Archiv štítku: black metal

Akercocke – Renaissance in Extremis

Akercocke - Renaissance in Extremis

Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 25.8.2017
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Disappear
02. Unbound by Sin
03. Insentience
04. First to Leave the Funeral
05. Familiar Ghosts
06. A Final Glance Back Before Departing
07. One Chapter Closing for Another to Begin
08. Inner Sanctum
09. A Particularly Cold September

Hrací doba: 54:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozpad Akercocke mě popravdě řečeno vždy mrzel. Není to sice kapela, jejíž tvorbu bych fanaticky přehrával pořád dokola, spíš jsem si ji pouštěl jen jednou za čas, ale o to víc jsem si pak tenhle mimořádně chytře pojatý metalový extrém vychutnal. Navíc, všechna čest, „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ je podle mého skromného názoru jedno z nejlepších progresivně deathmetalových alb, jaká kdy kdo natočil.

Když tedy Akercocke v roce 2012 skončili, potěšen jsem z toho zrovna nebyl, byť přiznávám, že formace Voices dokázala alespoň trochu vyplnit prázdný prostor. Tu dalo dohromady několik členů Akercocke po rozpadu skupiny, včetně jednoho z dvou hlavních tahounů původní formace, bubeníka Davida Graye. Zpěvák a kytarista Jason Mendonça ovšem chyběl. Přesto se Voices na tradici Akercocke podařilo navázat důstojně a obě doposud vydaná alba stojí za pozornost i zpětně, pokud je neznáte.

Návrat Akercocke prasknul již v loňském roce, kdy také začali koncertovat a pracovat na nové desce. Z klasické dřívější sestavy se vrátil nejen Jason Mendonça a David Gray, ale také kytarista Paul Scanlan, jenž hrál naposledy na „Choronzon“ z roku 2003. Line-up doplňuje klávesista Sam Loynes, který před rozpadem spolupracoval s Akercocke jako koncertní výpomoc a který se podílel i na Voices, a nakonec baskytarista Nathanael Underwood jakožto jediný úplný nováček v historii Akercocke. Výsledek jejich snažení, „Renaissance in Extremis“, vyšel přesně dekádu od posledního počinu „Antichrist“.

Může to znít strašně jednoduše a zkratkovitě, ale chce se říct, že „Renaissance in Extremis“ zní, jako kdyby Akercocke vůbec nespali, jako kdyby od minulého alba neuběhlo celých deset let. To ovšem nechápejte v tom smyslu, že snad Britové zamrzli v čase, ale spíš tak, že během přestávky neztratili mnoho ze své dřívější fazóny. Chtěl jsem tím říct, že Akercocke i na „Renaissance in Extremis“ stále hrají vysoce kvalitní a také vysoce progresivní kombinaci death a black metalu. Nemusejí si vypomáhat post-metaly ani djenty ani jinými běžnými postupy současných samozvaných metalových intelektuálů. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že i přes množství volnějších pasáží zní jejich hudba stále poměrně tvrdě, riffy jsou technické, nikoliv však bezduše onanistické, a Jason Mendonça stále dokáže z hrdla vyloudit pěkný chlívek. Vždy je ovšem cítit, že v téhle hudbě nejde o přízemní pudy, naopak že je vše skládáno s rozmyslem. Akercocke kdysi hrávali ve formálních oblecích a tvrdili, že to je z toho důvodu, protože jejich muzika je umění a oni ji nechtějí degradovat. Dnes už sice kvádra nemají, ale klidně by mohli mít a jejich argument by stále platil.

Navzdory vysoce nadprůměrným kvalitám „Renaissance in Extremis“ však musím uznat, že i zde se nacházejí momenty, které mi nepřipadají úplně bezchybné. Dost často se jedná o volnější momenty, ale pravidlo bych z toho nedělal, protože jiné takové jsou zase skvělé – kupříkladu začátek „Familiar Ghosts“ je v podstatě perfektní. Ve všech případech se ovšem jedná jen o malé části jinak skvělých skladeb, takže obecně vzato spokojenost jednoznačně převládá.

Akercocke

Nejdůležitější je, že Akercocke prostřednictvím „Renaissance in Extremis“ ukázali, že jejich návrat smysl měl a že stále mají metalovému světu co sdělit. Na svá vrcholná díla „Choronzon“ a „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ sice skupina nedosáhla, přesto je „Renaissance in Extremis“ albem, které ční vysoko nad většinou ostatních současných takzvaně progresivních metalů, a na starší tvorbu Akercocke navazuje velmi důstojným způsobem.


Nivathe – Enveloped in a Diseased Abyss (2008)

Nivathe - Enveloped in a Diseased Abyss (2008)

Země: USA
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: listopad 2008
Label: Bubonic Doom / Universal Tongue

Tracklist:
01. Writhing, Collapsed Flesh
02. Veins of Death and Hunger
03. Decay
04. Enveloped in a Diseased Abyss

Hrací doba: 44:01

Odkazy:

V recenzi reedice dema Vpaahsalbrox jsem zmínil existenci Nivathe a nyní když mám v rámci nové sekce možnost vytáhnout nějakou tu přehlíženou obskuritu, tak rovnou začnu s hnusem největším: „Enveloped in a Diseased Abyss“.

Mozek a jediný člen kapely, Plague, se v letech své aktivní tvorby asi necítil úplně v pohodě, a tak ventiloval vnitřní temno všelijak. Zkazky, jak se členové doomových Senthil, mezi které patřil i výše jmenovaný, škrtili při nahrávání svého dema řetězy, jsou legendární a domnívám se, že „Septisemesis“ a „Crypticorifislit“ neupadly mezi vyznavači žánru v úplné zapomnění. Další z Plagueových kapel jako Khimaat, Triphane, Thra’el nebo již představení Vpaahsalbrox se prezentovaly psychotickým blackmetalovým nářezem a nejaktuálnější z projektů Abduct, s dosavad jedinou kazetou „God Complex“ z roku 2012, spadá do žánru power electronics / death industrial. Během let se mi podařilo k demáčům zmíněných kapel dostat alespoň digitálně, jelikož nejsem heavy metal hunter se slabostí pro striktně limitované pásky, ale umožňuje mi to alespoň říci, že právě recenzovaný titul došel v šílenství a zmaru nejdál. O něčem snad vypovídá i fakt, že ze všech muzikantových kapel má pouze Nivathe vcelku normálně sehnatelný full-length.

Bude to pár let, kdy jsem na Nivathe narazil pátraje po hnusných neobvyklých deskách, jež by alespoň trochu ukojily hlad vytvořený nepřekonatelným „MoRT“. Pamatuji si, že jsem onen osudný večer poprvé hrál kultovní 1st-person horor „Penumbra“, takže jsem měl na večer plný napětí zaděláno opravdu kvalitně. Ale „Enveloped in a Diseased Abyss“ veškerou předchozí tenzi přebilo a totálně mě zničilo hned během prvního setkání.

