Archiv štítku: black metal

Sinmara – Hvísl stjarnanna

Sinmara - Hvísl stjarnanna

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Apparitions
02. Mephitic Haze
03. The Arteries of Withered Earth
04. Crimson Stars
05. Úr kaleik martraða
06. Hvísl stjarnanna

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není pochyb o tom, že je „icelandic black metal“ v rámci extrémní hudby už kapitolou samou o sobě. Za kultivaci dusivého, podvratného a místy až halucinogenního zvuku vděčíme řadě kapel, mezi které patří právě Sinmara. I jejich debut „Aphotic Womb“ vytyčil prvky subžánru, které už dávno přesahují hranice ostrovního státu.

„Aphtoic Womb“ není zrovna oddychovým albem. Vyžaduje – zejména od těch, kteří se s islandským black metalem seznamují – čas a koncentraci. O to víc ale odměňuje. Jde o dynamický poslech, který se přelévá z koherentního hnusu do nahořklých, avšak epických momentů bez toho, aniž by postrádal integritu.  Deska staví na základech black metalu druhé vlny. Díky neortodoxním hudebním kličkám však tradiční sound posouvá do nových sfér, v nichž se pojí nepříjemnost a úchvatnost dnes už dobře známým islandským způsobem; nespoléhá se na tremolo a unylé sypačky, nýbrž na temnou a nepatetickou velkolepost.

„Hvísl stjarnanna“ nabízí podobné prvky. Razí si nicméně odlišnou cestu. Zatímco „Aphotic Womb“ tahá posluchače po hudební sinusoidě, novinka výkyvy obměňuje za lineárnější a utlumenější přístup. K tomu přispívá zejména produkce, která byla nastíněna už na předešlém EP „Within the Weaves of Infinity“. Zvuk je mlhavější, jako by se vše odehrávalo za závojem. „Hvísl stjarnanna“ proto působí „ambientnějším“ dojmem. Místo pochmurné údernosti se zde sází na temnou, éterickou až ezoterickou atmosféru.

To ale není jediná změna, která se od debutu udala. „Hvísl stjarnanna“ sází více na melodičnost. Právě melodické pasáže upoutávají pozornost nejvíce, jelikož oživují jinak jednolitý zvuk desky. Jde třeba o finále „Mephitic Haze“, kde se dočkáme spádu do středně rychlé, progově znějící pasáže. Podobně působí i zlom uprostřed „Crimson Stars“, který song vrhá do nezvykle upbeatového tempa.

Momentů, které se posluchači zaryjí, je ale jinak na „Hvísl stjarnanna“ poměrně málo. Sinmara se přitom nedá upřít, že stále umí tvořit dynamickou a monumentální hudbu. Příkladem mohou být majestátní intra v „The Arteries of Withered Earth“ a „Úr kaleik martraða“. Ani ty ale nedosahují zakalené grandiozity, kterou nastolily skladby z debutu (z něj můžeme vypíchnout třeba úvodní „Katabasis“ nebo finální „Mountains of Quivering Bones“). To je dáno zmíněnou produkcí, skrze kterou i údernější momenty nejsou schopny prorazit.

„Hvísl stjarnanna“ je z formálního hlediska solidní, velmi konzistentní deska, na které se těžko hledají větší prohřešky. Stejně těžko každopádně hledám památnější momenty. A přesto věřím, že tady jsou. Bohužel je dusí až příliš vágní zvuk, a tak celý materiál po většinu času zní jako přiškrcený ambient bez vyvrcholení.


Templum anima morti – ⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ

Templum anima morti - vortex

Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.2.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. ηåϻϻǻΣ [blackmantra]
02. ϊλλұữη [impulse]
03. ҟǻχ͔ằåϻ ṧằǻχ͔ [spiral]
04. ṧǻ⍢χ͔ằåϻ ϻҿğᵲằ ҟằχ͔ữμ [spectrum]
05. ηǻṧϻåχ͔ ϊҿnημ [vector]
06. ằṧŧΩᵲ ҿᶌΩ ǻҟϻằåϻ [levitation]
07. Ωϻҿη ҿΩχ͔ ằҿλ(λ)Ωҿ [cyclicity]
08. ⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ [vortex]

Hrací doba: 27:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas je to docela vtipné, z jakého důvodu si člověk nějakou kapelu poslechne. U ruské formace Templum anima morti vás to asi napadlo, jakmile jste si všimli nadpisu tohohle článku. Osobně jsem o existenci této smečky až donedávna vůbec neměl tušení, ale když jsem náhodou narazil na nahrávku s tak arci-pošukaným jménem jako „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“, tak jsem si řekl, že to prostě musím zkusit.

Templum anima morti fungují nějakých šest let a za tu dobu vydali jeden demosnímek a tři minialba, z nichž to třetí je právě „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“. Pro zajímavost jsem si zkusil letmo projet i něco z historie kapely a při tomto povrchním průzkumu jsem nabyl dojmu, že Rusové se svým aktuálním počinem, jenž vyšel dva roky po předchozím „Забвеннымъ во плодахъ благодати“, uhnuli docela odlišným směrem. Stačí si porovnat jenom obálky jednotlivých nahrávek a ta změna je patrná prakticky na první pohled. To samé se týká také koncertní prezentace, kde borce do půl těla pocákané krví vystřídal rituál, kápě a tak. Zajímavé je, že vokalista Templum anima morti se dle dostupných fotek během koncertních kompletně vystoupení kompletně svléká a své texty deklamuje z tureckého sedu mezi svícny a kadidly. Fanynky v prvních řadách mohou být nadšené, že si vedle muziky užijí i frontmanovu klobásu; pro nás ostatní může zajímavá skutečnost, že kapela své současné vizi zřejmě věří dost na to, aby šel její člen doslova s kůží na trh.

