Archiv štítku: black metal

Majestic Mass – Savage Empire of Death

Majestic Mass - Savage Empire of Death

Země: Dánsko
Žánr: heavy / black metal
Datum vydání: 3.9.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Triumphos Manifestum
02. Clandestine Supremacy
03. Sanguine Dreams of Lust
04. Chaos Delight
05. Majestic Mass
06. Those of the Night
07. Savage Empire of Death

Hrací doba: 27:21

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Už nejednou jsem zde tuším hovořil o tom, že se vyplatí sledovat činnost vydavatelství Caligari Records. Tenhle americký label totiž umí vyhmátnout dost obskurní sebranky a poslat jejich muziku do světa v podobě sexy audiokazety. Že jde o sakra lákavé spojení, se potvrzuje i tentokrát v případě alba, o němž si dnes budeme povídat. Držte si klobouky, protože tohle je METAL, ty kundo!

Dánští Majestic Mass vydávají prostřednictvím „Savage Empire of Death“ svou první řadovku a vlastně i úplně první nahrávku vůbec. Není známo, kdo za kapelou stojí, ale možná bych se i trochu divil, kdyby se jednalo o nějaká mladá ucha. Ze „Savage Empire of Death“ totiž cáká vášeň pro starý špína metal ve formě, na jakou by dal svůj seal of approval i sám FenrizDarkthrone (pokud tak už na svém Facebooku neudělal, nesleduju to).

Každého fajnšmekra navíc okamžitě zaujme přebal desky, protože ten má prostě koule. Tedy kozy. Každopičopádně za něj dávám palec nahoru, protože jednak se k samotné muzice hodí jak prdel na hrnec, jednak cecky na obalech alb vždycky potěší a asi všichni bychom byli rádi, kdyby bylo víc podobných jako právě u Majestic Mass anebo třeba Iron Dogs.

Nicméně teď už k muzice. Metal-Archives vám bude tvrdit, že byste od Majestic Mass měli očekávat black / doom, ale kurva, nevěřte tomu. Doom to není vůbec. Určitý blackový opar se nad „Savage Empire of Death“ vznáší, ale je to víc díky kytarovému zvuku a estetice, najdou se styčné body v náladách, ale hudebně jde jen o okrajovou podobnost. Majestic Mass totiž hoblují heavy metal až rock‘n‘roll se soundem, jaký většině průměrných fandů těchto žánrů bude připadat spíš odpudivý. Jenže v tom, co většina nazve zvukovým diletantstvím, si znalec najde zalíbení a ocení, že Dánové znějí krásně špinavě, autenticky a vlastně přesně tak, jak by měl metal znít. Do hajzlu s přeprodukovaným soundem a uhlazeností, to je pro buzíky.

Věřím, že pro někoho z vás už to teď může znít teď zajímavě, nicméně vězte, že o tom nejlepším jsem se ještě nezmínil. Dle dosavadního popisu se totiž může zdát, že je to jen přímočará jízda, ale pozor. „Savage Empire of Death“ vůbec není hloupá deska. Zdejší songy jsou napsané opravdu dobře, díky čemuž placka nepřestává bavit ani po větším počtu poslechů. Mě osobně baví už jen ten zmiňovaný zvuk, ale ten ve finále „jen“ povyšuje výborné riffy a jen umocňuje špinavý feeling samotné muziky. Ta je sice povětšinou rychlejšího rázu, ale najde se prostor i pro vkusně zakomponované klávesy, díky nimž dostávají některé skladby ještě cosi navrch.

Album sice cením jako celek, ale nějaké oblíbené kusy se samozřejmě najdou. Pokud bych měl vyzdvihnout jen jeden, tak doporučím předposlední „Those of the Night“, což je hitovka jako čuně. Její finále s klávesami je navíc naprosto výtečné. Jestli tedy toužíte po nějaké ukázce, která by vás eventuálně měla přesvědčit o poslechu celého počinu, tady máte horký tip. Rozhodně se ale nejedná o to jediné, co na „Savage Empire of Death“ stojí za to.

Celá fošna je totiž skvělá. Samotného mě překvapilo, jak moc mě muzika Majestic Mass baví, ale fakt si nemůžu pomoct. Tohle je prostě kurevská paráda – nenápadná, ale o to lepší. Tohle si nechcete nechat ujít!


One Tail, One Head – Worlds Open, Worlds Collide

One Tail, One Head - Worlds Open, Worlds Collide

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Certainly Not
02. Arrival, Yet Again
03. Worlds Open, Worlds Collide
04. Stellar Storms
05. An Utter Lack of Meaning, Hitherto Unbeknownst, Suddenly Revealed
06. Firebirds
07. Sordid Sanctitude
08. Rise in Red
09. Passage
10. Summon Surreal Surrender

Hrací doba: 46:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není to zas tak dávno, co jsem zde v recenzi na Mare hovořil o jakémsi seskupení několika personálně provázaných blackmetalových formací z Trondheimu i o dlouhodobé „neochotě“ některých z nich konečně přijít s první dlouhohrající deskou. A pak jeb – dvě takové kapely (které navíc mají dva společné členy – bubeníka a Luctuse, jenž v jedné obsluhuje baskytaru a ve druhé vokály) vypustí své debuty v rozmezí dvou měsíců. Nedlouho po Mare a jejich „Ebony Tower“ tedy přichází „Worlds Open, Worlds Collide“ od One Tail, One Head.

Obě nahrávky však u mě měly v předstihu docela jinou pozici. Zatímco na Mare jsem se těšil, protože jejich starší neřadové práce považuji za povedené, vydání „Worlds Open, Worlds Collide“ mě nechávalo docela v klidu. One Tail, One Head sice jsou – možná by skoro bylo lepší říct „byli“, poněvadž čtveřice se rozhodla svou činnost po vydání debutu ukončit, její poslední koncert proběhne 1. prosince na domácí půdě – skvělou koncertní skupinou, která v živém provedení dokáže nakopávat prdele bezkonkurenčním nasazením, avšak při domácím poslechu… nemůžu si prostě pomoct, ale One Tail, One Head mě v téhle podobě nikdy moc nezaujali a prakticky všechny jejich kraťasy šly jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven.

