Archiv štítku: black / death metal

Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr - Womb of Worms

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 29.10.2018
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. The Temple of Nothingness
02. Towards the Interminable Hatred
03. The Absolute Inner Genocide
04. W.Y.I.D.
05. Womb of Worms I
06. …Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined… the Deliverance Is Near…
07. Womb of Worms II

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

„Womb of Worms“ jsem v posledním výročním eintopfu vynesl na první příčku CZ/SK nahrávek a mírně nadneseně pronesl, že se jedná o jedinou domácí nahrávku, která snese srovnání s globální elitou. To je samozřejmě diskutabilní, každopádně za umístěním si stále stojím. Album je podle mě skvělé a recenze se už může zdát pasé, neboť lze předpokládat, že většina potenciálních domácích fanoušků jej už dávno slyšela. Ale aby se neřeklo…

Mallephyr navázali na moderní black/deathové vyznění „Assailing the Holy“ a posunuli jej na všech frontách, zejména té emotivní, atmosférické. Na rozdíl od debutu mohu „novinku“ s klidným svědomím označit za temnou. Nejedná se samozřejmě o žáden deprimující hnus a zmar předváděný třeba Aosoth, ale negativní aura tu je patrná a hlavně stálá po většinu hrací doby. Což je jeden z důvodů, proč mě deska tolik chytla, ale to by nešlo bez kvalitní hudby.

„Womb of Worms“ jsem slyšel opravdu mnohokrát, album se mi vlastně začalo ohrávat až po třech měsících pravidelného poslechu, což by bez silných nápadů nešlo. Materiál odolával únavě také svou propracovaností, hudba je „tak akorát“ komplikovaná, nestojí se na místě, takže případná výplň nemá kdy vysírat. Vzhledem k tomu, že se Mallephyr posunuli i po technické a kompoziční stránce, je tu dost strhujících, vygradovaných pasáží a za vysoce výrazné lze označit i motivy zcela prosté intenzity. Způsob, jakým kompozice zvolňují či kulminují, považuji opravdu za prvotřídní. Mimochodem, teď když si od desky dávám delší a víceméně záměrnou pauzu, paměť mě čas od času mimoděk zásobuje jednou pasáží za druhou. Což je něco, co se mi s „Assailing the Holy“ rozhodně nestávalo a obvykle se to týká jen srdcových hudebních záležitostí. Sice bych nechtěl vzbuzovat dojem, že „Womb of Worms“ nabízí „all killer – no filler“ materiál, ale deska je nabitá fest.

„Womb of Worms“ neoplývá mnoha výraznými nedostatky, natožpak fatálními přešlapy, ale pár věcí, které celkovému dojmu škodí, by se našlo. Zaprvé: ta bezkrevná halečka ve „Womb of Worms I“ (cca od 4:45) stojí za hovno. Rozjezd desky je unylý až příliš, jako úvod sice poslouží, ale později jsem začal „The Temple of Nothingness“ přeskakovat. S narůstajícími poslechy mi začalo vadit i přílišné množství „core“ souher rytmických kytar s kopáky, čehož je zrovna první skladba plná. Mallephyr sice představují střet extrémně metalové radikality s tendencemi, co nejsou úplně „true“, a to respektuji, ale prostě mě to po nějaké době začalo tahat za uši. Ze zcela hnidopišských důvodů si také dovolím kapele poradit, aby si více hlídala vizuální a online prezentaci, protože optikou náročného, škodolibého fanouška, co se nechá dobrovolně odradit povrchními věcmi, aby nemusel tratit čas s pičovinami, Mallephyr někdy působí jako sranda-banda kamarádů z Horní Dolní. Tím nechci říct, že by si měli motat držky do hader či kapucí a Facebook zasírat cool-occult citacemi, ale bylo by ku prospěchu věci, kdyby šla celková prezentace kapely zcela ruku v ruce s hudbou, která je, jak jsem předeslal, vážná, vyspělá a temná.

To jsou jediné věci, které nějakým způsobem v mých očích srážejí kredit nahrávky. A pak jsou tu záležitosti, které nevadí, jsou na úrovni, ale určitě by se daly zlepšit. Pominu zvuk, kde dokonalost je asi nedosažitelná, ale rozhodně si cením, jak se v tomhle ohledu Mallephyr se Sheafraidhem posouvají. Obal s bookletem mě nijak víc nezaujaly, ale jsou aspoň prosté očividných trendů. To platí i o textech. Ty svou základní úlohu splňují, Markovi lezou slova ze chřtánu dobře a nějaká procítěnost cítit lze. Ale jistě by nebylo od věci ho před příštím nahráváním namrdat, zavřít do místnosti bez světel a pouštět mu Diamandu Galás pozpátku. Vokální podání je asi nejjednodušší způsob, jak v posluchači probudit emoce, a i když jsou zpěvy (s výjimkou té jedné pasáže) v pořádku, jistě by se dalo přitlačit na pilu.

Ani celkově vzato si nejsem úplně jist, zda hudba obsahuje jakýsi „wow“ faktor, něco z čeho padá čelist s bezděčným „ty vole!“. Co by vlastně na „Womb of Worms“ řekl nezaujatý, náročnější a dlouhá léta metalu oddaný posluchač? Těch pár zahraničních recenzí je pozitivních, ale my pisálci jsme svým řemeslem upřímně kapku zdegenerovaní a tendence přechvalovat je všudypřítomná.

Kapel, které hrají hudbu ve stylu jako Mallephyr, jsou tři prdele. Já si doopravdy myslím, že pánové většinu z nich překonávají a skutečně šlapou na paty úplné špičce. Ale k tomu, aby prorazili i na zahraniční scéně, žel již dnes nestačí jen super hudba. Každopádně kapele ten úspěch ze srdce přeji, protože „Womb of Worms“ výrazně překonala moje představy a strávil jsem s ní času jako s málokterou loňskou deskou.