Předně se ale Templum anima morti proměnili po hudební stránce. Nedá se přeslechnout, že nyní kladou mnohem větší důraz na atmosférickou stránku věci, která se v jejich podání blíží okultnímu pojetí black metalu. Sympatické nicméně je, že Rusové tohoto feelingu dosahují skrze black metal a nemusejí si pomáhat miliardou atmo-rituál samplů, chórů a dalšího koření nad rámec metalové hudby. To se vyskytuje jen v omezené formě, například na začátku „ηåϻϻǻΣ [blackmantra]“ či konci „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ [vortex]“, kdy se v obou případech ozve hrdelní zpěv à la Phurpa. Někomu to sedět nebude, jiní tu větší „metalovost“ mohou ocenit.

Vedle toho lze na „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“ slyšet i snahu o techničnost a lámané riffy, které mohou připomenout chao-avant větev černého kovu. Což ale dává smysl, poněvadž tyhle dva přístupy se doplňují docela vhodně. Ani zde to ale Templum anima morti nepřehánějí a nejdou na sílu. Sem tam nějaké riffy jsou trochu zamotanější, ale je to v rámci normy.

Jedna věc se ale oproti starším počinům nezměnila a tady už si myslím, že to pro mnohé bude nepřekonatelnou překážkou k tomu, aby si případně poslech „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“ užili. Templum anima morti totiž evidentně hrají s automatickým bubeníkem a ve vlastní hudbě to je slyšet docela hodně. Bicí jsou sice docela krutě nasypané, díky čemuž je minialbum i poměrně agresivní, ale znějí dost strojově a hlavně jsou také ve zvuku vytažené nahoru, takže vcelku jasně platí za nejvýraznější element desky. Mě osobně to nesere natolik, abych ji kvůli tomu nevydržel poslouchat (budu však chápat, pokud to někoho srát bude), ale je evidentní, že Templum anima morti mají na čem zapracovat.

Celkově o „⍢χ͔Ω ΣằğΩþ χ͔åᵲằǻϻ“ smýšlím jako o relativně slušném počinu, rohodně ale nejde o nic výjimečného nebo vysoce nadprůměrného. Milion obskurních znaků v názvu počinu i jednotlivých skladeb můžete klidně vnímat jako povrchní snahu o upoutání pozornosti (možná to je i pravda), ale vlastní hudební počínání Templum anima morti nějaký potenciál má a na nahrávce se nechají najít i kvalitní nápady. Nejde o žádný zázrak, ale pár poslechů jsem tomu věnoval v pohodě.


Černý kov – Společenství

Cerny kov - Spolecenstvi

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2019
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
01. Společenství
02. Noční úsvit
03. Poselství
04. IV
05. Z hlubin duše
06. Hřbitovní
07. Zima (live bonus)

Hrací doba: 38:41

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem na pražské zastávce turné Inquisition, Revenge, Corpus Christii a The Stone uviděl Infernal Imperator ve složení Infernal Vlad (kytara), Vlad Blasphemer (bicí) a Gothmog Triumphator (vokály), dostalo se mi blackmetalového zážitku, který mnou otřásl. Kapela předčila hvězdy večera pouze pódiovou úpravou, ale nepřeháním, řeknu-li, že něco takového jsem od té doby neviděl. Naneštěstí ani neslyšel, neboť Infernal Imperator prakticky „vydali“ jen jednu jedinou skladbu („Testament“), kterou lze nalézt na kompilačce „Helthrone“.

Poté co jsem pročítal různé internetové a tištěné zdroje ve snaze něco bližšího o Infernal Imperator zjistit, dozvěděl jsem se o spřízněné kapele Černý kov, ve které působili, mimo jiné, oba Vladové. U kamaráda jsem viděl i nějaké DVD, ze kterého si pamatuju koncert Trautenauer 666, a dal bych ruku do ohně, že tam byl i záznam „Nočního úsvitu“, který jsem později nalezl i na YouTube s dalšími videi. Vše, co se dalo o Černém kovu a takzvaném Kruhu souznění duší tehdy vyčíst, mě dost zaujalo, protože pánové přistupují k žánru způsobem mně velice sympatickým. Tedy, že Black Metal se nejen poslouchá, nýbrž cítí a pokud možno i žije.

„Společenství“ může působit jako zcela obyčejná blackmetalová nahrávka českého střihu. Podprodukovaná až levná, striktně tradicionalistická až kýčovitá. Avšak s odstupem času jsem dostatečně přesvědčen, že se na „Společenství“ odehrává něco mnohem hlubšího. Velká část hudby byla složena a nahrána venku, zpravidla během významných dat roku a Černému kovu se podařilo efektivně (!) přetlumočit úžas a niterní tíhu, kterou může člověk cítit při noční procházce lesem, bezcílném putování prvním sněhem za tuhého mrazu apod. Z toho důvodu má „Společenství“ svou náladou blízko k esenciálním titulům severské blackmetalové scény devadesátých let, považuji ale za nutné uvést, že pod pojmem esenciální nemyslím výhradně „nejznámější“. Černý kov by šlo také přirovnat k některým projektům dnes tolik populárních improvizátorů Swartadauþuze a Sira N., avšak s jedním zásadním rozdílem. Dílo Čechoslováků je kvalitativně mnohem konzistentnější.

Hudba na „Společenství“ není moc komplexní, určitě je ale promyšlená. Vždy mám rád, pokud basa hraje výraznou roli, a klávesy, jejichž fandou v tomhle žánru zrovna nejsem, dobarvují hudbu přesně tam, kde to je potřeba (alespoň z mého pohledu). A ještě víc si cením, když je i navzdory úzkému konceptu každý song dostatečně odlišný a výrazný. Na druhou stranu bych dokázal jmenovat aspekty, které účinek desky nijak neposilují, ale snad je úplně logické, přečtete-li si aspoň popisek na Bandcampu či jinde, proč je taková, jaká je.

