Archiv štítku: black metal

Spektral Hatchery – Spektral Hatchery

Spektral Hatchery - Spektral Hatchery

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.12.2016
Label: Gravplass Propaganda
Původní vydání: 23.10.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Trans-Temporal Being
03. Psycosmic Immersion
04. Fata Morgana

Hrací doba: 34:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Spektrální líheň. Už jen ten název zní zvláštně a nevšedně, navozuje specifické pocity a nepostrádá určitou hloubku. Jméno skupiny bylo zvoleno dobře. Je ovšem otázkou, zdali lze to samé prohlásit i o vlastní hudební produkci Spektral Hatchery

Spektral Hatchery je další debutující blackmetalová smečka. Tato pochází ze Spojených států amerických a její první dlouhohrající deska vyšla loni v říjnu v digitální podobě. Posléze ji doplnil i první fyzický formát, kterýmžto je audiokazeta, oblíbená to záležitost příznivců starých pořádků, jež tahle malá potvora s páskou nostalgicky připomíná. Ale to je asi trochu jiná pohádka než ta o Spektral Hatchery, tak si to necháme na jindy (čti: na nikdy).

Američané na své prvotině nabízejí bezmála 35 minut muziky, které jsou rozprostřeny na ploše čtyř skladeb. Prostou matematikou – respektive tedy spíše selskými počty, nikoliv skutečnou matematikou – jasně vychází, že přítomné písně nebudou žádní drobečkové. Nejvíce co do minutáže nakynula druhá věc „Trans-Temporal Being“, jež pokukuje po hranici jedné čtvrthodiny. Ale to už trochu předbíháme, jelikož nahrávku otvírá bezejmenné tříminutové intro. To se snaží hrát na atmosféru, a to prostřednictvím jakýchsi poryvů větru nebo co já vím, co to je. Až ke konci přijde trochu ozvláštnění v podobě kytarových akordů. Ne, že by mě takové intro nějak vysíralo, ale na druhou stranu ani nemohu tvrdit, že bych si jeho poslech užíval, a zároveň nezastírám, že o trochu kratší být mohlo.

To hlavní však samozřejmě přichází až s trojicí regulérních kusů, z nichž jako první nastupuje již jmenovaná „Trans-Temporal Being“, přičemž právě ona hodně rychle ukáže, oč tady půjde. Od Spektral Hatchery nečekejte žádný moderní black metal s vymazlenou produkcí. Hned od prvních vteřin na vás deska vyflusne hnusný špinavý zahuhlaný sound. To jsou adjektiva, která na první pohled vypadají nevábně, ale bavíme se kurva o zlo metalu, ne o nějakých sráčkách pro rádia, takže když prohlásím, že to zní hnusně, myslím to jako pochvalu. Právě zvuk je jedna z věcí, jichž si na nahrávce dost cením, protože Spektral Hatchery se toho nebojí a jejich produkce zní neotesaně, hrubě a nebezpečně. A tak by dle mého názoru metal měl znít, vyleštěné produkce si zaslouží akorát tak spláchnout do hajzlu!

Je ovšem zřejmé, že byť je sound jedním z důležitých atributů, stěžejní díl odpovědnosti na svých bedrech stále nese hudební stránka. Díky neprostupnosti zvukové stěny je muzika Spektral Hatchery zprvu nečitelná a jeví se jako relativně obyčejný black metal, ačkoliv jistou úroveň má už na první poslech. Při postupném pronikání do hlubin ale deska začne odkrývat své jádro, které je patřičně prohnilé. Spektral Hatchery dokážou tvořit tlak, díky jehož síle lze překlenout prvotní rozkoukávání. A nakonec tento klaustrofobický atak vlastně patří k nejdůležitějším atributům i v momentě, když už můžete směle prohlásit, že máte naposloucháno.

Spektral Hatchery

A vedle toho navíc v tomto stavu konečně pochopíte, že hudba Spektral Hatchery vůbec není tak jednoduchá a samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo znát. Jistě, skladby jsou do jisté míry formálně monotónní, ale při pozorném poslechu zjistíte, že tomu propracovanost nechybí. Jedovaté riffy postupně procházejí obměnami a ve spodních proudech sebou démoni melou jako zběsilí.

„Trans-Temporal Being“ nakonec opravdu je nejspíše vrcholem celého počinu, ale to neznamená, že by zbylé dvě písně byly špatné. První půli „Psycosmic Immersion“ tvoří pomalý black metal, který je na jednu stranu možná papírově primitivní, ale vysoce halucinogenní účinek mu rozhodně nechybí, načež se druhá polovina překlene v další animální rubanici. „Fata Morgana“ v základě pokračuje v cestě vytyčené předchozími dvěma kusy, přesto se nejedná o omílání toho samého pořád dokola a jisté nuance zapříčiňují, že nálada je trochu osudovější, což jen podtrhnou klávesy v pozadí v závěrečné pasáži.

Popravdě řečeno, zpočátku jsem byl z debutu Spektral Hatchery mírně rozpačitý. Nějak jsem nahrávku nedokázal uchopit, ale tušil jsem, že chci poslouchat dále – a vyplatilo se. Došlo k prozření a k pochopení nezpochybnitelné pravdy: Ďábel ve zdejších tónech přítomen je a bude se vám sápat po krku. Záleží jen na vás, zdali jste svévolní mu svůj chřtán vydat.


Hellenic Darkness 2017

Hellenic Darkness 2017

Datum: 18.3.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Rotting Christ, Self-Hatred

Není to ani půlrok, co byli řečtí kovotepci Rotting Christ k vidění v Praze naposledy. Tehdy to bylo po boku svých amerických souputníků z Inquisition a vzmáhajících se Schammasch, přičemž já byl nucen zrovna tuhle lákavě znějící akci vynechat. Proto když se ke mně dostala informace, že se nyní rozhodli znovu zavítat na pražské pódium, říkal jsem si, že tentokrát už bych si je neměl nechat proklouznout mezi prsty. Fakt, který ale misky vah definitivně přechýlil do stádia „sem musím“, byl ten, že s sebou pod hlavičkou třetího ročníku Hellenic Darkness přivezli i pár svých velmi zajímavých žánrově spřízněných krajanů. Jednak okultní hromotluky z Acherontas a především psychedelií nasáklé Hail Spirit Noir, jejichž novinka z podzimu minulého roku se v poslední době v mém přehrávači vyskytovala s železnou pravidelností. Podobně jako u minulých ročníků (tj. dva a čtyři roky nazpátek) si na téhle akci přihřálo polívčičku i pár tuzemských kapel – jednak pilní Mallephyr (které jsem nyní viděl už potřetí, přičemž podruhé ve stejném klubu) a doommetaloví Self-Hatred. Takže, a koneckonců jsem to nastínil i v redakčním eintopfu, se dle mého názoru bylo rozhodně na co těšit. A dle solidní účasti hádám, že nejsem jediný, u koho tento názor zavládl.

Nechme však očekávání stranou a vrhněme se rovnou na to, jak vypadala realita (byť stále samozřejmě optikou jednoho člověka). Když pár minut po šesté vcházím do klubu, z hlavního sálu už se ozývají tóny první skladby Self-Hatred, a než se stihnu zařadit mezi diváky song končí, doomaři sbírají první ovace. Publikum mě celkem překvapuje svou početností, u první a navíc české předkapely bych čekal skromnější počty. Vraťme se ale zpět k samotné hudbě. Z mého pohledu se jedná o příjemný, ale ne nějak výrazně vyčnívající doom metal s veškerou majestátnosti i tajemností, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří.

