Archiv štítku: black metal

Taake / Deathcult – Jaertegn

Taake / Deathcult - Jaertegn

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.7.2020
Label: Edged Circle Productions

Hrací doba: 23:28

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Deathcult:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Norský kult Taake už si letos jedno splitko na konto připsal. V březnu vyšel počin „Pakt“, na jehož druhé straně se představili krajané Whoredrom Rife. V červenci se pak Taake podílel na dalším splitu s opětovně norskými kolegy – Deathcult.

V případě „Jaertegn“ je spojitost mezi oběma zúčastněnými kapelami zcela zřejmá. Hlavní persónou Taake vždycky byl, je a bude Hoest. Vedle svého domovského a hlavního projektu se ale angažuje či angažoval i v dalších skupinách, přičemž jednou z nich jsou právě Deathcult, kde Hoest hobluje na baskytaru. Mimoto, ostatní členové Deathcult, bratrské duo Skagg a Thurzur, bývali svého času součástí koncertní sestavy Taake a také se podíleli na různých nahrávkách Taake jako hosté (z řadovek se oba objevili jen na „Noregs vaapen“ z roku 2011). O sounáležitosti a propojení obou formací tedy nemůže být pochyb.

TaakeDeathcult na „Jaertegn“ přispěli jednou exkluzivní písní a jedním coverem. V případě Taake se jedná o flák „Ravnajuv“ z desky „Total Death“ (1996) od Darkthrone. Deathcult šli také po klasice a vzali si na paškál „Black Arts“ z kultovního „Drawing Down the Moon“ (1993) od finských Beherit. Na obě předělávky já ale zcela upřímně kálím, neboť mě nezajímají. Jsou sice zahrané dobře, jak se na podobně zkušené kapely sluší a patří, ale já jako obvykle nevidím důvod, proč bych to měl poslouchat. Originální verze od původních interpretů mě vždycky budou zajímat víc. Pojďme radši na vlastní songy…

„Slagmark“ není nic zásadního, co by znalce Hoestovy tvorby zvedlo ze židle. Jedná se o takovou klasiku Taake, která baví hlavně v rychlých momentech a v průběhu zvonivé melodie rozprostírající se prakticky přes celou druhou polovinu skladby. Pasáž přibližně od dvou minut až do nástupu zmiňované melodie mi ale přijde maximálně průměrná. Celkově tedy neurazí, ani nenadchne, ale fanatiky Taake pravděpodobně uspokojí, protože píseň určitě není tak špatná, aby to někoho nasralo.

„Der Würger“ od Deathcult mě baví víc. Trio zde osm minut sype syrovou bezbožnost v ortodoxním severském stylu. Nikdo se ani nesnaží vymýšlet nic objevného, radši se jede dle nejlepších tradic true norwegian black metalu, což se může zdát jako málo – ať už málo na osmiminutový song nebo málo na dnešní dobu. „Der Würger“ nicméně maká a podařilo se do ní otisknout feeling esence norské odnože žánru, jakou máme všichni rádi. Příznivci tradicionalismu by tedy příspěvkem Deathcult pohrdnout neměli. Jestli „Jaertegn“ kvůli něčemu stojí za poslech, je to právě „Der Würger“.


Fortress of the Olden Days – Verlassenheit

Fortress of the Olden Days - Verlassenheit

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2020
Label: Worship Tapes / A Pile of Graves Records

Tracklist:
01. Verlassenheit
02. A Pact with Night Itself
03. Tree of Unknowing
04. Amongst My Ruins I Am God
05. Coronating Nyx Endless

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
bandcamp

Stulpert, STLPRT nebo také Entheogen je borec, s jehož jménem už jsme se letos v našich recenzích setkali hned dvakrát. Frajer má totiž rozjetých vícero projektů a prakticky všechny stojí za poslech, přinejmenším tedy dle mého skromného názoru, a právě to byl důvod, proč jsem se rozhodl zde jeho muziku představit.

Konkrétně jsme si už povídali o bezejmenném demosnímku A Binding Spirit a ípku „A Nocturnal Emanation“ od Zalmoxis. V obou případech se jednalo o výtečný materiál hodný vaší pozornosti. Pokud jste tedy příslušné recenzi minuli (anebo jste je neminuli, ale na poslech jste se vysrali), mohu i zpětně doporučit, abyste se na obě nahrávky podívali a zkusili jim dát nějaký poslech. Pro dnešek doplníme třetí počin, jejž Stulpert v letošním roce pustil do světa. Tentokrát se jedná o projekt Fortress of the Olden Days a jeho dlouhohrající desku „Verlassenheit“.

Fortress of the Olden Days platí za Stulpertův nejzavedenější projekt. S A Binding Spirit a Ås prozatím vydal jen jedno respektive dvě dema a Zalmoxis je na tom lépe jen o jedno ípko a kompilačku. S Fortress of the Olden Days oproti tomu v únoru vydal už druhou velkou placku a nějaká ta neřadovka se v diskografii rovněž najde.

„Verlassenheit“ nezní na první poslech tak zajímavě jako třeba A Binding Spirit nebo Zalmoxis. Opět se samozřejmě jedná o black metal a opět se na něj nahlíží z trochu odlišného úhlu pohledu. Zdá se nicméně, že půjde o usedlejší, konvenčnější a třeba i méně osobité podání královského metalového subžánru. Ostatně už samotný název projektu Fortress of the Olden Days naznačuje, že hudba by měla odkazovat na starší tradice, byť jméno samozřejmě nemusíte nutně interpretovat jen jako ctění žánrových mantinelů, ale chápat jej spíš v rovině tématické.

Vtip tkví v tom, že „Verlassenheit“ skutečně pracuje s poměrně standardními žánrovými postupy. Deska tedy v žádném ohledu nepůsobí jakkoliv novátorsky nebo ojediněle, a snad i proto zpočátku budí dojem nenápadnosti. Po prvním poslechu jsem si dokonce říkal, že tohle prostě zní moc obyčejně a že v porovnání s „A Binding Spirit“ nebo „A Nocturnal Emanation“ jde o výrazný pokles kvality. Chyba lávky! Zanedlouho jsem pochopil, že nejde o žádnou plytkou a nevýraznou nudu.

