Archiv štítku: black metal

Wolven Ancestry – The Wrath of Gaia

Wolven Ancestry - The Wrath of Gaia
Země: Kanada
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 14.2.2006
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Tak jsem jednoho dne začal přemýšlet, že bych si střihnul nějakou recenzičku na trochu starší album, nejlépe hodně UG matroš. A tak jsem se ponořil do své sbírky a vytáhl vskutku velkou lahůdku – debutové CD Wolven Ancestry z Kanady. I když se kapela chystá v srpnu vydat druhé album “Silence of the Boreal”, jejich prvotina “The Wrath of Gaia” rozhodně stojí také za pozornost.

Texty Wolven Ancestry znamenají opěvování přírody a zimy… anebo spíš přírody v zimě. A od toho se odvíjí i hudební stránka, která je správně temná a mrazivá. Určitě si říkáte, že kapel se zimním feelingem je spousta, proč tedy věnovat pozornost Wolven Ancestry? Tahle kapela rozhodně není čirý originál, ale nijak nebrání v tom označit jejich hudbu za výbornou. I přes používání některých ne zcela neobyčejných postupů totiž mají svůj do jisté míry osobitý zvuk.

V rámci melodického black metalu se Wolven Ancestry pohybují ve třech základních tempech – rychlé náklepy, ve kterých skupina dokazuje, že i při vysokých obrátkách se dá kouzlit atmosféra; pak ty středně rychlé, chytlavé a nakonec pomalé “neelektrické” vybrnkávačky – ty jsou nejvzácnější, ale svým způsobem také nejúžasnější, viz hned první píseň “Eternal Winds of Nativity”. Ale co je hlavní, ve všech těchto třech polohách jsou Wolven Ancestry přesvědčiví. Rovněž je mi sympatické, že se na desce nestřídá “rychlý song-pomalý song-rychlý song”, ale tempa kolísají během jednotlivých kompozic. Není nijak neobvyklé, že vás začátek písně hodí přímo doprostřed té nejukrutnější sněžné bouře, abyste se po několika dlouhých minutách octli v tiché zasněžené krajině, na kterou se pomalu snáší několik málo vloček. Atmosféra silná jak celá tuna sněhu a způsob, jakým s ní kapela pracuje, je mně osobně hodně blízký.

Klávesy – věčné téma v black metalu. Wolven Ancestry je používají, a to tím “správným” způsobem. Jsou jaksi trochu zastrčené za kytarovou stěnou, což má za následek, že je člověk kdesi podvědomě slyší a dotváří tu správnou atmosféru, ale nejsou mu cpány zbytečně přímo pod nos. Paradoxně to je občas trošku škoda, protože některé klávesové melodie jsou úžasné, ale ke slyšení jen na sluchátkách a hodně nahlas. Ale lepší takhle, než z toho mít symfonické zpívánky.

Možná to vypadá, že celou dobu jen chválím (ono to tak totiž jen nevypadá), ale proč bych měl nějak kritizovat to, co se mi líbí? Není to nejlepší veledílo na světě, má to svoje chybky (ale co je nemá), ale koho to zajímá? Proč se pitvat v detailech? “The Wrath of Gaia” má své jisté nesporné kvality a to je to hlavní. Zhlédněte přiložený videoklip, abyste zjistili, zda je to hudba pro vás. Pokud se vám bude líbit, jděte do toho. Pokud ne, tak vězte, že v oboru melodic blacku je to nadprůměr (vím, o čem mluvím :)) a dál to neřešte.


Acheron – The Final Conflict: Last Days of God

Acheron - The Final Conflict: Last Days of God
Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 30.4.2009
Label: Displeased Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Když jsem asi tak před rokem zaslechl první zvěsti o novém albu amerických satanášů Acheron, docela mě to překvapilo. Až do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že minulý zásek “Rebirth: Metamorphosing into Godhood” z roku 2003 je závěrečnou kapitolou v historii kapely. Jak vidno, hlavní rouhač Vincent Crowley nakonec změnil názor a rozhodl se svoji smečku obnovit.

Acheron vždy znamenali death metal s lehkou příměsí blacku. A právě vkusná kombinace těchto dvou stylů také činila jejich hudbu opravdu zajímavou. Hned po prvním poslechu novinky “The Final Conflict: Last Days of God” je ale jasné, že skupina na black metal téměř rezignovala. Acheron v roce 2009 jsou převážně death. Je to chyba? Jak pro koho, mě osobně to jako zarytého black metalového maniaka překvapilo nemile, i tak jsem se ale snažil k albu přistupovat nezaujatě. Vždyť i death metal je dobrá muzika.

Co zůstává při starém, je střední tempo, které na celém albu převažuje. To Acheron vždycky slušelo nejvíc a i na “The Final Conflict: Last Days of God” mají ty pomalejší kousky největší koule. Ve vyšších rychlostech to trošku skřípe, ale jak se zpomalí, stojí to za to. Pochválit se musí také sóla, protože právě tyhle kytarové exhibice tvoří jedny z nejsilnějších momentů jednotlivých songů. A to říkám jako někdo, kdo sólíčka moc nemusí. Na druhou stranu se musí body strhat nazvučení bicích. Hlavně kopáky nejsou skoro slyšet, takže si milovníci sypaček moc neužijí.

