Archiv štítku: black metal

777 Babalon – Dosebazostúpenie

777 Babalon - Dosebazostúpenie

Země: Slovensko
Žánr: noise / black metal / drone / dark ambient
Datum vydání: 7.11.2015
Label: Sonic Temple Records

Tracklist:
01. Dosebazostúpenie I
02. Dosebazostúpenie II
03. Dosebazostúpenie III
04. Dosebazostúpenie IV

Hrací doba: 74:48

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.

777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.

Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.

Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.

777 Babalon

Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.

„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.

777 Babalon - Dosebazostúpenie


Mayhem, Inferno: Purgatorium Europæ Septentrionalis Tour

V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Mayhem, Dragged into Sunlight, Inferno

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Inferno

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Sear Bliss

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Syn ze șase tri

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Mayhem

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.


Lorn – Arrayed Claws

Lorn - Arrayed Claws

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Disharmonic Feticism
02. Abstract Trap
03. Toybodïm
04. Süt-aq-Köl
05. Aus Nebel Turm

Hrací doba: 38:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

První pohled (H.):

U záležitostí jako „Arrayed Claws“ se chce člověku jen nadšeně zavýsknout – velké překvapení! Mně osobně činnost italských Lorn až doposud zůstávala skryta, vlastně mi až donedávna unikala i sama informace o jejich existenci. O to příjemnější je ovšem naše první setkání, které proběhlo na aktuální třetí řadové desce.

Už když jsem poslech pár náhodných úryvků z alba na Bandcampu, usoudil jsem, že „Arrayed Claws“ je záležitost, kterou bych mohl nebo dokonce i měl chtít slyšet. Posléze jsem počin nechal chvíli ležet ladem a nevšímal si jej, ale jakmile nadešel jeho čas, když jsem si konečně řekl, že by bylo záhodno se pustit do díla, „Arrayed Claws“ takřka okamžitě odhalilo své vysoké kvality. Zní to možná přespříliš troufale, ale nahrávka si mě podmanila vlastně hned na první poslech, okamžitě bylo poznat, že v tom něco je. Nicméně víme, jak to je – když něco strhne na první dobrou, většinou to nemívá dlouhou trvanlivost. Většinou, ale naštěstí ne vždy, přičemž zrovna „Arrayed Claws“ patří mezi záležitosti, k nimž jsem si našel cestu takřka okamžitě, ale ani po vysokém počtu poslechů jejich kouzlo nevyprchalo.

Lorn sice na black metal nenahlížejí takovým způsobem, aby šlo hudbě přidávat adjektiva jako progresivní či avantgardní, přesto jejich podání úplně není standardní, tuctové či nepřekvapivé. Jestli se Italům něco daří tvořit, tak je to prvotřídní tlak. Dvě úvodní skladby „Disharmonic Feticism“ a „Abstract Trap“ jsou kurevsky intenzivní, přestože si obě docela hravě poradily s hranicí desíti minut. Lorn dávkují ničivé riffy s naprostým přehledem, nikdy se jim to však nezvrhne v nepřehlednou chaotickou kouli. Není problém předvést úžasné pasáže a extrémně silné momenty. „Disharmonic Feticism“ je třeba rozděleno na dvě části, přičemž vypointované finále té první (blackmetalové) je krásným příkladem toho, co mám na mysli. Ale ani druhá ambientní půle nepůsobí dojmem natahování stopáže. „Abstract Trap“ se zase blýskne výtečnými kytarovými výjezdy, které vyvrcholí v sedmé a osmé minutě. Tohle si poslechněte a snad pochopíte a uznáte, že v případě „Arrayed Claws“ máme tu čest s vysoce nadstandardním materiálem.

