Archiv štítku: black metal

Urfaust – The Constellatory Practice

Urfaust - The Constellatory Practice

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Doctrine of Spirit Obsession
02. Behind the Veil of the Trance Sleep
03. A Course in Cosmic Meditation
04. False Sensorial Impressions
05. Trail of the Conscience of the Dead
06. Eradication Through Hypnotic Suggestion

Hrací doba: 53:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Tuším, že jsem zde už nejednou psal něco o tom, že mě trochu mrzí, kolik různých neřadovek Urfaust mají, že kdyby neměli potřebu vydávat tolik splitů a singlů, klidně by z tolika materiálu dokázali poskládat jednu další řadovou desku. Jejich velká alba jsou nicméně náladově tak sevřená, že by to možná nakonec nefungovalo splácat k sobě na jednu hromadu náhodné skladby, které nemají společnou jednotící linku. Nakonec, pořád je lepší varianta vydávat zajímavé kraťasy a jednou za čas nabídnout strhující dlouhohrající dílo, než to mrdat co dva roky v průměrné kvalitě.

A že zrovna Urfaust si se svými deskami vždy uměli dát na čas. „Der freiwillige Bettler“ předcházela pětiletá prodleva od „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“, „Empty Space Meditation“ dokonce šestiletá. O to víc mě začátkem letošního roku překvapila krátká zpráva, že další počin je již natočen a probíhá jeho mastering. Rozhodně si ale nestěžuju, právě naopak, protože muziky jako Urfaust se snad nikdy nepřejím – a „The Constellatory Practice“ ukazuje, že na tomhle stavu se v nejbližší době nic zásadního měnit nebude.

V úvodu jsem mimo jiné utrousil poznámku, že jednotlivá alba Urfaust jsou náladově svá a každé má v diskografii kapely určené místo. To samé bezezbytku platí i o „The Constellatory Practice“. Novinka si drží charakteristický rukopis i poznávací znamení dvojice IXVRDRBR, přesto je o kus jinde než minulé „Empty Space Meditation“.

Barevnou obálku vystřídal jednoduchý motiv zlatého sigilu na černém pozadí, ale co do hudebního obsahu je tomu právě naopak. Urfaust vždy pracovali s minimalismem a lo-fi přístupem, což sice, přinejmenším do určité míry, zůstává i zde, ale v rámci takto nastavených mantinelů je „The Constellatory Practice“ deska kompozičně ambicióznější, skladatelsky variabilnější. Přesto to jsou pořád typičtí Urfaust a nechybí tomu jejich nezaměnitelná atmosféra.

Asi je pravda, že atmosféra až na pár výjimečných momentů nedosahuje absolutního uhranutí a podrobení se hudbě, jako se Nizozemcům dařilo na jejich nejlepších dílech typu „Geist ist Teufel“ či „Einsiedler“, přesto je stále velmi silná. I ve zdánlivě méně hypnotických písních, jako je třeba úvodní třináctiminutová „Doctrine of Spirit Obsession“, se Urfaust pořád drží hodně vysoko nad okolním průměrem. I to takzvaně „slabší“ je v jejich podání stále kurevsky skvělé, a mimo jiné i proto nemohu být s „The Constellatory Practice“ nespokojen. To nejpůsobivější ovšem přichází až v dalším průběhu desky.

Urfaust

Druhá „Behind the Veil of the Trance Sleep“ už jde dále než její předchůdce a dokazuje, že výrazový minimalismus a ambicióznější kompozice nejdou proti sobě. Skladba v sobě míchá krásnou melodii, ambientní feeling, skoro až dronové polohy i výtečnou rytmickou práci. „A Course in Cosmic Meditation“ patří k tomu nejminimalističtějšímu na novince, ale o to víc potom vynikne rytmický zlom v její polovině, který se zanedlouho zařadil k mým nejoblíbenějším momentům na „The Constellatory Practice“.

Zdánlivě typičtější polohu nabízí „False Sensorial Impressions“, ale cudné hluky jí dodávají příjemně nervní feeling, díky němuž nejde jen o další zaměnitelný song v dlouhé diskografii. Pravděpodobně to nejzajímavější však přichází až na páté pozici s dalším třináctiminutovým opusem „Trail of the Conscience of the Dead“. Všichni, kdo už jste „The Constellatory Practice“ naposlouchali, jste jistě věděli, že na zmínku téhle skladby dojít musí, protože takhle strhující atmosféra, bravurní gradace i vkusně zakomponované smyčce se prostě nedají ignorovat. Finální „Eradication Through Hypnotic Suggestion“ už je pak takovým ambientně-industriálním dovětkem, ale asi by bylo příkré mluvit s devíti minutami o outru. Nakonec, i tohle je jedna z regulérních poloh Urfaust.

Vedle toho zde najedeme i další obecné znaky nahrávky, které lze jenom pochválit. Mnohé z nich jsou u Urfaust tradicí, ale věci jako svojské vokály nebo krásně pošpiněný sound… to je něco, co člověk vždycky rád vyzdvihne.