Jediná deska Nivathe z roku 2008 nabízí tři dlouhé skladby o délce deseti až osmnácti minut, plus jednu pětiminutovou mezihru „Decay“. Obecně by Nivathe vystihla škatule black / doom, ale jedná se o tvorbu natolik pokřivenou a unikátní, že musím zajít v popisu dál, i když si před tímhle úkonem připadám jako protagonista z Lovecraftovic povídky. Logicky má kapela díky své vazbě na Senthil blízko k tzv. „torture doomu“, jímž se profilovali třeba Wormphlegm, Black Bile, Funeralium a Stabat Mater. Mně v průběhu let Nivathe nejčastěji připomínali Arkhon Infaustus ve svých nejpomalejších, nejnemocnějších chvílích, avšak za předpokladu, že by hráli s porouchaným vybavením a rozladěnými nástroji.

Nivathe

O něco trefnější snad bude přirovnání ku Khanate. Jednak Plagueovy ztýrané invokace dosti připomínají Alana Dubina, kterého dle mého názoru dokonce překonává, a jisté paralely by se našly i hudebně. Dále předpokládám, že se Plague mohl inspirovat třeba Today Is the Day v období „Sadness Will Prevail“ nebo nejopresivnější tváří Neurosis. Jisté pasáže v druhé půli „Veins of Death and Hunger“ a hlavně zmíněnou „Decay“ bych mohl popsat jako post-metal a jedná se také o jediná místa na desce, které lze označit za „krásné“. Ale i krása umí být skličující, když melodické linky překrývají nepříjemné hlukové samply. Každopádně z každé sekundy „Enveloped in a Diseased Abyss“ je patrná fanatická odevzdanost nejhorším manifestacím Ďábla, a proto album vnímám jako blackmetalové.

„I see visions of cities burning
The smoke choking the skies in thick plumes
I see disease breathe out a grand miasma
The people cripple and wither under its black stench
Their bodies boil fevered and spasm with great pains
I see Lucifer crowned king“
(Enveloped in a Diseased Abyss)

Úvodní „Writhing, Collapsed Flesh“ zpočátku posluchače mučí monotónním disharmonickým nářkem kytar. Jako by jejím cílem bylo veškeré potenciální posluchačstvo odradit, což se může stát, nebudete-li věnovat pozornost výborně zpracovaným hlukovým texturám. Odbudete-li album jako nudné díky první skladbě, je to jen dobře, protože procítěný poslech vám na příčetnosti opravdu nepřidá.

Nivathe pořádně přikládá pod kotel v druhé a čtvrté skladbě, kdy se rozjíždí dvoukopáková hradba a do hnusných kytarových vrstev Plague ječí, jako by měl právě nastat konec světa. V těchto momentech se nabízí srovnání s moderními spolky jako Skáphe nebo Ævangelist, ale Nivathe je jednoznačně překonává svou intenzitou, tíživostí, myšlenkou a její implementací. Vrchol pak přichází s titulní skladbou, která vygraduje způsobem, jejž mi už slova nedovolují popsat. Pokud byste snad zatoužili apokalyptický zmar dobarvit i vizuálně a netrpíte epilepsií, tak doporučuji navštívit YouTube, jelikož někdo hudební stopu sloučil s krátkým abstraktním filmem „Outer Space“ Petera Tscherkassyho. Vizuál sice není nijak spřízněný s textem skladby, ale zvukový chaos podkresluje vhodně.

Nivathe

„Cast this world and my existence therein
Into the waiting tendrils of the abyss
That no light or life might escape,
That no refuge may be found,
That all shall be made to suffer“
(Enveloped in a Diseased Abyss)

Článek na piču, ale lépe Nivathe představit nesvedu. Za posledních víc jak desek let aktivního pátrání jsem napříč hudebním spektrem natrefil na kdejaké zvrácenosti, samozvané či skutečné extrémy, ale je to stále „Enveloped in a Diseased Abyss“, které patří k nejtěžším kalibrům, co znám. Unikátní, chorá zkáza.

„Under His word and my hand
Shall death be loosed“
(Enveloped in a Diseased Abyss)


Aversio humanitatis – Longing for the Untold

Aversio humanitatis - Longing for the Untold

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2017
Label: BlackSeed Productions / Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 1.3.2017, BlackSeed Productions

Tracklist:
Side A:
01. Longing for the Untold
02. Prison of Shattered Glass
03. The Evershifting Path
04. Advent of the Inescapable

Side B:
05. Spears of Unlight
06. Psalm of the Wandering
07. Shrine of Involution

Hrací doba: 37:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Aversio humanitatis ze Španělska patří k těm skupinám, jejichž objev člověka možná nenadchne, ale potěšit určitě může. Jde totiž o muziku, která se zprvu tváří docela nenápadně, jenže po několika posleších se zajímavě vybarví a ukáže, že to nezní tak obyčejně, jak se zpočátku mohlo zdát.

Skupinu si nyní představíme prostřednictvím letošního minialba „Longing for the Untold“, které přináší čtyři nové skladby. Tohle alespoň platí pro CD verzi z března, o niž se postarali BlackSeed Productions. V červenci ovšem následovaly vinyly v černé a bílé barvě (americká edice u Sentient Ruin Laboratories, evropská opět u BlackSeed Productions) a audiokazety (Sentient Ruin Laboratories), jejichž náplň nakynula o tři písně a nějakých 16 minut. Jedná se o materiál, jejž Aversio humanitatis poskytli na splitko „Three Ways of Consciousness“ (2013), které sdíleli s nepříliš známým krajanským projektem Nihil (ve skutečnosti jde o bokovku jednoho ze členů Aversio humanitatis) a s venezuelskými Selbst, jejichž jméno jste již předpokládám zachytili díky minialbu „An Ominous Landscape“ (2015) nebo letošnímu bezejmennému debutu.

Aversio humanitatis mají kromě jmenovaného splitka na triku ještě jeden sedmipalcový split (s Primigenium, 2015) a také jednu řadovku „Abandonment Ritual“ z roku 2011, která ovšem prošuměla bez většího povšimnutí. Sám jsem ji neslyšel, tudíž nemohu soudit, jak na tom tehdy Španělé byli a jestli (a případně o kolik) se jejich úroveň zvedla. Rozhodně však mohu soudit „Longing for the Untold“, které mi přijde jako povedená nahrávka.

Samozřejmě, někdo by mohl argumentovat, že Aversio humanitatis hrají tak, jak „se black metal dneska hraje“. Španělé ovšem soudobou podobu žánru představují bez jakýchkoliv laciných póz, bez honby za dokonalou image, bez keců o tom, že moje hovna smrdí nejokultněji. Aversio humanitatis se evidentně soustředí primárně na muziku, což se jednoznačně ukazuje jako správný přístup. Vždycky je sympatické, když mluví hudba, nikoliv prázdné tlachy na sociálních sítích. Ty jsou pro pozéry.

