Archiv štítku: black metal

Antaeus – Condemnation

Antaeus - Condemnation

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Something Wicked This Way Comes
02. Shadow Fires
03. Flesh Ritual
04. Angels of Despair
05. Watchers
06. Condemnation
07. Symmetry of Strangers
08. End of Days
09. Abeyance

Hrací doba: 41:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

Antaeus jsou nezaměnitelná kapela francouzské scény a rozbor jejich dřívějších děl s nahlédnutím do bouřlivé historie kapely by vydal za podstatně delší článek. V krátkosti by se slušelo napsat, že Antaeus mají vazby na mnohé „ortodoxní“ kapely z přelomu milénia vycházející u End All Life Prod. a Norma Evangelium Diaboli, které výrazně přispěly k oživení tehdy stagnujícího blackmetalového žánru. Hudebně měli Antaeus ale blíže k takovým Sadistik Exekution nebo Conqueror než třeba k Mayhem nebo Darkthrone, na které EAL/NED kapely navázaly. Přímočarý akt satanistického násilí prostoupený hutnou a zvláštní nihil atmosférou kulminoval třetím albem „Blood Libels“. Zde byly brány stínů vedoucí do děsivého světa věčné noci otevřeny opravdu dokořán. Celkově vzato, i když jsem neslyšel první dema, jediná výrazně slabší nahrávka, kterou Antaeus nechali zvěčnit, byla „Misery to the Defeated“ ze splitka s Katharsis. To už ale stejně byla jen taková posmrtná křeč…

Když jsem někdy před pěti lety dělal rozhovor s vokalistou MkM, Antaeus zase aktivně hráli živě, a tehdy jsem se ptal na případné další album. To bylo víceméně v plánu, texty byly hotové (i když nevím, zda jsou v té samé podobě užity zde) a hudebně se deska měla navrátit k soundu „Cut Your Flesh and Worship Satan“, ale že nikdo neví, zda kytarista Set vůbec někdy něco stvoří. <<Fast-forward>> Je 8. října 2016, na webu Bardo Methodology vychází rozhovor, který byste si určitě měli přečíst, společně s první skutečnou hudební ukázkou nové desky, která pak v listopadu opravdu vyšla.

„Condemnation“ je „Cut Your Flesh and Worship Satan“ prizmatem „Blood Libels“, řekl by člověk skoupý na slovo. Duch prvotiny zřetelně číhá v „industriálních“ mezihrách, jednoduchých konstrukcích skladeb, dokonce i MkM lehce obměnil vokál po vzoru debutu, ale pokud je něco neoddiskutovatelně lepší ve srovnání s první deskou, tak to je právě hrdelní projev. Z „Blood Libels“ si „Condemnation“ bere především atmosféru a řezavou produkci. Ale v těchto ohledech novinka majestátu dřívější desky nedosahuje ani náhodou.

Celkově vzato, Antaeus nedokázali nastřádat dostatek výrazných pasáží, které by přítomné násilí osvěžily. Šlo by namítnout, že po kapele chci něco, co by sem patřit nemělo. Primární cíl stvořit opravdu nekompromisní negativní námrd byl vlastní všem titulům Antaeus a Set v tomto ohledu uspěl i zde. Ale statisticky vzato; počet výrazných zapamatovatelných momentů je zde v rámci diskografie nejmenší. Když tu sedím nad recenzí, po desítkách poslechů, tak si z hlavy bezpečně vybavím jen závěr „Flesh Ritual“, kousek „Shadow Fires“ a logicky i nástup „Abeyance“. Dále snad pár rytmických či kytarových motivů, ale to už bych si musel desku znova pustit, abych přesně věděl, kde se nachází. A to rozhodně nemohu považovat za kladnou věc.

Antaeus

Určitě bych ocenil i průraznější zvuk, ale tohle negativum odpadá za vysoké hlasitosti, kdy bicí konečně začnou řádně vraždit. Hlavně díky nim zde nechybí žádaná zběsilost a Antaeus si nemohli pro tuhle desku vybrat nikoho lepšího než Menthora. Až mě opětovně napadá, jak by asi znělo takové „De principii evangelikum“ se schopnějším bubeníkem.

Z „Condemnation“ nejsem nadšený, ani vyloženě zklamaný. Nekompromisní razance skladeb mi je za určité nálady po chuti, ale nemyslím si, že by se deska vyrovnala předešlým. Mám pochopení pro oba tábory, tedy ty, co nahrávku odsuzují jako zklamání průměrných kvalit, a také nadšence, co Antaeus velebí za naplnění jejich představ o black metalu, který je stále nebezpečný. Ano, „Condemnation“ je celkem „průměrná“ záležitost, ale stále se jedná o ryzí Antaeus a já se tedy táži: Kolik znáte kapel, jako jsou oni?


Dead Limbs – Spiritus/Sulphur

Dead Limbs - Spiritus/Sulphur

Země: Brazílie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Golden Age
02. Echoes of Yore
03. The Craven’s Pilgrimage
04. Monolith of Deceived Hollows
05. The Thorncrown’s Blessing
06. Awake! O Sleeper of the Land of Shadows

Hrací doba: 35:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Dead Limbs je další nové jméno na blackmetalovém kolbišti, tentokrát z poněkud exotičtější destinace – Brazílie. Jihoamerický metal máme asi všichni spojený s jistou neurvalostí, agresivitou a živočišností, jaká z ekonomicky stabilní a vyspělé Evropy a její scény již dávno vymizela. V rozvojových oblastech třetího světa lokální scény onu prapůvodní animálnost metalové hudby stále dokážou držet při životě. Dead Limbs ovšem do téhle sorty skupin nepatří a naopak ukazují, že i v Jižní Americe lze nalézt formace, které na black metal nahlížejí optikou atmosféry.

Prvně o sobě Dead Limbs dali vědět před dvěma lety pilotním minialbem „Lighthouse“, které jsem bohužel neslyšel. Na skupinu jsem narazil až nyní díky debutové dlouhohrající desce „Spiritus/Sulphur“, jež vyšla koncem ledna prostřednictvím německých Northern Silence Productions. Když jsem si nahrávku pouštěl, tak jsem popravdě řečeno nečekal příliš, a to i navzdory skutečnosti, že mě zaujal přebal nahrávky – ten považuji za velmi povedený. Brazilské trio mě však nakonec příjemně překvapilo, poněvadž „Spiritus/Sulphur“ je dost dobrá záležitost.

