Archiv štítku: black / doom metal

Voz De Nenhum – Sublimation

Voz De Nenhum - Sublimation

Země: international
Žánr: experimental black / doom metal
Datum vydání: 8.4.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Ia’Iaxa
02. Hornbearer
03. Nails
04. Chains
05. They
06. Voidsworn

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Voz De Nenhum lze z portugalštiny volně přeložit jako „hlas nikoho“ a sešli se zde hudebníci z kapel jako Necrosadist, Dictator, Tome of the Unreplenished, Frozen Winds anebo Lvcifyre. Z jednotlivých persón nejvíc upoutá přítomnost bicmistra Menthora, ale takový Alex Dictator rovněž zanechal na metalovém undergroundu zřetelnou stopu. Vnitřní fungování kapely mi je samozřejmě utajeno, ale tipuji, že právě tito hudebníci jsou zde hlavními tvůrci. Mimo jiné zde působí i klávesista/klávesistka a Dictator se o vokály dělí s dalšími dvěma chlapy.

U vydavatelství Aesthetic Death, kteří se ve svých počátcích vyprofilovali s mistrovskými díly Esoteric, lze najít i jiné nenápadné perly obskurního, surrealistického (doom) metalu; namátkou bych zmínil třeba Wreck of the Hesperus nebo Murkrat. Když jsem za tónů prvních ukázek četl nástin duchovního zaměření Voz De Nenhum, říkal jsem si, zda se v jejich režii neschyluje k vydání dalšího silného, neřkuli zásadního díla. Nu, nestalo se, protože velikost tu lze cítit vždy jen v náznacích a toužebné vyvrcholení nepřijde nikdy.

Obvykle mám rád, když jednotlivé skladby nabízejí každá něco jiného, což zde platí do důsledku; obsesivní škatulkář by se mohl vyřádit do aleluja. Ráz alba ovšem sjednocuje atmosféra: gnosticky melancholická, s mírnou pompou, hodně se mi tu nabízí filosofický pojem „angst“. Kompozice oplývají i slušným psychedelickým nádechem, který ale doopravdy funguje v tradičnějších (tedy metalových) skladbách. Zvukové koláže mučených kytarových strun a synťákové plochy mi tu přijdou na jedno brdo, nahrané emoce v čistých zpěvech taky zrovna nežeru. Těmto aspektům je dán největší prostor ve středu alba. Ale klady přeci jen převažují nad zápory a skladby jedna, dvě a šest doporučuji bez námitek, i ten střed má své poutavé pasáže.

Celkově na mě album působí, jako by Dictator vysypal pomyslné šuple, vybral několik oblíbených nápadů z různých časových období a hudebních sfér, rozpracoval je dle svého nejlepšího úsudku a vtiskl jim jednotící koncept. Uspěl podle mě jen napůl. „Sublimation“ se vícekrát natahuje po nadčasové fúzi duchovního zážitku a kvalitní, progresivní hudby, a proto má nahrávka svůj význam, ale stále platí výše uvedené. Zenitu dosaženo není a tohle uvědomění nahrávce škodí snad víc než pomyslné nedostatky.

„Sublimation“ se vyplatí zkusit z vícero důvodů, třeba pokud vás zajímá, jak se Menthor a Dictator pokouší tvořit něco svébytného, mimo jejich běžný extrémně-metalový kontext. Silnou melodii či riff se vyplatí slyšet vždy, je-li jim dána důstojná forma, což zde rozhodně platí, a deska jich pár nabízí. Všeho všudy představují Voz De Nenhum zajímavý experiment, ale případné nadšení z něj vyprchá, a to spíše dříve než později. Každopádně doufám, že se nejedná pouze o jednorázový projekt.


Hellvetron – Trident of Tartarean Gateways

Hellvetron - Trident of Tartarean Gateways

Země: USA
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Opening – Queen of the Void
02. Initiation – Lustful Witchcraft
03. Blessing – Anointed Under a Burning Throne
04. Evocation – King of Thaumiel
05. Prayer – Draconian Witchblood
06. Offering – Solar Dark God
07. Conjuration – Blood of Ancients
08. Rite – Tartarean Gateways
09. Transformation – Altar of Scorpions

