V loňském roce se mi do přehrávače mimo jiné zatoulala nahrávka od jisté poměrně nenápadné (aspoň z mého ohledu, na lokální scéně okolo Berlína, odkud formace pochází, to možná bude jinak) německé kapely. Ta kapela se jmenovala Shrike a ta nahrávka zase “Hinab in die vertraute Fremdheit”. Osobně se poměrně rád přehrabuji v hromadě undergroundových black metalových počinů, protože jsem tak trochu naivní a pořád si myslím, že ten underground k black metalu patří a že se tam dá najít spousta opravdu skvělé hudby. A což o to, rozhodně je dost případů, které mě v tom docela utvrzují, nicméně zrovna Shrike se to moc netýkalo…
Nebudu vás nijak lakovat, dneska už si z “Hinab in die vertraute Fremdheit” nepamatuju vůbec s výjimkou toho, že jsem to kdysi slyšel a že mi to přišlo jako strašně blbá deska. Že si nevzpomínám na nic dalšího, je vcelku logické, protože tohle byl přesně ten druh alba, které si pamatovat fakt nechcete. Po téhle zkušenosti je asi docela jasné, že jsem rozhodně neměl v plánu to někdy se Shrike zkoušet znovu a třeba si shánět jejich předchozí debut “Meine Wucherung” z roku 2006, poslechnout “Hinab in die vertraute Fremdheit” s odstupem času nebo si počíhat na nějakou budoucí placku… a asi by se na tom nic nezměnilo, kdyby nám tu další placku, jejíž název zní “Sieben”, někdo neposlal na recenzi. Sebral jsem tedy veškerou odvahu (nesmějte se, člověk občas musí pochválit sám sebe) a dal jsem Shrike druhou šanci. Udělal jsem správně?
Jak jsem již řekl, čistě po hudební stránce si z “Hinab in die vertraute Fremdheit” nepamatuji vůbec nic, ale když zpětně čtu těch pár řádků, které jsem o tom albu před rokem vypotil, a poslouchám u toho novinku “Sieben”, tak si říkám, že bych to vlastně bez nějakých větších problémů mohl jen vzít, překopírovat, přepsat pár názvů a měl bych recenzi hotovou, protože i na aktuální fošnu by to sedělo docela přesně. Co z toho v překladu vyplývá, je myslím docela nasnadě – ani se “Sieben” jsem to zrovna nevyhrál.
Problém Shrike není v tom, že by to byla úplná sračka, protože to, ruku na srdce, zase není a bylo by nefér tvrdit, že tomu tak je. Technicky vzato se to vlastně dá poslechnout, aniž by člověk utrpěl nějakou újmu na zdraví či psychice, nicméně to neznamená, že se vám ten poslech bude líbit. Problém Shrike je totiž v tom, že ten jejich black prostě zní neuvěřitelně tuctově, obyčejně a nezáživně. Úplně šechno, co na “Sieben” najdete, tu už mnohokrát bylo a v mnohokráte lepším podání. Shrike postrádají jakoukoliv originalitu, odlišitelnost, vlastní ksicht, charisma, není v tom atmosféra, není to ani pořádně nasrané nebo agresivní, není tam vůbec, ale vůbec nic – a to je prostě špatně.
Podle toho, co Shrike produkují, si myslím, že nebylo účelem stvořit nějakou agresivní a nenávistnou vichřici, ale že to chtějí hrát spíše na tu atmosféru. Nic proti tomu, právě naopak – tento přístup by mi absolutně vyhovoval, kdyby v tom nebyl jeden malinký háček… no, on to vlastně zas tak malinký háček není, spíš je to hák jak prase. Ta atmosféra tam totiž úplně chybí.
Shrike tam hrají nějaké trochu melodičtější riffy, ale to je asi tak všechno, co k tomu lze říct. Prostě to tam nějak hrají a výsledek je nuda. Momentů, které by vás jakkoliv zaujaly a vytrhly z letargie, tu je naprosté minimum a ve všech případě to jsou záležitosti, jež zabírají naprosto minoritní část hrací doby, tudíž jsou ve finále naprosto zanedbatelné. Jedna taková pasáž se nachází třeba přibližně v polovině druhého songu “Kadaver”, ale – a to jsem fakt stopoval – trvá pouhopouhých deset vteřin. Zbylých 340 vteřin písničky je hluchých jak poleno. Jediným světlým kusem “Sieben” je předposlední věc “Die Farben der Sehnsucht”, jež se nese v lehce odlišnějším duchu a třeba baskytara v ní sem tam připomene Glorior Belli ve verzi pro chudé, ale to, co je na tomhle albu vrcholem, je z obecného hlediska stále přinejlepším pouhý průměr.
