Archiv štítku: black metal

Recenze

Wolfsgrey – Transylvanian Plaguespreader Committee

Napsat komentář
Wolfsgrey - Transylvanian Plaguespreader Committee
Země: Rumunsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Tenebrd Music

Tracklist:
01. Grey Wolves Ride
02. Pure Transylvanian Style
03. Szeklerland
04. Holnap elmegyek…
05. Loaded Gun (to Your Mouth)
06. Fuck the Jazz!!!
07. Black Math
08. Fullmoon Calls
09. Whores of Hades
10. Sunday Morning Massacre

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Když jsem sám sobě na recenzi naordinoval dlouhohrající debut rumunské black metalové skvadry Wolfsgrey, z důvodu jistého vrozeného skepticismu jsem vážně neočekával nějaké extrémně kvalitní veledílo, z něhož bych se ještě dlouho nemohl vzpamatovat, ale tak nějak jsem doufal, že bych od nahrávky s vpravdě přátelským názvem “Transylvanian Plaguespreader Committee” mohl dostat slušný syrový black metal, žádnou extra pecku, ale solidní žánrovku. Ze samotného výsledku jsem ovšem lehounce rozpačitý… ačkoliv přinejmenším tu syrovost jsem dostal, o tom žádná.

Wolfsgrey to už nějakých pár roků táhnou, ale až doposud stříleli kazetové demosnímky. Vyložení zelenáči tu sice nehrají, protože podstatná část sestavy se rekrutuje z o poznání známějších Siculicidium, i přesto je však “Transylvanian Plaguespreader Committee” formálním debutem Wolfsgrey.

Vše napovídalo tomu, že “Transylvanian Plaguespreader Committee” bude pěkně syrovou nahrávkou. To je bezezbytku splněno… sice to není až tak syrové, jako tomu bylo v případě nedávno recenzovaného počinu “Conquest War Famine Death” od kolegů z Death Nöize (jejichž jméno nezaznívá jen tak náhodou, protože obě kapely jsou personálně spřízněny skrze jistého Nekroführera… už jen podle jména jistě sympatický gentleman), ale z obecného hlediska je to pořád hodně velká špína, podzemí a brajgl.

Kromě toho měla být muzika Wolfsgrey pořádný oldschool. To je také splněno na 100 %, protože jestli má “Transylvanian Plaguespreader Committee” do něčeho fakt daleko, je to moderna. Z drážek téhle fošny táhne hnilobný puch minulosti opravdu mocně. Kromě toho v té hudbě měly být vlivy thrash metalu a punku… což je také pravda, oba ty styly jsou tu zcela jistě ve větší či menší míře ke slyšení. Další věc… prý to má být muzika ve stylu takových velikánů, jakými jsou Venom, Bathory, Hellhammer či Tormentor… kult vedle kultu. Kvalit jejich legendárních desek “Transylvanian Plaguespreader Committee” nedosahuje ani omylem, ani se jim nepřibližuje na dohled, ale co do stylu… no, dejme tomu, i když třeba u Bathory musíme přidat dodatek, že jde o prvotní tvorbu undergroundového black metalu… a u Tormentor vlastně taky, protože s fantastickým experimentálním albem “Recipe Ferrum! 777” samozřejmě nemají Wolfsgrey vůbec nic co dělat.

Až sem všechno v nejlepším pořádku. Proti takhle namíchanému koktejlu nemám vůbec nic, naopak, vždycky jsem byl a už i asi navždy budu příznivec dřevního metalu, pro nějž mám jednoduše slabost, klidně to s takhle rozdanými kartami může být navzdory neoriginalitě parádní placka, která sice člověka na lopatky nepoloží, ale pořád si při ní příjemně zatřepete palicí, proč ne.

Jenže co si budeme povídat, i takováhle hudba se prostě musí umět. Jasně, lidi, kteří tomu stylu nerozumí, vám budou vykládat, že to může hrát každý debil a svoje neumětelství zde skrývat pod dekou nekvalitního zvuku (jenž je jak jinak uměleckým záměrem), ale ve skutečnosti jsou i zde kapely hudebně dobré, průměrné a špatné. Jedním z nejdůležitějších atributů v téhle muzice je pro mě osobně upřímnost… abyste mohli hrát takovýhle oldschool, tak to prostě musíte cítit, nemůže to být vypočítavost. Z “Transylvanian Plaguespreader Committee” je cítit, že Wolfsgrey to upřímně opravdu myslí a starou školu mají v krvi. Ale to je z jejich strany tak nějak skoro všechno…

Promo matroš slibuje špinavé kytary. Oukej, ty tam jsou a jsou špinavé, jak když se čuně vyválí v bahně, v hnoji a pro jistotu ještě jednou v bahně, prostě klasický skřípot, který je pro tyto žánry tak typický. S tím se pojí i celkový sound, jenž je špinavý úplně stejně… kdyby vám někdo “Transylvanian Plaguespreader Committee” pustil jen tak, klidně byste mohli říct, že má to album na křížku klidně i nějakých 25-30 let, ne, že vyšlo sotva před půl rokem… vlastně by to bylo dost pravděpodobnější. Ale zatímco hluboko v 80. letech to bylo dáno dobou, dneska (a zvlášť při současné desce) je to v takovéhle míře, jakou předvádějí právě Wolfsgrey, skoro úsměvné, zrovna tady až téměř amatérské. Někomu to samozřejmě může sedět, nic proti tomu, ale mě osobně to v tomto konkrétním případě příliš nesebralo. Kytary jsou nejzajímavější, když se ozve nějaké sólo, které tomu syrovému marastu dá alespoň nějaký řád a je pro posluchače doslova balzámem na uši… jako příklad můžeme jmenovat třeba “Szeklerland” nebo závěr “Pure Transylvanian Style”.

Bicí jsou na albu údajně “powerful”. Oukej, tak to už fakt ne. Rytmika je přesně taková, jakou byste od takovéhle skupiny čekali… jednoduché, skoro až primitivní klepání bez nějakých větších změn, maximálně sem tam se změní tempo, ale kdybyste chtěli nějaký třeba zajímavější přechod, tak to leda ve snu. Vokál by pak prý měl být “působivý a unikátní”… no, to teda vůbec ne. Takové nečitelné chrchlání, občas nějaký náznak chrochtnutí, pouze v “Holnap elmegyek…” jakýsi nástřel nějakého jakoby vyřvávání…

…čímž se pomalu přesunujeme ke konkrétním songům, protože zrovna “Holnap elmegyek…” je jeden z těch, které vyčnívají (neříkám, že tím, že by byl dobrý). Právě v něm jsou nejznatelnější vlivy toho dejme tomu punku, ale upřímně řečeno, když jsem to slyšel poprvé, okamžitě jsem si vzpomněl na nějaké RAC halekačky, protože to zní skoro stejně. Dále zaujme “Szeklerland” díky zmiňovaným dvěma sólům kytary. “Loaded Gun (to Your Mouth)” si člověk zapamatuje hlavně proto, že se v ní ozve natažení pistole a několik výstřelů… nutno dodat, že hlasitostí extrémně vysoko nad samotnou hudbou, takže se při prvním poslechu nejspíš leknete jak svině. “Fuck the Jazz!!!” si zase budete pamatovat hlavně kvůli názvu… a nutno říct, že vyřvávání názvu songu patří k jedněm z těch momentů, jež vám v hlavě můžou uvíznout opravdu i svým motivem… tedy, dá-li se to tak nazvat. Sedmé “Black Math” si zase všimnete především proto, že… no, jaksi zní úplně jinak než zbytek “Transylvanian Plaguespreader Committee”, jako by byla z úplně jiného alba. Nemyslím stylově, je to pořád stejná hoblovačka, ale ta písnička je úplně jinde zvukově, kytara zní absolutně jinak… no, neptejte se mě proč, nemám tušení. Ten zbytek tam nějak je, ale je to jedna a ta samá písnička, takže nemá cenu se o tom bavit… i když to vlastně platí i o těch zmiňovaných, jelikož když v nich škrtnete vždy ten jeden lehce odlišující prvek, dostanete úplně to samé.