Netvrdím, že se jedná o něco doposud neslyšeného, to ani omylem. Stejně tak neříkám, že je „Spiritus/Sulphur“ fenomenální dílo, které vás posadí na prdel, to se myslím nestane – soudím na základě empirické zkušenosti, jelikož ani mně se něco takového nestalo. Přesto se nebojím říct, že se Dead Limbs na svém debutu ukazují v dobrém světle. Já osobně jsem si k „Spiritus/Sulphur“ dokázal najít cestu, a to vlastně docela lehce. Tím ale nechci vzbudit dojem, že by se jednalo o primitivní a prvoplánovou záležitost. Deska pouze dokáže zaujmout vcelku záhy, možná ne na úplně prvním rande, ale na druhý či třetí pokus už tomu lze přijít na chuť určitě. A i poté počin vydrží sympaticky nemalý počet poslechů, aniž by se dostavila nuda. Během těchto seancí sice vaše uši nepoznají akustický orgasmus, ale rozhodně lze si „Spiritus/Sulphur“ užít.

Hned úvodní „Golden Age“ patří k tomu (nej)lepšímu, co se na albu nachází. Dead Limbs rozehrají monotónní pomalý riff s rozvážnou atmosférou a čistými hymnickými vokály, k nimž se posléze přidá i řev (nijak zvlášť extrémní, ale dejme tomu, že k nabízeným náladám se hodí spíš než bestiální jekot). Netrvá to dlouho a člověk se lehce ponoří do atmosféry, jež nepřestává ani v druhé, o něco rychlejší půli skladby. Mezi vrcholy nahrávky bych dále zařadil i dvojici ambicióznějších kompozic „Monolith of Deceived Blessing“ (osm a půl minuty) a především finální majstrštyk „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ (jedenáct minut). Druhá jmenovaná je jakousi vlajkovou lodí alba a vůbec se nedivím tomu, že byla jako první uvolněna k poslechu. V některých pasážích se daří tvořit poutavou atmosféru a nechybí skvěle vybudované pasáže. Minimálně tato píseň (já osobně bych však přidal i „Golden Age“) jasně ukazuje, že něco v Dead Limbs skutečně vězí a že Brazilci mají poměrně lákavou vizi, jakým způsobem black metal hrát.

Dead Limbs

„Golden Age“, „Monolith of Deceived Blessing“ a „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ jsou po mém soudu tím stěžejním, co „Spiritus/Sulphur“ nabízí a kvůli čemu dává smysl se po albu shánět. Druhá „Echoes of Yore“ už je o něco slabší a ze čtyř regulérních skladeb zanechá nejméně dobrý dojem. Je o něco melodičtější a blíží se k vodám moderního post-black metalu, což není nic, co bych já osobně – a nepopírám, že jde čistě o subjektivní náhled věci – kvitoval s povděkem. Netvrdím, že mě písnička irituje takovým způsobem, abych byl nucen ji přeskakovat, ale nejhorší na desce podle mě je. „The Craven’s Pilgrimage“ a „The Thorncrown’s Blessing“ už jsou jen poklidnější intermezza, která nic zásadního neřeší, ale jejich poslech neobtěžuje, a když nic jiného, alespoň přinášejí nějaké osvěžení nahrávky, jež tak i díky jejich přítomnosti neupadá do stereotypu.

Pokud jste předešlé řádky opravdu přečetli a nepřeskočili jste až na poslední odstavec, pak již doufám tušíte, jak si „Spiritus/Sulphur“ stojí a jaký bude verdikt. I navzdory jedné slabší písni jsou mé pocity dobré a Dead Limbs ve mně zanechali dobrý dojem. Mnohem lepší, než jsem čekal a doufal. Nejedná se o veledílo, ale relativně výrazný počin to je a řekl bych, že zkoušku si zaslouží. Já osobně si pak „Spiritus/Sulphur“ rád i koupím.


Snøgg – Qivitoq

Snøgg - Qivitoq

Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 28:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Abych řekl pravdu, nejsem si tak docela jistý, co přesně si mám o Snøgg myslet a jakým způsobem na jejich produkci nahlížet. Tahle slovinská skupina mi totiž na svém aktuálním EP „Qivitoq“ (jemuž předcházelo pouze jedno jiné minialbum a jeden demosnímek) trochu zamotala hlavu. A to i když úplně pominu, že si Slovinci vybrali jméno, které docela smrdí severem, to je jenom detail.

Zdálky se tento slovinský projekt tváří docela seriózně – ať už jde o povedený přebal „Qivitoq“ nebo vcelku zajímavé promo fotky. Na druhou stranu, názvy písniček jako „Nun Attack“ či „In Death, Erection!“ na mě působí lehce parodickým dojmem. Největší rozporuplnost ovšem přichází až se samotnou hudební produkcí. V jejím případě se totiž stále nemohu rozhodnout, jestli je Snøgg dobrá nebo blbá. Občas si říkám, že nejspíš obojí zároveň.

Snøgg produkují syrový black metal a tady je asi nutno říct, že to dělají poplatně svému názvu, což znamená, že to ve špinavém riffování skutečně dýchne severem. Problém je, že mnohé metalové pasáže vyznívají strašně amatérsky, neuspořádaně a trochu neumětelsky. To se týká především úvodní „Alien Nation“, kde stejně podobně nevábně vyzní i pokusy o jakési chóry. Ke konci skladby však nastoupí zajímavé opiátové melodie kláves, s nimiž se to zničehonic posune o notný krok kupředu.

„Nun Attack“ na samém začátku nechá doznívat pojetí závěru předchozího songu, aby následně nastoupila hluková pasáž. Po ní opět přijde pomalejší tempo s vyhrávkami, ale aby to nebylo tak jednoduché, Snøgg jej tu a tam proloží opět hůře znějící sypačkou o délce jedné až dvou vteřin. A s tímhle pokračují dlouhé minuty až do konce desetiminutové kompozice, čímž trochu rozmělní jinak relativně slušný motiv. „In Death, Erection!“ zní zase docela zhovadile, ale jen ve své první půli, protože ta druhá je naopak povedená a má i něco atmosféry. Ani „Answersters“ není jiná nebo snad jednoznačná – nabídne dobré pomalé pasáže s teatrální deklamací, hlukové finále i vidlácké hoblování.

