Archiv štítku: black / doom metal

Hell’s Coronation – Ritual Chalice of Hateful Blood

Hell's Coronation - Ritual Chalice of Hateful Blood

Země: Polsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 31.10.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Levitating in Tarry Fog
02. Covenant of Doom
03. Mighty Black Flame
04. Fullmoon Is the Sinister Light of Providence
05. I Crush the Sanctity of Christ
06. Ressurection Through Condemnation

Hrací doba: 38:59

Odkazy:
facebook

Opravdu kvalitních desek, které by nabízely jen pomalý black metal – pomalý tak, že svou rychlostí nepřekonává ani typické „mid-tempo“ – není zase tolik. Táhlé hymny obvykle spíše obměňují sypačky s tremolo riffy. To platí i pro nejzásadnější desky. Například na „A Blaze in the Northern Sky“ tuto funkci plní „In the Shadow of the Horns“ a na „Drawning Down the Moon“ tempo zpomaluje „The Gate of Nanna“.

Polští Hell’s Coronation se právě na tvorbu této pod-odnože soustředí. „Ritual Chalice of Hateful Blood“ obsahuje bezmála 40 minut táhlého, kontemplativního, převážně atmosférického hnusu. Hudba občas připomene pomalé momenty jiných polských uskupení, například Cultes des ghoules (s menším důrazem na rituální perkuse) nebo Medico peste (bez mírného psychedelického hávu). Při poslechu mi ale nejčastěji na mysl vyvstávala výtečná „Grape of the Vine“ francouzských Mortuus.

Hell’s Coronation se z řemeslného pohledu s Mortuus rovnat nemohou. To ale neznamená, že by „Ritual Chalice of Hateful Blood“ nestálo za poslech. Nebaví sice konzistentně, ale v mnoha případech dokáže nehezky uhranout. Nejsilnější momenty se odvíjejí zejména od dobře napsaných riffů a funkčních inkorporací kláves, které skladby doplňují o typický syntetický chorál. Desce navíc pomáhá vyvedený a dostatečně „heavy“ zvuk, který daný styl black metalu efektivně umocňuje; tak třeba poslední desku Hellvetron by podobná produkce vyzdvihla o úroveň výše.

Alba obdobného rázu žel často dojíždějí na ztrátu spádu. „Ritual Chalice of Hateful Blood“ není výjimkou, a to i přestože se kapela drží rozumné stopáže. Problém je tak v songwritingu samotném, který si nedrží stejnou kvalitu. Je to škoda, protože jde slyšet, že se Hell’s Coronation snaží. Stvrzují to zejména prvními dvěma skladbami, z nichž se ta první nejvíce dotýká neblahé atmosféry zmíněných Mortuus. Zaujme ale i čtvrtá „Fullmoon Is the Sinister Light of Providence“ s mocným celticfrostovským jádrem.

Působivé nápady jsou roztroušeny napříč celým albem. Dostává se nicméně i na nudnější a nepříliš evokativní pasáže, a proto je třeba si na ty funkční někdy počkat. Hell’s Coronation si nepomáhají ani tím, že kompozice jednotlivých skladeb se navzájem nepříjemně podobají. Některým zásekům by navíc slušela o pár minut kratší stopáž – to platí zejména pro finální „Ressurection Through Condemnation“, která se ke konci vleče až příliš.

S ohledem na fakt, že jde o první dlouhohrající desku, a také na styl, který Hell’s Coronation hrají, je „Ritual Chalice of Hateful Blood“ poměrně kvalitním počinem. Každý posluchač vzdávající hold vleklému, occult/ritualistic black metalu by mu měl alespoň pár chvil věnovat. Nejde o dokonalou desku, ale ve chvílích, kdy se trefuje, dokáže zapůsobit tak jako zásadní skladby podobného ražení.


מזמור – Cairn

Mizmor - Cairn

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Gilead Media

Tracklist:
01. Desert of Absurdity
02. Cairn to God
03. Cairn to Suicide
04. The Narrowing Way

Hrací doba: 58:07

Odkazy:
web / facebookbandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Perfect World PR

מזמור (latinským písmem přepsáno jako Mizmor) je jednočlenným projektem multiinstrumentalisty skrývajícím se pod pseudonymem A.L.N., který na dlouhosáhlých hudebních plochách kontempluje o svém přerodu z křesťanství do neprobádaných existenciálních sfér. Zejména na předchozím album „Yodh“ si A.L.N. klade otázky ohledně smyslu života a důvodů, proč se to každodenní brodění břečkou člověku vyplatí. Definitivní odpověď přitom zůstala nenalezena.

Na „Cairn“ svítá naděje. Album staví na konceptu vybudovaném na vlastních umělcových myšlenkách a filosofii Alberta Camuse (konkrétně na eseji „Mýtus o Sisyfovi“). A.L.N. si uvědomil, že existují tři způsoby, jak s životem naložit: buďto je možné učinit kiergegaardovský skok do víry, zabít se, nebo přijmout absurditu života se vším všudy a pokračovat.

