Archiv štítku: black metal

Make a Change… Kill Yourself – IV

Make a Change… Kill Yourself - IV

Země: Dánsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 15.1.2018
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. Once Awake
02. Shadows of a Meaningless Reality

Hrací doba: 40:53

Odkazy:
web / bandcamp

Zdá se, že Ynleborgaz, jehož já osobně řadím k čelním představitelům dánského black metalu, byl poslední dobou skladatelsky při chuti. Nezvykle dlouho mlčel v rámci obou svých hlavních projektů, ale začátek roku 2018 pro jeho příznivce vše vynahrazuje. Co se Angantyr týče, koncem ledna vyšla po šesti letech první nová muzika v podobě minialba „Foragt“, na nějž koncem března naváže šestá řadovka „Ulykke“. Pokud ale někdo preferuje pomalejší a sebevraždenější část Ynleborgazovy tvorby, bude jej spíš zajímat čtvrtá deska „IV“ projektu Make a Change… Kill Yourself (což je jen tak mimochodem kurevsky skvělý název pro kapelu), shodou okolností taktéž šest let po předchozím počinu „Fri“.

Make a Change… Kill Yourself (vlastně stejně jako Angantyr) nepatří k formacím, které mají (a chtějí) předvádět nějakou hudební invenci. Myslím, že kdokoliv, kdo se na tomhle albu nesetká s Make a Change… Kill Yourself poprvé v životě, nemůže být podobou „IV“ překvapen. Deska si nese všechny charakteristické znaky skupiny, které dost nápadně korelují i s typickými znaky celého subžánru depresivního black metalu.

Vše začíná již u zrnitého šedavého obalu. Na němž se z nějakého důvodu nachází jakási kárka nebo vozíček, což teda mně osobně nepřijde zrovna depresivní. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já teda kvůli zrnité fotce vozíku nemám chuť si podřezat žíly nebo si hodit mašli. Ale třeba mám moc málo depky na to, abych pochopil tíživost vozíčku o čtyřech kolečkách zaparkovaného vedle plechové boudy…

Jasně, dělám si z toho prdel, ale jen tak mezi námi, pořád lepší vozíček než namalovaný oběšenec u „Fri“. Nicméně pokračujme. Stejná zůstala i forma hudby – projekt Make a Change… Kill Yourself vždycky je odjakživa spjat s dlouhými skladbami a ani zde tomu není jinak. „IV“ nabízí dva pomalé eposy, z nichž ten první má necelých 23 minut a druhý 18 minut. Tedy nic pro netrpělivé posluchače.

Očekávatelně samozřejmě zní i vlastní obsah. „IV“ je v tomto ohledu „prostě další“ depressive black metal. Popravdě ani nemusíte znát starší věci Make a Change… Kill Yourself, stačí, abyste měli něco málo naposloucháno v celém subžánru, aby vás tahle deska nemohla zásadně překvapit. Je to většinou pomalé, většinou docela monotónní, vokál uječený až za roh, prostě klasika.

Make a Change… Kill Yourself

Nicméně, musím připomenout a zdůraznit, že Ynleborgaz nikdy neplatil za inovátora, ale rozhodně jde o talentovaného skladatele. A „IV“ dokazuje, že i prostřednictvím standardních a již slyšených postupů lze vytvářet kvalitní alba, že i s podvědomě povědomými pasážemi lze postavit povedené písně, které bez větších problémů zvládnou utáhnout takto ambiciózní hrací čas.

Ono to až do nynějška mohlo znít všelijak, z obalu jsem si dělal prču, kecy o standardnosti nejspíš také nevystřelily případná očekávání do výšin. Ale věřte tomu, že „Once Awake“„Shadows of a Meaningless Reality“ jsou opravdu dobře vymyšlené kompozice, jimž nechybí hlava a pata, nechybí jim ani nezanedbatelná porce atmosféry. Mě osobně to jednoduše baví (dokonce si myslím, že „IV“ je lepší než třeba minulé „Fri“), což říkám i s vědomím toho, že ta muzika mi ve skutečnosti nijak depresivní nepřijde. Avšak ani tohle není specifikem Make a Change… Kill Yourself, nýbrž celého DSBM – výraz depresivní zde beru pouze jako formální označení, nikoliv jako výstižné pojmenování dojmu z poslechu. Ale co já vím, třeba si z toho tu mašli fakt někdo hodí.

Navzdory tomu, co jsem řekl výše, si myslím, že Ynleborgaz má svůj rukopis, akorát mi vždy přišlo, že tento se projevuje spíš v Angantyr. Tím spíš je zajímavé, že na „IV“ jej nyní znatelně cítím. Asi nebude náhoda, že u některých pasáží zejména v „Once Awake“ mám pocit, že by se klidně uživily i v Angantyr. A jen tak mimochodem, v první skladbě se nachází i moment, při němž si vždy vzpomenu na Darkestrah, což je taky docela zajímavé zjištění. Myšleno v dobrém.

Pro „IV“ mám nakonec schované pozitivní hodnocení. Něco v recenzi mohlo vyznít docela pejorativně, ale nic z toho jsem v reálu opravdu špatně nemyslel. Novinka Make a Change… Kill Yourself možná má nějaké formální nedostatky, ale mě osobně baví od prvního poslechu a rád ji doporučím i dál.


Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Ocean of Screaming Spheres
02. Self-Devouring Womb
03. Cursed Numbers
04. Void Masquerading as Matter

Hrací doba: 35:52

Odkazy:

K recenzi poskytl:
ClawHammer PR

Kanadští Thantifaxath se v průběhu současné dekády sice nestali největšími miláčky blackmetalového obecenstva, ale myslím, že debut „Sacred White Noise“ nezanedbatelný dopad měl. Minimálně na ty co preferují žánr v experimentálnější podobě, která místo horoucích pekel a násilí spíše evokuje nihilistický chlad kosmických dálav. Thantifaxath podle mého mají celkem blízko ke „kaskádské“ scéně a progresivnímu/avantgardnímu blacku po vzoru kapel, které nemusím zmiňovat. Důležité ovšem je, že jejich výrazivo je ještě dostatečně blackmetalové a vývoj hudby se ubírá směrem, který je i pro můj poměrně přísný pohled na žánr stále akceptovatelný. Navíc zde byla vždy přítomná kvalita, důvtip, stejně jako příslib, že z následovníků budou vůdci. Jak jsou na tom Thantifaxath s novým pětatřicetiminutovým EP „Void Masquerading as Matter“? Vzhledem k tomu, že několik uhrančivých pasáží z debutu stále chovám v živé paměti, tak jsem byl opravdu zvědav.

