Se jménem německého projektu Waldgeflüster jsem se poprvé setkal před dvěma lety na festivalu Ragnarök v německém Lichtenfelsu, kde se tenkrát kapela představila. Dodnes si pamatuju dvě věci – že měl zpěvák krutě zálesácké fousy a že na mě ta muzika působila velice rozpačitě a rozhádaně. I díky tomu jsem se tedy následně po studiové tvorbě nesháněl, nicméně když se začátkem letošního roku objevila nová, celkově třetí deska s názvem “Meine Fesseln”, rozhodl jsem se, že dám Waldgeflüster, potažmo Winterherzovi, jenž je hlavním mozkem projektu, druhou šanci, aby ukázal, co v něm vězí…
Po nejedné posluchačské seanci ve společnosti “Meine Fesseln” ovšem mohu prohlásit, že na mě muzika Waldgeflüster působí i ve své studiové podobě působí úplně stejně jako tehdy v živém provedení, tedy jako nijak zvlášť objevný, poměrně rozbředlý a rádoby atmosférický black metal ve středním tempu, v němž se tu a tam výjimečně objeví nějaký skvělý moment. Mezi tyto skvělé momenty patří třeba závěr “Wie eine Weide im Wind” a především finále skladby “Wenn die Morgensonn…” (jednoznačný vrchol nahrávky) – přesně tohle jsou chvíle, kdy si říkám, že to zní tak, jak bych si představoval, a že mě ta produkce Waldgeflüster oslovuje.
Takových pasáží je však na “Meine Fesseln” bohužel minimum a většina stopáže se nese ve znamení takového ne úplně špatného, zároveň ale nijak zvlášť záživného black metalu. Poslouchat to jde, ale nic moc to se mnou nedělá. V některých uvolněnějších chvílích se hudba dostane až někam na dohled shoegaze, což je pro mě osobně ještě větší nuda (nemůžu si pomoct, vždycky mi to přišlo jako strašně přiteplený styl), ale pořád se to dá přežít bez úhony.
Ve výsledku je pro mě “Meine Fesseln” tedy albem, o němž mohu říct jen to, že mě jeho poslech neobtěžuje, ale to je s prominutím hodně málo. Určitě se najde někdo, komu hudba Waldgeflüster sedne o poznání více, ale za mě se jedná o čistý průměr s pár hodně povedenými nápady, za něž přidávám ten půl bodík nahoru.
Ačkoliv by někoho mohla obálka desky “Power Through Unity”, názvy jejích skladeb nebo i další věci svádět k tomu, aby si myslel, že máme v případě mezinárodního projektu The Committee co do činění s nějakou extrémně pravicovou sebrankou, ve skutečnosti je asi tak na deseti místech na webu kapely napsáno, že The Committee nepodporují jakékoliv politické ideologie. V obligátním informačním letáku, který jsem společně s albem obdržel, je to vyznačeno tak velkým a tučným písmem, že asi vážně chtějí, abych to tu řekl, tudíž to říkám, aby všichni osvícení bojovníci, kteří žijí v přesvědčení, že kdo není anarchistický pankáč, je nácek, mohli v klidu spát a abychom se mohli nerušeně věnovat muzice…
Jak už bylo řečeno, The Committee je mezinárodní projekt. Potkávají se v něm čtyři muzikanti původem z Nizozemska, Francie, Maďarska a Ruska, ale aby to byla ještě větší sranda, sídlo skupiny je v Belgii. Letos v lednu pak byla sestava rozšířena ještě o pátého člena (klávesistu), jenž se podílel na obou dosavadních počinech jako host. Ačkoliv oficiální vznik se datuje nějakých sedm roků nazpátek, nedá se tvrdit, že by toho za sebou The Committee měli příliš, jelikož první počin byl z jejich tábora vypuštěn až v loňském roce, jmenoval se “Holodomor” a šlo o půlhodinové ípko, na němž se nacházely celkem čtyři skladby. Dvě z nich – “Katherine’s Chant” a “Not Our Revolution” – se nachází i na aktuálním regulérním debutu “Power Through Unity” (druhá jmenovaná ovšem ve značně zkrácené verzi, téměř s poloviční stopáží), o němž si nyní zlehka popovídáme.
Co do formy není produkce The Committee vůbec ničím složitým. Jejich black metal se nese ve středním až pomalejším tempu, rozhodně nečekejte nějaké charakteristické mrazivé vichřice nebo podobné věci, protože “Power Through Unity” nikam nijak zvlášť nepospíchá. Jakékoliv zrychlení se objevuje pouze zřídka, ale ve výsledku to celkový obraz alba nijak extrémně nemění. Na jistých zdrojích se dokonce můžete dočíst, že The Committee hrají black/doom metal, ale já osobně si nemyslím, že když je black metal pomalejšího rázu, má automaticky něco společného s doom metalem, což je právě tento případ, tudíž se na žádné vlivy doomu nijak zvlášť netěšte.