Vzato kolem a kolem je tedy „The Constellatory Practice“ tradičně velmi silná kolekce. Nepochybně ne nejlepší v historii skupiny, přesto stále dostatečně silná na to, aby pozice Urfaust jakožto unikátní formace zůstala neotřesena. Za mě naprostá spokojenost, pořád to tam je.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Nejsem skalní fanoušek Urfaust. Vydaným ípkům a splitkům čas nevěnuji, dokud mi nejsou podstrčena přímo pod nos, ale stává se mi několikrát do roka, že s hudbou nizozemských vožungrů strávím večer a skoro vždy se jedná o velice kouzelné chvíle.

Urfaust

Samozřejmě, že mě nečekané vydání dlouhé desky potěšilo, avšak dobrý pocit rychle vystřídaly rozpaky. Normálně bych něco takového v klidu přešel a prostě dál ukájel onen příležitostný Urfaust-absťák s „Der freiwillige Bettler“, ale jelikož mi bylo jasné, že pan šéfredaktor bude z nové desky nadšenější než Hitler z funkčního Haunebu pod stromečkem, uvážil jsem, že malý plivanec bude „The Constellatory Practice“ přeci jen slušet.

Unikátní vyznění Urfaust netřeba rozvádět a faktem jest, že esenciální atmosféra zůstala zachována. Trochu mi tu chybí nějaký odvaz typu „Meditatum V“ nebo „Ein leeres Zauberspiel“, ale to by se tu možná ani nehodilo, protože se zdá, že „The Constellatory Practise“ navazuje na desku minulou a EP „Apparitions“ a pokouší se rozvolněný kosmo-sound předvést v ještě meditativnější formě. Jenže já už u recky „Empty Space Meditation“ spílal na vycpávku, která tady, nezlobte se na mě, hraje prim. „Doctrine of Spirit Obsession“ ještě začne skvěle, ale už v jejím průběhu mě víckrát napadlo, zdali Urfaust nevysypali pomyslná šuplata, poskládali co se dalo, hudbu přizdobili důmyslnějším syntezátorovým aranžmá a zbytek vystlali nebo natáhli, jak je zrovna napadlo. Pravda, i přesto jim vyšla jedna velkolepá skladba („Trail of the Conscience of the Dead“) a pár dalších zajímavých, různě rozprostřených motivů, čemuž mohou vděčit svému nepopiratelnému talentu. Mám ale neodbytný pocit, že bych vocaď bez nervů vyjebal tak půlku stopáže. Minimálně.

Urfaust

Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, z desky velkou radost nemám, každý další poslech je čím dál tím nucenější a nepomohlo, ani když jsem ji nedávno poslouchal zkouřený jak paprika za šírání u řeky. Ono to album, ty vole, snad nudilo ještě víc než obvykle, takže hovno meditace – letargická splácanina to je.


Temple Desecration – Whirlwinds of Fathomless Chaos

Temple Desecration - Whirlwinds of Fathomless Chaos

Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Nameless Hordes
02. Entering the Void
03. Dominion of Darkness
04. Covenant
05. Blood Offering

Hrací doba: 37:23

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Předpokládám, že Temple Desecration u nás nepatří k nejznámějším polským spolkům, i když zde vystupovali už dvakrát, a to v Praze (s Infernem a Somrak) plus v Karviné (s Outre a Silva Nigra). Ostatně, bestiální black metal / war metal má u nás v oblibě jen nízké procento metalových posluchačů a ani na jednom z koncertů nebylo narváno. Já měl poprvé tu čest se s kapelou seznámit už na jednom z jejich zcela prvních koncertů, když před cca šesti lety v polských Tychach společně s Bestial Raids a Decline předskakovali zaniknuvším španělských špinavcům Proclamation. Set Temple Desecration ve mně zanechal poměrně pozitivní dojem, který se sedmipalcem „Communion Perished“ a karvinským koncertem ještě o něco málo vzrostl. Zásadní ovšem bylo, když kapela loni v únoru vypustila hrubý mix skladby „Blood Offering“. Díky ní jsem se na debut začal doopravdy těšit.

Je docela možné, že se vydání desky protáhlo kvůli piplačce s produkcí a nebo zaneprázdněností zvukmistra, kterým je zřejmě opět všem známý Mgła. Níže již máte k dispozici finální verzi zmíněné skladby, a jak jistě uznáte, mohutná produkce naprosto vraždí! Skladba také ukazuje nejsilnější stránky Temple Desecration; je tu kurevský drive a řekl bych, že druhý kataklysmický motiv je na poměry subžánru nápaditý. Primitivní, ale svěží. Něco takového jsem chtěl slyšet už dlouho.

Jak jsem tušil již dříve, Temple Desecration se pokouší do ryze bestiálního výraziva naroubouvat prvky, které bychom očekávali od black metalu „duchovnějšího“ rázu, i když teda předpokládám, že posluchač si u „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ vzpomene spíš na moderní hnuso-death. Adorace rohatého tu má trochu vznešenější náturu a kapela se také místy snaží pracovat s monotónní repeticí, příkladem toho budiž „Entering the Void“ a hlavně dvanáctiminutová „Covenant“. Ale abych byl upřímný, Teitanblood se mix plamenného fanatismu Funeral Mist a raných Watain se soundem Blasphemy a SadEx podařil neskonale lépe. Snaha vykouzlit jakousi atmosféru a nejenom rytmický námrd je evidentní, i když kapela v ničem nezrazuje etalon stanovený „Fallen Angel of Doom“. Snaha se počítá, ale to není všechno.

