Archiv štítku: Black Magick SS

Black Magick SS – Spectral Ecstasy

Black Magick SS - Spectral Ecstasy

Země: Austrálie
Žánr: occult / psychedelic rock
Datum vydání: 16.4.2018
Label: Infinite Wisdom

Tracklist:
01. Black Hand
02. Spectral Ecstasy
03. My Love
04. Fallen Tale
05. The Oath
06. Hymn of Pride

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
bandcamp

V dnešním povídání se podíváme kapelu, po jejímž zařazení do našich recenzí volalo hned několik z vás. A zcela správně, protože máte jednoznačně pravdu, že tak krásně obskurní záležitost jako Black Magick SS sem nepochybně patří.

Tím spíš, že mnozí jiní by si o kapelu jako Black Magick SS ani neopřeli kolo. Důvodem tentokrát není extrémní hudba, která je naopak poměrně stravitelná a v určité míře až „neškodná“, nýbrž estetická stránka skupiny. Pestrobarevné malované obálky sice při pohledu zdálky mohou působit trochu dětsky (nebo dětinsky?), ale stačí jen trochu zaostřit, abyste na nich našli hromadu svastik. Mluvíme-li tedy o dlouhohrajících počinech „Kaleidoscope Dreams“ a letošním „Spectral Ecstasy“. Na starších neřadových nahrávkách byste našli i totenkopfy nebo orlice. Za své nakonec hovoří i název kapely a její logo s „bleskovým“ SS.

Ponechám čistě na vašem uvážení, jestli stylizaci Black Magick SS vezmete jako zábavnou nadsázku, nebo jestli budete chtít tasmánskou formaci ukřižovat za šíření neonacismu a propagaci ilegálních ideologií. Stejně tak si jistě sami dokážete rozhodnout, zdali vám vše zmíněné překáží v tom, abyste si užili muziku, či nikoliv. Na nic z toho mě hádám nepotřebujete, protože ať bych sem napsal cokoliv, beztak byste si mysleli svoje, obzvlášť když jde o hákenkrajce, kolem nichž se v dnešní připosrané době, kdy se kdejaký blbec urazí z čehokoliv, musí našlapovat fest opatrně. My to ale budeme zvysoka jebat a podíváme se na samotnou hudbu, která je v případě Black Magick SS parádní jak svině.

Tasmánci do světa pouští neodolatelné rockové retro, které sice mocně čerpá z minulých dekád, ale nebojí se do toho propašovat i blackmetalový feeling. Přestože formálně ten výsledek s black metalem nemá společného zhola nic, snad jedině s výjimkou vokálu, jejž bych si dokázal představit i v extrémním metalu. Samozřejmě mluvím o chrápláku, nikoliv o čistých zpěvech, které se na „Spectral Ecstasy“ objevují třeba v titulním songu. Tak či onak, klidně tomu říkejme třeba occult rock nebo psychedelic rock, jak je ctěná libost.

Black Magick SS rockovou tradici prezentují v podobě totálně chytlavých hitovek plných skvělých, v tom nejlepším možném slova smyslu vtíravých melodií. Na jednu stranu je to papírově kýč, ale ty vole, tentokrát je to myšleno v dobrém. Pokud tomu nechcete věřit, tak si pusťte třeba „My Love“, to je jednoduše hymna jak kunda, a kdo tvrdí, že na něj tohle nezabírá, tak prostě odporně kecá.

Black Magick SS

Na druhou stranu, muzika Black Magick SS má v sobě pořád jakousi špínu. Svým způsobem je nakažlivě chytlavá a melodická, a přitom stále syrová. I díky tomu zní výsledek – nebudeme si nic nalhávat, i v kombinaci s tou zdrogovaně-říšskou estetikou – tak zvláštně a osobitě. A to je nutné cenit, ať se vám to líbí nebo ne.

Věřím, že to drtivá většina posluchačů Black Magick SS neuslyší ráda, ale já bych si kapelu dovolil přirovnat třeba ke švédským Ghost, jejichž retro-recept je do určité míry podobný. Black Magick SS jsou nicméně obskurnější, bez zbytečných pozlátek, bez otravného hajpu, a aniž by je poslouchal každý kokot. Což samozřejmě berte jako plus.