Z toho, co bylo řečeno v předešlém odstavci, tak trochu nepřímo plyne i to, že bude muzika The Committee spíše taková monotónnější, protože už jen z podstaty podobné hudby tam lze jen těžko rvát nějaké krkolomné přechody. Pokud vás něco podobného napadlo, rozhodně je to správně. Nedá se sice tvrdit, že by se v každé skladbě na “Power Through Unity” omílal jeden riff pořád dokola, do až takového extrému The Committee nejdou, nicméně vás nechají si pořádně užít v podstatě každého motivu, s nímž přijdou. Prostor na to mají, jelikož písně jsou ve všech případech relativně delší a pohybují se v rozmezí sedmi až devíti minut, což je tak akorát. Je to dost, aby kapela měla čas své kompozice pořádně vybudovat, ale na druhou stranu to není ani moc, takže se posluchač nudit nezačne.
Ve všech těchto ohledech je to z mého pohledu rozhodně dobré, já mám podobnou hudbu vcelku rád a The Committee rozhodně stvořili desku, která si v tomto ranku zaslouží svou pozornost. Je tu ovšem jedna věc, jež by za zmínku a možná i za menší výtku rozhodně stála, protože z “Power Through Unity” je opravdu silně cítit vliv jedné jiné skupiny. Nejde o nikoho menšího než polský projekt Graveland, který má na svědomí kontroverzní Rob Darken. Hned s prvním poslechem “Power Through Unity” na mě dýchla podobná atmosféra i téměř totožné hudební postupy. Stačí jenom to, abyste si z hudby Graveland odmysleli typické nordické chóry, jimiž je black metal tohoto kultovního projektu prošpikován vskutku zodpovědně, nechali pouze tu metalovou složku, a s nadsázkou řečeno dostanete “Power Through Unity”.
Co si budeme povídat, tohle není záležitost, která by byla tak úplně chvályhodná, ale na druhou stranu se sluší dodat ještě jednu věc, která ve finále misky vah značně zatíží na té kladné straně. Nebudeme si nic nalhávat – samotný Rob Darken se v posledních letech začal až nepříjemně točit v bludném kruhu a za posledních sedm let nedokázal přijít s opravdu uhrančivou deskou, což říkám jako někdo, kdo má předcházející tvorbu této skupiny v obrovské oblibě. Pokud si myslíte to samé, pak by právě The Committee mohli být velice vítanou alternativou, neboť poslední alba Graveland se jim podařilo docela v pohodě překonat. Porovnáme-li jejich novinku s “Thunderbolts of the Gods” z loňského roku, pak z tohoto souboje vychází jako vítěz jednoznačně “Power Through Unity”. Že by žák převýšil svého učitele?
A to je pro dnešek vše, vážení. Pokud máte rádi black metal ve středním tempu a pokud máte rádi jmenovitě Graveland a dokážete se přenést přes neoriginalitu, pak vám mohu “Power Through Unity” s klidným srdcem doporučit. Jestli jste ovšem přesvědčeni, že muzika na styl oné kapely od G je názorná ukázka hudebního neumětelství, pak pro vás budou i The Committe formací zcela zbytečnou, ale to už si samozřejmě musí rozhodnout každý sám. Co se mě osobně týká (přece jenom by recenze měla být o subjektivním názoru autora, nebo ne?), mně se “Power Through Unity” nakonec dost zalíbilo a snad i díky tomu, že The Committee dokázali současnou formu Graveland překonat, jsem nakonec neměl problém onu podobnost odpustit. Příjemná sedmička.
Země: Itálie Žánr: doom / heavy / black metal Datum vydání: 21.1.2014 Label: Moribund Records
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Všude možně se můžete dočíst, že italští Apostolum hrají black metal… pokud si ovšem jejich dlouhohrající debut “Winds of Disillusion” pustíte v domnění, že dostanete právě black metal, asi na vás bude čekat menší překvapení, možná i zklamání. Ne, že by v té hudbě nebyl vůbec, ale z větší části se prvotina Apostolum nese spíše v duchu doom metalu, pak temného heavy metalu a až za nimi se ukrývá cosi, co bychom mohli nazvat black metalovým odérem.
Nikdo ovšem netvrdí, že by to mělo být špatně. “Winds of Disillusion” je totiž (vzhledem k samotné náplni až překvapivě) povedená nahrávka. S výjimkou “Intro (Light into the Void)” a “Less Than a Step”, což je jenom intro a intermezzo, jedou všechny songy podle úplně stejného receptu dlouhé stopáže, pomalejšího tempa, nakřáplého vokálu a příjemných vybrnkávaček a melodií, které vystupují zpoza clony rozvážných riffů. Tu a tam se tento model zlomí do nějakého zvolnění čistě o klávesách či dokonce akustické kytaře, ale ve výsledku Apostolum pořád nepřicházejí s ničím výjimečným, ničím extrémně uhrančivým nebo něco na ten způsob.
Přesto všechno se ovšem “Winds of Disillusion” poslouchá strašně příjemně. Ačkoliv všechny ty riffy Apostolum jsou velice jednoduché a většinu doby se jede podle jednoho mustru, je to jednoduše zábavné, má to dost povedených momentů, má to i atmosféru, hodně sympaticky z toho páchnou staré pořádky a úcta ke starému metalu, aniž by se jednalo o zpátečnické album. Vůbec nevadí dlouhé stopáže nebo cokoliv jiného, protože ta hudba i přes zdánlivou triviálnost funguje naprosto výborně a je po všech stránkách uvěřitelná.