Třetí „Toybodïm“ z celé nahrávky zanechá asi nejmělčí dojem, ale není to tím, že by byla špatná, pouze vše okolo je ještě o úroveň výše. Nicméně i to „horší“ je na „Arrayed Claws“ stále sakra vysoko a pořád se tu nacházejí výborné momenty. Vygradované finále s klávesovým podmazem prostě funguje a ne, že ne. Zato „Süt-aq-Köl“ ukáže, že „Disharmonic Feticism“ a „Abstract Trap“ možná nabídly předčasné vrcholy alba, ale to neznamená, že by už Lorn neměli co říct, protože se opět jedná o další parádní  a velice chytře vymyšlenou skladbu. V závěru přichází nekytarová „Aus Nebel Turm“, jež však není standardním ambientním dovětkem nebo natáhnutým outrem, ve skutečnosti tahle sedmiminutovka desku podtrhuje a poskytne kýžený prostor ke vstřebání toho, co člověk právě slyšel, aniž by byla pouhou kulisou. Vždyť i ona sama má nespornou hloubku a omamnou atmosféru.

Lorn

Produkce Lorn jistě není úplně jednoduchá a lineární, má ale svůj řád a je smysluplná. Italům se podařilo skvěle namíchat poměr mezi náročností a srozumitelností, jejž zalili vysokou skladatelskou úrovní a citem pro gradaci do excelentních momentů. „Arrayed Claws“ je jednoduše albem, na němž vše, jak se říká, maká; hluchá místa nejsou a naopak těch působivých pasáží je dost – víc než dost na to, aby nebylo nutné mírnit či snad dokonce skrývat nadšení. Jednoznačně stojí za slyšení.


Druhý pohled (Skvrn):

O existenci Lorn, potažmo jejich dosavadních výtvorů jsem ještě loni neměl sebemenší zdání. Podívám-li se na způsob, jakým se formace prezentovala, ani nejsem nikterak překvapen, každopádně nyní přišla neobeznámenosti stopka. Získala si mě přítulná zvířátka na obalu, žánrem zapovězené barvy i nadějná hudební ukázka pravící, že tohle by mohlo být dobré. Opravdu je?

Dění na „Arrayed Claws“ je vcelku jednoduše popsatelné, obdobně laděných desek tu bylo v minulosti dost. Za základní stavební kámen zde máme disonantní black metal současného střihu. Lorn si vybrali jeho umravněnější podobu, příliš nemotají hlavy, spíše průhledně (ač disharmonicky) riffují a v gradacích pod kytarovou vrstvu umisťují minimalistický klávesový podmaz. Spíše než náhlé tempové obraty Italové upřednostňují repetitivnost, čitelnou rytmiku a postupné nátlaky, ke kterým se občas něco přidá, někdy zase jedna z linií zmizí. Jde o recepty osvědčené, několikrát přehrané od A do Z i od Z do A, schopnost vytvořit ony riffy opravdu poutavě však nedovede každý. Lorn něco takového svedou, třebaže ne soustavě na nejvyšší úrovni. Umí přijít s parádními ústředními motivy (jakkoli neobjevnými), ale ne vždy na ně dokáží adekvátně navázat, viz třetí „Toybodïm“.

To byl v krátkosti základní stavební kámen. Kolem něj ale pobíhá několik kamínků, které desce berou její blackmetalovou krystaličnost. Setkáváme se zde totiž s ambientními plochami, které se zpravidla pokouší navodit dojem epičnosti. Takovéto nálady jsou zde bohužel v rozporu s úderností kytarových pasáží, jimž tichý ambient svou nevýrazností nedokáže sekundovat. Neobtěžuje, ale neřekne příliš navíc, nahrávce příliš nepomáhá a pouze v závěrečné skladbě, jíž ambient vévodí, dokáže alespoň trochu zamíchat kartami.

K doposud nezmíněným přednostem „Arrayed Claws“ patří chladný zvuk, který působí velmi svěžím dojmem, a díky obstojné dynamice je taky možno kam zesilovat. Spousta momentů si o to ostatně vyloženě říká, jen točit a točit tím čuftlem doprava. Jako celek ale takovou „zesilovací“ sílu nemá. Drží se bezpečně nad průměrem, zodpovědně zásobuje solidními riffy a taky se velmi dobře poslouchá. Jen je třeba snahy rozvíjet dál.


