Archiv štítku: black metal

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!


Otargos – No God, No Satan

Otargos - No God, No Satan
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hoax-Virus-God
02. Cloning the Divine
03. Worship Industrialized
04. Hexameron
05. I, Flesh of God
06. Origin
07. Cuiusvis hominis est errare
08. I, Blood of Satan
09. XXI (The Pathological Mass)
10. The Hulk of Conviction and Faith

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pokud ne už s prvními dvěma počiny „Ten Eyed Nemesis“ a „Kinetic Zero“, tak minimálně s loňským počinem „Fuck God-Disease Process“ už museli francouzští ďáblové Otargos zaujmout většinu příznivců kvalitního, černotou naplněného black metalu. V rychlém sledu (rozmezí cca jeden a půl roku) kapela přichází s další deskou „No God, No Satan“.

Rozhodně se však nejedná o nějaké nedodělané a nepotřebné zbytky ze skladatelského procesu „Fuck God-Disease Process“ (a jestli ano, nejde to na kvalitě nového materiálu poznat), protože „No God, No Satan“ se svému předchůdci nejenže vyrovná, ale v nejednom ohledu jej dle mého mínění dokonce i překonává. Otargos sice recept výrazně nezměnili, ale všechny elementy z „Fuck God-Disease Process“ dotáhli na novince k dokonalosti.

Co to ale ve výsledku znamená? Zůstal precizně odvedený, do detailu promyšlený black metal zahraný s velkou technickou zručností (v rámci žánru samozřejmě, pořád se jedná o black metal, takže, co si budeme povídat, hmatníkové onanie očekávat zase nemusíte). Navíc zabalený v skvělém zvukovém kabátu, kde je každý nástroj jasně slyšet, ale nic nepůsobí sterilně. Zvláště kytary hrají jedna báseň – průrazně, nabroušeně, ale čitelně.

Přesto všechno si však Otargos stále umí pohlídat chorobnou, nemocnou atmosféru, která je tentokrát snad ještě tíživější než na „Fuck God-Disease Process“. Pro představu se podívejte na obal desky, ten pocity z „No God, No Satan“ dostatečně vystihuje. Kapela ví, do čeho píchnout – nešetří přechody, rytmickými změnami a těžkými riffy, které se prolínají s „ubíjejícími“ (v tom dobrém slova smyslu) sypačkami, ale nebojí se ani repetitivních pasáží tvořících onu zmiňovanou atmosféru. Nudit se rozhodně nebudete, protože Otargos vědí, jak si posluchačovu pozornost zajistit.

Po zajímavém intru „Hoax-Virus-God“, které člověka uvede „do děje“, následuje první těžký projektil „Cloning the Divine“. A hned tenhle první kousek potvrzuje to, co jsem již řekl výše – četné změny temp, brutální sypačky i hutné riffy včetně jedné opravdu mrazivě pomalé pasáže přecházející do skvělého klenutého sólování (možná škoda, že tak krátkého). À propos, dalším dílem do mozaiky je i videoklip. Jak moc si Otargos se svým prohnilým dítkem vyhráli, je vidět právě i na onom klipu. Není to žádná klasická sranda „skupina stojí, hraje na nezapojený kytary a tváří se při tom drsně“, ale opravdu do detailu propracovaná záležitost. V době, kdy většina kapel svoje písničky pro videa nechutně zkracuje, Otargos na čtyřminutový song natočili video dlouhé devět minut a vytvořili regulérní krátký film s příběhem, pointou a dokonce i titulky. Zcela vážně je to jeden z nejlepších klipů v žánru!

Další hodně povedenou věcí je kupříkladu výbornou basovou linkou vybavená „Hexameron“, která těsně před svou polovinou nabere až doommetalový nádech (v blackmetalovém podání). Nebo třeba taková blastbeatová orgie „Origin“ – ta člověka zadupe do země. Oproti tomu si ale Otargos hned vzápětí bez skrupulí střihnou desetiminutový uhrančivý opus „Cuiusvis hominis est errare“, jenž je možná úplným vrcholem „No God, No Satan“. Když tak o tom přemýšlím, ona vlastně celá nahrávka nabírá čím dál tím víc na naléhavosti, čím víc se blíží ke svému konci. Závěrečná „The Hulk of Conviction and Faith“ už je čirá apokalypsa.

Co dodat? Otargos nahráli vážně skvělé album, které by podle mě žádnému příznivci černého kovu nemělo proniknout mezi prsty. Výborná záležitost!


Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

Morowe - Piekło.Labirynty.Diabły
Země: Polsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 1.6.2010
Label: Witching Hour Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Kde nic, tu nic a z ničeho nic z Polska přichází nový projekt, jemuž by měl věnovat pozornost každý příznivce těžké a náročné muziky. Morowe, v jejichž řadách se objevuje například NihilMassemord a Furia, se jen tak ze vzduchoprázdna ale nezjevili, byť to tak na první pohled vypadá. Datum založení se datuje do roku 2006, ale až do letoška nic nevydali, oficiální stránky neexistují, vůbec nic… snad až jen na onen debut, který opravdu stojí za to.