A když už jsem zmínil ty dlouhé skladby… vlastně je to právě nejdelší “Gleam of Lucidity”, jejíž hrací doma přesahuje 18 minut, která je pro mě vrcholem “Winds of Disillusion”, protože minimálně její rozjezd je jednoduše naprostá paráda. Čímž však neříkám, že by se mi ostatní songy nelíbily. Za mě tedy jednoduše ano, je to rozhodně věc, která má něco do sebe.
Se jménem běloruského projektu Door into Emptiness jsem se poprvé setkal na jeho druhém albu “Sviata” z prosince 2012 a už tehdy mě ta hudba zaujala. Kapela zde nabídla otevřený a i poměrně neotřelý black metal… nebo lépe řečeno, ten samotný black metal byl spíše takový průměrnější a ničím výjimečný, ale když se Door into Emptiness pustili do odlišných žánrových vod a pokusili se trochu zaexperimentovat, vznikaly z toho opravdu výtečné momenty. Tak jako tak to bylo dost na to, abych neváhal s poslechem následovníka s názvem “Radio Ja”, jenž vyšel letos…
A k mé velké radosti udělali Door into Emptiness na “Radio Ja” přesně to, v co jsem doufal, tedy že tu část své hudby, která byla nejméně záživná (black metal), omezili takřka na minimum a po hlavě skočili do vod experimentu, ambientu, trip-hopu a dalších libůstek. Čas od času se sice black metal ozve (chce se dodat: bohužel), jako je tomu třeba v začátcích“Samnambuła” nebo “Dyjaloh”, ale většina nahrávky se nese v experimentálnějším duchu, což kvituji s obrovským povděkem, jelikož v téhle poloze zadupávají Door into Emptiness své metalové já hluboko pod zem. Důkazem budiž třeba finální čtvrthodinka “Žalejka”, druhá půle “Samnambuła” a především naprostá fantazie v podání “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak”.
Asi nikoho nepřekvapí, když teď řeknu, že se mi Door into Emptiness s “Radio Ja” opravdu trefili do noty, mně se ta deska ohromně líbí, byť tam stále vidím prostor pro vývoj směrem vzhůru. Klidně bych se propříště nebál black metal vypustit úplně a zaměřit se na tu experimentální část tvorby, protože v té mají Door into Emptiness obrovský potenciál. Pokud by někdy vydali album, které by se celé skládalo ze skladeb jako “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak”, tak bych se nebál sáhnout po nejvyšším možném hodnocení…
Druhý pohled (Skvrn):
Door into Emptiness na mě až doteď působili především po vizuální stránce. Tajemná postava na obálce vždy přitahovala mé oko a zatímco oko se vždy dosyta nabažilo, ucho zůstávalo tak nějak zkrátka. Ne, že by byla minulost Door into Emptiness nějaká špatná, ovšem hudba nikdy nedokázala naplnit očekávání získaná výtvarným podáním a zapadala v průměru. Vydáním “Radio Ja” se však pomyslné váhy začínají srovnávat
Tak zaprvé, black metal už ani zdaleka nehraje prim a do popředí se dostává elektronika. Nebylo by to poprvé, kdy se kapela dostala tak rychle od black metalu až k na první pohled (poslech) tak odlišnému žánru, jakýmžto elektronika bezesporu je. Ovšem ona elektronická, experimentálnější stránka mají poněkud jinou náladu, než by možná někdo čekal. Nálady jako agrese a naštvanost tu nedostávají prostor a dopředu se dere spíš taková zasmušilost, do které se právě hodí blackový vokál, který bych klidně nechal více zaměstnat. Atmosféra – to je to, co dělá z “Radio Ja” tak trochu unikát, a i když už si třeba během “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” vzpomenete na Thy Catafalque, hned následující skladba “Samnambuła” vám to bleskurychle rozmluví.
Právě střed alba je nejsilnější a nejrozmanitější. Nachází se v něm primitivnější i rozsáhlejší kompozice a především v oněch méně přímočarých, jako jsou již zmiňované “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” a “Samnambuła”, může posluchač zaslechnout Door into Emptiness v celé jejich kráse. Naopak za ne zcela šťastnou volbu považuji zařazení šestnáctiminutové (mimochodem opět skvělé) písně “Žalejka” až na samotný konec desky. Podle mého gusta by se na konec hodil výraznější kousek ve stylu “Cudy”, ale to je jen drobnost.
“Radio Ja” je určitě skvělá nahrávka pro ty, kteří v pochmurné (metalové) hudbě hledají něco jiného. Ačkoliv má album k dokonalosti ještě krůček, cítím, že Door into Emptiness ani omylem neřekli své poslední slovo a ona bezchybná nahrávka jednoho dne přijde. Silných osm.
