Archiv štítku: black metal

Abkehr – In Asche

Abkehr - In Asche

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 11.3.2017, selfrelease

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 26:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Zámořský label Sentient Ruin Laboratories sice nefunguje nijak zásadně dlouho, ale snad jsme si za těch pět let již zvykli, že se jeho aktivity vyplatí sledovat. Patří totiž k těm nemnoha firmám, které s gustem loví nová neokoukaná jména extrémně hudebního (a nikoliv jen metalového) undergroundu a vytahují je na oči těm, kdo chtějí vidět. A buďme rádi za ten internet, protože co jiného našinci zbývá než jen poslouchat z Bandcampu, když je ta zasraná pošta z Ameriky tak zkurveně drahá. Ehm… to jsem si ulevil, nyní si pojďme představit další kousek, jejž Sentient Ruin Laboratories letos vyslali do světa – dle tradice již standardně audiokazetové podobě.

Jedná se o debutové minialbum „In Asche“ německého dua Abkehr. Black metal z Německa může mnohdy budit spíše odpor – vždyť snad všichni máme nějakou negativní zkušenost s místními pseudo-pohanskými sračkami, o jejichž existenci byste nejradši vůbec netušili, a když už jste je náhodou a omylem zaslechli, dali byste cokoliv, abyste na to trauma mohli zapomenout. Dostáváte už osypky? Ani se vám nedivím, ale naštěstí vás mohu uklidnit – tentokrát klidně zůstaňte v klidu, Abkehr přesně takhle neznějí.

Abkehr totiž na black metal nahlížejí z hlediska primordiální agrese a misantropického vidění světa. Připravte se tedy na nahrávku, jíž dominuje hrubozrnná nenávist, rychlost a jakási animální primitivnost – primitivnost v tom dobrém slova smyslu. Jde o temnotu, která útočí na nízké pudy, žádné hrátky na vysoké umění, chytré jemné nuance nebo malování rozmáchlých atmosférických ploch. Zde najdete jen mírně zastřený sound, zahuhlaný jekot, mrazivé kytarové riffy a duté bicí sypání. Tedy většinou – sem tam totiž nechybí ani potemnělé melodie a samozřejmě ani obligátní tremolo.

Možná to zní nevábně, ale pozor. Možná jsem použil slova jako primitivnost, ale týká se to pouze formy, nikoliv obsahu, poněvadž z tohoto ohledu „In Asche“ v žádném případě není hloupé. Navzdory všemu, co padlo, je totiž evidentní, že se při skládání někdo nad čtveřicí přítomných písní zamyslel. Abkehr nepotřebují užívat provařených postupů atmo-blacku, aby vytvořili atmosféru. A nekompromisnost pak může být mnohem ráznějším znakem umělecké hodnoty než přístup samozvaných intelektuálů, kteří musí svou domnělou inteligenci proklamovat na každém rohu (a v každé kavárně), aby si toho vůbec někdo všimnul.

Tím chci říct, že „In Asche“ předvádí black metal v jeho agresivnější formě, nikoliv však za cenu ztráty mozku. Abkehr se tedy jeví jako kapela, jež dokáže hrát nenávistně a ctít žánrová pravidla, aniž by šlo o bezhlavou hoblovačku nebo extrém pro extrém. Daní za to samozřejmě je, že Němci svůj styl neprezentují a snad ani nemohou prezentovat v té nejvíc bestiální a ohavné formě, ale to nevadí, od toho tu jsou jiní, kteří to zvládnou moc dobře. Abkehr stojí někde na půl cesty, ale jejich vize černého kovu rozhodně nepůsobí polovičatě.

Abkehr

„In Asche“ bych zařadil k tomu druhu nahrávek, které působí nenápadně, ale když jim dá člověk šanci, svou kvalitu bezpečně projeví a zvládnou zprostředkovat kvalitní posluchačský zážitek. Možná, že se zde nebavíme o jednom ze žárových vrcholů letošního roku, ale určitě nepochybujte o tom, že Abkehr hrají v nadprůměru a že se jejich debutovému počinu vyplatí věnovat nějaký ten poslech.

Osobně jsem v „In Asche“ našel výbornou nahrávku, díky níž si Abkehr zapamatuji jako skupinu, která ví, co dělá. Jejich budoucí kroky hodlám sledovat a případné další počiny si rád pustím. „In Asche“ pak mohu s klidem doporučit i dál.


Somnium Nox – Terra inanis

Somnium Nox - Terra inanis

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Soliloquy of Lament
02. The Alnwick Apotheosis
03. Transcendental Dysphoria

Hrací doba: 28:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Australané Somnium Nox dokázali prvně zaujmout již loni, kdy do světa vypustili vůbec první ukázku své tvorby – šlo o více jak čtvrthodinovou kompozici „Apocrypha“, která kapelu představila v docela slibném světle. U takových prvotních krátkokrajících počinů se dost často opakuje frázička typu „cítím v potenciál do budoucna“, což mnohdy bývá spíš taková zdvořilost, jež nemusí být myšlena úplně seriózně. Ono co si budeme nalhávat, ty skutečně dobré skupiny své kvality většinou zvládnou projevit již na těch prvních neřadovkách, zatímco ty ostatní svůj potenciál, ať už je skutečný nebo jen domnělý, zužitkovat nezvládnou. Jistě v tom má prsty i současný trend nadhodnocování všeho a všech, kdy se čemukoliv tleská za sebemenší hudební výstřik, ale to už je asi na jinou a delší debatu.

