Archiv štítku: black / death metal

Vassafor – To the Death

Vassafor - To the Death

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.8.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. To the Death
02. Egregore Rising
03. Eyrie
04. Black Talon
05. The Burning Æthyr
06. Emanations from the Abyss
07. Singularity

Hrací doba: 65:33

Odkazy:
blog / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Novozélandskou smečku Vassafor ani jejího hlavního předáka Phila Kusabse / VK snad není nutno nějak zevrubněji představovat. Nejedná se sice o nějaké navoněné hvězdy rádoby extrémního metalu hrající na kdejakém vidláckém festivalu, ani nejde o kapelu, která by si potrpěla na nějakou vysokou aktivitu – ostatně letošní deska „To the Death“ je teprve třetím dlouhohrajícím materiálem od vzniku formace v polovině devadesátých let.

Přesto všechno Vassafor na undergroundové scény nějaké postavení mají. Dá se předpokládat, že kdo patří k fanatikům do archaického zlo metalu a kdo se nezastaví hned u těch nejviditelnějších jmen, tak Vassafor a jejich výborné nahrávky s docela slušnou pravděpodobností může uctívat. Nakonec, minulé desce „Malediction“ z roku 2017 se dostalo zasloužené pozornosti a i díky kombu labelů Debemur Morti / Iron Bonehead v zádech se o albu svého času dost mluvilo.

Osobně pak věřím v to, že naši čtenáři nejsou v oblasti metalového extrému žádní začátečníci, tudíž se již se jménem kalibru Vassafor setkali. V neposlední řadě zde formaci zevrubně představil kolega s nevyslovitelným jménem v předešlé recenzi na už zmiňované „Malediction“, takže v případě zájmu o další čtení vás odkážu právě tam. Není nutné opakovat již jednou napsané.

Pro dnešek se radši rovnou přesuneme k letošnímu záseku „To the Death“, jehož prostřednictvím Novozélanďané opět kultivují extrémní metalový tradicionalismus a pokládají další oběť na oltář metalovému zlu. Přesně tak, jak to máme rádi.

Nicméně pozor. Metalový fanatismus a uctívání žánrové hniloby nutně neimplikuje, že jde o podřadný revival vykrádající tvorbu starých kultů jako Bathory, Venom, Celtic Frost, Master’s Hammer a podobných. Vassafor z těchto jmen a i mnohých další nepochybně čerpají, ale jejich odkazu se nechápou stylem neinvenční, ne-li mrzké worship pocty. Vassafor základ vytesaný zmiňovanými velikány přebírají a stavějí na něm svou vlastní vizi pekelného metalu.

Také „To the Death“ pracuje s dříve představeným receptem, a to ve všech ohledech – zvukově, skladatelsky i dramaturgicky. Přesto si každá ze tří řadovek drží svou specifickou náladu a v rámci nastaveného, zdánlivě úzkého směřování snad i vlastní ksicht. „To the Death“ mi přijde doposud nejpřímočařejší, s čímž trochu kontrastuje skutečnost, že jde o doposud nejdelší desku Vassafor. Novozélanďané si tentokrát sáhli na 65 minut hrací doby.

Vassafor

I délka hraje svou roli při nejednoduchém trávení „To the Death“. To může vypadat jako paradox, ne-li rovnou protimluv, když jsem výše hovořil o uctívání metalového archaismu, ale znalci předešlých desek vědí, že tomu tak není. Nahrávky Vassafor nikdy nepatřily k těm, do nichž se dá proniknout jednoduše a lehce. Pracují sice se základním výrazivem prašivého black / death metalu a stojí především na poctivém riffování, ale to všechno se děje v dlouhých, členitých a netriviálních skladbách plných monolitických ploch. Například závěrečná „Singularity“ trvá přes sedmnáct minut. Takže asi tak.

Právě tato nepřístupnost a snaha to svému posluchači neulehčovat ovšem patří k těm lákavým atributům Vassafor, ani nemluvě o tom, že takový přístup ke kompozici výrazně prodlužuje trvanlivost materiálu. To všechno řadí „To the Death“ k nejvýraznějším a nejzajímavějším metalovým hnilobám roku. V porovnání se starší tvorbou Vassafor už novinka dopadá hůř. Osobně si myslím, že „Obsidian Codex“„Malediction“ srovnání se třetí deskou vyhrají. Což ale neznamená, že „To the Death“ samo o sobě nebylo skvělé. Ve finále mě tedy na čerstvém albu nejvíce mrzí nepříliš povedený přebal. Z hudebního hlediska se ovšem jedná o kvalitní námrd, jak se dalo předpokládat.


Khthoniik Cerviiks – Æquiizoiikum

Khthoniik Cerviiks - Aequiizoiikum

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.7.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. KC Exhalement 4.0 (Welcome to HAL)
02. Odyssey 3000
03. Æequiizoiikum (Mothraiik Rites)
04. Δt (Recite the Kriitiikal Mæss)
05. Para-Dog-Son – Demagorgon
06. Kollektiing Koffiin Naiils (Délire des Négations Sequence 1.0)
07. Bloodless Epiiphany (Délire des Négations Sequence 2.0)
08. KC Inhalement 4.0 (Nothiing-Niihiil-Non)

Hrací doba: 41:03

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

První pohled (H.):

Mám dojem, že Němci Khthoniik Cerviiks si postupem let – pravděpodobně spíš náhodou než cílevědomým směřováním k takovému stavu – vybudovali pověst kapely elitní i elitářské. Nepřijde mi, že by popularita Khthoniik Cerviiks byla nějak zásadně veliká nebo že by se o jejich činnosti mluvilo obzvlášť nahlas, a to i v rámci mikrosvěta undergroundového extrémního metalu. Stejně tak se mi ale zdá, že jejich tituly bývají ceněné vysoko a že jejich jméno budí mezi zasvěcenými respekt.

Osobně bych k tomu dodal, že tento respekt pokládám za zasloužený, poněvadž nahrávky Khthoniik Cerviiks se skutečně mohou pyšnit vysokou kvalitou i osobitým soundem. To jsou atributy, jichž by si měl posluchač cenit, protože je nelze nalézt na každém rohu a u každé druhé kapely.