Vlastně se klidně můžu přiznat, že díky tomu nemám neřadovou tvorbu One Tail, One Head nijak zásadně naposlouchanou. V paměti to mám uložené jako rychlý punkový blekec bez schopnosti poskytnout větší posluchačské zadostiučinění, což je možná správný dojem, možná špatný. Popravdě ani nemám příliš důvodů a chuti to znovu zjišťovat. V porovnání s tímhle dojmem však „Worlds Open, Worlds Collide“ působí jako výrazně ambicióznější nahrávka. Svým způsobem One Tail, One Head – na rozdíl od Mare – prospěl čistší a stravitelnější sound, byť daní za to je, že deska díky němu ani zdaleka nenechá vzpomenout na energickou jízdu, jakou Norové předvádějí na koncertech. S nadsázkou by se snad dalo prohlásit, že One Tail, One Head jsou ve skutečnosti dvě kapely, z nichž jedna hraje na koncertech a druhá ve studiu, přičemž obě jsou značně odlišné. A ta koncertní je výrazně zajímavější…

Může to znít paradoxně, ale jakkoliv „Worlds Open, Worlds Collide“ vyznívá dost jiným způsobem než předešlé neřadovky, v konečném důsledku jsou mé pocity vlastně stejné – bez schopnosti poskytnout větší posluchačské zadostiučinění. Jak lze asi vytušit z mého výše nastíněného vztahu vůči One Tail, One Head, nedoufal jsem v nějaké velké zázraky, ale že bude deska znít až takhle obyčejně a nezáživně, to jsem skutečně nečekal. Na to, že tyhle kapely z Nidarosu byly mnohými považovány za budoucí tahouny norského black metalu, je debut zrovna One Tail, One Head vlastně překvapivě slabý. A na to, jakým způsobem Norové šílejí na koncertech, je až s podivem, jak unaveně „Worlds Open, Worlds Collide“ zní.

One Tail One Head

Rychlé pasáže jsou prakticky bez koulí. Nemůžu si pomoct, ale nic to se mnou nedělá. Ty, řekněme, atmosféričtější polohy jsou o trochu lepší, ale pořád nejde o nic zásadního a některé z nich – mám teď na mysli hlavně „Stellar Storms“ – se navíc po určitém čase ohrály tak moc, až si to začalo koledovat o přeskakování songů. Soustředím-li se na to opravdu dobré, vlastně mohu ukázat jen na prostředek titulní skladby. Větší problém nemám ani se „Sordid Sanctitude“ a „Summon Surreal Surrender“. Zbytek není nic, za čím by se člověk musel ohlédnout, a kdyby One Tail, One Head už neměli vybudované jméno a kdyby za nimi nebyla taková sestava, asi jen těžko by si kdokoliv z alba s takovou hromadou vaty káknul do spoďárů.

Jak vidno, „Worlds Open, Worlds Collide“ mě nijak zvlášť nezaujalo. Nevidím v tom nahrávku, jež by měla odolat zubu času a na niž by se mělo i za pár let vzpomínat. Přijde mi to jako vcelku obyčejná deska s několika fajn momenty, ale nic víc. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani člověka nemusí zas tak mrzet, že One Tail, One Head končí svou činnost, protože co do studiové tvorby nic zásadního nepředvedli, což platí i o jejich labutí písni.


Immortal – Northern Chaos Gods

Immortal - Northern Chaos Gods

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.7.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Northern Chaos Gods
02. Into Battle Ride
03. Gates to Blashyrkh
04. Grim and Dark
05. Called to Ice
06. Where Mountains Rise
07. Blacker of Worlds
08. Mighty Ravendark

Hrací doba: 42:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi není třeba sáhodlouze rozebírat, co se dělo v táboře Immortal poslední cca dekádu. Kapela se v roce 2006 vrátila na scénu, o tři léta později vydala slušné album „All Shall Fall“ a na festivalech v pozici headlinera si užívala status metalové legendy. Nic ovšem netrvá věčně. Přišel rozkol a ze sestavy se poroučel její frontman, zpěvák a kytarista Abbath Doom Occulta, jehož absenci si moc fandů asi do té doby neumělo představit. Přišly spory o jméno Immortal, které ovšem Abbath prohrál. Práva na užívání značky Immortal tedy připadla do rukou Demonaze a Abbath rozjel svůj sólový projekt, jehož bezejmenný debut mi přišel spíš slabší než silnější. Ten vyšel v roce 2015.

Demonaz a bubeník Horgh si však s prvním dlouhohrajícím počinem po odchodu Abbatha dali víc na čas. Což mohlo značit snahu vypilovat materiál do pokud možno co nejdokonalejší podoby, anebo také tvůrčí blok. Anebo jen lenost. Kdo ví, jsou to samozřejmě jen spekulace. Faktem nicméně zůstává, že „Northern Chaos Gods“ se na trh dostalo až v letošním roce. A zní přesně tak, jak jsme všichni předpokládali.

Nemůžu si pomoct, ale z „Northern Chaos Gods“ cítím obrovskou snahu znít co nejvíc klasicky, co nejvíc tradičně, co nejvíc jako Immortal. Co nejméně experimentů nebo odboček (ideálně žádné), ale dát lidem přesně to, co chtějí slyšet. Tvrdit však něco o snaze oživit ducha starých desek by bylo trochu zkratkovité, protože k těm se „Northern Chaos Gods“ už jenom díky produkci nemůže úplně přiblížit. Zvuk je totiž současný, takže z tohoto ohledu má novinka nejblíže k „All Shall Fall“, „Sons of Northern Darkness“ a z devadesátých let nechá vzpomenout leda tak na „At the Heart of Winter“, akorát na rozdíl od něj nedokáže přijít s tak excelentní melodikou, která uměla skladby jako „Withstand the Fall of Time“ nebo titulní „At the Heart of Winter“ vystřelit hodně vysoko.

Hudebně lze ovšem nalézt odkazy i na další počiny. Při některých motivech jsem si vzpomněl především na „Battles in the North“. Kupříkladu zvolnění v „Gates to Blashyrkh“ opravdu nápadně připomíná předěl v „Blashyrkh (Mighty Ravendark)“. Což byl možná záměr, ale je otázka, jestli by formace formátu Immortal měla mít zapotřebí jen nostalgicky vzpomínat, když by jakožto žánrová legenda teoreticky měla nabízet něco víc. Nostalgie ovšem na „Northern Chaos Gods“ hraje obrovskou roli, což ostatně dokazují už jen názvy skladeb. Ta poslední se třeba jmenuje „Mighty Ravendark“. To myslím dost jasně ilustruje, kam Immortal se svým nejnovějším počinem mířili. Anebo jen starého psa novým kouskům nenaučíš? Výsledek je každopádně tentýž.