Země: Slovensko Žánr: black metal Datum vydání: 23.11.2013 Label: Hexencave Productions
Tracklist:
01. Intro
02. Zrodenie nešťastnej medzi ľuďmi
03. Trpký návrat k nevinnosti
04. Pasovanie s démonmi
05. Z vlka a ženy zrodený
06. Prislabí na jej svet
Možná je to jen čistě subjektivní pocit, ale zdá se mi, že v posledních několika málo letech se v rámci československé scény značně navýšil počet opravdu vysoce kvalitních desek z black metalového podzemí – ostatně jenom loňský rok je toho důkazem a snad ani netřeba jmenovat, na která jména člověk naráží. V této chvíli je pro nás totiž důležitý fakt, že se svou trošku do mlýna v listopadu rozhodl přidat rovněž slovenský projekt Evil v podobě dlouhohrající prvotiny “Legenda neskrotných živlov”…
Jak již bylo řečeno, formálně je “Legenda neskrotných živlov” velkým debutem Evil, pokud by si ovšem někdo nezasvěcený myslel, že jde tím pádem o mladou a nezkušenou kapelu, bude docela vedle. Evil totiž slovenským podzemím křižují již pěkných pár let a mají na svém kontě pěknou řádku nedlouhohrajících počinů. Mimoto za touto kapelou nestojí nikdo jiný než Dlog, jemuž pomáhá ještě kolega Carpath, přičemž oba patří k hodně aktivním postavám slovenského black metalu, díky čemuž už jakákoliv teze laika o případné nezkušené skupině musí vzít za své, jelikož oba mají s black metalem již dost zkušeností.
A nutno ihned dodat, že podle toho také úroveň “Legendy neskrotných živlov” rozhodně vypadá, protože jde o desku, o níž člověk může bez sebemenšího uzardění prohlásit, že je vyspělá a že je na ní zcela jasně znát, že ji někdo složil a natočil s jasnou představou toho, jak by měl výsledek vypadat, přičemž mu nečiní problém dovést tuto představu až ke zdárnému konci. To všechno tu je a je to bez jakýchkoliv debat chvályhodné, nepředstavujte si pod tím ovšem nějakou obzvlášť originální záležitost. I když mají Evil jistě svůj vlastní ksicht, jak se říká, jejich vyjadřovací prostředky se nesou ve standardních black metalových mantinelech, veškeré použité výrazivo není ničím jiným než black metalem v jeho klasické podobě a formě. Jak už ale bylo řečeno o kousek výše, nijak se to nevylučuje s funkčností či kvalitou samotné muziky.
“Legenda neskrotných živlov” se v drtivé většině své délky nese v rychlém tempu syrovějšího a undergroundové, stále ovšem atmosférického black metalu. Samozřejmě, tu a tam Evil vichřici bicí salvy a rychlých riffů povolí, objeví se zvolnění či dokonce vyloženě melodický moment, vlastně se tak děje v každé skladbě, nicméně jako jeden příklad za všechny mohu uvést třeba “Trpký návrat k nevinnosti”, kde se mi tyto momenty obzvláště líbí. I přesto tyto pasáže však “Legenda neskrotných živlov” vyznívá ne vyloženě monotónně, ale velice jednolitě; pokud se posluchač vysloveně nesoustředí na každý detail a “jenom” se ponoří do celkové nálady desky, pak počin navzdory všem proměnám tempa působí takovým neměnným dojmem. Netvrdím ale, že by to mělo být špatně.
Jak už dávno víme, album rozhodně lze postavit i takovýmhle způsobem a klidně to může být i fantastická záležitost, jenže co hudba ztrácí na nějaké složitosti či proměnlivosti, to musí dohnat na jiné frontě, kterou zpravidla bývá atmosféra. A je potěšujícím faktem, že “Legenda neskrotných živlov” rozhodně patří mezi ty nahrávky, o nichž lze bez váhání říct, že v sobě atmosféru mají. Především díky ní ten počin ve finále funguje na výbornou a má co říct.
Do toho, aby šlo o onu vyloženě fantastickou záležitost, tomu sice ještě kousek chybí, ale to nic nemění na faktu, že je “Legenda neskrotných živlov” svým způsobem velice poutavá a zajímavá nahrávka, přestože do svého žánru nepřináší nic nového. Má ovšem charisma, vnitřní myšlenku (možná by se slušelo dodat, že lyrika desky je inspirována románem “Nevesta hôľ” od slovenského prozaika Františka Švantnera), je ve všech směrech uvěřitelná a působí na mě upřímně a zapáleně, což jsou věci, jichž si osobně stále cením (obzvláště v dnešní době rychlokvašné hudby). Tím pádem je asi naprosto zřejmé, že můj názor na “Legendu neskrotných živlov” je velice kladný…
Jakkoliv tahle záležitost na první pohled zdálky vypadala, že by mohla být velice zajímavá, výsledek dalece zaostal za očekáváním. Říkáte si, jaká člověk asi tak může mít očekávání v případě neznamého debutujícího projektu z Kanady? Považte sami… Obálka je skvělá, na podobný druh hudby (slíben mi byl atmosférický black metal ne úplně tradičního střihu) padne jako ulitá. Dost se mi líbí už jen samotný tracklist, protože názvy jednotlivých songů jsou ve skutečnosti části vět a navzájem se dokonce rýmují… já mám takovéhle “vtípky” prostě rád, a když něco takového vidím, tak si vždycky říkám, že autoři (nebo autor) o svém počinu asi přemýšlejí, tudíž automaticky očekávám něco podobného i v hudební rovině. V neposlední řadě se pak na očekávání podepsal i onen již zmiňovaný příslib neotřelého black metalu…
Jenže zatímco všechno okolo vypadá zajímavě, v té hudbě tkví obrovský kámen úrazu, protože je prostě slaboučká a nudná. Je to taková splácanina motivů a melodií, které působí velice amatérským dojmem. Že tam měly být vlivy elektroniky? Maximálně tak v uvozovkách, protože já osobně si fakt nemyslím, že baskytara, která z ní jak ze soundtracku více jak dvacet roků starých bojovek na PC, je dostatečným důvodem, aby si Koizora mohl do tagů na Bandcampu dávat vedle dvaceti druhů black metalu také žánry jako cybergrind.