Dobrá tedy, a co že je to na Aversio humanitatis vlastně tak dobré? Může to znít až banálně, ale Španělé bodují především vysokou skladatelskou úrovní. Umějí přijít s pasážemi, jaké bych se nebál označit za působivé – jedním příkladem za všechny může být třeba střední část „The Evershifting Path“. A i v těch, které nepatří k vrcholům „Longing for the Untold“, si skupina bez zaváhání drží dobrou úroveň. Jistěže se tu nebavíme o desce roku, ani o objevu roku, ale prakticky lze Aversio humanitatis vytýkat jen máloco a naopak k pochvale je toho dost.

Vše řečené se týká prvních čtyř skladeb, tedy těch čerstvých. Co se týče bonusové trojice, která se původně objevila na již zmiňovaném splitku, ty jsou o malinko slabší. Stále jsou poměrně dobré a i zde není problém najít nějaké zajímavé momenty, nicméně je zjevné, že novější tvorba Aversio humanitatis má větší charisma a působí vyspěleji. Řekl bych to asi tak, že starší kusy patří přesně do té sorty, která naznačuje potenciál do budoucna, ale něco tomu ještě schází. „Longing for the Untold“ ovšem ukazuje, že v tomto případě se onen potenciál podařilo zužitkovat.


Bathory – Under the Sign of the Black Mark (1987)

Bathory - Under the Sign of the Black Mark (1987)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1987
Label: Under One Flag / New Renaissance Records

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Nocternal Obeisance
02. Massacre
03. Woman of Dark Desires
04. Call from the Grave
05. Equimanthorn

Side B – Evil:
06. Enter the Eternal Fire
07. Chariots of Fire
08. 13 Candles
09. Of Doom……

Hrací doba: 35:34

Odkazy:
web

Tvorba Bathory se vcelku lehce nechá rozdělit do několika etap, z nichž ta první, ryze blackmetalová, je vymezena první trojicí desek. „Bathory“, „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ tvoří triumvirát definující black metal. První představila jeho zběsilost vycházející z punku, kteroužto druhá dovedla k dokonalosti formulaci žánru a dotáhla ji do konečného důsledku. Právě první dvě jsou ty skutečně stylotvorné, na jejichž základech vše stojí, ale až ta třetí představuje nejpropracovanější skladatelskou stránku a stává se korunním drahokamem extrémního metalu.

Krátce po vydání „The Return……“ se nyní už dvoučlenná formace Bathory vrátila do domovského studia Heavenshore, aby zde pracovala na dalším materiálu pro eventuální třetí dlouhohrající desku. Nahrávka vznikala pod pracovním názvem „Occulta“ případně „Okkulta“ a bylo pro ni natočeno celkem sedm písní (jednou z nich byla i raná verze „Call from the Grave“), nicméně jen čtyři se dochovaly. Jak známo, k vydání nedošlo, nicméně jisté nápady posloužily jako základ pro „Under the Sign of the Black Mark“.

Mezi vydáním „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ se objevila zdánlivá pauza, která ovšem nebyla způsobena nedostatkem materiálu, ale spíš sháněním nové sestavy. Ukázalo se, že dosavadní bubeník Stefan Larsson nebude schopen album nahrát z pracovních důvodů, na jeho místo tak nastoupil Paul „Pålle“ Lundburg, ačkoliv nebyl zrovna velkým příznivcem metalu. Sám Quorthon se ovšem nechal slyšet, že právě on mu otevřel cestu ke klasické hudbě, což se projevilo na pozdějších počinech. Jako baskytarista se krátce přidal Christer Sandström, ale ani on nebyl zrovna fanoušek podobné hudby, protože Bathory byli tehdy na svou oblast a dobu nevídaně extrémní. Christer na „Under the Sign of the Black Mark“ natočil dva nebo tři songy, většinu baskytarových partů nakonec odehrál sám Quorthon.

Před opravdovým nahráváním vzniklo několik demosnímků i s písněmi, které se na finální album nedostaly. Počin se měl původně jmenovat „Nocturnal Obeisance“, ale nakonec byl změněn a toto jméno dostalo jen intro – i když v prvním vydání s překlepem „Nocternal Obeisance“. Legendární je rovněž historka vzniku obalu „Under the Sign of the Black Mark“. Quorthon načerpal inspiraci pro výjev, v jehož ústředí byl ďábel obklopen čtyřmi nahými ženami, a došel k rozhodnutí, že se musí jednat o fotku, nikoliv o obraz.

Materiál pro desku již byl v té době hotov a Quorthon se začal věnovat shánění propriet a dobrovolníků (respektive spíš dobrovolnic – měly zde být čtyři nahé ženy) pro obal. Dle svých slov obvolával všechna možná divadla, filmové společnosti a televize, až nakonec našel, co hledal – ve švédském národním divadle, kde zrovna hráli „Carmen“. Ve druhém dějství se zde objevovaly rekvizity skal, jichž bylo třeba. Jejich zapůjčení a převoz by ovšem byl příliš nákladný. Quorthonovi se nicméně podařilo vyjednat, aby se fotky pro obal nafotily v krátké přestávce mezi prvním a druhým dějstvím přímo během představení. Jak se však ukázalo, dostat do záběru čtveřici nahotin i ďábla, jejž ztvárnil kulturista Leif Ehrnborg, bylo nemožné, takže nakonec vše dopadlo tak, že se zde nachází pouze démonická postava s rohy. V rychlosti prý byly pořízeny pouhé čtyři záběry.

Bathory

Hudebně je „Under the Sign of the Black Mark“ velkým posunem oproti „Bathory“ a „The Return……“, které jsou obě primitivním agresivním black metalem. Třetí album přináší větší kompoziční rozmanitost, více středních temp a hymničnosti, výraznější kytarová sóla. Což byl ale dle všeho záměr, poněvadž Quorthon cítil, že je nutné se od předcházejících počinů posunout kupředu. Povedlo se.

To ovšem neznamená, že „Under the Sign of the Black Mark“ na bestiálnost rezignovalo! „Massacre“ je přesně dle názvu učiněný masakr, stejně tak „Chariots of Fire“ a „Of Doom“. V menší míře to platí i o „Equimanthorn“, která ale zpomaluje v zabijáckém refrénu. Vedle nich se tu ale objevují i skladby, jejichž „hitový“ potenciál je značně vyšší než v případě starších alb. Názorným příkladem budiž „Woman of Dark Desires“ s chytlavými riffy a refrénem, jenž uvízne v hlavě už navěky.

Bathory - Under the Sign of the Black Mark

Podobně lehce zapamatovatelné jsou i „Call from the Grave“ a „13 Candles“, které se obě drží středního tempa. Sedmiminutová „Enter the Eternal Fire“, jež otvírá B stranu desky, pak přidává výrazný epický feeling, a z dnešního úhlu pohledu ji lze chápat jako předzvěst toho, do jakých vod se hudba Bathory stočí v následujících letech.

