Archiv štítku: black metal

Këkht Aräkh – Pale Swordsman

Këkht Aräkh - Pale Swordsman

Země: Ukrajina
Žánr: melancholic black metal
Datum vydání: 10.4.2021
Label: Livor Mortis

Tracklist:
01. Intro
02. Thorns
03. Night Descends
04. In the Garden
05. Amor
06. Nocturne
07. Amid the Stars
08. Lily
09. Crystal
10. Swordsman

Hrací doba: 31:07

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Nedávno jsem v recenzi na Mäleficentt vypichoval vytříbený cit pro romantičnost, který je v rámci black metalu ojedinělý. Kapely při snaze o propsání melancholie nebo patosu často snadno přestřelí, a v závěrů znějí směšně. Pracovat s feelingem, který jde přímo proti esenci žánru, holt není prdel. V posledních letech tento střet testují Këkht Aräkh. Ukrajinský jednočlenný projekt má pod taktovkou takzvaný Crying Orc a Këkht Aräkh mu od roku 2018 (po odchodu z post-blackmetalových Cuckoo’s Nest) slouží jako primární příkoří.

Nedlouho po založení nové kapely vydal Crying Orc první demo „Through the Branches to Eternity“, kde dva tracky sporných kvalit nadhodily hudební směrování, jehož se kapela drží dodnes. Këkht Aräkh opřádá fúze black metalu druhé vlny, klávesové mezihry, ambientní pulzy a špetka shoegazu. Zajímavé je přitom samotné dělení materiálu. Desky Këkht Aräkh mají vesměs dvě roviny – jednu s hmatatelným blackmetalovým základem a druhou, která se věnuje ambientnějším polohám. Oba přístupy se přitom občas potkají na skladbách, kde black metal doprovází nenápadné synthy a o něco výraznější piano. Tento přístup šel na lepší skladatelské úrovni poprvé slyšet na desce „Night & Love“ z roku 2019.

„Night & Love“ posbíralo dost pozitivních ohlasů. Deska budovala zejména na templatech Darkthrone a Burzum: blackmetalové skladby vykrádají zejména „A Blaze in The Northern Sky“ a „Panzerfaust“, ambient pak přebírá „ťukavé” aranže od Varga známé z „Filosofem“. Këkht Aräkh sem tam rovnici rozbije akustickou kytarou, která však rovněž nepředstavuje nic nového pod žánrovým sluncem. Hlubší dojmy tak v závěru zanechala jen snaha o specifickou atmosféru s obalem.

„Pale Swordsman“ navazuje ještě hezčím coverem, výrazné zlepšení lze ovšem slyšet i v hudebním obsahu. Deska se už tolik „neinspiruje“, a Këkht Aräkh proto nejdou rozeznat jen díky  přítomnosti podvratného náboje, ale i pro muziku samotnou, což po intru hned prokáže skvělá „Thorns“, kde hypnotické riffy doprovází zastřené piano. Na tracku nejjasněji vyvstává unikátnost projektu – typický blackmetalový ksicht s plačtivou fazónou, která ovšem úrovní ufňukanosti nesere, jako by žánrové kořeny desku držely od přepadu k nesnesitelnosti. Následují dvě ryze, snad trochu tuctové, blackmetalové skladby, které se v rámci podmanivosti s „Thorns“ rovnat nemohou (snad i proto, že si tolik nehrají se zmíněným nábojem), stále však nabízí fajn riffy i jiné památné momenty. Třeba jednoduchá fráze: „Wandering in the night, Pale Swordsman“ ve třetí „Night Descends“ rezonuje moc hezky.

Po třech blackmetalových skladbách následuje ambientnější položení, jež je od minula rovněž vyzrálejší a barvitější. „Amor“ představí pěknou symbiózu basy, syntetických kláves a poryvů elektrických kytar. Stejnou kombinaci využívá i pozdější „Lily“. Oběma se přitom daří udržovat i posilovat melancholické cítění. Podobně účinně nefunguje jen prvoplánově smutná „Nocturne“, která spoléhá pouze na piano.

Këkht Aräkh

Před koncem Këkht Aräkh vyseknou ještě jednu skladbu kombinující black metal s klavírem. Fúze opět funguje dobře a autenticky. „Crystal“ je tak druhou nejsilnější věcí z „Pale Swordsman“ a klidně by mohla celou desku uzavřít. Finální „Swordsman“ je totiž svou uchcaností naprosto nesnesitelná. Instrumentální stránka i vokální přednes je tady daleko za hranou ubrečenosti, proto ke zbytku albu hudebně nezapadá. Konečné zakopnutí moc nechápu, protože Këkht Aräkh na zbytku desky dokazuje, že temný romantismus umí poměrně dobře kočírovat.

Všehovšudy tak „Pale Swordsman“ podráží jen dvě skladby, z nichž jde jen v jednom případě o kolosální přestřel. Deska rozhodně nebude pro všechny. Pro hodně lidí bude málo zajímavá nebo prostě moc teplá. Mně se po většinu času do noty trefuje. Rozvíjená atmosféra mě baví, což říkám jako někdo, kdo nesnese třeba rozněžnělý „Sunbather”. „Pale Swordsman“ mě rovněž baví více než podobně laděná deska od Mäleficentt. Nejde o vyloženě revoluční materiál, ani desku roku, ale to je vlastně na „Pale Swordsman“ fajn – jak Këkht Aräkh dokáže představit jiné, celkem neobvyklé odstíny nálad na poměrně striktně vymezeném templatu.