Od vydání uběhly přibližně tři měsíce, během kterých jsem ípko pravidelně zkoumal. První poslechy byly výborné a já byl vyloženě nadšený, ale relativně brzy začaly na povrch vyplouvat jisté nedostatky a můj pocit, že Thantifaxath postoupili na další úroveň hudebního mysticismu a kosmosofie poněkud utrpěl. Čím to?

Jak lze z dřívější tvorby a prvního odstavce odvodit, „Void Masquerading as Matter“ je vysoce atmosférickou záležitostí a přítomné fluidum je perfektně definováno titulní instrumentálkou (outrem), která je dle mého (možná mylného) názoru výrazně inspirována kompozicí „Lux aeterna“ maďarského skladatele Gyorgy Ligetiho (znáte například z Kubrickovy „Vesmírné odysee“), zatímco její druhá půle mi zase přijde blízká sborovým skladbám Krzysztofa Pendereckého. Už při poslechu „Sacred White Noise“ jsem míval pocit, že tvůrcům není moderní klasika cizí, a pokud v něčem udělali krok dál, tak to je v integraci klavírních a smyčcových pasáží s black metalem. Zde je na místě upozornit neznalé, že kapela v žádném případě nespadá do ranku symfonického BM.

I s kytarovými riffy se Thantifaxath pokusili více vyhrát, i když zde už tak úspěšní nebyli, byť chvíle, kdy se nástroje například krásně „kaleidoskopicky“ rozsypou, jsou super, ale to je spíše dílo produkční nežli instrumentální. Jsou zde zkrátka dílčí kytarové motivy, které považuji za strojené, nucené, příliš rovné, normální, neinventivní atd. atd., a tedy nevyhovující ambicióznímu konceptu EP. Příkladem budiž ústřední stoupavá/klesavá melodie „Ocean of Screaming Spheres“, která mě po nějaké době začala doslova srát. A podobných pasáží je zde více a ano, uznávám možnost, že jsem jenom rozežraný zmetek, kterému nic není dobré. Ale na obranu Thantifaxath musím uvést, že mocné pasáže převažují. Například v této zmíněné skladbě je střed naprosto fatální a „Cursed Numbers“ bych možná označil, za dosud nejsilnější píseň kapely.

Thantifaxath

Jaká myšlenka tedy stála za realizací tohoto EP? Měli Thantifaxath tvůrčí přetlak a bylo jim líto vyhodit třicet pět minut slušného materiálu, protože z nějakého důvodu nepasoval k materiálu budoucímu? Nebo EP slouží jako předstupeň, experiment, který měl hudebníkům ukázat případnou cestu dál? Nabízí se i myšlenka, že Kanaďané nedokázali nastřádat tolik silných nápadů na pořádný full-length a toto je jejich maximum. Pravda může být samozřejmě úplně jinde. „Void Masquerading as Matter“ je dozajista nutností pro fanoušky kapely a věřím, že má potenciál oslovit mnohé další. Sakra, vždyť já byl v pokušení tohle EP nacpat do výročního eintopfu a jeden z mých kolegů tak dokonce nepřekvapivě učinil. Avšak celkově bych o dokonalosti a vrcholném díle muzikantů nehovořil. Už jen proto, že kapely jako tato snesou přísnější pohled a já si myslím, že Thantifaxath mají na víc.


Mortis Mutilati – The Stench of Death

Mortis Mutilati - The Stench of Death

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.1.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Nekro
02. Echoes from the Coffin
03. Crevant-Laveine
04. Regards d’outre tombe
05. Onguent mortuaire
06. Portrait ovale
07. Homicidal Conscience
08. Invocation à la momie
09. L’odeur du mort
10. Ecchymoses

Hrací doba: 50:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mortis Mutilati / Solstice Promotion

Když jsem si před nějakými čtyřmi lety poprvé pouštěl desku „Nameless Here for Evermore“, francouzská formace Mortis Mutilati pro mě byla velkou neznámou. K albu jsem se dostal jednoduše z toho důvodu, že nám ji tehdy vydavatelství Naturmacht Productions poslalo k recenzi, a vzhledem k tomu, že jsme ještě tenkrát došlé věci příliš netřídili a prakticky zrecenzovali vše, co nám dorazilo, pustil jsem se i do poslechu a následně psaní o „Nameless Here for Evermore“, ačkoliv již tehdy šlo o rok starou záležitost.

Počin s ponurým šedivým hřbitovem na obálce mě ovšem příjemně překvapil. Macabre – jenž je mozkem kapely a v její studiové podobě vlastně i jediným členem, který k sobě další lidi přibírá pouze na živá vystoupení – sice nenabízel nijak originální pojetí černého kovu, ale byl to dobře odvedený a sympatický standard se smyslem pro atmosféru a dobře vystavěné skladby.

Vzhledem k tomu, že ani následující „Mélopée funèbre“ z května 2015 nepřineslo žádné velké zklamání, nemusel jsem se nijak zásadně přemlouvat ani k poslechu další řadovky „The Stench of Death“, která je někdy uváděna jako třetí, někdy jako čtvrté řadové album (předmětem sporu je v tomto případě „Sombre neurasthénie“ z roku 2012, jež je někde vedeno jako debut, jinde jako demosnímek… mám dojem, snad ne mylný, že sama kapela se nyní zpětně kloní spíš k tomu, že jde o demo).

