Archiv štítku: black metal

Lvme – The Blazing Iniquity

Lvme - The Blazing Iniquity

Země: international
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.10.2019
Label: From Below Productions

Tracklist:
01. Third Flame of Disorder
02. Unveiling Saar
03. The Fiery Sword
04. Perdition’s Clay

Hrací doba: 43:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

O Lvme nejde zjistit takřka nic a jejich debutová deska „The Blazing Iniquity“ je navíc prvním regulérním vydáním From Below Productions, firmy, za kterou stojí bubeník z Teitanblood a Lice. Nebýt téhle pikošky, tak debut asi přehlédnu, protože ani kapela, ani label to s propagací nepřehání. Je mi sice sympatické, když se lidi od hudby necpou do každé řitě, ale jistá proaktivita v prezentaci také neškodí, třeba aby se nestalo, že ten náklad vinylů a CD bude v distrech jen zbytečně sbírat prach. V dnešní záplavě vydání totiž opravdu nevím, zda se vyplatí kupovat naslepo, a ne každému se chce kontrolovat každou slibnou nahrávku hozenou bez fanfár na Bandcamp nebo YouTube. Jinak její osud záleží na velice pomalém „ústním“ šíření, třeba i za pomoci pisálků, co nemají nic lepšího na práci a tu zajímavou desku odněkud vyhrabou, i když jim teda nepřistála přímo pod nos v podobě proma, haha.

Lvme se dle svých slov hlásí k tradičnímu black metalu, ale je nutné dodat, že se jedná o tradici ve formě, jak ji z historických kořenů žánru vytáhla banda zfanatizovaných Švédů a Francouzů po přelomu milénia. „The Blazing Iniquity“ je také prosté progresivních nebo avantgardních tendencí, a co je nejdůležitější, nemám při poslechu pocit, že poslouchám odvar té či oné kapely. Je to prostě Black Metal, tečka.

Když Lvme postavím vedle jiných, současných „religious/occult“ záležitostí, které jsem v posledních měsících slyšel, jako Ars magna umbrae, Voodus, Qayin Regis, Akrotheism, Mystagos, Mephorash a já nevím co ještě, tak mi přijde, že Lvme jsou autentičtější, soustředěnější anebo jinými slovy: víc při zemi. Nechci tu srovnávat hudební stránku věci, protože výše jmenování mají své kvality, i když se nachází trochu jinde, ale tu pocitovou, která u nich kolísá. Jejich díla mi také přijdou mnohdy pompézní a příliš soustředěná na „pěkný“ výsledek. Jako když má někdo doma vedle knihovničky s vykoupeným Ixaxaarem vymazlený oltář s kostmi, kutnou a dýkami z ebaye; jen si vyfotit, jak to je pod svitem černých svící esteticky příjemné a ponuré. Ne, že by takový osobní svatostánek neměl mít svůj význam a funkci, ale Lvme reprezentují, když si někdo vystačí s pár vlastnoručně zrobenými nezbytnostmi a pak někde v chladu noci, pár hodin cesty od civilizace, sedí zcela prostoupený něčím mocným a s vytřeštěným zrakem zírá do větví, zatímco je mu/jí něco bezeslovně komunikováno. Cítíte ten rozdíl?

„The Blazing Iniquity“ někdo asi odsoudí jako monotónní až nudnou desku, ale na mě působí vyrovnaným, kompaktním dojmem. Pravda, Lvme trochu chybí pořádný tah na bránu, kterým oplývají třeba Dysangelium nebo Shrine of Insannabilis (když už teda srovnávám se současnými kapelami), ale o to taky nejde. Velkým subjektivním důkazem kvality budiž, že jsem „The Blazing Iniquity“ mohl v posledních týdnech bez problémů poslouchat od začátku do konce a někdy i víckrát po sobě. To se mi třeba s výše uvedenými jmény zatím nestalo a některé desky jsem měl dokonce problém zvládnout na jeden zátah.

Lvme

A jak je mým zvykem, když nahrávka zanechá hlubší dojem, „The Blazing Iniquity“ jsem zkoušel i se sluchátky za plné pozornosti a ve tmě. Poslech odhalil pár slabších pasáží, ale také mě napadlo, že materiál nejspíš delší dobu dozrával a byl poctivě pilován i ve zkušebně, protože kytarové linky a hudební aranžmá celkově jsou přirozeně komplexní, i když se tu na nějakou instrumentální akrobatiku rozhodně nespoléhá. Takže, i když se může z povrchního poslechu zdát, že Lvme tři čtvrtě hodiny jedou to samé, ta hudba promyšlená je. Nejvíc ale dělá esenciální žánrová síla – zde vrchovatě obsažená, bez nepatřičných kejklů a póz.

Pokud se vám nechce desku z nějakého důvodu zkusit hned celou, tak myslím, že temný majestát „The Blazing Iniquity“ nejlépe představí „Unveiling Saar“, ale pak si ten čas stejně najděte, vytočte hlasitost a nechte Lvme působit. Ne, že by se jednalo o výjimečnou perlu, ale byla by škoda, kdyby úplně zapadli.


Abkehr – In Feuer

Abkehr - In Feuer

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Acid Tears Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 29:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Acid Tears Records

Němečtí Abkehr mě poměrně zaujali už na svém pilotním minialbu „In Asche“. To vyšlo v roce 2017 u Sentient Ruin Laboratories, což zmiňuji, protože to byl také ten důvod, proč jsem si kapely všimnul. Časový odstup byl nekompromisní a jasně ukázal, že „In Asche“ nepatří k nahrávkám, k nimž by bylo nutné se zpětně vracet, ale vzpomínám si, že v době vydání mě to vcelku bavilo a do paměti jsem si to uložil jako solidní záležitost, na jejíž pokračování bych se mohl rád podívat.