Vyložený průser “Transylvanian Plaguespreader Committee” není, to album mi nijak nevadí, ale zároveň tam ani není nic, kvůli čemu byste si řekli, že tu nahrávku chcete poslouchat. Wolfsgrey jednoduše nahráli čistý průměr… a jestli se deska někam z toho průměru hýbe, je to spíš lehce směrem dolů, ne nahoru. Všechno, co se tu nachází, tu už bylo, mnohokrát a v mnohokráte lepším podání… a bylo to tu už před víc jak 30 lety a i tehdy to bylo v mnohem lepším podání. Pokud se mezi vámi nacházejí nějací totální maniaci do všeho, co jen trochu zavání špinavým, dřevním oldschool black/thrash metalem v té nejpodzemnější podobě, proč ne, klidně “Transylvanian Plaguespreader Committee” ten poslech dejte. Jestli ale takovýhle totální maniak nejste, s klidem tohle album nechte plavat, vůbec o nic nepřijdete… a když si budete chtít pustit nějaký syrový black metal, existují spousty mnohem vhodnějších kandidátů (třebas výše jmenovaní velikáni).

Minirecenze

Korium – Do komnát večnej zimy

Komentáře: 13
Korium - Do komnát večnej zimy
Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.8.2013
Label: War Against Yourself Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

Koronas určitě patří mezi nejaktivnější muzikanty na slovenské black metalové scéně, přinejmenším tedy co do počtu vydávaných nosičů, protože těch se pod hlavičkou jeho jednočlenného projektu Korium objeví za rok vždy hned několik, obzvláště od roku 2011 je ta kadence úctyhodná a v diskografii se to jen hemží především minialby a splity. Budeme-li se ovšem bavit pouze o těch počinech, které jsou formálně označeny jako dlouhohrající, je “Do komnát večnej zimy” teprve třetí deskou po nahrávkách “The Pendulum of Sorrow” (2009) a “Csejthe, staré spiace domy” (2012).

Hudební náplň “Do komnát večnej zimy” se dá vlastně popsat velice jednoduše, až by se mohlo zdát, že je to vlastně poměrně málo na to, aby tím šla smysluplně naplnit tři čtvrtě hodina času, nicméně tenhle konkrétní druh black metalu, jaký najdete právě u Korium, je natolik specifický, že mnohdy odporuje tomu, co by průměrný posluchač odhadoval. “Do komnát večnej zimy” totiž obsahuje tři čtvrthodinové skladby syrového a hodně podzemního black metalu v relativně monotónním duchu a pomalejším tempu; black metalu, v němž se nehraje ani v nejmenším nehraje na nějaké instrumentální výkony nebo chytlavost, ale naprosto vše je podřízeno atmosféře.

Tohle je recept, který i přes svou neoriginalitu fungovat opravdu může, ale ta hranice mezi dobrým a špatným je hodně úzká a dost často jen pocitová. Nicméně v případě desky “Do komnát večnej zimy” je to rozhodně ta lepší možnost, protože se jedná o naprosto excelentní záležitost, jež má i přes zdánlivou primitivnost obrovskou hloubku, dokáže být setsakra uhrančivá a i přesto, že celou tři čtvrtě hodinu více či méně posloucháte “to stejné”, vůbec nenudí.

Samozřejmě je to věc, která prostě nesedne každému a pro běžného fandu metalu to není ani náhodou. I pokud pro vás black metal znamená Dimmu Borgir nebo Cradle of Filth, držte se od tohoto alba dál. Jestli ale považujete třeba takové “Filosofem” za geniální desku, mohli byste si s Korium potykat a užít si jednu hypnotickou atmosféru.

Minirecenze

Finnr’s Cane – A Portrait Painted by the Sun

Napsat komentář
Finnr's Cane - A Portrait Painted by the Sun
Země: Kanada
Žánr: doom / atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 1.11.2013
Label: Prophecy Productions

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Atreides – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Musím říct, že tohle album se nakonec stalo větším oříškem, než jsem původně očekával. Zpočátku mi totiž druhá deska “A Portrait Painted by the Sun” kanadských Finnr’s Cane přišla poměrně dost nezáživná a suchá i přes veškeré zcela jasné objektivní a papírové kvality. Ačkoliv z nejednoho momentu formálně sálala hloubka, ve skutečnosti mi to nedávalo tolik, kolik bych od kapely s podobným zaměřením a stylovým záběrem očekával.

Jak už tomu tak bývá, až se zvýšeným počtem poslechů se “A Portrait Painted by the Sun” konečně pořádně vybarvilo a začalo mě skutečně bavit. Ačkoliv stále platí, že jsem od Finnr’s Cane čekal ještě víc, než se mi ve výsledku dostalo i po řádném vstřebání, už bych nyní neměl problém označit “A Portrait Painted by the Sun” za nahrávku, která je přinejmenším alespoň zajímavá. Atmosféra je velice povedená, a i když pár slabších místeček se najde, ve větší části alba funguje opravdu na výbornou, obzvláště v samotném závěru desky, kde se podle mě nacházejí ty nejlepší skladby. Zejména mám na mysli uhrančivou dvojici “A Great Storm”, která je pro mě asi tím největším vrcholem celého “A Portrait Painted by the Sun”, a hned následující “Time Is a Face in the Sky”.

Hodně se mi líbí, že i přesto je nahrávka hodně ucelená a nejlépe funguje jako celek, protože když si například pustím samotnou “A Great Storm”, nějakým způsobem mi nepřijde tak moc silná jako v kontextu zbylých písniček. Na druhou stranu je ale také příjemné, že zatímco většina skupin v podobných atmosférách vysoce přestřeluje hodinovou délku, Finnr’s Cane udrželi hrací dobu “A Portrait Painted by the Sun” v rozumných mezích, díky čemuž pak album vůbec nemá šanci nudit, jakmile se v něm trochu rozkoukáte.

I přes počáteční rozpaky a nedůvěru si mě Finnr’s Cane nakonec získali na svou stranu, a i když už nyní uděluji relativně vysoké číslo (po prvním poslechu bych dával o poznání méně), jsem si jistý, že tohle kanadské trio má ještě na víc, protože ten potenciál je v tom obrovský.

