Archiv štítku: black / doom metal

The Ruins of Beverast – The Thule Grimoires

The Ruins of Beverast - The Thule Grimoires

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 30.1.2021
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Ropes into Eden
02. The Tundra Shines
03. Kromlec’h Knell
04. Mammothpolis
05. Anchoress in Furs
06. Polar Hiss Hysteria
07. Deserts to Bind and Defeat

Hrací doba: 69:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Hudební směřování The Ruins of Beverast nabývá postupem času hladších kontur. Alexander von Meilenwald upouští od hnusné produkce a žánrové obskurnosti. Od „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ směřuje nejen k lepšímu zvuku, ale i k otevřenosti vůči žánrům. Kapela sice stále míchá zejména doom s černým kovem, black metal se ale stále více vytrácí, zatímco náklonnost vůči doom metalu roste. Vlivy již nekončí u ultrapomalých, pohřebních pasáží. Meilenwald jde více po stopách pomalé gotiky, sem tam i za progresí.

Otevřenější, více user-friendly tendence představilo „Exuvia“ – do té doby nejpřístupnější deska The Ruins of Beverast, jež navzdory přijatelnosti nesmrděla kýčem nebo zaprodaností. Hudba totiž rezonovala s tématikou šamanismu, kterou nesdělovaly pouze texty, ale i rituální bubny a další elementy ceremoniální muziky. Díky chytrému songwritingu se dá „Exuvia“ – minimálně z pohledu řemesla – považovat za nejlepší desku kapely.

„The Thule Grimoires“ jde ve zmíněných ohledech dále. Přebírá žezlo přístupnosti, black metal je takřka pryč, doom stále sílí. Mnozí posluchači na první poslech vycítí vliv Type O Negative, v určitých pasážích se deska dotkne třeba i Paradise Lost. Přijatelnější aspekty stále často balancují hudební prvky, s nimiž kapela pracuje odjakživa – nízko posazeným vokálem, hutným kytarovým tónem a zhoubnou atmosférou.

„The Thule Grimoires“ je dosud nejměkčí deskou The Ruins of Beverast, o totálním popíčku se ale hovořit nedá, protože z větší části zachovává dlouhé stopáže, na nichž se rozehrává komplexní songwriting. Skladby jsou sice místy libozvučné, strukturou a postupy ale často překvapivé. Sofistikovanost dosvědčí hned první „Ropes into Eden“ plná hudebních zvratů a prostá opakování jednotlivých partů.

První vypuštěná ukázka „Kromlec’h Knell“ naopak představuje The Ruins of Beverast ve vší přijatelnosti. Track si většinu času jede v opatrném středním tempu a staví na melodických vokálech, které se přednesem občas dotknou kultovního Petera Steela. Barytonové posazení Meilenwaldovi sedí, hůře vyzní ve vyšším registru, kdy hlasu chybí charakter i melodické cítění. Obdobné ladění lépe fungovalo na „Exuvia“ – zejména proto, že koketovalo se zmíněným šamanistickým výrazivem.

Dokážu si představit, že přístupnost novinky bude hodně lidí srát, jedním dechem si však troufám říct, že nejde o hlavní zub úrazu desky. The Ruins of Beverast totiž stále zachovávají svou hudební podstatu – z poslechu je hned jasné, o koho jde. Problém „The Thule Grimoires“ spíše vidím v nedostatečném tematickém ukotvení. Pojící prvek není tolik výrazný jako u předchůdců. Deska se tak ztrácí pod lepšími „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ a „Exuvia“, na kterých hudební kvality stvrzoval silný koncept, jenž nenudil ani navzdory dlouhým stopážím.

The Ruins of Beverast

Byť se „The Thule Grimoires“ dá považovat za slabší desku katalogu The Ruins of Beverast, nejde ji považovat za průser. Meilenwald holt nasadil v minulosti laťku vysoko. Příznivci se budou vracet spíše ke starším albům. Na „The Thule Grimoires“ se tak dá spíše pohlížet jako na solidní pokus o hru s přístupnějšími žánrovými postupy bez silnější koncepční linky a specifického zvuku.


Druhý pohled (H.):

Nemůžu si pomoct, ale mě „The Thule Grimoires“ prostě ne a ne chytit. Výše popisovaný příklon k větší stravitelnosti už se za mě dostal za hranu a v některých momentech se mi novinka vyloženě nelíbí. Typicky v těch, kdy jde muzika The Ruins of Beverast až na dohled gothic metalu.

Průser v tom smyslu, že by se album nedalo poslouchat, „The Thule Grimoires“ samozřejmě není. Rukopis The Ruins of Beverast se v tom pořád nachází a že by počin neměl žádnou atmosféru, to se také tvrdit nedá. Tím pádem se těch pár nepříliš povedených momentů v celku tak nějak rozpustí a to lepší výrazně převládá. Nicméně ani v téhle poloze to tentokrát není stoprocentně. Jednoduše mi přijde, jako kdyby „The Thule Grimoires“ nedokázalo přinést intenzitu a navodit trans, díky nimž jsem si dřívější tituly The Ruins of Beverast oblíbil. A to mi vadí ještě víc než těch pár slabých pasáží.