A.L.N. volí třetí způsob. A zatímco kráčí životem, buduje monumenty, památníky (cairn v překladu znamená mohyla), které upozorňují na to, aby ze zvolené cesty nesešel a neobrátil se k víře nebo k odkráglování se.

To vše je poeticky zapracováno do čtyř gargantuovských skladeb, které přecházejí z blackmetalových pasáží do funeraldoomových, někdy až dronových ploch. מזמור intenzitu materiálu a kontrast dvou odlišných poloh koriguje akustickými vyhrávkami. Vše je přitom zabaleno do produkce, jakou bychom mohli čekat na deskách od kapel jako Sleep, Electric Wizard nebo Conan. A.L.N. na povrchu deklamuje skřípavým a po většinu času jednolitým řevem, který občas obměňuje výstřednějším, výše položeným vřískotem připomínajícím chcípající podsvinče.

„Cairn“ na zmíněném přelévání dvou subžánrů vrcholí, ale i padá. První a třetí skladba staví na blackmetalových základech, do nichž מזמור zasazuje táhlé pasáže. Druhá a čtvrtá věc naopak buduje na žluklém doomovém bahně, z něhož v daných momentech vytryskne element černého kovu. „Cairn“ tak překvapí zejména v rychlejších pasážích, protože je funkčně umocňuje hutná produkce. Vleklejší části fungují hlavně v případech, kdy je A.L.N. protíná sípavým skřekem. Víc toho ale deska nenabízí.

מזמור na „Cairn“ nicméně exceluje ve spojení hudby a lyriky. Dlouhé kontemplativní kompozice skutečně evokují pláně, na nichž jedinec může jen tápat a přijmout fakt, že cíl neexistuje (viz první „Desert of Absurdity“). S konceptem jde skvěle ruku v ruce i uhrančivý artwork Mariusze Lewandowskiho, který s úctou pomalu přebírá žezlo od Beksińskiho.

„Cairn“ je proto lepší brát jako kompletní balíček než jen jako hudbu bez ohledu na text a vizuál. Při ignoraci konceptu מזמור totiž nic moc nového, ať už ve své diskografii, nebo v extrémní hudbě celkově, nenabízí. Pro fanoušky „Yodh“ je každopádně „Cairn“ i tak povinnost.


Mahr – Soulmare I / Soulmare II

Mahr - Soulmare

Země: ?
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 25.7.2019
Label: selfrelease

Tracklist Soulmare I:
01. Soulmare I

Tracklist Soulmare II:
01. Soulmare II

Hrací doba: 21:28 / 21:52

Odkazy:
bandcamp

Když jsme tady informovali o sérii nových nahrávek Права Коллектив (Pràva Kollektiv) bylo tomu hlavně kvůli nové desce Hwwauoch. Ze zvědavosti jsem samozřejmě okoštoval i další nahrávky, které vyšly společně s „Into the Labyrinth of Consciousness“, ale netušil jsem, že s nimi nakonec strávím víc času než právě s výše uvedeným albem, haha. Takže po debutu Pharmakeia se nakonec mrknem i na nová EP Mahr. Obě skladby „Soulmare“ vycházejí každá samostatně na vlastní kazetě, ale zde je představím společně, protože Amor Fati je stejně vydají na jednom asfaltovém výlisku.

Mahr sestávají ze členů Arkhtinn a dalších členů kolektivu; toť stálo v popisku jejich loňské debutové nahrávky „Antelux“, která mi žel, ať už jsem ji poslouchal sebevíc, prostě neučarovala. „Soulmare I“ svého dlouhohrajícího předchůdce nejvíce připomíná užitím nepříjemných atmosférických ploch, u kterých nemohu jednoznačně určit jejich instrumentální původ. Tipuju ale, že se jedná o hustě zefektované kytarové linky, možná sem tam doplněné o synťáky. Zvuk a feeling těchto atmo-ploch bych přirovnal k hučení větru ve starém věžáku, jindy zase k nepřirozeně táhlému lomozu železnice v dáli. A když si rovnou povolím trochu fantasmagorie, tak napíšu, že takhle zní spektrální nářek duší prosakující stěnami života (bo soul-mare neasi). Tento aspekt hudbě Mahr přidává i na jisté svébytnosti.