„Whirlwinds of Fathomless Chaos“ by teoreticky mohla být výborná deska, ale… Například necelá první půle úvodní „Nameless Hordes“ zní kurva slibně. Temple Desecration skvěle balancují mezi řádem a bezbřehým chaosem, násilí dosahuje maxima a přechod k uhrančivému atmosférickému riffu je hladký. Ale co pak? Věřím, že členové nad kompozicí hodně přemýšleli, ale i když se chytře vrací k tomu, co fungovalo v první části songu, ono to nakonec nudí, kór když přijdou pouze s jedním novým motivem a ten je prostě planý jak svině. Všechny zdejší skladby postrádají vyvrcholení a dříve nebo později se bezmocně plácají v šedi.

Temple Desecration

Leccos by se dalo odpustit, kdyby aspoň každý song nabídl jednu, dvě pasáže, co vraždí, ale to mohu říct, jen o první a poslední skladbě. „Dominion of Darkness“ v tomhle ohledu ještě ujde, ale „Entering the Void“ jde doslova jedním uchem tam a druhým ven. Monotónní „Covenant“ je rovněž úspěšná tak na půl, ale aspoň na desce vyčnívá, když už nic. Být hnusný, tak třeba utrousím něco o nepovedené nápodobě Grave Upheaval.

Možná jsem na debut Temple Desecration přísný, asi má očekávání byla příliš vysoká a nesprávně od kapely vyžaduji prvotřídní výkon. Ale na druhou stranu, chuť mít tuhle recku z krku je velká a v přenosném přehrávači se „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ taky dlouho neohřálo. Příslib, že by Temple Desecration mohli jednou nahrát silný a originální námrd, nebyl definitivně zadupán do země, ale tahle vize je prozatím nad síly kapely.


A.H.P. – Forakt, hat og død

A.H.P. - Forakt, hat og død

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Side A:
01. Among the Dead

Side B:
02. Tomhet [Burzum cover]

Hrací doba: 31:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debut norské (nebo spíš polské?) sebranky A.H.P. s názvem „Against Human Plague“ mě úplně na lopatky nepoložil. Sice nebyl úplně hloupý, ale že by mě ta placka zaujala nějak výrazněji, to rozhodně ne. Mé dojmy byly spíš chladnější a nějak jsem neměl v plánu kapele v budoucnu věnovat zásadní část své pozornosti a čím dál tím drahocennějšího času na poslech nové muziky. O to víc mě ovšem překvapilo a potěšilo letošní EP „Forakt, hat og død“, po němž svůj postoj k A.H.P. musím zásadně přehodnotit.

Jak jsem naznačil, původně jsem ani nechtěl „Forakt, hat og død“ poslouchat. „Against Human Plague“ jsem si zapamatoval spíš jako průměrný agresivní black metal, který se střídal s ambientem, přičemž jsem nepředpokládal, že by se A.H.P. od této polohy a kvality nějak signifikantně posunuli. Mýlil jsem se. „Forakt, hat og død“ jsem vlastně pustil spíš náhodou, protože jsem zrovna nevěděl, co si mám pustit, a příhodně jsem měl v tom momentě otevřený Bandcamp Avantgarde Music, protože jsem uvažoval nad tím, co dalšího z jejich shopu by mělo skončit u mě na polici. Hned s prvním poslechem jsem zjistil, že „Forakt, hat og død“ je kvalitou dost jinde oproti staršímu materiálu, a při finální realizaci objednávky jsem neváhal přihodit i právě jeden z 250 vinylů nového ípka A.H.P.

Než se pustíme k povídání o samotném minialbu, slušelo by se nejspíš zmínit, co se v mezičase událo u skupiny. Gulnar, původem polský muzikant aktuálně žijící v Norsku, k sobě do sestavy přibral další muzikanty. Kytary a efektů se na „Forakt, hat og død“ ujal Aro (Masachist, Illness), jenž se jako host podílel už na „Against Human Plague“. Vokály a basy pak převzal Armagog (Throneum, Embrional, ex-Arkona, ex-Taran), jehož manželka Marita jen tak mimochodem napsala text ke skladbě „Among the Dead“, která je stěžejní náplní EP.

Asi nemusím nijak zásadně zdůrazňovat, že tím pádem je „Among the Dead“ oním hlavním důvodem, proč byste měli „Forakt, hat og død“ chtít slyšet. A.H.P. zde předkládají devatenáctiminutovou píseň, která však – své délce navzdory – nenudí prakticky ani minutu. Pokud je mezi vámi někdo, kdo nedá dopustit na „Against Human Plague“, pak ho „Among the Dead“ může trochu zklamat, protože se ani zdaleka nejedná o tak ortodoxní a nasraný černý kov jako minule. Tenhle song je mnohem pestřejší, skladatelsky promyšlenější a strukturovanější. Což asi úplně nepřekvapí, protože jen těžko by to šlo jinak vzhledem ke stopáži; zatímco agresivní sypačka může fungovat na ploše několika málo minut, v delších kompozicích by obstála jen těžko.

A.H.P.

