Archiv štítku: black metal

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Wormlust / Skáphe - Kosmískur hryllingur

Země: Island / USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2019
Label: Mystískaos

Tracklist:
01. Þeógónía
02. Vaxvængir vonar

Hrací doba: 36:26

Odkazy Wormlust:
bandcamp

Odkazy Skáphe:
facebook / bandcamp

Myslím si, že Wormlust patří k čelním představitelům té v posledních letech tolik populární vlny black metalu z Islandu. Dokonce bych i řekl, že první a doposud jediná deska „The Feral Wisdom“ dodnes patří k tomu nejzajímavějšímu a také nejlepšímu, co zde v black metalu vyšlo.

Tím spíš je škoda, že se posléze H.V Lyngdal, lídr Wormlust na poměrně dlouhou dobu odmlčel. Respektive abychom byli přesní – odmlčel Wormlust. „The Feral Wisdom“ má v letošním roce už šest let na krku a v mezičase kapela nevydala žádné nové nahrávky. Sám H.V Lyngdal se nicméně úplně neflákal a byl aktivní v dalších projektech a kapelách. Udělal dvě ípka s Ljáin, natočil dvě alba s ambientní bokovkou Afsprengi Satans, podílel se na nahrávkách mezinárodních „all-star“ seskupení jako Martröð, Guðveiki nebo Obscuring Veil, nařval poslední desku španělských Negativa… jednoduše toho nebylo vůbec málo. A na Wormlust v téhle záplavě vedlejších aktivit jednoduše nebyl prostor.

Vydání nového materiálu po šesti letech tedy dost potěšilo, a to i v případě jako „Kosmískur hryllingur“, kdy se nejedná čistě o nahrávku Wormlust, nýbrž o kolaboraci. Naštěstí ani Skáphe nejsou bez zajímavosti, a kdo tuhle mini scénu sleduje, jistě o jejich existenci slyšel a ví, že také jejich počiny jsou hodně dobré.

Spojení Wormlust a Skáphe na společném nosiči samozřejmě dává velký smysl, protože propojení mezi oběma skupinami tu je značné. Jednu polovinu Skáphe tvoří Dagur Gíslason, tedy člen dalších prominentních islandských formací jako Misþyrming či Naðra, a tu druhou Američan Alexander Poole, jenž působí v Chaos Moon a Krieg. Všichni tři se pak potkali v již jmenovaném uskupení Martröð a LyngdalPoolem ještě v Guðveiki. Příslušnost WormlustSkáphe ke značce Mystískaos snad ani není nutné zmiňovat, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že za Mystískaos nestojí nikdo jiný než právě Lyngdal a Poole. Skoro by se tedy chtělo říct, že společná nahrávka Wormlust a Skáphe byla prakticky nevyhnutelná a bylo jen otázkou času, kdy na ni konečně dojde.

„Kosmískur hryllingur“ naštěstí splňuje vysoká očekávání a ani jedné ze zúčastněných skupin nedělá ostudu. Zvukově a pocitově se mi společná kolaborace zdá blíže k Wormlust než ke Skáphe, což je pro mě vlastně hodně oukej (důvody snad naznačuje výše probírané), ale pořád se jedná o materiál hozený o kousek jinam než libovolná ze tří řadovek Wormlust a Skáphe.

Wormlust Skaphe - Kosmiskur hryllingur

Předně je tedy nutné říct, že „Kosmískur hryllingur“ není vůbec jednoduchý materiál. Dvě skladby dlouhé patnáct a dvacet minut neslibují už od prvního pohledu pohodové poslouchání a první ochutnávky takový dojem jen potvrdí. Nahrávka je poměrně spletitá a na první poslechy není jednoduché ji uchopit, ale se zvyšujícím se počtem pokusů jsem „Kosmískur hryllingur“ přišel dost na chuť. Schopnost růst jistě patří k velkým přednostem desky.

Neřekl bych, že se jedná o počin, jenž by s nějakou samozřejmostí dávkoval výrazné nebo snad dokonce velkolepé momenty. I to zčásti ztěžuje náslech, protože počet jednoznačně záchytných bodů se docela blíží k nule. „Kosmískur hryllingur“ patří k těm nahrávkám, jejichž síla tkví v komplexním pojetí, kde je celek důležitější než dílčí momenty. Ne snad, že by se tu nenacházely výborné nápady. Jsou tu, ale spíš schované pro trpělivější posluchače, nepotřebují na sebe poutat zbytečně moc pozornosti. Celkově nicméně „Kosmískur hryllingur“ nabízí hodně a vývoj obou skladeb je dost vzrušující na to, aby si dokázaly uchovat posluchačovu pozornost. Atmosféra díla se rovněž řadí k těm vydařenějším.

„Kosmískur hryllingur“ mě tedy nakonec hodně potěšilo. Zprvu se mi ten materiál tvářil trochu nevýrazně, ale ukázalo se, že jen potřebuje trochu času, aby si sedl a vyjevil svoje kvality. Velká spokojenost a jsem si prakticky jistý, že s tímhle albem jsem ještě neskončil. Občas si říkám, že těch islandských black metalů už je moc a že se mi jejich všeobecná adorace moc nezamlouvá, ale nahrávky jako „Kosmískur hryllingur“ prostě jsou kurevsky dobré a nemůžu se tvářit, že bych snad tohle nechtěl poslouchat. Za mě tedy určitě palec nahoru.


