Archiv štítku: black metal

Lunatic Gods – Turiec

Lunatic Gods - Turiec

Země: Slovensko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 20.3.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Rieka
02. Zabudli sme dýchať
03. Oriana (o Čertovom vrchu)
04. Na Tlstej rastie zlatá tráva
05. Pod Lyscom
06. Ursus Arctos
07. Na Ostrú

Hrací doba: 51:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Lunatic Gods

Je tomu už pět let, co sestavu slovenských Lunatic Gods opustil kytarista a někdejší tahoun Hirax. To už je poměrně dlouho, tudíž zdánlivě nedává moc smysl se k tomu vracet, nicméně letošní „Turiec“ je první dlouhohrající deskou Lunatic Gods po jeho odchodu a po minialbu „Slnovraty“ teprve druhým studiovým počinem.

Když Hirax svého času kapelu opouštěl, moc jsem Lunatic Gods do budoucna nevěřil a spíše jsem si myslel, že za pozornost bude stát Hiraxova nová formace Ramchat. Realita je nicméně přesně opačná. Zatímco Ramchat se mi hodně rychle znechutili díky sluníčkovo-pohanské agitaci i čím dál tím nudnější hudbě, Lunatic Gods nadále zůstávají relevantní kapelou a dokážou vydávat výborné nahrávky plné silných nápadů. Již „Slnovraty“ byly velice povedené a „Turiec“ jednoznačně potvrzuje, že tahle skupina má stále co říct.

Ještě před samotnou hudební náplní můžeme na chvíli pohovořit o formátu, v němž se „Turiec“ dostal na svět. Balení sice tentokrát není tak nevšední a originální jako ručně vyráběný kožený digipack, jejž si Lunatic Gods vymysleli pro „Slnovraty“, nicméně i tak je vidět, že si kapela dala záležet na tom, aby deska vyšla v reprezentativním balení. „Turiec“ je totiž k mání jako A5 digibook v pevné vazbě ukrytý v kartonové krabičce. Booklet / kniha je pak plná pěkných přírodních fotek, které mi svou atmosférou připomínají, jak se kdysi prezentovala ukrajinská Kroda. Což ovšem neberte jako negativum. Listuje se tím moc příjemně, takže za formu rozhodně palec nahoru.

Hudebně se Lunatic Gods v průběhu let plynule přetransformovali z avantgardně black/death metalového tělesa na prakticky folkmetalovou formaci, nicméně v jejich případě to vůbec nepůsobí nepatřičně. Což ostatně souvisí i s tím, jakým způsobem k folk metalu přistupují. Protože je tahle škatulka bohužel spojena se zástupem značně retardovaných kapel, pro něž folk znamená otravné odrhovačky, možná bych radši mohl říct, že Lunatic Gods hrají folklórní metal. Navíc s výborně podanou slovanskou náladou, což je zaprvé moc příjemná změna oproti modernímu severu, zadruhé to musí být našinci dost blízké.

A vůbec bych se nebál přidat ještě jedno subjektivní tvrzení – Lunatic Gods tento koncept uchopili posluchačsky mnohem lákavějším a celkově působivějším způsobem než třeba čeští Silent Stream of Godless Elegy, jejichž poslední tvorba mě navzdory formálním kvalitám nedokáže úplně uspokojit. Zato „Turiec“, všechna čest, je opravdu radost poslouchat.

Vedle posunu k folklórnímu výrazivu si však Lunatic Gods dokázali ponechat také blackmetalové momenty a nádech dřívějšího avantgardnějšího podání metalu, kterýžto se projevuje skrze celkovou „inteligenci“ materiálu. Řečeno o něco přízemněji, leč srozumitelněji – „Turiec“ je prostě parádně udělaná deska, u jejíhož skládání se evidentně někdo namáhal, a výsledek tomu odpovídá. Hromada skvělých nápadů, krásně vystavěné netriviální kompozice, i skočnější melodie nikdy nesklouznou k podbízivosti a v rámci celku fungují prakticky bez námitek. Co chtít víc? Naprostá spokojenost a jedno z nejlepších metalových alb, která letos na Slovensku nebo v Čechách vyšla.


Khandra – All Is of No Avail

Khandra - All Is of No Avail

Země: Bělorusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.12.2017
Label: Gravplass Propaganda
Původní vydání: 11.10.2017, selfrelease

Hrací doba: 14:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Do emailu nám chodí asi tak miliarda alb na recenze, z nichž většina jsou ovšem už od pohledu naprosté kokotiny, s nimiž nemá cenu ztrácet čas, a tudíž je bez skrupulí rovnou mažu. Mezi nimi se však objevují i zajímavé nebo slibné věci, u nichž mám dojem, že by si ten čas mohly zasloužit. Takové si rád stáhnu, poslechu a představím zde veřejně. Běloruská formace Khandra (popřípadě Хандра, chcete-li) vypadala, že by mohla patřit právě k takovým. Nicméně tentokrát to tak slavné nebude…

Běloruská dvojice v loňském roce vydala své debutové minialbum „All Is of No Avail“. Nejprve na vlastní pěst digitálně, zanedlouho se začaly chytat i labely, které poslaly do světa také fyzické kopie – kompaktního disku se ujali američtí Redefining Darkness Records a audiokazety norští Gravplass Propaganda. Nějaký větší rozruch ale Khandra nevzbudila a myslím, že vcelku právem.

Bělorusové hrají black metal melodičtějšího ražení. Ačkoliv se jedná o prvotinu, nahrávka je vyprodukovaná dobře a zní profesionálně. Zvuk je čistý (na můj vkus možná až moc), všechno je čitelné. To samé se dá říct i o vlastní hudbě, která je složena jistou rukou a evidentními ambicemi, dá se v ní bez větších obtíží orientovat již při prvním poslechu, aniž by se jednalo vyloženě prvoplánovou a tupou záležitost.

