Archiv štítku: black metal

Black Earth – Gnarled Ritual of Self Annihilation

Black Earth - Gnarled Ritual of Self Annihilation

Země: Španělsko
Žánr: drone / black metal / dark ambient / noise
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Doctrines of Dissociation
02. Abject Practises Beyond the Threshold
03. Behold the Serpent
04. The Sharp Blade That Mutilates the Void
05. Drowned Under Seas of Coagulation
06. Lurking Hounds Stagger in the Deep
07. The Mourning Waters Where Fire Never Dwells

Hrací doba: 45:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky.

Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.

V rámci Black Earth se borci snaží tvořit nihilistickou odpornost, za níž by se neměl stydět žádný slušný schizofrenik. Tahle černá díra do sebe nasává prostředky typické pro drone, dark ambient, black metal, noise anebo industrial – jednoduše klasická ohavo-směska. Dle uvedeného výčtu je asi docela zřejmé, že tvorba Black Earth by tím pádem měla zajímat posluchače, kteří se s oblibou a rádi čvachtají v bahnech typu Sutekh Hexen.

Já vám nebudu kecat: všechny podobné zvrhlosti si do přehrávače vždycky naperu s náramnou chutí a ani Black Earth nebyli výjimkou. Vzhledem k tomu, že jejich dřívější počiny „A Cryptic Howl of Morbid Truth“ a „Diagrams of a Hidden Order“ jsem sice zachytil, ale nakonec neochutnal, na poslech aktuálního zářezu „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ jsem se těšil o to víc. Bohužel to ale tentokrát není až tak strhující záležitost, jak u podobných stylů vždycky doufám…

Nemůžu říct, že by Black Earth na „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ dělali z hudebního hlediska něco špatně. Formálně se totiž jedná o onen kýžený tíživý marast, jejž člověk od takového svinstva očekává a vyžaduje. Tempo buď není, anebo je spíš táhle pomalé. A když už se objeví nějaké hlukovější momenty jako třeba ve třetí stopě „Behold the Serpent“, vlastně to ráz desky ani nenaruší a zvuk jako celek stále proudí plynule bez většího vzrušení.

A myslím si, že právě v tomhle tkví problém „Gnarled Ritual of Self Annihilation“. Zamysleme se nad tím, co může posluchač vyžadovat od hlukového spektra hudby. Je evidentní, že to nemohou být melodie nebo chytlavost jako ve stravitelnějších žánrech; stejně tak tu asi málokdo bude hledat nějakou instrumentální ekvilibristiku, kterou si užívají příznivci techničtějších odnoží muziky, přestože i zde mohou být některé výkony, zejména ty vokální, docela úctyhodné. V obecnosti bych řekl, že od „bordelu“ člověk očekává intenzivní prožitek a tlak docílený prostřednictvím akustického terorismu, určitě také nihilismus, misantropii a všeobecný negativismus.

„Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepochybně splňuje nároky na negativismus, protože do nějakého láskyplného poslechu to má daleko. Desce nicméně schází intenzita a schopnost zatlačit do kouta. Zjistil jsem, že tohle mi u takových žánrů vadí docela dost. Možná bude na vině víc zvuková úprava nahrávky než vlastní materiál, ale ve finále je to vlastně docela jedno. Pro album, které hovoří skrze ty nejhnusnější zvukové prostředky, totiž nemůže být horší vizitkou, že jen tak neškodně plyne a nedokáže svého posluchače pocuchat.

Nechci Black Earth ponižovat, protože skutečně špatné mi „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepřijde. V pocitových aspektech nicméně albu cosi zásadního chybí, díky čemuž mi nedává smysl jej poslouchat.


Svarttjern – Shame Is Just a Word

Svarttjern - Shame Is Just a Word

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Prince of Disgust
02. Ment til å tjene
03. Melodies of Lust
04. Ta dets drakt
05. Frost Embalmed Abyss
06. Ravish Me
07. Bonded by Blood
08. Shame Is Just a Word

Hrací doba: 34:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Norové Svarttjern na blackmetalové kolbiště vtrhli v roce 2009 s debutovou desku „Misanthropic Path of Madness“. Jsem si dost jistý, že jsem zdaleka nebyl sám, koho tehdy album zaujalo. Svarttjern sice nepředváděli nic originálního nebo neobyčejného, ale jejich podání black metalu bylo patřičně agresivní a podané s odpovídající intenzitou. Dovolím si tvrdit, že kapela tehdy důstojně navázala na tradiční sound skupin jako Urgehal, Ragnarok (k nimž ostatně zpěvák HansFyrste na čas přestoupil a nařval s nimi dvě alba „Collectors of the King“ a „Malediction“, takže tady se to srovnání fakt nabízí) nebo Tsjuder.

S pozdějšími nahrávkami Svarttjern už to ale tak žhavé nebylo. Vzpomínám si, že na druhé „Towards the Ultimate“ jsem se svého času hodně těšil a také jsem jej těsně po vydání točil s velkou vervou, ale jednalo se pouze o stav krátkodobého pomatení mysli způsobený instantním nadšením, které zanedlouho opadlo. Zpětně to žádný zázrak není, i když o slušnou placku, která můj jemnocit neuráží ani dnes, se stále jedná.