Fortress of the Olden Days

Dneska je můj názor na „Verlassenheit“ opačný než po prvním poslechu: album dokazuje, že Stulpert prostě umí. Ačkoliv zní Fortress of the Olden Days zdánlivě nejstandardněji ze všech jeho projektů, pořád nejde o pouhé neinvenční vykrádání všeho okolo bez jakéhokoliv vlastního vkladu. Ta přidaná hodnota „Verlassenheit“ vězí ve schopnosti vzít již vymyšlené a na tomto základu vystavět sugestivní atmosférickou mlhu, s níž se poctivě pracuje na ploše více jak desetiminutových skladeb.

Navrch to Fortress of the Olden Days posype bravurními kytarovými melodiemi, které zní jako by „zastrčeně“, ale během několika málo poslechů se zadřou pod kůži a dokážou zapůsobit. Jako nejviditelnější příklad uvedu „A Pact with Night Itself“ a zejména její poslední dvě minuty, které jsou jednoduše fantastické. Právě tady lze jasně slyšet, že cit pro náladotvornost a kompoziční talent dokážou dělat divy. Stulpert vládne obojím a jasně to ukazuje i na „Verlassenheit“.

Desku bych doporučil třeba lidem, jimž zachutnala muzika Runespell. V některých pasážích jsem si díky kytarovému ladění vzpomněl také na Darkestrah z éry „Epos“. O čtenářích, kteří si podobně jako já zafrčeli na Zalmoxis a A Binding Spirit, ani nemluvě. Obecně by si pak na „Verlassenheit“ měli počíhat všichni, kdo mají v oblibě syrový atmospheric black metal, jemuž nechybí sugestivnost a schopnost vtáhnout. Novinka Fortress of the Olden Days sice není stoprocentně bezchybná, ale to povedené jednoznačně převažuje, silné momenty skutečně umí zanechat dojem a celkově vzato se výsledek určitě vyplatí slyšet. Za mě nepochybně palec nahoru.


Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

Revenge - Strike.Smother.Dehumanize

Země: Kanada
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 22.5.2020
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Reaper Abyss (Real Rain)
02. Reign Power (Above All Born)
03. Oath Violator
04. Salvation Smothered (Genocide of Flock)
05. Human Animal
06. Excommunication
07. Lightning Mythos
08. Self Segregation (System Torched)
09. Death Hand (Strike Dehumanization)
10. Apostasy Imposed (Takeover Mode)

Hrací doba: 36:50

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem v 15 slyšel „War Cult Supremacy“ od Conqueror, tak mi unikalo, čím je ten rambajz vlastně zajímavý, jenže jak můj vkus postupně rostl, začínal jsem přicházet na chuť nejen složitější muzice, ale i primitivním škaredým chlívům. Poté, co mě zlomila prvotina Archgoat, byla cesta otevřená, abych Conqueror zpětně docenil, ale dříve přišla Odplata. Poměrně dobře si pamatuji, jak se mé rozpaky z tehdy čerstvé nahrávky „Infiltration.Downfall.Death“ postupně měnily v zájem a po zhlédnutí setu Revenge v rámci tour s Arkhon Infaustus a Angelcorpse jsem se stal už tuplovaným fanouškem.

Bordel, námrd, případně demence a pičovina jsou samozřejmě označení, která hudbu Revenge vystihují. Přeci jen přebrali z raného blackmetalové extrému to nejhorší: přímočarou hostilitu Sarcófago, nelidskou bestialitu „The Return……“ a „Under the Sign of Black Mark“, střednětempé ataky Blasphemy, hypnotické násilí Von a samozřejmě v popisku nesmí chybět jasná, i když zdánlivě nepřiznaná inspirace starými Napalm Death nebo Carcass.

I když lze říct, že jsou všechny desky Revenge „stejné“, novinka přeci v něčem vyniká. Kapela opustila koncept hlukové stěny už s „Infiltration.Downfall.Death“, ale úsilí o vybudování zcela vlastního Revenge-soundu se jasně projevilo až s následujícím „Scum.Collapse.Eradication“, které jim také přitáhlo nejvíce fanoušků. Největší důraz samozřejmě vždy patřil a stále patří chaotickému bubnování Jamese Reada, ale perfektně čitelné kytary mají nyní také velice zajímavou, „return-ovskou“ barvu a nejsou tu, jen aby vyplnily „plac“. Dlouholetého posluchače jistě dále potěší, že se Vermin kytarově konečně trochu odvázal a neváhá skvostného zvuku využít, aby struny a vaše uši trochu pomučil. Třeba pick-slidů tu je celkem přes 70. Počítal jsem to, haha.

Ovšem zásadní aspektem jest, kolik silných skladeb se na novince sešlo. Skutečně „all-killer-no-filler“ jsou pro mě pouze první dvě desky Revenge s debutem Conqueror, ale „Strike.Smother.Dehumanize“ je na tom lépe než třeba minulé „Behold.Total.Rejection“. Celkem se tu nachází jen dvě skladby, které mě neberou vůbec, a to „Lightning Mythos“„Excommunication“, v dalších dvou ze slabšího „soudku“ nacházím aspoň nějaké zajímavé pasáže, no a ten zbytek je prostě jebany nakurw w chuj, do piče AAAAAAAAAARRRGGH.

Rovněž si cením, jak ze silně omezeného konceptu dokáže James Read stále vytvářet „nové“ kombinace a tím násilí dostatečně osvěžit. „Strike.Smother.Dehumanize“ je důkazem, že i primitivní bordel se dá tvořit „inteligentně“ a na úrovni.

Revenge

Noví Revenge mi už pár týdnů zpříjemňují život a moc se těším, až si nabiju nos při nějakém koncertu. Těžko si představit, že by ostřílený fanda Revenge / Conqueror novinkou pohrdl, a samozřejmě stále platí, že jsou tyto kapely určeny jen úzké skupině metalistů. „Strike.Smother.Dehumanize“ představuje v mnoha formálních ohledech kapelní vrchol, no a jsou tu jinak moc dobré písničky, což je základ.


