Archiv štítku: black metal

Woest – La fin de l’ère sauvage

Woest - La fin de l'ère sauvage

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 21.1.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le froid éfface
02. Tout s’écroule
03. La fin de l’ère sauvage
04. Noir
05. Moelleuse et tiède
06. Toundra

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Woest

„Barbarism is the natural state of mankind. Civilization is unnatural. It is a whim of circumstance. And barbarism must always ultimately triumph.“
(Robert Ervin Howard)

Uvedeným citátem od Roberta Ervina Howarda, jejž tento americký spisovatel známý především jako stvořitel postavy Barbara Conana napsal ve své povídce „Beyond the Black River“ (v českém vydání „Za černou řekou“), uvozuje svou debutovou desku „La fin de l’ère sauvage“ francouzská smečka Woest. Jeho obsah napovídá, že Francouzi nehodlají hrát nějaký kinder pseudo-metal pro pozéry, ale spíš budou chtít navázat na tradici kapel, jejichž tvorba se stala synonymem pro násilný a agresivní audio teror.

V základě by se dalo říct, že tomu tak do jisté míry skutečně je, poněvadž Woest vážně nehrají muzikou vhodnou do odpoledního programu lokálního agro-rockového fesťáčku. Na druhou stranu by bylo příliš hysterické tu rozhlašovat, jakýpak to není extrém. Na rovinu si řekněme, že existují mnohem ostřejší kapely než Woest, ať už si pod tím představíte cokoliv – bestialitu, negativismus, depresi, disharmonii nebo něco jiného dle vaší libovůle. Ve všech těchto ohledech najdete skupiny, jež daný aspekt dotahují do větších extrémů.

V některých jmenovaných pocitech jsou navíc Woest na velmi nízkém levelu. Nechci však, aby takové tvrzení znělo jakkoliv pejorativně, pouze se snažím nějakým opisem dostat k tomu, nač se na „La fin de l’ère sauvage“ můžete těšit. Když tedy říkám, že ve tvorbě určitých temných pocitů Woest neexcelují, je to spíš kvůli tomu, že se ve svém přístupu vydávají odlišnou cestou. Ukázkovým příkladem budiž bestialita, již Francouzi postrádají. Jejich produkce je spíše pomalejšího rázu a soustředí se na chladnou negativní atmosféru, čemuž ostatně přispívá i patřičně ztrápený vokál. Kdybychom tedy řekli, že jde o odtažitý black metal v doomovém tempu, myslím, že to bude vcelku odpovídat tomu, co se na „La fin de l’ère sauvage“ reálně odehrává. Naproti tomu třeba negativismus k výrazným atributům nahrávky patří.

Jedním z dalších důležitých atributů alba je i zvuk, který je v tomto případě poněkud zvláštní. Můžeme se dohadovat, do jaké míry je to záměr a nakolik to vyplynulo z okolností či (ne)schopností, ale výsledek této debaty stejně bude bezpředmětný, protože zůstává faktem, že desce výrazně přebasovaný zastřený sound prospívá. Právě ten má totiž na svědomí, že „La fin de l’ère sauvage“ dýchá jakousi chladnokrevnou industriální odtažitostí, ačkoliv se v samotné hudbě žádné opravdové industriální prvky neobjevují. Každopádně je nutno dodat, že přinejmenším zpočátku to celé zní dost zvláštně a člověk si musí na tenhle zvuk chvíli zvykat, ale jakmile se tak v mém případě stalo, zalíbilo se mi to. Alespoň nějaký náznak osobitosti a odlišnosti od bezejmenného davu se vždy cení.

Woest

Ocenit lze na „La fin de l’ère sauvage“ i atmosféru, k níž onen sound nakonec výrazně přispívá. Ta je vcelku povedená. Na druhou stranu, nemá smysl tvrdit, že by to album bylo nějak převratné nebo dokonalé. Celková atmosféra nahrávky je sice dobrá, ale že bych mezi sebou jednotlivé skladby nějak rozeznával, to ani ne. I když tohle mi ještě nevadí nijak zvlášť zásadně. Kromě toho se tu nacházejí i některé momenty, jejichž prostřednictvím Woest svou laťku podlézají – například výrazné kytarové sólo v závěru „Moelleuse et tiède“ mi do celkové stylizace alba příliš nesedí.

A v neposlední řadě… řekněme si na rovinu, že Woest jsou prostě „jenom“ dobrá, nikoliv výborná. „La fin de l’ère sauvage“ je poměrně sympatická práce, jíž neschází určité přednosti, ale nic zásadního to zase není. Nicméně se pořád jedná o debut a z tohoto hlediska bych se nebál tvrdit, že Francouzi vykročili pravou nohou. Povězme si upřímně – kolik nových kapel si dokáže hned svým prvním počinem sáhnout byť i na jen lehce nadprůměrnou hranici? Rezervy tu jistě jsou a je jich dost, ale obecně vzato mi přístup Woest smysl dává a rád si poslechnu i další desku.