Ať už se ale „Under the Sign of the Black Mark“ pohybuje v kterékoliv své poloze, vždy a neustále – a stejně jako v případě „Bathory“ a „The Return……“ – platí, že máme tu čest s nadčasovým majstrštykem, na němž vlastně není písně, jež by nepatřila do zlatého fondu extrémního metalu. Jestli jsem v případě prvních dvou alb tvrdil, že správný fanoušek metalu musí povinně znát všechny riffy zpaměti, u „Under the Sign of the Black Mark“ to platí pomalu dvojnásob. Tady totiž mluvíme o jedné z největších metalových nahrávek všech dob, jejíž význam a velikost dost dobře nejde dostatečně popsat v pár slovech. Tohle je nejvyšší triumf extrémního metalu. Buď uctíváš až za hrob, anebo jsi zkurvenej pozér a měl bys zdechnout. Nic mezi tím.

Bathory


Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Datum: 1.12.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Almyrkvi, I I, Sinmara, Sortilegia

Nebudeme se zdržovat žádnými formalitami a pustíme se rovnou do díla. Jako první se 1. prosince v klubu Underdogs‘ ujali pódia němečtí I I alias Infernal Invocation. Tahle banda mě z dosavadních nahrávek, jichž není mnoho, příliš nezaujala. Ani v živém podání to nebyl nějaký zásadní zázrak, ale už to znělo lépe, agresivněji a příjemně to sypalo. Určité pasáže byly nasrané až běda, o tom žádná, ale slušelo by tomu ještě víc bestiality a té se držet, protože po chvilce vždycky přišlo nějaký povolení. Nejvíce pekla rozséval zpěvák a kytarista A., který se nijak nešetřil a nejen díky náhrdelníků z kostí kolem krku poutal nejvíce pozornosti. Zbylá trojice muzikantů mu dělala spíš křoví. Nakonec docela oukej, ale palici mi to zase neurvalo.

Následovalo islandské pásmo, které slibovalo docela solidní podívanou, ale nakonec musím říct, že šlo docela o zklamání. Almyrkvi jsou z nahrávek fajn a debutové ípko „Pupil of the Searing Maelstrom“ i čerstvá řadovka „Umbra“ se mi vcelku líbí, ale živě mě seveřané úplně nepřesvědčili. Nástup a první riffy ještě vypadaly slibně, ale hodně rychle se set Almyrkvi zvrhnul v docela prázdné rádoby-atmo, které navíc vyznívalo příliš hodně a nekonfliktně. Zpěvák mohl valit bulvy, jak chtěl, ale bylo mu to prd platné, takže mi nakonec nijak nevadilo, že Islanďané své vystoupení výrazně zkrátili a zahráli tuším jen nějakých 25 minut.

Naopak Sinmara mi přišla, že zase hrála déle, než by bylo vhodné, a klidně si to mohla o jednu skladbu zkrátit. Ale žádné velké překvapení, protože sestava byla totožná jako u Almyrkvi, tak jak by hoši předváděli strhující set, když o chvíli dříve s jiným projektem strhnout nedokázali? V průběhu hraní jsem zachytil songy z letošního EP „Within the Weaves of Infinity“, příspěvek na splitko s Misþyrming i ukázky ze tři roky starého řadového debutu „Aphotic Womb“, ale nic z toho neznělo tak dobře jako ve studiové podobě.

U SinmaryAlmyrkvi bych vlastně mohl říct to samé – nešlo o vyloženě debilní koncerty, ale ani o vyloženě dobré. Něco tomu scházelo a vlastně toho bylo dost, chyběl feeling, posedlost a oddanost bezedné temnotě. Kdyby se mě někdo přímo na místě zeptal, tak za předpokladu, že toto měla být ukázka té slavné islandské scény, z níž se v poslední době můžou všichni posrat, bych řekl, že jsme všichni slepí a hluší, něco si nalháváme a uctíváme přelud. Tohle prostě byly průměrné koncerty. V tomhle momentě jsem měl pocit, že kdybych na tu akci nedorazil, o nic bych nepřišel.

Sinmara

Vše napravila až poslední skupina. Sortilegia byla o ligu výš než všechny tři předchozí kapely dohromady. Již dvakrát jsem zde psal, že Sortilegia je v živém podání dokonalá oslava Smrti, a nyní se to potvrdilo znovu. Jen málokterá blackmetalová formace má schopnost z pódia takto uhranout, strhnout, sevřít a nenechat vydechnout. Zatímco předešlá vystoupení jen nesměle jezdila po povrchu, zde se šlo do útrob a samotné podstaty žánru. Sortilegia možná vzývá, co již formálně vzato bylo dávno slyšeno, a jejich produkce je atavismus a primitivismus, ale to je jen zdání pro ty, kteří tomu nerozumí. Ve skutečnosti malá blondýnka Koldovstvo všechny islandské chcípáky vyškolila, jak se hraje skutečný black metal, a z jejího nelidského vytí, syrových riffů a neustálého sypání bicích se zformoval až transcendentální zážitek.

Sortilegia

Nerad plýtvám superlativy. Nemám ve zvyku v reportech kydat slinty o tom, jak jsem viděl životní koncert, jak si tohle nebo tamto budu pamatovat ještě dlouho, jak někdo zbořil tenhle nebo tamten klub, jak dokonalé to bylo. Když tohle někdo blije, v drtivé většině případů jsou to jen sračky a projev dnešní doby, kdy v honbě za zážitky chválíme průměr a namlouváme si, že šlo o něco výjimečného. Sortilegia je ovšem jinde, a když jsem přednedávnem tvrdil, že jde živě o jednu z nejlepších blackmetalových kapel, nyní to mohu bez obav zopakovat. Na deskách jsou skvělí, ovšem na koncertech téměř geniální. Viděl jsem potřetí a opět odcházím s hlubokými dojmy a jizvou na duši. Nesvatost.