Chtěl jsem zamířit k tomu, že zrovna u Somnium Nox a jejich „Apocrypha“ to nebyla jen povinná průpovídka, poněvadž tam skutečně šlo slyšet jemné načrtnutí věcí, jež by se v budoucnu mohly vybarvit do velice zajímavých odstínů. A to i přesto, že stoprocentně přesvědčen jsem prvotinou nebyl a po nějaké době intenzivnějšího poslechu jsem nahrávku opustil a již se k ní nevrátil. Ale v paměti zůstala. Psal jsem tehdy, že si v té době už připravovaný dlouhohrající debut pustím, a snad mě alespoň trochu šlechtí, že jsem se na „Terra inanis“ skutečně nevysral.

Neočekával jsem však mnoho. „Apocrypha“ sice v paměti zůstala, ale stejně tak zde zůstala i vzpomínka, že se rozmáchlá píseň za nějakou dobu ohrála a ztratila mnohé ze své prvotní přitažlivosti. Rád ovšem mohu říct, že Somnium Nox patří k těm výjimkám, které se oproti své prvotině dokázaly posunout o kus dál a navýšit si laťku. Rozhodně netvrdím, že je „Terra inanis“ dokonalé album a že tu máme co do činění s nahrávkou roku. Tak to jistě není. Nebál bych se ale tvrdit, že jde o dobrou atmo-blackovou desku, jejíž existence mi smysl dává.

Oproti „Apocrypha“ se Somnium Nox posunuli trošku jinam, což není žádné velké překvapení, jelikož to Australané slibovali již dopředu. Zůstaly ale vyšší délky písní – jednou deset a dvakrát devět minut. Dopočítali jste se k pouhým 28 minutách hrací doby? Je to tak, ale nepovažoval bych to za mínus. V době, kdy je spíš trendem točit hodinová (a delší) alba, protože jinak by to asi bylo málo epic, je poměrně příjemné, když se někdo nestydí pustit ven půlhodinku. Já jsem vždycky tvrdil, že radši krátce a intenzivně než dlouze a nudně.

Somnium Nox

I když… přívlastek intenzivní myslím zrovna „Terra inanis“ tak úplně nepřísluší, jelikož hudební intenzita vypadá trochu jinak. Rozhodně bych se však k popisu alba nebál volit fráze jako kvalitní atmosféra či dobrý songwriting. Z „Terra inanis“ cítím, že Somnium Nox mají svou určitou vizi, jak chtějí black metal hrát, což se mi líbí, a také ji dokážou přetavit ve výsledek, jenž takové vizi odpovídá – což se mi samozřejmě rovněž líbí. Australané sázejí na delší plochy, ale spíš než postupnému budování nálad a pomalé gradaci se věnují servírování jednotlivých povedených momentů, které si drží +/- konstantní laťku kvality a plynule na sebe navazují.

A funguje to! Trojice písní přítomná na „Terra inanis“ je vyrovnaná a dává dohromady poměrně lákavý celek, jenž nepostrádá silné atmosférické fluidum, jehož je dosaženo, aniž by se Australané museli uchylovat k laciným post-motivům či se ohánět esoterickými bláboly. Namísto toho radši nabídnou vkusně zakomponované didgeridoo, s nímž podpoří atmosféru a nechají jej pracovat pro celek, zatímco mnozí jiní by pro metal takto netradiční nástroj vystavovali na odiv na každém rohu.

Na první pohled „Terra inanis“ nepůsobí nijak zásadně hluboce – to díky tomu, že jde o až nečekaně stravitelnou muziku, že album dokáže zaujmout a začít bavit již s prvním poslechem. Nicméně jde jen o zdání. Nebo snad lze mluvit o povrchnosti, když se blížíte dvou desítkám poslechů a desce stále nedochází dech? Není snad právě tohle známkou kvality?

Z mojí strany panuje spokojenost. Pokud jsem po „Apocrypha“ ještě pochyboval a stále si nebyl jist, kam Somnium Nox zařadit, s „Terra inanic“ mě dokázali přesvědčit, že šuplíček s nadpisem „Dobré kapely“ si to zaslouží. Debut mohu s klidem doporučit a sám budu sledovat i budoucí počínání Somnium Nox.


Diĝir Gidim – I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening

Diĝir Gidim - I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening

Země: ?
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.2.2017
Label: Aeternitas tenebrarum musicae fundamentum

Tracklist:
01. The Revelation of the Wandering
02. Conversing with the Ethereal
03. The Glow Inside the Shell
04. The Eye Looks Through the Veils of Unconsciousness

Hrací doba: 47:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Poslední dekáda je v black metalu plná tajemných projektů, které samy na sebe uvalují informační embargo, esoterismu, okultismu, kosmologie či filozofických traktátů v textech (nebo přinejmenším pokusů o ně). Diĝir Gidim z… odkud vlastně? Místo původu tohoto dvoučlenného projektu ve složení Lalartu (zpěv, texty) a Utanapištim Ziusudra (všechny nástroje, hudba) je neznámé. V první řadě jsem ovšem chtěl říct, že formace přesně spadá do výše naznačeného rámce, k němuž navrch přidávají mýty a historii starověké Mezopotámie – a v rámci svého dlouhohrajícího debutu (a zároveň první nahrávky vůbec) „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ se snaží ukázat, že v téhle vlně nebudou jen následovníky. Tedy, alespoň předpokládám, že se o něco takového snaží, protože kdo by vstupoval do hudebního světa s cílem hrát průměr?

I vyznění „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ dává vcelku jasně najevo, že se Diĝir Gidim se svými ambicemi nedrží při zemi a že hodlají produkovat black metal, jemuž budou příslušet označení jako chytrý či poutavý. Nicméně umělecká vize a snaha ji přetavit ve skutečnost jsou jedna věc. Druhým krokem je samotná realizace dané myšlenky a v tomto ohledu mě Diĝir Gidim bohužel nedokázali přesvědčit o tom, že by to mělo být právě jejich jméno, které bude vyčnívat z masy dalších, plus mínus podobných uskupení. Přesně takovým způsobem na mě „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ působí – jako počin, jehož prvotní záměr možná vypadá lákavě, ale jeho realizace není nějak zásadně přesvědčivá.

