Archiv štítku: black metal

Ars magna umbrae – Apotheosis

Ars magna umbrae - Apotheosis

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Through Fields of Asphodel
02. She Who Splits the Earth
03. On the Wings of Divine Fires
04. Apotheosis
05. Mare tenebrarum
06. Oracle of Luminous Dark
07. Of Divine Divergence
08. Ignis in tenebris

Hrací doba: 38:52

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

S polským projektem Ars magna umbrae jsem se prvně setkal na jeho pilotním minialbu „Through Lunar Gateways“ z roku 2017. To mi svého času přišlo povedené, i když s menším dodatkem, že o ty nejlepší momenty na nahrávce se postarala hostující zpěvačka Hekte Zaren (můžete znát z Adaestuo). I tak mi ale na EP zůstaly pozitivní vzpomínky, ačkoliv nutkání se vracet k „Through Lunar Gateways“ i zpětně jsem v následujících letech nenacházel.

Následující rok se pod hlavičkou Ars magna umbrae objevil dlouhohrající debut „Lunar Ascension“. I navzdory příjemné zkušenosti s „Through Lunar Gateways“ jsem si na první řadovku z nějakého důvodu čas neudělal. Ani si nevzpomínám proč. Občas to jednoduše nevyjde. K poslechu se toho všude válí hromada a den má jenom čtyřiadvacet hodin, takže prostě nejde stihnout vše. Stává se. Tehdy to prostě Černý Petr vyšel na Ars magna umbrae.

Prostřednictvím letošní druhé desky „Apotheosis“ jsem se k poslechu Ars magna umbrae vrátil a přijde mi, že se sound kapely v mezičase trochu posunul. Nyní, retrospektivně tyhle elementy jasně slyším už na „Through Lunar Gateways“, což mi tehdy zas tak moc nepřišlo, ale z „Apotheosis“ už jasně a bez debat čpí velká inspirace u blackmetalových škol z Islandu a Francie. O tom, že se novinka kompletně vyvarovala šamanských zaříkávaček z prvního miníčka, se snad ani nemusím zmiňovat, když tentokrát už si K. M. veškeré vokály obstaral sám.

S „Apotheosis“ mám každopádně jeden zásadní problém. Formálně jde o desku, která je poskládána chytře a která má technicky vzato všechno, co by album tohoto pojetí black metalu mělo mít. Nějak se ovšem po celou dobu nedokážu zbavit dojmu, že mě novinka Ars magna umbrae baví méně, než by asi měla.

Snad to bude dáno i tím, že se v ní pořád trochu ztrácím a velká část hrací doby mi splývá do sebe. K. M. má veličiny moderního black metalu nastudované poctivě a cituje je s dostatečnou dávkou kvality na to, aby nebylo potřeba jeho snahu šmahem odsuzovat jako plytkou kopírku. Navzdory některým poměrně intenzivním momentům však „Apotheosis“ nedokáže strhnout. Některé jiné pasáže jsou vymyšlené umně a lze je považovat za dobré, ale žádná z nich není tak úžasná, aby si tu pozornost skutečně urvala a donutila člověka se vracet.

A když už deska trochu vybočí z nastoleného mustru, vlastně se mi takřka okamžitě začne stýskat po jejím standardním výrazivu. Třeba zpomalovačka uprostřed „On the Wings of Divine Fires“ se ještě dá, ale melodičtější část „Oracle of Luminous Dark“, o jejíž kytarové sólo se postaral Gabriele GramagliaThe Clearing Path a Cosmic Putrefaction, mi přijde vyloženě slabá a otravná. Což je dvojnásob škoda, protože třeba závěr téže skladby se mi zdá povedený, respektive se jedná o jeden z mála momentů, které jsem si dokázal trochu zapamatovat.

Ars magna umbrae

Jasně, občas není na škodu, když se posluchač v albu i po delším čase pořád ztrácí. Aby však tenhle stav fungoval, musí mít posluchač chuť se prát dál a musí mít pocit, že stále má co prozkoumávat. Mě osobně už tahle chuť v případě „Apotheosis“ opustila, aniž bych se dostal do bodu, kdy jsem schopen nahrávku plně docenit.

Zároveň si ale uvědomuji, že recenze pravděpodobně vyznívá mnohem negativněji, než si „Apotheosis“ zaslouží. Několik dobrých momentů se přece jenom najde a celkově lze z alba cítit příliš vysoké schopnosti na to, aby si výsledek zasluhoval prachsprostě zjebat. Osobně jsem nicméně čekal a doufal ve víc. Poslech mě neobtěžoval a do určité míry se mi vlastně i zamlouval, ale nedokázal jsem tomu propadnout.


