Archiv štítku: black metal

Spectral Wound – A Diabolic Thirst

Spectral Wound - A Diabolic Thirst

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.4.2021
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Imperial Saison Noire
02. Frigid and Spellbound
03. Soul Destroying Black Debauchery
04. Mausoleal Drift
05. Fair Lucifer, Sad Relic
06. Diabolic Immanence

Hrací doba: 40:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

Z kanadského Quebecu se od roku 2015 ozývá tradiční black metal s citem pro balancování melodičnosti a agrese. Zvuk vycházející z desek ověřených stálic jako Sargeist nebo Horna i mladších kapel jako Mgła tvoří pětičlenná úderka se jménem, které podstatné slovo Wound doplňuje adjektivem Spectral. Výsledkem je fakt, že kapelu pořád zaměňuji se Spectral Voice a Spectral Lore. Oproti zmíněným se přitom Spectral Wound podstatně liší.

„A Diabolic Thirst“ navazuje na tři roky starou řadovku „Infernal Decadence“, která sice začerstva sklízela chválu, ale s časem trochu vyšuměla. Deska byla fajn derivátem finského black metalu s burcujícím tempem a solidní porcí kvalitních melodických riffů, poslech však trochu splýval a neskrýval nic, co by probublalo na povrch po četných rotacích.

Novinka se odráží od zajetého a ověřené zdokonaluje. „A Diabolic Thirst“ je ale ve srovnání s předchůdcem autorsky vyzrálejší, všeobecně výraznější a tahem na branku ještě vražednější. Skladatelské změny jsou mírné – kapela drží finský mustr s tím, že jej občas obohatí o postupy z druhé norské vlny. V riffech se Spectral Wound o něco více inspirují Mgła (hlavně během úvodních riffů ve „Frigid and Spellbound“ a „Soul Destroying Black Debauchery“), dělají tak stále v únosných limitech a v tempu, se nímž Poláci nepracují – bavíme tady se o rychlostních standardech „Panzer Division Marduk“. Není to tudíž žádná záUada, chichi.

Mix smrtícího tempa a nevlezlé melodičnosti jsou primární devízou „A Diabolic Thirst“. Desce také pomáhá sofistikovanější songwriting, díky němuž, na rozdíl od předchůdce, nabízí více památných momentů. Patří sem třeba stupňování nátlaku ve „Fair Lucifer, Sad Relic“ nebo akustický předěl před zdrcujícím závěrem ve „Frigid and Spellbound“. Každý song se pyšní funkční a pozvolnou gradací. Jednotlivé riffy na sebe navazují a zapadají do proměnlivé rytmiky. Občas dojde i na jemnější mezihru, která, díky kontrastu, navazující část posílí.

„A Diabolic Thirst“ funguje nejlépe v dobách, kdy je vyšponovaná na maximum, což se děje snad v 80 % hracího času. Smrtící tempo utne jen téměř desetiminutová „Mausoleal Drift“, která na si na delší stopáží dovoluje zvolnit. Stále jde o kvalitní věc, z desky bych ji ale klidně vyhodil s tím, že by mohla vyjít třeba na EP. Z „A Diabolic Thirst“ by se tak stal půlhodinový námrd bez slabších míst. V době, kdy je 30 minut pro full-length normální, by to ostatně nebyl problém.

Poslední počin Spectral Wound možná sežere kritiku za nedostatek invence, příliš čistý zvuk a relativní přístupnost. „A Diabolic Thirst“ mi ale vše vynahrazuje rychlostním nátlakem, velkou porcí solidních riffů a skladatelskými kvalitami. Od „Infernal Decadence“ jde o velký pokrok. Deska navíc nabízí bezesporu kvalitnější hudbu než poslední alba většiny kapel, které Spectral Wound emulují, zejména Sargeist a Horna.


Inferno – Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)

Inferno - Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.5.2021
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Decaying Virtualities Yearn for Asymptopia
02. The Wailing Horizon
03. Descent into Hell of the Future
04. Phosphenes
05. Ekstasis of the Continuum
06. Stars Within and Stars Without Projected into the Matrix of Time

Hrací doba: 35:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inferno / Debemur Morti Productions

První pohled (Dantez):

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je osmou řadovou deskou karvinských Inferno, první vydanou pod labelem Debemur Morti Productions a zmixovanou ve Studiu Emissary, které poskytlo péči klenotům jako „Flesh Cathedral“„Aphotic Womb“ nebo „Tabernaculum“. Navzdory studiovým a vydavatelským změnám je návaznost na předešlé „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ a „Omniabsence Filled by His Greatness“ znatelná.

Zachování linky vítám. Předchozí dvě desky Inferno totiž lze řadit mezi to nejlepší, co česká blackmetalová scéna kdy vyvrhla. Ani po delší době pozitivní dojem z „Omniabsence Filled by His Greatness“ a „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ nepolevil, spíše naopak. „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsem v počátcích zcela nedocenil. Až s mým návratem spjatým s vydáním „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ se mi zalíbila více, byť pozitivní dojmy z jejího předchůdce stále převažují. „Omniabsence Filled by His Greatness“ mi doteď přijde lépe uchopená. Následovník byl odvážnější, materiál se mi ale sem tam příliš sléval a spíše než aby na mě zapůsobil jako silný celek, zarýval se v dílčích momentech. Obě desky by si každopádně určitě zasloužily (a zaslouží) věhlas, který svého času sklízelo „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ od Cult of Fire.