Druhý pohled (Dantez):

„Strike.Smother.Dehumanize“ se vyznačuje největším citem pro rovnováhu mezi chaosem a řádem. Je strukturovanější, přechody na sebe ladně navazují, v určitých momentech se dají chytit vyloženě „písničkové“ motivy a s trochou snahy i nějaké to slovo (fakt). Čitelnosti napomáhá i čistý zvuk, který by snad jen hlasitostí a tlakem mohl navázat na „Scum.Collapse.Eradication“.

Revenge ale i navzdory sofistikovanějšímu songwritingu neobětují prapůvodní surovost, agresi a primitivitu. S bordelem na hraně kontrolovatelnosti a usměrněnějšími momenty jen pracují s pevnější rukou. Fúze protipólů krystalizuje na třetí „Oath Violator“, která si na rozehřátí střihá vyhrocenou řež, v druhé půli poté trestá asi nejprimitivnější pomalou částí alba s obligátními OWGH-OWGH, guitarslidy a barbarským mlácením do kotlů. Kontrastní bordel přitom uceluje rozpoznatelný refrén.

Střídáním mezi polohami chaos/order je proseto celé album a v drtivé většině případů fungují na srovnatelné úrovni – ať už jde například o tancovací vyhrávku v půli „Reign Power (Above All Born)“ nebo do absolutního hrotu vytočené sólo na „Death Hand (Strike Dehumanization)“. Pokud mi na „Strike.Smother.Dehumanize“ něco chybí, je to přímočařejší skladba s jasně danou strukturou refrén /sloka – tak, jak tomu bylo na „Behold.Total.Rejection“ v tracku „Nihilist Militant (Total Rejection)“. Věcí, do kterých se dá jebat, je ale i tak pomálu a s tvrzením, že jde o dosavadní kapelní vrchol, lze souhlasit.

Revenge


Odraza – Rzeczom

Odraza - Rzeczom

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.5.2020
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Schadenfreude
02. Rzeczom
03. W godzinie wilka
04. …twoją rzecz też
05. Długa 24
06. Świt opowiadaczy
07. Młot na małe miasta
08. Najkrótsza z wieczności
09. Bempo
10. Ja nie stąd

Hrací doba: 53:36

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

První pohled (Dantez):

Polský blackmetalový zvuk je stále širší a svéráznější kapitolou. Není přitom řeč o největších jménech žánru. Kapely jako Mgła nebo Behemoth se sice na blackmetalovém vyznění dneška podepsaly, nezní ale na první dobrou vyloženě jackovsky.

Opravdu polský zvuk se vyvíjí pod zemí. První experimenty lze datovat zpět ke jménům jako Furia popřípadě Morowe – ke kapelám s blackmetalovým základem, na kterém se prokládají elementy ze vzdálenějších žánrů. Hudba chvíli zavání alternativním rockem, jindy post-punkem nebo neofolkem.

Na vývoji specifické větve se dnes podepisují zejména Gruzja nebo Biesy s odhodláním k ještě větší experimentaci. Hudbě už nejsou cizí pouze zmíněné žánrové kejkle, do receptu se přimíchávají new wavem inspirované syntezátory a rytmika nebo ostřejší elektronika. Avantgardnější přístup zvyšuje úroveň nápaditosti, ale i ráznější sklony ke spádu k demenci. Tracklisty novinek proto občas vyznívají jako pokus/omyl.

„Rzeczom“ není výjimkou. Odraza zde, při srovnání s debutem, více propouští uzdu fantazii, ne vždy ke svému dobru. Ortodoxnější blackmetalové části jsou konzistentně kvalitní, důkazem budiž silný, hned trojskladbový výkop. „Schadenfreude“, který, po vzoru Furia, drží novátorské tendence na únosné úrovni, se valí s agresí přímo úměrnou vokálu Stawrogina. Stejně drtí i titulní věc, kde nevadí ani sofistikovanější struktura, zejména pak v návykovém finále. „W godzinie wilka“ naváže bryskním drivem připomínajícím vzdálenější kolegy Kriegsmaschine.

Skladební trojice dokazuje, že když Odraza experimentují v rozumných limitech a zvukem navazují na kapely s podobným zvukem, vše funguje bez zakopnutí. Jakmile se pouští za hranice kočírované experimentace (a vlastně i ty geografické), dochází k pitvořivým pičovinám. „…twoją rzecz też“ působí jako tristní take na avantgardní Pensées nocturnes, už chybí jen klaun s trubkou na jednokolce. Následující „Długa 24“ je snad ještě vyjebanější – v tomto případě se sabotuje hipsterskými tendencemi a nulovým citem pro patos. V podobně ublíženém duchu se nese i „Najkrótsza z wieczności“, která jde s ufňukaností tak daleko, že se dotýká i pozdějších emo výkyvů Kvarfortha. Dojímavost s agresivnějším tahem na bránu lépe vyvažuje jen „Ja nie stąd“, možná ale jen díky absenci vokální linky. I bez finálního instrumentálu by ale deska plynula lépe. Podobné momenty nad přímější a agresivnější polohou nepřevažují – stvrzuje to šestá a sedmá skladba, obě kvalitou i rázem snadno navazují na silný úvod. Celkový dojem z desky ale stejně výrazně kurví.

Odraza

„Rzeczom“ tak představuje nevybalancovaný žánrový labyrint s důstojným jádrem, ve kterém lze najít hodně fungujících výstupů, ale i několik slepých uliček. Když deska tne do živého, tne hluboko a nutí si od plic odfrknout příznačným kurwa. V momentech, kdy ortodoxie naráží na uondané povzdechy, si ale říkám, co je tak špatného na blackmetalové primitivitě s obligátním Hail Satan na vrchu.


Druhý pohled (H.):

Trochu mě překvapuje, kolik hejtu kolega na druhou desku Odraza poslal. Myslím si, že takhle odmítavé stanovisko si „Rzeczom“ nezaslouží, přestože v lecčems s ním musím souhlasit.