Nezměnila se ani témata textů. Stačí se jen podívat na název alba a názvy písniček a budete mít hned jasno, o co tady kráčí – pohrdání a odpor ke všemu, co jen trochu zavání náboženstvím… ne nadarmo býval Vincent Crowley svého času jedním z nejvyšších představitelů Církve Satanovy. Pro lepší představu doporučuji shlédnout oficiální stránky kapely, plné obrázků hořících kostelů a přeškrtaných náboženských symbolů. Docela romantické (smích).

Sečteno a podtrženo, “The Final Conflict: Last Days of God” je deska v pohodě. Přes mírné počáteční zklamání má album své kvality. Nejlepší dílo Acheron“Anti-God, Anti-Christ” – zůstává nepřekonáno, přesto se jedná o solidní hudbu.


1349 – Revelations of the Black Flame

1349 - Revelations of the Black Flame
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Invocation
02. Serpentine Sibilance
03. Horns
04. Maggot Fetus… Teeth Like Thorns
05. Misanthropy
06. Uncreation
07. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]
08. Solitude
09. At the Gate…

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když se Norové 1349 vyřítili před pár lety na scénu a vydali v krátkém sledu tři alba, vyvolali docela solidní rozruch, protože „Liberation“, „Beyond the Apocalypse“„Hellfire“ byly ukázky našláplého true norwegian black metalu. Po čtyřleté díře v diskografii se teď vracejí se svojí novinkou. Takový stylový kotrmelec ale nemohl čekat vůbec nikdo…

Některá hodnocení čerstvě vydaného „Revelations of the Black Flame“ už teď hovoří o průseru roku. Je to vážně tak hrozné? Jak se to vezme. 1349 totiž black metal zpomalili, jak jen to jde, přidali trochu dronu a špetku sludge a celé to mírně zalili ambientem. Se stylovým přerodem osobně problém nemám, jen se to kapele moc nepovedlo. Deska má hodně tváří, ale ani jednu pořádně. Celé je to roztříštěné a kvalitou hodně nevyrovnané. I proto jsem se rozhodl pojmout recenzi formou, která ani mně moc nevyhovuje – písničku po písničce. V tomhle případě to ale nejde jinak.

„Invocation“: Na začátek dost nudné a zdlouhavé intro, ale jak se přidají kytary a Ravn se svým zpěvem, není to špatné. Naopak, část s pomalým riffem a Ravnovým odříkáváním je dokonce i dobrá. Jak se později ukáže, jedna z nejlepších věcí na albu.

„Serpentine Sibilance“: Druhý song je už o poznání horší. Rovněž pomalé tempo, jen to nemá žádnou šťávu. Občas probleskne ucházející nápad, ale jinak je to o ničem. Pořád to ale stačí na horní polovinu tabulky „Revelations of the Black Flame“.

„Horns“: 1349 poprvé ukazují ambientní tvář… a nestojí to za nic. Lépe se to vystihnout nedá. To nezní jako ambient, ale spíš jako jeho parodie. Absolutní nuda.

„Maggot Fetus… Teeth Like Thorns“: Snad jediná rychlá věc na albu. Oproti předchozímu výtvoru to zní jak balzám pro uši, ale při vzpomínce na pecky ze starších alb úsměv rychle zamrzá. Nic extra, ale dá se to. Maximálně nepovedené je pak řvavé sólo, které se do songu vůbec nehodí.

„Misanthropy“: Další porce ambientu a další nuda. Takhle se ambientní muzika nedělá. Bez nápadu.

„Uncreation“: Jediná písnička na „Revelations of the Black Flame“, kterou jsem si alespoň trochu oblíbil. Dokola se opakující pomalý ústřední motiv se střídá s trochu rychlejšími částmi a nezní to špatně. Jen to sólíčko to opět kazí, vůbec tam totiž nesedí.

„Set the Controls for the Heart of the Sun“: Jedna z největších kravin na albu. Absolutně nepovedený cover od Pink Floyd. Ani originál mi sice k srdci nikdy nepřirostl, ale tohle? Ne, díky, prosím další.

„Solitude“: Naštěstí to není cover legendárního songu od Candlemass (ani se mi nechce domýšlet, jak by to dopadlo), jen další ambientní nuda. Není k tomu moc co dodat.

„At the Gate…“: Ani poslední song dojem moc nevylepší. Naopak, je to „pro změnu“ zase nenápaditá uspávačka. Ještě, že už je to konec.

Popravdě nevím, co k desce říct. Je to propadák. Úplný průser roku to pro mě není (už sem totiž slyšel nového Mansona), ale i tak to nestojí za nic. Jen příští album kapely ukáže, jestli je „Revelations of the Black Flame“ nově nastolená cesta, nebo jen nepovedený úlet. Ale jestli se jedná o první možnost, chtělo by to pro příště hodně vylepšit kvalitu.


Old Man’s Child – Slaves of the World

Old Man's Child - Slaves of the World
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 18.5.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Před mnoha dávnými věky, kdy byl underground opravdu undergroundem a po black metalové scéně se neproháněli tuny trapných pozérů, vznikli i Old Man’s Child. Tehdy ještě jako regulérní kapela přežili až dodnes, i když teď působí v podobě jednočlenného projektu Galdera, který později nastoupil i do Dimmu Borgir. Ti jsou dnes pro něj skupinou číslo jedna, tudíž se Old Man’s Child věnuje jen v přestávkách mezi jejich alby. A protože Dimmu Borgir v poslední době zrovna nehýří aktivitou a většina členů se rozprchla do svých bočních projektů, Galderova cesta tudíž vedla logicky k Old Man’s Child a nové desce “Slaves of the World”.