Cerny kov

Jsem tedy rád, že deska Černého kovu nehnije pár lidem na disku nebo pásce a dostalo se jí dostupného vydání. Určitě nemá cenu z ní dělat jakési převratné zjevení, ale vím, že nejsem sám, na koho aura nahrávky zapůsobila podobně silně. Své dělá už jen to množství riffů, co z hlavy nedokážu vypudit ani po čtvrt roce. Pokud věnujete „Společenství“ svůj čas, doporučuji také prošmejdit alba na Rajčeti, kde se dozvíte o dlouhém procesu skládání a nahrávání vše podstatné. A nakonec to i vypadá, že se Beyond Eyes pozvolna pokouší vydávat i další kapely a projekty členů Kruhu, kteří dali za vznik této desce.


Druhý pohled (H.):

Já osobně nemám ohledně fungování Černého kovu žádné pikantní či přinejmenším zajímavé detaily jako kolega nade mnou, ale „Společenství“ mě zaujalo možná ještě o něco víc než jeho. Deska mi totiž přijde jednoduše skvělá a dost krutě mi uhranula. Krátce po jejím vydání jsem v jednu chvíli prakticky neposlouchal nic jiného a ani nyní, s odstupem času a z drážek černého vinylu, mi nahrávka nepřipadá nijak slabší než během prvních seancí.

Je pravda, že první pohled na obálku „Společenství“ nemusí bez znalosti kontextu a povědomí o tom, kdo za Černým kovem stojí, působit dvakrát důvěryhodně. Už úvodní poslech by měl ale veškeré pochybnosti rozmetat, protože kdo okamžitě nepozná, že tady se hraje nefalšovaná blackmetalová magie, ten je prakticky hluchý. Černý kov je svázán tradicionalismem a úctou k podstatě žánru, což by ostatně mělo plynout už jen z ikonického názvu, ale způsob, jak působivě a autenticky je s charakteristickými atributy black metalu zacházeno, jasně nasvědčuje tomu, že mu členové Černého kovu rozumějí a plně chápou jeho podstatu.

Abych vás ale nezdržoval víc, než je nezbytně nutné, zkusím to zkrátit a řeknu to na plnou hubu. „Společenství“ je prozatím nejlepší česká metalová deska letošního roku, a to dost suverénně a s uctivým náskokem před konkurencí. A dovolím si tvrdit, že kdyby došlo na sestavování all-time žebříčku CZBM, první řadová nahrávka Černého kovu by se umístila dost vysoko. Tenhle materiál se může směle postavit vedle klasik, a kdyby vyšel před třiceti lety, dneska bychom se tomu všichni klaněli a uctívali bychom to stejnou měrou jako „Ritual“ či „Zjevení“. Obzvlášť když ani dnes nejde o nostalgickou retro připomínku dávno zaprášených postupů, nýbrž charismatickou a životaschopnou deskou, kterou byste rozhodně měli slyšet.

Cerny kov


Gaahls Wyrd – GastiR – Ghosts Invited

Gaahls Wyrd - GastiR - Ghosts Invited

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Season of Mist / Indie Recordings

Tracklist:
01. Ek Erilar
02. From the Spear
03. Ghosts Invited
04. Carving the Voices
05. Veiztu Hve
06. The Speech and the Self
07. Through and Past and Past
08. Within the Voice of Existence

Hrací doba: 42:16

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Gaahlova cesta ke projektu Gaahls Wyrd asi nebude dobře ukrytým tajemstvím. Tenhle zpěvák s občanským jménem Kristian Eivind Espedal se v průběhu let stal jednou ze známých postav norského black metalu, když si vydobyl ostruhy ve službách kapel, jakými jsou třeba kultovní Trelldom nebo stálice Gorgoroth. Mnozí si jistě vzpomenou i na jeho účast v hodně zajímavém projektu Gaahlskagg, jenž v roce 2000 vydal výborné album „Erotic Funeral“. V neposlední řadě jej bude hromada lidí znát i jako bývalého vokalistu folkové Wardruny a určité pozornosti se dostalo i kapele God Seed, již založil společně s baskytaristou Kingem ov Hell po jejich ne úplně kamarádském odchodu / vyhazovu z Gorgoroth. Jinými slovy, Gaahl už toho za svou kariéru stihnul hodně, a to se bavíme jen o hudebních aktivitách.

Postupně ale Gaahl své účasti v dalších skupinách omezil. Jeho nechvalně proslulý odchod z Gorgoroth jsme již naťukli. God Seed roku 2015 ukončili činnost a ve stejném roce zpěvák opustil i Wardrunu. Trelldom pak příliš nefungují dlouhodobě, vždyť poslední počin „Til minne…“ vyšel už před dvanácti lety. Všechno tedy směřovalo k tomu, aby se Gaahl koncentroval na nový projekt, v němž už konečně nebude jen zpěvákem, nýbrž hlavní persónou a hnacím motorem, jak ostatně název Gaahls Wyrd napovídá.

Ačkoli debutová deska „GastiR – Ghosts Invited“ vyšla až letos, ve skutečnosti se vznik Gaahls Wyrd datuje už do roku 2015. Což není náhoda, protože Gaahl projekt ohlásil pouhý měsíc po rozpadu God Seed, což mimo jiné znamenalo i konec dlouholeté spolupráce s Kingem ov Hell. Původně se ale Gaahls Wyrd vrhli na koncertování, kde absenci vlastního původního materiálu suplovali přehráváním skladeb z Gaahlových dřívějších projektů, zejména Trelldom a God Seed, ale částečně i alb Gorgoroth, na nichž se zpěvák podílel. Tohle období skupiny zachycuje koncertní nahrávka „Bergen Nov ‘15“ z roku 2017.

Můj pocit byl ovšem takový, že se Gaahls Wyrd hned na začátku svojí cesty pasovali na úroveň cover bandu, což mi je krajně nesympatické. Tím pádem jsem se o jejich další činnost příliš nezajímal a moc jsem se netřásl ani na vydání první regulérní desky. Obzvlášť když mě první ukázka na první poslech příliš nezaujala.