Khandra se zjevně po všech směrech snaží, abych jejich počínání mělo nějakou úroveň, což je nesporně chvályhodné, nicméně samotná snaha se nepočítá. „All Is of No Avail“, jakkoliv jde prakticky ve všech ohledech o počin dobře udělaný, ve výsledku nijak zásadně nezaujme. Cosi tomu chybí, pod zdánlivě dokonalou slupkou jsem nenašel nic moc hlubšího, což by mě vzalo za srdeční sval a kvůli čemu bych měl potřebu se k „All Is of No Avail“ vracet případně počínání Khandra sledovat i nadále.

Kdybych měl jo hledat nějaké plusy, tak v první „Where Death Has Settled in Life“ se několik plus mínus nadějných pasáží najde, i když ani v jejich případě se nejedná o nic skutečně zásadního. Zato ve druhé „Presence Is No Longer Revelant“ nenacházím ani to a nějak jsem nezjistil, proč tenhle song musí mít skoro osm minut.

Pár oukej motivů však zázrak neudělá. „All Is of No Avail“ je podle mě solidně odehraný průměr s ambicí, ve výsledku ale stále průměr. Neuráželo mě to, ale za týden ani nebudu vědět, že jsem něco takového poslouchal, a tudíž EP k poslechu doporučit nemohu.


Al Ard – Al Ard

Al Ard - Al Ard

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Code666

Tracklist:
01. Nero
02. For a Hint of Divinity
03. Pillar.Past.Present
04. Who Wants to Live Forgotten
05. Strange Old Practice I
06. Red Bourbon
07. Strange Old Practice II
08. Scrutinizing a Glimpse of Chaos

Hrací doba: 43:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Code666

Sicilské trio Al Ard dle všeho funguje již od podzimu roku 2011, nicméně asi málokdo z nás o něm do nynějška slyšel. COD.5111, Symor Von Dankurt a |x|on totiž až doposud nic nevydávali. Až letošní rok přinesl bezejmenné debutové album, do jehož útrob se nyní pokusíme na chvíli ponořit.

Počin se na první pohled tváří vcelku zajímavé, působí takovým podivným dojmem. Nekončí to jen s přezdívkami jednotlivých členů, které už jsem zmiňoval výše. Ještě lépe se totiž tváří obálka alba, která má dle mého skromného názoru hodně co do sebe a nechybí jí určitá atmosféra. Při prvním pohledu na ni bych sice úplně neodhadnul muziku, jakou Al Ard ve skutečnosti produkují, ale když se nad tím zamyslím po poslechu, jisté náladové souznění mezi hudební a vizuální stránkou lze přece jenom nalézt.

A oč tedy běží? Al Ard si libují v industriálním black metalu. Najít inspirační zdroje není zrovna těžká záležitost – když začnu jmenovat kapely jako Aborym, Dødheimsgard, Mysticum, Spektr nebo Diabolicum, asi byste měli být všichni okamžitě doma. Al Ard produkují black metal znásilňovaný tvrdou elektronikou. Spíš než taneční subžánry Italové nasávají klasický industrial, dubstep nebo náznaky power electronics. Nečekejte tedy chytlavější a tanečnější pasáže. S něčím takovým se vytasí prakticky jen jediná skladba, a to „Strange Old Practice II“, která však může být vnímaná mezihra a/nebo odbočka od hlavní náplně „Al Ard“. I když je otázka, nakolik je ona takzvaně hlavní náplň opravdu hlavní, jelikož těch odboček se najde víc. Ale to už trochu předbíháme…

…anebo možná ne. Hned první píseň „Nero“ totiž nabízí něco, co se po zbytek alba už nezopakuje, byť v tomto případě to na druhou stranu může vnímáno jen jako intro. Každopádně, nahrávku otvírá zaříkávání s primitivním bubínkem, které jako by vypadlo z nějakého čarodějnického sabatu. Akorát jej v jednom momentě pročísne elektronická zářez, jenž se v plné míře vrátí v závěru songu. K odlišným kusům pak jistě patří i oba díly „Strange Old Practice“, z nichž ten druhý jsem už zmiňoval. Zde se jedná o elektronické tracky (s výjimkou závěru jedničky), byť i v nich se Al Ard daří držet misantropickou atmosféru, čímž je zajištěna kontinuita.

Zbylé písně už pak drtí očekávaný, industriálními ruchy przněný black metal. Ten někdy funguje uspokojivě, jindy mu něco schází. Spíš než po skladbách už se ale v tomhle případě hodí rozdělení po jednotlivých momentech, protože Al Ard v jednom songu umí přijít s nudnou i velmi dobrou pasáží. Viz třeba „Red Bourbon“, kterou hodně tahá nahoru vydařené atmo-finále. Jako celek se mi jako nejpovedenější jeví poslední „Scrutinizing a Glimpse of Chaos“, v jejíž druhé půli se to hemží nemetalovými chvilkami.

Al Ard

Problém „Al Ard“ nicméně netkví v nedostatku žánrového rozmachu nebo zbytečné umírněnosti elektronické divočiny. Obojí je, formálně vzato, myslím v cajku. Kámen úrazu nastává až s větším počtem poslechů, kdy mě deska dost rychle omrzela a začala spíš nudit. Vyjma „Strange Old Practice I“ a „Strange Old Practice II“ jsem si už později neužíval vlastně ani jeden song. A přitom zpočátku se „Al Ard“ tvářilo hodně slibně a po prvním poslechu jsem si myslel, že v recenzi budu jenom chválit. Trvanlivost však nahrávce vlastní není.