Immortal

Důležité je, jak se k takovému počínání kdo z nás postaví. Nepochybuji o tom, že mnohým to bude stačit, ani o tom, že takoví Immortal za prakticky nulovou invenci v rámci své vlastní tvorby ještě zatleskají. Já budu o poznání zdrženlivější. „Northern Chaos Gods“ mě sice neuráží, ale nevidím sebemenší důvod, proč bych z toho měl být na větvi nebo proč bych to měl chtít nějak zásadně poslouchat.

Syrovost a atmosféra, díky nimž jsou desky z devadesátých let dodnes lákavé, je dávno pryč. Současná podoba žánru je zase jinde a s hloubkou kvalitně udělaného okultního black metalu se „Northern Chaos Gods“ nemůže srovnávat. Jedná se o desku žijící z dávné slávy svých autorů a z minulosti, které se však vyrovnat nemůže. Samozřejmě se to chválí už jenom kvůli jménu, ale skutečně dobré nebo snad dokonce impozantní to není ani omylem. Přesto všechno je mi „Northern Chaos Gods“ stále sympatičtější než „Abbath“. Ale na druhou stranu, Demonazova sólovka „March of the Norse“ mi přišla o dost relevantnější.


Mare – Ebony Tower

Mare - Ebony Tower

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Flaming Black Zenith
02. Blood Across the Firmament
03. These Foundations of Darkness
04. Nightbound
05. Labyrinth of Dying Stars

Hrací doba: 44:30

Odkazy:

První pohled (H.):

„Ebony Tower“ je nepochybně album, na nějž se čekalo dlouho a netrpělivě a také se od něj mnoho očekávalo, přestože se jedná o formální debut. Mare a jim příbuzné, většinou personálně propojené smečky z Trondheimu, pardon, Nidarosu si na blackmetalové scéně vytvořili zvučné jméno za pomoci neřadových nahrávek a koncertní činnosti, ale na dlouhohrající desky se v mnohých případech čekalo dost dlouho. A v některých, jako třeba u Dark Sonority nebo Black Majesty, se ještě čeká. Kromě Mare už letos stihl vyjít také debut One Tail, One Head, na nějž si tu posvítíme v nejbližší době.

Otázkou je, zdali po tolika letech čekání a odkladů vůbec lze přijít s deskou, která by dokázala dostát extrémně vysokému očekávání…

Mnozí jistě budou tvrdit, že ano, že je „Ebony Tower“ nezemským dílem těch nejvyšších kvalit. Už jen z principu. Ať už díky soudobému nešvaru přechvalování čehokoliv nebo zoufalému hladu po zážitcích, díky němuž mnohdy sami sobě namlouváme, že je něco hlubší, než ve skutečnosti je, aby naše životy nebyly tak prázdné.

Takhle to zní, jako kdyby měl následovat pořádný pojeb, ale tak to úplně není. Spíš jsem jen chtěl jemně naznačit, že „Ebony Tower“ prostě není geniální deska, není to žánrová revoluce ani budoucí klasika, dokonce to není ani album roku. Je to „jenom“ hodně dobrá nahrávka, která byla složena s rozmyslem a určitou, vlastně i dost přitažlivou vizí.

Materiál sám o sobě je nesporně kvalitní. Muzikanti stojící za Mare ostatně už v minulosti prokázali, že skladatelský skill mají, a to nejen v rámci Mare. Čili se nejedná o žádné překvapení. Jednotlivé písně jsou poměrně variabilní a obsahují množství zajímavých zákoutí a momentů, na nichž je vidět, že norsko-švédská čtveřice na nápady úplně nestrádá. Všechny přítomné nástroje odvádějí svou práci prakticky bez výhrad a mají ve finální podobě alba svoje místo i prostor. Vyzdvihnout lze i vokály HBM Azazila, který namísto standardního žánrového skřehotání předvádí majestátní „zpěvné“ zaříkávání a vytáhne i kreace, které nechají vzpomenout na výkon Attily Csihara na legendárním „De mysteriis dom Sathanas“. Nakonec, duch tohoto žánrového pomníku při poslechu „Ebony Tower“ visí ve vzduchu nejen díky vokálům. Na mysli mám ale víc atmosféru než kvalitu.

Ve skladatelské rovině tedy problém evidentně není. Ta je naopak vysoce nadprůměrná. Přesto mi chvíli trvalo, než jsem se k tomuhle zjištění proposlouchal. Ne snad, že by „Ebony Tower“ bylo tak nepřístupným dílem, svým způsobem zní naopak zbytečně přístupně. Spíš jsem jaksi neměl potřebu tu desku plně vnímat a soustředit se. Čím to?

Mare

Najít příčinu zas tak obtížné není, klidně si na ni hned ukažme prstem – zvukově „Ebony Tower“ nemá takovou sílu, jak bych si představoval. Prostě to na můj vkus zní zbytečně přívětivě a sytě, díky čemuž se vytrácí charisma a živočišnost, které přímo tekly ze starších neřadových nahrávek jako „Throne of the Thirteenth Witch“ nebo „Spheres Like Death“. Věřím, že mnohým tento přístup bude vyhovovat více, ale pro mě osobně jde trochu o zklamání, jakkoliv takové pojmenování může znít u desky jako „Ebony Tower“ zbytečně příkře.

Pocity jsou tedy lehce rozporuplné. Na jednu stranu je bez diskuze, že „Ebony Tower“ má nemalou úroveň a že dost jiných kapel takové album nenatočí za celou kariéru. Na straně druhé tu je ale malý červíček pochybnosti, který nahlodává… nahrávka prostě není zas až tak odzbrojující a starší věci mě bavily výrazně víc.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

7. 3. 2014, Krakov. Je něco po desáté/jedenácté a právě skončil nejlepší koncert, jaký jsem v životě zažil. Z urvaného místa u hrazení se ohlížím do řídnoucího publika po těch několika známých tvářích a odpovědí na otázku „Tak co Mare?“ mi jsou obvykle nevěřícné pohledy a užaslé kroucení hlavou. Já po pražském koncertu (2012) moc dobře věděl, co mě čeká, ale tentokrát jsem byl uhranut ještě víc, takže jsem měl pro své známé neschopné najít správná slova pochopení. Je tedy jasné, že na „Ebony Tower“ jsem se těšil hodně a nebyl jsem ani zdaleka sám. O to se kapela zasadila vzácnými, ale o to mocnějšími koncerty, na které se sjížděli fanoušci takřka z celého světa, a samozřejmě i velice solidními ípky „Throne of the Thirteenth Witch“ a „Spheres Like Death“.