A když zůstaneme u Bandcampu… píše se tu doslova: “I make music, but it’s usually not very good.” Nevím, jestli to měla být ironie, ale bohužel je to pravda. Jestli je to ovšem myšleno vážně a tahle věta reflektuje alespoň nějakou sebereflexi, tak tím spíš zůstává rozum stát nad tím, proč autor pouští do oběhu v jeden den hned dvě alba (kromě “The Cursed Mirror of the Wooden Glen” ještě “Mechanized_Apotheosis”), když si za nimi nestojí…
Možná, že teoreticky se tam někde nějaký náznak potenciálu objeví, ale “The Cursed Mirror of the Wooden Glen” je deska, která dává tak pramalý smysl, že se tam hledá fakt obtížně a člověk navíc na to hledání hned po pár minutách přestane mít chuť…
Pergamen v tom českém black metalovém rybníčku sice plavou už nějaký ten pátek (byť část této doby pod lehce delším názvem Pergamen Luciferian), ale mezi úplně nejznámější jména na scéně zrovna nepatří. Což jim ovšem nikterak nebrání v tom, aby ve víceméně pravidelných intervalech zásobovali posluchače poctivými a rozhodně ne špatnými deskami. Ta předchozí se jmenovala “Per somnum”, vyšla na sklonku roku 2011 a nyní se objevuje její pokračování s názvem “Nuber atra”…
V jistých ohledech “Nuber atra” vcelku přesně pokračuje v tom, co bylo již na jejím předchůdci. Jedna z těchto věcí je zřejmá hned na první pohled… a opravdu myslím pohled, nikoliv poslech. Stejně jako “Per somnum”, i novinka vychází v podobě netradičního A5 sešitu na šířku a stejně jako posledně, i nyní se jedná o velice pěknou práci, jež je sympatická už jenom svou neotřelostí. Samotná grafika, kterou má opětovně na svědomí český grafický matador Jaromír “Deather” Bezruč, rovněž skvělá, o tom nemá cenu vůbec pochybovat.
Další věcí, v níž jsou “Nuber atra” a “Per somnum” téměř jako jednovaječná dvojčata, je zvuk obou desek. Na novince se rozhodně neděje takový skok, jaký se svého času udál mezi “Per somnum” a jeho předchůdcem “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen”, v podstatě se jedná o tentýž sound. Což není negativum, jednoduše to tak je a oběma albům ten zvuk docela sedne, takže proti tomu nic.
Takže to tedy vypadá, že je “Nuber atra” v podstatě jenom kopírkou předešlé nahrávky? Na tuto otázku je velmi jednoduchá odpověď – i přesto, co bylo řešeno výše, v žádném případě ne. Novinka totiž nabízí výraznou změnu co do povahy samotného materiálu a skladeb. Svého času jsem v recenzi na “Per somnum” prohlásil, že Pergamen na tom albu mají vážně dobrý tah na bránu, doslova jsem napsal, že “jedna z nesporných předností ‘Per somnum’ je fakt, že materiál má prostě odpich”. A právě v tomto ohledu je “Nuber atra” jiná, jelikož přináší materiál, který dává přednost spíše střednímu a pomalejšímu tempu. Samozřejmě, asi se ani nemá cenu zmiňovat, že sem tam se objeví i nějaká ta rychlejší pasáž, nicméně jich je o poznání menší množství.
“Nuber atra” je velice silná především v jednom ohledu – je jím sólová kytara, jejíž melodie a vyhrávky jsou prostě takřka ve všech případech naprosto skvělé a vždy skladbu vykopnou směrem kupředu v jejím vývoji a směrem nahoru v zajímavosti. Neobjevují se sice po celou hrací dobu (což je možná i dobře, aspoň se jich posluchač nepřejí), ale i tak jich tam je více než dost, tudíž nemá cenu ukazovat konkrétní příklady, jelikož se objevují v každé písničce hned několikrát. Hodně povedený je taktéž řev hlavního mozku Benyho, jemuž je opět i přes extrémní vokál rozumět naprosto každé slovo, čehož si osobně cením, protože jsou to právě velice neotřelé abstraktní texty v českém jazyce, které patří k jedné z největších zbraní Pergamen.
Hned na začátku Pergamen vytáhnou asi nejméně záživný kus nahrávky, “Do chladných sfér komorní temnoty”, jež nenabízí nic jiného než vcelku obyčejné střídání rychlejšího a pomalého tempa, přičemž v tom pomalém je song poměrně utahaný. Naštěstí hned následující “Astrální kóma” velice rychle vyspraví náladu s několika výtečnými motivy. Parádně funguje jak krátké zvolnění v prostředku, po němž se song začíná rozjíždět zase od nuly, tak i skvěle vygradované finále. Zcela právem jde o jeden ze dvou vrcholů “Nuber atra” – tím druhým je pak titulní “Černý mrak” (“Nuber atra” = “Černý mrak” v latině) v samém závěru desky. Právě tenhle kus je podle mě úplně nejsilnější, má hutnou atmosféru a množství velice povedených nápadů a podobně jako “Astrální kóma” přímo ukázkovým způsobem graduje do působivého konce. Všechny zbylé čtyři písničky jsou rovněž docela povedené a určitě mě baví, i když na vrcholné duo “Astrální kóma” a “Černý mrak” nemají… na druhou stranu, úvodní “Do chladných sfér komorní temnoty” překonávají bez problémů.
