Archiv štítku: black metal

Opera IX – The Gospel

Opera IX - The Gospel

Země: Itálie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 17.11.2018
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Gospel
02. Chapter II
03. Chapter III
04. Moon Goddess
05. House of the Wind
06. The Invocation
07. Queen of the Serpents
08. Cimaruta
09. Sacrilego

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Opera IX je svým způsobem trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu jí nelze upírat určitý status a význam v rámci italského black metalu, na druhou stranu mám pocit, že se těmto veteránům okolo kytaristy Ossiana nikdy nepodařilo dosáhnout skutečně legendárního či kultovního renomé. Spíš mi připadali jako legenda druhého sledu, nižší svítivosti. Což nutně nemusí implikovat nějaké nedostatky co do hudebních kvality, vždyť přece už dávno všichni víme, že popularita a kvalita nejsou věci, které by spolu přímo souvisely. Minimálně staré věci Opera IX jisté kouzlo a svou specifickou atmosféru mají a dá se k nim tu a tam vracet i zpětně.

Posledních zhruba deset let je to ale s touhle kapelou takové nijaké. Nejprve Opera IX dlouhou dobu nemohla dát dohromady nové album, což se povedlo až v roce 2012, osm let po předchozím „Anphisbena“. Ne všechny letité fans ale „Strix – Maledictae in aeternum“ přesvědčilo, přijetí téhle nahrávky bylo docela chladné, i když třeba mě osobně její existence neprudila a přinejmenším klipová „Mandragora“ je parádní.

V roce 2014 z kapely odešel dlouholetý frontman M. (jenž v roce 2017 zemřel), místo něhož Opera IX naverbovali zpěvačku Abigail Dianaria. Jako by chtěli tak trochu navázat na tradici dámské vokalistky, protože své ostruhy si vydobyli a svá nejlepší alba natočili právě s ženou za mikrofonem – Cadaveriou, která odešla v roce 2001 společně s bubeníkem Flegiasem, s nímž pak společně založila novou formaci Cadaveria.

Nicméně zpátky k Opera IX. Kapela novou vokalistku představila v roce 2015 prostřednictvím „Back to Sepulcro“, což byl za mě trochu zbytečný počin. Jednalo se totiž o čtyři znovunahrané starší songy doplněné o jednu novou skladbu „Consacration“ a outro. Já osobně jsem tohle ani neposlouchal, ale přišlo mi, že Ossian a spol. své nové frontwoman věří, když se ji rozhodli prezentovat celou nahrávkou. Tím spíš mě překvapilo, když i Abigail Dianaria se ze sestavy poroučela a na její místo přišla jiná zpěvačka Dipsas Dianaria, jejímž asi nejznámějším působištěm byli dnes již nefunkční Riti occulti. Právě její hlas je ke slyšení na nové desce „The Gospel“.

„The Gospel“ jako kdyby docela přesně ilustrovalo stav, v jakém se Opera IX poslední roky nachází. V ideálním případě by mělo jít o sebevědomou desku, která po letech personálních rošád (ty se netýkaly jen pozice u mikrofonu, v roce 2014 například odešel i dlouholetý baskytarista Vlad, jenž byl v kapele od roku 1991) a nepříliš pilného vydání nepříliš přesvědčivých nahrávek konečně navrátí lesk jménu skupiny a ukáže, že Opera IX je stále relevantní formací. V ideálním případě. Realita má ovšem k ideálu daleko.

Opera IX

Namísto toho tu totiž máme vcelku nevýrazné album plné průměrného klávesového black metalu, z něhož si už dneska na prdel nesedne snad nikdo. Trochu mi přijde, jako kdyby se Opera IX odmítala hnout z mindsetu nastaveném na devadesátá léta, kdy tenhle druh melodického black metal dost frčel, ale v té aktuální verzi tomu zoufale schází ta sympaticky naivní atmosféra devadesátek a kouzlo doby. Nijak by nevadilo, že je to trochu retro (ostatně velká část metalu je čistá nostalgie), ale i to retro musí makat, což se neděje.

Jinými slovy, „The Gospel“ je deska, která leze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Nacházející se tu dlouhé minuty naprosto nevýrazného klávesového black metalu bez jakéhokoliv zajímavějšího nápadu. Třeba písně jako „Chapter III“ nebo „Moon Goddess“ jsou naprosto o ničem a svědčí jedině tak o nedostatku či rovnou absenci pořádné inspirace. Jediné, co stojí za řeč, jsou občasné slušné melodické motivy, ale ani těch není mnoho a většinou jde jen o vteřinové záležitosti, čili nic, co by celkové dojmy z nahrávky mohlo obrátit k lepšímu. Nějakou rozumnou delší pasáž si vlastně vybavuji jen jednu, a sice v prostředku skladby „The Invocation“.