Když jsem se dozvěděl, že německé duo letos naváže první dlouhohrající deskou „In Feuer“, asi mě to potěšilo víc, než by mělo, když se mi Abkehr v přehrávači po sepsání recenze „In Asche“ neobjevili už ani jednou. Od „In Feuer“ jsem si každopádně sliboval, že by mohlo jít o nenápadnou, leč velmi solidní syrovější záležitost, s níž se bude dát strávit uspokojivý počet poslechů. Neočekával jsem samozřejmě zázraky, ale myslím, že zmiňovaná meta nebyla nereálná…

V rámci domácího úkolu k tomuhle článku jsem si opět připomněl „In Asche“ a zjistil jsem, že i nynější dojmy vesměs odpovídají tomu, jak jsem si počin pamatoval. Syrový, chladný a odtažitý black metal, kde se hraje většinou rychle, nikoliv však bezhlavě. Vlastně jsem si až říkal, že to zní fakt dobře a že můj pozdější přístup možná nebyl vůči prvotině Abkehr stoprocentně fér, poněvadž za výjimečné protočení to asi i stojí.

Všiml jsem si také jedné zajímavé věci. Zatímco „In Asche“ se může pochlubit jakousi aurou a vnitřním charisma, díky nimž nahrávka okamžitě zaujme a nechce se nechat vypnout, novinka „In Feuer“ podobnou schopnost nemá. Řadový debut sice sám o sobě není hloupý, ale bez většího zaváhání o něm můžu říct, že mě baví výrazně méně a cosi abstraktního mu schází, přestože formálně svoje kvality mít může.

Na první poslech se trochu změnil sound, který už není tak syrový a zastřený, kytary již neznějí tak nabroušeně a celkově „In Feuer“ hraje plněji a snad i stravitelněji, dalo by se říct. Abych ale Abkehr nekřivdil, musím dodat, že „In Feuer“ stále nezní jak nějaká sterilní mrdka a určitá špína v tom pořád je. Leckdo by naopak mohl ocenit, že na řadovce najde mnohem výraznější baskytaru, která tentokrát ve výsledném soundu dělá opravdu hodně.

Nicméně vzhledem k tomu, co Abkehr produkují za muziku (základní hudební směřování se totiž neposunulo tak výrazně), mi seděl víc přístup „In Asche“. Také „In Feuer“ dokáže nabídnout několik velice dobrých momentů. Kupříkladu pasáž ve třech čtvrtinách „II“ je jednoduše skvělá a líbí se mi opravdu hodně. Celkové dojmy jsou už ale bohužel slabší a obzvláště v těch blackmetalových a nejagresivnějších momentech už Němci nedokážou strhnout takovým způsobem jako na „In Asche“. A to je velká škoda.

Nějak cítím, že „In Feuer“ nepatří k deskám, které by si zasloužily veřejné ponížení, protože samy o sobě jsou vlastně docela dobré. Počin hodně ztrácí zejména při srovnání se svým předchůdcem, jenž za zdánlivě méně peněz nadělal mnohem víc muziky. Pochopím však, jestli tohle někomu bude připadat jako docela chabý argument, a také se nebudu divit, pokud „In Feuer“ zaujme ty z vás, kdo první minialbum neznáte. Já osobně už ale teď vím, že na tuhle desku docela rychle zapomenu. Přesto ji mohu jednu věc přičíst k dobru – díky ní jsem opět oprášil „In Asche“ a připomněl si, že starší EP za pozornost fakt stojí.


Imperial Cult – Spasm of Light

Imperial Cult - Spasm of Light

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Amor Fati Productions / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Spasm of Light

Hrací doba: 33:57

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Musím přiznat, že debut nizozemské formace Imperial Cult mě rozštípal hned s prvním poslechem. Prakticky okamžitě jsem poznal, že „Spasm of Light“ je přesně moje krevní skupina. Naštěstí ani s dalšími poslechy výborné dojmy neopadly a jen mě utvrdily v tom, že tahle deska je i přes zdánlivou nepřístupnost hodně zajímavá a hodně povedená.

Až potom, co jsem si „Spasm of Light“ těžce naposlouchal, jsem si začal pořádně plnit domácí úkol před recenzí a s pobavením zjistil, kdo za projektem Imperial Cult vlastně stojí. Jedná se totiž o nám už dobře známé nizozemské uličníky okolo labelu Haeresis noviomagi. Konkrétně se zde opět setkáváme se zpěvačkou T (Turia, Nusquama) a kytaristou O (Turia, Nusquama, Iskandr, Solar Temple, Lubbert Das). Tihle dva k sobě ještě přibrali bubeníka R, jehož můžete znát třeba z Celestial Bodies (deska „Spit Forth from Chaos“ je dost povedená black/noisová bestialita), DungeönHammer nebo Cryptae (a hromady dalších projektů, ale ty už mně osobně nic neříkají, tak je tu nebudu vypisovat jak píčus).

Navzdory zúčastněným jménům ale Imperial Cult není jen další variací na atmosférický black metal à la Turia (Iskandr, Solar Temple, Nusquama atd.) – naštěstí! „Spasm of Light“ ukazuje, že Nizozemci dokážou dát dohromady i elitní černotu, která umí hrnout ortodoxně a sugestivně zároveň. Což nakonec také patří k největším kladům téhle půlhodinové nahrávky, ale vezměme to popořadě…

Na „Spasm of Light“ je určitě zajímavá jedna věc. Od jediné, více jak půlhodinové skladby by možná člověk s největší pravděpodobností čekal promyšlenou kompozici. Zdá se mi také, že obecně se takhle dlouhé písně v black metalu pojí spíše se středním až pomalejším tempem, budováním atmosféry a trpělivou gradací. Nic z toho ale „Spasm of Light“ nesplňuje.