Old Man’s Child vždy patřili spíš do melodičtějšího ranku black metalu, přesto si nikdy nevysloužili opovržení “true” fandů black metalu. Snad to bude tím, že Galder nesází na klávesové zpívánky, ale hlavní zůstává kytarový projev a klávesy užívá jen jako koření. Je tomu tak i na novince, což je jedině dobře, ale jak je tomu zvykem, má to i své malé mušky.

Na první poslech mi “Slaves of the World” přišlo takové trochu “kostrbaté”. Některé pasáže mi přijdou na ty předcházející naroubované trochu násilně a chvílemi i nelogicky (až mě to zatáhlo za uši). Musím ale říct, že jsem si na to časem zvykl a že teď už mi to při poslechu nijak moc nevadí. Jenže první dojmy byly jaksi rozpačité a ze začátku jsem byl trochu zklamaný (a jak všichni víme, právě první dojem spoustu lidí může odradit).

Takovým zlomem na albu je pátá píseň “Path of Destruction”, která dělí novinku na dvě poloviny. Na tu první by se dal více méně použít vzorec popsaný v předcházejícím odstavci. Za zmínku z téhle první části stojí hlavně “The Crimson Meadows”, která má pár opravdu povedených chytlavých kousků. Se songem “Path of Destruction” ale deska chytí druhý dech a Galder začne konečně sypat výborné nápady. Škoda, že i začátek “Slaves of the World” nemá takový spád. Technicky vzato ale není první polovina nijak špatná, jen z ní prostě nemám tak dobrý pocit jako z té druhé. Znáte to. Přesto však považuji “Slaves of the World” za kvalitní album, které rozhodně překonává předchozí “Vermin”. Na staré desky jako “The Pagan Prosperity” to sice nemá, ale i tak Galder odvedl kus solidní práce. Čím víc to poslouchám, tím lepší to je.


Wolves in the Throne Room – Black Cascade

Wolves in the Throne Room - Black Cascade
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Southern Lord Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ve své podstatě je názorově naprostá většina black metalové scény oproti “normálu” značně nenormální. Najdou se ale i skupiny, které jsou i v rámci extrému silně netradiční. V black metalové komunitě najdeme povětšinou satanisty nebo lidi vystupující proti všem možným náboženstvím, ale dá se narazit i na nacistickou kapelu. Wolves in the Throne Room ale oproti všem pravicově smýšlejícím míří hodně “doleva”. Co je ale paradoxní, i když by se mohlo zdát, že jsou Wolves in the Throne Room myšlenkami přesně na opačné straně, se svými názory o souladu s přírodou a síle individualit by si se zbytkem black metalové scény mohli podat ruku.

Hlavním tématem recenze je ale hudba, ne myšlenkové pochody jednotlivých skupin. Nové album Wolves in the Throne Room se k nám do přehrávačů přikradlo potichu, bez žádné větší reklamy, a to i když by si ji zasloužilo. Jestli se totiž dá s jistotou o téhle kapele něco prohlásit, pak je to, že hrají skvěle.

Co se tedy skrývá pod obrazotvorným názvem “Black Cascade” a jeho působivým obalem? Dalo by se to nazvat jako střednětempý náladotvorný black metal s krkavčím vokálem a přírodní atmosférou. Zní to šíleně, ale lépe se to popsat nedá. Jako kdyby celé album složili a nahráli v těch nejhlubších lesích (což celkem dost dobře možné vzhledem k tomu, že celá skupina žije i se svými rodinami hluboko v lese daleko od civilizace).

Na první poslech se Wolves in the Throne Room oproti minulým albům “odprostili” od dlouhých a hypnotických (a úžasných) nemetalových pasáží. Ale jen na první poslech, protože je skupina zakomponovala do celku, takže se teď nestřídají tyto uhrančivé kousky s black metalovou bouří, ale vzájemně se tyto dvě tváře Wolves in the Throne Room prolínají, což je vlastně plus i zápor zároveň. “Black Cascade” tak zní mnohem kompaktněji a sevřeněji, než kdykoliv předtím. Na druhou stranu to chce opravdu hodně času na jejich docenění, tudíž si jich “víkendoví posluchači” ani nevšimnou a můžou tak Wolves in the Throne Room považovat za zcela obyčejnou black metalovou sebranku (když tak o tom přemýšlím, vlastně to není zápor, ale jen jejich problém, když někdo nedokáže věnovat hudbě, která za to stojí, čas).

Rozhodně se nedá určit nejlepší song na “Black Cascade”. Celou deskou od prvních vteřin až do úplného konce prostupuje jednolitá (ale ne nudná!) nálada, kterou je k docenění “Black Cascade” nutné vstřebávat v kuse. Každá ze čtyř sáhodlouhých písní má své úžasné momenty, ale jedna bez druhé by nemohly být. Jenom poslechem celého alba můžete vstřebat myšlenky tohoto alba.

Možná jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli, ale ona se jen těžko popisuje tak nepopsatelná hudba, ke které si prostě musí najít cestu každý sám. Já osobně ale vřele doporučuji “Black Cascade” vyzkoušet.