Clandestine Blaze – City of Slaughter

Clandestine Blaze - City of Slaughter

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2017
Label: Northern Heritage Records

Tracklist:
01. Remembrance of a Ruin
02. The Voice of Our Mythical Past
03. Circle of Vultures
04. Prelude of Slaughter
05. Return into the City of Slaughter
06. Archeopsychic Fear
07. Century of Fire

Hrací doba: 38:54

Odkazy:
bandcamp

Vyhlášený finský zvrhlík Mikko Aspa, majitel několika labelů (včetně asi nejznámějšího Northern Heritage Records, který je ostatně podepsán i pod dnes recenzovanou nahrávkou) a pornografických médií a s nejvyšší pravděpodobností také hlas slovutných avantgardních bohů Deathspell Omega, je po dvou letech zpět s novou deskou svého hlavního osobního projektu. Clandestine Blaze je mnohdy považováno za kontroverzní formaci, přičemž slovo kontroverzní je dnes na blackmetalové scéně chápáno jakožto eufemismus pro extrémně pravicové filozofie, ale o neonacistickou záležitost se nejedná. Pouze je na textech Clandestine Blaze poznat, že judaismus jaksi není favorizovaným náboženstvím Mikko Aspy.

Nicméně i v případě, že tato skutečnost uráží váš vytříbený jemnocit, jen těžko můžete o Clandestine Blaze tvrdit, že to je píčovina, přijde-li řeč na hudební stránku. Mikko Aspa totiž do světa dlouhodobě pouští vysoce kvalitní syrově blackmetalovou práci a na většině svých alb si drží velmi dobrou laťku. Ani letošní počin „City of Slaughter“ mu ostudu nedělá, to si můžeme říct rovnou. Na druhou stranu však novinka neaspiruje na zařazení k vrcholům diskografie Clandestine Blaze a třeba minulé dva počiny „New Golgotha Rising“ (2015) a „Harmony of Struggle“ (2013) mi přišly o něco silnější.

Tím ovšem nechci „City of Slaughter“ hned zkraje nějak dehonestovat. Pouze bychom si měli uvědomit, že nelze pořád hnát kvalitu výš a výše až donekonečna a jen těžko může každá nová fošna suverénně pokořit všechny své předchůdce, to platí u Clandestine Blaze i všude jinde, byť se nám mnohdy marketingové kydy snaží namluvit opak (což ale samozřejmě není dnešní případ). To je celé. A vůbec si takové tvrzení neodporuje s tím, že je „City of Slaughter“ stále dobrá věc.

Základní recept samozřejmě zůstává tak, jak jsme na něj již dávno zvyklí, tedy syrová blackmetalová záležitost (byť mi přijde, že třeba „New Golgotha Rising“ znělo o dost hnusněji a i co do samotného skladatelství agresivněji, když už jsme u toho). Přesto – pravověrnost stále může být zahrána zajímavě a svěže, čehož je Clandestine Blaze dlouhodobým důkazem. Pojďme si rovnou uvést několik konkrétních příkladů toho, že i do takto laděné nahrávky lze propašovat nestandardní momenty.

Třeba hned úvodní „Remembrance of a Ruin“ je dobrý vál ve středním tempu a s povedeným riffem, ale korunu mu nasadí až pomalejší závěr, do něhož se snese vpravdě fantastická melodie. Takhle tedy ano! Podobně se za pomoci nenápadných kláves povede vypíchnout třeba i prostřední střednětempou pasáž v jinak rychlejším válu „Circle of Vultures“. Zasraně působivá je i přes lehce rozpačitý začátek taktéž druhá půle bezmála devítiminutové skoro-titulky „Return into the City of Slaughter“. K tomu navrch nezapomeňte přidat i úctyhodný zástup kvalitních riffů a samozřejmě Aspovu charakteristickou vokální práci – ono zas ne, že by nahrávka stála jenom a pouze na těch vybočujících chvilkách.

Abychom ale nikomu nemazali med kolem držky, je dlužno zmínit, že ne vše je na „City of Slaughter“ úplně dokonalé. Při opakovaných posleších mě vcelku záhy začala rozčilovat ambientní mezihra „Prelude of Slaughter“. A rozhodně to není tím, že by mě tenhle druh muziky sral, obecně mi vůbec nevadí, ale zrovna zde to není žádné velké terno. Podobně mi moc nevoní začátek „Return into the City of Slaughter“, což už jsem ostatně naznačoval výše. Riff v první části skladby mi připadá zbytečně humpolácký a moc tomu nepřidá ani „groovy“ tempo (které ale v jiných písních nevadí). Škoda je to tím spíš, že po necelých čtyřech minutách tohle skončí a píseň se překlene k již zmiňované druhé polovině, která naopak patří k vrcholným částem celé čtyřicetiminutovky.