34 minut dlouhá kompozice je totiž improvizovaná a po drtivou většinu vyhrazeného času má zařazený vysoký rychlostní stupeň. Dlouhé minuty bicí sypou jak kurva a vůbec se nezastaví. Kytary nejsou vyloženě monotónní, ale motivy se přelévají spíše pozvolna, což výrazně napomáhá dojmu velice monolitické a monotematické nahrávky. To nikomu vyhovovat nemusí, chápu, ale za mě osobně je to naprosto v pořádku. Naopak si cením, že při správném rozpoložení má díky tomu album až psychedelický nádech.

Imperial Cult

Jak asi vyplynulo z výše rozebírané sestavy, třetím důležitým prvkem „Spasm of Light“ bude vokál. Ten je dost zastřený a zapuštěný do instrumentální hradby, tudíž působí víc jako další nástroj než jako sólový zpěv, což mi vzhledem k celkovému ladění počinu přijde dost adekvátní. Kdybych to ale nevěděl, asi bych nepoznal, že daný hlas patří ženě (ale jakmile to vím, tak už to v tom docela slyším, haha).

Výjimečně se na „Spasm of Light“ objeví i nějaké zvolnění tempa. Nakrátko třeba již po osmi minutách, ale nejvýrazněji až po 17 minutách a posléze ještě v pětiminutovém dojezdu. Trochu paradoxně se ale jedná – zejména v tom prostředním případě – o nejméně strhující momenty nahrávky. V momentě, kdy se Imperial Cult soustředí na intenzitu, je „Spasm of Light“ jednoznačně nejsilnější.

Nicméně ani ta jedna pomalejší pasáž dojmy neponižuje a albu vyloženě neškodí. Dovolím si tedy tvrdit, že celkově je prvotina Imperial Cult kurevsky dobrá záležitost. Nepatří sice k těm, které by nabízely záchytné body a lákaly na přístupný poslech, ale věřím, že to by posluchačům extrémního metalu nemělo příliš vadit.


Hwwauoch – Into the Labyrinth of Consciousness

Hwwauoch - Into the Labyrinth of Consciousness

Země: ?
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.7.2019
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. The Perversion of Time and Space
02. Spiritual Agony
03. Into the Labyrinth of Consciousness
04. Cursed Trinity
05. Not Anything

Hrací doba: 36:40

Odkazy:
bandcamp

První pohled (H.):

O seskupení ПРАВА Коллектив (nebo také Prava Kollektiv, pokud úplně nefandíte azbuce) jsme se zde bavili již několikrát. Paradoxně ale ani jednou ve spojitosti s Arkhtinn, což je asi nejznámější jméno kolektivu, které tak trochu ušlapalo cestičku pro další personálně propojené projekty. S kapelami jako Hwwauoch, Pharmakeia nebo Mahr jsme se tu už však potkali a i na další jako Voidsphere třeba ještě někdy v budoucnu také dojde řada.

Nyní si ovšem povíme něco málo o „Into the Labyrinth of Consciousness“, druhé řadovce Hwwauoch, která se objevila v poslední várce nových releasů ПРАВА Коллектив po boku debutu Pharmakeia, dvou EP Mahr a třetím studiovém zářezu Voidsphere. Bezejmenný debut Hwwauoch z listopadu loňského roku se povedl, takže jeho pokračování pro mě bylo z těch posledních novinek asi tím nejzajímavějším. Pojďme na věc!

Na první letmý poslech se může zdát, že „Into the Labyrinth of Consciousness“ je logickým pokračovatelem „Hwwauoch“, poněvadž po zvukové stránce novinka na svého předchůdce skutečně navazuje. Paralely můžeme vidět také v mnohých pocitových aspektech. Stejně tak i hudebně lze mezi oběma nahrávkami najít dost společných jmenovatelů, ať už je to třeba schopnost jisté momenty zajebat s obdivuhodnou intenzitou nebo zběsilé vokální kreace.

Hudební rozdíly zde nicméně jsou a není zas takový problém na ně přijít. „Into the Labyrinth of Consciousness“ je svým způsobem konzervativnější a usedlejší nahrávka. Ne nutně ve vlastním přednesu nebo atmosféře, ale určitě v rozmanitosti použitých prvků. Asi nejkřiklavěji to lze poznat na absenci kytarových vymrdávek à la Blut aus Nord, které eponymní debut tu a tam ozdobily (ačkoliv třeba jedna pasáž v „Cursed Trinity“ nabídne taky solidní kejkle na šestistrunku). Ale ne snad, že by „Into the Labyrinth of Consciousness“ jinak byla monotónní deska, pořád se tu najde dost přechodů a ve skladbách se nachází uspokojivý počet nosných nápadů…

…což je z určitého úhlu pohledu mírně překvapující, jelikož skupiny ПРАВА Коллектив jsou personálně provázané, to není žádné tajemství, a dá se odhadovat, že je všechny tvoří několik málo jedinců různě nakombinovaných v různých, na začátku jmenovaných projektech. Celkově pak ПРАВА Коллектив vydali poměrně hodně muziky na relativně krátký čas. Dech jim nicméně naštěstí nedochází a ani „Into the Labyrinth of Consciousness“ není albem, které by patřilo do vod šedivého průměru nebo se topilo v neinvenčnosti. Uvidíme, na jak dlouho jim taková forma ještě vydrží.