Marduk – Panzer Division Marduk

Marduk - Panzer Division Marduk
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2008
Label: Regain Records
Původní vydání: červen 1999, Osmose Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Marduk. To už je dnes ve světě black metalu pojem. A tenhle pojem vypustil na svět přesně před deseti lety (myšleno na den přesně) své nejslavnější album “Panzer Division Marduk”. K připomenutí odehrají Marduk i jeden speciální koncert, kde zazní celá tato deska (tím vyvoleným místem se stal festival Party San v Německu). A nakonec, v únoru loňského roku bylo “Panzer Division Marduk” znovu vydáno a právě této re-edici se dnes budeme věnovat.

V čem se tedy znovu-vydání liší od původní edice? První změna je zřejmá na první pohled – jiný obal. Tady záleží na každém samostatně, jestli se mu líbí víc ten nový, bílý nebo “verze ’99”. Podle mého skromného osobního názoru byl ten původní takový působivější (u obrázku je nový obal dole, starý nahoře). O dost více určitě potěší, že re-edice vychází na digipacku. Co si budeme povídat, skládací “leporelo” z tvrdého papíru vypadá o mnoho lépe než plastiková krabička. Na dvou stranách digipacku je pak dobová recenze na “Panzer Division Marduk” z časopisu Metal Hammer. Samozřejmě se jedná o recenzi, která album vychvaluje, jak jen to jde. Značného upgradu se dočkal i booklet, který na nové edici čítá úctyhodných 36 stran.

Vylepšen byl samozřejmě i samotný disk, který obsahuje tři bonusy. První dva jsou písně “Deathride” a “Todeskessel Kurland”. Nikde není psáno, jestli se jedná o zbrusu nové songy nebo zbytky z původního nahrávání, co je ale hlavní, ke starým flákům sednou stejně jako pověstná prdel na hrnec. Jen refrén “Deathride” nápadně připomíná refrén “Baptism by Fire”, ale jinak tyhle dvě věci stojí za hřích. Třetím bonusem je fanoušky vyrobené video k titulní písničce alba. S tímhle klipem mám trochu problém, protože se mi prostě nepovedl spustit (zkoušel jsem to na třech počítačích a dvou DVD přehrávačích). Ani nevím, jestli je chyba na mojí straně, nebo mám jen zmetka (úsměv).

A kromě toho všeho najdete na nové verzi samozřejmě i původních osm songů, včetně pecek jako “502”, “Christraping Black Metal” nebo kultovní “Baptism by Fire”. Od začátku do konce se jede v maximální rychlosti s pedálem nasranosti sešlápnutým až k podlaze. Kdybyste se mě zeptali na nejrychlejší album, které znám, odpovědí “Panzer Division Marduk” bych určitě nic nezkazil. A kdybyste si náhodou chtěli tenhle nářez pořídit, právě tahle limitovka by byla tou správnou volbou.


Warchild

Warchild - Desire & Rage
Země: Česká republika
Žánr: black / thrash metal

Otázky: H.
Odpovědi: Aleister
Počet otázek: 10

Odkazy:
web / bandzone

Warchild brázdí vody českého undergroundu již pěkných pár let, což vyústilo mimojiné i v nedávno vydanou desku “Desire & Rage”. Po nedávné recenzi právě na “Desire & Rage” jsem se rozhodl ještě pro rozhovor s Warchild. Na mé všetečné otázky velice obsáhle odpovídal zpěvák, kytarista a hlavní skladatel kapely – Aleister.


Warchild zatím ještě nepatří mezi nejznámější jména na české scéně. Jak bys vaši hudbu a vaši kapelu představil někomu, kdo o ní ještě nikdy neslyšel?

Tak to se těžko popisuje. Samozřejmě nejlepší je kousek si poslechnout. Úplně stručně je to taková směsice přibližně stejných dílů thrash metalu, black metalu a death metalu. Ale mícháme do toho i další prvky, jak nás to prostě zrovna napadne :) Prostě energická, brutální a rychlá muzika ;)

Nové album “Desire & Rage” je už venku pár měsíců. Jaké zatím máte ohlasy a jak jsi ty sám spokojen s konečnou podobou desky?

Ohlasy jak od kritiky, tak i od fanoušků jsou zatím vesměs velice kladné až nadšené. Až mě to příjemně překvapilo :) Přetrvávají samozřejmě výhrady k automatickému bubeníkovi, ale to je věc, se kterou bohužel nejsme schopni něco udělat – bubeníci prostě nejsou. Jinak já jsem velice spokojen. Na to, že album jsme si nahrávali sami ve zkušebně, je to myslím velice slušná práce. Samozřejmě je otázka, jestli příště půjdeme do studia, nebo jestli to uděláme zase sami. To hodně souvisí s naším rozvláčným způsobem nahrávání, který by byl ve studiu příšerně drahý :)

Jaký je podle tebe rozdíl mezi debutem “Looking Back” a novinkou? V čem vidíš největší posun?

Obrovský :) Album “Looking Back” bylo jakýmsi shrnutím prvních sedmi let činnosti kapely a tlustou čárou za tímto obdobím. To znamená, že obsahovalo hlavně staré věci, které byly poměrně nedokonalé, což vyplývalo i z toho, že jsme stále ještě hledali svůj styl a potřebovali jsme se trochu vyhrát. Songy na “Desire & Rage” jsou všechny (co se týká muziky) nové a je znát obrovský posun především v propracovanosti skladeb, ve větší škále vokálů, ve větší dynamice a agresivitě – prostě výrazný kvalitativní posun.

Nejde si nevšimnout, že kladete velký důraz na videoklipy, nebo mi to tak alespoň přijde… Zatím jste jich natočili pět, přičemž zvláště ty poslední dva jsou opravdu povedené. Co pro vás videa znamenají? Je to jen další forma propagace Warchild, nebo něco speciálního?