Pulzující precizní rytmy, hutné kytary, táhlé klávesové melodie a hluboké growlingy z hrdla zpěváka Kaťase, který je navlečen do o číslo menšího kvádra, tvoří autentický, byť samozřejmě ne nějak přehnaně originální celek. Absenci originality ale celkem supluje upřímnost, s níž k muzice formace přistupuje, takže nemám důvod proč jejich vystoupení nějak shazovat. Osobně bych sice kytarám přidal trochu řezavější zvuk, ale jinak jejich hudba musela působit i pro méně zasvěcené jedince celkem příjemně a také relativně srozumitelně. Vizuálně kromě zmiňovaného zpěvákova obleku ještě stojí za zmínku charakteristická image klávesáka, který skrývá svou identitu maskou, a v kontrastu k němu zbytek skupiny, který z většiny vypadá naprosto civilně. Mimo písní z debutu „Theia“ zazní i trojice z právě chystané nahrávky „Hlubiny“. I když vystoupení trochu postrádá gradaci, celkem příjemně odsýpá a já jsem spokojen. Půl hodinka je tak akorát na to, aby jejich muzika zabavila, ale nestihla začít nudit.

Mallephyr

Mallephyr, jak jsem již zmiňoval, jsem viděl už potřetí a musím říct, že nyní mě kromě očekávaného nasazení potěšil i velmi dobrý zvuk. Zvlášť vzhledem k tomu, že Chmelnice zrovna v tomhle ohledu nemá bůhvíjaké renomé. Snad jen Opatově kytaře bych ještě malinko přidal na intenzitě, ale to je v podstatě maličkost. Samotná hudba fungovala patřičně. Riffy jak agresivně drtily, tak mrazivě kolébaly a vše zastřešovala precizní rytmika, takže zkrátka všechno bylo, jak má. Jako bonus oproti minulým vystoupením zazněla i dvojice nových skladeb. Je třeba ocenit, že oproti značnému množství známější konkurence si kapela dokáže udržet respekt i bez nějakých zbytečných kulis, patlání paintů na obličej či hecování publika (v tomhle by si hlavní hvězda večera mohla vzít klidně příklad). Mluví za ně samotná hudba, která je sakra fajn.

Pauza před Hail Spirit Noir, kapelou pro mě asi nejočekávanější, se kvůli zvučení celkem natahuje. Nicméně tohle pro někoho možná celkem otravné čekání je záhy vykoupeno naprosto famózním zážitkem. U téhle skupiny bylo pro mne do poslední chvíle opředeno tajemstvím, jak vlastně jejich živé vystoupení bude vypadat (čemuž ostatně přispívá i fakt, že polovina členů jsou jenom „live musicians“). Nu, a dopadlo to nad očekávání dobře. Sama hudba Hail Spirit Noir těží jak z chytlavosti, tak z psychedelické atmosféry, tvrdosti a temnoty – a všechny tyhle elementy jsou poskládány tak, aby z toho byl vyrovnaný celek, který mě zde naživo naprosto uhranul. Hned úvodní otvírák z nové desky „I Mean You Harm“ nás svou vkusnou vlezlostí naladí na lehce obskurní, ale ohromně příjemnou vlnu.

Zvuk sice místy trochu kolísá, ale vzhledem k tomu, že především poslední desku mám naposlouchanou celkem solidně, jsem schopen se v hudbě bez potíží orientovat. A pod pódiem se atmosféra krásně stupňuje. Zpěvák Cons Marg sice občas trochu kontraproduktivně hecuje, ale je to tak nějak v únosné míře a do těch rockovějších momentů to i relativně sedne. Jinak kapela působí koncentrovaně a své vystoupení si sama užívá. Při „Satan Is Time“ působí atmosféra zatraceně hypnoticky, zatímco závěrečná vypalovačka „Haire Pneuma Skoteino“ první řady pěkně vyburcuje. Čistě po hudební stránce pro mě nejlepší účinkující večera, co se týče atmosféry, též si nemohu stěžovat. Hail Spirit Noir byli takovou rockovější odpovědí na loňské vystoupení Oranssi Pazuzu na témž místě. A protože zmiňované Finy opravdu žeru, ani z těhle Řeků jsem pochopitelně neodcházel zklamán.

Čeká nás další solidně dlouhá pauza, kdy se pódium připravuje na vpád okultních potetovaných plešounů z Acherontas. Chystají se svíčky, lebky, zvučí se a diváci se zatím tradičně hemží. A nakonec se dočkáme, setmí se a na scénu přichází nechystané komando. Co se týče image, dávají najevo, že co pro klasický black znamená corpsepaint, to pro novější kapely znamenají šátky přes obličej. Člověk si zkrátka vzpomene trochu na Svartidauði, Mgłu a další. I když co se týče hudební stránky, v porovnání s nimi na mě působili Acherontas překvapivě tak nějak víc hrubě až humpolácky. Nevím, čím to je, asi jsem čekal poněkud zádumčivější okultní rituál (však jejich studiovky kromě agrese nabízí i značnou špetku atmosféry), ale nakonec působili možná až kontraproduktivně extrovertně. Především hecování a skandování mi sem naprosto nesedlo. Tak či tak, hudební stránka celkem fajně odsýpá. Jasně, samotná hudební kostra, která z toho naživo prosvítá asi nejvíc, je v podstatě klasický blackmetalový fundament, ale tak nějak to funguje. Jen opět mám pocit, že je vystoupení takové dost konstantní a opravdu překvapivých momentů je zde poskrovnu. Ale i tak jsem si to užil.

Acherontas

Rotting Christ představili pestrý setlist, v jehož první polovině se věnovali pouze stařičkému „Thy Mighty Contract“, v druhé pak přidali songy naopak ze dvou posledních nahrávek. Takže skladby z prostředních desek, tedy těch, které mně osobně sednou zdaleka nejvíce, jsou opomenuty. Alespoň jednou peckou z „Theogonia“ mě teda potěšit mohli. Ale tak nevadí. Horší je zvuk, z něhož vyčnívá především tepající rytmika, zbytek musím trochu lovit. Co ale dojem vyrovnává, je atmosféra v publiku. Nejednou se rozpoutá pořádný kotel a podobnou energii hýří i hudebníci, kteří do toho dávají opravdu mnoho. Opět si sice musím postěžovat na neustálé výzvy ke skandování, které působí spíš rušivě, ale přeci jen je ten koncík tak příjemná pařba, že i trochu tohohle kýčovitého rituálu jsem schopen unést. Rotting Christ přinesli až pozoruhodnou dávku energie, která postupně vyburcovala snad i největší kliďase.

Jednalo se tedy o zatraceně příjemnou akci, jež sice nějak astronomicky očekávání nepřekonala, ale pozitivní dojem z ní přesto přetrval až doteď. Self-Hatred večer příjemně načali, Mallephyr dali na odiv, s jakou vervou vyšplhali na scénu a že neplánují polevit ani nadále. Co se týče hlavních aktérů, v mých očích jednoznačně zvítězili Hail Spirit Noir – svým charismatem a samotnou podmanivou hudbou, která uzemnila i tvrdší a hutnější kolegy. Acherontas byli fajn, ale potenciál to podle mě mělo větší, a Rotting Christ byla hlavně mohutná pařba, zatímco hudební nuance byly trochu zadupány do země horším zvukem. Lidí se dostavilo vskutku hojně – údajně se lístky na místě dokonce dovyprodaly. V celkovém součtu jsou mé dojmy veskrze pozitivní.


Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Perverted Ceremony - Sabbat of Behezaël

Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2017
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Black Fur Demoniac
03. Necrolactation Unborn Goat
04. Woods of the Black Offering
05. Crypt of Behezaël
06. Whips of Impurity
07. Fullmoon Sacrament
08. Dark Necromancy
09. Nightmare Consecration

Hrací doba: 40:47

Odkazy:

Věci skutečně hluboké a posvátné nebývají vystaveny na odiv těm, co neví, nechtějí znát a nejsou hodni. I já se kdysi smál smíchem bujarým, když jsem poprvé slyšel „Metal of Death“. Na svou obranu snad mohu říct jen to, že jsem byl tehdy ještě černěkovový novic, který ani neopustil základní školu. Ale záhy mě na „Oath of Black Blood“ začalo něco mocně přitahovat. Už jen samotné jméno Beherit zvláštně rezonovalo, když jsem si jej přednesl alespoň v mysli, takže bylo pak jen otázkou času, než jsem padl na tvář a složil přísahu, jsa si konečně vědom, že démonické působení je reálné, v Black Metalu zvlášť.