Druhý pohled (Atreides):

Kanadští Finnr’s Cane jsou přinejmenším záhadnou kapelou. Trojice vystupuje zásadně pod přezdívkami a o jejich uskupení je toho známo jen málo. Ví se jen to, že před třemi lety vrhli do světa svojí prvotinu “Wanderlust”, která v rámci žánru sice není kdovíjak přelomová, vykazuje však mnohé kvality a silnou atmosféru. Přinejmenším nic víc jsem z běžně dostupných údajů nezjistil, když jsem si hledal informace v rámci poslechu jejich novinky “A Portrait Painted by the Sun“, kterou mě kapela velmi příjemně překvapila.

Stejně jako na předchozím albu, i tentokráte kapela mísí charakteristický doom/black s (neo)folkem a téměř ambientními pasážemi. Oproti “Wanderlust” je však “A Portrait Painted by the Sun” podstatně kytarovější, dává větší důraz na black metalovou složku. Kytarista a zpěvák přezdívající se The Bard se však nesnaží o co nejšílenější směsku riffů, nýbrž se svoji práci snaží přizpůsobit přírodně laděné atmosféře alba, o kterou tu jde především. Občas si říkám, že je to trochu škoda, riffy jsou v jeho podání vážně dobré, občas jim ale chybí hloubka, prostě to něco, co vás prostě usadí na zadek a nechá vás zírat s otevřenou pusou.

Naštěstí však nestojí album pouze na kytaře. Vedle bubeníka, jenž si poněkud lakonicky říká The Peasant, je nejvýraznější práce The Slave, kterou typuji na jedinou ženštinu v kapele. Její “otrocká” práce zahrnuje violu a klávesy, kterých sice není užito tolik, co na “Wanderlust“, přesto spolu s akustickými vydrnkávačkami velmi pěkně dokreslují atmosféru alba po melodické stránce. Celý projev zastřešuje Bardův blackový skřehot. Není ho sice moc, celou dobu se však drží v jedné rovině a možná by nebylo od věci občas zkusit čistý vokál. Jinak jde ale o album velmi příjemné svou meditativní, přírodně laděnou atmosférou. Jediná větší výtka tak směřuje k jistým rezervám, které brání tomu, abych si z “A Portrait Painted by the Sun” kecnul na zadek jako malé děcko a s vykulenýma očima vnímal, jak se poněkud nevšední deska noří do mé hlavy.

Recenze

Enthroning Silence – Throned Upon Ashes of Dusk

Napsat komentář
Enthroning Silence - Throned Upon Ashes of Dusk
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.12.2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Autumn Embers
02. Nocturnal Reverence of Redemption
03. The Mournful Season
04. In Thy Advent, My Triumph
05. Of Torment Towards Fairy Grace
06. To Seal the Last Resonance of Perdition

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Dusktone

Enthroning Silence je italský projekt, jehož žánrové zařazení je naprosto jednoduché – depresivní black metal. Dvě desky už pod tímto názvem vyšly před deseti a více lety, konkrétně “Unnamed Quintessence of Grimness” v roce 2002 a “A Dream of Nightskies” v roce 2004, jenže poté se nad skupinou trochu zavřela voda a třetí dlouhohrající počin se tak objevil až na sklonku loňského roku po dlouhých devíti letech pod názvem “Throned Upon Ashes of Dusk” – a jak už zcela jistě tušíte, právě tenhle kousek bude naším dnešním tématem.

Devět let už je dost dlouhá doba, což asi vědí i samotní Enthroning Silence, takže se nejspíš rozhodli vyvážit dlouhé čekání dostatkem nového materiálu, což v překladu znamená, že se hrací doba “Throned Upon Ashes of Dusk” vyšplhala na vysokých bezmála 67 minut. Na jednu stranu je to možná pochopitelné, ale ve výsledku právě v téhle délce osobně vidím slabinu nahrávky, ale o tom až o něco později…

Muzika Enthroning Silence se v drtivé většině času nese ve středním až pomalejším tempu… tedy, spíš v tom pomalejším. Riffy se táhnou jak mrtvolný puch ze hřbitova, přelévají se pomalu, chvílemi skoro až líně, jednoduchá rytmika je v tom jen podporuje. Samozřejmě, sem tam dojde i na nějaký rychlejší kousek, což je případ třeba začátku druhé skladby “Nocturnal Reverence of Redemption”, ale takové momenty jsou spíše v menšině. Do toho v žádném případě nesmí chybět zastřený black metalový skřehot, aby bylo dílo dokonáno. Posledním vcelku výrazným prvkem “Throned Upon Ashes of Dusk” je to, že na pozadí této téměř neměnné stěny mrazivých riffů hraje většinu času nějaká plíživá melodie nebo lehké vybrnkávaní na kytaru, což je recept, díky němuž si při poslechu Enthroning Silence nejednou vzpomenete třeba na takové Nocturnal Depression z Francie. Když si tohle všechno dáte dohromady, je asi vcelku zbytečné při takovéhle konstelaci dodávat, že je “Throned Upon Ashes of Dusk” vybaveno hodně syrovým, podzemním a řezavým zvukem.

Ačkoliv jsou tohle všechno věci, s nimiž se už v rámci black metalového žánru nejednou setkala většina z nás, i přes neoriginalitu je to stále něco, s čím se dá pracovat. Osobně si myslím – a doufám, že nejsem sám – že hlavním cílem takových kapel je tvořit především atmosféru, jíž by mělo být podřízeno takřka vše. Evidentně s touto filozofií pracují rovněž Enthroning Silence, protože na “Throned Upon Ashes of Dusk” je jasně znát, že právě atmosféra by měla být hlavní náplní nahrávky. Potěšující je, že se to vážně podařilo, a i když se zase nejedná o něco tak extrémně silného, že byste se z toho nemohli vzpamatovat, pořád to v tom cítit je natolik, aby byly skladby Enthroning Silence jednotlivě dostatečně zábavné, přestože vcelku běžně přesahují hranici deseti minut.

Věnujte ovšem pozornost jednomu slovíčku – “jednotlivě”. Zde se konečně dostáváme k již jednou zmiňovanému největšímu kamenu úrazu “Throned Upon Ashes of Dusk”, kterým je délka. Materiál, jaký Enthroning Silence nabízejí, je sám o sobě v rámci svého žánru dost povedený, ale na to, aby utáhnul více jak hodinu, nemá ani náhodou. Album si pustíte, začne to v pohodě, hned první píseň “Autumn Embers” je dobrá, ta druhá taky, i ta další, ale když skončí “The Mournful Season”, řeknete si, že už to stačilo… a pak se podíváte do přehrávače a zjistíte, že na vás čeká ještě jednou tolik hudby. Tři skladby ve druhé polovině “Throned Upon Ashes of Dusk” nejsou o nic horší než ty první tři, nejsou ani o nic lepší… jsou vlastně pořád skoro stejné. To album je totiž ve výsledku tak neskutečně monotónní, že je to nakonec takřka neposlouchatelné jako celek, protože s tím jednoduše seknete po třetí, maximálně čtvrté písničce a dál už nebudete mít chuť poslouchat, protože budete zcela nasyceni.