Název alba “Piekło.Labirynty.Diabły” je zároveň všeříkající i nicneříkající. Je nadevšechno jasné, že nelze očekávat nic jiného než velice ponurou a neveselou záležitost, ale trochu jiným způsobem, než byste možná čekali. Jestli totiž Morowe něco neprodukují, tak je to předvídatelná a nenápaditá hudba. Black metal v jejich podání si zaslouží přívlastky jako “post”, “experimentální” či jistým způsobem i “avantgardní”.

“Piekło.Labirynty.Diabły” otevírá před posluchačem cestu, z níž naskakuje husí kůže. Jednotlivé skladby se pomalu sunou dopředu jako smrt a dávají dohromady temnou mozaiku, která není určena slabým povahám. Přesto by však bylo zavádějící mluvit o Morowe jako o čisté depresi. Kapela morbidní auru buduje velice inteligentně a sofistikovaně. Nemá zábrany hrát si s posluchačem, jak se jí zachce. Nejsou jí cizí hnilobné umíráčky, které z vás sedřou kůži zaživa, ani zdaleka se však nebojí četných progresivních prvků, díky nimž je “Piekło.Labirynty.Diabły” tím, čím je – skvostem.

Zlo má u Morowe abstraktní a neurčitou podobu, ale právě díky oné neuchopitelnosti je “Piekło.Labirynty.Diabły” ještě hrozivější. Do toho přidejte polsky zpívané texty o Osvětimi a podobných husí kůži nahánějících tématech a dostanete desku, která s vámi zahýbá.

Existuje hudba jako zábava a hudba jako umění. Té první je většina, té druhé minimum. Morowe jsou to umění.

Takhle u mě vypadá opravdu DOBRÁ muzika – je to záležitost, jež vyžaduje vaší plnou pozornost a soustředění, opravdu náročná věc, kterou málokdo dokáže ocenit. Jestli v hudbě něco nesnáším, pak je to dozajista podbízivost, naopak dávám přednost kapelám, jejichž produkce se co nejvíce vzdaluje konzumu a střednímu proudu. A to mi věřte, že Morowe jsou právě jedna z těchto svojských záležitostí, které nebyly stvořeny za účelem se někomu zalíbit. A to dělá “Piekło.Labirynty.Diabły” deskou pro fajnškmekry, kteří od poslechu očekávají něco víc.

“Piekło.Labirynty.Diabły” je jednoznačným překvapením roku. Album mrazivé, ale nádherné. Surové a depresivní, zároveň však progresivní a nápadité. A vždy těžké. Já jsem nadšený, neskutečná nahrávka a zároveň hudební lahůdka pro věčné hledače.

Peklo má své brány v Polsku… a Morowe je otevřeli.


Maniac Butcher – Masakr

Maniac Butcher - Masakr
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Kdyby mi ještě tak před půl rokem někdo řekl, že budu zanedlouho poslouchat nové album Maniac Butcher, začal bych se smát jak blázen. A ne jen že bych se smál, ale s přehledem bych dotyčného prohlásil za vola a oponoval, že reálnější je padání žab z nebe než obnovení Maniac Butcher. Přesto je však kapela po deseti letech od vydání poslední desky “Epitaph – The Final Onslaught of Maniac Butcher” zpátky. A v plné síle!

“Dnové mí ještě nejsou sečtení
Tělo mé ještě není scvrknuté
Paže má ještě mečem vládnout zná
A nicota nicotná požrati mne nestíhá”

(Zakončení ouděsné bezpočtům krutou jistotu slibující, však mne bezpočet slibných nejistot skýtající)

Před deseti roky skupina svou činnost ukončila s tím, že na scéně už není místo pro smečky ze staré školy. Těžko říct, jestli už je celá dnešní scéna na kapely jako Maniac Butcher připravena, příznivci téhle undergroundové legendy ale jistě připravení jsou. A to je jenom dobře, protože mám vážné pochyby o tom, že by kdokoliv jiný dokázal tvorbu tohohle kultu ocenit.

Ani po spánku dlouhém jednu dekádu Maniac Butcher neuhnuli ani o kousek ze svých názorů, dle nichž je používání kláves hanba a žádná pořádná kapela se k ničemu takovému nemůže snížit. Takže stále platí pověstné heslo “No keyboards!! No female vocals!! Only pure black metal!!” Ale ruku na srdce, kdo z nás by chtěl od Maniac Butcher slyšet něco jiného? Já teda rozhodně ne! Maniac Butcher rovná se oldschool nářez, tak to má kurva být a tak to také je!

“Činnost ta mi nejvíc libá, kratochvíle roztomilá
Profese mnou volená – řezničina šílená”

(Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudůch nízkých)

Kdo kdy slyšel předchozí tvorbu, překvapen nebude, ale tohle není ten případ, kdy by to vadilo. Právě naopak! “Masakr”, ač vychází po desetileté přestávce, je typickou deskou Maniac Butcher – ničím neředěný, nekompromisní a agresivní black metal, který páchne starobou na sto honů a ještě dál. Brutální tempo, dvou-kopákové závody, bzučivé kytary, podzemní feeling, nasraný vokál s jasně rozpoznatelným frázováním Barbaruda Hroma. Prostě Maniac Butcher v té nečistší podobě. A výsledek? Peklo! Čekali jste snad něco jiného?