Jak už bylo uvedeno v jedné novince, belgičtí Perverted Ceremony jsou určeni fanouškům starých Beherit a Barathrum, čímž je možné recenzi ukončit, neboť je vyřčeno vše podstatné. Šlo by samozřejmě také jmenovat i Von, Profanatica, Archgoat a další stará zvěrstva; Z relativně současných pro změnu Cultes des ghoules (do „Häxan“ včetně), Black Feast, Sadomator. Perverted Ceremony jsem objevil až letos, krátce před oznámením recenzovaného debutu. Obě ukázkové kazety z loňského roku nebyly nijak zvlášť promovány, ale jen samotný fakt, že je vydali Nuclear War Now! Productions a Darkness Attack Records (label ImpurathaBlack Witchery), o něčem svědčil. A dlouhé album „Sabbat of Behezaël“ příslib stvrdilo.

Slabší kousky lze uklidnit tvrzením, že „Sabbat of Behezaël“ nepřekročilo hranice chaosu tak jako třeba zmíněné „Oath of Black Blood“. Belgičané na své nástroje umí skutečně hrát a co tak vím, nejedná se o puberťáky dočasně uhranuté konkrétním soundem. Z náznaků lze odtušit, že za Perverted Ceremony stojí jakási inteligence, která ví, jak dosáhnout své vize. Nekontrolovaný bordel, který se vymyká z nezkušených rukou, se tedy nekoná. Svou roli určitě hraje i to, že se Perverted Ceremony příliš neuchylují k násilí. Rychlé třiskání do hajtky samozřejmě v rytmice hraje nezanedbatelnou roli a je škoda, že jinak jsou bicí v chrastivém bzukotu kytar velice utopeny, ale členové svůj odporný blackmetalový lektvar míchají převážně pozvolna. Jsou to právě pomalejší pasáže, kdy je kletba Behezaëla ve své morbidní uhrančivosti nej(ne)mocnější. Kvůli jejich síle mi až někdy přijde, že jsou riffy v nasypaných partech nedostatečně zlé. To by ale nesměly existovat výjimky jako třeba ohavná a bestiální „Crypt of Behezaël“. Nejen v těchto třech minutách se mi před očima jasně zjevují čtyři nesvatí, masa zbavení fráterové…

Ok, možná jste už sami slyšeli až příliš mnoho laciných, špatných a nedůstojných kopírek Beherit & Blasphemy (zdravím Jižní Ameriku), ale Perverted Ceremony bych mezi ně opravdu neřadil. Důvody jsem už nastínil a znovu zdůrazňuji, že pánové ke svému nesvatému zlobordelu přistupují chytře a s nezbytnou vážností. Pokud něco „Sabbat of Behezaël“ doopravdy vyvyšuje nad podřadný póvl, jsou to dobré kompozice a hlavně riffy. Podobně jako když z rozlámané kosti vypadne pár červů, kteří ještě dojíždějí zbytky organické matérie, tak deska sama skrývá slušné množství červíků. Avšak těch ušních, co po každém poslechu zůstávají v hlavě a neustále se vám náhodně připomínají, dokud si album nepustíte znovu. Jistou hodnotu také přidávají i kytarová sóla, ale nikoliv jen agresivní „shreds“, ale vhodné a poměrně melodické linky. Velice zde přispívá perfektní kytarový tón a výborně užité klávesy. Škoda jen, že jejich není užito ještě více a sepulchrální zvony zazní pouze jednou.

V případě opravdu surového black metalu lze vždy namítnout, že to či ono je špatně. Špatné je ale také se vypravit v noci na starý, zanedbaný hřbitov svést souboj s kořeny a hrobem o vyčnívající a divně nasmrádlou kost, než vzdáte hold mocnostem čtyř světových stran, aby podsvětní síly přijaly vaše dary a žádosti. Ti, kteří nesložili přísahu černé krve, mohou namítat, že „Sabbat of Behezaël“ je odfláknutá pičovina bez jakékoliv hloubky, ale osobně jsem přesvědčen, že nestojí mnoho úsilí proniknout závoji strohé nevlídnosti a spatřit černý poklad zde skrytý. Ono stačí nebýt totální pozér, cha cha. Za mě tedy kultovní deska hodná pozornosti. Psí čelist.Oči krtka.Blín.


Wiegedood – De doden hebben het goed II

Wiegedood - De doden hebben het goed II

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Ontzielling
02. Cataract
03. De doden hebben het goed II
04. Smeekbede

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

Syndrom náhlého úmrtí kojenců je příčinou smrti 0,22 promile všech živě narozených dětí. V České republice to je okolo 25 dětí ročně a na celém světě více než 20 000. V počtu úmrtí tedy může konkurovat třeba terorismu, byť se o něm na předních stránek novin kupodivu nepíše. Syndrom náhlého úmrtí kojenců je však ještě něco jiného – je to pěkně blbé jméno pro kapelu. Pokud si ho však přeložíme do nizozemštiny, dostaneme opravdu pekelné slovo, které se k metalu výborně hodí: Wiegedood.

Wiegedood nejsou žádní nováčci, i když dlouholetou historii také zrovna nemají. Jako kapela na kontě mají jediné album (a není těžké uhodnout jak se jmenovalo, vzhledem k názvu dnes recenzované desky), ovšem její členové jsou na nizozemské scéně zkušenými mazáky. Gilles Demolder basuje v Oathbreaker, kam si přetáhl i bubeníka Wima Sreppoca. Druhý kytarista (a zpěvák) Levy Seynaeve pro změnu obsluhuje baskytaru v sludgeové Amenře. Pokud byste však z těchto formací chtěli vyvozovat něco o hudbě Wiegedood, budete jistě úplně mimo. Nejsou zde ani stopy sludge metalu a už vůbec ne hardcoru. Wiegedood totiž hrají poctivý black metal.

Možná i proto, že ve svých domovských formacích hrají oba kytaristé na basu, rozhodli se do řad Wiegedood baskytaristu nepouštět, a byť je to na výsledném zvuku poznat, nemůžu vyloženě tvrdit, že by mi zvonivá čtyřstrunka chyběla. Demolder a Seynaeve působí jako perfektně sehraný pár, díky čemuž dokáží Wiegedood i v malé sestavě a bez pomoci výpočetní techniky malovat barvité obrazy plné zkázy a smutku.

Základní ingrediencí skladeb z „De doden hebben het goed II“ je rychlost. Tempo je opravdu pekelné a nemilosrdné zejména k pravačkám obou kytaristů, účelem však není ani tak ohromit technickou zručností, jako spíše posluchače přikovat k reproduktorům alespoň do té doby, než tlak povolí, což bývá obvykle jen mezi jednotlivými skladbami. Hned otvírák „Otzieling“ zaútočí zcela nevybíravě od prvních sekund mohutným riffem, který si vás omotá kolem prstu na první poslech. „Otzieling“ je perfektním příkladem toho, že pokud jsou podmínky správné, není třeba usilovat o „atmosféru“, neboť ta přijde sama. Přestože je totiž úvodní skladba rychlá, založená na propracovaných riffech a hráčsky jistě velmi náročná, z pohledu posluchače je v první řadě náladotvorná. Wiegedood nehrají atmosferický black metal, jak se na mnohých místech tvrdí. Wiegedood hrají jednoduše black metal, který někde po cestě mezi hudebníkem a posluchačem obalí temný mrak nabitý emocemi.