Zato následující dvě nahrávky už mě minuly velkým obloukem. „Ultimatum Necrophilia“ jsem poslouchal vlastně jen letmo a nic jsem si z toho neodnesl. Následující „Dødsskrik“ už jsem pro jistotu odignoroval kompletně a neobtěžoval jsem si jej poslechnout byť i jen jednou.

Logika hovoří, že stejný osud by měl potkat i pátou desku „Shame Is Just a Word“. Ale myslím, že už se staly i divnější věci, než když jsem se rozhodl si novinku Svarttjern pustit. Nic zásadního jsem od tohoto znovu-shledání nečekal a nic zásadního jsem od „Shame Is Just a Word“ také nedostal…

„Shame Is Just a Word“ je přesně tím druhem alba, o němž nemůžete říct, že to je píčovina, protože není. Píčoviny prostě znějí jinak. Úplně stejně ale o tom nemůžete říct, že by to album bylo nějak zásadně dobré, vybočovalo z řady, mohlo se pochlubit nějakým specifickým atributem. „Shame Is Just a Word“ je jednoduše odehrané suverénním způsobem a s jistotou zkušené formace, ale jinak dost neinvenčně a prakticky jen podle standardních žánrových pravidel.

Pokud vám to zní jako ukecaný popis průměru, je to asi správně, protože „Shame Is Just a Word“ působí průměrně prakticky ve všech směrech. Svarttjern ze sebe tu a tam vypotí rozumný riff, ale nějaký pamětihodný ani jednou. Ze šedi posluchače během vyhrazených 35 minut vytrhne jen minimum momentů. Poprvé jde o vcelku povedenou pomalejší část ke konci skladby „Melodies of Lust“. Asi nejlépe se mi jeví ústřední motiv „Frost Embalmed Abyss“. V méně pozitivním smyslu pak zaujme ještě cover „Bonded by Blood“ od amerických thrasherů Exodus, protože se k celkovému rázu desky příliš nehodí. Ta změna, kdy se Svarttjern na chvíli vydají z tnbm soundu do thrashového riffování, mi při poslechu vždycky dala facku.

Celkově vzato ale není moc o čem povídat. Nenáročný posluchač by se mohl přít, že třeba titulní track je docela chytlavý nebo že celé album díky neustálému kvapíkovému tempu ubíhá rychle. Proč ne, jestli tohle někomu stačí ke štěstí, já mu to neberu, ať si „Shame Is Just a Word“ klidně poslouchá. Za mě osobně se nicméně jedná o nezajímavou placku, jíž zoufale chybí hlubší charisma. Nepopírám však, že všechno je relativní. Kdyby mi bylo 15 a s black metalem bych akorát začínal, tak bych si z toho osral spodky radostí.


Mayhem – Daemon

Mayhem - Daemon

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Dying False King
02. Agenda ignis
03. Bad Blood
04. Malum
05. Falsified and Hated
06. Aeon daemonium
07. Worthless Abominations Destroyed
08. Daemon Spawn
09. Of Worms and Ruins
10. Invoke the Oath

Hrací doba: 49:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

První pohled (H.):

Oukej, nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – tahle recenze je úplně zbytečná. Mayhem jsou titáni black metalu a jejich věhlas dalece přesahuje hranice žánru. Jejich počínání a každé nové album jsou tím pádem ostře sledované. O celkově šesté řadovce „Daemon“ to platí jakbysmet. Mluvilo se o ní prakticky všude, kde to bylo jen trochu relevantní, a snad každý časák nebo stránka, které mají nějakou spojitost s metalem, si o tuhle desku otřely hubu.

Jinými slovy, všichni už „Daemon“ dávno slyšeli, vědí, jak to zní, a mají na album svůj vlastní názor. Já, vy i milion dalších šulínů, z nichž mnozí ani pořádně nemají ánung, co to je ten blek metl, ale stejně to slyšeli a mají na to erudovaný názor, poněvadž Mayhem je legenda pičo metal pičo a každý to přece poslouchá. Recenzovat takovou placku čtvrt roku po jejím vydání samozřejmě nedává moc smysl, ale i navzdory zájmu mnohých pozérů nelze nemít k Mayhem respekt jakožto k jedněm z pilířů elitního a v tom nejlepším slova smyslu elitářského metalového stylu, jímž black metal nesporně je (jestli si myslíš něco jiného, možná by ses měl zamyslet, jestli nezačít číst jinou stránku). A jako takoví si zde malý pomníček v podobě článku nepochybně zaslouží. Nečekejte ale, že se v něm dozvíte něco nového. Vždyť už to stejně znáte.

„Daemon“ má totiž jeden velký určující znak, o němž mluví úplně všichni. Nelze jej přehlédnout, nelze jej přeslechnout, nedá se vynechat. Mayhem vždycky patřili k těm, kdo se hýbali kupředu a s každým novým albem byli trochu jinde, posouvali se. Díky tomu má každá jejich dosavadní nahrávka v celé diskografii kapely výsadní postavení a svůj smysl odrážející dané období. „Daemon“ se jako první téhle progrese zřekl a nepokrytě se obrací do minulosti.