“Masakr” je album, které si s naprostou většinou českého black metalu může vytřít prdel. Takhle dobré to je. Ne, že by se u nás nedělal dobrý black metal, ale legenda je prostě legenda. Je to opravdu citelný rozdíl, jestli vám to hobluje nějaká “jenom” solidní UG horda, nebo jestli to valí takováhle kapacita.

Maniac Butcher

“A sluchem mým jest nejvíce ceněna
Mrazivá píseň vlčího plemena”

(Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch)

Genialitou zavání textová stránka, která mi stylem psaní a svým vyzněním přijde absolutně nejlepší v celé historii Maniac Butcher. A nejen to, naprostá špica to je i v rámci celé české (nejen) black metalové scény. Opravdu radost to číst. Tohle trumfne už jen Franta ŠtormMaster’s Hammer.

Sice má “Masakr” pouze půl hodiny, ale i za půl hodiny se dá udělat apokalypsa. Nemá cenu, abych tu na to dál pěl chválu. Jestli jste fandové black metalu, tak tohle prostě musíte (!) mít doma. Já si jako dlouholetý příznivec Maniac Butcher chrochtám blahy, fošnu sjíždím každý den a nemůžu přestat. Co vám budu povídat, je to prostě MASAKR!

“Hodokvasům bezbřehým nestřídmě se oddávati
Z rohu stálé hojnosti ku smrti se opíjeti”

(Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé)


Dordeduh – Valea omului

Dordeduh - Valea omului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 3.9.2010
Label: Lupus Lounge

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nebývá zvykem, abychom tu recenzovali neřadové počiny. Občas ale nezaškodí udělat si výjimku, je-li k tomu nějaký důvod. Nepochybuji o tom, že drtivé většině z vás automaticky na mysli vyvstane otázka, jaké důvody mě vedou k recenzování minialba “Valea omului” od jistých Dordeduh. Hned vám to objasním…

Možná si vzpomenete, že tu před nějakým plus mínus půl rokem vyšla recenze na “Vîrstele pămîntului” od Negură Bunget. A právě tady je zakopáno jádro pudla, protože Dordeduh a Negură Bunget toho mají společného mnohem více než jen rumunský původ. Když totiž za dosti nepřehledných okolností kytaristé Hupogrammos a Sol Faur řady Negură Bunget opustili (nebo spíše “opustili”?), jejich další hudební kroky vedly právě k založení Dordeduh, přičemž kraťoučké EP “Valea omului” je jejich vůbec prvním materiálem pod tímto jménem. A oním na začátku zmiňovaným důvodem k jeho zrecenzování není nic menšího než přímá konfrontace s “Vîrstele pămîntului” nové Negury Bunget.

“Valea omului” dává jasně najevo, kdo byl v původní kapele hlavním hnacím motorem. Není pochyb, že to byli právě Hupogrammos a Sol Faur. Dordeduh v pomyslném souboji sice mají handicap v podobě pouze 13 minutové stopáže, přesto odcházejí jako vítězové. 13 minut v jejich podání totiž celou hodinu “Vîrstele pămîntului” strčí hravě do kapsy. Ačkoliv se mi ta deska s odstupem času líbí více než v době svého vydání, ve srovnání s “Valea omului” je očividné, že je to deska postavená pouze na folkových nástrojích, které znějí zajímavě už samy o sobě, ne na zajímavé muzice v plném významu tohoto slova. Dordeduh na místo toho nabízejí opravdu lahůdkovou hudební kvalitu po všech stránkách. Člověku se až nechce věřit, kolik bravurní atmosféry lze navodit v pouhopouhých 13 minutách. Zvláště pak druhá “Cumpăt” se svojí chvílemi až hypnotizující náladou zní opravdu skvostně. Stylově se pokračuje tam, kde Hupogrammos a Sol Faur skončili na “Om” – posledním albu Negură Bunget s jejich účasti. Kdo však “Om” někdy slyšel, jistě mi dá za pravdu, že už jenom tohle prohlásit znamená velikou pochvalu.

Účelem tohoto článku není ani tak podrobné rozebrání oné dvojice skladeb, ale spíš jenom upozornit, že vůbec něco takového vychází, aby měl každý příznivec mystikou a atmosférou protkané hudby možnost zaregistrovat, že ze země Karpat přichází další záležitost, která stojí za (hodně) pozornosti. Já osobně doufám, že se dlouhohrajícího materiálu dočkáme co nejdříve, protože předvoj v podobě “Valea omului” má v sobě rozhodně nevšední kouzlo. Přesně takové, jakým dýchala i původní Negură Bunget.


Drudkh – Пригорща зірок

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal / post-rock
Datum vydání: 20.9.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tajemný ukrajinský projekt Drudkh, v jehož řadách se objevují členové vzájemně personálně propletených Astrofaes, Blood of Kingu a již nefungujících Hate Forest, na své nové desce “Пригорща Зірок” předvádí svůj kvalitativní standard, jaký lze od Drudkh očekávat. A byť to možná nezní jako ta nejlepší pochvala na světě, v případě Drudkh to opravdu není málo, neboť v jejich případě se standard rovná v podstatě jedné z nejlepších záležitostí ve své specifické odnoži černého kovu.