Forsmán – Dönsum í logans ljóma

Forsmán - Dönsum í logans ljóma

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.4.2021
Label: Ván Records

Hrací doba: 25:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Hodně mě svrbí prsty, abych recenzi na prvotinu Forsmán nezačal ve stylu: tak, a máme tady další blackmetalovou kapelu z Islandu. Do pytle, právě jsem to udělal! Trochu mě ale omlouvá, že EP „Dönsum í logans ljóma“ si o to vyloženě koleduje.

O rozmachu islandského black metalu se toho už napsaly hromady, takže to snad nemusíme podrobněji rozebírat, sami to znáte. Důležitá je ale pro nás jiná věc – v čem se od tohoto zástupu odlišují Forsmán?

Inu, vzhledem k tomu, jak moc jsem potřeboval začít recenzi na islandský black metal prostřednictvím klišé zmínky o islandském black metalu, asi nijak zvlášť. „Dönsum í logans ljóma“ je řemeslně hodně v pořádku, ale mám prostě pocit, že nahrávka nenabízí nic, co bychom už v mírných obměnách neslyšeli u jiných islandských kapel. Podle zvuku a rukopisu bych si tipnul, že se ve Forsmán angažuje někdo, kdo se motá kolem Naðra a dalších podobných kapel, a jestli ne, tak tím hůře.

Formálně vzato se toho „Dönsum í logans ljóma“ nedá moc vytýkat, protože muzika je zahraná s přehledem a papírově má všechno, co by tenhle druh black metalu měl mít. Ale ani kousek navíc. Řekl jsem, že z řemeslného hlediska je „Dönsum í logans ljóma“ odvedeno dobře, ale obávám se, že o moc víc než obyčejné řemeslo v tom není. Anebo alespoň já to tam neslyším.

Díky tomu všemu vidím „Dönsum í logans ljóma“ akorát tak na průměru. Forsmán to poskládali příliš sebejistě a technicky vzato i dobře na to, aby se dalo mluvit o čemkoliv horším – to bych zas minialbu křivdil víc, než si zaslouží. Na druhou stranu, chybí vlastní ksicht, něco, čím by se Forsmán odlišili. Spokojil bych se alespoň s nějakou hustou náladotvorbou, ale i v tomhle ohledu se podle mě jedná o důstojný standard, nic víc.

Všehovšudy si tedy myslím, že „Dönsum í logans ljóma“ patří přesně k těm nahrávkám, jejichž poslech nijak nebolí, ale vlastně neexistuje důvod, proč bych si je měl chtít pouštět, natožpak se k nim vracet i v budoucnu. Vždyť za týden už si ani nevzpomenu…

Dodatek: Mezi napsáním a vydáním článku uběhl delší čas než týden a skutečně už si ani nevzpomenu, jak to znělo, haha.


Misotheist – For the Glory of Your Redeemer

Misotheist - For the Glory of Your Redeemer

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.2.2021
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Rope and Hammer
02. Benefactor of Wounds
03. Acts of the Flesh

Hrací doba: 30:27

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První album Misotheist, které vyšlo v listopadu 2018, bylo hodně v pořádku a líbilo se mi. Nešlo o nic inovativního, ale spíš se jednalo o dobře výborně udělané řemeslo hrající dle žánrových pravidel a s podobným feelingem jako mnohé jiné smečky pocházející z Trondheimu a / nebo motající se okolo labelu Terratur Possessions. Kvalitně zahraná žánrovka má ale také své právo na existenci, a pokud se povede takovým způsobem jako bezejmenný debut Misotheist, nejde proti tomu říct ani hovno.

Zpočátku to vypadalo, že druhá řadovka bude následovat poměrně brzy, protože už v březnu 2019 se dostal do éteru nový track „Benefactor of Wounds“. Vydání desky „For the Glory of Your Redeemer“ se nicméně docela protáhlo a došlo k němu až v únoru 2021. Frontman B. Kråbøl si alespoň v mezičase stačil vydat prvotinu svého osobního projektu Enevelde. Ani v tomhle případě se nikdo nesnažil o žádné novátorství a to o řemesle platí i zde, akorát jej Kråbøl prezentoval v malinko jiném hávu než s Misotheist. Pořád se za mě jedná o vcelku slušné album.

V případě „For the Glory of Your Redeemer“ se z jistého úhlu pohledu dá říct totéž, tedy že jde o blackmetalové řemeslo dělané s citem. Opět to ale platí s dodatkem, že došlo k nějakému posunu nálady, ať už ve srovnání s „Misotheist“ nebo ve srovnání s „Enevelde“.

Oproti debutu zní „For the Glory of Your Redeemer“ ostřeji, zvuk už není tak přidušený a zastřený, díky čemuž novinka ztrácí na majestátu i atmosféře. Už jen z tohoto jediného důvodu si myslím, že se nepojmenovaná prvotina vydařila lépe. Což nutně neznamená, že druhé album stojí za vyližprdel. Přesto bych jako vrchol bez váhání označil „Benefactor of Wounds“, tedy onu kdysi zveřejněnou píseň, u níž lze tím pádem soudit, že se pravděpodobně jedná o nejstarší skladbu na „For the Glory of Your Redeemer“. Což ostatně podporuje i její hudební vyznění. „Benefactor of Wounds“ nemá žádné odzbrojující momenty, přesto song baví, některé riffy jsou povedené a předěl s navazující melodičtější závěrečnou částí se mi dost líbí.