Co si z toho odnést? Sám nevím. „Qivitoq“ je dle mého rozporuplná nahrávka, na níž lze nalézt velmi zajímavé momenty i velmi jalové momenty. Navzdory tomu slušnému však asi mohu s klidným svědomím říct, že už si to EP nikdy nepustím, takže asi tak. A jestli někdy budu ochoten zkusit případný další počin Snøgg? Nevím, možná ano, ale možná taky ne. Bude záležet na momentální náladě a možná trochu i na počasí za okny a dni v týdnu.

Snøgg


Furia – Księżyc milczy luty / Guido

Furia - Księżyc milczy luty

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Za ćmą, w dym
02. Ciało
03. Tam jest tu
04. Grzej
05. Zabieraj łapska
06. Zwykłe czary wieją

Hrací doba: 43:39

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou


Furia - Guido

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
I. Stara Polska księżycowa
01. 1
02. 2

II. Ubrdy część pierwsza
03. 320 w 2
04. Hahary
05. Łączka
06. Lew albinos

Hrací doba: 35:45

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou

Odkazy:
web

Furia své příznivce v loňském roce potěšila hnedle dvojnásob. Souběžně s novou deskou „Księżyc milczy luty“, jež navazuje na o dva roky starší nahrávku „Nocel“, totiž polská pětice vydala taktéž EP s názvem „Guido“. A všechna čest, nejedná se o žádnou podměrečnou nahrávečku, nýbrž o počin, s jehož délkou by se nikdo nepozastavil ani nad případným full-length označením. Však je také „Guido“ jen o nějakých osm minut kratší než „Księżyc milczy luty“, takže ve finále Furia během pouhého měsíce naservírovala cirka 80 minut nové muziky. Nyní se na obě placky podíváme.

Od debutu „Martwa polska jesień“ Poláci urazili poměrně dlouhou cestu. Není žádným tajemstvím, že choutky po agresivnější formě black metalu si téměř totožná sestava ukájí v rámci své další skupiny Massemord (ačkoliv i v jejím rámci se našel prostor pro experimenty – viz misantropický opus „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jejž dodnes považuju za to úplně nejlepší, co kdy kolektiv Let the World Burn složil a natočil), zatímco Furia sloužila spíše k progresivnějšímu podání žánru. Ani nemluvě o tom, že jednotliví členové realizují své další představy o podobách stylu i v mnohých bočních projektech, mezi nimiž se nacházejí jména jako Morowe, Thaw, Cssaba, Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Night of the World či Kurhan.

Ale to jsem odbočil někam, kam jsem odbočit úplně nechtěl. Původně jsem měl totiž v úmyslu říct, že již na „Martwa polska jesień“ byla cítit jistá snaha uchopit black metal méně ortodoxním způsobem než v Massemord, přesto je ten posun mezi debutem a oběma novinkovými počiny obrovský. Furia jednoduše vyrostla v dospělou formaci, která si je jistá v kramflecích a na black metal nahlíží příjemně svébytným způsobem, v němž není místo pro klišé a primitivní řešení. „Guido“„Księżyc milczy luty“ takové tvrzení podporují a stvrzují. V obou případech se jedná o výborné a promyšlené progresivně blacmetalové záležitosti, které je radost poslouchat.

Začněme nejprve s „Księżyc milczy luty“, které by s označením dlouhohrajícího alba přece jenom mělo mít větší díl pozornosti. Hned úvodní skladba „Za ćmą, w dym“ jasně ukazuje, že výše řečené – mám na mysli zejména předešlý odstavec – jsem si z prstu nevycucal. Skoro až psychedelicky rockové pasáže se proplétají s výborně gradovaným black metalem v rozvážnějším tempu, již od počátku z toho sálá silná atmosféra, ale vedle ústřední linie písně vykoukne i několik skvělých kytarových motivů, na nichž sice „Za ćmą, w dym“ nestojí, ale o jisté dílčí lokální vrcholy rozhodně jde.

Mohlo by se zdát, že s podobným receptem pracují i následující kompozice, což je do jisté míry snad i pravda, ale každá z nich si dokáže udržet svou tvář a nesplynout s ostatními, protože na to jde malinko jinak. Třeba „Ciało“ se po klidnějším začátku zvrhne v o poznání blackmetalovější kus, v němž se najde prostor i pro několik vysloveně úderných pasáží, nicméně ani v nich Poláci neztrácejí myšlenku. „Tam jest tu“ zase dává větší prostor nemetalové tváři Furia, aby ve své druhé půli předvedla podobný nárůst do blackmetalového žánru (zde dokonce i s jednou regulérně sypací pasáží), ale v koncentrovanější a nahuštěnější formě.

„Grzej“ je možná nejproměnlivější písní na „Księżyc milczy luty“, nabídne nejeden výtečný nápad (hlavně pasáž uprostřed songu je excelentní) i progresivní vyhrávku. Do jisté míry možná vrchol celého alba, ale to berte trochu s rezervou, protože Furia drží extrémně vysokou laťku po celou dobu. Na čemž nic nemění ani „Zabieraj Kapska“, v níž zas dostává větší roli rocková rytmika, jež připraví půdu pro drtivý nástup black metalu v závěru skladby. A ve finální „Zwykłe czary wieją“ zase Poláci do své hudby nechali nasáknout i další metalové žánry, některé riffy jsou lehce načichlé stonerem, ale opět nechybí několik progresivních motivů.

Nyní svou pozornost přesuneme ke „Guido“. Již výše jsem se nechal slyšet, že délka počinu je natolik vysoká, že by to čistě z tohoto ohledu šlo rovněž označit jako řadovku. Důvod, proč se však jedná „jen“ EP, je myslím ten, že se v jádru nejedná o jeden ucelený počin, nýbrž o dvě minialba vydávaná pod jedním názvem. Ostatně i ve fyzické verzi nahrávka vychází na dvou asfaltech, z nichž jeden je sedmipalcový a druhý dvanáctipalcový.