Celkově vzato je však „City of Slaughter“ dobrá žánrová deska, jež pod zdánlivě ortodoxním krunýřem ukrývá i pár lahůdkových momentů. Na první pohled strohá záležitost ukazuje, že lze ctít a chápat podstatu black metalu, a přitom k ní nepřistupovat slepě, bezmyšlenkovitě a bez vlastního vkladu. Možná právě tohle je tím, co nakonec odděluje zrno od plev. Do jaké sorty patří Clandestine Blaze, to je snad zřejmé.


The Committee – Memorandum occultus

The Committee - Memorandum occultus

Země: international
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2017
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Dead Diplomacy – Weapons of War
02. Synthethic, Organic Gods – Weapons of Genocide
03. Golden Chains – Weapons of Finance
04. Treacherous Teachings – Weapons of Religion
05. Flexible Facts – Weapons of History and Chronology
06. Intelligent Insanity – Weapons of Methodology and Duality

Hrací doba: 54:06

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Asi není příliš objevné uvádět recenzi na „Memorandum occultus“ tím, jak The Committee zaujali už svým prvním minialbem „Holodomor“ (2013) a následným dlouhohrajícím debutem „Power Through Unity“ (2014). Na druhou stranu, právě tyto nahrávky jsou podnětem k tomu, aby měl člověk chtít věnovat pozornost i letošní desce, takže ono se to prostě nabízí. The Committee, jejichž základna se nachází v Belgii, ale jinak je každý člen odlišné národnosti, přišli se zajímavým konceptem i vizuálním zpracováním. Vlastní hudba už nějak geniální nebyla, rozhodně však byla dobrá a osobně mě třeba „Power Through Unity“ svého času dost bavilo, byť zpětně jsem se k němu už nevracel.

Nehodlám se příliš rozepisovat o tom, jak „Power Through Unity“ po hudební stránce vypadalo. Především z toho důvodu, že The Committee„Memorandum occultus“ na svůj debut přímo navazují a vlastně by se vůbec nebál, že novinka pokračuje přesně tam, kde předcházející album skončilo, takže si ten popis radši schovám rovnou ke kontextu druhé řadovky.

Ještě předtím však musím vyzdvihnout tematickou stránku „Memorandum occultus“. Bohužel jsem zatím neměl tu možnost přečíst texty, pročež nedokážu přesně posoudit, jakým způsobem a jak kvalitně The Committee danou záležitost zpracovali. Nicméně už jen z názvů šestice přítomných skladeb jde dost dobře vytušit, jakým směrem se stačí myšlenkové proudy. Alespoň tedy doufám, že si pod tím skutečně představuji to stejné, co sami autoři. Tedy že se na „Memorandum occultus“ pokusili pojem „zbraň“ pojmout širším a obecnějším způsobem a nechápou jej pouze jako pojmenování předmětu, jímž někoho třísknete po palici nebo s jehož pomocí někomu provrtáte střeva olovem. I takové zbraně samozřejmě jsou, ale jde o vcelku primitivní přístup, existují totiž i mnohonásobně mocnější a účinnější prostředky, jak ničit lidské životy a jak ovládat mysl stáda. A právě to si představuji, když se písně jmenují kupříkladu „Golden Chains – Weapons of Finance“, „Treacherous Teachings – Weapons of Religion“ či „Flexible Facts – Weapons of History and Chronology“.