Nornír – Urd

Nornír - Urd

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Northern Silence Productions

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Není to žádný zázrak v tom smyslu, že byste zde našli něco výjimečného, ale přesto bych řekl, že ípko „Urd“ je relativně důstojná blackmetalová práce. Jedná se o první minialbum německé formace Nornír. V roce 2013 se kapela prezentovala třískladbovým demosnímkem, jejž si vydala ve vlastní režii, ale pro aktuální nahrávku již čtveřice vedená zpěvačkou a kytaristkou Lethian zakotvila u renomovaného labelu Northern Silence Productions.

Na to, že je „Urd“ označeno nálepkou minialbum, přináší poměrně slušnou porci materiálu. Sice se zde nacházejí jen čtyři písně, ale jejich stopáže nejsou z nejkratších (samozřejmě jde nalézt i mnohem delší, ne že ne, ale o tom to není), takže se celková hrací doba zastavila na dohled půlhodinové hranici. Jinými slovy, jedná se o čas, na jehož ploše už se lze odprezentovat bez výraznějších kompromisů. Tak pojďme na to.

Už jsem nepřímo prozradil, že muzika Nornír je poměrně solidní. Němcům se musí nechat, že navzdory mládí a nepříliš dlouhé kariéře už nyní ukazují, že dokážou přicházet s dobrými motivy v ne úplně nízké kvantitě. Každá ze čtyř přítomných písní se může pochlubit nějakým kvalitním nápadem – povětšinou se o ně starají kytary, dle čehož usuzuji, že muziku asi skládá někdo z kytaristů, haha. Právě v nich se projevuje největší síla Nornír, protože rytmika i vokály jsou vesměs taková normálka – neurazí, dojem nezkazí, ale ani nenadchne.

Zatím to asi zní nadějně, tak pojďme pod studenou sprchu. Dojmy z „Urd“ jsou sice ve finále spíš kladné, ale dokonalé EP rozhodně není. Vedle povedených momentů se zde totiž objevují i pasáže, v nichž Nornír upadají někam k nevýraznému průměru. Nejedná se o nic, co by nahrávku pohřbívalo a znemožňovalo její pohodlné poslouchání, ale je nutno zdůraznit, že bezbřehé chválení by realitě prostě neodpovídalo. Jak jinak má skupina vychytat rezervy, když ji všichni budou plácat po zádech, jak to není perfektní? Prostor pro zlepšení tu zcela jistě je a není úplně zanedbatelný.

Ještě o trochu víc mi vadí jedna věc. Vzato kolem a kolem hrají Nornír dobře, ale jak vidno, to není všechno. Jejich produkci totiž schází nějaký vlastní ksicht, osobitý sound, unikátní prvek, ojedinělý detail… cokoliv, co by je odlišilo od zástupu dalších mladých blackmetalových skupin. Nic takového zde bohužel nenacházím, což z „Urd“ dělá pouze důstojně odvedený standard.

Sečteme-li všechny plusy i mínusy, dostaneme se kousíček nad průměrnou hranici. Nechci tvrdit, že jsou Nornír ryzí průměr, to by bylo příliš příkré, protože některé riffy a vyhrávky jsou příliš dobré na to, aby bylo na místě produkci Němců takto shazovat. Prostě jak už bylo řečeno na začátku – žádný zázrak, jednoduše takový „proč ne black metal“.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven

Nidingr - The High Heat Licks Against Heaven

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Hangaguð
02. Surtr
03. The Ballad of Hamther
04. On Dead Body Shore
05. Gleipnir
06. Sol Taker
07. Ash Yggdrasil
08. Heimdalargaldr
09. Valkyries Assemble
10. Naglfar Is Loosed

Hrací doba: 41:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Přijde mi, že na to, jaká jména se v sestavě Nidingr nacházejí či v minulosti nacházela, se téhle skupině nedostává zas tolik pozornosti. Různě se zde totiž objevovala mnohá esa norského black metalu. V čele Nidingr nestojí nikdo jiný než Teloch, tedy současný kytarista legendárních Mayhem, kromě nichž má v portfoliu i řádku dalších zajímavých projektů. Na baskytaru zase aktuálně hraje borec, jenž působil třeba v Trelldom nebo God Seed. Ještě větší bouráky najdeme v seznamu bývalých členů, kde jsou zapsaná jména jako Tjalve, Seidemann nebo Hellhammer.

Určitá „zapadlost“ Nidingr asi pramení z toho, že kapela nekoncertuje nijak intenzivně, a to samé by se dalo říct o vydávání nových desek. Mezi první „Sorrow Infinite and Darkness“ a druhou „Wolf-Father“ uběhlo celých pět let. Třetí album „Greatest of Deceivers“ vyšlo na poměry Nidingr nebývale rychle, již za dva roky, ale na aktuální čtvrtou řadovou nahrávku „The High Heat Licks Against Heaven“ se opět čekalo půl dekády. Bude to znít jako klišé, ale zkusíme si nyní povědět, zdali ono čekání stálo za to…

„The High Heat Licks Against Heaven“ vyšlo již v únoru, tedy skoro před půlrokem (aspoň vidíte, jak to flákám, haha), což je dostatečně dlouhá prodleva, aby si člověk utvořil nějaký odstup. Netvrdím, že jsem album poctivě drtil celých těch pět měsíců, ale nějakou chvíli už „The High Heat Licks Against Heaven“ poslouchám a mohu říct, že nakonec palec směřuje vzhůru, tedy – líbí se mi to. Nicméně nešlo o lásku na prvních poslech a utvoření pozitivních dojmů předcházelo delší vstřebávání. Jako bych se na album zpočátku nemohl pořádně soustředit, nějak mi to neštymovalo a až po čase si materiál sednul.