Říct, že je „The Gospel“ zklamáním, by vlastně ještě bylo relativně milosrdné, protože takové tvrzení by znamenalo, že člověk doufal, že by Opera IX mohli předvést něco zajímavého. Skutečnost je nicméně taková, že očekávání byla prakticky nulová, takže novinka nezklamala, ani nepřekvapila, pouze potvrdila, že éra Opera IX už je minulostí a že novým albům skupiny nemá smysl věnovat nějakou větší pozornost.


Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Spearhead - Pacifism Is Cowardice

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Duellorum
02. Of Sun and Steel
03. Ajativada
04. Wolves of the Krypteia, We
05. Violence Revolt Ruination
06. Hyperanthropos
07. Degeneration Genocide
08. The Elysian Ideal
09. A Monarch to Rats
10. Khan
11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face)
12. Aftermath

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou.

I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém. Což zapříčinilo, že ani po zklamání jménem „Theomachia“ (2011) jsem na jméno Spearhead nezapomněl a oznámení krutopřísně pojmenované desky „Pacifism Is Cowardice“ mi udělalo upřímnou radost.

Jak jsem předeslal výše, „Pacifism Is Cowardice“ primárně vychází z druhé desky Angelcorpse, dále tu neoddiskutovatelně smrdí přímočařejší sekanice Vader a Spearhead se také zřejmě zhlédli ve valivé brutalitě Bolt Thrower. V neposlední řadě tu je všudypřítomné black/thrashové koření a nemístné by z mého pohledu nebylo ani přirovnání k dosud poslední desce Diocletian, a to z důvodu, že intenzivní hudební jatka jsou oběma interprety vykresleny jako majestátní záležitost. Vyrovná se „Pacifism Is Cowardice“ zmíněným špičkám? Ne, je to „pouze“ kvalitní nadprůměr bez formálních lapsů s jediným výjimečným aspektem – vokálem. Barghest na minulých deskách Spearhead nebo s Tortorum předváděl skvělé výkony, ale tady řve naprosto barbarsky. Bez přehánění, moc vokalistů s hrozivějším, animálnějším projevem mě nenapadá.

Avšak „Decrowning the Irenarch“, ono definující album Spearhead, stále zůstává tím nejlepším, i přesto že se mi „Pacifism Is Cowardice“ líbí poměrně dost. Na rozdíl od „Theomachia“ celkově nabízí silnější nápady a několik sakra mocných, pamětihodných skladeb, žel obě desky sráží podobný problém. Spearhead po odchodu Vortigerna (bubeníka na prvních dvou nahrávkách) stále nenašli bijce, který by se s manévry strunné sekce takticky doplňoval, byť to stále není tak špatné jak na „Theomachia“, kde Torturer (dlouhou dobu nájemná puška Belphegor) příliš často blástil jako retard a muzice z mého pohledu absolutně neprospíval. Současný bubeník Typhon není marný, jeho styl zde pasuje lépe a jsou tu i náznaky kreativity, ale stále to není úplně ono, neboť jeho unylé plácání do blán drží jisté pasáže zpátky. A to je velká škoda, protože když se do těch bicích fest opře, výsledek je devastační, takže to snad není jen produkcí.

Nová deska Spearhead není elitní pecka, před kterou by se mělo padat na ksicht, ale kvality tu jsou a velice rád bych ji doporučil, pokud holdujete i jen jediné ze zmíněných kapel výše (hlavně těm fanouškům Sabaton samozřejmě). Jestli se vám nechce poslouchat album hned celé, zkuste aspoň „The Elysian Ideal“ nebo „A Monarch to Rats“ a dostanete festovní námrd. Trochu jinou tvář desky nabízí zas „Wolves of the Krypteia, We“ nebo „Aion“. Každopádně každý regulérní song má co nabídnout, tyhle podle mě vyčnívají nejvíc. No, a pokud by vám Spearhead a jejich „Pacifism Is Cowardice“ zachutnalo, rozhodně nezapomeňte sjet „Decrowning the Irenarch“.