Jestli něco „The Thule Grimoires“ definitivně podrazí nohy, je to srovnání se staršími deskami. Ať vezmu jakoukoliv řadovku, novinka mi ze souboje vyjde jako to horší album. Nebál bych se tedy mluvit o nejslabším dlouhohrajícím počinu The Ruins of Beverast a vlastně prvním zklamání v diskografii. Což jsem nečekal, protože ještě loňská splitka s Almyrkvi a Mourning Beloveth mě fakt bavila.


0 – Entity

0 - Entity

Země: Island
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 25.8.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
01. None
02. Reduced Beyond the Point of Renewal
03. Grasping the Outer Hull of the Tangible
04. (em)Pathetic
05. Conjoin the Vacuous
06. An Idiosyncratic Mirage

Hrací doba: 42:17

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Doufám, že teď nebudu kecat, ale matně si vzpomínám, že tahle kapela bývala striktně známá jako . To není 0 (jakože nula), ale znak pro kolečko. Prostě krásně dohledatelný název. To si zvládnou kvalit pogooglit jen mistři, co jsou schopní na internetu do pěti minut najít i pedo porno a návod na sestavení jaderné pumy.

Možná i z tohoto důvodu debutové album „Null & Void“ nemělo nějaký zásadní ohlas. Alespoň tedy mně to tak přišlo. Anebo v tom hrála svoji roli i skutečnost, že deska ve skutečnosti není až tak zajímavá, jak se na první pohled může zdát. Skvělý obal, jeden song o 34 minutách a příslib pomalé tryzny vzbuzují očekávání, ale výsledek byl jenom ok, nic víc.

Za těch šest let se mnohé změnilo. Kapela již zjevně akceptuje názvy 0 případně Núll. Zatímco v době vydání „Null & Void“ na mě Islanďané působili jako docela zapadlá malá kapela, dnešní optikou se 0 mohou pochlubit nabušenou sestavou, z níž zvlhnou spoďáry všech fans islandského black metalu. Tahle ostrovní vlna černého kovu tehdy teprve nabírala na síle, dnes už se však nacházíme v bodě, kdy jména jako Misþyrming nebo Carpe noctem zarezonovala metalovou scénou. Právě z jejich řád se členové 0 rekrutují. Mimo jiné.

V sestavě 0 najdeme kytaristy Ö.S. (Naðra, Mannveira) a D.G. (Misþyrming, Naðra, Skáphe, Andavald, Martröð), bubeníka TMS (Misþyrming, Naðra, Carpe noctem) a zpěváka S.S. (Vonlaus). Jediným, kdo nehobluje nikde jinde, je baskytarista H.K.F.

Pod opětovně dobrým artworkem (i když ne tak dobrým jako na „Null & Void“) skrývá druhý dlouhohrající počin „Entity“ tentokrát šestici skladeb. Obrat v dramaturgii lze pokládat za další výraznou změnu, s níž aktuální počin oproti debutu vyrukoval. Bohužel, to nejdůležitější se směrem k lepšímu o moc neposunulo.

Což o to, „Null & Void“ bylo poměrně fajn. „Entity“ je vlastně taky poměrně fajn. Ale toť vše. Víte, s 0 mám jeden docela zásadní problém. Od téhle žánrové kombinace a podobné vizuální stránky, jimiž se Islanďané prezentují, bych od samotné hudby čekal větší hnus a důkladnější pohřeb. To se ovšem neděje. „Entity“ není žádná deprese, nýbrž jen ušmudlaná melancholie. Předkládaný materiál je přístupný a lehce stravitelný, místy dokonce i vyloženě zpěvný. A to se nepřekvapivě podepisuje i na tom, že se album docela rychle ohrává.

Jistě, můžete na mě zkoušet, že jde spíš o můj osobní problém než o problém 0, protože evidentně si představuji něco trochu jiného, než co skupina nabízí. Do určité míry máte i pravdu, ale… recenzi píšu já a prezentuji v ní jen a pouze svůj názor. A ten zní prostě takhle. Představoval bych si odpornější a misantropičtější náladu, čekal bych, že se mě „Entity“ bude snažit urvat na ortodoxní pochmurnost a neprostupnou šeď. Namísto toho dostávám jenom pohodovku.

Jasně, neříkám, že by „Entity“ mělo být něčím vyloženě špatným. Některé melodie jsou v pohodě a lze ocenit, že 0 hrají pokorně a obejdou se bez kýče. Poslech mě tedy neobtěžoval a několikrát se to dalo otočit bez problémů. Vzato kolem a kolem se mi však „Entity“ osvědčilo primárně jako nerozptylující kulisa, nikoliv jako hudba, s jejímž poslechem bych měl cíleně trávit čas. Vracet se zpětně pak nemá smysl.


Almyrkvi / The Ruins of Beverast – split

Almyrkvi / The Ruins of Beverast - split

Země: Island / Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Almyrkvi
01. Asomatous Grove
02. Managarmr

II. The Ruins of Beverast
03. The Grand Nebula Pulse
04. Hunters

Hrací doba: 42:27

Odkazy Almyrkvi:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.