Třeba to mohlo být dáno čistě mou nepozorností, kdo ví. Chtěl jsem tím říct pouze to, že kdyby vás „The High Heat Licks Against Heaven“ rovněž nestrhlo hned s prvním poslechem, zkuste jej nezahazovat a dát mu nějakou šanci. Když tak uděláte, dočkáte se dobře namíchaného poměru mezi řízným severským black metalem s ostrými riffy a střídmě dávkovanou atmosférou.

Přesně do těchto dvou kategorií by se skladby na „The High Heat Licks Against Heaven“ daly rozdělit, přičemž výrazně navrch má ta první zmiňovaná. Agresivnější songy jedou vesměs podle jednoho mustru, ale riffy jsou poměrně dobré, tak akorát na hraně mezi techničností a živelností. Nicméně je pravda, že po určité době se některé kousky trochu ohrají, což se v mém případě týká zejména vypalovačky „Surtr“ a čtvrté „On Dead Body Shore“, byť u druhé zmiňované to má na triku spíš vokál než hudební stránka. Naopak jeden kytarový motiv v „On Dead Body Shore“ musím hodně ocenit, poněvadž ten sám o sobě patří k tomu nejzajímavějšímu, co Nidingr v rámci oněch rychlejších kusů na své novince nabízejí.

Nidingr

Pro osvěžení se tu a tam objeví i zvolnění v podobě pomalejší skladby. I navzdory názvu to není „The Ballad of Hamther“, spíš mám na mysli písničky jako „Gleipnir“, jejíž pasáže bez metalových riffů jsou parádní (včetně zajímavého „beatu“ na bicích), nebo „Ash Yggdrasil“ s rozvážnějším tempem. Společně s „Gleipnir“ nejvíce vybočuje ještě finální „Naglfar Is Loosed“, a to nejen kvůli pomalým riffům a Bathoryovskému odéru (kytarové sólo je dost povědomé), ale i díky hostujícímu ženskému vokálu.

O ten se postarala Amalie Bruun alias Myrkur, jejíž přístup k black metalu v rámci sólového projektu budí vášně. Mně osobně se vlastní muzika Myrkur nelíbí, ale její vklad do „Naglfar Is Loosed“ je sám o sobě dobrý, hlas působí étericky a jakožto zakončení „The High Heat Licks Against Heaven“ slouží znamenitě. Po hudební stránce si není na co stěžovat, tudíž je to spíš „ideologická“ otázka, zdali má mít kapela jako Nidingr potřebu spojovat své jméno s někým, jehož působení v žánru budí v tom lepším případě značné rozpaky. Na druhou stranu, o zas tak nelogické hostování se nejedná, jelikož hned tři současní členové Nidingr hrávali v koncertní sestavě Myrkur

Výjimečné „The High Heat Licks Against Heaven“ určitě není a rozhodně nejde o jeden ze žánrových vrcholů letoška, to je jisté již nyní, protože se v uplynulém půlroce objevil dostatek desek, které čtvrtou řadovku Nidingr značně převyšují. Přesto se jedná o nadprůměrnou a poctivou nahrávku, jež nezní zpátečnicky. Naopak působí soudobě, nestydí se za to, že vznikla ve 21. století, a to aniž by naskakovala na trendový vlak okultismu či disharmonie. Sympatická záležitost.


Black Cilice – Banished from Time

Black Cilice - Banished from Time

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Timeless Spectre
02. On the Verge of Madness
03. Possessed by Night Spirits
04. Channeling Forgotten Energies
05. Boiling Corpses

Hrací doba: 37:04

Odkazy:

Přednedávnem jsme si zde v minirecenzích představili minialbum „Nocturnal Mysticism“ od Black Cilice, což byl první výskyt tohoto portugalského projektu na našich stránkách. Jestli si na článek pamatujete (případně si jej nalistujete), pak víte, že EP bylo hodnoceno jako ultra syrový black metal vysokých kvalit. Věřte ale tomu, že „Nocturnal Mysticism“ bylo i navzdory své úrovni pouhým nástřelem, protože na to stěžejní se podíváme až nyní – jde o novou dlouhohrající desku „Banished from Time“.

Vysypávat hned zkraje recenze lavinu superlativů a popustit hned na začátek stavidla nadšení většinou nepůsobí příliš důvěryhodně a nevzbuzuje dojem uvážlivosti. A to je to poslední, čeho bych chtěl zrovna u alba jako „Banished from Time“ dosáhnout, tudíž jen předešlu, že i na tuhle pasáž v recenzi dojde, a radši budu nejprve pokračovat ve střídmějším duchu.