Gorycz – Piach

Gorycz - Piach

Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 1.11.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Ziemia
02. Czarna ciecz
03. Ciżba wyje
04. Lament
05. Strach na ludzi
06. Gorycz

Hrací doba: 35:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Nedávno jsem se zde v recenzi na desku „Szczerzenie“ od Kły (jestli jste ještě neposlouchali, tak jen tak mimochodem doporučuji) rozepisoval o tom, jak si stojí současné progresivnější pojetí black metalu v Polsku. Vyhrožoval jsem tehdy, že rozhodně nejde o poslední případ, kdy si v našich recenzích povídáme o mimořádně zajímavé polské blackmetalové kapele, která má na čerstvě na kontě svou první desku. Tušíte správně, že dnes máme před sebou další takovou. Přivítejte Gorycz.

Gorycz z Olsztyna v severním Polsku si svůj debut „Piach“ připsali na konto v listopadu loňského roku, kdy počin vyšel na CD i LP u Pagan Records. Tohle vydavatelství pouští do světa nahrávky hromady zajímavých polských uskupení, takže se jejich činnost vyplatí sledovat, což ostatně potvrzují i Gorycz.

Gorycz sami o sobě jsou sice novým jménem na metalové mapě, ale zrovna v jejich případě se v sestavě ukrývají zkušení muzikanti. Najdeme zde hned dva členy stálice Non opus dei, konkrétně bubeníka Gonza (dále folková formace Alne, která už v našich recenzích taktéž proběhla) a baskytaristu Isila. Kytary se ujal Przemysław Grabowski, jenž také dříve hrával v Non opus dei a ještě v Black Altar. Do mikrofonu pak chrčí Tomek Kukliński. Tři ze zmiňovaných hudebníků – tedy všichni vyjma bubeníka Gonza – se už navíc potkali ve skupině AEON, která v roce 2008 vydala své jediné album „An Extravagance of Norm“.

Jak vidno, za Gorycz stojí muzikanti se solidním portfoliem, takže je na místě od „Piach“ očekávat nějakou kvalitu. A polská čtveřice naštěstí nenechala nic náhodě a svou prvotinou dává jasně najevo, že taková očekávání nejsou vůbec od věci. Gorycz se prezentují avantgardním black metalem s hutnou atmosférou a lámanými riffy. Dokážu si představit, co vás teď napadlo, ale myšlenky na kapely jako Deathspell Omega či Blut aus Nord protentokrát zkuste nechat spát. Ne snad, že by se nějaké vzdálené asociace nedaly nalézt, kdybyste se hodně snažili, ale když na to přijde, najdu vám nějakou kvazi-souvislost i mezi Anal Cunt a Michalem Davidem.

Mnohem blíže mají Gorycz k tomu polskému pojetí black metalu, o němž tu tak rád rozjímám. Ten feeling tam rozhodně je. Svou náladou mi „Piach“ připomnělo třeba některé pasáže z „Piekło.Labirynty.Diabły“ od Morowe, ale asi nepřekvapí, že se najdou i paralely s Non opus dei. Výsledek je nicméně pořád dostatečně svůj.

Gorycz

Pokud jste si při čtení už pustili muziku z přiloženého přehrávače, možná jste dostali dojem, že tentokrát trochu přeháním a že se „Piach“ nejeví jako nějaká strhující záležitost. Pochopil bych to, protože ani mně deska napoprvé nepřipadala až tak dobrá. Měl jsem ale pocit, že si zaslouží dostat víc prostoru, což se nakonec ukázalo jako správná volba. „Piach“ patří k těm nahrávkám, které na první poslech neznějí nějak výjimečně, ale když se jim dá trochu času, odvděčí se vám bohatě. Mně osobně netrvalo zas tak dlouho, abych si v debutu Gorycz našel svoje.

Moc nevím, jak to ti Poláci dělají, ale mám dojem, že z téhle země chodí jedna kvalitní blackmetalová deska za druhou. Jen v loňském roce se jich objevilo hned několik (další mám ještě v rukávu, tak se těšte na další recenze!) a „Piach“ se mezi nimi rozhodně neztratí. Je mi to skoro trapné to opakovat prakticky u každé debutující polské blackmetalové skupiny, ale kurva, i tady platí, že tohle stojí za slyšení i za koupi.


P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

Země: Francie
Žánr: industrial / black / doom metal
Datum vydání: 10.9.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Biomorphorror
02. Igneous Tephrapotheosis
03. Zam Alien Canyons
04. Aurora Sulphura
05. Neurasthen Logorrh
06. Taqiyah Rhyzom
07. Aljannashid
08. Smothered in Scoria

Hrací doba: 46:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0.