Poroniec – Demo

Poroniec - Demo

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.1.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poroniec patří k těm kapelám, které není nutné nijak zásadně představovat. Prostě a jednoduše jde o další začínající formaci. Pochází z Polska, v sestavě najdeme nějaké dva kořeny, kteří jsou z hlediska hráčských zkušeností evidentně nezajímaví, a před sebou máme jejich pilotní demosnímek zcela originálně nazvaný „Demo“. Nic před ním a zatím ani nic po něm.

Úvodní „Zaległości“ začíná krátkým klavírním intrem. A nejen ona. Jak jsem hned vzápětí zjistil, i zbylé dva songy „Codzienności“ a „Niedorzeczności“ otvírá krátké klavírní intro. Podobně si určité sladěnosti můžete povšimnout i v názvech jednotlivých stop. Obojí svědčí o nějaké promyšlenosti a snaze dát i demosnímku určitý tvar a odpovídající vyznění.

V předstihu jsem tak trochu čekal, že půjde o nějakou ortodoxní rubačku, proto mě překvapilo, jak demo zní, a to myslím hudebně i zvukově. Nečekejte žádný demáčový zvuk, nahrávce lze toho z technického hlediska vyčítat asi máloco, protože její sound snese i přísnější parametry. Až mi to skoro přijde škoda, že to nešumí a zvuk není jak z prdele, haha.

Na druhou stranu, k tomu, co se Poroniec rozhodli hrát, to není zas tak od věci. Jejich black metal je dost čitelný a co do struktury poměrně učesaný. Poláci se nebojí ani melodií a právě ty jsou na demu asi tím nejlepším, protože v některých případech jsou ty melodické kytarové motivy opravdu dobré a i tady můžeme prohlásit, že to snese přísnější parametry. V pasážích, kdy se jen riffuje, to nijak pamětihodné není, ale ty stěžejní nápady ukazují, že Poroniec něco umějí.

Budeme-li se bavit o konkrétních písních, asi nejznatelněji jsou ty dobře udělané melodie slyšet v „Zaległości“. Něco do sebe má ale také „Niedorzeczności“, v níž se objeví i nějaké to „zaříkávání“. Prostřední „Codzienności“ mi z celého dema přijde nejslabší a jako jediná mi v paměti nijak neutkvěla.

Celkově bych řekl, že muzika Poroniec by mohla zaujmout posluchače, jimž se líbila poslední deska Deus mortem. Jisté zalíbení by tu mohli nalézt i příznivci kapel jako Blaze of Perdition nebo Mgła. Hloupé to rozhodně není už nyní a v budoucnu by to teoreticky mohlo být i zajímavé. Klidně si dokážu představit, že pokud by Poroniec dostali prostor v éteru, mohla by jejich popularita výrazně růst podobně jako u posledních dvou zmiňovaných skupin.


Kostnatění – Hrůza zvítězí

Kostnatění - Hrůza zvítězí

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.9.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Hrůza zvítězí
02. Jedna generace
03. Každé zranění předurčeno
04. Únik z existence
05. Donekonečna v přítomném čase

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
bandcamp

Blackmetalová kapela z USA pojmenovaná Kostnatění, to musí zaujmout snad každého. Tato jednočlenná kapela na sebe poprvé upozornila s EP „Konec je všude“, které vyšlo u zaniklého vydavatelství pro „pokročilé“ Fallen Empire, a materiál to byl přinejmenším zajímavý. Kompetentní, relativně svébytný, a proto snad i nadprůměrný, ale ani zpětně si nemyslím, že by předkládal něco skutečně extra. Mezi námi, mě nebaví vůbec. Mozek kapely D.L. se také profiloval v Glass Shrine hrajících „pozitivnější“ a primitivní podobu black metalu a jako taková šla zcela mimo mě, plus archivy zmiňují i další projekty, jež mi nestojí za zmínku, na rozdíl od jeho vokálního hostování na novém albu Serpent Column, o kterém si tu povíme jindy.

O lecsčem svědčilo již „Konec je všude“, ale nové album „Hrůza zvítězí“ zcela potvrdilo dojem, že D.L. citelně vychází z kapel soustředěných okolo dnes neaktivního vydavatelství a stejnojmenné hudební entity Rhinocervs: tedy Absum, Nihilobstat, Glossolalia, Tukaaria a především Odz Manouk. Zmínění výraznou díru do blackmetalového světa neudělali, neboť stále zůstávají v hluboké obskuritě, ale určitě nejsem sám komu minimálně Tukaaria a Odz Manouk chybí. Jejich přístup k žánru byl svěží a zanechali po sobě opravdu tučnou porci zvláštních a opojných nápadů. Zájemcům Rhinocervs nedotčeným bych pro začátek doporučil vynikající splitko Odz Manouk / Tukaaria, za poslech samozřejmě stojí i dlouhé desky obou kapel, a pokud byste chtěli ochutnat jednu z několika nepojmenovaných kazet, tak zkuste „RH-11“.