Furia - Guido

Sedmipalec nese název „Stara Polska księżycowa“ a obsahuje dva nepojmenované kusy. Ty v porovnání s „Księżyc milczy luty“ rezignují na psychedelicky rockové pasáže a věnují se „pouze“ chytře pojatému black metalu ve vysoké kvalitě. Mírně lepší mi přijde dvojka, která se svým pojetím dost blíží skladbám z řadovky, ale ani první vál není vůbec špatný. Každopádně, v obou případech hrají o trochu větší roli kytarové melodie a vyhrávky. Vezmeme-li v potaz, že se technicky vzato bavíme o třech počinech (z nichž dva jsou uschovány pod jednou střechou), pak „Stara Polska księżycowa“ je z těchto tří asi nejkonvenčnější a nejstandardnější.  Nicméně i v takové poloze Furia umí, tudíž to neberte jako vysloveně pejorativní tvrzení.

Zato dvanáctipalec „Ubrdy część pierwsza“ naopak v pomyslném žebříčku zvláštnosti ze všech tří nahrávek vede. „320 w 2“ je jen industriálně laděné intro. „Hahary“ a „Łączka“ však ukazují, že se Furia dokážou bez větších problémů odpoutat od black metalu a vydat se na pole progresivního rocku, aby jej posléze v případě potřeby black metalem opět zatemnili. Především „Łączka“ je ve své poťouchlé zvláštnosti krásně hypnotická. „Lew albinos“ se pak vrací k metalu a po riffovém úvodu se až ve druhé půli se pustí do melodií. Snad nepřekvapí, že ani na závěr si Poláci vůbec nedělají ostudu.

Furia - Księżyc milczy luty

Pokud bych měl dojem z „Księżyc milczy luty“„Guido“ nějak stručně shrnout, abych vás už déle nenudil, po chvíli přemýšlení vždy skončím u toho, že Nihil a spol. už dávno dospěli v nadstandardně dobré skladatele, jimž nedělá problém dát dohromady kus působivé muziky. Samozřejmě se nejedná o skutečnost, jakou by odhalily až loňské počiny, myslím, že tohle lze o Furii tvrdit již pěkných pár let. Přesto potěší, když i nová nahrávka – v tomto případě tedy nové nahrávky – bezezbytku a s přehledem potvrdí, že tomu tak je. Takhle dobrých skupin nebude nikdy dost, co víc říct.


Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Tome of the Unreplenished - Cosmoprism: The Theurgy - Act I

Země: Velká Británie
Žánr: noise / power electronics / black metal / experimental
Datum vydání: 3.2.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Exileosis
02. Dead Body of God
03. Sapient
04. Black Hole Resident
05. Hypostasis

Hrací doba: 30:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Vantablack je nejčernější známá látka. Barva tak černá, že když na ni dopadne světla, je pohlceno – vantablack je totiž schopno absorbovat až 99,965 % viditelného spektra. Kruh na obálce „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ vypadá takto temně. A hudba, již pod sebou ukrývá, je temná stejně tak.

Tome of the Unreplenished fungují několik jednotek let. Za tu dobu stihli vydat bezejmenné EP (2013), desku „Innerstanding“ (2015) a čerstvě další minialbum, jímž je právě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, které dle názvu slibuje, že bude první částí většího konceptu. Nedokážu novinku srovnat s jejími předchůdci, protože jsem je neslyšel. Mohu však ihned říct, že na základě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ si je moc rád zpětně dostuduji, protože pokud půjde o jen poloviční peklo jako novinka, pořád to bude setsakra velký hnus.

Člověk versus kosmos, kosmos versus člověk. Tome of the Unreplenished na „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ pracují s konceptem, že při bádání o vesmíru a jeho vztahu k člověku se nevyhnutelně musí narazit entitu mnohem většího rozsahu než lidstvo samo. Ať už má jít o něco, co mnozí nazývají bohem, mimozemské civilizace nebo vlastní tíhu nekonečna. Právě okolo takových myšlenek se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, a jak lze asi odhadnout, pokus o akustické vyjádření nevyjádřitelného nebude probíhat skrze konvenční hudební zbraně, refrény nebo jednoznačné písňové struktury.

„Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ není ani tak nahrávkou s jasně danými konturami a rozlišitelnými skladbami, jako spíš sonický experiment snažící se zkoumat, kam až může sahat hloubka zvuko-hlukové jámy. Žánrově nevyhraněná směska noisu, power electronics a náznaků black metalu se s posluchačem nemaže a láduje do něj extrémně nehostinné audio plochy. Minialbum je sice rozdělené do pěti samostatných stop, ale ve finále jde o zcela marginální detail, poněvadž v jádru je „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ je především o zvukovém ataku, depresivní stísněnosti a neprostupné temnotě.

Cosi jako píseň je zde zcela nepodstatné, a to i navzdory skutečnosti, že třeba „Exileosis“ či „Hypostasis“ se ve svých začátcích dotýkají rituálního ambientu nebo třeba že „Black Hole Resident“ dokonce obsahuje jednu melodii (!). Nakonec se totiž stejně vše musí podřídit hlukovému marastu, před nímž není úniku.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Pouze bych si s Tome of the Unreplenished dovolil nesouhlasit v tom, že se vydávají na dosud neprobádané území. Podobně odporně znějící zvukové performance už v minulosti šlo slyšet i jinde. Ale ani to nic nezmění na skutečnosti, že se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ v rámci rozsahu člověkem slyšitelných frekvencí nachází na hodnotách, jejichž poslech je většině lidí nepříjemný.

Samozřejmě, jako vždy se nabízí obligátní otázka – je tohle ještě hudba? Přijde na úhel pohledu. Rozhodně však dle mého lze „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ považovat za umění, protože předkládaná černočerná půlhodina splňuje veškeré atributy a nároky, jaké by měly být při posuzování uměleckosti uplatňovány. Hluk v podání Tome of the Unreplenished je ve své zvrácenosti v lecčems působivý a nedá posluchači spát. Nutí jej setrvat tam, kde by logika velela odvrátit se. A takové uhranutí je mnohem víc, než co vám může nabídnout konvenční produkce.