Jsou zde jen dva členové Diĝir Gidim a každý z nich má jasně vytyčenou roli a pravomoci, jimiž na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ přispěl. Lze tedy jednoznačně určit, kdo z nich je vinen v tom, že diplomaticky řečeno nejde o strhující desku? Vlastně ano, lze – svým dílem k slabšímu dojmu totiž přispívají oba. Lalartuovy texty jsem nečetl, protože nemám potřebu trávit čas studiem textů kapel, jejichž tvorba mě oslovit nedokázala, tudíž svou výtku na jeho adresu směřuji k vokálu. Nijaký stereotypní vřískot, jemuž schází charisma, osobitost nebo alespoň výraznější agresivita, naléhavost či fanatismus. Prostě jen předvádí takové šmidlání po povrchu bez schopnosti proniknout hlouběji a zasáhnout matérii posluchačova já.

Něco podobného pak lze říci i o hudební složce, jen s jedním výrazným rozdílem – u Lalartua kritizuji formu, nikoliv obsah jeho příspěvku na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“, zatímco u Utanapištima Ziusudry tomu bude přesně naopak. Forma – v tomto případě tedy instrumentální schopnosti – mi připadají v pořádku a nezaznamenal jsem jediný problém hodný zmínky. Nicméně obsah Utanapištimovy práce – to jest skladatelská úroveň – mi přijde poměrně slabá. Respektive ne vyloženě hluboce podprůměrná, ale zcela jistě neadekvátní evidentním ambicím Diĝir Gidim. Děje se tam toho sice poměrně dost, ale opravdu silný riff či motiv aby člověk v tom labyrintu hledal lupou. Jediným osvěžením je občasný atmosférický prvek, ale jejich četnost a nakonec ani kvalitativní výše nestačí k tomu, aby výsledný dojem strhly do kladných hodnot.

Digir Gidim

Když jsem na Diĝir Gidim někdy v únoru narazil, hned na mě působili jako zajímavá formace. Snad tedy lze říct, že co do prezentace je na tom dvojice dobře. Poslech, na nějž jsem se vlastně těšil, mě ovšem zklamal. Podívám-li se na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ alespoň trochu kritickým měřítkem, tak nemohu chválit, natožpak vynášet do nebes. Diĝir Gidim tak tedy na mě působí jako další z mnoha vysoce a zcela zbytečně nadhodnocených záležitostí, jichž je v dnešní době, kdy většina zinařské obce upřednostňuje bezbřehé vychvalování nad skutečným recenzováním, nepříjemně moc. Za poslech nestojí.


F41.0 – Bürde

F41.0 - Bürde

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Geisterasche Organisation

Tracklist:
01. Davor
02. E.V.A.
03. Enso
04. Bürde
05. Alpha
06. Kokytos

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

F41.0 je lékařské označení pro panickou poruchu. Jde o psychickou poruchu, která se projevuje náhlými záchvaty strachu bez zjevné příčiny. Za těžkou panickou poruchu se považuje stav, kdy se takové záchvaty u člověka objevují alespoň čtyřikrát týdně.

Přesně toto označení si jako svůj název vybrala i jedna německá smečka. Ve skutečnosti jde o jednočlenný projekt, za nímž stojí Hysteriis mající na starosti vše od komponování až po nástroje. Pouze na živá vystoupení si přibírá další čtyři chalany. Což dá rozum, protože takový borec, aby zvládl hoblovat na bicí i kytaru zároveň, to určitě není, chacha. Stran názvu F41.0 by se možná slušelo zmínit, že i texty kapely se zaobírají tématem psychických poruch a strachu, tudíž jde o poměrně vhodně zvolený název. Netuším ovšem, jestli má s tímhle Hysteriis i osobní zkušenosti či jestli dokonce podobnou poruchou netrpí.

Taková informace nás ale nakonec ani nemusí tak zajímat. Hlavní pro nás bude odhalení toho, jak si vede „Bürde“, tedy druhá dlouhohrající deska F41.0, která přišla čtyři roky po debutovém počinu „Near Life Experiences“. Jste-li zastánci rychlých řešení, pak vás dnes nepotěším, poněvadž v případě „Bürde“ se mi nechce hned na začátku jednoznačně říct, zdali jde o nahrávku dobrou, špatnou, či průměrnou…

Deska se rozjíždí velice slibně. První skladba „Davor“ mi přijde poměrně dobrá a daří se v ní vytvářet ucházející atmosféru. F41.0 se prezentuje jako blackmetalová formace holdující středním tempům a hymničnosti, což mi sice k tématu textů tak úplně nesedí, ale srát na to, když mi ta muzika připadá v cajku. Gradace a určité zahušťování momentů jsou poměrně dobré. S trochou nadsázky byste si to pro mě za mě mohli představit jako takovou srážku The Committee a Drudkh. Podobně i druhá „E.V.A.“ si drží jistou úroveň, ačkoliv je už slabší než otvírák. Zatím dejme tomu.

Nicméně od třetí „Enso“, přestože se v ní najde několik povedených motivů, začíná album lehce skomírat a bohužel v tomto duchu pokračuje i nadále. Výrazněji mě dokázala zaujmout až finální „Kokytos“. V čem jsou „Davor“ nebo právě „Kokytos“ lepší než „Enso“, titulní „Bürde“ či „Alpha“ ve středu alba? To je právě ono – nijak zásadně odlišné nejsou. Snad kvůli tomu, že celá nahrávka jede vesměs dle jednoho mustru, všechny skladby jsou podobně vystavěné, podobně dlouhé (každá 7+ minut)… vlastně jsou si podobné jako vejce vejci.