Hrací doba: 59:50

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pánové Alal’Xhaasztur a Xul’szaghulhazaNyogthaeblisz si dávají se vším hudebním pěkně načas. Kdoví kolik let už to bude od oznámení slibované prvotiny „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“, kterou mělo vydavatelství Hells Headbangers před rokem a pár měsíci údajně připravenou k vydání, ale kde nic tu nic. Ostatně podobnými, byť ne tak drastickými průtahy byly postiženy snad všechny nahrávky, pod které se toto tvůrčí duo nějakým způsobem podepsalo. I nové album paralelní kapely Hellvetron zvané „Trident of Tartarean Gateways“ bylo promováno několik let zpátky. Původně před šesti lety jako vinylová EP trilogie, z níž se posléze vyklubala dlouhá deska, kterou jsme v novinkách poprvé zmiňovali na konci roku 2017. K předmětnému žbleptu byla přiložena i krátká ukázka, která je zvukově i hudebně totožná s finálním produktem, takže mi uniká, proč zas taková prodleva… Ale dost už polemiky. K věci!

S demo nahrávkami Hellvetron, a tedy ani s kompilací „Dominus inferi“, neztrácejte čas; Ten materiál je bídný. Debut „Death Scroll of Seven Hells and Its Infernal Majesties“ už poslouchatelný je, i když nabízí pouze nevýraznou emulaci podladěného, sirnatého primitivismu, jak jej razili Demoncy na „Joined in Darkness“, norští Black Majesty na demu „Baphe metis“ či raní Necros Christos. Hudba Hellvetron mohla svým rázem teoreticky zaujmout i fanoušky obskurního funeral doomu à la Thergothon, ale těm pochopitelně nesahali ani po paty. Hellvetron totiž citelně chyběly výrazné nápady, skladby vůbec negradovaly a vlastně to byla nahrávka určená jen fanatikům, co nemají pomalého, morbidního metalu nikdy dost.

„Trident of Tartarean Gateways“ na svého předchůdce navazuje ve všech ohledech, a tak je opět určeno jen konkrétní sortě posluchačů. Novince nemohu upřít velké ambice a tentokrát ani kvalitu. Ještě před pár měsíci by mě určitě nenapadlo, že jsou Hellvetron schopni vytvořit takřka hodinovou desku, kterou je možné hodnotně prožít v celé své délce. Přítomné hymny lze od sebe bezpečně odlišit, všude jsou rozestřeny sugestivní nápady a hlavně: nechat desku za tmy a vysoké hlasitosti působit je docela zážitek. Exaltované řeči kapel o magických aspektech svých výtvorů je vždy nutné brát s rezervou, ale Hellvetron bych ty záměrné průzkumy klifotických tunelů a sfér věřil. Atmosféra „Trident of Tartarean Gateways“ je totiž hnusná, nelidsky pekelná, až nepříjemná. Té pomáhá vyniknout sklepní produkce a výtečný tón kytarových nástrojů, který Hellvetron takřka dokonale prolínají s podmanivými klávesami. Díky tomu přivřu oko nad několika spornými tvůrčími volbami. Minimálně těch utopených bicích je trochu škoda.

Hodnotu „Trident of Tartarean Gateways“ by šlo vyjádřit přirovnáním k béčkovému hororu, jenž pekelné hájemství vyobrazuje především jako groteskní místo strachu. Filmu, kde brakovost občas bije do očí víc, než je milo, a prvků, co by měly být lepší, se prostě najde dost. Ale navzdory tomu celek nebo alespoň pár legendárních scén působí sugestivněji a mocněji, než řemeslně-prvotřídní produkt hlavního proudu. Můj filmový přehled je docela bídný, takže nemohu jednoznačně sypat jména z rukávu s autoritou, jakou bych si přál, ale pokynutí k druhému „Hellraiserovi“ nebo závěru Fulciho „The Beyond“ mi přijde trefné.

Hellvetron

Dovedu si představit, jak novinku Hellvetron objektivně strhat, ale jsem přesvědčen, že si své příznivce určitě najde, někomu možná uhrane až nezdravým způsobem. Já mám třeba namále, ale ten zlom ne a ne přijít. Zdůrazňuji ovšem, že to není hudba pro každou metlu. Pokud jste došli až sem a váháte, zda desce věnovat svůj čas, z vypuštěných singlů bych doporučil ten druhý: „Prayer – Draconian Witchblood“. Titulní „Rite – Tartarean Gateways“ rozkrývá zlověstnost Hellvetron až ve své druhé půli, a to ještě dosti zvolna. Vrcholné pasáže desky bych ovšem hledal jinde.