A to mi přijde jako obrovská škoda, protože jak už bylo řečeno, sama o sobě ta hudba není vůbec špatná, spíš vlastně naopak, takže mě to vlastně dost mrzí, že jinak kvalitní album je potápěno neukočírovanou délkou. Trochu mi to připomíná relativně nedávno recenzovaný španělský projekt Grim Funeral, jenž rovněž nabízel monotónní black metal, který byl vlastně dobrý, ale krutě dojížděl na přílišnou hrací dobu. Pokud by “Throned Upon Ashes of Dusk” třeba vyšlo jako jedna půlhodinová deska a za půl roku druhá půlhodinová deska, ve výsledku by to oběma polovinám prospělo mnohem více a byly by působivější, než jsou společně pod jednou střechou, a také hodnocení by bylo vyšší, byť 6,5/10 stále značí, že i přesto neduh je to pořád relativně povedená a nadprůměrná nahrávka.

Minirecenze

Algor – Hierofánia

Napsat komentář
Algor - Hierofánia
Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.11.2013
Label: Hexencave Productions

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

Myslím, že pokud bychom měli zvolit nejočekávanější slovenskou black metalovou desku posledních let, asi bychom se úplně všichni bezezbytku shodli na jednom jediném počinu – druhé desce Algor. Duo Aldaron a Slavfist z Nového Mesta nad Váhom vydalo svůj debut “Úder pohanského hnevu” už v roce 2003; postupem času se album stalo bez přehánění doslova kultovním – a zcela právem, jelikož se jednalo o mrazivý syrový black metal té nejvyšší kvality. S odstupem nyní už jedenácti let bych se tu nahrávku ani omylem nebál označit za jednu z nejlepších metalových desek, které kdo kdy na Slovensku nahrál…

Jenže na pokračování v podobě “Hierofánia” se muselo čekat předlouhých deset let. Pravda, v mezičase Algor vydali něco málo neřadových počinů, avšak i těch bylo na deset let dost málo a navíc – deska je prostě deska. Očekávání tedy byla extrémně vysoko… a když jsem si novinku poprvé pustil, sice tam hned od začátku byla cítit obrovská kvalita a velký skok kupředu od “Úderu pohanského hnevu”, ale říkal jsem si, že jsem asi doufal v ještě víc. Naštěstí to byl jen nic moc neříkající první dojem – jakmile “Hierofánia” dostala prostor, velmi brzy vyrostla do další excelentní nahrávky.

“Hierofánia” je sice stále black metal, ale jak již padlo, oproti debutu jsou nyní Algor zcela jinde. Zatímco před deseti lety nabízeli syrovou vichřici, dnes jsou hudebně mnohem vyzrálejší, rozmanitější, více sázejí na atmosféru a propracované kompozice (ačkoliv jde stále poznat, že jde o tu samou kapelu, hlavně v rychlých pasážích) – a daří se to, jelikož některé momenty jsou doslova skvostné, například druhá polovina “Stretnutie s posvätnom”, celá “Mysterium tremendum” nebo rozmáchlejší “Pád do dejín” – a to aniž by ten zbytek byl nějak slabší.

I přes menší počáteční nedůvěru z mé strany musím uznat, že Algor na svůj výtečný debut navázali se ctí a vlastně až obdivuhodně, ačkoliv docela jiným způsobem. Rozhodně povinnost pro každého fandu black metalu a zároveň jeden z nejlepších žánrových počinů na československé scéně roku 2013.

Recenze

Death Nöize – Conquest War Famine Death

Napsat komentář
Death Nöize - Conquest War Famine Death
Země: Rumunsko
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: leden 2013
Label: Metal ör Die Records

Tracklist:
01. Dark Harlots of Decadence
02. Soulburner
03. Conquest, War, Famine and Death
04. Wrath of God
05. Cenotaph of Mankind
06. Eye for an Eye
07. Mountains of Universe

Hodnocení:
Atreides – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Z Rumunska moc kapel neznám. Vlastně jen dvě, přičemž jedna z nich je Negură Bunget, jež se dávno pohybuje jen ve stínu své dřívější slávy, a druhá Dordeduh, nic jiného než pohrobek/následovník původního jádra kapely výše zmíněné, co je “víc Negură než Negură”. Proto jsem byl zvědavý, co z Death Nöize vypadne v případě jejich prvotiny, když už jsem si je vybral k recenzování. Jde o kapelu vcelku mladou, dohromady to dala někdy dva roky nazpět a na začátku loňského roku vypotila fošnu vskutku poetického názvu “Conquest War Famine Death”. A ne, poetiku nečekejte, neb jde o kanál téměř nejhrubšího zrna. Slušelo by se ale dodat, že v tom dobrém slova smyslu.

Rumunům vážně nejde o nic víc, než udělat co největší bordel, prostě agresivita až na prvním místě. A jde jim to. Nařvané kombo crustu a thrashe se spolehlivě zařezává do hlavy a boduje. V případě “Conquest War Famine Death” by byla chyba očekávat nějaké chytře se tvářící bahno ve stylu Celeste nebo třebas Jucifer. Death Nöize jde o to rozcupovat posluchače na cucky, což se docela daří. Půlhodinová placka nabízí slušnou jízdu takřka od začátku do konce, kterou staví na syrově znějících kytarách, řádně zahuleným zvukem, hutné base, dvojšlapce a zlém blackovém vokálu. Nic z toho se po celou dobu alba nemění, jen v první skladbě “Dark Harlots of Decadence” najdete opilecký refrén. Vrcholem technické propracovanosti je kratičké sólo v úplném závěru “Cenotaph of Mankind”, na tu ale naštěstí (nebo možná trochu bohužel) Death Nöize nehrají.

Zvuk je správně špinavý a crustový, podtrhuje to něco, onu nepokrytou nasranost, pudovost snoubící se se zdánlivě prvoplánovou primitivností, co se mi na albu a crustu obecně tolik líbí. Dobře zvolená hrací doba zaručuje, že vás deska během poslechu nezačne nudit, půlhodina strávená v přítomnosti dobývání, válek, smrti a tak vůbec ubíhá velmi svižně a na prvotinu neznámé kapely odkudsi z Translyvánie se dá hovořit docela o překvapení. Jediný výraznější problém tak prakticky nastává ve chvíli, kdy hudba zvolní z nastaveného tempa. Předposlední “Eye for an Eye” je sice docela šlapavá, ale zdaleka to nestačí k tomu, aby mě bavila tolik co zbytek alba. Vzhledem ke krátkosti ani tolik nevadí, že jednotlivé skladby jsou si relativně podobné a Death Nöize celou dobu valí jedno a to samé. Pokud by však chtěli vydat delší desku, nejspíše by jejich hudba zasloužila více technicky propracovat. V tomto ohledu by se mohli učit třeba od slezského komanda Plešatá zpěvačka, jež na poslední fošně “Saturnus” předvádí prvoligový bordel, do kterého jim jen tak mimoděk ujede naprosto ujetá bluesová vyhrávka (a přitom délka alba je stejná jako v případě dnes recenzované desky).