Řekl bych, že Khthoniik Cerviiks si výraznější pozornost začali získávat díky demosnímku „Heptaëdrone“, jehož vydání se ujali němečtí Iron Bonehead Productions (jejichž značce ostatně Khthoniik Cerviiks zůstávají věrni do dnešních dnů). Už na něm formace představila svůj specifický náhled na kombinaci death metalu a black metalu, již posléze kultivovala i na dalších počinech. První dlouhohrající zásek „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ (2015) i splitko „With Gangrene Edges / Voiidwarp“ (2017), na jehož druhé straně se objevila další nevšední deathmetalová kapela Howls of Ebb, potvrdily, že těmto Němcům se skutečně vyplatí věnovat pozornost.

Ani se druhou řadovou deskou „Æquiizoiikum“ si Khthoniik Cerviiks ostudu neuřízli a s přehledem naplňují kvalitativní standard, na nějž si už od nich posluchač zvykl díky dřívějším releasům. Síla kapely plyne ze zvláštního přístupu k prezentovaným žánrům. Na poměry black metalu Khthoniik Cerviiks hrají nezvykle technicky a s nadprůměrnou úrovní instrumentální ekvilibristiky. Na poměry technicky hrajících metalů ale Němci pořád rubou striktní metalovou smrt a neutápějí se ve zbytečných onaniích, neztratili živočišnost a animálnost. Srážka těchto dvou pohledů přináší osobitý mix. „Æquiizoiikum“ na tento trademark Khthoniik Cerviiks na první poslech nezanevřelo.

Rozdíly oproti „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ se nicméně určitě najdou. Přišlo mi, že na debutu se nacházelo víc různých kytarových ojebů a podivných vychytávek. „Æquiizoiikum“ zní na první poslech přímočařeji, což ale nutně neznamená jednodušeji. Různé kytarové kejkle se samozřejmě nevytratily, ale znějí méně nápadně a Khthoniik Cerviiks je tentokrát víc zapustili do metalového celku.

Srovnáme-li pak materiál z „Æquiizoiikum“ s tím, co skupina předváděla třeba na „Voiidwarp“, tedy své straně splitu s Howls of Ebb, i zde jsou rozdíly jasně patrné. Songy ze splitka nabízely výraznější vybočující momenty, někdy třeba i vyloženě melodické pasáže. Osobně bych někdy na albu Khthoniik Cerviiks klidně uvítal i více industriálních stop. Na „Æquiizoiikum“ tuto sortu reprezentuje intro „Schizophradio (KC Exhalement 2.0: Technocide Inertiia)“ a outro „Voiidwarp (KC Inhalement 2.0: Meta Material Monoliith)“. Především to druhé zmiňované se povedlo.

Khthoniik Cerviiks

Prozatím hodně mluvím o tom, co na „Æquiizoiikum“ oproti starším titulům ubylo, což může svádět k přesvědčení, že novinka lehce zklamala, ale tak tomu určitě není. Album na mě působí o něco sevřeněji, rozhodně se však stále jedná o skvělý a nápaditý materiál. Sice jsem zmiňoval i jistou přímočarost, ale to chápejte relativně. V případě „Æquiizoiikum“ se stále bavíme o poměrně složitých kompozicích a zamotaných písních, což v konečném důsledku také prodlužuje životnost nahrávky. Když to dám všechno dohromady, vyjde mi, že novinka je stejně jako starší počiny výborná a měli byste jí dát nějaký poslech.

Pro čtenáře, kteří přeskakují rovnou na poslední odstavec, ještě připojím stručnou verzi: Khthoniik Cerviiks zajebali dobře, pusťte si to.


Druhý pohled (Cnuk):

Porovnávat starší tvorbu Khthoniik Cerviiks„Æquiizoiikum“ prozatím nemohu, avšak originalita aktuálního alba mě dozajista přiměje se na předchozí počiny také podívat důkladněji. Přestože je styl těchto Němců velice osobitý, paradoxně není velkým problémem ho přiblížit pomocí přirovnání k jiným kapelám. Už s prvním skřípotem kytar a zazněním divných harmonií přijde na mysl jméno Voivod, a jelikož se tyto aspekty projevují v death/blackmetalových hranicích, lze slyšet třeba takové Sadistik Exekution. No a kombinace sci-fi rachotu Voivod a fukkin metalu Sadistik Exekution je snad lákavá, ne?

„Æequiizoiikum“ je pevně ukotvené jako celek, s klasickým intrem a outrem, a bez výrazných kvalitativních výkyvů. Snad jen skladba „Bloodless Epiiphany (Délire des négations sequence 2.0)“ mi přijde poněkud strožejší na nápady, ale zbytek stopáže rozhodně nabízí dostatek zajímavých motivů, a tím pádem i důvodů, proč si album pouštět rád a často. „Odyssey 3000“ a „Δt (Recite the Kriitiikal Mæss)“ bych pak označil za to nejlepší.

Khthoniik Cerviiks

Pravdou je, že nejvíce mě tu baví právě kytarová práce. Ne snad, že by zbytek kapely předváděl nějaký průměr, ale kdyby Khraâl Vri*ïl nehrál tak, jak hraje, tak by se to tomu průměru v ranku black a death metalu dost blížilo. Co ale na tom, když výsledný zvuk a atmosféra fungují. Spíše tím chci říci, že na jistých postech tu je ještě prostor ke zlepšování.

Poslech „Æquiizoiikum“ se ale jednoznačně doporučuje. Dobrou vlastností této desky je také to, že se tu kloubí krkolomná technicita s poměrně snadnou stravitelností, takže si nahrávku mohou užít i ti, kteří běžně divnometaly nevyhledávají. Khthoniik Cerviiks jsou zajímaví a bude se vyplácet je do budoucna sledovat.