Nakonec ale musím říct, že jsem „GastiR – Ghosts Invited“  předstihu zbytečně podcenil. Sice i celé album mi na první poslech nepřipadalo jako nic zvláštního, ale ten materiál má schopnost příjemně vyrůst. Aby se nakonec ukázal jako relativně silný – víc, než by člověk čekal od kapely, která svůj Facebook standardně zásobuje selfíčky z backstage. Taková prezentace po mém soudu zbytečně degraduje vlastní hudební snažení, které úroveň má, a u blackmetalové formace to platí dvojnásob.

Gaahls Wyrd

V čem že je ale „GastiR – Ghosts Invited“ tak dobré, že si mě nakonec získalo. Na první poslech jde o poměrně nenápadný materiál, ale když jsem prohlédl přes tu prvotní, „nezajímavou“ slupku, našel jsem desku, jíž nechybí charisma a cit pro specifickou atmosféru. Na „GastiR – Ghosts Invited“ je dost poznat, že hlavní osobností Gaahls Wyrd je zpěvák, protože vokály tu dostávají hodně prostoru a také patří k nejsilnějším zbraním nahrávky. I čisté zpěvy jsou do celku zakomponovány vkusně a přirozeně, což není tak úplně pravidlo.

To nicméně neznamená, že by se snad nějak výrazně zanedbávala hudební stránka, což dá ale rozum, protože kdyby to hudebně byla jen vata, asi jen těžko by to dokázalo zaujmout, i kdyby byl vokál sebelepší. „GastiR – Ghosts Invited“ umí vytáhnout i povedené melodie, jak se příkladně ukazuje třeba v „Carving the Voices“ nebo „Veiztu Hve“. Které ostatně mohou posloužit i jako příklad poutavých pěveckých linek. Ne náhodou se pro mě tyhle skladby staly vrcholem celé kolekce.

Povedené nápady se sice nechají najít i v dalších písních, ale „Carving the Voices“ a „Veiztu Hve“ snesou nejpřísnější měřítka a dělají ze středu desky tu nejlepší část. Naopak nejslabší mi přijde otvírák „Ek Erilar“ a předposlední tříminutová vypalovačka „Through and Past and Past“. Zbytek je oukej, sem tam zaujme nějakým motivem, ale není to tak sugestivní jako zmiňované vrcholy.

Celkové dojmy z „GastiR – Ghosts Invited“ jsou vesměs pozitivní. Netvrdím, že se jedná o nějakou skutečně velkou věc, ani se tu nebavíme o desce roku. Jde jednoduše o fajn placku, jejíž nejlepší momenty jsou skvělé a ty nejslabší pořád neurazí. A to není blbý výsledek, obzvlášť když jsem se v předstihu trochu připravoval na slabotu.

Gaahls Wyrd


Panzerfaust – The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War

Panzerfaust - The Suns of Perdition - Chapter I: War, Horrid War

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.6.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Day After ‘Trinity’
02. Stalingrad, Massengrab
03. Crimes Against Humanity
04. The Decapitator’s Prayer
05. The Men of No Man’s Land

Hrací doba: 31:31

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

Kanadské Panzerfaust jsem úspěšně ignoroval do doby, než je zdejší kolegové zmínili v červnovém eintopfu. Nejsem si už úplně jistý, co přesně stálo za mým mávnutím ruky. Nedivil bych se ale, kdyby k tomu přispěl prvoplánový název, který prostě svádí k předpokladu, že jde o další tuctový derivát Marduk.

Po zběžném prostudování Bandcampu kapely naštěstí zjišťuju, že se mýlím. Panzerfaust se jen stěží dají srovnat s primitivníma sypačkama, které se lyricky a tematicky limitují válkami dvacátého století. To ale neznamená, že by jejich hudba postrádala tah na branku.

Novější materiál kapely na první dobrou zvukově připomíná black metal ortodoxnějšího ražení. Osobně se mi ihned vybavily vrcholné momenty tvorby Ascension a Valkyrja, co do experimentu umírněnější kreace Deathspell Omega, ale i subversivní aspekty islandských Svartidauði. Tuto kultivaci lze poprvé dobře slyšet na EP „The Lucifer Principle“, které bych klidně doporučil poslechnout ruku v ruce s novinkou. To se nedá úplně říct o předešlé desce „Jehovah-Jireh: The Divine Anti-logos“, kde jde potenciál určitě cítit, ale kurva, ten přetriggerovaný kopák jde jen těžko vydržet.

První díl nadcházející tetralogie, „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“, naštěstí žádný zásadní problém s produkcí nemá. Vše jde slyšet více než dobře a Panzerfaust toho naplno využívají. Změn ve vokálech, riffech i bicích je tady více než dost a i přes jejich velké množství na sebe dynamicky navazují. To jde ostatně slyšet už v první „The Day After ‘Trinity’“, ve které po intenzivním intru střídá Goliath hned několik vokálních poloh přes zdrcující salvu double bassu.

Vrcholem desky je však následující „Stalingrad, Massengrab“, která skvěle pracuje s válečnými samply a změnami rytmiky. Zásadní moment nadchází na refrénu, kde vyřvané a dusivé vokály vystřídá klidnější deklamace. Právě hra s podobnými hudebními kontrasty dělá z „The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ intenzivní a dostatečně originální desku.

I na poměrně krátkém čase dokáží Panzerfaust pokrýt dost široké dynamické spektrum. Po ambientní mezihře „Crimes Against Humanity“ dostáváme barbarsky namlácenou „The Decapitator’s Prayer“ s kytarovými aranžemi jako od Nightbringer. Finální „The Men of No Man’s Land“ pak razantně zpomaluje a efektivně stvrzuje atmosféru celého projektu. I zde nás nemíjí vokální variabilita a důmyslné zasazení samplu, které ke konci tenhle třináctiminutový kolos nápaditě osvěžuje.