K letošním počinu „Spectral Ecstasy“ bych navíc dodal, že je snad ještě lepší než loňské „Kaleidoscope Dreams“. Možná mi trochu chybí nějaké vyfetované psí kusy na klávesách, které se minule děly v poslední „Eclipse“ (nejblíže k tomu má snad titulní track, ale „Eclipse“ v tomhle ohledu nakládala ještě víc), nicméně z hlediska celku zní novinka dospěleji a co do skladatelské stránky sebejistěji.

„Spectral Ecstasy“ je každopádně výborná fošna a Black Magick SS obecně patří ke skupinám, jimž byste měli věnovat svou pozornost. Samozřejmě za předpokladu, že nepatříte mezi připochcané urážlivé sráče, co si myslí, že kontroverze do rockové muziky nepatří. Protože kurva patří a Black Magick SS je rock‘n‘roll jak čuně. Ber, nebo nech být!


Redakční eintopf – speciál 2017: Mythago

Mythago

Mythago:

Top5 2017:
1. Saiva – Markerna bortom
2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland
3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean
4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams
5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

CZ/SVK deska roku:
Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
Gofannon – Lo vilatge

Artwork roku:
Void Cruiser – Wayfarer

Objev roku:
Saiva

Shit roku:
Mongol – Warrior Spirit

Koncert roku:
David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Videoklip roku:

Film roku:
Wind River

Potěšení roku:
kvantum nových objevů

Zklamání roku:
absence nejočekávanějších desek

Top5 2017:

1. Saiva – Markerna bortom

Kdo někdy slyšel o Lönndom případně LIK, tomu by ani jméno Saiva nemuselo být tolik cizí. Ano, jedná se o sólový projekt Andrease Pettersona, který se na prvních dvou zmíněných v minulosti podílel. A po poslechu „Markerna bortom“ musí být každému jasné, kdo byl tažnou silou Lönndom, minimálně na „Viddernas tolv kapitel“. Dalo by se skoro říct, že debutová deska Saiva je převedením „Viddernas tolv kapitel“ do metalové podoby. Ale hlavně – i přes poklidnější tempo, značně čistý a téměř jemný zvuk kytar s minimem zkreslení a výrazně převažující čisté vokály (dokonalé dvojhlasy!) zde byl Petterson ani ne tak za pomocí hudby, nýbrž atmosféry z ní plynoucí schopen stvořit uzavřený svět nasáklý přesně tou ponurostí a melancholií, kvůli níž black metal vyhledávám nejvíce. Ostatně to je důvod proč se v tomhle shrnutí Saiva nenachází jednou, ale hned dvakrát.

2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland

King Gizzard and the Lizard Wizard to dokázali – splnili, co slíbili, a my jsme se během roku mohli celkem pětkrát těšit z nové desky, která byla každá zcela odlišná a každá až překvapivě kvalitní (tedy s výjimkou „Sketches of Brunswick“, jíž jsem dosud nedokázal přijít na chuť). A pokud by to takhle šlo dál, mělo by se do budoucna začít uvažovat o kategorii Top 5 „Gizzárdích“ alb. A proč mne vlastně oslovil předposlední minuloroční zářez více než ostatní? Po předcházejících čtyřech kusech (včetně „Nonagon Infinity“, přestože je o rok starší) se jedná o první album, které nepřichází s žádným do očí bijícím nápadem (smyčka na „Nonagon Infinity“, mikrotonální ladění na „Flying Microtonal Banana“, příběhový koncept s možná až příliš výrazným využitím vypravěčky na „Murder of the Universe“ a jazzová fúze na „Sketches of Brunswick“), nýbrž všechny tyhle ideje kombinuje dohromady do zcela funkčního a nutno říci, že mnohem vyzrálejšího celku. Opakující se motivy v průběhu skladeb – máme; mikrotonální lazení – máme; vypravěčku (využitou tentokráte mnohem střídměji) – máme; klidnou až jazzovou náladu – máme; a navrch ještě časté zakomponování psychedelického folku z „Paper Maché Dream Balloon“. Tohle album má prostě všechno, co si „Gizzárdí“ fanoušek může přát, zaobalené do poklidné až mysteriózní atmosféry, díky níž působí celek dospěleji a zároveň v kontextu celé diskografie získává svůj vlastní výrazný „xicht“.