I o „The Stench of Death“ lze velmi jednoduše prohlásit, že pokračuje v cestě, již vytyčily oba předchozí počiny. Což asi nepřekvapí, vždyť jen málokterá skupina je skutečně nevyzpytatelná a s každou další nahrávkou uhýbá odlišným směrem. Mortis Mutilati k takovým evidentně nepatří, tudíž se opětovně můžete těšit na lehce zašpiněný black metal ve středních tempech, který znatelně čerpá i ze stravitelnějšího pojetí depressive black metalu (ale nejen odsud).

Což mi připomíná, že by jistě stálo za zmínku, že Mortis Mutilati nehrají žádné velké hnusy nebo divočiny. Jejich black metal je naprosto bezproblémově poslouchatelný i pro lidi, kteří tomuto žánru běžně neholdují, ale zrovna v tomto případě to nemusíte automaticky chápat v pejorativním významu. Přinejmenším já jsem tím nic takového nemyslel. Jednoduše to tak je a já to pouze dávám na vědomí. Vy se k tomu samozřejmě můžete postavit, jak sami uznáte za vhodné.

Osobně si ovšem myslím, že nějaké opovržení si Mortis Mutilati nezaslouží. Je to nakonec dost příjemná muzika. „The Stench of Death“ (a platí to nejen o něm, ale i o jeho předchůdcích) sice nedokáže předat nějaký hluboký zážitek, nezanechá jizvy na duši, ani se nejedná o nahrávku, na niž byste za několik let vzpomínali. Přesto zvládne poskytnout pár poslechů, u nichž se člověk nenudí, a její autoři se za své autorství stydět rozhodně nemusí. V rámci své odnože se jedná o důstojnou práci, která své kvality bezesporu má, stejně jako kousek nějaké té atmošky.

Mortis Mutilati

S onou „stravitelností“ se pojí i melodická stránka. „The Stench of Death“ se melodií skutečně nebojí a hojně jich využívá. Naštěstí se nejedná o nic vlezlého nebo kýčovitého, vše je provedeno vkusně a nenásilně. Navíc v době, kdy žánru vládnou okultní rituály a chaotické znásilňování nástrojů, má takhle melodická blackmetalová nahrávka, která zároveň nesklouzává k symfonickým cajdákům, své kouzlo.

Nechci „The Stench of Death“ prezentovat jako nějaký zázrak, když jím evidentně není. I přesto se ale jedná o solidní počin, u něhož je na místě mírná spokojenost, a to i s vědomím, že nejde o záležitost na dlouhodobé poslechy.


Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Abigor - Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.1.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. All Hail Darkness and Evil
02. Sword of Silence
03. Black Death Sathanas – Our Lord’s Arrival
04. The Cold Breath of Satan
05. None Before Him
06. Olden Days
07. Hymn to the Flaming Void
08. Christ’s Descent into Hell
09. Ancient Fog of Evil

Hrací doba: 36:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Abigor patří ke kapelám, jejichž tvorby jsem si vždy cenil. Ať už jde o starší věci z devadesátých let anebo pozdější experimentování, vždy mi jejich přístup v jistých ohledech imponoval. Ačkoliv mám mezi jejich alby některé oblíbenější kusy a jiné méně (což nejspíš ani nemůže být jinak), snad u žádného předchozího dlouhohrajícího počinu jsem nemohl tvrdit, že bych v něm neviděl a neslyšel vysoké kvality. A o to víc mě mrzí, že u „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mám pochyby…

Největší hodnotu na „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má pro mne obálka, kterou – společně s „Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)“, „Supreme Immortal Art“, „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“ a EP „Orkblut – The Retaliation“ – považuji za jednu z nejlepší, jaká se kdy na nahrávce Abigor objevila. O hudební náplni nahrávky už však takto pozitivně smýšlet nedokážu.

Abigor již dopředu ohlásili, že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ nebude pokračovat v avantgardně laděném pojetí černého kovu, jak jej Rakušané předvádějí po svém návratu na scénu v roce 2006 a na desce „Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)“, jež byla poslední před rozpadem kapely. To je sám o sobě poměrně zajímavý krok a osobně jsem byl zvědav, co z toho vyleze.

Už jen z principu takového rozhodnutí lze samozřejmě chápat, že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ postrádá rafinovanost a komplexnost tvorby Abigor posledních let. To je v pohodě, tím spíš že to neplatí úplně dogmaticky (k tomu se ještě dostaneme). Horší už mi ale přijde, že albu navzdory jeho syrovosti chybí i atmosféra, která by se mohla alespoň přiblížit magii Abigor z devadesátých let, ani tu není zběsilost a autentičnost jako třeba na minialbu „Apokalypse“. A přitom vše nasvědčuje tomu, že Rakušané se chtěli přiblížit svému já z půle devadesátých let – vždyť i vnitřní grafika „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mi okamžitě připomněla dlouhohrající debut „Verwüstung / Invoke the Dark Age“ z roku 1994. Jednoduše si nemohu pomoct, novinka na mě působí jako pokus o vzkříšení něčeho, co už je dávno pryč. A takový pokus nemusí vyjít ani skupině jako Abigor.

Samozřejmě, že zpočátku jsem takový pocit neměl, zvlášť když jde o formaci formátu Abigor, a myslel jsem si, že je nutno „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ řádně naposlouchat. Že je něco opravdu špatně, jsem si uvědomil v momentě, kdy mi došlo, že jsem desku zkoušel poslouchat již nejednou a dost často jsem vypínal i někde v polovině, ačkoliv počin trvá jen 36 minut.

Abigor

Jistou úroveň si „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ samozřejmě drží, přece jenom se bavíme o kapele, která obecně vzato patří k vůdčím ve svém stylu, nikoliv o lokální kutálce. Stejně tak lze říct, že si počin udržuje rukopis Abigor, jenž se projevuje přinejmenším v charakteristicky vrstvené kytarové složce – ta je někdy tak zamotaná, že by se některé pasáže uživily i v novější tvorbě, ačkoliv chce album vyznávat spíš zpátečnictví.