Hlavní rozdíl ovšem leží v pomalém tempu kompozice a způsobu, jakým se rozvíjí. Pro nejlepší představu bych prostě uvedl, že „Soulmare I“ mi zní, jako by se Ævangelist v období prvních alb pokusili napodobit depresivnější tvář Urfaust. Každopádně jednoduché kytarové riffy v pozadí se s atmo-plochami výtečně doplňují, a když začne vokalista šponovat všelijaké hrdelní pazvuky, ječení a popěvky do podivných „melodií“, také to dává nádherně zvrácený smysl. „Soulmare I“ má mocných pasáží hned několik, ale teprve způsob, jakým tahle umrlčí tryzna vygraduje, je PEKLO. Skladba možná místy přešlapuje na místě, ale nenechte se odradit, těch dvacet minut uteče jak nic. Za mě fakt výtečná záležitost, která si cestu do výročního eintopfu nejspíš probije.

„Soulmare II“ naopak přímo navazuje na vyznění „Antelux“, neboť tu lze hovořit o směsi black/deathového násilí a pomalé hnusomalebnosti, které je jednička zasvěcena výhradně. Kompozice také stojí na klasickém propojování riffů, než na pozvolném budování atmosféry s minimálními prostředky. „Soulmare II“ je prostě více metal, čemuž hodně přispívá i nepříčetný řev, kdy žáden pokus o harmonické doplnění hudby není patrný. Stále si kvůli intenzitě vokálu mimochodem nejsem jistý, zda tady nehostuje hlas Hwwauoch / Pharmakeia.

I když mě „Soulmare II“ baví víc než cokoliv z „Antelux“, tak v porovnání s „I“ trochu strádá, neboť skutečně účinná (byť ne tak fatální) mi přijde jen ve vybraných pasážích druhé půle. Zastřenější produkce v příležitostném chaosu také nedělá dobrotu. Ovšem vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby běžný posluchač tuto skladbu preferoval; důvody (respektive zlé pasáže) jsou dostatečně pádné. Chtěli byste konkrétní přirovnání? Asi plácnu pičovinu, vzhledem k tomu jak tu Mahr využívají výše popisované atmo-plochy, ale představte si, jak by mohlo znít, kdyby raní Darkspace zkusili vytvořit něco ve stylu „Perdition Insannabilis“ od Arkhon Infaustus.

Nechci okolo Права Коллектив budit zdání „hype-u“, ani si nemyslím, že by dotyční předváděli něco echt špičkového, natožpak převratného. Každopádně jsem přesvědčen, že i Mahr za důkladný poslech skutečně stojí. Ostatně jak cca pravil [H]itler v recenzi Hwwauoch: Dotyční hudebníci sice možná v základě „pouze“ kombinují různé přístupy, ale dělají to v dostatečně vysoké kvalitě a výsledek je poskládaný tak chytře, až to docela svojsky zní.


Werian – Animist

Werian - Animist

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Hex
02. Blade of Heresy
03. March Through Ruins

Hrací doba: 45:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Vždycky se mi líbí, když název kapely a alba znamená něco zajímavého a když se za těmi slovy ukrývá nějaký hlubší význam, ne aby šlo jenom o metalově znějící změť písmen. Němečtí Werian tohle na svém debutovém dlouhohrajícím albu „Animist“ nepochybně splňují.

Slovo „werian“ vystihuje přeměnu člověka na vlkodlaka, ale nikoliv v tom standardním smyslu, jak si můžete představit dle beletrické literatury a filmů, nýbrž pomocí šamanských rituálů, oblékání vlčích kůží a, samozřejmě, užívání přírodních drog. Animismus je pak víra, že všechny věci, místa i bytosti mají duši, a přestože o definici tohoto pojmu se postaral anglický antropolog Sir Edward Burnett Tylor až v devatenáctém století, považuje se animismus za jeden z nejstarších náboženských konceptů.

Někde tady by už Werian mohli mít posluchačovu pozornost. Z letmého objasnění pojmů lze vidět, že Němci nechtějí hrát tupou muziku a nejsou líní u celého procesu okolo chodu kapely trochu přemýšlet. A to je prakticky vždycky slibné východisko. Tak se pojďme podívat, jestli „Animist“ skutečně stojí za to.

Tři skladby při 45minutové hrací době slibují výpravnější poslech, což mně osobně docela vyhovuje, protože delší kompozice mám obecně vzato radši než tříminutové štěky. Má to ale háček. Čím delší ta která píseň je, tím větší musí mít interpret schopnosti, aby bohatší stopáž dokázal naplnit smysluplně a aby posluchač po většinu hrací doby jen nezíval nudou. Werian se tohoto úkolu zhostili podle všeho svědomitě a tuhle poučku si uvědomují, přesto jej dokázali dotáhnout do konce jen tak napůl.

„Animist“ určitě není nuda v tom smyslu, že by mě to snad sralo poslouchat. Ona třičtvrtěhodinka ve společnosti Werian se dá přetrpět bez nějakých větších obtíží. Což je dejme tomu první krok. Nemůžu ovšem zbavit dojmu, že jsou všechny tři písně zbytečně natahované a neobsahují zas tolik nápadů, aby z nich měl člověk požitek po celou dobu jejich trvání. V průměru čtvrthodina na song přece jenom není málo a Werian takový čas nedokázali naplnit bez berličky v podobě planých a obyčejných pasáží. I ty se v jejich podání sice stále dají v pohodě poslouchat, aniž by to člověka uráželo, ale bohužel se mi zdá, že jich je na „Animist“ víc než těch skutečně nosných a dobrých nápadů.