Jistě, někdo by mohl nazývat pokus o obšlehnutí první dlouhohrající fošny „De mysteriis dom Sathanas“ z roku 1994 návratem ke kořenům, na nějž se současní Mayhem cítili. Možná to tak i je, vždyť aby se na to necítili, když nevím jak dlouho hoblovali „De mysteriis dom Sathanas“ v celé jeho délce na koncertní šňůře. Svým způsobem to ale také může odrážet aktuální období a rozpoložení kapely. Možná, že nakonec také Mayhem dorazili do stádia metalového fotroství tolik příznačného i pro další žánrové legendy, kdy sázka na jistotu a snaha uspokojit svoje posluchače vítězí nad tvůrčí invencí a chutí tvořit díla s hlubší výpovědní hodnotou.

Silná slova? Možná ano. Až budoucnost a její směřování ukáže, zdali je „Daemon“ jednorázovou úlitbou démonu minulosti přiživenému nekončeným přehráváním dávného kultu živě, anebo skutečnou ztrátou koulí a odvahy se umělecky posouvat i za cenu případného hazardu se svým (byť v tomto případě legendárním) jménem. Jedno vím ale jistě: ať si o předešlých řadovkách Mayhem myslíte cokoliv, všechny do jedné působily víc svěže a upřímněji než „Daemon“. Ještě před pěti lety Norové přišli s „Esoteric Warfare“, na němž ukázali, že nepotřebují žít z dávné slávy a dřívějších úspěchů, že dokážou jít s dobou a být relevantní skupinou i po spoustě let fungování, a přitom na novější vývojové proudy žánru reagovat s vlastním náhledem.

Po „Daemon“ se nicméně tento pocit otřásl v základech, neboť se skutečně jedná o sázku na jistotu ve všech směrech. To je to hlavní, co jsem si z poslechu novinky odnesl, a popravdě řečeno mě to i trochu sere. Mayhem totiž vždycky měli na víc a myslím si, že stále mají, pokud by byla vůle. Což o to, „Daemon“ je rozhodně poslouchatelná deska. Pár songů je vlastně docela dobrých, ale pár dalších se zase krutě ohrálo (třeba „Falsified and Hated“ a „Worthless Abominations Destroyed“ už bez milosti přeskakuju). Všehovšudy je to vlastně ale docela jedno, jelikož celkově „Daemon“ není ničím víc než béčkovým odvarem z „De mysteriis dom Sathanas“. Z povinnosti se to samozřejmě do sbírky časem koupí, ale bude na to jen sedat prach, protože když budu mít náladu na Mayhem v téhle podobě, vždycky vyhraje album s ikonickou katedrálou na obalu.


Druhý pohled (Dantez):

Jak zaznělo výše, recenze „Daemon“ přichází se zpožděním. Dalo by se tudíž říct, že celkem postrádá smysl. Když už nic, může text posloužit jako pohled na desku od jednoho z nejzásadnější black metalových těles se s kratším odstupem, který je v tomto případě poměrně kýžený.

„Daemon“ je z řemeslné perspektivy kvalitním počinem: skvěle nahraný, dobře zahraný a ve srovnání s „De mysteriis dom Sathanas“, ke které se novinka zvukově i autorsky evidentně vrací, v jistých ohledech vyzrálejší. „Daemon“ nabízí více variability. Hraje si s tempy, různě přistupuje ke psaní riffů a nabízí solidně široké spektrum zajímavých aranží, ze kterých asi nejvíce bije do uší syntetická zvonkohra ve „Falsified and Hated“ připomínající „Filosofem“. O úroveň výše je i výkon Attily, který pomocí různých vokálních poloh dokáže usměrňovat charakter celých skladeb. To platí zejména pro kontemplativní „Malum“, deklamační „Worthless Abominations Destroyed“ a zádumčivou „Invoke the Oath“.

Mayhem

Deska tudíž po několika prvních rotacích oslňuje. To ostatně většina recenzí potvrzuje. Jenže těch pár poslechů k docenění vlastně stačí a nutkání, které by pudilo se k „Daemon“ vracet, je brzo téměř zcela pryč. Neoplývá totiž unikátní magií „De mysteriis dom Sathanas“. Zároveň se nevydává se do neprobádaných sfér jako „Ordo ad chao“. Není zde zkrátka nic, co by mohlo být odhaleno a abosrbováno i po delší době.

Navzdory rychlému ohrání však „Daemon“ jisté opodstatnění v diskografii Mayhem má. Formálně je kvalitní, relativně snadno stravitelná, a proto by mohla fungovat jako iniciační materiál pro nové fanoušky, kterých se po zhlédnutí „Lords of Chaos“ vyrojí mnoho (setkal jsem se dokonce s názorem, že jde z tohoto hlediska o kalkul ze strany kapely). Skalní se nicméně raději budou vracet k ověřenému a náročnějšímu.


Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.