Satyricon – Deep Calleth Upon Deep

Satyricon - Deep Calleth Upon Deep

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Midnight Serpent
02. Blood Cracks Open the Ground
03. To Your Brethren in the Dark
04. Deep Calleth Upon Deep
05. The Ghost of Rome
06. Dissonant
07. Black Wings and Withering Gloom
08. Burial Rite

Hrací doba: 43:35

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Satyricon od blackmetalových fanatiků už roky dostávají těžkou nenávist (to je něco jako hejt, akorát česky) za to, že nehrají jako za časů „Dark Medieval Times“ nebo „The Shadowthrone“, ale mě osobně jejich vývoj nikdy nesral a bavily mě i jejich novější věci. Ať si říká kdo chce co chce, přinejmenším „Now, Diabolical“ je skvělá fošna a pořád se k ní rád vracím. Tím chci říct, že jsem jejich novější tvorbu spíš obhajoval a měl k ní respekt…

…až do posledního alba. Bezejmenná deska by papírově měla být nejzazším manifestem kapely, jejím pomníkem. Jenže u Satyricon tomu tak nebylo. Satyr a Frost jejím prostřednictvím vypustili svůj nejslabší dlouhohrající počin, jemuž zoufale scházelo vše, kvůli čemu byly nahrávky jako „Volcano“, „Now, Diabolical“ a „The Age of Nero“ (tahle placka je až zbytečně podceňovaná) tolik zábavné. „Satyricon“ přineslo pouze jedinou pamětihodnou píseň „Phoenix“, na jejíž přitažlivosti měl ovšem největší podíl hostující zpěvák Sivert Høyem.

Zklamání z eponymní řadovky bylo tak veliké, že jsem nyní neměl příliš velká očekávání ani směrem k letošní novince „Deep Calleth Upon Deep“. Což jen prohloubil necitlivě oříznutý obraz „Dødskyss“ (1899) od Edvarda Muncha použitý jako obal i první ukázka, která koule fakt netrhala. Nejpozději v téhle chvíli jsem se začal obávat podobného provaru jako u „Satyricon“.

Nyní by znělo úderně, kdybych tento předpoklad potvrdil a vyhlásil „Deep Calleth Upon Deep“ za sračku. O něco méně úderně, ale pořád docela dobře by znělo, kdyby přišel velký zvrat a „Deep Calleth Upon Deep“ bych za zvratek nevyhlásil s tím, že album nakonec překvapilo a vrací Satyricon do formy. Jenže pravda je, jak už má ta mrška ve zvyku, někde uprostřed. I když… uprostřed jen obrazně, jsme o něco blíže k první zmiňované možnosti.

Přinejmenším jedna věc potěšující je – „Deep Calleth Upon Deep“ je lepší než „Satyricon“. A to docela výrazně, což ovšem není dáno kvalitami letošního placky, nýbrž nekvalitami té předchozí. To si dovolím tvrdit zejména proto, že poslech minulé desky mě vůbec nebavil, spíš docela nudil, kapela zde hrála unaveně a… prostě tam chyběl jakýkoliv zápal i dobré nápady. Ne snad, že by se novinka dokázala vrátit na úroveň předešlých počinů, ale její poslech mě neobtěžuje, ani u něj nezdechávám nudou.

Nicméně jsem si vědom toho, že „Deep Calleth Upon Deep“ rozhodně nebude záležitostí pro dlouhodobější vztah. I tuhle placku totiž trápí určité neduhy, nad nimiž prostě nelze přivírat oči. Předně se mi zdá, jako kdyby už Satyr nebyl schopen přijít s nějakým skutečně zajímavým riffem či motivem, který by dokázal utkvět v hlavě. Výsledek se poslouchá poměrně v pohodě, ale chybí zde výraznější skladby, jaké by desku táhly kupředu. Klidně si tomu říkejte třeba hity. Chybí i písně, které by se odhalily až postupem času, a dokázaly fungovat s větším odstupem. Je tu jen osm tracků, jejichž poslech člověka nijak zásadně nesere, ale o tom, že by dokázaly předat něco hlubšího, se nedá mluvit ani v nejmenším. Nebo snad ano, když už nyní cítím, že „Deep Calleth Upon Deep“ dochází dech, a když ani během těch několika poslechů jsem necítil nějaké větší, byť třeba krátkodobé uspokojení?

Sem tam probleskne nějaká pasáž, která nechá vzpomenout na sílu dřívějších Satyricon, ale povětšinou se jedná jen o krátké chvilky, nikoliv o stěžejní motivy písniček. Jako nejpovedenější položky alba se mi jeví pomalá „To Your Brethren in the Dark“, která má snad jako jediná trochu hmatatelnější atmosféru, a „Deep Calleth Upon Deep“, byť právě ji jsem měl na mysli, když jsem výše hovořil o první ukázce, která nervala koule. Titulní věc však v rámci celku vyznívá lépe.

Na druhou stranu nelze zastírat, že tu jsou i mnohé slabší pasáže, přinejmenším ve vyrovnaném poměru s těmi lepšími, nejsou-li rovnou v převaze. Kupříkladu začátek „Black Wings and Withering Gloom“ mi přijde dost nepovedený. A obecně skladby z druhé poloviny nahrávky nemají nic, čím by dokázaly zaujmout, snad jedině s čestnou výjimkou v podobě místy nečekaně melodické „The Ghost of Rome“. Nicméně neříkám, že se zaujetí musí vždy nést v pozitivním duchu.

Satyricon

Největší problém však spatřuji v tom, že „Deep Calleth Upon Deep“ podobně jako eponymní album působí dojmem, že to zní jako Satyricon, akorát v horším vydání. Jako kdyby se někdo styl Satyra a Frosta snažil věrně napodobit, ale nedokázal hrát na jejich úrovni. Jenže oni jsou pod tím podepsáni skuteční Satyricon, což je docela smutné. Bezejmenný počin stále zůstává jejich nejhorším albem, ale „Deep Calleth Upon Deep“ je druhé nejhorší v historii norské veličiny.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako kdyby kvality Satyricon prudce uvadaly. Kvalitativní propad na téhle a minulé desce je oproti předchozím érám skupiny obrovský. Zatímco u bezejmenné fošny šlo shovívavě mávnout rukou pod argumentem, že každá kapela má právo na nějaký přešlap, druhá takhle slabá řadovka za sebou už značí hlubší problém. Pokud budou Satyricon i příště takhle zvadlí, asi bude načase začít lámat hůl.


Tchornobog – Tchornobog

Tchornobog - Tchornobog

Země: Ukrajina
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 21.7.2017
Label: I, Voidhanger Records / Fallen Empire Records

Tracklist:
01. I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)
02. II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)
03. III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)
04. IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)

Hrací doba: 64:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Tchornobog je docela nová akvizice na blackmetalové scéně, a už se kolem ní začínají slétat superlativy, její jméno se rozeznívá žánrovými informačními kanály a poutá nezanedbatelný díl pozornosti. Ani nemluvě o skutečnosti, že červencový eponymní debut vydaly labely jako Fallen Empire Records (gramofonová deska, audiokazeta) a I, Voidhanger Records (kompaktní disk). Nejvyšší čas, abychom se na ten zázrak podívali i my, zdali je taková pozornost zasloužená.

Tchornobog má na triku mladý ukrajinský muzikant Markov Soroka, jemuž je sice aktuálně jen 22 let, ale rozhodně nejde o jeho první hudební počin. Kdo se jen trochu rozhlíží, mohl již zachytit jeho další projekt Aureole, jenž má na kontě dvě dlouhohrající desky, pod jejichž vydáním jsou podepsáni Avantgarde Music (debut) a také Fallen Empire (oba počiny).