Je známým faktem, že stejně jako že není strom jako strom, i když jsou to oba stromy, není také black metal jako black metal, přestože jsou oba označovány stejně. Pro nezasvěcené – u Drudkh nemáme co do činění s nějakým garážovým chlívem (nic by nemohlo být vzdálenější skutečnosti!), ale naopak s pomalou, melancholickou, přemýšlivou či zasněnou (vybírejte dle libosti, všechno sedí) podobou žánru. Popravdě řečeno, neznát kontext předchozí tvorby této kapely, tak by mohl leckdo hádat, že Drudkh v roce 2010 už mají spíš než k black metalu blíže k progresi či dokonce rocku…

…čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejobdivuhodnějších věcí na Drudkh. S každou novou deskou je cítit posun směrem do neprobádaných vod, přesto však jejich nové nahrávky dýchají v podstatě stejně tklivou a melancholickou atmosférou jako staré počiny. Drudkh se vyvíjejí pomalu a plynule, rozhodně nepředvádějí stylové kotrmelce, přesto ale s každým novým počinem cítíte, že jsou zase o kousek dále, ale stále si zachovávají svojí tvář. Spousta lidí si jistě bude stěžovat, že na vrcholné dílo “Кров у Наших Криницях” to nemá, ale nelze přece neakceptovat vývoj skupiny, zvláště pakliže mají Drudkh pořád co říct.

Ať vezmete jakoukoliv nahrávku Drudkh, vždy máte jistotu, že se bude jednat o hluboký posluchačský zážitek, který na vás dýchne neopakovatelnou atmosférou. Bráno v tomto světle už počáteční prohlášení, že Drudkh “jen” naplnili svůj standard, působí jako klad mnohem více. Pokud se pustíte do poslechu “Пригорща Зірок”, chce to opravdu naladit jakési meditativní rozpoložení, uzavřít se před světem a užít si o samotě tuhle hudební odyseu.

A víc toho už v podstatě ani není co psát. Jmenovat jednotlivé skladby by bylo absolutně bezpředmětné, tohle se musí poslouchat a užívat jako jeden celek. Pokud prahnete po nějaké působivé atmosféře, “Пригорща Зірок” je tu pro vás. Kouzelná věc – stejně jako všechna ostatní alba Drudkh.

Na závěr vás místo obligátního shrnutí předchozích řádků upozorním na fakt, že “Handful of Stars” je k dostání i jako speciální boxset, jehož součástí je rovněž mini-EP “Slavonic Chronicles”, na němž se nacházející dvě předělávky. A tady by měl našinec zpozornět, neboť jednou z nich je “Indiánská píseň hrůzy” od kultovní české legendy Master’s Hammer!


Další názory:

Hodně kvalitní album, které mě chytlo hned od začátku (nepočítáme-li intro “Cold Landscapes”) a až do konce nepustilo. Po krátkém úvodu tu je čtyřka výtečných songů, které mají všechny přes osm minut. Začal jsem se nudit až při předposlední “Прийде День”, která je tu pro mě jedinou slabinou. Bezpochyby nejlepším kouskem je “Загибель Епохи”, která je správnou hitovkou do rádií (smích).
Seda


Nidingr – Wolf Father

Nidingr - Wolf Father
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.6.2010
Label: Jester Records

Tracklist:
01. Fafnismol
02. Baldrs draumar
03. Reginsmol
04. Voluspo
05. Hymiskvitha
06. Lokasenna

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nidingr je jeden z mnoha dalších norských blackmetalových a jaksi jen nárazově fungujících projektů, a jak už to u podobných záležitostí bývá, i v tomto případě se v sestavě potkává hned několik známých hudebníků tamní scény. Aniž bych chtěl ctěného čtenáře podceňovat, myslím, že spousta z vás o této kapele neslyšela, tudíž nám dle mého názoru neuškodí menší historické okénko spojené s onou představovačkou sestavy. Kořeny Nidingr sahají až hluboko do roku 1992, kdy si Teloch (Umoral, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-1349) založil sólový projekt s názvem Audr. Ten se po jednom demosnímku a po příchodu Blargha (teď nově například v Dødheimsgard) v roce 1996 přetransformoval právě v Nidingr. Skupina však za tuto dobu stihla pouze jednu dlouhohrající desku – „Sorrow Infinite and Darkness“ z roku 2005. Letos přicházející „Wolf Father“ je tedy teprve druhým řadovým počinem. Ohledně line-upu ještě doplňme, že do bicích zde netluče nikdo menší než samotný Hellhammer (má vůbec cenu vyjmenovávat, kde všude ten blázen hrál?).