Předně mi také přijde, že „Rzeczom“ není až taková pecka, jak jsem doufal, což může být jednoduše dáno přespříliš vysokými očekáváními. Faktem nicméně zůstává, že s novinkou nemám potřebu trávit tolik času jako kdysi s debutem „Esperalem tkane“ nebo následujícím ípkem „Kir“. Stejně tak musím uznat, že ze všech těch polských „hipster“ blacků, které vyšly v cca stejné době jako „Rzeczom“ (Kły, Biesy), mi počin Odraza přijde nejméně zajímavý. Což také nutně neimplikuje jeho nekvality, spíš jen poukazuje na sílu aktuální konkurence.

Nepřijde mi ovšem, že by se na na albu dělo něco špatně. Odraza i k nasypanějšímu black metalu přistupují relativně invenčním způsobem a zvládnou jej podat tak, aby to bavilo. Nejvíc mě ale baví ty otevřenější a méně konvenční části. S přehledem vede titulní věc, avantgardnější dvojice „…twoją rzecz też“ a „Długa 24“, též se mi hodně líbí „Młot na małe miasta“ a závěrečná osmiminutová instrumentálka „Ja nie stąd“.

Dobré to tedy je, poslech byste tomu věnovat měli, zvlášť jestli vám tenhle druh kapel chutná. Bezbřehého blaha jsem se ovšem osobně při poslechu „Rzeczom“ nedočkal. Mně osobně by k dosažení takového stavu pomohla přesně opačná věc než kolegovi: nechal bych si líbit ještě víc avantgardy a podivností. Přesto všechno se podle mě jedná o nadprůměrnou záležitost, jež Polákům ostudu nedělá. Jednu ruku na srdce a druhou ruku na ptáka – co bychom dali za to, kdyby taková alba vydávaly české kapely?

Odraza


Nexion – Seven Oracles

Nexion - Seven Oracles

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.6.2020
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Seven Oracles
02. Revelation of Unbeing
03. Divine Wind and Holocaust Clouds
04. Sanctum Amentiae
05. Utterances of Broken Throats
06. The Spirit of Black Breath
07. The Last Messiah

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

Může to znít jako předsudek nebo snad dokonce podpásovka, když to prohlásím hned takhle zkraje recenze, ale řekl bych, že islandští Nexion na první dobrou působí trochu jako produkt jednoho proudu black metalu. Prakticky všechno v jejich případě při pohledu zdálky působí jako něco, co už tu bylo dávno před nimi. Sledujte se mnou:

Začněme u fotek kapely. Na nich se zvedají lebky nad hlavu v ukrutně procítěných rituálních pózách o sto šest. Viděli jsme už nesčetněkrát. Na obálce debutové desky „Seven Oracles“ nesmí chybět hromada symboliky a lemování ústředního kruhového motivu makabrózními morovými kostlivci také nepřekvapí nikoho, kdo alespoň letem slyšel o existenci Marduk, o nějakých méně nápadných formacích čerpajících inspiraci z téže estetiky ani nemluvě. A co takhle okultní texty? Jasně, brácho, ty tam jsou samozřejmě taky…

Byl bych rád, kdybych mohl prohlásit, že i navzdory neoriginalitě a absenci vlastní svébytné tvůrčí vize to pořád stojí za to a že Nexion své nedostatky dohánějí vervou / atmosférou / alespoň nějakým zajímavým elementem. Bohužel se tak ale neděje.

Což o to, Islanďané (s jedním Američanem za mikrofonem) mají řemeslo zmáknuté dobře, tudíž z technického hlediska se toho muzice nedá moc vyčítat. Vzory si tu také někdo nastudoval zodpovědně, takže „Seven Oracles“ nabízí vesměs všechno, co byste od podobně laděného black metalu mohli chtít a očekávat. Snaha navodit dojem hloubky, důraz na atmosféru, trocha disonance – nic tam nechybí a Nexion všechno servírují s jistotou a bez zaváhání.

Nicméně právě v téhle zdánlivé „dokonalosti“ možná tkví jeden ze zásadních problémů, jejž se „Seven Oracles“ mám. Z formálního hlediska toho samozřejmě nejde Nexion moc vyčítat, ale pocitově mi to celé přijde prostě moc předvídatelné, bez ksichtu, žádná osobitost, překvapující prvek, zkrátka nic, kvůli čemu byste si měli „Seven Oracles“ zapamatovat v záplavě dalších podobně znějících desek, jichž za ty roky vyšly už hromady.

Co pak na tom, že Islanďané mají všechny ingredience posichrované a servírují je v přesně odměřených dávkách, když vnitřně to působí tak prázdně a obyčejně. Samozřejmě se najdou riffy a pasáže, které jsou přinejmenším papírově dobré, například v „Divine Wind and Holocaust Clouds“. Třeba melodie v „Utterances of Broken Throats“ nebo „rituální“ bubnování v „The Spirit of Black Breath“ Nexion rovněž zvládli bez zaváhání. Osobně mě to však nechává v klidu a prakticky nijak to na mě nepůsobí. Mdlému dojmu ostatně nenapomáhá ani zvuk alba, jenž se mi zdá podobně jako jeho vlastní obsah příliš prostý, fádní a všední, i když zdánlivě na něm není nic špatně.

Nexion

Když takovou dobu hovořím o neoriginalitě a inspiraci odjinud, asi byste rádi slyšeli nějaké přirovnání. Výrazné podobnosti lze nalézt třeba s krajany Sinmara nebo deskou „Revelations of the Red Sword“ od Svartidauði, k čemuž Nexion přidávají také vlivy skupin à la Mephorash, Schammasch, pozdější Blaze of Perdition, pozdější Inferno v light verzi, Selbst a tak dále. Jistě si dokážete domyslet další podobná jména.