Začíná vám to docházet? Naneštěstí je to tak – snažení F41.0 podráží nohy stereotyp a neschopnost vykročit ze své pohodlné zóny. „Bürde“ totiž představuje šestici oukej písní posluchačsky méně náročného a přívětivějšího black metalu ve středním tempu. Místy je cítit nějakou náladu i slušné skladatelské nápady, na nichž je vidět, že úplně bez talentu F41.0 (respektive Hysteriis) nebude. Scházela mi ovšem větší odvaha, vlastní ksicht nebo cokoliv jiného, co by „Bürde“ posunulo z role naprosto standardní záležitosti trochu výš. Na písničkové album jednotlivé skladby příliš splývají, na monolit to má zase nevýraznou atmosféru, s níž to nelze utáhnout. Úvodní dojmy z prvního poslechu se tvářily slibně, ale vcelku rychle se ukázalo, že tu nic zvláštního ke slyšení není. Abych tedy konečně vybral jednu z výše nastolených možností – „Bürde“ je průměr.


Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Země: Island / Irsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Norma Evangelium Diaboli / Oration

Tracklist:
01. The Lifting of the Veil
02. The First Born of the Dead
03. Alignment Divine
04. Carrion Is a Golden Throne
05. Magna – Mater – Menses
06. Dead the Age of Hollow Vessels

Hrací doba: 61:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

Psát o Rebirth of Nefast jako o skrytém pokladu pro nemnohé by byla pitomost hodná člověka, jenž svůj rozhled poněkud přeceňuje. Přeci jen si mozek kapely a vlastník studia Emissary, Stephen Lockhart (Wann), již zajistil veliké renomé produkováním desek Svartidauði nebo Sinmara, čímž přímo přispěl k tvorbě toho, co dnes vnímáme jako islandský black metal. A za druhé, labely jako Debemur Morti a End All Life / Norma Evangelium Diaboli musí znát každý, kdo se o black metal zajímá trochu vážněji. Ti jistě po Rebirth of Nefast nesáhli náhodou nebo jen z kamarádství. Nebudu předstírat, že by mě první slibné demo „Only Death“ (2006) v době vydání nebo v současnosti nějak extrémně bavilo, ale pozdější split-album „Ex nihilio“ sdílené se spřízněnými Slidhr z roku 2008 je jednoduše impozantní. Není divu, že takoví Blut aus Nord chtěli s Rebirth of Nefast rovněž nahrát split. Dle svých slov měl již Vindsval rozdělanou hudbu, ale z nějakého důvodu idea společné nahrávky padla.

Důvod, proč je mezi zmíněným „Ex nihilio“ a současným debutem „Tabernaculum“ mezera takřka devíti let, spočívá v perfekcionismu. Příkladem důsledné práce budiž, že Stephen Lockhart Wann měl „Tabernaculum“ hotovo již před více než rokem a pak se rozhodl album kompletně nahrát znova. Musím říct, že se jeho rozhodnutí vyplatilo, neboť lépe vyprodukovanou blackmetalovou desku než tuto asi neznám. Lze oponovat, že někomu se více líbí sound té či oné surovosti, ale zde mluvíme o takové zvukové úpravě, která akcentuje atmosféru hudby a nezakryje sebemenší detail.

Kořeny hudby Rebirth of Nefast vychází z ortodoxního black metalu z přechodu milénia, avšak je vhodné si uvědomit, že již na zmíněném splitu byla hudba kapely ve srovnání s tehdy populárními kopírkami Watain a Deathspell Omega (éra Si monumentum…) dostatečně originální. Dnes je samozřejmě vhodnější postavit „Tabernaculum“ vedle takových Sinmara, Tchornobog, Death Fetishist, Situs Magus, Skáphe, Wormlust nebo Inferno, tedy kapel, které si hodně hrají s podladěným, disharmonickým soundem a vrstvením kytarových linek (a taky vlastně vychází z oné ortodoxní vlny). Rebirth of Nefast ale nesázejí třeba na strojený chaos a řekl bych, že skloubení tradice s progresí, klidu a násilí a dalších protikladů je v jejich podání přirozenější. Pasáží, kde se objevují víc než tři rozdílné melodie tu zas tolik není, ale přesto je „Tabernaculum“ narváno velikým množstvím detailů.

Ještě jedno přirovnání mě napadá, a to k „Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint“ od mistrů Abigor, jelikož „Tabernaculum“ je podobně intenzivním a poutavým způsobem dramaticky vystavěno. To je například jeden z důvodů, proč na mě deska při poslechu působí až vizuálně, i když zde hrají svou roli i zmíněná produkce a evokativní texty. Z letmého poslechu se může zdát, že jsou skladby roztříštěné, jelikož Wann v kompozicích zdánlivě příliš lpí na stopkách, ale věc se má tak, že ony tiché, ambientní pasáže jsou stejně důležité a zajímavé jako blackmetalové běsnění. Ale k tomu je nutné se trochu zaposlouchat.

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Netvrdím, že musíte desku sjíždět podobně fanaticky jako já, ale o její síle by mohl napovědět fakt, že v posledním cca čtvrtroce si „Tabernaculum“ pouštím minimálně jednou týdně do sluchátek ve tmě a bez dalšího rozptylování, třeba před spaním, a zrovna v těchto chvílích se „Tabernaculum“ představí ve své bentické hloubce. Mimochodem, ani teď si netroufnu tvrdit, že bych desku znal opravdu podrobně natož zpaměti a to není vlastně nijak extrémně složitá. Rovněž nemám pocit, že by zde byly nadbytečné či natahované pasáže. Jsem rád že se ty roky čekání projevily i v tomhle ohledu.