Hudební dobrodruzi by si „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ rozhodně neměli nechat ujít.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I


Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


Misanthropic Rage – Gates No Longer Shut

Misanthropic Rage - Gates No Longer Shut

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. In a Blind Dimension
02. Gates No Longer Shut
03. I, the Redeemer
04. Into the Crypt
05. Niehodowalny
06. Cross Hatred
07. I Took the Fate in My Hands

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Polskou odnož jakéhosi řekněme inteligentního black metalu mám docela rád, takže když je příležitost ochutnat nějaké nové jméno zmiňovaného původu a stylu, nikdy příliš neváhám a jdu do toho. Přesně takhle jsem v loňském roce nepohrdl poslechem debutového minialba „Qualia“ dvojice W. a AR. ze středopolského města Mińsk Mazowiecki, která souhrnně vystupuje pod názvem Misanthropic Rage.

Bohužel na mě „Qualia“ nezapůsobilo takovým způsobem, jak jsem doufal. V titulním sedmnáctiminutovém opusu se sice nacházely i slibné nápady a jedna bravurní pasáž, ale vše okolo už zdaleka nebylo tak bezchybné a zbylé dvě písně (z nichž jednou byla předělávka „K.I.N.G.“ od Satyricon) už byly docela slabé. Přesto jsem se nakonec rozhodl nelámat nad Misanthropic Rage hůl a dát jim druhou šanci. Tentokráte prostřednictvím dlouhohrající prvotiny „Gates No Longer Shut“.

Nebyl jsem si úplně jistý, co přesně mám od „Gates No Longer Shut“ očekávat. „Qualia“ sice načrtlo jistý potenciál, nicméně nešlo přehlédnout skutečnost, že deska vychází méně jak půlroku po EP, což zjevně asi není časový horizont, během něhož se lze hudebně posunout o mílové kroky kupředu. Přesto nakonec musím říct, že z řadovky mám o něco lepší pocit než z jejího neřadového předchůdce. Byť ani tentokrát není na místě skákat radostí dva metry do vzduchu, neřkuli ještě výš do vzduchu.

Po úvodu v podobě „In a Blind Dimension“, která vyjma vcelku pěkného melodického sóla nenabízí nic zvláštního, začne série poutavějších písniček. Titulní „Gates No Longer Shut“ se po chvilce s nic moc riffem zvrhne do povedené skladby, již drží nad vodou především zvolnění s výborným motivem a zkušeně podané vygradování, v němž se prolnou obě dosavadní tváře songu, tedy jak ta kytarová, tak ta progresivnější. „I, the Reedemer“ rovněž nepostrádá výraznější linky a v neposlední řadě přidává sympaticky zvláštní sólo. Laťku pak drží i dobře vystavěná „Into the Crypt“, jež nenudí i navzdory sedmi minutám délky. Sice se i zde ukazuje, že slabina Misanthropic Rage tkví v rifech, které v jejich podání znějí poněkud „dutě“ (ačkoliv je pravda, že v pár momentech to poměrně sedí), ale kladné dojmy mírně převažují

Zato následující „Niehodowalny“ mě ničím nezaujala. Misanthropic Rage totiž mimo jiné v mnohých pasážích prezentují i technicky pojatý black metal, ale tato jejich poloha mě nudí ze všech nejvíce – a právě „Niehodowalny“ se v tomhle vyžívá. Občas to zavání snahou o chaotický black metal, která se prostě nezdařila. Ani druhá polovina, v níž Poláci zvolní a pokusí se o další progresivnější chvilku, mě tentokrát nijak neupoutala, takže za zmínku zde stojí snad jen úplný závěr s čistým vokálem. „Cross Hatred“ je na tom vesměs stejně jako „In a Blind Dimension“ – několik málo útržků je relativně fajn, ale jako celek žádný zázrak. A nakonec vesměs to samé lze říci i o finální osmiminutovce (nejdelší na albu) „I Took the Fate in My Hands“.

Misanthropic Rage

Jak tedy „Gates No Longer Shut“ zhodnotit? Některé momenty v jistých písních a některé části alba – svá slova směřuji především k pasážím s melodiemi, čistými vokály nebo náznaky progresivnějšího přístupu – ukazují, že Misanthropic Rage evidentně nejsou jalová skupina a jistý talent jim byl do vínku dán. Mám ovšem pocit, že ho nebylo dostatek k tomu, aby Poláci dokázali (alespoň tedy v současné době) stvořit působivou věc. Zjevně trvají na tom, že chtějí hrát i technicky a že chtějí posluchačům nabídnout i riffy evokující starou školu, a přitom je obě tyto polohy sráží a jedná se o to nejméně záživné, s čím nahrávka přichází.

Tak či onak, na základě „Gates No Longer Shut“ lze myslím bezpečně prohlásit, že na špičku podobně pojatého polského black metalu Misanthropic Rage zdaleka nemají a formacím jako namátkou Furia, Odraza, Morowe, Mord’A’Stigmata, Thaw, Outre, Cień, Mussorgski či Eerie koukají jen zdálky na záda. Třeba se to časem změní a Misanthropic Rage se vyhrají do podoby, kdy jmenovaným budou moct konkurovat, ale nyní z pomyslného ringu odcházejí poražení. Poslechem „Gates No Longer Shut“ nic moc nezkazíte, o mírný nadprůměr asi stále jde, ale kdokoliv z před chvílí zmiňovaných je myslím vašeho času hoden spíš.


Bethlehem – Bethlehem

Beautality - Einfallen

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.12.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Fickselbomber Panzerplauze
02. Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere
03. Kynokephale Freuden im Sumpfleben
04. Die Dunkelheit darbt
05. Gängel Gängel Gang
06. Arg tot frohlockt kein Kind
07. Verderbnisheilung in sterbend’ Mahr
08. Wahn schmiedet Sarg
09. Verdammnis straft gezügeltes Aas
10. Kein Mampf mit Kutzenzangen

Hrací doba: 51:02

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Bethlehem se snad nikdy nemohli pochlubit stálou sestavou, vlastně právě naopak. Jedinou stálicí v kapele byl vždy baskytarista Jürgen Bartsch. Občas se stalo, že na nějaké konkrétní pozici někdo vydržel delší dobu, ale na těch ostatních to stejně rotovalo rychlostí Kaplanovy turbíny. I to byl jeden z důvodů, proč Bethlehem na jaře 2015 ohlásili ukončení činnosti. Tím dalším pak byly zdravotní problémy Jürgena Bartsche, jemuž znemožňoval hrát zánět šlachy na pravé ruce.