Devilish Impressions – Simulacra

Devilish Impressions - Simulacra
Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Lifeforce Records

Tracklist:
01. Icaros
02. Legion of Chaos
03. Lilith
04. Fear No Gods!
05. The Scream of the Lambs
06. Spiritual Blackout
07. Vi Veri Vniversum Vivus Vici
08. The Last Farewell
09. Solitude

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jistě zná každý z nás alespoň jednu kapelu, jejíž muzika je opravdu fantastická, přesto se jí ani zdaleka nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Pro mne osobně jsou jednou z těchto kapel taktéž avantgardní black/death metalisté Devilish Impressions z polského města Opole. Na jejich jméno jsem svého času narazil na debutu “Plurima Mortis Imago” z roku 2005, kde mě jejich hudba opravdu hodně zaujala. Jednalo se o velice zajímavý black metal, v němž byl cítit obrovský potenciál do budoucna, díky čemuž jsem kroky Devilish Impressions od té doby sledoval vcelku obezřetně. Že ale onen zmiňovaný potenciál využijí tak brzy, to jsem věru nečekal. Pokračování “Diabolicanos – Act III: Armageddon” z roku 2008 byl totiž opravdu famózní opus; kapela se posunula do trochu avantgardnějších vod, zároveň přibylo trochu death metalu (ačkoliv black měl stále malinko navrch) a výsledkem byl neskutečně lákavý koktejl, který člověka baví o po několika letech – pestrá a chytrá muzika, spousta různých nálad, přesto naprosto soudržná deska. Není tedy divu, že jsem třetí opus “Simulacra” vyhlížel opravdu netrpělivě…

Po prvním poslechu novinky se ihned vyrojilo několik zajímavých poznatků. “Simulacra” rozhodně nepřináší takový skok, který se odehrál mezi “Plurima Mortis Imago” a “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, spíše pokračuje ve stylu svého předchůdce, nicméně se rozhodně nejedná o kopírku, Devilish Impressions zcela slyšitelně na “Simulacra” implementovali taktéž několik dříve nevídaných prvků, k nimž se ještě dostaneme níže. Dalším dojmem z desky bylo zpočátku opravdu nepokryté nadšení z toho, jak moc se “Simulacra” povedla, a to hned po prvním ochutnání. Nahrávka má na první poslechy vážně neskutečnou sílu a člověka doslova povalí. Je pravda, že postupem času nadšení poněkud ochladlo, avšak rozhodně ne natolik, aby mi to zabránilo v prohlášení, že “Simulacra” je bezpochyby výtečné album…

Hned úvodní “Icaros” v plné míře ukazuje asi tu nejvýraznější inovaci, s níž Devilish Impressions na “Simulacra” přišli. Zpočátku se skladba tváří jako kousek, který by se klidně neztratil ani na “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale refrén tento dojem záhy pozmění – kapela se totiž vytasila s fantastickými klenutými čistými vokály, které jsou zcela jistě jedním z nejvýraznějších elementů “Simulacra”. Ostatně, opět to dokazuje “Icaros”, jelikož právě ona čistě odzpívaná pasáž zůstane posluchači v paměti v podstatě okamžitě a také nejvýrazněji.

Jak ale vidno, Devilish Impressions se ve svých skladbách dokážou bez oněch čistých vokálů obejít a přesto tyto songy nezní o nic méně výrazněji či méně zapamatovatelně, viz druhá “zasekaná” “Legion of Chaos”. Na agresivnější strunu uhodí třeba i čtvrtá “Fear No Gods”, která i přesto, že jde o nejdelší kus na “Simulacra”, ukazuje nejostřejší tvář skupiny, aniž by nudila. Zejména její drtivý refrén se náramně povedl.

Naopak poněkud netypická je na poměry desky třetí “Lilith”, jednoznačně nejpomalejší skladba, snad i trochu melancholická. Náladou se jí pak přiblíží už jen poslední zpívaná věc “The Last Farewell”, jež zase míří do trochu epičtějších vod, aby skončila v excelentním závěru. Poslední “Solitude” už plní spíše úlohu instrumentálního outra.

Celkově by se dalo říct, že je na “Simulacra” o něco méně oněch avantgardních prvků, budeme-li porovnávat s “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, nicméně i takovýto black/death metal okořeněný výraznými klávesami a občasnými čistými vokály rozhodně má co říct, dokonce toho hodně i říká. S mírným odstupem si nemyslím, že by se Devilish Impressions podařilo překonat “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale to nic nemění na tom, že i “Simulacra” je nepochybně skvělá záležitost, která dle mého rozhodně stojí za nějaký ten důkladnější poslech.


Avenger – Bohemian Dark Metal / MCMXCII-MMXII

Další z nemnoha dvojitých recenzí tentokrát vznikla na počest dlouholeté volyňské stálice domácího metalového podzemí – Avenger. Kapela totiž nedávno v rozmezí doslova jen pár dní vydala hned dva počiny, jež si oba zaslouží pozornost – tím prvním je kompilace “MCMXCII-MMXII”, která vznika ku příležitosti 20 let aktivního black/death metalového běsnění; tím druhým je pak zbrusu nová dlouhohrající deska “Bohemian Dark Metal”, celkově pátá. O článek se společně šábli avengerovský fanda H., jenž si vzal na paškál “Bohemian Dark Metal”, a (až doposud) avengerovský panic Ježura, který sepsal své dojmy z “MCMXCII-MMXII”. Výsledek si můžete přečíst níže…

Avenger - Bohemian Dark Metal
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: únor 2012
Label: Deathgasm Records

Tracklist:
01. Vítej zpátky doma… v krajině smutku a beznaděje
02. Faleš a apatie
03. Duševní chirurgie
04. Vstříc dálkám
05. Umírání životem
06. Z Jeho krve
07. Hleďme, plamen duše!
08. Dark Metal

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Bohemian Dark Metal [H.]:

Je to zajímavé, jak člověk občas mění v průběhu let své názory. Ještě něco málo času po vydání “Godless (Assuming the Throne of Immortality…)” byli Avenger skupinou, která šla naprosto mimo mě a kterou jsem v podstatě přehlížel. Jejich jméno mi sice známé bylo a nějakou představu o tom, co hrají, jsem měl, ale to bylo tak všechno. Jenže pak se člověk jednou dokope k tomu, aby tu jejich muziku okoštoval, a jak to dopadá… dnes již dávno patří Avenger mezi mé české oblíbence, od nichž kupuji skoro vše, co vydají. Pravda, zrovna níže propíraná kompilačka “MCMXCII-MMXII” sice není záležitost, jež by mi zvyšovala srdeční tep, jelikož podobné počiny nejsou mým šálkem libovolného moku, ovšem na “Bohemian Dark Metal” jsem se třásl tak vydatně, že bych s klidem mohl dělat konkurenci osikám ze známého pořekadla. Navíc vzhledem k faktu, že předcházející “Feast of Anger / Joy of Despair” byla deska velice povedená, která ještě přišla po delší přestávce, visela ve vzduchu také otázka, jestli se volyňské kultovce podaří s “Bohemian Dark Metal” tuto fošnu trumfnout…