Tím mám samozřejmě na mysli sdělení, co byste měli od Black Cilice očekávat za muziku. Ačkoliv pokud jste četli výše jmenovanou recenzi (neřkuli pokud skupinu již dávno znáte), už byste to měli vědět. Vlastně ani to ne, stačilo vám přečíst jen první odstavec, poněvadž od prosincového „Nocturnal Mysticism“ se samozřejmě žádné stylové kotrmelce neudály, takže Black Cilice je stále synonymem pro mrazivý primitivní black metal. A tentokrát je to myšleno naprosto doslovně, jelikož produkce je skutečně „raw“ až na kost, dynamický rozsah nahrávky na nule (!), zvuk zahuhlaný jak z nejzatuchlejších kanálů, k tomu zefektovaný vřískot schovaný za nepřetržitou nečitelnou nástrojovou palbou.

Mnohým z vás tohle jistě nezní vůbec vábně. Je tu však jedno velké ALE. Jistě jste sami slyšeli tu průpovídku, že v black metalu nakonec na kvalitním zvuku a hráčské ekvilibristice nezáleží – Black Cilice je přesně ten případ, který to potvrzuje. „Banished from Time“ totiž veškeré formální nedostatky dohání zkurveně hustou porcí atmosféry, v níž to vře primordiální agresí a primitivními pudy. Samozřejmě, že nejde o desku znějící současně, naopak se obrací za ranou érou druhé vlny black metalu, tudíž působí spíš jako takový hudební atavismus, ale koho to sere?! Důležité totiž není následování trendů a takzvaně moderní sound, stěžejní je feeling. Onen pověstný abstraktní pocit, jejž nelze dost dobře vystihnout slovy, nicméně když na něj narazíte, tak jej zaručeně poznáte. A „Banished from Time“ je deska, která jej rozdává plnými hrstmi.

Black Cilice

Výše jsem sliboval záplavu superlativů, takže se nedržme při zemi. Nebál bych se říct, že v „Banished from Time“ vidím a cítím samu esenci Blackmetalového Umění, onu tíživou černotu a zlo, po jehož dosažení všechny kapely touží, ale jen málokterá z nich skutečně zvládne se jej byť i jen dotknout. Silná slova? Určitě ano, sám to vím, věřte mi však, že používání takových si vždy dobře rozmýšlím a nikdy se k nim neuchyluji, nejsem-li přesvědčen, že jsou na místě. Mám snad zde ale jinou možnost? „Banished from Time“ mi dává vše, co od pravého Black Metalu chci a požaduji, představuje přesně to, jak by měl tento styl ve své nejčiřejší podobě dle mého znít, štědře rozdává vše, kvůli čemu se právě tento žánr stal mou prioritou a nejvyšší formou temné hudby. Nemám to snad ocenit? Vždyť takové dojmy mám jen u nepatrného zlomku ze všech vycházejících alb!

Co víc chcete slyšet? „Banished from Time“ je nutno poslouchat, nutno vlastnit, nutno uctívat. Syrový skvost.


War Legion – Gran Satanás

War Legion - Gran Satanás

Země: Kolumbie
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.11.2016
Label: Inverse Records

Hrací doba: 24:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Digital Music Force Promotion

Jihoamerická metalová scéna v sobě vždy měla jakousi nespoutanost a agresi, která se z evropského metalu postupně vytratila, jak rostla místní životní úroveň a s ní i pohodlnost obyvatelstva – metalisty nevyjímaje. Jihoameričané však tuto primordiální agresi stále dokážou do hudby dostat, což je samozřejmě plus. Nicméně zběsilost se automaticky nerovná kvalita.

War Legion je kolumbijská smečka, která v loňském roce vydala svůj debut „Gran Satanás“. Jednotliví členové už působili i v jiných skupinách, z nichž jsem se osobně setkal pouze s Evil Nerfal, kde působí dva borci z War Legion. Shodou náhod i Evil Nerfal loni vydali svou první desku s dosti výmluvným názvem „Hail Black Metal… Vobiscum Buer…“.

Popsat náplň „Gran Satanás“ je velmi jednoduché – celých 25 minut se nese v pekelně rychlém blackmetalovém tempu, hlavní slovo má nasranost. Žádné kompromisy, žádné atmosférické pasáže nebo zvolnění, melodických vyhrávek tu je jen nutné minimum, přednost má nenávistné riffování, bicí sypačka a uštěkaný vokál. To vše v prudce podzemním řezavém zvuku a obalené satanistickou a protináboženskou tematikou (minimálně tohle jste ale jistě odhadli už jen podle obalu alba).

Snažení War Legion ovšem bohužel vyznívá spíše průměrně, protože Kolumbijci nedokážou přijít s ničím tak strhujícím, aby to člověka opravdu zmáčklo a nedalo mu vydechnout. Asi nejlépe mi zní pátý song „Destroying the Enemy“ a několik slušných motivů jsem nalezl třeba i v „Guerra y sodomía“ nebo „La era del mal“. Skutečně chválit lze ale spíš jen obecné záležitosti jako již jmenovanou nekompromisnost, sympatický punc metalového undergroundu, velmi rozumnou délku alba. Po hudební stránce se nejedná vůbec o nic zvláštního, natožpak zásadního.