Debutová deska Tchornobog se hned na první pohled tváří dost ambiciózně – pouhé čtyři skladby dávají dohromady více jak hodinu muziky. Nejkratší z nich („II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“) překonala hranici dvanácti minut a ta nejdelší („I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“) se vyškrábala na celých dvacet minut. Samozřejmě, vždycky najdete i (dokonce mnohem) delší věci, nicméně je zřejmé, že se Tchornobog pohybuje ve stopážích, s nimiž už si neporadí hned tak někdo neporadí.

A bohužel ani Tchornobog mě nedokázal přesvědčit, že by takhle rozmáchlé plochy skutečně potřeboval a že by se bez nich neobešel. Napříč albem se nachází množství pasáží, které třeba samy o sobě nemusejí být špatné nebo nepovedené, ale mám u nich dojem, že by jim určité zkrácení jenom prospělo. Například v již jmenované „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ prostě hluchá místa jsou, stejně tak třeba v „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“. Říkám to docela nerad, poněvadž v zásadě je mi počínání Tchornobog vlastně sympatické, ale jistě nemá smysl se tvářit, že jde o něco dokonalého, když do dokonalosti má nahrávka přece jenom daleko.

Druhá věc je, že „Tchornobog“ se moc dobře poslouchá a navzdory některým trochu natahovaným pasážím vlastně zas tolik nenudí. Pokud něco takového nastane, myšlenky na chvíli utečou jinam a posléze se zase navrátí k vstřebávání hudby. Jenže nad hranici právě zmíněného se deska vyšvihne jen málokdy. Jako celek si počin drží svou nastavenou laťku, která vlastně špatná není, ale těch skutečně strhujících momentů je na debutu Tchornobog o poznání méně, než bych si přál. A také méně, než jsem v předstihu po prvních ohlasech doufal.

Měl-li bych zvolit vrchol, nemusel bych zas tak dlouho přemýšlet, abych ukázal na „II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“. Zdaleka to není jen kvůli tomu, že je její délka nejkratší – nachází se zde totiž nejvíce výrazných a působivých chvilek. Minimálně dvě pasáže jsou tu vážně skvělé. Což o to, dobré nápady se jistě najdou i v „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ a „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“, ale u nich je výraznější onen pocit, že se Tchornobog někdy zbytečně dlouho převaluje v doomových riffech.

Tchornobog

Trochu stranou stojí třetí „III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)“, jejíž první polovina vyklouzne z typické formule desky a pokouší se o víc atmosférický přístup se znatelnými post-vlivy. V jednom momentě se zde dokonce ozve i saxofon, jenž se postupem času bohužel stal jakýmsi prostředkem vyjádření toho, že jsem metalový intelektuál. U Tchornobog to naštěstí není tak otravné jako v jiných případech (třeba teplometství letošní debutu krajanů White Ward mě straší doteď), stejně tak by se dala ocenit slušně zvládnutá gradace, jenže ve finále – ty agresivnější části „Tchornobog“ mě oslovují více.

Možná, že prvotina Tchornobog dle recenze vyznívá jako zklamání. Pokud ano, pak se omlouvám, protože takhle černé to rozhodně není­. Spíše tento text můžete chápat jako určitou protiváhu jiným nadšeným a nekritickým recenzím, protože ty si Tchornobog po mém soudu rovněž nezaslouží. Nicméně nezastírám, že jsem doufal v hodně silnou, ne-li dokonce výjimečnou záležitost, a dostal jen pohodovku, k níž se už vracet nebudu.

Tchornobog - Tchornobog


Bathory – The Return…… (1985)

Bathory - The Return…… (1985)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.1985
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Revelation of Doom
02. Total Destruction
03. Born for Burning
04. The Wind of Mayhem
05. Bestial Lust (Bitch)

Side B – Evil:
06. Possessed
07. The Rite of Darkness
08. Reap of Evil
09. Son of the Damned
10. Sadist (Tormentor)
11. The Return of the Darkness and Evil

Hrací doba: 36:57

„When the sacred oath is broken
and the lie is spoken out loud
when the angel is POSSESSED
and the virgin is stolen her pride

When the flame of love and pureness
have turned to BESTIAL LUST
when the walls of gold in heaven
close in and turn to dust

When THE WIND OF MAYHEM whispers
through the vale of tears and death
when the golden river is empty
and the SADIST tear the angels flesh

When the SON OF THE DAMNED strides the earth
and THE RITE OF DARKNESS is done
when the REVELATION OF DOOM comes closer
and the battle just begun

When the beauty is BORN FOR BURNING
and the TOTAL DESTRUCTION draws Nera
when the disciples under the sign of the black mark gathers
and the REAP OF EVIL is here

Then the clouds of death shall gather
then the night shall allways burn
then the ancient prediction comes true
and the bells of fate chaime
THE RETURN……“

Originální vydání „The Return……“, druhé desky Bathory, na zadní straně gramofonové desky neuvádělo seznam skladeb. Na jeho místě se nacházela výše citovaná báseň, v níž se objevují názvy všech písní na albu. Původně byl záměr dokonce takový, že báseň bude přednesena během intra „Revelation of Doom“, ale z toho nakonec sešlo, jelikož se ani s přidávanými efekty nepodařilo najít hlas, jenž by k ní pasoval. Navíc již bylo rozhodnuto, že nahrávku otevře song „Total Destruction“, zatímco verše zněly spíš jako úvod k „The Return of the Darkness and Evil“, která se nachází až na konci desky. Ze všech těchto důvodů nakonec se nakonec nápad neuskutečnil a slova se objevují jen na zadní straně.

Tak či onak, „The Return……“ se pro skupinu stalo zlomovou deskou, která Bathory vyslala nahoru a zajistila jim (zde je skutečně ještě pořád na místě množné číslo – druhé album bylo natočeno ve tříčlenné sestavě) pozornost fanoušků metalu z celého světa. Jen v předobjednávkách se prý udalo 10 000 kopií a celkově prodeje přesáhly 25 000 kusů, což jsou na dnešní poměry nepředstavitelné cifry, tím spíš na undergroundovou kapelu vydávající teprve své druhé album.

Bathory

Hudebně je „The Return……“ takříkajíc ještě víc black metal než předešlé „Bathory“. Nikoliv v tom smyslu, že by snad bylo agresivnější. Naopak, debut je díky znatelnějšímu punkovému feelingu takový víc neurvalý, zatímco dvojka je víc „heavy“. Dokonce bych řekl, že „The Return……“ je – navzdory tomu, že jde stále o lo-fi garážovku – kompozičně o něco propracovanější. Druhé album však ještě znatelněji sahá po krystalické podstatě black metalu. Asi ne nadarmo je jistým okruhem lidí považováno za etalon toho, jak by měl black metal ve své prapůvodní formě vypadat. Nakonec například i sám FenrizDarkthrone se v tomto duchu nechal několikrát slyšet.