„Rope and Hammer“ ani „Acts of the Flesh“ nejsou hloupé, ale mám pocit, jako kdyby se tyhle dva tracky ohlížely spíš po modernějších podáních black metalu a pokoušejí se udělat něco, co už mnozí jiní udělali mnohem lépe – nápaditěji, intenzivněji, nekompromisněji. Třeba v „Acts of the Flesh“ se najdou vyhrávky, které nechají vzpomenout i na Deathspell Omega, i když ve výrazně zředěnější a usedlejší formě.

Misotheist

Přesto i „Acts of the Flesh“ ukazuje, že ačkoliv Misotheist nepěstují vizionářství, talent v nich dřímá. Některé pasáže jsou vymyšlené dobře a svůj význam mají. Celých šestnáct minut se sice nepodařilo vyplnit jen nadprůměrnou muzikou a trochu útlejší dobu bych si představit dokázal, přesto „Acts of the Flesh“ povšechně baví. Zato „Rope and Hammer“ mi z přítomné trojice songů přijde nejslabší. Ani ona sice není vyloženě blbá, ale tady už se hraje vyložený standard bez přidané hodnoty.

Celkově bych řekl, že „For the Glory of Your Redeemer“ dopadlo ok, i když už nyní je mi jasné, že chuť vracet se k debutu bude vyšší než chuť vracet se k tomuhle albu. V podstatě se jedná „jenom“ o kvalitně udělaný lehounký nadprůměr bez hlubších kvalit. Na nějaký poslech zabaví a je to fajn, ale z dlouhodobého hlediska samozřejmě neobstojí.


Hate Forest – Hour of the Centaur

Hate Forest - Hour of the Centaur

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.12.2020
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Occidental, Beware the Steppe (Intro)
02. Those Who Worship the Sun Bring the Night
03. No Stronghold Can Withstand This Malice
04. To the North of Pontos Axeinos
05. Anxiously They Sleep in Tumuli
06. Melanchlaeni
07. Shadowed by a Veil of Scythian Arrows

Hrací doba: 37:59

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Against PR

Snad se se mnou nebude nikdo hádat, když napíšu, že Roman Saenko patří ke stěžejním osobnostem ukrajinského black metalu. Právě on totiž patří k důležitým figurám hned několika zásadních kapel jako Hate Forest, Blood of Kingu nebo Drudkh. Poslední jmenovaní jsou samozřejmě tím nejznámějším jménem a ne náhodou si je dlouhodobě hýčká velký francouzský label Season of Mist, ale i Saenkovy další působiště nabízejí kvalitní muziku.

Jedním z těch relativně novějších projektů je také Precambrian, který sice funguje již od roku 2014 a v průběhu let vydal nějaká ta épéčka, ale dlouhohrající debut „Tectonics“ vyšel až loni v srpnu. Saenko zde po boku dalších členů Drudkh (mimo jiné), Vlada a Krecheta, pěstoval monotónní agresivní black metal, který se asi nejvíce blížil tomu, co kdysi hrávali Hate Forest (odpusťte jistou nepřesnost, samozřejmě záleží, o jaké éře přesně se bavíme).

Osobně jsem měl z „Tectonics“ velkou radost a ta deska mě bavila mimořádně, a to i navzdory násilně odsekaným závěrům jednotlivých stop. Šlo ale o nedostatek, jejž jsem ochotně odpustil s ohledem na to, jak dobře mi jinak celá deska dělala dobře na čuráka. Navíc jsem v Precambrian, které jsem do té doby neposlouchal, začal vidět důstojného následovníka odkazu Hate Forest s odlišným textovým zaměřením.

Než jsem ale stačil vydat recenzi, s níž jsem dle svého nejlepšího (?) zvyku otálel až do pekla, přišlo zčistajasna ohlášení nové desky samotných Hate Forest s názvem „Hour of the Centaur“ – první po celých patnácti letech od vydání „Sorrow“ (2005). Saenko se o novinku navíc postaral sám a nahrál si zpěv i všechny strunné nástroje, jen bicí mu jako host naprogramoval kolega Vlad. No, pojďme na to…

Saenkův rukopis je jasně rozpoznatelný a táhne se napříč všemi jeho projekty. Každý z nich se sice může pochlubit vlastní tématickou stránkou (například Blood of Kingu – sumerská, egyptská atd. mytologie; Precambrian – geologie a nejstarší epochy planety Země; Drudkh – příroda, ukrajinská historie a folklór) a díky ní i určitým jemným posunem ve vyznění a atmosféře, ale hudební postupy a skladatelský přístup ty kapely sdílejí.

Pro „Hour of the Centaur“ tohle platí taktéž, protože i tohle album staví na trpělivém budování atmosféry, pomalém vrstvení motivů a důrazu na monotónnost a monolitičnost. Určitě tedy lze tvrdit, že „Hour of the Centaur“ v jistých ohledech na starší tituly Hate Forest navazuje, ale s ohledem na situaci načrtnutou v předešlém odstavci by bylo překvapující, kdyby tomu tak nebylo.