Díky tomu nijak zvlášť neúčinkuje atmosféra a chřadne posluchačova pozornost. Kvalita je přespříliš naředěna na to, aby mohli Werian nějak vybočit z davu a zasloužili si větší pozornost. Z provedení „Animist“ mám tak trochu pocit, že Němci se snaží cílit spíš na náročnější publikum, v čemž zároveň tkví i jejich problém, poněvadž náročnější publikum mívá vysoké nároky a nedostatky odpouští dost neochotně.

Netvrdím, že to celé stojí za vyližpiču. Dovolím si tvrdit, že Werian mají nějaký talent a mají i něco nahráno, což na výsledku cítit je. Není to žádná politováníhodná sračka, ale solidně udělané album, a přinejmenším třetí skladba „March Through Ruins“ má i zajímavé chvíle. Řekl bych ale, že ambice „Animist“ byly vyšší než být jenom „proč ne“ albem na pár poslechů. Myšlenka i směr jsou v zásadě dobré, ale k postupu do vyšší ligy ještě poměrně dost schází.


Voz De Nenhum – Sublimation

Voz De Nenhum - Sublimation

Země: international
Žánr: experimental black / doom metal
Datum vydání: 8.4.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Ia’Iaxa
02. Hornbearer
03. Nails
04. Chains
05. They
06. Voidsworn

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Voz De Nenhum lze z portugalštiny volně přeložit jako „hlas nikoho“ a sešli se zde hudebníci z kapel jako Necrosadist, Dictator, Tome of the Unreplenished, Frozen Winds anebo Lvcifyre. Z jednotlivých persón nejvíc upoutá přítomnost bicmistra Menthora, ale takový Alex Dictator rovněž zanechal na metalovém undergroundu zřetelnou stopu. Vnitřní fungování kapely mi je samozřejmě utajeno, ale tipuji, že právě tito hudebníci jsou zde hlavními tvůrci. Mimo jiné zde působí i klávesista/klávesistka a Dictator se o vokály dělí s dalšími dvěma chlapy.

U vydavatelství Aesthetic Death, kteří se ve svých počátcích vyprofilovali s mistrovskými díly Esoteric, lze najít i jiné nenápadné perly obskurního, surrealistického (doom) metalu; namátkou bych zmínil třeba Wreck of the Hesperus nebo Murkrat. Když jsem za tónů prvních ukázek četl nástin duchovního zaměření Voz De Nenhum, říkal jsem si, zda se v jejich režii neschyluje k vydání dalšího silného, neřkuli zásadního díla. Nu, nestalo se, protože velikost tu lze cítit vždy jen v náznacích a toužebné vyvrcholení nepřijde nikdy.

Obvykle mám rád, když jednotlivé skladby nabízejí každá něco jiného, což zde platí do důsledku; obsesivní škatulkář by se mohl vyřádit do aleluja. Ráz alba ovšem sjednocuje atmosféra: gnosticky melancholická, s mírnou pompou, hodně se mi tu nabízí filosofický pojem „angst“. Kompozice oplývají i slušným psychedelickým nádechem, který ale doopravdy funguje v tradičnějších (tedy metalových) skladbách. Zvukové koláže mučených kytarových strun a synťákové plochy mi tu přijdou na jedno brdo, nahrané emoce v čistých zpěvech taky zrovna nežeru. Těmto aspektům je dán největší prostor ve středu alba. Ale klady přeci jen převažují nad zápory a skladby jedna, dvě a šest doporučuji bez námitek, i ten střed má své poutavé pasáže.

Celkově na mě album působí, jako by Dictator vysypal pomyslné šuple, vybral několik oblíbených nápadů z různých časových období a hudebních sfér, rozpracoval je dle svého nejlepšího úsudku a vtiskl jim jednotící koncept. Uspěl podle mě jen napůl. „Sublimation“ se vícekrát natahuje po nadčasové fúzi duchovního zážitku a kvalitní, progresivní hudby, a proto má nahrávka svůj význam, ale stále platí výše uvedené. Zenitu dosaženo není a tohle uvědomění nahrávce škodí snad víc než pomyslné nedostatky.

„Sublimation“ se vyplatí zkusit z vícero důvodů, třeba pokud vás zajímá, jak se Menthor a Dictator pokouší tvořit něco svébytného, mimo jejich běžný extrémně-metalový kontext. Silnou melodii či riff se vyplatí slyšet vždy, je-li jim dána důstojná forma, což zde rozhodně platí, a deska jich pár nabízí. Všeho všudy představují Voz De Nenhum zajímavý experiment, ale případné nadšení z něj vyprchá, a to spíše dříve než později. Každopádně doufám, že se nejedná pouze o jednorázový projekt.