Možná jde jen o můj pohled, ale „Omniabsence Filled by His Greatness“ představuje v existenci Inferno poměrně zásadní předěl. Právě zde filosoficko-religiózní bádání a obecné pátrání po esenci temnoty nabylo nové úrovně. Struktura skladeb získala na komplexitě, stopáže se prodloužily, stejně jako názvy tracků. Podobně se prohloubil zájem a zápal pro rozpracovávané téma. Vše jde dále, za rámec, hudbu opřádá přitažlivá, byť zhoubná aura. Kapela se začala pouštět do sofistikovaných sond, které se nebojí opřít o ezoteriku, parapsychologii či obskurnější, ale i oblíbené osobnosti literatury. Přitažlivý je zejména fakt, že míra zápalu pro koncept a složitost problematiky se přímo propisuje do hudebního výraziva.

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ jde ambicemi, ale i hudební a tematickou ambivalencí ještě dále. V rámci postupů přesahuje black metal a z žánrového odstupu se snaží těžit. Z blackmetalové perspektivy je zde nejryzejší vlastně esence – jisté jádro, které formuje celkový feeling. Uchopení tématu následuje, pozvolný propad do temnoty pokračuje. Jde se daleko za elementární okultismus, vlastně tak daleko, že je můj intelekt na látku docela krátký. Tuším, že „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ nadhazuje otázky o samotné hmotě, času a prostoru. Opírá se o mystiku, filosofii, vědu a dané disciplíny využívá pro pochopení osobní zkušenosti s něčím, co rozum přesahuje.

Prolnutí hloubky a obskurní povahy konceptu do hudby je na novince zjevné. „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je bohatá na nečekané otočky, změny nálad i žánrové implementace. Skáče se od sypaček k podivně popovým rytmům, od pocitů zmaru ke zvrácené grandiozitě, od krautrockové psychedelie k post-punkové přímočarosti. Album buduje, a zároveň se odráží od „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. Kompozice nejsou vyloženě sofistikovanější nebo techničtější, spíše jdou více na dřeň. Od přepadu k totální nehmatatelnosti desku drží bicí a doprovodný vokál Hekte Zaren. Vše ostatní se odehrává jako by pod hávem, kvůli němuž je občas nesnadné dané komponenty identifikovat.

Inferno

Onen háv však v určitých momentech působí až moc hrubě. Snaha o obskurní vyznění se sem tam žene na úplnou hranu, na mě občas snad docela zbytečně. Kytary zastřenost snášejí a dokáží z ní těžit – jejich zvuk je někdy mlhavý natolik, že nevím, zda slyším riff nebo synthovou linku, což přidává na celku mysterióznu. V daném ohledu trpí spíše hlavní vokál, který celou dobu zní jako monotónní šum a k výslednému dojmu příliš nepřispívá, dokonce pod vrstvou instrumentace zaniká. Doprovázející Hekte Zaren se z hlediska mixu naopak podařilo zvládnout velmi dobře. Vokalistka je snadno identifikovatelná i evokativní. Zároveň dokáže působit jako významnější pojící prvek desky. Zásadnějším pojítkem je na „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ pak už jen temnota jako taková. Někdy to ale nestačí.

Přestože „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ vnímám jako nejambicioznější a skladatelsky nejlépe zvládnutou desku Inferno, nemůžu říct, že si ji dokážu užít jako „Omniabsence Filled by His Greatness“. Občas mi přijde, že na snahu o sdělení konceptu dojíždí hudba samotná. Podobné pocity se dostavily třeba u posledního počinu Abyssal (paralelu vidím i ve ztvárnění coverů) – deska by mě měla bavit, ale při poslechu samotném občas tápu, jako bych se neměl čeho chytit. Inferno jsou sice v rámci řemesla podstatně zdatnější a hraní si umí lépe pohlídat, i na novince mi však chybí výraznější středobod. „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ proto v první řadě oceňují spíše za odvahu. Až pak za hudbu jako takovou.


Druhý pohled (H.):

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ na obě předchozí desky Inferna určitě navazuje v tom smyslu, že se snaží o složitější a hlubší pojetí black metalu, což je za mě v pořádku. Přesto mi novinka přijde v lecčems odlišná než „Omniabsence Filled by His Greatness“ a „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“.

Ani jedna ze dvou předešlých nahrávek nebyla přímočará nebo jednoduše uchopitelná. Zdá se mi ale, že na „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ šli Inferno v tomhle ohledu ještě dál a záměrně se chtěla vytvořit deska bez zřejmých záchytných bodů. Celé to zní zastřeně a mlhavě, Adramelechův vokál se v tom, očividně chtěně, ztrácí (což mně osobně vůbec nevadí) a evidentně se sázelo víc na celkový „makro“ pocit, nikoliv na „mikro“ detaily jako zapamatovatelné momenty.

Inferno

Album takhle paradoxně působí i navzdory tomu, že samotné skladby jsou ze skladatelského hlediska leckdy docela variabilní a rozhodně se nedá tvrdit, že by se Inferno pokoušeli za zamlženým zvukovým ošetřením skrýt nedostatek nápadů. Osobně si navíc cením rozumné délky – konečně někdo chápe, že alba nemusí hrát hodinu, aby to bylo umění.

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ tedy trochu brzdí jen jedna věc, a sice že „Omniabsence Filled by His Greatness“„Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ mě subjektivně bavilo víc. Což ale neimplikuje, že by se mi „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ nelíbilo nebo že by album v něčem zásadně střádalo. Pořád se totiž jedná o prvoligový materiál a minimálně v rámci českého black metalu půjde o zásadní titul roku 2021.


Yoth Iria – As the Flame Withers

Yoth Iria - As the Flame Withers

Země: Řecko
Žánr: hellenic black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. The Great Hunter
02. Yoth Iria
03. Hermetic Code
04. The Mantis
05. The Red Crown Turns Black
06. Unborn, Undead, Eternal
07. Tyrants
08. The Luciferian

Hrací doba: 47:01

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Hlavní tahák Yoth Iria je asi jasný. Jedná se totiž o návrat člověka, jenž kdysi stál u zrodu helénského black metalu a hrál na obou albech, která tento subžánr definovala. Oním člověkem je Dimitris Patsouris známý též jako Mutilator. Baskytarou a texty kdysi přispěl jak na „Thy Mighty Contract“ (1993) od Rotting Christ, tak „His Majesty at the Swamp“ (1993) od Varathron. Mutilator se v obou kapelách angažoval v první polovině devadesátých let a posléze zmizel z očí. Prostřednictvím Yoth Iria se k black metalu vrací.