Samozřejmě ani zde není nouze o další hromadu legendárních songů, jejichž riffy by měl každý správný fanda black metalu poznat po dvou vteřinách, i kdyby mu to někdo pustil ve tři ráno hned po probuzení. Vály jako „Total Destruction“, „Born for Burning“, „The Wind of Mayhem“, „Bestial Lust (Bitch)“, „Possessed“ nebo „Reap of Evil“ jsou učebnice svého žánru, který se možná v průběhu následujících dekád vyvinul do značně odlišně znějící podoby, ale to nic nemění na faktu, že tohle je prostě základ. Kdybych měl ovšem zvolit vrchol, asi bych po chvíli rozmýšlení ukázal na „titulní“ vypalovačku „The Return of the Darkness and Evil“ s nezapomenutelným refrénem, jehož prostřednictvím se ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Že skutečným pohonem pravého metalu není technika ani vytříbený sound, ale fanatismus, feeling a autenticita. A toho všeho má „The Return……“ na rozdávání.

Bathory

Trochu paradoxně teď může znít subjektivní názor, že z (ne)svaté trojice prvních desek Bathory je u mě „The Return……“ až na třetím místě. Vůbec nechci znevažovat význam nahrávky, protože je to pořád majstrštyk jak svině a klasika nejvyššího kalibru, ale předchozí „Bathory“ a následné „Under the Sign of the Black Mark“ si cením ještě o chloupek výše. Nicméně plně rozumím tomu, pokud je pro někoho právě „The Return……“ vrcholem rané éry Bathory. Ale ono je to ve finále jedno, poněvadž se nakonec stejně všichni doufám shodneme na tom, že všechny tři fošny si zaslouží fanatické uctívání.


Almyrkvi – Umbra

Almyrkvi - Umbra

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Vaporous Flame
02. Forlorn Astral Ruins
03. Severed Pillars of Life
04. Stellar Wind of the Dying Star
05. Cimmerian Flame
06. Fading Hearts of Umbral Nebulas

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Hovořit o tom, jak islandská blackmetalová scéna nabrala v posledních několika letech na síle, významu i popularitě, by tuším bylo zbytečné. Kdo zrovna nevylezl z pralesa, jistě už vzestup severského ostrova na černěkovovém kolbišti zaznamenal a s největší pravděpodobností i sám pocítil na vlastní kůži a uši. Almyrkvi do této vlny zapadají s naprostou samozřejmostí, ačkoliv je jejich přístup k black metalu malinko jiný než třeba u stylových souputníků jako Svartidauði, Misþyrming, Naðra nebo Wormlust. Což samozřejmě vůbec není na škodu.

Vcelku běžné je, že jeden člověk působí ve vícero islandských kapelách, z nichž mnohé jsou personálně zhusta propojené. Zřejmě malý svět, v němž se všichni navzájem znají a v němž každý se s každým už v nějaké skupině potkal. Ani Almyrkvi v tomto ohledu nejsou výjimkou. Hlavní postavou je Garðar S. Jónsson známý z formace Sinmara, k němuž se připojil bubeník Bjarni Einarsson známý rovněž díky Sinmara a dále třeba Slidhr nebo Wormlust, jako host nabubnoval i letošní debut Rebirth of Nefast.

Almyrkvi se poprvé představili na loňském minialbu „Pupil of the Searing Maelstrom“ a hned se jednalo o představení v dobrém světle. Pilotní épéčko bylo příjemné a v určitých momentech dokázalo navodit sympaticky hustou atmosférou. Abych ale řekl pravdu a netahal vás za fusekli, nemůžu zas tvrdit, že šlo o nějaké geniální dílo, z něhož bych seděl na prdeli a k němuž bych se v pravidelných intervalech vracel. Pořád se ale jednalo o dostatečně povedenou záležitost k tomu, abych si byl ochoten „Pupil of the Searing Maelstrom“ koupit.

No, a něco podobného by se vlastně dalo prohlásit i o čerstvém dlouhohrajícím debutu „Umbra“, na němž Almyrkvi vcelku pohodlně pokračují ve stylu načrtnutém předešlým počinem. Jisté rozdíly zde ovšem samozřejmě jsou. Islanďanům sluší trochu plnější a sytější sound, jenž podtrhuje kytarovou „hloubku“. Akorátně to ladí s kosmickým zaměřením Almyrkvi. Obzvlášť když se skupina ani nesnaží o nějaké kličkování v chaotických riffech a soustředí se výhradně na atmosféru v čitelné a docela stravitelné formě. Stravitelnost ovšem nemusí být a v tomto případě by ani neměla být chápana v pejorativním zabarvení.

Oproti minulejšku trochu postrádám náznaky industrialu. Byť šlo skutečně jen o náznaky, jednalo se o docela příjemné osvěžení. Zdá se mi, že jejich místo nyní zaujal větší podíl ambientních zvuků či celých pasáží, jako je tomu v závěrech hned několika skladeb. Stejně jako posledně mi však příliš nevoní čisté vokály, bez nichž bych se s radostí obešel. Ne snad, že by byly vyloženě špatné – vždy, když už jejich pasáž chvíli hraje, tak si na ně přivyknu a ujde to, ale pokaždé, když zrovna začnou, mám pocit, jako kdyby do vývoje dané písně úplně neseděly a vstoupily do děje trochu násilně. Jako kdyby skladbě slušelo přitlačit na pilu, ale Almyrkvi namísto toho uberou. Nicméně se může jednat jen o můj subjektivní pocit.

Almyrkvi

Naštěstí se ale podobných momentů na „Umbra“ nenachází mnoho. Povedené pasáže a kvalitní nápady výrazně převažují. Písně jako „Vaporous Flame“, „Stellar Wind of the Dying Star“ či „Cimmerian Flame“. Což platí i navzdory tomu, že třeba první jmenovaná obsahuje i ony problematické chvilky s čistým zpěvem, které ovšem vyvažuje výborné nápady ve druhé polovině.

I přes menší mušky, které navíc a bohudík nejsou zásadní, „Umbra“ jako celek docela baví a umí zprostředkovat kus atmosféry. Kosmos z pohledu Almyrkvi není nelítostnou černou dírou, ani se nejedná o zdrogovaný psychedelický trip, ale pořád jde o příjemně sugestivní výlet. „Umbra“ sice nebude figurovat v závěrečných bojích, až se bude rozhodovat o desce roku, ale za slyšení tenhle kousek (nejspíš) stojí.


