Archiv štítku: black metal

Agrypnie – Asche

Agrypnie - Asche
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Supreme Chaos Records

Tracklist:
01. Gnosis
02. Erwachen
03. 1.10#06+0.35
04. Augenblick
05. Kosmos [Omega]
06. Augenblick (demo version)

Hodnocení:
Beztak – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Kapela Agrypnie, se mi vždy zdála být zajímavou bandou, která nejede v již zajetých black metalových kolejích, ale snaží se vytvářet vlastní, aniž by ztratily tvář, děsivost a atmosféru black metalu. Mozkem a zároveň jediným studiovým členem je Torsten Hirsch, který se ve studiu ujímá jak vokálu, tak všech nástrojů. Jen s bicími mu pomáhá René Schott. Přestože se Agrypnie zdá být prakticky sólovým projektem, tak hojně vyjíždějí na koncerty. Samozřejmě ve větším počtu lidí.

Slovo Agrypnie označuje výraz pro nespavost či potíže s usínáním. Tím dle mého názoru kapela skvěle definovala svůj zvuk, atmosféru a nějaké to poselství, které se snaží předat posluchači. A nemusíme tak používat taková ta prapodivná slovíčka jako avantgardní nebo progresivní black metal. Člověk se díky jejich hudbě octne ve zvláštním melancholickém světě, který jako by nerespektoval pravidla našeho světa. Agrypnie vypráví zasněné příběhy o zoufalství a osamělosti. Skvělým textům navíc dodává neskutečnou atmosféru samotná hudba, která rozhodně není jen o black metalové řezačce. Ale dokáže kombinovat různé zvláštní melodie a zvuky, které spolu vytváří brutálně syrovou krásu, oproštěnou od nějakých pozitivních barev. O to víc tajemnou a krásnou.

U Agrypnie je pro mne velice zajímavý jeden z důležitých faktů. Jazyk, kterým jsou psány texty. Veškeré texty jsou v němčině, kterou osobně v hudbě moc nemusím. Ovšem Torsten Hirsch si s ní tak krásně hraje, že v jeho podání mi němčina nejen nevadí, ale přímo ji od něj vyžaduji. Což je v mém případě docela nevídaná věc.

Ale pojďme se zaměřit na konkrétní tvorbu Agrypnie. Na nové EP s názvem “Asche”. Což v překladu znamená “Popel”. A hned v úvodu ten popel Agrypnie pořádně rozvíří. Nějaké intro? Kdepak. Agrypnie do vás narazí silným riffem a zběsilým klepáním bubeníka Reného Schotta. A tím tak načnou velmi zdařilou píseň. Dlouhý a nepřístupně děsivý song “Gnosis”. Píseň má atmosféru, jakou přesně od Agrypnie očekáváte. Pořádně temnou a depresivní. Někdy vysvitne naděje, kterou hned v zápětí zardousí Hirsch svým zoufalým křikem. Celou skladbu doprovázejí neskutečné bicí. Dvoušlapka se snad nikdy nezastaví. Kolem šesté minuty následuje klidnější pasáž a bicí stále skvěle doplňují melodii, kterou vytváří kytara. Pak se skladba opět rozjede v následném kytarovém sólu, které celou píseň zakončí. “Gnosis” je dlouhá devět minut a to vám, tak trochu napoví, že tohle EP bude mít nezvykle dlouhou stopáž. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby bylo považováno za regulérní album.

Následuje skladba “Erwachen”, která svou stopáží dokonce o pár sekund úvodní song převýší. Pokud bych chtěl co nejjednodušeji charakterizovat tuto píseň, nenapadá mě nic výstižnějšího než: “koncentrovaná deprese”. Pomalá táhlá píseň, která dle mého nemá slabá místa. Stále se v ní něco děje. A to “něco” vás dostává ještě hloub. Někam, kde jediné, co vidíte, je temnota. Naděje nemá šanci. Může se dokonce zdát, že něco jako naděje neexistuje. A nic podobného nikdy neexistovalo. Emoce tou skladbou cloumají, stejně jako veškerou tvorbou Agrypnie. A celková ponurost vás buď to zničí, nebo naprosto uchvátí. Mě uchvátila a věřím, že nejsem sám.

Pak deska přejde k čistě instrumentální skladbě. Celou ji vede klavír, který pokračuje ve vyobrazení temnoty, již nastolila úvodní skladba a naplno se projevila v písni “Erwachen”. Klavír doplňují různé samply, které jako by vypadly z nějakého psychologického horroru. Agrypnie je náladotvorná kapela, takže na mě tato píseň nepůsobí zbytečným dojmem. Přesto, že byla oprostěna od kytar a vokálu. Naopak dodává na atmosféře celého EP a jen potvrzuje sílu Torstena Hirsche jako skladatele.

Další písní je “Augenblick”. Nebudu nic zastírat a hned v úvodu napíšu, že toto je pro mne vrcholem celého EP. Naprostý skvost, který se rozjíždí pomalu, ale pak rozjede svá ztěžklá kola a přejede vás mohutnou silou. V této písni jsem si opravdu zamiloval Hirschův vokál, který není typicky black metalový, ostatně jako u všech písní Agrypnie. Chvílemi působí jako zoufalý křik, chvílemi jako řev krvelačné zrůdy. A samotnou hudbu skvěle doplňuje. Song samotný mě chytnul fantastickým refrénem, skvělou melodií a dechberoucím hlavním riffem celé skladby. Jako by Agrypnie ukazovala smíření s tou temnotou a vše obklopující depresí. Ale zároveň chuť s ní bojovat a třeba i za cenu smrti překonat. Takže nakonec na mne “Augenblick” působí nejméně beznadějně. Nějakou tu pozitivní energii z ní cítím. Není jí moc, ale je tam a díky za ni. Pochvalu si krom jiného zaslouží i skvělý text, který vyvolává úžasné emoce a skrývá v sobě pozoruhodný příběh, ve kterém Torsten Hirsch prosí “Můj anděli, neplač pro mne!”

Píseň “Kosmos [Omega]” je další instrumentální písní, která prakticky zakončuje celé EP a je tedy takovým outrem. Přesto, že EP obsahuje ještě jednu stopu. Ta není ani tak skladbou, jako spíš souborem zvláštních zvuků a klidných tónů. Ve mně evokuje podivný klid, který by mohl znázorňovat konec všeho. Je to výlet do vesmíru, o kterém se moc dobře rozmyslíte, zda se do něj vydáte znovu. Já se vydám a ne jednou.

Posledním zářezem v “Asche” je takový bonus “Augenblick (demo version)”. Oč jde, napovídá už název skladby. Jednoduše syrová verze “Augenblick”, která nám ukazuje, jak by zněla Agrypnie, kdyby se snažila hrát pořádný garážový black metal. Zároveň je to verze bez vokálu, takže mně osobně se tím zdá být dost ochuzena, přesto se mi to neposlouchá špatně. Myslím, že je to lepší než většina produkce průměrných black metalových kapel.

Abych to shrnul v nějakém tom hodnocení, nejen číselném, ale i písemném: Agrypnie přivedla na svět další skvost, který je black metalem, ale netváří se jím být úplně naplno. Black metal je pro Agrypnii až příliš úzká škatulka. Ale to se nedá popsat, to se musí slyšet. Pokud hledáte hudbu na dlouhé zimní večery, protkané temnotou a depresí, není nic lepšího než nové EP Agrypnie s názvem “Asche”.