Když se ale bavíme o sestavě Yoth Iria, rozhodně by nebylo fér opomenout další zúčastněné. Druhým členem formace totiž není nikdo jiný než George Zacharopoulos nebo také Magus Wampyr Daoloth případně The Magus, jedna z ústředních postav dalšího řeckého kultu Necromantia a dále také člen Thou Art Lord. Shodou náhod se také on podílel na „Thy Mighty Contract“„His Majesty at the Swamp“ – na první jmenovaný titul přispěl klávesami a doprovodnými vokály, na ten druhý klávesami a studiovou prací.

Mezi pravidelnými hosty na nahrávkách Yoth Iria pak najdeme další zajímavá jména. Na kytaru hraje George EmmanuelLucifer’s Child a mimo jiné i dlouholetý koncertní kytarista Rotting Christ. Do škopků pak tříská Giannis Votsis, jehož můžete znát z Embrace of Thorns, Nigredo, Caedes Cruenta nebo Thou Art Lord.

„As the Flame Withers“ z letošního ledna sice platí za dlouhohrající prvotinu Yoth Iria, ale už loni kapela stihla nějaké neřadovky. Vůbec poprvé se prezentovala skrze minialbum „Under His Sway“, které bylo vcelku fajn a nabídlo příjemný výpravný black metal, na němž šlo jasně poznat, z jaké scény Yoth Iria pocházejí. Nádech některých období Rotting Christ to nesporně mělo, zároveň ale nešlo o vyloženou kopírku něčeho jiného, spíš šikovné poskládání známých a objevených elementů subžánru zahrané s nadhledem zkušených mazáků a složené se stejnou jistotou. Nebyl tedy jediný důvod obávat se o kvality „As the Flame Withers“, které přináší sedm nových písní společně s již známou „The Red Crown Turns Black“, jež se objevila na druhé loňské nahrávce, podzimním splitku s krajany Kawir.

V krátkosti bych to řekl asi tak, že „As the Flame Withers“ je taky fajn, ale méně fajn než „Under His Sway“. Základní směřování sice zůstalo stejné, ale materiál na řadovce se mi obecně zdá melodičtější a naopak méně epický. Ne snad, že by se na EP melodie neobjevovaly, viz třeba „Sid-Ed-Djinn“, stejně tak se i na „As the Flame Withers“ najdou výpravné momenty, ale takový  povšechný dojem z toho mám já. Ale může to být dáno i tím, že na minialbu se nacházely jen dva tracky a jeden cover Rotting Christ a zrovna tyhle dva mi sedly o něco víc.

„As the Flame Withers“ bych se nicméně pořád nezdráhal označit za poměrně dobrou desku. Poslouchá se to strašně dobře, navzdory melodičnosti muzika nikdy nesklouzává ke kýči, čehož si cením, protože jestli něco z duše nenávidím, pak je to kýč. Trvanlivost mě taky docela překvapila, protože nahrávka mě bavila déle, než bych u striktně písničkového a vesměs melodického počinu čekal.

Jestli něco táhne desku dolů, je to podle mě absence nějakého skutečně kulervoucího hitu nebo mocných momentů, při nichž bych pravidelně míval poluci do spoďárů. Celkový dojem za mě ok, ale na onom obecném pocitu to „As the Flame Withers“ vzhledem ke svému ladění nedotáhne zas tak vysoko. Právě to v mých očích zabraňuje debutu Yoth Iria v tom, aby se vyškrábal do vyšší třídy. Ve finále tedy jen lehce nadprůměrná, přesto sympatická práce.


Hulder – Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry

Hulder - Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.1.2021
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Upon Frigid Winds
02. Creature of Demonic Majesty
03. Sown in Barren Soil
04. De dijle
05. Purgations of Bodily Corruptions
06. Lowland Famine
07. A Forlorn Peasant’s Hymn
08. From Whence an Ancient Evil Once Reigned

Hrací doba: 39:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Ty vole, jako nevím no… přijde mi, že se o Hulder za poslední rok, dva poměrně mluvilo. Na tituly téhle kapely jsem pravidelně narážel prakticky v prakticky každém říšském distru, Iron Bonehead vydali na různých formátech skoro všechen kus muziky, co vydat mohli, a obecně se mi zdálo, že se to docela hajpovalo.

Osobně jsem ale nikdy moc nenašel odvahu si Hulder pustit. Ne snad, že bych byl nějaký šovinista (říkejte si, co chcete, ale že mám rád kozy, ještě neznamená, že jsem šovinista!), je mi buřt, že autorka nemá mezi nohama klobásu. Naopak, jsem staromódně heterosexuální, tak proč by mi mělo vadit, že to hraje nějaká roštěnka, že jo. Spíš mě prudce odrazovala prezentace. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli potřebuju v dnešní době poslouchat kapelu, jejíž promo fotky mohou důstojně soupeřit ze zlatým fondem z fotoalba Graveland.

S vydáním debutové desky „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ jsem se nicméně chrabře rozhodl, že nějakou tu šanci Hulder nechám. Buď to může překvapit, anebo aspoň budu co zjebat. Anebo to skončí někde mezi a půjde o meh průměr, že jo. Třetí zmiňovaná možnost má k realitě nakonec rozhodně nejblíže.