Hellvetron – Trident of Tartarean Gateways

Hellvetron - Trident of Tartarean Gateways

Země: USA
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Opening – Queen of the Void
02. Initiation – Lustful Witchcraft
03. Blessing – Anointed Under a Burning Throne
04. Evocation – King of Thaumiel
05. Prayer – Draconian Witchblood
06. Offering – Solar Dark God
07. Conjuration – Blood of Ancients
08. Rite – Tartarean Gateways
09. Transformation – Altar of Scorpions

Hrací doba: 59:50

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pánové Alal’Xhaasztur a Xul’szaghulhazaNyogthaeblisz si dávají se vším hudebním pěkně načas. Kdoví kolik let už to bude od oznámení slibované prvotiny „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“, kterou mělo vydavatelství Hells Headbangers před rokem a pár měsíci údajně připravenou k vydání, ale kde nic tu nic. Ostatně podobnými, byť ne tak drastickými průtahy byly postiženy snad všechny nahrávky, pod které se toto tvůrčí duo nějakým způsobem podepsalo. I nové album paralelní kapely Hellvetron zvané „Trident of Tartarean Gateways“ bylo promováno několik let zpátky. Původně před šesti lety jako vinylová EP trilogie, z níž se posléze vyklubala dlouhá deska, kterou jsme v novinkách poprvé zmiňovali na konci roku 2017. K předmětnému žbleptu byla přiložena i krátká ukázka, která je zvukově i hudebně totožná s finálním produktem, takže mi uniká, proč zas taková prodleva… Ale dost už polemiky. K věci!

S demo nahrávkami Hellvetron, a tedy ani s kompilací „Dominus inferi“, neztrácejte čas; Ten materiál je bídný. Debut „Death Scroll of Seven Hells and Its Infernal Majesties“ už poslouchatelný je, i když nabízí pouze nevýraznou emulaci podladěného, sirnatého primitivismu, jak jej razili Demoncy na „Joined in Darkness“, norští Black Majesty na demu „Baphe metis“ či raní Necros Christos. Hudba Hellvetron mohla svým rázem teoreticky zaujmout i fanoušky obskurního funeral doomu à la Thergothon, ale těm pochopitelně nesahali ani po paty. Hellvetron totiž citelně chyběly výrazné nápady, skladby vůbec negradovaly a vlastně to byla nahrávka určená jen fanatikům, co nemají pomalého, morbidního metalu nikdy dost.

„Trident of Tartarean Gateways“ na svého předchůdce navazuje ve všech ohledech, a tak je opět určeno jen konkrétní sortě posluchačů. Novince nemohu upřít velké ambice a tentokrát ani kvalitu. Ještě před pár měsíci by mě určitě nenapadlo, že jsou Hellvetron schopni vytvořit takřka hodinovou desku, kterou je možné hodnotně prožít v celé své délce. Přítomné hymny lze od sebe bezpečně odlišit, všude jsou rozestřeny sugestivní nápady a hlavně: nechat desku za tmy a vysoké hlasitosti působit je docela zážitek. Exaltované řeči kapel o magických aspektech svých výtvorů je vždy nutné brát s rezervou, ale Hellvetron bych ty záměrné průzkumy klifotických tunelů a sfér věřil. Atmosféra „Trident of Tartarean Gateways“ je totiž hnusná, nelidsky pekelná, až nepříjemná. Té pomáhá vyniknout sklepní produkce a výtečný tón kytarových nástrojů, který Hellvetron takřka dokonale prolínají s podmanivými klávesami. Díky tomu přivřu oko nad několika spornými tvůrčími volbami. Minimálně těch utopených bicích je trochu škoda.

Hodnotu „Trident of Tartarean Gateways“ by šlo vyjádřit přirovnáním k béčkovému hororu, jenž pekelné hájemství vyobrazuje především jako groteskní místo strachu. Filmu, kde brakovost občas bije do očí víc, než je milo, a prvků, co by měly být lepší, se prostě najde dost. Ale navzdory tomu celek nebo alespoň pár legendárních scén působí sugestivněji a mocněji, než řemeslně-prvotřídní produkt hlavního proudu. Můj filmový přehled je docela bídný, takže nemohu jednoznačně sypat jména z rukávu s autoritou, jakou bych si přál, ale pokynutí k druhému „Hellraiserovi“ nebo závěru Fulciho „The Beyond“ mi přijde trefné.