To je snad asi nejzajímavější vlastnost novinky – že se album tváří jako návrat do minulosti, jímž nakonec je, aniž by vysloveně popíralo nedávný vývoj. Nicméně to trochu vypadá, jako kdyby „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ odkazovalo na všechny dosavadní tváře Abigor (ale nejvíc na tu starší), a přitom mu chybělo charisma kterékoliv z nich. Jako celek deska nedostává nárokům, jaké je podle mě nutné klást na legendy tohoto kalibru, jakkoliv u začínající skupiny bychom takovému albu možná zatleskali.

Ze skladeb se mi zdá nejzajímavější druhá „Sword of Silence“, kde se objeví jeden výborný kytarový motiv (bohužel jen nakrátko) a zahuštěný závěr konečně přinese kýženou porci atmosféry. Své momenty má i „Black Death Sathanas – Our Lord’s Arrival“, „Olden Days“ anebo „Hymn to the Flaming Void“. Ale i navzdory jistým dílčím kladům stále platí již řečené – „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ nedokáže poskytnout takový posluchačský zážitek jako dřívější alba Abigor. Může to znít banálně, ale tentokrát to tam prostě není. A to říkám jako někdo, pro koho byli Abigor vždycky kult jak noha.


Druhý pohled (Onotius):

Mrtvolný závan devadesátek – tak by se dal shrnout kabátek, do něhož Abigor umisťují své desáté dlouhohrající album. Nečekejte ale žádné laciné sentimentální primitivismy – tihle Rakušané svůj výlet historií rámují veškerým důvtipem, co za dobu své existence nasbírali. Propracované kompozice a technické kytarové pasáže podporované o drtivé bicí tak dostávají ještě průbojnější zvuk, který věru evokuje onu předem avizovanou primordialitu takových stařičkých Ulver, a to je jednoznačně ku prospěchu věci. Nová deska je nekompromisním, zároveň ale nesmírně propracovaným, nářezem. Dýchá z ní oddanost a je jednoduše fenomenální.

Abigor

„Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ obnažuje naprosté kořeny černého žánru, zároveň se ale neutápí v planém ohraném sentimentálním riffování, naopak servíruje koktejl tak neskutečně pikantní a návykový, že by se jím člověk nejraději naléval po hektolitrech. Abigor jsou ale záměrně uměření a dávají nám jen něco přes půl hodiny hrací doby. O to je nahrávka ve výsledku koncentrovanější. Jde až na dřeň a s až hmatatelnou upřímností. Od úvodní „All Hail Darkness and Evil“ po „Ancient Fog of Evil“ je člověk uhranut silnými nápady a perfektním provedením. Nemluvě o tom, že jakmile dozní poslední tón této pohlcující syrové tryzny, člověk má chuť si to okamžitě zopakovat. Nu, zkrátka a dobře, není ještě ani konec února a už tady máme prvního kandidáta na desku roku. On nám ten rok nezačíná nakonec až tak špatně, co myslíte?


I I / Lihhamon – Miasmal Coronation

I I / Lihhamon - Miasmal Coronation

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. I I
01. Indoctrination of Death’s Command
02. Weltenfresser
03. Miasmal Execration
04. Vidargängr

II. Lihhamon
05. Zelot (Splendour of Terror)
06. Inferno (Decimation Doctrine)
07.Chasma (Deathstrike Coronation)

Hrací doba: 31:38

Odkazy I I:
facebook / bandcamp

Odkazy Lihhamon:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německou smečku I I – což je ve skutečnosti zkratka pro Infernal Invocation – mnozí (a asi nejen) domácí posluchači zaznamenali díky její účasti na loňském turné Astral Maledictions, v jehož rámci formace loni brázdila Evropu po boku Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Pražský koncert se odehrál 1. prosince, kdy měli I I na kontě čerstvé splitko „Miasmal Coronation“. Právě na něj se nyní ve stručnosti podíváme.

Vzhledem k tomu, že jde o split album, asi je zřejmé, že na něm I I nenacházejí sami. Nosič sdílejí společně s Lihhamon, kteří stejně jako I I pocházejí z Lipska. Lihhamon však mají na rozdíl od svých kolegů na kontě už jednu dlouhohrající desku – placka s názvem „Doctrine“ vyšla na jaře 2016. Mně osobně však obě skupiny přijdou (ne)známé úplně stejně a do poslechu „Miasmal Coronation“ jsem se paradoxně pustil spíš kvůli I I.

A právě I I se slova ujímají jako první. Němci se prezentují zběsilou black/deathmetalovou sypanicí, která se ani nesnaží si hrát na nějakou atmosféru nebo inteligenci a bez okolků to do posluchače rube hlava nehlava. Úvodní dva tracky „Indoctrination of Death’s Command“ a „Weltenfresser“ působí právě takhle. Bohužel mám ovšem dojem, že kromě agrese a nasranosti v nich I I nedokážou nic moc nabídnout. Prostě to hobluje… a to je všechno. Kdo touží po čemkoliv lepším než samoúčelném námrdu, asi jen těžko odejde uspokojen. Navíc mohu dodat, že v koncertním podání ta sypačka vyzněla záživněji než ve studiové podobě, v níž I I nedokážou pořádně zaujmout.

O něco zajímavější je třetí song „Miasmal Execration“, v jehož polovině už se I I odváží trochu zpomalit, což v porovnání s tím, co předvádějí okolo, zní o poznání svěžeji. Vyvstává tím poněkud paradoxní situace, kdy hlavní výraz kapely spíš nudí a v hlavě utkví ten jediný moment, kdy I I trochu vybočí. Jejich poslední píseň „Vidargängr“ už pak působí spíš jako dvouminutový dovětek ve středním tempu, ale i ten mně osobně přijde zajímavější než onen zbytek.

Lihhamon na své kolegy navazují v obdobných žánrových intencích, přesto je jejich podání docela odlišné než v případě I I. Především je kytarový sound Lihhamon o něco špinavější, což se mi zdá jako vhodnější volba. Sice se i oni soustředí spíš na agresivnější vyznění, ale už to není taková bezhlavá jebačka. Lihhamon zvládnou i nějaký ten přechod a změnu tempa, díky čemuž jejich polovina vyznívá variabilněji a také posluchačsky přívětivěji. Ne přímo v tom smyslu, že by byla stravitelnější… spíš posluchačsky lákavější.