U předchozích krátkých titulů, zvláště u „Spheres Like Death“, lze vysledovat konkrétní zdroje inspirace, zde je ale souhrn vlivů velice jednotlivý a těžko rozlišitelný. Přesto však zůstává „Ebony Tower“ archetypální ukázkou staré nordické temnoty, jak ji hráli Emperor ještě před debutem, Dødheimsgard a Mayhem na svých prvotinách, nebál bych se ani poukázat na uhrančivou čerň „Under the Funeral Moon“ nebo atmosféru prvních desek Veles a Infernum, pokud si zde odmyslíme nekompetentní hráčství. Vzývána je ale především nadčasová esence žánru. Mare není přiblblá retro kapela a ví, že oltář Satana netřeba velebit dětinskými řečmi a narcistními výstřelky, ale je třeba jej vyhledat například v místech, na která odkazují v posledních větách „Labyrinth of Dying Stars“, nejstarší to skladby „Ebony Tower“.

Mare - Ebony Tower

Pokud je debut Mare něčím výjimečný, je to svou nokturnální, beznadějně ponurou atmosférou. „Ebony Tower“ zmíněné atmosféry dosahují zlomocnými riffy a majestátním kázáním Blixovým; určitě nebudu sám, kdo si při poslechu zažil silné mrazení anebo alespoň jakýsi tíživý pocit uvnitř způsobený především těmito dvěma aspekty hudby. Ale i když v rámci každé (black)metalové desky jsou riffy a atmosféra alfou a omegou, a „Ebony Tower“ nabízí riffy i atmošku jako bič, je zde jistá, zásadní slabina.

Nemyslím si, že by „Ebony Tower“ mělo čím překvapit. Mare umí své motivy vygradovat, monotónní opakování riffů je vždy ozvláštněno mnoha hráčskými detaily, ale v rámci samotné výstavby skladeb „Ebony Tower“ těžce pokulhává a díky fádním kompozicím se materiál až nepříjemně rychle ohrává. Což je vzhledem k létům čekání (a kdo ví jak dlouho se bude čekat na materiál další) docela problém. Snad jen ta úvodní „Flaming Black Zenith“ částečně zpochybňuje výše uvedenou myšlenku. Toto vnímám jako největší negativum nahrávky, ale dovolím si ještě nadhodit pár zatrpklých poznámek.

Bylo opravdu tak nutné vyhodit „Sort messe“ a kdovíkolik minut ambientního materiálu, jen aby se album vešlo na jedno LP? Proč se na produkci dělalo tak strašně dlouho, když je nakonec absolutně bez jakékoliv přidané hodnoty? Ještěže nedošlo ke katastrofě a finální verze nezní tak, jak jsme mohli slyšet na prvně vypuštěné (již smazané) verzi „These Fountains of Darkness“ s dominantní basou, ještě utopenějšími bicími a podivným mixem kytar. Naštěstí mi netrvalo dlouho si na sound zvyknout. Hlavně že jde všechno dobře slyšet…

Je nepopiratelné, že členové Mare jsou blackmetalové esenci oddáni se vší vážností, akorát se ukázalo, že skutečně nepatří mezi nejzářnější talenty. Ale já to tak nějak tušil. „Ebony Tower“ je velice dobrá deska, kvalitně odvedené řemeslo, ze kterého sálá skutečné duchovní přesvědčení, o tom žádná. Ale dělat z tohoto alba například „De mysteriis dom Sathanas“ současné generace by byla pitomost.


Uada – Cult of a Dying Sun

Uada - Cult of a Dying Sun

Země: USA
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Purging Fire
02. Snakes & Vultures
03. Cult of a Dying Sun
04. The Wanderer
05. Blood Sand Ash
06. Sphere (Imprisonment)
07. Mirrors

Hrací doba: 55:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Přijde mi, že o zámořské kapele Uada se poslední dobou relativně dost mluví. Především v té souvislosti, že jde o talentovanou formaci a velkou naději, které se věští moc zajímavá budoucnost. Mně se to tak úplně nezdá. Spíš bych řekl, že se jedná o klasické přehánění – poslední roky tolik typický nešvar jakéhokoliv hodnocení muziky – a že Uada žádné velké hudební zázraky nepředvádějí.

Jejich debutové album „Devoid of Light“ jsem vesměs úspěšně odignoroval. Letmo jsem ho slyšel, ale nepřišlo mi to jako nic speciálního, s čím bych se měl zabývat nějak dlouhodoběji, takže jsem na další poslechy, jak se odborně říká, hodil bobek. Jméno Uada nicméně stále roste – nebo alespoň takový mám z toho dojem – tudíž jsem se rozhodl, že druhé dlouhohrající desce „Cult of a Dying Sun“ dám ve svém přehrávači vícero prostoru, abych zjistil, co že je na téhle skupině tak sexy.

Dal jsem novince pěkných pár poslechů, ale nemůžu tvrdit, že bych byl o mnoho moudřejší a nastíněné záhadě přišel na kloub. Prostě se mi zdá, že oregonská čtveřice produkuje docela obyčejný melodický black metal, který je na můj vkus zbytečně přístupný, stravitelný a krotký. Aby toho nebylo málo, mám prostě dojem, že „Cult of a Dying Sun“ postrádá nějakou větší hloubku, která by výsledku dokázala vtisknout punc něčeho zvláštního. Jinými slovy – zdá se mi, že muzika Uada je regulérně mělká a plytká až běda. Zní to jakože oukej, poslouchá se to vlastně docela samo, ale pod líbivou slupkou se nenachází nic, kvůli čemu by se člověk měl chtít vracet.

Na jednu stranu vlastně chápu, proč se Uada dostává takové pozornosti a nadšených ohlasů. Jejich black metal je přívětivý a úplně v pohodě mu dokážou porozumět i posluchači, pro něž black metal není zrovna denním chlebem. Takoví se asi zeserou blahem z těch několika málo nesmělých náznaků skutečného blackmetalového majestátu. Zbytek dokoná chytlavost materiálu a dostatek výrazných melodií. Pocit kvazi-mystéria přidají zakryté ksichty členů kapely na fotkách. A bum – máme tu výstavní black metal pro metalisty, kteří black metal neposlouchají a u Black Cilice by se rozbrečeli, že se to nedá poslouchat.

Může se zdát, že mé hodnocení „Cult of a Dying Sun“ potažmo Uada obecně je přespříliš příkré. Já ovšem nijak nepopírám, že je ta nahrávka profesionálně vyprodukovaná i zahraná a že všechny formální náležitosti jsou vlastně docela v pohodě. Pominu zvuk, který je na mé chutě zbytečně čistý a má blíž metalovému mainstreamu než blackmetalovému undergroundu, byť i on se výraznou měrou podílí na mých dojmech z desky. Nicméně se jedná o subjektivní záležitost. Skutečný důvod, proč mi „Cult of a Dying Sun“ tolik nevoní a proč jej tu veřejně pranýřuji, tkví v tom, že je to jen líbivě udělané pozlátko bez vnitřního charismatu a jakékoliv hloubky. I když i tohle samozřejmě nejspíš bude subjektivní… o čem jiném by ale recenze měla být?