Co se hudební stránky týče, „Memorandum occultus“ stejně jako jeho předchůdce neuhání žádnou závratnou rychlostí, místo toho se radši valí ve středních tempech, která ovládají celou stopáž. A stejně jako posledně, i nyní musím produkci The Committee přirovnat k tvorbě polské stálice Graveland, s níž mezinárodně-belgická parta sdílí mnohé vyjadřovací prostředky, počínaje stavbou kompozic přes riffy až po podobně zastřený vokál. Stačí si pouze odmyslet nordické chóry a pohanskou atmosféru, namísto níž nastupuje v souladu s tématikou militantnější nálada. Nedokážu však posoudit, do jaké míry se jedná o pouhou náhodu a do jaké míry se skutečně jedná o vliv nebo inspiraci, ať už vědomou a chtěnou či nevědomou a podprahovou. Rozhodnutí tedy v tomto případě ponechám na vašem vlastním uvážení; podobně si musí každý sám srovnat i to, zdali mu tato podobnost vadí a jestli se přes ni (ne)dokáže přenést.

The Committee

Za sebe mohu říct, že se „Memorandum occultus“ dá užít i tak, ať už je to s tím vlivem jakkoliv. Atmosféra je povedená a převážná část alba mě baví i navzdory tomu, že mnohé pasáže mezi sebou dost úspěšně splývají. Většina písní však dokáže přijít i s nějakým zapamatovatelným momentem, ač jde třeba jen o krátký úsek v jinak dlouhé minutové dotaci. Nicméně bych se nebál říct, že skladby jako „Synthethic, Organic Gods – Weapons of Genocide“, „Golden Chains – Weapons of Finance“ nebo „Treacherous Teachings – Weapons of Religion“ jsou velmi dobré. Vytýkat vesměs mohu jen dvě věci, z nichž tu první – a sice že mi vůbec nesedí jeden přechod ve „Flexible Facts – Weapons of History and Chronology“ – lze považovat za ryze subjektivní záležitost. Rozhodně však musím poukázat na skutečnost, že „Memorandum occultus“ je místy možná až moc jednotvárné. Album to sice kompletně nepotápí, ale…

Vzato kolem a kolem se však stále nebojím prohlásit, že je „Memorandum occultus“ docela povedená deska. Rozhodně nemá na to, aby atakovala přední příčky v žánrových žebříčcích letošního roku, od toho tu budou jinačí experti než zrovna The Committee, přesto mě výsledek baví a počínání téhle kapely je mi jaksi sympatické. Tím vším chci říct, že „Memorandum occultus“ je důstojná a kvalitní práce, pouze není na místě nadhodnocovat něco, co je „jenom“ dobré. Nespokojený ale určitě nejsem.


Blood Tyrant – Aristocracy of Twilight

Blood Tyrant - Aristocracy of Twilight

Země: Nizozemsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Dawn of a New Supremacy
02. The False Heresy
03. Undying Iron Will
04. Barbaric Wampyrism
05. Clandestine Bloodmists
06. Engulfed by Purifying Flames
07. Inertia Meditation

Hrací doba: 29:28

Odkazy:
bandcamp

„Aristocracy of Twilight“ je deska, již by ti, kdo nejsou hodni vnímat a chápat temné umění, mohli okamžitě odsoudit jako strašnou, až neposlouchatelnou. Ale myslím, že tak je to zcela v pořádku; je správně, že hudba jako tato není určena každému a všem.

Produkce Blood Tyrant je nepochybně syrová až běda. Na to je nutno upozornit hned dopředu. Nepřijde-li vám lákavá vidina extrémně mrazivých kytarových riffů a odporného skřehotu pod rouškou zadušeného soundu, pak byste se asi měli od „Aristocracy of Twilight“ držet dál. Pokud si naopak ceníte toho, když hudba zní jako otvírání pavučinami opředeného víka kamenné hrobky, pak je Blood Tyrant formací, jež by vám mohla – měla! – navodit pocity, jaké umí jenom tento žánr a žádný jiný.

Jistěže, formálně je „Aristocracy of Twilight“ nahrávkou vysoce zpátečnickou, zamrzlou kdesi v časech dávno minulých, nejen zvukem, ale i svou kompozicí a atmosférou. Vlivů by šlo vystopovat hned několik, počínaje například Satanic Warmaster, konče třebas nihilismem Černých legií. Negativum to je ovšem skutečně pouze a jenom z formálního hlediska. Stěžejní je totiž atmosféra a feeling, přičemž obé z „Aristocracy of Twilight“ tryská v proudech. Předkládaná půlhodina je kurevsky silná, temná a špinavá, fanatická a místy až nefalšovaně strhující.