Wiegedood

Po úvodním přetlaku přijde krátké uvolnění ve formě tichého úvodu „Cataract“. Jednoduchou melodii jediné kytary však rychle přebere celá kapela a následných několik minut ji v hypnotickém opojení opakuje, aby v druhé půli písně přešla do již tradičního útoku a posluchači na jedenáctiminutové ploše předvedla několik takřka dokonalých momentů. Bohužel po nabité „Cataract“ přijde drobné škobrtnutí v podobě titulní písně. Ne snad, že by „De doden hebben het goed II“ kazila vysokou úroveň celé desky, přesto za svými předchůdci zaostává. Úvod v podobě vazbení kytar a Seynaevova řevu není špatný, jenže po něm následuje pomalejší tempo a pochodový rytmus, který mi k Wiegedood příliš nesedí. I tak má titulní skladba pár dobrých momentů a práce kytar je jako vždy solidní. Závěrečná „Smeekbede“ pak podtrhuje vysokou kvalitu nahrávky a doplňuje ho o několik perfektních momentů (hluboký riff opakovaný několikrát v průběhu kompozice je rozhodně jedním z nich), ovšem kazí ji nenápaditý závěr.

Dovolil jsem si napsat pár slov o každé ze čtveřice písní, neboť „De doden hebben het goed II“ rozhodně není počin zbytečně dlouhý. Co však postrádá na kvantitě, kompenzuje kvalitou a hlubokou atmosférou. Netuším sice, zda texty opravdu pojednávají o náhlých úmrtí kojenců a nepochybném utrpení jejich rodičů, ale možná je to nakonec dobře, neboť tak mohu sílu hudby nasměrovat zrovna na to téma, které mě momentálně trápí. „De doden hebben het goed II“ je v každém případě ohromné album, a pokud jeho síla neochabne, ještě o něm ode mě ke konci roku uslyšíte.

Mimochodem, pokud vám 33 minut hrací doby přijde málo, neváhejte si před „dvojkou“ pustit i „jedničku“, která je o pár minut delší, a přitom v podstatě stejně povedená. Získáte tak více než 70minutový zážitek, na jehož konci z vás bude když už ne znovuzrozený, tak tedy alespoň příjemně odpočatý člověk.


Dom Dracul – Cold Grave / Devil Dedication

Dom Dracul - Cold Grave

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Intro – The Birth of Evil
02. Mighty Winter
03. Heil the Apocalypse
04. Sons of the North United
05. Unleashed from the Abyss
06. Blackened Sight
07. Cold Grave

Hrací doba: 27:04

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records


Dom Dracul - Devil Dedication

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Devil Dedication
02. Hell Is Here
03. Beyond Order and Chains
04. Luciferian Light
05. True Spirit of Evil
06. All for Satan
07. Dead, Angry and Drunk

Hrací doba: 33:25

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Odkazy:

Dom Dracul je záležitost pro všechny z vás, komu se stýská po starých časech. Pokud hledáte kapely, které dokážou oživit ducha prastarého black metalu bez příkras, bez inovací, bez experimentů, bez kláves, čistých vokálů, ambientních meziher, bez všech těch věcí, jaké do sebe žánr nasál až v pozdějších letech. Dom Dracul je záležitost pro ty z vás, kdo prahnete po mrazivé špíně, po chrastění kostí a dřívějších pořádcích.

Jistě by se v takových případech uplatnil argument, že formace jako Dom Dracul zamrzly v čase, že zaspaly dobu a že je jejich hudba zastaralá. Máte pravdu. Pokud ale toužíte slyšet hudbu, jež svou inspiraci chlemtá ze studen první i druhé vlny black metalu, pak vám bude totálně u řitního věnce, že nedostáváte nic objevného. Je-li taková muzika zahrána s dostatečným zápalem a fanatismem, dokáže i dnes zapůsobit.

Věřte tomu nebo ne, ale Dom Dracul se tohle daří. Samozřejmě, že po formální stránce se nejedná o nic výjimečného, nedostanete zde nic, co by vás mělo hudebně překvapit. Jenže ten pravý přístup a feeling tam jsou, tudíž navzdory vší neobjevnosti tenhle švédský projekt servíruje výbornou desku. Tedy chtěl jsem říct: výborné desky. Dvě.

Je to trochu složitější, tak se vrhněme na vysvětlování, abychom neměli žádné nejasnosti. Explicitně to sice řečeno nebylo, nicméně ze slov vydavatelství Sun & Moon Records, pod jehož značkou se „Cold Grave“ a „Devil Dedication“ dostaly do světa, nepřímo vyplývá, že Dom Dracul je v podstatě již neaktivní projekt. Jediný člen Therramon prý totiž „zmizel ze scény“. Jak tedy může vydávat hned dvě nová alba? Docela jednoduše – „Cold Grave“ ani „Devil Dedication“ novými alby nejsou.

Therramon oba počiny natočil někdy v blíže nespecifikované minulosti, možná v čase po vydání první desky „Attack on the Crucified“ (2005), možná dříve. Jeden zdroj tvrdí, že „Cold Grave“ pochází z roku 2002 a „Devil Dedication“ z roku 2005, ale ověřit to nedokážu. Tak či onak, fošny byly jen nahrány, jinak zůstaly ležet v kobce, kde na ně usedal prach – až do nynějška. Počiny byly vzkříšeny výše zmiňovaným labelem, jenž jim loni v listopadu konečně poskytl důstojné oficiální vydání. A nechci znít přehnaně melodramaticky, ale je dobře, že se tak stalo a že se obě fošny dostaly na veřejnost.

Pokud se mi podařilo vás v předešlých odstavcích nějak odradit povídáním o neobjevnosti a neoriginalitě, pak se omlouvám, rozhodně nebylo účelem vás odehnat. Navzdory tomu, co bylo až doposud řečeno, se totiž jedná o velmi dobré počiny, které si vychutnají všichni, kdo se slzou v oku vzpomínají na časy dávno minulé. Pokud uctíváte ranou tvorbu Bathory (a tu byste jako uctívat měli, jinak si nemůžete říkat fanoušek metalu!) a severský black metal raných 90. let, pak by vás hudba Dom Dracul zajímat určitě mohla, možná i měla. Výše propírané atributy jako zápal či feeling zde totiž neschází.

Příjemné navíc je, že obě desky nejsou jedna jako druhá, a aniž by se kterákoliv z nich zpronevěřila žánru a jeho zvyklostem, je mezi nimi cítit jistý rozdíl. Osobně jsem si o kousek víc oblíbil „Cold Grave“, které je mrazivější a pravověrnější. Atmosférické intro „The Birth of Evil“ správně navnadí a hned s první skladbou „Mighty Winter“ začne syrová půlhodinka, jež navzdory datu svého vydání věrně oživuje ducha a esenci desek starých přibližně čtvrtstoletí, které všichni dodnes tak obdivujeme. Silná slova? Možná ano, ale nemohu si pomoct, už dlouho jsem neslyšel takhle zpátečnickou nahrávku, jež by mě bavila takovým způsobem jako právě „Cold Grave“.

Samozřejmě lze vystopovat mnohé vlivy. Někdy se ozve duch pravěké tvorby Kampfar, titulní věc jako by vypadla z „De mysteriis dom Sathanas“, ale hlavně – spoustu momentů zní, jako kdyby se Therramon koukal přes rameno Satyricon, když tvořili své vrcholné dílo „Nemesis Divina“. Právě raná éra Satyricon je z „Cold Grave“ cítit asi nejvíce, nebylo by však příliš obtížné přijít na a zmínit i další klasická jména severského black metalu, která doposud nezazněla. Paradoxně nic z toho „Cold Grave“ neškodí. Jakmile totiž Therramon rozehraje hymny jako „Heil the Apocalypse“, „Sons of the North United“, „Blackened Sight“ nebo už jmenovanou „Mighty Winter“, budete to žrát i s navijákem.