Agrypnie - Asche


Další názory:

Čím déle cokoliv od Agrypnie poslouchám, tím více mě mrzí, jak dlouho mi trvalo, než jsem se k téhle skvělé kapele dostal (což se stalo s loňskou deskou “16[485]”, kdyby to někoho zajímalo, jakože asi nezajímá). Tohle je přesně ten typ skupiny, která není moc známá, avšak její hudba drtí mnoho o poznání známějších formací na plné čáře. Black metal v podání Agrypnie dýchá progresivnějším odérem, vyznačuje pestrostí, propracovaností, excelentními skladatelskými nápady, inteligencí (do jisté míry bychom mohli říct i intelektuálností) a v neposlední řadě také citem pro nevšední, ale působivou atmosféru. No a co, že “Asche” je pouze EP, hlavně že je to opravdu výtečná záležitost. A vrchol? Pro mne osobně ve druhé “Erwachen”.
H.


Phantoms of Pilsen 5

Phantoms of Pilsen 5
Datum: 28.2.2015
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Agrypnie, Bane, Cor Scorpii, Dornenreich, Galar, Infest, Panychida, Stollice, The Batallion

Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen si v metalovém undergroundu za uplynulá léta své existence vydobyl zasloužený věhlas a platí za záruku kvalitního zážitku. Pro mě byl letošní pátý ročník premiérou, ale vzhledem k neustálému objevování další a další kvalitní hudby a black metalu zvláště bylo de facto jen otázkou času, kdy i já vytáhnu paty z hlavního města a poctím západočeskou metropoli svojí návštěvou. Důvod, proč padla volba právě na letošní ročník, je vesměs prozaický – Dornenreich. Jelikož tuhle kapelu považuji za to nejlepší, co kdy vzešlo z Rakouska (a ani zdaleka nemám na mysli jen pole hudební), její oznámení na postu headlinera s definitivní platností rozhodlo o náplni soboty 29. října léta Páně 2011…

Na cestu jsem pln očekávání vyrazil někdy v dopoledních hodinách, a dokonce i samo počasí jako by chtělo dokreslit atmosféru nadcházející události. Pohled na mlhou zahalený božkovský kopec, na jehož úpatí se vše schylovalo k vypuknutí festivalu, pobídl moji obrazotvornost a vzápětí už jsem si představoval, jak se v oparu prohánějí fantómové, jejichž jméno si festival propůjčil do svého názvu. Živá realita restaurace Pod Kopcem však mé bujné představy zase usměrnila a já se s vědomím, že mám ještě necelou hodinu, než zahraje první kapela dne, oddal všeobecné družbě a jiným sociálním praktikám. Když se ale přiblížil okamžik, kdy měli otevřít program pánové z plzeňské Stollice, došlo mi, že umírám hlady, pročež jsem první vystoupení dne obětoval na oltář pudu sebezáchovy. Zpětně toho celkem lituji, protože co jsem slyšel, Stollice nezahrála vůbec špatně. Na moji obranu však svatosvatě slibuji, že to příště napravím…

Co jsem si ale nechtěl nechat ujít, to byla kapela pořádající, v pořadí druhá Panychida. A naživo se mi potvrdil dojem, kterého jsem nabyl předešlého večera při brouzdání na YouTube – na české poměry silně nadprůměrný pagan black má v plzeňském podání skutečně koule. Co mi ale na celém vystoupení učarovalo nejvíc, to byl vokální projev vokalisty Vlčáka. Do půl těla obnažený jinoch totiž ze svých hlasivek dovede vyloudit skutečně šmakózní zvuky a troufám si tvrdit, že právě jeho podíl status nadprůměru, o kterém jsem již mluvil, korunuje. Jen škoda, že po instrumentální stránce zpočátku nášlehové kompozice, mi postupně začaly trochu splývat, a proto jsem se ke konci už lehce nudil. Na nějaké zvraty v hodnocení to ale nestačilo, a proto svůj opatrně vztyčený palec sklánět nehodlám.

Další v pořadí figurovala na lineupu dvojice srbských kapel, jmenovitě Infest a Bane. Prvně jmenovaní převzali otěže po domácí Panychidě a já v sobě živil zvědavost, co z toho vyleze. A vylezlo z toho něco, co se u mě zcela minulo účinkem. Ze sálu jsem zmizel po pár tónech šíleného chaosu, který buď nemá co nabídnout, nebo od posluchače vyžaduje mnohem větší trpělivost, než jakou jsem byl ochoten projevit. Reputaci srbské výpravy trochu napravili mladíci Bane se svým sice nepříliš originálním, zato však celkem fajnovým blackem. Bohužel, někdy během třetí skladby jsem zjistil, že se pomalu začínám dusit všudypřítomným cigaretovým kouřem, jehož koncentrace během koncertu Bane dosáhla děsivých hodnot a mě donutila potupně vyklidit pozice. Sál restaurace Pod Kopcem se bohužel nemůže chlubit efektivním odvětráváním a jinak vesměs sypatický výkon Bane tento nedostatek nedovedl přebít…

Setlist Galar:
01. Forspill
02. Ván
03. Ingen siger vart vunnin
04. Slagmarkens falne sjeler
05. Til alle heimsens endar
06. Etterspill
07. Grámr
08. Jotneraid

Vykašlávání zbytků dusivého dýmu mi zabralo ještě drahnou chvíli, ovšem během té doby jsem se stačil dozvědět, že následující Galar rozhodně stojí za poslech a neměl bych si je nechat ujít. A protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci, v doprovodu grupy kamarádů jsem vyrazil zpět do sálu zjistit, nakolik bylo doporučení opodstatněné. Nevím, jestli se na tom podepsala doposud převládající skepse, ale Galar si mě získali už první skladbou a do samotného konce setu mi nedali důvod na tom cokoli měnit, ba naopak. Norský viking black, ze kterého jsem tu a tam zaslechl náladu ne nepodobnou té, kterou tvoří Enslaved, doprovázený čistým vokálem, který mi zase nepatrně připomněl Vintersorga, při tom všem však svůj, působivý a naživo dokonale fungující. Třešničkou na dortu bylo živé použití fagotu (ano, čtete správně, fagotu), mistrně ovládaného pěvcem čistých partů… Nevím, co víc dodat. Galar využili svých 45 minut k tomu, aby si mě obtočili okolo prstu a udělali ze mě svého oddaného fanouška, což je myslím celkem dobré na kapelu, od které jsem do té doby neslyšel ani notu. Ne dobré, úžasné!

Setlist Cor Scorpii:
01. Når enden er God
02. Kjettar
03. Attergangar
04. Helvetesfossen
05. Fall of Man
06. Ei fane svart
07. Oske og innsikt

Lákavé zvěsti, hovořící o výborné hudbě, předcházely rovněž kapelu následující, Cor Scorpii, a tak jsem byl zákonitě zvědavý, jestli se tyto zvěsti naplní stejně vrchovatou měrou jako v případě Galar. Abych pravdu řekl, úplně se to nepodařilo. Cor Scorpii sice předvedli výborné vystoupení se vším všudy, u kterého jsem si beze studu a upřímně zakřičel, ale k úplné hudební nirváně mi na tom všem scházela nějaká přidaná hodnota, něco, co by mě strhlo. Takhle se mi dostalo “jenom” brilantně prezentovaného a po kompoziční stránce nadprůměrného melodického blacku. Až na tu absenci přidané hodnoty ale nemám co vytknout, takže bych oněch padesát minut, které dostali Cor Scorpii k dispozici, hodnotil jen o necelý stupeň níže než Galar.