Na debut však není “Conquest War Famine Death” rozhodně propadákem, ale rozhodně nadprůměrným albem, kterému jsem přes počáteční výtky nakonec přišel na chuť. Nenáročný výplach je prostě čas od času potřeba a Death Nöize k němu splňují všechny požadavky. Otázka ale je, jestli v takovém případě nakonec nešáhnu po již zmiňovaném albu Plešaté zpěvačky, která mě v tomto ohledu baví přeci jen o poznání více. Rumunská skvadra si však svých šest a půl bodu bezesporu zaslouží.

Dalšá názory:

Sice jsem v žádném případě nepředpokládal, že by rumunská smečka Death Nöize na svém debutu předváděla nějakou muziku pro ořezávátka, ale i tak mě dost překvapilo, jak moc je “Conquest War Famine Death” ve výsledku syrová deska… syrovější než suši. Pod výtečným makabrózním obalem se totiž ukrývá odporná kombinace hodně chlíváckého black metalu a neskutečně špinavého crustu. Obě tyhle složky jsou tak provázané, že si při poslechu ani nebudete jistí, zdali se jedná o crustový black metal, nebo black metalový crust, ale ve výsledku je to úplně jedno, protože tak jako tak z toho vychází dřevní sound, skoro až jako by pod dekou, primitivní rytmika, bzučivá kytara a přiškrcený vokál v takové míře, že to trochu zaskočilo dokonce i mě, tedy člověka, jenž podobné věci běžně poslouchá. Jak se vám ale podaří si na tenhle kanál trochu zvyknout, najednou zjistíte, že vás těch 29 minut navzdory spoustě předpokladů vlastně docela baví. Zejména úplný závěr desky v podobě “Eye for an Eye” a především finální “Mountains of Universe” se povedl, ale i na začátku se najdou zajímavé kusy, třeba skoro až punková vyřvávačka “Soulburner”. Nakonec dost solidní kousek.
H.

Recenze

Endstille – Kapitulation 2013

Napsat komentář
Endstille - Kapitulation 2013
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.11.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Aborted
02. The Refined Nation
03. Reich an Jugend
04. Sick Heil
05. Blasphemer [Sodom cover]
06. Monotonus 2013
07. Nostalgia
08. Stalin Note
09. KDF 511
10. Endstille (Abschied)

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Endstille jsou kapelou, která se už na té scéně také pohybuje nějaký ten pátek a alba ze své kuchyně střílí jak Baťa cvičky ze své továrny. Zpočátku každý rok, od roku 2005 pak s železnou pravidelností dvou let, takže si na to vlastně už každý fanda mohl zvyknout, že každý lichý letopočet vyjde nová placka těchto Němců, kteří svým zalíbením ve válce vždy budili jisté kontroverze, přestože se od samotné politiky již nejednou distancovali.

Díky zmiňované vysoké kadenci alb a nepříliš velké (vlastně docela minimální) progresi mezi jednotlivými nahrávkami se postupem času začaly vcelku logicky ozývat hlasy o tom, že už to není tak úplně ono, že se Endstille opakují nebo že dokonce i vykrádají svou předcházející tvorbu. Snad poprvé jsem podobné stížnosti zaznamenal snad s vydáním “Verführer” v roce 2009, ale upřímně jsem to zas tolik nechápal… sice se nedá polemizovat o tom, že by to neustále nebylo “to samé”, ale ty desky pořád zabíjely a bavily. Parta okolo fousatého kytaristy Larse Wachtfelse to ovšem evidentně nijak extrémně neřeší a neustále si drhne ten svůj válečný agresivní black metal. Endstille jsem měl nějakým způsobem vždycky dost rád a ta jejich muzika se mi líbila, díky čemuž jsem byl možná trochu tolerantnější k tomu, že jsou si jednotlivé desky podobné skoro jak vejce vejci, nicméně s příchodem novinky “Kapitulation 2013” jsem snad vůbec poprvé zjistil, že tentokrát už to nesebralo ani mě.

O tom, jaká je hudební náplň “Kapitulation 2013”, se snad příliš nemá cenu bavit, protože i novinka disponuje totožným arzenálem, jako tomu bylo i na předcházejících nahrávkách. Pokud by se mezi vámi našli tací, kteří ty předcházející nahrávky nemají v malíku a nemají tedy úplně jasnou představu o tom, co na nich Endstille páchali, můžete si to představit vlastně docela jednoduše. Jak praví samotná kapela, je to “nejhnusnější agresivní black metal s kadencí MG42 a palebnou silou lodního dělostřelectva”. To je popis vesměs dost přesný, jelikož Endstille opravdu vždy pálili black metal ve velkých rychlostech, s ničím se moc nemazali a hráli svou muziku ve vysokých obrátkách. Proč ne, oni vždycky patřili k těm skupinám, které tuhle agresi uměly nahrát tak, aby to pořád mělo nějakou myšlenku a výsledek na velice dobré úrovni. Možná ne té nejvyšší, protože úplná špička black metalu Endstille nikdy nebyli, to si zase nalhávat nebudeme, ale byly to parádní fošny, které člověka dokázaly zabavit.

Ačkoliv se na “Kapitulation 2013” pokračuje v neměnném duchu a podle stejného receptu, najednou si nemůžu pomoct, ale už mě to nebaví v takové míře jako v minulosti. Upřímně nedokážu posoudit, zdali je to tím, že by si Endstille na této fošně vybrali trochu slabší skladatelskou chvilku, nebo je chyba na mé straně (ať už by to bylo menší proměnou vkusu, jenž je přece o kousek dál než třeba před dvěma lety v době vydání “Infektion 1813”, nebo “jen” únavou z toho, že všechno, co na “Kapitulation 2013” zazní, jsem už v nějaké míře slyšel na minulých plackách), ale výsledek je jasný – jedna z těch méně záživných záležitostí od Endstille. A přitom zrovna na “Kapitulation 2013” se nějaký tvůrčí impuls doslova nabízel, jelikož jde o vůbec první počin kapely od debutu “Operation Wintersturm” z roku 2002, na němž se Endstille představují v pěti lidech a se dvěma kytaristy. Avšak nestalo se.

Ne, že by “Kapitulation 2013” neobsahovalo pár dost solidních štychů. Obecně mi přijde silnější druhá polovina, ale třeba i v té první se rozhodně povedla třetí “Reich an Jugend”. Líbí se mi i “Monotonus 2013”, která je pro mě asi nejsilnějším kusem novinky, poměrně zajímavá “Stalin Note”, relativně pestřejší “KDF 511” nebo další kus do série “Endstille (Abschied)”. Naopak začátek desky, na němž zjevně stojí propagace, tedy videoklipová “Aborted” a “The Refined Nation”, kterou Endstille hráli už v předstihu živě, patří k tomu slabšímu na “Kapitulation 2013”, byť poslouchat se to samozřejmě dá bez problémů, o tom žádná. Poměrně zbytečná mi ovšem přijde i ani ne dvouminutová sypačka “Sick Heil” (maximálně tak zábavný název, ale jinak…) a úplně jako pěst na oko na mě působí cover zběsilé vykopávky “Blasphemer” od německých thrash metalistů Sodom… zvlášť když jej Endstille nacpou přesně doprostřed nahrávky. Možná by desce pomohla nějaká vsuvka v podobě netypické skladby, jako byla na “Infektion 1813” burzumovská jedenáctiminutovka “Endstille (Völkerschlächter)”, která sice byla umístěna na samém závěru, ale dokázala dojem z alba posunout směrem nahoru. “Blasphemer” však v tomto ohledu prostě nefunguje.