Vaeok – Vaeok

Vaeok - Vaeok

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.1.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Terricula Nox
02. Atrox
03. Malaesthete
04. Souls Void

Hrací doba: 22:11

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Na závěr roku se mi nakupilo vícero nahrávek, které vyžadují bližší představení, ale čert tomu chtěl, abych prostor věnoval EP nové kapely, které vyjde na začátku ledna. Důvod je velice jednoduchý. Za ten měsíc a půl, co mám „Vaeok“ k dispozici, jsem ho slyšel opravdu mnohokrát, zdejší melodie jen těžko vyháním z hlavy a při poslechu hlavně cítím jakousi neurčitou tíhu, kterou si spojuji s black metalem opravdu vysokých kvalit.

Vaeok bude pro většinu neznámý pojem, ale kořeny kapely se táhnou až nějakých dvacet let do minulosti, když v USA vznikli Tenebrous. Jejich dvě nahrávky, EP „Arias Toward the Black Sun“ (2005) a dlouhý debut „Opus Magnum“ (2009), asi upadly ve všeobecné zapomnění, ale i když nemám páru, kdy jsem full-length slyšel naposledy, pár silných riffů si z něj vybavím bezpečně; prostě blackmetalová poctivost, která neurazí, ani nenadchne. Vůdčí postava a skladatel Tenebrous / Vaeok, M.S., se dále profiloval i jako koncertní vokalista Demoncy nebo basák Kult ov Azazel, na pódiu v Bruselu vypomáhal i Adaestuo. Čímž se dostávám k druhé, neméně významné postavě Vaeok, která ostatně také působila v Tenebrous, a to VJS, jehož blackmetalová posedlost mi poprvé vytřela zrak prostřednictvím výtečných a nezemských Incursus. VJS dále hraje a skládá v Nightbringer nebo v nejzásadnější blackmetalové entitě posledních let: Adaestuo (jestli si myslíš něco jiného, tak víš hovno, bro). Seskupení, kde přiložil více či méně zásadním způsobem ruku k dílu. by šlo jmenovat více, ale za všechny zmíním už jen Sargeist a Demoncy.

První kapela, která posluchači vytane na mysli při úvodním poslechu Vaeok, budou nejspíš Nightbringer, konkrétně poloha představená na poslední desce „Terra Damnata“, pokud si odmyslíme jejich inklinaci k nelidským blast-festům. Ječák M.S. lze přirovnat k výrazu Naase Alcametha a OnielarDarkened Nocturn Slaughtercult, klikaté melodie se obvykle pohybují ve vyšších tóninách a celkově je přístup Vaeok k black metalu, stejně jako v případě Nightbringer, aristokratický, ve smyslu že všechny hudební aspekty jsou na vysoké úrovni a vůbec Vaeok představují žánr ve formě, jakou by měl mít, pokud jsou jeho ambice tradicionalistické a magické. Ale bylo by mylné jejich tvorbu odbýt jen jako nápodobu nějaké kapely. EP, ať už se vám bude zdát jakkoliv kvalitní či obyčejné, je také vhodné brát jako představení, nástin věcí budoucích, a i když Vaeok „uctívám“ již teď, předpokládám, že teprve dlouhé album, které je již hotové, bude doopravdy výjimečná záležitost. Snad na něj nebudu muset dlouho čekat…

Na účet „Vaeok“ mohu vznést asi jen jedinou námitku: Nevím, zda všechny klávesové kejkle (evokující norský Tartaros) a perkusivní ruchy (à la Adaestuo) jsou v hudbě skutečně nezbytné. Dále mi ještě nesedí, že jako úvodní singl byla vybrána závěrečná „Souls Void“, která je z přítomné čtveřice kompozic nejmírnější. Klasické melodie Vaeok jsou zde sice představeny, ale posluchač měl být spíše konfrontován s jedem a sírou předchozích skladeb. To ale těžko dávat za vinu kapele.

Nechci z této nahrávky dělat jakési neskutečné zjevení, ale úvodní EP Vaeok je doopravdy vznešenou obětí položenou na oltář Black Metalu. Ďábelská esence, jež prýštila z archetypálních riffů starých Emperor, Mysticum nebo Thorns, je zde s úctou a intelektem zpracována v romantický epos mrazivého chladu.


Trest – Ordalium

Trest - Ordalium

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.7.2019
Label: Caligari Records

Hrací doba: 52:26

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Všichni asi víme nebo přinejmenším podvědomě tušíme, že kvalita té které nahrávky neplyne pouze z vlastních skladatelských nápadů nebo instrumentálních schopností. Na celkovém dojmu se určitě podílejí i další „vedlejší“ aspekty jako třeba grafická stránka, ale ještě víc než ty výsledek ovlivňuje zvuková úprava. Tohle je dost velká alchymie, na jejímž vnímání se navíc velkou měrou podepisují také subjektivní chutě jednotlivých posluchačů. Sám zvukařině a studiové magii vůbec nerozumím a patřím k hlupákům, kteří pomalu ani nevědí rozdíl mezi mixem a masteringem, takže jediné, co mi zbývá, je prosté líbí / nelíbí, když to pak na té placce slyším.

Chápu nicméně, že udělat zajímavý a dobrý zvuk může být docela řehole a že někdy i samotné kapely trochu váhají, do jakého pojetí to celé hodit. Přesto si myslím, že by takové rozhodnutí padnout mělo a album by mělo mít jasně danou zvukovou tvář.