Na závěr se obvykle snažím vypíchnout nějaká negativa, ale teď to mám těžké, dokázal bych si jen představit jiné vokály. O zvuku další ódy pět nebudu, ale mohl bych zmínit, že se jedná o zcela první kompletní Emissary produkci, kdy nemám jediný subjektivní problém se zvukem bicích. Hostující Bjarni Einarsson (Sinmara, Wormlust, Slidhr) si zde navíc vystřihl svůj prozatím nejlepší výkon v kariéře. Někomu „Tabernaculum“ samozřejmě přijde jako nezajímavá, až nudná deska. Každý má svůj vkus, ale já si dovolím arogantně prohlásit, že takový dojem s velkou pravděpodobností pramení z povrchního poslechu či takových posluchačských preferencí, které se s hudbou tohoto ražení zásadně neslučují.

Psaní recenzí se v mém případě často pojí s jistým zlomovým okamžikem v životnosti alba, kdy se rozhodne o jeho skutečném významu. Názor a dojem jsou zformulovány, vrcholné zážitky zpravidla za mnou a je již pouze na tyranském času, jak se k nahrávce zachová. Avšak jak jsem předeslal výše, „Tabernaculum“ se mnou ještě neskončilo a já s ním také ne. Domnívám se, že za pár měsíců bude nádherně zpracovaný booklet desky solidně poničený neustálým ohmatáváním a třeba si tehdy dovolím říci, že album doopravdy znám. Ale jak to u těch skutečně kvalitních uměleckých nahrávek bývá, určitě mě nějaký detail přesvědčí o opaku. Jistý jsem si jednou věcí. V lednovém výročním eintopfu se o Rebirth of Nefast zmíním zas.


Runespell – Aeons of Ancient Blood

Runespell - Aeons of Ancient Blood

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 23:28

Odkazy:

Runespell je dalším novým jménem na poli podzemního black metalu, které si koleduje o kus pozornosti. Jednočlenného australského projektu se okamžitě ujal renomovaný label Iron Bonehead Productions, pod jehož křídly se letos v květnu objevil první demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ – právě o něm si nyní povíme. Sluší se ovšem dodat, že již koncem příštího měsíce na něj naváže také první dlouhohrající deska s názvem „Unhallowed Blood Oath“. Ale té se budeme věnovat až na podzim, až to bude aktuální.

„Aeons of Ancient Blood“ představuje Runespell jako kapelu dobrou, nikoliv však originální. Nightwolfův náhled na black metal je tradiční a tradicionalistický, nekonají se žádné experimenty ani snahu o posun černého kovu do nových sfér. Hned první regulérní píseň „War-Wolf Virtue“ si to od již od úvodních vteřin hrdě namíří do poloviny 90. let a začne vzývat norské atmosférické veličiny téhle doby. Přesto byste od „Aeons of Ancient Blood“ neměli očekávat severskou mrazivost. Nálada hudby Runespell je spíš, řekněme, středověká. Přesto není dvakrát složité vypozorovat podobnost určitých riffů například s produkcí Dimmu Borgir okolo první a druhé desky (nezapomeňte si ovšem odmyslet symfonickou složku). Stejně by se ale jistě daly najít souvislosti třeba s tvorbou Abigor z druhé půlky 90. let.

Runespell se ovšem musí nechat, že se odkazu téhle éry chápe důstojným způsobem a dokáže ji zahrát kvalitativně na výši. „War-Wolf Virtue“ z toho vyznívá ještě nejméně dobře, ačkoliv druhá polovina skladby je povedená a určitě se mi líbí. To nejlepší však demosnímek nabídne až ve svém závěru prostřednictvím mírně melodičtější „The Dark Roots of Iron Valor“ a titulního devítiminutového opusu „Aeons of Ancient Blood“. Jakmile Nightwolf v půlce poslední jmenované vytáhne odzbrojující kytarové melodie, tak vám bude úplně jedno, že se tady nevymýšlí vůbec nic nového, protože je to zahrané a poskládané takovým způsobem, že si to lze jen těžko neužívat. Je znát, že Nightwolf má černý kov v krvi a dokáže své vzory uctívat, aniž by měl u toho posluchač pocit hereze vůči žánru.

Vím, že formálně by se „Aeons of Ancient Blood“ dalo vytýkat mnohé, přesto se na demosnímek nedokážu zlobit a nemůžu jej kritizovat, když mě jeho poslech uspokojuje takovým způsobem. S nadsázkou jsem se ve společnosti Runespell trochu cítil jako zpátky v magické době, kdy jsem začínal pronikat do tajů black metalu a objevoval staré klenoty. A musím říct, že to byl velmi příjemný pocit. Už se těším na řadovku.


Mrtvi – Negative Atonal Dissonance

Mrtvi - Negative Atonal Dissonance

Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 30.7.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. As Consciousness Is Harnessed to Flesh Part 1
02. As Consciousness Is Harnessed to Flesh Part 2
03. Negative Atonal Dissonance

Hrací doba: 41:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Mrtvi. Jak jednoduchý a efektivní název. Však mě taky loni přitáhl k Bandcampu kapely, abych si bez jakýchkoliv předchozích doporučení jejich hudbu pustil. Disharmonický black metal à la Deathspell Omega nebo Aosoth jsem už tehdy vyhledával podstatně méně aktivněji než dříve, ale debut „Perpetual Consciousness Nightmare“ jsem si prostě pustit musel. A taky jsem poslech po několika skladbách utnul, protože ta hudba zas tak dobrá nebyla, haha. Nejednalo se sice o totální průser, ale nahrávka mi přišla až příliš amatérská. Když k tomu připočtu strašné vokály, tak dá rozum, že jsem desce kvůli pár zajímavým riffům nevěnoval více času. Ani jsem si neudělal mentální poznámečku, že bych měl mít do budoucna Mrtvi v merku, ale o nové album jsem díky intenzivní promo-masáži labelu zakopnul a svou roli sehrál zase ten název: „Negative Atonal Dissonance“.

