Archiv štítku: black / death metal

Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God

Diocletian - Amongst the Flames of a Bvrning God

Země: Nový Zéland
Žánr: war metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nuclear Wolves
02. Degenerate Swarm
03. Repel the Attack
04. Berserker Rights
05. Invincibility Through Strife
06. Procreate Strength
07. Plundered by Hyenas
08. Restart Civilization

Hrací doba: 27:06

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Diocletian se už s první deskou vypracovali mezi vůdčí kapely násilného bordelu, který bývá nálepkován jako war metal nebo bestiální black metal, protože na rovinu: „Doom Cult“ je moderní klasika, kterou lze postavit mezi nejzásadnější desky subžánru jako „Fallen Angel of Doom“, „War Cult Supremacy“ nebo „Desecration of the Holy Kingdom“. Diocletian samozřejmě hodně vycházeli z kanadských původců, ale do „worship“ kapely měli daleko, spíše byl jejich recept stejný; tedy black metal první vlny mixnutý brazilskou školou a starým grindem. Tomu dokázal novozélandský kult zkázy navíc vtisknout i jakýsi punc originality. V totožných intencích pokračovalo i solidní, byť ve srovnání s prvotinou slabší „War of All Against All“.

Třetí „Gesundrian“ nahrané v obměněné sestavě po krátké nečinnosti znělo jinak. Čistěji, deathmetalověji a možná obyčejněji, ale i tak se jedná o desku, kterou těžko přehlížet. Intenzita násilí a svébytnost zůstaly zachovány a společně s „Doom Cult“ se jedná podle mého názoru o to nejlepší, co Diocletian stvořili. Kapela se o něco později zase rozpadla, kmenový člen Atrociter se chvíli věnoval novému, Voivod inspirovanému projektu Solar Mass a posléze nepřekvapivě ohlásil reaktivaci Diocletian. Původně jen za účelem nahrání materiálu pro split „Tribute to Tregenda“ImpurathemBlack Witchery na vokálu, ale nakonec došlo na regulérní návrat se čtvrtou dlouhohrající deskou „Amongst the Flames of a Bvrning God“.

Rovnou řeknu na plnou hubu, že tohle je po všech stránkách nejslabší album Diocletian. Osobitost kapely je prostě pryč. První elpíčka měla vždy super oldschool zvuk, zatímco tu je uměle natlakované, zkompresované cosi, kde ani nejde poznat, že tu příležitostně řve Impurath. Bubeník by chtěl házet přechody a sypat jako J. Read, ale neumí to, skladby totálně splývají, bo riffy nejsou nic víc než obyčejné, pseudochaotické tam-zpátky a z kvazi-melodií si pamatuju jen tu na konci „Nuclear Wolves“, kterou Atrociter stejně zrecykloval z „Deathbitch“ od Witchrist, kde hrával na basu. To dlaczego, kurrrrwa mać?!?

O novince můžu utrousit jen dvě pozitivní věci. Nový vokalista R. W.Dawn of Azazel tu zapadl a ječí skvěle. Diocletian se taky podařilo víceméně udržet patřičnou úroveň agrese, chvílemi je novinka snad i maniakálnější, nepříčetnější než kterákoliv dřívější nahrávka, ale k čemu to je, když se jedná prakticky jen o stravitelnější emulaci Revenge? Nic proti nim, koneckonců je to srdcovka, ale taky jsem si zcela vědom, jak se to ve skutečnosti má s jejich „hudebními“ kvalitami. I přesto mají Revenge ve srovnání s nynějšími Diocletian mnohem zajímavější songwriting, a to veškerý matroš skládá Read způsobem „I smash my drums or bass until a song is written.“ Proto můžu i „zklamání“ jménem „Behold.Total.Rejection“ s odstupem let příležitostně poslouchat, zatímco tady po pár týdnech pomalu lituju každého nového stisknutí „play“.

Vydat tuhle desku jiná, neznámá kapela určitě budu smířlivější, neboť se posluchači stejně dostane příjemně vyhroceného, militantního námrdu na pár poslechů, jenže tohle je CÍSAŘ Dioklecián a ne ňákej Terrorgoatholocaust666 z Guatemaly, kurvadrát. Pokud potřebujete nasytit touhu po zběsilém metalovém násilí, tak si raději počkejte do října na nový Sammath nebo si pusťte dříve doporučované Concrete Winds. „Amongst the Flames of a Bvrning God“ je zbytečná deska a zklamání. Amen.


Mahr – Soulmare I / Soulmare II

Mahr - Soulmare

Země: ?
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 25.7.2019
Label: selfrelease

Tracklist Soulmare I:
01. Soulmare I

Tracklist Soulmare II:
01. Soulmare II

Hrací doba: 21:28 / 21:52

Odkazy:
bandcamp

Když jsme tady informovali o sérii nových nahrávek Права Коллектив (Pràva Kollektiv) bylo tomu hlavně kvůli nové desce Hwwauoch. Ze zvědavosti jsem samozřejmě okoštoval i další nahrávky, které vyšly společně s „Into the Labyrinth of Consciousness“, ale netušil jsem, že s nimi nakonec strávím víc času než právě s výše uvedeným albem, haha. Takže po debutu Pharmakeia se nakonec mrknem i na nová EP Mahr. Obě skladby „Soulmare“ vycházejí každá samostatně na vlastní kazetě, ale zde je představím společně, protože Amor Fati je stejně vydají na jednom asfaltovém výlisku.

Mahr sestávají ze členů Arkhtinn a dalších členů kolektivu; toť stálo v popisku jejich loňské debutové nahrávky „Antelux“, která mi žel, ať už jsem ji poslouchal sebevíc, prostě neučarovala. „Soulmare I“ svého dlouhohrajícího předchůdce nejvíce připomíná užitím nepříjemných atmosférických ploch, u kterých nemohu jednoznačně určit jejich instrumentální původ. Tipuju ale, že se jedná o hustě zefektované kytarové linky, možná sem tam doplněné o synťáky. Zvuk a feeling těchto atmo-ploch bych přirovnal k hučení větru ve starém věžáku, jindy zase k nepřirozeně táhlému lomozu železnice v dáli. A když si rovnou povolím trochu fantasmagorie, tak napíšu, že takhle zní spektrální nářek duší prosakující stěnami života (bo soul-mare neasi). Tento aspekt hudbě Mahr přidává i na jisté svébytnosti.

Hlavní rozdíl ovšem leží v pomalém tempu kompozice a způsobu, jakým se rozvíjí. Pro nejlepší představu bych prostě uvedl, že „Soulmare I“ mi zní, jako by se Ævangelist v období prvních alb pokusili napodobit depresivnější tvář Urfaust. Každopádně jednoduché kytarové riffy v pozadí se s atmo-plochami výtečně doplňují, a když začne vokalista šponovat všelijaké hrdelní pazvuky, ječení a popěvky do podivných „melodií“, také to dává nádherně zvrácený smysl. „Soulmare I“ má mocných pasáží hned několik, ale teprve způsob, jakým tahle umrlčí tryzna vygraduje, je PEKLO. Skladba možná místy přešlapuje na místě, ale nenechte se odradit, těch dvacet minut uteče jak nic. Za mě fakt výtečná záležitost, která si cestu do výročního eintopfu nejspíš probije.