Stejně jako v případě „Don’t Walk on the Mass Graves“ pro mě byla hlavním lákadlem jednoznačně strana The Ruins of Beverast. Proti Almyrkvi nic nemám, jejich debutové EP „Pupil of the Searing Maelstrom“ z roku 2016 mám dokonce doma v polici na cédéčku. Vždycky mi nicméně přišlo, že se jejich hudba trochu přeceňuje, že se to chválí už jen z principu, protože Almyrkvi spadají do vlny islandského black metalu, která byla v jednu chvíli na scéně hodně populární. Já osobně si myslím, že to zas takový zázrak není. „Pupil of the Searing Maelstrom“ ještě dopadlo nadprůměrně, ale první řadovka „Umbra“ už mě tolik nezaujala. Strašně rychle se mi ta nahrávka zajedla, došel jí dech a po chvíli jsem nabyl dojmu, že jde jen o řemeslně dobře udělané povrchní šolíchání, které si hraje na něco víc, než čím ve skutečnosti je.

Proto mě docela překvapilo, jak moc se strana Almyrkvi na tomhle splitku povedla, ačkoliv základ zůstal nezměněný. Stále se tedy jedná o hymnický výpravný black metal ve středním a pomalém tempu, jenž sází primárně na atmosféru. Na rozdíl od „Umbra“ na mě ale ty rozvážné riffy fungují, třeba kytarové melodie ve druhé „Managarmr“ se mi zdají skvělé a hlavně dávám palec nahoru, že se do muziky Almyrkvi vrátily jemné industriální elementy, které mi na „Umbra“ hodně scházely. Neobjevují se často a typicky jen tvrdí spodní vrstvy, přesto udělají velký rozdíl a třeba v „Asomatous Grove“ to jede fakt dobře.

Almyrkvi jsou tedy nakonec na splitu pro The Ruins of Beverast zdatnějšími partnery, než jsem očekával. Alexander von Meilenwald a jeho nezaměnitelný náhled na kombinaci black metalu a doom metalu to u mě nicméně stejně vyhrál. Nemůžu si pomoct, ale prakticky z čehokoliv, na čem se objeví logo The Ruins of Beverast, seru maggi v kostkách a fest se mi to líbí. Zdejší dvě skladby nejsou výjimkou.

Třináctiminutová „The Grand Nebula Pulse“ je síla jak čuně. Celá se nese v pomalém ritualistickém tempu, trpělivě buduje náladu a pečlivě převaluje své motivy. Trochu paradoxně zásadně negraduje, protože svou atmosférou začne škrtit prakticky od začátku, a nenabídne žádnou vyhrocenou intenzivní pasáž, ale lokálních vrcholů díky chytrému nabalování nápadů pár určitě má. Skvělé.

<

Poslední „Hunters“ ale absenci vyhrocení předešlé písně vynahrazuje. První část songu nabídne intenzivní a na poměry nahrávky nebývale agresivní palbu, která se v polovině zlomí do podmanivého tempa s krásným kytarovým sólováním. Meilenwald prostě umí.

Split Almyrkvi a The Ruins of Beverast mi přijde výborný a uspokojivě funguje i jako ucelená nahrávka. Z obou splitek, na nichž se MeilenwaldThe Ruins of Beverast letos podílel, se mi právě tohle zdá jako to lepší.


Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast – Don’t Walk on the Mass Graves

Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast - Don't Walk on the Mass Graves

Země: Irsko / Německo
Žánr: doom metal / black / doom metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A:
Mourning Beloveth – I Saw a Dying Child in Your Arms

Side B:
The Ruins of Beverast – Silhouettes of Death’s Grace

Hrací doba: 19:36

Odkazy Mourning Beloveth:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na první jmenovaný počin.

Nebudu vám nijak zapírat skutečnost, která by stejně po přečtení recenze byla všem zjevná. „Don’t Walk on the Mass Graves“ jsem si pouštěl především kvůli The Ruins of Beverast. Mourning Beloveth je kapela, která mi nikdy nevadila, ale zároveň jsem nikdy neměl potřebu ji poslouchat, protože jsem její muzice nepřišel plně na chuť. Možná, že můj postoj k oběma formacím obecně přímo ústí v mé vnímání jejich stran na „Don’t Walk on the Mass Graves“, možná ta implikace stojí opačně a mé vnímání jednotlivých stran na splitka jen potvrzuje, jak obě skupiny vnímám obecně. Nevím. Třeba ani nejde o implikaci, nýbrž o ekvivalenci. Ve finále to ale tak zásadní roli nehraje a na mém postoji k nahrávce to nic nezmění.

Řečeno polopatě, „Don’t Walk on the Mass Graves“ je pro mě důležité exkluzivně díky skladbě „Silhouettes of Death’s Grace“ od The Ruins of Beverast. Alexander von Meilenwald si drží konstantně vysokou kvalitou a ani tenhle song není výjimkou. Nejedná se sice o to nejlepší, co se kdy pod hlavičkou The Ruins of Beverast objevilo, ale pořád jde o výbornou záležitost, která pracuje se všemi charakteristickými rysy téhle kapely, aniž by výsledek působil jako vyčichlé vykrádání sebe sama.