Nemyslím si, že bych „Seven Oracles“ nedal dost prostoru, aby mohlo vykvést. Naopak si spíš říkám, že jsem prvotině Nexion věnoval víc času, než by si nahrávka takové úrovně asi zasloužila. Tím spíš si ale mohu být jistý svým názorem, že se v „Seven Oracles“ nic zvláštního neukrývá. Možná albu dávám víc hejtu, než by bylo nezbytně nutné, protože nejde o nic vyloženě špatného nebo zoufalého. Islanďané mají +/- důstojnou úroveň kvality ohlídanou a jejich počínání rozhodně neurazí. Ale na cokoliv lepšího mi to přijde přespříliš obyčejné a nezajímavé.


Narrenwind – I, Shaman

Narrenwind - I, Shaman

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Wheelwright Productions

Tracklist:
01. Boat That Takes You Away
02. No One to Hear, No One to See
03. Comprehend the Dark in Yourself
04. Drink the Wine, Watch Them Die
05. D.R.A.G.O.N.
06. Made of Mirage
07. Ghost Riders in the Sky (Stan Jones cover)

Hrací doba: 44:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

Pokud náš webíček čtete pravidelně a delší než krátkou dobu, jméno norsko-polských Narrenwind vám pravděpodobně bude povědomé. Téhle docela zajímavé formaci jsem se zde již několikrát věnoval – recenzovali jsme obě předešlá alba a pravidelně sem sypu také novinky z tábora kapely, objeví-li se nějaké hodné zmínky.

I kdybyste si Narrenwind dosud nikdy nepustili, dle řečeného by vám snad mohlo být jasné, že jejich muzika nebude špatná. Sem tam sračku si sice zrecenzuji s chutí, ale zase nemám potřebu věnovat akustickým retardacím prostor intenzivněji než formou občasné výsměšné recenze. Řečeno srozumitelněji, „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“„Ja, Dago“ se mně osobně líbily a pořád si myslím, že stojí za případný poslech i zpětně.

Neviděl jsem tedy důvod, proč by si člověk neměl pustit také třetí řadovku „I, Shaman“. Narrenwind sice ta alba jedou v poměrně rychlém sledu a zatím si poctivě drží kadenci co rok – to nová řadovka, ale na druhou stranu, ve skupině působí zkušení borci, kteří toho mají v metalové muzice už dost za sebou. O instrumentální stránku věci se stará Ævil ze Sauron a do mikrofonu huláká KlimorhNon Opus Dei / Alne. Člověk se tedy myslím nemusí strachovat, že by se snad mělo jednat o provar, dodržení určitých standardů lze nepochybně očekávat.

Na třetí desku Narrenwind poprvé lákali už v březnu skrzeva ípíčko „The Joker, the Thief and the D.R.A.G.O.N.“, na nějž jsem se ale já osobně trochu vykašlal. Na první poslech mě to zásadně nezaujalo a podruhé už jsem to nezkoušel, poněvadž jsem k tomu nenašel jediný důvod. Stěžejní skladba „The D.R.A.G.O.N. (Dusty Roads Are Going onto Nadir)“ se totiž nachází i na „I, Shaman“ (pod zjednodušeným názvem „D.R.A.G.O.N.“) a druhý přítomný song „All Along the Watchtower“ je předělávkou od Boba Dylana, což mě taky zrovna dvakrát nerajcuje.

Celé „I, Shaman“ na mě zapůsobilo o něco lepším dojmem než ukázkové minialbum, což platí i o zmiňované „D.R.A.G.O.N.“, která mi v kontextu nahrávky dává větší smysl. Bez výhrad se to nicméně tentokrát neobejde…

Jak je u Narrenwind zvykem, album se opět může pochlubit zastřešujícím konceptuálním rámcem, s nímž se pojí i určitý posun ve zvuku. „I, Shaman“ má vyprávět kněze / šamana ze starých slovanských náboženství, takzvaného volkhva (detaily si omrkrěte na Wiki, nebudu to sem přepisovat), a jeho cesty napříč světy a časovými obdobími.

Narrenwind

V reálu to znamená, že oproti předešlé desce „Ja, Dago“ se Narrenwind zbavili folklórního nádechu a výpravnější atmosféry (což jsem už v minulé recenzi předpokládal – musím se taky jednou pochválit!). „I, Shaman“ se vydává cestou větší melodičnosti. „lehkosti“ a provzdušněnosti.

Sama o sobě to špatná volba není a ve spoustě případů takové směřování funguje. Třeba první minuta a půl „No One to Hear, No One to See“ ukazuje, že Narrenwind určitě vědí, že s melodiemi se dá pracovat citlivě a střídmě. Také ve zmiňované „D.R.A.G.O.N.“ jsem nakonec našel jednu skvělou pasáž a pár dalších, třeba v úvodní „Boat That Takes You Away“, bych v tom určitě ještě vyštrachal, kdybyste mě nutili. Vrcholem „I, Shaman“ se ale pro mě trochu paradoxně stala poslední „Ghost Riders in the Sky“, což je předělávka slavné country písničky od Stana Jonese. Osobně v tom originál vůbec neslyším, pominu-li text, ale song jinak nabízí nejzapamatovatelnější a nejhezčí motivy na albu.

Narrenwind

Najdou se ale i slabiny. Snad s výjimkou „Ghost Riders in the Sky“ není žádná stopa vyloženě bez chyb a obyčejnějších míst. Zmiňované dokážou přijít alespoň s nějakým zajímavým momentem, ale třeba „Drink the Wine, Watch Them Die“ a „Made of Mirage“ jen drží nastavený zvuk, ale samotnou desku nikam neposouvají a jejich vynecháním by člověk o nic nepřišel. „Comprehend the Dark in Yourself“ mi pak přijde vyloženě nudná, až otravná a jedná se podle mě o doposud nejhorší písničku, jakou Narrenwind na nějakém albu pustili do světa.

V jistých ohledech lze tedy „I, Shaman“ považovat za zklamání. Pořád se jedná o slušnou desku, která neurazí, poslouchá se fajn a má svoje světlé chvilky, ale stejně tak se dá mluvit o slabších pasážích a nelze opomíjet, že z dosavadních dlouhohrajících počinů je „I, Shaman“ jednoznačně nejslabší.