Hulder dělá přesně to, co nahlas řve už její vizuální prezentace: prostě a jednoduše vykrádá melodický black metal z devadesátých let se všemi jeho nedostatky a hlavně s přemírou klišé. Nechápejte mě špatně, melodický black z devadesátek je fajn a určitě má svoje kouzlo. Akorát že ve velké míře jde o kouzlo doby. Tahle forma žánru v sobě určitě nesla obrovský kus naivity, romantických představ a nadšenectví, které mnohdy převyšovalo soudnost. I tehdy vycházely echtovní pičoviny, ale v některých případech si tahle kombinace zdánlivých problémů vzájemně sedla a dohromady utvořila hudbu se specifickou náladou, jíž se se ctí podařilo přežít test časem. Právě tyhle skupiny si dnes pamatujeme, vracíme se k nim a právě díky nim má spousta z nás k tomuhle devadesátkovému black metalu kladný vztah, přestože vidíme i jeho nepochybné a zásadní problémy.

Pokoušet se takovou formuli zreprodukovat dnes může být dost ošemetné. Retro sice frčí a devadesátky už dneska retro jsou, stejně tak nijak nepopírám, že zpátečnictví má – obzvlášť v metalu – své místo, ale i to zpátečnictví a retro se musí umět. A to dost, aby dávalo smysl něco takového v dnešní době poslouchat.

Nechci na základě dosud řečeného vzbudit dojem, že Hulder platí za kardinální mrdku bez špetky kvality, protože tak hrozné „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ určitě není. Rozhodně bych ale neváhal tvrdit, že se jedná o nevýrazný průměr bez větší přidané hodnoty. Řemeslně je nahrávka ok a nějaký rozumnější moment se občas najde, ale celkově mi to přijde hrozně obyčejné, bez ksichtu. Jen takový slušně odehraný kompilát věcí, které jsem už dávno slyšel jinde a v lepším podání.

Hulder

Co však „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ láme  vaz nejvíce, je podle mého názoru klišé. Toho se tam nacházejí tuny. Muzika v tomto ohledu dost přesně koresponduje s pandovskými fotkami v lese a s řemdihem v pazourech.

No, a vzhledem k tomu, že avizovaná medieval atmosféra se na „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ rovněž neprojevuje, tak podle mě prostě neexistuje důvod, proč bych měl chtít debut Hulder déle, než bylo nezbytně nutné pro utvoření názoru a sepsání recenze. Jestli si chcete pustit nějaký syrový melodický black metal se středověkou náladou, tak si dejte radši Runespell nebo výše zmiňované Graveland. Uděláte mnohem lépe.


Abigor – Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)

Abigor - Totschläger (A Saintslayer's Songbook)

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.12.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Gomorrha Rising – Nightside Rebellion
02. Silent Towers, Screaming Tombs
03. Orkblut (Sieg oder Tod)
04. The Saint of Murder
05. Scarlet Suite for the Devil
06. La Plus Longue Nuit Du Diable – Guiding the Nameless
07. Tartaros Tides
08. Flood of Wrath
09. Terrorkommando Eligos

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Recenzi na minulé album „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jsem začínal slovy, že Abigor jsou pro mě kult jak noha. To platí stále, a to i navzdory skutečnosti, že zmiňovaná deska se stala prvním řadovým počinem Rakušanů, k němuž jsem si cestu úplně nenašel a jehož poslech mě zrovna dvakrát nebavil. Odstup tenhle dojem jenom potvrdil a dnes bych „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ bez většího zaváhání označil za nejslabší dlouhohrající počin Abigor. Avizovaný návrat k nespoutanému a syrovému black metalu proběhl jen napůl, díky čemuž nahrávce chyběla atmosféra starých počinů, rafinovanost novější tvorby i autentičnost prostého primitivního námrdu. „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ tak nakonec mělo tolik ksichtů, až pořádně nevyužilo ani jeden z nich, a právě proto se pro mě jedná o černou ovci v diskografii Abigor.

„Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ vyšlo prakticky zčistajasna na konci loňského roku. O co nenápadněji proběhl jeho příchod, o to razantněji album hned po prvních posleších ukázalo, v co jsem doufal a o čem jsem vlastně ani moc nepochyboval: že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ bylo spíš jednorázové zaváhání, nikoliv známka vyčerpání Abigor.

„Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ se tak trochu vrací ke směřování, jejž Abigor vyznávali po svém návratu na scénu v roce 2006, tedy avantgardní, elitní i elitářské pojetí black metalu. Neplatí to však stoprocentně, protože novinka jednak není tak zamotaná jako některá další alba, jednak si od svého předchůdce bere i určitou přímočarost.

Na novějších Abigor se mi vždycky líbilo, že jejich muzika nebyla na první poslech a člověk se jí musel nějakou chvíli věnovat, aby plně vykvetla a rozvinula svůj potenciál. „Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ jde do ucha překvapivě jednoduše, naštěstí se tak ale neděje na úkor životnosti, která zůstává uspokojivá. Skoro mám chuť říct, že deska by mohla méně zkušeným posluchačům posloužit jako nejlepší úvod do tvorby Abigor, protože se tráví pohodlněji než „Fractal Possession“, „Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle“„Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“, zároveň je však konzistentnější s výrazem skupiny než „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“.

„Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ každopádně v novější diskografii Abigor definuje ještě jedna věc. Nahrávku provází jakási vznešená až výpravná nálada, což nejsou úplně adjektiva, která mě napadala u předešlých věcí. Tenhle tón nastavují nejen intra, ale lze jej vnímat i v samotné metalové složce, jež samozřejmě zabírá většinovou stopáž.