Svým způsobem „Gran Satanás“ není vyložené špatná deska, jen je tuze průměrná a obyčejná. Poslechnout se to dá, ale jde o záležitost pouze pro skalní příznivce žánru, a i ti by po War Legion měli sáhnout pouze v případě velké nudy. Osobně nevidím jediný důvod, proč bych měl „Gran Satanás“ komukoliv doporučovat k poslechu…


Nokturnal Mortum – Істина

Nokturnal Mortum - Істина

Země: Ukrajina
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 8.5.2017
Label: Oriana Music

Tracklist:
01. Зустріну тебе в імлі старій
02. Мольфа
03. З чортом за пазухою
04. Смерековий дід
05. Пісня хуги
06. Вовчі ягоди
07. У човні з дурнями
08. Дика вира
09. Ліра [Кому Вниз cover]
10. Чорний мед
11. Ніч богів
12. Куди пливуть вінки рікою?

Hrací doba: 74:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nokturnal Mortum

Nokturnal Mortum se v průběhu let vyšplhali do pozice hvězdy ukrajinské blackmetalové scény. Díky postupnému odklonu od syrové produkce ze svých počátků a naopak příklonu k folk metalu dokázali nalézt hudební formuli, v níž se stali stravitelní pro širší publikum, aniž by šli vkusu kohokoliv naproti nebo vzbuzovali podezření ze zaprodání se (o čemž ostatně svědčí, že nezačali srát nová alba pod tlakem, ale stále upřednostňují kvalitu před kvantitou a nebojí se dát si načas). Jednoduše chytrý vývoj správným směrem.

Řekl bych, že onen průlom přišel s minulou deskou „Голос сталі“, která se pro mnohé stala nejen vrcholem tvorby Nokturnal Mortum, ale i etalonem toho, jak by měl inteligentní folk / black metal znít. U mě osobně sice s odstupem času vítězí ještě starší „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale plně chápu, proč spousta posluchačů „Голос сталі“ bezmezně miluje, protože skutečně jde o nahrávku, jaká nevzniká každý rok. Po osmi letech od vydání lze naprosto s klidem tvrdit, že tento perfektně vyvážený mix folku, blacku a až překvapivě progresivního přístupu ve zkoušce časem obstál a i zpětně má co říct.

Velká alba jako „Голос сталі“ (a ostatně i „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“) ovšem mají i jednu zásadní nevýhodu, a sice že kladou vysoké nároky na své nástupce. Knjaz Varggoth si se svou družinou po „Голос сталі“ vybral doposud nejdelší „přestávku“, během níž sice vyšlo několik poměrně zajímavých neřadovek jako živá deska „Коловорот“ či split „The Spirit Never Dies“ s polským projektem Graveland, ale co se dlouhohrajících počinů týče, na novinku se čekalo již zmiňovaných osm let. O „Істина“ se mluvilo dlouho, vzpomínám si, že už koncem roku 2012 se začaly objevovat první zprávy a dokonce i název nahrávky. Prodlevu však lze chápat – na desku, již by šlo považovat za životní, se asi nenavazuje lehce.

Nebudeme to zbytečně prodlužovat – „Істина“ se svým dvěma předchůdcům vyrovnat nedokázala. Jistě v tom má roli i skutečnost, že novinka tentokrát působí poněkud nepřekvapivě. Mezi jednotlivými alby Nokturnal Mortum byly vždy znatelné rozdíly a s každým byl cítit velký posun kupředu. Očekával jsem, že „Істина“ bude i vzhledem k ohlasům znít podobně jako „Голос сталі“ a nemýlil jsem se. A co víc, až na pár výjimek téměř vymizely i vyloženě překvapivé momenty nebo progové pasáže, a nadto mi přišlo dost riffů i melodií hned při prvním poslechu nápadně povědomých, díky čemuž nový počin působí trochu jako chudší pokračování „Голос сталі“. Takhle řečeno to může znít dost hanlivě, ale nalijme si čistého vína – svým způsobem to tak je. V jistém slova smyslu se nejspíš dá vytáhnout výraz – zklamání.

I když, to je asi přehnaně pejorativní, spíš jen zklamáníčko, malinké. Vše totiž platí v rámci (novodobé) tvorby Nokturnal Mortum, v jejímž rámci „Істина“ asi působí jako nejslabší dlouhohrající nahrávka kapely po roce 2000. Nicméně je to dáno spíš vysokou kvalitou obou dalších desek než nekvalitou toho nového. Tvrdit, že jde obecně o špatnou záležitost, by bylo hodně mimo mísu a daleko od pravdy.

Nokturnal Mortum - Істина

Nahrávce totiž ze všeho nejvíc škodí až přehnaně vysoká očekávání, která šlo naplnit jen velice těžko. Ve skutečnosti je „Істина“ vysoko nad průměrem a navzdory všemu, co bylo řečeno, se jedná o velmi kvalitní hudbu. Z dosavadního vývoje recenze by se mohlo zdát, že mi to připadá jako průser, ale tak to opravdu není… pouze není nutné zbytečně přechvalovat, když jsou zde určité mušky, možná jsem si i trochu potřeboval postěžovat, snad i být trochu v opozici, protože je mi jasné, že zcela nekritických ohlasů bude dost a dost. Realita je ovšem taková, že se mi to upřímně líbí a přes všechny napsané připomínky jsem si poslech začal bez přehánění užívat.