Nevím jak vy, ale já mám pro atonalitu / mikrotonalitu / xenharmonie prostě slabost. Nebudu ztrácet čas výkladem co to je, protože o hudební teorii vím hovno a všecko to chytračení by stejně pocházelo z Wikipedie, ale řekněme, že taková hudba nečerpá z klasických stupnic, které považujeme za přirozené, a neštítí se čtvrttónů a ještě kratších intervalů. Pokud jste zvídaví a otevření experimentální hudbě, tak vám doporučím omrknout Antona Weberna, Arnolda Schoenberga, Aloise Hábu, Ivana Višněgradského, Iannise Xenakise nebo Kaiju Saariaho. Metal je s podobným posouváním hudebních hranic trochu na štíru, i když disharmonie je všude kolem pokokot, ale kapel, které by s netradičními stupnicemi či laděním pracovaly opravdu promyšleně, je dle mého názoru málo. Máme třeba Gorguts, Coma Cluster Void a Blut aus Nord, ale většina kapel k atonalitě přijde spíše náhodou. A pak tu jsou například blackmetaloví Jute Gyte, kteří se pyšní mikrotonální kytarou, ale chlapíkovi by neuškodilo, kdyby ze sebe nesypal mdlé riffy, jak ho zrovna napadnou, ale trochu si s hudbou pohrál. Třeba by pak konečně vydal pořádnou desku. Ale zpátky k Mrtvi, kteří mě názvem své desky zřejmě maličko uvedli v omyl.

„Negative Atonal Dissonance“ tvoří tři části. Osmiminutové intro, které sestává z digitálně pokřivených samplů, ruchů a kytarového feedbacku, a dvě „regulérní“ skladby, i když tak bych doopravdy označil pouze tu prostřední „As Consciousness Is Harnessed to the Flesh Part 2“. Zde kapela částečně dostává názvu své desky (pominu, že úvod zní dost chromaticky) a minimálně v první části se drží blackmetalového rámce. Agresivnímu přístupu žel škodí neadekvátní zvuk. Naštěstí v druhé půlce hudba zpomalí a vystoupá ke svému ponurému vrcholu. Kvalitativní posun od debutu je patrný na všech frontách, až se nabízí myšlenka, že by snad mohl v tvůrci skutečně dřímat jakýsi génius. Nejvíce si zde cením letmého užití klavíru.

Mrtvi - Negative Atonal Dissonance

Se závěrečnou, titulní skladbou desky se kapela pouští cestou improvizace. Jsou zde střípky zajímavých nápadů, krátce po první minutě jistá basová linka například cituje riff z druhého songu a dalo by se toho jmenovat více. Ale po několika posleších jsem snahu si zde něco najít nebo si onen „chaos“ prostě jen užít vzdal. Mučení kytar, bušení do klapek a řev uměli i takoví Abruptum lépe, protože v jejich podání byl ten rachot aspoň intenzivní a atmosférický.

Mozek Mrtvi se v rozhovoru pro Soundscape Magazine primárně odkazoval na Milese Davise nebo Johna Coltranea a chápu, že ho improvizace baví. Ale já osobně mám tenhle aspekt skutečně rád asi jen v hlukové hudbě. O avantgardnějším, (částečně nebo zcela) improvizovaném pojetí jazzu se moc vyjadřovat nemohu, protože „blíže“ jsem se seznámil pouze s Ornettem Colemanem, ale přesto si myslím, že v rámci black metalu improvizace funguje jen zřídka a v podání Mrtvi takřka vůbec. Kapela se tak zbytečně přiklání k polovičatosti (neužiji-li tvrdšího slova).

Abychom si to shrnuli. Ze čtyřiceti minut trvání „Negative Atonal Dissonance“ jich za poslech doopravdy stojí cirka patnáct. Mrtvi lze brát za nápadité, originální těleso, ale snaha a vize Damjana Stefanoviče je z mého pohledu stále nevyzrálá. Recenzenti, kteří téhle desce sypali pomalu maximální počet bodů, se nechali opít rohlíkem.


Cult of Erinyes – Tiberivs

Cult of Erinyes - Tiberivs

Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Achaea, 41 B.C.
02. Nero (Divine Providence)
03. Casus belli
04. Bred for War
05. Loner
06. Germanicus
07. First of Men
08. Damnatio memoriae
09. For Centuries to Come

Hrací doba: 55:42

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Někomu, kdo dění v blackmetalovém světě sleduje alespoň trochu hlouběji než povrchně, by pojem Cult of Erinyes neměl být neznámý. Belgická formace sice nefunguje nějak zásadně dlouho (ještě tomu není ani deset let) a nevydala zas tolik alb (nyní recenzované „Tiberivs“ je třetí dlouhohrající), přesto určité zaujetí způsobila a její předchozí počiny „A Place to Call My Unknown“ a „Blessed Extinction“ neprošuměly bez povšimnutí. Však ještě aby ne, když různé nosiče kapele pouštěly do světa firmy jako Les acteurs de l’ombre Productions, Caverna Abismal Records nebo Code666 Records, jejichž vydavatelská činnost má své publikum. Ostatně, poslední jmenovaní jsou podepsáni i pod CD verzí „Tiberivs“ a druzí jmenovaní zase obstarali audiokazetu.