Proto moc nechápu nahrávku jako „Ordalium“. Ta vyšla na audiokazetě, jejíž obě strany ukrývají prakticky ten samý program. Na čemž samo o sobě není zvláštního, to se u kazetových vydání dělá docela běžně, pokud se obsah vejde jen na jednu stranu, protože pak si to člověk nemusí přetáčet jak kokot, když si chce desku pustit znova. V případě „Ordalium“ se však jedná o jen o tentýž obsah po hudební stránce, nikoliv však zvukové. Jinými slovy, každá strana nabízí těch samých pět songů, ale obě v odlišné zvukové úpravě. Strana A nese název „Ordeal Version“ a strana B „Pyre Version“.

Nemůžu si pomoct, ale trochu to na mě působí dojmem, jako kdyby se Trest nedokázali rozhodnout, jakým způsobem by vlastně mělo debutové album znít. A nakonec, označení počinu jako dlouhohrající je také diskutabilní, protože vlastní obsah zabírá nějakých 26 minut, které jsou pouze zdvojnásobeny dvojitou verzí těch samých písniček.

Navíc se ani nedá říct, že by nějaká strana zněla lépe než ta druhá. Úprava „Pyre Version“ nabízí výrazně syrovější zvuk, což mi přijde lepší v riffových a rychlejších pasážích. Na druhé straně, na „Ordeal Version“ lépe vynikají atmosféričtější momenty, což je nejlépe slyšet v závěru „5th Witch: Gesche“, který na „Ordeal“ platí za vrchol, ale na „Pyre“ až takovou sílu nemá.

Jinak ale nějak nevím, jak se mám vlastně k „Ordalium“ postavit a která z těch dvou předkládaných verzí by měla být považována za tu definitivní. Hudebně to úplně blbé není, ale osobně si myslím, že sound by měl být nedílnou součástí dojmu, takže jsem trochu zmatený, jakou stranu mám vlastně poslouchat, a kvůli tomu nemám moc chuť poslouchat ani jednu. Škoda, protože jinak to Trest nehrají špatně plus čarodějnická tématika mi rovněž přijde fajn. Možná, že nějaký budoucí počin zkusím (pokud zas nebude takhle dvojmo), ale na „Ordalium“ už si nejspíš nikdy ani nevzpomenu.


Haxandraok – Ki Si Kil Ud Da Kar Ra

Haxandraok - Ki Si Kil Ud Da Kar Ra

Země: Řecko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. The Temptress of Ud Da Kar Ra
02. Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox
03. Tower Sub Rosa
04. Lilith Unbound
05. La sorciere rouge

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

U kapely jako Haxandraok se úvody recenze vymýšlejí docela jednoduše, a to si člověk ani nemusí dělat infantilní humory z názvu jejich debutové desky „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“. Ten sice působí jako cvičení ze slabik v první třídě základní školy (oukej, stejně jsem si ten vtípek nemohl odpustit), ale mnohem přínosnější bude si představit sestavu, poněvadž za Haxandraok stojí dva zkušení borci.

Vokály a kytaru má na starosti řecký muzikant Saevus Helcath, v jehož portfoliu najdeme jména jako Devathorn, Acherontas nebo Shibalba; v minulosti se ukázal třeba i v Dødsferd, což je další poměrně známé jméno místní scény. Zpoza bicích mu kryje záda polský bubeník Marcel Szumowski, jenž se objevil kupříkladu v Besatt, ale našinec si jej jistě bude především díky jeho epizodě u Inferno, s nimiž natočil doposud poslední řadovku „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. To by byla stálá sestava Haxandraok, ale pro úplnost můžeme dodat, že baskytary se pro nahrávání „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ zhostil hostující Arkhus Death rovněž z Devathorn (kteří loni vydali splitko „Zos Vel Thagirion“Inferno, takže vlastně všichni tři se někdy s českou kultovkou potkali na společném nosiči, haha).

Haxandraok jsou každopádně dalším přírůstkem do početné rodinky okultního black metalu. Už vidím, jak se spousta z vás začala chytat za hlavu a hned vzápětí se sápat po zavření karty prohlížeče, ale zkuste ještě chvíli vydržet. Já vím, že occult black už je dneska klišé jako svině, těch kapel tu bylo milion (ale žádné strachy, ještě minimálně jeden další milion nás do budoucna čeká), takže chápu, že spoustu fans už tahle odnož tak trochu sere. Bohužel se jí totiž stalo to nejhorší, co se čemukoliv může kdy přihodit – stalo se to populární, byť v tomto případě jen v omezené formě v rámci relativně okrajového žánru. Díky tomu se na okultní black metal nabalila hromada pozérů a pokrytců, kteří tupě využívají potenciálně působivé vizuální stránky a celkové atmosféry, aniž by svému počínání dokázali vtisknout cokoliv hlubšího, což nakonec jen těžko mohou dokázat, když tupě následují trendy.