Heresiarch / Antediluvian – Defleshing the Serpent Infinity

Heresiarch / Antediluvian - Defleshing the Serpent Infinity

Země: Nový Zéland / Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 31.7.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Heresiarch
01. Lupine Epoch
02. Excarnation
03. No Sanctuary

II. Antediluvian
04. Slipstream of Leviathan’s Wake
05. Prelude

Hrací doba: 21:46

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

Odkazy Antediluvian:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

O novozélandských Heresiarch jsme si tu už něco uvedli, a proto bych vás raději odkázal na recenzi jejich debutu (viz spřízněné články), kde se o kapele dozvíte vše podstatné. Jenže o Antediluvian jsme s výjimkou pár novinek nenapsali vůbec nic, a to je škoda. Každopádně vezměme to po pořádku. Splitko zmíněných kapel pojmenované „Defleshing the Serpent Infinity“ vyšlo na konci července u Iron Bonehead, o jeho vydání se v undergroundu hovořilo několik let, no a samotný výsledek je neuspokojivý.

Heresiarch stvořili dvě skladby poplatné soundu představeném na dlouhé desce „Death Ordinance“ a opět tahali z toho slabšího soudku. Dvouminutová „Lupine Epoch“ nabídne všehovšudy jeden OK riff, ale celkově se mnou ta rádoby chaotická brutalita nic nedělá. Následující „Excarnation“ se mi díky prvnímu riffu a úplnému závěru původně jevila jako hodnotný následovník výtečné „Dread Prophecy“ ze splitka „Scorn Coalescence“, ale pozitivní dojem šel hodně rychle do řiti, a to kvůli chabému středu, který nezachrání ani časté guitar-slidy a vrstvené kvílení kytar. Poslední a nejdelší skladba „No Sanctuary“ je úplně zbytečné outro.

Heresiarch tedy nepřekvapili, každopádně určitě nebudu sám, kdo splitko vyhlížel kvůli příspěvku Antediluvian. Kanaďané patřili k těm ranějším kapelám sepulchrálního hnuso-deathu, které se cca 10 let zpátky vyrojily jako mouchy nad mrtvolou. Jejich materiál obvykle trpěl určitou nevyrovnaností, ale již od dema „Under Wing of Asael“ byl z kapely cítit obrovský potenciál, zejména pro jejich vyfetlou nepředvídatelnost a doopravdy originální nápady. Neznalým bych doporučil zkusit vynikající splitko s Adversarial a hlavně druhé album „λόγος“.

To je vám totiž tak mrdlá, unikátní a zvrácená porce metalu smrti, že ani nevím, zda mám „λόγος“ doopravdy rád, každopádně „mind-fucků“ jsem si s ním užil víc než pár. Po této desce už Antediluvian vydávali jen sporadicky, což bylo způsobeno vzdáleností dvou kmenových členů, bubenice Mars Sekhmet (která poslední roky žila v Evropě) a Haasiophise. Ten zůstal v Kanadě a v posledních letech jste ho mohli vidět na pódiu s Revenge. Aktivní byl také s kapelami Black Death CultAmphisbaena nebo Malsanctum.

Očekávaná nová skladba „Slipstream of Leviathan’s Wake“ navazuje na povědomý předpotopní chaos, pro nějž je kapela velebena, i když nečiní problém do riffů a bicích proniknout, jak je tomu u zmíněného „λόγος“. Dojmu přidává efektivní kvílení kytar a mírně dezorientující vokály, které možná připomenou spřízněné Sect Pig. Ale celkově novinka Antediluvian nejde nijak zvlášť do extrému. Sice se mi líbí, ale pravděpodobně mě nepřinutí se k splitku znovu vracet. Jinak outro tu je též, ozvěny explozí a střelby v pozadí v druhé půlce mírně ozvláštní klavír, ale celkově není o co stát.

Jak teď vidím, tak tenhle článek nakonec slouží hlavně jako představení Antediluvian, haha. Nu, nevadí. K nahrávání nového alba by mělo dojít brzy a dočkáme se ho snad v první čtvrtině příštího roku.


Herxheim – Incised Arrival

Herxheim - Incised Arrival

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: červenec 2020
Label: I, Voidhanger Records / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Wanton of Idols
02. Lesson Crescent
03. Branded by Pentagram
04. Chateaux Delirium
05. Eve’s Rampike
06. Warrior Master Lore

Hrací doba: 36:47

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Zámořské duo Howls of Ebb jsem svého času označil za jednu z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let. A vlastně si za tím pořád stojím, ačkoliv „poslední léta“ se v mezičase staly trochu zavádějícím pojmem a asi by se hodilo to časové období zkorigovat na dobu, kdy byli Howls of Ebb aktivní. Kapela to totiž v roce 2017 zabalila a v jejím případě to obzvlášť zamrzelo. Howls of Ebb sice po sobě nezanechali velké množství nahrávek, ale všechny jejich počiny jsou výrazné a zELeVthaND / RoTn’kbLisK si na nich vypracovali zvláštní, neotřelý a jasně rozpoznatelný sound, jehož prostřednictvím na deathmetalový žánr nahlíželi svěžím způsobem. Takových skupin je vždycky škoda.

Hlavní mozek Howls of Ebb však naštěstí s muzikou neseknul. Patrick Brown neboli zELeVthaND, nyní vystupující jako Brungard, se v loňském roce jako bubeník podílel na mezinárodním projektu Golgot respektive na jeho prvním demosnímku „Estrangement I: Floodline“. I to se snažilo o podivnější přístup k black metalu a nebylo úplně bez zajímavosti, ale mně osobně úplně neučarovalo. Především ale Brungard představil svou novou skupinu Herxheim, s níž pustil do světa demo „Cultivating Throne of Fur“, které bylo v tom nejlepším slova smyslu divné a ukázalo, že borec ani pod novým jménem nezapomněl, jak udělat nevšední death metal s příměsí black metalu, jenž se neotáčí za zavedenými standardy a snaží se jít si svou vlastní cestou.

Na „Cultivating Throne of Fur“ letos navázala také první dlouhohrající deska „Incised Arrival“, která pokračuje v nastoleném trendu divného black / death metalu. Hovořím nicméně pouze o obecném směru, poněvadž řadový debut zní v mnoha ohledech odlišně než „Cultivating Throne of Fur“.