Počin podle mě začne kulminovat ve svém středu se „Scarlet Suite for the Devil“ a na nejvyšší úrovni pokračuje i skrze další skladby „La Plus Longue Nuit Du Diable – Guiding the Nameless“, „Tartaros Tides“ a „Flood of Wrath“. Každá z těchto čtyř obsahuje nějakou fakt skvělou pasáž nebo motiv(y), na něž se při každém poslechu těším. Rozhodně ale netvrdím, že okolní songy zaostávají výrazně, protože kupříkladu „Silent Towers, Screaming Tombs“ nebo „Orkblut (Sieg oder Tod)“ také mají výtečné nápady a celkově si „Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ udržuje vysokou laťku.

U mě osobně každopádně panuje veliká spokojenost, a dokonce si „Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)“ aktuálně cením i víc než „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“, ale to je samozřejmě prohlášení, s nímž delší časový horizont může zahýbat. Sdělení je nicméně jasné – Abigor udělali super album.


Decoherence – Unitarity

Decoherence - Unitarity

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.8.2020
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Final Boundary State
02. Equilibrium Unreached
03. Metastable Phase Transition
04. Torsion Formed
05. Remnants
06. Unitarity Violation

Hrací doba: 44:31

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Pro dnešek se pokusím splatit jeden ze svých nejstarších dluhů vůči loňskému roku. Ono by se to neposralo, kdybychom zde recenzi na druhou desku britského projektu Decoherence neměli, obzvlášť když debutu „Ekpyrosis“ z roku 2019 jsme se zde věnovali, takže kapela by úplně zkrátka nepřišla ani tak. Na druhé straně, počínání Decoherence mi je sympatické a „Unitarity“ je podle mě dobrá nahrávka, takže svůj díl prostoru si zde zaslouží.

Tím jsem vlastně hned zkraje propálil, jak o „Unitarity“ smýšlím, ale snad to nevadí. Máte-li to rádi stručně, tak svoje už vlastně víte. Jenom vám k tomu dodám, že „Unitarity“, potažmo Decoherence kompletně, by vás mělo zajímat v případě, že holdujete „sci-fi“ black metalu s chladnou kosmickou atmosférou a lehkým industriálním feelingem. Za takové konstelace hvězd (jak příhodné!) by se vám tohle mohlo líbit. Další pindy pro trpělivější a/nebo náročnější čtenáře následují.

Ve svém základním směřování „Unitarity“ dle očekávání pokračuje ve stylu zadefinovaném na „Ekpyrosis“, v tomto ohledu se žádné velké překvapení nebo stylové kotrmelce neudály. Jisté dílčí rozdíly však patrné jsou. „Unitarity“ se minimálně posunulo v produkci, která oproti „Ekpyrosis“ působí méně mechanicky, naopak mi přijde plnější a v jistém ohledu snad i přístupnější. V tomhle případě ovšem sdělení berte bez známky pejorativnosti, jelikož „Unitarity“ stále zní patřičně vzhledem ke konceptu a náladě hudby Decoherence.

S tím souvisí i můj druhý poznatek, a sice že materiál na „Unitarity“ se mi zdá o něco učesanější a obsahuje méně vyhrocenějších pasáží. Pravděpodobně ty věci budou souviset a můžeme se pohádat, jestli se zvuk uzpůsobil skladatelské stránce, anebo tyto aspekty Decoherence vystoupily do popředí díky zvuku. Ve finále je to každopádně putna, poněvadž výsledný dojem z alba je to, oč tu celou dobu běží, a v tomto ohledu „Unitarity“ rozhodně neselhává.

Jako příklad tendencí zmiňovaných v předešlém odstavci mohu ukázat třeba na druhou píseň „Equilibrium Unreached“, kde se Decoherence díky vzletným melodiím vydávají až ke hranici post-black metalu. Ani zde ovšem deska ani náznakem nesklouzává ke kýči, ve skutečnosti tam to sólování fakt sedne a baví mě to. Třeba „Metastable Phase Transition“ zase nabízí dost klidnějších a odpočinkovějších pasáží. Ani ty nicméně nenarušují celkovou atmosféru alba, která sice díky četným odbočkám v podobném duchu není tak misantropická jako u „Ekpyrosis“, ale pořád je dost silná na to, aby „Unitarity“ platilo za výborné album.

Tohle všechno dohromady zapříčiňuje i to, že druhá řadovka mnohem pohodlněji leze do ucha a snáze se naposlouchává. U „Ekpyrosis“ jsem musel to kouzlo chvíli hledat, zčásti i proto, že jsem dopředu díky reklamním frázičkám labelu čekal něco trochu jiného, což se v případě „Unitarity“ logicky stát nemohlo, protože už jsem zhruba tušil, o čem nahrávka bude.

Každopádně, nastíněný posun si Decoherence bez zaváhání obhájili a i navzdory jistému zvolnění se cestě vytyčené nezpronevěřili. Naopak lze ocenit, že Britové nestojí na místě a pokusili se dát „Unitarity“ v rámci nastavených mantinelů svůj vlastní odstín oproti „Ekpyrosis“. Za mě se to určitě povedlo. Paráda.


Necrophobic – Dawn of the Damned

Necrophobic - Dawn of the Damned

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.10.2020
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Aphelion
02. Darkness Be My Guide
03. Mirror Black
04. Tartarian Winds
05. The Infernal Depths of Eternity
06. Dawn of the Damned
07. The Shadows
08. As the Fire Burns
09. The Return of a Long Lost Soul
10. Devil’s Spawn Attack

Hrací doba: 47:57

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp 1 / bandcamp 2 / instagram

V recenzi na minulé album „Mark of the Necrogram“ jsem psal o tom, jak na mě působilo ze strany kapely jako snaha dát všem vědět, že je všechno zase v pořádku a že staří dobří Necrophobic jsou zpět. Moje teorie zní asi tak, že takové otočení za starými dobrými časy bylo nezbytné kvůli slabé nahrávce „Womb of Lilithu“ a pochybnému odchodu zpěváka Tobiase Sidegårda (Necrophobic jej vyhodili kvůli domácímu násilí).