Paradoxně bych ale řekl, že „Hour of the Centaur“ má u mě pocitově blíže spíš k Drudkh. Nemluvím nutně jenom o druhé polovině devítiminutového songu „Anxiously They Sleep in Tumuli“, která by se klidně mohla ukázat na albu Drudkh a nikdo by proti tomu neřekl ani hovno, protože se jedná o vyloženě drudkhovskou záležitost. Ostatně, podobné pasáže se u Hate Forest objevovaly i dříve, viz třeba „The Gates“ z desky „Purity“. Přijde mi však, že „Hour of the Centaur“ má k Drudkh blíže i produkčně a obecně mi to zní spíš jako rychlejší a agresivnější Drudkh. „Tectonics“ mělo po mém skromném soudu ke starší tvorbě Hate Forest blíže a určitě šlo o víc duchovního nástupce „Sorrow“ než „Hour of the Centaur“.

Hate Forest

To je pro mě docela zajímavé zjištění, ale vzhledem k jasně nalinkovanému rukopisu Saenka to vlastně není mimo. Věřím nicméně, že přinejmenším z myšlenkového hlediska „Hour of the Centaur“ do tvorby Hate Forest spadá, i když to lze jen těžko plně posoudit, když texty tradičně k dispozici nejsou.

Netvrdím ale, že mě tenhle posun ve vyznění Hate Forest sere. „Hour of the Centaur“ je pořád dobré album, jehož poslech mě bavil, atmosféra naprosto v pořádku a celkově mi Saenkův přístup k black metalu sedí, takže si moc nemůžu stěžovat. Určitě si umím představit, že se k „Hour of the Centaur“ vrátím spíš než k posledním pěti albům Drudkh, která mi s odstupem přece jenom dost splývají („Вічний оберт колеса“, „Борозна обірвалася“, „Їм часто сниться капіж“) anebo je rovnou nemusím („Microcosmos“, „Пригорща зірок“).


Dødsferd – Skotos

Dødsferd - Skotos

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.5.2021
Label: Transcending Obscurity Records

Hrací doba: 09:26 (56:06 vč. bonusů)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Dlouhohrající desky jsou monument, právě ony jsou tím pomníkem, na nějž se později vzpomíná. Minialb, která by o sobě mohla tvrdit totéž, není mnoho, a proto jsem je vždy vnímal víc jako záležitost pro skutečné fanoušky té dané kapely. Jednoduše věc pro lidi, kteří muziky daného interpreta nemají nikdy dost. Jistě, v některých žánrech to funguje jinak a krátké nahrávky zde mají větší tradici, ale přinejmenším v extrémním metalu to takhle vnímám.

Z tohoto ohledu vlastně neexistuje důvod, proč bych měl chtít poslouchat EP řeckých Dødsferd, protože k mým favoritům nikdy nepatřili. Některá starší alba mi přijdou docela ok, ale o žádný zázrak nikdy nešlo a v posledních letech Dødsferd podle mě hrají tužku. Třeba minulá řadovka „Diseased Remnants of a Dying World“ (2018) se mi zdá fakt strašná a určitě se jedná o jednu z nejhorších věcí, co jsem od Řeků slyšel (upozorňuji nicméně, že jsem neslyšel všechno).

Na druhé straně, ípka bývají krátká, což je vlastně ten důvod, proč jsem si „Skotos“ nakonec pustil. Když jsem viděl na mailu promo, tak jsem si to prostě stáhnul s tím, že necelých deset minut dám v pohodě a budu vás moct oblažit další malou recenzičkou.

I když… deset minut je svým způsobem diskutabilních, záleží na verzi. Náplň dvou songů, „Skotadi“ a „Cursed to Die at First Light“, totiž platí pouze pro sedmipalcový vinyl (k dispozici ve dvou barvách). Digitál a kompaktní disk ale obsahuje celkem pět bonusových tracků. Které jsou naprosto shodné s pěti songy na minulé řadovce. Ne, vážně, label Transcending Obscurity jednoduše vzal „Diseased Remnants of a Dying World“ a jebnul celé album i ke „Skotos“ jako bonus. Docela by mě zajímala motivace pro tenhle krok, protože to mírně zavání lacinou snahou, jak pohodlně poskytnout víc obsahu bez práce. Každopádně, bonusy tím pádem budu ignorovat, což jsem ostatně udělal i při poslechu.

Ne ale, že jinak by bylo o čem povídat. „Skotadi“ ani „Cursed to Die at First Light“ totiž nejsou žádné perly a věřte mi, že bez jejich poslechu určitě dokážete žít. Sice mi obě písničky přijdou snesitelnější než materiál z „Diseased Remnants of a Dying World“, protože tam mě Dødsferd nudili fest, ale jinak… v obou případech jednoduše průměrný rychlejší black metal, jímž se táhne napříč melodičtější kytarová linka. Zahráno řemeslně dobře, ale jinak pořád průměr jak bič. „Cursed to Die at First Light“ se mi zdá o kousek lepší než „Skotadi“, nicméně i tam furt nanejvýš průměr. Obyčejný, nezajímavý.


Omnikinetic – Descensum

Omnikinetic - Descensum

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.12.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 12:24

Odkazy:
bandcamp

Na netu se válí tuny prakticky neviditelného pokojíčkového black metalu a je samozřejmě absolutně nemožné poslouchat byť i jen procento z toho obrovského množství. Velkou roli při výběru tedy hraje náhoda a právě ona sehrála svou roli i v tomhle případě, kdy jsem se potkal s oregonským projektem Omnikinetic.

Hned na začátek můžu prozradit, že Omnikinetic nepředvádí nic extra, respektive tedy alespoň ne na loňském EP „Descensum“. Minialbum jsem si k poslechu vybral primárně díky skvělému obalu (a jen po jistotu dodám, že není skvělý jen proto, že jsou na něm vidět kozy). Vlastní obsah ničím zvláštní není.