Na „Incised Arrival“ například vymizely atmosférické mezihry, které se na demu objevovaly na každé liché stopě. Určitou návaznost lze v tomto ohledu slyšet kupříkladu v intru „Branded by Pentagram“, přesto je evidentní, že tento aspekt zvuku Herxheim zůstal na „Incised Arrival“ opomenut. Chcete-li však, můžete to brát pouze jako dramaturgickou záležitost.

Dle očekávání se výrazně proměnil také zvuk. Metalové a hoblovací pasáže na „Incised Arrival“ sice pořád znějí hrubě, ale ne tak „humpolácky“ jako na „Cultivating Throne of Fur“. Naopak sóla, melodie, zvraty a atmo prvky již na desce nevyznívají tak obskurně jako demu.

Herxheim

Všechen tenhle posun může na papíře fandovi podivného metalu znít spíš jako krok zpátky, ale nakonec nic z řečeného není ke škodě věci. „Incised Arrival“ se totiž pořád může pochlubit osobitým zvukem, charismatem a výbornou skladatelskou stránkou. Poslechněte třeba „Warrior Master Lore“ a zkuste mi říct, že to je normálka a že v tom nejsou některé fakt kruté riffy. Herxheim nehraje jednoduše a nabízí hromadu pokřivených motivů a podivných nápadů, ale jde cestou neobvyklých struktur a svojské umělecké vize, nikoliv obligátního rozhození chaotických chapadel a spoléhání se na samotný zvuk.

Navíc lze pochválit i skutečnost, že Brungard nestojí na místě ani v rámci vlastní tvorby, což je obdivuhodné, vezmeme-li v potaz, jak osobitě zněla jeho muzika už v minulosti. Ostatně posun mezi „Incised Arrival“ a „Cultivating Throne of Fur“ jsme již diskutovali. Stejně tak ale mohu poukázat i na posun mezi Herxheim obecně a Howls of Ebb (už jen třeba nárůst podílu black metalu…), byť návaznosti samozřejmě uslyšíte.

Z řečeného asi vyplývá, že „Incised Arrival“ není album lehké na strávení, člověk si musí chvilku zvyknout, aby ten přístup Herxheim plně ocenil a objevil v něm to kouzlo. Pozornost si však tahle fošna zaslouží.


Tsalal / Tetragrammacide – Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Tsalal / Tetragrammacide - Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Země: Indie / Kanada
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 11.6.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Tsalal
01. Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation

II. Tetragrammacide
02. The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)

Hrací doba: 14:39 (05:57 / 08:42)

Odkazy Tsalal:

Odkazy Tetragrammacide:
facebook / bandcamp

Tetragrammacide a Tsalal na společné nahrávce – to je prakticky dream team pro každého fandu zkurveně prasáckého black / noise bordelu. Když jsem se o vydání desetipalce „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ dozvěděl, upřímně mi tahle zpráva udělala radost a na výsledek jsem se těšil. Než se dostaneme k vlastnímu splitu, pokusím se vysvětlit důvody, proč se mi tahle kombinace zdá tak lákavá.

Tsalal považuji za neprávem přehlíženou záležitost. Bezejmenný debut, který vyšel původně na audiokazetě v roce 2012 a později pod názvem „ללַצָ“ také na vinylu, je fakt maso. Kámasútrový obal pod sebou ukrývá zběsilý a šílený chlívek, který se formálně dotýká metalu, ale pocitově díky své zvrhlosti spadá spíš pod noise. Zkrátka vytříbená delikatesa pro každého labužníka. Na nový materiál Tsalal se čekalo dlouho a mlčení prolomil až loňský demosnímek „The Haze“, který se objevil dost nenápadně. „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ asi zaujme pozornost vícera posluchačů.

O Tetragrammacide se snad nijak obšírně rozepisovat nemusím. Jejich akustický teror stojí kurva za to. Opět se nejedná o záležitost pro slabší povahy a fanoušky píčovin jako třeba melodie, ale choré mozky si na jejich doposud jediné desce „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nebo ještě extrémnějších dřívějších počinech jistě smlsly. Pokud se mezi vámi najde nějaký příznivec agrese a brutálního blástění, jenž Tetragrammacide doposud neslyšel, měl by si doplnit vzdělání.

Je evidentní, že hudebně k sobě takové dva extrémy pasují stejně jak anální kolík do prdele. Podobně není problém vidět ani určitou mimohudební souvislost. Jádro Tetragrammacide pochází z Indie, na niž debut Tsalal (kteří jinak pocházejí z Kanady) odkazuje svou grafikou i některý atmo-samply, které při troše snahy můžete zpoza toho bince vytáhnout.

Navzdory papírovým předpokladům však „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ žádná velká pecka bohužel není.

Nahrávku otvírají Tsalal, jejichž skladba se pro mě stala velikým zklamáním. Vlastní song z každého kraje lemují noisové pokusy „Intro to the Apocalypse“ a „Outro to the Proclamation“. Jedná se o nejlepší části celé stopy. Stěžejní obsah „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ je docela sračka.

Transcendentální hlukový zážitek z „ללַצָ“ tohle nepřipomíná ani v nejmenším. Pryč je i ortodoxní lo-fi BM orientace „The Haze“. „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ zní spíš jako demáč nějakého ledva průměrného grindového výplachu, která má vyšší ambice, ale k jejich naplnění mu chybí schopnosti. Srozumitelnější sound naneštěstí ukazuje, že Tsalal bez akustického extrému nijak zajímaví nejsou, a případný požitek alespoň z nějaké nasypané tuposti splachuje do hajzlu neskutečně špatný vokál. Upřímně, tohle falešné grco-řvaní zní spíš jako trolling.

Tetragrammacide se svojí bezmála devítiminutovou palbou „The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ naštěstí spravují náladu a alespoň oni si nedělají ostudu. Skupina zde navazuje na cestu vytyčenou již na „Primal Incinerators of Moral Matrix“ a „Typhonian Wormholes: Indecipherable Anti-Structural Formulæ“, tedy v balancování mezi zběsilým black / death metalem a zajímavým komponováním. Tetragrammacide ukazují, že i ve skutečně extrémním ranku se pořád dá praktikovat nějaké skladatelství a lze nabízet i silné a zajímavé nápady. Podobné kapely se dost často spoléhají jen na sílu svého zvuku a projevu, ale Tetragrammacide za bordel nepotřebují schovávat neumětelství. V jejich případě je zvukový extrém prostředkem k vyššímu celku, nikoliv cílem. A toho si cením.