Přiznávám, že zpočátku mě „Істина“ příliš nebavila a na první poslech jsem ji ani nedojel do konce, což je podstatný rozdíl oproti vstřebávání minulých dvou počinů, které oba dokázaly okouzlit ihned. Postupně ale i novinka ukáže své přednosti a především v její druhé polovině Nokturnal Mortum neváhají naservírovat nádherné momenty. „Вовчі ягоди“, „Дика вира“ a zejména dvojice „Чорний мед“ (božské klávesy!) a „Ніч богів“ jsou nepochybně strhující skladby, jejichž prostřednictvím ukrajinská veličina dokazuje, že ani „Істина“ není radno podceňovat. Klidně jmenovanou čtveřici můžete brát jako mé osobní vrcholy, chcete-li.

Je pravda, že určité riffy z první poloviny alba se mi za ty dva měsíce od vydání poněkud oposlouchaly, ale naštěstí se v ani jednom případě nejedná o nic natolik zásadního, aby bylo nutno začít jednotlivé stopy přeskakovat, na čemž má lví podíl i skutečnost, že každá píseň dokáže přijít minimálně s jednou skutečně bravurní pasáží. I díky tomu si deska obhájí svou vysokou délku bezmála 75 minut. Již finální a ustálené dojmy po několikatýdenním průběžném náslechu jasně říkají, že zde není skladba, jejíž přítomnost v tracklistu by byla zbytečná. Což je samozřejmě pochvala jak hrom, protože vytvořit počin o 75 minutách bez vaty, to hned tak někdo nedokáže, ačkoliv se o to mnozí snaží.

Co si z toho celého tedy odnést? Především sdělení, že „Істина“ je stále skvělá deska stojící za slyšení. Možná, že oproti oběma předcházejícím majstrštykům mírně laťku snížili, ale není důvod k rozhořčení či zklamání, protože se podobný výsledek dal očekávat a Nokturnal Mortum i této podobě pořád s přehledem stojí v čele folk/blackového pelotonu. A to vůbec není málo, naopak. Jestli „Істина“ stojí za slyšení? Samozřejmě ano.

Nokturnal Mortum - Істина


Grima – Tales of the Enchanted Woods

Grima - Tales of the Enchanted Woods

Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.2.2017
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. The Sentry Peak
02. The Moon and Its Shadows
03. Ritual
04. Wolfberry
05. Never Get Off the Trail
06. The Grief
07. The Shepherds of the Mountains and Plains
08. The Sorrow Bringer

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Jaký úvod byste asi chtěli slyšet v recenzi na kapelu jako Grima? Že nevíte, protože jste o téhle skupině nikdy neslyšeli? Aha, hádám, že to asi bude ono – bylo by vhodné začít nějakým obligátním představením, poněvadž se nejedná o nějak známé jméno na hudební scéně. Ale nebojte, pokusím se nenudit vás obligátní omáčkou déle, než bude nezbytně nutné.

Grima je sibiřský projekt, za nímž stojí dvojčata Velhelm a Morbius. Hoši se v nedávném rozhovoru nechali slyšet, že jejich hlavní kapelou je Ultar, dříve známá jako Deafknife, s níž produkují post-black metal s texty točícími se okolo Lovecraftovských mýtů. Grima se žánrově rovněž pohybuje v blackmetalovém hájemství, ale jen dle vizuální prezentace lze lehce odhadnout, že zde bude stěžejním tématem příroda.

Odsud už je jen kousek k tomu, abyste si tipli, jakou formu black metalu od Grima očekávat. Asi není těžké uhádnout, že Rusové produkují atmosférický black metal podobně jako mnohé další přírodně-blackmetalové projekty. Hlavním důvodem, proč jsem si vybral k poslechu zrovna je, nebyla ani tak prověřená německá firma Naturmacht Productions v kolonce vydavatele, jako spíš obálka nového alba „Tales of the Enchanted Woods“, která mi připadala zajímavá. Pro úplnost dodejme, že se jedná o druhý dlouhohrající počin Grima, přičemž ten první s názvem „Devotion to Lord“ vyšel v roce 2015.

Nahrávku otvírá vcelku dobré intro „The Sentry Peak“, po němž přijde na řadu první sedmiminutovka „The Moon and Its Shadows“. Nejsem si ovšem jistý, jestli se jedná o to nejlepší seznámení, protože zrovna tahle skladba mi přijde jako jedna z těch méně přesvědčivých. Některé pasáže jsou poměrně slušné a baví mě i poslední minuta s příjemnou melodií. Problém tkví v čistých zpěvech. Rusové si zde zcela evidentně půjčovali u zámořských kolegů Agalloch – a skutečně se jedná o podobnost tak nápadnou, až by člověk řekl, že se Velhelm a Morbius dostaly k nějakým šuplíkovým nápadům již nefunkční Haughmovy party.