Ačkoliv to takhle může zatím znít všelijak, ve finále má “Kapitulation 2013” do nějakého průseru podle mě přece jenom dost daleko, což už ale mohlo vyplynout i z toho, že jsem mezi povedenými songy pořád jmenoval podstatnou část alba. Opravdu je to tak, “Kapitulation 2013” je pořád relativně slušná záležitost, která se dá párkrát bez problémů otočit, ale na kreditu jí dost ubírá to, že nepřichází s ničím novým, víceméně jen opakuje to, co Endstille předvedli již v minulosti, a hlavně že už v diskografii téhle kapely bylo i lépe. Nedělám si iluze – kdo předchozí tvorbu kapely nezná a k black metalu má kladný vztah, tomu se to líbit jistě bude; kdo má desky Endstille naposlouchané, tak ten si “Kapitulation 2013” ani nemusí pouštět, aby naprosto přesně věděl, jak to album zní. Už začíná být znát, že to jde díky neustálému opakování mírně dolů, na “Kapitulation 2013” to je ještě pořád víceméně v pohodě, ale do budoucna by Endstille opravdu už potřebovali nějakou aspoň kosmetickou změnu, protože příště a přespříště to tímhle stylem nemusí být už ani za tu slabší 6,5/10, kterou nyní dostává “Kapitulation 2013”.

Další názory:

Vzhledem k tomu, že se moje znalost Endstille omezuje na ne víc než pět protočení starších desek “Dominanz” a “Navigator” plus jedno nesmírně povedené živé vystoupení, jehož jsem byl svědkem, měl bych teoreticky spadat do té sorty lidí, kterým by se podle H. měla novinka “Kapitulation 2013” naprosto obyčejně líbit, protože je to pro ně vlastně něco nového. Jenže vy už jste se stejně asi podívali na známku, kterou uděluji, a teď se divíte, proč hodnotím stejně jako kolega výše… Ono je to tím, že i když jsem co se Endstille týče pořád nováček, deska jako celek mě stejně nijak zvlášť neuchvátila a hlavně necítím nijak zásadní potřebu se k ní vracet, což se u opravdu dobrých alb tak nějak předpokládá. Samozřejmě platí, že jsou tu velmi slušné songy (proti výběru v recenzi přidám ještě úvodní “Aborted”, která mě na poměry desky oslovuje skutečně dost) a není jich málo, ale celé dohromady to působí tak trochu nemastně neslaně a člověk se musí docela snažit, aby v tom kvalitu, která tam je, objevil. Neříkám, že se to poslouchá špatně, že by to neumělo pěkně podrtit nebo že by tomu chyběla atmosféra – ta je naopak dost příjemné, pokud tedy tenhle přívlastek vůbec jde svázat s chladnou odlidštěností války, jakou Endstille dovedou velice věrně zprostředkovat; celé “Kapitulation 2013” je vlastně dost pohodová nahrávka a objektivně by to z mého pohledu zasloužilo tak sedmičku. Subjektivně ale musím sáhnout k o půl bodu nižší známce, protože ať se snažím sebevíc, do té sedmičky tomu prostě malý kousíček chybí.
Ježura

Recenze

Germ – Grief

1 komentář
Germ - Grief
Země: Austrálie
Žánr: post-black metal / electro / blackgaze
Datum vydání: 4.11.2013
Label: Eisenwald Tonschmiede

Tracklist:
01. Intro
02. Butterfly
03. The Stain of Past Regrets
04. Departures
05. Memorial Address
06. An End
07. Beneath the Cliffs
08. Blue as the Sky, Powerful as the Waves
09. How Can I?
10. I Can See It in the Stars
11. It’s Over…
12. Withering in Hell
13. Ghost Tree Pt. 3

Hodnocení:
H. – 6/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Germ je jednočlenným projektem, jehož sídlo je z našeho pohledu doslova na druhém konci světa – v Austrálii. Má jej na svědomí jeden z nejaktivnějších místních muzikantů na poli metalu… i když, vlastně nejen metalu, jelikož Tim Yatras se věnuje také spoustě dalších žánrů. Přesto si jej většina z nás bude pamatovat především z kultovních Austere, kteří i přes docela krátkou dobu svého působení (formálně pět let, pořádně vlastně jen tři roky) a málo počinů (dvě desky, tři neřadovky) zanechali nesmazatelnou stopu u mnohých příznivců black metalu. Dále se ovšem podílel i na dalších skupinách jako Woods of Desolation, Nazxul či Grey Waters, což na australské scéně rozhodně nejsou neznámé pojmy. A nyní už do tohoto výčtu samozřejmě patří právě i Germ, což je jeho osobní projekt, do něhož se pustil na plné obrátky po rozpadu Austere…

Říct “na plné obrátky” se v tomto případě opravdu hodí. S první deskou “Wish” Tim Yatras přišel na jaře 2012 a jednalo se o vysoce kvalitní počin, jenž takřka okamžitě ukořistil pozornost nemalého počtu lidí. Zároveň na něm Tim přišel s novým hudebním výrazivem, které v sobě velmi neotřelým a skoro až pozoruhodným způsobem mísilo post-black metal, rock, shoegaze, trance a později s nadsázkou snad až popové nápěvy. Jenže jakkoliv to může takhle papírově znít jako neuspořádaný mišmaš ne nepodobný legendárnímu dortu pejska a kočičky, ve skutečnosti to fungovalo náramně a přinejmenším pro mě osobně se z toho vyklubalo jedno z největších překvapení toho roku. Netrvalo ovšem ani půl roku a jméno Germ bylo zpátky, tentokráte s EP “Loss”, jež ovšem bylo jen o sedm minut kratší než předcházející řadové album. Hlavní je ovšem fakt, že se na něm Tim Yatras snad ještě o kousek více vzdálil metalu a snad ještě o kousek zvedl kvalitativní laťku.