Propagace ani moc ne, přece jenom možnosti prezentace videoklipů jsou v Čechách dost omezené, spíš bych řekl, že je to taková možnost, jak ještě více umocnit atmosféru songu a doplnit myšlenku ještě o další formu vyjádření. Vlastně takové logické pokračování řetězce text -> muzika -> video :) Vždycky se snažíme, aby ty songy obsahovaly nějaké základní sdělení, ze kterého pak vychází i ten klip. Možnosti, co se týká klipů, máme poměrně velké, protože máme vynikajícího spolupracovníka – Míru Bretšnajdra – který je na ně velice šikovný, tak proč se do toho nepustit :)

Když už jsem zmínil klipy, musím se zeptat na ten ke skladbě “Buchenwald” [Buchenwald je koncentrační tábor z obdoví 2. světové války, nachází se v Německu – pozn. redakce]. Některé záběry v něm jsou opravdu jen pro lidi se silným žaludkem. Co vás vedlo k pořízení takového videoklipu? Také bych rád věděl, jestli jste s tím neměli nějaké problémy a teď zrovna nemyslím, že by vám ho nechtěli pustit v televizi, ale třeba nějaké obvinění z nacismu. I když vím, že by takové obvinění bylo v případě Warchild nesmyslné, ale například taková Antifa se v podobných věcech s oblibou a často nesmyslně vrtá…

Tak teď jsi přesně trefil hřebíček na hlavičku! S “Buchenwaldem” byly problémy od začátku. Je to song, kde text napsali Židi z koncentračního tábora, byla to jakási hymna Buchenwaldu, a my jsme dodělali pouze muziku. Je to pro nás poměrně závažný song, protože je to o věcech, které se skutečně děly a které byly tak zvěrské, že se to prostě příčí lidskému chápání. Proto jsme se rozhodli udělat k tomu i klip. Ten jsem sestříhal ze záběrů z našich koncertů a hlavně z dobových dokumentárních filmů. Takže všechno, co je vidět v tom klipu je naprosto autentické. Hnus, ale tak to prostě bylo. Samozřejmě reakce byly kolikrát pro mně až nepochopitelně odmítavé. Od toho, že jsme nacisti a fašisti a bůhvíco ještě až po to, že je to znesvěcení památky obětí a podobně. Nerozumím tomu, takové námitky jsou pro mně naprosto nesmyslné. Je to prostě song k připomenutí obětí koncentračních táborů a jejich utrpení!

Klip je k vidění nejen na internetu, ale je už nějakou dobu vysílán i na TV Óčko. Óčko se toho nezaleklo, za což jim jistě patří dík a uznání, a vysílá klip i přesto, že i jim přišly některé velice negativní reakce.

Je to prostě bohužel tak, že většina lidí nechce znát svojí vlastní minulost a nerada se kouká na ošklivé věci, které se skutečně staly. Pohodlnější a příjemnější je strčit hlavu do písku a předstírat, že něco takového se nikdy nestalo. Jenže národ, který nezná vlastní minulost, nemá ani budoucnost.

No a Antifa a podobné spolky? Zrovna nedávno jsem k tomu psal poměrně rozsáhlé vyjádření na naše stránky na Bandzonu. Samozřejmě si nás berou do huby, pomlouvají nás kudy chodí, dokonce vyšel kdesi v A-kontra nebo kde článek, který nás kvůli songu “Buchenwald” dával za příklad “prorůstání fašismu do black metalu”. No to se musí člověk buď smát nebo se hrozně nasrat. Když někdo není schopen si přečíst jednoduchý text a pochopit jeho obsah, pak je to bohužel tupé hovado, kterému nemá cenu cokoli vysvětlovat. Bohužel, i takoví jsou mezi námi a není jich málo.

Všiml jsem si, že dvě písně z “Desire & Rage” se objevily už na vašem osm let starém demu “Krvavá cesta”. Máte v zásobě ještě nějaké starší songy, které hodláte někdy na dalším albu použít nebo to příště budou už jen nové věci?

Máš pravdu – “Last Goodbye” a “Old Man’s Legend”. Muzika sice nestála za moc, ale tyhle songy měly tak dobré texty, že jsme se rozhodli k nim udělat novou muziku a dát je na cédéčko. Na příštím CD by se obdobným způsobem měl objevit song “Lies”, který jsme sice nikdy nenatočili, ale hráli jsme ho na koncertech. Takže zase starý text s novou muzikou. A tím bude asi zásoba vyčerpaná :)

Rád bych se zeptal na instrumentální song “Canon in D Major”. Vůbec mi nesedí do stylu Warchild, přijde mi spíše jako předělávka nějaké klasické skladby, už podle názvu (ale v tomhle případě je to jen domněnka, nějak blíž jsem zatím nepátral). Můžeš nám “Canon in D Major” trochu přiblížit?

Zase trefa ;) “Canon in D Major” je předělávka klasické barokní skladby od Johanna Pachelbela. Už se z toho stává pomalu taková tradice – na minulém CD jsme měli instrumentální předělávku “Love Story” od Francise Laie a na příštím albu se jistě také něco takového objeví :) Myslím, že je to pro posluchače takové příjemné zpestření.

