo jedinců trpících tvůrčím přetlakem, co ovšem neznají míru a z filosofického rozmaru odmítají nejsilnější nápady koncentrovat do menšího počtu nahrávek. „Pharmakeia“ tuhle otázku dále komplikuje. Je evidentní, že je zde týráno to samé hrdlo jako na deskách Hwwauoch a také, což je poměrně zajímavé, mi Pharmakeia připomínají jejich stejnojmenný debut víc než novinka „Into the Labyrinth of Consciousness“, kde došlo, jak už možná víte, k nezanedbatelnému tvůrčímu posunu.

Takže podobně jako v případě „Hwwauoch“ je zde patrná hudební inspirace Blut aus Nord, zejména druhým titulem série „What Once Was“ a také opomíjeným třískladbovým materiálem „Decorporation“. Ještě víc, a to díky zvuku, mi ovšem Pharmakeia evokují druhé album Arkhon Infaustus„Filth Catalyst“. Zdejší materiál by šlo označit za black / death ražený v intencích přímočaré intenzity a zmaru vyplývajícího z nezodpovědných kontaktů s egregory, které to s lidskými jedinci nemyslí ani trochu dobře. Za spřízněné by šlo tedy označit i kapely vycházející pod sigilem Mystískaos. Pharmakeia ovšem netlačí na pilu za každou cenu; skladatelsky, instrumentálně i co se týče aranžmá se jedná o podstatně jednodušší, avšak (dle mého názoru) konzistentnější záležitost.

Pětice skladeb je umně spojena jednoduchým, ale účinně hnusným ambientem, předěly skladeb doslova zanikají a vše působí jako jedna kompozice. Monotónnost materiálu tu ale není jednoznačnou výsadou, jsou tu části skladeb, které prostě jdou jedním uchem dovnitř, druhým ven, což s rostoucím počtem poslechů prostě vadí, zvlášť neposloucháte-li album jen jako kulisu. Jeho význam ale samozřejmě určují styčné, zlomocné momenty a těch tu je dost na to, abych nemusel význam „Pharmakeia“ snížit na statut opomenutelné, být zajímavé jednohubky.

„Pharmakeia“ jsem věnoval dostatečné množství poslechů a spousta jich bylo hodnotných natolik, aby mi album stálo za zmínku, na recenzi jsem se dokonce těšil. Mám také jasno, že se k nahrávce budu ještě příležitostně vracet, i když ji na piedestal nejlepších desek roku nedosadím. Na Bandcampu Права Коллектив si lze album bezplatně či za dobrovolný poplatek stáhnout, kazeta je už k dispozici, CD a vinyl budou brzy následovat. Za mě palec nahoru.


V/A – Scorn Coalescence

VA - Scorn Coalescence

Země: Srí Lanka / Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.7.2019
Label: Cyclopean Eye Productions

Tracklist:
01. Serpents Athirst – Poisoning the Seven
02. Genocide Shrines – All and/or Nothing
03. Trepanation – B/H/T
04. Heresiarch – Dread Prophecy

Hrací doba: 22:22

Odkazy Serpents Athirst:
facebook

Odkazy Genocide Shrines:
facebook

Odkazy Trepanation:
facebook / bandcamp

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Split alba, skrze která lze objevit zajímavé kapely, jsou super. Možná, že naše stránky sledují i undergroundoví potápěči, co zdejší účastníky dlouho a dobře znají, ale spíše předpokládám, že s některými, ne-li se všemi, se případný posluchač seznámí poprvé až zde. „Scorn Coalescence“ není jen kompilace několika skladeb mladých smeček, které se chtějí předvést a jsou rády, že jim někdo něco vydá. Personál jednotlivých kapel se zná osobně a skladby na sebe například i tématicky odkazují. Takže se jedná o stvrzení jakéhosi personálního pouta a manifest sdílené vize hudebního násilí; to vše pod taktovkou labelu Cyclopean Eye Productions, na jehož soupisce je možné najít i další zajímavá zvěrstva jihoasijského, extrémně metalového undergroundu.

Člověka asi napadne, že na Srí Lance nebude nejživější scéna, a tak nepřekvapí, že ústřední figura Serpents Athirst působí skoro v každé zásadní, tamní kapele. Jako otvírák slouží song „Poisoning the Seven“ dobře, ovšem rovnou jej označuji za nejméně výrazný na celém splitu. Serpents Athirst se prezentují black metalem v podobě, jak jej na prvních dvou deskách hrávali singapurští Impiety; tudíž přímočaře nasypaný a poměrně melodický námrd, který ovšem jakmile sejde z uší, sejde i z mysli.