Ventr – Numinous Negativity

Ventr - Numinous Negativity

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.10.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. Omnipresent Abominations
02. Our Altar of Murderous Fanaticism
03. Numinous Negativity
04. A Dagger to Worship

Hrací doba: 24:53

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Portugalský black metal a Signal Rex v kolonce vydavatele – to je poslední dobou fest lákavá a osvědčená kombinace, jíž se většinou vyplatí věnovat pozornost. Bohužel se mi ovšem začíná zdát, že v posledních měsících Signal Rex vydají prakticky cokoliv, co zní trochu syrově a pochází to z Portugalska, což s sebou nutně přináší i průměrnější počiny. Obzvlášť když jde tenhle stát ve sféře black metalu dost nahoru a podzemní smečky se tu rojí jako houby po dešti. Přesto si myslím, že nelze popírat, že tahle firma se svým štemplem pustila do světa i zkurveně dobré nahrávky a pořád občas vyhrábne něco dost zajímavého.

Motivace k poslechu Ventr respektive jejich debutového minialba „Numinous Negativity“ je snad tedy zřejmá. Samotný výsledek pak podle mého názoru vůbec není špatný, takže jestli máte tuhle sortu skupin rádi, dovolím si tvrdit, že poslechem Ventr nic nezkazíte. Nedoufejte ale nic, co by vás mělo posadit na prdel.

Nehodlám tvrdit, že „Numinous Negativity“ patří někam na špici portugalského raw black metalu, protože tak to rozhodně není. O solidní počin se však myslím jedná. Ventr se soustředí především na obligátní tremolo, na jehož takřka konstantním používání jsou skladby postavené. Už jen z toho vyplývá, že byste od těchto Portugalců neměli čekat nic dosud neslyšeného nebo originálního. Ventr se drží zajetých žánrových postupů, ale chápou se jich důstojně. Proč ne. Dobře udělaná poctivá žánrovka, která ctí zavedená pravidla, může taky udělat radost, mnohdy dokonce větší než na sílu hnaná snaha o něco novátorského.

Tím spíš se mi ale zdá dost paradoxní, kolik času jsem potřeboval na to, aby se mi „Numinous Negativity“ zalíbilo. Nějakou dobu jsem totiž v prvotině Ventr slyšel jen vlažný průměr a pořád jsem se do minialba nedokázal dostat. Nebo ještě lépe řečeno – z nějakého důvodu jsem se na „Numinous Negativity“ prostě nezvládnul soustředit, takže EP vždycky jen tak bezbolestně prohučelo kolem, aniž by mě jeho obsah jakkoliv výrazněji zaujal. Uznávám ovšem, že problém se nejspíš nacházel celou dobu na mém přijímači; dokonce tuto možnost považuji za tu pravděpodobnější.

Nechci, aby to vyznělo tím způsobem, že jsem „Numinous Negativity“ poslouchal, dokud jsem si na něj prostě nezvyknul a nezačalo se mi to takzvaně líbit, abych nemusel vypičovat vydání od labelu, jehož práce je mi obecně vzato sympatická. Takhle to určitě není, protože nemám potřebu fungovat takovým alibistickým způsobem. I kdyby album vydával Satan osobně, tak jej klidně zprcám, pokud se mi to nelíbí. V případě „Numinous Negativity“ jsem měl nicméně stále pocit, že nahrávku pořád neznám dostatečně na to, abych už o ní mohl psát. Toť vše.

Jasně, ani po téhle anabázi vás tu nebudu přesvědčovat o tom, že „Numinous Negativity“ je nějaká šleha. Jde o „jenom“ dobře udělaný standard, který dokáže dobře posloužit těm, kdo ještě nemají dost syrového portugalského black metalu. Chápu, že tahle zformulované to nezní stoprocentně lákavě, ale ne všechno je genialita a i dobře udělaný standard může mít svoje kouzlo, což Ventr podle mě splňují. Pro fanatiky tedy určitě ok ípko.


Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk

Ŭkcheănsălâwit - Tekipŭk

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.1.2020
Label: Corde Raide Productions / His Wounds Record

Tracklist:
01. Piskiaq: And the Night Will Reveal Magic
02. Kloqowej: Star Crystal Tears in the Snowfalls
03. Aluamkwiaq: Observing Gloomy Horizons from the Ancient Watch Tower
04. Ginujin: Enraptured by Pride and Ecstatic Chills

Hrací doba: 23:22

Odkazy:
bandcamp

Výprava za neujetějším názvem kapely , tedy za nejzajímavějším black metalem světového podzemí pokračuje. Ŭkcheănsălâwit z Kanady samozřejmě nejsou poutaví jen názvem. Tato jednočlenná kapela se hlásí k odkazu původního amerického obyvatelstva a řadí se tak k soudobým kapelám jako Pan-Amerikan Native Front, Gyibaaw, Ixachitlan (nová kapela borca z Yohualli) nebo Ifernach. No, a pokud pomineme dementní jihoamerická eNeSka a podíváme se trochu do historie, tak můžeme poukázat třeba na Xibalba Itzaes popřípadě The Black Twilight Circle. Chápu sice, že není vhodné všechny jmenované kapely sypat na jednu hromadu, protože přeci jen vychází z jiných tradic a v žilách jim koluje krev odlišných kultur a kmenů, ale pro představu nám to snad stačí. Alespoň abych ukázal, že „pohanský“ black americké provenience se od pagan blacků z Evropy liší (a ještě se nestačil tolik zprofanovat).