Warchild

Všechny dosavadní desky jste si zatím vydali sami. Je v tom záměr, díky kterému máte absolutní svobodu a kontrolu nad vlastní tvorbou nebo to je takto vydáváte, protože jste ještě nenalezli žádnou vhodnou firmu? Hodláte i další alba vydávat “na vlastní pěst”? A jen tak mimochodem, i když je to asi hodně předčasné, kdy bys rád viděl hotovou novou fošnu Warchild?

Měli jsme několik nabídek od různých labelů, ale tak nějak by to nemělo žádné výhody. Akorát by se nám do toho snažili kafrat. Takhle si desku uděláme úplně po svém, výrobu nám pomohou finančně zvládnout sponzoři a distribuci si děláme sami za pomoci spřátelených e-shopů a labelů. Pouze na celosvětovou digitální distribuci v mp3 jsme uzavřeli smlouvu s americkým labelem Metalhit.com. Je s tím takto sice hodně práce, ale vcelku nám to vyhovuje. Ale nebráníme se ničemu, uvidíme, jestli budou nějaké zajímavé nabídky na vydání příštího CD.

Jinak texty na příští CD už máme komplet hotové a začínáme pracovat na muzice. Nerad bych odhadoval, kdy to vyjde (minule jsem se spletl skoro o dva roky :)) Ale tipnul bych, že dva nebo tři roky to bude trvat.

V současné době používáte automatického bubeníka, což mně osobně přijde docela škoda, zvláště když jste v minulosti hráli se živými bubeníky. Mohl bys osvětlit proč jste teď nuceni používat automat?

Tak na to je jednoduchá odpověď – nejsou lidi :) Tady široko daleko neexistuje nikdo, kdo by to zahrál a současně by se mu do toho chtělo a současně by to byl pohodový týpek zapadající do kapely. Za dobu existence kapely jsme vystřídali osm nebo devět bubeníků a nikdo to s námi nevydržel :) Teď už ani nehledáme. Bylo by to určitě lepší, kdybychom měli živého bubeníka, ale zatím to tak bohužel nevypadá…

Myslím, že tolik otázek už stačí, už jen proto, že mě další nenapadají :) Každopádně díky za tvůj čas a přeju Warchild hodně štěstí do budoucna. Jestli máš zájem ještě něco dodat, máš samozřejmě prostor.

My moc děkujeme za zájem a za prostor na Sicmaggot a ať se daří ;)


Warchild – Desire & Rage

Warchild - Desire & Rage
Země: Česká republika
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 2008
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / bandzone

Dnes je na recenzentském menu k dispozici jeden tuzemák (myšleno ve smyslu tuzemské kapely, ne alkoholu). Pokud správně tuším, vůbec první česká recenze u nás. Do mých pracek se dostalo poslední album rakovnické smečky Warchild s názvem “Desire & Rage”, které je sice už loňské, ale vzhledem k tomu, že vyšlo na samotném sklonku roku, je ještě pořád aktuální. Jedná se o druhou desku kapely, debut Warchild jsem ale neslyšel, takže hodnotit budu jen to, co jsem slyšel na “Desire & Rage” a nic okolo. A hodnotit budu kladně…

Warchild hrají takový mix extrémních metalových žánrů, který se dá jen stěží jednoznačně zařadit. Nejblíže to má asi k black metalu a thrash metalu. Sem tam trochu toho deathu. To ale není vůbec důležité, hlavní je, jestli to je nebo není kvalitní hudba. A jak je již naznačeno v prvním odstavci, já osobně nemám problém s tím, označit hudbu Warchild za kvalitní. Ale má to samozřejmě i své mouchy…

“Desire & Rage” obsahuje některé opravdu skvělé pasáže, např. začátek “Old Man’s Legend” nebo začátek “Warrior” (to jsou jen příklady, takových momentů je na albu víc). Většinou se jedná o pomalejší klávesové části. Osobně bych do budoucna uvítal více takových motivů. Problém je ale v tom, že nejsou moc dotažené, nebo spíše, abych se lépe vyjádřil, zbytek písně na ně nenavazuje tak, jak by měl (upozorňuji, že je to jen můj osobní názor, tak jak to já slyším, a samozřejmě to také neplatí u všech písniček na albu). Není to nic, co by songy úplně zazdilo, ale trochu to ruší. Věřím, že Warchild mají na víc a že někdy příště na dalších nahrávkách si s tím poradí. Klidně se může stát, že bude tahle skupina za pár let a nějaké dvě, tři alba vydávat tak namakané fošny, že budou i v zahraničí závidět. Ten potenciál tam je, nejsem hluchý, abych to neslyšel. Dobré nápady Warchild mají, jen je rozvinout, dotáhnout do konce a všem se nám tady z toho scvrknou trenky. A víte co? Já už se těším, až to přijde (mám na mysli, jak to budou Warchild smažit, ne jak se mi budou scvrkávat trenky (smích)), a doufám, že se tak stane.

Za nejlepší flák na “Desire & Rage” považuju poslední (nepočítám-li bonus) “Revenge”. Tomuhle songu nemám absolutně co vytknout. Přesně takhle si představuju, že by to mělo znít. Skvělé riffy, a ten zabijácký střednětempý kousek na konci, to nemá chybu. A to sólíčko, u toho vážně umírám. Takovéhle pecky by měly bořit hitparády.

Takže, když to shrnu, album je určitě nad průměrem, hodnotím ho kladně s tím, že by to mohlo být ještě lepší a přesvědčením, že příště už to lepší určitě bude. Minimálně za poslech to stojí už teď. Vřele doporučuji zhlédnout přiložené klipy.