Armagedda – Svindeldjup ättestup

Armagedda - Svindeldjup ättestup

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Det sjuttonde året
02. Ond spiritism
03. Likvaka
04. Djupens djup
05. Guds kadaver (En falsk Messias)
06. Flod av smuts
07. Evigheten i en obrytbar cirkel

Hrací doba: 48:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédské duo Armagedda se v začátcích soustředilo na tvorbu tradičního black metalu druhé vlny. Vliv Darkthrone lze cítit na první dobrou z obou raných dlouhohrajících počinů. Zejména pak „Only True Believers“ se mustru drží zuby nehty a vlastně jej následuje se ctí. I proto si deska vydobyla poměrně kultovní status. Nešlo ale o nic jiného než solidní kus černého kovu, který lidé vyhledají poté, co je začne nudit vyčerpávající rotace „A Blaze in The Northern Sky“.

Charakteristické rysy kapela začala kultivovat až na třetí „Ond Spiritism“. Deska sice vyšla pouhý rok po „Only True Believers“, progres jde však znát od úplného začátku. Bezhlavě se zde už nestřídá mezi sypačkama a tum-pa rytmy, raději se buduje hutná atmosféra, instrumentace má charakteristický zvuk, jemuž vévodí křehká, hnusně plíživá basa. Hudbu skvěle dokresluje jedovatý projev Graava, který nevříská ani groteskně neskřehotá, raději rozvážně deklamuje zastřeným hlasem. Desku navíc pojí dohromady okultní tématika a aura, která se svou nepříjemností a citem pro estetiku středověkých čarodějnických výjevů podobá kapelám jako Cultes des ghoules, Funereal Presence nebo Mortuary Drape, ačkoliv hudební vyznění jako takové je podstatně odlišné.

„Svindeldjup ättestup“ na formuli nadhozenou na „Ond Spiritism“ přímo navazuje. Na desce se neodráží fakt, že vychází s časovým odstupem 16 let (v tomto období se kapela stihla i rozpadnout), během nichž A. Petterson řval v blackmetalovém projektu Stilla, zatímco se Graav plně věnoval rockověji laděnému one-man bandu LIK a těsně před vydáním „Svindeldjup ättestup“ ještě stihl vypustit debut paganblackmetalově laděné záležitosti Ehlder.

Návaznost desek jde poznat hned, a to z coveru, do něhož E.Watain zapracoval vizuál z „Ond Spiritism“„Svindeldjup ättestup“ je vyzrálejší, nikam se nežene, pomalu pracuje s elementy, které jdou kapele nejlépe. Podstatná porce nahrávky je věnována skvěle odmláceným středním tempům. V těchto pasážích se riffy opakují natolik, že snadno posílají do transu, a zároveň si uchovávají chytlavost. Repetice nevadí ani proto, že Armagedda jsou v mid-tempech o poznání inovativnější – subtilnější, s důrazem na vybrnkávání a hru s tichem. V určitých momentech připomínají skladatelské kličky třeba Furia. O trochu vyzrálejší je i produkce, kterou obstaral M.Z.No Solace (mimo jiné odpovědný za zvuk Mgła). Deska zní hutněji, riffy jsou vrstevnatější, basa už nehraje takový prim, ale dobře zapadá do celku. Projev Graava, do kterého kapela, naštěstí, nemrdala, pořád tne do bubínků svou excentrickou jízlivostí.

„Svindeldjup ättestup“ šlape od úplného začátku a kvalitativně eskaluje. Všechny ingredience do sebe nejlépe zapadají ve dvou posledních skladbách. Úvodní riff na „Flod av smuts“ je uhrančivý stejně jako navazující hutnější část. Obojímu dělá čest i následující sypačka, která v závěru skvěle ústí zpátky do prvního motivu. Trpělivější finále „Evigheten i en obrytbar cirkel“ je solidním atmosférickým a chytlavým kolosem – drží si chmurný vibe a zároveň jej po celých 11 minut efektivně buduje. Právě zde se nejlépe odrážejí nové nápady, které ale neústí do progového či post-metalového spektra. Armagedda jsou zkrátka stále patřičně hnusní, ale vyzrálejší.

Poslední odstavec nemá indikovat, že jsou předchozí skladby slabé. Armagedda skrze celou stopáž nabízí solidní riffy, nápadité přechody a svérázný vibe. Všechny elementy pouze do sebe nejlépe zapadají v závěru. „Svindeldjup ättestup“ ale nenudí od začátku, zejména díky spojení chytlavosti se specifickou atmosférou, kterou se daří evokovat jen několika kapelám v žánru.


At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

At the Altar of the Horned God - Through Doors of Moonlight

Země: Španělsko
Žánr: ritual ambient / black metal
Datum vydání: 17.4.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. A Ka Dua
02. Before the Flames of Undefiled Knowledge
03. Prayer I
04. Prayer II (Oh Glorious Pan)
05. Perdition in the Oneness
06. Malediction
07. A Circle of Swaying Leaves

Hrací doba: 36:04

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Občas se stane, že člověku stačí poslechnout jeden song nebo dokonce jen jeho část, aby věděl, že tohle je muzika přesně pro něj a že se mu to bude líbit. Mně se tohle stalo u debutového alba španělského projektu At the Altar of the Horned God s názvem „Through Doors of Moonlight“. Před vydáním byla do éteru vypuštěna skladba „Before the Flames of Undefiled Knowledge“ a hned po jejím prvním poslechu jsem se začal na desku dost těšit, protože jsem měl tušáka, že tohle mi bude fest chutnat. Jsem rád, že jsem se nespletl a že se tento odhad nakonec do puntíku potvrdil i po poslechu celého „Through Doors of Moonlight“, přestože nahrávka nakonec zní malinko jinak, než jsem si představoval. Vůbec mi to ale nevadí, protože kvalita je dost vysoká na to, aby mě At the Altar of the Horned God přesvědčil.