Historickou část máme z krku, recenze vypadá hezky delší a navíc máme pěkný úvod, haha. Dobrá, můžeme na samotnou nahrávku. Už jen z výčtu samotných jmen je to nejspíš zřejmé a možná zbytečné říkat, ale sluší se případného posluchače upozornit, že od „Wolf Father“ by neměl očekávat nic jiného než čistokrevný black metal. Možná sem tam probleskne deathmetalověji laděná pasáž, ale když prohlásíme, že Nidingr prostě hrají black metal, jistě to bude odpovídat. Stejně tak však možná bude vzhledem k přítomným žánrovým kapacitám zmiňovat, že od „Wolf Father“ nelze očekávat ani nějakou fušerskou amatéřinu, ale nic jiného než kvalitu. Pravda, není to sice na rozdíl od většiny domovských kapel všech zúčastněných ta úplná žánrová špička, ale pořád se i u Nidingr kope první liga.

Co považuji za zřejmě největší negativum nahrávky, je fakt, že se pod velmi povedenou zamlženou obálkou skrývá pouhopouhá dvacetiminutovka muziky. Ano, sice výživná dvacetiminutovka, přesto se ale jedná spíše o stopáž vhodnější pro minialbum než pro dlouhohrající počin. Co se dá dělat, buďme rádi alespoň za něco.

Sice v tom jistě hraje roli i ona krátká délka, že album uběhne člověku velice rychle, ale lví podíl na tom bezesporu bude mít rovněž rychlé tempo celého materiálu. Ve většině hrací doby Hellhammer svou bicí soupravu žhaví doběla, a milovníci dvojkopákových paleb si tak jistě užijí. Stejně tak se mají na co těšit příznivci typicky norsky mrazivých kytarových melodií, jimiž Nidingr rozhodně nešetří.

Ze šestice skladeb snad ani nemá cenu vybírat nějaký jednoznačný vrchol, neboť na tak krátké ploše by snad bylo umění, aby si nahrávka nedržela ucelenou kvalitu. Je to ten typ alba, které neobsahuje nějakou jednoznačnou hitovku, ale album, kde všechny písničky drží takříkajíc pohromadě a jedou v podstatě ve stejné linii, vyznění a atmosféře. Možná bych ale přece jenom vypíchl druhou „Baldrs Draumar“, nikoliv však z důvodu vyčnívající kvality, nýbrž proto, že se jedná zřejmě o ten nejpestřejší song s nejproměnlivější strukturou, kde je úvodní blackmetalový vichr záhy vystřídán pěkně táhlým a mrazivým kouskem, aby – a to je vlastně ten důvod, proč skladbu zmiňuji – skončila v neodolatelně atmosférické, pomalé a čistě odzpívané pasáži.

Byť v dnešní době disponuje kvalitním zvukem takřka každá nahrávka, blackmetalový žánr si stále drží pozici výjimky, která potvrzuje pravidlo, a mnoho kapel si libuje v záměrně (ale ne vždy záměrně, že ano) špatném zvuku. Možná proto bych vás chtěl upozornit na fakt, že „Wolf Father“ patří do onoho ranku blackmetalových desek, jež jsou poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, protože tady to prostě hraje pěkně. Žádná garáž se, dámy a pánové, nekoná.

Nidingr

Co říct závěrem? Jsem toho názoru, že to tentokrát nemusíme na konec nějak přehánět, protože bych stejně vlastně jen musel zopakovat výše zmíněné. Ale abychom to neošidili zas tolik, tak dodám, že se přece jenom jedná o záležitost, která má podle mě šanci zaujmout. A když budeme opět porovnávat s (někdy už i bývalými) domovskými kapelami členů Nidingr, možná má „Wolf Father“ větší šanci zaujmout ne-blackmetalového posluchače než třeba „chrastiví“ Gorgoroth, s-kulometnou-rychlostí-hrající 1349, post-black-industriální Dødheimsgard nebo ujetí šílenci Mayhem. „Wolf Father“ sice není nic podbízivého a stále se jedná o typickou norwegian-BM záležitost, ale když jí dáte šanci… kdo ví, možná budete i překvapeni.


Satanic Warmaster – Nachzehrer

Satanic Warmaster - Nachzehrer
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.8.2010
Label: Werewolf Records

Tracklist:
01. Intro
02. Satan’s Werewolf
03. Vampires
04. Warmaster Returns
05. One Shining Star
06. Bestial Darkness
07. Rotting Raven’s Blood
08. Utug-Hul

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Největší kouzlo a zároveň i nevýhoda hudby Werwolfa a jeho Satanic Warmaster (ano, chápete správně, tady máme co do činění s jednočlenným projektem) tkví v tom, že je to čistokrevný a ničím neředěný podzemní black metal s těžce garážovým zvukem, a pokud na tuhle hru nejste ochotni přistoupit, držte se od „Nachzehrer“, potažmo i od všech počinů Satanic Warmaster pěkně daleko. Zároveň je však pro případné nezasvěcence nutno zdůraznit, že právě tento projekt patří ve svém specifickém hudebním subžánru mezi absolutní špičku.