Nemá cenu to nadále prodlužovat, jelikož finální verdikt je už stejně dávno jasný – “Sieben” je prostě slabota. Ta deska trvá 30 minut, ale při poslechu vám to bude připadat spíš jako hodina. Bohužel se nedá svítit, Shrike mě ani na druhý pokus nedokázali přesvědčit o tom, že by jejich hudba měla nějaký valný smysl. Samozřejmě jim to nikdo nebere, pokud to chlapce baví, vůbec nic pro tomu nemám, rozhodně je lepší, když budou ve zkušebně drtit podprůměrný black metal, než aby brali drogy a přepadávali babičky v parku, ale asi sami uznáte, že to asi není zrovna věc, kterou by šlo promítnout do výsledného hodnocení. Jestli mi za rok dorazí na mail jejich další album, tak už to narvu nějakému poddanému v redakci…
Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 30.7.2013 Label: Naturmacht Productions
Tracklist:
01. Intro
02. Nameless Here for Evermore
03. Neige de sang
04. Way to End Your Useless Life I
05. Way to End Your Useless Life II
06. Obsèques
07. Quoth the Raven, Nevermore
08. La lanterne des morts
Když se tu u nás bavíme o black metalu z Francie, většinou jde o onu unikátní avantgardní větev nebo alespoň o kapely, jež do své tvorby vkládají jakýsi nezaměnitelný francouzský feeling, který je odlišuje od žánrových uskupení z okolních zemí. Vedle toho ovšem ve francouzském podzemí existuje i poměrně početná black metalová scéna, jež se drží čistokrevného black metalového kopyta a páchá nefalšované hudební zlo (myšleno co do obsahu, ne nutně co do kvality, ačkoliv i takové případy samozřejmě jsou a bohužel jich není zas tak málo). A přesně do téhle sorty spadá rovněž projekt s názvem Mortis Mutilati…
Mortis Mutilati je jednočlennou formací, kterou má na svědomí jistý Macabre. Nejedná se o žádného veterána, naopak – jestli dostupné informace nelžou, mělo by mu být 21 let. Asi tedy nikoho nepřekvapí, že ani Mortis Mutilati není jméno, jež by zas sebou mělo dvacet roků fungování. Založení se datuje do března 2011, ale od té doby se Macabre rozhodně neflákal, jelikož už během tohoto roku stihly vyjít hned tři neřadové počiny, jmenovitě dva demosnímky a rovněž jeden split s brazilskou smečkou Satanic Forest, která už jenom podle názvu jistě hraje sluníčkový melodický metal. V následujícím roce se objevil první řadový počin “Sombre Neurasthénie”, který byl vydán stylově jenom na kazetě a v neskromné limitaci celých 50 kousků…
Když k tomu ovšem připočteme, že se Macabre dále podílí i na několika dalších black metalových skupinách (nemá cenu je jmenovat, beztak by to nikomu neřeklo vůbec nic – všechno jména maximálně lokálního významu), vychází nám z toho, že během těch několika málo let, co je tenhle člověk na scéně aktivní, již stojí za poměrně solidní řádkou různých počinů. Možná je to předsudek, ale když já osobně vidím takovou nadprodukci (ačkoliv nutno uznat, že zde to ještě není tak extrémně šílené, existují zase i mnohem větší borci – kdybychom chtěli zůstat ve Francii, stačí vzpomenout kolegu ze Zarach ‘Baal’ Tharagh, který byl v některých letech schopen vysypat i víc jak dvě desítky nahrávek), okamžitě začínám větřit cosi nekalého a začínám předpokládat, že se to promítne do kvality. Ostatně, jako krásný příklad může opět posloužit zmiňovaný Luc Mertz a jeho Zarach ‘Baal’ Tharagh, jenž stihl od roku 2000 do loňska vystřílet naprosto neskutečných 164 počinů, přičemž snad všechno z toho je totální žumpa.
Samozřejmě netvrdím, že jsem k Mortis Mutilati přistupoval automaticky s tím, že to bude žumpa, přesto nemohu tvrdit, že jsem se poslechu “Nameless Here for Evermore”, jak se jmenuje druhé velké album formace, nemohl dočkat. Nakonec se ovšem ukázalo, že i přes absenci nějaké velké originality se z tohoto počinu z července loňského roku naštěstí vyklubala mnohem příjemnější záležitost, než jsem vůbec doufal.
Jak jsem již naznačil, od Mortis Mutilati určitě neočekávejte nějakou unikátnost, vlastní ksicht nebo snad dokonce snahu o posouvání hranic svého žánru – kdo by šel do poslechu s tímhle očekáváním, docela tvrdě by narazil. Na “Nameless Here for Evermore” se totiž ve své podstatě neurodilo vůbec nic, co byste již v minulosti neměli možnost slyšet jinde – je to takový “prostě black metal”. Ale – a to se autorovi rozhodně musí nechat – i přesto je to vlastně docela zábavná nahrávka, jakkoliv nepřichází s čímkoliv novým, nestrhne vás neprostupnou hypnotickou atmosférou ani na ní technicky vzato nenajdete cokoliv dalšího, co by tento počin a s ním i jméno Mortis Mutilati mělo vytáhnout z davu totálně zaměnitelných undergroundových black metalových projektů. Nicméně i přesto všechno je to dost sympatická a povedená žánrovka.
Základní ingredience je naprosto zřejmá – black metal podzemního ražení. Nejedná se sice o vyložený kanál na hranici poslouchatelnosti, ale i tak bych se nebál hovořit o špinavosti a syrovém soundu. Hned vzápětí je ovšem nutno dodat, že ve skutečnosti je “Nameless Here for Evermore” o poznání melodičtější nahrávka, než byste při takovém popisu čekali. Na první pohled to vyznívá jako klasická black metalová špína, ale když se do toho člověk zaposlouchá podruhé, uvědomí si, že se zde nachází na žánrové poměry dost velké množství melodií a vyhrávek, které jsou – a to je na tom to hlavní – v podstatě ve všech případech povedené. Nechápejte mě ovšem špatně – Mortis Mutilati stále nemá vůbec nic společného s nějakým melodic black metalem. Další věc, jež potěší, je i to, že se nejedná o rubanici bez hlavy a paty a skladby mají ve své podstatě relativně proměnlivou strukturu (nicméně i zde – v rámci svého stylu, do nějakých Unexpect to má hodně daleko).
Přejděme už ovšem k samotným jednotlivým písním. Sice se nedá tvrdit, že by z těch osmi kousků (vlastně šesti regulérních, protože “Intro” je už podle jména jenom intro a poklidná “La lanterne des morts” zase souží jakou outro) byl nějaký vyloženě slabý nebo navíc, přesto bych si dovolil heslovitě vypíchnout jen tři z nich, abychom tu nebyli do zítřka. Klidně tomu můžeme říkat i moje osobní vrcholy, proti tomu nemám nic, ale ať tak či onak, bez váhání bych sem zařadil čtvrtou devítiminutovku “Way to End Your Useless Life I”, jež nevybočuje pouze nejdelší stopáží, ale především naprosto skvělým kytarovým sólem, které zní, jako kdyby se sem zatoulalo z úplně jiného žánru, ale funguje jako výborné ozvláštnění a do kontextu v pohodě pasuje.
Těmi dvěma dalšími kusy, jež bych tu zmínil, jsou “Obsèques” a “Quoth the Raven, Nevermore”, které sice neobsahují takový prvek, který by je odlišoval, tak jako ono sólo odlišuje “Way to End Your Useless Life I”, ale prostě mě tam ty melodie, jimiž je jinak prošpikované celé album, baví o chlup více než třeba v “Neige de sang” či “Way to End Your Useless Life II”.