Zrovna Haxandraok ovšem nepatří k těm, kdo by danému subžánru dělali nějakou zlou službu nebo snad dokonce ostudu. „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ (to si pište, že to pokaždé kopíruju, tohle odmítám přepisovat) je totiž hodně fajnová deska. Neměl jsem vůči ní nějaká vysoká očekávání, ale půlhodinový materiál prostě ubíhá. Snad to bude i tím, že Haxandraok se ve všech ohledech prezentují docela střídmě. Na fotkách nejsou žádné kápě a okultní oltáře, borci se nechali vyfotit normálně v civilu, akorát teda do ruky čapli jednu lebku, aby se neřeklo.

Haxandraok

Podobně ani po hudební stránce se nejedná o nějaké nabubřelé hovno, které se do nějaké atmosféry uměle tlačí hromadou chórů. Haxandraok hrají poměrně přístupný black metal s výpravnými melodiemi, a přesto se jim daří navodit požadovanou náladu. Právě melodie považuju za největší přednost „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ – jde o povedené, zapamatovatelné, leč nevtíravé motivy. Když se navíc s jejich pomocí podaří skladbu vygradovat, pak se jedná o, nebojím se říct, silné momenty. Finále „The Temptress of Ud Da Kar Ra“ nebo „Lilith Unbound“ toho budiž důkazem. Pro mě osobně se jedná o dvě vrcholné pasáže celé desky.

Haxandraok se samozřejmě uchýlí k povinnému ritual ambientu, ale i ten je proveden docela vkusně a na „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ pasuje, což snad může být dáno i tím, že se Saevus Helcath angažuje v Shibalba. Každopádně, patříte-li k příznivcům šamanských rytmů, budete si je moct užít v závěrech písní „Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox“ a „Tower Sub Rosa“ plus v celé „La sorciere rouge“.

„Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ mě osobně baví docela dost, až tomu sám divím. Ale ten materiál je jednoduše složený fakt dobře, střízlivě a bez zbytečných póz. Díky půlhodinové hrací době se v tom navíc posluchač neutopí jako v případě některých samozvaných epických opusů. Za mě tedy příjemné překvapí, palec nahoru a doporučení.


Stellar Master Elite – Hologram Temple

Stellar Master Elite - Hologram Temple

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Unholy Conspiracy Deathwork

Tracklist:
01. Null
02. Freewill Decrypted
03. Apocalypsis
04. Ad infinitum
05. The Beast We Have Created
06. Agitation – Consent – War
07. Black Hole Dementia
08. The Secret of Neverending Chaos
09. Tetragon

Hrací doba: 61:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Němci Stellar Master Elite mě až do nynějška docela míjeli. Vím, že jsem svého času jednu jejich desku zkoušel poslouchat, ale už si ani nemapatuju, jestli to byla „II: Destructive Interference Generator“ z roku 2013, nebo „III: Eternalism – The Psychospherical Chapter“ z roku 2015. Matně si vzpomínám jen na to, že jednalo o ambiciózní black metal, k němuž jsem si však nedokázal úplně najít cestu a z hlavy mi pokaždé rychle vyprchal. Na druhou stranu, zas tolik vůle a píle jsem tomu nevěnoval, takže jsem si Stellar Master Elite do paměti uložil jako kapelu, která by mohla mít potenciál mě zaujmout, ale jen pokud budu mít dostatečnou trpělivost.

Další roky jsem neměl potřebu dávat Stellar Master Elite druhou šanci, takže obligátní prokletí podobných odložených skupin neoriginálně zlomil až příchod nového alba, které se jmenuje „Hologram Temple“. Ne snad, že bych tak zásadně toužil po objevení kouzla Stellar Master Elite, ale řekl jsem si, že tentokrát bych se mohl pokusit o sepsání recenze. Nakonec se ukázalo, že právě vidina psaní bylo to jediné, co mě u „Hologram Temple“ udrželo, protože nebýt choré potřeby referovat o skoro každé píčovině, jakou si proženu přehrávačem, zcela určitě bych se na tu desku vybodnul mnohem dřív.

Dovolím si tvrdit, že tentokrát jsem se muzice Stellar Master Elite věnoval zodpovědně a nechal albu dostatečný prostor. Ta trpělivost tam byla. Přesto i víc jak půl roku od vydání „Hologram Temple“ jsou moje dojmy prakticky totožné jako u letmých poslechů onoho staršího počinu. Album jsem v minulých měsících průběžně poslouchal, v jednu chvíli jsem se mu věnoval poměrně intenzivně, poté jsem jej nechal na nějakou dobu uležet, abych se k němu posléze opět vrátil a pak opět nechal odležet. Ať jsem na to šel jakkoliv, na chuť jsem „Hologram Temple“ prostě nepřišel.

Dokonce jsem si po nějaké době uvědomil, že navzdory relativně vysokému počtu poslechů si z celé nahrávky pamatuji prakticky jen jedinou věc, a to úvodní skladbu „Null“… jednak je docela ucházející, ale hlavně se nachází hned na prvním místě. Odnesl jsem si z ní rozvážné tempo a několik opravdu dobrých klávesových motivů. Rychlejší momenty mě ovšem nějak zásadně nezaujaly a myslím, že osm minut to nepotřebovalo.