Resumé nemůže být jasnější. Tetragrammacide„The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ splnili očekávání a opět servírují výbornou záležitost. Zato Tsalal„Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation“ udělali exkluzivní fail. Snad půjde jen o ojedinělý výstřelek a příště to zas bude mít grády, protože jestli by se Kanaďané i do budoucna vydali cestou podobných mrdek, mrzelo by mě to fest.


Wake – Devouring Ruin

Wake - Devouring Ruin

Země: Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Translation Loss Records

Tracklist:
01. Dissolve and Release
02. Kana Tevoro (Kania! Kania!)
03. This Abyssal Plain
04. Elegy
05. Mouth of Abolition
06. Paean
07. Torchbearer
08. In the Lair of the Rat Kings
09. Monuments to Impiety
10. The Procession (Death March to Eternity)

Hrací doba: 45:46

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Perfect World PR

Jsou kapely, které se drží svého mustru, seč jim síly stačí. Mají svůj zajetý styl, jejž nehodlají nikterak obměňovat a t,aké mají svoje fanoušky, kteří tak už dopředu moc dobře vědí, co lze od případné novoty očekávat. Pak jsou tu ale také skupiny, u nichž lze vnímat nějaký vývoj. Tento vývoj může ve vzácnějších případech nakonec vyústit v úplnou výměnu žánrů. A to je případ kanadských Wake. Ti se totiž s novou řadovkou „Devouring Ruin“ značně odvrátili od svých původních kořenů.

Wake existují už jedenáct let a studiové nahrávky vypouštěli ven hned od začátku svého fungování. „Leeches“, „False“, několik splitů, Wake se brzy etablovali ve spolehlivé grindcorové těleso. Změny začaly být cítit s vydáním „Sowing the Seeds of a Worthless Tomorrow“ a minulého „Misery Rites“. Díky crustovým tendencím v sobě měli něco z metalu už od své prvotiny (přinejmenším ve zvuku), avšak na těchto dvou deskách začalo být ono kovové osazení daleko výraznější. Při ohlédnutí za uplynulou dráhou Wake se tak směřování „Devouring Ruin“ dalo vytušit.

Ono také grindcore v podání Wake nikdy nepatřil mezi tu klasickou primitivní skotačinu. Vždycky působili trochu přemýšlivějším dojmem, kdy se nebáli přidávat i netradiční postupy a nepohybovat se tak pouze ve vyjetých žánrových kolejích. „Devouring Ruin“ z těchto kolejí ale totálně vyskočilo a přesedlalo na black / death metal. Grindcore na tomto albu už nezaslechnete. Blackmetalové vlivy z předchozího „Misery Rites“ se rozrostly na „Devouring Ruin“ tak moc, že už pomalu není prostor na nic jiného.

Ačkoliv se tato změna tušit dala, sám jsem ji nečekal až v takové míře. I z tohoto důvodu jsem se k albu po prvotním poslechu poměrně dlouho nevracel. Zkrátka jsem pořád čekal hlavně grindcore a ne dnes tak populární fúzi dvou extrémních metalových žánrů. Nicméně později jsem začal na hru Wake přistupovat.

Z oné stylové přesmyčky by se mohlo zdát, že se Wake možná uchýlili k bordelu po vzoru Infernal Coil nebo nedej Bože sebevraždě jako Pig Destroyer. Ani jedno není ani trochu blízko. Wake se daleko více podobají metalům typu Altarage, Dodecahedron, všem možným variacím na Deathspell Omega a také Ulcerate. Možná je to nefér, ale této komparaci se nemohu ubránit: právě Ulcerate a jejich letošní „Stare Into Death and Be Still“ je dost možná největším mínusem „Devouring Ruin“. Přestože to není úplně to samé, ta žánrová podobnost tam prostě je. Ke smůle Wake, Ulcerate letos představili velké dílo, které mimochodem také ukázalo, jak že se to dá zahrát na té nejvyšší úrovni. Této úrovně Wake jednoduše nedosahují, ale to rozhodně neznamená, že by „Devouring Ruin“ bylo špatné. Naopak.

Wake přistupují k metalu s rozvahou. Leccos naznačí už úvodní intro „Dissolve and Release“. Melodické kytary, zasněné nálady; celé to působí jako pomyslná tlustá čára za grindcorem. „Kana Tevoro (Kania! Kania!)“ už představuje nové Wake v plné kráse. Moderně znějící black metal s vyspělou technikou deat hmetalu se tu tísní ve sludgovém svěráku. I přes tu tvrdost jsou kytary lehce čitelné, čehož je na ploše celého alba rádo dále využíváno pro gradaci jednotlivých skladeb. Ta pro mě v této druhé stopě nastává se silným kytarovým sólem. Po slušném začátku nahrávky si však „Devouring Ruin“ vybere svoji horší chvilku.

Wake

V následujících dvou skladbách protkaných mezihrami přitom Wake nedělají nic jinak. Působivá úvodní zuřící stěna v „This Abyssal Plain“ a pokračující elektronické vsuvky jsou fajn, avšak předvídatelnost všech dalších zpomalovaček, ve kterých se až příliš sází na opojnou atmosféru, stahuje předchozí snažení dolů. Riffy v „Mouth of Abolition“ znějí poutavě, ale brzy se píseň položí do jasné struktury s nepříliš zdařilými chugga-chugga Suffocation kytarami, aby se dostala až k ultra melodickému, snad i zdvojenému sólu. Nic, co by mě zvedalo ze židle.