Tenhle posun však A.H.P. opravdu sluší, poněvadž se v „Among the Dead“ nachází množství kvalitně vystavěných momentů a zapamatovatelných pasáží – zapamatovatelných nikoliv díky nějaké chytlavosti nebo hitovosti, nýbrž díky skvělé skladatelské práci. Samozřejmě dojde i na ambientní pasáže, které jsou ale tentokrát s blackmetalovou složkou hudby propojeny smysluplněji a přesvědčivěji. Na každý pád palec nahoru.

Druhá strana „Forakt, hat og død“ pak ukrývá předělávku ambientní písně „Tomhet“ od Burzum, která se původně objevila na desce „Hvis lyset tar oss“ z roku 1994. A ani v tomto případě nemám moc důvodu si stěžovat. A.H.P. tuhle skladbu předělali důstojně a se ctí. V jejich podání zní „Tomhet“ trochu odlišně, ale známá melodie nenechá nikoho na pochybách. Každopádně, jak mě covery většinou nevzrušují anebo rovnou serou, zrovna v tomhle případě mohu s klidem říct, že jako dovětek k „Among the Dead“ to funguje moc dobře.

Vzato kolem a kolem tedy mohu A.H.P. klidně vyseknout poklonu. Nečekal jsem od „Forakt, hat og død“ prakticky nic a dostal jsem EP, které mě mocně baví a poslední dobou ho sjíždím dost často a zodpovědně. Na první pohled možná nenápadná, leč dost silná záležitost, již mohu jenom doporučit.


Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.


None – Life Has Gone on Long Enough

None - Life Has Gone on Long Enough

Země: USA
Žánr: atmospheric / depressive black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Bleak, Damp, and Dead
02. A World, Dead and Gray
03. Bed the Cold Earth
04. Hypoxic
05. Corroded
06. Desiderate
07. Life Is Long Enough
08. Illa tiðandi [Burzum cover]

Hrací doba: 52:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Česká republika má svoje Nic (nechme teď stranou, že oficiálním názvem kapely je obdélníček) a rozhodně není jedinou zemí, která se může pochlubit metalovou skupinou s takhle nanicovatým názvem. Podobných mutací najdeme v zahraničí více. Metalové archivy, bible a homepage každého metalového (nejen) pisálka, hlásí dvě formace s názvem None. Ta starší mě asi nikdy zajímat nebude, poněvadž jde o nějaký thrash ze Švédska, který měl v devadesátých letech vydat dva demosnímky. Radši zamíříme za těmi druhými None, kteří pocházející ze Spojených států amerických…

Nejsem si nicméně jist, zdali jsem to představování formace hned na začátek nezmrvil, když jsem použil množné číslo. Sestava projektu je sice neznámá (Metalové archivy uvádějí v kolonce členů stylové – „(None)“), ale kdybych měl, osobně bych si bez váhání tipnul na jednočlennou záležitost. Ale třeba se mýlím, kdo ví…

V čem se snad ale mýlit nebudu, alespoň doufám, je počet alb None. Bezejmenný debut vyšel loni v dubnu u Hypnotic Dirge Records a nabídl tři písně o souhrnné délce jedné půlhodiny. Stejný label pak zaštítil i letošní druhou desku s názvem „Life Has Gone on Long Enough“. K mání je digipack ozdobený moc hezkými (byť evidentně upravovanými v nějakém chytrém počítačovém programu) panoramatickými fotkami oregonských lesů.

Zůstává otázkou, nakolik taková grafika odpovídá textové a tématické náplni skladeb, ale nejsem s to něco takového posoudit, jelikož jsem texty nečetl. Každopádně ne všechny názvy písní napovídají něco o přírodním zaměření, navrch je nutno zmínit, že žánrovou náplní „Life Has Gone on Long Enough“ je – depressive black metal.

Teď jsem asi dost z vás odradil (a jistě vás neudobří ani sdělení, že částečně None sahá i po atmo-blacku). Chápu to. Tahle odnož black metalu je mnohými vysmívaná a ruku na srdce, v mnohých ohledech si to depressive black metal i zaslouží. „Life Has Gone on Long Enough“ naštěstí nepatří k těm, při jejichž poslechu byste měli chytat záchvaty škodolibého smíchu. Takhle špatné nebo snad odpudivé druhé album None rozhodně není. Na druhou stranu, neříkám tím, že se jedná o něco světoborného, co byste za žádnou cenu neměli minout.

„Life Has Gone on Long Enough“ je totiž… prostě fajn. Nechám na vás, jestli si k tomu přidáte „jenom“ a budete to chápat jako negativní sdělení, anebo větu ponecháte v původním znění a budete to brát spíš jako pochvalu. Abych vás v tom rozhodování ale nenechal úplně plácat, pokusím se vysvětlit, co přesně jsem tím měl na mysli:

None - Life Has Gone on Long Enough

Vlastně je to docela jednoduché. Pokud hledáte něco objevného, „Life Has Gone on Long Enough“ vás neuspokojí. Pokud hledáte něco, co člověka vtáhne a vyždímá, ani v takovém případě u None nepochodíte. Což si tak začínám říkat, že ono „jenom“ by přece jenom na místě bylo, protože v zásadě platí, že skutečně výstavní album by mělo mít alespoň jednu z těchto dvou věcí.