Čas postoupil, okolo půl deváté jsem měl za sebou dva výborné koncerty, v sobě nějaký ten alkohol a to jsou, uznejte sami, ideální předpoklady pro dobrou náladu. Důkazem její přítomnosti budiž ochota, se kterou jsem se nechal zmanipulovat k účasti na vystoupení poslední norské kapely večera, bergenských The Batallion. A nevím, co jiného než dobrá nálada, mě mohlo udržet v sále po celé dvě skladby. Po povznášejících zážitcích, které mi poskytla uplynulá dvě vystoupení, jsem se totiž stal svědkem sice pekelně energické a našláplé show, která se ale naprosto minula s mým, troufám si říct docela širokým záběrem. Je mi líto, ale motorkářské bundy, upnuté kožené gatě, letecké Ray Bany a hektolitry potu míchaného s testosteronem mě spíš než co jiného odpuzují. A když ani hudba samotná nedovedla přinutit moji maličkost k setrvání, vzdal jsem to. Soudě podle dění v sále ale “blackoví Motörhead” našli svoje publikum a to zvládlo rozjet relativně obstojný kotel. Inu, každému, co jeho jest…

Setlist Agrypnie:
01. Figur 109-3
02. Der tote Trakt
03. Kerkerseelenwanderung
04. Augenblick
05. Morgen
06. Gnosis
07. Fenster zum Hof

Když se na celé Phantoms dívám s odstupem, jsem jedině rád, že The Batallion zahráli tehdy, kdy zahráli. Po nich totiž nastoupili Němci Agrypnie a s nimi sál restaurace Pod Kopcem naplnila Atmosféra s velkým A. Když jsem si předešlého večera pustil narychlo jednu ukázku, usoudil jsem, že to asi bude dobré, ale sotva jsem si dovedl představit, že to bude tak moc dobré. Dámy a pánové, právě tohle je black metal s přidanou hodnotou, kterou jsem postrádal u Cor Scorpii a která mi chybí u spousty dalších, byť uznávaných příslušníků žánru! Agrypnie nejenže zprostředkovali výborné vystoupení, oni mezi čtyři stěny vměstnali atmosféru tak hutnou, že musela prostoupit snad každým přihlížejícím. Nemám za sebou moc black metalových koncertů, ale klidně prohlásím, že tenhle by se na pomyslném absolutním žebříčku zařadil zatraceně vysoko. A to dokonce tak, že jsem si po uplynutí padesátiminutového opojení dovedl jen stěží představit, že by Dornenreich mohli předvést něco lepšího…

Setlist Dornenreich:
01. Intro
02. Jagd
03. Schwarz schaut tiefsten Lichterglanz
04. Flammenmensch
05. Der Hexe flammend’ Blick
06. Der wunde Trieb
07. Leben lechzend Herzgeflüster (Eines Gedanken karge Silbensaat)
08. Wolfpuls
09. Erst deine Träne löscht den Brand
10. Trauerbrandung
11. Wer hat Angst vor Einsamkeit?

A přiznám barvu, samotný začátek tomu až tak úplně nenasvědčoval, neboť celé první dvě skladby mě trápil dojem, že něco nesedí. S vědomím věcí, které však záhy nastaly, si ale říkám, že to muselo být jedině tím, že jsem se ještě úplně nevzpamatoval z výkonu Agrypnie. Ať už to bylo jakkoli, spolu s prvními tóny “Flammenmesch” začala asi nejlepší hodina, kterou mi letošní podzim mohl nabídnout. Co se Dornenreich týče, pořád úplně nechápu, jak na studiovém albu dovedou tři muži ze svých nástrojů vyloudit tak barevnou paletu nejrůznějších emocí. Toho večera jsem však zjistil, že je živé provedení těchto emocí a vůbec všeho, co dělá Dornenreich tím, čím jsou, ještě mnohokrát intenzivnější! Jen ten, kdo hudbě a vlastně i poezii Dornenreich propadl podobným způsobem jako já, si pak dovede alespoň vzdáleně představit, jak fenomenálně Phantoms of Pilsen 2011 vrcholilo. Ať se snažím sebevíc, moje slovní zásoba na popis toho všeho nestačí. Mohl bych se tu ohánět pojmy jako geniální, vášnivé, intenzivní nebo nadpozemské a esenci by to vystihlo jen vzdáleně. Znáte ty vzácné okamžiky, kdy svět zmizí, a vy se necháte unášet hudbou, která je všude okolo vás, a to klidně do sebezničení s úsměvem a rtech? Tohle byl jeden z nich…

Nevím co víc dodat k samotnému koncertu; jak už jsem říkal, moje schopnost převádět myšlenky a dojmy do vět je pro tento účel zcela nedostačující, nehledě na skutečnost, že obsah výrazů, které by se realitě alespoň přiblížily, je jejich přílišným používáním nenávratně degradován a ani zdaleka tak nedosahuje původní intenzity. Zmíním tak alespoň pár okolností, které jsem zatím pomíjel a které se týkají festivalu jako celku. V první řadě mám na mysli účast publika a jeho odezvu. Podle toho, co jsem se z nejrůznějších zdrojů dozvěděl, platících návštěvníků letos nebylo oproti předchozím letům vůbec hodně. Že to organizátorům asi moc vrásek nevyhladilo, to je zjevné, ovšem ze sobeckého pohledu jednoho takového ochotně a vděčně platícího však počet fanoušků nepřesáhl hranici snesitelnosti a člověk se bez větších problémů dovedl proplést až k pódiu, aniž by mu při tom hrozila smrt zalknutím, jak se občas stává. Co mě ale trochu překvapilo, to byl poněkud vlažnější přístup publika k účinkujícím. V rámci možností skutečně hromové odezvy se dočkali snad jedině pánové z Agrypnie, a i když ostatní áčkové kapely taky jakýs takýs ohlas vzbudily, čekal bych trochu víc. To platí dvojnásob v případě Dornenreich, u kterých jsem měl dojem, že jejich vystoupení snad polovina lidí úplně vypustila. To mi přijde u headlinera večera docela zvláštní, v duchu pak považuji ty, co se toho jedinečného zážitku zřekli dobrovolně, za pusté heretiky. Toliko moje dojmy zpod pódia. Na druhou stranu to ale vypadalo, že si kapely hraní užívaly na maximum, a rozhodně jsem nenabyl dojmu, že by je míra odezvy jakkoli demotivovala. Inu, underground je svébytná kultura a bude mi asi ještě nějakou dobu trvat, než plně pochopím její zásady…

Snad jediný vážnější problém tak představovalo už zmíněné kouření. Ovšem ani to nebylo zas tak žhavé, protože už na Galar nebyl s dýchatelností ovzduší žádný problém a do konce večera se na tom nic nezměnilo. Co se ostatních záležitostí týče, nemám výhrad. Nezaregistroval jsem žádné organizační kiksy, a pokud k nějakým došlo, podařilo se je brilantně zamaskovat. Důkazem budiž naprosto přesně dodržené hrací časy, za což před organizátory pokorně smekám. V našich končinách nevídané! Zapomněl jsem ještě na něco? Ano, na zvuk, ovšem při téhle konstelaci pozitiv působí zmínka o skvělém zvuku už tak nějak samozřejmě…

Nějaké slovo závěrem? Snad jen že doufám, že festivaly ražení Phatoms of Pilsen přetrvají věky a postupně nevymizí. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, undergroundové akce dovedou návštěvníkovi za velmi příznivou cenu zprostředkovat zážitky, které se nezapomínají – jako třeba v tomto případě. Obrazy blaženě se usmívajícího Ingveho a možná trochu nepříčetného, ale hudbou a její poetikou prostoupeného Evigy, mi totiž zůstanou vypáleny do mozku hodně dlouho…


Darkestrah – Каган

Darkestrah - Каган
Země: Kyrgyzstán / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.9.2011
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Сага Темуджина
02. Река Онон
03. Каган

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Darkestrah jsou pro mne jedna z mých nejoblíbenějších kapel, ba přímo bych je řadil do té nepočetné, ale o to exkluzivnější sorty kapel srdcových, na jejichž muziku nedám za žádnou cenu a za žádných okolností dopustit; jimž sežeru úplně všechno, co nahrají; od nichž si koupím bez výhrad vše, co vydají. Říkám to hned na začátku, abyste nedivili níže se nacházejícímu vodopádu superlativů a kulometné kadenci všech možných variací na slovíčko “geniální”. Jsem zcela přesvědčen, že každý z vás nějakou podobnou srdcovku má, proto jistě budete mít pochopení pro mé zaujetí Darkestrah, stejně tak vám jistě nebude cizí onen pocit čekání na cokoliv nového, co má vaše oblíbená skupina vydat – zvláště v případě, že to čekání trvá celé tři roky a jedná se o vůbec nejdelší přestávku mezi jednotlivými počiny (demo éru nepočítaje). V tomto případě člověk skočí jak hladový pes i po pouhém EP, jehož hrací doba čítá jen lehce přes 20 minut.