Z průměru se „Devouring Ruin“ dostává s desetiminutovým opusem „Torchbearer“. Nejen z průměru, ale rovnou na svůj vrchol. Tahle skladba je skutečné výtečná, vlastně patří k těm úplně nejlepším, které jsem měl letos možnost slyšet. Vrstevnatost „Devouring Ruin“ zde konečně dostane zadostiučinění. Je tu obsaženo všechno ze současné nabídky Wake. Oslovuje mě zejména úvodní, na nervy hrající nálada a následující přechod do nakažlivého tremolo riffu. Překvapí i přímočarý part za polovinou stopáže. Takhle by to rozhodně šlo. Dobré rozpoložení jako když se projeví i na zbylých třech písních. Z úrovně „Torchbearer“ se sice padá zase dolů, ale třeba nápaditost výbušné „In the Lair of the Rat Kings“ rozhodně nechybí. Její stručnost navíc funguje parádně jako protiváha k minulému rozmáchlému opusu. Obdobně zdařilá je i „Monuments to Impiety“ a závěrečná, opět rozvleklejší „The Procession (Death March to Eternity)“.

Druhá polovina „Devouring Ruin“ tak jednoznačně vítězí nad tou první. Jako když se po úvodním představení nového stylu Wake teprve nadechují k pořádnému výkonu. Když už se do toho ale v „Torchbearer“ pustí, stojí to za to. Ze zbytků této formy pak už čerpají až do konce. Představíme-li si stopáž „Devouring Ruin“ na křivce, „Torchbearer“ tam ční hodně výrazně. Právě tahle nevyrovnanost je hlavním nepřítelem „Devouring Ruin“.

Proměna Wake na „Devouring Ruin“ je výrazná. Po počáteční nevoli jsem si na to nakonec zvykl a zjistil, že to vlastně není vůbec špatné. Wake mají stále co vylepšovat, ale v black/deathmetalovém světle se ukázali dobře. Až dají do kupy vyrovnanější materiál, mohlo by to být moc zajímavé. Takhle je to dobrá nahrávka s výbornými momenty i několika všednějšími. Za vícero poslechů stojí.


Esoctrilihum – Eternity of Shaog

Esoctrilihum - Eternity of Shaog

Země: Francie
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 22.5.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Orthal
02. Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)
03. Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)
04. Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)
05. Shtg (4th Passage: Frozen Soul)
06. Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)
07. Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)
08. Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)
09. Eternity of Shaog (∞th Passage: Grave of Agony)
10. Monotony of a Putrid Life in the Eternal Nothingness

Hrací doba: 61:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

O svém přístupu ke starší tvorbě francouzského projektu Esoctrilihum jsem hovořil již posledně v recenzi na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Nepovažuji tudíž za nutné se k tomu nějak obšírně vracet, ale abych si to nezjednodušoval až moc, řeknu jenom, že právě až s touhle loňskou deskou jsem se začal o hudbu Esoctrilihum zajímat hlouběji, protože do té doby mě to nebavilo / nezajímalo.

Doufám, že to není dáno jen tím, že právě po „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ jsem si Esoctrilihum sám začal všímat víc, ale zdá se mi, že právě s touhle deskou se kapele začalo dostávat širší pozornosti. Přišlo mi, že minimálně již „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ z roku 2018 mělo určitý ohlas, ale právě až „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ se dočkalo širšího (samozřejmě relativně) uznání. Osobně bych řekl, že se tak stalo právem, poněvadž loňská nahrávka, ačkoliv nebyla dokonalá a měla svoje neduhy, oproti dřívějším počinům přinesla velké zlepšení a výrazně zajímavější náhled na black / death metal. Navzdory tomu, že už předešlá alba vykazovala avantgardní tendence.

Úvodní ukázky z „Eternity of Shaog“ mě zdaleka nezaujaly tolik jako kdysi ty z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Stejně tak obálka pro mě znamená zklamání, protože zatímco minulý výjev mi přišel zkurveně epický, artwork „Eternity of Shaog“ působí trochu dětinsky. Což je jeden z posledních dojmů, jaké bych chtěl vidět v prezentaci seriózně laděného metalu, natožpak toho avantgardního.

Zajímavé nicméně je, že hudební obsah „Eternity of Shaog“ u mě opsal dost odlišný vývoj než předešlý počin. „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ znělo na první poslechy mocně a ty skutečně kreativní pasáže celkový dojem strašně tahaly nahoru. Až časem se ukázalo, že desku trápí i množství vaty a v jistých aspektech by jí slušela střídmost. „Eternity of Shaog“ se naopak zpočátku tvářilo docela jako zklamání; až další pokusy výrazně vyspravily dojem a ukázaly, že letošní novinka toho svému předchůdci nezůstává moc dlužna. Což se naneštěstí netýká jen kladných stránek, ale i těch záporných.

Začněme tím pozitivním. Je nesporné, že Asthâghul má talent a dokáže vidět i za základní deathmetalové vzorce. Přidávat tedy k jeho metalu přídomek avantgardní rozhodně sedí. Ty nejlepší pasáže jsou nepochybně vysoce nadstandardní a podobě jako u minulého alba se tu nechají najít opravdu velké, až impozantní momenty. Navíc se jich tu nachází i docela dost.

Buďme konkrétnější: finální třetina „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ a navazující „Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)“. Krásné zvonivé melodie v „Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)“ a „Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)“. Majestátní klapky v „Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)“. V menší míře i některé konkrétní části „Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)“.

Jak vidno, nejde o jeden či dva songy. Dost písní nabízí něco skutečně zajímavého a i v těch dalších nejmenovaných lze zachytit nějaké zajímavé detaily. Všimněte si nicméně, jak dlouho jednotlivé stopy trvají. Kupříkladu „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ má devět minut a než dojde k melodickému zvolnění v polovině, na nějž později naváže zmiňovaný skvostný motiv, musíte přežít první polovinu, která nijak zvlášť zajímavá není. Takhle se to má se spoustou dalších písní.

Esoctrilihum

Jinými slovy řečeno, Asthâghul dokáže vymyslet excelentní pasáže, ale nedaří se mu tu laťku držet po celou dobu, takže čekání na to stěžejní vyplňuje obyčejným blackdeathmetalovým lepidlem. Ten black / death metal sám o sobě možná není vyloženě nepovedený, ale vedle těch strhujících chvilek působí dvakrát tak obyčejně. „Eternity of Shaog“ se jednoduše nedokázalo vyvarovat množství vaty, která výsledek výrazně ponižuje.