Ve finále se samozřejmě nejedná o žádný zázrak, to ani v nejmenším netvrdím, přesto je to hodně moc pohodová deska, kterou příznivcům žánru nemám sebemenší problém doporučit. Sám jsem od “Nameless Here for Evermore” nečekal zhola nic, ale výsledek mě překvapil natolik, že nemám problém vytáhnout tak solidní hodnocení, jakým sedm bodů bezesporu je…
Dlouhých devět let to trvalo, než se polská smečka Kriegsmaschine odhodlala navázat na svůj debut “Altered States of Divinity” z roku 2005. V mezičase sice něco málo neřadových počinů vyšlo, ale co si budeme podívat, deska je prostě něco jiného, klidně bych se nebál říct, že i něco lepšího, protože já osobně to tak jednoduše vidím. Vyplatilo se tedy devítileté čekání na “Enemy of Man”?
Vzhledem k tomu, že je tohle jen minirecenze s omezeným prostorem, to nebudu nijak protahovat a rovnou řeknu, že ano, novinka je rozhodně výtečná a po tak dlouhé době se v žádném případě nejedná o zklamání. Sice je “Enemy of Man” trochu jinde než “Altered States of Divinity”, přijde mi méně syrové a více melodické, ale tak jako tak je to určitě hodně důstojné navázání… ve skutečnosti bych si i dovolil tvrdit, že na “Enemy of Man” Poláci svou prvotinu dokonce překonali, protože se jedná o setsakra zábavný a poutavý poslech, který na 46 minut chytne pod krkem a ani na chviličku vás nepustí.
Pro neznalé… Kriegsmaschine sice na první pohled vypadají hodně ostře a jejich tvorba také opravdu patří do podzemního black metalu, nicméně se nejedná o garážový bordel a i díky výše zmiňované melodičnosti (a také poměrně čitelnému zvuku) je to takříkajíc poslouchatelné.
Během poslechu “Enemy of Man” si takřka jistě vzpomenete na jedno jiné jméno polské black metalové scény, rovnou dokonce jméno, jehož věhlas poslední dobou roste strmě vzhůru – samozřejmě mám na mysli Mgła, s jejichž tvorbou toho má muzika Kriegsmaschine poměrně dost společného – a opět tu můžeme vytáhnout vzpomínanou melodiku, v jejímž využití jsou si obě skupiny docela podobné. Zasvěcené čtenáře to ovšem nijak nepřekvapí, protože kompletní stálá sestava Mgła, tedy M. a Darkside, zároveň tvoří dvě třetiny sestavy Kriegsmaschine, tudíž je ona podobnost logická a pochopitelná.
Ani jedné z obou kapel to však nijak neškodí, ani “Enemy of Man” na tom nijak netratí, takže se ve finále jedná o další parádní fošnu, kterou lze příznivcům Mgła jen doporučit…
Druhý pohled (Ježura):
Ačkoli je pro mě deska “Enemy of Man” vůbec první nahrávkou Kriegsmaschine, se kterou mám tu čest, očekávání byla nesmírná. A aby taky ne, když mě poslední počin personálně spřízněné formace Mgła dostal do kolen a navíc mi bylo řečeno, že v tom případě se mi bude rozhodně líbit i tvorba Kriegsmaschine. A musím uznat, že to vážně platí, Kriegsmaschine se mi s “Enemy of Man” rozhodně strefili do vkusu a jedná se o mimořádně zdařilou nahrávku. Přesto ale nemohu hodnotit ultimativní desítkou jako blahé paměti v případě Mgła…
Proč? Tak třeba proto, že podoba zvuku “Enemy of Man” s “With Hearts Toward None” je skutečně nepřehlédnutelná. Znát je to zejména na ojediněle budovaných riffech, zvuku kytar, zatěžkané rytmice a mocném vokálu, a i když je to asi hodně subjektivní hledisko, přílišná podoba mi tady prostě trochu vadí – byť je to podoba se skvostem. Rozdíly zde nicméně jsou, a ačkoli to na první pohled možná není úplně znát, jsou nakonec poměrně zásadní. Jde o to, že tam, kde Mgła sázejí na vesměs minimalistickou kompozici točící se okolo jednoho nebo dvou riffů, a vychází jim z toho geniální a uhrančivá hudba, Kriegsmaschine nabízejí trochu členitější a objektivně zajímavější strukturu. Paradoxem ale je, že díky téhle členitější kompozici je složitější se do muziky zcela ponořit a nechat se drtit, a protože genialita “With Hearts Toward None” pramení valnou měrou právě z toho, “Enemy of Man” ke kýžené genialitě holt malý kousek chybí.
To ale nic nemění na tom, že jde pořád o zatraceně výbornou desku. Každá jednotlivina funguje skvěle, album má ohromné charisma a je jasně vidět, že jeho tvůrci mají formu a vizi, jaké jim může značná část nejen black metalové scény leda tak tiše závidět. “Enemy of Man” tak mohu s čistým svědomím doporučit úplně všem, protože – a to je další paralela s poslední deskou Mgła – přes žánrovou čistotu, vyhraněnost a nepodbízivost jde o nahrávku, kterou může ocenit jak kovaný blackař, tak klidně i extrémní hudbou nepolíbený jedinec. A to o většině opravdu výborných alb říct nelze…
Třetí pohled (Skvrn):
Jak tak člověk pátral hned zkraje roku, co by mohlo jeho black metalové chtění zase na chvíli uspokojit, natrefil na Kriegsmaschine a jejich “Enemy of Man”. Upřímně jsem o téhle polské smečce nevěděl vůbec nic, název mi dal nicméně tušit, že se bude jednat o nějakou NSBM záležitost s prasáckým zvukem, ovšem první seznámení s albem vše změnilo. Když jsem zapátral do diskografie kapely, zjistil jsem, že od poslední (a zároveň první) dlouhohrající nahrávky uplynulo dlouhých devět let, a tudíž mě ani má neznalost nepřekvapila.
Teď už ale k “Enemy of Man”. Jak jsem již říkal, nevěděl jsem, co z repráků začne halasit, nějaký vybroušený zvuk jsem od nahrávky nečekal. Ovšem to jsem se setsakra mýlil. Celkový sound alba a hlavně plný zvuk kytar je to, co “Enemy of Man” odlišuje od takového šedého blackového průměru, kterého je dneska požehnaně. Jako by byla ta hudba všude kolem vás, zvuk je velice pohlcující, hodně temný a vás jen stále nutí zesilovat a zesilovat. V tomto počínání mi Kriegsmaschine hodně evokuji Deathspell Omega, kteří jsou však ve všech ohledech chaotičtější a neučesanější.