Kytarista Serpents Athirst mimochodem bubnuje v Genocide Shrines, kteří na sebe již stačili upozornit s tituly vydanými například Vault of Dried Bones a Iron Bonehead. První ípko mě lehce iritovalo přílišnou nápodobou Archgoat, což byl v menší míře problém i dlouhého debutu „Manipura Imperial Deathevokovil: Scriptures of Reversed Puraana Dharmurder“, ale ten, když už nic, seriózně vraždil. „All and/or Nothing“ sice se mnou ani zdaleka nehýbe tak jako materiál ze zmíněné desky, ale riffy jsou tu slušné a již nesmrdí adorací známějších jmen. V druhé půli má skladba zajímavý epický nádech a já jsem docela zvědavý, co Genocide Shrines předvedou na další desce.

Bylo by nepatřičné splitko vnímat jako závod v kvalitě či extrému, ale předem mohu říct, že Nový Zéland Cejlon ve všech ohledech poráží; s novou skladbou Trepanation jde totiž do tuhého. „B/H/T“ je nejgrindovější song a hnusná špína!! Pokud se budete při poslechu zmateně divit, proč vám píská v uších, tak vězte, že se s vámi Trepanation snaží podprahově vyjebat. Každopádně při poslechu třetí skladby cítím nejen příval adrenalinu, ale i mírnou nevolnost, čemuž tleskám.

Nejlepší kus ale zplodili Heresiarch, kteří za své debutové album „Death Ordinance“ dostali v příslušné recenzi zaslouženou sodu. Pánové si vzpomněli, že riffy mají i v nepříčetném neandrtálském metalu svůj význam, trochu více, především v druhé půli přihlédli k epice á la Axis of Advance, ale oblékli ji do mnohem ponuřejšího hávu. A celkově bych se nezdráhal „Dread Prophecy“ označit za nejpovedenější skladbu kapely, už jenom z toho důvodu, jak skvěle hudba doplňuje její koncept.

Splitko „Scorn Coalescence“ splnilo svůj účel. V prvé řadě se jedná o 22 minuty fakt solidní brutality, dále jsem díky němu znovu-objevil slibnou kapelu (Trepanation) a navíc oživilo můj zájem o budoucí tvorbu Genocide Shrines a Heresiarch. Serpents Athirst možná také podržím v paměti. Možná. Pokud holdujete načernalému, bestiálnímu metalu smrti, nebude poslech ztrátou času.


Concrete Winds – Primitive Force

Concrete Winds - Primitive Force

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Infant Gallow
02. Sulphuric Upheaval
03. White Cut Manifest
04. Primitive Force
05. Tyrant Pulse
06. Dissident Mutilator
07. Volcanic Turmoil
08. Angelic Laceration
09. Death Transmission

Hrací doba: 25:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Naředit kvalitní hudební extrém není prdel. Spojení chaosu a řádu vyžaduje alespoň trochu talentu, a taky se hodí, když jeho tvůrci mají naposloucháno. Člověk prostě musí vědět, co dělá, aby projekt nevyzněl jako nesoustředěná kvaziokrajová mrdka. Ostatně většina z nás ví, jak zní úsilí od lidí jako je Antichrist Kramer.

O podobně laděnou muziku se snaží Concrete Winds sestávající ze zbytků chcíplé finské smečky Vorum, Ta se soustředila na tvorbu death metalu s nádechem špinavého punku a grindu. Zejména na finálním EP „Current Mouth“ dali Vorum jasně najevo, že vědí, co dělají. Hnusná produkce poháněla stejně ohavný songwriting až do zetlelého hrobu, ze kterého nyní vstává ještě hnusnější reinkarnace.

Vorum is dead! Concrete Winds is deadly,“ tvrdí insert desky „Primitive Force“. A s frází můžeme souhlasit. Novinka je totiž vydařeným sonickým ekvivalentem zneužité mrtvoly, kterou je právě Vorum. Celá deska vlastně zní, jako by kapela sesbírala zbytky umu od minula, začala ad nauseam rotovat poslední desku Caveman Cult a rozhodla se, že zplodí něco ve stejném duchu.

Na „Primitive Force“ se tak proplétají všechny ověřené ingredience, které jsou k tvorbě agresivního bordelu potřeba. Máme tady warmetalový řev, disonantní sóla jak od Revenge, skřípějící leady a téměř neustupující salvy blast beatů. Člověk si vlastně vydechne jen během občasného vyřvávání názvů tracků, kterými kapela úsměvně zaplácává místa na rozjezd.