Odpovídat na tuto řečnickou otázku však nebudu, protože odpověď neznám – prostě to nevím, jestli se s “Bohemian Dark Metal” povedlo “Feast of Anger / Joy of Despair” překonat, přestože aktuálně točím neustále právě novinku – což je ovšem pochopitelné vzhledem k faktu, že je čerstvá. Mohu vám s jistotou povědět jednu věc – i “Bohemian Dark Metal” je placka absolutně kulervoucí! Pokud ve hře byla opravdu možnost celý materiál nadobro odepsat, může být posluchač jenom rád, že k tomu nedošlo. Nevím, jestli následující myšlenka nebude pramenit čistě z toho, že je “Bohemian Dark Metal” nové a že jej v poslední době poslouchám neustále dokola, ale měl jsem tu sto chutí vyhlásit, že jde možná o tu nejlepší nahrávku z dílny Avenger, což není jen tak, uváží-li člověk fakt, co vše už má kapela na kontě, ale je pravda, že opětovný poslech starších věcí tento pocit zase rychle schladil (smích). Ať tomu ale je jakkoliv, jedno je jisté bez diskusí – i v případě “Bohemian Dark Metal” máme co dočinění s albem naprosto výstavním.

Zatímco “Feast of Anger / Joy of Despair” byla mohutná stěna zvuku, která posluchače uzemnila mohutnou silou, “Bohemian Dark Metal” je o poznání pestřejší a nabízí širší náladovou škálu. Samozřejmě, nechybí ani opravdu drtivé kusy ničící vše okolo, ale jsou zde přítomny i pomalejší skladby s neskutečně sugestivní atmosférou. Mezi takové patří hned úvodní “Vítej zpátky doma… v krajině smutku a beznaděje”. Zatímco na minulém albu Avenger hned od první vteřiny spustili black/death metalovou výheň, novinka začíná plíživou litanií, která postupně narůstá a nabírá na síle až do obrovských rozměrů. Tuto mohutnost zcela jistě podporuje i čistší zvuk a průraznější zvuk (samozřejmě i ona jednolitá masa na “Feast of Anger / Joy of Despair” jistě má své kouzlo, líbila se mi, ale má i nevýhody, prostě něco za něco…), díky čemuž mnohem více vynikají hlavně hluboké údery tympánu.

Avenger - Bohemian Dark Metal

Druhá “Faleš a apatie” je naopak jeden z oněch drtivějších kusů a minimálně jeho první polovina by se neztratila ani na minulé fošně, posléze se však song zlomí do epičtější pasáže, která opět graduje až do klepacího závěru. Za zmínku stojí fakt, že právě v tomto závěru se ozve nezaměnitelný vokál samotného Františka ŠtormaMaster’s Hammer. Jeden ze tří absolutních vrcholů “Bohemian Dark Metal” (dle mého názoru) přichází hned vzápětí – “Duševní chirurgie”. Dalo by se říct, že jde o skladbu, která v kostce shrnuje vše, co celá deska nabízí, z čehož přímo vyplývá, že půjde o rozmanitější věc – nechybí ničivé pasáže s kopákovými palbami, náladové vsuvky, chytlavější momenty přímo stvořené k mlácení palicí, výrazný tympán – vše v jednom excelentním balení.

Ony další dva zmiňované vrcholy vidím v páté “Umírání životem” a závěrečné skorotitulce “Dark Metal”. První zmiňovaná je asi nejpomalejší na celé desce, temná a valivá, takové menší zhudebnění zmaru. Objeví se dokonce i “čistší” vokály, které opět píseň posunují o kus dál. Když jsem výše hovořil o vpravdě sugestivní atmosféře, měl jsem mimo jiné na mysli právě “Umírání životem”. “Dark Metal” je pak osmiminutový opus, který neuvěřitelně zabíjí po všech stránkách. Refrén je tak neskutečná jeba, až to skoro není možné, dovolím si tvrdit, že možná to nejsilnější, co lze na už tak výtečné desce nalézt.

Avenger - Bohemian Dark Metal

“Bohemian Dark Metal” je jasným důkazem toho, že Avenger stále patří k tomu nejlepší, co se na poli extrémního metalu v České republice nachází. O co těžší byl podle slov skupiny jeho vznik, o to lepší je výsledek – a to do té míry, že už teď na začátku roku začínám být přesvědčen, jaká dvě česká alba to letos na konci roku u mě vyhrají (a ano, i na tom druhém se podílel Honza Kapák). Každopádně nemůžu jinak, než na stůl vysypat už třetí českou 9/10 v aktuálním roce.


Další názory:

Vážně nechápu, jak se Avenger tak dlouho dařilo unikat mým zrakům. S albem “Bohemian Dark Metal” totiž kapela všem ukazuje, že tady jde do tuhého. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na hodně prostorový zvuk plný ozvěn, ale teď už mohu s klidným srdcem říct, že je to vážně brilantní materiál. Naprosto famózní riffy a vůbec kytary obecně mě přivádějí na hranici extáze! Chorobný Kapakův vokál se vám dříve nebo později zaryje pod kůži a vy si ho zamilujete! A tympány? To je jenom linka, která zlatou barvou podtrhává vše ostatní… Prostě prvotřídní záležitost a nic menšího! Pusťte si skladby jako “Duševní chirurgie”, “Vstříc dálkám” nebo titulní “Dark Metal” a já vám garantuji, že také propadnete duší. Název alba nelže, tohle je temný metal po česku a říkám vám, že je to famózní zážitek. Po Master’s Hammer další naprosto skvostné album z české kotliny!
Ježura


Avenger - MCMXCII-MMXII
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 22.2.2012
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Co nevymýtil čas
02. Godless
03. Seřvete řetězy
04. V okovech
05. Dark Metal
06. Oltář pohrdání
07. Odvrácená tvář boha
08. Neuchopitelné záblesky dokonalosti
09. Před bouří
10. Rituál hněvu
11. Poslední
12. Zlo, nenávist, válka
13. Xmass Hunt
14. Bloudící ve tmě
15. Vitriol
16. Kořeny zla
17. Nositelé viny

MCMXCII-MMXII [Ježura]:

Je vyloženě politováníhodné, kolik excelentních českých kapel nejenže nesklízí oprávněné vavříny v zahraničí, ale unikají pozornosti i domácích fanoušků. S poznáním ale přichází sebereflexe a já se teď ohromně stydím za to, že jsem českou scénu dlouho zanedbával. Být dříve trochu otevřenější, třeba bych kouzlu volyňských veteránů Avenger propadl už dávno, nicméně se tak nestalo, a premiérou je pro mě až aktuální novinka “Bohemian Dark Metal” respektive kompilační album “MCMXCII-MMXII”, které Avenger vydali při příležitosti dvacátého výročí kapely. A právě “MCMXCII-MMXII” je předmětem téhle recenze, tak si nejdříve ujasníme, co je na desce vlastně k nalezení…

Kompilace obsahuje celých sedmnáct skladeb, které dohromady tvoří stopáž jen lehce pod hodinu a dvacet minut. Tracklist je průřezem celé tvorby kapely a k nalezení jsou tu vedle těch aktuálních i kousky vyloženě archivní. Ať už se ale jedná o starý nebo nový materiál, společným jmenovatelem je zvuk. Všechny skladby byly totiž nahrány znovu a v profesionálních podmínkách studia Hellsound, takže se není třeba obávat, že by vaše ucho trpělo kontrastem mezi novými skladbami a těmi, které se objevily na demonahrávkách z počátku 90. let. Obsah tedy slibuje velké věci, a očekávání jen jitří forma, v jaké je deska posluchači předložena. O grafiku se postaral klasik Deather a výsledek tomu odpovídá. Třešničkou na dortu je pak náplň bookletu, kde je u každé skladby k nalezení odstaveček s popisem, aktuální i staré fotky RámuseHonzou Kapákem a v neposlední řadě také přehledná a hlavně kompletní diskografie. A popravdě, ještě jsem neviděl, aby se v bookletu psalo, které tituly ještě jdou sehnat oficiální cestou… Tleskám!

Teď už by bylo pomalu na místě pustit se do vlastního hodnocení muziky, ale to je v případě výběrového alba trochu problém. Jelikož se nejedná o celistvou desku, ale de facto výkladní skříň dvacetileté kariéry kapely, je zapotřebí poněkud jiný pohled a mne napadají jen dva. Buď z očí dlouholetého fanouška, který si užije staré i nové pecky v moderním hávu, nebo z očí naprostého nováčka. A jak už jsem zmiňoval v úvodu, prakticky dokonale spadám do druhé jmenované kategorie, takže je nabíledni, jakou optikou na “MCMXCII-MMXII” nahlížím…

Tak tedy – hodina a čtvrt, na kterou se “MCMXCII-MMXII” podařilo natáhnout, je hodinou a čtvrt výborné muziky. Čím déle album poslouchám, tím jsem si jistější, že jsem léta přehlížel kapelu, která od svých počátků tvořila hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co u nás (a nejen u nás) v rámci žánru kdy vzniklo. Neříkám sice, že jsem na větvi z každé jedné skladby, ale i ty ne zcela skvostné jsou přinejmenším velice dobré. Ovšem pak jsou tu skutečné klenoty. Naprosto fenomenální skladby jako “Neuchopitelné záblesky dokonalosti” nebo “Vitriol” se prakticky okamžitě zařadily na seznam těch, na něž nedám dopustit a navíc mě popíchly k zevrubnému prozkoumání diskografie Avenger, neboť tuším, že podobných pokladů tam najdu ještě hodně. Vedle užívání si samotných skladb je rovněž příjemné sledovat, jak se v průběhu let projev Avenger zdokonaloval, ale přesto si zachoval svoji specifickou tvář a jasné atributy. Řeč je tu hlavně o skvělých kytarových partech a Kapákově vokálu, které si člověk opravdu jen tak s něčím nesplete. Jak některé kapely glorifikuji za razantní změnu stylu, tak tady jsem naopak rád, že muzikanti za těch dvacet let šlechtili to dobré, zbytečně neutíkali jinam a jejich projev se jim tak podařilo vybrousit takřka k dokonalosti.

Avenger

Výše jsem už nakousl, že zvuku zde bylo věnováno hodně prostoru. Nevím, jak to bude po chuti ortodoxním fanouškům, ale já za toto rozhodnutí kapele skládám poklonu. Jestli je pravda, že k úpravě aranží došlo jen ve velmi malé míře, tak potom nově nahrané staré skladby vděčí právě brilantní produkci za to, že vyloženě ožívají a naplno vynikají jejich kvality. Toho by ovšem bylo dosaženo jen sotva nebýt kvalitního zázemí, kterým Hellsound Honzy Kapáka bezesporu je. Šťastní to lidé, kteří si mohou vlastní hudbu nahrávat i produkovat ve vlastním studiu a podle vlastního vědomí a svědomí…

Co víc dodat. Probírat titulní skladbu alba “Bohemian Dark Metal”, která se na “MCMXCII-MMXII” nachází, je v době, kdy první alba už našla své majitele, trochu bezpředmětné, i když je to bomba nehorázného kalibru, takže zbývá snad už jen nějaké to shrnutí. Kompilace prakticky neposlouchám, ale takhle si svoje ostruhy vysloužila. Není to totiž jen pustý výběr a značná přidaná hodnota vydání “MCMXCII-MMXII” plně legitimizuje. Deska je jak důstojnou oslavou výročí, tak dárkem věrným fanouškům a stejně tak spolehlivě uvede do děje i jedince, pro které jsou Avenger velkou neznámou a mezi něž jsem se donedávna počítal i já. Přes tu veškerou chválu si ale netroufám vyřknout číselný verdikt, neboť měřítka pro hodnocení řadového alba zde zkrátka použít nelze a vlastně není fér s nimi “MCMXCII-MMXII” ani porovnávat. Vězte však, že tenhle jubilejní počin rozhodně stojí za poslech a já jej mohu směle doporučit každému, kdo kdy k tvrdšímu metalu přičichl.