„Soulmare II“ naopak přímo navazuje na vyznění „Antelux“, neboť tu lze hovořit o směsi black/deathového násilí a pomalé hnusomalebnosti, které je jednička zasvěcena výhradně. Kompozice také stojí na klasickém propojování riffů, než na pozvolném budování atmosféry s minimálními prostředky. „Soulmare II“ je prostě více metal, čemuž hodně přispívá i nepříčetný řev, kdy žáden pokus o harmonické doplnění hudby není patrný. Stále si kvůli intenzitě vokálu mimochodem nejsem jistý, zda tady nehostuje hlas Hwwauoch / Pharmakeia.

I když mě „Soulmare II“ baví víc než cokoliv z „Antelux“, tak v porovnání s „I“ trochu strádá, neboť skutečně účinná (byť ne tak fatální) mi přijde jen ve vybraných pasážích druhé půle. Zastřenější produkce v příležitostném chaosu také nedělá dobrotu. Ovšem vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby běžný posluchač tuto skladbu preferoval; důvody (respektive zlé pasáže) jsou dostatečně pádné. Chtěli byste konkrétní přirovnání? Asi plácnu pičovinu, vzhledem k tomu jak tu Mahr využívají výše popisované atmo-plochy, ale představte si, jak by mohlo znít, kdyby raní Darkspace zkusili vytvořit něco ve stylu „Perdition Insannabilis“ od Arkhon Infaustus.

Nechci okolo Права Коллектив budit zdání „hype-u“, ani si nemyslím, že by dotyční předváděli něco echt špičkového, natožpak převratného. Každopádně jsem přesvědčen, že i Mahr za důkladný poslech skutečně stojí. Ostatně jak cca pravil [H]itler v recenzi Hwwauoch: Dotyční hudebníci sice možná v základě „pouze“ kombinují různé přístupy, ale dělají to v dostatečně vysoké kvalitě a výsledek je poskládaný tak chytře, až to docela svojsky zní.


Cult of Extinction – Ritual in the Absolute Absence of Light

Cult of Extinction - Ritual in the Absolute Absence of Light

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.7.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Sacred Glorification of Pandemic
02. Anti-Monad Black Hole Bomb
03. Blood of the Theurg
04. Inverted Henosis
05. Possessed by a Servant of Iblis
06. Emanated from the Cosmic Darkness
07. The Descent
08. Ritual in the Absolute Absence of Light

Hrací doba: 32:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Německý projekt s přátelským názvem Cult of Extinction na sebe poprvé upozornil vloni s pilotním minialbem „Black Nuclear Magick Attack“. Na něm se sice neodehrávalo nic zázračného, o čem by člověk musel okamžitě psát domů mamince, ale o solidní prvotinu se jednalo.

Když tedy letos vyšel dlouhohrající debut „Ritual in the Absolute Absence of Light“, poslechnul jsem si jej docela bez keců. Obzvlášť když Cult of Extinction přestoupili k německým Iron Bonehead, na jejichž vydání se dost často vyplácí sázet (ne snad, že by Sentient Ruin Laboratories, kteří se podíleli na vypuštění „Black Nuclear Magick Attack“, byli nějaká ořezávátka). Obal řadovky se docela povedl a půlhodinová hrací doba (můžu dodat, že všech devět tracků je čerstvých, neopakuje se žádný z předešlé neřadovky) slibovala, že by pořád mohlo jít o intenzivní binec, takže hurá na věc.

Hned takhle ze začátku musím na Cult of Extinction prásknout jednu věc. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ není až takový bordel, jak by jeden možná čekal a možná i chtěl. Pokusím se tuto myšlenku trochu rozvést…

Prvně mě ale nechápejte mě špatně, Cult of Extinction samozřejmě hraje zvířecí black / death metal a stejně jako na „Black Nuclear Magick Attack“ platí, že díky citelným vlivům grindcoru (včetně náznaků guturálního vokálu jako třeba v pozadí „Emanated from the Cosmic Darkness“) lze v souvislosti s touhle deskou stále hovořit i o war metalu, což je podle mě jedna z nejagresivnějších forem metalové hudby obecně. Určitě tedy můžeme říct, že Cult of Extinction nehraje žádnou měkkou mrdku. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ sype často a fest nasraně, a dokonce bych i řekl, že tahle forma zabírá největší část nahrávky.

Jestliže ale prahnete po ortodoxně bestiálním bordelu bez přestávek, který vám vyšuká mozek z palice, „Ritual in the Absolute Absence of Light“ vás asi plně neuspokojí, a to hned ze dvou důvodů. První jsem zmiňoval už svého času v malé recenzi na „Black Nuclear Magick Attack“ – sice to leckdy sype jak piča, ale i přesto hodně takových momentů nedokáže vytočit obrátky do nejvyšších pater intenzity, nátlaku a hnusu. V dílčích momentech se daří posluchače trochu přitlačit ke zdi, ale obecně má Cult of Extinction co do extrémnosti podání jisté rezervy. Což nemusí potěšit posluchače s chutěmi na ten největší metalový bordel, jak by jeden u war metalu předpokládal.

Tohle do určité míry plyne i ze zvuku, jenž je notně uzpůsoben druhému aspektu, díky němuž se nejedná o takové zvěrstvo. „Ritual in the Absolute Absence of Light“ si i navzdory své krátké hrací době najde relativně často čas na zpomalení a pokusy o atmosféru, přičemž tyto nabírají na kvantitě s blížícím se koncem fošny. Což by naopak mohlo potěšit ty posluchače, kteří nemají potřebu, aby je deska jen barbarsky mlátila.

Cult of Extinction

Zde nicméně nestává určitý rozpor. Osobně se mi zdá, že právě ty náladovější momenty jsou tím nejzajímavějším, co „Ritual in the Absolute Absence of Light“ nabízí, což se ale trochu bije s tím, že primární tváří alba je stále agrese. Zkřížení sypacího black / death metalu s atmosférickými vsuvkami mi v základě přijde jako dobrý nápad, ale u Cult of Extinction se to bohužel trochu mlátí. Ale to nic nemění na tom, že pomalé pasáže v „Possessed by a Servant of Iblis“ a „Emanated from the Cosmic Darkness“, celá „The Descent“ nebo kytarové sólování v titulní skladbě jsou dost povedené.

Na druhou stranu uznávám, že moje výtky vůči „Ritual in the Absolute Absence of Light“ jsou do určité míry vlastně malicherné, protože ta deska je jinak zhotovena dobře a nemyslím, že by patřila k těm jednoduše, rychle a lehce zapomenutelným. Nastavená cesta mi každopádně přijde správná a album jako celek je stále dost kvalitní na to, abych měl chuť si pustit i budoucí materiál Cult of Extinction.


Pharmakeia – Pharmakeia

Pharmakeia - Pharmakeia

Země: ?
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.7.2019
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Invoke
02. Worship
03. Calling
04. Request
05. Offer

Hrací doba: 32:13

Odkazy:
bandcamp

Anonymní seskupení kapel známé jako Права Коллектив (Pràva Kollektiv) ještě donedávna zahrnovalo Arkhtinn, Mahr, Voidsphere a Hwwauoch. Poslední jmenování se u nás dočkali pochvalné recenze od šéfredaktora, já je zase zmínil ve výročním eintopfu jako objev roku a všiml jsem si, že kapela oslovila i další fajnšmekry vyhledávající vyšinutě temný black metal. Před pár týdny vyšly za spolupráce kolektivu a německého vydavatelství Amor Fati uvedeným kapelám (vyjma Arkhtinn) nové nahrávky a v čerstvé várce se nacházel i dlouhý debut dříve neznámých Pharmakeia.