Opět se tedy dočkáme hutné black/doomové temnoty s v tom nejlepším možné slova smyslu výpravnou atmosférou. „Silhouettes of Death’s Grace“ tradičně stojí na rozvážných riffech a bravurní schopnosti pracovat s náladami. Um vtáhnout posluchače do svého světa a zcela jej pohltit mohou Meilenwaldovi mnozí jenom závidět. Několik výrazných nápadů a motivů se v „Silhouettes of Death’s Grace“ také najde, tudíž to celé nestojí jenom na síle zvuku. Za mě tedy prakticky bez výhrad, protože přesně něco takového chci od The Ruins of Beverast poslouchat.

„I Saw a Dying Child in Your Arms“ od Mourning Beloveth oproti „Silhouettes of Death’s Grace“ vyznívá trochu obyčejně. Už úvodní vybrnkávačka, na niž naváže až trochu kýčovitá kytarová klička a tklivý čistý zpěv, jsou jak vystřižené z doommetalové učebnice, což není nutně dobře. Jasně, nejde o pičovinu, ale osobně se mi tyhle přehlídky melancholie strašně vzdálily, tak proto mě píseň tolik nebere, i když budu chápat, že koho tyhle věci baví, ten si to užije. Mně osobně začne „I Saw a Dying Child in Your Arms“ dávat skutečný smysl až ve své poslední třetině, kdy song příjemně vygraduje a ústřední motiv zintenzivní. V téhle chvíli mě to už baví, ale první půli jen jaksi bezbolestně toleruji.

Celkově „Don’t Walk on the Mass Graves“ (ten název je mimochodem super) považuji za solidní nahrávku a vcelku příjemnou jednohubku. Strana The Ruins of Beverast splnila moje očekávání a baví mě. Vzhledem k tomu, že právě kvůli ní jsem split poslouchal, vede mě to ke spokojenosti. Strana Mourning Beloveth pro mě znamená jen bonus, jenž mě neuráží, ale upřímně se mi z něj líbí až jeho závěr.


Hell’s Coronation – Ritual Chalice of Hateful Blood

Hell's Coronation - Ritual Chalice of Hateful Blood

Země: Polsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 31.10.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Levitating in Tarry Fog
02. Covenant of Doom
03. Mighty Black Flame
04. Fullmoon Is the Sinister Light of Providence
05. I Crush the Sanctity of Christ
06. Ressurection Through Condemnation

Hrací doba: 38:59

Odkazy:
facebook

Opravdu kvalitních desek, které by nabízely jen pomalý black metal – pomalý tak, že svou rychlostí nepřekonává ani typické „mid-tempo“ – není zase tolik. Táhlé hymny obvykle spíše obměňují sypačky s tremolo riffy. To platí i pro nejzásadnější desky. Například na „A Blaze in the Northern Sky“ tuto funkci plní „In the Shadow of the Horns“ a na „Drawning Down the Moon“ tempo zpomaluje „The Gate of Nanna“.

Polští Hell’s Coronation se právě na tvorbu této pod-odnože soustředí. „Ritual Chalice of Hateful Blood“ obsahuje bezmála 40 minut táhlého, kontemplativního, převážně atmosférického hnusu. Hudba občas připomene pomalé momenty jiných polských uskupení, například Cultes des ghoules (s menším důrazem na rituální perkuse) nebo Medico peste (bez mírného psychedelického hávu). Při poslechu mi ale nejčastěji na mysl vyvstávala výtečná „Grape of the Vine“ francouzských Mortuus.

Hell’s Coronation se z řemeslného pohledu s Mortuus rovnat nemohou. To ale neznamená, že by „Ritual Chalice of Hateful Blood“ nestálo za poslech. Nebaví sice konzistentně, ale v mnoha případech dokáže nehezky uhranout. Nejsilnější momenty se odvíjejí zejména od dobře napsaných riffů a funkčních inkorporací kláves, které skladby doplňují o typický syntetický chorál. Desce navíc pomáhá vyvedený a dostatečně „heavy“ zvuk, který daný styl black metalu efektivně umocňuje; tak třeba poslední desku Hellvetron by podobná produkce vyzdvihla o úroveň výše.

Alba obdobného rázu žel často dojíždějí na ztrátu spádu. „Ritual Chalice of Hateful Blood“ není výjimkou, a to i přestože se kapela drží rozumné stopáže. Problém je tak v songwritingu samotném, který si nedrží stejnou kvalitu. Je to škoda, protože jde slyšet, že se Hell’s Coronation snaží. Stvrzují to zejména prvními dvěma skladbami, z nichž se ta první nejvíce dotýká neblahé atmosféry zmíněných Mortuus. Zaujme ale i čtvrtá „Fullmoon Is the Sinister Light of Providence“ s mocným celticfrostovským jádrem.

Působivé nápady jsou roztroušeny napříč celým albem. Dostává se nicméně i na nudnější a nepříliš evokativní pasáže, a proto je třeba si na ty funkční někdy počkat. Hell’s Coronation si nepomáhají ani tím, že kompozice jednotlivých skladeb se navzájem nepříjemně podobají. Některým zásekům by navíc slušela o pár minut kratší stopáž – to platí zejména pro finální „Ressurection Through Condemnation“, která se ke konci vleče až příliš.

S ohledem na fakt, že jde o první dlouhohrající desku, a také na styl, který Hell’s Coronation hrají, je „Ritual Chalice of Hateful Blood“ poměrně kvalitním počinem. Každý posluchač vzdávající hold vleklému, occult/ritualistic black metalu by mu měl alespoň pár chvil věnovat. Nejde o dokonalou desku, ale ve chvílích, kdy se trefuje, dokáže zapůsobit tak jako zásadní skladby podobného ražení.