Avenger - Bohemian Dark Metal


Další názory:

Moc kompilaček tu sice nehodnotíme, ale když se nějaká objeví, vždycky k ní píšu vesměs to samé – a ani “MCMXCII-MMXII” nebude výjimkou. Podobné záležitosti s prominutím nejsou věci, které bych měl potřebu poslouchat, přestože je znát, že ani tohle pánové neodflákli a postarali se o to, aby šlo o vskutku reprezentativní ukázku jejich tvorby. O hudební stránce se nemá vůbec cenu bavit, jelikož Avenger jsou prověřená kvalita, v tomto ohledu je samozřejmě vše naprosto v pořádku a muzika sama o sobě je skvělá. Pokud někdo doposud s kapelou tu čest neměl, může mu “MCMXCII-MMXII” dobře posloužit jako seznámení (zdravím Ježurovitého kolegu), ale pro mě osobně se jedná o nosič v podstatě zbytečný. Když si budu chtít Avenger poslechnout (což ne, že by nestávalo!), úplně vždy a za všech okolností sáhnu radši po nějaké dlouhohrající desce, která mi toho dá více. Řeknu to upřímně – “MCMXCII-MMXII” bude jedním z těch CD, které mi jen budou ležet na polici do počtu a které odsud nevytáhnu, jak je rok dlouhý. Na druhou stranu, díky takovým počinům vypadá sbírka větší, takže i to se počítá (smích). Špatné to není, ale bohužel nic pro mě osobně – stokrát radši si pustím “Bohemian Dark Metal” nebo “Feast of Anger / Joy of Despair”, neřkuli nějaký starší kus…
H.


Goatwhore – Blood for the Master

Goatwhore - Blood for the Master
Země: USA
Žánr: black / death / thrash metal
Datum vydání: 14.2.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Collapse in Eternal Worth
02. When Steel and Bone Meet
03. Parasitic Scriptures of the Sacred Word
04. In Deathless Tradition
05. Judgement of the Bleeding Crown
06. Embodiment of This Bitter Chaos
07. Beyond the Spell of Discontent
08. Death to the Architects of Heaven
09. An End to Nothing
10. My Name Is Frightful Among the Believers

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na “Blood for the Master”, pátou desku zámořských neznabohů Goatwhore, jsem byl vcelku dosti zvědavý – a to i navzdory faktu, že má zkušenost s jejich předcházející tvorbou byla spíše menší než větší, s výjimkou nějakého toho letmého zaslechnutí pár vybraných válů v podstatě nic. Jenže na Goatwhore a jejich muziku už nějakou dobu slýchávám docela chválu a rovněž se jejich jméno nacházelo na mém pověstném seznamu toho, co všechno si hodlám v budoucnu prohnat ušním aparátem, neb by to mohlo býti poslechuhodné. “Blood for the Master” jsem tedy bral jako příležítost to s Goatwhore konečně zkusit a podívat se jim zoubek… či snad spíš zčernalý a zpola-vypadaný chrup? Těžko říct… Kapela před samotným vydáním nešetřila siláckými kecy o kvalitě svého nejnovějšího záseku, což jsem samozřejmě bral jako vždy s rezervou (věřte hudebníkům – vždy budou to, co právě složili a co právě budou vydávat, chválit až skonání světa, resp. do další desky), přesto ovšem nepopírám fakt, že po vyextrahování toho důležitého (rozuměj škrtnutí laviny superlativů) zněl popis “Blood for the Master” přinejmenším zajímavě…

Bohužel, hned zpočátku musím říct, že v mém případě se výsledek naneštěstí jaksi minul účinkem. Až na několik výjimek, k nimž se samozřejmě v průběhu textu ještě dostaneme, mi “Blood for the Master” přijde povětšinou nepříliš za-koule-chytající, což je něco, co bych od kapely typu Goatwhore čekal – a podle toho, jak album zní, k tomu i samotní hudebníci také mířili, jen se nedopracovali až k cíli, kterýžto pro mne v případě blasfemického black/death metalu znamená zabijácké songy, které vám ustřelí palici – a to se u “Blood for the Master” nekoná. Nechápejte mne špatně, materiál sice je rázný, ale nevýrazný – album à la jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven. Když to hraje, ne, že bych s tím měl problém, to ani v nejmenším, jako kulisa k nějaké práci to je ideální, člověk si trochu zaklepe nožkou v rytmu kopákového kulometu, ale když to dohraje, rozhodně nebudete mít pocit, že jste právě slyšeli desku, kterou si musíte z fleku pustit znova.

“Blood for the Master” jede v podstatě po celou svou hrací dobu ve vysokém tempu, aneb v překladu: hobluj, co to dá. Ne, že bych měl něco proti tomuto přístupu, ale člověk na něco takového musí mít fištrón, jinak se jeho album začne slévat v jednu zvukovou kouli, u níž jediný pocit, jenž přetrvá v mozkovnách posluchačů, bude něco ve stylu: “Ty vole, já ti nevim, bylo to rychlý, docela nářez, ale víc nevím.” Alespoň takhle nějak to bylo v mém případě u “Blood for the Master” – a klad to rozhodně není. Když si ani po třetím, čtvrtém poslechu ve velmi krátké době nepamatuji ani jednu pasáž (upozorňuji, že sklerotik opravdu nejsem, ještě na to nemám věk), tak je něco podle mě špatně. Po důkladnějším náslechu se sice nějaké ty chytlavější pasáže vyloupnou – z úvodu desky se jedna nachází cca uprostřed “Collapse in Eternal Worth” -, jenže jich je málo a nejsou natolik důrazné, aby si samy řekly o posluchačovu pozornost, pokud je tedy nikdo přímo nehledá, není problém je přeslechnout. V porovnání se špičkou žánru (Goatwhore se evidentně necítí jako nějací amatéři, takže jim srovnání s elitou vadit nemusí) to velice zřetelně ztrácí.

Absence větších záchytných bodů by mi ani nevadila, naopak je spousta desek, které mám bez jakýchkoliv výhrad rád, přestože se v nich orientovat nedá ani v nejmenším, jenže taková záležitost člověka musí pohltit atmosférou a celkovou náladou, avšak ani to se v případě “Blood for the Master” nekoná, jelikož album nemá větších ambicí, než být prostě zuřivou hoblovačkou. A jak již z předchozích řádků asi vcelku jasně plyne, je to v tomto případě trochu málo. Pod nánosem nepříliš objevných riffů se utápí několik obstojných melodií, které se sem tam v pozadí objeví, ale opět platí – když člověk nehledá, nenajde. Melodika tudíž vystupuje pouze v kytarových sólech, jež se v některých případech sice povedla (třebas “Parasitic Scriptures of the Sacred Word” nebo “Embodiment of This Bitter Chaos”), jenže v jiných zase méně. A když si člověk uvědomí, kolik času z celkové minutáže zabírají sóla, jsou vcelku zanedbatelnou položkou.