Už v prohlášení o konci Bethlehem se Bartsch nechal slyšet, že to může i nemusí být definitivní odmlka kapely. Klasika, jednoduše si nechal otevřená vrátka, až ho zase popadne chuť hrát. Rozhodně jsem však nečekal, že onen návrat přijde takhle rychle. Jen rok a půl od ohlášení rozpadu už Bethlehem avizovali novou sestavu a s ní i novou dlouhohrající desku – tentokráte hrdě eponymní.

Než se ovšem k té desce dostaneme podrobněji, zastavme se nejprve u oné sestavy, protože ta je docela zajímavá. Zaprvé se na bicí stoličku vrátil Wolz, jenž už v Bethlehem působil v letech 1999-2011 a mimo jiné nabubnoval také DSBM veledílo „Death – Pierce Me“ od švédského projektu Silencer. Kytary se ujal ruský muzikant Ilya Karzov (jenž se na novince výrazně podílel po skladatelské stránce), na nějž šlo v minulosti narazit ve formacích jako Bog Morok či Morguenstern (obě jsme zde recenzovali). Úplně největší tahák se ale ujal zpěvu. Což o to, již několik známých a zajímavých jmen se v Bethlehem u mikrofonu v minulosti objevilo, zmínit lze třeba Kvarfortha (Shining, Skitliv) nebo Rogiera Drooga (Weltbrand, Hell Militia a čerstvě i Valkyrja). Na tuto tradici nyní navazuje polská ďáblice Onielar známá z Darkened Nocturn Slaughtercult. A upřímně řečeno, právě její přítomnost pro mě byla jedním z největších taháků novinky.

A nutno hned zkraje říct, že její jedovatý skřehot patří k největším přednostem „Bethlehem“, a v některých momentech je doslova ozdobou nahrávky – jedním příkladem za všechny budiž třeba „Gängel Gängel Gang“, kde se Onielar skutečně vyřádila a pouští ze svého hrdla jednu zběsilost za druhou. Vlastní hudba však jejímu bestiálnímu výkonu mnohdy nestíhá sekundovat takovým způsobem, aby šlo nemít výhrady.

Což o to, „Bethlehem“ je v jádrá relativně příjemná nahrávka – onu příjemnost samozřejmě berte s rezervou v rámci nihilismem prolezlého stylu kapel. Prostě natolik příjemná, nakolik jen může být album s tak odporně rudou obálkou (výjev je jen tak mimochodem vypůjčen z osm let starého hororu „Necromentia“). Ve své podstatě bezejmenná novinka nedělá jménu Bethlehem ostudu, přestože se ani zdaleka nejedná o nejlepší počin kapely. Má ovšem jednu zásadní nevýhodu – s prvními poslechy baví, ale velmi rychle se vyčerpá a opotřebuje.

Bethlehem

„Fickselbomber Panzerplauze“ placku odpálí v ostřejším tempu a jako otvírák funguje bez sebemenších problémů. I navzdory relativní jednoduchosti to maká a tahle agresivnější poloha současným Bethlehem sluší. Druhá „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ je ale poněkud rozporuplná, přechody mezi pomalými klávesovými tryznami (které navíc samy o sobě působí docela klišovitě) a rychlými momenty jsou trochu násilné. Pomalejší „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“ je zase chvílemi trochu gay a vesměs se jedná o přehrávání otřepaných postupů depressive black metalu. Což není nic, co by jméno formátu Bethlehem po mém soudu mělo mít zapotřebí.

Asi nejzajímavější je střed desky. Zaříkávací „Gängel Gängel Gang“ je dost divná a pořád si nemůžu vybrat, jaká je. Na jeden poslech zapůsobí, na další mi zase přijde trochu blbá. Zajímavost jí ovšem upírat nelze a jistě by šlo ocenit jistou nekomfortnost, což je pocit, jenž mi k Bethlehem velmi sedne. Hned vzápětí pak překvapí nečekaně melodická „Arg tot frohlockt kein Kind“, která je výborným osvěžením a patří k nejlepším momentům nahrávky. Následující trojice skladeb je na tom podobně jako „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ nebo třeba čtvrtá „Die Dunkelheit darbt“ – mají svoje momenty, dobré nápady, ale nejsou zcela bez výhrad. Až finální riffů-prostá „Kein Mampf mit Kutzenzangen“ přinese nějakou změnu.

Obecně vzato materiál na „Bethlehem“ špatný není. I navzdory pár muškám mě album vlastně baví (bavilo) a zásadně mě irituje pouze „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“. Největším a jediným skutečným problémem tak zůstává již zmiňovaná netrvanlivost – počin se ohraje nepříjemně rychle. Nestydím se ale říct, že prvních pár poslechů jsem si docela užil, což je vlastně víc, než v co jsem v předstihu doufal. Abych se totiž přiznal, nečekal jsem toho od „Bethlehem“ mnoho, tudíž nemohu být zklamán. Svým způsobem jsem relativně mile překvapen, byť se k tomuhle kousku asi nebudu moc vracet. I když… nikdy neříkej nikdy…


Khonsu – The Xun Protectorate

Khonsu - The Xun Protectorate

Země: Norsko
Žánr: industrial / black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Jhator Recordings

Tracklist:
01. Desolation City
02. A Jhator Ascension
03. The Observatory
04. Liberator
05. Death of the Timekeeper
06. The Tragedy of the Awakened One
07. Visions of Nehaya
08. A Dream of Earth
09. Toward the Devouring Light
10. The Unremembered

Hrací doba: 58:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Khonsu

Před pěti lety se zjevili Khonsu a vypadalo to, že na tuto norskou formaci čeká zářná budoucnost. Kapely se okamžitě ujal renomovaný label Season of Mist, pod jehož hlavičkou vyšlo debutové album „Anomalia“. Jak ovšem známo, tahle firma už dávno není v pozici, kdy by si mohla dovolit dělat charitu, takže je asi zřejmé, že v Khonsu čuchala nějaký potenciál na sebe vydělat. Nalijme si čistého vína, velkou, ne-li dokonce stěžejní roli v tom hrálo propojení s Keep of Kalessin.

Hlavním mozkem Khonsu je totiž S. Grønbech, což je bratr týpka známého pod gangsterskou přezdívkou Obsidian Claw. Druhý jmenovaný je lídr Keep of Kalessin a svému bráchovi (jenž se jen tak mimochodem mihl i v samotných Keep of Kalessin jakožto skladatel na EP „Reclaim“) v tehdy nově vznikajícím projektu notně píchl. Ujal se produkce a z Keep of Kalessin přitáhl i zpěváka Thebona, který „Anomalia“ nakdákal. Však právě na jménu bráchovy známější formace tenkrát stála komplet propagace (což nechci prezentovat jako vypočítavost Khonsu, nepochybuji o tom, že šlo spíš o tah Season of Mist).

Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po kladně přijatém debutu se Khonsu nějak vytratili, zmizeli ze stáje francouzského labelu a následující roky o nich nebylo příliš slyšet. Ticho pročíslo pouze EP „Traveller“ v roce 2014, ale jinak Khonsu navenek stagnovali. Anebo možná jen v ústraní pracovali na dalším materiál, jenž nakonec vyšel v listopadu pod názvem „The Xun Protectorate“.

První, co na „The Xun Protectorate“ upoutá, je rozhodně nádherná obálka, která patří k těm nejlepším metalovým artworkům, na něž jsem v loňském roce narazil. Už jen ten sliboval mnohé a společně s pozitivní vzpomínkou na „Anomalia“ nebyl důvod se na druhou desku netěšit. Je pravda, že debut rozhodně nebyl dokonalý a měl svoje mouchy, ale jistá zajímavost mu jistě nechyběla, měl spoustu výborných momentů a přinejmenším jednu naprosto dokonalou píseň. Výchozí pozice tedy nebyla vůbec špatná.

„The Xun Protectorate“ oproti „Anomalia“ přináší několik vcelku zásadních změn. Samozřejmě na svém místě zůstává základní žánrový rámec, tedy progresivněji a do industriálu laděný black metal. Přesto je vyznění novinky docela jiné, kosmičtější. Především musím ocenit jednu věc. „Anomalia“ v mnohém skutečně připomínala Keep of Kalessin. Na „The Xun Protectorate“ se Khonsu stínu spřízněné známější formace naštěstí zbavili. Jistě v tom má prsty i skutečnost, že druhé album již nenazpíval Thebon, jehož specifický vokál mám a nejspíš navždy budu mít (a hádám, že nejen já) spojený právě s (jistým obdobím) Keep of Kalessin. Tu a tam sice stále probleskává rukopis Arnta Grønbecha, jenž na novince vystupuje jako host, ale naštěstí se nejedná o nic natolik zásadního, aby stále bylo nutno tvrdit, že Khonsu na noze vláčejí kouli s názvem Keep of Kalessin.

Tenhle posun je příjemný především díky tomu, že Keep of Kalessin už jsou dnes hudebně odepsaná skupina, která do světa pouští pěkné homo-mrdky – však poslední řadová nahrávka „Epistemology“ už je v podstatě neposlouchatelná. V pomyslném souboji obou bratrských formací tedy nyní suverénně vedou Khonsu. Vězte, že i navzdory všemu, co padne níže, má totiž z bratrů Gronbechů mnohem více hudební invence ten s křestním jménem začínajícím na S.

Přesto „The Xun Protectorate“ není bez chyby a opětovně je tu několik nedostatků, jejichž přítomnost mi prostě brání v nadšení. Jako by se Khonsu zbavili neduhů debutu a na druhém albu si našli neduhy jiné. Předně mě nebaví plochý a chladný zvuk, jenž se velké míře podepsal na tom, že jsem zpočátku neměl chuť „The Xun Protectorate“ vůbec poslouchat. Jistěže by leckdo mohl oponovat, že studenost ozvučení souvisí s industriálním laděním muziky Khonsu, jenže takový argument dle mého neobstojí. Pokud by šlo o chladnost v rámci stylu a uměleckého záměru, neměl bych proti tomu vůbec nic. Obzvláště v metalových momentech a obzvláště na kytarách je ta plochost nejznatelnější.

Khonsu

À propos metalové momenty. Právě ony jsou totiž tím, co „The Xun Protectorate“ stahuje dolů. Což o to, deska obsahuje i některé výborné nápady a působivé pasáže, to se zase nestrachujte, zato věřte tomu, že vrcholy přicházejí tehdy, kdy Khonsu ukazují svou elektroničtější tvář. Kytarověji orientované písně jsou totiž vcelku nudné, což se například týká otvíráku „A Jhator Ascension“, paradoxně možná nejnudnější položky celé kolekce. Jako ještě křiklavější příklad nám může posloužit devítiminutová „Liberator“, v níž lze nalézt i výborné chvilky. Ty ovšem přicházejí až se zvolněním, melodiemi, klávesovými linkami, čistými vokály. A od nich posluchače zdržují dlouhé minuty zcela prázdného riffování, které víc nudí, než baví.

Pokud něco z „The Xun Protectorate“ stojí za slyšení, je to jednoznačně až závěr počinu. Suverénní vrchol totiž přichází s osmou „A Dream of Earth“, jejíž atmosféra je doslova kouzelná. V souvislosti s ní bych si dovolil vyzdvihnout i vokály, které jsou na albu rozmanité a kvalitní. Vtipně z toho nejhůře vychází stálý vokalista T’ol, jenž se stará o řev. Levou zadní jej totiž přebíjejí hosté – čisté mužské zpěvy dostal na starost Rune FolgerøAtrox, ženské linky pak nazpívala mně neznámá Eli Karoline Kvendseth. Právě její příspěvky jsou excelentní a právě „A Dream of Earth“ patří k místům, v nichž to bezezbytku dokazuje. Jakmile se zpěvačka někde objeví, okamžitě si krade písničku pro sebe.

Baví mě ale i další dlouhá kompozice, takřka dvanáctiminutová a epičtěji laděná „Toward the Devouring Light“, v níž se dá bez větších problémů strávit i čistě metalové hoblování – snad i proto, že je zde v menšině. Vcelku zajímavá je taktéž „Death of the Timekeeper“, která se vytasí s parádními kytarovými melodiemi. Také některé další písně jako „The Observatory“ či „The Tragedy of the Awakened One“ obsahují dílčí momenty, s nimiž může být posluchač spokojen.