Ŭkcheănsălâwit mají prozatím venku jedno plnohodnotné demo. Předcházel mu sice singl „Native Temple of Darkness“, ale tam bylo zřejmé, že se jednalo o pouhou zkoušku, zatímco „Tekipŭk“ je skvěle zpracovaný, čtyřskladbový počin s parádními nápady a kouzelnou atmosférou.

Na Bandcampu se objevuje popisek native depressive black metal, což by mě samo o sobě k hudbě nepřilákalo. Depressive-suicidály se mi totiž eklovaly vždy a nevyznám se v nich. Jenže Ŭkcheănsălâwit zní a působí jinak, ten „indiánský“ folklór tu lze cítit třeba díky vokálům, byť platí, že i jejich hudba vychází z minimalistických základů Burzum představených na „Filosofem“. Když dojde na další přirovnání, tak si myslím, že Ŭkcheănsălâwit určitě potěší i fanoušky starých Drudkh, zmíněných Ifernach a ty, kteří vyhledávají krystalicky čistý black metal zrcadlící scenérie opuštěné přírodní krajiny. „Tekipŭk“ v tomto exceluje… Však se podívejte na názvy skladeb a pusťte si je. Věřím, že ucítíte, co chtěl zdejší tvůrce tóny a těmi pár slovy vykreslit. Já měl třeba při poslechu k „ecstatic chills“ párkrát hodně blízko.

Z toho důvodu mě docela sralo, že jsem si po prvním kontaktu nedokázal název kapely ani dema zapamatovat, dokud mě nenapadlo pročesat novinky, které tu pravidelně vydáváme, vysolit pět (kanadských) dolarů za download a demáč sjet hned několikrát po sobě. S mírným časovým odstupem mohu také napsat, že se pravděpodobně nejedná o letmý románek. Jak jsem už předeslal, aura „Tekipŭk“ je sakra podmanivá a osobně od Ŭkcheănsălâwit do budoucna očekávám velké věci.

Na závěr: Čtyřskladbová verze „Tekipŭk“ původně vyšla digitálně a posléze na kazetě u Corde Raide Productions. Asfaltová verze v režii His Wounds (pár kousků lze ještě najít v různých distrech) nabízí bonusový song, „Apjimt’g: A River of Tears“, který si lze na Bandcampu poslechnout samostatně, ale ve srovnání se základními čtyřmi kousky ho považuji za mírně slabší.


Trance of the Undead – Chalice of Disease

Trance of the Undead - Chalice of Disease

Země: Brazílie
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.5.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 39:06

Odkazy:
bandcamp

Trance of the Undead jsem poprvé slyšel krátce po dokončení recenze Deadlight Sanctuary, jejichž „Thaumaturgical Rites of the Damned“ jsem moc nepochválil. Obě zmíněné kapely mají několik věcí společných. Za prvé třeba dobrý a povědomý název; „Trance of the Undead“ je totiž název skladby z první desky kultovních Negative Plane. No a za druhé, oba jednočlenné projekty nejsou nic víc než kopírky Demoncy a kapel z nich vycházejících. Jenže Brazilec, který si rovněž přezdívá Trance of the Undead, nakonec onen worship namíchal o chlup zajímavěji.

Inspirace konkrétními tituly Demoncy, Beherit, Archgoat případně Void Meditation Cult a Nocturnal Blood je neoddiskutovatelná, ale „Chalice of Disease“ nejvíce připomíná španělskou nekromancii 13th Moon. Ti jsou vlastně taky kopírka jak prase, ale dovedli to aspoň podat náramně přesvědčivě a sugestivně. Když vyšel jejich debut „Abhorrence of Light“ (2014), tak jsem nečekal, že obstojí test času, jenže ta hniloba furt umí při poslechu očarovat. Není tedy překvapivé, že Španělé za tu dobu nasbírali i slušný respekt. Trance of the Undead podobný osud asi nečeká, ale fanoušky uvedeného blackmetalového podproudu určitě zaujmou a nahrávka by si regulérní fyzický nosič taky zasloužila.

Když přijde na klávesové výjeby, tak jsou Deadlight Sanctuary možná nápaditější, ale základem metalu – a je fuk, zda se o něj snaží slovenská metalová armáda, týpek z norgeje nebo vyvrhel z brazilského krchova – jsou prostě kurva riffy a ty umí Trance of the Undead napsat solidní. Sice neoriginálně a zcela v mezích beherituálního démonismu, jenže atmosféru mají slušnou. Samozřejmě, že své dělají i sepulchrální vokály, sklepní produkce a poněkud amatérské bubnování. Ale i to jsou aspekty, proč na mě „Chalice of Disease“ působí lépe a sympatičtěji než „Thaumaturgical Rites of the Damned“.

Od Trance of the Undead a jejich „Chalice of Disease“ nelze čekat zázraky, jedná se prostě o slušně udělanou kopírku Demoncy, co zní skoro jako 13th Moon. Někomu, jako třeba mně, to bude na pár poslechů stačit.


Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

Void Prayer - The Grandiose Return to the Void

Země: Bosna a Hercegovina
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.9.2020
Label: Black Gangrene Productions

Tracklist:
01. Being-Towards-End
02. L’appel du vide
03. N N N
04. The Poetics of Absence
05. The Grandiose Return to the Void

Hrací doba: 41:45

Odkazy:
web / bandcamp

Než mě do světa Black Plague Circle stáhlo vynikající druhé album Obskuritatem, tak jsem o existenci bosenského kruhu věděl například díky Cave Ritual a navazující kapele Void Prayer. První jmenovaní hráli primitivní raw black bez přidané hodnoty, ale ani novější inkarnace zasvěcená prázdnotě nepřinesla zpočátku nic ohromujícího. Debut „Stillbirth from the Psychotic Void“ mi sice poskytl záminky si ho v průběhu posledních třech let párkrát pustit, ale novinka ho překonává minimálně rozdílem třídy. Ona vůbec kvalita bosenských nahrávek se za tu dobu povážlivě zvedla. Plamen fanatismu nezeslábl, ale zároveň členové vyzráli po stránce hudební i řemeslné.

Výstižně pojmenované nové album „The Grandiose Return to the Void“ v mnoha ohledech představuje dosavadní vrchol Black Plague Circle, neboť se jedná o desku s velkými ambicemi, které se Void Prayer podařilo víceméně naplnit. Black metal zde představený má díky své autenticitě, dramatičnosti a síle potenciál oslovit i širší publikum, jež dříve sklánělo hlavy před zfanatizovanými díly francouzské scény.

Void Prayer si vystačí se základním metalovým formátem dvou kytar, basy, bicích a intenzivního křiku a jak už je u Black Plague Circle v posledních letech zvykem, vokál je prvotřídní a nezapomíná se, jak moc dokáže blackovou nahrávku nakopnout kvalitní basa. Každopádně, to co slyšíte z desky, kapela stoprocentně zahraje i live, o čemž se můžete přesvědčit na předcházející rehearsal kazetě, která předmětné album avizovala už loni a sdílí název s nejvýraznější skladbou „The Grandiose Return to the Void“.

Stává se Vám někdy, že je hudba strhující natolik, až se vám chce při poslechu řvát? Dle mého skromného názoru se Void Prayer pár takových pasáží podařilo stvořit a nejlepším případem je druhá půle „L’appel du vide“. Kurevské riffy, co těžko vyhnat z hlavy, jsou ale i jinde. O to více mě třeba mrzí, že zatímco při úvodu desky se mi z náporu riffů křiví tlama, tak natahovaný závěr „Being-Towards-End“ mě brzy začal srát. I ona korunní skladba se rozjíždí trochu unyle a třetí „N N N“ mě taky baví tak cca na půl. Druhá půle (strana B vinylu) mě sice na kousky netrhá jako vybrané pasáže ze startu, ale určitě ji považuji za konzistentnější. To je další z důvodů, proč ve mně po skončení setrvává tak (ne)příjemně tíživý pocit.

Jak dlouho se k prázdnotě a jejím modlitbám budu vracet v budoucnu, to ještě nevím, ale za ten měsíc od vydání jsem nahrávku poslouchal skoro každý den. Proto je recenze příznivější, než jsem plánoval, byť jedním dechem dodávám, že se Void Prayer po žánrovém mistrovství pouze natahují. Sice způsobem, který je minimálně úctyhodný, ale pořád tu něco málo chybí, třeba celková konzistentnost. Ale i to je víc, než lze říct o většině kapel, a proto patří „The Grandiose Return to the Void“ moje doporučení.

Mimochodem, zmínění Cave Ritual byli letos obnoveni a budou s Void Prayer existovat paralelně. Pokud vám ponuře-triumfální tvář recenzované desky vyhovuje, mohli byste dále zkusit letošní dvouskladbové EP Arjen, no a jestli chcete od zdejších revenantů raději slyšet pořádnou surovost, tak demo Niteris„Our Death, His Monument“ stojí za poslech taky.


Funeral Harvest – Funeral Harvest

Funeral Harvest - Funeral Harvest

Země: Norsko / Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. Nihil sub sole novum
02. Sacred Dagger
03. O.S.N.D.S.P.T.
04. Omega

Hrací doba: 19:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Norsko-italští Funeral Harvest se prvně představili v roce 2017 skrzeva demosnímek „Bunker Ritual Rehearsal“, jejž, jak už název napovídá, naflákali ve zkušebně. Nejednalo se sice o žádnou šlehu, ale špatné mi to nepřišlo a audiokazetu jsem si koupil. No, v následujících let jsem už ale pásku ani jednou neoprášil, protože jsem vlastně nenacházel žádnou potřebu si Funeral Harvest znovu pustit.

Z kazety se stal další z mnoha kousků ve sbírce, s jehož přebýváním v mojí polici jsem úplně v pohodě, ale pyšný na něj být nepotřebuju. Z Funeral Harvest se pak pro mě stali další z mnoha kapel, které na své prvotině zněly docela ok, ale zvláštního na nich vlastně není nic. Když tedy formace vydala v loňském roce další demo / singl „Ostende nobis, domine Sathanas, potentiam tuam.“ s jedním novým songem, otočil jsem jej spíš z povinnosti, než že by mě skutečně zajímal.