Panzerfaust

Pokud bych měl vytáhnout něco negativního, byla by to asi hra s hudebními prvky, které znám už odjinud. Jde to ostatně vidět z mého pokusu o popis zvuku kapely. Panzerfaust nejsou originální samotným soundem, ale spíše tím, s jakou lehkostí a vynalézavostí dokáží nastolené hudební komponenty k sobě slepovat.

„The Suns of Perdition – Chapter I: War, Horrid War“ je každopádně velmi kvalitním úvodem, který mě dostatečně navnadil k tomu, abych si vpálil i tři další nadcházející části. Má to atmosféru (která musí být kvalitně umocněna naživo; Panzerfaust se totiž na pódiu prezentují poměrně originálním a hodně impozantním způsobem), intenzitu, hráčskou preciznost a poměrně neotřelý nápad. Pokud si další díly zachovají kvality první kapitoly, mohlo by jít alespoň v určitých sférách černého kovu o dost zásadní dílo.


Затемно – В петле

Zatemno - V petle

Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Вступление
02. Лишь только ветер
03. В петле
04. Копотью солнца

Hrací doba: 36:03

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Затемно je ruský projekt, za nímž stojí Vasily Suzdalsky nebo také St. Pastor, P. anebo Ограда, přičemž je to právě ten poslední pseudonym, pod nímž je Vasily uveden v bookletu „В петле“. Dle dostupných informací je chlapec aktuálně v sestavě Затемно sám, ale nebývalo tomu tak vždy. Na „В петле“ mu baskytarou a doprovodnými vokály vypomohl Japetus neboli Плита a v minulosti zde působil i VVurd. To sice nejsou jména, která by většině z nás něco řekla, ale za zmínku možná stojí, že se všichni tři různě potkávali už v jiných kapelách.

Ani u kapel nejde o nějaké zajeté záležitosti, o nichž byste museli nutně slyšet, ale všechny ty formace jako Rotting Heaven, Cage of Creation nebo VTTA mají na kontě i dlouhohrající desky. Ale hlavně – co jsem tak v rámci domácího úkolu k téhle recenzi poslouchal, přinejmenším druhé dvě jmenované skupiny by možná stály za průzkum příznivcům experimentálněji laděného black metalu. Cage of Creation pro ty, co dávají přednost spíš atmo přístupu, VTTA zase pro ty, kdo mají radši víc obskurnosti a divnosti. Což dá rozum, když album „Там? Где!“ vyšlo na kazetě v balení imitujícím krabičku s prášky i s příbalovým letákem. To mně osobně přijde dost cool!

Ani v případě Затемно se nebavíme o standardně pojaté formě black metalu, ale Suzdalsky / Ограда / whatever se zde opětovně prezentuje v odlišném světle a opět je to vysoce zajímavé. Nedokážu říct, jestli je ze všech těch projektů nejzajímavější, poněvadž ty ostatní jsem neposlouchal tak podrobně a opakovaně jako „В петле“, ale dovolím si tvrdit, že tahle deska sama o sobě je skvělá. A to tak, že jsem neváhal zpětně ochutnat i pilotní EP „Во прах“ z roku 2016, které zní taktéž fajn a nabízí několik opravdu dobrých momentů, ale tehdy naznačený potenciál plně rozkvetl právě až na „В петле“.

Vím, že zrovna s tímhle prohlášením vás ze židle nenadzvednu, možná i leckoho přímo odradím, ale stejně bych „В петле“ v rychlosti definoval jako black metal s folklórními vlivy a motivy. Vtip nicméně tkví v tom, že Затемно nezní jako nějaký standardní folk black metal nebo pagan black metal. Spíš byste si měli představit chytřejší a snad i progresivnější podání. Chcete-li slyšet přirovnání, ukázal bych na běloruské Door into Emptiness, na něž jsem si při poslechu „В петле“ několikrát vzpomněl, především v těch klidnějších a atmosférických pasážích je ta podobnost dost velká. A to už by myslím mělo znít o poznání lákavěji.

O eventuálních vrcholech se nemá smysl bavit. „В петле“ nabízí vyrovnanou čtveřici skladeb, z nichž každá přináší výtečné momenty i strhující atmosféru. Slabá místa prakticky nenacházím. Asi nejvýrazněji mi v hlavě utkvěla ta poloha, kdy Затемно sázejí na melodie, ale ani ty klidnější chvilky nebo naopak ty kytarovější nejsou vůbec špatné a na nahrávce mají své právoplatné místo. Mnohdy mám u podobně laděných alb pocit, že riffové pasáže jsou obyčejné a jen oddalují příchod toho zajímavějšího, ale o „В петле“ to naštěstí neplatí, jelikož tady všechny složky hudby makají pospolitě a ku prospěchu vyššího celku, jímž je excelentní deska.

„В петле“ patří přesně k těm nahrávkám, které jsou nenápadné, ale když jim dá člověk šanci, bude překvapen, jak kvalitní muziku nabízejí. Mě osobně produkce Затемно překvapila a hodně potěšila, protože v takhle silnou věc jsem ani nedoufal. Rozhodně stojí za slyšení.


Rotting Christ – The Heretics

Rotting Christ - The Heretics

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In the Name of God
02. Ветры злые
03. Heaven and Hell and Fire
04. Hallowed Be Thy Name
05. Dies irae
06. Πιστεύω
07. Fire, God and Fear
08. The Voice of the Universe
09. The New Messiah
10. The Raven

Hrací doba: 43:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2

Řekl bych, že Rotting Christ jsou nyní svým způsobem v záviděníhodné i nezáviděníhodné pozici zároveň. Myslím si, že co do ohlasu aktuálně prožívají nejlepší období své kariéry. Samozřejmě, mezi jistou částí posluchačů měli respekt vždy, vždyť hráli zásadní roli ve vývoji řeckého black metalu a jejich debut „Thy Mighty Contract“ společně s „His Majesty at the Swamp“ od Varathron ve velké míře stanovil pravidla, podle nichž se tenhle žánr v jejich rodné zemi dodnes hraje.