Když člověk trochu postalkuje po internetech (čti: projede si metalové archivy), zjistí, že muzikant stojící za Omnikinetic, V.X.R nebo také Vardlokker, má pokokot dalších projektů, z nichž některé jsou také jednočlenné, v jiných případech jde o skutečné kapely. Žádný z nich nestojí za zmínku snad jedině s výjimkou Witchbones, jehož třetí album „Goety“ nedávno vydali na vinylu Iron Bonehead.

Úskalí nicméně vidím v tom, že V.X.R své schopnosti zjevně tříští mezi hromadu různých jmen a praktikuje standardní nešvar podobných solitérů, tedy že kvantita výrazně převyšuje kvalitu. Když jsem projel všechny jeho skupiny na archivech, napočítal jsem jen za loňský rok celkem dvacet (!) nahrávek, na nichž se podílel. Něco málo z toho jsou tedy jen singly, ale i tak mi to přijde fest hodně…

Samotné „Descensum“ obsahuje dva tracky, přičemž ten první, „The Lookingglass“, je výrazně snesitelnější. Omnikinetic zde představuje relativně zajímavý zvuk i ucházející riff, i když někoho pravděpodobně bude už tady srát divný (automatový?) sound bicích. Navíc i tady se najdou slabší momenty. Song má ale tři minuty a strávit se dá. Že bych to chtěl chtěl nebo snad dokonce potřeboval poslouchat? Ani omylem.

Druhá stopa „Into Netherworld“ je na tom hůře. Trvá přes devět minut, ale půlka z nich se nese v duchu toho nejhoršího z „The Lookingglass“, takže se jedná o čistou nudu, z níž posluchače vysvobodí až druhá ambientní polovina. Ani v tomhle případě ale nejde o nic extra – když to povím hodně diplomaticky.

Všehovšudy se tedy jedná o nevýrazný podprůměrný počin s výborným obalem. Za pozornost nestojí.


Spectral Wound – A Diabolic Thirst

Spectral Wound - A Diabolic Thirst

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.4.2021
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Imperial Saison Noire
02. Frigid and Spellbound
03. Soul Destroying Black Debauchery
04. Mausoleal Drift
05. Fair Lucifer, Sad Relic
06. Diabolic Immanence

Hrací doba: 40:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

Z kanadského Quebecu se od roku 2015 ozývá tradiční black metal s citem pro balancování melodičnosti a agrese. Zvuk vycházející z desek ověřených stálic jako Sargeist nebo Horna i mladších kapel jako Mgła tvoří pětičlenná úderka se jménem, které podstatné slovo Wound doplňuje adjektivem Spectral. Výsledkem je fakt, že kapelu pořád zaměňuji se Spectral Voice a Spectral Lore. Oproti zmíněným se přitom Spectral Wound podstatně liší.

„A Diabolic Thirst“ navazuje na tři roky starou řadovku „Infernal Decadence“, která sice začerstva sklízela chválu, ale s časem trochu vyšuměla. Deska byla fajn derivátem finského black metalu s burcujícím tempem a solidní porcí kvalitních melodických riffů, poslech však trochu splýval a neskrýval nic, co by probublalo na povrch po četných rotacích.

Novinka se odráží od zajetého a ověřené zdokonaluje. „A Diabolic Thirst“ je ale ve srovnání s předchůdcem autorsky vyzrálejší, všeobecně výraznější a tahem na branku ještě vražednější. Skladatelské změny jsou mírné – kapela drží finský mustr s tím, že jej občas obohatí o postupy z druhé norské vlny. V riffech se Spectral Wound o něco více inspirují Mgła (hlavně během úvodních riffů ve „Frigid and Spellbound“ a „Soul Destroying Black Debauchery“), dělají tak stále v únosných limitech a v tempu, se nímž Poláci nepracují – bavíme tady se o rychlostních standardech „Panzer Division Marduk“. Není to tudíž žádná záUada, chichi.

Mix smrtícího tempa a nevlezlé melodičnosti jsou primární devízou „A Diabolic Thirst“. Desce také pomáhá sofistikovanější songwriting, díky němuž, na rozdíl od předchůdce, nabízí více památných momentů. Patří sem třeba stupňování nátlaku ve „Fair Lucifer, Sad Relic“ nebo akustický předěl před zdrcujícím závěrem ve „Frigid and Spellbound“. Každý song se pyšní funkční a pozvolnou gradací. Jednotlivé riffy na sebe navazují a zapadají do proměnlivé rytmiky. Občas dojde i na jemnější mezihru, která, díky kontrastu, navazující část posílí.

„A Diabolic Thirst“ funguje nejlépe v dobách, kdy je vyšponovaná na maximum, což se děje snad v 80 % hracího času. Smrtící tempo utne jen téměř desetiminutová „Mausoleal Drift“, která na si na delší stopáží dovoluje zvolnit. Stále jde o kvalitní věc, z desky bych ji ale klidně vyhodil s tím, že by mohla vyjít třeba na EP. Z „A Diabolic Thirst“ by se tak stal půlhodinový námrd bez slabších míst. V době, kdy je 30 minut pro full-length normální, by to ostatně nebyl problém.