Ovšem Kostnatění na uvedené vyznění volně navazuje a posouvá ho dál. Některé polámané riffy „Hrůzy“ mi třeba zavání Demilich nebo Gorguts, a tak samozřejmě Kostnatění mnohým připomene Deathspell Omega, ale to je poněkud neférově zavádějící přirovnání, protože zde se obyčejné následování trendu nekoná. Svébytnosti materiálu dost napomáhá unikátní kytarový tón evokující suché vyznění „Henbane“ v psychedelickém hávu Rhinocervs-kapel, Arizmenda nebo střední éry Blut aus Nord. Kytarová hra také nebývá překotná jako v případě Deathspell Omega, výše uvedených deathů nebo spřízněných Serpent Column. Kostnatění je ale rovněž vlastní smysl pro detail (!) a velký hráčský cit, stejně jako dovednost struny a posluchače řádně pomučit. Párkrát mě mimochodem napadlo, že podobně znějící desku by mohl vydat borec z Jute Gyte, kdyby se vybodnul na suchopárná cvičení v muzikální podivnosti a složil niterně inspirovaný, opravdový (black) metal.

„Hrůza zvítězí“ bylo pro tvůrce způsobem, jak se vyrovnat s úzkostmi ze smrti, a hudbě nelze upřít opravdu účinnou emoční sílu. V každém songu jsou křivé melodie, které nemohu vyhnat z hlavy a nutí mě se k desce vracet i víckrát za den. Netrvalo ovšem dlouho seznat nakolik síla s kvalitou kolísají, a tak nemohu říct, že by nějaký song zabíjel od začátku do konce, což je největší mínus.

Kostnateni

V neposlední řadě bych rád věnoval i pár řádků textům, které mají smysl, kouzlo a výtečně doplňují ráz hudby. Zvlášť vtipné je, že obsahově a dokonce i gramaticky překonávají citelnou část tuzemských true smeček. Cizí původ tvůrce příležitostně prozrazují pouze nepřirozené kolokace slov, které lze stejně obhájit básnickou licencí, to naprosté minimum chybiček a nečeské kladení slovního přízvuku či zvláštní artikulace, což je s blackovým vokálem stejně úplně fuk. Každopádně smekám.

Recenzi jsem napsal brzy, příliš brzy, ale od „Achatius“ se mi nestalo, abych si na desce tak intenzivně zafičel. Sám jsem ovšem zvědavý, co s nahrávkou provede čas. Není tu potenciál, aby se z „Hrůzy“ stala srdcovka nebo záležitost mnoha týdnů a měsíců; posun od prvního EP je ale veliký a dlouhý debut se tak vyplatí slyšet nejenom kvůli českým textům. Nezanedbatelné plus musím Kostnatění připsat i za připomínku kultu Rhinocervs. Nepochybuji, že „řemeslně“ D.L. ještě poroste, otázkou je, zda se i v budoucnu dostaví natolik sugestivní múza jako ta, která mu pomohla zrodit tuto desku. Pokud bude příští titul oplývat podobně působivými nápady a celkově bude konzistentnější, stane se z Kostnatění pojem.


Ancient Moon – Benedictus diabolica, gloria patri

Ancient Moon - Benedictus diabolica, gloria patri

Země: Belgie / Francie / Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 1
02. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 2

Hrací doba: 37:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Iron Bonehead pravidelně vydávají výborné věci, ale je evidentní, že spoustu titulů mají jen na zaplácnutí edičního plánu, protože v reálu se sotva jedná o solidní průměr, ne-li hůř. Je mi až líto jejich PR chlápka, který pak musí na nesmysly typu Goatkraft (NOR) nebo Pa Vesh En psát nadsazené reklamní odstavce, haha.

Na Ancient Moon jsem poprvé narazil díky splitku s Prosternatur a musím říct, že první dojem byl výtečný, jelikož „Hekas Hekas Este Bebeloi!“ otevíral impozantní riff. Sice příliš povědomý, ale natolik dobře podaný, až jsem byl na chvíli hudbou „elektrizován“. Dojem brzy vymizel, ke splitku jsem se pak nevracel a jejich debut „Vvltvre“ také zpětně neposlechnul, ale motivace k poslechu nové desky byla. Jméno totiž utkvělo v paměti a podobná, výše uvedená situace se opakovala s první ukázkou z desky letošní zvané „Benedictus diabolica, gloria patri“.

Úvod nahrávky totiž oplývá abstraktními vlastnostmi, které v black metalu duchovního ražení vyhledávám. Pocit jistého tajemna a mystiky, kdy hudebníci skrze médium své tvorby sahají po něčem nepopsatelném, větším než okolní svět. Jenže tady nakonec k žádné hierofanii nedochází. Zmíněná skvělá pasáž se pak s velkou slávou navrací v úplném závěru alba a to mezi je prostě výrazně slabší.

„Benedictus diabolica, gloria patri“ nesestává jen z totální vaty, ale fádnost většiny hrací doby je přílišná, stejně jako úsekovost obou kompozic. Sice je běžné, že hudebníci skladby lepí z různých, na sobě nezávisle vymyšlených nápadů, ale musí to prostě dávat smysl a tady kontinuálnost i koherence hudby leckdy trpí. Ambientní, klávesové mezihry taky za moc nestojí; prostě z nouze učiněná ctnost. Celkově vzato je ale muzika Ancient Moon kompetentní a pravděpodobně by před deseti (a více) lety mezi dalšími „religious/orthodox/devil-worship“ kopírkami, které už si dneska nikdo nepamatuje, vyčnívali. Atmosféra je také slušná o tom žádná. Dnes je ale tahle nahrávka do počtu, neboť kapela v žádném ohledu nenabízí nic extra. V obou částech lze najít jednu, dvě hodně slušné pasáže, což mě z letargie neprobudí, a ten jeden skvělý motiv (na konci a začátku samozřejmě) album také nezachrání. Ancient Moon by mohli cool-occult instaplebs teoreticky zaujmout alespoň povrchně s bombastickou produkcí nebo výjimečnými vokály, ale i v těchto ohledech je „Benedictus diabolica, gloria patri“ pouze OK. Zvlášť pokusy o chóry, čisté zpěvy či attilovský krákor jsou nazpívány tak strašně obyčejně, až to je skoro vtipné. Ještě že jde hlasy snadno utopit v efektech, haha.