V letošním roce se Funeral Harvest konečně odhodlali k pořádné oficiální nahrávce. Bezejmenné EP vychází v režii Signal Rex a slibuje dvacet minut ortodoxního black metalu v severském stylu. Osobně jsem doufal, že jeho prostřednictvím najdu novou chuť Funeral Harvest poslouchat a že s ním skupina potvrdí, že nějakou kvalitu a talent přece jenom má.

Těšil jsem se tedy na nový a snad zajímavější materiál, což se bohužel nevyplnilo. Na EP se totiž nenachází žádný nový song, jen se jedná kompilát dříve vydaných tracků. Ty jsou zde prezentovány v nově nahraných verzích s profesionálním zvukem, ale za mě to není nutně posun k lepšímu.

Páteř „Funeral Harvest“ tvoří písně z „Bunker Ritual Rehearsal“. Nahrávku opět otvírá „Nihil sub sole novum“ a zakončuje „Ω“, zde uvedená jako „Omega“. Mezi nimi se nachází ještě „Sacred Dagger“. Syrovější a neučesanější verze z „Bunker Ritual Rehearsal“ mi ovšem seděly víc, protože tady se spíš ukazuje, že Funeral Harvest vlastně nehrají až tak skvěle. Demo fungovalo jako důstojně odvedená pocta Darkthrone z první půlky devadesátek; na EP se tenhle aspekt trochu vytrácí, protože všechno zní plněji a ne tak garážově.

Z prvního dema na minialbu chybí pouze „Shepherd of Rats“, namísto níž se objevuje „O.S.N.D.S.P.T.“, což je ve skutečnosti – stoprocentně tušíte správně – loňský singl „Ostende nobis, domine Sathanas, potentiam tuam.“. Opět v novém zvukovém kabátě a naneštěstí i ve zkrácené verzi. Zde zbyl pouze metal, protože Funeral Harvest kompletně vynechali ambientní pasáž ve středu, která mi přišla vlastně tím nejzajímavějším, co track ve své původní podobě nabízel. Lze každopádně jasně slyšet, že se jedná o novější skladbu, protože z riffů už tolik nesmrdí „Transilvanian Hunger“. Pořád se však nedá tvrdit, že by se jednalo o něco s vlastním ksichtem nebo snad ty vole originalitou.

Jasně, není vždycky nutné pouštět do světa něco doposud neviděného a neslyšeného, to ostatně snad ani není možné. Proti dobře odvedené žánrovce hrající dle dávno osvědčených pravidel vlastně obecně vzato nic nemám. Funeral Harvest tohle vesměs nabízejí, a to i na tomhle EP, které by se mi pravděpodobně líbilo víc, kdybych starší věci neznal. Řemeslně je to ok a jako cvičení na téma starých blackmetalových pořádků by to mohlo fungovat. Pokud ovšem dřívější demo počiny znáte, nové EP vám nemá co nabídnout, protože obsahuje již slyšené songy v méně záživných verzích.


Katavasia – Magnus Venator

Katavasia - Magnus Venator

Země: Řecko
Žánr: hellenic black metal
Datum vydání: 4.9.2020
Label: Floga Records

Tracklist:
01. Daughters of Darkness
02. The Tyrant
03. Blood Be My Crown
04. Chthonic Oracle
05. Saturnalia Magnus Cult
06. Triumphant Fate
07. Sinistral Covenant
08. Hordes of Oblivion
09. Babylon (Sammu-Rawat)

Hrací doba: 41:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Floga Records

Hádám, že snad každou recenzi, kterou kdy budu psát na jakýkoliv počin Katavasia, budu začínat sestavou. Nedá se ale jinak. V tomhle řeckém projektu se totiž sešla hodně zajímavá skladba muzikantů z místní scény. Když v roce 2015 vycházel debut „Sacrilegious Testament“, tak jsem se vzhledem k zajetým domovským působištím všech zúčastněných trochu obával, že půjde o jednorázovou záležitost, ale o dva roky mladší minialbum „Daemonic Offering“ ukázalo, že pětice z Řecka počítá i s další aktivitou. Letošní druhá řadovka „Magnus Venator“ to jen potvrzuje.

Než s k ní ale dostaneme, asi bych měl nejdřív probrat tu sestavu, když jsem si pro ni v předešlém odstavci tak pracně připravoval půdu. Stručně a jednoduše, borci hrající v Katavasia se rekrutují z dalších známých formací jako Aenaon, Hail Spirit Noir a v první řadě hlavně Varathron. Z řad této kultovky v Katavasia působí dva borci, jmenovitě kytarista Achilleas C. (hrající ostatně také v Aenaon) a hlavně zpěvák Stefan Necroabyssious, jehož charakteristický vokál patří k poznávacím znamením Varathron. A teď už vlastně i Katavasia.