Na druhou stranu, někomu by u Lihhamon mohl vadit trochu „automatový“ zvuk bicích, ačkoliv na ně dle všeho hraje člověk. Hodně je to slyšet zejména v sypačkách, z nichž některé by svým pojetím mohly jít i do grindcoru (toto prohlášení neimplikuje, že v grindu znějí bicí jako automat). Zrovna tohle mě osobně ale nijak zásadně nesere, protože na takzvaně přirozeně znějící bicí nejsem takový fetišista jako (pravděpodobně) větší část posluchačů metalu.

Jinak ale ani Lihhamon nehrají žádné velké zázraky. V žádném ze tří nabízených songů není k nalezení nic, co by člověka usadilo na prdel (nejblíže k tomu má finále „Chasma (Deathstrike Coronation)“ s výrazným atmo-nádechem, které se dost povedlo a které je zároveň nejlepším momentem celého splitka). Je to jenom docela fajn sypačka, jíž víc než vlastní kvality přidává na kreditu srovnání s I I, jejichž strana „Miasmal Coronation“ mě vlastně dost nudí. Jako celek se rozhodně nejedná o nějak výrazný počin a slyšet jej nemusíte.


Heir – Au peuple de l’abîme

Heir - Au peuple de l'abîme

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Au siècle des siècles
02. L’heure d’helios
03. Meltem
04. L’âme des foules
05. Cendres

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Heir jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech jsem se nechal nalákat z trochu „iracionálních“ důvodů. Nepřitáhly mě ukázky, ani znalost starších nahrávek, ani nějaké zajímavé jméno v sestavě. Na jejich debutové desce „Au peuple de l’abîme“ mě prostě zaujal obal a v kombinaci se skutečností, že počin do světa na CD i LP vypustili Les acteurs de l’ombre Productions, mi to prostě stačilo na to, abych počinu věnoval trochu svého sluchu.

Nejprve ovšem několik formálních slov k samotné skupině. Pětičlenná formace pochází z francouzského Toulouse a z minulosti má na kontě minialbum „Asservi“ (jehož obálka se mi jen tak mimochodem také velmi líbí) a splitko s krajany In Cauda Venenum a Spectrale. Což samozřejmě není mnoho, ale to ještě nemusí nic znamenat, protože v dnešní době už jsou hranice mezi kvalitou demo počinů a dlouhohrajících desek vydávaných na oficiální značce dávno smazány, takže i začínající kapely mohou vydávat zajímavá díla. Platí to i o Heir?

Žánrová škatule slibuje kombinaci black metalu a sludge. Nejen díky ní a díky stejnému původu, ale i kvůli jisté podobnosti ve vizuálním pojetí (z obálky aktuálního alba to zas tak nevypadá, ale stačí projet sekci fotek na Facebooku Heir, abyste pochopili) jsem si vzpomněl na Regarde les hommes tomber. To asi zní vcelku lákavě a vlastně mohu hned zkraje říct, že i po hudební stránce jsou Heir svým známějším souputníkům v lecčems podobní, ale na jejich kvality bohužel leccos ztrácejí.

„Au peuple de l’abîme“ ve skutečnosti patří k těm albům, na nichž formálně vzato není špatně vůbec nic. Heir pojímají metalový extrém se zapnutým mozkem, své (nutno dodat, že relativně delší) skladby budují rozvážně a dokážou v nich nabízet i zajímavé nápady. Což nemusíte brát jako povinnou floskuli, kterou je nutno prohlásit, aby se někomu nešláplo na kuří oko příliš silně. Některé pasáže na desce jsou skutečně dobré, a to nejen z formálního hlediska. Osobně se mi zdá, že tento pocit narůstá s tím, jak se blíží konec alba, protože nejpovedenější mi přijdou dvě závěrečné písně „L’âme des foules“ a „Cendres“.

Přesto nemohu říct, že bych byl z poslechu „Au peuple de l’abîme“ opravdu na větvi. Emoční dopad nahrávky není nijak zásadní, a jakkoliv mě její společnost neobtěžovala, neslyším žádný zásadní důvod, proč bych se k ní měl v budoucnu (myšleno v horizontu let) vracet. Je nadprůměrná? Přinejmenším lehce zcela jistě ano. Dokonce víc, než by se dle dosavadního vývoje recenze mohlo zdát, protože těch několik hluchých minut, především v rychlých momentech, které Heir moc od ruky nejdou, se dá přežít vcelku v pohodě a to povedenější nad nimi převažuje. Je však „Au peuple de l’abîme“ čímkoliv víc než „jen“ další dobrou deskou z mnoha? Zcela jistě ne.

Heir

A právě v tom tkví její největší svízel. Že zde neslyším nijak zásadní vliv slibované sludge, to mi nevadí. Když ale muziku Heir srovnám s plus mínus podobnými skupinami, mezi něž lze kromě již zmiňovaných Regarde les hommes tomber zařadit i třeba věci jako The Great Old Ones, vím, že v tomhle ranku najdeme i lepší věci.

Zatracení si ovšem „Au peuple de l’abîme“ nezaslouží, pořád jde o poměrně fajnové album. Musím mu přiznat, že postupně se mu podařilo dojmy výrazně spravit, protože zatímco zpočátku mě to nijak nebralo (na čemž se nejspíš podepsala i skutečnost, že úvodní minuty první stopy „Au siècle des siècles“ patří k tomu nejnudnějšímu, co Heir na svém debutu nabídnou), s dalšími poslechy jsem v tom začal nacházet víc oněch pozitiv.

Shrnul bych to tedy tak, že „Au peuple de l’abîme“ stojí někde na půl cesty ke skvělé desce. Heir vykročili správným směrem a z mnohých momentů na jejich debutu je znát, že potenciál rozhodně mají, ale vyhráno ještě není. Případné další album si ovšem rád pustím, což je nakonec také pozitivní znamení.