Dokáže mě nasrat, když kapely/labely promují svoje desky s evidentně nejsilnějšími kousky, zatímco zbytek za moc nestojí. Je to prostě ojeb. Mírně podveden se cítím i Ancient Moon / Iron Bonehead, protože mě první vypuštěnou ukázkou „přinutili“ stáhnout promo, kterému jsem „musel“ věnovat víc času, než by si reálně zasloužilo. Pozorný, ničím nerušený poslech se sluchátky ukázal, že se tady nic zvláštního doopravdy neděje, nemluvě o tom, že jsem těch 40 minut takhle skoro nezvládl. Novinka není určitě tragická a za poslech to nenasytným bude stát, ale jinak je opomenutelná, bez trvalých kvalit.


Kringa – Feast upon the Gleam

Kringa - Feast upon the Gleam

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. As Kaleidoscope Patterns Arise
02. Unwind the Gap Anew
03. To Sleep in Vermin Velvet
04. Eroding Passage
05. Cloak of Unbound Fears
06. Eyers of Stone

Hrací doba: 44:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

O Kringa jsem zakopl tak trochu náhodou. Před samotným poslechem jsem se s těmito Rakušany setkával na plakátech tuzemských akcí, kde plnili úlohu supportu pro kapely jako Mgła nebo Misþyrming, a posléze v reportech, kde se na jejich set pravidelně pěla chvála.

Má ignorance byla možná dána i tím, že Kringa až dosud o sobě nedali co do tvorby výrazněji vědět. Portfolio kapely tvořila jen hrstka dem a dvě EP. Už na těch lze ale zřetelně slyšet jejich autentický rukopis. Kapela prolíná prvky druhé blackmetalové vlny s punkovou neurvalostí. Tradiční vyklikané sypačky střídá primitivní polka, ale i pomalejší houpavé linky. Při poslechu si tak nejeden posluchač vzpomene jak na rané, tak pozdní Darkthrone, ale i vrchní představitele finské blackmetalové školy, jako jsou například Horna a Barathrum. Navrch Kringa přidávají specifické vokály, které v čistějších polohách připomenou Urfaust nebo Isengard. V těch ohavnějších pak třeba Mark of the DevilCultes Des ghoules a místy i samotného Attillu Csihara.

Z popisu se může zdát, že se Kringa vezou na trendu soudobých black/punkových projektů. Není tomu úplně tak. Rakušané si to dělají více po svém. Od většiny je dělí zejména specifický drive, který místy připomene klasiku jako Sex Pistols nebo Motörhead, ale i skladatelský talent. Materiál je chytlavý i atmosférický. Kapela totiž dokáže pracovat s gradací a se strukturováním skladeb obecně.

Na „Feast upon the Gleam“ se odklon od zmíněných aspektů nekoná. Kringa spíše pilují to, co bylo nastoleno dřívějšími nahrávkami. Téměř vše je každopádně napsáno pevnější rukou. Jednotlivé elementy jsou na sebe montovány logičtěji a konzistentněji. To lze slyšet hned v prvních dvou skladbách: „As Kaleidoscopic Patterns Arise“ se skvěle přelévá ze staroškolských blackmetalových pasáží do funkčních humpoláckých halekaček a „Unwind the Gap Anew“ v první části perfektně eskaluje z 1-2 rytmu do frenetické sypanice.

Na stejné rovnici se album veze až do konce. I v takto sevřené škatuli však Kringa dokáží být dostatečně variabilní, a tak je každá skladba svým způsobem unikátní. Důkazem budiž například „Cloak of Unbound Fears“ se skoro prog-rockově znějícími pasážemi. Poměrnou nedotaženost cítím jen u dvou nejdelších skladeb alba (čtvrtá a šestá), které si pro sebe berou až moc času, avšak během něj nejsou vyburcovány do totálního šílenství jako zbytek materiálu.

Právě tato mánie, kterou „Feast upon the Gleam“ evokuje, nutí desku ohrávat dokola. Momenty, jako je třeba vyřvaný řádek „The darkness is churning“ z „To Sleep in Vermin Velvet“, nutí protáčet oči a chytat za neviditelné pomeranče. Podobných momentů je na albu do sytosti a i navzdory tomu, že by materiálu slušela spíše stopáž něco nad třicet minut, lze první dlouhohrající počin Kringa jednoznačně doporučit. Takto svérázný přístup k černému kovu se totiž dnes hledá těžko.