Rok se sešel s rokem a Germ je tu potřetí, nyní s druhou dlouhohrající deskou, jež byla vybavena názvem “Grief” a obálkou, která sice oproti těm předchozím znamená velkou změnu, ale i tak je skvělá a má atmosféru, čímž chci říct, že už jen tímhle to album vzbuzovalo očekávání. A když k tomu připočteme dosavadní portfolio autora, nejvyšší kvalitu obou předchozích počinů a fakt, že na novince zahostovala také francouzská zpěvačka Audrey Sylvain, jež aktuálně působí u šílených avantgardních black metalistů Peste Noire a v minulosti hostovala u Alcest nebo se podílela třeba na projektu Amesoeurs, který je dodnes mnohými uctíván, vyjde vám z toho jasná věc – “Grief” prostě musí být další úžasná nahrávka…

Jenže navzdory všem papírovým předpokladům a té nejlepší možné startovní pozici se tak nestalo a “Grief” ani omylem nenaplnilo očekávání a ani zdaleka nemá na to, aby se vyrovnalo laťce, kterou nastavily “Wish” a “Loss”. Což je o to podivnější, že formálně je “Grief” naprosto skvělé a objektivně na něm není vůbec nic špatně. Album však trpí několika poměrně zásadními problém, díky nimž ten výsledný dojem jen smutně a z dálky kouká na záda oněm výtečným posluchačským zážitkům u předcházejících dvou počinů.

Mírná změna projevu, který mi po “Loss” přijde obecně zase o kousek víc metalový, by vůbec nevadila a naopak je to z mého pohledu v rámci přirozeného (a nenásilného – kontinuita tam stále je) vývoje naprosto v pořádku. O mnoho nepříjemnější je však hodně překvapivá nevýraznost materiálu. Zatímco “Wish” nebo “Loss” jsem neslyšel už nějakých pár měsíců, stále si z hlavy vybavím spoustu momentů z těch nahrávek – jednoduše proto, že šlo o počiny narvané skvělými nápady a silnými pasážemi. “Grief” je papírově opět dobré, ale když jsem si po nějaké desítce poslechů (nutno dodat, že rozhodně ne letmých a na půl ucha) nebyl s to pořádně vzpomenout na jediný motiv, tak je prostě něco špatně. Nyní jsou to již dva měsíce, co je “Grief” oficiálně venku mezi lidmi, přičemž jsem desku během těchto dvou měsíců opravdu poslouchal – nebojím se říct – dost intenzivně. Víceméně jsem ovšem kamarád jen s první polovinou nahrávky, s čímž souvisí další velký problém alba…

…kterým je naprosto přestřelená délka 70 minut. “Wish” bylo mnohem silnější a trvalo 42 minut, “Loss” bylo ještě lepší a trvalo necelých 35 minut. Jak vidíte, “Grief” je z dosavadní diskografie Germ suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně kvalitních nápadů, což z ní činí hodně rozmělněnou desku. V kombinaci s onou nevýrazností je výsledek asi takový, že jsem si po čase uvědomil, že druhou polovinu alba téměř neznám, protože docela brzy pozornost ochabuje natolik, že to radši automaticky vypínám a jdu si pustit něco jiného. Abych řekl pravdu, vlastně ve velké části případů poslech zaříznu po šesté skladbě “An End”, kdy jsem plně nasycen a víc poslouchat nepotřebuju… jenže to jsme v čase necelých 27 minut ze 70…

Až tehdy jsem se začal cíleně zaměřovat na druhou půli, ale ta mi ve výsledku přijde ještě slabší. Přestože Tim Yatras po celé délce “Grief” předvádí již dané výrazivo Germ v podobě prolínání jemnějších momentů, čistého zpěvu, melancholické atmosféry a letmých dotyků příjemné elektroniky s pasážemi typického jekotu, který jako by vypadl spíše ze suicidal black metalu, ale v podání Germ zní pořád jaksi melancholicky, nějak se v druhé půlce nenachází skladba, jež by dokázala vyloženě zaujmout, naopak jsou tu kusy skoro až nudné, což je případ třeba “I Can See It in the Stars” nebo “Ghost Tree Pt. 3”. Závěr trochu zachraňuje jedině “It’s Over”, ale to je prostě je málo. Vrcholy tedy musíme hledat v první půli a zcela jistě mezi ně patří “Butterfly”, což je právě jedna z písniček, které svým hlasem okořenila Audrey Sylvain a dodala jí tím v rámci alba nezaměnitelnou patinu a odlišnost. “Memorial Address” stojí za zmínku už jen kvůli tomu, že se v ní vyskytuje jedna takřka geniální pasáž, jež je sice vlastně vcelku jednoduchá, ale obrovsky účinná – poprvé se ozve přesně po minutě. Paradoxně víc než regulérní písničky z druhé polovina “Grief” mě baví i mezihra “An End”, která svou stavbou a náplní může připomenout třeba “Holdkomp” od fenomenálního maďarského projektu Thy Catafalque.

Říkám to vlastně dost nerad, protože Germ byl projekt, jemuž jsem až doposud opravdu věřil a který si mou důvěru získal jen na základě dvou nahrávek, ale hned s tou třetí se na jazyk vkrádá jedno velice nepříjemné a nelichotivé slovíčko – zklamání. Nikdo se samozřejmě nepře o tom, že by na “Grief” stále nebyla dost slušná úroveň, že by se to album nedalo poslouchat nebo že by to byl vyložený průser (ostatně i proto je známka stále nadprůměrná, protože do průměru, natožpak podprůměru “Grief” prostě nepatří), ale přese všechny objektivní kvality jsem čekal víc… vlastně o hodně víc. Potenciál je v Germ stále obrovský a i “Grief” klidně mohlo být úžasnou nahrávkou, kdyby měl Tim Yatras v jejím případě trochu víc sebereflexe, ale v té podobě, v jaké deska opravdu vyšla, je to vážně rozčarování. Doufám, že na příštím počinu bude inspirace silnější, hrací doba střízlivější a celkový dojem na posluchače lepší. Pro “Grief” ovšem slabší 6/10… bohužel…

Další názory

Ačkoli připomínky kolegy nade mnou víceméně sdílím, nebudu ve svém hodnocení tak kritický. Prvotně však musím přiznat, že i pro mě je “Grief” zklamáním, a i já bojuji s jeho přemrštěnou délkou. Když ho ale rozeberu do detailu, nacházím poměrně dost dobrých nápadů, které si zaslouží ocenění. Prvotně musím vyzdvihnout skladbu “Butterfly” s hostující Audrey Sylvain. Tim Yatras se zde přiblížil nádhernému zvuku Amesoeurs a přitom zachoval i svůj vlastní rukopis (například krátká hra na piano skladbu výrazně posouvá). I další písně z první poloviny se vyvedly, stejně jako některé kusy z poloviny druhé – jmenovitě hlavně popová “How Can I?” a nekompromisní “It’s Over”. Některé skladby však naopak volají po zkrácení či přímo vyšrtnutí, což je ohromná škoda. Ke kolegovým výtkám navíc musím přidat jednu vlastní – Yatrasovo charakteristické ječení bylo nedílnou součástí obou předchozích počinů a v obou případech mělo své opodstatnění. Po mírném posunu hudebního směřování a úbytku chytlavých nápadů mi ovšem naopak přijde onen řev místy nepatřičný a po delším poslechu navíc také otravný. Skvělých melodických nápěvů je zde mnohem míň (a to i v absolutní počtu) a tak se již nedočkáte skvělých refrénů, jaký byl napríklad ten v “An Overdose on Cosmic Galaxy” z debutového alba. Germ jednoduše učinil moc kroků najednou a výsledek již tak není ani zdaleka tak dobrý jako dříve.
Zajus