„Hologram Temple“ v podobném rytmu pokračuje i nadále… muzika je vesměs oukej, ale prakticky nijak nezaujme a zní trochu bez ksichtu. Na úplně odpálení do hajzlu to však není, protože občas z té šedi vykoukne lepší nápad, dle něhož lze usuzovat, že nějaký hudební cit Stellar Master Elite mají. Bohužel se mi ale zdá, že borcům chybí větší sebekritika a že nedokážou ukočírovat svoje ambice.

Stellar Master Elite

„Hologram Temple“ totiž určitě zní ambiciózně. Kapela si ostatně věřila na víc jak hodinovou hrací dobu a třeba poslední „Tetragon“ si nekompromisně sáhne na hranici patnácti minut. Ale není to jen o délkách. I vlastní muzika takový dojem budí. Jenže koncentrace těch skutečně zajímavých nápadů je prostě příliš nízká a odvážnou stopáž naneštěstí vyplňuje vata v míře, jakou náročnější posluchač nemůže tolerovat. Ani nemluvě o tom, že některé pasáže nejsou „jen“ mdlé, ale rovnou hloupé. Kupříkladu první polovina „Black Hole Dementia“ je tak sterilní, zaměnitelná a podprůměrná, až to bolí.

Z jistého úhlu pohledu jsem docela rád, že jsem „Hologram Temple“ slyšel: konečně jsem si konečně vyjasnil, že jsem o Stellar Master Elite smýšlel zbytečně smířlivě, protože jejich produkce není žádný zázrak, spíš naopak. Trochu mě ale mrzí, že jsem se tolik snažil o pochopení něčeho, co tam prostě není, a že jsem prázdnotu alba neprohlédl dříve. Takhle jsem s „Hologram Temple“ zbytečně trávil čas, který jsem mohl věnovat poslechu zajímavějších kapel. Ale co už, stává se. Alespoň můžu s klidným svědomím říct, že tohle mě opravdu výrazně zklamalo.


Sordide – Hier déjà mort

Sordide - Hier deja mort

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Prelude
02. La peur du noir
03. Hier déjà mort
04. Le cadavre ou l’offrande
05. La chute
06. Carapace
07. La saveur de la fièvre
08. Postlude

Hrací doba: 39:21

Odkazy:
facebook. / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords / Sordide

Určitě jste už někdy slyšeli takové to ohrané klišé, že třetí album s konečnou platností rozhoduje o životaschopnosti té či oné skupiny. Sám jsem to sice v průběhu let už několikrát v recenzi jako berličku použil, ale jinak si myslím, že je to docela píčovina. Obecně. Nicméně zrovna u francouzských Sordide jsem měl tak trochu pocit, že to bude právě třetí dlouhohrající počin, jenž konečně rozsekne, jakým způsobem bych měl na kapelu nahlížet.

To máte totiž tak… debutový počin „La France a peur“ z roku 2014 se mi líbil, dokonce bych i řekl, že poměrně dost. Když si tu nahrávku dneska pustím, nemám dojem, že by se jednalo jen o nadhodnocenou vzpomínku zastřenou nějakou nostalgií nebo tak něco. Pořád se jedná o poměrně zajímavé album, a byť nejde o skutečnou extratřídu, rozhodně jde o důstojný počin, jenž v přehrávači obstojí se ctí i s takovým časovým odstupem.

To samé ovšem nemohu říct o druhé desce „Fuir la lumière“ z roku 2016, kterou vnímám prakticky opačně – jako nepříliš zajímavou nahrávku. Nijak zásadně mě nebavila už v době svého vydání a s odstupem už vůbec nevidím jediný důvod, proč by jí člověk měl věnovat čas. Nepamatuji si z ní prakticky nic s nečestnou výjimkou v podobě dojmu, že to za moc nestálo.

Od třetí fošny „Hier déjà mort“ jsem si sliboval, že si ujasním celkový názor na Sordide, respektive že se ukáže, zdali bylo „La France a peur“ výsledkem náhodného povyražení s múzou, anebo jestli naopak bylo „Fuir la lumière“ náhodným klopýtnutím kapely, která jinak může být dobrá.

„Hier déjà mort“ tuto otázku do určité míry víc komplikuje než objasňuje, protože svůj zvuk stáčí jiným směrem než předešlá alba. Už mezi „La France a peur“ a „Fuir la lumière“ byl cítit určitý posun, když Sordide upozadili baskytaru, ale kontinuita v tom byla. „Hier déjà mort“ nicméně ze zvukového hlediska představuje docela skok… Francouzi značně zpřístupnili ladění kytar a opustili dřívější syrové vyznění. Novinka zní plněji, sytěji a asi i blíže metalovému standardu.

Na druhé straně ale musím říct, že jsem se své odpovědi přece jenom dočkal. Ze skladatelského hlediska totiž „Hier déjà mort“ navazuje spíš na nezajímavost „Fuir la lumière“. Ale svým způsobem je to docela diskutabilní. Bylo by totiž příliš příkré tvrdit, že Sordide nejsou schopni přijít s žádným rozumným nápadem. Jejich black metal je poměrně variabilní a různých momentů, které by teoreticky měly posluchačovy dojmy šoupnout trochu nahoru, se tu nechá najít vlastně vcelku dost…

Sordide

Přesto je to trochu k ničemu. Album se moc neumí prodat a i ty lepší nápady vesměs zapadnou do celku, aniž by se staly tím stěžejním, co desku potáhne kupředu. Není tu nic strhujícího, žádná gradace, nic, nad čím by se člověk pozastavil. Ve finále tedy „Hier déjà mort“ působí příliš nevýrazně, obyčejně a jednotvárně, což je s podivem s ohledem na to, že se tu prakticky pořád něco děje a Sordide rozhodně neždímají jeden riff x minut.