Sutekh Hexen – Sutekh Hexen

Sutekh Hexen - Sutekh Hexen

Země: USA
Žánr: black metal / drone / noise / dark ambient
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Cyclic Law

Tracklist:
01. Descent
02. Eye of the Quill
03. Segue I: Ouroborus
04. SubStratus
05. Segue II: Xirang
06. Elemental Uproar
07. E Siel Enna Lehcim
08. Torrential
09. Segue III: Ascent
10. Pangea Ultima

Hrací doba: 53:39

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nová deska Sutekh Hexen je venku už nějakou chvíli a chce se dodat – konečně, kurva! Na čtvrtou řadovou desku téhle zámořské formace se čekalo dlouhých sedm roků od doby, kdy v roce 2012 vyšla hned dvojice dlouhohrajících alb „Larvæ“ a „Behind the Throne“. Sutekh Hexen sice v mezičase vesměs pravidelně vydávali malé nahrávky, z nichž mi v paměti asi nejvíc utkvěla splitka s BLSPHM (2014) a Hissing (2017), ale velká deska je v případě téhle skupiny docela svátek.

Sutekh Hexen každopádně dlouhou čekací dobu alespoň trochu vynahradili tím, že oproti dřívějším řadovkám, které vždycky trvaly půlhodiny a pár vteřinek navrch, se tentokrát hecnuli na více jak padesátiminutovou nálož. To při muzice, jakou Sutekh Hexen produkují, není nijak extrémní cifra, jíž by se měl člověk zaleknout. Přesto se musím přiznat, že mi jejich eponymní deska dala vcelku zabrat a trvalo mi relativně dlouho, než jsem si ji v hlavě dostatečně srovnal.

Znamená to snad, že by letošní album bylo tak extrémní? Vůbec ne. Jistě, v porovnání s „běžnou“ produkcí – ponechme nyní stranou, že si pod tím asi každý představí něco trochu jiného – Sutekh Hexen extrémní jsou. Vždyť, ty vole, pořád se jedná o kombinaci black metalu, noisu, dronu, dark ambientu a podobných laskomin. To není úplně přívětivá muzika už ze svojí podstaty a definice. Takže ne, průměrný posluchač metalu „Sutekh Hexen“ jistě dávat nebude. Chtěl jsem nicméně říct, že taková kombinace stylů se dá vyhonit do mnohem většího bordelu, jak ostatně v minulosti ukázali i samotní Sutekh Hexen. Když si vzpomenu na odporné ladění kytar na „Larvæ“ nebo na kakofonii „Luciform“, dovolím si tvrdit, že v obou případech Američané předvedli ohavnější sonický bordel.

Takže to celé znamená, že je „Sutekh Hexen“ dost neuchopitelná deska? Vlastně také ne. Svým způsobem je to přesně naopak a paradoxně právě na to jsem si musel zvykat. Alba z nastíněného žánrového rozmezí většinou bývají monotematická a mnohdy i monotónní, anebo se alespoň vyvíjejí poměrně plynule. Jakkoliv humorně to může znít, „Sutekh Hexen“ je vlastně tak trochu písničkovým albem, které postupně obsáhne prakticky všechny tváře kapely.

Kombinace toho, o čem jsem hovořil ve dvou předešlých odstavcích, nakonec zapříčinila, že mi deska dlouhou dobu nelezla vůbec do ucha. Ne proto, že by snad byla tak drásavá, což bych vzal spíš jako klad, ale právě proto, že naopak nebyla. Chtělo to trochu zvyku, aby se člověk naučil přepínat mezi náladami, podobně jako mezi nimi na albu přepínají samotní Sutekh Hexen.

To máte tak. Vzpomeňte si na výše zmiňovanou čtveřici žánrů. Na téhle ose Sutekh Hexen operují. Ale zatímco dříve tyto styly dokázali propojit do jednoho hnusného celku, na eponymní desce to spíš působí dojmem, jako by tyto postupně střídali, zase se tu a tam vraceli a postupně lepili celé monstrum jako skládačku z docela odlišných dílů. Narazíte tu na black metalu, někdy mlhavě primitivní, jindy poměrně čitelný, dronové šumy, hlukové pištění i ambientní minimalismus. Ale jen málokdy dojde k jejich prolínání, což lze asi nejsnáze poznat na blackmetalové složce, která se s ohavností dřívějších nahrávek nedá moc srovnat.

Jedná se tedy o zklamání. Hele, nebudu vás lakovat, trochu i jo. Tím neříkám, že by se to album snad vůbec nepovedlo a nedalo se poslouchat. Pořád je dobré, a jakmile jsem se s tím trochu popral a na nastavené ladění nového materiálu jsem si zvyknul, tak mě to začalo bavit. Nemůžu tedy tvrdit, že by se na „Sutekh Hexen“ nedaly nalézt sugestivní momenty. Jsou tam. Zároveň k tomu ale musím dodat otřepanou frázi, že starší řadovky byly lepší, kde lepší v tomhle případě znamená odpornější a nihilističtější. Nebudu vás klamat, po tolika letech čekání jsem doufal, že mě to sejme o dost víc.


Ancient Hostility – Ancient Hostility

Ancient Hostility - Ancient Hostility

Země: USA / Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Akashic Envoy Records

Tracklist:
01. Disavowed
02. Immurement
03. Conjured Odium
04. Enmity
05. Drawn and Quartered
06. Primal Urge for Bloodshed
07. World of Decay
08. Bloodied Fields
09. Through the Visceral

Hrací doba: 45:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Oinari Media

Ancient Hostility je docela nový mezinárodní projekt o dvou členech. Vokály má na starosti Kimberlee Nelson neboli Imber, která dále působí ve skupině Aludra. Ta jen tak mimochodem docela čerstvě (konkrétně 30. srpna) vydala svou druhou desku „Mass Stellar Graves“, na jejíž poslech se v dohledné době rovněž chystám.