Nicméně, téhle nahrávce se nedá upřít, že se jednoduše moc poslouchá moc dobře. Depresivní není ani za mák, spíš je v tom krapet melancholie, ale naštěstí ne tolik, aby to bylo gay. Celkově mi „Life Has Gone on Long Enough“ přišlo víc uklidňující a pohodové, vlastně bych mohl říct, že mi ve společnosti téhle desky bylo docela příjemně. Člověk se jen tak nechá unášet náladou a to vlastně někdy stačí. Pozice hlavního taháku pozornosti a poslech při plném soustředění počin neustojí bez výhrad, ale jakožto důstojná kulisa, která neleze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, se mi „Life Has Gone on Long Enough“ dost osvědčilo.

To možná nezní jako to největší lákadlo, ale ruku na srdce – i takových alb je třeba. Nečekejte tedy zázrak, je to jenom fajn. Ale nic míň.


Deströyer 666 – Call of the Wild

Deströyer 666 - Call of the Wild

Země: Austrálie / Velká Británie
Žánr: black / thrash / heavy metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Season of Mist

Hrací doba: 19:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

(Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela.

Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali. Asi nepřekvapí, že v daném směru pokračuje i letošní ípko „Call of the Wild“.

„Call of the Wild“ nabízí celkem čtyři tracky o souhrnné délce bezmála dvaceti minut. Tři z nich jsou nové a ten poslední, „Trialed by Fire“, se již jednou objevil na starším minialbu „Terror Abraxas“ z roku 2003.

Hned úvodní „Violence Is Golden“ opětovně ukazuje, že K. K. Warslut a jeho parta prostě umějí napsat kurevsky dobrý metalový flák. Refrén prakticky okamžitě uvízne v palici, a přitom se nejedná o nic podbízivého nebo teploušsky melodického. To samé nakonec platí i o titulním štychu „Call of the Wild“, což je také hitovka jak čuně, i když tady už jsou kytarové linky (relativně) přístupnější (nechápejte ve zlém). „Stone by Stone“ také příliš nezaostává a místy je to spíš skoro speed metal. Zrovna Deströyer 666 ale tahle poloha dost sluší.

Ono mi obecně přijde, že současní Deströyer 666 jsou prostě Metal s velkým M. Na jednu stranu je z toho znát úcta k dávným velikánům a oddanost metalové špíně, zároveň však nejde o obyčejné opisování a je z toho znát nadhled i zkušenost kapely, která se sama v jistých kruzích může řadit k veličinám. Když EP poslouchám, okamžitě mám chuť nasadit kožené gatě, džísku a jít to rubat do kotle.

Z toho všeho mi vyplývá, že Deströyer 666 prostě dokázali ustát přibývající roky se ctí. Udrželi si svůj ksicht, někam se posunuli a jejich tvorba má pořád nějakou relevanci. Což se o mnohých jiných veteránech říct nedá. Za mě rozhodně palec nahoru.


Nortt – Endeligt

Nortt - Endeligt

Země: Dánsko
Žánr: black / funeral doom metal
Datum vydání: 29.12.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Andægtigt dødsfald
02. Lovsang til mørket
03. Kisteglad
04. Fra hæld til intet
05. Eftermæle
06. Afdø
07. Gravrøst
08. Støv for vinden
09. Endeligt

Hrací doba: 39:12

Odkazy:
web

Vzpomínám si, že když jsem svého času narazil na Nortt poprvé, zastihla mě muzika tohoto dánského projektu poněkud nepřipraveného. Stalo se to v jistém období mé posluchačské kariéry, kdy jsem žil v přesvědčení, že metal má hrát kurva nahlas a kurva rychle, jinak to není metal, ale vyměklá pičovina pro sráče. Je nad slunce jasné, že nikoho s takovou filozofií nemůže Nortt uspokojit ani za mák. Zcela neuspokojen (bez dvojsmyslů, pokud možno) jsem tedy tuhle záležitost na delší dobu odložil.

Nortt jsem dokázal docenit až později, kdy jsem propadl tehdy aktuálnímu albu „Galgenfrist“. Člověk musí být v dočista jiném rozpoložení – a tím nemyslím pouze aktuálním chvilkovém, ale obecné posluchačské chutě a choutky – aby si tuhle ultra pomalou a temnou tryznu pořádně vychutnal. Jak se ale běžně říká, vždy lepší pozdě nežli vůbec, takže ve finále si nemám na co stěžovat. K něčemu prostě člověk musí dorůst a v momentě, kdy je vaše nejoblíbenější kapela Gorgoroth, asi jen těžko oceníte takový pohřeb jako Nortt.

Po „Galgenfrist“ ovšem tenhle jednočlenný projekt nadobro zmizel z očí. Ne snad, že by formace jako zrovna Nortt někdy byla na očích široké metalové veřejnosti. Spíš jsem to myslel tím způsobem, že ustalo vydávání nových alb, která až do roku 2007, odkud „Galgenfrist“ pochází, přicházela v pravidelných dvouletých intervalech. Letošní, celkově čtvrtá deska „Endeligt“ vyšla až po dlouhé dekádě ticha, přesně na den po deseti letech.