P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy. P.H.O.B.O.S. se dále hlásí k tvorbě starých Swans nebo Einstürzende Neubauten, tudíž je snad evidentní, že nejsou případem kapely, která by svůj tuctový metálek jen „ozvláštnila“ pár samply tucaček či kovového lomozu.

I když P.H.O.B.O.S. svůj sound budovali bezmála dvacet let, tak nejspíš nebudu sám, kdo k nim řádně přičuchnul až díky splitku s Blut aus Nord. Obě kapely spojuje svojský náhled na hudbu, kterou produkují a i když bych francouzské veličiny nerad srovnával, protože to není žádné ze stran ke cti, určitě mi následující odstavec umožní přilákat pár potenciálních posluchačů. Pravdou ostatně je, že pokud byste nezasvěcenému pustili jisté pasáže „Phlogiston Catharsis“ (za všechny bych zmínil aspoň pasáž okolo první minuty v „Aurora Sulphura“), nepochybuji, že by mu/jí připomněly právě Blut aus Nord z období první desky série „777“ či vůbec celou tzv. industriální větev kapely. Zvuk nástrojů, jisté skladatelské postupy, vokály a silná, prazvláštní atmosféra Blut aus Nord evokují, ale nelze zde mluvit o inspiraci, jako spíše o jakési duchovní spřízněnosti. Ostatně P.H.O.B.O.S. nejsou ani zdaleka tak pevně ukotveni v blackmetalovém výrazu, plus je „Phlogiston Catharsis“ detailnější a produkčně mnohem zajímavější deska než hromada posledních titulů Blut aus Nord včetně nadcházejícího debutu Yerûšelem. Tím ale v žádném případě nesoudím, kdo je „lepší“ umělec.

Když jsem s poslechem „Phlogiston Catharsis“ před zářijovým vydáním začínal, uchvátila mě hloubka a těžkotonážnost produkce s hromadou detailů, jež bylo v repetitivně vystavěných kompozicích možno nalézt. Dělalo mi radost desku studovat. Avšak na druhou stranu, když jsem ji na nějaký čas odložil a věnoval se nahrávkám/záležitostem jiným, album sešlo z mysli do takové míry, že když jsem se k němu po pár týdnech vrátil, nedokázal jsem si vybavit konkrétní hudební nápad; pouze tu atmosféru a vědomí, že v té či oné skladbě se děje něco zajímavějšího. Každopádně opětovný návrat byl podobně působivý jako rané průzkumy. To přispělo, že „Phlogiston Catharsis“ ani nevnímám jako běžnou metalovou desku. Ostatně odstavec výše pojednávající o industriálních kapelách, které P.H.O.B.O.S. zřejmě ovlivnily, má své opodstatnění. Zatímco u Godflesh a Blut aus Nord nalezneme pamětihodné riffy či melodie, zde hrají prim vibrace, rytmy a nelidská atmosféra. Nebo ještě jinak řečeno, nahrávce vládnou úžasně naprogramovaný bicí automat s destruktivní basovou kytarou.

Když v posledních týdnech vidím „Phlogiston Catharsis“, jak okupuje vyšší pozice některých výročních žebříčků, nijak se tomu nedivím, protože to je skutečně jedna z nejzajímavějších „metalových“ nahrávek minulého roku, byť na mě spíše působí jako starý dobrý kovový industrial (který poslouchám jen vzácně) v jiném šatě. V mém osobním žebříčku by tedy noví P.H.O.B.O.S. až tak vysoko nevystoupali, ale „Phlogiston Catharsis“ za důkladný poslech stoprocentně stojí.


Dødsferd – Diseased Remnants of a Dying World

Dodsferd - Diseased Remnants of a Dying World

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. My Father, My Wrath!
02. An Existence Without Purpose
03. Diseased Remnants of a Dying World
04. Loyal to the Black Oath
05. Back to My Homeland… My Last Breath

Hrací doba: 51:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Řečtí Dødsferd nikdy nebyli úplně omračující kapelou. Velká část jejich tvorby je spíš takový příjemný průměr dělaný s oddaností k žánru. Mně osobně nicméně Dødsferd bývali sympatičtí. Za to, s jakou zarputilostí se lídr Wrath držel čertovského kopyta, z něhož dlouhé roky odmítal uhnout byť i jen o píď. Dobře, o píď možná ano, protože k určitému zvukovému posunu v průběhu let došlo, ani nemluvě o počinu „Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow“ z roku 2009, jenž se se svými dvěma pomalými atmosférickými skladbami ze zbylé tvorby Dødsferd vymykal. Pro mě osobně jde dodnes o jedinou skutečně zajímavou nahrávku skupiny, k níž se tu a tam vrátím. Přístup a filozofie Dødsferd se mi ale líbily také a nová alba jsem poslouchával bez větších vytáček.