Kdo si každopádně oblíbil první desku Hwwauoch pro její vyšinutost, ten by měl být spokojen i s „Into the Labyrinth of Consciousness“, jakkoliv pokračování nemusí zpočátku působit tak divně. Silné a velmi kvalitní kytarové nápady tu však nepochybně jsou a právě ty společně se zvráceným vokálem a intenzivním přednesem tvoří hlavní dojmy. Prvotina mě svého času pohltila asi o kousek víc, ale to nic nemění na tom, že i „Into the Labyrinth of Consciousness“ je hodně povedený titul, jenž by vám za poslech měl víc stát než nestát.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

První deska Hwwauoch nás zaujala fanatickou invokací zmaru, která si zřetelně půjčovala z různých pojetí blackmetalové vyšinutosti. Konkrétně jsem identifikoval inspiraci Blut aus Nord, Dark Tribe či temnými brutalitami jako Teitanblood nebo Arkhon Infaustus. Výsledek byl ovšem konzistentní a dle mého skromného názoru skvělý. No, skvělý asi jako odporná noční můra, ze které se nemůžete probudit, ale určitě nejsem sám, kdo si takových zážitků cení. Druhé dlouhé album „Into the Labyrinth of Consciousness“ na debut stylisticky i tématicky navazuje, žádné stylové kotrmelce nečekejte, ale k posunu přeci jen došlo na všech frontách.

Hwwauoch například učinili veliký krok vstříc svébytnosti. Ne, že by snad výše uvedené vlivy nebyly patrné, ale už nejsou tak výrazné, alespoň ne natolik, aby mi při poslechu skákala na mysl jména kapel, jak se stávalo dřív. Zdánlivá absence blutausnordovských vymrdávek, jak to přesně popsal H., mě sice mrzí, ale to taky nemůžu Hwwauoch vytýkat. A zatímco debut stál z mého pohledu především na intenzivním bubnování a hnusných riffech, zde je role bicích a kytar upozaděna. Do popředí se prodraly vokály a (hádám, že bezpražcová) baskytara. Díky tomu není novinka tak bezprostřední, ale o to je bohatější. Tedy pokud zapojíte sluchátka nebo se více zaposloucháte, protože jinak by vám mohly úchylné a vynikající baskytarové linky uniknout. No, a co se týče vokálů, borec s vřískáním, murmurem a bohapustým řevem výtečně pracuje, jeho hlas je vlastně dalším hudebním nástrojem, až musím říct, že mnoho talentovanějších hrdel zla současný black metal nemá nebo je neznám. Samozřejmě, že jeho projev mě zaujal jak na předchůdci, tak na debutu Pharmakeia, ale teprve tady to je kurva.vyjebaná.šílenost.

Hwwauoch

Celkově vzato nedokážu říct, zda je „Into the Labyrinth of Consciousness“ lepší nahrávka než debut. Obě desky jsou tak akorát jiné, a pokud vám jistá „mírnost“ novinky vadí a raději byste přímočarý hnus, tak není nic jednoduššího než si pustit Pharmakeia. Nevím ani jak „Into the Labyrinth of Consciousness“ poměřit s jinými výraznými nahrávkami letošního roku. Někdy mi album přijde jako ultimátní zloba, ze které tuhne krev v žilách a chemikálie stříkají na receptory způsobem, jakým by teda rozhodně neměly. Jindy zase pozorností proplouvá, protože muzika sice působí zajímavě, ale zároveň poněkud suchopárně jako filosofické hledání definice vědomí. Každopádně letos jste určitě věnovali čas větším blbostem. Čas, který by měli skuteční fanoušci blackmetalové hudby raději věnovat narušeným, škodlivým zkurvenostem jako třeba Hwwauoch, Pharmakeia nebo Mahr.


Tenebrae in perpetuum – Anorexia obscura

Tenebrae in perpetuum - Anorexia obscura

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.8.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Dissonanze mentali
02. Anorexia obscura
03. Oscillazione ipnotica profonda
04. L’epoca oscura del caos
05. Nero, oscuro concetto di assoluto
06. Criogenia letale
07. Silicio freddo

Hrací doba: 40:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Nemyslím si, že by italská formace Tenebrae in perpetuum někdy patřila k žánrovým elitám. Tvrdit něco takového by myslím bylo přehnané. I přesto si myslím, že tahle kapela má na kontě docela slušné nahrávky, které si čas od času poměrně s chutí připomenu. Mluvím zejména o druhé desce „Antico misticismo“ z roku 2006 a o „L‘eterno maligno silenzio“ z roku 2009. Debutové album „Onori funebri rituali“ (2003) nebo eponymní EP (2002) jsem neslyšel už strašně dlouho, ale i na ně si vzpomínám jako na ok nahrávky.

Když skupina rok po vydání „L‘eterno maligno silenzio“ ukončila činnost, smutek jsem kvůli tomu nedržel. Že by mi existence Tenebrae in perpetuum nějak zásadně chyběla a brečel jsem, že to Atratus zapíchnul, to teda tvrdil nemůžu. Když byl ale v roce 2018 ohlášen návrat, menší radost mi to udělalo. Proč prostě kurva ne. Atratus k sobě do tandemu přibral nového bubeníka Chimsicrina (Lorn, Strix, Chelmno, Gorrch) a společně dali dohromady čtvrtou řadovou desku „Anorexia obscura“, která vyšla koncem srpna skrze Debemur Morti Productions, tedy celou dekádu po „L‘eterno maligno silenzio“.

První otázka je nasnadě – co se za těch deset roků změnilo a kam se Tenebrae in perpetuum posunuli? Změna je docela citelná. Zvuk „Anorexia obscura“ není tak syrový a náladotvorný, jak býval na starších počinech. I vlastní materiál není tak přímočarý a konzervativní. Vlastní songwriting je komplexnější, Tenebrae in perpetuum se snaží o pokřivené a obskurní melodie a „Anorexia obscura“ celkově na black metal nahlíží modernějším způsobem, než jak jsme byli zvyklí na dřívějších albech. Rozhodně tedy neplatí, že by kapela dekádu spala zakonzervovaná a nyní se probudila ve stejném stavu jako kdysi. Z pojetí novinky mám pocit, že Atratus během nečinnosti Tenebrae in perpetuum sledoval aktuální žánrové proudy docela aktivně a na „Anorexia obscura“ je po svém reflektoval.