Další písně jsou naštěstí o něco lepší. Hned následující „Ritual“ dokáže nabídnout opravdu hezké melodie, díky nimž patří k ozdobám „Tales of the Enchanted Woods“. Mezihra „Wolfberry“ má slušnou atmosféru, relativně povedená mi přijde i předposlední „The Shepherds of the Mountains and Plains“, především díky své druhé půli. Slibně se tváří i „Never Get Off the Trail“, v níž lze také nalézt dobré motivy, bohužel se ale poměrně rychle ohraje díky baskytarové lince. „The Grief“ je asi nejhutnější položkou alba a snad jako jediná se spoléhá pouze na riffy a dává přednost rychlejšímu tempu po celou hrací dobu. Špatná není, ale s výjimkou slušného kytarového sóla ve své půli nepřináší nic zásadního. Finální „The Sorrow Bringer“ už je pouhým ambientním dovětkem, jenž na rozdíl od úvodní „The Sentry Peak“ nijak zvlášť nezaujme.

Celkově vzato se nejedná o nic zvláštního, a chcete-li to slyšet na rovinu, tak „Tales of the Enchanted Woods“ je pouze lepším průměrem, víc nic. Nenajdete zde nic pamětihodného, a pokud prahnete po uhrančivé atmosféře, Grima vás uspokojit nezvládnou. Lze ovšem ocenit, že se nahrávka poslouchá příjemně, na chvilku zabaví a ani za pár poslechů nezačíná obtěžovat. Zároveň nemám důvod zastírat, že místy zde vykukují i kvalitní nápady a záblesky talentu. Na druhou stranu, to je asi možné tvrdit o spoustě alb. Nějaký zásadní důvod, proč byste si z nich měli k poslechu vybrat právě „Tales of the Enchanted Woods“, však nevidím. Je to relativně slušná práce, ale upřímně – za měsíc už si nejspíš nebudu pořádně pamatovat, jak to znělo.


Goatmoon – Stella Polaris

Goatmoon - Stella Polaris

Země: Finsko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Werewolf Records

Tracklist:
01. Intro
02. Stella Polaris
03. Kansojen hävittäjä
04. Wolf Night
05. Sonderkommando Nord
06. Warrior
07. Conqueror
08. Overlord
09. Palavien ali-ihmisten löyhkä

Hrací doba: 33:31

Odkazy:
facebook

Goatmoon je kapela, již jistě budou mnozí nenávidět už jen kvůli tomu, v jakém názorovém spektru se filozofie tohoto finského projektu pohybuje. Borec s roztomilou přezdívkou BlackGoat Gravedesecrator se totiž nehonosí jen zrzavým plnovousem, ale i světonázory, které jsou z pohledu ideologie většinové společnosti krajně nestandardní, a navíc se jimi nijak zvlášť netají.

Co se ovšem hudební stránky týká, Goatmoon je synonymem pro vysokou kvalitu. První dvě desky „Death Before Dishonour“ (2004) a „Finnish Steel Storm“ (2007) jsou dle mého skromného názoru zasraný kult a klidně bych se nebál je označit za majstrštyky syrového black metalu. S následující tvorbou však BlackGoat Gravedesecrator začal Goatmoon směřovat trochu jiným směrem a tato cesta je znát i na letošní novince (a celkově již pátém dlouhohrajícím albu) „Stella Polaris“.

„Stella Polaris“ totiž prohlubuje inklinaci Goatmoon k folk metalu. Což ale smysl dává, protože tenhle druh skupin měl vždycky blízko k národní hrdosti a ctění předkřesťanských kořenů… samozřejmě, že mluvím o tom, co jedni budou nazývat zdravým patriotismem, zatímco druzí budou hovořit o nacionalismu (a budou to nesprávně myslet jakožto jiný výraz pro neonacismus). Tak či onak, takové myšlenkové tendence si s folkovými motivy jistě rozumějí a na „Stella Polaris“ se to projevuje snad nejznatelněji ze všech dosavadních řadových počinů Goatmoon. Ve skladbách jako „Kansojen hävittäjä“, „Sonderkommando Nord“ nebo „Warrior“ (ale i v dalších) jsou mnohé pasáže, v nichž už muzika přechází do čistokrevného folk metalu, a to ve formě, jejímž prostřednictvím BlackGoat Gravedesecrator mocně vzývá ducha dávného norského projektu Storm a jeho jediné vydané desky „Nordavind“.

Bohužel jsou někdy tyto tendence na můj vkus až příliš silné. Jinými slovy, určité melodie jsou na můj vkus zbytečně měkké a pohádkové. Trochu paradoxně je to nejcitelnější v „Sonderkommando Nord“, jejíž název na pohled vypadá naopak nejkontroverzněji. Výraznější melodičtější stránku této písně lze ovšem chápat, protože nosná kytarová linka slouží jako náhražka zpěvu, jenž zde chybí. Na druhou stranu, žít se s tím dále dá a po chvíli jsem si v pohodě zvyknul, takže kruté přeskakování se ke slovu nedostalo. Co ale na milost vzít nemohu, to je finální písnička / outro „Palavien ali-ihmisten löyhkä“, kde už úroveň kýče dosahuje přespříliš vysokých hodnot.

Obdobně se nemohu sžít ani s přebalem „Stella Polaris“, který mi připadá až moc gay – obzvlášť na kapelu, na jejíchž koncertech létají vzduchem pravačky a namísto „hey, hey, hey“ se skanduje „heil, heil, heil“. Ačkoliv, když si člověk vzpomene na mnohé akce, kde se samozvaná plešatá elita vysvlečená do půl těla vzájemně láskyplně objímá v kotli, tak gay obal možná i sedí, haha. O dnes již pomalu legendárních Gravedesecratorových BM legínách s vyrýsovaným árijským penisem ani nemluvě.