3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean

Nic nemá na pořádnou darkfolkovou melancholii a přesně tou dvoučlenné uskupení Viktor’s Joy je. Místy na mě „I Used to Be Clean“ sice působilo snad až příliš moderně indie a hipsta, ale za ty emoce, které ve mně dokázalo vzbudi,t jsem mu ochoten odpustit takřka cokoli. Nebál bych se říci, že i přesto, že se nejedná o mé nejoblíbenější album za rok 2017, je tím, na nějž budu pravděpodobně vzpomínat nejdéle.

Viktor's Joy

4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams

Psychedélie s blackmetalovými prvky a náckovskou estetikou od protinožců… už to samo o sobě si říká o zmínku v ročním shrnutí. Naštěstí nezůstává jen u slibné premisy a samotná hudba dokonává dílo v podobě nadmíru přijatelné. Jsem si sice jistý, že za minulý rok vyšlo mnoho lepších alb, já je ale naštěstí neslyšel, a tak tady Black Magick SS můžu s čistým svědomím ponechat. Jen škoda, že ohledně textů nejsou zrovna sdílní.

5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

Mírně lynchovský vokál a perfektní kombinace stoneru, blues a někdy až klasického rock’n’rollu, který svou dravostí a vzpurností připomíná postavy Linklaterova „Dazed and Confused“, avšak na rozdíl od nich v sobě má místy něco nadmíru znepokojujícího. Závan čerstvého vzduchu na stonerové scéně a to mě baví.

Malokarpatan

CZ/SVK deska roku:

Malokarpatan – Nordkarpatenland

Domácí scénu příliš nesleduji, respektive téměř vůbec – ne snad proto, že bych ji považoval za méně kvalitní nebo méněcennou, ale jednoduše mne míjí, nevím proč. Co každopádně nemohlo minout ani mě, je samozřejmě Malokarpatan. Nezmiňuju je první a ani k nim nic moc nového nepřidám – „Stridžie dni“ byly skvělé, ale „Nordkarpatenland“ jde ještě dál a především folklorní prvky, ať už nástrojové, textové, samplové nebo prostě v celkové náladě, si mě ve své podobě „slováčisko jako noha“ naprosto získaly a jsou to právě ony, jež zajišťují naprostou unikátnost Malokarpatan, který se už teď stává kultem.

Neřadový počin roku:

Gofannon – Lo vilatge

Má to kytaru, má to flétnu, tahací harmoniku, možné i nemožné perkuse, housle, klarinet, brumle, nějaké další mnou neidentifikovatelné nástroje, francouzštinu a francouzský venkov je z toho cítit i v zaprděných pražských ulicích (a to jsem na francouzském venkově nikdy nebyl – vlastně ani ve Francii). A abych nezapomněl, není to kýčové a na rozdíl od předchozího EP „Prosodie“ tu není žádná elektrická kytara, co by prznila zbytek. Ideální folkové album? Ne, jen taková hopsačka, ale sakra dobře se to poslouchá. Pořád. A pořád.

Void Cruiser – Wayfarer

Artwork roku:

Void Cruiser – Wayfarer

Tahle kategorie patřila k těm, s nimiž jsem letos měl největší problém, a nebylo to nedostatkem nýbrž naopak přehršlí kvalitních přebalů, jež jsem za tento rok zaregistroval. Ani vyřazení alb, která jsem pořádně nebo vůbec neslyšel, příliš nepomohlo. Nakonec jsem ale nemohl jinak – obal „Wayfarer“ vyvolává přesně tu nejistotu a neurčitost, jakou může člověk pocítit při pohledu do hlubokého neznámého vesmíru, který si pro sebe usurpuje všechny myšlenky pozorovatele a jen tak snadno je původnímu majiteli nevrátí. Vrcholky hor vystupující z mlhy a šumu zaobalené v nafialovělém nádechu toho o svém původu příliš neříkají a právě ta nejistota mě na tom baví.

Objev roku:

Saiva

Naznačil jsem to už výše – každopádně oním druhým místem, kde se Saiva vyskytuje, je právě objev roku a nakolik pro mne odzbrojující se dá vyčíst z pořadí letošní top pětky. Váhal jsem sice ještě nad The Minerva Conduct, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že skandinávská neotřelá blacková syrovost je pro mne mnohem přitažlivější než moderní vypiplaný sound.