Pátá entita Права Коллектив své členství nijak nezapírá. Za poslechu příslušných nahrávek jsem víckrát přemýšlel nakolik se sestavy a ideje jednotlivých kapel prolínají a trochu se obával, zda se nejedná o expresi několika málo jedinců trpících tvůrčím přetlakem, co ovšem neznají míru a z filosofického rozmaru odmítají nejsilnější nápady koncentrovat do menšího počtu nahrávek. „Pharmakeia“ tuhle otázku dále komplikuje. Je evidentní, že je zde týráno to samé hrdlo jako na deskách Hwwauoch a také, což je poměrně zajímavé, mi Pharmakeia připomínají jejich stejnojmenný debut víc než novinka „Into the Labyrinth of Consciousness“, kde došlo, jak už možná víte, k nezanedbatelnému tvůrčímu posunu.

Takže podobně jako v případě „Hwwauoch“ je zde patrná hudební inspirace Blut aus Nord, zejména druhým titulem série „What Once Was“ a také opomíjeným třískladbovým materiálem „Decorporation“. Ještě víc, a to díky zvuku, mi ovšem Pharmakeia evokují druhé album Arkhon Infaustus„Filth Catalyst“. Zdejší materiál by šlo označit za black / death ražený v intencích přímočaré intenzity a zmaru vyplývajícího z nezodpovědných kontaktů s egregory, které to s lidskými jedinci nemyslí ani trochu dobře. Za spřízněné by šlo tedy označit i kapely vycházející pod sigilem Mystískaos. Pharmakeia ovšem netlačí na pilu za každou cenu; skladatelsky, instrumentálně i co se týče aranžmá se jedná o podstatně jednodušší, avšak (dle mého názoru) konzistentnější záležitost.

Pětice skladeb je umně spojena jednoduchým, ale účinně hnusným ambientem, předěly skladeb doslova zanikají a vše působí jako jedna kompozice. Monotónnost materiálu tu ale není jednoznačnou výsadou, jsou tu části skladeb, které prostě jdou jedním uchem dovnitř, druhým ven, což s rostoucím počtem poslechů prostě vadí, zvlášť neposloucháte-li album jen jako kulisu. Jeho význam ale samozřejmě určují styčné, zlomocné momenty a těch tu je dost na to, abych nemusel význam „Pharmakeia“ snížit na statut opomenutelné, být zajímavé jednohubky.

„Pharmakeia“ jsem věnoval dostatečné množství poslechů a spousta jich bylo hodnotných natolik, aby mi album stálo za zmínku, na recenzi jsem se dokonce těšil. Mám také jasno, že se k nahrávce budu ještě příležitostně vracet, i když ji na piedestal nejlepších desek roku nedosadím. Na Bandcampu Права Коллектив si lze album bezplatně či za dobrovolný poplatek stáhnout, kazeta je už k dispozici, CD a vinyl budou brzy následovat. Za mě palec nahoru.


V/A – Scorn Coalescence

VA - Scorn Coalescence

Země: Srí Lanka / Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.7.2019
Label: Cyclopean Eye Productions

Tracklist:
01. Serpents Athirst – Poisoning the Seven
02. Genocide Shrines – All and/or Nothing
03. Trepanation – B/H/T
04. Heresiarch – Dread Prophecy

Hrací doba: 22:22

Odkazy Serpents Athirst:
facebook

Odkazy Genocide Shrines:
facebook

Odkazy Trepanation:
facebook / bandcamp

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Split alba, skrze která lze objevit zajímavé kapely, jsou super. Možná, že naše stránky sledují i undergroundoví potápěči, co zdejší účastníky dlouho a dobře znají, ale spíše předpokládám, že s některými, ne-li se všemi, se případný posluchač seznámí poprvé až zde. „Scorn Coalescence“ není jen kompilace několika skladeb mladých smeček, které se chtějí předvést a jsou rády, že jim někdo něco vydá. Personál jednotlivých kapel se zná osobně a skladby na sebe například i tématicky odkazují. Takže se jedná o stvrzení jakéhosi personálního pouta a manifest sdílené vize hudebního násilí; to vše pod taktovkou labelu Cyclopean Eye Productions, na jehož soupisce je možné najít i další zajímavá zvěrstva jihoasijského, extrémně metalového undergroundu.

Člověka asi napadne, že na Srí Lance nebude nejživější scéna, a tak nepřekvapí, že ústřední figura Serpents Athirst působí skoro v každé zásadní, tamní kapele. Jako otvírák slouží song „Poisoning the Seven“ dobře, ovšem rovnou jej označuji za nejméně výrazný na celém splitu. Serpents Athirst se prezentují black metalem v podobě, jak jej na prvních dvou deskách hrávali singapurští Impiety; tudíž přímočaře nasypaný a poměrně melodický námrd, který ovšem jakmile sejde z uší, sejde i z mysli.

Kytarista Serpents Athirst mimochodem bubnuje v Genocide Shrines, kteří na sebe již stačili upozornit s tituly vydanými například Vault of Dried Bones a Iron Bonehead. První ípko mě lehce iritovalo přílišnou nápodobou Archgoat, což byl v menší míře problém i dlouhého debutu „Manipura Imperial Deathevokovil: Scriptures of Reversed Puraana Dharmurder“, ale ten, když už nic, seriózně vraždil. „All and/or Nothing“ sice se mnou ani zdaleka nehýbe tak jako materiál ze zmíněné desky, ale riffy jsou tu slušné a již nesmrdí adorací známějších jmen. V druhé půli má skladba zajímavý epický nádech a já jsem docela zvědavý, co Genocide Shrines předvedou na další desce.

Bylo by nepatřičné splitko vnímat jako závod v kvalitě či extrému, ale předem mohu říct, že Nový Zéland Cejlon ve všech ohledech poráží; s novou skladbou Trepanation jde totiž do tuhého. „B/H/T“ je nejgrindovější song a hnusná špína!! Pokud se budete při poslechu zmateně divit, proč vám píská v uších, tak vězte, že se s vámi Trepanation snaží podprahově vyjebat. Každopádně při poslechu třetí skladby cítím nejen příval adrenalinu, ale i mírnou nevolnost, čemuž tleskám.

Nejlepší kus ale zplodili Heresiarch, kteří za své debutové album „Death Ordinance“ dostali v příslušné recenzi zaslouženou sodu. Pánové si vzpomněli, že riffy mají i v nepříčetném neandrtálském metalu svůj význam, trochu více, především v druhé půli přihlédli k epice á la Axis of Advance, ale oblékli ji do mnohem ponuřejšího hávu. A celkově bych se nezdráhal „Dread Prophecy“ označit za nejpovedenější skladbu kapely, už jenom z toho důvodu, jak skvěle hudba doplňuje její koncept.

Splitko „Scorn Coalescence“ splnilo svůj účel. V prvé řadě se jedná o 22 minuty fakt solidní brutality, dále jsem díky němu znovu-objevil slibnou kapelu (Trepanation) a navíc oživilo můj zájem o budoucí tvorbu Genocide Shrines a Heresiarch. Serpents Athirst možná také podržím v paměti. Možná. Pokud holdujete načernalému, bestiálnímu metalu smrti, nebude poslech ztrátou času.