Jak už název napovídá, „Tiberivs“ patří k nahrávkám, jimiž se prolíná určitá jednotící linka. V tomto případě jde o éru antického Říma, konkrétně o období, kdy byl u moci druhý římský císař Tiberius Julius Caesar Augustus. To znamená, že se bavíme o přelomu dvou epoch, jimž se dnes říká před naším letopočtem a našeho letopočtu. Nicméně ačkoliv hlavní mozek kapely Corvus tvrdí, že vše na desce obsažené bylo stvořeno se zmiňovaným historickým obdobím na mysli, a to již od úplného počátku kreativního procesu, mně osobně nepřipadá, že by to zde hrálo až tak zásadní roli, poněvadž ze samotné hudební stránky jsem antickou atmosféru nevycítil. Pokud tedy budete „Tiberivs“ poslouchat, aniž byste byli s tématem obeznámeni, nijak zásadně vám to myslím neuškodí.

Hudebně nyní Cult of Erinyes samozřejmě přímo navazují na to, co předváděli již na svých předcházejících nahrávkách. Opět se tedy račte připravit na chytřeji pojatý black metal. Co si pod tím představit? Jednoduše black metal, který se nebojí měnit tempa, přijít s promyšlenou strukturou písně, dokáže nabídnout zajímavě vystavěné melodie i silné pasáže, které vybočí ze zaběhnutého receptu a následně se stávají vrcholy svých skladeb. Ještě jinak řečeno – black metal, jenž stojí někde na půl cesty mezi pravověrnou větví žánru a jeho progresivní odnoží, ale není natolik tradiční, aby bylo možné jej nazývat ortodoxním, ale ani natolik pokrokový, aby se dalo hovořit o progresi, avantgardě nebo experimentu.

Ačkoliv všechno vypadá dobře, mám s „Tiberivs“ podobný problém, jaký mě svého času trápil již na minulém „Blessed Extinction“. Objektivní kvalita je neoddiskutovatelná, přesto mi činí obtíže se koncentrovat a nechat hudbu, aby vstoupila do mysli. Rozhodně se na desce nachází množství výtečných pasáží a dobře vypointovaných chvilek, jež mě skutečně baví, nicméně v dalších momentech, zejména v těch rychlejších, kde se Cult of Erinyes blíží k tradičnější podobě stylu, slyším rezervy a chybí mi výraznější nápady. Abych ale zbytečně nehanil, musím na druhou stranu uznat, že zde nacházím pouze jediný kousek, který mi nesedl – téměř až post-rockové kytarové sólo v polovině poslední jedenáctiminutové kompozice „For Centuries to Come“.

Cult of Erinyes

Nechci, aby verdikt vyzníval přehnaně negativně, protože „Tiberivs“ se stále s přehledem drží nad průměrnou hranicí, a jak už jsem řekl, lze zde nalézt i pasáže na výši. Když se však na album podívám jako celek, nemůžu zakrývat, že mi zde cosi schází a že Cult of Erinyes po extratřídě jen zdálky pokukují, nicméně se jí nedokážou přiblížit či dokonce dotknout. Základní vize, směřování i přístup – to vše je dobré. Jako by ale Belgičanům unikala jakási prchavá esence výjimečnosti, která dělí kapely na ty mimořádné a ty „jenom“ dobré. Cult of Erinyes se stále drží v druhé jmenované sortě. Nicméně cítím, že ani na „Tiberivs“ ještě nesáhli na hranici svých možností a potenciálu.

Předpokládám, že k „Tiberivs“ se již zpětně vracet nebudu, nicméně nad Cult of Erinyes hůl rozhodně nelámu a příští album si rozhodně opět poslechnu. Kapela nedávno prodělala zásadní změny v sestavě, z níž loni odešel dlouholetý bubeník Baal (novinku už nenatáčel) a letos i dlouholetý vokalista Mastema (novinku ještě nazpíval), jehož místo zaujal světoběžník Déhà (Yhdarl, Slow, Mera mundi, We All Die (Laughing), Lebenssucht), jenž se už na nové desce podílel mixem a masteringem. Tak uvidíme, co budoucnost a změny přinesou…


Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 6.1.2017
Label: The Shadow Kingdom / Tour de Garde

Tracklist:
Side A: Blood Tyrant
01. Anbliik duvonde skerfe
02. Spektren spökne
03. Lusere af düstre den gjønd
04. Fllittrehördes kamp

Side B: Warden
05. Ver sei glut det lljusen

Hrací doba: 32:05 (18:14 / 13:51)

Odkazy Blood Tyrant:
bandcamp

Odkazy Warden:
bandcamp

Nizozemské duo Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter souhrnně známé jako Blood Tyrant jsme si zde již představili prostřednictvím recenze na debutovou desku „Aristocracy of Twilight“. Ta vyšla v prosinci loňského roku u Iron Bonehead Productions, ale ani letos se Blood Tyrant neflákají. V roce 2017 se zatím soustředí na split alba a my si nyní představíme to první z nich, na němž se kapela podílela s krajanským projektem Warden. Počin vyšel pod názvem „Duvonde skerfe“ u malého nizozemského labelu The Shadow Kingdom na audiokazetě limitované pouhými 66 kusy (zámořskou edici vydali kanadští Tour de Garde v nespecifikované limitaci).

Nejprve se podívejme na stranu Blood Tyrant. Na první poslech se samozřejmě dá říct, že se skupina prezentuje tím, co předvedla o něco dříve na „Aristocracy of Twilight“. Rozdíly zde přesto jsou. Do určité míry má příspěvek Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ blíže k prvnímu demosnímku „Night of Blood Moon“. Oproti „Aristocracy of Twilight“ je zde zvuk kapely ještě syrovější a ohavnější. Kytary doslova řežou, primitivní hra na bicí plně odpovídá žánrovým pravidlům raw black metalu stejně jako vokály zastřené v mlze záměrně špatného soundu. Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ znějí ještě víc barbarsky než na svém debutu a nutno říct, že je to posluchačsky velmi přitažlivá cesta – možná ještě o kousek víc než na „Aristocracy of Twilight“.