Přijde mi ale, že až s posledními alby Rotting Christ prorazili do metalového středního proudu. Právě proto říkám, že jejich aktuální éra je co se ohlasu týče snad nejvýše. Formace vedená bratry Tolisovými pravidelně jezdí headline turné po Evropě, hraje na velkých festivalech, vydává desky u prestižní firmy… skoro se zdá, jako kdyby to ani nemohlo být o moc lepší. V čem tedy tkví háček?

Od té doby, co se Rotting Christ začalo dostávat větší pozornosti (což je samozřejmě odpozorováno čistě subjektivně), se Řekové tak trochu začali točit v bludném kruhu a s každou další dlouhohrající fošnou jde o čím dál tím větší kolovrátek. Letošní novinka „The Heretics“ tenhle stav věcí bohužel neobrací, nýbrž prohlubuje. Jako kdyby se Rotting Christ stali obětí vlastního úspěchu. Dávají mase lidu, oč si průměrný posluchač žádá, ale myslím, že kdo šlape po kvalitě, toho aktuální počínání Hnijícího Krista už přestalo bavit. Poslední skutečně dobré a v rámci tvorby nějakým způsobem invenční desky jsou totiž „Theogonia“ a „Aealo“, od jejichž vydání už uběhla téměř dekáda resp. ještě o tři roky víc v případě toho staršího počinu.

Letošní novinka „The Heretics“, která je celkově již třináctým dlouhohrajícím počinem řeckých veteránů, rozhodně není blbá v tom smyslu, že by si na ní Rotting Christ vyloženě řezali ostudu a nasměřovali si to někam do kopy hudebních sraček. Bráchové Tolisové jsou přece jenom zkušení mazáci, takže jistou laťku kvality si samozřejmě zachovávají.

Problém nicméně nespatřuji v tom, že by si snad nedokázali odehrát to svoje, co od nich posluchač očekává. Kámen úrazu tkví právě v tom, že dělají jenom tohle a nic navíc. Rotting Christ s přehledem lepí svoje typické prvky do další desítky skladeb, které se poslouchají docela v pohodě, ale nepřinášejí vůbec nic svěžího nebo neokoukaného. „The Heretics“ nenabízí nic jiného než řemeslně poskládaný a odehraný melodický black metal s helénskými atmo prvky v charakteristickém soundu Rotting Christ. Lze sice považovat za klad, že kapela má jasně rozpoznatelný zvuk, čímž se zdaleka nemohou pochlubit všichni, ale i v jeho rámci se dá někam vyvíjet a překvapovat. Žádná chuťovka jako třeba hostovačka Diamandy Galás na „Aealo“ se tentokrát nekoná. Vše je standardní, už slyšené, nepřekvapující, a tudíž ani neohromující.

Deska jako „The Heretics“ mě svým obsahem neuráží. Vlastně se mi poslouchala relativně příjemně. Nic konkrétního si z ní ovšem nepamatuji. Vím jenom, že zněla jako Rotting Christ, a to je asi tak všechno. Songy z „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, „Rituals“ a „The Heretics“ mi mezi sebou hrozně splývají. Zatímco poprvé to nevadilo a podruhé se to ještě dalo tolerovat, nyní už to dost nudí, když Řekové s velkou slávou servírují potřetí za sebou prakticky stejné žrádlo. „The Heretics“ v rámci diskografie postrádá jakoukoliv výlučnost a vlastní ksicht, takže se finále nejedná o nic víc než prostě jenom další placku v řadě. S takovou jsou Rotting Christ na nejlepší cestě, aby mě jejich nová alba přestala zajímat.


Geisterfels – La névrose de la pierre (2017)

Geisterfels - La névrose de la pierre (2017)

Země: Francie
Žánr: medieval black metal
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Six Raw Records

Tracklist:
01. Les ruines du castel
02. La sentinelle du Rhin
03. Im Nebel
04. Il neige sur l’Eltz
05. Geisterfels
06. Der Tod und die schwarze Gräfin
07. La chapelle recousue
08. Puis vint la chute

Hrací doba: 66:66

Odkazy:
facebook / bandcamp

Osobně si myslím, že black metal a středověká atmosféra jdou k sobě. Netvrdím, že jde o tu ultimátní formu black metalu, která by měla představovat tu nejideálnější podobu žánru, to zcela jistě ne. Jsem nicméně přesvědčen, že tu je prostor, aby taková odnož na scéně žila, a to smysluplně, nikoliv pouze přežívala. O to víc mě mrzí současná situace, která se v mých očích blíží spíš tomu druhému případu.

Pár kapel existuje, ale marně mezi nimi hledám takovou, která by dokázala spojit medieval náladu s black metalem do celku, jaký bych si představoval. Bez kýče, bez tupých halekaček, skladatelsky zajímavě, s podmanivou atmosférou… jednoduše tak, aby si z toho člověk mohl opravdu sednout na prdel a chtěl se k tomu vracet i zpětně a opakovaně. Žádnou takovou, která by v současnosti hrála, neznám, tudíž případné tipy v komentářích uvítám. Pro mě osobně ideál takového spojení stále představují určité nahrávky rakouských Abigor z devadesátých let, po nichž už jsem nenašel nikoho, kdo by se k nim kvalitou dokázal přiblížit.

Jak se nicméně říkává: naděje umírá poslední. Rád tedy nějaké ty medieval blackmetalové formace zkouším a doufám, že konečně narazím na něco, co by mě výrazněji zaujalo. Se stejnou motivací jsem se nakonec pustil i do poslechu „La névrose de la pierre“, debutového alba francouzské kapely Geisterfels.

Ze známějších ksichtů zde najdeme AldébaranaDarkenhöld (dříve též Ysengrin), jenž obstarává veškeré nástroje, a zpěváka AharonaGriffon (možná jste kapelu zaznamenali díky čerstvému splitku „Atra musica“ právě s Darkenhöld, které vyšlo u Les acteurs de l’ombre Productions). Mám však dojem – i když třeba nemusí být správný – že hlavní postavou Geisterfels bude Nebel. Té sice není připisován žádný nástroj ani zpěv, ale dle dostupných informací má na starosti komponování a texty, což mi u hudebního díla přijde jako ta stěžejní činnost.