Aby si švédská parta okolo bubeníka Joakima Sternera vyspravila reputaci, vzala to od podlahy. Do sestavy se vrátilo kytarové duo Sebastian Ramstedt / Johan Bergebäck a mikrofonu se ujal rovněž staronový člen Anders Strokirk. Obal nenačmáral nikdo jiný než Necrolord a hudebně se – v neposlední řadě – jednalo o docela fajnovou staromilskou jízdu.

Loňská fošna „Dawn of the Damned“ pokračuje ve směru vytyčeném na „Mark of the Necrogram“. Začíná to už obalem, za nímž opět stojí Necrolord a který na svého předchůdce navazuje i barevně. Upřímně, kdybych Necrophobic vůbec neznal a někdo by mi dal vedle sebe artworky „Dawn of the Damned“, „Mark of the Necrogram“ a druhého alba „Darkside“ (1997), tak bych pravděpodobně nepoznal, jaký z nich jako jediný pochází z devadesátek.

V podobném duchu lze nakonec hovořit také o hudební náplni „Dawn of the Damned“. Album uhání kupředu a hoří láskou vůči metalu v kůži, s pyramidami, hřeby a celkově s čímkoliv, co člověka učiní prudce přitažlivým – pro magnety. Obecně vzato jde určitě říct, že muzika maká, jak se na legendu formátu Necrophobic sluší a patří. Sterner za bicími nezklame, Strokirkovi to taky řve obstojně a kytarová stránka tradičně parádní. RamstedtBergebäckem hoblují kvalitní riffy a sypou severské melodické vyhrávky z rukávů i kožených nohavic. Formálně tomu nelze nic moc vytýkat, protože tohle prostě zní, jak by dnešní Necrophobic měli znít.

Skladatelsky už je „Dawn of the Damned“ trochu rozpačitější. Na desce se najdou povedené tracky. Typicky se mi líbí spíš ty kratší přímočařejší kusy, kde se nic moc neřeší a Necrophobic drhnou klasiku v plné palbě. „Mirror Black“ mě před vydáním celé kolekce bavila fakt mimořádně a na „Dawn of the Damned“ mě fest navnadila. A pořád se jedná o jeden z nejlepších tracků. „Tartarian Winds“ je hit jak zmrd, který se svou návykovostí může s klidem měřit i s „Tsar Bomba“ z minulé placky.

Ani další kratší věci nezklamou, i když ani vyloženě nenadchnou. „Darkness Be My Guide“ je obstojný otvírák. Titulní „Dawn of the Damned“, „The Shadows“ a „As the Fire Burns“ to valí taky uspokojivě, i když nenabídnou nic, díky čemu by vyloženě vyčnívaly a mohly se měřit s vrcholy alba, natožpak s prověřenými kulty typu „Blinded by Light, Enlightened by Darkness“. Konkurenceschopnější je spíš předposlední sedmiminutová „The Return of a Long Lost Soul“, jež na rozdíl od druhého delšího songu „The Infernal Depths of Eternity“ netrpí na roztahanost a dokáže využívat silných stránek Necrophobic.

Necrophobic

Tím se pomalu dostáváme k těm rozpačitějším flákům. Jak už jsem zmínil, „The Infernal Depths of Eternity“ mi příliš nesedla. Intro „Aphelion“ mě spíš sere a rychle si začalo koledovat o přeskakování. Finální „Devil’s Spawn Attack“ s hostujícím SchmieremDestruction papírově vypadá na vítané osvěžení, ale ve finále mi do alba moc nepasuje a Schmierův vokál mi u Necrophobic přijde nějak mimo, i když kytarově je skladba vesměs v pořádku.

Na první pohled to nevypadá zas tak zle, protože se tu zdánlivě nacházejí tři slabší věci, i když ani to není nezanedbatelné vzhledem k tracklistu o deseti položkách. Jednou z těch tří je nicméně intro. Zkusme se však na to podívat z druhé strany: kolik „Dawn of the Damned“ nabízí výrazných písní? No, tak dvě, s přivřenýma očima nanejvýš tři. Zbytek je ok, poslouchá se to fajn, ale ve finále to patří spíš k těm slabším titulům v dlouhohrající diskografii Necrophobic. Na druhou stranu, pořád je to v cajku, což svědčí o tom, že Necrophobic platí za dobrou kapelu.


LIK – Avgrundspoetens flamma

LIK - Avgrundspoetens flamma

Země: Švédsko
Žánr: black metal / psychedelic rock
Datum vydání: léto 2020
Label: selfrelease / Darker Than Black Records

Tracklist:
01. Svartkonst
02. Avgrundspoetens flamma
03. Helgedomens dödsportar
04. Avliv
05. Kvävan
06. Dödsliv
07. Avtryck

Hrací doba: 49:09

Odkazy:
bandcamp

Lik asi nepatří k nějakým hvězdám metalového nebe, ale když se řekne tenhle název, většina lidí si nejspíš představí právě deathmetalisty ze Stockholmu. V poslední pětiletce jsou docela aktivní, pravidelně vydávají alba na značce Metal Blade a před koronkou taky pilně koncertovali, takže asi nikomu nelze vyčítat, že si na ně vzpomene jako první.

Vedle nich ale ve Švédsku existuje ještě jeden LIK, tentokrát psaný kapitálkami, protože nejde o „Mrtvolu“ ve švédštině, nýbrž zkratku Lekamen illusionen kallet. Tenhle projekt vznikl už před více jak dvaceti lety a stojí za ním Graav, jehož můžete znát díky Armagedda nebo Lönndom. Ten byl naopak v poslední desetiletce neaktivní, ať už kvůli osamělému pobytu kdesi v divočině nebo oplétačkám se zákonem. V poslední dvou letech se ovšem Graav pomalu vrátil k vydávání muziky prostřednictvím nových projektů Ehlder a Graavehlder, plus samozřejmě nelze opomenout ani studiový návrat Armagedda a v neposlední řadě také znovuoživení LIK.