Nejspíš je evidentní, že „Cult of a Dying Sun“ se mi do vkusu vůbec nestrefilo. Netvrdím, že mě poslech tohohle alba nějak zásadně urážel, ale vzato kolem a kolem mi to prostě nic nedalo a vidím v Uada zbytečně přeceňovanou skupinu. Také vím jistě, že tuhle nahrávku si už nikdy nepustím, a myslím, že s dost solidní pravděpodobností budu okázale ignorovat i jakékoliv další počínání kapely. Pochybuju totiž, že se Uada na dalších plackách budou nějak zásadně měnit, když je už nyní všichni plácají po ramenou, jak skvělou hudbu to prý hrají.


Varmia – W ciele nie

Varmia - W ciele nie

Země: Polsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. TAWE
02. Biesowisko
03. Pokarvis
04. Stygma Ziemi
05. Ni ya
06. Czeremcha
07. Nów się rodzi
08. Skvarc
09. Bez pożegnania

Hrací doba: 52:55

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Pagan black metal potažmo black / folk metal jsou subžánry, které se z mého přehrávače postupem času prakticky vytratily. A když už tam zavítají, zpravidla to bývá prostřednictvím již starých známých a osvědčených jmen. Důvodem není ani tak to, že bych o pohanskou respektive folklórní atmosféru v black metalu takovým způsobem ztratil zájem. Spíš mám v poslední době pocit, že jen málokdy narazím na kapelu, která by tyto dokázala prezentovat ve formě, jakou bych si já osobně představoval a chtěl poslouchat. Ten poměr nových skupin, jejichž tvorba by mě bavila, a skupin, jejichž tvorba naopak nikoliv, byl natolik nepříznivý, až jsem moje ochota zkoušet doposud nevyzkoušené klesla dost hluboko.

Výjimečně mi ale něco nového do ucha přece jenom zavítá a to něco se v tomhle případě znamená Varmia. Jde o neokoukanou polskou formaci, která debutovala v loňském roce albem „Z mar twych“, které vydali Via Nocturna. Poláci nijak neotáleli s přípravou druhé placky, takže jen o rok později naservírovali „W ciele nie“, jehož se ujal label ještě o trochu zvučnějšího jména – Pagan Records. Pojďme na věc.

Začátek první skladby „TAWE“ mě mírně vyděsil. Už jsem si skoro chtěl začít říkat, do jaké píčoviny jsem se to zase jednou pustil. Problém totiž je, že Varmia svou druhou řadovou nahrávku otevřou docela zprudka, přičemž ty nejostřejší pasáže jsou právě ty, kde jim to nejvíc skřípe. Celou dobu se nemůžu zbavit dojmu, že v těch nejvíc metalových momentech Poláci znějí trochu neohrabaně a nepříliš poutavě.

Dojem naštěstí výrazně vylepší ty chvíle, kdy Varmia spustí vícehlasy, předvedou nějaké melodie nebo obecně začnou dělat něco, co bychom mohli hloupě nazvat „pohanskými“ prvky. V tomhle ohledu skupina naopak docela zasluhuje pochvalu, protože tahle složka jejich muziky je vcelku zábavná a některé nápady rozhodně mají něco do sebe. Naštěstí je na „W ciele nie“ dostatek takových pasáží, aby se poslech desky pořád řadil k těm relativně příjemným, nikoliv těm, kdy se čekání na jednu poslouchatelnou chvilku rovná utrpení.

Samozřejmě, že nikdo netvrdí, že byste ve „W ciele nie“ měli hledat nějaký klenot nebo skutečně zásadní album. To v žádném případě. Je to spíš taková docela nenápadná fošna, která sice má své nesporné zápory, ale dokáže je alespoň částečně vyvažovat také sympatickými klady.

Takhle řečeno to může vyznívat, jako kdybychom v konečném důsledku byli někde okolo průměru, ale „W ciele nie“ ve skutečnosti baví o trochu víc, než jak tomu bývá u šedivého průměru bez špetky přidané hodnoty. Tady nějaká je, a byť není závratně vysoká, pořád se to počítá. A myslím, že můžeme bez větších obav o ztrátu reputace prohlásit, že to vydá dost na relativně slušnou a poctivou fošnu, která někoho může i potěšit. Varmia dozajista mají co zlepšovat, o tom žádná, nad přítomnými muškami nikdo oči nezavírá, ale stejně tak lze říct, že pokud se vám stýská třeba po moravských Adultery, tihle Poláci by vás zajímat mohli.


Arthedain – Infernal Cadence of the Desolate

Arthedain - Infernal Cadence of the Desolate

Země: Českáý republika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2018
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. A Testament to Failure
02. Where Nonexistence Is All
03. Depths of Isolation
04. Consuming the Aurora
05. Infernal Cadence
06. Arcane Ascension
07. A Garden Lies Barren
08. None Shall Remain
09. As One

Hrací doba: 47:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Arthedain jsem poprvé slyšel skrzeva jejich druhé minialbum „Arias Exalted“. Jak už tomu tak v mnohých případech bývá, vzpomínky na něj jsou víc mlhavé než přesné. Vybavuji si, že šlo o relativně slušnou záležitost, která mi přišla docela v pohodě, ale ani zdaleka se nejednalo o tak dobrou muziku, aby měli Arthedain šanci dostat se mezi oblíbené kapely, jimž člověk věnuje pravidelné poslechy. Sejde z očí, sejde z mysli.

Dost často se ovšem stává, že jeden za čas opětovně narazí na nějakou skupinu, kterou před lety zkoušel poslouchat, aby na ni posléze zapomněl (ať už záměrně anebo díky přirozenému běhu věcí). Mně se takhle v letošním roce vrátili právě Arthedain, kteří to před nedávnem dopracovali k prvnímu dlouhohrajícímu počinu „Infernal Cadence of the Desolate“. Ten sice „zdobí“ fakt mega debilní obal, jejž by neměla nikdy použít žádná blackmetalová formace, která chce, aby ji někdo bral seriózně, ale i tak jsem se nakonec rozhodl dát formaci další šanci. Určitým dílem i díky zemi původu…

Arthedain jsem si totiž v paměti uchoval jako německou skupinu. O to víc mě překvapilo, když jsem zabrouzdal na vševědoucí Metalové archivy a viděl zemi původu jako Českou republiku. Po chvilce zběsilé detektivní činnosti jsem dal dílky skládanky dohromady – Charles Wolford, hlavní postava Arthedain, původem Američan, aktuálně přebývá v Praze, kde proběhlo (přinejmenším alespoň zčásti) také natáčení. Jinak stále platí, že za bicími sedí Tobias SchulerDer Weg einer Freiheit, plus se ke kapele připojil i další kytarista Nicholas Colvin.