Vedle toho materiál „Duvonde skerfe“ přináší ještě jednu změnu – zdá se mi, že i po hudební stránce jsou tentokrát Blood Tyrant agresivnější a v dobrém slova smyslu ještě primitivnější. Samozřejmě, že i tentokrát se najdou hymnické pasáže v rozvážnějším tempu jako třeba v „Lusere af düstre den gjønd“ nebo v první polovině „Anbliik duvonde skerfe“, stejně tak Nizozemci svou hudbu občas podpoří ambientní klávesami. Pocitově mi ovšem přijde, že je to tentokrát větší zlo (svou roli v tomto dojmu jistě sehrává i onen zvuk, o tom žádná), a například v takové „Fllittrehördes kamp“ Blood Tyrant nasadí skoro až punkové tempo. Proč ne – funguje to parádně.

Zato kolegové z Warden už mě tak nepoložili. Druhá strana „Duvonde skerfe“ volí dočista jiný přístup, než jaký je ke slyšení u Blood Tyrant. Nachází se zde jediná, bezmála 14minutová skladba „Ver sei glut det lljusen“ nabízející temně ambientní minimalistické plochy. Zajímavé momenty se tu jistě najdou – například pasáž okolo třetí minuty je dobrá a v závěru písně rovněž cítím obstojnou gradaci, ale dlouhá pasáž ve středu kompozice mi přišla až přespříliš minimalistická a nedělo se v ní takřka nic, co by posluchače mohlo jakkoliv zaujmout, a i atmosféra v této pasáži mi přišla slabší.

Na druhou stranu, je možné, že „Ver sei glut det lljusen“ působí trochu slaběji i díky tomu, že přichází po elitním zlo black metalu Blood Tyrant. Pokud by hudba Warden stála samostatně, možná by dokázala zanechat hlubší dojem. Pokud někdy v budoucnu náhodou narazím na další tvorbu projektu, určitě se nebudu bránit tomu, abych ji vyzkoušel. Skladba na „Duvonde skerfe“ mi přijde „pouze“ slušná.

Splitko je tedy pro mě především o straně Blood Tyrant, kteří předvádějí hluboké žánrové podzemí v jeho nejčistší a nejohavnější formě, primitivní black metal dotažený do syrového perfekcionismu. Lahůdka pro všechny vyznavače pravé temnoty.


Amnutseba – Demo

Amnutseba - Demo

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 19:50

Odkazy:

Amnutseba patří ke skupinám, které nejsou určeny těm z vás, kdo máte rádi přehled a vyžadujete pokud možno co nejvíce informací, abyste věděli, koho přesně posloucháte. Tento francouzský projekt je totiž na informace o sobě samém skoupý – žádné fotky, žádné internetové stránky nebo profily na sociálních sítích, žádná sestava. Pouze zející prázdnota a nevyjasněná tma, z níž se vynořil jediný důkaz existence – nepojmenovaný demosnímek o čtyřech skladbách, které si bohatě vystačí s římskými číslicemi namísto názvů. Nechť tedy promluví hudba.

Na úplně první demosnímek úplně neznámé formace nemají Amnutseba nijak prasácký zvuk. Nahrávka zní na demo poměry docela slušně a nevystraší ani ty posluchače, kteří neholdují podzemním kanálům. Toto sdělení však samozřejmě berte s jistou dávkou rezervovanosti, „Nuclear Balast metal“ se samozřejmě a naštěstí nekoná.

Solidní sound ale vzhledem k hudebnímu směřování Amnutseba smysl dává. Francouzi se totiž neostýchají lehce píchnout do disharmonií nebo chaotičnosti. Nicméně – ačkoliv by k tomu země původu mohla svádět – se naštěstí nejedná o dalšího ze zástupu napodobitelů Deathspell Omega či Blut aus Nord. Samozřejmě, můžete tvrdit, že vlivy právě jmenovaných budou v určité míře cítit asi u každé kapely, která se dotkne chaotického pojetí black metalu, ale pokud na situaci nebudete nahlížet až takto přísnou optikou, pak platí, že Amnutseba znějí trochu jinak. Netvrdím, že nutně originálně a po svém. Spíš jde o to, že jejich vize black metalu není čistokrevně chaotická, v důsledku čehož jejich demo stojí rozkročeno někde napůl cesty mezi disharmonickou a standardní formou stylu. Dobře, přesně napůl cesty ne, nahrávka má přece jenom blíže k první jmenované větvi, ale zkusme to říct jinak – Amnutseba toto specifické pojetí black metalu předvádí v poněkud usedlejší podobě.

Samotné demo se poslouchá velice dobře a několik kvalitních obratů na něm určitě slyším. Nějak zásadně mě sice nahrávka neuhranula a nezničila, ale není všem dnům konec. Je znát, že potenciál zde přítomen je, stejně jako třeba cit pro dobře vybudované skladby a tvorbu slušně vygradovaných momentů. Jestli mi však něco schází, tak je to hlubší atmosféra, jejímž prostřednictvím by demosnímek dokázal strhnout – v tomto ohledu rezervy cítím. Ze subjektivního hlediska by mi v tomto případě pomohl krapet ošklivější zvuk, jenž by myslím udělal svoje.

Vzato kolem a kolem jsou však moje dojmy z dema pozitivní, na první počin se jedná o solidní práci. Na budoucí tvorbu se sice nebudu třást jak ratlík, ale když si něčeho dalšího z produkce Amnutseba všimnu, rád si to pustím, abych zjistil, zdali se naznačený potenciál podařilo zužitkovat.