To ovšem nemluvím o nedávné době, nýbrž o tom, co bylo několik let nazpátek. Poslední rok, kdy jsem alba Dødsferd poslouchal krátce po vydání, byl 2013, kdy vyšly hned dva počiny – (jako většina diskografie do té doby) ucházející „A Breed of Parasites“ a punkem načichlé „The Parasitic Survival of the Human Race“, které mě vůbec nebavilo. Dále už jsem Dødsferd příliš nesledoval; měl jsem sice ponětí, že v roce 2015 vyšlo „Wastes of Life“, ale vydlabal jsem se na něj.

S aktuálním „Diseased Remnants of a Dying World“ jsem si řekl, že se k Dødsferd opět zkusím vrátit. Těšil jsem se na další syrový black metal, ale dostal jsem… něco hodně jiného. Jak jsem zjistil zpětným poslechem, kdybych se tenkrát nevysral na „Wastes of Life“, nebyl by pro mě první poslech „Diseased Remnants of a Dying World“ takovým překvapením. Napoprvé jsem se totiž musel podívat, jestli jsem si náhodou omylem nepustil jinou kapelu.

Dødsferd se změnili. Hodně. Namísto syrového black metalu nyní Řekové servírují umírněnou a stravitelnou verzi žánru plnou tklivých melodií a občas dokonce i s čistým vokálem. Jako kdybyste vzali bezkrevný moderní black metal a smíchali jej se slabým depressive black metalem – dostanete „Diseased Remnants of a Dying World“.

A to ještě ne vždycky. První song „My Father, My Wrath!“ už prakticky nemá nic společného s black metalem a nejblíže má spíš k nějakému dark rocku typu Crone. Akorát že tohle je utahané a nebaví to. Další tři skladby už sice black metalem jsou, ale takovým, jaký jsem popsal o odstavec dříve, takže úplně není o co stát.

Mám z toho dojem, jako kdyby v posledních letech narostly ambice Dødsferd hrát nějakou hlubší a promyšlenější muziku, čímž se ale obnažuje jejich nepříliš vysoký skladatelský um, který se kdysi pod rouškou ortodoxnosti a syrového soundu dařilo maskovat (což asi úplně nezní jako obhajoba raw black metalu, ale nemyslel jsem to ve zlém). Aktuální písně mají sice přes deset minut a formálně se v nich děje dost, avšak nějakou pamětihodnou pasáž abys hledal(a) lupou.

Dodsferd

Co vám budu nalhávat, přátelé, „Diseased Remnants of a Dying World“ mi kurevsky nesedlo. Problém netkví v tom, že jsem ve finále dostal něco jiného, než co jsem s předstihem očekával. Vadí mi, že ta deska je prostě mělká a nezajímavá.

Když poslouchám „Diseased Remnants of a Dying World“ a „Wastes of Life“, když si vzpomenu na „The Parasitic Survival of the Human Race“, které bylo taky dost nepovedené, a když vezmu v potaz, že ani „A Breed of Parasites“ nebyl žádný velký zázrak, vyjde mi, že poslední solidní album Dødsferd vydali v roce 2011 prostřednictvím „Spitting with Hatred the Insignificance of Life“. Což není moc dobrá vizitka, protože od té doby už nějaký ten pátek uběhl. Jak jsem řekl na začátku, Dødsferd se nikdy nedali považovat za nějakou excelentní či mimořádnou kapelu, ale mám pocit, že v posledních letech šel jejich vývoj úplně do kopru. Jestli před pár roky začal můj zájem postupně opadat, tak teď už mě to teda nevzrušuje vůbec.


Pergamen – Spiritual-Paradigma-Kosmos

Pergamen - Spiritual-Paradigma-Kosmos

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Overture
02. Černé slunce a ohnivé řeky
03. V hlubinách tíha světa pomine
04. Osamělý zážitek v srdci bouře
05. Noční zář nad truchlivou propastí
06. Stezka černého vlka
07. Vize mizantropických scenérií
08. Spiritual-Paradigma-Kosmos

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pergamen

Pergamen je mi veskrze sympatická kapela. Reálná kvalita její tvorby nedosahuje nějakých nadpozemských výšin nebo žánrového stropu, ani se nedotahuje na blackmetalovou špičku, přesto není těžké si tuhle formaci okolo zpěváka a kytaristy Benyho vlastně i oblíbit.