Rád bych ale upozornil předem ještě na jednu věc – veškeré ty ódy na Darkestrah tu nebudu pět jen proto, že je mám rád. Naopak, mám je rád právě z toho důvodu, že si zaslouží to, aby se na jejich muziky pěly ódy. Snad v tom ten rozdíl cítíte, pokud ale ne, rád vás trochu zasvětím v to, čím jsou Darkestrah tak výjimeční…

Už jen země jejich původu vzbuzuje očekávání čehosi netradičního. Ačkoliv samotní členové nyní žijí v Německu, kořeny uskupení leží ve středoasijském Kyrgyzstánu a jádro skupiny – zpěvačka Kriegtalith a bubeník Asbath – pocházejí právě odsud. Fakt, že podle známé internetové encyklopedie metalu z této země pocházejí pouhé čtyři metalové kapely včetně Darkestrah (a z toho tři má na svědomí právě Asbath!), dělá z této záležitosti něco neotřelého. Ještě významnější je ovšem to, že se v hudbě kapely ten původ opravdu významně projevuje, čímž vzniká velice originální orientální black metal. Avšak aby toho nebylo málo, opatřují Darkestrah své nahrávky také nepřehlédnutelnými koncepty. Od kyrgyzských legend o třech údolích (“Sary Oy”) a jezeru Issyk-kul (“Epos”) přes cestu po hedvábné stezce (“The Great Silk Road”) se dostáváme až k aktuálnímu EP “Каган”, které posluchače zavede na divoké mongolské stepi za Čingischánem. Vedle tohohle už je fakt, že extrémním black metalovým skřehotem zde vládne žena, docela bezvýznamný…

Úvod první Сага Темуджина zní na poměry Darkestrah vcelku jako obyčejný black metal, ale netypický hrdelní hlas, který se ozve hned vzápětí, už dává tušit něco “nekalého”. Když se ale přidají klávesy a ruku v ruce s nimi ona zmiňovaná unikátní atmosféra, je člověk znalý předchozí tvorby ihned doma. Nelze však tvrdit, že by šlo ze strany kapely o nějakou sázku na jistotu či dokonce vypočítavost – už jen proto, že je otázkou, co by ta jistota v případě Darkestrah vůbec měla být, když až doposud byla každá jejich deska o něčem jiném, byť každá s nezaměnitelným rukopisem (což je dle mého názoru pro posluchače ta nejlepší možná kombinace). I na “Каган” se tedy objevují u Darkestrah dříve nevídané prvky – například je to onen nepřeslechnutelný hrdelní zpěv, jehož by byla opravdu škoda nevyužít, když se skupina vydala do Mongolska; vůbec poprvé se také objevuje čistý mužský vokál, což je ve výsledku velice skvělé oživení, dokonce je to jeden z nejlepších momentů “Каган” – upřímně bych se vůbec nezlobil, kdyby to nebylo naposled, co Darkestrah něco takového použili…

…ale zpátky k “Сага Темуджина”. Po úvodní vichřici skladba nabírá střední tempo, do něhož promlouvá onen zmiňovaných čistý vokál a mohutné údery (mně osobně to zní jako kotle nebo tympán, booklet ovšem nic podobného neuvádí), kompozice postupně graduje až závěru této pasáže se zvukem bojové vřavy (a to jsme teprve v polovině skladby), která plynule přechází do klidného intermezza a následného pomalejšího závěru. Jak vidno z letmého nástinu a také z délky písniček a také z onoho povídání o konceptech, jedná se o rozmáchlé opusy – v případě “Каган” je to natolik citelné, že by možná minialbum ani nemuselo být rozděleno do tří songů, nýbrž zůstat pohromadě v jedné dlouhé kompozici, neboť instrumentální mezihra “Река Онон” na obě dvě “klasické” písničky navazuje zcela plynule. Poslední skladba, titulní “Каган”, už má k tomu, co jsme již od Darkestrah měli možnost slyšet v minulosti, o něco blíže – asi nejvíc k desce “Embrace of Memory”. Avšak to neznamená, že by se posluchač při poslechu nudil, neboť se stále jedná o skvostný black metal s unikátní atmosférou a nevšedním využitím cella a kláves.

Darkestrah

Abych to dále neprodlužoval, neb se přece jenom jedná pouze o minialbum, ukončil bych to celé sdělením, že “Каган” je prostě a jednoduše dalším výborným počinem z dílny Darkestrah, jehož největší slabinou je krátká délka – hned ze tří důvodů. Za prvé: vydat pouhých 20 minut po nejdelší pauze v historii skupiny je podle mě trochu blbé; za druhé: přijde mi, že zvolený koncept je určitě o dost zajímavější, aby na jeho vypovězení stačila tak krátká plocha; za třetí (a to je to nejhlavnější): muzika Darkestrah je prostě tak dobrá, že 20 minut nestačí. Pokud vám to ještě nestačí, tak ještě jednou polopatě – “Каган” jsem koupil, aniž bych ho předem slyšel, a nelituji toho, protože je to opravdu excelentní muzika.


Svarttjern – Towards the Ultimate

Svarttjern - Towards the Ultimate
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Breathing Soil
02. Hellig jord
03. Superior Growth
04. Aroused Self-Extinction
05. I Am the Path Part II
06. Desolate Predictions
07. Unmasked Violation of Life
08. Through Madness and Sanity I Am
09. For What Blooms Without Lust

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Beztak – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Říká se, že třetí deska s konečnou platností rozhoduje o kvalitách či nekvalitách té dané skupiny. Ale upřímně řečeno, ne vždy to platí (z čehož je nadmíru vidno, že je to vlastně kec, který si vymysleli recenzenti jako takovou pěknou frázičku). Například takoví Svarttjern, kteří nedávno vydali druhou desku s názvem “Towards the Ultimate”, by své kvality měli podle této kouzelné formulky stvrdit až s následujícím počinem, ale abych to řekl na rovinu, pro mě osobně jsou jasní už teď…

Debut “Misanthropic Path of Madness” způsobil svého času na black metalové scéně takovou menší seznaci, takřka ihned se začalo mluvit nové naději čistokrevného norského černého kovu, což se není co divit, když si člověk “Misanthropic Path of Madness” poslechne i s odstupem času. Zběsilé násilné tempo, nekompromisní vyznění, zvířecí vokál, odzbrojující mrazivá melodika – ty nejlepší možné ingredience norské školy namíchané do neuvěřitelně zničující kombinace, aneb návod, jak ctít tradice a zároveň mít vlastní ksicht v praxi. Něco podobného – navíc v takové míře – se dnes už vidí opravdu sporadicky, není tedy divu, že “Misanthropic Path of Madness” sklidilo v patřičných kruzích bez přehánění nadšené ohlasy.