Oproti tomu „Devil Dedication“ je, řekl bych, méně mrazivé. Nabízí čitelnější a z určitého hlediska i chytlavější riffování. Leckdy jde nahrávka až někam na dohled black’n’rollu, ale pozor – když jsem výše tvrdil, že „Cold Grave“ připomíná starou tvorbu Satyricon, tak pod pojmem black’n’roll na „Devil Dedication“ byste si naopak ne(!)měli představovat něco na styl motorkářského blečku novějších Satyricon (nic proti němu). I druhé album totiž prováží syrový sound a tyhle chytlavější riffy tvoří jen určitou část stopáže, přičemž v tom zbytku se opětovně nachází chladný black metal.

Dom Dracul

Jestli ale v něčem „Devil Dedication“ svého bratříčka překonává, pak to jsou jednoznačně kytarová sóla. I na „Cold Grave“ jsou některá sóla skvělá, například v „Sons of the North United“, ale „Devil Dedication“ jde v tomhle ohledu ještě dál a parádní, leckdy možná až nečekaně melodické (není na škodu) sólování se objevuje mnohem častěji. Příkladem budiž hned úvodní titulní song, „Hell Is Here“, „Luciferian Light“ či „Dead, Angry and Drunk“.

Nemyslete si však, že je „Devil Dedication“ špatné a nad vodou jej drží jenom sóla. Naopak, jde o velmi dobrou nahrávku a i její poslech mě baví. Pouze jsem řekl, že temnější atmosféra „Cold Grave“ je mi o něco bližší. Za slyšení ovšem stojí oba počiny. Za slyšení a myslím, že i za koupi. Velice příjemné překvapení.


Acrimonious – Eleven Dragons

Acrimonious - Eleven Dragons

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Incineration Initiator
02. The Northern Portal
03. Damnation’s Bells
04. Satariel’s Grail
05. Elder of the Nashiym
06. Kaivalya
07. Qayin rex mortis
08. Ominous Visions of Nod
09. Stirring the Ancient Waters
10. Litany of Moloch’s Feast
11. Thaumitan Crown

Hrací doba: 66:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Není Black metal jako black Metal. Někteří se soustředí na atmosféru opomínaje technickou stránku věci, a když se jim to náhodou vydaří, dostane se nám, posluchačům, nádherně uhrančivého primitivismu. A všichni známe nesmrtelné desky, jejichž tvůrci k tvorbě přistoupili zrovna takhle. Opačný přístup není také od věci, ale zatímco v blacku někdy prochází i to největší diletanství (zda právem, je už diskutabilní), chybí-li v hudbě, která se označuje jako technicky a řemeslně vyspělá, atmosféra, tak se těžko jedná o víc než jen bezduchou emulaci. A kde si tedy stojí dnes recenzovaní Acrimonious?

Ti na scéně fungují od roku 2003 a hned s první deskou „Purulence“, jež vyšla o šest let později, se vyprofilovali jako kapela, kterou neradno přehlížet. Mě osobně debut ve své době příliš neoslnil, ale podzemní smetánka to zřejmě viděla jinak, protože opravdu nebylo těžké na Acrimonious narazit v těch „správných“ zinech. Trochu jiná situace nastala s ambiciózní „Sunyata“ (2012), kterou více do širšího povědomí postrčili mediálně aktivnější a tehdy ještě mnohem renomovanější Agonia Records. Na dvojičce se také konečně sešla současná sestava. Cain Letifer, kytarista a hlas kapely, si k sobě přizval hudebně i ideologicky podobně smýšlející muzikanty (Semjaza 218 & C. Docre) a nahrávací sestavu tehdy doplnil i ar-Ra’d al-Iblis. „Sunyata“ bylo mimochodem velice dobré album, z něhož si některé skladby připomínám doteď. To pochopitelně, společně s výbornou (!) deskou spřízněných Thy Darkened Shade, jen přiživilo má očekávání ohledně „Eleven Dragons“ a já mohu s radostí rovnou uvést, že je Acrimonious překonali.

Abych se vrátil k prvnímu odstavci. „Eleven Dragons“ představuje Black Metal vysoce sofistikovaného vyznění, ale esence (!) tady rozhodně nechybí. Co se týče odstavce druhého, zde jsem zmínil Thy Darkened Shade. Novinka Acrimonious byla nahrána ve studiu Sitra Ahra, v němž operuje riffmistr Semjaza, a ten kromě mnoha nepřehlédnutelných uměleckých otisků desce daroval i výtečný zvuk (k míchání a masteringu si kapela přizvala člověka zvenčí). Ostatní členové mimochodem vypomáhají v živé inkarnace Thy Darkened Shade, což svědčí o jisté technické vyspělosti, která je na „Eleven Dragons“ patrná, ale až na pár divočejších pasáží nelze tvrdit, že by pánové svou zručnost vystavovali nějak zvlášť na odiv.

Nevím, zda bych z přítomných 11 skladeb (význam jedenáctky zde snad není nutné vysvětlovat) dokázal vypíchnout tu nejlepší, nejoblíbenější. Chvíli se tak jevila třeba démonická „Qayin rex mortis“, hluboký dojem zanechaly i jímavá „Litany of Moloch’s Feast“ nebo úvodní „Incineration Initiator“. Každá píseň má ovšem své silné nápady a je stylizována jinak než ostatní. Někdy je v hudbě evidentní posvátná úcta vůči „De mysteriis Dom Sathanas“ (a samozřejmě i vůči dalším klasikám černého kovu), jinde problesknou aspekty starého řeckého blacku a rozhodně nelze opomenout citelný vliv poctivého metalu. Minimálně vliv takových Iron Maiden je tu v mnoha pasážích zřejmý.

Často se v článcích odvolávám na pocity a stavy vytržení, mrazení apod. U poslechu „Eleven Dragons“ se mi tohoto nedostává a tou nejmagičtější skladbou Acrimonious v tomto ohledu stálé zůstává „Adharma“ ze „Sunyata“. Avšak jediným doopravdy důležitým faktem je to, že mě poslech „Eleven Dragons“ ohromně baví. Srovnání se nabízí třeba s minule recenzovanými Venenum, které jsem spíše sepsul. Obě kapely jsou hudebně opravdu na výši, ale Acrimonious jsou dle mého názoru mnohem autentičtější a vynalézavější

„Eleven Dragons“ je povšechnou oslavou pravého Black Metalu. Neuctivě řečeno deska, kterou by dnešní Watain rádi nahráli, ale už na to zřejmě nemají dostatek sil a inspirace. Stručně a jasně, Acrimonious stvořili vysoce nadprůměrné album, originál je nezbytnost a tuším, že velká vrstva prachu na něj sedat nebude.

Acrimonious


Au champ des morts – Dans la joie

Au champ des morts - Dans la joie

Země: Francie
Žánr: (post-)black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Nos décombres
02. Après le carnage
03. Le sang, la mort, la chute
04. Contempler l’abîme
05. Dans la joie
06. L’étoile du matin
07. La fin du monde

Hrací doba: 52:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Au champ des morts formálně stojí na začátku své cesty, přesto jejich jméno budí jistou pozornost, a to hned ze dvou důvodů. Za své samozřejmě hovoří už skutečnost, že již od prvního nosiče se Francouzům dostává podpory elitního labelu Debemur Morti Productions, jenž platí za jedno z nejzajímavějších současných vydavatelství na poli metalu. Druhým stěžejním důvodem pak je sestava, v jejímž čele nestojí nikdy jiný než zpěvák / kytarista Stéphane Bayle, někdejší člen Anorexia Nervosa, které ani dekádu po jejich konci stále nikdo nedokázal sesadit z trůnu nejlepší symphonic blackmetalové skupiny.