Hellvetron

Dovedu si představit, jak novinku Hellvetron objektivně strhat, ale jsem přesvědčen, že si své příznivce určitě najde, někomu možná uhrane až nezdravým způsobem. Já mám třeba namále, ale ten zlom ne a ne přijít. Zdůrazňuji ovšem, že to není hudba pro každou metlu. Pokud jste došli až sem a váháte, zda desce věnovat svůj čas, z vypuštěných singlů bych doporučil ten druhý: „Prayer – Draconian Witchblood“. Titulní „Rite – Tartarean Gateways“ rozkrývá zlověstnost Hellvetron až ve své druhé půli, a to ještě dosti zvolna. Vrcholné pasáže desky bych ovšem hledal jinde.


Kalmen – Funeral Seas

Kalmen - Funeral Seas

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Spectral
02. Thieving Sky
03. Portal
04. Uninfinite Black
05. Swansong
06. Arcane Heresies
07. Searenade

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Psychedelickou muziku mám osobně dost rád. Kdybych si musel, jestli je mi milejší psychedelický rock nebo psychedelický black metal, ani bych nemusel váhat moc dlouho, abych upřednostnil rockovou variantu, což možná leckoho překvapí, ale když na to přijde, ani psychedelickou formou black metalu vůbec nepohrdnu a vlastně mě mrzí, že tato není běžnější.

Pokud tedy na nějakou takto onálepkovanou formaci narazím, moc rád ji zkusím. Jako třeba německé Kalmen. Ti jsou jako psychedelic black metal označování běžně, ačkoliv oni sami na svém profilu svůj styl nazývají spiritual black. Tak jako tak, oba pojmy vzbuzují očekávání nějakého silně atmosférického požitku, který nebude klouzat jen po povrchu a vydá se pořádně do hloubky, kde se nechají nalézt ty nejvytříbenější posluchačské požitky.

Jak už to tak ale bývá, vysoká očekávání bývají předchůdcem zklamání. Někdy i velkého zklamání, což sice není úplně případ Kalmen respektive jejich druhého alba „Funeral Seas“, ale i přesto mám pocit, že jsem ve finále dostal mnohem méně, než v kolik jsem doufal.

Pokusím se nejprve popsat, co jsem od „Funeral Seas“ požadoval, abychom si rozuměli. Těšil jsem se na hypnotický black metal, který se bude vyznačovat vysokou náladotvorností a schopností poslat mysl mimo reálný svět. Myslel jsem si, že dostanu hypnotické rytmické smyčky, tolik typické pro psychedelické žánry, které se budou znásilňovat blackmetalové riffování a řev. Chtěl jsem každopádně silné album a silný zážitek. Není to nakonec to, v co doufáme prakticky u každé desky, již vkládáme do přehrávače? Pouze prostředky jsou jiné.

„Funeral Seas“ rozhodně není blbost. Jde o album, na němž je znát, že jej nahrála kapela s nezanedbatelnými tvůrčími schopnostmi i určitou vizí. Nicméně skutečná síla, o níž jsem hovořil v předešlém odstavci, probleskuje pouze občasně v dílčích pasážích. Pár chvilek tuhle nebo támhle se najde, z čehož lze usuzovat, že by na to Kalmen i měli. Namátkou můžu zmínit jeden určité motivy třeba v „Uninfinite Black“ nebo „Searenade“.

Zásadně proti jsou ale dlouhé minuty, kdy se neděje nic zvláštního a deska plyne okolo, aniž by dokázala urvat pozornost. Kalmen dost často sklouzávají ke vcelku standardnímu modernímu „zahloubanému“ (možná i „okultnímu“) black metalu, navíc oproštěnému o jakoukoliv agresi, protože Kalmen se věnují primárně střednímu až pomalejšímu tempu. To samo o sobě problém samozřejmě není, ale přivádí mě to k další myšlence.

Kalmen

Dost tvrdě by šlo rozporovat označování Kalmen jako psychedelický black metal nebo psychedelický black / doom metal, chcete-li. Je to totiž klamavá reklama. Toho, co si já osobně představuji pod nálepkou psychedelie, se na „Funeral Seas“ nachází tolik, co by se za nehet vešlo. Spíš si představte něco na styl Secrets of the Moon v éře „Seven Bells“.

Abych řekl pravdu, vlastně mě dost mrzí, že mě „Funeral Seas“ nebaví víc. Když to totiž poslouchám, tak nemůžu přeslechnout, že nahrávka svou nespornou kvalitu má a že se v jádru jedná o dobře odvedenou práci. Na druhou stranu ale kolem mě ta muzika proplouvá až příliš bezproblémově a bez zaujetí na to, abych mohl skutečně chválit. Možná byla očekávání příliš vysoko, ale uspokojen se bohužel necítím.