Hned v prvním odstavci jsem prohlásil, že Pergamen své posluchače zásobují poctivými deskami – a o “Nuber atra” to zcela jistě platí rovněž. Osobně se přiznám, že mi u téhle kapely sedělo o něco více agresivnější “Per somnum”, přesto nemá cenu pochybovat o tom, že si novinka zaslouží nadprůměrnou známku, protože s výjimkou trochu slabšího rozjezdu v podobě “Do chladných sfér komorní temnoty” se totiž rozhodně jedná o dost povedenou záležitost, v jejímž čele stojí dvě výše zmiňované pecky. Samozřejmě se tu nikdo nebaví o nějakém albu roku, ale i tak rozhodně dobrá věc.
Země: Francie Žánr: pagan black metal Datum vydání: 24.2.2015 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Eyes Filled with Blood
02. Burning Black, Chanting High
03. Die Wahrheit steht im Blut
04. Let’s Become a New Light
05. To the Void
06. Coming with the Fog
07. To Summon Twilight
08. On Dark Paths Our Faith Stays Strong
Francouzští Folge dem Wind by vlastně mohli být setsakra zajímavou kapelou. Ve své tvorbě se věnují jakémusi primitivnímu black metalu, nicméně ne primitivnímu co do hudebního výraziva, jelikož samotnou muziku bych tímto pojmem rozhodně neoznačil (byť žádné technické orgie Folge dem Wind samozřejmě nepředvádějí, přece jenom to není žádný progressive rock). Ona primitivnost tkví v samotné tematice Folge dem Wind, v jejímž rámci se kapela zaobírá právě dávným pohanstvím, primitivními a barbarskými rituály a podobnými věcmi.
Nevím, jak je tomu u vás, ale pro mě osobně tohle zní vážně lákavě, s takovýmhle konceptem má u mě kapela pozornost zaručenou už předem, což je také případ Folge dem Wind, na něž jsem narazil pár let zpátky. Tehdy jsem si sehnal jejich druhou desku “Inhale the Sacred Poison” z roku 2009, nicméně jakýmsi nedopatřením se stalo, že mi počin nějak zapadnul a k samotnému poslechu jsem se nakonec nedopracoval. O to zvědavější jsem ovšem byl, když se mi do ruky dostala čerstvá, celkově už třetí dlouhohrající nahrávka Folge dem Wind s názvem “To Summon Twilight”, jíž bohužel “zdobí” o poznání horší přebal než jejího přímého předchůdce.
Pozornému čtenáři jistě neunikla jedna drobnost hned v úplně první větě recenze, kde jsem použil podmiňovací způsob. Řekl jsem, že Folge dem Wind by mohli být zajímavou kapelou, ne, že jí jsou… znamená to tedy, že nejsou? Inu, přijde na to, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Budeme-li se bavit čistě o již probírané tématice nebo o image kapely, pak rozhodně za mě ano, je to zajímavé. Znamená to tedy, že se onen pověstný háček nachází v hudbě? Ano, přesně tak tomu bohužel je.
Nedá se však tvrdit, že by na tom Folge dem Wind byli hudebně nějak špatně a neuměli ten black metal zahrát – ve skutečnosti totiž “To Summon Twilight” obsahuje mnoho objektivně velice dobrých pasáží. Tohle Francouzům neupírám ani v nejmenším a upřímně říkám, že některé momenty jsou opravdu povedené až dokonce skvělé. Abyste neřekli, že jen tak plácám, klidně jako konkrétní příklady mohu uvést dejme tomu závěr “Let’s Become a New Light” či druhou polovinu “On Dark Paths Our Faith Stays Strong”. Obecně druhá polovina alba mi přijde o poznání lepší oproti poměrně nevýrazným prvním třem skladbám. Zároveň s tím by se asi slušelo dodat, že jsou Folge dem Wind nejsilnější v těch přístupnějších momentech, naopak v sypačkách většinou lehounce ztrácejí nit. Problém je ovšem v tom, že i přes veškerý potenciál, který v té muzice bezesporu je, mě to jednoduše jako celek úplně nesebralo. Nechci říkat, že mě to přímo nebaví nebo že mi to přijde špatné, ale při vší úctě jsem čekal trochu víc.
Jedna z věcí, které se na tomto pocitu jistě v nemalé míře podepsaly, je to, že ten black metal, s nímž se Folge dem Wind prezentují, v mých očích (spíš uších) tak úplně neodráží ono tematické zaměření. Když si vezmu ten koncept, v jehož rámci Francouzi operují, tak bych od něčeho takového očekával spíše cosi na styl německého projektu Fyrnask, jenž se v loňském roce blýsknul s fantastickým opusem “Eldir Nótt”. Folge dem Wind mi přijdou málo neotesaní, rituální a uhrančiví, rozhodně méně, než bych si představoval. To je ovšem samozřejmě čistě subjektivní záležitost, to bez sebemenších vytáček uznávám.