Pořád se nicméně nemůžu plně rozhodnout, jestli a případně nakolik se mi tenhle posun zamlouvá. Než jsem stačil „Anorexia obscura“ pořádně naposlouchat, zjistil jsem, že už se mi některé části dost obehrály. Například se to týká hned úvodní „Dissonanze mentali“. Dále mám s albem ještě velký problém v tom smyslu, že jakkoliv je formálně vysoko a jakkoliv jsou některé konkrétní momenty opravdu skvělé (třeba pasáž uprostřed „Nero, oscuro concetto di assoluto“), celkově se na „Anorexia obscura“ nedokážu úplně soustředit a album samo si tu pozornost urvat neumí.

I když jsem se nahrávku snažil cíleně poslouchat, po chvíli jsem stejně v myšlenkách utekl jinam. A to i když už jsem se ze zoufalství pokusil nahrávku pustit nikoliv od začátku, nýbrž od nějakého pozdějšího songu. Z letargie vždy dokážou vytrhnout jen určité dílčí momenty, přičemž prakticky pokaždé jde o ty samé dokola. A přitom se mi nezdá, že by na „Anorexia obscura“ bylo něco objektivně špatně nebo že by se Tenebrae in perpetuum nyní měli prezentovat něčím, co by mi bylo proti srsti.

Mám pocit, že jsem se tuhle záhadu pokoušel rozlousknout už dost dlouho na to, aby byl nejvyšší čas to vzdát. „Anorexia obscura“ mě prostě minula, vracet se k téhle desce nehodlám a vzhledem k dřívější pozitivní zkušenosti s Tenebrae in perpetuum cítím jisté zklamání. Od poslechu vás ale úplně odrazovat nechci, protože jak už padlo, píčovina to není a třeba to někomu z vás sedne víc než mně. Za zkoušku nic nedáte. Palec nahoru nicméně dát nemohu.


Vessel of Iniquity – Void of Infinite Horror

Vessel of Iniquity - Void of Infinite Horror

Země: Velká Británie
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Xenoglossy Productions / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Invocation of the Heart Girt with a Serpent
02. Babalon
03. Void of Infinite Sorrow
04. Mother of Abomination
05. Once More into the Abyss

Hrací doba: 24:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Xenoglossy Productions / Sentient Ruin Laboratories

Na Vessel of Iniquity se dalo docela docela pohodlně narazit už s pilotní bezejmennou nahrávku, kterou dva roky po prvním digitálním vydání na vlastní pěst pustily znovu do světa labely Sentient Ruin Laboratories a Xenoglossy Productions. Už v té době jsem měl v plánu recenzi, ale nakonec jsem byl líné prase a vysral jsem se na ní. Přece jenom se tehdy jednalo jen o nové vydání staršího materiálu, tudíž jsem to nechal plavat. Mohu sice dodat, že se jednalo o solidní, jemně „pohlučený“ blackmetalový binec, jenž fandům podobných věcí mohl zachutnat, ale dál to asi rozebírat nebudu, abych pošetřil slova na nahrávku, na niž se zaměříme dnes. To je deska „Void of Infinite Horror“, kterou začátkem letoška pustilo do světa stejné kombo firem.

„Void of Infinite Horror“ nedělá žádné drahoty ani obstrukce a hned od první vteřiny začne bušit do plných. Úvodní skladba „Invocation of the Heart Girt with a Serpent“ je naprostá zběsilost, která pod diktátem (předpokládám, že) automatického bubeníka sype kurva bestiálně. Dost často říká, že tohle a tamto může slabší jedince na úvod odradit, ale tady mi takové prohlášení přijde fakt na místě, protože „Invocation of the Heart Girt with a Serpent“ by podle mě mělo uspokojit každého, kdo prahne po atmosféricky pojatém násilí.

Otáček první písně už žádná z následujících čtyř stop nedosáhne. Částečně možná jen „Mother of Abomination“, a to ještě pouze v dílčích momentech. To ale neznamená, že by „Void of Infinite Horrir“ už bylo po prvním tracku nezajímavé. Jen se nejedná o takovou zběsilost a ještě více vystoupí na povrch náladatvorná stránka Vessel of Iniquity. Na své by si každopádně měli přijít ti posluchači, kteří do přehrávače rádi vpálí věci jako Sutekh Hexen, Gnaw Their Tongues, novější Tome of the Unreplenished, american nebo Miscarriage. Jednoduše poctivý blackmetalový hnus kořeněný trochou hlučení (v případě Vessel of Iniquity je toho spíš míň než víc).

Čistě po hudební stránce je tedy vše v pořádku. Pokud jmenované asociace patří ke kapelám, jejichž muzika vás zajímá, pak klidně můžete zkusit „Void of Infinite Horror“ potažmo Vessel of Iniquity. I když, ještě jedna věc by tu byla…

Asi hodně záleží na tom, nakolik podobnou hudbu berete vážně a nakolik potřebujete, aby se i sám interpret bral vážně. Potřebujete-li k plnému prožitku kopu transcendentálních pindů, tady si na svoje tak úplně nepřijdete. Můj dojem je asi takový, že Vessel of Iniquity dělá postarší kořen, jenž má veškeré okultno tak trochu u píči, a prostě chce jen dělat bordelovou muziku, protože ho to baví. A navrch se za to nejenže nestydí, ale klidně si z toho i udělá prdel.

Vessel of Iniquity

V samotné hudbě nic takového cítit není. Neřekl bych, že „Void of Infinite Horror“ patří k nahrávkám, na nichž by byl prostor pro nadsázku – čistě akusticky se jedná o 24 minut intenzivního blackmetalového nihilismu. Pro edukativní účely ale doporučuji projet Facebook Vessel of Iniquity a pochopíte. Svým způsobem je ovšem sympatické, že se někdo konečně nebojí přiznat, že k dělání zlé muziky nepotřebujete provádět rituály, vzývat prastaré a frčet na klifotických spirálách nadvědomí. Prostě to lze hrát, protože to člověka baví.