Goatmoon

Nicméně abych nevzbudil nějaký falešný dojem, onen folk metal (s čestnou výjimkou podobě intra „Sonderkommando Nord“ nikoliv folk) je stále „pouhou“ nadstavbou nad blackmetalovým základem. Pravda, sice postupně nabývá čím dál důležitější roli, ale v základě Goatmoon stále zůstává černým kovem. Vedle folkmetalových momentů tedy nechybí ani typické blackmetalové atributy, tudíž se nemusíte bát, že byste přišli třeba o syrové riffy – byť už kytara samozřejmě neřeže ani zdaleka takovým způsobem jako za éry garážového „Death Before Dishonour“ se zvukem vytaženým z prdele bezdomovce.

Vzato kolem a kolem mi však „Stella Polaris“ přijde asi nejslabším albem Goatmoon, v čemž nemá prsty příklon k folk metalu, ale spíš skutečnost, že všechny čtyři předchozí řadové nahrávky mi přijdou lepší. Nicméně nejslabší na poměry Goatmoon, obecně vzato je to stále velice dobrá deska, s níž BlackGoat Gravedesecrator bezpečně dokazuje, že hudební talent mu narostl do podobně epických rozměrů jako plnovous. Pouze říkám, že ať „Stella Polaris“ srovnám s jakýmkoliv jiným albem kapely, vždy mi jako vítěz vyjde to starší. I přesto novinka jménu Goatmoon vůbec nedělá ostudu a navzdory několika zbytečně rozjuchaným motivům se stále jedná o výborné poslouchání.


Sovereign – Spirit Warfare: Demo MMXVII

Sovereign - Spirit Warfare: Demo MMXVII

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Fólkvangr Records

Hrací doba: 14:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Jsou to už dva roky, co jsem zde recenzoval nahrávku s názvem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“. Nejednalo se ovšem o žádný klenot, ve skutečnosti šlo o album, u něhož za nějakou dobu zapomenete, jak vlastně zněl. Když jsem si teď zpětně onu recenzi na debut americké blackmetalové chásky Soveregin přečetl, zjistil jsem, že jsem zde tvrdil cosi o tom, jak Američané hrají formálně dobře, ale nějak to nemaká, a že tomu prostě hodně schází, aby došlo k nějakému posluchačskému uspokojení. Inu, nemám důvod svému někdejšímu já nevěřit, kór když jsem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ opět zkusil a tehdy uvedený názor mi připadal odpovídající.

V závěru tehdejšího článku jsem však prohlásil jednu věc, jež by mohla vypadat, že jde jen o standardní pisálkovskou berličku – tedy že v tom je nějaký potenciál a že v budoucnu se třeba Sovereign podaří nedostatky dotáhnout. Většinou to bývá jen zbožné přání, které se svého uskutečnění nedočká, ale čest výjimkám – včetně té, o níž si nyní povíme.

Sovereign na to šli trochu atypickou cestou a nejprve vydali řadovku a až potom demosnímek. Na letošním „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ pak ukazují, že v jejich případě k onomu využití potenciálu skutečně došlo. Demo totiž nabízí plnými hrstmi to, co „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ tak moc postrádalo – divokost, nespoutanost, špínu. Samozřejmě, že Sovereign nenabízejí nic originálního, ale to nevadí, protože předkládaná čtvrthodinka je… charismatická asi není to správně slovo, spíš bych řekl, že „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ nechybí onen pověstný feeling. Tahle nahrávka má prostě v sobě ďábla.

Sovereign strašně moc pomohl i proměněný zvukový kabátek, jenž je nyní dle demáčových pravidel mnohem syrovější, formálně možná „horší“, ale ve skutečnosti je to takhle působivější – najednou lze cítit posedlost a nenávist. Skřípějící kytarový sound, nečitelné skřeky, plechové bicí… ale kurva, je to tam! Asi nejsilnější peklo promlouvá skrze úvodní skladbu „Hammer of Fevered Lights“, jejíž nejagresivnější momenty jsou zkurveně fanatické, ale druhá „Diadem of Wound“ si rovněž drží vysokou laťku. Finální „The Well of All Recalcitrance“ je spíš jakýmsi outrem postaveným jen na kytarové hře, ale do kontextu „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ mi zapadá a demíčko uzavírá důstojně.

Sovereign

Popravdě ani nevím, proč jsem dával Sovereign druhou šanci, když mě jejich debut nijak zvlášť nezaujal, ale nakonec jsem rád, že jsem tak učinil. „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ je výborná blackmetalová špína, již mohu příznivcům podzemního běsnění jenom doporučit. Počin má pro mě jen jednu zásadní vadu – vyšel u amerického labelu, a než jsem se stačil rozmyslet, jestli se mi chce dávat v přepočtu 160 korun za audiokazetu a 320 za poštu, byl už stokusový náklad úplně v prdeli. Digitální verze je ale k mání na Bandcampu, tak švihej si pustit žilou!