Z pohledu celku mám však stále pocit, že „The Xun Protectorate“ nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Nenechte se zmýlit, některé pasáže jsou excelentní, ale vedle toho se zde nacházejí i poměrně jalové chvilky. Obzvláště zpočátku se nahrávka tvářila jako velké zklamání – podrobnější poslechy sice naštěstí dojem poopravily, ale stále zůstává mírná pachuť a pocit, že Khonsu by měli i navíc. Že by mohli stvořit dech beroucí dílo, kdyby se oprostili od domnělé nutnosti být metalovou skupinou. Snad se tohoto metalového okovu zbaví na třetí desce, stejně jako se mezi prvním a druhým albem zbavili okovů Keep of Kalessin. Jestli ne, dopadne to příště stejně jako „The Xun Protectorate“ a nakonec i jako „Anomalia“ – jako poměrně zajímavá nahrávka s jednou fenomenální písní (zde „A Dream of Earth“, minule „The Malady“), která však měla na víc.

Khonsu


Saor – Guardians

Saor - Guardians

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 11. 11. 2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Guardians
02. The Declaration
03. Autumn Rain
04. Hearth
05. Tears of a Nation

Hrací doba: 55:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Když v roce 2013 debutoval Andy Marshall se svým projektem Àrsaidh a do světa vypustil dílko „Roots“, bylo těžké nezaznamenat onu vlnu superlativů, jež se všude kolem okamžitě vyrojila. Pagan-blackový žánr si nemohl stěžovat na nedostatek desek, spíš chyběla kvalita a ji konstantně zastiňovala popularita německy mluvících líbivin. Àrsaidh (za pár měsíců již Saor) na scénu vnesl nepatrnou naději, že by to mohl být právě on, který se v budoucnu stane žánrovým tahákem. A naději ještě více přiživila druhá deska, silný příběh „Aura“. Loňské „Guardians“ je pak třetím prckem do rodiny. Přicházelo po jednoroční odmlce s možností potvrdit kvalitu, s možností Saor ještě pevněji zařadit mezi žánrovou špicí. Místo toho se zjevily neočekávané rozpaky…

Hudba Saor fungovala zpravidla záhy, ne snad okamžitě, na první poslech, ale pronikání nebolívalo. První poslechy „Guardians“ rázem doprovázel zmatek. Postrádal jsem záchytné body, silné momenty a po vypnutí v polovině ve mně nezůstalo vůbec nic, pouze rozpaky. Touha vracet se scházela, jako bych tušil, že k rozklíčování toho Marshall příliš nepřipravil. Album jsem odložil. Od té doby uběhly týdny i řádka měsíců, zaznamenal jsem kritické hlasy, ale nové Saor si po čase opět pustil, že mě to třeba chytne. Nechytlo.

Přírodní atmoblackové kapely bývají svému žánru zpravidla věrné, a pakliže převlečou kabát, změní maximálně odstín jeho barvy, upraví nálady, přihodí tamtoho, uberou onoho. Podobně je na tom i Saor – žádné velké posuny, konstantní prezentace vizuální stejně jako hudební. Proč ne, pokud to funguje a nechybí nápady. „Guardians“ je ale postrádá. Není to relativní stagnace, co skotský projekt na nové desce sráží, ale absence nosných momentů. Ta tam je schopnost učarovat a zároveň nesklouznout k laciné podbízivosti.

Stejně jako v minulosti je i „Guardians“ místem dlouhým štrekám zaslíbeným – každá z pětice skladeb zodpovědně přesahuje desetiminutovou hranici. Takovýto parametr si nás samozřejmě pokušitelsky vyhlíží a začne šťouchat: hele, koukej, jak moc epické to bude. Bohužel, během oněch deseti minut často Saor nemá co říct, přešlapuje na místě, a když už si to začne sám uvědomovat, na bitevní pole pošle housle, které využijí svých parametrů a vsadí na líbivou notu.

Saor

Zvuk něco takového umožňuje. Marshall folkové nástroje naprosto logicky vytáhl do popředí, obsadil rovněž několik hostů akustiku obsluhujících. Učinil tak na úkor charakteristické zastřenosti píšťal – na nich minulost Saor (byť se vší nenápadností) stála. Nezmizely, jen přestaly hrát ve folkové složce prim. Opozicí k čitelným akustickým nástrojů je protagonistův upozaděný zpěv. Sluší mu to. A nejen jemu, zvuk prošel změnami, přesto nepatří ke slabinám.

Vrátíme-li se k nástrojům, směr udávají již zmíněné housle. Proti tomu samotnému není třeba co mít, problém hledejme ve způsobu jejich zapojení. Souboj metalové složky – zejména elektrických kytar – a houslí je totiž víc než zaznamenáníhodný, právě zde hledejme hmatatelnou příčinu neúspěchu. Přestože se oba nástroje snaží o vzájemnou symbiózu, nevstupují do tohoto vztahu s čistým svědomím. Kytary před setkáním poztrácely nosné nápady, a přestože se vše snaží napravit táhlou výpravností, nedokáží udržet posluchačovu pozornost. Housle se prohřešky kytar snaží vší silou napravit. Dělají to ovšem za pomocí laciných prostředků, impotenci se snaží skrýt za paravánem z idyly a sentimentu, vděčných to materiálů.

Od Saor jsme si zvykli na velmi nadprůměrnou kvalitu, svěží náhled na folk/blackové vody. Fakt, že „Guardians“ jako celek prohrává se svými předchůdci, však ještě rozhodně neznamená nepřítomnost velmi dobrých záblesků. Každá z pěti skladeb má své momenty a nebojuje pouze za pomoci patosu. Dominující dudy v úvodu titulní skladby ukáží svou sílu, dokáží navnadit. Střed skladby sice bloudí, avšak dokáže najít správnou cestu ven a vygradovat. „The Declaration“ nabídne energický začátek, který ale následně znehodnocuje kámen úrazu celé desky – kytary, v tomto konkrétním případě až jalové. Poté se už průběžně dostavuje únava. Fidli, spánek, fidli, spánek, housličky. Občas se zjeví náhlá pompa, občas přešlapování kytar. Vykoukne i nadějnější „Hearth“, ale kdo by si po tak dlouhém boji neschrupnul, nemám pravdu?

Množství dobrých nápadů se na „Guardians“ utopilo v nánosech unavenosti, nevýraznosti a prázdnoty. Nezřízená touha po zprostředkování domoviny jakožto ráje zastínila důraz na vytváření povedených motivů, které v minulosti pravidelně podněcovaly k posluchačským návratům. „Guardians“ říkám bez emocí sbohem.

Saor