O veškeré nástroje a předpokládám, že i samotnou muziku, se stará Stanislav Kholod alias SadVoice, jehož hlavním působištěm je DSBM kapela Inner Suffering (jak originální jméno), v níž hraje sám. Pro mě osobně se jedná o neznámé jméno, ale stačí se jen mrknout na základní info, aby to člověka začalo spíš odrazovat. SadVoice totiž evidentně patří k těm borcům, kteří buď trpí obrovským tvůrčím přetlakem, anebo jednoduše mají potřebu natočit a pustit do světa úplně každý nápad, který kdy dostanou. Zpravidla je častější ten druhý případ.

Posuďte sami: Pod hlavičkou Inner Suffering stačily v době psaní tohoto textu jen letos vyjít tři dlouhohrající desky a k tomu dalších šest minialb. V podobně zběsilé kadenci se jelo i v předešlých letech, o čemž svědčí tři řadovky a jedno EP v roce 2018 a rovnou sedm (!) řadovek a dalších šest neřadovek v roce 2017. Dovolím si tvrdit, že snad nikdo na světě netrpí až natolik brutálním tvůrčím přetlakem, aby dokázal vymyslet takové množství muziky, která by byla skutečně dobrá. Ale možná se mýlím. Každopádně, zlehka jsem projel pár náhodně zvolených počinů Inner Suffering a všechno mi to znělo strašně zaměnitelně a nezajímavě.

K bezejmennému debutu Ancient Hostility jsem nicméně nepřistupoval s žádným velkým despektem, jelikož tohle info jsem si tradičně zjišťoval až zpětně; nejdřív jsem nechal hudbu plynout bez znalosti kontextu, aby měla možnost se ukázat. Jestli mě něco v předstihu odrazovalo, byl to jedině přebal, jenž se mi zdá lehce dětinský. Moc mě tyhle omalovánky neberou. Ale ukázky na letmý poslech nezněly tak hrozně, tudíž jsem se pustil do díla…

Ve světle výše nastíněného přístupu, jaký SadVoice k tvorbě hudby dle všeho zaujímá, zní prvotina Ancient Hostility až překvapivě rozumně. Nebudu kecat a férově přiznám, že na mě deska nepůsobila, jako kdyby ji měl skládat někdo, kdo vyloženě neumí selektovat nápady a trpěl by nedostatkem sebekritiky. O žádný skutečný zázrak se samozřejmě nejedná, ale té nahrávce se nedá upřít, že má i nějaké solidní nápady a povedlo se tu vytvořit i pár vcelku ucházejících momentů.

Svůj podíl na tom nejspíš bude mít i skutečnost, že sound Ancient Hostility je o trochu něčem jiném, než co SadVoice předvádí s Inner Suffering. Zatímco jeho domovské působiště se – dle toho, co jsem vypozoroval – točí okolo melancholické depressive a/nebo post-blacku, Ancient Hostility znějí o něco agresivněji a nepřátelštěji. DSBM občas vykoukne v melodice v pomalejších pasážích, ale většinou je to spíš ku prospěchu věci. Ne však vždy, třeba v předposlední „Bloodied Field“ už je to dost na hraně a jen krapet melancholie navrch by si už hlasitě žádalo o přeskakování.

Celkově vzato „Ancient Hostility“ ujde a vzhledem k tomu, že jsem měl očekávání na bodu mrazu, bych skoro i mohl říct, že nahrávka trochu překvapila. Nenechte se ale zmýlit. Navzdory jistým dílčím kladům a všeobecné poslouchatelnosti se tu v žádném případě nenachází nic zvláštního nebo pamětihodného. Vzato kolem a kolem se jedná jen o důstojně odehraný průměr, na nějž člověk zakrátko zapomene. Musím přiznat, že už jsem průměrem nazval i horší alba, než je zrovna tohle, ale to nic nemění, že žádná lepší liga se tu nehraje.


Bloodspell – Cloaked in Burning Night

Bloodspell - Cloaked in Burning Night

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Caligari Records

Hrací doba: 26:53

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V případě Bloodspell nemá valného smyslu se příliš zdržovat s představováním, přestože se jedná o začínající skupinu. Jednoduše proto, že úplně co představovat. S výjimkou původu (Spojené státy americké) nejsou o Bloodspell známy žádné informace, žádná sestava, žádné fotky, žádné oficiální stránky. Jediné, co máme k dispozici, je pilotní minialbum „Cloaked in Burning Night“, které vyšlo letos na audiokazetě u Caligari Records v limitaci dvou set kopií. Alespoň že se nejedná o nejkratší EP, protože Bloodspell zde nabízejí (nabízí?) bez tří minut půlhodinu black metalu. Tak pojďme na věc.

Předně musím říct, že se mi na „Cloaked in Burning Night“ docela zamlouvá zvuk. Ten je dostatečně špinavý na to, aby to neurazilo jemnocit žádného vyznavače undergroundové hudby, ale nejedná se o žádný kanál a všechny nástroje i vokál jsou pěkně čitelné. Což ocení kupříkladu příznivci baskytary, která je na minialbu dobře slyšet.