Myslím si, že z formací, na nichž se Graav podílel, má v undergroundu největší věhlas jednoznačně Armagedda. Já osobně jsem měl ale vždycky nejradši právě LIK. První tři desky „Må ljuset aldrig nå oss mer“ (2003), „Besvärtade strofer“ (2005) a „Lekamen illusionen kallet“ (2007) mám hodně rád a hlavně ta třetí je skvost jak prase. Muzika LIK mě oslovila hlavně nevšedním a jasně rozpoznatelným zvukem s osobitou atmosférou.

Vzpomínám si, že na metalových archivech se tomu kdysi říkalo occult black rock, což dost sedí. Vlastně se jedná o rockovou muziku s blackmetalovým feelingem a psychedelickou patinou. Výsledek zní přesně tak lákavě, jak to vypadá napsané. A to samé nakonec platí i o čtvrté nahrávce „The Second Wind“, s níž se hudba LIK posunula trochu jinam a vydala se variabilnější cestou. Pořád se ale jedná o výbornou záležitost.

Asi tedy nepřekvapí, že jsem se na pátou desku „Avgrundspoetens flamma“ těšil. Přesto jsem její poslech dlouho odkládal, a to z jednoduchého důvodu. Na Bandcampu je počin označen jako „raw mix“, takže jsem předpokládal, že se jedná o nějakou pracovní / demo verzi, již posléze nahradí oficiální podoba počinu. Nicméně vzhledem k tomu, že se dlouhé měsíce nic nedělo a neobjevily se žádné známky toho, že by se moje domněnka měla potvrdit, vysral jsem se na to a začal poslouchat.

První poslechy „Avgrundspoetens flamma“ přinesly dva zásadní poznatky. Za prvé, charakteristická nálada a specifický sound LIK albu nechybí, což je samozřejmě jenom dobře a vlastně by mě krutě namíchlo, kdyby tomu bylo jinak. Za druhé, zvukově má „Avgrundspoetens flamma“ nejblíže asi k „Besvärtade strofer“, zatímco hudebně je nesrovnatelnější s jistými polohami „The Second Wind“.

LIK

Říct nicméně, že „Avgrundspoetens flamma“ působí jako srážka staré trilogie a „The Second Wind“, by nicméně bylo zbytečně zkratkovité a asi by to novince ani neudělalo čest. Navíc by takové prohlášení beztak stálo za prd, protože první tři alba se mezi sebou taky dost liší. Bezpečně lze tedy tvrdit, že „Avgrundspoetens flamma“ působí v rámci diskografie LIK podobně výlučně jako jakýkoliv z jeho předchůdců, a přitom desce stále pracuje s nezaměnitelným soundem a trademarky projektu. A to považuji za super výsledek.

„Avgrundspoetens flamma“ sice starší věci nepřekonává, rozhodně ale srovnání s nimi ustojí se ctí. Když nic jiného, tak přinejmenším závěrečná trojice skladeb „Kvävan“, „Dödsliv“ a „Avtryck“ jasně ukazuje, že tenhle návrat smysl měl a že LIK pořád platí za mimořádně zajímavou kapelu, jejímuž zvláštnímu zvuku se blíží jen další Graavovy projekty.

Za slyšení tedy album rozhodně stojí, a to i když LIK z dřívějška neznáte. „Avgrundspoetens flamma“ totiž svým pojetím klidně může posloužit jako vstupní brána ke kouzlu LIK. Novinka totiž není tak podzemní a syrová jako „Må ljuset aldrig nå oss mer“, ani tak psychedelická jako „Besvärtade strofer“, ani roztahaná (ne v tom pejorativním smyslu) jako „Lekamen illusionen kallet“, ani rozhádaná (opět ne v tom pejorativním smyslu) jako „The Second Wind“. Svým způsobem je nejpřístupnější, ale hlavně je pořád skvělá a svá.


Bone Awl – An Obelisk Marks the Line

Bone Awl - An Obelisk Marks the Line

Země: USA
Žánr: black metal / hardcore punk
Datum vydání: 9.7.2020
Label: Klaxon Records

Tracklist:
01. Chaos Underneath
02. In All Directions at Once
03. Fraternal
04. Bow & Arrow
05. Lunar Locks
06. Bluestone (Branded Into Skin)
07. Ice Runner
08. When the Lower Forms Swarm In
09. Without an Opposite
10. Again & Again
11. Osmazome
12. Middle God
13. Sky Voices

Hrací doba: 33:46

Odkazy: –

Ten, který skřípe zuby a Ten, který drtí zuby. To jsou Bone Awl, hnusná primitivnost z Kalifornie, jejíž kořeny sahají do roku 2002. Do povědomí se dostali o pět let později, kdy vydali svoji studiovou prvotinu „Meaningless Leaning Mess“. Té předcházela záplava demíček či splitů nejrůznější kvality, ať už té hudební, nebo zvukové. Bone Awl jsou samozřejmě po všech stánkách totální špína, kterou tvoří xeroxovým black metalem stojícím na hardcorovém podstavci.

„Meaningless Leaning Mess“ se povedlo obdivuhodným způsobem zachovat estetiku demo kazet a zároveň udělat ten pomyslný krok o stupínek výše, a obstát také jako regulérní studiová řadová nahrávka. I proto byla tak ceněna a chválena. Svištící činely a noisový přepal vůbec nevadil, naopak produkce prostě plně odpovídala materiálu. Ono oprášit tuhle pavučinu, za niž svou hudbu skrývají, by mohlo mít fatální důsledky, protože právě zvuk je u podobné hudby důležitým faktorem. Co se ovšem nestalo, na novince „An Obelisk Marks the Line“, na kterou se čekalo dlouhých třináct let, se odhodlali z tohohle nekompromisního výraziva trochu slevit a poodkrýt tak svoje umění o něco více.