Jako vždy po takové době se nabízí obligátní otázka, zdali po takové prodlevě došlo k nějakému zásadnímu posunu a zdali zní novinka jinak než starší tvorba. Přijde na to… Obecné rysy nahrávky zůstaly na svém místě, díky čemuž lze říct, že také „Endeligt“ v sobě nese znaky, které byly pro hudbu Nortt vždy typické. Ty nejnápadnější jsou zcela evidentní:

Ruku v ruce zde jdou black metal a funeral doom metal. Z druhého jmenovaného stylu si „Endeligt“ bere tempo, které je opět pomaaaaaaaaaaaaalé až běda. Rytmické údery přicházejí v relativně dlouhých intervalech a prim hraje roztahaná depresivní atmosféra podporovaná darkambientními momenty a leckdy až téměř dronově konstantním kytarovým zvukem. Z black metalu si pak Nortt půjčuje syrovost a misantropii, které pro doomové odnože metalu nejsou úplně charakteristické. Vše dohromady pak tvoří hnilobnou atmosféru, již ostatně skvěle vystihuje obálka „Endeligt“. Hudba Nortt je jako pomalu se rozkládající mrtvola.

Nortt

V jistých dílčích ohledech se ale „Endeligt“ posouvá. Přijde mi, že nejnovější počin je o něco méně ambientní, ačkoliv i zde se najdou dlouhé pasáže a nakonec i celé písně, viz „Kisteglad“, „Gravrøst“ nebo titulní „Endeligt“. Nicméně mi občas připadá, že právě v tom ambientu je aktuální deska nejlákavější, a z tohoto titulu se nebojím nahlas říct, že čistě ambientní album Nortt v současném rozpoložení by mě dost zajímalo.

Co se metalové složky týká, zdá se mi, že se na „Endeligt“ vkradlo větší množství melodií v DSBM stylu. Přestože nepatřím k těm, kteří by depressive black metal nemohli vystát, zrovna v tomto případě mi to není po chuti a těchto elementů bych já osobně klidně ubral.

Na druhou stranu, ani jejich přítomnost v některých pasážích alba mě neobtěžuje natolik, abych „Endeligt“ zavrhl. V zásadě je to dobré album a status Nortt jakožto zajímavé skupiny zůstává neotřesen. O vrchol diskografie se nicméně nejedná.


Insanity Cult / Isolert – Towards the Great Dissolution

Insanity Cult / Isolert - Towards the Great Dissolution

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2017
Label: Narcoleptica Productions

Tracklist:
I. Insanity Cult:
01. Thorns of Solitude
02. Existential Entropy

II. Isolert:
03. Dreams of Emptiness
04. I Hide My Soul Inside the Trees

Hrací doba: 27:52 (15:37 / 12:15)

Odkazy Insanity Cult:
facebook / bandcamp

Odkazy Isolert:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Isolert

Řecko se řadí k baštám metalové Evropy. Místní scéna patří k těm velmi zajímavým, může se pochlubit množstvím kvalitních undergroundových formací a místní legendy se mohou pyšnit unikátním soundem, jejž s oblibou nazýváme helénským (black) metalem. To samozřejmě neříkám vůbec nic nového nebo objevného, ale opakování je matka moudrosti. Nikdy nezaškodí si to zopakovat. Obzvlášť když se to tak hezky hodí jako úvod dnešní recenze…

Dnes se totiž v našem (téměř) každodenním putování po metalovém podzemí vydáme právě do této jihoevropské země. Důvodem výletu jsou dvě řecké smečky Insanity Cult a Isolert, které nejenže obě vlastní název začínající na samohlásku „I“, ale – a to nás nyní zajímá především – také sdílejí společný split s názvem „Towards the Great Dissolution“.

Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že se tu nebudeme bavit o nějak zásadně známých skupinách, dovolím si nejprve menší formální představení. Začněme s Insanity Cult, kteří pocházejí z Athén. Borci mají na kontě dvě řadové desky, přičemž ta novější, „Of Despair and Self-Destruction“, vyšla začátkem loňského roku. Jako perličku můžeme uvést, že baskytarista kapely si říká Buer – podobnost s českou kultovkou (ironie, chápeme, ne?) je ovšem čistě náhodná.

Isolert z města Volos ve středořeckém kraji Thesálie doposud vydali jedinou řadovku – debut „No Hope, No Light… Only Death“ vyšel v roce 2016. Borci se nicméně mohou pochlubit i kolaboračním počinem „Everything Dies“, na němž spolupracovali s o něco známějšími krajany Human Serpent. Výsledkem společného snažení byla povedená dvacetiminutová skladba.

Když si projedu profily obou formací na Metal-Archives, slibněji se podle mě tváří právě Isolert. Ať už jde o fotku, logo nebo právě zmiňovanou kolaboraci s Human Serpent. A poslech „Towards the Great Dissolution“ takový dojem rozhodně potvrzuje.