I přes dávku hudební anarchie ale můžeme místy rozpoznat, že jsme v kontaktu se členy Vorum. Rukopis je pravděpodobně nejviditelnější na páté „Tyrant Pulse“, v níž bestialitu rozbíjí neortodoxní, skoro speedmetalově znějící pasáže. Těm, kteří ohrávali „Current Mouth“, se musí hned vybavit titulní skladba s podobným újebem. Podobně neokoukanou frajeřinkou je uvřískaný kytarový lead na „White Cut Manifest“, který ohrožuje posluchače téměř po celou dobu skladby.

Je trochu škoda, že si Concrete Winds nepůjčovali z hráčských aspektů vlastní předchozí kapely trochu více. Zrovna ty totiž materiálu na „Primitive Force“ přidávají nejvíc charakteristických rysů, a tak je funkčně oddělují od dalších formací pokoušejících se o bezhlavý extrém. Toho tu je totiž fakt dost. A jak už to na podobně laděných nosičích bývá, bordel začíná ke konci trochu splývat. Občasnou fádnost materiálu v posledních minutách osvěží třeba solidní deathmetalové aranže ve „Volcanic Turmoil“ a ujetá zvuková spirála ve finální „Death Transmission“, která připomene kakofónní piruety od Portal.

Concrete Winds

Concrete Winds v určitých momentech mohli místo tlačení na pilu raději sáhnout po hráčských figurách, které brousili za dob Vorum. Desce by to určitě přidalo trochu více originality. Pořád ale jde o solidně odtřískaný bordel, který se jen tak rychle v hromadě bestiálních pičovin neztratí. Minimálně na občasné rozbití si držky to určitě poslouží dobře.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Je to už pár let, co se rozmohl nešvar, kdy vysoce talentované deathmetalové spolky vyměkly, daly smrti vale a začaly flirtovat s prazáklady rockové či metalové muziky. Proti gustu, bla bla bla, ale s každou akcí přichází reakce a na severu se našla omladina, pro kterou, a teď vykrádám sám sebe, znamená progrese víc agrese a zla, nikoliv koketérii s rockovým buzněním. Tak jak se mi to kurva páčí.

Concrete Winds navazují na Vorum, jejichž existence pro mě nabrala význam až s EP „Current Mouth“. Předchozí staroškolské snažení, jež vyvrcholilo dlouhou deskou „Poisoned Void“, nebylo marné, ale se zmíněným ípkem vše razantně vygradovalo, poslech zvedal doslova ze židle a některé pasáže byly až nebezpečné, protože hrozilo, že si díky nim buď nepříjemně pochroumáte krk nebo vám z nich v nedobrém rozpoložení doslova mrdne. Tušil jsem, že by šlo přitlačit na pilu víc, něco jsem si v hlavě i maloval, ale na „Primitive Force“ jsem připraven být opravdu nemohl.

Devět songů na ploše 25 minut sice poněkud splývá, ale to je způsobeno frenetickou intenzitou materiálu než nudnou jednolitostí. Každý song je něčím odlišný, ale toho si všimnete až později, protože Concrete Winds se vás snaží neustále dojebat. Podobně jako spříznění Degial čerpají převážně z Necrovore, raných Morbid Angel či dalších staroškolských kultů smrti a sadistického thrashe, ale také se tento recept snaží úspěšně vyšponovat do extrému, hezky po vzoru Sadistik Exekution nebo Teitanblood.

Concrete Winds

„Primitive Force“ není žádná lopaťárna, ani neposlouchatelný bordel, za vším násilím stojí precizní hráčství a vyspělá vize. Už jenom samo soustředění na čistě hudební stránku je intenzivní a zajímavé, ale pokud se necháte tímhle masakrem strhnout, tak zaručuji, že vás v klidu nenechá. Concrete Winds totiž dělají čest svému názvu. Jejich hudba je jako smršť betonových trosek vyvržených do okolí s (primitivní) zničující silou po jakémsi šíleném výbuchu. Kdo uctívá výše uvedené kapely a vůbec vysokooktanový, opravdový METAL, měl by tohle prostě slyšet. Absolutní, nesvatá povinnost, pičo.