Minirecenze

Sarkom – Doomsday Elite

Napsat komentář
Sarkom - Doomsday Elite
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Dark Essence Records

Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Jakkoliv je black metal stále stylem, který se tváří ortodoxně (a spousta opravdu ortodoxních formací, jež vyznávají staré pořádky a nehodlají z nich uhnout ani o píď, tu je, o tom žádná), dokáže také pořád překvapovat. A to i v případě skupin, které se tváří dost zle a konzervativně. Takoví jsou na první pohled také norští Sarkom, jenže i přes warpaint a velmi vysoký výskyt hřebů, nábojových pásů a dalších podobných laskomin dokážou přijít s deskou jako “Doomsday Elite”…

Ne, že by “Doomsday Elite” nebylo čistokrevným black metalem, protože jím dozajista je (ostatně kdyby nebylo, bylo by to na pováženou, protože by tím Sarkom hodili za hlavu svou dosavadní hudební minulost), zároveň jde ovšem o až nečekaně otevřenou nahrávku, což myslím nepřekvapilo jen mě. Velkou část hrací doby do toho Sarkom sice šlapou a v jejich muzice stále najdete dost sypaček, nechybí tomu ani klasický black metalový skřehot, zároveň se však skupina nebojí ani si pohrávat s tempem nebo dávkovat slušnou porcí melodií. To jsou sice stále věci, nad nimiž už se dnes málokdo pozastaví, ale když k tomu připočtete, že to Sarkom doplňují velkým počtem hodně netradičních a velice zajímavých momentů, které to album nakopávají zcela novým směrem a které byste od kapely s tak hustým výskytem hřebů a paintů nečekali ani omylem, dostanete přesně ten důvod, proč jsem “Doomsday Elite” výše nazval otevřenou deskou.

Sarkom to poprvé předvedou hned v polovině úvodní “Doomsday Elite”, ale není to výjimka a pokračují s tím i nadále, aniž jakkoliv ztratili svou žánrovou tvář. Proto vůbec nevadí třeba vyloženě šlapavá až black’n’rollová pasáž v “Inside a Haunted Chapel”, a to i přesto, že v ní vokalista Unsgaard velí hecovačky jako “One more time”, vyloženě epický závěr desky v podání finále poslední songu “Stigma” nebo citelná změna nálady ve třech čtvrtinách “I utakt med Gud”. Všechno to dohromady dává smysl a všechny tyhle menší experimenty Sarkom bez výhrad vyšly. Vážně parádní a nápaditá fošna.

Druhý pohled (Skvrn):

Sarkom je jméno kapely, které většině metalovým fanouškům zatím zůstává skryto, ačkoli se s ním na scéně mohli setkávat již kolem deseti let. Do poslechu “Doomsday Elite” to tak bylo i v mém případě. A vlastně se divím, že jsem se k tomuto počinu dostal, protože Sarkom navenek rozhodně nepůsobí odlišným dojmem než většina black metalových spolků. No uznejte, norský původ, corpsepainty i pro black metal typická protikřesťanská image mi na první pohled nenaznačují nic, že by kapela přišla s něčím originálním a překvapivým. A že se pod obyčejným obalem bude skrývat taková porce skvělé muziky, jsem nečekal.

Hned na začátek musím říct, že Sarkom ani náhodou nepřichází s něčím novým a neokoukaným. Ve zkratce se na “Doomsday Elite” prezentují s rychlou, na první poslech velice chytlavou a instrumentálně i zvukově bezvadně provedenou záležitostí. Ne, že bych z vybroušené produkce black metalové nahrávky svými nadšenými výskoky atakoval strop, ale “Doomsday Elite” moderní zvuk velice sluší. Navíc Sarkom disponují slušnými hráčskými výkony a tudíž se nemusí schovávat za neprostupný zvuk, jehož mnohé “trve” kapely zneužívají. Každá, a to opravdu beze zbytku každá píseň má několik silných momentů v povedených melodií, které určitě mají potenciál pohnout i black metalem netknutým posluchačem.

S onou chytlavostí a relativní líbivostí přichází jediný neduh alba. Je pravda, že jsem “Doomsday Elite” věnoval zhruba deset poslechů, ale i přesto by se alba z té nejvyšší kategorie tak rychle oposlouchávat neměla. Když poslouchám tuto novinku již po několikáté, nemohu se zbavit pocitů, že napoprvé to bylo lepší, což sice u takového alba není překvapení, ale bodově mu to určitě nepřidá. Váhám mezi sedmi a půl a osmi, ale nakonec se rozhoduji pro vyšší známku, protože několik prvních poslechů fakt stálo zato.

Minirecenze

Death Karma – A Life Not Worth Living

Napsat komentář
Death Karma - A Life Not Worth Living
Země: Česká republika
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Iron Bonehead Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy: –

Death Karma je možná skupina, jejíž název toho některým z vás aktuálně moc neřekne, nicméně jména hudebníků, kteří za tímto projektem stojí, by vám už neznámá být neměla. Death Karma má totiž na svědomí dvojice Infernal Vlad a Tomáš Corn alias Tom Coroner, tedy lidé v současnosti známí především z Cult of Fire. Jak vidno, muziky mají na skladě opravdu dost, protože obě desky Cult of Fire, “Triumvirát” a “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, vydali s cca ročním odstupem, a aby toho nebylo málo, vyšlo mezi nimi právě ještě debutové EP Death Karma s názvem “A Life Not Worth Living”.

Ačkoliv i na “A Life Not Worth Living” je patrný vliv black metalu, ve výsledku se muzika Death Karma a Cult of Fire značně liší, což je samozřejmě v pořádku, protože zakládat druhý projekt se stejným vyzněním by asi jen těžko mělo smysl. Produkce Death Karma se nese v duchu agresivního death/black metalu s chorobnou a nemocnou atmosférou. Na první poslech je “A Life Not Worth Living” násilným výplachem bez slitování, ale jakmile se do těch čtyř songů člověk trochu zaposlouchá, hned se z toho vyloupnou zajímavé nápady, jež tomu dodávají šmrnc, nebo třeba i lehounký klávesový podmaz, který sice přitom, jak moc je téměř nepostřehnutelný a lehce přeslechnutelný, může vypadat trochu na ozdobu, ale vzhledem k tomu, že se objevuje ve všech čtyřech písničkách a že ho člověk podvědomě přece jenom vnímá, to tak není.

Všechny čtyři kusy jsou poměrně vyrovnané svou kvalitou i svým pojetím, nesou se v jednolitém duchu, ale s ohledem na délku 17 a půl minuty v žádném případě nemá “A Life Not Worth Living” šanci nudit. Jediné, co mi trochu nesedlo, je trochu “porno” začátek jinak výborné “G.G. Funeral”, který by se hodil spíš někam do grindcoru, ale k atmosféře “A Life Not Worth Living” mi příliš nepasuje. Naopak asi nejsilnějším válem prvotiny Death Karma se mi zdá závěrečná “DeathKaos”, jež po úvodní anihilaci spadne do pomalejšího a středního tempa, v němž plyne až do svého konce.