Nyní už se ovšem přesuňme k vlastní hudební náplni „Infernal Cadence of the Desolate“. Ačkoliv v tomhle případě není zas tak moc o co stát. Od desky byste rozhodně neměli očekávat zázraky, protože se tu žádné nekonají. Arthedain na svém debutu hrají lehce stravitelný nenáročný black metalu, jemuž chybí nádech něčeho extrémní nebo nebezpečného. Jedná se o dost krotkou záležitost určenou spíše metalovým začátečníkům, kteří ještě nemají naposloucháno dost na to, aby docenili hloubku náročnějších formací, případně lidem, kteří na poslouchanou muzikou nekladou příliš vysoké nároky a vesměs se spokojí s tím, že tam hraje kytara a je to metal. Což nemyslím jako urážku nikoho, každému co jeho jest. Pouze jemně naznačuji, že pokud se řadíte ke kritičtějším posluchačům, Arthedain vás nedokážou uspokojit ani v nejmenším.

Podívám-li se na frontu věcí, které čekají na pochvalu, příliš kandidátů nenacházím. Zmínit mohu leda tak skutečnost, že tu a tam se někde vyloupne relativně solidní riff nebo ucházející pasáž. Není jich mnoho, ale výjimečně se něco najde. Částečně i díky tomu si dovolím říct, že „Infernal Cadence of the Desolate“ i navzdory kritice, která již zazněla a ještě dále zazní, není vyložená žumpa. Je to spíš „jen“ podprůměrná placka. Mám nicméně pocit, že ambice Arthedain asi mířily o něco výše.

Na druhé straně, hromada riffů je vysloveně planá, některé z nich dokonce až otravné. Slova chvály nebudu mít ani pro vokály, protože ty jsou také přinejlepším průměrné. Samozřejmě ani v jednom případě nehovořím o technické stránce věci, protože instrumentálně je vše odehráno v cajku, schopnosti pokulhávají jen v tom zpěvu, jehož barva a podání jsou prostě zaměnitelné a nudné. Předně ale Arthedain ztrácejí v kompozici, protože nějaké skutečně kvalitní nápady prostě scházejí.

Celkové dojmy „Infernal Cadence of the Desolate“ jsou tedy nevalné. Bavíme se tu o zbytečné nahrávce postrádající jakoukoliv atmosféru i charisma. Spotřební metalové zboží bez jakékoliv zajímavosti. S tímhle vůbec nemusíte ztrácet čas.


Taake, Bölzer, One Tail, One Head

Taake, Bölzer, One Tail, One Head

Datum: 16.10.2018
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, One Tail, One Head, Slegest, Taake

Cnuk: Na Novou Chmelnici jsem se vydal vůbec poprvé. Překvapilo mě, že se jedná o docela veliký prostor, a ještě více to, že se ho blackmetalistům podařilo obstojně zaplnit. Nad účastí jsem dlouho váhal, ale když jsem si vybavil ten parádní koncert Bölzer na letošním Brutal Assaultu a zjistil, že lupeny budou k dostání i na místě, řekl jsem si, že teda jo. Samozřejmě lákavé pro mě byly i zbylé tři norské smečky, jelikož jsem žádnou z nich nikdy naživo neviděl.

Cnuk: Vše začali Slegest, o jejichž existenci jsem doposud neměl ani potuchy. Protože jsem se fakt rozhodl až na poslední chvíli, žádné předkoncertní přípravy jsem nestihl, takže jsem ani pořádně nevěděl, co hrají. No když spustili, tak jsem docela čuměl. Čekal jsem všechno, jen ne primitivní black křížený se sedmdesátkovým rockem. Líbila se mi ta oddanost, se kterou do vystoupení zpěvák s basákem šli, přesto mi ty jejich odrhovačky ze začátku přišly až nechtěně vtipné. Postupně jsem tomu začínal přicházet na chuť, bohužel právě v tu chvíli skončili. Času moc nedostali, parket zrovna nezaplnili a já vím, že doma si tohle jen tak nepustím.

H.: Slegest byli oukej, jejich black‘n‘roll šlapal jak bulharská kurva, ale žádný velký zázrak. Vůbec mě to neuráželo, to bych kapele zase křivdil, nicméně jsem si z toho ani nesednul na prdel, prostě takový nevyčnívající standard na rozjezd. Navíc se mi zdálo, že svou chytlavostí se Slegest ke zbytku sestavy tak úplně nehodí. Co si budeme povídat, tady se ještě temnotou nešpikovalo a krystaly čistého zla sbírat nešlo.

Cnuk: To One Tail, One Hand už byli někde jinde. Hned od prvních tónů bylo jasné, že tohle bude ta pravá blackmetalová jízda, a taky že byla. Energie z pódia prýštila do všech stran a odezva publika na sebe nenechala dlouho čekat. Brzo se to mlelo hlava nehlava, zběsilé, kolikrát až punkové tempo nenechávalo odpočinout a u výjezdů silných riffů se hrozilo o sto šest. Neurvalé, syrové, špinavé, takhle nějak bych si to představoval, vše v naprostém pořádku, laťka byla pro hlavní kapely nastavena hodně vysoko.

H.: One Tail, One Head dle očekávání zabejčili jako svině. Tady už se temnotou špikovalo zodpovědně a krystaly čistého zla se válely všude po zemi. One Tail, One Head dle svého zvyku sypali do publika ohromnou porci energie a to jim oplácelo stejnou měrou. Kotel se roztočil prakticky okamžitě a setrval až do konce. Sice je pravda, že když jsem kapelu viděl prvně, byl to ještě větší zážitek, ale i tak si One Tail, One Head svým posledním koncertem na našem území rozhodně neudělali ostudu a loučili se sakra důstojně.