מזמור – Cairn

Mizmor - Cairn

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Gilead Media

Tracklist:
01. Desert of Absurdity
02. Cairn to God
03. Cairn to Suicide
04. The Narrowing Way

Hrací doba: 58:07

Odkazy:
web / facebookbandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Perfect World PR

מזמור (latinským písmem přepsáno jako Mizmor) je jednočlenným projektem multiinstrumentalisty skrývajícím se pod pseudonymem A.L.N., který na dlouhosáhlých hudebních plochách kontempluje o svém přerodu z křesťanství do neprobádaných existenciálních sfér. Zejména na předchozím album „Yodh“ si A.L.N. klade otázky ohledně smyslu života a důvodů, proč se to každodenní brodění břečkou člověku vyplatí. Definitivní odpověď přitom zůstala nenalezena.

Na „Cairn“ svítá naděje. Album staví na konceptu vybudovaném na vlastních umělcových myšlenkách a filosofii Alberta Camuse (konkrétně na eseji „Mýtus o Sisyfovi“). A.L.N. si uvědomil, že existují tři způsoby, jak s životem naložit: buďto je možné učinit kiergegaardovský skok do víry, zabít se, nebo přijmout absurditu života se vším všudy a pokračovat.

A.L.N. volí třetí způsob. A zatímco kráčí životem, buduje monumenty, památníky (cairn v překladu znamená mohyla), které upozorňují na to, aby ze zvolené cesty nesešel a neobrátil se k víře nebo k odkráglování se.

To vše je poeticky zapracováno do čtyř gargantuovských skladeb, které přecházejí z blackmetalových pasáží do funeraldoomových, někdy až dronových ploch. מזמור intenzitu materiálu a kontrast dvou odlišných poloh koriguje akustickými vyhrávkami. Vše je přitom zabaleno do produkce, jakou bychom mohli čekat na deskách od kapel jako Sleep, Electric Wizard nebo Conan. A.L.N. na povrchu deklamuje skřípavým a po většinu času jednolitým řevem, který občas obměňuje výstřednějším, výše položeným vřískotem připomínajícím chcípající podsvinče.

„Cairn“ na zmíněném přelévání dvou subžánrů vrcholí, ale i padá. První a třetí skladba staví na blackmetalových základech, do nichž מזמור zasazuje táhlé pasáže. Druhá a čtvrtá věc naopak buduje na žluklém doomovém bahně, z něhož v daných momentech vytryskne element černého kovu. „Cairn“ tak překvapí zejména v rychlejších pasážích, protože je funkčně umocňuje hutná produkce. Vleklejší části fungují hlavně v případech, kdy je A.L.N. protíná sípavým skřekem. Víc toho ale deska nenabízí.

מזמור na „Cairn“ nicméně exceluje ve spojení hudby a lyriky. Dlouhé kontemplativní kompozice skutečně evokují pláně, na nichž jedinec může jen tápat a přijmout fakt, že cíl neexistuje (viz první „Desert of Absurdity“). S konceptem jde skvěle ruku v ruce i uhrančivý artwork Mariusze Lewandowskiho, který s úctou pomalu přebírá žezlo od Beksińskiho.

„Cairn“ je proto lepší brát jako kompletní balíček než jen jako hudbu bez ohledu na text a vizuál. Při ignoraci konceptu מזמור totiž nic moc nového, ať už ve své diskografii, nebo v extrémní hudbě celkově, nenabízí. Pro fanoušky „Yodh“ je každopádně „Cairn“ i tak povinnost.


Mahr – Soulmare I / Soulmare II

Mahr - Soulmare

Země: ?
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 25.7.2019
Label: selfrelease

Tracklist Soulmare I:
01. Soulmare I

Tracklist Soulmare II:
01. Soulmare II

Hrací doba: 21:28 / 21:52

Odkazy:
bandcamp

Když jsme tady informovali o sérii nových nahrávek Права Коллектив (Pràva Kollektiv) bylo tomu hlavně kvůli nové desce Hwwauoch. Ze zvědavosti jsem samozřejmě okoštoval i další nahrávky, které vyšly společně s „Into the Labyrinth of Consciousness“, ale netušil jsem, že s nimi nakonec strávím víc času než právě s výše uvedeným albem, haha. Takže po debutu Pharmakeia se nakonec mrknem i na nová EP Mahr. Obě skladby „Soulmare“ vycházejí každá samostatně na vlastní kazetě, ale zde je představím společně, protože Amor Fati je stejně vydají na jednom asfaltovém výlisku.

Mahr sestávají ze členů Arkhtinn a dalších členů kolektivu; toť stálo v popisku jejich loňské debutové nahrávky „Antelux“, která mi žel, ať už jsem ji poslouchal sebevíc, prostě neučarovala. „Soulmare I“ svého dlouhohrajícího předchůdce nejvíce připomíná užitím nepříjemných atmosférických ploch, u kterých nemohu jednoznačně určit jejich instrumentální původ. Tipuju ale, že se jedná o hustě zefektované kytarové linky, možná sem tam doplněné o synťáky. Zvuk a feeling těchto atmo-ploch bych přirovnal k hučení větru ve starém věžáku, jindy zase k nepřirozeně táhlému lomozu železnice v dáli. A když si rovnou povolím trochu fantasmagorie, tak napíšu, že takhle zní spektrální nářek duší prosakující stěnami života (bo soul-mare neasi). Tento aspekt hudbě Mahr přidává i na jisté svébytnosti.