Pokud vám tenhle přístup nevoní, ignorujte. Pokud vám je to sympatické anebo máte na salámu, pak si „Void of Infinite Horror“ klidně vpalte do ucha.


Abhor / Abysmal Grief – Legione occulta / Ministerium diaboli

Abhor / Abysmal Grief - Legione occulta / Ministerium diaboli

Země: Itálie
Žánr: occult black metal / doom metal
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Abhor – Legione occulta
01. Legione occulta
02. Possession Obsession

II. Abysmal Grief – Ministerium diaboli
03. Abysmal Grief – Ministerium diaboli

Hrací doba: 26:53

Odkazy Abhor:
facebook / bandcamp

Odkazy Abysmal Grief:
web

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Italské smečky Abhor a Abysmal Grief k sobě v mých očích měly vždycky docela blízko. Nikoliv personálně (zde nenajdeme jediné propojení ani skrze bývalé členy) nebo žánrově (formálně obě formace produkují odlišný sub-žánr metalu), nýbrž atmosféricky.

Abhor a Abysmal Grief spojuje obdobná záliba v okultních klávesových hrátkách a s nimi spojená nálada zašlého béčkového hororu, kde byste pod pojmenováním „béčkový“ neměli vnímat žádné negativní konotace. Formálně „brakový“ horor může být s celou tou svojí omšelostí, bizarností a obskurností také výjimečně sugestivní a jeho kouzlo je neoddiskutovatelné. Osobně mám tohle hrozně rád, tudíž si cením i skupin, které dokážou podobnou atmosféru přetransformovat v podobně působící hudbu. Kapel, které by navíc dokázaly tohle propojit s metalem tak, aby se jednalo smysluplnou záležitost bez zbytečného kýče nebo patosu, není mnoho.

Abysmal GriefAbhor tohle umí, přestože první jmenovaní tyhle nálady tvoří v doom metalu a druzí jmenovaní v black metalu. Určitou spojitost mezi oběma formacemi lze tedy vnímat už nějakou dobu, proto je skoro až překvapující, že se jejich cesty doposud neproťaly na společném nosiči. Čekání konečně ukončuje split „Legione occulta / Ministerium diaboli“, jenž vyšel před nedávnem na vinylu u Iron Bonehead Productions.

Paradoxně se mi zdá, že obě seskupení si na společné splitko připravily materiál, v němž okultní klávesy nehrají až tak zásadní roli jako třeba na vlastních deskách. Pořád zde jsou, ale když si vzpomenu, kolik pozornosti na sebe poutaly na „Occulta religio“ pak je evidentní, že třeba v songu „Legione occulta“, podle níž Abhor svou stranu počinu pojmenovali, nejsou tak výrazné a nejvíc se prosadí v intru skladby.

Fandové okultních klapek si mnohem víc přijdou na své v následující „Possession Obsession“, v níž už to Abhor tolik „nešulí“ a nechávají jednu ze svých hlavních zbraní promluvit mnohem citelněji. Celkově bych řekl, že jestli šel někdo na „Legione occulta / Ministerium diaboli“ stylově naproti svým kolegům, jsou to právě Abhor, kteří si vesměs odpustili rychlejší momenty a přiblížili se na dohled pozdější tvorbě Abysmal Grief, byť ne v tak chytlavém tempu.

Zato Abysmal Grief už zůstávají vesměs na svém, přestože i u nich jsou tentokrát klávesy zataženější do celku a obecná struktura „Ministerium diaboli“ je poněkud odlišnější. Prvních osm minut kompozice tvoří výtečný (!) hororový ambient, který už by se zcela bez přehánění uživil jako soundtrack nějakého hororové filmu. Právě tahle pasáž je pro mě osobně vrcholem celého splitka a upřímně by se mi dost líbilo, kdyby někdy Abysmal Grief vytvořili kompletní nahrávku v takovém stylu. „Ministerium diaboli“ tímhle myslím může potěšit i ty posluchače, jimž se od Abysmal Grief zamlouvala píseň „Hymn of the Afterlife“, která ostatně pochází také ze splitu, tentokrát ovšem s Runes Order z roku 2015.

Závěrečná třetina „Ministerium diaboli“ už se nese v klasičtějším duchu. První riffy se ozvou v deváté minutě a Abysmal Grief zanedlouho rozjedou to, proč jsme si jejich aktuální tvorbu tolik oblíbili. Chytlavé obskurní riffování, vznešené klávesy a vše samozřejmě vyšperkuje i povedené kytarové sólo. I když samozřejmě pochopím, pokud bude někde kafrat, že Abysmal Grief už prakticky dlabou na umíráčky, jaké předváděli na starších počinech.

Vzato kolem a kolem je „Legione occulta / Ministerium diaboli“ slušný počin, který fandům bude stát za poslech a snad i za koupi, ale mám dojem, že domovská dlouhohrající tvorba obou formací je zajímavější. I vzhledem k tomu, že nejlepším momentem je ten, jenž nejvíc vybočuje, bych tohle splitku asi nedoporučil začátečníkům, kteří se chtějí s činností jedné či druhé kapely teprve seznámit. Pokud už ale máte něco najetého, „Legione occulta / Ministerium diaboli“ na dobrých pár poslechů jistě vydrží. Speciální zmínku na závěr si ještě zaslouží obal „Legione occulta“ (strana Abhor), který je krásně chorý.