One Tail One Head

Cnuk: Pak už přišel na řadu můj hlavní akt, Bölzer. Když se spustilo intro a borci přišli na scénu, přemístil jsem se k pódiu a při pohledu kolem sebe jsem zjišťoval, že je tu najednou nějak málo lidí. Sice se to zaplnilo, ale docela to trvalo. Z toho usuzuji, že trve blackaři je asi moc nemusí. K mému potěšení byl podle očekávání zážitek ze stanu Brutal Assaultu překonán, takže dobře, že jsem se sem vydal. Zahráli tak nějak všechny „povinnosti“, tvrdé údery HzR do bicích hřměly v kombinaci s majestátnými riffy a vytím barda KzR na výsost dobře a osvětlení způsobující epileptické záchvaty za tím vším přidávalo na magické atmosféře písní. Byli všechno, jen ne neutrální. Za mě super, Bölzer prostě jsou jednou z nejlepších formací současné podzemní scény.

H.: Na řadu přicházejí neutrální Bölzer, kteří se pro mě nakonec stali vrcholem večera, ačkoliv jsem v předstihu sázel spíš na One Tail, One Head. Kytara sice nebyla úplně čitelná, ale ty vole, tahle kapela má prostě živě charisma jak kráva. Atmosféra v tom byla, navíc podpořená chaotickým nasvětlením… dokonce bych si dovolil říct, že šlo o asi nejlepší koncert Bölzer, co jsem zatím viděl. Tady už se temnotou špikovalo mocně a krystaly čistého zla padaly od stropu.

Bolzer

Cnuk: Od klasiků norského metalu Taake nešlo čekat nic jiného než černý kov vysoké kvality, a také že se jim povedlo očekávání naplnit. Musím ale přiznat, že když se za večerem s odstupem ohlédnu, u One Tail, One Hand jsem se bavil přeci jenom o něco více. To nemá ani tak ukazovat, že by Taake nezahráli tak dobře, jako spíš že One Tail, One Hand byli fakt výborní. Parta kolem skinheadské verze Hoesta neúnavně sypala jeden flák za druhým, sám Hoest kromě chorobného výkonu zvládal obstojně kočírovat i svůj nástroj, tedy stojan na mikrofon, a nezapomínali si ani ťukat pěstmi s fanoušky v první brázdě. Kromě plachty s logem za zády a pomalovanými ksichty nedali na žádné další serepetičky, takže šlo hlavně o hudbu, která spouštěla tu správnou vřavu, a v „Myr“ došlo i na banjo. Těžko tomu něco vytýkat, Taake jsou držák toho pravého norského black metalu a naživo umí.

H.: Taake sice měli být hlavním tahákem večera, ale oproti One Tail, One HeadBölzer trochu ztráceli. Namísto vyvrcholení večera se tady temnotou jen došpikovávalo. Částečně to mohlo být i tím, že muzika Taake je víc žánrově usedlá a konzervativnější, částečně i tím, že to prostě není živá kapela, nýbrž jednočlenný projekt, takže je to vesměs celé o Hoestovi a zbytek jen dělá křoví. Což o to, nenudil jsem se a Hoest sám je prostě ďábel, ale to zásadní už bylo za námi.

Taake

H.: Co se organizační stránky týče, bylo by fajn, kdyby Obscure přestali posouvat program dvě hodiny před koncertem. Minule jsem na Hetroertzen jsem díky tomu přišel o polovinu první kapely. Tady nakonec, snad i díky shitstormu od lidí, k avizovanému posunu nedošlo a začalo se hrát, jak bylo v plánu původně. Každopádně mi to přijde jako docela amatéřina, jaké by se pořadatel s takovými zkušenostmi měl vyvarovat.

H.: To samé lze říct i o promu na koncert. Ty srance typu „svátek pro všechny ortodoxní vzývače“, „podzimní Prahu zahalý do temné mlhy black metalový rituál“ (všimněte si hrubky), „sférický večer“, „zlem a temnotou prošpikovaná událost“, „neutrální Bölzer“ nebo „posbírej krystaly čistého zla“ prostě nikoho nezajímají. Promovat koncert takovou snůškou blití je prostě trapas. Příště se na to už prosím vyserte.


Garden of Hesperides – Forest Journey Pt.III – Final Moments

Garden of Hesperides - Forest Journey Pt.III - Final Moments

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Bloody Mountain Records

Tracklist:
01. Alone in the Woods
02. The Still Silence
03. Into the High Meadow
04. Where the Mountains Begin
05. The Tallest Point Beneath the Clouds
06. Final Moments

Hrací doba: 32:21

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Against PR

Se zámořským jednočlenným projektem Garden of Hesperides jsem se už kdysi setkal. Poprvé jsem si jej všimnul v roce 2014, kdy vyšla jeho debutová deska „The Frozen Garden of the Hesperides“. Nemůžu tvrdit, že bych si to album nějak podrobně pamatoval. Mám určité povědomí o tom, že se jednalo o atmosférický ambientní black metal burzumovského typu a že to nakonec bylo relativně fajn, i když o žádný velký zázrak se samozřejmě nejednalo.

Rozhodně ale vím, že mě „The Frozen Garden of the Hesperides“ nedokázalo zaujmout natolik, abych netrpělivě číhal na další nahrávky a abych podrobněji sledoval jeho další kroky. Tím pádem mi trochu uniklo, že ještě v tom samém roce pod hlavičkou Garden of Hesperides vyšla další dvě minialba „Forest Journey …and the Cloven Echo“ a „Forest Journey Pt.II …the Fallen from Winds“, která jsou zřejmě, jak jejich názvy napovídají, nějakým způsobem provázána.

Stejně tak mi uniklo, že v mezičase došlo k „deanonymizaci“ Garden of Hesperides. Zatímco dříve nešlo o člověku, jenž za projektem stojí, najít žádné informace, dnes už není problém dohledat, že se jedná o kapelu Lorda Sxuperiona známého z formací jako Sxuperion, Valdur nebo Weverin a mimo jiné také majitele Bloody Mountain Records. Nejspíš nebude náhoda, že právě na téhle značce vycházejí i nahrávky Garden of Hesperides.

Jak již padlo, rok 2014 znamenal pro Garden of Hesperides vydání hned tří počinů. V následujících letech se nicméně projekt odmlčel a až letos na jaře přišel s další nahrávkou, která evidentně navazuje na dvojici starších minialb. Novinka se totiž jmenuje „Forest Journey Pt.III – Final Moments“. Ta návaznost už je jen z názvu evidentní. Porce muziky je ovšem vyšší oproti dvacetiminutové „jedničce“ a čtrnáctiminutové „dvojce“. Třetí část cyklu „Forest Journey“ totiž přesahuje půlhodiny hracího času a pro srovnání můžeme uvést, že je jen o cca pět a půl minuty kratší než doposud jediná dlouhohrající deska „The Frozen Garden of the Hesperides“.