Problém však není v tom, že je hudba Folge dem Wind variabilnější a melodičtější, než jsem od jejich konceptu očekával – to je něco, nad čím bych ihned mávnul rukou, kdyby to kapela dostatečně vynahradila tím, nad čím již u podobné hudby mávnout rukou nelze – atmosférou. Ta zde sice v jisté míře je, ale prostě není tak silná, aby mě dokázala uhranout. Když vezmu třeba zmiňované Fyrnask… jejich muzika mě naprosto přiková k židli a ta hypnotická rituální nálada mi nedá vydechnout. “To Summon Twilight” si jen tak v pohodě hraje, docela se mi líbí… a to je na podobný black metal, jenž by měl stát především na té atmosféře, málo.
Můj postoj k “To Summon Twilight” je takový schizofrenní a rozporuplný. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsem nahrávku v předcházejících řádcích poslal ke dnu, ve skutečnosti – a už se opakuji – je v tom opravdu znát kvalita a je tu množství momentů a střípků, které jsou objektivně naprosto skvělé. I přesto mi to ale z nějakého důvodu nesedlo… možná to bude tím, že ty opravdu dobré pasáže se trochu tříští mezi těmi méně zajímavými, možná to bude zklamáním, že jsem čekal mnohem víc, možná v tom hraje roli nepříznivé postavení planet, sluneční erupce nebo cokoliv jiného, nicméně subjektivně nemůžu jít nad 6. Na druhou stranu, zcela sportovně přiznávám, že tady může být chyba na mém přijímači a vás to album třeba zaujme mnohem více…
Americká čtveřice Murmur za sebou až doposud měla pouze jednu desku “Mainlining the Lugubrious” a také krátké splitko s krajany Nachtmystium. Spojení s Nachtmystium ovšem není až tak nelogické, neboť i Murmur se v textech své tvorby hrabou v drogách a závislostech, čemuž odpovídá už jenom obálka “Mainlining the Lugubrious”, na níž se nachází jehla zaražená do žíly. Méně nápadně už to asi nejde…
Co se ovšem týká stejnojmenné novinky “Murmur”, paralelu s Nachtmystium bychom na ní mohli s přimhouřením oka najít i v hudební rovině, zejména s obdobím dvojalba “Black Meddle”. Ale jen v tom smyslu, že i Murmur hrají black metal, který je prostě takový “jiný”, je v něm cosi netradičního a nebojí se třeba i krátkých výletů do dalších žánrů. Způsob, jakým Murmur ke své tvorbě přistupují, lze naprosto bez debat nazvat jako avantgardní. Základem možná stále zůstává black metal, ale není to takový ten původní syrový a primitivní black metal, vlastně skoro naopak, jelikož Murmur předvádějí dost krkolomné lámané riffy, s nimiž se sem tam blíží na dohled i avantgardnímu jazz metalu. Jindy zase při zvolnění vyseknou čistě prog rockovou pasáž, támhle třeba krátké sólo na syntezátor… atd. atd.
Podobných zajímavých vtípků, ozvláštnění a odboček je na “Murmur” obrovské množství, kapela svému posluchači neustále něco předkládá a nenechá jej, aby se nudil. Zpočátku to sice působí mírně nepřehledně, takže tomu člověk musí dát víc poslechů, než si všechno sedne na své místo, ale o to více je pak deska lepší. A to vše, co zde děje, jde ve výsledku tak daleko od black metalového základu, že vám ani nepřijde jakkoliv nepatřičná předělávka od progressivních rockerů King Crimson, která do kontextu zbytku padne zcela přirozeně.
Každopádně, “Murmur” je rozhodně velice zajímavá a podle mého názoru i vysoce kvalitní deska, která rozhodně má co říct. Jak už tomu tak bývá, asi to nebude pro každého, ale za zkoušku to zcela jistě stojí…
Země: Saúdská Arábie Žánr: black metal Datum vydání: 6.1.2014 Label: Shaytan Productions
Tracklist:
01. Estahalat al harb
02. Heen yadhar al ghasq
03. Youm yukram al jaban
04. Bat al tha ar nar muheja
05. Um al qashaam
06. Subat
07. A aj al safeeh
Al-namrood rozhodně nejsou jedinou kapelou, která míchá black metal (anebo vlastně jakýkoliv metal) s prvky tradiční hudby Blízkého východu, tedy zemí Arabského poloostrova plus několik přilehlých států, ale rozhodně patří mezi nejznámější a také nejaktivnější (ono to jde nejspíš ruku v ruce) představitele takové kombinace. Nemůžu si pomoct, ale osobně jsou mi podobné skupiny tak nějak sympatické už předem a jsem jim mnohdy ochoten odpustit ne úplně nejkvalitnější hudební stránku (samozřejmě v rámci mezí, zase nebudu uctívat vyložený odpad jen proto, že je třeba ze Saúdské Arábie nebo Spojených arabských emirátů), protože na rozdíl třeba od evropských nebo severoamerických formací to nemají úplně jednoduché. Zatímco u nás je sice metal v jakékoliv podobě z obecného hlediska stále relativně okrajová záležitost (vzhledem k desetitisícům fanoušků zdůrazňuji relativnost), ale tak nějak funguje bezproblémově a většinová společnost se o něj buď nestará, nebo jej až na výjimky tak nějak respektuje (byť třeba s kroucením hlavy), v oblasti Blízkého východu se stále jedná o muziku nežádoucí a místní kapely rozhodně nemají na růžích ustláno. A to ani nemusí být zdaleka tak radikální jako třeba kolegové Seeds of Iblis ze sousedního Iráku.