„Sacrilegious Testament“ mi přišlo skvělé a svého času jsem tu placku točil jak blázen. „Daemonic Offering“ rovněž nezklamalo, spíš naopak. Jen potvrdilo, že Katavasia prostě vědí, zač je toho pořádný helénský black metal, a nabídlo dvě výborné skladby. „Magnus Venator“ tedy má na co navazovat. Bez výtek to sice tentokrát není, ale myslím, že i jim navzdory mohu s klidným srdcem prohlásit, že i tentokrát Katavasia nabízejí povedený materiál s typickým feelingem výpravného black metalu z Řecka. Pokud tedy máte v oblibě jména jako Kawir, Rotting Christ, Necromantia a samozřejmě také už zmiňované Varathron, neměli byste s poslechem „Magnus Venator“ váhat. Jestli totiž právě jmenované formace posloucháte, dost pravděpodobně to bude díky specifické atmosféře místních kapel. A tu si na druhé desce Katavasia užijete dosytosti.

Řekl bych, že „Magnus Venator“ je oproti „Sacrilegious Testament“ melodičtější a snad i díky svému zvuku o trochu „hodnější“ – ne nutně v tom vyloženě špatném slova smyslu. Každopádně to má za následek, že čistě blackmetalové pasáže tolik neřežou, díky čemuž ani nejsou tolik poutavé. To je asi má největší stížnost vůči „Magnus Venator“.

To nejdůležitější se nicméně odehrává v epických melodiích, výpravných pasážích a hymnických riffech. Těch „Magnus Venator“ nabízí dost a ve většině případů se povedly. Dost na to, aby album držely při životě dost dlouho a výrazně mu prodlužovaly životnost. „Magnus Venator“ jsem stihnul sjet už docela hodněkrát, ale pořád mi má nahrávka co dát a ta pověstná helénská atmosféra mě zvládne udržet v pozoru. Samozřejmě bez dvojsmyslů, zas až tak moc se mi to nelíbí, haha.

Katavasia

Jestli si žádáte doporučení konkrétních skladeb, tak dobře. Album za mě nejlépe reprezentuje pochodová „The Tyrant“, hitovky jako „Chthonic Oracle“, „Triumphant Fate“ nebo „Sinistral Covenant“ (skvělé klávesové vsuvky!) a nakonec ještě nejvýpravnější kus „Babylon (Sammu-Rawat)“. Na počinu se nicméně nenachází žádný song, jehož přítomnost by mě otravovala, takže celých těch čtyřicet a něco minut se odehrává úplně na pohodu.

Když srovnám „Magnus Venator“ s předešlými počiny Katavasia, tak mi novinka přijde asi nejméně dobrá, ale o zklamání se rozhodně nejedná, protože i tak je pořád výborná a příznivce helénského black metalu by určitě měla potěšit.


Order of Orias – Ablaze

Order of Orias - Ablaze

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Blood to Dust
02. Gleaming Night
03. Raging Idols
04. Snares and Thorns
05. Crowned in Brass
06. Dawning Light

Hrací doba: 39:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Při další výpravě do Austrálie za satanským metalem nebude nutné, abychom se sjetí svíjeli v znesvěceném hrobě. Order of Orias totiž hrají black metal usilující o vznešenější podoby duchovně-hudebního pátrání. Tvorbu předcházející grupy Eidölon, ani první dvě dema Order of Orias jsem neslyšel, ale dlouhý debut „Inverse“ z roku 2011 mi svého času dost uhranul. Zpětně se nejedná o kdovíjak výjimečnou nahrávku, ale i po letech si z ní bezpečně vybavím pár čarokrásných momentů, ze kterých mi bylo těžko. Očekávání do budoucna byla tedy vysoká, jenže kapela se v následujících letech zřejmě potýkala s různými problémy, sestava se zredukovala na tvůrčí jádro kytarista / zpěvák a ticho přerušilo pouze výborné splitko s Aosoth. Tamní skladba „Ruinous Hope“ svou ponurou naléhavostí na debut patřičně navázala a jen povzbudila má očekávání, co si Order of Orias pro své nepočetné fanoušky připraví dál.

Takže jak na tom „Ablaze“ tedy je? Cool-occult koláž na obalu z dílny Fenomeno Design vypadá na piču, ale to byl případ i obalu „Inverse“ od Metastasis. Zvuk, jehož tvůrcem je Jarro RaphaelNocturnal Graves, který tady rovněž nahrál bicí, doznal změn k lepšímu. Zastřená produkce „Inverse“ možná působila svébytněji, ale po raných rozpacích mi v tomhle směru začala vyhovovat i novinka. Dalo by se tedy říct, že „Ablaze“ na dřívější album a split navazuje a posouvá jejich vyznění dál tak akorát.

Celkově a snad objektivně řečeno je kvalita jednotlivých songů vyrovnaná, což lze přisoudit dlouhým létům tvorby. Až na to minimum totálně vyprázdněných pasáží je riffáž konzistentní a dobře provázaná. Order of Orias příjemně oscilují mezi intenzitou a atmosférou, zvlášť si cením skutečnosti, že každá skladba nabízí své vyvrcholení. Jenže bohužel tu také platí, že Order of Orias mohou náročnější posluchače zaujmout pouze povrchně.