Omgeving – Wijde wijdte

Omgeving - Wijde wijdte

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric post-black / doom metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Ouverture 2015
02. Zwaartekracht bestaat hier niet
03. Daar waar de tijd smelt
04. De zon ontmoet de aarde
05. Wijde wijdte
06. Eenzaamheid in extase
07. Stille vernietiging
08. De weg naar het donker is nauwelijks verlicht

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Věci ze stáje kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records jsem jeden čas poslouchal docela rád. Postupně ale chuť opadla a poslední dobou nově vydávané nahrávky téhle jinak poměrně sympatické firmy poslouchám jen výjimečně. Rozhodl jsem se to alespoň trochu napravit prostřednictvím debutu „Wijde wijdte“ nizozemského projektu Omgeving. Žánrová škatule post-black / doom metal sice vypadá docela odpudivě, nicméně ukázky z alba mi připadaly docela fajn, takže jsem to nakonec zkusil.

Za Omgeving stojí nizozemský muzikant Franck Johanson, jenž má za sebou působení v hromadě lokálních kapel. Asi nejznámějším jménem hádám bude thrashovka Distillator, která má na kontě dvě alba, ale nedokážu říct, jestli jsem ten název už skutečně někde slyšel, anebo je mi povědomý jenom proto, že je takový obyčejný a zaměnitelný, protože podobně se jmenuje snad každá druhá thrashmetalová banda. Jinak jsou to samé neznámé formace, jejichž jmenováním není nutno se zdržovat. Zájemci si jistě dokážou nalistovat Metal Archives a podívat se sami.

Hudební směřování Omgeving jsem už výše naznačil. Naštěstí ale mohu dodat, že ačkoliv se tu nacházejí i prvky typické pro moderní post-black metal, nejedná se o žádnou blackgaze mrdku, při jejímž poslechu musíte přemýšlet o vkusu, duševním zdraví a sexuální orientaci autorů. „Wijde wijdte“ taková nevkusná žumpa bohudík není.

Popravdě řečeno, na první poslech mě „Wijde wijdte“ až překvapilo. Veškeré melodie mi totiž zněly dost příjemně a podobně bych mohl hovořit i o atmosféře, která sice nebyla kdovíjak strhující, ale určité charisma deska vyzařovala hned od začátku. Rýsovala se tedy spokojenost…

Takhle jednoduché to nicméně nakonec není. Prvotní dojem je jedna věc, ale kvality jakéhokoliv alba lze posuzovat až s větší rozvahou, která nepřichází dřív než po větším počtu poslechů. A v disciplíně trvanlivost už „Wijde wijdte“ nedokázalo přesvědčit tak sebevědomě, jak se zpočátku zdálo.

Jinými slovy, s postupem času „Wijde wijdte“ v nemálo pasážích citelně slábne. Mnohé motivy se totiž dost rychle obehrály a zevšedněly. Nejvíce s tímhle neduhem bojuje první část nahrávky, jmenovitě „Ouverture 2015“ nebo „Zwaartekracht bestaat hier niet“, částečně i „Daar waar de tijd smelt“, ačkoliv v té už jsou i chvíle, na něž lze uplatnit přísnější měřítka.

Paradoxně nejsilnější je album v momentech, které pocitově nejsou tak striktně metalové a pouštějí do hry i „ambientní“ nádech, přestože ne vždycky se tak děje i co do formy. Tím mám na mysli třeba „De zon ontmoet de aarde“ nebo jisté pasáže „Eenzaamheid in extase“. Vrcholem pak jsou pro mě ryze ambientně laděné věci jako titulní „Wijde wijdte“ a „De weg naar het donker is nauwelijks verlicht“, v nichž se daří tvořit výbornou atmosféru.

Omgeving

Za zmínku určitě stojí ještě jedna věc – „Wijde wijdte“ je čistě instrumentální nahrávkou. S tímhle pojetím se Omgeving popasoval se ctí, protože vokál mi zde nijak nechyběl. Nějakou dobu jsem si vlastně ani pořádně neuvědomoval, že se zde vůbec nezpívá, což ovšem můžeme chápat jako znamení, že zpěv skutečně nechybí. Také je mi sympatické, že vokál není suplován přemírou sólové kytary, jak se mnohdy stává.

Jak si tedy „Wijde wijdte“ stojí celkově? Určitě je to fajn, poslouchá se to příjemně a dovolím si tvrdit, že lehký nadprůměr se tu určitě hraje. O zázrak se určitě nejedná, ale máte-li náladu na jemnější atmosférický metal, pak debut Omgeving může důstojně posloužit.


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Gallhammer – The End

Gallhammer - The End
Země: Japonsko
Žánr: black / doom metal / crust
Datum vydání: 31.5.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The End
02. Rubbish CG202
03. Aberration
04. Sober
05. Entropy G35
06. Wander
07. 108=7/T-NA

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Gallhammer je určitě velice zajímavé uskupení. Už jen země jejich původu, Japonsko, je pro našince dozajista velice exotickým místem. A co když ještě dodám, že kapelu netvoří Japonci, nýbrž jenom a pouze Japonky (dříve tři, v současné době dvě)? A že produkují vpravdě kanální metal (k tomu se ještě dostaneme podrobněji)? Že vám to nestačí? Pak vězte, že hlavní postava Gallhammer, zpěvačka a baskytaristka Vivan Slaughter, je manželkou samotného věhlasného šílence Maniaca, bývalého zpěváka slovutných Mayhem a současného lídra Skitliv.