Pocity jsou tedy rozporuplné. Určitě tu lze nalézt povedené momenty a celková atmosféra je patřičně nehumánní. K dlouhodobějšímu požitku ale dost chybí a počin nedokáže obstát déle než na pár poslechů, což mě dost zklamalo. Nějaký potenciál tu nicméně je a případné další album asi ze zvědavosti zkusím. Vím však jistě, že k debutu už se vracet nikdy nebudu.


Runespell – Order of Vengeance

Runespell - Order of Vengeance

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Retribution in Iron
02. Destiny over Discord
03. Claws of Fate
04. Night’s Gate
05. Wolf.Axis
06. Blood Martyr
07. Pray for Redemption – Redemption for Prey

Hrací doba: 46:52

Odkazy:

Jméno Runespell by pravidelným čtenářům už nemělo být neznámé. Tento australský projekt, za nímž stojí Nightwolf (Blood Stronghold, Eternum), jsme zde v loňském roce recenzovali hned dvakrát. Nejprve jsme si vzali na paškál jarní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ a poté i zářijovou debutovou desku „Unhallowed Blood Oath“.

V obou případech šlo o velmi povedené nahrávky, které byly věrné blackmetalovým tradicím, ale i navzdory nepříliš vysoké porci invence se jim dařilo tvořit silnou atmosféru a důstojně pracovat se žánrovými standardy. Za mě tedy ve finále mocně v cajku, opravdu mě to bavilo a při poslechu mě ovanul duch black metalu devadesátých. Což je v takhle pojatém žánru dost příjemný výsledek a rozhodně ne pravidlo.

Nightwolf evidentně na nic moc nečeká a kuje železo, dokud je žhavé. Runespell se dočkalo poměrně vřelého přijetí. Přijde mi, že se tenhle projekt setkal s o poznání větším ohlasem než třeba Blood Stronghold. Snad to bude i díky tomu, že za vydáním všech počinů Runespell stojí Iron Bonehead Productions, jejichž přítomnost prakticky vždy upoutá nějakou pozornost. Každopádně, výsledkem je, že neuběhl ani rok od vydání „Unhallowed Blood Oath“ a už dorazila druhá řadovka s názvem „Order of Vengeance“.

Základní ingredience Runespell jsou již pevně dané a „Order of Vengeance“ se jich samozřejmě v základu drží. Opětovně se tedy můžete těšit na zašpiněný syrovější (i když o poznání méně než minule, zvuk novinky mi přijde trochu sytější) black metal ve středních tempech, jemuž navíc nechybí povedená výpravná atmosféra. Nightwolf se nebojí ani melodií. Snad je ale jasné, že se v tomhle případě nebavíme o nějaké podbízivé vlezlé kokotině, nýbrž o kytarových vyhrávkách hodných seriózně pojatého black metalu.

Na druhé straně je ale nutno jedním dechem dodat, že mezi „Unhallowed Blood Oath“ a „Order of Vengeance“ došlo stejně jako mezi „Aeons of Ancient Blood“ a „Unhallowed Blood Oath“ k jistému pocitovému posunu, díky němuž jednotlivé nahrávky neznějí všechny na jedno brdo. Základní kontinuita v soundu i provedení je samozřejmě evidentní, ale vlastní nálada desky se o znatelný kus pohnula. Řekl bych, že „Order of Vengeance“ je o dost výpravnější než oba jeho předchůdci. Kdyby význam tohoto pojmu nebyl dávno zprzněn hromadami kýčovitých sraček z melodicko-„metalových“ odnoží, dovolil bych si dokonce použít výraz – epický.

Runespell

Jako jeden příklad za všechny mohu uvést třeba začátek páté skladby „Wolf.Axis“, které se po klidném rozjezdu překlene ve výborný riff, k němuž se za nějakou chvíli přidá neméně skvělá kytarová melodie. Takových povedených momentů se však na „Order of Vengeance“ najde mnohem více, což je jedině dobře. Stejně jako na obou minulých počinech mohu pochválit vytříbený songwriting, jenž dokáže i se základními stavebními kameny žánru pracovat srozumitelně i rozumně zároveň, a stejně jako u „Unhallowed Blood Oath“ mohu i nyní zmínit, že opět ubylo motivů, které by byly nějak povědomé a zaváněly opisováním. Zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ jsem jich slyšel poměrně dost, na „Order of Vengeance“ nenacházím skoro žádné riffy a melodie, při nichž bych si okamžitě vzpomněl na jinou kapelu. Mluvit o osobitosti by pořád bylo přehnané, protože na to se Runespell přece jenom až moc drží tradic, ale i tak se jedná o pozitivní progres.

Celkově vzato jsem s „Order of Vengeance“ určitě spokojen. Náladový posun mi nijak nevadí. I když se mi novinka nedostala pod kůži tak rychle jako debut, nakonec jsem si k ní cestu našel. Pro někoho dalšího ale může být právě tenhle přístup naopak příjemnější a stravitelnější. Každopádně to jediné, co trochu kazí zážitek, je skutečnost, že obal vytvořil jistý Timon Kokott, což mě fest rozesmálo. Ale sami jistě uznáte, že jestli je tohle to nejhorší, pak před sebou máme povedenou fošnu.


Decline of the I – Escape

Decline of the I - Escape

Země: Francie
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Disruption
02. Enslaved by Existence
03. Organless Body
04. Hurlements en faveur de FKM
05. Negentropy (Fertility Sovereign)
06. Je pense donc je fuis

Hrací doba: 53:07

Odkazy:
facebook

Francouzský projekt Decline of the I, za nímž stojí lidé s portfoliem kalibru Merrimack, The Order of Apollyon, Malhkebre nebo Vorkreist, se v minulosti prezentoval dvěma dlouhohrajícími deskami „Inhibition“ (2012) a „Rebellion“ (2015). Obě byly skvělé. Jednalo se o chytrou blackmetalovou modernu s vytříbeným smyslem pro tvorbu silných momentů a husté atmosféry. A přesně to samé, jak co do formy, tak co do kvality, jsem očekával i od letošní novinky „Escape“.