Insanity Cult totiž, s veškerou úctou k nim, předvádějí obyčejný průměr. Sem tam se možná vyloupne slušný kytarový motiv, ale jde jen o dílčí střípky, které navíc nejsou ani zdaleka tak strhující, aby dokázaly vytáhnout dojem z předkládané čtvrthodiny. Třeba druhý song „Existential Entropy“ má už poměrně ambiciozních deset minut, ale svou délku obhájit nedokáže. K nějakému silnějšímu dojmu tomu jednoduše dost schází. Zpaměti si nedokážu vybavit prakticky žádný motiv už několik minut po poslechu a to je samozřejmě špatně. Vzato kolem a kolem mě tedy produkce Insanity Cult spíš minula a neodnesl jsem si z jejího poslechu nic, co by stálo alespoň trochu za řeč.

Nakonec ani Isolert nepředvádí nějaké velké zázraky, ale jejich dvě písně „Dreams of Emptiness“ a „I Hide My Soul Inside the Trees“ mají alespoň nějaký drajv. Platí to zejména o druhé jmenované, která na rozdíl od desetiminutové „Existential Entropy“ svých sedm minut utáhne a skončí v povedeném dlouhém kytarovém sólu.

Je nicméně zřejmé, že tu ani v jednom případě nebavíme o nějakých zásadních kvalitách, „Towards the Great Dissolution“ celkově nepatří k počinům, které byste neměli minout. Lepší dojem zanechali jednoznačně Isolert, kteří se tu sice prezentují lepším průměrem, ale dokážu si představit, že někdy vypustí i zajímavější věci (prostřednictvím „Everything Dies“ se tak ostatně už stalo, byť nešlo jen o jejich počin). Insanity Cult mi naopak přišli jako horší průměr a nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl ještě někdy věnovat pozornost.


Porenut – Manifest

Porenut - Manifest

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.12.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. A.D.I.
02. Manifest

Side B:
03. From Dawn to Death [Luror cover]

Hrací doba: 08:36

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Protože o slovenské formaci Porenut na našich doposud nepadla jediná zmínka, dovolím si dnešní povídání vzniknuvší ku příležitosti vydání sedmipalcového singlu „Manifest“ začít trochu zeširoka, abych kapelu ve stručnosti představil.

„Povedal mi: ‚Napíš manifest!‘
No tak som ceruzu zovrel v päsť
v rezolútnom odhodlaní,
že vydolujem dogmy z hlavy…“
(Manifest)

Čtveřici tvoří lidé, pro něž Porenut není jediným želízkem v undergroundovém ohýnku. Kupříkladu zakladatel Porenut se dále angažuje v Satanic Vomit a hrával v živé sestavě Warmarch, s nimiž (a dále ještě s Caeremoni) Porenut ostatně sdíleli i koncertní kazetové splitko „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ z roku 2015. Bubeník Svjatogor zase hrával v relativně známých Nevaloth, než se skupina rozpadla, a věnuje se i grafice.

Co se tvorby týče, mají Porenut na kontě jednu desku „Mislife“ z roku 2013 a několik dalších neřadových záležitostí, z nichž asi nejvýraznější je o rok mladší EP „Sebaklam“. Aktuálně Slováci pracují na druhém řadovém albu „Post-Nihil Era“, čímž se plynule dostáváme k „Manifestu“, jenž vyšel na sedmipalcovém vinylu u Nomad Sky Diaries v limitované edici 44 kopií (13 černých, 31 průhledných)…

Singl totiž mimo jiné obsahuje jednu ukázku z chystaného alba. Ačkoliv to nebylo explicitně specifikováno (přinejmenším já si toho nevšiml), předpokládám, že půjde o titulní věc. Vedle toho se zde nachází i starší materiál, „čo zaberal miesto na HDD“. V jednom případě jde o vlastní song (ač s převzatým textem) a ve druhém o předělávku.

Strana A začíná výbornou skladbou „A.D.I.“, pro jejíž text posloužila báseň „Chci-li zmizet beze stopy“ od J. H. Krchovského. Jde o záležitost ve středním tempu a silnou atmosférou, která postupně houstne, jak se na ústřední kytarovou linku nabalují další vrstvy. Za mě parádní song, který si vydání rozhodně zasloužil.

„Debilnosť rýmov sa vyčerpáva,
tekutý mozog scelí káva.
Červivé jablko jak naschvál padá,
samozrejme, jeb do pohára… Kurva!“
(Manifest)

Titulní „Manifest“ už představuje Porenut v pozici blíže tomu, co bychom mohli pocitově nazvat standardním blackmetalovým výrazem. Naštěstí ale ne úplně standardním. Opět se ukazuje, do jakých směrů a v jakých detailech lze ohýbat blackmetalová dogmata, aby to neznělo všechno stejně, a přitom to ani o píď neuhnulo z akustické estetiky žánru. Kupříkladu práce na bicích je v dobrém slova smyslu zvláštní a poměrně daleko od typického blast beatu. Porenut navíc dokážou vytvořit auru určitého nadhledu a absurdity, ale ne v tom smyslu, že by se jednalo jen o vtípek či parodii. Svůj podíl má na tom určitě i zábavný text, jenž předešlé písni nezůstává mnoho dlužen. Nakonec možná právě textové stránky si na celém „Manifestu“ cením nejvíce.

Porenut – Manifest

B strana vinylu pak ukrývá nejméně zajímavou položku tracklistu – předělávku „From Dawn of Death“ od německého seskupení Luror. Track pochází z první řadovky „The Iron Hand of Blackest Terror“, kterou řadím ke svým oblíbeným. Ale tím spíš nemám moc důvod, proč bych se měl po tomhle coveru utlouct. Podání Porenut nezní ani zdaleka tak syrově a nenávistně jako originál, což mi v tomto případě přijde jako krok zpět.