Concrete Winds – Primitive Force

Concrete Winds - Primitive Force

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Infant Gallow
02. Sulphuric Upheaval
03. White Cut Manifest
04. Primitive Force
05. Tyrant Pulse
06. Dissident Mutilator
07. Volcanic Turmoil
08. Angelic Laceration
09. Death Transmission

Hrací doba: 25:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Naředit kvalitní hudební extrém není prdel. Spojení chaosu a řádu vyžaduje alespoň trochu talentu, a taky se hodí, když jeho tvůrci mají naposloucháno. Člověk prostě musí vědět, co dělá, aby projekt nevyzněl jako nesoustředěná kvaziokrajová mrdka. Ostatně většina z nás ví, jak zní úsilí od lidí jako je Antichrist Kramer.

O podobně laděnou muziku se snaží Concrete Winds sestávající ze zbytků chcíplé finské smečky Vorum, Ta se soustředila na tvorbu death metalu s nádechem špinavého punku a grindu. Zejména na finálním EP „Current Mouth“ dali Vorum jasně najevo, že vědí, co dělají. Hnusná produkce poháněla stejně ohavný songwriting až do zetlelého hrobu, ze kterého nyní vstává ještě hnusnější reinkarnace.

Vorum is dead! Concrete Winds is deadly,“ tvrdí insert desky „Primitive Force“. A s frází můžeme souhlasit. Novinka je totiž vydařeným sonickým ekvivalentem zneužité mrtvoly, kterou je právě Vorum. Celá deska vlastně zní, jako by kapela sesbírala zbytky umu od minula, začala ad nauseam rotovat poslední desku Caveman Cult a rozhodla se, že zplodí něco ve stejném duchu.

Na „Primitive Force“ se tak proplétají všechny ověřené ingredience, které jsou k tvorbě agresivního bordelu potřeba. Máme tady warmetalový řev, disonantní sóla jak od Revenge, skřípějící leady a téměř neustupující salvy blast beatů. Člověk si vlastně vydechne jen během občasného vyřvávání názvů tracků, kterými kapela úsměvně zaplácává místa na rozjezd.

I přes dávku hudební anarchie ale můžeme místy rozpoznat, že jsme v kontaktu se členy Vorum. Rukopis je pravděpodobně nejviditelnější na páté „Tyrant Pulse“, v níž bestialitu rozbíjí neortodoxní, skoro speedmetalově znějící pasáže. Těm, kteří ohrávali „Current Mouth“, se musí hned vybavit titulní skladba s podobným újebem. Podobně neokoukanou frajeřinkou je uvřískaný kytarový lead na „White Cut Manifest“, který ohrožuje posluchače téměř po celou dobu skladby.

Je trochu škoda, že si Concrete Winds nepůjčovali z hráčských aspektů vlastní předchozí kapely trochu více. Zrovna ty totiž materiálu na „Primitive Force“ přidávají nejvíc charakteristických rysů, a tak je funkčně oddělují od dalších formací pokoušejících se o bezhlavý extrém. Toho tu je totiž fakt dost. A jak už to na podobně laděných nosičích bývá, bordel začíná ke konci trochu splývat. Občasnou fádnost materiálu v posledních minutách osvěží třeba solidní deathmetalové aranže ve „Volcanic Turmoil“ a ujetá zvuková spirála ve finální „Death Transmission“, která připomene kakofónní piruety od Portal.

Concrete Winds

Concrete Winds v určitých momentech mohli místo tlačení na pilu raději sáhnout po hráčských figurách, které brousili za dob Vorum. Desce by to určitě přidalo trochu více originality. Pořád ale jde o solidně odtřískaný bordel, který se jen tak rychle v hromadě bestiálních pičovin neztratí. Minimálně na občasné rozbití si držky to určitě poslouží dobře.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Je to už pár let, co se rozmohl nešvar, kdy vysoce talentované deathmetalové spolky vyměkly, daly smrti vale a začaly flirtovat s prazáklady rockové či metalové muziky. Proti gustu, bla bla bla, ale s každou akcí přichází reakce a na severu se našla omladina, pro kterou, a teď vykrádám sám sebe, znamená progrese víc agrese a zla, nikoliv koketérii s rockovým buzněním. Tak jak se mi to kurva páčí.

Concrete Winds navazují na Vorum, jejichž existence pro mě nabrala význam až s EP „Current Mouth“. Předchozí staroškolské snažení, jež vyvrcholilo dlouhou deskou „Poisoned Void“, nebylo marné, ale se zmíněným ípkem vše razantně vygradovalo, poslech zvedal doslova ze židle a některé pasáže byly až nebezpečné, protože hrozilo, že si díky nim buď nepříjemně pochroumáte krk nebo vám z nich v nedobrém rozpoložení doslova mrdne. Tušil jsem, že by šlo přitlačit na pilu víc, něco jsem si v hlavě i maloval, ale na „Primitive Force“ jsem připraven být opravdu nemohl.

Devět songů na ploše 25 minut sice poněkud splývá, ale to je způsobeno frenetickou intenzitou materiálu než nudnou jednolitostí. Každý song je něčím odlišný, ale toho si všimnete až později, protože Concrete Winds se vás snaží neustále dojebat. Podobně jako spříznění Degial čerpají převážně z Necrovore, raných Morbid Angel či dalších staroškolských kultů smrti a sadistického thrashe, ale také se tento recept snaží úspěšně vyšponovat do extrému, hezky po vzoru Sadistik Exekution nebo Teitanblood.

Concrete Winds

„Primitive Force“ není žádná lopaťárna, ani neposlouchatelný bordel, za vším násilím stojí precizní hráčství a vyspělá vize. Už jenom samo soustředění na čistě hudební stránku je intenzivní a zajímavé, ale pokud se necháte tímhle masakrem strhnout, tak zaručuji, že vás v klidu nenechá. Concrete Winds totiž dělají čest svému názvu. Jejich hudba je jako smršť betonových trosek vyvržených do okolí s (primitivní) zničující silou po jakémsi šíleném výbuchu. Kdo uctívá výše uvedené kapely a vůbec vysokooktanový, opravdový METAL, měl by tohle prostě slyšet. Absolutní, nesvatá povinnost, pičo.


Consummation – The Great Solar Hunter

Consummation - The Great Solar Hunter

Země: Austrálie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Ophidian Crown
02. The Great Solar Hunter
03. Phosphor Libation
04. Apotheoses
05. The Eminent Fires of Sacrifice

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

Invictus Productions a Profound Lore nejsou žádné obskurní labely vydávající zoufalé sračky a pokud sledujete, co se v Austrálii, konkrétně v Brisbane, děje za hudební zvěrstva, tak jste o jméno Consummation zavadit mohli. Jejich krátké tituly „Consummation“ a „Ritual Severance“ byly stejně kvalitní natolik, aby si o pozornost fanoušků temné metalové hudby říkaly samy, i když mi přijde, že se kapele dostalo jisté zavádějící nálepky. Místo původu a koncertní výpomoc mozku kapely Craiga YoungaImpetuous RitualConsummation udělaly „cavern-core“, tedy jen další zahuhlaný zlo-death. Což je škoda, protože pozornější zkoumání odhalí, že Consummation tu rozhodně nejsou do počtu, není to žáden vedlejšák a už vůbec ne trendy kopírka.