Loni v červnu na sebe Au champ des morts upozornili poprvé prostřednictvím sedmipalce „Le jour se lève“, na němž se nacházela jedna exkluzivní píseň (titulní) a jedna další, „Le sang, la mort, la chute“, která se nyní objevuje znovu na (již tehdy chystaném) dlouhohrajícím debutu „Dans la joie“. V dobové minirecenzi jsem „Le jour se lève“ nakonec ocenil a nechal se slyšet, že řadovku si rád pustím, abych zjistil, zdali byl naznačený potenciál skutečně naplněn. Zamlčel jsem však tehdy jednu věc, jež není úplně nedůležitá. Přestože sedmipalec trval jen čtvrthodinku, docela jsem se s ním pral a trvalo mi to poměrně dlouho, než jsem se v něm zorientoval a než materiál prokoukl…

„Dans la joie“ je na tom úplně stejně a rovněž se nejedná o záležitost na první poslech, ani na ten druhý ne. A to mi do jisté míry připadá poměrně zvláštní, jelikož Au champ des morts ve své podstatě nehrají nijak zvlášť nestravitelnou formu černého umění. Přesto jsem měl – jak u „Le jour se lève“, tak v případě „Dans la joie“ – velký problém se na hudbu zpočátku soustředit. Jistě ten pocit znáte – když se cíleně soustředíte, tak slyšíte, že ta kapela hraje kvalitně a že to má nápady, ale sama o sobě si hudba vaši pozornost uzmout nedokáže.

V některých případech se tento stav i navzdory případným formálním kvalitám zlomit nedá, ale u „Dans la joie“ mi podobně jako u předcházejícího EP vyšší počet poslechů nakonec pomohl hradbou nepřístupnosti proniknout. A teprve tehdy se ukáže, že tušení, že kvalita v případě Au champ des morts není malá, bylo správné.

Hudbu Au champ des morts bych si asi nedovolil označit jako originální či nevídanou. Přesto je jejich přístup k black metalu zajímavý a nelze mu upřít vlastní tvář. Francouzi kombinují staré s novým, v jejich tvorbě se snoubí post-blackové melodie s úctou ke staré školy, což dohromady dává zvláštní kontrast zasluhující určité ocenění. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že post-black metal se v podání Au champ des morts nerovná blackgazovým homo-zpívánkám. Jinak obecně kytarová práce je na „Dans la joie“ vysoce povedená a nahrávku táhne dopředu. Především právě z ní vyvěrá zvláštní potemnělá nálada patřící k největším přednostem skupiny. Au champ des morts ovšem nehrají černočernou temnotu, jejich hudební jazyk je spíše šedavý a sychravý. Jisté kouzlo mu však rozhodně nechybí.

Au champ des morts

Chcete-li slyšet, v jakých skladbách „Dans la joie“ projevuje největší sílu, pak bych určitě zmínil již známou „Le sang, la mort, la chute“, která funguje velmi dobře i na řadové desce, a k ní bych přidal další dvě dlouhé písně, druhou „Après le carnage“ a titulní „Dans la joie“ na páté pozici. Právě rozmáchlejší písně, kde Au champ des morts mají k dispozici delší plochu na hraní si s náladami, se daří budovat nejpřesvědčivějším způsobem. Povedené momenty se ale najdou i v „Nos décombres“ či „L’étoile du matin“ a skvělý je rovněž závěr „La fin du monde“, byť ten z vyznění nahrávky vybočuje a působí spíše jako delší outro. Slabší se mi zdá pouze „Contempler l’abîme“, kde se Francouzi asi nejvíce blíží k tomu, co si dnes většina lidí představí pod pojmem post-black metal, což mi dle očekávání nevyhovuje. Na druhou stranu, Au champ des morts zde balancují na hraně, ale do propasti ještě nespadli, takže se to dá vydržet bez větších problémů. Nicméně zamrzí, že výborná půlminutka v samém závěru písničky nebyla rozvedena do větší šíře.

Celkové dojmy z „Dans la joie“ jsou však jednoznačně kladné. Nebylo to zadarmo a musel jsem debut Au champ des morts nechat patřičně uzrát. Ale možná je to tak v pořádku, nejspíš právě tímhle je myšlena ona obligátní formulka, že něco potřebuje svůj čas. Asi není na místě skutečné nadšení a hluboká poklona, „Dans la joie“ je stále „jenom“ dobré a nadprůměrné album, ale doporučit jej rozhodně lze.


Netra – Ingrats

Netra - Ingrats

Země: Francie
Žánr: electronica / trip-hop / black metal / experimental
Datum vydání: 9.3.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Gimme a Break
02. Everything’s Fine
03. Underneath My Words the Ruins of Yours
04. Live with It
05. Infinite Boredom
06. Don’t Keep Me Waiting
07. A Genuinely Benevolent Man
08. Paris or Me
09. Could’ve, Should’ve, Would’ve
10. Jusqu’au-boutiste

Hrací doba: 39:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

První pohled (H.):

Jen stěží lze tuhle recenzi začít jinak než vzpomínkou na „Sørbyen“. Když se mi album dostalo do ruky, byla pro mě Netra ještě neznámým projektem, ale to se záhy změnilo. V nahrávce, od níž jsem nic zvláštního nečekal, jsem našel perlu, která bez váhání míchala špinavý black metal, trip-hop, darkwave a náznaky jazzu do unikátního celku s omamnou atmosférou a obrovským skladatelským levelem. Tehdy se zrodila láska, která ani po těch letech nevyprchala. A následné kolaborační EP „Dreading Consciousness“We’rewolves, na němž se odehrával působivý experimentální hip-hop, i zpětný náslech debutu „Mélancolie urbaine“ jen potvrdily, že Netra prostě není jen jedna další kapela z mnoha, nýbrž záležitost, na jakou se nenaráží každý den.

Novinka „Ingrats“ je ve zcela jiné pozici, než bylo svého času „Sørbyen“. Nyní byla očekávání extrémně vysoko – trochu jsem se bál, že tak vysoko, až je prostě nepůjde naplnit. A skutečně – na první poslechy „Ingrats“ znělo sice dobře, nicméně bylo zřejmé, že na nadpozemskou úroveň „Sørbyen“ se tentokrát dosáhnout nepodařilo. A na tom nic nezměnil ani stále se zvyšující počet poslechů.

Přesto by bylo vysoce nefér tvrdit, že je „Ingrats“ zklamáním nebo snad dokonce špatným albem – nepochybujte o tom, že k druhému jmenovanému má nejnovější kousek z dílny Stevena Le Moana extrémně daleko. Stále je to fantastické poslouchání a jsou tu i momenty, kdy je dokonce i laťka „Sørbyen“ na dosah ruky. Ani nemluvě o tom, že „Ingrats“ prostě nemůže zafungovat s takovou silou jako předchůdce, poněvadž novince chybí (a zákonitě chybět musí) onen moment překvapení.

„Ingrats“ směřuje ještě o něco dále od blackmetalových vod, špinavé kytary nyní v oné svojské kombinaci žánrů tentokrát ustoupily víc do pozadí. První vypuštěná skladba „Everything’s Fine“, jež nastoupí hned na začátku po noirovém intru „Gimme a Break“, je tedy trochu klamavou reklamou, jelikož se v konečném důsledku jedná o jediný agresivní song na celé kolekci. Nicméně její účinek není malý a v tomto ohledu funguje podobně dobře jako svého času „A Dance with the Asphalt“.

Ne, že by se ve zbytku už kytarové riffy neobjevily, svou roli hrají i třeba v „Don’t Keep Me Waiting“, ve vyvrcholení „Live with It“, v menší míře i v dalších písních. V žádném případě už se ovšem nejedná o čistě blackmetalovou záležitost. Jasně, můžete mě chytit za slovo, že ani „Everything’s Fine“ není čistokrevný black metal, i zde vystrkují růžky další žánry a experimenty, ale ani to nic nemění, že Steven Le Moan s jediným trackem v klidu nakopává do zádele většinu DSBM pozérů.