Angantyr – Foragt

Angantyr - Foragt

Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.1.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
Side A
01. Foragt

Side B:
02. Knækkede knogler, brækkede ben

Hrací doba: 11:43

Odkazy:
web

Dánský projekt Angantyr jsem měl vždy docela v oblibě. V některých fázích své posluchačské „kariéry“ dokonce asi víc, než by si kapela možná zasloužila. Sice vím a vždy jsem věděl, že Ynleborgaz zde skutečně nevytváří nic nového nebo objevného, ale jeho muzika má ohromnou porci atmosféry, čehož si dokážu cenit.

Stěžejními díly Angantyr pro mě stále zůstává první trojice desek „Kampen fortsætter“ (2000), „Sejr“ (2004) a „Hævn“ (2007), plus mám rád i demosnímky „Endeløs“ (1998) a „Nordens stolte krigere“ (2001). Následující dvě alba „Svig“ (2010) a „Forvist“ (2012) už mě ovšem tolik nesebrala, ačkoliv Ynleborgaz ze své cesty syrového atmosférického black metalu neuhnul ani o píď. Ještě „Svig“ mělo některé opravdu dobré skladby, ale „Forvist“ jsem už neměl moc potřebu poslouchat a dnes si z něj nevybavím nic konkrétního. Z toho důvodu mi vlastně ani nevadilo, že jméno Angantyr po vydání páté řadovky opět na nějaký čas zmizelo z očí.

Dnes máme o šest letopočtů víc a já mohu říct, že pauza Angantyr prospěla. Prvním důvodem je už pouhá skutečnost, že se dlouho nic nedělo, a tak je můj hlad po nové hudbě o poznání vyšší. Druhým a důležitějším důvodem pak je, že se přestávka pozitivně projevila i v kvalitách čerstvého materiálu.

Minialbum „Foragt“ nabízí jen dvě písně, které vycházejí na sedmipalcovém vinylu. EP můžeme chápat jako jakousi předzvěst nadcházející šesté dlouhohrající desky, ale to platí jen v omezené míře, jelikož ani jeden ze dvou přítomných songů se na „Ulykke“, jež má vyjít v předposlední březnový den, neobjeví. Tím spíš si ale i tenhle kraťas svou pozornost zaslouží.

„Foragt“ lze vlastně charakterizovat velice lehce – Ynleborgaz se stále drží svého řemesla. Ostatně už šedavá mlhavá obálka se evidentně odvolává na staré časy a naznačuje, že Angantyr zůstane věrný kořenům – svým i black metalu. Titulní věc na straně A i „Knækkede knogler, brækkede ben“ na B straně tedy nabízejí severskou syrovou vichřici plnou mrazivých kytarových riffů, ledových melodií a bestiálního ryku. Vše jako by vypadlo z učebnice žánru, ale to v daném případě můžete chápat jako klad.

Podobně je na svém místě i typická silná atmosféra, která Angantyr vždy zdobila, což platí stále. Ynleborgaz má prostě talent na to, aby nikterak objevné žánrové postupy dokázal přetavit v lákavou záležitost, u níž člověku nakonec vůbec nevadí, že se od přelomového majstrštyku „Hævn“ nikam zásadně neposunul ani výraz samotné kapely. Nicméně hlavně titulní píseň je prostě povedená, takže nemám to srdce, abych si stěžoval na něco, co se mi navzdory jistým objektivním nedostatkům prostě líbí.

Angantyr

Upřímně řečeno, už dopředu jsem tak nějak tušil, jak bude „Foragt“ znít, a má očekávání se do puntíku vyplnila. Nemohu ovšem zastírat, že kdyby novinka Angantyr zněla jakkoliv jinak, byl bych zklamán. Za stávající situace ovšem mohu být spokojen, poněvadž jsem od „Foragt“ dostal přesně to, co jsem dostat chtěl, a navrch ještě mohu přičíst body k dobru za to, že EP je zábavnější než jeho přímý předchůdce „Forvist“.

Tuším, že přesně takhle bude znít i „Ulykke“, ale jestli se podaří udržet laťku nastavenou „Foragt“, nebude mi to vadit ani v nejmenším.


Watain – Trident Wolf Eclipse

Watain - Trident Wolf Eclipse

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.1.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Nuclear Alchemy
02. Sacred Damnation
03. Teufelsreich
04. Furor Diabolicus
05. A Throne Below
06. Ultra (Pandemoniac)
07. Towards the Sanctuary
08. The Fire of Power
09. Antikrists mirakel [bonus]

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čas letí jako zběsilý. Člověk se ani nenadál a už je tomu celých pět roků od doby, kdy Watain vydali svou předchozí desku „The Wild Hunt“. Již tehdy jsem je v dobové recenzi označil za kapelu, kterou jsem svého času strašně žral, ale postupně můj vztah k její tvorbě poněkud ochladl a její pojetí černého kovu se mi docela vzdálilo. Nyní, po dalších pěti letech, už bych mohl s klidným srdcem říct, že Watain jsou skupinou, jejíž počínání je mi vcelku volné. Sice jsem věděl, že až vyjde další album, tak si ho pustím, ale nemohu tvrdit, že bych na „Trident Wolf Eclipse“ nějak vyčkával a těšil, vlastně mi bylo trochu jedno, co Watain celou tu půldekádu dělali.

To se ovšem týká současných Watain. Starou tvorbu v určité oblibě stále chovám (ačkoliv nějakou srdcovkou bych to nenazýval ani ve snu) a některou z prvních tří řadových nahrávek „Rabid Death’s Curse“, „Casus Luciferi“ a „Sworn to the Dark“ si tu a tam s chutí pustím. Ale možná právě tohle je důvodem, proč můj zájem o Watain strmě klesá – pozdější tvorba se prvním třem flákům prostě nemůže rovnat ani náhodou. „Lawless Darkness“„The Wild Hunt“ mě sice poměrně bavily v době vydání, ale dlouhodobé hledisko odhalilo, co jsem v období jejich čerstvosti prohlédnout nedokázal – že zkouškou časem ani jedno z těchto dvou alb neprošlo. S odstupem mohu říct, že z obou těchto nahrávek přežilo jen po jedné skladbě – „Waters of Ain“ respektive „They Rode On“, což je zejména v tom druhém případě paradoxní, jelikož se jedná o píseň pro Watain dost atypickou.