Mosaic – Cloven Fires

Mosaic - Cloven Fires

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Eisenwald

Hrací doba: 07:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

S německou formací Mosaic jsem se potkal už na minialbu „Old Man‘s Wyntar“, které se mi docela líbilo, ale po něm jsem další nahrávky kapely nevyhledával. Nezajímaly mě. Mosaic se od té doby prakticky podíleli jen na splitech / kompilacích „Samhain Celebration“ vydávaných ke stejnojmenné sérii koncertů v Německu. Přestože se tu často objevoval exkluzivní materiál, a to nejen od Mosaic, ale i od dalších skupin, osobně jsem to měl celé tak trochu na salámu. Mosaic mi jednoduše nenabízeli nic moc zajímavého. Slyšet o nich nicméně bylo, a to zejména skrze hlavního předáka Inkantatora Kouru, jenž pořádá již zkultovnělý festival Funkenflug a také naskočil jako kytarista k obnoveným Nachtmystium.

Mlčení Mosaic nicméně mělo svůj důvod. Celých pět let skupina šlechtila svou dlouhohrající prvotinu „Secret Ambrosian Fire“, která je nyní konečně na spadnutí. Vyjít by měla v listopadu. Její předzvěstí budiž sedmipalcové EP „Cloven Fires“

Na úvod malý asfalt nabízí první ukázku ze „Secret Ambrosian Fire“ s názvem „Cloven Fires“, po níž je ostatně ípko pojmenované. Hádám, že byste si o mně mysleli, že jsem kokot, kdybych zde začal onanovat nad tím, jak je ta pětiletá práce na výsledku slyšet, a já bych se vám vůbec nedivil, ale je prostě evidentní, že se jedná o hodně povedenou skladbu. Jde o rychlejší atmo-s-přivřenýma-očima-pagan black metal, jenž ani v té rychlosti neztrácí náladotvornost a najde si prostor pro hned několik dobrých motivů.

Za rovné čtyři minuty asi nějakou velkou parádu udělat nejde, ale nelze přehlížet, že kvalitními nápady tu Mosaic úplně nešetřili. Kdyby bylo takhle povedené i celé výsledné album, budu spokojen. Pokud by se jednalo o jedinou nebo jednu z mála takhle krátkých písní a zbytek vyplňovaly rozmáchlejší a ještě působivější kusy, pak bych mohl být spokojen opravdu hodně.

B strana ukrývá archivní skladbu „Ambrosia“ z období let 2014/2015, do níž perkusemi přispěl Jörg Heemann, toho času bubeník Secrets of the Moon. Přidané perkuse jsou tu cítit hodně, jelikož song je velmi rytmický, a nejen díky tomu se mu daří kouzlit hodně vydařenou šamanskou atmosféru. Ten folklór je v muzice Mosaic dost cítit obecně, ale tady to platí dvojnásob. Každopádně skvělá píseň (za mě ještě lepší než „Cloven Fires“), a byť to bude znít jako klišé, je jenom dobře, že nezůstala zahrabaná v šuplíku napořád.

Jinak není moc co řešit. Jedná se o sedmiminutovou jednohubku, která má pouze nalákat na chystanou desku, ale ke cti jí slouží, že se jí to lákání daří. Titulní track se povedl a slibuje, že by se mohlo sakra povést i celé „Secret Ambrosian Fire“, a strana B je vyložená chuťovka. Desku si určitě rád pustím.


Xarzebaal – III

Xarzebaal - III

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.9.2019
Label: Under the Sign of Garazel Productions / Total War

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX

Hrací doba: 36:29

Odkazy:
bandcamp

Polské Xarzebaal jsem objevil díky jejich příslušnosti k polským labelům Under the Sign of Garazel a Putrid Cult, které vydávají celkem zajímavá svinstva. Samozřejmě ne všechno skutečně stojí za poslech, ale fanoušek surového extrémního metalu, kde je ZLO na prvním místě, si v jejich nabídce určitě vybere. O Xarzebaal se také psalo, že se jedná o nejobskurnější, nejprimitivnější band v Polsku, a něco na těch kecech bylo, každopádně hned první titul jednoduše nazvaný „I“ jsem svého času hodně rychle vypnul. Při zpětném (a letmém) poslechu jedničky a dvojky si myslím, že tam pár poutavě zvrácených nápadů je, ale vracet se k těm titulům nebudu. Ovšem pokud máte rádi portugalský black v tom nejretardovanějším extrému, tak je klidně zkuste.

Každopádně trojka je někde jinde. První dvě nahrávky Xarzebaal dělali společně Warped Blasphemer (nástroje, zvuk) a Witchslaughter (vokál, malby) z Dagorath, kteří hrají mnohem kompetentnější, ale stále velice undergroundovou formu black metalu a mimochodem teď jedou turné s Mgła. Ale zde je jako tvůrce hudby uveden jakýsi Upiór. Možná se jedná o toho samého chlapa s jiným pseudonymem, každopádně „hudební“ proměna Xarzebaal je evidentní.

Produkce „III“ je kanální, defektní, avšak poutavá. Kytary se s klávesami slévají „dokonale“, disharmonické pasáže příjemně řežou a dokonce i basu tu jde slyšet. Neučesaný vokál je hnusný a vůbec mi nevadí, že se Witchslaughter dost okatě snaží napodobit MarkaCultes des ghoules. Škoda jen těch bicích, protože bubeník nemá cit pro hru, respektive hrát absolutně neumí a „souprava“ zní jak z nějaké rané mrdky od Umbrtky. Zvuk hajtky (nebo co to má být) je na facku a poslech výrazně znesnadňuje.

Chvílemi tu borci také hrají úplné hovno (někomu tak bude znít celá deska), ale převážně jsou Xarzebaal v channelingu zvrácené esence temnot efektivní. Když jsem totiž vydržel první skladbu, zvuk bicích a těch pár dalších výpadků, dostalo se mi poutavého zážitku, který znatelně tížil v hrudi. A to je něco, co od temného blackmetalového hnusu očekávám, takže úspěch. Ideální by bylo, kdyby se s takovým materiálem trochu víc pracovalo, vyházel se bezduchý hnůj a nabouchal to někdo kompetentní ve stylu Ride for Revenge. Pak by možná vzniklo fakt zajímavé ípko, co bych mohl doporučit i širší metalové obci.