Nejprve však několik slov k samotnému interpretovi. Jak padlo, At the Altar of the Horned God pochází ze Španělska. Jedná se o nový projekt HeolstoraMystagos. Zatímco v Mystagos jede na blackmetalové vlně, v rámci At the Altar of the Horned God se vydává trochu jiným a žánrově širším směrem. I přesto se mezi muzikou obou formací dají nalézt společné jmenovatele. Když vynechám evidentní skutečnost, že i na „Through Doors of Moonlight“ se nakonec objevují blackmetalové skladby (což je jen tak mimochodem přesně ten rozdíl mezi mojí předběžnou představou a reálnou podobnou alba, jak jsem zmiňoval výše – nečekal jsem, že dojde na metal), tak můžu poukázat třeba na vokály. Na nich lze tu podobnost slyšet dost jasně.

Jak už jsem ale naznačoval, black metal tvoří pouze jednu složku produkce At the Altar of the Horned God. Řekl bych, že přinejmenším stejně velkou část hrací doby si pro sebe zabírá ritual ambient. To vás samo o sobě na prdel asi neposadilo, ale věřte tomu, že jeho úroveň je vysoká a atmosféra magická. Písně „A Ka Dua“, už jmenovaná „Before the Flames of Undefiled Knowledge“, „Malediction“ a zaříkávací „Prayer II (Oh Glorious Pan)“ jsou jednoduše bravurní.

Atmo elementy se nicméně v menší míře objevují i v primárně blackmetalových stopách jako „Perdition in the Oneness“ a „A Circle of Swaying Leaves“. Největší černotou desky a zároveň jedinou striktně blackmetalovou skladbou je tak „Prayer I“, která ze svého žánru vystupuje snad jedině vokálem. Každopádně ani ona neuhýbá z nastavené nálady a svou meditativností do kontextu celého „Through Doors of Moonlight“ pasuje prakticky bezchybně. Což se dá ostatně bez obav tvrdit i o mírně pestřejších „Perdition in the Oneness“ a „A Circle of Swaying Leaves“.

Celkově vzato tedy na „Through Doors of Moonlight“ nevidím jedinou slabou písničku a vlastně si nevybavuji ani nějakou slabší pasáž, která by mi vadila. A to v tom chválení můžu jít ještě dál – nejenže tu není žádná vata, ale drtivá většina hrací doby mi dokonce přijde skvělá.

At the Altar of the Horned God

Zároveň mohu vyzdvihnout také trvanlivost materiálu. „Through Doors of Moonlight“ je deska, která mě zaujala okamžitě; hned na první poslech jsem věděl, že tohle je prostě ono a líbí se mi to. Debut At the Altar of the Horned God ovšem nabízí tak dobrou náplň, že bez problémů porušuje i nepsané pravidlo, které praví, že co rychle zaujme, také rychle omrzí. „Through Doors of Moonlight“ točím už fest dlouho a pořád si poslech užívám na maximum bez známky opotřebení. A to se nestává často.

Nebudu vám nic zapírat. „Through Doors of Moonlight“ se mi strefilo do vkusu, a to po všech stránkách. Baví mě obal, se zaujetím jsem si přečetl i texty, což se mi nestává tak často, a samotný hudební obsah je skvost. Všehovšudy se nebojím říct, že první počin At the Altar of the Horned God patří k deskám, jež mě doposud v letošním roce zaujaly ze všech nejvíce, a dokonce si myslím, že tohle bude mít šanci promluvit i do pořadí v celoročním zúčtování. Tohle na mě prostě mohutně zafungovalo, takže nemůžu udělat nic jiného než poslat jednoznačný palec nahoru.


Golden Light – Sacred Colour of the Source of Light

Golden Light - Sacred Colour of the Source of Light

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Iron Bonehead Productions / First Spell Productions

Tracklist:
01. Sceptre of Solar Idolatry
02. The Western Gate
03. Dawn of History
04. Sacred Colour of the Source of Life

Hrací doba: 32:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pod značkou Iron Bonehead Productions vychází hromada zaběhnutých kapel, které všichni dávno známe. Pravidelně se zde ale objevují i nová neokoukaná jména, z nichž některá bývají dost zajímavá a stojí za pozornost. Přesně do téhle kategorie spadá rovněž zámořský projekt Golden Light.

V případě Golden Light se ovšem nebavíme o úplně nové skupině v tom smyslu, že by snad ani její členové neměli žádné předchozí zkušenosti nebo jich měli jen minimum. Spíš naopak – oba muzikanti za Golden Light už mají na triku slušnou řádku dalších skupin. Vokálu se ujala Meghan Wood, jejíž další působiště já osobně neznám. Za zmínku ale podle všeho bude stát Crown of Asteria, protože se zřejmě jedná o její sólový projekt, jehož diskografie je už navíc relativně rozsáhlá. Druhým do party budiž Eric HendersonNjiqahdda (a hromady dalších kapel), které už lze dlouho považovat za zavedenou záležitost.

Pohovořit zlehka můžeme také o formátech, v nichž debutová deska „Sacred Colour of the Source of Light“ vyšla. Běžně prezentovaný obal na internetu přísluší jen digitální a CD edici. Vinyl nabízí alternativní artwork a ten cédéčkový / digitální zdobí přední stranu velkoformátového bookletu. Především jsem ale chtěl zmínit speciální edici alba, již limitovaně vydali First Spell Productions (jeden z labelů, jejichž vlastníkem je právě Eric Henderson).

Tato verze obsahuje CD a DVD s původními artworky (v bookletu LP edice od Iron Bonehead Productions se však objevují také). Na CD se nachází tzv. „Original Sound Version“ alba, což reálně znamená mix a master odlišný od běžně dostupných nosičů od IBP. Tato verze je k mání pouze zde. DVD pak obsahuje obrazovou vizualizaci hudby doplněnou o videoklip „Sceptre of Solar Idolatry“, jenž se objevil i online.

Pod lehce „biblickou“ grafikou se nachází prudce atmosférický monotónní black metal se syrovějším soundem, který by od boku mohl zachutnat lidem, které bavila například poslední deska Turia. Golden Light se daří vytvořit obklopující a pohltivý zvuk, díky němuž sice může „Sacred Colour of the Source of Light“ leckomu znít jednotvárně, ale mně osobně tenhle přístup naprosto vyhovuje. Myslím si totiž, že náladotvornost a schopnost navodit hypnotické stavy jsou pro daný druh black metal násobně důležitější než konkrétní motivy. Nahrávky jako „Sacred Colour of the Source of Light“ mi dávají za pravdu, protože výsledné dojmy jsou hodně silné.