Důvody nejsou nikterak složité. Z počínání Pergamen mám hned několik pozitivních pocitů… přijde mi, že jde o pracovitou a autentickou skupinu, která se nikam agresivně netlačí a radši se věnuje pilování vlastní muziky. Bez zbytečných póz dlouhé roky pracuje na své vizi blackmetalového žánru, kterou se postupem času podařilo přetavit ve vlastní rukopis – hudební i textový. Pergamen možná nejsou tak na očích jako zdánlivě vůdčí formace českého black metalu, ale své místo si našli a nabízejí muziku, jíž nechybí zajímavost i určitá výpovědní hodnota. Podobně poctivých kapel v domácím black metalu zas tolik není.

Dosavadním vrcholem snažení Pergamenu byla trilogie desek „Per somnum“ (2011), „Nuber atra“ (2014) a „Crudus amuera“ (2015), které dokonce vyšly ve sladěném formátu na šířku položené A5 sešitu. Všechny tři nechaly zapomenout na předešlé počiny a právě „Crudus amuera“ se mi s odstupem jeví jako vrchol diskografie Pergamen do té doby.

Zdá se, že po uzavření tříalbového cyklu přichází skrzeva „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ začátek nové éry Pergamen a zároveň i konec. Jak lze totiž pochopit z textu na webu skupiny, novinka by dle všeho měla být „poslední kapitolou“. Určitě to bude znít jako klišé, ale je to docela škoda, pokud by Pergamen měli skončit. Na druhou stranu, za hudbou, jakou po sobě zanechali, se nemusejí stydět a prostřednictvím „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ se loučí na dobré úrovni.

Oproti „Crudus amuera“ není „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ tak agresivní, zároveň ale nejde o tak zatěžkané album jako „Nuber atra“, ani tak hitové jako „Per somnum“. Jako kdyby novinka stála někde na průsečíku všech tří předešlých počinů a jejím vlastním vkladem byla ještě větší melodičnost. Melodie a kytarové vyhrávky nebyly Pergamenu nikdy cizí, ale zdá se mi, že na „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ tuto složku vytáhli ještě víc do popředí a nechali ji vyniknout naplno.

Ale proč ne, když se Pergamen stále vyhýbají klišé a kýči, což je nešvar mnohých jiných blackmetalových kapel, které se dost soustředí na melodickou stránku. Pár momentů, které mi subjektivně nelezou úplně do ucha, se najde, kupříkladu mi moc nesedlo intro „Overture“, poklidný závěr „Osamělého zážitku v srdci bouře“ (což ale jinak dobrý song) nebo některé sólové výpady ve „Stezce černého vlka“ (vedle nichž se však i tady najdou dobré nápady). Většina nahrávky je ovšem v pohodě a některé melodické nápady jsou naopak opravdu povedené, nějaký ten zajímavý motiv se najde prakticky v každém songu snad jedině s výjimkou „Overture“, byť i nakonec ani ona není tak špatná, aby se nedala vydržet. Mým osobním favoritem je pátá „Noční zář nad truchlivou propastí“ se dvěma trochu odlišnými polovinami, které ovšem obě nabízejí jedny z nejlepších nápadů na albu.

„Spiritual-Paradigma-Kosmos“ je v jistém smyslu jako samotní Pergamen – na první pohled nepůsobí nijak nápadně, ale když tomu člověk dá šanci, najde kvalitní poctivou práci s velmi solidní životností. Zpočátku mi to tak ani nepřipadalo, ale postupně jsem proposlouchal až k názoru, že i navzdory několika muškám jde o pravděpodobně nejlepší desku Pergamen.


Agathos – Nihil est

Agathos - Nihil est

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.5.2018
Label: selfrelease

Hrací doba: 27:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Španělští Agathos představují to, co mi na současném moderním black metalu přijde špatně. Je to přetvářka. Hele, mně se všechny ty okultní pindy, mystično, zakuklené fotky a vševědoucí oka líbí, baví mě to, ale… musí to být alespoň trochu „autentické“. Jistě, prakticky žádné kapele reálně nevěřím, že si členové i doma frčí na vlnách okultna, vždycky je trochu divadlo, a když borci přijdou domů, nasadí si tepláky, hodí nohy na stůl a pustí telku. A rozhodně v ní nekoukají na okultní pořady, haha. Nicméně v té muzice pořád musí být nějaká uvěřitelnost, magie. I kdybyste si mysleli, že je to celém jenom divadlo, tak musíte být ochotni to divadlo s kapelou hrát.

