 |
|
Země: Španělsko Tracklist: Hrací doba: 45:02 K recenzi poskytl:
|
Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky.
Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.
V rámci Black Earth se borci snaží tvořit nihilistickou odpornost, za níž by se neměl stydět žádný slušný schizofrenik. Tahle černá díra do sebe nasává prostředky typické pro drone, dark ambient, black metal, noise anebo industrial – jednoduše klasická ohavo-směska. Dle uvedeného výčtu je asi docela zřejmé, že tvorba Black Earth by tím pádem měla zajímat posluchače, kteří se s oblibou a rádi čvachtají v bahnech typu Sutekh Hexen.
Já vám nebudu kecat: všechny podobné zvrhlosti si do přehrávače vždycky naperu s náramnou chutí a ani Black Earth nebyli výjimkou. Vzhledem k tomu, že jejich dřívější počiny „A Cryptic Howl of Morbid Truth“ a „Diagrams of a Hidden Order“ jsem sice zachytil, ale nakonec neochutnal, na poslech aktuálního zářezu „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ jsem se těšil o to víc. Bohužel to ale tentokrát není až tak strhující záležitost, jak u podobných stylů vždycky doufám…
Nemůžu říct, že by Black Earth na „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ dělali z hudebního hlediska něco špatně. Formálně se totiž jedná o onen kýžený tíživý marast, jejž člověk od takového svinstva očekává a vyžaduje. Tempo buď není, anebo je spíš táhle pomalé. A když už se objeví nějaké hlukovější momenty jako třeba ve třetí stopě „Behold the Serpent“, vlastně to ráz desky ani nenaruší a zvuk jako celek stále proudí plynule bez většího vzrušení.
A myslím si, že právě v tomhle tkví problém „Gnarled Ritual of Self Annihilation“. Zamysleme se nad tím, co může posluchač vyžadovat od hlukového spektra hudby. Je evidentní, že to nemohou být melodie nebo chytlavost jako ve stravitelnějších žánrech; stejně tak tu asi málokdo bude hledat nějakou instrumentální ekvilibristiku, kterou si užívají příznivci techničtějších odnoží muziky, přestože i zde mohou být některé výkony, zejména ty vokální, docela úctyhodné. V obecnosti bych řekl, že od „bordelu“ člověk očekává intenzivní prožitek a tlak docílený prostřednictvím akustického terorismu, určitě také nihilismus, misantropii a všeobecný negativismus.
„Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepochybně splňuje nároky na negativismus, protože do nějakého láskyplného poslechu to má daleko. Desce nicméně schází intenzita a schopnost zatlačit do kouta. Zjistil jsem, že tohle mi u takových žánrů vadí docela dost. Možná bude na vině víc zvuková úprava nahrávky než vlastní materiál, ale ve finále je to vlastně docela jedno. Pro album, které hovoří skrze ty nejhnusnější zvukové prostředky, totiž nemůže být horší vizitkou, že jen tak neškodně plyne a nedokáže svého posluchače pocuchat.
Nechci Black Earth ponižovat, protože skutečně špatné mi „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepřijde. V pocitových aspektech nicméně albu cosi zásadního chybí, díky čemuž mi nedává smysl jej poslouchat.