O nějaké sračky se však ani u „Lawless Darkness“, ani u „The Wild Hunt“ nejednalo. A když nic jiného, alespoň jisté dočasné uspokojení poskytnout dokázaly. A právě tohle se s příchodem „Trident Wolf Eclipse“ mění – novinka totiž nezvládne ani to.

Po „The Wild Hunt“, které bylo dejme tomu lehce otevřenější jiným vlivům, představuje „Trident Wolf Eclipse“ návrat k surovému black metalu, akorát s typickým rukopisem Watain. Ten je na desce stále přítomen, což lze jistě považovat za klad, ale výsledku schází divokost a autentičnost „Rabid Death’s Curse“ a „Casus Luciferi“. Chybí i skutečně nosné nápady, na nichž se dají stavět hymny a silné skladby, jako se to v hojné míře dařilo na „Sworn to the Dark“ (a částečně nakonec i na „Lawless Darkness“). Některé dílčí motivy a riffy můžou být vcelku dobré, kupříkladu určité pasáže v „Teufelsreich“, „A Throne Below“ nebo „The Fire of Power“ se mi poměrně líbí, ale z celkového hlediska prostě „Trident Wolf Eclipse“ nedokáže strhnout a jednotlivé písně se od sebe mnohdy rozeznávají jen dost těžko. Kdo nás čte pravidelněji, ten jistě ví, že já jsem ten poslední, kdo by si stěžoval na nedostatek záchytných bodů, ale takový stav musí vyvážit jiné přednosti. A to se v případě „Trident Wolf Eclipse“ nedaří.

Upřímně ani nevím, co víc bych k tomu měl říct. Myslím, že jsem „Trident Wolf Eclipse“ zkoušel poslouchat vcelku intenzivně a že jsem té nahrávce dal dostatek prostoru, aby odhalila své případné kvality, ale i přesto jsem zde nic zásadního nenašel. Nakonec jsem tedy dospěl k závěru, že nejnovější počin Watain je jednoduše slabý. Až takhle prozaické to evidentně může být.

Jistěže určitou úroveň „Trident Wolf Eclipse“ má, o tom se asi nemusíme nijak zásadně přít, ale to je do jisté míry dáno i zkušenostmi a profesionalitou. Album není nějaká mrdka z krtka, pouze je nepříjemně obyčejné, neurážející, nevyčnívající. Watain zde rozhodně nehrají žádný vysoký nadprůměr. A to je příliš málo na skupinu, která se dlouhodobě tváří jako žánrová elita a která patří k nejviditelnějším představitelům black metalu. Dnes jsou Watain formací, jež má skvělou vizuální stránku a obecně estetiku a která vypadá dobře na fotkách, ale co se hudby týče, její aura a kouzlo už se vytratily.

Watain


Calques – Civilizing

Calques - Civilizing

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Periurbanization
02. Exurbanisation
03. Galvanization
04. Conversation
05. Decomposition

Hrací doba: 25:35

Odkazy: –>

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Solidní dávkou hlukařiny nikdy nepohrdnu. Stejně tak mám rád, když se noise smíchá s blackmetalovou černotou – tato kombinace sice obvykle nedosahuje takových sonických extrémů jako čistokrevně noisová lázeň, ale většinou to vyvažuje tuze ohavnou atmosférou. A když nic jiného, zpravidla to přinejmenším dost nakládá a dává do těla. A přesně něco takového jsem čekal i od „Civilizing“

Calques je dvoučlenná formace ze Spojených států amerických, kde se scházejí členové kapel Japanese Women (tenhle název mě fakt baví) a Hadals, což jsou v obou případech záležitosti, jejichž tvorba není určena lidem holdujícím zábavné a veselé muzice. I když jen tak mezi námi, o mnoho zajímavější mi připadá Hadals, jejichž hudba je o mnoho experimentálnější a ošklivější. Ale to jen tak na okraj, protože jsme se zde dnes sešli především kvůli Calques. Tak se pojďme podívat, jak se jim jejich prvotina vyvedla…

Minialbum „Civilizing“ nabízí pětici skladeb, které dohromady dávají nějakých pětadvacet minut metalového extrému. A ne nutně jen metalového, jelikož hned úvodní stopa „Periurbanization“ rozjede industriálně-hlukovou koláž. Nejprve tichý začátek, po němž nastoupí nějaké to skřípění a pištění. Nejedná se ovšem o nějakou anti-humánní fašírku, při jejímž poslechu by člověku krvácely uši. Pro koho není noise španělská vesnice, toho věci jako „Periurbanization“ nemůžou rozházet ani omylem. A naopak ti, jimž by něco takového mohlo pocuchat nervičky, se zase k nahrávce „Civilizing“ s největší pravděpodobností nikdy nedostanou.

Může to znít trochu jako kritika, ale věřte, že ještě nejde o nic zásadního. Naopak bych si dovolil tvrdit, že „Periurbanization“ patří k tomu nejzajímavějšímu, co Calques na tomhle počinu nabízejí. Následující písně možná nevykazují nějaké známky melodičnosti*, přístupnosti nebo jiných podobných nežádoucích vlastností a rozhodně se, navzdory názvu celého alba, nejedná o nic, co by chtělo svého posluchače zcivilizovat, ale to ještě automaticky neznamená kvalitu. Calques se snaží hrát intenzivně, ale jejich snaha se trochu míjí účinkem. Jinými slovy řečeno, není to prostě ono a do stavu, kdy by jejich muzika dokázala srazit na zem a zadusit, jim mnohé schází.