Musím se přiznat, že na Satanic Warmaster mi vždy vadila jedna věc, a sice že se jedná o kapelu, která svůj talent rozmělňuje v nepřeberném množství splitek, EPček a podobných neřadových kraťasů. Kdyby se tak nedělo, nemám pochyb o tom, že by Satanic Warmaster mohl mít na kontě minimálně o jedno dlouhohrající album více. Jak je ale známo, žádné „kdyby“ neplatí a „Nachzehrer“ je tudíž čtvrtou řadovkou za nějakých 12 let fungování, navíc řadovkou, která přichází až dlouhých pět let od minulého opusu „Carelian Satanist Madness“, který určitě nejeden příznivec tvorby Satanic Warmaster (mě nevyjímaje) považuje za vrchol celé kariéry tohoto projektu. „Nachzehrer“ však místo aby navazovalo na „Carelian Satanist Madness“, tak se spíše otáčí ze předchozími dvěma počiny, zejména pak k debutu „Strength and Honour“.

Co to ale znamená? Za prvé je to cítit na opravdu hodně UG produkci, kde není nouze o garážový sound plný různých chyb (jako je například praskání techniky v některých písních apod.). Nahrávky, jako je tato, se však neposlouchají pro nějaký dokonalý zvuk, který byl rozdrtil reproduktory vaší soustavy na prach. Obdobné záležitosti člověk poslouchá jenom z toho důvodu, aby si užil tu neopakovatelnou nenávistnou atmosféru, které s digitálně vyleštěnou produkcí prostě nedosáhnete, ani kdybyste se posrali. A co si Satanic Tyrant Werwolf může připsat k dobru, je fakt, že ani jeho nejnovější počin „Nachzehrer“ v tomto ohledu nezklamává.

Byť – a klidně to řeknu rovnou – „Nachzehrer“ kvalit svého takřka dokonalé předchůdce „Carelian Satanist Madness“ nedosahuje, pořád se jedná o desku, kterou by si dle mého názoru neměl žádný fanoušek černého kovu nechat ujít. Z počátku se mi nahrávka zdála jaksi nenápadná, ale jak jsem to párkrát poslechl, člověka to prostě chytne. Zvláště pak čím víc se album blíží svému konci, tím víc nabírá na síle a například taková předposlední „Rotting Raven’s Blood“ je skvost jako poleno.

Satanic Werwolf Tyrant svou tvorbu rozhodně netvoří bezhlavě a bezmyšlenkovitě za účelem vypadat „co nejvíce trve“, ale přestože se jedná o materiál opravdu hodně syrový, pořád jsou jednotlivé kompozice vystavěné velice citlivě tak, aby posluchačsky nenudily. To byste se divili, kolik toho zvládnou lehké dotyky kláves v úvodní (nepočítáme-li intro „Intro“) „Satan’s Werewolf“. Nebo veskrze hitový refrén v hned následující „Vampires“ budiž dalším příkladem.

Satanic Warmaster

Nejsou výjimkou UG kapely, jež za záměrně špatnou produkcí skrývají nedostatečnou schopnost ovládat své nástroje, to ale ani v nejmenším není případ Satanic Warmaster. Vezměte si takovou „Warmaster Returns“. Ne, že by to byl takhle špatný song, je to zlo jak sviňa a mně se to opravdu líbí, ale speciálně u tohoto kousku je cítit, že kdyby to někdo nahrál s pořádnou produkcí, tak by to byla tak maximálně kulervoucí pecka, že by se sousedi divili. Jak říkám, je to rozhodně výborné i v téhle podobě, Satanic Werwolf Tyrant by se však neztratil, ani kdyby měl nahrát „normálně“ znějící desku. V případě Satanic Warmaster tak naschvál špatný zvuk není ničím menším než uměleckým záměrem. Ale jak jsem již podotkl na začátku, musíte mít na podobnou věc prostě „buňku“, abyste to dokázali ocenit.

Minimálně od páté „One Shining Star“„Nachzehrer“ naprosto zabíjí a až do konce jede v neuvěřitelně zběsilé kvalitě. Zatímco „One Shining Star“ splňuje do puntíku význam slova „hitovka“ (ehm… v rámci žánru, samozřejmě), „Bestial Darkness“ je oproti tomu těžká naklepávačka, která vás bez milosti zdrtí. Za vrchol nahrávky já osobně považují již zmiňovanou předposlední „Rotting Raven’s Blood“, což je opravdu nádherný kousek, který naprosto přesně ukazuje, proč že je Satanic Warmaster na podzemní scéně takovou veličinou. Však si to poslechněte, protože to vážně stojí za hřích. Decentní melodická linka sedne do pomalého tempa jak pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec, a když Werwolf začne „krákorat“ jednotlivá slova, nedokážu si představit blackmetalistu, jehož by tohle nebralo.

Možná je to mou sympatií k podobným undergroundovým projektům, ale mně se „Nachzehrer“ prostě líbí. A to natolik, že jsem se rozhodoval mezi sedmičkou a osmičkou. K té nižší variantě jsem se přiklonil především z důvodu porovnání s předchozím majstrštykem „Carelian Satanist Madness“, který přece jenom zůstal nepokořen. Nezastírám však, že je výsledná sedma silná.