Root

Big Boss
Země: Česká republika
Žánr: dark / black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Big Boss
Počet otázek: 12

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pro historicky první rozhovor pro Sicmaggot jsem se rozhodl vyzpovídat nějakou českou kapelu, nejlépe ještě hodně významnou, ne-li přímo kultovní. Jako první mě ihned napadli Root. Na otázky o svých sólových albech, příští desce Root nebo o kapele Equirhodont se uvolil odpovídat sám zpěvák BigBoss a vy si teď můžete přečíst výsledek.


Nedávno jsi vydal své třetí sólové album “Doomy Ballads”. Velice zajímavé dílo se skvělým obalem. Můžeš nám povědět, jak jsi ty sám spokojen s výsledkem a také proč sis k nahrávání přizval ne moc známou skupinu Thief?

Proč Thief ? Hledal jsem mladé hráče, kteří ještě nejsou profesionálně deformovaní… a hlavně kteří ve své tvorbě a stylu upřednostňují Hard Rock. To byl hlavní důvod proč zrovna Thief

Určitě by bylo zajímavé slyšet celou desku naživo s daným pořadím skladeb. Už za pár dní proběhne křest “Doomy Ballads” [21.2. – pozn. redakce]. Hodláš přehrát album celé, nebo zvolit tradičnější formu, kdy bude zahráno “jen něco”? Plánuješ do budoucna víc koncertů s tvým sólovým projektem?

Musíme zvolit tu tradičnější formu, neboť některé skladby jsou “live” nehratelné vzhledem ke sborům…atd. Ale zazpívám zase dvě které si lidé nejvíce žádají a které patří mezi ty nehratelné, tudíž zazpívám je na muziku dodanou ze studia a já budu zpívat živě. Celkem předvedeme asi 5 nebo 6 věcí.

Tvá první multi-žánrová sólovka “Q7” je zcela vyprodána, neuvažuješ o jejím znovu vydání? Dvojka “Belial’s Wind” je zase true black. “Doomy Ballads” je už podle názvu laděná trochu do doom metalu. Co album, to jiný žánr. Dalo by se to chápat tak, že jsou pro tebe sólovky takovým odreagováním se od tvorby Root, že stvoříš to, na co máš zrovna náladu, aby sis od Root trochu odpočinul?

O znovu vydání “Q7” se neuvažuje…ale já nikdy neříkám “nikdy”. “Belial” se ještě myslím prodává. A jinak pokud dělám sólovku tak vždy jsou to věci potažmo styly ke kterým tíhnu a které si chci sám na sobě vyzkoušet. A balady jako styl naprosto miluji, takže proto to byly tentokrát “Balady”.

Jak to vypadá v táboře Equirhodont? Třetí díl se měl nejdřív natáčet v roce 2007, přeložen byl ale na letošek a letos další odklad. Proč?

Equirhodont jak jistě víš je hodně promakaná muzika a nechceme to flákat. Nasadili jsme si laťku hodně vysoko, nechceme vydat nějakou rychlokvašku jenom proto, aby byla. Nápady jsou, připravují se, ale Root má přednost, což je naše zásada. Takže nyní je na řadě Root.

Nedávno se na stránkách Root objevila krátká zprávička, že máte nového bicmana. Proč muselo dojít ke změně bubeníka? Mně se zdálo, že jste byli s Deadlym [Marek “Deadly” Fričák – pozn. redakce] spokojení a na koncertech mu to taky bouchalo dobře.

S Markem to bylo dohodnuto již dávno předem, že pokud bude přijat na Ježkárnu v Praze [Konzervatoř a vyšší odborná škola Jaroslava Ježka, hudební škola – pozn. redakce], tak bude muset odejít, protože by nestíhal. Stalo se tak, tudíž nám za sebe sehnal více než rovnocennou náhradu, svého mladého spolužáka z konzervatoře Petra Hrnčiríka. Je skvělý a jsme s ním velmi spokojeni. S Markem se stýkáme dál, pokud je v Brně, protože je to opravdu náš skvělej kamarád a spoustu toho s námi prožil.

Také bych se rád zeptal na personální rošády Evila. Nejdříve drtí bicí soupravu, pak z Root odchází a za nějaký půl rok se opět vrátí na post kytaristy. Jak k tomu vůbec může dojít, že někdo kapelu opustí a za pár měsíců se vrátí jakoby nic?

He he he he… Evil? To je kapitola sama pro sebe. Už se mu prostě nechtělo hrát na bicí, ale je výborným kytaristou jak již dnes všichni vědí. Takže místo něj přišel Marek a Evil se mezitím připravoval na dráhu kytaristy u Root. Na místo kytary prozatím zaskočil Poison a jakmile byl Evil připraven, tak nastoupil. Byla to dobrá volba. Takže takhle jednoduché to bylo.

Na letošek je naplánováno nahrávání alba Root – “Heritage of Satan”, kde by se mělo objevit několik zahraničních hostů. Mohl bys prozradit nějaké bližší informace? Třeba kdy hodláte začít nahrávat, názvy nějakých písniček nebo nějakého toho hosta, prostě cokoliv :)

No tak já osobně říkám tomuto albu “volné pokračování ‘Hell Symphony’“, bude ale mnohem brutálnější a tvrdší… jako raritu mohu prozradit že na něj po 20ti letech nazpívám jednu skladbu česky! Jmenuje se “In Nomine Satanas”! Hosty určitě neprozradím. Pokud nějací budou, tak budou, pokud ne, tak ne.