Pozitivní zprávou je, že „Escape“ předešlé tvorbě Decline of the I ostudu rozhodně nedělá. Francouzům se i napotřetí daří držet vysokou laťku a opět předkládají svůj lákavý náhled na soudobý black metal říznutý francouzskou dekadencí ve vytříbené formě.

Skladeb je na „Escape“ šest, přičemž každá z nich dokáže bez zaváhání nabídnout nějaký skvělý moment a hodně vydařenou pasáž, z nichž hned několik nemá daleko do bodu, kdy bychom mohli hovořit o skutečně působivé muzice. Při prvním poslechu asi nejvíc v hlavě utkví teatrální začátek „Enslaved by Existence“, nicméně to je jen špička ledovce a i v ostatních písních se podařilo nastřádat uspokojivě vysoké množství výborných nápadů.

A není to jen o těch momentech, které nějakým způsobem vybočují mimo plus mínus standardní blackmetalový rámec. Ty jsou samozřejmě nejnápadnější a patří k nejlákavějším chvilkám „Escape“. Tak tomu ostatně bylo i na „Inhibition“ a „Rebellion“. Decline of the I ovšem hned na několika místech razantně ukazují, že jim nedělá problém držet kvalitu i v agresivnějších pasážích. Jako příklad nám nakonec může opět posloužit „Enslaved by Existence“. Čím bylo také nepřímo řečeno, že jednolitvé kompozice Decline of the I jsou dost variabilní a zvládnou v průběhu opsat hned několik náladových oblouků.

Jako příklad právě řečeného mohu uvést třeba závěrečný dvanáctiminutový opus „Je pense donc je fuis“, jejž od zbytku „Escape“ výrazně odlišují četné „tribal“ pasáže. Vtipné na tom je, že ani taková lahůdka není nejvyšším vrcholem alba. Přinejmenším tedy pro mě ne. Já osobně jsem si totiž nejvíce oblíbil desetiminutovou „Negentropy (Fertility Sovereign)“ na předposlední pozici. K těmto dvěma dlouhým kusů ke konci desky bych pak do třetice jako nejzajímavější song doplnil úvodní „Disruption“. Berte to nicméně s rezervou, protože i zbylé tři kusy mezi tím jsou skvělé a mají hodně co nabídnout. I proto bych se vůbec nedivil, kdyby měl někdo ty vrcholy rozházené trochu jinak. Tak či onak, jako vždy platí, že nejlepší je beztak vstřebávat nahrávku jako jeden celek.

Decline of the I

Celkově vzato mohu upřímně říct, že jsem od „Escape“ dostal přesně to, co jsem očekával a chtěl. Což neznamená, že by se Decline of the I jen opakovali, ustrnuli na místě a recyklovali svá minulá alba. Od „Escape“ jsem totiž nechtěl něco, co bude znít prakticky stejně jako „Inhibition“ nebo „Rebellion“, nýbrž desku, která bude mít stejně jako obě předešlé svůj vlastní ksicht v rámci tvorby kapely, ale kvalitou se svými předchůdci dokáže držet krok. A to je z mého pohledu určitě splněno. Přijde mi, že se o Decline of the I nemluví ani zdaleka tolik, jak by si vzhledem ke své muzice zasloužili, tudíž recenzi zakončím doporučením, že pokud jste „Escape“ ještě neslyšeli, neměli byste váhat s nápravou (a to samé nakonec platí i pro starší nahrávky).


Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

Mantar - The Modern Art of Setting Ablaze

Země: Německo
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Knowing
02. Age of the Absurd
03. Seek + Forget
04. Taurus
05. Midgard Serpent (Seasons of Failure)
06. Dynasty of Nails
07. Eternal Return
08. Obey the Obscene
09. Anti Eternia
10. The Formation of Night
11. Teeth of the Sea
12. The Funeral

Hrací doba: 47:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mantar je v mých očích trochu zvláštní kapela. Přestože jejich tvorba není nikterak složitá, paradoxně se nedá jednoduše někam zařadit. Už od debutu „Death by Burning“ z roku 2014 drhnou svůj špinavý, nihilismem prorostlý metal, aniž by někdy uhnuli z cesty. „The Modern Art of Setting Ablaze“ je třetí řadovkou těchto Němců a hned od prvních okamžiků je zcela jasné, že tohle je Mantar. V relativně primitivním stylu se jim tak podařilo najít osobitou tvář, jíž celkem logicky nehodlají opouštět.

Nevím, zda se dá mluvit přímo o originalitě, ale do určité míry asi ano. Kdo ví, oč u Mantar běží, může následující odstavec přeskočit, protože nyní popíšu jak se to s nimi vlastně má. Často jsou v recenzích popisování jako sludgová kapela, což je ale podle mě hrozně zkratkovité. Jasně, jsou tu doomové pasáže a má to i hardcorovou sílu, ale to na jejich popis zdaleka nestačí. Nesporný vliv tu má black metal, ať už v riffování, atmosféře nebo celkovém zvuku, ale taky klasický metal či dokonce až stoner rock. Mantar sice víceméně dodržují klasickou šablonu sloka-refrén-sloka, avšak umí zamíchat výše uvedenými styly tak, že to zní nevšedně. Stále nejvíc na ně platí připodobnění k fúzi Darkthrone + Melvins + Motörhead, jak to ostatně sami uvádí.