Určitě jsem od kapely nechtěl kdovíjaké progresivní kejkle a prvotřídní channelling Satanovy kvintesence, jenže po přijetí proma jsem album nějakou dobu pečlivě zkoumal a nikdy jsem nepocítil tíhu spojenou právě s debutem. Tkvěl snad problém v přehnaných očekáváních? Nah, spíše v neschopnosti Order of Orias stvořit dostatečně silné pasáže. Těch poslechů, jak je u mě zvykem, nebylo jen pár, jenže stačilo, abych „Ablaze“ odložil na pár týdnů bokem a všechny jakože-ty-výraznější riffy se mi totálně vypařily z paměti. Když jsem si desku z povinnosti později připomněl bez debilních co-by-kdyby, tak opět působila slušně, jenže „Ablaze“ pod náporem jiných čerstvých nahrávek rychle ustoupilo na druhou kolej. Teď, půl roku po vydání, když jsem si uvědomil, že by recenze přišla vhod, se mi Order of Orias poslouchají zase dobře, jenže vím, jak to dopadne.

Takže takhle: Fanoušci švédské a francouzské školy (například v podání Dissection, Watain, Merrimack, Aosoth) by si k Order of Orias mohli najít cestu a ve společnosti „Ablaze“ kráčet dál alespoň pár hodin. Pokud si libujete ve vydáních World Terror Committee, tak ani tohle nezklame. Jenže v kontextu dnešní doby se jedná „pouze“ o kvalitně zvládnutý, lepší „průměr“. Soud možná přísný, i když ho nemíním zrovna negativně, ale víte jak: neurazí, nenadchne.


Selbst – Relatos de angustia

Selbst - Relatos de angustia

Země: Venezuela / Chile
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.8.2020
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Praeludium
02. Deafening Wailing of the Desperate Ones
03. The Depths of Selfishness
04. Silent Soul Throes
05. The Weight of Breathing
06. Sculpting the Dirtiness of Its Existence
07. Let the Pain Run Through

Hrací doba: 41:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Venezuelským (nyní v Chile přebývajícím) Selbst jsem věnoval pozornost až s příchodem „Relatos de angustia“ kvůli slibným ukázkám. Zpětně jsem si poslechl i debutovou eponymní nahrávku, ta ale nabídla black metal převážně po vzoru francouzské ortodoxní větve s post-metalovými tendencemi bez výraznějšího autorského vkladu a poměrně sterilním zvukem. Vlastně nic, co by jeden nemohl slyšet z každé druhé novější desky.

Z „Relatos de angustia“ jde vyčíst návaznost na předchůdce. Produkce se výrazně neodlišuje a materiál stále obklopuje smrad Deathspell Omega nebo Aosoth. Selbst si zde ale půjčují i odjinud, převážně z Islandu. Psaní i vokál připomene songwriting Svartidauði, Misþyrming nebo Sinmara. Deska navíc koketuje s feelingem depresivního black metalu. Nejde ale tolik o ubrečenou křeč à la Lifelover nebo Shining. Selbst jdou i v této sféře po stopách ostrovního státu, a proto vibe „Relatos de angustia“ zavání spíše Núll nebo mladšími Mannviera.

„Relatos de angustia“ má tedy širší inspirativní rámec, poslech však láká i vyzrálejším songwritingem a rozpoznatelnějším autorstvím. Disonantní riffy tady už nejsou jen proto, aby evokovaly chaotičnost, skladby lépe gradují, pasáže smysluplněji navazují a pokleslá aura působí poněkud romanticky, což jde dobře ruku v ruce s existenciální lyrikou. Práci s gradací a ponurým feelingem nabízí hned druhá „Deafening Wailing of the Desperate Ones“, oba elementy jsou však silnější až v „The Depths of Selfishness“ s katarzním překlenutím v polovině a následným „islandským“ build-upem.

Po obdobné trajektorii album dojíždí až do úplného konce. Rovnici sem tam naruší strohé vybubnování nebo delší zklidnění. V závěru ale výrazných kliček není tolik, aby člověk nabyl dojmu, že poslouchá předtím neslyšené. Předem vypuštěné tracky byly v tomto ohledu zajímavé i zrádné zároveň – navnadily, ale slib něčeho zásadnějšího nenaplnily. Vyšší skladatelská integrita na „Relatos de angustia“ opravdu je, Selbst se ale ve změti islandsko-francouzského zvuku se svébytností nehlásí zase tak často. Vytříbeně dále působí například bridge s čistým doprovodným vokálem v „The Weight of Breathing“ nebo syntezátorový doprovod a finální chorální linka v poslední „Let the Pain Run Through“. Chtělo by to ale více.

Poslední track je zároveň nejsilnějším a nejzapamatovatelnějším z desky. Selbst si zde totiž dávají na čas a díky trpělivosti lépe vyvažují míru vlivů a vlastního rukopisu. „Relatos de angustia“ by každopádně potřebovala kapelní ksicht ukázat bez vypíchnutých závojů. Takto zatím jde o dobře odehraný moderní black metal vykazující potenciál, k jehož naplnění se bude N. muset ještě více vypsat.