Hlavní rozdíl ovšem leží v pomalém tempu kompozice a způsobu, jakým se rozvíjí. Pro nejlepší představu bych prostě uvedl, že „Soulmare I“ mi zní, jako by se Ævangelist v období prvních alb pokusili napodobit depresivnější tvář Urfaust. Každopádně jednoduché kytarové riffy v pozadí se s atmo-plochami výtečně doplňují, a když začne vokalista šponovat všelijaké hrdelní pazvuky, ječení a popěvky do podivných „melodií“, také to dává nádherně zvrácený smysl. „Soulmare I“ má mocných pasáží hned několik, ale teprve způsob, jakým tahle umrlčí tryzna vygraduje, je PEKLO. Skladba možná místy přešlapuje na místě, ale nenechte se odradit, těch dvacet minut uteče jak nic. Za mě fakt výtečná záležitost, která si cestu do výročního eintopfu nejspíš probije.

„Soulmare II“ naopak přímo navazuje na vyznění „Antelux“, neboť tu lze hovořit o směsi black/deathového násilí a pomalé hnusomalebnosti, které je jednička zasvěcena výhradně. Kompozice také stojí na klasickém propojování riffů, než na pozvolném budování atmosféry s minimálními prostředky. „Soulmare II“ je prostě více metal, čemuž hodně přispívá i nepříčetný řev, kdy žáden pokus o harmonické doplnění hudby není patrný. Stále si kvůli intenzitě vokálu mimochodem nejsem jistý, zda tady nehostuje hlas Hwwauoch / Pharmakeia.

I když mě „Soulmare II“ baví víc než cokoliv z „Antelux“, tak v porovnání s „I“ trochu strádá, neboť skutečně účinná (byť ne tak fatální) mi přijde jen ve vybraných pasážích druhé půle. Zastřenější produkce v příležitostném chaosu také nedělá dobrotu. Ovšem vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby běžný posluchač tuto skladbu preferoval; důvody (respektive zlé pasáže) jsou dostatečně pádné. Chtěli byste konkrétní přirovnání? Asi plácnu pičovinu, vzhledem k tomu jak tu Mahr využívají výše popisované atmo-plochy, ale představte si, jak by mohlo znít, kdyby raní Darkspace zkusili vytvořit něco ve stylu „Perdition Insannabilis“ od Arkhon Infaustus.

Nechci okolo Права Коллектив budit zdání „hype-u“, ani si nemyslím, že by dotyční předváděli něco echt špičkového, natožpak převratného. Každopádně jsem přesvědčen, že i Mahr za důkladný poslech skutečně stojí. Ostatně jak cca pravil [H]itler v recenzi Hwwauoch: Dotyční hudebníci sice možná v základě „pouze“ kombinují různé přístupy, ale dělají to v dostatečně vysoké kvalitě a výsledek je poskládaný tak chytře, až to docela svojsky zní.


Werian – Animist

Werian - Animist

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Hex
02. Blade of Heresy
03. March Through Ruins

Hrací doba: 45:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Vždycky se mi líbí, když název kapely a alba znamená něco zajímavého a když se za těmi slovy ukrývá nějaký hlubší význam, ne aby šlo jenom o metalově znějící změť písmen. Němečtí Werian tohle na svém debutovém dlouhohrajícím albu „Animist“ nepochybně splňují.

Slovo „werian“ vystihuje přeměnu člověka na vlkodlaka, ale nikoliv v tom standardním smyslu, jak si můžete představit dle beletrické literatury a filmů, nýbrž pomocí šamanských rituálů, oblékání vlčích kůží a, samozřejmě, užívání přírodních drog. Animismus je pak víra, že všechny věci, místa i bytosti mají duši, a přestože o definici tohoto pojmu se postaral anglický antropolog Sir Edward Burnett Tylor až v devatenáctém století, považuje se animismus za jeden z nejstarších náboženských konceptů.

Někde tady by už Werian mohli mít posluchačovu pozornost. Z letmého objasnění pojmů lze vidět, že Němci nechtějí hrát tupou muziku a nejsou líní u celého procesu okolo chodu kapely trochu přemýšlet. A to je prakticky vždycky slibné východisko. Tak se pojďme podívat, jestli „Animist“ skutečně stojí za to.

Tři skladby při 45minutové hrací době slibují výpravnější poslech, což mně osobně docela vyhovuje, protože delší kompozice mám obecně vzato radši než tříminutové štěky. Má to ale háček. Čím delší ta která píseň je, tím větší musí mít interpret schopnosti, aby bohatší stopáž dokázal naplnit smysluplně a aby posluchač po většinu hrací doby jen nezíval nudou. Werian se tohoto úkolu zhostili podle všeho svědomitě a tuhle poučku si uvědomují, přesto jej dokázali dotáhnout do konce jen tak napůl.