Consummation – The Great Solar Hunter

Consummation - The Great Solar Hunter

Země: Austrálie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Ophidian Crown
02. The Great Solar Hunter
03. Phosphor Libation
04. Apotheoses
05. The Eminent Fires of Sacrifice

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

Invictus Productions a Profound Lore nejsou žádné obskurní labely vydávající zoufalé sračky a pokud sledujete, co se v Austrálii, konkrétně v Brisbane, děje za hudební zvěrstva, tak jste o jméno Consummation zavadit mohli. Jejich krátké tituly „Consummation“ a „Ritual Severance“ byly stejně kvalitní natolik, aby si o pozornost fanoušků temné metalové hudby říkaly samy, i když mi přijde, že se kapele dostalo jisté zavádějící nálepky. Místo původu a koncertní výpomoc mozku kapely Craiga YoungaImpetuous RitualConsummation udělaly „cavern-core“, tedy jen další zahuhlaný zlo-death. Což je škoda, protože pozornější zkoumání odhalí, že Consummation tu rozhodně nejsou do počtu, není to žáden vedlejšák a už vůbec ne trendy kopírka.

Dlouhý debut „The Great Solar Hunter“ završuje vyznění předchozích dvou EP. Za jiné konstelace bych album určitě dokázal vypičovat kvůli zvuku, bicím, vokálům, absenci násilí, ale vzhledem k výsledku by to bylo prostě nefér. Zmíněná ípka byla zajímavá, o tom žádná, ale teprve předmětný debut je sakra uhrančivá záležitost. Svým způsobem dost monotónní, ale nikoliv nudná. Vzhledem k studiové sestavě by člověk mohl očekávat všelijaké rytmické a instrumentální magořiny, ale i když jsou třeba kytarové riffy hbité a chapadlovité dost, vše je primárně podřízeno zlovolné auře samotné muziky. Nosné motivy jsou výtečně, proměnlivě rozvíjeny až do svého dramatického maxima, album je tedy magnetizující po celou hrací dobu, což také láká k dalšímu opakování. Nutno dodat, že dojem z nahrávky i po více jak měsíci pravidelného poslouchání stále roste.

Připodobnit Consummation jednoznačně k nějakým dalším kapelám není zrovna jednoduché. Kdybychom hovořili o „duchovní“ spřízněnosti, tak by šlo jmenovat celé zástupy, já ale zmíním pouze jednu, a to (všem jistě známé) Aosoth z období posledních dvou alb a závěrečných splitů. Oběma je totiž vlastní schopnost deptat posluchače se zvláštním mixem blacku a deathu, který je obskurní, ve více aspektech naléhavý, ale nikterak překombinovaný. Myslím si ovšem, že nejvíce zde přispívá hostování Johna GossardaDispirit, mimo jiné jedné z hlavních person již neexistujících Weakling nebo Asunder. Bez jeho psychedelických kytarových příspěvků by deska určitě strádala. Snaha pocuchat nervy posluchače se zvráceným sólováním byla sice přítomna na dřívějších titulech, ale teprve tady je 100% účinné a pozoruhodné.

Pokud vám jméno Johna Gossarda nic neříká, tak vězte, že se o něm Jef „Wrest“ Whitehead vyjádřil jako o původci amerického blackmetalového zvuku, a je pravděpodobné, že bez jediné desky Weakling „Dead as Dreams“ by zásadní tituly Deafheaven, Wolves in the Throne Room a jiných zněly podstatně jinak. Každopádně Dispirit jsou také kapela, která dokáže posluchače se svým zadoomaným, psychedelickým black metalem absolutně rozdrásat, a to byl asi důvod, proč byl Gossard přizván. Rád bych zdůraznil, že se jedná o zkurveně zajímavou kapelu, kterou byste měli slyšet, protože taková „Ixtab’s Lure“ ve vás určitě něco usmrtí.

„The Great Solar Hunter“ je velice povedené, hypnotické album a bezesporu nejsilnější nahrávka kapely. Osobní dojem mi trochu kazí to všelijaké „co by kdyby“, protože extrém pro extrém mám rád a na zvuk jsem si musel zvykat (věci mástrované LowndesemCruciamentum mi z nějakého důvodu prostě vadí). Těžko říct, nakolik zasloužená by byla třeba kritika monotónního tepu bicích. Tak jako tak, materiál samotný mě přesvědčil dostatečně a s velkým úspěchem obstál i zcela soustředěné noční poslechy (třeba lépe než noví Deathspell Omega), kdy věci neschopné udržet pozornost samy o sobě rychle přepínám. Lepší je očekávání vytěsnit a prostě nechat debut Consummation působit. Nemyslím, že se album vyšplhá do mého výročního topu, ale někomu se to může klidně stát.