O to větší byl ovšem důvod být zvědavý na pokračování v podobě “Towards the Ultimate”. Stačí si dát dohromady dvě a dvě a vzpomenout si na to, co jsem jen tak zlehka naznačil v první odstavci, a budete mít jasno, jak to asi dopadlo. Hned na první poslech je jasné, že “Misanthropic Path of Madness” nebylo jen náhodné vzepětí sil, to je první pozitivní poznatek. Otázka ovšem zní – co dál? Především oceňuji fakt, že Svarttjern udělali asi to nejlepší, co se dalo. Na jednu stranu mohli nahrát v podstatě kopírku “Misanthropic Path of Madness” – a spousta lidí by jim to sežrala i s obalem. Co si budeme povídat, s největší pravděpodobností by se to líbilo i mně, možná bych si akorát trochu postěžoval, že se Svarttjern nikam neposunuli, ale určitě bych album vzal za své a koupil si ho. Jenže na druhou stranu, k čemu by to bylo? Norští filutové se ovšem rozhodli nehrát to na pohodlnou jistotu a pokusili se pohnout se někam o kousek dál, aniž by pohřbili to, co už bylo.

“Misanthropic Path of Madness” mělo tu výhodu, že nikdo nevěděl, co od toho čekat, vzhledem k faktu, že se tehdy jednalo o debutující sebranku, tudíž ta obrovská zběsilost, jíž se album vyznačovalo, měla obrovskou šanci posluchače smést. “Towards the Ultimate” logicky tento moment překvapení nemá, tudíž by jistě nebylo zrovna ideální pokoušet se zopakovat stejný model. Zde právě vidíme jeden z evidentních posunů novinky oproti svému předchůdci – sice to stále “klepe” hodně rychle a nechybí ani ona propracovaná melodika (třeba hned úvodní “Breathing the Soil” by se na debutu neztratila), ale jednotlivé skladby jsou kompozičně o poznání pestřejší, což se mi jeví jako velice vhodné řešení. Agrese a syrovost stále nechybí, ale jsou podány jakoby s větší rozvahou, mnohdy se Svarttjern nebojí uchýlit ani ke zvolnění rychlosti, aby pak mohla brutální palba mrazivých riffů ještě lépe podrtit, viz například “Aroused Self-Extinction”.

Co se však na “Towards the Ultimate” oproti “Misanthropic Path of Madness” nezměnilo, to je ohromná vyrovnanost materiálu, kde žádný song není zbytečný, ne tak dobrý nebo navíc. Ačkoliv hrací doba se zvedla o rovných 10 minut, což není zrovna zanedbatelný čas, nuda se nedostavuje. I v tomto ohledu lze spatřovat další nespornou výhodu Svarttjern, protože touto schopností – natočit extrémní klepačku, která posluchače ani na minutu nenudí – oplývala vždy pouze jen ta nejvyšší elita v rámci žánru. A to myslím opravdu vážně, neboť muzika, jakou Svarttjern tvoří, snese ta nejpřísnější měřítka.

Samozřejmě že i přes výše řečené, čímž zrovna teď mám na mysli tu vyrovnanost celého “Towards the Ultimate”, si asi každý najde nějaký ten svůj oblíbený vál. Mě osobně – podobně jako kolegu pode mnou – vždy nejvíce zdělá brutální “Hellig jord”, v níž se několikrát objevuje jeden neuvěřitelně zničující riff. To už je však jenom osobní úhel pohledu, protože kdybych měl vyjmenovat všechny skladby, které na “Towards the Ultimate” stojí za zmínku, vypsal bych všech devět kusů.

Na řečnickou otázku, kterou jsem lehce nadhodil zkraje recenze, je tedy vcelku jasná odpověď, jak si jistě každý z vás domyslel z předchozích odstavců – Svarttjern se na výbornou prvotinu podařilo navázat více než jen důstojně. Kdo měl s “Misanthropic Path of Madness” tu čest, tomu už jen tahle věta bude stačit k tomu, aby pochopil, co je “Towards the Ultimate” zač. Kdo pořád ještě nemá tušení, o čem je řeč, tak ještě jednou polopaticky – “Towards the Ultimate” je excelentní black metal klasického střihu v té nejvyšší kvalitě.

Svarttjern


Další názory:

Slyšíš šeptající hlas. Jako by tě volal. Jako by tě chtěl někam dostat, postrčit. A najednou cítíš, že to přišlo. Šílená smršť prudkého chladu. Celá tě obalí. Vtáhne tě do sebe, ty se jí držíš a letíš kolem kusů zmrzlého ledu. A přes všechen ten chlad a děs se dostává něco, co v tom daném okamžiku nejvíc potřebuješ. Melodii. Celou dobu tam je a ovlivňuje tvou náladu. Celou dobu tam je a ty se usmíváš. Přes všechnu syrovost, zdánlivou zvrhlost a všudypřítomný chlad cítíš po těle teplo, které ty melodie vyzařují. Vsakují se do tebe a začínáš cítit sílu a moc, kterou tě najednou obdařily. V tu chvíli jsi pronikl do hudby, kterou mučením svých nástrojů a hlasivek zplodili Svarttjern. Je to jejich druhá deska. A je to jejich druhá skvělá deska. Těžko se mi vybírá nějaká skladba vyčnívající nad ostatními, ale kdybych ji měl vybrat, pod pohrůžkou smazání mé veškeré pornografie na harddisku, tak zvolím geniální “Hellig jord”.
Je vidět, že Norsko má neomezenou studnu, ve které jsou naházeny všechny ty kvalitní black metalové spolky. Stačí je jen objevit a vylovit. V Norsku prostě black metal žije, dýchá a požírá své kořisti. Stejně jako Svarttjern.
Beztak


Cradle of Filth – Evermore Darkly…

Cradle of Filth - Evermore Darkly...
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 17.10.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Transmission from Hell
02. Thank Your Lucky Scars
03. Forgive Me Father (I Have Sinned) – Elder Version
04. Lilith Immaculate (Extended Length)
05. The Persecution Song – Elder Version
06. Forgive Me Father (I’m in a Trance)
07. The Spawn of Love and War – Elder Version
08. Summer Dying Fast (“Midnight in the Labyrinth” breadcrumb trail)

Odkazy:
web / facebook / twitter

V případě minialba “Evermore Darkly…” je naprosto stěžejní otázkou to, jaký má tento počin smysl, zdali vůbec nějaký. Uznávám, je pravda, že já osobně obecně zcela jednoznačně upřednostňuji dlouhohrající desky před jakýmikoliv neřadovými nosiči, ale když je kapela (stále se ještě bavíme obecně) schopna i v rámci EP (dema, singlu, proma,…) nabídnout i na malé ploše něco opravdu zajímavého, rozhodně si dám říct, ne že ne, rozhodně existují i minialba, na která budu přísahat, dokud nechcípnu.

Co však týče nejnovějšího počinu Cradle of Filth (rač si všimnout, milý čtenáři, že nyní už opouštíme obecnou rovinu a začínáme se věnovat pouze problematice našeho dnešního konkrétního subjektu), mám nutkání na rovinu napsat, že zde je ten smysl když ne žádný, tak přinejmenším alespoň hodně malý, ba přímo docela maličký. Že to přeháním? Co vás nemá, však považte sami – z osmi přítomných položek (bavíme-li se pouze o prvním disku, přiložené koncertně-dokumentárně-klipové DVD teď ponechme stranou) stojí za pozornost možná tak tři (a to ještě pozor na jednu věc – “stojí za pozornost” není ekvivalentem “je dobrá”!), čili ani ne polovina, což je dle mého názoru nestydatě málo. Ale vezměme to popořádku…

Hned první věc, intro “Transmission from Hell”, patří mezi ty dočista zbytečné. Kde jsou ty časy, kdy všechna intra/outra/intermezza byla jednou z nejsilnějších zbraní Cradle of Filth? Já vám to povím – hluboko v minulosti. “Transmission from Hell” je hovadina absolutně o ničem, požádejme tedy o moc věhlasného pana Skipa a pojďme se podívat na zoubek druhému kousku “Thank Your Lucky Scars” (opravdu by mne zajímalo, jestli je podobnost názvu s kultovním bijákem “My Lucky Stars” Jackieho Chana čistě náhodná nebo ne (smích)). Toto je právě jedna z těch písniček, které zde za pozornost stojí, a to z jednoho jednoduchého důvodu – jedná se o zbrusu nový, doposud nevydaný song. Hudebně je to taková ta klasická “krejdlofka”, čili zhola nic nového pod Filthovským sluníčkem, ale špatné to není, to neříkám. Asi nejvýraznějším momentem je lehce atypické kytarové sólo okolo tří a půl minut, ale celkově jde o docela slušnou věc.