Vůdčí formace této formy black metalu to zvládnou. Pak je tady ale kopa následovníků, jejichž muzika se jen těžko může pochlubit čímkoliv magickým, kteří tohle hrajou jen proto, že se to v poslední letech hraje a má to ohlas. A přesně takovým dojmem na mě působí Agathos.

Popravdě řečeno, příliš nadějí nevzbuzuje už jen pohled na sestavu Agathos. Baskytarista Ed Hellsaw (kdo si dá kurva takhle debilní jméno?) hraje v Pestkraft a bubeník Voor se zase angažuje v Noctem. To jsou v obou případech ledva průměrné kapely, rozhodně nic, kvůli čemu by se člověk měl hnát do poslechu Agathos.

Debutové EP „Nihil est“ je o trochu lepší než tvorba Pestkraft a Noctem, ale to zas až takový problém není a vůbec to neznamená, že by snad muzika Agathos byla nějaká skvělá. Mám z toho pocit, že Španělé takhle hrají podle současných trendů, nikoliv že by to takhle cítili. Jejich prezentace moderního atmo-occult blacku mi přijde strašně mělká a bezobsažná. Sem tam jim z toho mimoděk vyleze nějaký ucházející motiv, ale jsou to pouhé detaily, které nemají šanci zvrátit dojem, že člověk poslouchá slabou napodobeninu daleko lepších a talentovanějších skupin.

„Nihil est“ je možná dobře vyprodukované a všechno, ale jinak to se mnou ani nehnulo a dost jsem se u toho nudil. Přijde mi to jako zbytečné album bez jakékoliv výpovědní hodnoty, která by alespoň trochu stála za řeč. Pokud někdo nemá příliš velké nároky, možná bude spokojen, ale jestli hledáte skutečnou kvalitu, u Agathos ji, obávám se, nenajdete.


Twilight – Trident Death Rattle

Twilight - Trident Death Rattle

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Ascension Monuments Media

Hrací doba: 18:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

„Trident Death Rattle“ vyšlo letos v dubnu bez nějakého většího povyku. Což se mi zdá jako škoda, poněvadž Twilight byli skvělou kapelou, jejíž zajímavost nepramenila pouze z mimořádné „all-star¨“ sestavy (formací prošly těžké váhy zámořského (nejen) metalu jako Wrest, Imperial, Sanford Parker, Thurston Moore, Blake Judd, Malefic, Stavros Giannopoulos nebo Aaron Turner), nýbrž primárně ze skvělé muziky. Kdo zná desky jako „Monument to Time End“ nebo „III: Beneath Trident‘s Tomb“, jistě potvrdí, že tu nepindám nesmysly.

U takové skupiny tedy docela potěší i vydání „zbytků“ z nahrávacího procesu posledního alba, čímž „Trident Death Rattle“ přesně je. Twilight se rozpadli v roce 2014 a jejich třetí dlouhohrající počin „III: Beneath Trident’s Tomb“ již tehdy vlastně vycházel posmrtně. Během jeho natáčení, které probíhalo v roce 2012, ovšem zjevně vznikly i skladby navíc, které se svého vydání dočkali až letos, čtyři roky poté, co se na svět dostalo „III: Beneath Trident’s Tomb“.

Představa šuplíkového materiálu nikdy nevzbuzuje příliš velké naděje, protože většinou to má svůj důvod, proč dané songy v šuplíku skončily. „Trident Death Rattle“ naštěstí není ten případ, kdy by se jednalo o béčkovou záležitost, bez jejíž znalosti by se posluchač obešel. Tady bych se naopak nebál prohlásit, že je dobře, že se „This Road South“, „Weathered Flame“ a „No Consequence“ nakonec dostaly na veřejnost, protože všechny tři písničky docela s jistotou potvrzují, proč jsou Twilight v určitých kruzích tak ceněným projektem.

Naprosto stručně bych řekl, že pokud hledáte USBM vysoké kvality, pak poslechem „Trident Death Rattle“ neprohloupíte. A klidně si dovolím nadhodit, že tohle EP by vás v takovém ohledu mělo uspokojit víc než třeba letošní minialbum „Resilient“ od Nachtmystium, kteří jsou ostatně prostřednictvím Judda i několika bývalých členů (Parker, Imperial) s Twilight personálně propojeni.