„Animist“ určitě není nuda v tom smyslu, že by mě to snad sralo poslouchat. Ona třičtvrtěhodinka ve společnosti Werian se dá přetrpět bez nějakých větších obtíží. Což je dejme tomu první krok. Nemůžu ovšem zbavit dojmu, že jsou všechny tři písně zbytečně natahované a neobsahují zas tolik nápadů, aby z nich měl člověk požitek po celou dobu jejich trvání. V průměru čtvrthodina na song přece jenom není málo a Werian takový čas nedokázali naplnit bez berličky v podobě planých a obyčejných pasáží. I ty se v jejich podání sice stále dají v pohodě poslouchat, aniž by to člověka uráželo, ale bohužel se mi zdá, že jich je na „Animist“ víc než těch skutečně nosných a dobrých nápadů.

Díky tomu nijak zvlášť neúčinkuje atmosféra a chřadne posluchačova pozornost. Kvalita je přespříliš naředěna na to, aby mohli Werian nějak vybočit z davu a zasloužili si větší pozornost. Z provedení „Animist“ mám tak trochu pocit, že Němci se snaží cílit spíš na náročnější publikum, v čemž zároveň tkví i jejich problém, poněvadž náročnější publikum mívá vysoké nároky a nedostatky odpouští dost neochotně.

Netvrdím, že to celé stojí za vyližpiču. Dovolím si tvrdit, že Werian mají nějaký talent a mají i něco nahráno, což na výsledku cítit je. Není to žádná politováníhodná sračka, ale solidně udělané album, a přinejmenším třetí skladba „March Through Ruins“ má i zajímavé chvíle. Řekl bych ale, že ambice „Animist“ byly vyšší než být jenom „proč ne“ albem na pár poslechů. Myšlenka i směr jsou v zásadě dobré, ale k postupu do vyšší ligy ještě poměrně dost schází.


Voz De Nenhum – Sublimation

Voz De Nenhum - Sublimation

Země: international
Žánr: experimental black / doom metal
Datum vydání: 8.4.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Ia’Iaxa
02. Hornbearer
03. Nails
04. Chains
05. They
06. Voidsworn

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Voz De Nenhum lze z portugalštiny volně přeložit jako „hlas nikoho“ a sešli se zde hudebníci z kapel jako Necrosadist, Dictator, Tome of the Unreplenished, Frozen Winds anebo Lvcifyre. Z jednotlivých persón nejvíc upoutá přítomnost bicmistra Menthora, ale takový Alex Dictator rovněž zanechal na metalovém undergroundu zřetelnou stopu. Vnitřní fungování kapely mi je samozřejmě utajeno, ale tipuji, že právě tito hudebníci jsou zde hlavními tvůrci. Mimo jiné zde působí i klávesista/klávesistka a Dictator se o vokály dělí s dalšími dvěma chlapy.

U vydavatelství Aesthetic Death, kteří se ve svých počátcích vyprofilovali s mistrovskými díly Esoteric, lze najít i jiné nenápadné perly obskurního, surrealistického (doom) metalu; namátkou bych zmínil třeba Wreck of the Hesperus nebo Murkrat. Když jsem za tónů prvních ukázek četl nástin duchovního zaměření Voz De Nenhum, říkal jsem si, zda se v jejich režii neschyluje k vydání dalšího silného, neřkuli zásadního díla. Nu, nestalo se, protože velikost tu lze cítit vždy jen v náznacích a toužebné vyvrcholení nepřijde nikdy.

Obvykle mám rád, když jednotlivé skladby nabízejí každá něco jiného, což zde platí do důsledku; obsesivní škatulkář by se mohl vyřádit do aleluja. Ráz alba ovšem sjednocuje atmosféra: gnosticky melancholická, s mírnou pompou, hodně se mi tu nabízí filosofický pojem „angst“. Kompozice oplývají i slušným psychedelickým nádechem, který ale doopravdy funguje v tradičnějších (tedy metalových) skladbách. Zvukové koláže mučených kytarových strun a synťákové plochy mi tu přijdou na jedno brdo, nahrané emoce v čistých zpěvech taky zrovna nežeru. Těmto aspektům je dán největší prostor ve středu alba. Ale klady přeci jen převažují nad zápory a skladby jedna, dvě a šest doporučuji bez námitek, i ten střed má své poutavé pasáže.

Celkově na mě album působí, jako by Dictator vysypal pomyslné šuple, vybral několik oblíbených nápadů z různých časových období a hudebních sfér, rozpracoval je dle svého nejlepšího úsudku a vtiskl jim jednotící koncept. Uspěl podle mě jen napůl. „Sublimation“ se vícekrát natahuje po nadčasové fúzi duchovního zážitku a kvalitní, progresivní hudby, a proto má nahrávka svůj význam, ale stále platí výše uvedené. Zenitu dosaženo není a tohle uvědomění nahrávce škodí snad víc než pomyslné nedostatky.

„Sublimation“ se vyplatí zkusit z vícero důvodů, třeba pokud vás zajímá, jak se Menthor a Dictator pokouší tvořit něco svébytného, mimo jejich běžný extrémně-metalový kontext. Silnou melodii či riff se vyplatí slyšet vždy, je-li jim dána důstojná forma, což zde rozhodně platí, a deska jich pár nabízí. Všeho všudy představují Voz De Nenhum zajímavý experiment, ale případné nadšení z něj vyprchá, a to spíše dříve než později. Každopádně doufám, že se nejedná pouze o jednorázový projekt.