Poslední počin Spectral Wound možná sežere kritiku za nedostatek invence, příliš čistý zvuk a relativní přístupnost. „A Diabolic Thirst“ mi ale vše vynahrazuje rychlostním nátlakem, velkou porcí solidních riffů a skladatelskými kvalitami. Od „Infernal Decadence“ jde o velký pokrok. Deska navíc nabízí bezesporu kvalitnější hudbu než poslední alba většiny kapel, které Spectral Wound emulují, zejména Sargeist a Horna.


Inferno – Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)

Inferno - Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.5.2021
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Decaying Virtualities Yearn for Asymptopia
02. The Wailing Horizon
03. Descent into Hell of the Future
04. Phosphenes
05. Ekstasis of the Continuum
06. Stars Within and Stars Without Projected into the Matrix of Time

Hrací doba: 35:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inferno / Debemur Morti Productions

První pohled (Dantez):

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je osmou řadovou deskou karvinských Inferno, první vydanou pod labelem Debemur Morti Productions a zmixovanou ve Studiu Emissary, které poskytlo péči klenotům jako „Flesh Cathedral“„Aphotic Womb“ nebo „Tabernaculum“. Navzdory studiovým a vydavatelským změnám je návaznost na předešlé „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ a „Omniabsence Filled by His Greatness“ znatelná.

Zachování linky vítám. Předchozí dvě desky Inferno totiž lze řadit mezi to nejlepší, co česká blackmetalová scéna kdy vyvrhla. Ani po delší době pozitivní dojem z „Omniabsence Filled by His Greatness“ a „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ nepolevil, spíše naopak. „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsem v počátcích zcela nedocenil. Až s mým návratem spjatým s vydáním „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ se mi zalíbila více, byť pozitivní dojmy z jejího předchůdce stále převažují. „Omniabsence Filled by His Greatness“ mi doteď přijde lépe uchopená. Následovník byl odvážnější, materiál se mi ale sem tam příliš sléval a spíše než aby na mě zapůsobil jako silný celek, zarýval se v dílčích momentech. Obě desky by si každopádně určitě zasloužily (a zaslouží) věhlas, který svého času sklízelo „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ od Cult of Fire.

Možná jde jen o můj pohled, ale „Omniabsence Filled by His Greatness“ představuje v existenci Inferno poměrně zásadní předěl. Právě zde filosoficko-religiózní bádání a obecné pátrání po esenci temnoty nabylo nové úrovně. Struktura skladeb získala na komplexitě, stopáže se prodloužily, stejně jako názvy tracků. Podobně se prohloubil zájem a zápal pro rozpracovávané téma. Vše jde dále, za rámec, hudbu opřádá přitažlivá, byť zhoubná aura. Kapela se začala pouštět do sofistikovaných sond, které se nebojí opřít o ezoteriku, parapsychologii či obskurnější, ale i oblíbené osobnosti literatury. Přitažlivý je zejména fakt, že míra zápalu pro koncept a složitost problematiky se přímo propisuje do hudebního výraziva.

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ jde ambicemi, ale i hudební a tematickou ambivalencí ještě dále. V rámci postupů přesahuje black metal a z žánrového odstupu se snaží těžit. Z blackmetalové perspektivy je zde nejryzejší vlastně esence – jisté jádro, které formuje celkový feeling. Uchopení tématu následuje, pozvolný propad do temnoty pokračuje. Jde se daleko za elementární okultismus, vlastně tak daleko, že je můj intelekt na látku docela krátký. Tuším, že „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ nadhazuje otázky o samotné hmotě, času a prostoru. Opírá se o mystiku, filosofii, vědu a dané disciplíny využívá pro pochopení osobní zkušenosti s něčím, co rozum přesahuje.

Prolnutí hloubky a obskurní povahy konceptu do hudby je na novince zjevné. „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je bohatá na nečekané otočky, změny nálad i žánrové implementace. Skáče se od sypaček k podivně popovým rytmům, od pocitů zmaru ke zvrácené grandiozitě, od krautrockové psychedelie k post-punkové přímočarosti. Album buduje, a zároveň se odráží od „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. Kompozice nejsou vyloženě sofistikovanější nebo techničtější, spíše jdou více na dřeň. Od přepadu k totální nehmatatelnosti desku drží bicí a doprovodný vokál Hekte Zaren. Vše ostatní se odehrává jako by pod hávem, kvůli němuž je občas nesnadné dané komponenty identifikovat.

Inferno

Onen háv však v určitých momentech působí až moc hrubě. Snaha o obskurní vyznění se sem tam žene na úplnou hranu, na mě občas snad docela zbytečně. Kytary zastřenost snášejí a dokáží z ní těžit – jejich zvuk je někdy mlhavý natolik, že nevím, zda slyším riff nebo synthovou linku, což přidává na celku mysterióznu. V daném ohledu trpí spíše hlavní vokál, který celou dobu zní jako monotónní šum a k výslednému dojmu příliš nepřispívá, dokonce pod vrstvou instrumentace zaniká. Doprovázející Hekte Zaren se z hlediska mixu naopak podařilo zvládnout velmi dobře. Vokalistka je snadno identifikovatelná i evokativní. Zároveň dokáže působit jako významnější pojící prvek desky. Zásadnějším pojítkem je na „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ pak už jen temnota jako taková. Někdy to ale nestačí.