Dlouhý debut „The Great Solar Hunter“ završuje vyznění předchozích dvou EP. Za jiné konstelace bych album určitě dokázal vypičovat kvůli zvuku, bicím, vokálům, absenci násilí, ale vzhledem k výsledku by to bylo prostě nefér. Zmíněná ípka byla zajímavá, o tom žádná, ale teprve předmětný debut je sakra uhrančivá záležitost. Svým způsobem dost monotónní, ale nikoliv nudná. Vzhledem k studiové sestavě by člověk mohl očekávat všelijaké rytmické a instrumentální magořiny, ale i když jsou třeba kytarové riffy hbité a chapadlovité dost, vše je primárně podřízeno zlovolné auře samotné muziky. Nosné motivy jsou výtečně, proměnlivě rozvíjeny až do svého dramatického maxima, album je tedy magnetizující po celou hrací dobu, což také láká k dalšímu opakování. Nutno dodat, že dojem z nahrávky i po více jak měsíci pravidelného poslouchání stále roste.

Připodobnit Consummation jednoznačně k nějakým dalším kapelám není zrovna jednoduché. Kdybychom hovořili o „duchovní“ spřízněnosti, tak by šlo jmenovat celé zástupy, já ale zmíním pouze jednu, a to (všem jistě známé) Aosoth z období posledních dvou alb a závěrečných splitů. Oběma je totiž vlastní schopnost deptat posluchače se zvláštním mixem blacku a deathu, který je obskurní, ve více aspektech naléhavý, ale nikterak překombinovaný. Myslím si ovšem, že nejvíce zde přispívá hostování Johna GossardaDispirit, mimo jiné jedné z hlavních person již neexistujících Weakling nebo Asunder. Bez jeho psychedelických kytarových příspěvků by deska určitě strádala. Snaha pocuchat nervy posluchače se zvráceným sólováním byla sice přítomna na dřívějších titulech, ale teprve tady je 100% účinné a pozoruhodné.

Pokud vám jméno Johna Gossarda nic neříká, tak vězte, že se o něm Jef „Wrest“ Whitehead vyjádřil jako o původci amerického blackmetalového zvuku, a je pravděpodobné, že bez jediné desky Weakling „Dead as Dreams“ by zásadní tituly Deafheaven, Wolves in the Throne Room a jiných zněly podstatně jinak. Každopádně Dispirit jsou také kapela, která dokáže posluchače se svým zadoomaným, psychedelickým black metalem absolutně rozdrásat, a to byl asi důvod, proč byl Gossard přizván. Rád bych zdůraznil, že se jedná o zkurveně zajímavou kapelu, kterou byste měli slyšet, protože taková „Ixtab’s Lure“ ve vás určitě něco usmrtí.

„The Great Solar Hunter“ je velice povedené, hypnotické album a bezesporu nejsilnější nahrávka kapely. Osobní dojem mi trochu kazí to všelijaké „co by kdyby“, protože extrém pro extrém mám rád a na zvuk jsem si musel zvykat (věci mástrované LowndesemCruciamentum mi z nějakého důvodu prostě vadí). Těžko říct, nakolik zasloužená by byla třeba kritika monotónního tepu bicích. Tak jako tak, materiál samotný mě přesvědčil dostatečně a s velkým úspěchem obstál i zcela soustředěné noční poslechy (třeba lépe než noví Deathspell Omega), kdy věci neschopné udržet pozornost samy o sobě rychle přepínám. Lepší je očekávání vytěsnit a prostě nechat debut Consummation působit. Nemyslím, že se album vyšplhá do mého výročního topu, ale někomu se to může klidně stát.


Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr - Womb of Worms

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 29.10.2018
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. The Temple of Nothingness
02. Towards the Interminable Hatred
03. The Absolute Inner Genocide
04. W.Y.I.D.
05. Womb of Worms I
06. …Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined… the Deliverance Is Near…
07. Womb of Worms II

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

„Womb of Worms“ jsem v posledním výročním eintopfu vynesl na první příčku CZ/SK nahrávek a mírně nadneseně pronesl, že se jedná o jedinou domácí nahrávku, která snese srovnání s globální elitou. To je samozřejmě diskutabilní, každopádně za umístěním si stále stojím. Album je podle mě skvělé a recenze se už může zdát pasé, neboť lze předpokládat, že většina potenciálních domácích fanoušků jej už dávno slyšela. Ale aby se neřeklo…

Mallephyr navázali na moderní black/deathové vyznění „Assailing the Holy“ a posunuli jej na všech frontách, zejména té emotivní, atmosférické. Na rozdíl od debutu mohu „novinku“ s klidným svědomím označit za temnou. Nejedná se samozřejmě o žáden deprimující hnus a zmar předváděný třeba Aosoth, ale negativní aura tu je patrná a hlavně stálá po většinu hrací doby. Což je jeden z důvodů, proč mě deska tolik chytla, ale to by nešlo bez kvalitní hudby.

„Womb of Worms“ jsem slyšel opravdu mnohokrát, album se mi vlastně začalo ohrávat až po třech měsících pravidelného poslechu, což by bez silných nápadů nešlo. Materiál odolával únavě také svou propracovaností, hudba je „tak akorát“ komplikovaná, nestojí se na místě, takže případná výplň nemá kdy vysírat. Vzhledem k tomu, že se Mallephyr posunuli i po technické a kompoziční stránce, je tu dost strhujících, vygradovaných pasáží a za vysoce výrazné lze označit i motivy zcela prosté intenzity. Způsob, jakým kompozice zvolňují či kulminují, považuji opravdu za prvotřídní. Mimochodem, teď když si od desky dávám delší a víceméně záměrnou pauzu, paměť mě čas od času mimoděk zásobuje jednou pasáží za druhou. Což je něco, co se mi s „Assailing the Holy“ rozhodně nestávalo a obvykle se to týká jen srdcových hudebních záležitostí. Sice bych nechtěl vzbuzovat dojem, že „Womb of Worms“ nabízí „all killer – no filler“ materiál, ale deska je nabitá fest.

„Womb of Worms“ neoplývá mnoha výraznými nedostatky, natožpak fatálními přešlapy, ale pár věcí, které celkovému dojmu škodí, by se našlo. Zaprvé: ta bezkrevná halečka ve „Womb of Worms I“ (cca od 4:45) stojí za hovno. Rozjezd desky je unylý až příliš, jako úvod sice poslouží, ale později jsem začal „The Temple of Nothingness“ přeskakovat. S narůstajícími poslechy mi začalo vadit i přílišné množství „core“ souher rytmických kytar s kopáky, čehož je zrovna první skladba plná. Mallephyr sice představují střet extrémně metalové radikality s tendencemi, co nejsou úplně „true“, a to respektuji, ale prostě mě to po nějaké době začalo tahat za uši. Ze zcela hnidopišských důvodů si také dovolím kapele poradit, aby si více hlídala vizuální a online prezentaci, protože optikou náročného, škodolibého fanouška, co se nechá dobrovolně odradit povrchními věcmi, aby nemusel tratit čas s pičovinami, Mallephyr někdy působí jako sranda-banda kamarádů z Horní Dolní. Tím nechci říct, že by si měli motat držky do hader či kapucí a Facebook zasírat cool-occult citacemi, ale bylo by ku prospěchu věci, kdyby šla celková prezentace kapely zcela ruku v ruce s hudbou, která je, jak jsem předeslal, vážná, vyspělá a temná.