Možná, že papírově se skutečně jedná jen o další porci chladných riffů, která nijak nevybočuje z řady podobných nahrávek, jichž už za svůj život jistě slyšeli dost. Nicméně… přesně v souladu s názvem desky z „Aristocracy of Twilight“ vyzařuje jakýsi majestát a – v tom dobrém slova smyslu – elitářství. Velkou měrou tomu napomáhají ambientní klávesové tóny skryté za kytarovým bzučením. Hlavní roli mají pouze na úplném začátku první skladby „Dawn of a New Supremacy“ a pak na samém konci v podobě intra „Inertia Meditation“. Jinak se ovšem po celou dobu jede ve výše popsaných kolejí zaprášeného black metalu.

To ovšem v žádném případě neznamená nudu či pocit mdlé jednotvárnosti. Už zmiňovaná atmosféra sama o sobě je natolik dobrá, aby „Aristocracy of Twilight“ táhla kupředu, a když na to navíc není sama, tak album už tuplem funguje jedna báseň. Hudba Blood Tyrant je dostatečně pestrá, riffy dostatečně pravé a vokál patřičně jedovatý, aby vyhrazená půlhodinka času ubíhala raketovou rychlostí. Nadto mám po konci posledních tónů „Inertia Meditation“ vlastně vždy chuť dát nahrávku přinejmenším ještě jednou, což kolikrát dopadlo tak, že jsem „Aristocracy of Twilight“ hrál třeba i pětkrát za sebou. Že je to vážně až tak dobré? Vskutku ano. Jen těžko se lze ubránit oddanosti vůči takovým hymnám zla jako „The False Heresy“, „Barbaric Wampyrism“ či „Engulfed by Purifying Flames“.

Blood Tyrant

Snad netřeba dodávat, že „Aristocracy of Twilight“ je navzdory možným formálním výhradám výborná záležitost. To, co by mnozí mohli považovat za její slabinu, je ve skutečnosti její největší předností. Syrovost a pravověrnost mohou nakrásně fungovat i dnes, jsou-li podány s odpovídajícím zápalem. Dle mého tvorba dvojice Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter nabízí vše, co může člověk od tohoto druhu hudby chtít a požadovat, tak jen těžko lze být s výsledkem nespokojen. Je pravda, že první demosnímek „Night of Blood Moon“ zněl ještě hnusněji a podzemněji, přesto si dovolím tvrdit, že „Aristocracy of Twilight“ nezklamalo. Povinná koupě.

I navzdory kvalitám debutové desky bych ale netvrdil, že Blood Tyrant mají našlápnuto nebo že na ně čeká velká budoucnost. Neočekávám – a také doufám, že se tak nestane – že by se na tuhle skupinu sesypali posluchači, jako se tomu stalo v jiných případech; myslím, že jméno Blood Tyrant zůstane skryto a objeví jej pouze věrní uctívači černého metalu. A to je jenom dobře. Nakročeno by však mohlo být ke kultovní záležitosti, tedy takové, kterou hodně miluje malý počet lidí. A to je poloha, jaká by záležitosti typu Blood Tyrant slušela ze všech nejvíce.


Pillorian – Obsidian Arc

Pillorian - Obsidian Arc

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Eisenwald Tonschmiede

Tracklist:
01. By the Light of a Black Sun
02. Archaen Divinity
03. The Vestige of Thorns
04. Forged Iron Crucible
05. A Stygian Pyre
06. The Sentient Arcanum
07. Dark Is the River of Man

Hrací doba: 48:18

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Velice rád bych se v recenzi debutového alba Pillorian obešel bez četných odkazů na legendární Agalloch a snad tím i novému dítku zkušeného muzikanta nepřisuzoval tak čerstvě po narození vlastnosti jeho starších sourozenců, jenže ono tak úplně nejde. Za prvé bych totiž nerad čtenáře ochudil o snadno uchopitelné srovnání s jednou z nejvýraznějších amerických metalových kapel třetího tisíciletí. Druhý důvod je pak mnohem jednodušší. Na Agalloch bych si totiž po poslechu „Obsidian Arc“ vzpomněl, i kdyby s nimi Pillorian nijak personálně spříznění nebyli.