Další ty dvě zajímavé písně se skrývají na pozicích číslo 6 a 8. V prvním případě se jedná o diskotékový remix skladby “Forgive Me Father (I Have Sinned)”, krásně překřtěný na “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”. Abych řekl pravdu, tohle je nejzábavnější a nejlepší, co celé “Evermore Darkly…” nabízí. Na brutální remix “Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave)” ze slavného ípka “From the Cradle to Enslave” to sice zdaleka nemá, ale i tak tahle tuc-tuc verze svou předlohu “Forgive Me Father (I Have Sinned)” s přehled drtí na plné čáře a mně osobně se líbí mnohem víc než originál. Snad aby se Cradle of Filth dali na disko, možná by pak měli větší koule (smích).

Onou poslední pozornosti-hodnou položkou je jakési cosi, co se skrývá pod názvem “Summer Dying Fast (‘Midnight in the Labyrinth’ breadcrumb trail)”, což je v překladu ochutnávka z čistě orchestrálního počinu “Midnight in the Labyrinth”, který by Cradle of Filth měli vydat v příštím roce. Nejsem si však moc jistý výsledkem, neboť předělávka “Summer Dying Fast” mě tedy nijak extra nepřesvědčila. Ale možná to bude i tím, že já obdobné orchestrální mumbo-jumbo voloviny nemám moc v lásce (Všímáte, jaká se z toho stala poslední dobou na metalové scéně móda? Když já osobně dostanu na něco podobného chuť, pustím si radši kvalitní soundtrack nebo opravdovou klasiku od lidí, kteří tomu rozumí, tyhle podměráky od metalistů, kteří třeba jinak svůj původní žánr mohou hrát jako králové, moc nemusím.), ale uvidíme, jak to dopadne celé. Neposlouchatelné to není a podle jednoho songu těžko soudit.

To bychom měli probrané ty slušné vály (s výjimkou “Transmission from Hell”), nyní se pojďme v rychlosti podívat na zbytek, který – a to říkám předem – stojí za prd. Jednak je to prodloužená verze písně “Lilith Immaculate” z poslední řadovky “Darkly, Darkly, Venus Aversa”. A to je s prominutím opravdová blbost, protože už ta původní, šestiminutová podoba mi přišla až příliš dlouhá, natožpak když to má o další dvě minuty navíc. Dobře, pojďme dál, zbývají nám ještě tři položky, jejichž hodnocení můžeme bez ostychu spojit dohromady…

…jedná se totiž jakési “Elder Version” tří písniček z už jednou zmiňované “Darkly, Darkly, Venus Aversa”“Forgive Me Father (I Have Sinned)”, “The Persecution Song” a “The Spawn of Love and War”. Ve skutečnosti jsou to něco jako demosnímky, takže další zbytečnost. Tohle vydávání tisíců verzí jednoho songu jsem nikdy nechápal. Zábavné to není, pokud to má být něco jako “oprava”, tak to neměli před rokem vydávat tak, jak to vydali; pokud to má být jakože pro fanoušky, tak mě osobně to nezajímá – chci slyšet písně tak, aby měly význam na desce a splňovaly záměr autora, všechny tyhle alternativní podoby jsou mi volné jako dědečkovy trenýrky. Ne, že by tyto “stařecké verze” byly nějaké výrazně horší (nebo lepší) než ty už známé, jsou prostě jenom zbytečné. Na jednou stranu uznávám, že jsou o něco syrovější, což je pro někoho jako já na poslech příjemnější, na druhou stranu však absolutně postrádají jakýkoliv albový koncept, tudíž jenom takto na EPčku vyznívají poněkud do ztracena.

Co si tedy o celém “Evermore Darkly…” myslet? Že je to tak trochu zbytečná věcička? Přesně tak! Nejskalnější fanoušci Cradle of Filth to asi vezmou, vlastně o tom ani moc nepochybuji, ale ostatní to mohou s klidem ignorovat. Jestli něco, tak si (i když to jako příznivec originálních nosičů říkám nerad, ale v tomhle případě to za koupi vážně nestojí) na YouTube pusťte “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”, případně ještě “Thank Your Lucky Scars” a nic jiného vás nemusí zajímat. Ze všech EP, které prozatím Cradle of Filth vydali, je “Evemore Darkly…” jednoznačně nejnudnější a nejzbytečnější…


Graveworm – Fragments of Death

Graveworm - Fragments of Death
Země: Itálie
Žánr: melodic black / gothic metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení:
Earthworm – 4/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook

Graveworm fungují už od roku 1992 a od té doby se stihli zařadit mezi stálice melodického black metalu. Já jsem je naposledy pořádně poslouchal s albem “Collateral Defect”, které mi poskytlo vše, co si představuji pod pojmem melodický black metal. Kulervoucí riffy, refrény, co zůstanou v hlavě, rychlé bicí… Graveworm samozřejmě nechybělo ani efektní střídání growlů, screamů a dalších typů metalových vokálů. Všechny tyto dispozice bych shrnul pod pojem chytlavost. Jenže, co čert nechtěl, kapela tentokrát chytlavost zapomněla doma.

Všechny ty serepetičky, co jsem vyjmenoval, se samozřejmě na “Fragments of Death” nacházejí, ale vše působí tak nějak mdle a samoúčelně. Většina riffů je nudná, refrény nejsou chytlavé… je to bída. Nejzajímavější riffáž je podle mě v klipovce “See No Future”, ale tu kapela pohřbila absolutně nezáživným refrénem. Tak nějak to funguje s celým albem, občas někde zpoza rohu vykoukne zajímavá pasáž, ale nakonec splyne s nevýrazným zbytkem.

Dalším problémem desky je produkce. Kytary hodně šumí, když hrají hluboké tóny a akordy, zní to, jako by byly příliš zkreslené nebo jako kdyby jim zesilovače nezvládaly basy. Zbytek se dá poslouchat v pohodě, ale ty kytary občas trhají uši a silně kazí dojem.

“Fragments of Death” určitě bude trpět kvůli špatnému prvnímu poslechu. Určitě nechci, aby byla hudba jednoduchá a přístupná už napoprvé, potom by to nebyla taková zábava, ale už napoprvé by člověk měl zachytit alespoň náznaky, že by ho album mohlo v budoucnu bavit, když mu dá trochu času a bude ho chvíli naposlouchávat. “Fragments of Death” mě ale těmi zprzněnými kytarami a nechytlavostí dokázalo napoprvé tak znechutit, že nebýt plánované recenze, už bych si ho asi nikdy nepustil. Po čase to zas takový průser není, ale nad průměrem desku nehledejte – ani naposlouchání alba nedokáže z nudy a z šedi vyčarovat něco zajímavého.