A jaká tedy novinka “The End” je? Řekněme, že po stylové stránce se od minula nic nezměnilo. Proč taky? Tohle není kapela, která by vsázela na zběsilý vývoj. Možná i proto je popis toho, co Gallhammer produkují, velice jednoduchou záležitostí. V případě těchto Japonek máme co dočinění s extrémně špinavou, doslova a do písmene primitivní kombinací dřevního black metalu, nechutného doom metalu a bordelářského crustu. Žádné sraní, žádné kompromisy, jen absolutně primitivní peklo, které se buď pohybuje v ultra šnečím záhrobním tempu nebo ultra rychlé klepanici. Gallhammer to posluchačům vůbec neusnadňují, natožpak aby jim předkládali nějaké melodie, neřkuli chytlavé momenty. Ber, nebo nech být. Buď jsi schopen vstřebat tuhle hudební stoku, nebo táhni. Asi tak takhle to zní.

Tak teď už všichni alespoň přibližně víme, co Gallhammer hrají. Tím máme za sebou tu lehčí část recenze. Horší už bude rozhodnout, jestli to je nebo není dobrá muzika. Nejspíš už jste sami pochopili, že zde jakákoliv objektivní měřítka selhávají a člověk se musí řídit pouze svým vlastním vkusem. Už jsem na desky Gallhammer viděl recenze jak s nulovým hodnocením, tak i s tím nejvyšším, takže asi tak. Mám-li mluvit sám za sebe, pak ano, mně se to líbí, jelikož podobné chlívárny jsem měl vždy zcela upřímně rád, ale jestli se to bude líbit i vám, to vám opravdu nepovím. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zkusit to na vlastní kůži a vlastní uši. Víte co? Pojďme se nejprve podívat na zoubek několika jednotlivým skladbám, pak možná uvidíte…

Deska sice nemá vyloženě hnusný skřípějící sound, přesto se produkce nedá nazvat jinak než špinavou. Když to pustíte hodně nahlas, úplně slyšíte, jak to tam všechno chrastí. Zvuk jak z hluboké minulosti, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi a já jsem jeden z nich. Bicí jsou primitivní, znějí naprosto plechově. Baskytara je vyhulená na maximum a doslova drásá uši. Vokál je v podstatě jenom řvaní bez špetky melodie nebo frázování. Mohlo by se zdát, že je všechno špatně, ale není, dohromady to má své nezaměnitelné špinavé kouzlo. Důkazem budiž hned úvodní vál “The End” – sedm minut naprostého zmaru, rychlost téměř nulová, změny v průběhu skoro žádné, naprosto pomalé a dřevní. Přesto prostě skvělé.

Druhá “Rubbish CG202” techniku určitě nezlepší, zato však nahodí zběsilé tempo. Na začátku předchozího odstavce jsem zmínil plechové bicí a přesně v tomhle songu to sedí na 100%. Ani nemusíte moc snažit, aby vám “Rubbish CG202” připomnělo např. takové Darkthrone (ne nadarmo se právě na jejich přímluvu dostali Gallhammer pod křídla britských Peaceville Records). Další tři vály pokračují v rychlejší klepačce s výjimkou “Sober”, jež se předvádí spíše ve středním tempu. Až poslední dvě položky tracklistu vás hodí zpátky do bahna. “Wander” je možná ten nejpovedenější kus desky. Celých dvanáct minut své délky sice plyne skoro úplně stejně a zdánlivě odnikud nikam, ale stejně to je sakra uhrančivá věc. Působí svým způsobem možná až monumentálně, hrozivě. Z tohoto pohledu mi vzdáleně připomíná produkci kultovních Beherit. Každopádně název “Wander” (“Putování”) její náladu vystihuje dokonale. Závěrečná “108=7/T-NA” se nese v obdobném duchu a právě ona je podle mého názoru společně s “Wander” vrcholem celého “The End” a vpravdě hypnotickým závěrem.

Tak teď už snad alespoň trochu víte, na čem jste a co očekávat, než si “The End” pustíte. Není to hudba pro každého a zcela bez obalu vám řeknu, že na tohle buď prostě musíte “mít buňku”, nebo to vůbec nepochopíte (to spíš, když tak o tom přemýšlím). Primitivní je to po stránce formy, nikoliv obsahu, tím spíš je to ale těžší na poslech. Jestli se do toho opravdu pustíte, to už nechám na vás.