„Eternity of Shaog“ by po mém soudu potřebovalo nemilosrdně prostříhat. Asthâghul sám by zjevně potřeboval někoho k sobě, kdo by mu při skládání poskytoval kritickou zpětnou vazbu, že tady nebo támhle se nic zvláštního neděje, a taky mu politicky vysvětlil, že by neměl za každou cenu točit desky delší jedné hodiny.

Kdyby se z „Eternity of Shaog“ vyházelo to obyčejné, výsledná deska by byla fantastická. Asthâghul však bohužel nedokáže zkrotit své ambice, což nahrávkám Esoctrilihum trochu škodí. Zamrzí to tím spíš, že z absence invence tu jinak nelze nikoho vinit; spíš by šlo o hlavu omlátit nevyrovnanost. „Eternity of Shaog“ mohlo a mělo být lepší, ale takhle jde o další promarněnou šanci na excelentní věc, jež po dokonalosti sahá jen v dílčích momentech.


Nirriti – অসূর্যস্পর্শা

Nirriti - Asuryasparsha

Země: Indie / Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Iron Bonehead Productions / Bestial Burst

Hrací doba: 20:51

Odkazy:

Zdá se, že Indie se v posledních letech stala plodnou půdou pro hlukově-metalový extrém. Mám na mysli formace, které jsou na Indii přímo místně napojeny jako třeba Tetragrammacide, Aparthiva Raktadhara či Jyotiṣavedāṅga, anebo kapely, které se Indií je inspirují jako třeba Tsalal (byť v jejich případě noise výrazně převažuje) z Kanady.

Trio Nirriti do tohoto „trendu“ očividně spadá a shodou náhod spojuje návaznosti na obě zmiňované země. Dvojici indických zvířat zde doplňuje kanadský bubeník Rakta, což není nikdo jiný než AxaazarothNuclearhammer či Paroxsihzem.

Výsledkem dosavadního snažení Nirriti budiž pilotní EP „অসূর্যস্পর্শা“(nebo také „Asuryasparsha“, což je pro nás asi čitelnější, i když ne o moc). To nabízí lehce nad dvacet minut nejhrubšího metalového chlívu, jenž by měl uspokojit příznivce už zmiňovaných bordelů jako Tetragrammacide nebo Jyotiṣavedāṅga, ale třeba i takových Nyogthaeblisz. Zkrátka by neměli přijít ani lidi uctívající kult Revenge a podobných kapel, ačkoliv Nirriti nejsou v jádru tak striktně primitivní diktát.

„অসূর্যস্পর্শা“každopádně nabízí dvě skladby, které obě na svých začátcích i koncích navodí atmosféru indické mystiky. Zbytek, jak už padlo, vyplňuje metalové zvěrstvo určené otrlejším posluchačům. Zvuk je samozřejmě ohavný a vévodí mu zejména bicí palba s bestiálním vokálem.

Kytarové riffy musíte při poslechu trochu lovit a hlavně zpočátku se díky tomu „অসূর্যস্পর্শা“dost slévá, ale při troše trpělivosti se to dá a člověk zvládne odhalit, že dvojice písní „The Black Pearl of Eternal Absence“ a „Chasmic Lotus of Asymmetry Blossoming in the Frozen Wastelands of Desolation“ má své skryté kvality. Což ale není špatně, protože extrémní metal by samozřejmě měl být nějakou výzvou a neměl by se poslouchat lehce. Pokud s tímhle názorem souhlasíte a výše jmenované formace pro vás nejsou neznámými pojmy, pak byste měli poslech „অসূর্যস্পর্শা“zvážit.

Necvičené ucho samozřejmě u Nirriti neuslyší nic jiného než nesmyslný bordel, ale necvičenému uchu tahle nahrávka evidentně určena není. Zvrhlíkům to nicméně mohu doporučit, protože ti docení, jak Nirriti ukazují, že i metalový bordel se dá hrát s určitou dávkou majestátu a s myšlenkou. Mě osobně každopádně „অসূর্যস্পর্শা“baví fest, kazetu jsem si koupil s radostí a těším se na další další počiny Nirriti.


Reveal! – Scissorgod

Reveal - Scissorgod

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal / death rock
Datum vydání: 29.11.2019
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Scissiogod
02. Harder Harder
03. Decomposer
04. Down Thru the Hole
05. Feeble Hearts
06. Clevermouth
07. The Plot Thickens
08. What Pigs Get
09. Coin Toss

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Metacyclosynchrotron):

„Nocturne of Eyes and Teeth“, neboli první album švédských Reveal!, představilo zajímavou porci oldschool deathu ve stylu starých Autopsy a Morbid Angel, kde šlo tušit docela atypické intence. S druhou deskou „Flystrips“ Švédové vykročili vstříc dekadentnímu rocku, ale pokud jsem v recenzi něco trestuhodně opomenul zmínit, byla to výrazná inspirace Christian Death, na kterou mě upozornil kolega Dantez. Nové album „Scissorgod“ si tento primární vliv podrželo a Reveal! podle mě citelněji přihlédli k tomu, že je formoval zlometal. Když se nad tím v kontextu jejich tvorby zamyslíte, tak termín „death rock“ získá zajímavý odstín…

Skladby „Scissorgod“ by šlo důkladněji rozebrat a vypíchnout například blackmetalové riffy v „Down Through the Hole“, feeling „Antichrist Superstar“„Decomposer“, parádní podbarvení některých pasáží žesťovými nástroji a fakt, že je album, jak šlo ostatně od Reveal! čekat, příjemné jako nachcanej slizkej strejda, co vám vyhrožuje ustřihnutím pindíka, pokud mu neoblížete zpocenej můstek. Šmik, šmik, ty malá kurvo.