Hellvetron – Trident of Tartarean Gateways

Hellvetron - Trident of Tartarean Gateways

Země: USA
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Opening – Queen of the Void
02. Initiation – Lustful Witchcraft
03. Blessing – Anointed Under a Burning Throne
04. Evocation – King of Thaumiel
05. Prayer – Draconian Witchblood
06. Offering – Solar Dark God
07. Conjuration – Blood of Ancients
08. Rite – Tartarean Gateways
09. Transformation – Altar of Scorpions

Hrací doba: 59:50

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pánové Alal’Xhaasztur a Xul’szaghulhazaNyogthaeblisz si dávají se vším hudebním pěkně načas. Kdoví kolik let už to bude od oznámení slibované prvotiny „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“, kterou mělo vydavatelství Hells Headbangers před rokem a pár měsíci údajně připravenou k vydání, ale kde nic tu nic. Ostatně podobnými, byť ne tak drastickými průtahy byly postiženy snad všechny nahrávky, pod které se toto tvůrčí duo nějakým způsobem podepsalo. I nové album paralelní kapely Hellvetron zvané „Trident of Tartarean Gateways“ bylo promováno několik let zpátky. Původně před šesti lety jako vinylová EP trilogie, z níž se posléze vyklubala dlouhá deska, kterou jsme v novinkách poprvé zmiňovali na konci roku 2017. K předmětnému žbleptu byla přiložena i krátká ukázka, která je zvukově i hudebně totožná s finálním produktem, takže mi uniká, proč zas taková prodleva… Ale dost už polemiky. K věci!

S demo nahrávkami Hellvetron, a tedy ani s kompilací „Dominus inferi“, neztrácejte čas; Ten materiál je bídný. Debut „Death Scroll of Seven Hells and Its Infernal Majesties“ už poslouchatelný je, i když nabízí pouze nevýraznou emulaci podladěného, sirnatého primitivismu, jak jej razili Demoncy na „Joined in Darkness“, norští Black Majesty na demu „Baphe metis“ či raní Necros Christos. Hudba Hellvetron mohla svým rázem teoreticky zaujmout i fanoušky obskurního funeral doomu à la Thergothon, ale těm pochopitelně nesahali ani po paty. Hellvetron totiž citelně chyběly výrazné nápady, skladby vůbec negradovaly a vlastně to byla nahrávka určená jen fanatikům, co nemají pomalého, morbidního metalu nikdy dost.

„Trident of Tartarean Gateways“ na svého předchůdce navazuje ve všech ohledech, a tak je opět určeno jen konkrétní sortě posluchačů. Novince nemohu upřít velké ambice a tentokrát ani kvalitu. Ještě před pár měsíci by mě určitě nenapadlo, že jsou Hellvetron schopni vytvořit takřka hodinovou desku, kterou je možné hodnotně prožít v celé své délce. Přítomné hymny lze od sebe bezpečně odlišit, všude jsou rozestřeny sugestivní nápady a hlavně: nechat desku za tmy a vysoké hlasitosti působit je docela zážitek. Exaltované řeči kapel o magických aspektech svých výtvorů je vždy nutné brát s rezervou, ale Hellvetron bych ty záměrné průzkumy klifotických tunelů a sfér věřil. Atmosféra „Trident of Tartarean Gateways“ je totiž hnusná, nelidsky pekelná, až nepříjemná. Té pomáhá vyniknout sklepní produkce a výtečný tón kytarových nástrojů, který Hellvetron takřka dokonale prolínají s podmanivými klávesami. Díky tomu přivřu oko nad několika spornými tvůrčími volbami. Minimálně těch utopených bicích je trochu škoda.

Hodnotu „Trident of Tartarean Gateways“ by šlo vyjádřit přirovnáním k béčkovému hororu, jenž pekelné hájemství vyobrazuje především jako groteskní místo strachu. Filmu, kde brakovost občas bije do očí víc, než je milo, a prvků, co by měly být lepší, se prostě najde dost. Ale navzdory tomu celek nebo alespoň pár legendárních scén působí sugestivněji a mocněji, než řemeslně-prvotřídní produkt hlavního proudu. Můj filmový přehled je docela bídný, takže nemohu jednoznačně sypat jména z rukávu s autoritou, jakou bych si přál, ale pokynutí k druhému „Hellraiserovi“ nebo závěru Fulciho „The Beyond“ mi přijde trefné.

Hellvetron

Dovedu si představit, jak novinku Hellvetron objektivně strhat, ale jsem přesvědčen, že si své příznivce určitě najde, někomu možná uhrane až nezdravým způsobem. Já mám třeba namále, ale ten zlom ne a ne přijít. Zdůrazňuji ovšem, že to není hudba pro každou metlu. Pokud jste došli až sem a váháte, zda desce věnovat svůj čas, z vypuštěných singlů bych doporučil ten druhý: „Prayer – Draconian Witchblood“. Titulní „Rite – Tartarean Gateways“ rozkrývá zlověstnost Hellvetron až ve své druhé půli, a to ještě dosti zvolna. Vrcholné pasáže desky bych ovšem hledal jinde.