„La névrose de la pierre“ se může pochlubit hezkou obálkou i celkovou grafikou, která je vesměs přesně taková, jakou bych od podobně laděného black metalu očekával a vlastně i chtěl. První dojmy se tedy tváří dost pozitivně a nic nebrání tomu, aby chtěl člověk zjistit, co přesně že to Geisterfels spíchli za muziku. Bohužel ale musím říct, že v tomto ohledu, který je v konečném důsledku ten nejdůležitější, mě „La névrose de la pierre“ zrovna dvakrát nepřesvědčilo. Spíš naopak.

Nebudeme chodit kolem horké kaše. „La névrose de la pierre“ je prostě průměr jak hovado. Tak průměrovatý a nezáživný průměr, až je to vlastně podprůměr. Co do hudební stránky ta deska nenabízí zhola nic zajímavého. Uspokojit vás dokáže leda tak v tom případě, že byste zrovna zatoužili po zcela neobjevném a nudném cvičení na téma devadesátkového black metalu. Nemám vůbec nic proti zpátečnickým albům, kór v black metalu, kde různé zatuchliny dokážou nadchnout, kór v metalu obecně, který mocně čerpá a vždycky čerpal i z nostalgického faktoru. I to retro se ale musí umět a potřebujete k němu talent, aby to za něco skutečně stálo. Když onen pověstný zápal schází, zbude jen dojem zastydlé záležitosti, s jejímž nahráváním se nikdo nemusel obtěžovat, což je naneštěstí přesně případ „La névrose de la pierre“.

Geisterfels

Netvrdím, že se ta placka nedá vůbec poslouchat. Vždyť s nadsázkou řečeno, poslouchat se dá teoreticky všechno. Nevidím nicméně jediný důvod, proč bych měl „La névrose de la pierre“ komukoliv z vás doporučit, poněvadž tam není prostě nic. Ani ta medieval atmosféra tam prakticky není, nejsou tu žádné výrazné riffy, dobře vystavěné melodie nebo jednoduše jenom poutavě vymyšlené skladby. Celé je to takové prázdné.

Jak vidno, Geisterfels mé pátrání po skutečně kvalitním medieval black metalu neukončili. Stále věřím a doufám, že tohle hledání nekonečné nebude… Geisterfels už z toho ovšem vynechám, což se s největší pravděpodobností bude týkat i jejich případných budoucích nahrávek.


Apatheia – Konstelacja dziur

Apatheia - Konstelacja dziur

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2018
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Odmętnia
02. Ślepe oddanie
03. Zimna krew
04. Złudzenie życia
05. Boże ciało
06. Raj
07. Skracanie
08. Supernowa

Hrací doba: 51:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Apatheia

Pro ty z vás, koho ještě neomrzel polský black metal, tu na dnešek máme další tip na novou chásku, jejíž produkce by vám teoreticky mohla zachutnat. Opět se potvrzuje, že studnice polského black metalu je prakticky bezedná, poněvadž každý rok se objevují nové a nové debutující formace, jejichž prvotiny s přehledem bijou většinu black metalu, který vychází třeba u nás. Apatheia sice nepředložili až tak dobré album, aby bylo možné je okamžitě zařadit až k žánrovým elitám své země, ale pořád se jedná o solidní záležitost, jež by příznivce polštiny v černém kovu mohla zaujmout a na nějakou chvíli i zabavit.

S nějakou historií nemá smysl se příliš zdržovat, protože není moc o čem povídat. Trojice z města Mielec v jihovýchodním Polsku za sebou dle dostupných informací nemá mnoho zkušeností. Pouze zpěvák a kytarista Vos má ještě vlastní projekt Absque Cor, jehož debut „Wędrówkę haniebnie zakończyć“ z roku 2017 jste ovšem mohli zachytit s cca stejnou pravděpodobností jako „Konstelacja dziur“ od Apatheia. Asi nebude náhoda, že oba počiny vyšly shodně pod křídly sympatických Godz ov War Productions.

Chlapci na oficiální promo fotce vypadají trochu jako banda debilů, víc mi to připomíná nějaký kvazi-hustý kinder black než skupinu, jejíž tvorbu by měl člověk brát seriózně. Což je docela škoda, protože si tím možná Apatheia odradí část případných posluchačů ještě dřív, než se tito do poslechu vůbec pustí. Obal taky nijak zvlášť nenadchne, ale alespoň neuráží, nicméně ani tady se nejedná o něco, co by na okoštování muziky vyloženě navnadilo.

Dojmy z vlastního hudebního obsahu jsou naštěstí o něco lepší, ale pořád bohužel platí, že „Konstelacja dziur“ má svoje mouchy. Nesporně se jedná o solidní práci, a to si ani nemusíme pomáhat omšelými berličkami typu „na to, že jde o debut…“ Především v těch méně tradičnějších a nápaditějších momentech občas Apatheia dokážou z rukávu vytáhnout dost dobrý nápad. Asi nebude náhoda, že se tak nejvýrazněji děje v těch nejdelších skladbách „Boże ciało“ a „Supernowa“, ale ne striktně jen v nich. Zároveň se sluší dodat, že ani v těch, řekněme, žánrově čistších momentech se ani zdaleka nejedná o nějakou demencí postiženou píčovinu, která by neměla hlavu ani patu. I v téhle disciplíně Apatheia umějí přijít se zajímavě postavenými pasážemi; jmenovat mohu třeba druhou půli předposlední „Skracanie“.