Co víc k albu říct? Radši posuďte sami podle videoklipu (jeden z lepších songů na desce), jestli by se vám to mohlo líbit. Fanoušci kapely si “Fragments of Death” stejně zkusí poslechnout, takže můžu už jenom doporučit nováčkům, ať začnou spíš někde u starší tvorby. Pro mě určitě zklamání.


Další názory:

Graveworm jsem svého času docela poslouchal, ale to už jsou roky zpátky. Snad poslední jejich album, kterému jsem věnoval nějakou větší pozornost, bylo “(N)utopia”, následující “Collateral Defect” jsem si ještě jednou, dvakrát poslechl, ale nepamatuji si z něj už lautr nic, a na předchozí “Diabolical Figures” jsem se již vykáknul úplně. “Fragments of Death” je tedy takový návrat ztraceného syna ke kapele. Neočekával jsem zhola nic světoborného, ke spokojenosti by mi stačil solidní melodický metálek s kvalitním “chrchláním”, což je ještě jakžtakž splněno, ale přece jenom, nějakou kvalitu jsem od toho požadoval. A tady jsem tak trochu narazil. “Fragments of Death” totiž nabízí zcela tuctový a průměrný materiál, bez výraznějších nápadů, bez čehokoliv, co by člověka upoutalo. Jen si to tak hraje, na blití mi z toho není, ale o dobrém albu bych také zrovna nemluvil. Prostě průměr jak noha, čili 5/10. Půl bodu ubírám za zklamání, protože jsem až doposud považoval Graveworm za skupinu schopnou skládat dobré písničky (byť jsem je neposlouchal); “Fragments of Death” zní, jako kdybych měl svůj názor pomalu začít přehodnocovat. Je docela trapné, když nejlepší písničkou na celém albu je znovunahraná verze songu “Awake” z debutu…
H.


Absu – Abzu

Absu - Abzu
Země: USA
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 4.10.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Earth Ripper
02. Circles of the Oath
03. Abraxas Connexus
04. Skrying in the Spirit Vision
05. Ontologically, It Became Time & Space
06. A Song for Ea
– I. E-A
– II. A Myriad of Portals
– III. Third Tablet
– IV. Warren of Imhullu
– V. The Waters – The Denizens
– VI. E-A (Reprise)

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Absu jsou už dnes bezesporu kultovní záležitostí ve svém oboru, kterýmžto je – jak zasvěceným jistě nemusím připomínat – black metal s thrash metalovou patinou, pro zjednodušení většinou nazývaný black/thrash metal. Není to zas tak dlouho, co se kapela dala po menší pauzičce opět dohromady a začala pracovat na dalším ze svých pověstných více-albových konceptů; tentokrát se – jak samotní Absu prohlásili – jedná o “magii a okultismus”, což je oproti dvěma minulým tématům (sumerská mytologie a keltská mytologie) trochu změna, ale zase ne násilná, a když se člověk zamyslí, zas tak daleko to od sebe není, aby to neplavalo ve vodách (když už se jmenují podle toho mýtického podzemního oceánu…) Absu. Hudebně se ovšem nějak extrémně výrazné změny taktéž nekonají, ale hnát na srdce, kdo z nás by to chtěl? Ono to tak už většinou bývá, že nechceme, aby se naše oblíbené skupiny měnily doopravdy a od základů. Progres v rámci stylu a zachování tváře je samozřejmě vítaný a z mé strany i žádoucí, dle mého názoru je to ta nejlepší možná cesta. A Absu? Ano, ti to splňují…

Novinka “Abzu” je druhou částí výše zmiňované magicky-okultní trilogie. První díl “Absu” vyšel nějakých dva a půl roku zpátky a právě on byl prvním počinem po obnově činnosti, tudíž v dnešní recenzi už si snad můžeme odpustit takovou tu omáčku okolo, jak se věci mají v porovnání s díly z 90. let (a ze začátku nového tisíciletí, když “Tara” vyšlo v roce 2001). Pojďme se juknout rovnou na muziku…

Jak jsem již zmínil výše, nějaké brutální stylové veletoče se nekonají. Pořád je to kvalitní black/thrashová pumelice v ostřejším tempu, což je vlastně takové poznávací znamení Absu – hoblují a hoblují a přitom to ani náhodou není jednotvárná sypačka. Že by to bylo nějak rozmanité, to bych zase netvrdil, ale v žádném případě muzika Absu nenudí (a také nikdy nenudila) a dokáže si svého posluchače udržet a bavit ho. Že se jedná o klad, to je snad zbytečné zdůrazňovat.

První vál “Earth Ripper”, začínající mocným vysokým ječákem Proscriptora McGoverna, se nese přesně v takovém duchu – rychle a přece ne bezmyšlenkovitě. Ono z celého šestiskladového tracklistu se hned prvních pět kousků nese v poněkud zuřivějším tempu, jen sem tam se jako jemné koření objeví pomalejší vyhrávka či moment, aby to nebylo neustále na jedno brdo. První takové menší ozvláštnění přichází hned s druhou “Circles of the Oath”, v níž se mezi black/thrash metalovou bouří několikrát na pár vteřin zvolní tempo, ozve se příjemná kytarová melodie a velice výrazná baskytara, která jinak nemá na “Abzu” příliš mnoho prostoru. Naopak hodně slyšet je řádění nového kytaristy Vis Croma, což může být pro někoho překvapivé vzhledem k tomu, že leader Absu sedí na bicí stoličkou. Je to právě kytara, která mnohé skladby svými riffy doslova táhne. Velice zajímavá je ovšem jako vždy i práce Proscriptora McGoverna, který v té klepanici zvládá svými paličkami kouzlit i velice zajímavé fígle.

Velice skvělá pasáž se vyskytuje přibližně v polovině “Abraxas Connexus” – začíná chvíli po minutě a půl a trvá přibližně další minutu. Opět se jedná o jedno ze zmiňovaných ozvláštnění – v tomto případě to můžeme klidně nazvat povedenou mezihrou, jež graduje v chytlavém riffu (ten se opakuje ještě jednou ke konci). Rozhodně jde o jeden z mých nejoblíbenějších momentů “Abzu”. Aby to však nevyznívalo tak, že ty “normálně” rychlé kusy nestojí za nic, není to pravda, jen upozorňuji na ta zvolnění z toho důvodu, že jsou nejnápadnější.

Trochu výlučné postavení na desce má závěrečný čtvrthodinový opus “A Song for Ea”, rozdělený do šesti menších částí (viz tracklist), i když stále v jedné stopě. Asi neřeknu nic překvapujícího, že díky větší délce a šesti kapitolám měli Absu v tomto případě větší možnost pohrát si s postupnou gradací, změnami nálad apod., díky čemuž vznikla jednoznačně ta nejrozmanitější kompozice “Abzu”. A nebál bych se dodat, že i nejlepší. Nejenže totiž album skvěle zakončuje a taktéž zodpovědně shrnuje celých dvacet předchozích minut, ona díky většímu prostoru pro rozvinutí hudby do šíře přidává i mnohé navíc.

V celkovém součtu je “Abzu” bezesporu kvalitní a na poslech moc příjemný počin, jenž nemá šanci zklamat žádného příznivce Absu. Díru do světa to sice neudělá, za vaši pozornost však nahrávka podle mého stojí. Holdujete-li podobnému stylu muziky a zároveň ještě nemáte Absu v merku, rozhodně s pořízením neváhejte ani chvíli.