Mantar tak s pravidelnými dvouletými přestávkami pokračují v chrlení nových fláků a musím říci, že na „The Modern Art of Setting Ablaze“ se jim to zatím sešlo nejlépe. „Death by Burning“ a „Ode to the Flame“ mě baví zhruba nastejno, ovšem na novince je něco, co je o kousíček převyšuje. Při jejím poslechu má člověk pocit, jako když se jedná o velké album, které má vyšší ambice, přičemž je pořád stejně surové, tvrdé, plné hněvu a s každým úderem z něj stříká pot. Zejména za to vděčí faktu, že tu na rozdíl od minulých nahrávek nejsou žádné vyloženě nudné písně.

Ať už jde o blackové vřavy jako úvodní „Age of the Absurd“, o hitovky jako hned následující „Seek + Forget“, nebo thrashové ataky typu „Eternal Return“, vždy to má podobně jako země výroby Germany záruku kvality. A i když to je trochu slabší („Taurus“, „The Formation of Night“), stále to nijak neznehodnocuje celkové dílo. Po většinu času si Mantar vystačí se středním tempem, které jenom vždy vhodně přikoření, ale jak si borci drží svůj nezaměnitelný styl, tak s ním táhnou nejen jeho klady, ale i nešvary.

Nejprve klady. Líbí se mi, s jakou energií je deska nahraná, její nepřátelská nálada, baví mě zpěv i riffy Hanno Klänharda a rovněž tak bubnování Erinça Sakarya. Dále tu stále neskutečným způsobem funguje budování písničky a všechny „rozehrávky“ skladeb, kdy si to přechody bicích rozdávají s riffy a neustále tak oddalují rozpoutání vřavy, jako když se domlouvají, kdo to odpíchne. Jenom je škoda, že podobně jako na starších věcech, i tady se několikrát po takto skvělém úvodu nakonec vytasí s prapodivným a často zbytečně komplikovaným tempem, které by v normálním rytmu mělo schopnost vraždit. To je třeba případ „Dynasty of Nails“. Jako by se snažili jim vlastní primitivismus zakrýt něčím sofistikovanějším, ale na to u nich nejsem moc zvědavý.

Mantar

Dalším nešvarem jsou refrény. Ty jako když mají přímo povinnost zpomalit celou skladbu, což jí málokdy prospěje. A to je případ přinejmenším poloviny písní na „The Modern Art of Setting Ablaze“, ovšem i předešlých alb. Neděje se tak vždy, ale většinou čím rychlejší je hudba ve slokách, tím pomalejší je poté v refrénu. Ty naštěstí alespoň nejsou založeny na pouhém vyřvávání názvu písně, jako to má v oblibě třeba Max Cavalera, ale slušela by jim přeci jenom větší variabilita. Poslední poznámkou je délka celé placky, jelikož i tady si myslím, že by nevadilo dva, tři fláky ubrat pro nabrání větší intenzity a tlaku na posluchače.

To samozřejmě nejsou žádné malichernosti, a tak se výsledný dojem docela kazí. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale tohle mi u Mantar vždy vadilo. Škoda, protože jinak mi jejich hudba sedí. Nechci, aby to teď vyznělo, že „The Modern Art of Setting Ablaze“ potažmo Mantar vlastně nestojí za poslech, protože tak to rozhodně není. Sice asi nikdy nebudou v mém žebříčku oblíbenosti okupovat přední příčky, avšak stále platí, že drtí setsakra nabroušený metal.

Jak už jsem napsal výše, všechna tři alba jsou dobrá, to letošní mi z nich přijde nejucelenější a i přes jeho nedostatky platí za velice solidní záležitost, k níž se rád vracím. Klidně vám ho tedy doporučím. V podstatě se jedná o trochu tvrdší, nesmlouvavý rokec, který naplno projeví své kouzlo zejména naživo, ale i ve studiové podobě dokáže pobavit, čehož je „The Modern Art of Setting Ablaze“ důkazem.


Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis

Hetroertzen, Sektarism, LvxCaelis

Datum: 4.10.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Hetroertzen, LvxCælis, Sektarism

„Černý havran vám vyklove bělmo,“ lákal pořadatel na vystoupení Hetroertzen v Praze. Nechápu, proč je nutné na koncerty lákat podobnými debilními výkřiky do tmy, které nemají prakticky žádné opodstatnění. Zvlášť když hned poté následuje informace o „postapokalyptickém black metalu“ (co je kurva na Hetroertzen post-apokalyptického, vysvětlí mi to někdo?) a gramatická chyba („Chilský“ namísto v kontextu správného „chilský“… velkoryse pomineme, že kapela už nějakých deset roků sídlí ve Švédsku). Docela bych byl rád, kdyby podobné sračky vymizely, protože to zbytečně degraduje hudbu na nějakou kolotočovou zábavu. U nějakých melodických sraček mám samozřejmě v píči, ale k tak magickému žánru jako black metal se tyhle agro-pindy fakt nehodí.

Mnohem radši bych viděl, kdyby si organizátor lépe ošéfoval o dost důležitější harmonogram večera. Už dlouho před akcí visel program na stránkách a ve stejné podobě byl avizován ještě odpoledne v den koncertu. A když včas dorazím na místo, zjistím, že se to celé na poslední chvíli posunulo a že už jsem přišel o polovinu LvxCælis. Tak ale kurva, tohle se nedělá. Konec v rozumnější hodinu byl sice kvůli nočním spojům vítaný, ale ty vole, příště by to chtělo trochu včasnější informování, aby návštěvník nepřicházel o kus koncertu, za nějž si zaplatil.

Na LvxCælis jsem byl poměrně zvědavý. Tuhle skupinu jsem měl už delší dobu na seznamu, ale pořád jsem se nemohl dokopat k tomu, abych si ji pustil, tudíž jsem si myslel, že by mě třeba živá prezentace konečně mohla přesvědčit. Ten den jsem v práci sjel jejich poslední desku „The Watchers“ z roku 2015 a ta mi přišla na první poslech vcelku zajímavá.