Bathory – Bathory (1984)

Bathory - Bathory (1984)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.10.1984
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Hades
02. Reaper
03. Necromansy
04. Sacrifice

Side B – Evil:
05. In Conspiracy with Satan
06. Armageddon
07. Raise the Dead
08. War

Hrací doba: 27:02

Odkazy:
web

Je mnoho kapel, které promluvily do vývoje metalu, je i mnoho skupin, jimž můžeme bez obav přiřknout tituly jako legendární – a ještě mnohem víc si jich tento titul uzurpuje, aniž by na něj reálně měly nárok. Existuje i množství kultovních formací, jejichž tvorbu uctívá relativně málo lidí, ale o to víc fanaticky. Je však jen hrstka skutečných metalových titánů, bez jejichž vlivu by celý žánr nemohl vypadat tak, jak dnes vypadá. K takovým „nadlegendám“ a metalovým bohům zcela nesporně patří i švédský projekt Bathory, jenž stál u zrodu pravého black metalu a později definoval i viking metal s nordickou atmosférou.

Jak už tomu tak mnohdy bývá, začátky Bathory v roce 1983 asi nenapovídaly tomu, že se právě rodí jedna z největších metalových legend historie. Založil ji tehdy 17letý Tomas Börje Forsberg alias Quorthon společně s dalšími dvěma členy, baskytaristou Frederickem Melanderem a bubeníkem Jonasem Åkerlundem (jenž je dnes známým videoklipovým režisérem). Nicméně jak už historicky víme, další členové Bathory nejsou důležití, byť se jich zde v rané éře objevilo několik, pod některými jmény se dokonce skrývá více hudebníků. Stěžejní postavou Bathory byl vždy Quorthon a nikdo jiný.

Navzdory některým tvrzením a zavádějícím informacím Bathory nikdy nevydali demosnímek. Jeden čtyřskladbový byl sice na jedné ze zkoušek natočen, ale nikdy nevyšel a dochovaly se z něj jen dvě písně „Die in Fire“ a „You Don’t Move Me (I Don’t Give a Fuck)“. První reálnou nahrávkou Bathory se tedy stal až příspěvek na kompilaci „Scandinavian Metal Attack“ z roku 1984, kde se objevily skladby „Sacrifice“ a „The Return of Darkness and Evil“ – v odlišných verzích, než v jakých se nacházejí na pozdějším prvním a druhém albu.

„Scandinavian Metal Attack“ připravila firmička Tyfon Grammofon, již vlastnil Börje Forsberg, Quorthonův otec. Sám Quorthon u labelu v té době pracoval na brigádě. Paradoxem zůstává, že Bathory se na „Scandinavian Metal Attack“ původně neměli objevit, dostali se sem až jako záskok za jinou skupinu, jež na poslední chvíli vypadla. Nakonec to však byli právě Bathory, kdo vzbudil suverénně největší ohlas, na základě čehož došlo k dohodě o vydání dlouhohrajícího debutu.

Dodnes se vedou spory o to, jaká je první skutečně blackmetalová nahrávka, přičemž ve hře většinou bývají tři jména – Venom, Hellhammer a právě Bathory. Ačkoliv letopočty hovoří pro Venom, jejichž druhá deska „Black Metal“ ostatně dala celému žánru jméno, osobně si myslím – aniž bych chtěl jakkoliv znevažovat význam či status Britů i Švýcarů – že oním prvním pravým black metalem je právě bezejmenný debut Bathory.

Bathory

Deska s dnes již ikonickým kozlem na obálce totiž jako první ztělesňuje niternou blackmetalovou esenci, na rozdíl třeba od Venom, jejichž raná alba jsou nesporně a právem legendární, ale technicky vzato jde jen o tvrdší a nasranější heavy metal. „Bathory“ ovšem definuje black metal v pravém slova smyslu a v jeho prapůvodní formě – počínaje hudbou, přes špatný zvuk až po textovou náplň. Jde o neurvalou agresivní špínu, která přímo ztělesňuje esenci metalu jakožto temné okrajové hudby, v níž hrají prim pudy a animální bestialita. Samozřejmě, že ani v případě „Bathory“ nelze tvrdit, že by ta muzika spadla jen tak ze vzduchoprázdna, album vychází z tradic kapel jako Motörhead či Black Sabbath, k čemuž navíc přidává punkovou neurvalost, přesto se tehdy ve studiu Heavenshore – což je ve skutečnosti jen honosné pojmenování pro garáž, kde byla deska v partyzánských podmínkách a za směšně krátkou dobu natočena – povedlo stvořit jeden ze základních stavebních kamenů black metalu.

27 minut nabízí jeden legendární song vedle druhého, až by se chtělo říct, že kdo nezná zpaměti riffy skladeb jako „Hades“, „Reaper“, „Sacrifice“ nebo „Armageddon“, měl by vážně zauvažovat nad tím, jestli má vůbec právo mluvit o sobě jako o fanouškovi metalu. Jedinými písněmi, v nichž polevuje zběsilé punkové tempo, jsou hymnická „Raise the Dead“ a „Necromansy“, jejíž notoricky známý ústřední motiv později vykradl Burzum v songu „War“.

Bathory

Namísto dalšího popisování zjevného radši připomenu několik notoricky známých historek. Důvod, proč se píseň jmenuje „Necromansy“ namísto „Necromancy“, je ten, že pro vytvoření zadní strany desky Quorthon koupil set nalepovacích písmen, ale scházelo mu jedno c, což progresivně vyřešil tím, že jej v názvu zmiňovaného songu nahradil písmenem s pro podobnou výslovnost. Na původním vydání v tracklistu jen tak mimochodem schází i intro „Storm of Damnation“.

Původní název alba měl znít „Pentagrammaton“ a na obálce se měl nacházet pentagram. Aby se ale předešlo nedorozuměním (někteří prý totiž jméno četli jako „Pentagon“), byl název změněn a pentagram se přesunul na zadní stranu obalu. Místo na přední obálce tak zaujal mírně upravený obraz kozla od Jose A. Smithe z knihy „Witches“ od Ericy Jong. Kozel měl být původně zlatý, ale protože zlatá barva byla příliš drahá, nakonec byla použita jedovatě žlutá (zadání pro tiskárnu údajně znělo: žlutá co nejvíc podobná zlaté). Sám Quorthon byl ovšem s výsledkem vysoce nespokojen, takže na dalších vydání se již nachází známější černobílá podoba. Originální edice se žlutým kozlem bylo vylisováno tisíc kusů a dnes jde o exkluzivní sběratelskou raritu. Má-li ji někdo z vás doma, pak mu my ostatní můžeme jen tiše závidět.

Bathory - Bathory

Je těžko lze nyní o „Bathory“ hovořit, aniž by se člověk obešel bez slov jako legenda nebo kult. Já se ovšem ptám – kde jinde takové výrazy používat, než právě tady, u desky, která stojí na samém počátku black metalu? Navíc je nutno zdůraznit, že chválíme-li debut Bathory, nejde jen o povinnost za historické zásluhy či za nostalgii. Ta nahrávka je autentická a jako taková funguje i dnes. A to o lecčems svědčí.