Golden Light

Golden Light daného stavu dosahují prostřednictvím standardních blackmetalových elementů, mezi nimiž nechybí například dlouhé minuty dutého monotónního sypání bicích. V kombinaci se zastřenými, skoro až „rozostřenými“ riffy a vokálem, jenž z celku nijak nevystupuje a plní spíš roli dalšího nástroje, to pak vytváří kýžený blackmetalový trans. Posledním výrazným, leč stále nepřekvapivým elementem alba jsou ambientní zvuky jemně vystupující nad základní zvukovou masu.

Samozřejmě, nastavený recept je nepochybně velice jednoduchý, ale „Sacred Colour of the Source of Light“ jasně ukazuje, že i takovou věc lze stále hrát poutavě, a to i pro posluchače, jenž má v žánru už něco naposloucháno. Vezměte si kupříkladu jednoduchý motiv, který se prolíná druhou polovinou dvanáctiminutové titulní skladby. Vlastně jde jen o několik málo triviálních tónů, ale funguje to báječně. Méně někdy znamená více a v black metalu tohle pořekadlo platí obzvlášť. Golden Light to evidentně chápou a se žánrovým minimalismem pracují maximálně účinně.

Nechci a nebudu tu tvrdit nic o nějakém veledíle nebo snad albu roku. Na to je „Sacred Colour of the Source of Light“ přece jenom málo svébytné. Nemůžu ale zastírat, že mě debut Golden Light i přesto hodně vzal a považuji jej za výbornou desku. Dostává se mi zde totiž přesně toho, co od black metalu očekávám, a to v koncentrované a strhující formě. Toho si nelze necenit.


Duivel – Tirades uit de hel

Duivel - Tirades uit de hel

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.4.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Schim der wreken
02. Offerande aan de schimmen der afgestorvenen
03. Het zwarte hart van walging
04. Dolend verteerd
05. Hond der primaten
06. Sluimering van de dood

Hrací doba: 33:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Nizozemští Duivel se poprvé představili v loňském roce prostřednictvím bezejmenného EP. To nabídlo dvě skladby o celkové délce bezmála dvanácti minut. Kapela se tu prezentovala hrubým syrovým black metalem, který se sice dal poslouchat v pohodě, ale nějak zásadně mě nezaujal – s čestnou výjimkou v podobě jedné pasáže. Úvodní song „Schaduw over God’s verdomde oord“ se totiž ve své polovině přelil do perfektní melodické části. Ta mě sice ohromně bavila, ale ten zbytek okolo už mě zas tak nesebral.

Přesto jsem usoudil, že si dlouhohrající debut „Tirades uit de hel“ šanci zaslouží. Jednak jsem doufal, že by snad Duivel mohli ve větší míře navázat na vzpomínanou melodickou pasáž. Za druhé tu na kytaru hraje Nachtraaf (zde jednoduše jako N.), což není nikdo jiný než VRDRBRUrfaust. I jeho účast pro mě byla dost velkým lákadlem na to, abych se „Tirades uit de hel“ chvíli věnoval.

Stručně bych to řekl asi tak, že „Tirades uit de hel“ přirozeně navazuje na sound představený loni na neřadové prvotině, a to včetně všech kladů i záporů. Duivel tedy i tentokrát primárně drhnou syrový, avšak čitelný black metal. Tempo se povětšinou drží ve vyšších rychlostech a čerti se v té muzice šijou, aniž by je k tomu musel někdo dvakrát pobízet. Oheň tedy Duivel neschází. Přesto bych neřekl, že na mě jejich produkce působí nějak agresivně, nasraně nebo snad misantropicky. Spíš bych to popsal jako takovou obdobu drzého vagabunda, co vám vulgárně vynadá. Vzývání pekelného majestátu z té standardní polohy Duivel, která tvoří většinu „Tirades uit de hel“, moc necítím. Snad za to zčásti může kytarové ladění, snad i občasné „tupé“ rytmy.

Všehovšudy si nemyslím, že by byl black metal v podání Nizozemců nějak zásadně zajímavý. Poslouchat se to dá v klidu, ale žádná pecka to teda není. Na rozdíl od prvotiny mi aspoň přijde, že se Duivel na „Tirades uit de hel“ pokoušejí udělat ty riffy zajímavější a strukturu songů trochu variabilnější, viz třeba „Dolend verteerd“. Skrze „Hond der primaten“ si pak zase střihnou obligátní písničku ve středním tempu. Pořád ale nejde o nic, co by vás mělo zvednout ze židle, pokud zrovna sedíte, anebo zarazit do sedačky, pokud zrovna stojíte.

Stejně jako na prvním ípku však platí, že jakmile Duivel vybočí ze zaběhnutého standardu a pustí se do melodických pasáží, tak je to fakt super. Klávesová jízda ve druhé polovině „Offerande aan de schimmen der afgestorvenen“ nemá chybu a po předešlých minutách zní ohromně svěže. Podobné vyvrcholení přinese také závěrečná třetina „Het zwarte hart van walging“. Bohužel jde ale jediné dva skutečně silné momenty na celé desce.

Duivel

V omezenější míře se o něco pokusí ještě finále „Dolend verteerd“ a klávesy problesknou ještě v úvodní „Schim der wreken“. Zdaleka se ovšem nejedná o něco tak poutavého jako v případě „Offerande aan de schimmen der afgestorvenen“ a „Het zwarte hart van walging“. Skladby, v nichž se Duivel soustředí výhradně na black metal bez výraznějších melodických výstřelků, tedy „Hond der primaten“ a „Sluimering van de dood“ jsou pak nezajímavé úplně.

Asi si dokážete spočítat, že z celkového hlediska na tom „Tirades uit de hel“ není zrovna chvályhodně. Dvě vrcholné pasáže jsou podle mého názoru excelentní a upřímně se mi líbí, ale celé album zachránit nedokážou.