Když se v květnu loňského roku rozešli Agalloch, mrzelo mě to hlavně proto, že mi jejich rozpad přišel nesmírně předčasný vzhledem k tomu, čím ještě mohla čtveřice své posluchače obohatit. Druhým nepříjemným faktorem byl pak samotný průběh rozpadu, který nebyl zrovna přátelský a podle všeho šlo o vyhazov trojice členů ze strany zakládajícího Johna Haughma, jenž se až dodatečně rozhodl pod jménem Agalloch nepokračovat. Haughm se cítil příliš omezován zbylými členy a tímto krokem chtěl znovu nabýt svou uměleckou svobodu, již nakonec našel v Pillorian.

Že ho osvobození nakoplo, lze soudit i z rychlosti, s jakou stihl „Obsidian Arc“ vyslat do světa. Zatímco mezi jednotlivými alby Agalloch byla tradičně čtyřletá mezera (příležitostně proložená kratším počinem), mezi jejich rozpadem a vydáním debutu Pillorian uběhlo pouhých deset měsíců. Tak nějak lze tušit, že na „Obsidian Arc“ slyšíme přesně ten materiál, který Haughmovi neprošel u ostatních členů Agalloch, a ten si tak postavil kapelu, s níž jej nahraje. Tím se tedy dostáváme k hudebníkům, které se Haughm do Pillorian pozval: za bicí stoličkou sedí Trevor Matthews a na basu (a příležitostně i na kytaru) hraje Stephen Parker. Oba mají podle všeho řadu zkušeností, ale nebojme se přiznat, že Haughm si je přizval spíše proto, aby důstojně zahráli jím napsané party, než aby přicházeli s vlastními nápady.

„Obsidian Arc“ je album překvapivě nepřístupné. Trvalo mi možná i dvojciferný počet poslechů, než jsem začal identifikovat jednotlivé melodie, jež ho prostupují. Důvodů může být více. Zvuk alba se mi zdá mírně zastřený, možná i díky množství kytarových linek, které se jím obvykle zároveň prolínají a různě se překrývají. Pillorian zároveň skladatelsky nevycházejí daleko za hranice toho, co bychom v rámci žánru mohli očekávat, navíc celý arzenál vystřílejí hned v první skladbě a zbytek alba přílišné změny nepřináší. V neposlední řadě pak mám dojem, že „Obsidian Arc“ jednoduše není zapamatovatelné, protože mu chybí právě ty výrazné momenty, jimiž Agalloch nikdy nešetřili.

Pillorian

Z toho by se dalo soudit, že se Pillorian snaží ucházet spíše o trpělivější posluchače, jimž to pak vynahradí větším zážitkem, a to je z části pravda. Většina skladeb odsýpá ve středním tempu, s akustickou kytarou v pozadí, jež vystrkuje růžky v tišších momentech, zatímco Haughm vrství a navazuje kytarové linky jako doprovod ke svému typickému vokálnímu arzenálu. Zatímco některé skladby lze brát jako „běh na dlouhou trať“ s dlouhým příběhem (a tím nemám na mysli zrovna texty, nýbrž spíše to, jak se píseň postupně rozvíjí, aniž by se přílišně vracela k již zahranému), jiné jdou na věc s nečekanou přímočarostí. Do druhé kategorie spadá třeba „Archaen Divinity“ či „A Stygian Pyre“, které mají velice blízko k čisté blackmetalové smršti. Je to však kategorie první, kde jsou Pillorian nejsilnější.

Nyní, když jsem se s „Obsidian Arc“ konečně seznámil, dokáži nalézt bezvadné momenty na každém rohu. Ať už jde o riff přibližně v polovině úvodní „By the Light of the Sun“ s výraznou zvonivou baskytarou doplňující uhrančivou kytarovou linku, Haughmův zoufalý výkřik „Make me whole again“ v „The Vestige of Thorns“, dlouhý úvod „Forged Iron Crucible“ či snad sólo v druhé polovině „Dark Is the River of Man“, všechno to jsou špičkové momenty. „Obsidian Arc“ díky nim hravě překonává „The Serpent & the Sphere“, poslední předrozpadový počin Agalloch.