Z koncertu jsem nicméně nakonec nic moc neměl. Jak už jsem řekl, prakticky o půlku LvxCælis jsem přišel kvůli posunutí programu na poslední chvíli. Po mém příchodu kapela odehrála další dva songy, během nichž jsem se pomalu aklimatizovat a trochu vnímat muziku, když došlo k bezeslovnému úprku za plachtu. Předpokládal jsem, že asi mělo jít o misantropický konec bez rozlučky, i když v tomhle případě dost useknutý, takže jsem se pomalu vydal k obhlédnutí místního libého sociálního zařízení, když vtom LvxCælis začali zničehonic hoblovat další píseň. Hádám, že za přerušením asi mohla být urvaná struna nebo tak něco. Každopádně, set LvxCælis byl tím pádem ještě víc rozkouskovaný a roztříštěný, takže ve finále jsem si z něj odnesl akorát tak hovno.

LvxCaelis

Sektarism je skupina, u které jsem vždycky chtěl, aby mě bavila, ale ona mě vůbec nebavila. „Le son des stigmates“ ani „La mort de l‘infidèle“ jsem nezvládl doposlouchat do konce snad ani jednou, jak mě to brutálně nudilo, takže s letošním „Fils de Dieu“ už jsem se pro jistotu ani neobtěžoval (pustil jsem si jej ovšem ke psaní těchto řádků a jsem si skoro jistý, že skladba „Oderint dum metuant“ zazněla jako otvírák/intro). Živě byl nicméně jejich podivný religiózní funeral doom mnohem zajímavější.

Kapela na pódium došla ze zadních prostor klubu v průvodu doprovázeném o bubínek a hrdelní zaříkávání (což se samozřejmě neobešlo bez miliónu kamer a foťáků… chodíte na muziku, nebo si to jen natočit?). Na samotné scéně se nacházelo velké množství svíček a svícnů, což v kombinaci s prostředím Underdogs‘ vypadalo moc dobře. Také vzhled samotných muzikantů neponechal nic náhodě a nahrával atmosféře – všichni v kutnách a bez bot. V kombinaci s výkon na pomezí fanatismu a brutálního přehrávání dalo dohromady zajímavou podívanou.

Sektarism

V určitých momentech to mělo docela sílu a velký náladotvorný potenciál, v jiných to bylo mírně úsměvné. Třeba když o sebe hudebníci zakopávali nebo když si kompars málem rozbil hubu na schůdku z pódia. Komparsem mám na mysli týpka, jenž na nic nehrál, celou dobu jen klečel vedle bicích a kýval se do rytmu, aby se na konci zvedl, vzal svícen a pomazal jeho voskem čela posluchačů v prvních dvou řadách. Na konci se ještě rozdala kadidla jak lízátka a šlo se pryč. Nejsem si jistý, jestli to bylo opravdu dobré, ale makalo to víc jak z alba a rozhodně to byla bžunda.

Setlist Hetroertzen:
01. Like the Serpent
02. Ardetha
03. Blood Royale
04. The Trial
05. Domine exaudinos
06. Uprising
07. The Final Breath of Mankind
08. The White Priestcraft

Jako poslední přišla řada na Hetroertzen, které jsem viděl naposledy na Prague Death Mass II v roce 2013. Od té doby se dost změnilo. Hetroertzen hrají pouze ve čtyřech, tehdejší zpěvák Deacon D. se přesunul za bicí a vokálů se ujal kytarista Anubis. Taktéž vizuálně byl letošní koncert úplně jiný. Zatímco před pěti lety to bylo dost velké divadlo a kapela se zjevně hodně soustředila na to, aby se jednalo o blackmetalový rituál se vším, co si pod tím člověk představí, letos to bylo víc o samotné hudbě. Bez pozlátek a lákadel pro oči víc vynikla esence samotné muziky. A o se ukázalo jako krok dobrým směrem – což říkám i se vzpomínkou na to, jak mě teatrální vystoupení na druhém Prague Death Mass tehdy bavilo.

Hetroertzen byli v téhle podobě syrovější a zejména v těch nejrychlejších pasážích z toho lezla autentická agrese a „vznešenost“ typická pro královský metalový žánr. Může se to zdát jako málo, vezmeme-li v potaz, co za kraviny na pódiu předváděli třeba Sektarism, nebo v porovnání s dřívější podobou koncertů Hetroertzen, ale podle mě to málo rozhodně nebylo. Jedinou teoretickou nevýhodou by mohla být monotónnost, ale na to Hetroertzen nehráli tak dlouho, aby se stihla dostavit. Po necelé hodince bylo hotovo a ve mně zbyl dojem charismatického vystoupení.

Hetroertzen


DungeönHammer – Infernal Moon

DungeönHammer - Infernal Moon

Země: international
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 12.10.2018
Label: Pulverised Records / Me Saco Un Ojo Records

Tracklist:
01. Infernal Moon
02. Sworn in Blood
03. Empire de la Mort
04. Solitudinem Mysteriis
05. Perpetual Funeral Winds
06. Stigma diaboli
07. Oracle of Death
08. Ad infinitum

Hrací doba: 38:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

V hudební historii se objevilo několik význačných kapel, které přišly s tak signifikantním stylem, že novým skvadrám stojí za to i po mnoha desetiletích znovu tahat prastaré postupy zpět na zemský povrch a založit na jejich základě svou tvorbu. Takovými kopáči jsou i DungeönHammer. Ti se roku 2009 rozhodli vzít do rukou krumpáče a vydat se na hřbitov osmdesátkových demáčů oživit ducha doby formování extrémního metalu.