Saiva

Shit roku:

Mongol – Warrior Spirit

Psal jsem to už v recenzi – hudba Mongol není zas tak příšerná, ale folk metal v jejich podání je tak neuvěřitelně průměrnou a frigidní záležitostí, že více než pár poslechů se stává neúnosnými. A jako shit roku jsem je vybral ne kvůli vyloženým nekvalitám, ale jen z důvodu, že špatné hudbě se snažím co nejvíce vyhýbat, poněvadž to prostě nemám zapotřebí, a většinou se mi to docela daří – ale holt stane se a aspoň do téhle kategorie mám co napsat.

Koncert roku:

David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Bohužel Wardruna to o nějaké dva týdny promeškala, jinak by nebylo o čem. Takhle ovšem můžu na první (a vlastně jediné) místo aspoň hodit tuhle slovensko-norskou kolaboraci. Ne, že bych snad na vícero koncertech nebyl, ale žádný z nich nebyl natolik světoborný, aby si zde zasloužil zmínit. Tohle vystoupení bylo kromě hudby, sestávající až na jednu výjimku pouze z industriálně-jazzové improvizace, výjimečné především v jejím spojení s prostorem, který představovala dávno nepoužívaná Elektrárňa Piešťany. Toto spojení dalo vzniknout neuvěřitelné atmosféře, v níž na světlo světa vyplouvaly střípky minulosti prolínající se se současností a ve výsledku drcené na prach zvukovou masou, o níž se až nechtělo věřit, že je opravdu produkována jen dvěma lidmi.

David Kollár & Arve Henriksen

Videoklip roku:

Pravidelným divákem metalových ani nemetalových klipů zrovna nejsem, a přestože jsem jich letos pár viděl, s výjimkou „ještěrčího čaroděje“ se nejspíš neřadili do tohoto desetiletí. Proto drahocenní čtenáři dozajista odpustí, že do této kategorie nepřispěji svou Troškou.

Film roku:

Wind River

Původně jsem měl v plánu tuhle kategorii zcela vynechat, jelikož zhlédnuté filmy z minulého roku bych spočítal na prstech obou rukou, ale nakonec mi to nedalo – „Wind River“ mi nabídlo tak mrazivou a nepříjemnou podívanou s takovou záplavou pocitů odporu a vzteku a následného uspokojení v podobě provedení spravedlnosti přesně podle mých představ, že ho prostě nemůžu nezmínit. A k tomu parádní soundtrack dokonávající onu mrazivost a místy vytvářející hypnotickou atmosféru, na němž se podílel i Nick Cave. Na mainstreamovou produkci skvělá záležitost a Taylor Sheridan po „Sicariu“ potvrzuje své scenáristické schopnosti (a v tomto případě dokazuje, že o nic hůře na tom není ani po režisérské stránce).

Wind River

Potěšení roku:

kvantum nových objevů

V minulém roce mne nejvíce potěšila četnost mých hudebních objevů, především co se dark a pagan-folkové scény týče. Tak se mi do merku dostala seskupení jako Splinterskin, Irfan, Gofannon nebo Weh a já pevně doufám, že tenhle žánr mi i v tomto roce bude odhalovat svá tajemství stejně intenzivně jako v minulém, v němž mne celkově nejvíce ovlivnil. A nebyly to jen folkové žánry, které mne v minulém roce obohatily (ačkoli žádný další to nezvládl v takové míře) – třeba takoví už zmiňovaní progresivní The Minerva Conduct mi rovněž výrazně utkvěli v paměti.

Zklamání roku:

absence nejočekávanějších desek

Nemůžu říct, že by mne v tomto roce něco vyloženě zklamalo, proto si nakonec vyberu záležitost celkem přízemního a nezajímavého rázu – bohužel žádná z kapel, u kterých bych si to opravdu přál, tento rok nevydala album, přestože od vydání toho posledního uplynulo čtyři nebo více let. Nezbývá mi tak doufat, že se tento rok konečně dočkám nového Toma Waitse, WWW a především Tenhi, na jejichž stránky jsem se díval pravidelně několikrát za měsíc, nejintenzivněji pak před sepisováním každého eintopfu.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Zhodnocení roku:

Tenhle ročník sice nebyl vyloženě slabý, ale ke spokojenosti mám rovněž daleko, poněvadž tak 50 % toho nejzajímavějšího, co jsem slyšel, už za sebou nějaký ten rok existence má. Na druhou stranu, pár příjemných překvapení se konalo (a těch nepříjemných naštěstí jen minimum), takže si nebudu příliš stěžovat. Přesto si od roku 2018 slibuji více, už jen proto, že s výše zmiňovanými Tenhi a WWW to vypadá dost nadějně.