Kritika může vyznívat docela tvrdě, ale skutečným průserem „Hier déjà mort“ samozřejmě není. Vyloženě špatná alba přece jenom znějí a vypadají jinak. Sordide si nějakou rozumnou úroveň kvality pořád drží a jde o příliš zkušené borce (v sestavě se nacházejí členové formací jako Ataraxie, Void Paradigm nebo Monarch) na to, aby pustili ven nějaký klystýr. Desce ale schází větší charisma a schopnost zaujmout, neřkuli strhnout.


Kêres – Ice, Vapor and Crooked Arrows

Keres - Ice, Vapor and Crooked Arrows

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Dream of Clouds
02. The Sleeping Master
03. At the Arch of Victories
04. Grail Dance
05. Into the Underworld
06. Moon Guide
07. Instrumental
08. The Tall Ones
09. Sleepers Below

Hrací doba: 42:19

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Ice, Vapor and Crooked Arrows“ je jedno z těch alb, která mě na první poslech velmi zaujala a těšil jsem se na jejich další, hlubší a podrobnější průzkum. Ten nicméně ukázal starou známou pravdu, že výborný první dojem ještě nezaručuje skutečně výbornou nahrávku. S dalšími poslechy totiž síla „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ povážlivě slábla, až zeslábla snad až nelichotivě…

Nejprve nicméně několik slov k samotnému interpretovi. Finská formace Kêres pro mě osobně do nynějška nebyla známým pojmem, ale podle všeho jde tentokrát o moji ignoraci. Kapela funguje už patnáct let a nahrávek má na svém kontě požehnaně. Dlouhohrajících desek sice moc není („Ice, Vapor and Crooked Arrows“ je teprve čtvrtá řadovka), ale těch neřadovek je tam hromada a speciálně se Kêres zaměřuje na demosnímky, jichž se během těch let nastřádala slušná hromádka.

O něco povědomější mi byl pohled na sestavu. Kêres je jednočlenným projektem, za nímž stojí Atvar známý z řady dalších skupin. Já osobně mám povědomí o Circle of Ouroborus, Rahu (tohle mně osobně přijde asi nejzajímavější, debut „The Quest for the Vajra of Shadows“ z roku 2012 za slyšení stojí) a Vordr, jejichž bezejmenné album ostatně vyšlo souběžně s „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ také na značce Terratur Possessions. Zmínit dále můžeme také Atvarovo hostování u Cosmic Church nebo Alghazanth.

Na „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ mě asi nejvíc baví chladný syrový sound, který byl nakonec právě tím, díky čemu mě album na první poslech tak zaujalo. Obzvláště se mi líbily ty nejprimitivnější pasáže s neúprosným dutým sypáním bicích, které nechalo vzpomenout na klasiku Judas Iscariot. Dovolím si tvrdit, že pokud by tohle platilo za hlavní tvář nahrávky, pak bych byl spokojen i navzdory neoriginalitě, kterou však od raw black metalu ani moc nevyžaduji. Jsou jednoduše žánry, kde si víc cením feelingu, atmosféry a autentičnosti, a raw black metal mezi takové nesporně patří. V těch ortodoxněji laděných momentech „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ to pomyslné něco navíc občas pocítím.

Záhy se ale ukáže, že ve skutečnosti je „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ o něčem trochu jiném. Jakkoliv zní nahrávka na první poslech mrazivě a jakkoliv se určitě může pochlubit syrovým zvukovým kabátkem, ve své podstatě je ten materiál poměrně melodický a klávesy v něm hrají prominentní roli. Někdy to nevadí a daří se tvořit i povedené chvíle, ale jindy mě jisté melodické obraty spíš otravují a některé se mi vyloženě nelíbí. Jako exemplární příklad můžu použít třetí skladbu „At the Arch of Victories“, která pravidelně střídají dobré momenty s těmi docela nepovedenými.

Keres

Asi nejlepší jsou pro mě rychlé pasáže v „Dream of Clouds“ nebo v „Into the Underworld“ (tady se ukazuje, že to jde v pohodě i s klávesami). Na opačné straně pak stojí „Grail Dance“ s „groovy“ tempem a docela kýčovitá „Moon Guide“, kteréžto společně s nudnou instrumentálkou originálně pojmenovanou „Instrumental“ patří k nejzbytečnějším položkám tracklistu. Nicméně i v dalších písních se najdou chvíle, bez nichž bych se úplně v pohodě obešel.

Jak mi „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ na první letmý poslech přišlo zajímavé, postupem času jsem zjistil, že mě tady víc minut nebaví než baví. Za mě osobně tedy nakonec nuda, na níž je vidět, že ani label s takovým renomé jako Terratur Possessions není vždycky zárukou kvality a skvělého poslechu.