Nejsvětlejší body vidím hlavně ve čtvrté “In Deathless Tradition”, zejména z toho důvodu, že to není takový náklep, ale nese se ve středním tempu, díky čemuž se jedná o jednoznačně nejidentifikovatelnější kus “Blood for the Master”. Dále je ještě dobrá závěrečná “My Name Is Frightful Among the Believers”, v tomto případě kvůli výraznější melodice. Stále se sice nejedná o nic výjimečnějšího, ale hned je znát, že je tenhle vál trochu výš než jeho kolegové.

Uznávám, že do této chvíle to asi vypadá, že je “Blood for the Master” dost velký průser, ale věřte mi, že zas tak žhavé to nebude, což tvrdím i přes fakt, že jsem se v recenzi zaměřil spíše na negativa nahrávky. Jak již bylo jednou řečeno, poslouchat to jde v pohodě, jenom to není nic zrovna výjimečného nebo pamětihodného. “Blood for the Master” je prostě deska, která v dnešní konkurenci jednoduše po chvíli zapadne. Když si někdy budu chtít pustit pořádný kulervoucí black/daeth, aktuální placka Goatwhore rozhodně nebude to, po čem sáhnu, ale když mi to někdo pustí, problém s tím mít nebudu. To je celé. Pokud byste se mě zeptali, jestli bych vám album doporučil, asi bych neřekl ani ano, ani ne… řekl bych jen to, že poslechem “Blood for the Master” nic nezkazíte, ale být vámi, věnoval bych svůj čas jinačím sebrankám.


Belphegor – Blood Magick Necromance

Belphegor - Blood Magick Necromance
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 14.1.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. In Blood – Devour This Sanctity
02. Rise to Fall and Fall to Rise
03. Blood Magick Necromance
04. Discipline Through Punishment
05. Angeli Mortis de Profundis
06. Impaled Upon the Tongue of Sathan
07. Possessed Burning Eyes
08. Sado Messiah

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Opět jsme ani nemuseli čekat moc dlouho, než do našich přehrávačů doputoval nový opus těchto rakouských ďáblů. Belphegor jsou velice aktivní kapela, to není žádné tajemství, solí album za albem, koncertní program nabitý takřka k prasknutí; právě díky tomu je možná až nevíře, že ve své podstatě nikdy nastavenou laťku nepodlezli a navíc ještě vždy dokázali své výrazivo posunout o kousek dále. Jednou je to změna výraznější, jindy zase do jisté míry spíše kosmetická, ale nikdy nešlo o přešlapování na místě. Jistě vám již došlo, že předchozích pár větiček bylo mostem k položení otázky, jak si právě z pohledu progrese stojí novinka “Blood Magick Necromance”. Ačkoliv rozebrání desky zas tak lehkou záležitostí nebude, odpověď na tuto samotnou otázku zas tak těžké nalézt není – hned na první poslech je totiž znát, že Belphegor“Blood Magick Necromance” učinili oproti minulému “Walpurgis Rites – Hexenwahn” obrovský pokrok, ne-li přímo skok. Když tak o tom přemýšlím, možná je to skok největší od svého času ve zvuku Belphegor přelomového “Lucifer Incestus” z roku 2003…

Patří to již k zaběhlému promo koloritu, že hudebníci svá nová díla vychvalují až do nebes a ještě dál, málokdy se dá tudíž bez problému rozeznat, zdali je to myšleno opravdu upřímně. To dá rozum, že ani duo Helmuth a Serpenth na “Blood Magick Necromance” nešetřilo chválou, ale zrovna v jejich případě je nutné uznat, že protentokrát jejich slova neznamenala mlácení prázdné slámy. A přitom klasický úchylný název a kozlí obálka neslibovaly nic jiného než klasickou porci black/death metalového hoblování, na jaké jsme byli od Belphegor již pěkných pár let zvyklí.

Možná si řekněte něco ve stylu “okecávačky máš, kamaráde, pěkné, ale tak už to na nás vybal, proč bychom měli běžet do obchodu si tu fošnu pořídit.” Od přírody jsem samozřejmě tvor sdílný a povím vám milerád, cože to ti rakouští pekleníci (nebo spíše jeden rakouský pekelník a jeden český pekelník) vypustili. Samotní členové hovořili o nejmonumentálnější desce v historii, desce plné rituální atmosféry, což samo o sobě toho tolik neřekne a vyzní to spíše obecně. Pokud však tento popis zkonfrontujeme se samotným materiálem na “Blood Magick Necromance”, dává nám to už větší smysl…

Belphegor totiž opravdu znatelně zamakali na atmosféře jednotlivých skladeb i celkovém vyznění desky jako celku. S tím se pojí znatelné navýšení kadence melodií, ale i zpomalení (ne že by se na novince nevyskytovaly sypačky, ale vyznívají, hmm… ne tak rychle), v některých pasážích dokonce i epičnost. A to navíc v takové míře, v jaké bych to od Belphegor třeba já osobně ani nečekal.

Neuvěřitelně silná je hned první čtveřice skladeb, z nichž každá nabízí vpravdě zajímavé, ba v některých případech i skvostné pasáže. Od první vteřiny “In Blood – Devour This Sanctity” na vás Helmuth vyvalí již zmiňovanou porci melodií. Možná si vzpomenete na dvě závěrečné položky tři roky starého počinu “Bondage Goat Zombie” – tak něco na tento způsob to je, akorát v nahuštěnějším tempu, přičemž v podobném duchu se nese celá “Blood Magick Necromance”, ne jen část. Nezanedbatelný rozdíl je cítit taktéž ve strukturách songů, které jsou znatelně pestřejší. Belphegor to po většinu své tvorby do posluchačů nemilosrdně sypali a jen na ozvláštnění to čas od času proložili pomalejším kouskem, ne však tak na “Blood Magick Necromance”, kde se obě tváře Belphegor proplétají ve velice zdařilé fúzi (odtud to tvrzení, že sypačky nechybí, jen vyznívají jinak), avšak zároveň to jsou stále Belphegor, jen tu svou perverzitu uchopili trochu jinak. Místo aby posluchače nekompromisně zdrtili, tak si s ním hrají jako kočka s myší.