Vraťme se však oklikou zpátky k hudbě samotné, respektive k výše zmiňované aktivitě Al-namrood. Vzhledem k situaci, jaká na místní scéně panuje (dá-li se to vůbec nazývat scénou), je poměrně logické, že místní kapely nemají zrovna početné diskografie. Právě v tomto ohledu jsou Al-namrood takovou tou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo, neboť oni s poměrně slušnou pravidelnosti vydávají klasické velké desky a s aktuální novinkou “Heen yadhar al ghasq” si na pažbu zapisují již čtvrtý dlouhohrající zářez. Co se na něm od minulého “Kitab al awthan” změnilo a co naopak zůstalo při starém?
Pokud vezmeme všechna čtyři alba Al-namrood a postavíme je vedle sebe, je na nich od nejstaršího k nejnovějšímu jasně vidět, jakým směrem se Arabové ubírají. Debut “Astfhl al tha’r” (2009) byl velice syrovou black metalovou záležitostí, ale už s druhým “Estorat taghoot” (2010) začal příklon k větší čitelnosti, epičnosti a vlivům tradiční kultury. Poslední zmiňovaný element naplno přebral kontrolu na třetím “Kitab al awthan” (2012). Novinka “Heen yadhar al ghasq” tento trend dále prohlubuje. Mezi ní a jejím předchůdcem už sice zdaleka není takový progres, jaký byl mezi předcházejícími deskami, vlastně se dá skoro říct, že se Al-namrood od “Kitab al awthan” tentokrát nijak zvlášť neposunuli, ale čistě pocitově se mi “Heen yadhar al ghasq” zdá ještě o kousek méně black metalové a ještě něco více “arabské”.
Právě ta arabská atmosféra a prvky místní hudby ve spojení s metalem byly vždy hlavní devízou Al-namrood a platí to rovněž o “Heen yadhar al ghasq”. Není tedy asi divu, že právě tohle vás s největší pravděpodobností na tomto albu zaujme nejvíce… vlastně téměř s jistotou, protože kromě tohoto už toho Al-namrood ve skutečnosti moc nenabízejí. Jenže to vůbec nevadí, protože se stále jedná o formulku, která je stále poměrně neotřelá, ne úplně běžná a tudíž hodně zajímavá. A také z toho důvodu, že “Heen yadhar al ghasq” jde v tomto ohledu z dosavadní tvorby Al-namrood vážně nejdál, bude pro někoho, kdo s předchozími alby doposud neměl tu čest, asi tím nejzajímavějším kouskem kapely. Arábie už zde nepromlouvá “jen” skrze hojné využití perkusí a orientální melodie, ale definitivně jí načichly rovněž kytarové riffy.
A co je hlavní, opět se vydatně zadařilo také po skladatelské stránce. Tohle je přesně ten důvod, díky němuž mi vůbec nevadí, že Al-namrood od minulé placky neučinili tak výrazný skok, protože v kompozičním ohledu dává v mých očích “Heen yadhar al ghasq” svému předchůdci na zadek. V době vydání mě sice “Kitab al awthan” hodně bavilo a právě díky té neotřelosti stylu jsem mu svého času také nasypal vysokou známku (vlastně úplně stejnou, jakou nyní dávám i novince), ale postupem času to nadšení docela vyprchalo a později jsem se vracel spíše k “Estorat taghoot”. U “Heen yadhar al ghasq” ovšem cítím, že tentokrát je to opravdu ono, má to skvělou orientální náladu, výborné nápady a uběhne to jako voda. Že by tedy nejlepší album Al-namrood? A víte, že asi ano…
Další názory:
Ačkoli mi jméno Al-namrood už nějaký ten rok není neznámé, všechny mé dřívější pokusy o proniknutí do téhle muziky ztroskotaly na tom, že jsem prostě nebyl schopen to pojmout, a průlom nastává až nyní s “Heen yadhar al ghasq”. Je tedy novinka nejpřístupnější? Nevím, možné to je, ale věřte, že i tak je to něco, co nepřipraveného člověka může docela šokovat. Kdepak, tady se nekoná žádný vesměs klasický black metal s nějakým tím arabským kořením. Skladatelský jazyk Al-namrood mi nepřipomíná nic, co jsem doposud slyšel – je to poměrně chaotická směsice neklidných riffů, trochu šíleně působícího vokálu (což jej ale spíše činí přitažlivějším), pádné rytmiky a všudypřítomné arabské atmosféry, která je skutečně důležitou devízou alba. Celé to sice možná zní neučesaně, špinavě a zdánlivě nepřesně, ale v jádru jde o poměrně promyšlenou a překvapivě komplexní hudbu, která boduje jak velice solidní kvalitou a značnou neotřelostí, tak tím, že je dokonale uvěřitelná. Al-namrood zkrátka dokazují, že nepatří k čelním představitelům arabské podzemní black metalové scény omylem a s “Heen yadhar al ghasq” servírují k poslechu opravdu silnou nahrávku, která na každý pád potěší všechny, kteří jsou s to vstřebat ji jak po stránce hudební, tak co do tematiky. Ježura