Demonic Resurrection – The Return to Darkness

Demonic Resurrection - The Return to Darkness
Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Candlelight Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Demonic Resurrection je kapela pocházející z Indie. Z Indie, říkáte si? Tam něco jako metal vůbec znají? Ano, znají. Sice není tak rozšířený, ale je tam. A navíc, konkrétně od této kapely vzniká poměrně kvalitní. “The Return to Darkness” už je třetí prací této party. První album s názvem “Demonstealer” vyšlo roku 2000, vydala si jej sama kapela . O pět let později už se ale dostal ven “A Darkness Descends”, tentokrát přes plnohodnotný label, který založil sám zpěvák a kytarista Sahil Makhija. Pojmenoval ho právě jako svou první desku. Aktuální nahrávka už ale přešla částečně pod Candlelight, kteří zajistili vydání po celém světě a ne jen po Indii.

Demonic Resurrection se letos podívali i do Čech a okusili atmosféru velkého festivalu. A jak jste se mohli dočíst v reportu, kapela z toho byla nadšená. Na svém Facebook profilu se o tom ještě častokrát zmiňovali a celkově je to tu velice bavilo a při své budoucí evropské tour na Prahu nezapomenou.

Kapela hraje death/black metal doplněný o trošku symfonie, kterou zajišťují klávesy. Album otevírá “Between Infinity and Oblivion”, je to ale v podstatě intro a deska se plnohodnotně rozjede až v další “Where Dreams and Darkness Unite”. Všechny songy jsou poměrně dlouhé. Nejkratší, pokud nepočítáme intro, je pátá “The Unrelenting Surge of Vengeance”, která má pouze pět minut. Možná proto na ni byl natočen i videoklip. Mně osobně se nejvíce líbí “Lord of Pestilence”, skoro dvanácti minutové dílo. Ze začátku je poměrně nenápadná, nedočkáte se ani growlu, ale jen čistého zpěvu doprovázeného pomalým tempem bicí a kytary. Po třech minutách to ale vypukne, dlouhý řev a začne jízda, která se až do konce nezastaví.

“The Return to Darkness” je poměrně zajímavá deska. Spojení symfonie s death/blackem je dobrý nápad. Kapela určitě hodně těží z toho, že je odněkud z Indie, než kdyby byla ze Švédska, protože každý si radši pustí neokoukanou indickou scénu. Nicméně když pomineme tento fakt, jedná se jen o další album do řady dalších, protože nepřináší zas tak nic přelomového. Poslouchá se velice dobře, přesto tam ale něco málo chybí. Doufejme, že to dopilují do další desky.


Další názory:

Deska “The Return to Darkness” má jeden zásadní problém, a sice že se snaží vzbudit dojem, že je v ní něco víc, než tomu ve skutečnosti je. Pokud se totiž nenecháte strhnout epickou a bombastickou produkcí (která je jen tak mimochodem na můj vkus možná až moc pompézní) a nahlédnete pod povrch, zjistíte, že hudba Demonic Resurrection je vlastně docela prázdná. Měřeno šuplerou v podstatě ani není co vytknout, měřeno pocitem už je to o poznání horší. Nechápejte mě špatně, deska obsahuje pár opravdu silných momentů, ale na takovou stopáž je jich sakra málo a ztrácejí se mezi spoustou vaty. Kapela tak může lákat posluchače maximálně na svůj exotický původ, na samotnou muziku však nikoliv. Pouze lehounký nadprůměr a hodně slabá 6. Na druhou stranu, pochvalu si zaslouží velice pěkný artwork.
H.


Watain – Lawless Darkness

Watain - Lawless Darkness
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.6.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Death’s Cold Dark
02. Malfeitor
03. Reaping Death
04. Four Thrones
05. Wolves Curse
06. Lawless Darkness
07. Total Funeral
08. Hymn to Qayin
09. Kiss of Death
10. Waters of Ain

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Watain v roce 2007? Watain v roce 2007 nemají obdoby. Tenkrát totiž vydali opus „Sworn to the Dark“, nenapodobitelné veledílo, na němž bylo zhmotněno samotné peklo, monument, který nejenže pohřbil vše, co kdy Watain udělali v minulosti, ale nechal daleko za sebou i drtivou většinu desek, jež onen rok vyšly (a že konkurence malá rozhodně nebyla). „Sworn to the Dark“ je přesně ten typ nahrávky, jaká rozděluje kapely výjimečné od těch „jenom“ dobrých.

A Watain v roce 2010? Rok 2010 je pro fanoušky Watain rok očekávání, neboť právě letos vychází (resp. už vyšel) přímý nástupce „Sworn to the Dark“„Lawless Darkness“. Hlavní mozek Erik Danielsson nešetří superlativy, promo materiály čítající prohlášení jako „Black Metal shall be reborn“ nebo „The return of Black Metal“ působí až troufale… člověk musí mít opravdu kuráž propagovat svůj výtvor takhle, anebo doopravdy mít v kapse materiál, který bude bořit světy. A jaké tedy „Lawless Darkness“ ve skutečnosti je? Abych řekl pravdu, první poslech mě zklamal. A to hodně. Tohle že má být pokračování té bestiality, kterou bez zaváhání považuji za jedno z nejlepších blackmetalových alb vůbec? Není to špatné, ale nástupce takřka dokonalé desky? Uff…