Reveal! si určitě v mnohém sáhli na svůj vrchol. „Scissorgod“ zdobí naprosto parádní živý zvuk, který podtrhuje… no úplně vše. Pokud se kapela v něčem přibližuje (a možná i vyrovnává) stylotvorným modlám, je to evokovaným pocitem, že se postavili do nahrávací místnosti a desku s lehkostí převedli na pásek jako jeden parádně nafrčený organismus. Akorát ta session zároveň připomíná něco, co Reveal! ztvárnili ve videoklipu ku „Clevermouth“, takže mi je líto pomyslného producenta, který po takové návštěvě musí vymetat prášek z konzole. I z toho důvodu je „Scissorgod“ deska, jež stojí za poslech, a co víc, prvotní dojmy z ní nejspíš budou výjimečné, ale nemyslím, že by to byla perla, o které by se mohlo i po letech mluvit, jak je tomu v případě spřízněných In Solitude a jejich vynikající „Sister“. Ovšem kdyby se „Scissorgod“ trochu okleštilo, šmik, šmik, vy rozežrané švédské děvky…

…tak by mě nemuselo po čtvrt roce mrzet, že mě půlka alba nudí, ne-li až sere. I celkově mám pocit, že mě to při chuti na Reveal! více táhne ke skladbám z „Flystrips“. Za chválou výše si samozřejmě stojím, první dvě alba jsou navíc v mnoha objektivních aspektech určitě překonaná, ale riff je riff a nevypočitatelná divokost je někdy lepší než sofistikovanost. Takže zatímco s Reveal! z období „Flystrips“ bych se kamarádit opravdu nechtěl, teď mám pocit, že by se s klukama dala vést zajímavě vyjetá debata bez obav, že dostanu pod stolem kudlou do stehna, pokud jim nemám co nabídnout do nosu. A to je trochu škoda.

Reveal


Druhý pohled (Dantez):

Na „Flystrips“ se Reveal! s death rockem jen oťukávali. „Scissorgod“ jej přijímá o mnohem více. Z křehkého kytarového tónu a nekonvenčních rytmů bicích smrdí „Only Theatre of Pain“ od kultovních Christian Death na míle. Reveal! se však nebojí jít ještě o několik kroků dále. Vybubnovávačky jsou líznuté Killing Joke, zejména „Fire Dances“ érou. Celkový schizoidní náboj někdy přepadává až do noise rocku. Zmíněné chytře inkorporované žesťové nástroje společně s neverbálními vokálními ventily – třeba ten uprostřed „What Pigs Get“ – připomínají ty nejpomrdanější momenty Oxbow. Přesto všechno Reveal! neztrácejí ksicht. Konstantně to připomíná zejména specifický vokál Cracka a pro Reveal! osobitá, leč dost skrovná dávka blackmetalových riffů a bicích.

Co Reveal! nahánějí na inspiraci, bohužel trochu ztrácejí v samotném songwritingu. Opakující se motivy lze slyšet už v prvních dvou skladbách a pocit, že je slyšet něco, co už zaznělo na desce předtím, se dostavuje i později. Zcela unikátní tracky zde i přesto jsou. Lze zmínit mansonovskou „Decomposer“, klipovou „Clevermouth“ nebo zvráceně epický zavírák „Coin Toss“. V závěru to ale, jak už poznamenal Metacyclosynchrotron, vážně vychází půl na půl. Z toho důvodu „Scissorgod“ špatně snáší každodenní ohrávání a lépe funguje při sporadických posleších.


Devilish Impressions – Postmortem Whispering Crows

Devilish Impressions - Postmortem Whispering Crows

Země: Polsko
Žánr: melodic black / death metal
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Non Serviam Records

Hrací doba: 16:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

Devilish Impressions je kapela, již jsem svého času míval poměrně rád. I dnes si pořád myslím, že první dvě desky „Plurima mortis imago“ (2006) a „Diabolicanos – Act III: Armageddon“ (2008) nejsou vůbec marné a mají co říct. Ostatně, obě vlastním i na originále, a dokonce obě hned ve dvou verzích.

Pozdější tvorba Devilish Impressions už mě ale moc neoslovila. Třetí album „Simulacra“ (2012) bylo už na hraně, ale nemůžu mu upřít pár poměrně dobrých skladatelských nápadů. Následné EP „Adventvs – Eritis sicvt devs“ (2014) a čtvrtou řadovku „The I“ (2017) už jsem nicméně slyšel jen zběžně a nenašel jsem tam jediný důvod, proč bych těm nahrávkám měl zkoušet věnovat víc pozornosti.

Po dvou letech od předchozího alba se Devilish Impressions opět hlásí o pozornost s novým ípkem „Postmortem Whispering Crows“, které nabízí tři nové skladby a také představuje novou sestavu. Jediným stálým členem zůstává zpěvák a kytarista Quazarre, zbytek osazenstva se od minulého počinu kompletně obměnil. Ne snad, že by to nějak zásadně vadilo, beztak jsem vždycky vnímal Quazarreho jako hlavní persónu kapely a zbytek jen dělal křoví (s trochou nadsázky).

Každopádně, rozhodnul jsem se, že s příchodem „Postmortem Whispering Crows“ dám Devilish Impressions větší šanci, přestože mě ukázky příliš nezaujaly. A jak se záhy ukázalo, měl jsem dát na první dojem a na poslech se vydlabat, poněvadž ani „Postmortem Whispering Crows“ podle mě nenabízí nic, čím by se měl člověk zabývat.

Navzdory obměně sestavy se plynule pokračuje ve stylu vytyčeném na „The I“ (což jasně ukazuje, že skladatelské otěže pevně třímá jediný stálý člen Quazarre), tedy melodičtější black / death metal, z něhož už ale vymizely symfonické kličky, které se objevovaly na „Simulacra“. Materiál je ovšem vesměs nezajímavý a obyčejný. Výraznější momenty se hledají těžko (snad jediná trochu rozumná pasáž se nachází v závěru „Cingvlvm Diaboli“, ale jinak je to bída) a atmosféra poletuje někde okolo bodu mrazu. Což dá rozum, protože co byste chtěli vytřískat z takhle bezpohlavního sterilního zvuku?

Už dříve jsem měl pocit, že Devilish Impressions mi řekli vše důležité na svých prvních dvou albech a jejich další snažení mě míjí obrovským obloukem. „Postmortem Whispering Crows“ tenhle dojem prohlubuje do takové míry, až ani nevím, s čím by Poláci v rámci nastaveného stylu museli přijít, abych měl zase chuť jejich muziku poslouchat. Za mě tedy zbytečnost, která sice v nepostrádá profesionalitu a technické schopnosti, ale zoufale jí chybí nějaká duše a hloubka.