Porenut – Postnihilera

Porenut - Postnihilera

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.4.2020
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. Intro
02. As Much Primitive as…
03. Idiolerant Idiotes
04. Manifest
05. Postnihiler
06. Diabeł
07. Chata na brehu zeleného jazera, kde zažívam dobrodružstvo ticha a po smrti tu vlci moje kosti roznesú
08. Nostalgia strateného fanatizmu
09. Starec, ktorý zabudol…

Hrací doba: 36:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Porenut mi vždycky přišli jako trochu přehlížená kapela, přestože chalani fungují už více jak deset let. Je sice pravda, že během té doby nenasekali kdovíjaké množství nahrávek, ale něco vydali, a to včetně jedné řadovky „Mislife“ z roku 2013. Stejně tak mi ale přijde, že druhé album „Postnihilera“ by tohle mohlo a snad i mělo trochu změnit, vlastně to dokonce i trochu mění. Zatímco dříve o Porenut nebylo prakticky slyšet, v souvislosti s vydáním „Postnihilera“ se o albu vcelku psalo a také začaly vycházet první rozhovory s kapelou. Ne neprávem zaslouženě, protože novinka je docela fajn.

Respektive takhle: v případě „Postnihilera“ se určitě nebavíme o žádném zázraku. To si musíme uvědomit a bylo by zbytečné tvářit se jinak. Porenut rozhodně nevelebí black metal elitní úrovně – k tomu jim schází mnohé. Mám ale pocit, že o něco takového se parta okolo Pořenuťáka ani nesnaží. Z celkové stylizace skupiny lze cítit velký nadhled a příjemný mítvpičismus. To vše je mi sympatické.

Neznamená to nicméně, že by tenhle přístup povyšoval muziku do nějakých kvalitativních výšin. Tím pádem se jedná „jen“ o takovou pohodičku s poměrně zajímavým feelingem (jenž ovšem ve velké míře plyne spíš z onoho přístupu a stylizace než z vlastní hudby), nikoliv však o skutečně excelentní desku.

Přesto se „Postnihilera“ poslouchá příjemně a má svoje momenty. Třeba halekačka v „As Much Primitive as…“ se mi líbí, povedla se jen minutu a půl dlouhá „Diabeł“, baví mě i poslední „Starec, ktorý zabudol…“, jemuž skvěle sedí mluvené slovo, tedy prvek, jejž obvykle nemám v přílišné oblibě. Zde ovšem patří k tomu nejlepšímu, co „Postnihilera“ nabízí.

Sem tam fajn moment se každopádně najde i v dalších písních jako třeba v „Postnihiler“ nebo v „Manifestu“, jenž vyšel už v roce 2017 jako singl na sedmipalcovém vinylu. Pokud jste jej slyšeli a „Postnihilera“ ještě ne, věřte, že deska by vás svým vyzněním neměla překvapit, protože „Manifest“ její hudební ladění představuje docela přesně…

…a vlastně nejen co se hudebního ladění týče. „Manifest“ totiž předznamenal ještě jednu věc, která se na „Postnihilera“ opakuje v ještě větší míře. Přinejmenším tedy v mém případě. Snad nejvíc si totiž na albu cením textové stránky, v jejímž rámci se zpěváku Neplexovi podařilo vytepat několik zajímavých / zábavných veršů. Než abych to tu popisoval jak kretén, ulehčím si to nějakou tou citací. Svoje kouzlo má třeba už perla „A teraz ako vyschnutá predkožka prídem s vyznaním úprimným: že svetonázor vyjadrujem už len radikálnym zívaním!“„Nostalgie strateného fanatizmu“. Pro ilustraci však musím předvést velkou část textu písně „Starec, ktorý zabudol…“, protože to je fakt halda (v tom nejlepším slova smyslu):

Ach, nuž nie je to závideniahodný stav bytia — minulosť ma sere, budúcnosti sa bojím a prítomnosť iba nudí. Od istého času mi už žranie omietky a zbieranie zdochlín z koľajníc nepripadajú ako dobrý nápad.

Porenut

O to radšej na to všetko spomínam a radostnú nostalgiu trochu čerí vedomie, že som si nikdy nepísal denník a nearchivoval minulosť. Väzby sa stratili, zostali vnemy nafarbené v dúhových farbách. Medzi nimi si už vytvorím nejakú fikciu, v ktorej nevystupujem ako totálny čurák.

Na samovraždu som príliš zbabelý alebo lenivý a vlastne život nestojí ani za to, aby som ho nenávidel. Pubertálna rebélia je už trápne nemožná, starecká múdrosť sa nedostavila a prognózy (vraj) nie sú optimistické.“

Myslím si, že tento úryvek atmosféru „Postnihilera“ vystihuje asi nejpřesněji. Ostatně právě díky ní jsou Porenut zapamatovatelnou kapelou, přestože po hudební stránce se o nic zas až tak omračujícího nejedná. Specifická nálada je nicméně pořád víc, než co může nabídnout většina dalších skupin.