Jinými slovy, B strana „Manifestu“ mě vlastně ani nezajímá. Zato strana A, o niž tu jde především, je povedená a lze ji bez obav považovat za solidní jednohubku ze slovenských luhů a hajů.

„A keďže zjavne neviem čo s týmto životom,
nespíšem manifest, a furt budem kokotom!“
(Manifest)


Drudkh – Їм часто сниться капіж

Drudkh - Im casto snytsja kaliz

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Накрита неба бурим дахом…
02. У дахів іржавім колоссю…
03. Вечірній смерк окутує кімнати…
04. За зорею що стрілою сяє
05. Білявий день втомився і притих…

Hrací doba: 43:30

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Drudkh je stálice, na niž se lze spolehnout. Hudebně i kvalitativně. Samozřejmě, že jisté jemné rozdíly mezi jednotlivými deskami jsou, ale vzato kolem a kolem se jedná jen marginálie. Celková atmosféra a dojmy z desek Drudkh zůstávají vesměs konstantní, což sice nemusí znít dvakrát povzbudivě, ale zrovna tenhle ukrajinský projekt patří k těm, u nichž mi to nijak zásadně nevadí.

Přiznávám se, že několik posledních alb Drudkh točím zpravidla jen v době jejich aktuálnosti, čerstvě po vydání. Pokud mám na jejich muziku náladu jindy, téměř vždy sáhnu po mistrovském „Кров у наших криницях“ anebo akustickém „Пісні скорботи і самітності“. Ale to mi nakonec nijak nevadí, protože přinejmenším na tu omezenou dobu mě to pořád baví. Což platí i tentokrát v případě „Їм часто сниться капіж“, byť je to tentokrát s menším ale…

Od minulého „Борозна обірвалася“ uběhly vlastně jenom tři roky, což není nijak závratná přestávka, ale Drudkh v mezičase stihli realizovat jeden moc zajímavý projekt. V průběhu let 2016 a 2017 totiž vydali splitovou trilogii, kde jednotlivé části sdíleli s norskými Hades Almighty („Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“), švédským projektem Grift („Зраджені сонцем / Hägringar (Mirages)“) a švýcarským projektem Paysage d’hiver („Десь блукає журба / Schnee (IV)“). V prvním a třetím případě to byli paradoxně právě Drudkh, kdo tahal za kratší konec, ale tenhle názor může plynout i z toho, že subjektivně si Hades Almighty a Paysage d’hiver cením prostě výš.

Nicméně i na těchto splitech se Drudkh prezentovali ve své typické poloze, tudíž nepřekvapí, že v této naprosto plynule pokračují i na „Їм часто сниться капіж“. Mluvil jsem o jemných rozdílech mezi jednotlivými nahrávkami a tyto u mě v případě novinky reprezentuje pocit, že „Їм часто сниться капіж“ je oproti „Борозна обірвалася“ a „Вічний оберт колеса“ ještě o kus melancholičtější.

Přesto bych aktuální počin bez obav označil jako typickou desku Drudkh se vším, co k jejich tvorbě odjakživa patří. A nejen hudebně, ale i po textové stránce, v níž se opět využívají díla ukrajinských básníků (tentokrát Bohdan Ihor Antonyč, Majk Johansen, Vasyl Bobynskyj a Pavlo Fylypovyč). „Їм часто сниться капіж“ se dále může pochlubit typickou zádumčivostí, osudovostí a slovanských feelingem, budeme-li se bavit o pocitech. Stejně tak jako vždy platí, že hlavním tahounem atmosféry je kytarová stránka, která boduje díky už dávno charakteristickým melodiím. Podobně se jako vždy trpělivě buduje atmosféra v rozmáchlejších písních, které nestojí na zapamatovatelných či hitových motivech, ale dokážou zaujmout svou celkovou náladou a náladotvorností.

Drudkh

„Їм часто сниться капіж“ bych tedy hodnotil jako slušně odvedený standard kapely, což v sobě nese plusy i mínusy, přičemž obojí je natolik zřejmé, že snad ani není nutné to věnovat. Nicméně i navzdory tomu, že je onen standard Drudkh vysoký a že „Їм часто сниться капіж“ je nesporně fajn deska, zařadil bych ji v diskografii formace spíš do spodní poloviny pomyslné tabulky. Výhodou Ukrajinců budiž víceméně vyrovnaná tvorba, tudíž rozdíl mezi „nejlepším“ a „nejhorším“ albem není nijak propastný, přesto mám dojem, že už to Drudkh zvládli i lépe. Což ostatně ilustruje i obálka, jež mě tentokrát příliš nezaujala, čímž se znovu potvrzuje korelace, že čím poutavější obal deska Drudkh má, tím poutavější je i samotný obsah.

Nechci ovšem na „Їм часто сниться капіж“ kydat žádnou špínu, protože v zásadě je to hudebně pořád dobré; nemůžu tvrdit, že bych proti poslouchání tohohle něco měl. Drudkh se za svou novinku stydět nemusejí, pořád je to placka úplně v pohodě.