Kalmen – Funeral Seas

Kalmen - Funeral Seas

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Spectral
02. Thieving Sky
03. Portal
04. Uninfinite Black
05. Swansong
06. Arcane Heresies
07. Searenade

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Psychedelickou muziku mám osobně dost rád. Kdybych si musel, jestli je mi milejší psychedelický rock nebo psychedelický black metal, ani bych nemusel váhat moc dlouho, abych upřednostnil rockovou variantu, což možná leckoho překvapí, ale když na to přijde, ani psychedelickou formou black metalu vůbec nepohrdnu a vlastně mě mrzí, že tato není běžnější.

Pokud tedy na nějakou takto onálepkovanou formaci narazím, moc rád ji zkusím. Jako třeba německé Kalmen. Ti jsou jako psychedelic black metal označování běžně, ačkoliv oni sami na svém profilu svůj styl nazývají spiritual black. Tak jako tak, oba pojmy vzbuzují očekávání nějakého silně atmosférického požitku, který nebude klouzat jen po povrchu a vydá se pořádně do hloubky, kde se nechají nalézt ty nejvytříbenější posluchačské požitky.

Jak už to tak ale bývá, vysoká očekávání bývají předchůdcem zklamání. Někdy i velkého zklamání, což sice není úplně případ Kalmen respektive jejich druhého alba „Funeral Seas“, ale i přesto mám pocit, že jsem ve finále dostal mnohem méně, než v kolik jsem doufal.

Pokusím se nejprve popsat, co jsem od „Funeral Seas“ požadoval, abychom si rozuměli. Těšil jsem se na hypnotický black metal, který se bude vyznačovat vysokou náladotvorností a schopností poslat mysl mimo reálný svět. Myslel jsem si, že dostanu hypnotické rytmické smyčky, tolik typické pro psychedelické žánry, které se budou znásilňovat blackmetalové riffování a řev. Chtěl jsem každopádně silné album a silný zážitek. Není to nakonec to, v co doufáme prakticky u každé desky, již vkládáme do přehrávače? Pouze prostředky jsou jiné.

„Funeral Seas“ rozhodně není blbost. Jde o album, na němž je znát, že jej nahrála kapela s nezanedbatelnými tvůrčími schopnostmi i určitou vizí. Nicméně skutečná síla, o níž jsem hovořil v předešlém odstavci, probleskuje pouze občasně v dílčích pasážích. Pár chvilek tuhle nebo támhle se najde, z čehož lze usuzovat, že by na to Kalmen i měli. Namátkou můžu zmínit jeden určité motivy třeba v „Uninfinite Black“ nebo „Searenade“.

Zásadně proti jsou ale dlouhé minuty, kdy se neděje nic zvláštního a deska plyne okolo, aniž by dokázala urvat pozornost. Kalmen dost často sklouzávají ke vcelku standardnímu modernímu „zahloubanému“ (možná i „okultnímu“) black metalu, navíc oproštěnému o jakoukoliv agresi, protože Kalmen se věnují primárně střednímu až pomalejšímu tempu. To samo o sobě problém samozřejmě není, ale přivádí mě to k další myšlence.

Kalmen

Dost tvrdě by šlo rozporovat označování Kalmen jako psychedelický black metal nebo psychedelický black / doom metal, chcete-li. Je to totiž klamavá reklama. Toho, co si já osobně představuji pod nálepkou psychedelie, se na „Funeral Seas“ nachází tolik, co by se za nehet vešlo. Spíš si představte něco na styl Secrets of the Moon v éře „Seven Bells“.

Abych řekl pravdu, vlastně mě dost mrzí, že mě „Funeral Seas“ nebaví víc. Když to totiž poslouchám, tak nemůžu přeslechnout, že nahrávka svou nespornou kvalitu má a že se v jádru jedná o dobře odvedenou práci. Na druhou stranu ale kolem mě ta muzika proplouvá až příliš bezproblémově a bez zaujetí na to, abych mohl skutečně chválit. Možná byla očekávání příliš vysoko, ale uspokojen se bohužel necítím.


Omgeving – Wijde wijdte

Omgeving - Wijde wijdte

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric post-black / doom metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Ouverture 2015
02. Zwaartekracht bestaat hier niet
03. Daar waar de tijd smelt
04. De zon ontmoet de aarde
05. Wijde wijdte
06. Eenzaamheid in extase
07. Stille vernietiging
08. De weg naar het donker is nauwelijks verlicht

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Věci ze stáje kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records jsem jeden čas poslouchal docela rád. Postupně ale chuť opadla a poslední dobou nově vydávané nahrávky téhle jinak poměrně sympatické firmy poslouchám jen výjimečně. Rozhodl jsem se to alespoň trochu napravit prostřednictvím debutu „Wijde wijdte“ nizozemského projektu Omgeving. Žánrová škatule post-black / doom metal sice vypadá docela odpudivě, nicméně ukázky z alba mi připadaly docela fajn, takže jsem to nakonec zkusil.