Své opodstatnění tahle volba má, poněvadž Bloodspell patří k těm formacím, které si všimly, že kytary mají celých šest strun a že se na ně dá sem tam zahrát i nějaká melodie, a to i v black metalu, jenž obecně vzato inklinuje spíš k agresivnímu podání. Docela se mi líbí i vokál, který je slušně uřvaný a místy uspokojivě fanatický, ale nikdy ne afektovaný nebo snad přepálený do bodu, kdy se tomu člověk spíš zasměje.

Jak tedy vidno, Bloodspell to celé namíchali z poměrně lákavých ingrediencí, ale ty jsou jen jakýmsi výchozím bodem, protože i s nimi se to pořád dá zkurvit. Zásadní roli hraje také skladatelská úroveň, a i když ani ta není špatná, nejde o žádný strop. Místy se Bloodspell daří tvořit vcelku slušný tlak a zahoblovat s intenzitou, důkazem čehož může být hned první skladba „Circle the Fields“. Nicméně i v dalších stopách se nechají nalézt pasáže, u nichž se člověk nemusí stydět za potřebu si zahrozit. Ale to nijak neříká,, že by snad EP jako celek mělo být něco skutečně úžasného.

Navzdory zmíněným kladům mi ale „Cloaked in Burning Night“ jakožto celek dost splývá a skladby z druhé poloviny mezi sebou příliš nerozeznávám, přestože nejsou nijak zásadně dlouhé a přestože jsem nahrávku slyšel, myslím si, hodněkrát. To mi lehce vadilo, protože výraznější motivy, díky nimž by jednotlivé písně získaly vlastní ksicht, by určitě nezaškodily.

Přesto se jedná o solidní debutovou práci, která hrne zodpovědně a důstojně. Dokážu si úplně v klidu představit, že si pustím i budoucí tvorbu Bloodspell.


Runespell – Voice of Opprobrium

Runespell - Voice of Opprobrium

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Firmament in Blood
02. Voice of Opprobrium
03. Wraithwoods
04. All Thrones Perish II
05. Wings of Fate
06. Ascendant

Hrací doba: 37:02

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Australský projekt Runespell zde pravidelně recenzuji již od prvního demosnímku „Aeons of Ancient Blood“, který vyšel v roce 2017, a zatím ani jednou jsem se nespálil. Nejen v případě dema, ale i u následujících desek „Unhallowed Blood Oath“ (2017) a „Order of Vengeance“ (2018) jsem musel chválit. Netvrdím, že byste od Runespell měli očekávat něco vytříbeně originálního, ale i přesto mi muzika téhle kapely mocně sedla a prozatím každou nahrávku jsem sežral i s navijákem.

Že Nightwolf, tedy jediný člen Runespell (a dále Blood Stronghold nebo ex-Eternum), i letos dodrží nastavenou kadenci jedné řadovky ročně, jsem tak trochu čekal, tudíž oznámení vydání třetí desky „Voice of Opprobrium“ mě překvapením na prdel neposadilo. Musím ale říct, že i tak jsem se dost těšil, což je s ohledem na výše popisované doufám pochopitelné. A ani tentokrát nejsem zklamán. Všechny tři předešlé nahrávky jsem si pořídil do sbírky na vinylu (plus demo i na kazetě) a už teď vím, že ani „Voice of Opprobrium“ tenhle osud nemine a kolekci si doplním moc rád.

Nevím, jestli má vůbec smysl nějak zevrubně popisovat, o čem muzika Runespell je, když už jsme to tu rozebírali několikrát a když bych vás mohl pohodlně odkázat na starší články. Pro pořádek ale zmíním, že základní ingredience se nemění ani tentokrát. Runespell byste si měli pustit v případě, že máte náladu na výpravný melodický black metal ve středním tempu, se zastřeným zvukem a silnou atmosférou. Nějak takhle by se v obecnosti dala shrnout nejen aktuální deska, ale i všechny předcházející počiny.

Osobně se mi nicméně líbí, že i v rámci takového relativně omezeného konceptu má každé album Runespell svůj vlastní výraz v rámci diskografii, a o „Voice of Opprobrium“ to platí taktéž. Novinka v sobě spojuje čitelnost a melodiku „Unhallowed Blood Oath“ i výpravnost „Order of Vengeance“, ale tvrdit, že se jedná pouze o srážku obou starších dlouhohrajících počinů, by bylo vůči „Voice of Opprobrium“ poněkud příkré.

Oproti svým předchůdcům se novinka odlišuje přinejmenším ve své dramaturgii, protože blackmetalové skladby tu tentokrát jsou jen tři. Všechny jsou nicméně výborné. Třeba Graveland není asociace, která by mě ve spojitosti s Runespell napadala poprvé, ale v titulní „Voice of Opprobrium“ je ta podobnost místy cítit opravdu hodně. Akorát s tím rozdílem, že Nightwolf zde hravě a o několik koňských délek překonává vše, co Rob Darken v posledních letech vypotil, a i k Darkenovým stěžejním dílům to svou kvalitou nemá vůbec daleko, dokážete-li si odmyslet faktor nostalgie a klasiky. Ale nejde o jediný blackmetalový song, co na albu stojí za slyšení. Třeba jedna melodická pasáž v prostředku „All Thrones Perish II“ je i přes svou jednoduchost prostě excelentní.