Celá nahrávka se odehrává na delších plochách monotónnějšího rázu, skladba vždy dostane základní téma hned na samotném začátku a pevně si ho uchovává až do konce. Každá téma je přitom variováno skvělými nápady a dusnou atmosférou. Tedy alespoň do dvou třetin alba, kdy jsem často začal ztrácet na koncentraci a písně na konci mi už nepřipadaly tak výrazné.
Výsledek je hodně dobrý, přesto ne bezchybný. Jak jsem již zmínil, celkový pocit trochu shazuje fakt, že si mě “Enemy of Man” často nedokázalo udržet až do úplného finále, i když závěr de facto neobsahuje výrazně slabší skladby než začátek. Za vinu to přičítám monotónnímu vyznění, které na druhou stranu pomáhá vychutnat si nejlepší momenty desky, jako jsou “None Shall See Redemption” nebo “Asceticism and Passion”. Věřím, že příště to bude ještě lepší, ale i tak u mě Kriegsmaschine zabodovali.
Připomíná-li vám název Det Gamle Besatt jméno polské kultovky Besatt, není to náhodou. Zpěvák a baskytarista Beldaroh, hlavní postava a poslední zakládající člen Besatt, totiž zpátky do zbraně povolal úplně prapůvodní sestavu, která kromě něj čítá ještě zpěváka/kytaristu Weronise a bubeníka Dertalise, a společně souběžně s Besatt spustili úplně nový projekt, jímž je právě Det Gamle Besatt. V letošním roce pak vyšlo debutové minialbum “Primary Evil”…
Na “Primary Evil” se nachází celkem osm fláků na ploše půl hodiny, přičemž první čtyři byly složeny v letech 1991-1992, takže se jedná o pravěký materiál z úplných začátků Besatt, a druhé čtyři vznikly v roce 2011. A právě zatuchlina staré školy začátku 90. let je na počinu všudypřítomná a dýchne na vás úplně okamžitě s prvním riffem úvodního válu “Ares”. Všech osm kusů sice bylo natočeno v průběhu roku 2012, ale jinak to páchne starobou jako prase… jak co do samotné muziky, tak i poměrně zahuhlaným soundem, i když ten zase nějakou vyslovenou chlívárnou není.
Sranda je, že i když první a druhou polovinu “Primary Evil” co do složení materiálu dělí dvacet roků, nějaký velký rozdíl mezi nimi není. Poláci i nové kusy zcela zjevně tvořili s cílem připomenout začátek 90. let. Proč ne, mně osobně takovéhle závany starých časů nijak nevadí, takže nemám sebemenší problém si tuhle půlhodinovou porci špinavých riffů a vychlastaného vokálu vychutnat. Docela potěší občasné vsuvky v podobě chytlavějšího riffu nebo dokonce kláves či sborů, což jednotlivé songy příjemně ozvláštňuje, nicméně nutno dodat, že je to všechno stále ve velice oldschool duchu a naprosto suverénně to pasuje do kontextu filozofie “Primary Evil” a doby, kterou má tenhle počin oživit.
Samozřejmě se ve finále nejedná o nějakou extrémní bombu, jež by v roce 2014 někomu vyrazila dech, přesto mi je snažení Det Gamle Besatt poměrně sympatické a totálně zpátečnický přístup na “Primary Evil” jakbysmet. Pokud se vám po staré metalové škole stýská, rozhodně berte všema deseti.
Všelijaká epčka, splitka, singly a další neřadový “odpad” většinou nemám sebemenší potřebu poslouchat, takže se sám sobě divím, že jsem si sehnal právě tenhle sedmipalec, na němž se potkávají dvě severské black metalové zběsilosti. Tím známějším účastníkem není nikdo jiný než finská kultovní formace Horna, která už po mnoho let patří mezi stálice a jistoty podzemního black metalu, jenž odmítá jakýkoliv vývoj, duchem stále visí někde v 90. letech a ještě je na to hrdý. Norský projekt Den Saakaldte ovšem rovněž nepatří zrovna mezi nějaká ořezávatka… je to už pět roků, co vyšla debutová fošna téhle kapely s názvem “All Hail Pessimism”. Poté nastalo na delší dobu ticho, nicméně v letošním roce se Den Saakaldte konečně definitivně probrali k životu a s lehce překopanou sestavou se chystají na druhou fošnu “Kapittel II: Faen i helvete”…
Toliko úvodní balast a nyní pojďme na songy. Jak již bylo řečeno, Horna vždycky patřila mezi kapely, od nichž člověk nemůže čekat nic jiného než špinavé black metalové zlo, což ostatně opětovně potvrdila i loňská řadovka “Askel lähempänä Saatanaa”. Písnička “Tuliseppele” je na tom úplně stejně, ale nevím proč, v jejím případě mi to z nějakého důvodu připadá až moc, jako by se jednalo spíš o nějaký demáč, který Horna vyhrabala někde v šuplíku a práskla ho na nosič. Ačkoliv mám tuhle kapelu dost rád, ani po hudební stránce mě “Tuliseppele” nijak zvlášť nestrhlo, protože… prostě to Horna umí i mnohem lépe, tohle je jenom ničím zvláštní standard…
Den Saakaldte to tedy neměli ani moc těžké, aby tenhle minisouboj vyhráli. “Destinasjon helvete” je sice také black metal jak řemen, o tom žádná, ale na rozdíl od “Tuliseppele” v něm cítím i jinou myšlenku než pouhopouhé “budeme sypat”, jsou v tom zajímavé nápady a skladba má nějaký vývoj. Není to sice zrovna genialita, ale rozhodně to má něco do sebe, a kdyby byla nová placka celá na téhle úrovni, budu spokojen.
Země: Kuba Žánr: black metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Folter Records
Tracklist:
01. Total Isolation
02. Breathing a Wind of Hatred
03. Fuck Off!
04. Rotten to the Core
05. Land of the Heathen
06. Posercorpse
07. Nihilistic Propaganda
08. Nyx [Urgehal cover]
Jsou oblasti, které jsou pro metalovou hudbu poměrně typické a kde tahle muzika je už dávno naprosto běžnou záležitostí, což se týká především Evropy a Severní Ameriky. Pak jsou části světa, kde tento žánr zas až tak typickou záležitostí není, ale ve skutečnosti tu metalová scéna bují poměrně dost – do téhle sorty bychom mohli zařadit třeba Jižní Ameriku nebo velkou část Asie. No, a pak jsou tu oblasti, u nichž si člověk řekne, že tam snad pomalu ani nevědí, co to je kytara, natožpak aby tam hráli nějaký zlo metal. Není tedy divu, že když se k vám dostane kapela z takové země, berete to jako něco neobvyklého.