DungeönHammer se skládají ze dvou kamarádů, co si přezdívají R. (bicí) a E. (kytary, zpěv). Přestože první je z Nizozemí a druhý z Francie, potkali se na studiích v italském Miláně. Nedlouho po založení kapely vydali postupně dvě splitka, první s Rust, druhé s Purgatör, a už tam bylo jejich směřování jasné. Kdo z nás by nemiloval legendární dema zhouby jako „Infernal Death“, „Surrender or Die“, „Thy Kingdom Come“ nebo „Triumph of Death…“. Právě poslední jmenované, tedy demosnímek Hellhammer z roku 1983, je pro DungeönHammer hlavním oltářem, před kterým na „Infernal Moon“ třicet osm minut soustavně poklekají.

Samozřejmě jsou v tom namočeny i zbylé Hellhammerovské kazety „Death Fiend“ a „Satanic Rites“. Prakticky jediné, čím se DungeönHammer odlišují, je profesionální produkce, s čímž se tak nějak počítá. Dost mi to připomíná zapomenutou kapelu Dream Death, která na debutu „Journey Into Mystery“ předváděla něco podobného, i když je pravda, že ti byli více do raných Celtic Frost. DungeönHammer jednoduše nelze popsat, aniž by se nezmínila první parta okolo Tom. G. Warriora, protože ta jejich hradní žalář je omlácená pekelným kladivem ze všech stran.

I když je tedy „Infernal Moon“ zpátečnické jako prase, podařilo se to poskládat takovým způsobem, že to nezní vůbec blbě. Je tu řada silných riffů napříč všemi skladbami, rytmika má v sobě ten správně hypnotizující tah na bránu, co nutí podupávat nohou, a přitom je struktura písní dostatečně proměnlivá, aby se nedostavovala nuda. Nemám ozkoušeno, ale věřím, že s pár lahvoněma to může být dobré východisko pro příjemný večer, což kolikrát bohatě stačí.

Co mi tu snad trochu vadí, je možná až nadměrné tlačení na pilu ve vokálech. Jedná se samozřejmě rovněž o totální kopii Warriora, ale zpočátku to až budilo úsměv na tváři, jak moc se E. snaží znít jako on. V hudbě se alespoň tu a tam objeví i něco z hrobečku opodál, třeba akustická kytara nebo riffová náplň bližší Quorthornovu peru, ale ve zpěvu nemůže chybět ani ono obligátní „ugh“. Zajímavá je však poznámka v promo materiálu, kde mají DungeönHammer napsáno, že na „Infernal Moon“ lze slyšet i něco českého, doslova tam stojí „…and even some Czech tones here and there“. To se mi teda nepovedlo rozklíčovat a fakt netuším, co tím měli na mysli, hehe, Master’s Hammer ani Káju Gotta jsem tu nepostřehl.

Kdyby „Infernal Moon“ vyšlo před nějakými 35 lety, asi dnes mluvíme o klasice, jenže se píše rok 2018 a realita je úplně jiná. Solidní a do jisté míry i zábavná fošna to ale je. Záleží, jestli na její hru přistoupíte. Pokud máte chuť zavzpomínat na dávné časy nebo si chcete dát chvilku metalu, který absolutně nehledí na současné trendy, pak vám DungeönHammer poslouží věrně. Nic víc, ani nic míň jejich prvotina nenabízí.


Winterblut – Seid furchtbar und zerstöret euch!

Winterblut - Seid furchtbar und zerstoret euch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Nihilistische KlangKunst

Tracklist:
01. Stimmen!
02. Sie holen dich
03. Kein Mensch braucht dich
04. Nachleben
05. Nicht mehr hier
06. Wie die Axt im Walde
07. Der blasseste Schimmer
08. Fuer einen
09. Luft nach unten
10. Das Ende vom Lied

Hrací doba: 52:45

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Winterblut není jméno známé široké metalové veřejnosti. Řekl bych, že jde o poměrně zapadlý projekt známý spíš menšímu než většímu počtu posluchačů. Přesto jsou zde jisté docela zajímavé souvislosti…

L‘Hiver, jak se jmenuje jediný člen Winterblut, si zahrál i v kapelách jako Nargaroth nebo Krieg. Kromě toho vlastní nahrávací studio, kde natáčel mimo jiné právě jmenované skupiny a kromě nich třeba i Averse Sefira nebo Todeskult. Ani činnost jen v rámci Winterblut nijak nefláká, protože má na kontě už devět dlouhohrajících desek, včetně letošní „Seid furchtbar und zerstöret euch!“, a hromadu dalších neřadových počinů.

Osobně jsem o existenci Winterblut věděl už delší dobu, ale nikdy jsem neměl kdovíjakou potřebu se pouštět do bližšího průzkumu. Dál si to jistě dovedete představit. Vyšlo „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ a já jsem si řekl, že to konečně zkusím a podívám se, jestli Winterblut stojí za to. Tak jsem zkusil, podíval se a musím říct, že výsledek je dost zvláštní. Ne nutně v tom pozitivním slova smyslu.

Upřímně řečeno, čekal jsem nějaké pravověrné pojetí černého kovu v syrové formě. Poznatek číslo jedna – „Seid furchtbar und zerstöret Euch!“ takhle nezní. Z předpokladů je splněna maximálně tak ta syrovost, poněvadž sound alba je skutečně takový zastřený a kytaře nechybí špinavá patina. Ortodoxní vichřice se ovšem nekoná ani omylem. Na druhou stranu by vůbec nebylo od věci tvrdit, že „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ je vlastní i primitivismus. Akorát jej L‘Hiver prezentuje ve formě pomalejšího monotónního marastu. Což může znít vcelku lákavě, ale v konečném důsledku to nijak slavné není.