Netvrdím však, že by Belphegor zapomněli, jak řádně zahoblovat, příkladem budiž řezanice “Angeli Mortis de Profundi”, “Impaled Upon the Tongue of Sathan” nebo závěrečná “Sado Messiah”, ale právě díky větší pestrosti alba tentokrát ty vysokorychlostní bomby vyniknou ještě lépe (a vlastně i ony samy znějí trochu jinak než v minulosti). Nejvíce v tomto oboru vyniká titulní “Blood Magick Necromance”, v níž se klasické náklepy, na jaké jste byli od Belphegor až doposud zvyklí, střídají s oněmi epickými pasážemi, vybuchujícími hlavně v extázním refrénu…

…tím se pomalu dostáváme k další tváři “Blood Magick Necromance”, jíž jsou právě kompozice dýchající onou proklamovanou majestátností a rituální atmosférou. V této disciplíně vede “Rise to Fall and Fall to Rise” a hlavně “Discipline Through Punishment” s naprosto neuvěřitelným, epickým refrénem, výtečnou “vybrnkávací” melodií ve slokách a spoustou dalších chuťovek. Jestli takto nevypadá vrchol nahrávky, tak už nevím.

Co říct závěrem? Verdikt je jasný: Belphegor se tentokrát vytáhli. “Blood Magick Necromance” dokazuje, že vysoká produktivita a vysoká kvalita i výrazný progres se nejenže nevylučují, ale mohou jít i ruku v ruce. Já osobně jsem překvapen, potěšen a nebojím se říci, že do jisté míry i nadšen. Nechci tady roznášet nějaké kecy o nejlepší nahrávce Belphegor vůbec, to ne… netvrdil bych, že je nejlepší, jen je jiná. A to dost. Takový nový pohled na tvorbu a hudební postoje kapely. Věřím, že tohle bude opravdu trvanlivý matroš, který jen tak nudit nepřestane. Je tohle nově nastolená cesta? Pokud ano, tak s chutí do ní! Prozatím za 8, ale nárůst bodů není vyloučen!


Behemoth – Evangelion

Behemoth - Evangelion
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 7.8.2009
Label: Nuclear Blast Records / Metal Blade Records / Mystic Production

Tracklist:
01. Daimonos
02. Shemhamforash
03. Ov Fire and the Void
04. Transmigrating Beyond Realms ov Amenti
05. He Who Breeds Pestilence
06. The Seed ov I
07. Alas, Lord Is Upon Me
08. Defiling Morality ov Black God
09. Lucifer

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Behemoth jsou dnes už velkou kapelou. Dávno přerostli všechno, co se kdy v Polsku urodilo (včetně Vader), a drápou se na samotný trůn extrémního metalu. Jejich hudba ve své podstatě nemá obdoby. Jsou v pozici, kdy si žádný úlet dovolit nemohou. Přesto je první poslech „Evangelion“ zklamáním. Po atmosférou nadupaném a barvitém „The Apostasy“ přichází… nářez. Pokud budete od „Evangelion“ čekat druhé „The Apostasy“, dostane se vám stejného zklamání. Když jsem tohle pochopil, došlo mi, že Behemoth stvořili další výjimečnou desku. Moje nadšení s každým novým poslechem stoupá a stoupá. Behemoth pro mě stojí na samotném vrcholu deathmetalového piedestalu a jen těžko si hledají konkurenci.

Oproti „The Apostasy“ je „Evangelion“ o hodně techničtější a agresivnější, možná nejagresivnější deska, jakou kdy Behemoth stvořili. Tentokrát se kapela obešla bez sborů nebo orchestrů (jen jeden malý je k slyšení v závěrečné „Lucifer“). Hned první dva záseky – „Daimonos“ a „Shemhamforash“ – jsou plivnutím do tváře všem, kteří si mysleli, že by se Behemoth vzhledem ke své stoupající prestiži mohli zaprodat podbízivosti. A právě druhá „Shemhamforash“ k nejvýraznějším songům na desce. Zuřivé zlo, které trhá kosti.

Vlajkovou lodí „Evangelion“ se stala „Ov Fire and the Void“, jeden ze dvou pomalejších kousků na albu, již podpořený kontroverzním videoklipem. Behemoth provokují rádi a dělají to chytře. Píseň má ale co říct i hudebně, takovéhle songy se totiž nerodí každý den. „Ov Fire and the Void“ se bezpochyby zařadí do zlatého fondu diskografie Behemoth po bok „Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000“ nebo „Slaves Shall Serve“. Skvost s naprosto lahůdkovým textem.

I když svojí vysokou kvalitu a své místo na desce mají všechny skladby, vyzdvihnout bych chtěl ještě „He Who Breeds Pestilence“. Krkavčí ryk a pomalé vyhrávky na jejím začátku a konci zní doopravdy jako inhalace morové nákazy. Můj tajný tip pro druhý videoklip. Korunu celému dílu nasazuje závěrečná osmiminutová blasfemie „Lucifer“. Jedna z nejúchvatnějších skladeb, jaké kdy Behemoth složili. Naprostá dokonalost. Nemám slov.

Naprosto strhující je grafika alba. Jako obrázek na internetu se mi obal moc nezdál, ale když jej držím v ruce a prohlížím booklet, jenom zírám. Za Behemoth stojí velká firma a je to znát. Na ničem se nešetřilo a všechno tak vypadá naprosto úžasně. Po výtvarné stránce je tohle jednoznačně to nejlepší od Behemoth. Booklet i celé vyvedení digipacku je jedním slovem nádherné. Za zhlédnutí stojí i bonusové DVD. 45 minut dlouhý dokument o nahrávání (pozor, nejedná se o záběry zveřejněné dříve na internetu) a pidi dokumentík o pořizování promo fotografií vám dá ucelený obraz o vzniku „Evangelion“ a na rozdíl od jiných bonusových disků vám pomůže celou nahrávku lépe pochopit.

Behemoth neustále rostou a nevypadá to, že by se někdy v blízké době chtěli zastavit. Po vydání minulé „The Apostasy“ jsem si říkal, že prostě není možné, aby se dostali ještě dál, aby se překonali. Jenže „Evangelion“ dokazuje, že to možné je. A i když mi to teď, při poslechu novinky, přijde jako nadlidský úkol, věřím, že i příští deska bude zase o vlásek lepší. Do té doby ale ještě můžeme všichni donekonečna sjíždět jedno z nejlepších alb, která letos vyšla.