Runespell

Mezi tímhle vesměs očekávaným výrazem Runespell jsou nastrkány nemetalové písně, ale vzhledem k jejich počtu (tři ze šesti) i časovému rozpětí (zabírají 16 minut z 37, což není tak málo) by bylo trochu hloupé je nazývat mezihrami. Jednoduše jde o plnohodnotnou součást alba, a to i kvalitou – naštěstí. Na první poslech mě trochu překvapilo, kolik prostoru dostaly, ale nakonec mi smysl dávají, protože k atmosféře Runespell sednou, a hlavně mě také baví. Především prostřední „Wraithwoods“ se hodně povedla. Nehledě na fakt, že „Firmament in Blood“, „Wraithwoods“„Wings of Fate“ dále prohlubují jakýsi medieval feeling, který byl v tvorbě Runespell přítomen prakticky od začátku.

Říkal jsem si, že napočtvrté už mě to nemůže zas tak moc sebrat, a přece se to Nightwolfovi opět povedlo. Osobně jsem nadšený a nebudu přehánět, když řeknu, že za poslední dobu jde o moji nejposlouchanější desku. A jak tak o tom přemýšlím, možná bych si i dovolil tvrdit, že se jedná o doposud nejlepší nahrávku Runespell (a teď doufám, že nejde o dočasné nadšení a že tohle tvrzení nebudu příští rok u recenze dalšího alba rozporovat, haha).


Vleddermos – Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon

Vleddermos - Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon

Země: Nizozemsko
Žánr: horror black metal
Datum vydání: 1.12.2018
Label: Tribulacion Productions

Tracklist:
01. A Malign Entity Possesses Me Eternally
02. Bells of the Demon Gate
03. Darkness Comes over Transylvania
04. A Soul Forever Lost to the Dark
05. Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon
06. Into the Stormy Night

Hrací doba: 27:30

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Hned na začátek se musím přiznat, že stále stoprocentně nevím, co přesně si mám o Vleddermos myslet a jak se k debutovému albu tohoto nizozemského projektu postavit. Může se vám zdát divné, že se za takové konstelace už pouštím do psaní recenze, aniž bych si tyhle předem srovnal, ale tak nějak počítám s tím, že tenhle text (snad) zafunguje nejen jako recenze, ale i jako katarze, během níž si to konečně ujasním. Víc se mi to totiž poslouchat nechce.

Na začátek musím zmínit, že Vleddermos přichází s poměrně zajímavým konceptem, kterýžto tkví v kombinaci black metalu (prý střihu à la osmdesátá léta, ale k tomu si ještě řeknu svoje) a hororových soundtracků. Což zní na první pohled docela lákavě, tak sem s tím. Black metal mám rád a hororové soundtracky rovněž. Grafická prezentace tomu také nasvědčuje a její práci s klišé lze brát jako součást konceptu. V této chvíli mohu poznamenat, že přebal demosnímku „Witching Hour’s Demonic Rites“ je výrazně lepší než přebal debutové desky „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“, o níž se nyní budeme bavit.

Netvrdím, že je tenhle koncept něco úplně nevídaného, co tu ještě nikdy nebylo. Těch pár povedených příkladů, z nichž mě jako první okamžitě napadnou italští Abhor, ovšem ukazuje, že taková kombinace smysl dává. Vleddermos na to ovšem jdou v klávesové složce trochu jinak než zmiňovaní Abhor a myslím, že méně poutavě.

Předně bych chtěl rozporovat ono tvrzení o black metalu na styl osmdesátých let, protože to se mi fakt nezdá. „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“ má podle mě spíš blíž k soudobému raw black metalu, a to jak hudebně, tak i co se hrdelních běsů týká.

Tato forma black metalu je doplněna o množství kláves a právě u nich nastává ten hlavní kámen úrazu. Osobně mi přijde, že jsou klávesy příliš vytaženě, a když se ozvou, což se děje dost často, zbytečně přebíjejí všechno okolo. Byl bych radši, kdyby deska dávala víc na odiv samotný metal a klapky byly trochu umírněnější a spíš doplňovaly atmosféru, než aby braly hlavní slovo. Už jen proto, že v mnohých pasážích mi jejich pojetí příliš nesedí, přičemž zpravidla platí, že čím výraznější, tím méně mě to bere. Na můj vkus je totiž jejich zvuk příliš „gotický“. Víc než estetiku béčkového hororu ve mně vzbuzuje pocit kýčovité napodobeniny, jíž chybí ta pravá hororová esence. Asi něco jako piknik sabat patnáctiletých gotiček na místním hřbitově.

Asi to nezní dvakrát vábně, takže se asi můžete docela logicky zeptat, z čeho plyne ta na začátku zmiňovaná nejistota ohledně „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“. Jde o to, že rozhodně ne všechno na album stojí za kokot. V některých lokálních momentech to zní docela slušně, kupříkladu hned v úvodní „A Malign Entity Possesses Me Eternally“ nebo v závěrečné „Into the Stormy Night“ se místy daří docela zahustit atmosféru.

Stačí nicméně pár ucházejících pasáží k tomu, aby vzal někdo album na milost? Asi ne. V čem je tedy ten rozpor? Nyní už v ničem. Jak jsem to všechno hodil na papír, konečně jsem uvědomil, že mě na „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“ víc věcí otravuje, než baví. V jádru to album sice není dočista retardovaná mrdka a zpočátku znělo i trochu zajímavě, ale celkově nakonec musím říct, že v tom vidím spíš jen takovou kuriozitku na jeden, dva poslechy než skutečně funkční hudební dílo.