(*i když… sem tam se náznak objeví…)

Upřímně mě trochu zklamalo, že „Civilizing“ není nijak výrazně hlukové. Calques hrají spíš black metal a v některých dost primitivních (to nemusí být nutně myšleno negativně) riffech je navrch cítit spřízněnost s punkem. Což ovšem znalce kontextu (rozuměj: Japanese Women) nemůže překvapit. Ale ten noise v tom nějak schází. Určitá patina tu sice je, ale posluchače prahnoucího po hudebním extrému to nejspíš neuspokojí. Objeví se už jen nějakých pár vsuvek jako třeba v „Galvanization“, ale vždy se jedná jen o takové cudné zaskřípění. O nějakém hlukovém běsnění nemůže být řeč ani náhodou.

Calques

Navíc mi ani nepřijde, že by Calques nějak excelovali alespoň v té metalové složce. Je to celé v pohodě, v reálu „Civilizing“ není nějak špatná nahrávka, ale nic zásadního se na ní prostě neděje a celé je to jenom takové obyčejné. Když se objeví nějaký nadějný motiv, Calques jej většinou hodně rychle nechají být a pokračují ve svém standardu, který je – už bychom se asi měli podívat pravdě do očí – průměrnějšího rázu.

Základní vize Calques mi připadá v pořádku, byť se nejde o nic zásadně originálního. Samotné provedení však pokulhává. „Civilizing“ mě o svých kvalitách jednoduše nepřesvědčili, uhranutí, v jaké jsem doufal, se nedostavilo. Vzato kolem a kolem prostě žádný zázrak a do poslechu případných dalších nahrávek kapely se rozhodně nepoženu. Na samotné „Civilizing“ pak myslím zapomenu dost brzy.


Panphage – Jord

Panphage - Jord

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Odalmarkerna
02. Måtte dessa bygder brinna
03. Ygg (En visa om julen)
04. Skadinawjo
05. Den tyste åsen
06. Som man sår får man skörda
07. Osådda skall åkrarna växa

Hrací doba: 39:49

Odkazy:
bandcamp

„Drengskapr“, předcházející album švédského projektu Panphage, mě posadilo na prdel. Nepřinášelo zhola nic nového, ale někdy je žánrová pravověrnost a čistota zahraná s tím nejvyšším zápalem a citem pro danou věc tím nejlepším, co člověk může dostat. Přesně to platilo (platí) i v případě „Drengskapr“, z něhož se vyklubala fenomenální blackmetalová jízda syrového severského ražení. Z výsledku jsem byl ostatně natolik nadšen, až to deska ve shrnutí roku 2016 dopracovala mezi pětici mých nejlepších alb.

Další počin, tentokráte již třetí dlouhohrající, s sebou přinesl poměrně rozporuplný pocit. Nebo lépe řečeno – dva dojmy, z nichž jeden, jak už to tak bývá, je dobrý a druhý špatný. Začnu tím horším – „Jord“ znamená konec Panphage. Fjällbrandt už v loňském roce kapelu uložil k ledu, tudíž její labutí píseň vychází vlastně posmrtně. Což mi přijde jako ohromná škoda, jelikož úroveň všech tří řadových nahrávek Panphage je natolik vysoká, že věřím, že by tahle formace ještě byla schopna dát blackmetalové scéně několik skvělých alb. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že se tak nejspíš nestane. Internetové zdroje navíc zatím mlčí o případném dalším hudebním směřování Fjällbrandta a další kapely, které jsou u jeho jména uvedené na Metal-Archives, tedy Dientalpia a Panzerkampf, se rovněž netváří dvakrát aktivně. A to zamrzí, poněvadž Fjällbrandt prostřednictvím Panphage jasně ukazuje, že má pro staromilský černý kov se severským feelingem velký cit.

Pro důkaz svých slov ostatně nemusím chodit daleko. Hned úvodní skladba „Jord“ mi dává za pravdu. „Odalmarkerna“ je hymna jako svině a musí zabrat snad na každého, kdo slyší třeba na rané klasiky od norských Kampfar. Podobně by se daly nalézt paralely i se starší tvorbou Arckanum anebo se jmény jako Goatmoon, Taake či Angantyr. Pokud vás kterákoliv z právě jmenovaných skupin (anebo jim podobných) oslovuje, pak věřte tomu, že u Panphage najdete muziku, která by vás rozhodně měla zajímat.

Asi je zřejmé, že bych své nadšení trochu krotil, respektive bych zřejmě žádné neměl, kdyby „Odalmarkerna“ byla jedinou povedenou písní na desce. Žádné strachy, tak to rozhodně není, Fjällbrandt hraje vysokou ligu až do konce celé kolekce. Severská atmosféra je doslova hmatatelná, ve skladbách jako „Skandinawjo“ nebo „Den tyste åsen“ samozřejmě dojde i na „povinné“ nordické sbory, nechybí ani množství typických mrazivých melodií a vyhrávek, ani takřka učebnicové riffy – kolikrát ani ne tak v tom smyslu, že je Fjällbrandt opsal z blackmetalové učebnice, ale spíš že by do té učebnice měly patřit.

Panphage

Jasně, já chápu, že to asi nezní dvakrát přesvědčivě, ale v Panphage všechny standardní žánrové postupy vyústily do strhujícího celku, jemuž neschází onen pověstný feeling. Samozřejmě, „Jord“ formálně vzato pouze cituje letité žánrové kulty, ale činí tak natolik přesvědčivě, až se na ně svou kvalitou mnohdy dotahuje. A to se rozhodně nestává často! Kupříkladu „Ygg (En visa om julen)“ anebo „Som man sår får man skörda“ jsou jednoduše majstrštyky, při jejichž poslechu se obrovská síla Panphage projevuje naplno.

„Jord“ v sobě mísí severskou divokost, výpravnost i chladnost v natolik lákavé formě, až se veškeré případné formální nedostatky stávají zcela nepodstatnými. V neposlední řadě mi Panphage evokuje dobu, kdy jsem teprve pronikal do tajů severského black metalu, což byla magická doba objevování největších klasik, po jejichž naposlouchání už člověk nenarazil na nic, co by se jim přiblížilo zvukem i kvalitou zároveň. U Panphage se tak ovšem děje, čehož si ohromně cením. I bez nostalgického přičinění bych se však nebál „Jord“ označit jako povinnost pro vás všechny, kdo danému druhu black metalu holdujete.