Přestože „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ vnímám jako nejambicioznější a skladatelsky nejlépe zvládnutou desku Inferno, nemůžu říct, že si ji dokážu užít jako „Omniabsence Filled by His Greatness“. Občas mi přijde, že na snahu o sdělení konceptu dojíždí hudba samotná. Podobné pocity se dostavily třeba u posledního počinu Abyssal (paralelu vidím i ve ztvárnění coverů) – deska by mě měla bavit, ale při poslechu samotném občas tápu, jako bych se neměl čeho chytit. Inferno jsou sice v rámci řemesla podstatně zdatnější a hraní si umí lépe pohlídat, i na novince mi však chybí výraznější středobod. „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ proto v první řadě oceňují spíše za odvahu. Až pak za hudbu jako takovou.


Druhý pohled (H.):

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ na obě předchozí desky Inferna určitě navazuje v tom smyslu, že se snaží o složitější a hlubší pojetí black metalu, což je za mě v pořádku. Přesto mi novinka přijde v lecčems odlišná než „Omniabsence Filled by His Greatness“ a „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“.

Ani jedna ze dvou předešlých nahrávek nebyla přímočará nebo jednoduše uchopitelná. Zdá se mi ale, že na „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ šli Inferno v tomhle ohledu ještě dál a záměrně se chtěla vytvořit deska bez zřejmých záchytných bodů. Celé to zní zastřeně a mlhavě, Adramelechův vokál se v tom, očividně chtěně, ztrácí (což mně osobně vůbec nevadí) a evidentně se sázelo víc na celkový „makro“ pocit, nikoliv na „mikro“ detaily jako zapamatovatelné momenty.

Inferno

Album takhle paradoxně působí i navzdory tomu, že samotné skladby jsou ze skladatelského hlediska leckdy docela variabilní a rozhodně se nedá tvrdit, že by se Inferno pokoušeli za zamlženým zvukovým ošetřením skrýt nedostatek nápadů. Osobně si navíc cením rozumné délky – konečně někdo chápe, že alba nemusí hrát hodinu, aby to bylo umění.

„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ tedy trochu brzdí jen jedna věc, a sice že „Omniabsence Filled by His Greatness“„Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ mě subjektivně bavilo víc. Což ale neimplikuje, že by se mi „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ nelíbilo nebo že by album v něčem zásadně střádalo. Pořád se totiž jedná o prvoligový materiál a minimálně v rámci českého black metalu půjde o zásadní titul roku 2021.


Yoth Iria – As the Flame Withers

Yoth Iria - As the Flame Withers

Země: Řecko
Žánr: hellenic black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. The Great Hunter
02. Yoth Iria
03. Hermetic Code
04. The Mantis
05. The Red Crown Turns Black
06. Unborn, Undead, Eternal
07. Tyrants
08. The Luciferian

Hrací doba: 47:01

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Hlavní tahák Yoth Iria je asi jasný. Jedná se totiž o návrat člověka, jenž kdysi stál u zrodu helénského black metalu a hrál na obou albech, která tento subžánr definovala. Oním člověkem je Dimitris Patsouris známý též jako Mutilator. Baskytarou a texty kdysi přispěl jak na „Thy Mighty Contract“ (1993) od Rotting Christ, tak „His Majesty at the Swamp“ (1993) od Varathron. Mutilator se v obou kapelách angažoval v první polovině devadesátých let a posléze zmizel z očí. Prostřednictvím Yoth Iria se k black metalu vrací.

Když se ale bavíme o sestavě Yoth Iria, rozhodně by nebylo fér opomenout další zúčastněné. Druhým členem formace totiž není nikdo jiný než George Zacharopoulos nebo také Magus Wampyr Daoloth případně The Magus, jedna z ústředních postav dalšího řeckého kultu Necromantia a dále také člen Thou Art Lord. Shodou náhod se také on podílel na „Thy Mighty Contract“„His Majesty at the Swamp“ – na první jmenovaný titul přispěl klávesami a doprovodnými vokály, na ten druhý klávesami a studiovou prací.

Mezi pravidelnými hosty na nahrávkách Yoth Iria pak najdeme další zajímavá jména. Na kytaru hraje George EmmanuelLucifer’s Child a mimo jiné i dlouholetý koncertní kytarista Rotting Christ. Do škopků pak tříská Giannis Votsis, jehož můžete znát z Embrace of Thorns, Nigredo, Caedes Cruenta nebo Thou Art Lord.

„As the Flame Withers“ z letošního ledna sice platí za dlouhohrající prvotinu Yoth Iria, ale už loni kapela stihla nějaké neřadovky. Vůbec poprvé se prezentovala skrze minialbum „Under His Sway“, které bylo vcelku fajn a nabídlo příjemný výpravný black metal, na němž šlo jasně poznat, z jaké scény Yoth Iria pocházejí. Nádech některých období Rotting Christ to nesporně mělo, zároveň ale nešlo o vyloženou kopírku něčeho jiného, spíš šikovné poskládání známých a objevených elementů subžánru zahrané s nadhledem zkušených mazáků a složené se stejnou jistotou. Nebyl tedy jediný důvod obávat se o kvality „As the Flame Withers“, které přináší sedm nových písní společně s již známou „The Red Crown Turns Black“, jež se objevila na druhé loňské nahrávce, podzimním splitku s krajany Kawir.

V krátkosti bych to řekl asi tak, že „As the Flame Withers“ je taky fajn, ale méně fajn než „Under His Sway“. Základní směřování sice zůstalo stejné, ale materiál na řadovce se mi obecně zdá melodičtější a naopak méně epický. Ne snad, že by se na EP melodie neobjevovaly, viz třeba „Sid-Ed-Djinn“, stejně tak se i na „As the Flame Withers“ najdou výpravné momenty, ale takový  povšechný dojem z toho mám já. Ale může to být dáno i tím, že na minialbu se nacházely jen dva tracky a jeden cover Rotting Christ a zrovna tyhle dva mi sedly o něco víc.