Zvukově mají Bone Awl na svém druhém albu blízko k nakřáplé a praskající produkci posledních Darkthrone, přičemž samozřejmě navrch stále přidávají onu punková jízlivost, takže je to stále uřvané a syrové. Už ale nemusí být takovým problémem představit Bone Awl třeba někomu, kdo si úplně nelibuje v absolutním kanálu. „An Obelisk Marks the Line“ je zkrátka stravitelnější, avšak tvář ortodoxního black metal punku si i přesto drží. Musel jsem si na to dost zvykat a stále si nejsem jistý, jestli to byl krok dobrým směrem, protože možná právě z tohoto důvodu mi přijde předešlé „Meaningless Leaning Mess“ lepší. Stejný případ jako loňští ACxDC.

Stylově se nemění takřka nic. Kdo by taky mohl něco takového čekat. Že tato dvojice divochů dokáže spíchnout kurvakurevský riff, se ví a i na „An Obelisk Marks the Line“ v tom zdatně pokračují. Bone Awl jsou stále prostí jakýchkoliv náročnějších praktik nebo snad dokonce trendů. Důraz je kladen pouze na rytmus, agresivitu, repetitivnost a šíření nenávisti. Na celém albu si vlastně vystačí se dvěma tempy – triviální blackmetalovou vřavou s lehkou mrazivostí a občasným zvolněním do punkové nakládačky a pak s klasickým pomalejším lomozem postaveném na silném riffu. Tyto dvě polohy se vlastně na „An Obelisk Marks the Line“ pravidelně střídají skladbu po skladbě. Některé se povedly více, některé méně, tedy obdobně jako tomu bylo v minulosti.

Plusem celé nahrávky určitě je, že se pohybuje okolo půlhodiny hrací doby, což je na takovýto výmaz tak akorát, možná bych se to klidně nebál ještě přistřihnout. Tím je mi novinka Bone Awl rozhodně sympatičtější než poslední deska od spřízněných Raspberry Bulbs, která právě na tohle dojíždí. „An Obelisk Marks the Line“ navíc obsahuje i pár momentů, které si při pohledu na obal hned vybavím, ať už je to násilnost úvodní „Chaos Underneath“, nářezové kytary v „Fraternal“ či zasekávání ve „When the Lower Forms Swarm In“. Povšechně ale „An Obelisk Marks the Line“ funguje zejména jako jednolitá valící se hmota.

„An Obelisk Marks the Line“ si svoji stopáž dokáže uhájit a na několik poslechů umí bez problémů zabavit. Svojí náplní splňuje všechny náležitosti alba Bone Awl, tady se nic nemění. Pár dobrých riffů, zahrození rukou a omlácená palice. Jedinou překážkou tak může být produkce desky, protože takhle čisté Bone Awl asi nečekal nikdo. I proto je dojem z předchozího „Meaningless Leaning Mess“ silnější. To prostě ničí. Kdyby někomu právě tohle překáželo v poslechu, mohu doporučit „The Grobian Fall“ od Utzalu, kde je svět ještě v pořádku.


Lethargie – Demo

Lethargie - Demo

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: duben 2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 44:16

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Lethargie

Lethargie je nový projekt, za nímž stojí Mahr ze Steingrab. Steingrab je jednou z mnoha kapel, které znějí poměrně oukej a jejich poslech vesměs neurazí, ale ve výsledku nedokážou nabídnout nic jiného než prachobyčejný průměr, s nímž nemá smysl se zabývat jakkoliv zevrubněji… anebo vlastně zabývat jakkoliv. A to hovořím o počinu, jenž mě z diskografie téhle německé skupiny zaujal nejvíce (čti: jako jediný alespoň trochu). Co jsem tak letmo zkoušel zbytek… no, řeknu to asi tak, že se mi do podrobnějšího poslechu vůbec, ale vůbec nechtělo.

Zásadní důvod k poslechu Lethargie jsem tedy neměl, ale ukázky z prvního demosnímku originálně pojmenovaného „Demo“ mi zněly použitelněji než muzika Steingrab. Snad proto jsem se rozhodl dát Mahrovi ještě jednu šanci s nadějí, že v jiné kapele a s jiným přístupem by to snad mohlo být lepší. Chlapec totiž ze sebe tu a tam slušnou pasáž vypotit umí, tak třeba… naděje umírá poslední…

No, nebudu to zbytečně prodlužovat, ani demo Lethargie není žádný zázrak. Hlavně si tedy nejsem jistý, co přesně chce projekt vlastně hrát za black metal. Na nahrávce se střídají přístupy jak na běžícím páse, jako kdyby si Mahr půjčoval od svých oblíbenců různé nápady a různá pojetí a následně to celé najebal na jednu nahrávku.

Hned úvodní skladba „Puppets“ nabízí kompilát provařených žánrových postupů. Druhá „Fever Dreams“ se snaží posluchače namotat na hypnotický „opilý“ riff. V dalších písních se ozvou klišé depressive black metalu i modernější závany, nechybí ani hymnus ve středním tempu „Rootless“, u nějž si snad ani nejde nevzpomenout na některé podobně laděné songy Gorgoroth. A na závěr to celé uzavře průměrný cover „Life Eternal“ od Mayhem.

Tohle „Demo“ mi určitě nepřijde neposlouchatelné a vlastně se mi zdá důstojnější než Steingrab. Přinejmenším se tu najde víc slušných pasáží. Najde se toho ale dost na to, aby dávalo smysl Lethargie poslouchat nebo byť i jen poslechnout…?

Odpověď je jednoduchá: nikoliv.