V čem tedy tkví problém? Jednoduše řečeno, Apatheia se nedokázali vyvarovat ani vaty. Jsou tu i minuty, které posluchači dojem nezkazí, ale vesměs nic moc neřeší a jejich eventuální absencí by „Konstelacja dziur“ nepřišla o nic zvláštního. Vedle toho mám trochu potíž i s tím, že některé riffy se dost ohrají a při pozdějších posleších by si je člověk taky odpustil. Obojí dohromady má za následek občasné upadaní do nechvalně proslulé posluchačské letargie, kdy hudba plyne okolo, člověk si klidně i poklepává nohou do rytmu, ale skutečně ji nevnímá. Dojmy ovlivňuje i skutečnost, že to slabší přichází v první polovině alba.

Druhá půle „Konstelacja dziur“ už nicméně v jistých chvílích snese přísnější nároky, tudíž lze bez obav tvrdit, že nějaký talent a schopnosti Apatheia mají. Jejich debut své mušky má, ale jak se s oblibou v recenzích říkává – potenciál v tom je. Další počiny si myslím poslechnu, a budou-li se Poláci zlepšovat, mohlo by to již být hodně dobré. Prozatím je to sympatická jednohubka, z níž si na prdel nikdo nesedne, ale fandy chytřeji pojatého polského black metalu by mohla zajímat už teď.


Misþyrming – Algleymi

Misthyrming - Algleymi

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Orgia
02. Með svipur á lofti
03. Ísland steingelda krummaskuð
04. Hælið
05. Og er haustið líður undir lok
06. Allt sem eitt sinn blómstraði
07. Alsæla
08. Algleymi

Hrací doba: 46:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ne mnoho blackmetalových kapel současnosti se může pyšnit absolutně unikátním zvukem. Éterem prolétávají deriváty a kultivary, které jsou sice často kvalitní, ale nic signifikantního je z jednolité masy nevyzdvihává.

Misþyrming, po boku několika ostatních islandských kapel, se z této skupiny jasně vymaňují. Debut „Söngvar elds og óreiðu“ je toho jasným důkazem. Deska, která od začátku do konce zní, jako by byla nahrána v zatuchlé ledovcové jeskyni, paradoxně nenechala téměř nikoho, kdo hoví extrémní muzice, chladným.

Není divu. „Söngvar elds og óreiðu“ bere inherentní norský chlad, protahuje ho pro Island známým neortodoxním hudebnictvím a navrch mu ještě záměrně ubírá pár stupňů. Má to snad téměř všechno – chytře kontrolovaný chaos, střídmě dávkované a dostatečně zatrpklé melodické party, a dokonce i ambientní intermezza, která nepůsobí jako vata. Jeden by řekl, že by Misþyrming neměli dělat pičoviny a na další desce pokračovat v nastoleném, precizně vybroušeném zvuku.

O to více je „Algleymi“ překvapující. Už první vteřiny dávají najevo, že se (minimálně produkčně) na šlépěje „Söngvar elds og óreiðu“ přímo nenavazuje. Zvuk je čistý, čitelný a místy obohacený o nějaký ten synťák. I přesto však člověk nepotřebuje mnoho času k tomu, aby zjistil, že je opravdu v kontaktu s Misþyrming. Úvodní „Orgia“ totiž začíná podobně bezlítostně jako „Söngur heiftar“ z debutu a dává najevo, že všechny pro kapelu zásadní aspekty jsou na místě. Mám na mysli zejména frenetickou vervu, hráčskou agresivitu a v neposlední řadě těžkou profesionalitu.

Jak tedy „Algleymi“ navazuje na aspekty debutu? Stále se na nás valí nelítostná zvuková smršť a skvěle napsané riffy stále protínají atmosférické plochy. Se zmíněnými prvky se zde však zachází ještě více sofistikovaněji a podvratněji. Misþyrming se nebojí přecházet z agresivních nálad do pasáží, které znějí epicky a někdy skoro až „hezky“. Důkazem může být například přelom prostředek druhé „Með svipur á lofti“, kde se track abruptně překlopí z typické islandské agrese do líbivého upbeatového tempa. I tyto party dávají smysl – zejména s ohledem na lyrickou linku desky, která se motá okolo konceptu extáze a zapomnění.

Další vítanou změnou je rozšíření rytmického spektra. Různorodost „Algleymi“ se profiluje zejména pomocí třech po sobě jdoucích skladeb uprostřed desky. „Ísland, steingelda krummaskuð“, která snad každého snadno namotá už napoprvé, si to kupředu drtí středním, typicky finským tempem. Houpavá mezihra „Hælið“ představí kapelu v tradičnějším, až skoro pohanském muzikálním pojetí. Následující „Og er haustið líður undir lok“ je poté vystavěna na rockově znějící lince. Všechny skladby přitom osobitě fungují, ženou nahrávku kupředu, a i navzdory upozadění blast beatů dokáží desku komunikovat v rámci představeného hudebního kontextu.

Misþyrming

Ke konci desky se Misþyrming opět vracejí do sfér, které známe z předešlé desky. Smršť bicích dokresluje hučivý zvuk kytar, z nichž vyvěrají vysoce posazené vyhrávky. Na finální, podle desky pojmenované desky „Algleymi“ dokonce nastoupí pasáž, která zní jako záměrný odkaz na předposlední skladbu z debutu. V závěru proto novinka zní, jako by si Misþyrming svůj zvukový odklon uvědomovali, a proto se snaží svůj zajetý hudební charakter připomínat integrací předešle odzkoušených hráčských aspektů. A že se jim to kurva daří.

I přestože je „Algleymi“ kvalitní deska, nebyl bych moc překvapen, kdybych viděl hodně příznivců předešlé tvorby, kteří se do ní nebudou moci jen tak dostat. Každému bych však určitě doporučil, aby se o pořádný ponor alespoň pokusil. Přijde mi, že zkušenost poslechů obou desek do jisté míry reflektují jejich covery. Zatímco na „Söngvar elds og óreiðu“ čumíme do útrob jeskyně, „Algleymi“ nabízí pohled ven. Vše je lidštější, více to dýchá a má to ostřejší kontury. V závěru to o ale moc hezčí není. A přesně proto to funguje.