Za Omgeving stojí nizozemský muzikant Franck Johanson, jenž má za sebou působení v hromadě lokálních kapel. Asi nejznámějším jménem hádám bude thrashovka Distillator, která má na kontě dvě alba, ale nedokážu říct, jestli jsem ten název už skutečně někde slyšel, anebo je mi povědomý jenom proto, že je takový obyčejný a zaměnitelný, protože podobně se jmenuje snad každá druhá thrashmetalová banda. Jinak jsou to samé neznámé formace, jejichž jmenováním není nutno se zdržovat. Zájemci si jistě dokážou nalistovat Metal Archives a podívat se sami.

Hudební směřování Omgeving jsem už výše naznačil. Naštěstí ale mohu dodat, že ačkoliv se tu nacházejí i prvky typické pro moderní post-black metal, nejedná se o žádnou blackgaze mrdku, při jejímž poslechu musíte přemýšlet o vkusu, duševním zdraví a sexuální orientaci autorů. „Wijde wijdte“ taková nevkusná žumpa bohudík není.

Popravdě řečeno, na první poslech mě „Wijde wijdte“ až překvapilo. Veškeré melodie mi totiž zněly dost příjemně a podobně bych mohl hovořit i o atmosféře, která sice nebyla kdovíjak strhující, ale určité charisma deska vyzařovala hned od začátku. Rýsovala se tedy spokojenost…

Takhle jednoduché to nicméně nakonec není. Prvotní dojem je jedna věc, ale kvality jakéhokoliv alba lze posuzovat až s větší rozvahou, která nepřichází dřív než po větším počtu poslechů. A v disciplíně trvanlivost už „Wijde wijdte“ nedokázalo přesvědčit tak sebevědomě, jak se zpočátku zdálo.

Jinými slovy, s postupem času „Wijde wijdte“ v nemálo pasážích citelně slábne. Mnohé motivy se totiž dost rychle obehrály a zevšedněly. Nejvíce s tímhle neduhem bojuje první část nahrávky, jmenovitě „Ouverture 2015“ nebo „Zwaartekracht bestaat hier niet“, částečně i „Daar waar de tijd smelt“, ačkoliv v té už jsou i chvíle, na něž lze uplatnit přísnější měřítka.

Paradoxně nejsilnější je album v momentech, které pocitově nejsou tak striktně metalové a pouštějí do hry i „ambientní“ nádech, přestože ne vždycky se tak děje i co do formy. Tím mám na mysli třeba „De zon ontmoet de aarde“ nebo jisté pasáže „Eenzaamheid in extase“. Vrcholem pak jsou pro mě ryze ambientně laděné věci jako titulní „Wijde wijdte“ a „De weg naar het donker is nauwelijks verlicht“, v nichž se daří tvořit výbornou atmosféru.

Omgeving

Za zmínku určitě stojí ještě jedna věc – „Wijde wijdte“ je čistě instrumentální nahrávkou. S tímhle pojetím se Omgeving popasoval se ctí, protože vokál mi zde nijak nechyběl. Nějakou dobu jsem si vlastně ani pořádně neuvědomoval, že se zde vůbec nezpívá, což ovšem můžeme chápat jako znamení, že zpěv skutečně nechybí. Také je mi sympatické, že vokál není suplován přemírou sólové kytary, jak se mnohdy stává.

Jak si tedy „Wijde wijdte“ stojí celkově? Určitě je to fajn, poslouchá se to příjemně a dovolím si tvrdit, že lehký nadprůměr se tu určitě hraje. O zázrak se určitě nejedná, ale máte-li náladu na jemnější atmosférický metal, pak debut Omgeving může důstojně posloužit.


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Gallhammer – The End

Gallhammer - The End
Země: Japonsko
Žánr: black / doom metal / crust
Datum vydání: 31.5.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The End
02. Rubbish CG202
03. Aberration
04. Sober
05. Entropy G35
06. Wander
07. 108=7/T-NA

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Gallhammer je určitě velice zajímavé uskupení. Už jen země jejich původu, Japonsko, je pro našince dozajista velice exotickým místem. A co když ještě dodám, že kapelu netvoří Japonci, nýbrž jenom a pouze Japonky (dříve tři, v současné době dvě)? A že produkují vpravdě kanální metal (k tomu se ještě dostaneme podrobněji)? Že vám to nestačí? Pak vězte, že hlavní postava Gallhammer, zpěvačka a baskytaristka Vivan Slaughter, je manželkou samotného věhlasného šílence Maniaca, bývalého zpěváka slovutných Mayhem a současného lídra Skitliv.