I přes veškerou chválu však nejsem nadšený. Faktických výtek mám málo, a když už to musí být, jmenoval bych Haugmovo chrámové „aaaah“, kterého využívá trochu příliš často, či zvuk, jenž by podle mě mohl být o něco průhlednější, aniž by utrpěla atmosféra. Hlavní problém je totiž jinde. Agalloch jsem měl rád proto, že patřili mezi těch málo kapel, jež mě dokázaly opakovaně přivést do stavu naprosté euforie. „Marrow of the Spirit“ či třeba dokonalé EP „Faustian Echoes“ obsahovaly řadu nápadů tak skvělých, že ani roky pravidelného přehrávání neoslabily jejich mohutný účinek, a v menší míře to lze prohlásit i o starších folkověji založených albech kapely. Jenže ať poslouchám „Obsidian Arc“ sebevíc, euforie se nedostavuje. Je pravda, že se deska zdá s každým poslechem o něco lepší, takže je možné, že jí je třeba věnovat ještě více času a ona euforie se dostaví. Zatím však mám dojem, že jde v první řadě o velice příjemné a chytré album, k jehož docenění je třeba se dopracovat opakovaným posloucháním. Nadšení však ne a ne přijít.


Endalok – Úr draumheimi viðurstyggðar

Endalok - Úr draumheimi viðurstyggðar

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Signal Rex

Hrací doba: 23:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

Islandský projekt Endalok na sebe výrazně upozornil již v loňském roce svým prvním demosnímkem „Englaryk“, na němž byl naznačen značný potenciál. A to s takovou razancí, že bylo možno prohlásit obligátní cosi o vysokém potenciálu do budoucna a o další formaci, jež by se mohla přidat ke stále se vzmáhající vlně islandského temno-black metalu. Je super, že aktuální EP „Úr draumheimi viðurstyggðar“ tento potenciál potvrzuje a ještě hlasitěji říká, že s Endalok bude nutno počítat.

Recept je na novém minialbu v porovnání s „Englaryk“ plus mínus obdobný, jistý posun však vystopovat lze, přestože vydání obou počinů dělí pouhý čtvrtrok. Zvuk je opětovně špinavý a paradoxně mi připadá, že nikoliv demosnímek, ale právě „Úr draumheimi viðurstyggðar“ ještě o kousek zahuhlanější a nepřátelštější. Což vůbec nemyslím ve zlém, naopak tomu vyjadřuji obdiv a beru to jako plus!

Nastolený zvuk má v kombinaci s vlastním materiálem za následek, že „Úr draumheimi viðurstyggðar“ rozhodně není jednoduše stravitelnou nahrávku. I přes relativně krátkou hrací dobu – necelých 24 minut – nechce dát nic zadarmo a žádá si nejen čas, ale i pozornost. Pokud totiž EP necháte plynout jako kulisu, pak je úplně jedno, jestli těch poslechů dáte pět nebo padesát, protože vám to bude pořád znít jako jednolitá masa, v níž se není čeho chytit.

Jakmile však „Úr draumheimi viðurstyggðar“ věnujete svou plnou pozornost, začne být muzika Endalok hnedle o něčem jiném. Teprve pak si skutečně vychutnáte výborně vybudovaný devítiminutový opus „Eldhaf“, trýznivou „Jarðarfarasálmur“ nebo neméně skvělý otvírák „Afskræming holds og sálar“. Endalok hojně využívá kytarové rezonance, s jejíž pomocí se daří tvořit tlak a která také velkou měrou přispívá ke strhující atmosféře, která „Úr draumheimi viðurstyggðar“ v žádném případě nechybí. A právě o ni tu jde v konečném důsledku především, tudíž je jenom dobře, že je takto hutná a silná. Technické provedení je nakonec jenom „detail“, důležité je, zdali vám hudba dokáže předat nějaký pocit a zadrnkat v člověku na nějakou vnitřní strunu. Možná to jsou příliš odvážná slova, ale myslím, že Endalok tohle zvládne už po takto krátké době existence. Nyní už jen zbývá nesporný talent a vysokou kvalitu definitivně stvrdit dlouhohrající nahrávkou.