Trojice přítomných songů je, možná náhodou, seřazena sestupně dle rychlosti. „This Road South“ je z EP nejrychlejší, druhá „Weathered Flame“ Twilight představí ve středním tempu a finální „No Consequence“, v níž jen tak mimochodem hostuje Scott Judd, strýc Blakea Judda, je  nejpomalejší a vlastně i nejsugestivnější. Právě poslední zmiňovaná písnička mi přijde nejlepší. „Trident Death Rattle“ přece jenom průběžně poslouchám už delší dobu a první dvě stopy se po nějakém času trochu ohrály, ale „No Consequence“ pořád drží a navíc se v ní nejúčinněji pracuje s atmosférou, čehož si vždycky cením.

Jako celek nicméně „Trident Death Rattle“ považuji za povedený počin a jsem docela rád, že vyšlo. Twilight mi přišlo docela škoda, tak mě tohle EP potěšilo – jednak tím, že se vůbec objevilo, jednak a především tím, že tam je pořád ta laťka.


Misotheist – Misotheist

Misotheist - Misotheist

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Carriers of Captivity
02. Beast and Soil
03. Blood of Rats

Hrací doba: 33:24

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Může se zdát, že Norsko postupem času vyklidilo pozice na poli black metalu. Kdysi vůdčí krajina, která se stala synonymem pro to „pravé“ pojetí žánru, odkud pochází množství stylových legend, už dávno není tak dominantní, jak zdánlivě kdysi byla. To nicméně neznamená, že by zde už vůbec nevznikal zajímavý black metal, nepřicházely nové formace a nenatáčely se zajímavé desky.

Mnoho nadějí se asi vkládalo do formací jako Mare či One Tail, One Head, jejichž letošní debuty ovšem nebyly ani zdaleka tak uzemňující, jak bych si představoval. Prázdné místo však pro mě vyplnil úplně jiný projekt, o němž až doposud slyšet nebylo, shodou náhod rovněž vydávají u Terratur Possessions.

S výjimkou původu není o Misotheist prakticky nic známo. Vzhledem k tomu, jaký důraz Terratur Possessions kladou na to, aby všem dali vědět, že „With nothing from the past to reference, with no egos up front and center, and with no previous bands to name drop, Misotheist has only the music to showcase – which speaks for itself.“, vůbec bych se nedivil, kdyby za tím stáli nějací staří známí. Aktuálně však jejich jména známá nejsou, ale tak ať… Je pravda, že takhle se opravdu asi věnuje víc pozornosti samotné hudbě, což nakonec vůbec není od věci…

Bezejmenný debut se mi zalíbil prakticky hned s prvním poslechem a ani další dostaveníčka mu na poutavosti příliš neubrala. Spíš naopak ještě nechaly vykvést určité kvality, které z prvního dojmu typicky ani nelze odhalit. A i po větším počtu poslechu mě ochota „Misotheist“ poslouchat neopustila, což je samozřejmě dobré znamení. Snad v tom má prsty i skutečnost, že všechny tři přítomné skladby hravě přesahují desetiminutovou hranici, takže se nejedná o žádné přímočaré kusy, nýbrž o rozlehlejší kompozice s větším množstvím různých zákoutí.

Baví mě přidušený sound, jenž živí blackmetalovou auru. Přesto je v něm slyšet vše potřebné. Hudba Misotheist stojí zejména na riffech, ale najdou se i pasáže s využitím střídmých, leč účelných melodií, které dokážou píseň obohatit. Jako příklad mohu zmínit hned první „Carriers of Captivity“, která se v poslední minutě vytasí s působivým motivem, díky němuž desetiminutová skladba skvěle vygraduje. Ne náhodou se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších momentů na albu. Naštěstí ale nezůstává osamocen. Najdou se sice i méně strhující chvíle, třeba v jistých pasážích „Blood of Rats“ to zas taková sláva není, nicméně obecný dojem z nahrávky zůstává velmi dobrý.

Pozadu nezůstává ani atmosféra, s níž Misotheist pracují zkušeně. Nejedná se o vyloženě atmo-záležitost, ale i tak se Norům nedá upřít, že deska má určitou jednotící náladu, která není vůbec špatná a v těch nejlepších momentech je koncentrovaná dost zhusta. Což je dost fajn.

Zcela určitě se nejedná o nějak výjimečnou nahrávku nebo album, z něhož byste se měli posadit na zadek. Misotheist však natočili poctivou žánrovou práci, která si nehraje na něco, čím není, nežene se do zbytečných extrémů a ani se nesnaží o experimenty. Se standardním blackmetalovým výrazivem ovšem pracuje na dobré úrovni, nechybí ani skladatelský um a další sympatické věci, výsledkem čehož je deska, jež by fanouškům mohla zachutnat. Mě to baví a myslím, že za pokus to určitě stojí.