„As the Flame Withers“ bych se nicméně pořád nezdráhal označit za poměrně dobrou desku. Poslouchá se to strašně dobře, navzdory melodičnosti muzika nikdy nesklouzává ke kýči, čehož si cením, protože jestli něco z duše nenávidím, pak je to kýč. Trvanlivost mě taky docela překvapila, protože nahrávka mě bavila déle, než bych u striktně písničkového a vesměs melodického počinu čekal.

Jestli něco táhne desku dolů, je to podle mě absence nějakého skutečně kulervoucího hitu nebo mocných momentů, při nichž bych pravidelně míval poluci do spoďárů. Celkový dojem za mě ok, ale na onom obecném pocitu to „As the Flame Withers“ vzhledem ke svému ladění nedotáhne zas tak vysoko. Právě to v mých očích zabraňuje debutu Yoth Iria v tom, aby se vyškrábal do vyšší třídy. Ve finále tedy jen lehce nadprůměrná, přesto sympatická práce.


Hulder – Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry

Hulder - Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.1.2021
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Upon Frigid Winds
02. Creature of Demonic Majesty
03. Sown in Barren Soil
04. De dijle
05. Purgations of Bodily Corruptions
06. Lowland Famine
07. A Forlorn Peasant’s Hymn
08. From Whence an Ancient Evil Once Reigned

Hrací doba: 39:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Ty vole, jako nevím no… přijde mi, že se o Hulder za poslední rok, dva poměrně mluvilo. Na tituly téhle kapely jsem pravidelně narážel prakticky v prakticky každém říšském distru, Iron Bonehead vydali na různých formátech skoro všechen kus muziky, co vydat mohli, a obecně se mi zdálo, že se to docela hajpovalo.

Osobně jsem ale nikdy moc nenašel odvahu si Hulder pustit. Ne snad, že bych byl nějaký šovinista (říkejte si, co chcete, ale že mám rád kozy, ještě neznamená, že jsem šovinista!), je mi buřt, že autorka nemá mezi nohama klobásu. Naopak, jsem staromódně heterosexuální, tak proč by mi mělo vadit, že to hraje nějaká roštěnka, že jo. Spíš mě prudce odrazovala prezentace. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli potřebuju v dnešní době poslouchat kapelu, jejíž promo fotky mohou důstojně soupeřit ze zlatým fondem z fotoalba Graveland.

S vydáním debutové desky „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ jsem se nicméně chrabře rozhodl, že nějakou tu šanci Hulder nechám. Buď to může překvapit, anebo aspoň budu co zjebat. Anebo to skončí někde mezi a půjde o meh průměr, že jo. Třetí zmiňovaná možnost má k realitě nakonec rozhodně nejblíže.

Hulder dělá přesně to, co nahlas řve už její vizuální prezentace: prostě a jednoduše vykrádá melodický black metal z devadesátých let se všemi jeho nedostatky a hlavně s přemírou klišé. Nechápejte mě špatně, melodický black z devadesátek je fajn a určitě má svoje kouzlo. Akorát že ve velké míře jde o kouzlo doby. Tahle forma žánru v sobě určitě nesla obrovský kus naivity, romantických představ a nadšenectví, které mnohdy převyšovalo soudnost. I tehdy vycházely echtovní pičoviny, ale v některých případech si tahle kombinace zdánlivých problémů vzájemně sedla a dohromady utvořila hudbu se specifickou náladou, jíž se se ctí podařilo přežít test časem. Právě tyhle skupiny si dnes pamatujeme, vracíme se k nim a právě díky nim má spousta z nás k tomuhle devadesátkovému black metalu kladný vztah, přestože vidíme i jeho nepochybné a zásadní problémy.

Pokoušet se takovou formuli zreprodukovat dnes může být dost ošemetné. Retro sice frčí a devadesátky už dneska retro jsou, stejně tak nijak nepopírám, že zpátečnictví má – obzvlášť v metalu – své místo, ale i to zpátečnictví a retro se musí umět. A to dost, aby dávalo smysl něco takového v dnešní době poslouchat.

Nechci na základě dosud řečeného vzbudit dojem, že Hulder platí za kardinální mrdku bez špetky kvality, protože tak hrozné „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ určitě není. Rozhodně bych ale neváhal tvrdit, že se jedná o nevýrazný průměr bez větší přidané hodnoty. Řemeslně je nahrávka ok a nějaký rozumnější moment se občas najde, ale celkově mi to přijde hrozně obyčejné, bez ksichtu. Jen takový slušně odehraný kompilát věcí, které jsem už dávno slyšel jinde a v lepším podání.

Hulder

Co však „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ láme  vaz nejvíce, je podle mého názoru klišé. Toho se tam nacházejí tuny. Muzika v tomto ohledu dost přesně koresponduje s pandovskými fotkami v lese a s řemdihem v pazourech.

No, a vzhledem k tomu, že avizovaná medieval atmosféra se na „Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry“ rovněž neprojevuje, tak podle mě prostě neexistuje důvod, proč bych měl chtít debut Hulder déle, než bylo nezbytně nutné pro utvoření názoru a sepsání recenze. Jestli si chcete pustit nějaký syrový melodický black metal se středověkou náladou, tak si dejte radši Runespell nebo výše zmiňované Graveland. Uděláte mnohem lépe.