Naštěstí mám stále ještě v paměti, jak se mi na prvních pár poslechů jevilo „Sworn to the Dark“. Řečeno diplomaticky, rozhodně ne tak kvalitní, jako se mi jeví teď. Rovněž mají noví Watain štěstí i v tom, že já nejsem někdo, kdo by alba zahazoval po prvním ochutnání, zvláště pak jedná-li se o záležitost, na niž jsem tak dlouho čekal a od níž jsem toho i hodně očekával. A tak jsem dal „Lawless Darkness“ šanci, nechal si odstup (ještěže jsem recenzi nepsal hned po vydání!)… a kurva, ono to tam je! Síla jak hovado! Ještě před měsícem jsem to tam neslyšel a teď mi přijde, že jsem asi byl hluchý. Watain rozhodně nezklamali. Veřejně se přiznávám, že je mi hanba, že jsem o nich pochyboval. Watain stvořili opus, který prostě potřebuje čas, ale věřte mi, vyplatí se to, protože pak je to orgasmus pro uši. Těžko to popsat, nevím, co byste chtěli slyšet, a tím pádem ani nevím, co napsat. Snad jen… je to prostě nářez. Znáte ten pocit, kdy dvě kapely hrají relativně to stejné, stejný styl, ale zatímco u jedné to zavání průměrem, u druhé ty riffy dýchají něčím speciálním? Tak to druhé je přesně případ Watain, akorát ještě minimálně dvakrát znásobené.

Nelehké je porovnávat desky „Lawless Darkness“ a „Sworn to the Dark“. Zatímco jednu poslouchám už celé tři roky a znám ji takřka zpaměti i pozadu, druhá mi leží v uších teprve něco málo přes dva měsíce. I z tohoto důvodu si u mě zatím na o něco vyšším stupínku stojí právě ten o tři léta starší kousek, což je i důvod, proč ve výsledném hodnocení nakonec dávám „Lawless Darkness“ o jeden bod méně, než by ode mne dostal jeho předchůdce. I když, kdo ví, jak budu aktuální počin hodnotit v době, kdy jej budu mít možnost poslouchat nějakých pár let. Nevím, uvidíme, zeptejte se za těch pár let.

V jednom oboru však, a to s jistotou mohu prohlásit už dnes, dává „Lawless Darkness“ svému staršímu pekelnému bratříčkovi přece jenom na frak – jsou to kytarová sóla. Dvěma slovy: naprostá nádhera. A nemám tím na mysli jednu konkrétní skladbu, ale všechny, každé sólo na „Lawless Darkness“ do jednoho je absolutní lahůdka pro posluchačovo ušní ústrojí. Víte, já nejsem člověk, který by se v poslouchání kytarových masturbací nějak vyžíval, ale když to stojí za to, jsem ochoten kdykoliv a bez meškání smeknout svůj pomyslný klobouk. A tady to za to stojí. Smekám!

Watain

(Zde bych si dovolil menší vsuvku, která se sem zdánlivě nehodí. Při psaní recenze samozřejmě „Lawless Darkness“ poslouchám, právě hraje předposlední píseň „Kiss of Death“, pasáž okolo třetí minuty s dech beroucím sólem. Umírám. Promiňte, ale muselo to ven…)

Nerad bych se dostal do situace, kdy bych měl vypíchnout nějaké jednotlivé kompozice nad ty ostatní. Shrňme to obligátním rčením, že každý kousek „Lawless Darkness“ má své pevné místo a smysl. Ale přece jenom… přijde mi, že to Watain snad dělají schválně, že jejich beztak už kvalitní nahrávky neuvěřitelně kulminují ve svém závěru. Zatímco „Sworn to the Dark“ působivě zakončovala uhrančivá hymna „Stellarvore“, novinka na svém konci ukrývá absolutní nádheru, pro níž už snad ani neznám dostatečná superlativa. Zcela vážným aspirantem na post možná té nejlepší kompozice Watain vůbec je kolosální „Waters of Ain“. Nemám ponětí, kde Erik na ty nápady chodí, tohle opravdu musel vytáhnout ze samotného Pekla. Zcela vážně, komu se tohle nelíbí, nemá uši! Snad to budou hrát i živě. Ze zajímavosti můžeme dodat, že si v tomto opusu zahostoval i Carl McCoyFields of the Nephilim.

Před samotným závěrem recenze je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu věc, která taktéž tvoří nedílnou součást „Lawless Darkness“. Mám na mysli přenádhernou grafickou podobu alba. Nenapadá mě nic jiného, než jenom skvost, skvost a ještě skvost.

Nebudu zastírat fakt, že Watain přece jenom patří k mým velkým oblíbencům, což mi možná lehce kalí úsudek, ale nemůžu pomoct, „Lawless Darkness“ si ke mně i přes počáteční nedůvěru cestu našlo. Je to skvělá deska, já jsem plně spokojen, a nemám tak jiné možnosti než jít s hodnocením vysoko, z mého pohledu však zcela zaslouženě. A fakt, že se nahrávka neotevře hned s prvním poslechem, jí v konečném důsledku ještě zvedá kredit.

(P. S. Právě teď se pomalu chýlí ke konci závěrečná „Waters of Ain“. Opravdový klenot.)