Netvrdím však, že je tento stav špatně. Naopak mi takové směřování nijak nevadí – už je z toho důvodu, že „Ingrats“ nabízí dostatečný počet silných kompozic, které elektroničtější feeling desky plně obhajují. Popravdě řečeno, nějakým způsobem povedené a zajímavé jsou vlastně všechny písničky, jaké se na „Ingrats“ nacházejí. Nebo obráceno z druhé strany – nenajdete tu žádnou nepovedenou. I třeba tehdy, kdy už člověk začíná přemýšlet o pozdvihnutí obočí, jako se tomu děje třeba na začátku „Live with It“, hned vzápětí následuje pasáž, s níž se vše vrátí do kýžených kolejí výborné muziky. V neposlední řadě mi pak připadá, že tentokrát si dal Steve Le Moan snad ještě o kousek víc záležet na tom, aby skladby vygradoval – výmluvnými příklady se počin jen hemží.

Pokud bych měl přece jenom jmenovat nějaké takzvané vrcholy, tak rozhodně nelze opomenout působivou „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Vysoce jsem si oblíbil „Underneath My Words the Ruins of Yours“, jež opětovně přináší kouzelnou atmosféru mlhou zalitých opuštěných ulic města brzy nad ránem. Bravurní je i potemnělá „Don’t Keep Me Waiting“, dobře vystavěná „A Genuinely Benevolent Man“, v níž se objeví jeden ze vzácných agresivních momentů, nebo vysoce kontrastní „Jusqu’au-boutiste“ v samotném závěru. A to nezapomeňte, že kvality „Everything’s Fine“ jsem už rovněž vyzdvihoval… Počkat, nepřijde vám, že už jsem vyjmenoval skoro celý tracklist? Ano, je to tak, ale já říkal, že slabou věc tu nenajdete!

Na „Ingrats“ jsem se těšil skutečně moc a také jsem od počinu mnohé očekával. Jak ale vysoká očekávání výsledný dojem mnohdy pohřbívají, zde se zklamán necítím. Možná i proto, že jsem někde v hloubi věděl, že „Sørbyen“ pokořeno nebude, tudíž jsem v něco takového ani nedoufal. I přesto je však „Ingrats“ excelentním albem, jemuž většina konkurence jen zdáli kouká na záda, a navzdory některým poznámkám si stále myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké letošní rok nabídne. O výjimečnosti Netry není třeba pochybovat, tím si buďte jistí.

Netra - Ingrats


Druhý pohled (Zajus):

Existuje jen málo umělců, jejichž oznámení nového počinu by mě dokázalo zvednou ze židle, ale po zjištění, že Netra plánuje nástupce „Sørbyen“ jsem radostí doslova vyskočil. Tenhle chlapík se objevil zničehonic a přinesl s sebou zcela unikátní styl na desce, která se místy (a nepřeháním) blížilo dokonalosti. Netra jednoduše dosud neudělal krok vedle a od „Ingrats“ jsem čekal jen čirou bezchybnost. Co jsem dostal, je rozhodně osobité album, které v sobě nese specifické prvky, jimiž oplývaly předchozí nahrávky, a zároveň nestojí na místě. Přesto jsem z nového materiálu u něco méně nadšený, než jsem doufal.

Netra nikdy nebyl pozitivní týpek, jeho hudba občas doslova čišela depresemi, přesto mě zarazilo, když vydavatel „Ingrats“ připodobnil k dnes již zapadlým Sun of the Sleepless, neboť ti se věnovali spíše typickému depressive black metalu a s hudbou Netry neměli (vyjma nálady) mnoho společného. Ovšem „Ingrats“ opravdu tímhle směrem trochu ukročilo. Zároveň výrazně přibylo i elektroniky. Zatímco dříve ji Netra dříve používal spíše k dokreslení atmosféry, tentokrát vládne pevnou rukou. Všechny tyto novoty sice nepodrývají Netrův styl, ale mám dojem, že vytlačily něco z toho, co činilo „Sørbyen“ tak dobrým albem. Mluvím zde samozřejmě o sólech. Rozhodně nejsem člověk, jenž hudbu bez kytarových sól považuje za špatnou, jenže Netrova jemná kytarová hra byla tak excelentní, že mi tentokrát opravdu chybí. A tím, obávám se, utrpěla i nálada, která je sice řádně hutná, ale už nemám ten dojem naprostého zmaru, přestože se Netra snaží.

Netra

Přesto jsou tu i ohromně silné pasáže. Nevybíravý úvod v podobě „Everything’s Fine“ mě vždycky uzemní, podobně silný je i závěr „Don’t Keep Me Waiting“, z „měkčích“ skladeb mě pak baví třeba elektronická „Live with It“ či chytlavá „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Ani ty nejlepší skladby se však tomu nejlepšímu ze „Sørbyen“ nedovedou vyrovnat, byť třeba taková „A Genuinely Benevolent Man“ je již hodně blízko. Jsem tedy zklamaný? Možná trošku. Je však „Ingrats“ dobrým albem? To bezpochyby je. Laťka byla stanovena vysoko a není žádná ostuda, že ji Netra důstojně podlezl. Lepší, když kdyby si vylámal zuby při pokusu ji přeskočit.


Třetí pohled (Skvrn):

Unikát jménem Netra vnímám hned z několika perspektiv. Je to projekt, který naší redakcí silně rezonuje a věnuje se mu nadstandardní prostor. Je to projekt, který si jde vlastní cestou a boří žánrové mantinely. A konečně je to i projekt, k němuž jsem si vzdor výše zmíněnému nedokázal vybudovat silnější vztah. Příčina může být vlastně jednoduchá. Průlomovému „Sørbyen“ jsem nevěnoval takovou pozornost a nakonec si jej zafixoval jako vysoce nadprůměrnou záležitost, jíž jsem se však – na rozdíl od jiných – bezmezně neoddal. Ohlášení nového alba ve mně přesto okamžitě zarezonovalo. Rázem tu byla další příležitost setkat se se svojským světem, možnost přehodnotit dosavadní vztah a třeba také nastartovat revizi minulých řadovek.

Netra

Ačkoli Netra atmosféricky navazuje na „Sørbyen“, stylové změny jsou již na první poslech patrné. Zmínit se sluší především úbytek pasáží v duchu depresivního black metalu. Jakkoli je na novince rozhojněn ve stále vysoké míře, do role nejklíčovějšího hráče se posunula variabilní elektronika. A není to samozřejmě vše. Nechybí klavírní pasáže, klasické trip-hopové houpáky, nepatrná špetka jazzu ani písně hodné kovaného písničkáře.

Bohužel, Netra tyto přísady nedokáže mnohdy zkrotit a vytvořit jejich pomocí ucelené dílo. Jako propojující element je tu předestřena atmosféra nočního syrového města – jdu sám, osamocen, mezi zašlým osvětlením a stínem kolemstojících budov. Z pohledu Netry logická volba, proti níž není co mít, ba naopak, koncept se ukázal být funkčním. Problém nacházím v samotné hudbě, kdy jednotlivé střípky ani pod záštitou atmosféry nedokážou najít společnou řeč. Vzhledem ke své krátkosti rovněž často rychle utečou a nestihnou se rozvinout.

Ale teď už z pozitivnějšího ranku. Navzdory tomu, že novinku nezařadím k těm nejlepším počinům roku, je stále o co stát, vždyť „Ingrats“ rozhodně patří k velmi slušnému nadprůměru. Netra zcela jednoznačně umí přijít s pozoruhodnými momenty, které se snoubí nepopiratelnou unikátností. Na ploše jedné skladby dokáže přirozeně přejít z doomového tempa ke smršti („Don’t Keep Me Waiting“), bez zádrhele skloubit elektroniku a black metal („A Genuinely Benevolent Man“) i zahrát s obrovským nasazením jednu z nejlepších depresivně blackových řvanic („Everything’s Fine“). Častá nesouvislost mezi kompozicemi (jen namátkou předěly první–druhá, čtvrtá–pátá–šestá) a hluchá místa však hatí možnost mluvit o geniální nahrávce.

Přesto chci končit pozitivně, je to potřeba. Netra si drží svou tvář, svůj syrový zvuk, ale co především, autenticitu a upřímnost. Díky ní „Ingrats“ – jakožto vypjatému emočnímu světu – maximálně věřím.