A jaká tedy novinka “The End” je? Řekněme, že po stylové stránce se od minula nic nezměnilo. Proč taky? Tohle není kapela, která by vsázela na zběsilý vývoj. Možná i proto je popis toho, co Gallhammer produkují, velice jednoduchou záležitostí. V případě těchto Japonek máme co dočinění s extrémně špinavou, doslova a do písmene primitivní kombinací dřevního black metalu, nechutného doom metalu a bordelářského crustu. Žádné sraní, žádné kompromisy, jen absolutně primitivní peklo, které se buď pohybuje v ultra šnečím záhrobním tempu nebo ultra rychlé klepanici. Gallhammer to posluchačům vůbec neusnadňují, natožpak aby jim předkládali nějaké melodie, neřkuli chytlavé momenty. Ber, nebo nech být. Buď jsi schopen vstřebat tuhle hudební stoku, nebo táhni. Asi tak takhle to zní.

Tak teď už všichni alespoň přibližně víme, co Gallhammer hrají. Tím máme za sebou tu lehčí část recenze. Horší už bude rozhodnout, jestli to je nebo není dobrá muzika. Nejspíš už jste sami pochopili, že zde jakákoliv objektivní měřítka selhávají a člověk se musí řídit pouze svým vlastním vkusem. Už jsem na desky Gallhammer viděl recenze jak s nulovým hodnocením, tak i s tím nejvyšším, takže asi tak. Mám-li mluvit sám za sebe, pak ano, mně se to líbí, jelikož podobné chlívárny jsem měl vždy zcela upřímně rád, ale jestli se to bude líbit i vám, to vám opravdu nepovím. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zkusit to na vlastní kůži a vlastní uši. Víte co? Pojďme se nejprve podívat na zoubek několika jednotlivým skladbám, pak možná uvidíte…

Deska sice nemá vyloženě hnusný skřípějící sound, přesto se produkce nedá nazvat jinak než špinavou. Když to pustíte hodně nahlas, úplně slyšíte, jak to tam všechno chrastí. Zvuk jak z hluboké minulosti, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi a já jsem jeden z nich. Bicí jsou primitivní, znějí naprosto plechově. Baskytara je vyhulená na maximum a doslova drásá uši. Vokál je v podstatě jenom řvaní bez špetky melodie nebo frázování. Mohlo by se zdát, že je všechno špatně, ale není, dohromady to má své nezaměnitelné špinavé kouzlo. Důkazem budiž hned úvodní vál “The End” – sedm minut naprostého zmaru, rychlost téměř nulová, změny v průběhu skoro žádné, naprosto pomalé a dřevní. Přesto prostě skvělé.

Druhá “Rubbish CG202” techniku určitě nezlepší, zato však nahodí zběsilé tempo. Na začátku předchozího odstavce jsem zmínil plechové bicí a přesně v tomhle songu to sedí na 100%. Ani nemusíte moc snažit, aby vám “Rubbish CG202” připomnělo např. takové Darkthrone (ne nadarmo se právě na jejich přímluvu dostali Gallhammer pod křídla britských Peaceville Records). Další tři vály pokračují v rychlejší klepačce s výjimkou “Sober”, jež se předvádí spíše ve středním tempu. Až poslední dvě položky tracklistu vás hodí zpátky do bahna. “Wander” je možná ten nejpovedenější kus desky. Celých dvanáct minut své délky sice plyne skoro úplně stejně a zdánlivě odnikud nikam, ale stejně to je sakra uhrančivá věc. Působí svým způsobem možná až monumentálně, hrozivě. Z tohoto pohledu mi vzdáleně připomíná produkci kultovních Beherit. Každopádně název “Wander” (“Putování”) její náladu vystihuje dokonale. Závěrečná “108=7/T-NA” se nese v obdobném duchu a právě ona je podle mého názoru společně s “Wander” vrcholem celého “The End” a vpravdě hypnotickým závěrem.

Tak teď už snad alespoň trochu víte, na čem jste a co očekávat, než si “The End” pustíte. Není to hudba pro každého a zcela bez obalu vám řeknu, že na tohle buď prostě musíte “mít buňku”, nebo to vůbec nepochopíte (to spíš, když tak o tom přemýšlím). Primitivní je to po stránce formy, nikoliv obsahu, tím spíš je to ale těžší na poslech. Jestli se do toho opravdu pustíte, to už nechám na vás.