Každopádně otrlým se dostane materiálu, za který by se nestyděli ani nemrdlejší členové a stoupenci francouzských Černých legií. Xarzebaal je evokují především přístupem k atmosférické ošklivosti, hudebně bych je spíš přirovnal k chlívům jako Hellvetron, Moenen of Xezbeth, Black Majesty nebo raným Cultes des ghoules. Xarzebaal určitě nepohorší ani fanoušky Abruptum, starých Beherit nebo zmíněných portugalských kakofonií.

Tahle věc je určena výhradně fanouškům satanistického fukk-off metalu postiženým zvlášť těžkou formou hudební mysofilie. Pokud vás někdy berou běsy, že byste se nejraději svíjeli nazí, pomazaní krví podříznutého sousedovic Alíka v otevřeném hrobu a sjetí vzývali všechny ďábly, ať si vás vezmou, Xarzebaal jsou dobrá náhražka, kterou lze praktikovat v klidu domova, ve tmě u svíček.


Mgła – Age of Excuse

Mgla - Age of Excuse

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.9.2019
Label: Northern Heritage Records / No Solace

Tracklist:
01. Age of Excuse I
02. Age of Excuse II
03. Age of Excuse III
04. Age of Excuse IV
05. Age of Excuse V
06. Age of Excuse VI

Hrací doba: 42:24

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Mgła jsou zpět. Polská blackmetalová dvojice za poslední léta stvrdila jak svým rostoucím hudebním portfoliem, tak precizností živých vystoupení své kvality a konzistenci. Téměř dokonale naředila svůj zvuk tak, aby byl dostatečně přijatelný, ale nezapomínal na esenci žánru. Posluchači proto oprávněně zobou černým kapucím z ruky.

Jeden z aspektů, který lidi na Mgła přitahuje, je hra se subverzí. Z lyrické perspektivy se M. pohybuje na tenkém ledě. Texty s nihilisticko-existenciálními tématy mají tendenci vyznívat jako nevymnutý teenager po přečtení Wikipedie Nietzscheho a Sartra. Mgła tenhle nešvar dokáží krotit, a to i přestože vliv Nietzscheho zde rozhodně je – stačí odfiltrovat megalomanii. Texty vhodně umocněné hudbou nepůsobí ublíženě nebo kverulantsky. Dokáží totiž fundamentálně pesimistickou látku vzít a přetavit ji do něčeho, co působí skoro až majestátním dojmem. Člověk tak při poslechu nemá pohnutky krčit se v rohu a fňukat jako plebs u Lifelover. Naopak. Chce zvednout bradu, hodit ramena dozadu a vyjít vstříc všemu tomu hnusu světa připraven spadnout na držku.

„Age of Excuse“ v tomto přístupu pokračuje. Hlavní téma se motá okolo konceptu oboustranné čepele. Člověk se při konfrontaci každodenního života neobchází bez úhony. Jedním ze sdělení nové desky je, že k životu neodmyslitelně patří hledění do propasti a že propast, jak řekl Friedrich, může začít hledět do nás. Vše je komunikováno skrze biblické a historické odkazy a za pomoci bohatého lexika. Tematicky a stylisticky se tak toho od „Exercises in Futility“ moc nemění. Jen lyrický koncept je nový.

Ze zvukové stránky také velká změna nenastává. „Age of Excuse“ si půjčuje produkci z „Exercises in Futility“ a nejen to. Celkovou strukturou a ze skladatelského hlediska jsou si desky velice podobné. Standardně výborně napsané riffy doplňuje Darksideova vypiplaná bicí cimbálovka. „Age of Excuse“ možná jen méně sází na sypačky a raději v tempu zvolňuje.

Otázkou tedy je, čím se „Age of Excuse“ od zbytku tvorby Mgła výrazněji odlišuje. V první řadě chybí ty nepateticky, až na dřeň vypnuté epické momenty, které člověka nutí, aby se prohnul v kolenou. Myslím tím například monumentální riff z „With Hearts Towards None VII“, break uprostřed skladby „Exercises in Futility VI“ nebo vyřvávačku „now and forever“ z „Exercises in Futility II“. Netvrdím však, že by tu pasáže, při kterých zamrazí, vůbec nebyly. V tomto ohledu lze například zmínit „Age of Excuse III“ s opakováním fráze „Ersatz“ nebo osudová deklamace „Not just yet“ na začátku a v závěru páté skladby. Jen prostě netnou do živého tak jako výše zmíněné party.

Mgla

Absenci památných momentů „Age of Excuse“ vynahrazuje konzistentnějším rukopisem. Oproti „Exercises in Futility“ novinka nenabízí skladbu, která by zaostávala za ostatními. Na „Exercises in Futility“ se trochu ztrácela třetí věc (což stvrzuje i kapela svými setlisty, kde je skladba jako jediná z alba pravidelně vynechávána) a na „With Hearts Towards None“ to haprovalo ještě o kousek více. „Age of Excuse“ naopak plyne bez zakopnutí. Mgła již mají odzkoušeno. Kapela moc dobře ví, co funguje, a novinka je toho důkazem. Z toho ovšem vyplývá fakt, že se vytrácí element překvapení. Možná jen „Age of Excuse III“ se od zbytku materiálu trochu odlišuje, a to zejména rychlejší a všehovšudy agresivnější náturou. Nejde ale o nic, co by posluchačem vyloženě zamávalo. Otázkou je, zda je v takto funkčním receptu potřeba něco měnit.

„Age of Excuse“ svádí k tomu být častována jako pouhý obšleh „Exercises in Futility“. Upírat jí kvality by nicméně bylo dementní. Spíše se na novinku nabízí pohlížet jako na úctyhodný sequel ke skvělé jedničce.