Kuba je jednak zdomácnělý tvar českého křestního jména Jakub, jednak ostrovní stát v Karibském moři. A právě odsud (myšleno z ostrova, nikoliv z Jakuba), konkrétně z hlavního města Havany, pochází rovněž jednočlenná smečka se jménem Narbeleth, v jejímž čele stojí jistý Dakkar. Stačí jen letmo zahlédnout obal aktuální, již druhé dlouhohrající desky “A Hatred Manifesto”, abyste okamžitě měli představu, v jakém subžánru metalu se tenhle muzikant pohybuje – samozřejmě nejde o nic jiného než black metal.
Pokud byste ovšem čekali nebo alespoň doufali, že black metal v podání Narbeleth bude nějakým způsobem načichlý místem původu skupiny, nejspíš vás budu muset zklamat, protože je tomu přesně naopak. Kdyby vám někdo “A Hatred Manifesto” pustil jen tak z fleku a neřekl vám, oč se jedná, ani omylem by vás nenapadlo přemýšlet o tom, že právě posloucháte hudbu, která byla složena a natočena někde na Kubě.
Narbeleth totiž zní jako úplně klasický black metal severského střihu. Syrové vyznění, špinavý sound, typický žánrový ryk na pozici vokálu, většinu hrací doby se na vás z reproduktorů budou sypat kulometné bicí salvy a rychlé tempo, tu a tam se zjeví nějaká ta pasáž ve střední rychlosti, která dá vyniknout mrazivým melodiím – jednoduše tohle všechno, co si pod pojmem klasický severský black metal asi většina z nás představí, tu je. Místy se člověk až diví, jak moc norsky Narbeleth zní – například když se ozvou až pohansky laděné chorály v “Land of the Heathen”, což je jeden z mála vzácných momentů, jenž nabourá standardní black metalový projev. Tak jako tak, žádné pláže, sluníčko, rum nebo kouř z doutníků nečekejte ani v nejmenším. Tady se to prostě hraje pěkně pravověrně – ostatně už jen písničky s názvy jako “Fuck Off!” asi dost jasně naznačují, že Narbeleth se s ničím moc srát nebude…
Ačkoliv bych já osobně dal přednost spíše nějaké té netradičnosti, exotice a vlivu kubánské domoviny, fakt, že tomu tak není, ještě neznamená, že by “A Hatred Manifesto” mělo být špatnou nahrávkou – ostatně, jméno uznávaného undergroundového labelu Folter Records v kolonce vydavatele leccos značí. A na samotném výsledku je rozhodně hodně cítit, že jej nenahrálo talentem nepolíbené hovado, nýbrž vcelku schopný muzikant.
Vzhledem ke standardnosti a neoriginalitě samotné hudební formy by “A Hatred Manifesto” muselo bodovat nějakou opravdu naprosto odzbrojující atmosférou nebo extrémně nenávistným tahem na bránu, aby se jednalo o nějaký pamětihodný opus. A to se bohužel nestalo. Jak už jsem naznačil výše, rozhodně tam je úroveň a nachází se tam poměrně dost velice slušných nápadů – například výše zmiňované chóry v “Land of the Heathen”, výtečné melodie v “Posercorpse” či hodně povedené pomalejší pasáže v “Breathing a Wind of Hatred”. Stejně tak se musí nechat, že ta půlhodina ve společnosti “A Hatred Manifesto” vůbec nenudí, a když pominu průměrně provedený cover “Nyx” od norské kultovky Urgehal v samotném závěru desky, vůbec nic proti tomu nemám. I přesto všechno je to ovšem ve výsledku standard nejen co projevu, ale i co do kvality.
Je dost dobře možné, vlastně i docela pravděpodobné, že čistě v rámci Kuby je Narbeleth black metalová špička, protože “A Hatred Manifesto” bez problémů snese srovnání s mnohými black metalovými smečkami z Evropy. Z obecného hlediska se ovšem stále jedná jen o poměrně příjemnou žánrovku, která i přes nepopiratelnou kvalitu nijak extrémně nevyčnívá. Pokud se řadíte mezi příznivce black metalu a někdy po 16. květnu, kdy počin vychází, si “A Hatred Manifesto” seženete, neměli byste být zklamáni, když ovšem album minete, svět se rozhodně nezboří…
Když píšu recenzi na black metal a nevím, jak začít, v drtivé většině případů to odpálím prohlášením, že black metal mám vážně rád ve všech jeho podobách. Abych byl dneska trochu originálnější, řeknu, že… no, black metal mám vážně rád ve všech jeho podobách. Ale dosti humoru, vážně je to tak, a když říkám, že ve všech, rozhodně tam spadá i ambientní black metal. Sice to nebývá zrovna přehnaně originální muzika, vlastně spíš naopak, ale pokud má to které album pořádnou atmosféru, což je to hlavní, co od tohoto subžánru požaduji, jsem ochoten si to užít. Nyní si ovšem povíme o případu, kde se to ne úplně povedlo…
Lebensnacht je jednočlenný black metalový projekt z Německa, což je kombinace, jež tu zdaleka není poprvé ani naposledy. V loňském roce vyšly hned dva velké počiny, debut “Luonnon voima” a jeho pokračování “Syksyn kuoleminen”, přičemž je to právě druhá zmiňovaná nahrávka, jíž se nyní v krátkosti podíváme na zubní protézu.
Relativně pěkný obal, který +/- odpovídá tomu, co od ambientního black metalu očekávám a chci, sliboval, že by mohlo jít o solidní desku, nicméně když jsem se pustil do poslechu, tak i přes nemalou snahu jsem zde nenašel nic, co by mě nějak výrazněji zaujalo. Nijak mi ta hudba nevadí, ani mě neobtěžuje, ale to je z toho důvodu, že ji většinou ani nedokážu vnímat. Při všech pokusech bez výjimky se mi naprosto úspěšně podařilo upadnout do takové té posluchačské letargie, kdy muziku nijak nevnímáte a pomalu ani nevíte, že vám něco hraje.