Root

Dost vašich alb jsou vlastně koncepční příběhy. Bude nějaký koncept i na “Heritage of Satan”?

Myslím že “Heritage of Satan” bude svým způsobem koncepční… ale nech se překvapit.

Název “Heritage of Satan” evokuje satanismus. Znamená to, že se Root vrací k této tématice? Předpokládám, že za to budeš jako textař zodpovědný ty. Co tě vedlo k návratu k tomuto tématu ve tvých textech po tak dlouhé době? Poslední čistě satanistické album Root – “Hell Symphony” – vyšlo před 18 roky, což je opravdu dost dlouho.

Vždyť my jsme od této tématiky nikdy neodešli… na každém albu tak či onak toto téma existuje. Tentokrát to bude ale opravdové PEKLO! Zajímavostí je, že mne k tomu přiměli kluci z kapely. Byl jsem překvapen a zároveň nadšen. Celé album (texty) jsem napsal opravdu velmi rychle…

Mnohými jsi považován za takového “patrona českého satanismu”. Svou logiku by to mělo, neboť jsi založil českou pobočku Církve Satanovy a přeložil Satanskou Bibli. Asi nemá cenu se tě ptát, co to pro tebe znamená, protože takové věci se jen těžko dají vysvětlit pomocí několika vět (ale jestli máš náladu, můžeš to zkusit). Spoustu lidí by ale určitě zajímalo, jak a kdy si se k satanismu vůbec dostal.

Na toto téma se nikdy v rozhovorech o muzice nebavím, sorry….

Na závěr bych se chtěl zeptat ještě na jednu věc. Četl jsem s tebou spoustu rozhovorů a v několika z nich si zmiňoval rozsáhlý projekt “The Legend Nizostratio”, tak rozsáhlý, že možná nikdy nebude zrealizován. Mohl bys trochu rozvést o co se jedná a jestli se ho vůbec někdy dočkáme?

Velmi zajímavá otázka he he he…. minulý týden jsme se na tohle téma bavili s Blackiem [Petr “Blackie” Hošek, bývalý kytarista Root – pozn. redakce]. Asi se do toho pustíme. Ale bude to určitě na velmi dlouhou dobu. Jedná se o Legendu kterou dědí Démoni z pokolení na pokolení…. různé Magické a Mystické prvky jsou zde obsaženy, jen texty mají kolem šedesáti stran… vystupuje zde asi třicet postav, není to nic jednoduchého. Třeba to zvládneme… uvidíme…

Moc díky za rozhovor a doufám, že tě otázky moc neobtěžovaly. Pokud bys chtěl ještě něco říct závěrem, máš samozřejmě možnost.

Otázky kolem muziky mne nikdy neotravují. Muzika je můj život. Čtenářům tvého zinu vzkazuji to, co obvykle všem:
STAY PROUD ! – BigBoss


Satyricon – The Age of Nero

Satyricon - The Age of Nero
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.11.2008
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Netrpělivě očekávaná novinka Satyricon je konečně na světě. Ještě před vydáním kolem sebe rozhazoval hlavní mozek kapely Satyr spoustu keců o výjimečné desce. Já osobně něco takového nemám moc rád, protože se lehce může stát, že majitel těchto keců padne po vydání alba na hubu, to ale není tento případ…

“When it is dark enough,
You can see the stars.”

“The Age of Nero” v podstatě navazuje a rozvíjí předchozí nahrávku “Now, Diabolical”, a snad právě proto bude nejlepší porovnávat novinku právě s ní. Už první ukázka v podobě písně “My Skin Is Cold” ze stejnojmenného EP naznačovala, že se nějaké velké stylové skoky konat nebudou. Ale možná je tomu jen dobře, protože právě tahle forma Satyricon vážně sekne a navíc, v podstatě žádná jiná skupina nezní jako oni.

“We throw stones in the water
And see the waves
That we create”

Oproti “Now, Diabolical” je “The Age of Nero” syrovější, drsnější a špinavější. Satyricon pořádně dupli na pedál a jejich hudba je nezastavení. Na druhou stranu není novinka oproti minulému albu tak atmosférická. Tady záleží na každém jednotlivci, co mu sedí víc. Mně se o malý kousek více líbí “Now, Diabolical”, ale to mi nijak nebrání, abych při poslechu “The Age of Nero” uznale nepokyvoval hlavou.

Album otvírají dvě svižné pecky “Commando” a “The Wolfpack”. Zabijácké riffy a ještě víc zabijácké refrény. Takovýhle začátek si opravdu nechám líbit. To je ale jen předzvěst věcí příštích. Snad největší mrda totiž přichází hned vzápětí – “Black Crow on a Tombstone”. Tenhle song snad nemá chybu. Pokud byste byli tak hloupí a chtěli si z celé novinky poslechnout jen jednu ukázku, měla by to být právě tahle. Ale to by nemělo smysl. Každá písnička je sama o sobě skvělá, ale dohromady je to ještě lepší.

Trochu jsem se “The Age of Nero” bál, ale nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zbytečné. Možná to není nejdokonalejší deska na světě, ale nářez to je. Možná Satyricon nepřekonali “Now, Diabolical” (alespoň v mých očích), ale ostudu si v žádném případě neuřízli. Když k tomu připočteme, že se dá “The Age of Nero” sehnat i jako opravdu krásně zpracovaný digipack s bonusovým diskem, není co řešit.