Po hudební stránce mě „Forest Journey Pt.III – Final Moments“ vlastně nijak nepřekvapilo. Jak už jsem se přiznal výše, muziku Garden of Hesperides jsem naposledy slyšel v roce 2014, nicméně novinka zní vesměs tak, jak jsem dle mlhavých vzpomínek očekával. Jedná se tedy o pomalejší atmosférický black metal s ambientními vlivy a celkovým laděním do přírodních nálad.

Jistě si řeknete – klasika, tohle už tady bylo mockrát. A vlastně máte naprostou pravdu, poněvadž Garden of Hesperides nelze považovat za nějakou zásadní záležitost, která by vám neměla proklouznout mezi prsty. Na druhou stranu si dovolím tvrdit, že pokud máte podobné atmo-věci v oblibě, pak poslechem „Forest Journey Pt.III – Final Moments“ neprohloupíte. Poslouchá se to totiž moc fajn a v jistých momentech se skutečně daří tvořit vydařenou atmosféru.

V tomto ohledu mám na mysli především skladby „The Still Silence“ a „Where the Mountains Begin“, přičemž tu první jmenovanou bych s klidem označil za vrchol celého EP. „The Tallest Point Beneath the Clouds“ se od zbytku počinu odlišuje výraznější melodikou a dynamičtějším vývojem, ale taky to není špatně. „Alone in the Woods“ a „Into the High Meadow“ jsou vesměs oukej, ale lepší momenty nabízejí už jen lokálně, v případě druhé zmiňované kupříkladu hned na začátku. Jedinou vyloženě zbytečnou položkou alba je pro mě finální ambientní osmiminutovka „Final Moments“, jíž by slušelo výrazné zkrácení. Ideálně tak o polovinu nebo ještě více.

Kecat vám nebudu, „Forest Journey Pt.III – Final Moments“ není žádný skrytý poklad. Je to taková nenápadná nahrávka, která má svoje nenápadné kouzlo, vlastně se mi to docela líbí, ale na rovinu říkám, že se po tom nemusíte pídit. Určeno jen příznivcům daného druhu black metalu, jinak se na to klidně vyprdněte.


Marduk – Viktoria

Marduk - Viktoria

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Werwolf
02. June 44
03. Equestrian Bloodlust
04. Tiger I
05. Narva
06. The Last Fallen
07. Viktoria
08. The Devil’s Song
09. Silent Night

Hrací doba: 32:54

Odkazy:
web / facebook

Marduk jsou už dávno stálice blackmetalové scény. A myslím, že klidně můžeme říct, že jde od stálici, od níž prakticky vždy dostane to, co od ní očekáváte. Což může být bráno pozitivně i negativně, přijde na to. Švédové se dostali do bodu, kdy jejich desky už asi nikoho nepřekvapí, žádné velké inovace se nekonají, ale člověk vždy dostane, na co je zvyklý. Někomu to může vyhovovat. Pokud se vám líbily předešlé desky Marduk, pak je myslím dost pravděpodobné, že ani letošní novinka „Viktoria“ vás nezklame. A naopak pokud vás Marduk už nějaký ten rok nudí, „Viktoria“ na tom nezmění vůbec nic, protože se na ní odehrává přesně to, co byste tak od současných Marduk asi čekali.

Já osobně se řadím spíš do té druhé sorty. Můj zájem o Marduk v posledních letech dočista opadnul, protože poslední alba mě prostě nedokážou nijak zásadně uspokojit. Ačkoliv si myslím, že Mortuus je dobrý vokalista a jako frontman Marduk mi sedí, zdá se mi, že z dlouhodobého hlediska éra kapely s ním v čele nepřinesla mnoho zásadních nahrávek. Tou nejvýraznější stále zůstává „Rom 5:12“ z roku 2007 a dál už je to takové… ne vyloženě na hovno, ale zároveň rozhodně ne něco, k čemu by se člověk musel vracet.

Zatímco dříve jsem k Marduk choval sympatie a nějak mi nevadilo, že to je vlastně všechno na jedno brdo, v posledních letech už mě to přešlo. Minulé „Frontschwein“ už mě dost nudilo. I když na první poslech znělo fajn, po třech posleších ta fošna totálně zdechla a absolutně se vyčerpala. „Viktoria“ je na tom vesměs stejně.

Marduk se snaží znít agresivně. Oukej, proti tomu v zásadě nic. Problém nicméně tkví v tom, že nyní to jenom sype, aniž by z toho lezly nějaké skutečně zásadní nápady. I stěžejní riffy skladeb jsou prakticky triviální a hlavně nepříliš záživné. A právě to je ten důvod, proč se nedaří a s tímhle přístupem ani nemůže podařit zopakovat auru dnes již téměř dvacet let starého námrdu „Panzer Division Marduk“. Zásek z roku 1999 totiž dokázal nabídnout víc než jen zběsilý blastbeat. „Viktoria“ ty kvalitní nápady postrádá. A přitom by stačilo jen trochu péče a hned by to vypadalo jinak, jak dokazuje kupříkladu melodická pasáž v prostředku pátého songu „Narva“.

Snahu nahrát desku, která bude jenom agresivní, lze ostatně vytušit i z toho, že za půl hodiny a nějaké drobné je hotovo. Právě i díky stopáži se tak nabízí už zmiňované srovnání s „Panzer Division Marduk“. Jediný moment, kdy Marduk výrazněji zpomalí, pomineme-li sem tam pasáž v průběhu předešlých songů, je až závěrečná píseň „Silent Night“. Nicméně ani ta ani zdaleka nedosahuje síly dřívějších opusů Marduk ve středních až pomalých tempech. A že jich Švédové mají na kontě dostatek.

Netvrdím, že je „Viktoria“ úplně na kokot. Přece jenom se tu bavíme o velezkušené kapela, která si nějakou elementární úroveň materiálu pohlídat umí. Když nic jiného, lze na albu ocenit přinejmenším to, že sound Marduk zůstává jasně rozpoznatelný a rukopis nezaměnitelný. Když to ale vezmu kolem a kolem, „Viktoria“ ve finále není nic jiného než solidně odehraná hoblovačka, která ovšem vyznívá trochu průměrně a nemá sílu na to, aby zaujala hlouběji. A to je na legendární skupinu jako Marduk dost málo. Jednoduše řečeno, v poslední dekádě Morganova parta dost zpohodlněla a spokojí se s tím, že si jen odsype svůj standard bez větší přidané hodnoty.