Na celém “Syksyn kuoleminen” jsem si všehovšudy našel jen dva solidnější momenty, a sice “Herbststerben” s pěkným začátkem a několika relativně povedenými vyhrávkami v dalším průběhu a dále “Kuolema”, jež nijak nevybočuje z linie dalších skladeb, ale některé její momenty mě z nějakého důvodu aspoň trochu baví. Ale to je bohužel dost malá část hrací doby, jejíž zbytek je prostě a jednoduše absolutně nevýrazný jak v black metalové, tak i v ambientní poloze. A to ze “Syksyn kuoleminen” bohužel dělá podprůměrnou záležitost…
Nemůžu si pomoct, ale já mám tu black metalovou špínu vážně upřímně rád… takový prostě jsem a jiný už asi nikdy nebudu. Stejně tak se musím přiznat, že i když je to klišé jak hovado, pořád si hodně cením norské black metalové školy a od žánrových kapel, které z této severské bašty černého kovu pochází, tak nějak už v předstihu čekám trochu něco víc. Ani nemá cenu zastírat, že díky tomu u mě mají tyhle skupiny lehčí startovní pozici. Ale i tak jsou případy, kdy bohužel nic z tohoto nepomůže…
Upřímně moc nemusím alba, kde už během prvního songu docela přesně dokážete odhadnout, jak to bude pokračovat po zbytek hrací doby. Naprosto stejně také nemusím desky, které si poslechnete jednou a máte je prokouknuté a dále vám už nemají co dát. Přesně tohle je případ bergenské smečky Skygge (dříve dvoučlenné, nyní už jednočlenné) a jejího debutu “Knokkelkraft”, jenž vyšel v prosinci roku 2012…
A jakýže druh black metalu to na “Knokkelkraft” najdete? Primitivní špína bez vlastního ksichtu, takřka bez výraznějších nápadů, atmosféra na bodu mrazu… většinou se tu nacházejí jen hodně triviální vypalovačky v až punkovém rytmu (název “Punk fra graven” neboli “Punk z hrobu” asi mluví za vše). Obzvláště začátek alba je slaboučký, spolehlivě vám zabije jakoukoliv chuť do poslechu toho zbytku a jeho hodnocení by bylo ještě nižší, kdyby…
…kdyby desku nezachraňovalo aspoň pár matných záblesků něčeho solidnějšího, jako jsou například mrazivé vyhrávky v “Kuldens kall” nebo s přivřenýma očima až vikinské finále hned následující “Bortgang”. Tyto momenty se soustředí především v druhé polovině nahrávky a stačí na to, aby “Knokkelkraft” vytáhly ze společnosti nelichotivého tříbodového hodnocení alespoň na známku, která je sice stále podprůměrná, ale není až takovým průserem. Tak jako tak to ovšem není záležitost, kterou bych mohl doporučit…
Je docela zajímavé, že je po celém světě rozeseto několik relativně malých oblastí, v nichž se soustřeďuje silná lokální black metalová scéna s poměrně specifickou atmosférou a feelingem. Samozřejmě by se tu dalo vytáhnout obligátní Norsko nebo Francie, ale zrovna teď mám na mysli spíše jiné části světa… například provincii Quebec v Kanadě. Zde se soustřeďuje hodně zajímavých a v mnoha případě i hudebně velice kvalitních black metalových projektů a kapel a jedněmi z nich jsou i jistí Sorcier des glaces, kteří v letošním roce přišli s novinkou “Ritual of the End”…
Ačkoliv k black metalu z Quebecu chovám docela sympatie, zrovna Sorcier des glaces bylo až doposud jméno, které se mi zcela úspěšně vyhýbalo, tudíž jsem poslech “Ritual of the End” pojal spíš v tom duchu, že se podívám na to, zdali tahle dvoučlenná formace potvrdí kvalitu černého kovu ze své oblasti. Zpočátku to ovšem nevypadalo zrovna slavně, zejména kvůli tomu, že deska hned na začátek nabízí “Under the Moonlight” a “Morbid Ritual”, což jsou pro mě dva si nejslabší kusy celé kolekce, byť to v zásadě není nic vyloženě špatného. Pouze druhá polovina první zmiňované je opravdu dobrá, ale jinak tyhle songy rozhodně nemají na to, co přijde po nich.
Až od třetí “Snowland” totiž Sorcier des glaces konečně rozehrají ten pořádný syrový, řezavý a mrazivý black metal se skvělou atmosférou a se spoustou silných nápadů. Osobně k vrcholům “Ritual of the End” řadím především čtvrtý opus “The Frozen Sword of Midnight”, který je po celou svou délku naprosto výborný, a hned následující “The Sign of the End”, jež se předcházející skladbě s klidem vyrovná. Docela dobrá je i předělávka “Macabre Operetta” od Samael, která je provedena takovým způsobem, že by mě ani nenapadlo, že je to cover, kdybych si to nepřečetl. A když už jsme u toho, táhlé outro “Slumbering in the Dark” je také povedené, takže obecně se dá říct, že výtečná druhá půle tuhle desku zachraňuje a dělá z ní nakonec dost dobrou nahrávku.
Loňský rok byl na český black metal relativně štědrý a vyšlo hned několik opravdu zajímavých desek – žádná z nich ovšem nebyla přijata tak rozporuplně jako “Eleonora: Odhalení jinotaje” od brněnských veteránů Asgard. Albu se dostalo značně rozdílného přijetí od naprosto nadšených ohlasů až po ty, které počin diplomaticky řečeno nezaujal vůbec v ničem. Naše recenze se zařadila do toho druhého tábora, nicméně tím spíš to byl důvod dát prostor, aby se ke své novince vyjádřila i samotná kapela, resp. její kytarista Pačess…
Zdravím! Pokud to nevadí, začneme trochu nepříjemnějšími otázkami, ať je máme rychle za sebou. Vaše poslední deska “Eleonora: Odhalení jinotaje” byla u kritiků přijatá dost rozporuplně a na větších webech jako Fobia nebo Abyss se jí dostalo podprůměrných hodnocení, nějaké lepší známky utržila jen na menších zinech, kde se chválí téměř vše. Jak už sice někde zaznělo, pro vás je stěžejní fakt, že se to líbí vám a člověku, který se postaral o vydání, což je samozřejmě v pořádku a správně, ale přesto se nabízí otázka, jak to přijetí v kapele vnímáte, protože úplně jedno to člověku asi být nemůže, nebo ne? Odnesl sis třeba z těch recenzí něco ty sám jakožto autor muziky, co by třeba někdy příště šlo udělat trochu jinak (mám teď na mysli především hudební a technickou stránku věci, ne booklet), nebo to nějak zvlášť neřešíte s tím, že se stejně nejde zavděčit každému a tohle se prostě občas stává? Nebo to dokonce berete tak, že kontroverze je vlastně dobrá?