Lebenssucht – Fucking My Knife

Lebenssucht - Fucking My Knife

Země: international
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Proximity Productions

Abych řekl pravdu, do poslechu Lebenssucht se mi zpočátku příliš nechtělo. Trochu mě odrazovala už kombinace jména kapely a žánru depressive black metalu, ale ještě víc mě odpuzoval název debutového minialba – „Fucking My Knife“. Ten mi prostě připadá docela hloupý a věci, které se již na první pohled tváří hloupě, nemám potřebu poslouchat. Přesto jsem do toho nakonec šel a musím uznat, že jsem neprohloupil.

Nejprve si však Lebenssucht trochu představme. Zdálky to vypadá na začínající bandu, ale jak už tomu tak v mnohých podobných případech bývá, v sestavě se ukrývají jména, která už něco za sebou mají. Najdeme zde dva členy Humanitas Error Est (a třetí člen formace se nachází v koncertní sestavě Lebenssucht), i když zrovna tohle je reference, jež mě ze židle zrovna nezvedá, protože jejich loňský debut „Human Pathomorphism“ mi připadal tuze průměrný. Mnohem zajímavější je však třetí týpek – původem belgický muzikant Déhà, jehož můžete znát z kapel a projektů jako Yhdarl, K.F.R., Merda mundi, Slow, Clouds či We All Die (Laughing), ani nemluvě o bohaté činnosti v oblasti studiové zvukařiny. Jednoduše činorodý frajer.

Nicméně tím hlavním, proč by měl kdokoliv Lebenssucht věnovat pozornost, je ve finále vždy a zase jenom hudba. A zde musím říct, že mě „Fucking My Knife“ příjemně překvapilo. Očekával jsem nudný DSBM průměr bez špetky inovace a v těch nejobehranějších stylových kolejích, ale realita je naštěstí trochu jinde a je mnohem příjemnější. Zaprvé se nejedná o takový ten DSBM echt standard s pomalými riffy, melancholickými kytarovými melodiemi a se zpěvákem, který ječí jak píča. Přesto je docela zřejmé, do jakého žánru Lebenssucht spadají.

Zadruhé (a za hlavní), „Fucking My Knife“ má kvalitní temnou atmosféru, jež EP táhne kupředu a díky níž se nakonec jedná o výborný poslech. Zejména první skladba „Beloved Depression“ je skvělá a je na ní znát, že byla složena někým, kdo ví, která bije. „Until We Die“ maličko zaostává, ale naštěstí nikterak zásadně a pořád se jedná o docela dobrý song. Závěrečná titulka opouští metalové vody a Lebenssucht si jejím prostřednictvím pohrávají se soft-noisem a industrialem.

Lebenssucht

V neposlední řadě musím kromě povedené sebevražedné atmosféry vyzdvihnout i vokál, o nějž se stará jistá S Caedes – ženský rod použit záměrně a správně. Ta má v hlasivkách kvalitní zlo a navíc na koncertních fotkách, v bílých šatech a zbrocená krví, vypadá démonicky. A z obou těchto důvodů to dá hodně práce, aby se člověku nevybavila vzpomínka na Onielar – v tomto případě je přirovnání myšleno v dobrém.

Samozřejmě, „Fucking My Knife“ není žádné veledílo. Přesto mě album příjemně překvapilo a jsem ochoten jej doporučit. Nečekal jsem nic a dostal jsem kvalitní a poctivou žánrovou práci, která se pohybuje v nadprůměrných vodách a má co říct. Kdybych tohle mohl prohlásit o každé neznámé kapele, jež se ke mně dostane, hned by se recenzovalo lépe!


Fen – Winter

Fen - Winter

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. I (Pathway)
02. II (Penance)
03. III (Fear)
04. IV (Interment)
05. V (Death)
06. VI (Sight)

Hrací doba: 75:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Nové desky v duchu atmosféricky blackmetalového krajinářství mě poslední měsíce nechávaly chladným. Přikráčeli Saor, přikráčeli Fuath a s nimi dvě zklamání, že to, Andy, není ono. Imperium Dekadenz si mě svou novinkovou prací rovněž nezískali a do Winterfylleth jsem se pro změnu ani nepustil. Nemilou žánrovou bilanci posledních měsíců přijeli zachraňovat Fen, jistota, kterou mám dlouhodobě rád, jistota, kterou bylo vždy radno sledovat.

Ačkoli stroze nazvaná „Winter“ vychází po třech letech od výtečné „Carrion Skies“, není potřeba tvrdit, že by si Fen dávali výjimečně načas. Vyhrabejte kalendáře, máme začátek roku a předchůdce, ten zase naopak vyšel až v listopadu, díra mezi dlouhohrajícími počiny tedy není výrazně vyšší než dříve. V táboře kapely navíc došlo k markantním mezičasovým událostem. Objevilo se malé splitko se zámořskou formací Sleepwalker i nový bubeník, který po pětiletém stavu neměnném udělal v sestavě vítr. Nicméně hudební přemety by mohl očekávat pouze bláhový, Britové za pomoci roky zavedeného výraziva kouzlí v mantinelech, které tu a tam rozšíří a jindy zase smrsknou. Někdy se objeví jiné emoční zabarvení nebo zvuková změna, vždy však před sebou máme jasně slyšitelné Fen. Situace se nezměnila ani nyní. Vše, na co jste si v minulosti zvykli, dostanete i teď, opět ale v mírně pozměněné podobě.

Fen nechávají znovu kralovat atmosférickou podobu black metalu, k níž přidávají typické post-rockové vyhrávky. Nejinak než v minulosti je album vystaveno na chytrých kytarových linkách, které dokáží ohýbat stromy, stejně jako je dávat znovu do pořádku. Dřevnost přirozeně koexistuje s jemností, řev s čistým vokálem. Tak tomu bylo u Fen ostatně vždy. Podívám-li se na servírované kontury pod drobnohledem, největší podobnost nalézám s minulým „Carrion Skies“. Britové na novince pokračují v silném užívání přímočařejších a intenzivnějších blackových sypanic, hutnost materiálu i přes stálou přítomnost post-rocku výrazně převyšuje éru „Dustwalker“ či „Epoch“.

Stejně jako na předchozí desce se kapela neuchyluje k náhlým změnám, zdá se být trpělivější, klidnější a veškeré dění tvoří na rozmáchlejších plochách. Zároveň nedochází k vyprázdněnému udržování, s pečlivostí se směřuje k hlavním trumfům. Fen je nedávají zběsile na odiv, jen ať to všichni vidí, teď koukej, teď. Sem tam se vrchol ukáže a pak zase zmizí, nenásilně, jakoby nic. Netradiční rytmus bicích se umě skrývá, zbytečně na sebe neupozorňuje. Vystupňování napětí do čistého vokálu tady bylo odjakživa. A basa vykoukne jako překvapení, které není jediným cílem, ale záchytným bodem při putování. „Winter“ působí velmi vyzrále.

Fen

V šestici skladeb, jež se délkou pohybují mezi deseti a sedmnácti minutami, jsem nenašel místo, kde by konání kapely nefungovalo, opravdu ne. Od zaznění prvních tónů až po utichnutí zimy hrají Fen nesmírně nápaditě, nenásilně, vyrovnaně, upřímně. Žádná z písní nevyčnívá, přesto je vždycky něco k mání, a málo to rozhodně není, přehrabování v jednotlivých stopách by proto bylo nadmíru zbytečné. Výše řečené poznatky navíc prověřil zásadní hráč čas, který s potěšením dodává, že síla „Winter“ s přibývajícími poslechy ani náznakem neklesá. Ke slovům o nápaditosti, nenásilnosti, vyrovnanosti a upřímnosti tudíž rád přidávám trvanlivost a závěrečné konstatování: 75minutová novinka plně stvrzuje kvality Fen a dává zřetelně najevo, že zastavení prvotního vývoje nebylo přehmatem. Před sebou máme dost možná nedostižitelný žánrový vrchol letošního roku.