Behemoth – The Apostasy

Behemoth - The Apostasy

Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.7.2007
Label: Regain Records / Mystic Production

Tracklist:
01. Rome 64 C.E.
02. Slaying the Prophets ov Isa
03. Prometherion
04. At the Left Hand ov God
05. Kriegsphilosophie
06. Be Without Fear
07. Arcana Hereticae
08. Inner Sanctum
09. Libertheme
10. Pazuzu
11. Christgrinding Avenue

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
ENT3R – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Behemoth nemusím nikomu určitě představovat. Fanouškům metalu je tato polská kapela notoricky dobře známá, a pokud jste alespoň občasným návštěvníkem našeho webu, určitě vám neunikl nedávný článek o aféře v Polsku, kde se jistá organizace snaží tuto kapelu na domácí půdě zakázat. A co že těm hlavám pomazaným na Behemoth tak vadí? Inu, asi jde o fakt, že Behemoth je jedna z nejextrémnějších metalových kapel vůbec. Co mě k tomuto posudku vede? Posuďte sami: hrají velmi tvrdou kombinaci death a black metalu, ve své hudbě používají spoustu okultismu, satanistických symbolů, zpívají o návratu Bafometa, a i když je to to poslední, na čem mi na kapele záleží, jejich image svědčí o tom, že to myslí sakra vážně.

Jistě si říkáte, takovýhle výčet superlativů má skoro každá blackmetalová kapela, není však tomu tak. Už třeba samotné texty mě nutí k zamyšlení. Co třeba výše zmiňovaný Bafomet? Podle legendy je to boží stvoření, ochránce templu a jeho strážce. Rovněž je k němu přikládán význam zasvěcení. Jenže Církev z něj udělala postavu démona, ďábla. Rovněž jim posloužil jako loutka, když v roce 1307 začalo vyvraždění templářů, Církev udělala z Bafometa démona, vtělení Satana, kterého měli templáři uctívat a mnozí to na mučidlech přiznali, i když o něm ve skutečnosti vůbec neslyšeli a celá tahle aféra byla pouze vykonstruovaná Církví. Za tohle nesmyslné řeznictví (řád templářů byl vyhlazen prakticky jen kvůli závisti panovníka Filipa IV., který nedokázal slávu a moc templářů vydržet) se Církev nikdy neomluvila a mám takový pocit, že právě Behemoth zná pravdu dějin a za všechny prohřešky Církve se krutě mstí svou hudbou. A to ještě ve své rodné zemi, silně věřícím Polsku. Nutno však dodat, že na rozdíl od Církve oni nikoho nezabíjí.

Tyto důvody, plus samozřejmě jejich fantastická hudba, ze mě udělaly věrného posluchače těchto chlapíků. Pokud nepočítáme jejich prvotní čistě akustická dema, věci se začaly hýbat v roce 1996, kdy kapela vydala své první plnohodnotné album „Grom“. Pokud pominu celkovou hudební nekvalitu nahrávky, protože přeci jen je to trošku starší počin a kluci v té době neměli na nejlepší nástroje, vyjde mi skvělé album plné pekelně rychlé a tvrdé hudby propojené do občasných zpěvů sborů, i ženský vokál se tam najde, dále pak pár smyčců i nějaká ta sóla na španělskou kytaru. Zpěvákův hlas bych v té době přirovnal k tvrdší variantě vokálu z Dimmu Borgir.

A pak to s nimi nabralo rychlý spád. Vydávali alba pravidelně jako na běžícím pásu, jedno lepší jak druhé a každé hlavně naprosto originální. V jednom přidali na kytarách, v druhém trošku na sborech a já jako jejich fanoušek jsem se jen tetelil. Změna přišla v roce 2004, po vydaní alba „Demigod“. Kapela sice nic neztratila na své blackmetalové myšlence, ale technika hraní a hlavně zpěv se výrazně posunul do death metalu. Musím se přiznat, že ač je tato nahrávka výborná, měl jsem radši starší tvorbu. A teď po třech letech Behemoth vydává další dílko s názvem „The Apostasy“. A jak to vypadá, u stylizace do death metalu ještě kapela na chvíli zůstane.

Jedná se o další úžasnou nahrávku, která má v sobě přesně ten náboj, který jste očekávali. Hřmotná a velmi technická hra na kytary, velmi povedená bicí linka, kterou zatím považuji ze všech alb za nejlepší. Basová kytara pěkně vystřeluje do rytmu kopáků a nenechá vaše ušní lalůčky ani na chvíli zaváhat, že „The Apostasy“ prostě je kvalitní nahrávka. Kovový a velmi smrtící zvuk nástrojů společně s vokální linkou zpěváka Adama „Nergala“ Darskiho, který od minula pořádně zapracoval na svém growlingu (klasické metalové chrčení, místo čistého zpěvu), a církevní hodnostáři se opět mají čeho bát.

Úvodní skladbu „Rome 64 C.E.“ otevírá ženský vokál následovaný úžasným rozjezdem v podobě fantastické kytary a rytmických bicích člověka, který se skrývá pod pseudonymem Inferno. Možná je to tím, že jeho pravé polské jméno bych třeba já osobně nevyslovil správně ani na třetí pokus. A v tomhle vražedném a technicky dokonalém tempu se nese celá nahrávka. Co však ubírá na kráse, je absence nějaké pořádné melodie. Kytary jsou sice zvládnuty tak mistrně, že bych se nedivil, kdyby sami kytaristé měli uzavřenou smlouvu se samotným Satanem, ale většinou slyšíme jen klasické podladěné tóny a nějakou výraznější melodii z Behemoth nedostaneme. Je to asi cena za přechod do deathmetalové stylizace hudby, nicméně dost mi to chybí.

Co však chválím, je, že kapela nezapomněla na svoje akustické vložky, a proto chválím píseň „At the Left Hand ov God“, kde mi až přebíhal mráz po zádech při akustických „španělkách“, které tuto píseň otevírají. Co se týče textů, tak žádnou změnu nečekejte. Opět řádně od plic se zde setkáme s blackovou tématikou a Bafometa nám v tomto albu nahradí píseň o démonovi Pazuzu. Jak to vše shrnout? Behemoth se určitě spoustě lidí nelíbí. Jejich extrémní hudba a texty mohou leckoho urazit, ale pokud prohlédnete pod povrch jejich hudby, uvidíte neotřelý, originální a velmi hudebně kvalitní názor z obrácené barikády Církve. A to už za to stojí, ne?