To jsou jediné věci, které nějakým způsobem v mých očích srážejí kredit nahrávky. A pak jsou tu záležitosti, které nevadí, jsou na úrovni, ale určitě by se daly zlepšit. Pominu zvuk, kde dokonalost je asi nedosažitelná, ale rozhodně si cením, jak se v tomhle ohledu Mallephyr se Sheafraidhem posouvají. Obal s bookletem mě nijak víc nezaujaly, ale jsou aspoň prosté očividných trendů. To platí i o textech. Ty svou základní úlohu splňují, Markovi lezou slova ze chřtánu dobře a nějaká procítěnost cítit lze. Ale jistě by nebylo od věci ho před příštím nahráváním namrdat, zavřít do místnosti bez světel a pouštět mu Diamandu Galás pozpátku. Vokální podání je asi nejjednodušší způsob, jak v posluchači probudit emoce, a i když jsou zpěvy (s výjimkou té jedné pasáže) v pořádku, jistě by se dalo přitlačit na pilu.

Ani celkově vzato si nejsem úplně jist, zda hudba obsahuje jakýsi „wow“ faktor, něco z čeho padá čelist s bezděčným „ty vole!“. Co by vlastně na „Womb of Worms“ řekl nezaujatý, náročnější a dlouhá léta metalu oddaný posluchač? Těch pár zahraničních recenzí je pozitivních, ale my pisálci jsme svým řemeslem upřímně kapku zdegenerovaní a tendence přechvalovat je všudypřítomná.

Kapel, které hrají hudbu ve stylu jako Mallephyr, jsou tři prdele. Já si doopravdy myslím, že pánové většinu z nich překonávají a skutečně šlapou na paty úplné špičce. Ale k tomu, aby prorazili i na zahraniční scéně, žel již dnes nestačí jen super hudba. Každopádně kapele ten úspěch ze srdce přeji, protože „Womb of Worms“ výrazně překonala moje představy a strávil jsem s ní času jako s málokterou loňskou deskou.


Devilish Impressions – Simulacra

Devilish Impressions - Simulacra
Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Lifeforce Records

Tracklist:
01. Icaros
02. Legion of Chaos
03. Lilith
04. Fear No Gods!
05. The Scream of the Lambs
06. Spiritual Blackout
07. Vi Veri Vniversum Vivus Vici
08. The Last Farewell
09. Solitude

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jistě zná každý z nás alespoň jednu kapelu, jejíž muzika je opravdu fantastická, přesto se jí ani zdaleka nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Pro mne osobně jsou jednou z těchto kapel taktéž avantgardní black/death metalisté Devilish Impressions z polského města Opole. Na jejich jméno jsem svého času narazil na debutu “Plurima Mortis Imago” z roku 2005, kde mě jejich hudba opravdu hodně zaujala. Jednalo se o velice zajímavý black metal, v němž byl cítit obrovský potenciál do budoucna, díky čemuž jsem kroky Devilish Impressions od té doby sledoval vcelku obezřetně. Že ale onen zmiňovaný potenciál využijí tak brzy, to jsem věru nečekal. Pokračování “Diabolicanos – Act III: Armageddon” z roku 2008 byl totiž opravdu famózní opus; kapela se posunula do trochu avantgardnějších vod, zároveň přibylo trochu death metalu (ačkoliv black měl stále malinko navrch) a výsledkem byl neskutečně lákavý koktejl, který člověka baví o po několika letech – pestrá a chytrá muzika, spousta různých nálad, přesto naprosto soudržná deska. Není tedy divu, že jsem třetí opus “Simulacra” vyhlížel opravdu netrpělivě…

Po prvním poslechu novinky se ihned vyrojilo několik zajímavých poznatků. “Simulacra” rozhodně nepřináší takový skok, který se odehrál mezi “Plurima Mortis Imago” a “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, spíše pokračuje ve stylu svého předchůdce, nicméně se rozhodně nejedná o kopírku, Devilish Impressions zcela slyšitelně na “Simulacra” implementovali taktéž několik dříve nevídaných prvků, k nimž se ještě dostaneme níže. Dalším dojmem z desky bylo zpočátku opravdu nepokryté nadšení z toho, jak moc se “Simulacra” povedla, a to hned po prvním ochutnání. Nahrávka má na první poslechy vážně neskutečnou sílu a člověka doslova povalí. Je pravda, že postupem času nadšení poněkud ochladlo, avšak rozhodně ne natolik, aby mi to zabránilo v prohlášení, že “Simulacra” je bezpochyby výtečné album…

Hned úvodní “Icaros” v plné míře ukazuje asi tu nejvýraznější inovaci, s níž Devilish Impressions na “Simulacra” přišli. Zpočátku se skladba tváří jako kousek, který by se klidně neztratil ani na “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale refrén tento dojem záhy pozmění – kapela se totiž vytasila s fantastickými klenutými čistými vokály, které jsou zcela jistě jedním z nejvýraznějších elementů “Simulacra”. Ostatně, opět to dokazuje “Icaros”, jelikož právě ona čistě odzpívaná pasáž zůstane posluchači v paměti v podstatě okamžitě a také nejvýrazněji.

Jak ale vidno, Devilish Impressions se ve svých skladbách dokážou bez oněch čistých vokálů obejít a přesto tyto songy nezní o nic méně výrazněji či méně zapamatovatelně, viz druhá “zasekaná” “Legion of Chaos”. Na agresivnější strunu uhodí třeba i čtvrtá “Fear No Gods”, která i přesto, že jde o nejdelší kus na “Simulacra”, ukazuje nejostřejší tvář skupiny, aniž by nudila. Zejména její drtivý refrén se náramně povedl.

Naopak poněkud netypická je na poměry desky třetí “Lilith”, jednoznačně nejpomalejší skladba, snad i trochu melancholická. Náladou se jí pak přiblíží už jen poslední zpívaná věc “The Last Farewell”, jež zase míří do trochu epičtějších vod, aby skončila v excelentním závěru. Poslední “Solitude” už plní spíše úlohu instrumentálního outra.

Celkově by se dalo říct, že je na “Simulacra” o něco méně oněch avantgardních prvků, budeme-li porovnávat s “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, nicméně i takovýto black/death metal okořeněný výraznými klávesami a občasnými čistými vokály rozhodně má co říct, dokonce toho hodně i říká. S mírným odstupem si nemyslím, že by se Devilish Impressions podařilo překonat “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale to nic nemění na tom, že i “Simulacra” je nepochybně skvělá záležitost, která dle mého rozhodně stojí za nějaký ten důkladnější poslech.


Avenger – Bohemian Dark Metal / MCMXCII-MMXII

Další z nemnoha dvojitých recenzí tentokrát vznikla na počest dlouholeté volyňské stálice domácího metalového podzemí – Avenger. Kapela totiž nedávno v rozmezí doslova jen pár dní vydala hned dva počiny, jež si oba zaslouží pozornost – tím prvním je kompilace “MCMXCII-MMXII”, která vznika ku příležitosti 20 let aktivního black/death metalového běsnění; tím druhým je pak zbrusu nová dlouhohrající deska “Bohemian Dark Metal”, celkově pátá. O článek se společně šábli avengerovský fanda H., jenž si vzal na paškál “Bohemian Dark Metal”, a (až doposud) avengerovský panic Ježura, který sepsal své dojmy z “MCMXCII-MMXII”. Výsledek si můžete přečíst níže…

Avenger - Bohemian Dark Metal
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: únor 2012
Label: Deathgasm Records

Tracklist:
01. Vítej zpátky doma… v krajině smutku a beznaděje
02. Faleš a apatie
03. Duševní chirurgie
04. Vstříc dálkám
05. Umírání životem
06. Z Jeho krve
07. Hleďme, plamen duše!
08. Dark Metal

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Bohemian Dark Metal [H.]:

Je to zajímavé, jak člověk občas mění v průběhu let své názory. Ještě něco málo času po vydání “Godless (Assuming the Throne of Immortality…)” byli Avenger skupinou, která šla naprosto mimo mě a kterou jsem v podstatě přehlížel. Jejich jméno mi sice známé bylo a nějakou představu o tom, co hrají, jsem měl, ale to bylo tak všechno. Jenže pak se člověk jednou dokope k tomu, aby tu jejich muziku okoštoval, a jak to dopadá… dnes již dávno patří Avenger mezi mé české oblíbence, od nichž kupuji skoro vše, co vydají. Pravda, zrovna níže propíraná kompilačka “MCMXCII-MMXII” sice není záležitost, jež by mi zvyšovala srdeční tep, jelikož podobné počiny nejsou mým šálkem libovolného moku, ovšem na “Bohemian Dark Metal” jsem se třásl tak vydatně, že bych s klidem mohl dělat konkurenci osikám ze známého pořekadla. Navíc vzhledem k faktu, že předcházející “Feast of Anger / Joy of Despair” byla deska velice povedená, která ještě přišla po delší přestávce, visela ve vzduchu také otázka, jestli se volyňské kultovce podaří s “Bohemian Dark Metal” tuto fošnu trumfnout…

Odpovídat na tuto řečnickou otázku však nebudu, protože odpověď neznám – prostě to nevím, jestli se s “Bohemian Dark Metal” povedlo “Feast of Anger / Joy of Despair” překonat, přestože aktuálně točím neustále právě novinku – což je ovšem pochopitelné vzhledem k faktu, že je čerstvá. Mohu vám s jistotou povědět jednu věc – i “Bohemian Dark Metal” je placka absolutně kulervoucí! Pokud ve hře byla opravdu možnost celý materiál nadobro odepsat, může být posluchač jenom rád, že k tomu nedošlo. Nevím, jestli následující myšlenka nebude pramenit čistě z toho, že je “Bohemian Dark Metal” nové a že jej v poslední době poslouchám neustále dokola, ale měl jsem tu sto chutí vyhlásit, že jde možná o tu nejlepší nahrávku z dílny Avenger, což není jen tak, uváží-li člověk fakt, co vše už má kapela na kontě, ale je pravda, že opětovný poslech starších věcí tento pocit zase rychle schladil (smích). Ať tomu ale je jakkoliv, jedno je jisté bez diskusí – i v případě “Bohemian Dark Metal” máme co dočinění s albem naprosto výstavním.

Zatímco “Feast of Anger / Joy of Despair” byla mohutná stěna zvuku, která posluchače uzemnila mohutnou silou, “Bohemian Dark Metal” je o poznání pestřejší a nabízí širší náladovou škálu. Samozřejmě, nechybí ani opravdu drtivé kusy ničící vše okolo, ale jsou zde přítomny i pomalejší skladby s neskutečně sugestivní atmosférou. Mezi takové patří hned úvodní “Vítej zpátky doma… v krajině smutku a beznaděje”. Zatímco na minulém albu Avenger hned od první vteřiny spustili black/death metalovou výheň, novinka začíná plíživou litanií, která postupně narůstá a nabírá na síle až do obrovských rozměrů. Tuto mohutnost zcela jistě podporuje i čistší zvuk a průraznější zvuk (samozřejmě i ona jednolitá masa na “Feast of Anger / Joy of Despair” jistě má své kouzlo, líbila se mi, ale má i nevýhody, prostě něco za něco…), díky čemuž mnohem více vynikají hlavně hluboké údery tympánu.

Avenger - Bohemian Dark Metal

Druhá “Faleš a apatie” je naopak jeden z oněch drtivějších kusů a minimálně jeho první polovina by se neztratila ani na minulé fošně, posléze se však song zlomí do epičtější pasáže, která opět graduje až do klepacího závěru. Za zmínku stojí fakt, že právě v tomto závěru se ozve nezaměnitelný vokál samotného Františka ŠtormaMaster’s Hammer. Jeden ze tří absolutních vrcholů “Bohemian Dark Metal” (dle mého názoru) přichází hned vzápětí – “Duševní chirurgie”. Dalo by se říct, že jde o skladbu, která v kostce shrnuje vše, co celá deska nabízí, z čehož přímo vyplývá, že půjde o rozmanitější věc – nechybí ničivé pasáže s kopákovými palbami, náladové vsuvky, chytlavější momenty přímo stvořené k mlácení palicí, výrazný tympán – vše v jednom excelentním balení.

Ony další dva zmiňované vrcholy vidím v páté “Umírání životem” a závěrečné skorotitulce “Dark Metal”. První zmiňovaná je asi nejpomalejší na celé desce, temná a valivá, takové menší zhudebnění zmaru. Objeví se dokonce i “čistší” vokály, které opět píseň posunují o kus dál. Když jsem výše hovořil o vpravdě sugestivní atmosféře, měl jsem mimo jiné na mysli právě “Umírání životem”. “Dark Metal” je pak osmiminutový opus, který neuvěřitelně zabíjí po všech stránkách. Refrén je tak neskutečná jeba, až to skoro není možné, dovolím si tvrdit, že možná to nejsilnější, co lze na už tak výtečné desce nalézt.

Avenger - Bohemian Dark Metal

“Bohemian Dark Metal” je jasným důkazem toho, že Avenger stále patří k tomu nejlepší, co se na poli extrémního metalu v České republice nachází. O co těžší byl podle slov skupiny jeho vznik, o to lepší je výsledek – a to do té míry, že už teď na začátku roku začínám být přesvědčen, jaká dvě česká alba to letos na konci roku u mě vyhrají (a ano, i na tom druhém se podílel Honza Kapák). Každopádně nemůžu jinak, než na stůl vysypat už třetí českou 9/10 v aktuálním roce.


Další názory:

Vážně nechápu, jak se Avenger tak dlouho dařilo unikat mým zrakům. S albem “Bohemian Dark Metal” totiž kapela všem ukazuje, že tady jde do tuhého. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na hodně prostorový zvuk plný ozvěn, ale teď už mohu s klidným srdcem říct, že je to vážně brilantní materiál. Naprosto famózní riffy a vůbec kytary obecně mě přivádějí na hranici extáze! Chorobný Kapakův vokál se vám dříve nebo později zaryje pod kůži a vy si ho zamilujete! A tympány? To je jenom linka, která zlatou barvou podtrhává vše ostatní… Prostě prvotřídní záležitost a nic menšího! Pusťte si skladby jako “Duševní chirurgie”, “Vstříc dálkám” nebo titulní “Dark Metal” a já vám garantuji, že také propadnete duší. Název alba nelže, tohle je temný metal po česku a říkám vám, že je to famózní zážitek. Po Master’s Hammer další naprosto skvostné album z české kotliny!
Ježura


Avenger - MCMXCII-MMXII
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 22.2.2012
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Co nevymýtil čas
02. Godless
03. Seřvete řetězy
04. V okovech
05. Dark Metal
06. Oltář pohrdání
07. Odvrácená tvář boha
08. Neuchopitelné záblesky dokonalosti
09. Před bouří
10. Rituál hněvu
11. Poslední
12. Zlo, nenávist, válka
13. Xmass Hunt
14. Bloudící ve tmě
15. Vitriol
16. Kořeny zla
17. Nositelé viny

MCMXCII-MMXII [Ježura]:

Je vyloženě politováníhodné, kolik excelentních českých kapel nejenže nesklízí oprávněné vavříny v zahraničí, ale unikají pozornosti i domácích fanoušků. S poznáním ale přichází sebereflexe a já se teď ohromně stydím za to, že jsem českou scénu dlouho zanedbával. Být dříve trochu otevřenější, třeba bych kouzlu volyňských veteránů Avenger propadl už dávno, nicméně se tak nestalo, a premiérou je pro mě až aktuální novinka “Bohemian Dark Metal” respektive kompilační album “MCMXCII-MMXII”, které Avenger vydali při příležitosti dvacátého výročí kapely. A právě “MCMXCII-MMXII” je předmětem téhle recenze, tak si nejdříve ujasníme, co je na desce vlastně k nalezení…

Kompilace obsahuje celých sedmnáct skladeb, které dohromady tvoří stopáž jen lehce pod hodinu a dvacet minut. Tracklist je průřezem celé tvorby kapely a k nalezení jsou tu vedle těch aktuálních i kousky vyloženě archivní. Ať už se ale jedná o starý nebo nový materiál, společným jmenovatelem je zvuk. Všechny skladby byly totiž nahrány znovu a v profesionálních podmínkách studia Hellsound, takže se není třeba obávat, že by vaše ucho trpělo kontrastem mezi novými skladbami a těmi, které se objevily na demonahrávkách z počátku 90. let. Obsah tedy slibuje velké věci, a očekávání jen jitří forma, v jaké je deska posluchači předložena. O grafiku se postaral klasik Deather a výsledek tomu odpovídá. Třešničkou na dortu je pak náplň bookletu, kde je u každé skladby k nalezení odstaveček s popisem, aktuální i staré fotky RámuseHonzou Kapákem a v neposlední řadě také přehledná a hlavně kompletní diskografie. A popravdě, ještě jsem neviděl, aby se v bookletu psalo, které tituly ještě jdou sehnat oficiální cestou… Tleskám!

Teď už by bylo pomalu na místě pustit se do vlastního hodnocení muziky, ale to je v případě výběrového alba trochu problém. Jelikož se nejedná o celistvou desku, ale de facto výkladní skříň dvacetileté kariéry kapely, je zapotřebí poněkud jiný pohled a mne napadají jen dva. Buď z očí dlouholetého fanouška, který si užije staré i nové pecky v moderním hávu, nebo z očí naprostého nováčka. A jak už jsem zmiňoval v úvodu, prakticky dokonale spadám do druhé jmenované kategorie, takže je nabíledni, jakou optikou na “MCMXCII-MMXII” nahlížím…

Tak tedy – hodina a čtvrt, na kterou se “MCMXCII-MMXII” podařilo natáhnout, je hodinou a čtvrt výborné muziky. Čím déle album poslouchám, tím jsem si jistější, že jsem léta přehlížel kapelu, která od svých počátků tvořila hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co u nás (a nejen u nás) v rámci žánru kdy vzniklo. Neříkám sice, že jsem na větvi z každé jedné skladby, ale i ty ne zcela skvostné jsou přinejmenším velice dobré. Ovšem pak jsou tu skutečné klenoty. Naprosto fenomenální skladby jako “Neuchopitelné záblesky dokonalosti” nebo “Vitriol” se prakticky okamžitě zařadily na seznam těch, na něž nedám dopustit a navíc mě popíchly k zevrubnému prozkoumání diskografie Avenger, neboť tuším, že podobných pokladů tam najdu ještě hodně. Vedle užívání si samotných skladb je rovněž příjemné sledovat, jak se v průběhu let projev Avenger zdokonaloval, ale přesto si zachoval svoji specifickou tvář a jasné atributy. Řeč je tu hlavně o skvělých kytarových partech a Kapákově vokálu, které si člověk opravdu jen tak s něčím nesplete. Jak některé kapely glorifikuji za razantní změnu stylu, tak tady jsem naopak rád, že muzikanti za těch dvacet let šlechtili to dobré, zbytečně neutíkali jinam a jejich projev se jim tak podařilo vybrousit takřka k dokonalosti.

Avenger

Výše jsem už nakousl, že zvuku zde bylo věnováno hodně prostoru. Nevím, jak to bude po chuti ortodoxním fanouškům, ale já za toto rozhodnutí kapele skládám poklonu. Jestli je pravda, že k úpravě aranží došlo jen ve velmi malé míře, tak potom nově nahrané staré skladby vděčí právě brilantní produkci za to, že vyloženě ožívají a naplno vynikají jejich kvality. Toho by ovšem bylo dosaženo jen sotva nebýt kvalitního zázemí, kterým Hellsound Honzy Kapáka bezesporu je. Šťastní to lidé, kteří si mohou vlastní hudbu nahrávat i produkovat ve vlastním studiu a podle vlastního vědomí a svědomí…

Co víc dodat. Probírat titulní skladbu alba “Bohemian Dark Metal”, která se na “MCMXCII-MMXII” nachází, je v době, kdy první alba už našla své majitele, trochu bezpředmětné, i když je to bomba nehorázného kalibru, takže zbývá snad už jen nějaké to shrnutí. Kompilace prakticky neposlouchám, ale takhle si svoje ostruhy vysloužila. Není to totiž jen pustý výběr a značná přidaná hodnota vydání “MCMXCII-MMXII” plně legitimizuje. Deska je jak důstojnou oslavou výročí, tak dárkem věrným fanouškům a stejně tak spolehlivě uvede do děje i jedince, pro které jsou Avenger velkou neznámou a mezi něž jsem se donedávna počítal i já. Přes tu veškerou chválu si ale netroufám vyřknout číselný verdikt, neboť měřítka pro hodnocení řadového alba zde zkrátka použít nelze a vlastně není fér s nimi “MCMXCII-MMXII” ani porovnávat. Vězte však, že tenhle jubilejní počin rozhodně stojí za poslech a já jej mohu směle doporučit každému, kdo kdy k tvrdšímu metalu přičichl.

Avenger - Bohemian Dark Metal


Další názory:

Moc kompilaček tu sice nehodnotíme, ale když se nějaká objeví, vždycky k ní píšu vesměs to samé – a ani “MCMXCII-MMXII” nebude výjimkou. Podobné záležitosti s prominutím nejsou věci, které bych měl potřebu poslouchat, přestože je znát, že ani tohle pánové neodflákli a postarali se o to, aby šlo o vskutku reprezentativní ukázku jejich tvorby. O hudební stránce se nemá vůbec cenu bavit, jelikož Avenger jsou prověřená kvalita, v tomto ohledu je samozřejmě vše naprosto v pořádku a muzika sama o sobě je skvělá. Pokud někdo doposud s kapelou tu čest neměl, může mu “MCMXCII-MMXII” dobře posloužit jako seznámení (zdravím Ježurovitého kolegu), ale pro mě osobně se jedná o nosič v podstatě zbytečný. Když si budu chtít Avenger poslechnout (což ne, že by nestávalo!), úplně vždy a za všech okolností sáhnu radši po nějaké dlouhohrající desce, která mi toho dá více. Řeknu to upřímně – “MCMXCII-MMXII” bude jedním z těch CD, které mi jen budou ležet na polici do počtu a které odsud nevytáhnu, jak je rok dlouhý. Na druhou stranu, díky takovým počinům vypadá sbírka větší, takže i to se počítá (smích). Špatné to není, ale bohužel nic pro mě osobně – stokrát radši si pustím “Bohemian Dark Metal” nebo “Feast of Anger / Joy of Despair”, neřkuli nějaký starší kus…
H.