Když totiž píšu slova jako primitivní nebo monotónní, v tomto případě byste je měli brát opravdu vážně. Prakticky každý song na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ stojí na nějakém triviálním a dokola opakovaném motivu. Občas se objeví nějaký náznak vývoje třeba v podobě obměny (nebo přidání) rytmické linky, ale v jiných písních je daný recept doslova otravný a stává se z toho totální pruda. Navíc ani v těch případech, kdy se to dá snést, se nebavíme o nějakém zázraku, spíš naopak.

Pokud totiž od monotónní hudby něco očekávám a vyžaduji, je to především atmosféra, atmosféra a ještě jednou atmosféra. Hypnotické tempo, rozjímání, trans. Pak to funguje a já to strašně žeru. Však jsem tu také už nejednou do nebes vychvaloval desky prakticky o jednom riffu. Nicméně na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ tahle složka zoufale nefunguje a díkytomu nefunguje ani celé album.

Jen výjimečně se objeví náznak toho, jak by se to dalo dělat, jako kupříkladu v „Der blasseste Schimmer“. Ale ani zde to není žádná pecka. Na druhé straně tu ovšem máme třeba první tři tracky „Stimmen!“, „Sie hole dich“ a „Kein Mensch braucht dich“, což jsou po mém skromném soudu píčoviny.

Celkově vzato je pro mě „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ dost zklamání. Vůbec mě nesere, že jsem nakonec dostal něco trochu jiného, než jsem v předstihu předpokládal, ale mocně mě irituje, jak nudná, prázdná a zbytečná deska to je. Jestli to má svoje fandy, nic proti tomu, ať si to užijou, ale mě tahle záležitost minula obrovským obloukem a už nikdy v životě to nechci slyšet…


BVDK – Religare

BVDK - Religare

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 10.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le Chariot, pt. 1
02. Le Soleil, pt. 1
03. Le Soleil, pt. 2
04. L’arcane sans nom [Miles Davis cover]
05. La Maison-Diev, pt. 1
06. La Maison-Diev, pt. 2
07. Le Chariot, pt. 2
08. L’Amovrevx

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Na jaře loňského roku vyšlo jisté album s názvem „Architecture of Future Tribes“ od prakticky neznámé francouzské formace BVDK. Za nějakou dobu, v létě, jsem jej zde recenzoval. Možná si na to vzpomenete, obal byl hnědý a byla na něm nějaká soška s řetězy. O poznání pamětihodnější však byla hudba, která se na „Architecture of Future Tribes“ nacházela, protože Francouzi zde nabídli tuze lákavý koktejl, v němž se mísil avantgardní black metal, elektronika i ethno. Výsledkem byla ohromně zajímavá a neotřelá deska, která nekráčela po vyšlapaných cestičkách a mohla se pochlubit nějakou osobitostí. Pokud jste tehdejší recenzi nezachytili nebo jste na BVDK někde nenarazili sami, věřte, že tohle je počin, jemuž byste měli věnovat pozornost, pokud si v metalu potrpíte na netradiční řešení a libujete si v divných kombinacích.

Není divu, že mi taková lahůdková záležitost utkvěla v paměti. Také nejspíš nepřekvapí, že jsem byl po poslechu „Architecture of Future Tribes“ zvědavý na případné další počiny. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že BVDK hned letos vydávají svou druhou řadovou desku s názvem „Religare“.

„Architecture of Future Tribes“ mě svého času dostalo i díky tomu, že jsem od té nahrávky nečekal prakticky vůbec nic. BVDK tehdy pro mě byli jen nějakou random kapelou, kterou jsem si prostě zkusil pustit, aniž bych doufal v nějaké velké zázraky. Když ty zázraky ale přišly, je asi jasné, že to „Religare“ staví do zcela odlišné pozice, protože tentokrát už byla očekávání hodně vysoko. Vždyť kdo by nedoufal, že Francouzi zopakují nebo dokonce překonají kvality své výstavní prvotiny? Pohled na přebal „Religare“ věštil, že BVDK opětovně nehodlají být normální a že si znovu budou libovat ve svéráznosti. Což se sice v určité míře potvrdilo, přesto z druhého alba nejsem tak nadšený a svým způsobem jej chápu jako zklamání.

„Religare“ je celé inspirováno Asií. A jak napovídá povedená koláž na obálce, půjde zejména o vlivy východní Asie. Takový příslib mi při vzpomínce na debut zněl nanejvýš zajímavě, byť „Architecture of Future Tribes“ si etnické vlivy bralo spíše z jiných částí světa. Nicméně výsledná podoba „Religare“ na mě působí usedlejším a méně odvážným dojmem než prvotina. Novinka je víc black metal a méně to všechno okolo, díky čemu mě před rokem BVDK takovým způsobem upoutali.

Tu a tam se ozvou melodie, které na asijské vlivy jednoznačně odkazují, viz třeba „La Maison-Diev pt. 1“ nebo „Le Chariot pt. 2“. Menší náznaky jazzíku se najdou v „La Maison-Diev pt. 2“. Ale je tam toho o poznání méně, než jsem doufal. Jako kdyby se všechny ty nemetalové potrhlosti přesunuly z pozice rovnocenného elementu do podoby pouhého koření. Sem tam pasáž, kolikrát i nepříliš výrazná, ale tím to končí. Navíc mi přijde, že i v té metalové složce mají BVDK o něco méně nápadů než posledně, jelikož na „Architecture of Future Tribes“ se nechaly nalézt i výborné kytarové pasáže.

Ne snad, že by nyní BVDK zněli jako průměrná metalová banda. „Religare“ má v sobě pořád nějaký feeling, díky němuž Francouzi nezní jako standardní bezbarvá žánrová nuda. Přesto se jim podařilo potratit velkou část toho, co mi na jejich první desce tak imponovalo. A právě proto jsem „Religare“ výše označil za zklamání. Čekal jsem mnohem víc. Tohle je taková vcelku fajn placka, ale už nikdy si ji nepustím.