Ahoj, příjemný začátek. Jsme velice rádi, že deska byla toliko diskutovaná. Je v pořádku, že se o kapele mluví, kdyby byla všem lhostejná, tak by nemusela existovat. Natáčení “Eleonory” se táhlo jako sopel a my jsme za tu dobu vytušili, že to polovina posluchačů zavrhne. Tebou zmiňované ziny respektuji a nic jiného jsem od nich nečekal. Jen mě mrzí tady to jakési posuzování zinů jako malý/velký/hloupý/chytrý/cool/agro/oliva/pisálek atd. Kdo dal komu ono božství a moc soudit, kdo je in a kdo out a veřejně se tím nekajícně chlubit. Jak ty říkáš “malé” ziny většinou píšou jen kladné, subjektivní recenze na své oblíbené kapely a je to logické, neboť tito zapálenci dokonce dojdou za kapelou do šatny a koupí si ono CD. Tohle to “velkozinaři” nemusí, neboť jim chodí desky automaticky na recenze a oni je subjektivně posoudí – to vše je realita a nic proti tomu nemám. Hudbu děláme, kvůli těm pár bláznům co stále navštěvují poloprázdné kluby a akce a kupují trika, CD a protože jich není mnoho, tak si děláme radost hlavně sobě. Z recenzí jsem si nic nevzal, neboť po hudební stránce se není od recenzentů co učit. Nikdo z nich mi ještě nikdy neporadil, který tón nahradit za jiný, abych nezněl staře či vesnicky. Naopak po mnoha internetových průjmech my chodily reakce od jiných muzikantů co to tady pár let dělají a gratulovali ke chvalitebné žánrově vyhraněné desce. To je pro mě víc jako recenze.
Nyní ke zmiňovanému bookletu, v němž se nachází pár gramatických nedostatků, což je určitě věc, která asi hodně zamrzí jak kapelu, tak posluchače, a nedá se už uhájit subjektivním vnímáním, na druhou stranu to ale svým způsobem může být až trochu úsměvné. Jak se to vlastně povedlo, že v textech řádil takový šotek a nasekal tam tolik kiksů? To neproběhla žádná kontrola nebo korektura? Přemýšleli jste o nějaké nápravě, třeba přetiskem bookletů (což by asi bylo moc nákladné) nebo aspoň zveřejněním textů bez chyb někde na webu?
Tak tohleto byl samozřejmě průser na který jsem radši už zapoměl. Holt takhle to vypadá, když se na všechno sere. Při dokončování alba jsem měl hektické období a úplně jsem se na obal vysral a ostatní kluci samozřejmě taky. Neměl jsem čas něco řešit – dovezl jsem si tehdy dcerku z porodnice a vše šlo stranou. Práce a rodina, to je to co mne naplňuje a udržuje naživu. Asgard je koníček, tudíž buďte milostiví při svém soudu, vždyť jde o malichernost a chybovati je lidské. Denně se setkávám s lidským pochybením a nechává mne to chladným. Lidi ztratili pojem o jazyce, komunikaci dokonce i o tom co je správné a slušné.
Teď jedna hodně blbá otázka – co jsem si tak všiml, ve spoustě recenzí padala kritika na hlavu zpěváka Míry Horejska… vzalo ho to nějak, řešil to nějakým způsobem? Co na to zbytek kapely? Proběhla u vás zpětně nějaká diskuze ohledně vokálů, nebo za Mírou všichni bez výhrad stojí?
Přátelé uvědomme si, že tenhle člověk kázal black metal už v roce 87 (sice ho nikam neposunul, ale to ani Venom). Na začátku 90 let, kdy oni kritici hákovali v kolbenkách, neboť neměli odvahu začít podnikat, Mira žil rock n rollem a uživil se jím. V době, kdy dnešní online zinaři (tehdejší fanoušci všeho českého a xerox zinaři) ejakulovali na fotky, kazety, nášivky Henychů, Valtrů, Kolinských možná i Horejsků, Mira lapěl celej den v knajpě, chlemtal škopek s vodkó a lupal koc na retichu. Drazí, ani já a snad ani Vy si nedokážete představit Asgard bez Horejska. Každý má právo cokoliv zkritizovat a vůbec nám nevadí nechvála na Mirův vokál.
Nyní už pojďme na méně jedovaté otázky. Počiny Asgard byly vždy postaveny na nějakém koncepčním příběhu a nejinak je tomu samozřejmě i na novince, která vypráví o Eleonoře Amálii von Schwarzenberg. Jak jsi na tohle téma vlastně přišel a čím tě zaujalo natolik, aby ses rozhodl zpracovat do hudební/textové podoby právě tohle? Dejme tomu, že jsou i lidi, kteří Pařát neodebírají a nemají tudíž booklet s texty… mohl bys prosím nějak v krátkosti shrnout, jak příběh plyne, co se děje v jednotlivých skladbách a tak? Pokud možno bez reklamních hlášek o “příběhu plném marnosti a strastí” atp. :)
Bez reklamních hlášek navrhuji ostatním si cd koupit nebo stáhnout a poslechnout.
Není to zas tak dávno, co jste vypustili videoklip k songu “Pitva”… proč jste si vybrali právě tuhle písničku? Byl v tom nějaký speciální důvod?
Otvírali jsme tím válem křest desky a přišlo nám fér sestříhat těch pár kamer a pustit to na YouTube ať je vidět nějaká snaha o promo k desce.
Zmiňované video k “Pitvě” je složeno z koncertních záběrů… proč to? Bylo to ze spíše pragmatických důvodů, že “normální” klip by byl asi o poznání dražší, nebo jste to takhle chtěli bez ohledu na okolnosti? Nepřemýšleli jste i o klasickém videoklipu?
Přemýšleli jsme o normálním hraném klipu v prostředí jednoho (bohužel ne Krumlovského zámku). Ale u Asgard je problém s jakoukoliv realizací čehokoliv, takže na klip nedošlo. Navíc by to bylo finančně velmi náročné.
Jak již padlo, Asgard jsou koncepčními příběhy svých alb docela známí… dokážeš si představit, že by někdy vyšla čistě písničková deska Asgard, na níž by se nenacházel koncept? Nebo se toho hodláte striktně držet už napořád?
Myslím, že není vyloučené, že v budoucnu výjde nekoncepční deska, ale raději zůstaneme u konceptů a budeme vymýšlet stále méně originálnější příběhy do stále archaičtější hudby. Co ale vím, že dokud budu v Asgard, tak budou nová alba vycházet častěji než jedno za 10 let. Snad budou budoucí nahrávky kvalitní a najdou si pár posluchačů.
Přijde mi pomalu, že takovým dalším nepsaným členem Asgard je BigBoss z Root, který se nějakým způsobem podílel nebo objevil na všech vašich velkých deskách… Otázka je v podstatě stejná jako v předcházejícím případě – je možné, že někdy vyjde album Asgard bez jeho účasti? Samozřejmě ne, že bych proti němu něco měl, jen mě to tak napadlo (smích)…
Hehe to nevím. Jirka je přítelem skupiny Asgard od dob, kdy jsem ještě nebyl na světě a je mi velkou ctí, že jsme přátelé a že se rád seskupuje s Asgard a má připomínky k fungování skupiny. Je to velice inteligentní a pravdomluvnej pán a jeho přítomnost byť jen při natáčení je vždy velkou motivací.
Na “Eleonoře” kromě BigBosse hostovali ještě Herr Miller z Debustrolu, který natočil bicí, a Filip Smetana. Nepřemýšleli jste i o nějakých dalších hostech? Ptám se hlavně proto, že jsem osobně trochu očekával, jestli se na albu neobjeví třeba někdo z Panychidy, když Míra zase hostoval u nich na EP “Woodland Journey”…
Na CD hostuje hlavně často zapomínaný Tomáš Chylík (Mistress of 999, Wolfheart, Thodthverdthur, Outsider, Buldok) a ten kromě hodně pěknejch vokálů střihnul neskutečný sóla a poradil s “produkcí”. Další hosté v plánu byli, ale z určitých důvodu to neklaplo. [V otázce byl samozřejmě myšlen Tomáš Chylík, z nepozornosti jsem omylem prohodil jména a sypu si popel na hlavu – pozn. H.]
Docela by mě zajímala ještě jedna věc… proč jste si vlastně na nahrávání “Eleonory” zvali hostujícího bubeníka a proč desku nenatočil Filip Smetana, který s Asgard hraje živě?
Filip v té době odcházel z Asgard, tak se s ním prostě nepočítalo. Během nahrávání se vrátil a teď pro změnu zase odchází.
Všiml jsem si, že snad všechno, co kdy Asgard vydali, se dá na internetu úplně bez problémů stáhnout, stačí jen kliknout třeba na uložto a už to tam na člověka sype jednu placku za druhou… vadí ti to nějak, že třeba několik měsíců pracuješ na desce a v den vydání už to někdo pověsí volně na net? Stejně tak na YouTube se dají dohledat v podstatě všechny vaše songy… “Eleonoru” jste nakonec v kompletní délce sami na YouTube a Bandzone nahráli, ale čistě z principu… štve tě to nějak, nebo to radši neřešíš a bereš to tak, že s tím stejně nejde nic dělat?
Hudba mě neživí, tudíž to beru jako jakousi formu propagace mít album volně ke stažení. Blázni co chtějí mít originál jako já si ho rádi zaplatí. Horší je to u muzikantů, které hudba musí živit. Ti to mají složitější a jsou zahnáni do kouta a CD berou jen jako jakousi formu pozvánky na koncert, který je jejich chlebem. Prodeje nosičů jim klesají a oni se musí stále více snažit aby se uživili. A co teprve taková Zagorová a Jandové.
S Asgard hrajete poměrně hodně oldschool muziku, stejně tak i tvoje sólovka, která vyšla tři roky nazpátek, se nedá v žádném případě považovat zrovna za modernu… jak se díváš na moderní metalové styly? Líbí se ti to, nebo i jako posluchač dáváš přednost klasice? Dokážeš si představit, že bys někdy něco podobného zkusil i hrát?
Cyklista se raději věnuje jízdě na kole a nepokouší se hrát rugby nicht war??? Tak to mám i já. Jsem odrostelej na staré muzice. Mám rád BlackSabbath, Zeppelin, Mötley Crüe, W.A.S.P., Bathory, Motörhead, Citron, Titanic, Arakain, Törr, Debustrol, Root, Asgard… Nic nevím o Dream Theater, Nightwish, No Name ani Chinasky. Jaksi už mám nastavené co mozek pošle do ruk a ani nevím jak složit riff, aby to znělo jako Slipknot.
Když už jsme zmínili tu sólovku “Monte Liliorum”… nepřemýšlíš o tom, že bys na ni někdy navázal?
“Monte Liliorum” bylo narozdíl od “Eleonory” vychválené v zinech po celé Evropě a možná i v USA a jižní Americe. Přitom mnoho riffů bylo použito ve stejných nuancích jako na “Eleonoře”. Ale ne vše se prostě podaří jako celek. Momentálně si s touto myšlenkou zahrávám a mám už rozděláno pár skladeb. Jen téma desky mi stále není známo. Nedávno mne napadlo něco na téma Trapistických řádů a jejich tajná výroba piva. Mám kamaráda, který studuje zdárně religionistiku, tak to s ním musím probrat… samozřejmě u Trapistického piva.
Poslední dotaz… asi je ještě trochu brzo se na to ptát, ale máte už v kapele nějaké nápady na to, jaký příběh by mohlo mít další album Asgard? Nebo tohle zatím ještě vůbec neřešíte? Díky za rozhovor a ať se daří!
Ano nějakou myšlenku jsem již klukům přednesl a Mira se také s něčím vyšvihnul, tentokrát bychom chtěli, aby si napsal texty sám, byť by to mělo bejt o červené karkulce. Pár skladeb jsem již klukům zaslal. Hudebně chceme jít zpět k živelným demáčům Asgard a “Hraběnka Bathory”. Asgard zůstane takovým jakým je již skoro 30 let a to zámerně. Je nám jasné co to znamená, ale ambice zničit svojí hudbou svět necháme mladíkům se šiltovkama a riflema pod kolenama.
Díky za možnost vychrlit pár blbostí a uplatnit také svobodu slova.