Skeletonwitch – Forever Abomination

Skeletonwitch - Forever Abomination
Země: USA
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 7.10.2011
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. This Horrifying Force (The Desire to Kill)
02. Reduced to Failure of Prayer
03. Of Ash and Torment
04. Choke Upon Betrayal
05. Erased and Forgotten
06. The Infernal Resurrection
07. Rejoice in Misery
08. Cleaver of Souls
09. Shredding Sacred Flesh
10. Sink Beneath Insanity
11. My Skin of Deceit

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skeletonwitch není nikterak výjimečná kapela, to netvrdím, avšak jedna věc se jim upřít nedá – jejich muzika kope jak kůň na steroidech. Cenu za originalitu by chlapci asi nedostali; člověk by musel být hluchý, aby z jejich alb neslyšel vzdáleně (někdy i docela blízko) vlivy kapel jako Necrophobic nebo Deströyer 666, ale když nad tímhle trochu přivřeme oči, zůstane nám příjemný oldschool black/thrash metal. A právě vydaná čtvrtá deska “Forever Abomination”? Ta na tom nemění vůbec nic. A po jejím poslechu se chce dodat: naštěstí…

Nebudeme-li počítat poklidnější intro a outro úvodního songu “This Horrifying Force (The Desire to Kill)”, který je se čtyřmi minutami suverénně nejdelším kouskem nahrávky, jede “Forever Abomination” celou svou hrací dobu v rychlejším tempu pekelně ostrého rock’n’rollu, jenž páchne starou školou na sto honů. A to je podle mě jenom dobře, protože nevím jak vy, ale já osobně mám tenhle špinavý zatuchlý smrádek moc rád – vždyť metal není hudba fajnovky (smích). Ale ne, teď už vážně. Skeletonwitch na to jdou pěkně od podlahy, s ničím se moc nezdržují. Tempo, jak již bylo řečeno, rozhodně není pomalé, díky čemuž “Forever Abomination” rychle utíká. V tom má prsty zcela jistě i fakt, že devět z jedenácti kousků nepřesahuje stopáž tří minut, což v překladu znamená, že Skeletonwitch zahoblují půl hodiny a šlus, je vymalováno. Pozor, to není zápor, právě spíše klad! Proč? Je to jednoduché – při vší úctě, poslouchat tohle hodinu by asi nebylo takříkajíc košer a nepochybuji o tom, že by to byla nuda. Ale takhle? “Forever Abomination” kolem vás proletí jak splašený rychlík, vy si to užijete a budete mít chuť si tu jízdu dát ještě jednou.

Mezi tím black/thrashovým náklepem se však najde i nějaké to místečko pro pár ozvláštnění, které ve výsledku dodávají “Forever Abomination” ten správný šmrnc. Zaprvé – sóla. To asi nikoho nepřekvapí. Nejsou v každém válu, ale když se objeví, jedná se povětšinou o povedené věci (“Reduced to the Failure of Prayer”, “Choke Upon Betrayal”). Zadruhé a za lepší – sem tam se Skeletonwitch vytasí i s trochu epičtěji nasáknutými riffy, což se poslouchá moc dobře. Slyšet je to třeba hned v úvodní “This Horrifying Force (The Desire to Kill)”, dále pak v “The Infernal Resurrection” (obzvláště ta je hodně dobrá), “Cleaver of Souls” nebo “Sink Beneath Insanity”. Není tam toho moc, skupina to opravdu používá spíše jako koření, nikoliv jako hlavní přísadu, ale víte, jak už to tak bývá – koření může klidně změnit celou chuť jídla a parádně jej vylepšit. Přesně tohle je ten případ.

A co dál? Dál už vlastně ani není moc co dodat. Přece jenom, “Forever Abomination” není nikterak složitá muzika. Výše jsem použil přirovnání třeba k Necrophobic, k nimž Skeletonwitch mají stylově opravdu docela blízko, ale hudba Švédů má přece jenom větší hloubku, Skeletonwitch jsou o dost jednodušší (a kdybychom chtěli být zlí, mohli bychom říct američtější, vzhledem k jejich původu). Na druhou stranu, když si člověk pustí “Forever Abomination”, je z té fošny přímo cítit, že pánové víc než mozkem hrají srdcem, což se také cení. Když muzika baví opravdu hudebníky, je dost vysoká pravděpodobnost, že se to přenese i na posluchače. Finální verdikt? Moc příjemná a zábavná, i když ne zrovna objevná půlhodinka v podání parádního black/thrash metalu.


Glorior Belli – The Great Southern Darkness

Glorior Belli - The Great Southern Darkness
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.9.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Dark Gnosis
02. Secret Ride to Rebellion
03. They Call Me Black Devil
04. Negative Incarnate
05. Bring Down the Cosmic Scheme
06. The Great Southern Darkness
07. The Foolhardy Venturer
08. Per Nox Regna
09. The Science of Shifting
10. Chaos Manifested
11. Horns in My Pathway

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Tak už i Glorior Belli jsou pod velkou firmou. Ne, že by předchozí Candlelight byli nějací amatéři, ale Metal Blade, to už je přece jenom trochu jiná liga. Kdyby se dělal žebříček největších metalových labelů, tahle firma by určitě skončila v první pětce. Kdo by to byl do Glorior Belli řekl? Vždyť ještě takových pět, šest roků zpátky v období debutu “Ô Laudate Dominvs” to byl těžký underground, nenávistný syrový black metal pro pár zasvěcených, na svůj obor sice rozhodně dobrá muzika, ale že by někdy mohli skončit pod velkým vydavatelstvím, to asi netipovali ani ti největší fantasmagoristi. Jenže Glorior Belli vyrostli. Vyrostli do velice svébytné formace s nezaměnitelným zvukem, jejíž hudba, ačkoliv stále spadá do black metalové škatulky, má rozhodně co říct publiku napříč žánry (a dokonce i nemetalovými, což platí jak v případě samotných Glorior Belli, tak u vedlejšího a sestavou totožného experimentálního projektu 11 as in Adversaries). Proměna už částečně započala hned s druhou deskou “Manifesting the Raging Beast”, kdy kapela znatelně “odkanálnila” svůj sound a značně přidala na chorobné atmosféře. Třetí “Meet Us at the Southern Sign” už představuje Glorior Belli jako vyzrálé uskupení s vlastním ksichtem, který si nespletete, nehledě na nepřehlédnutelnou snahu zkusit to malinko jinak, o překvapivém bluesovém nádechu ani nemluvě. Že se toho v průběhu let dost změnilo… stačí se podívat jen na promo fotografie. Dříve vládnul mrtvolný corpsepaint, kápě, černobílé obrázky apod., dnes jsou fotky Glorior Belli jednoduše civilní, po nějakém malování ani památky…

Že by právě tohle všechno byla věc, která Metal Blade donutila Glorior Belli stáhnout pod svá křídla – jejich originalita a nezaměnitelný sound? Ani bych se tomu nedivil, protože tomu tak opravdu je. Když jsem si do přehrávače nasázel novinková alba na poslech a jedno náhodně pustil (aniž bych věděl které), hned po první vteřině, s prvním tónem kytary (!) jsem věděl, že poslouchám právě Glorior Belli. Až takhle nezaměnitelní jsou. A to je dozajista velice dobrá vizitka.

Na všech předchozích albech byl vždy cítit opravdu znatelný vývoj kapely ve zvuku a do jisté míry i v samotném stylu (v rámci mezí, samozřejmě). Na “The Great Southern Darkness” je však znát, že Glorior Belli se s minulým “Meet Us at the Southern Sign” evidentně definitivně našli. A ne, nejedná se pouze “jižní” orientaci názvu. Zatímco “Manifesting the Raging Beast”“Meet Us at the Southern Sign” přinesly oproti svému předchůdcům na první poslech slyšitelný posun, “The Great Southern Darkness” naopak dýchá takřka totožnou atmosférou jako jeho o dva roky starší kolega, změny jsou tentokrát spíše kosmetického rázu. Na druhou stranu, tohle je vyrovnáno výše zmiňovanou originalitou. Jistá kontinuita je samozřejmě v hudbě cítit opravdu nejpozději od “Manifesting the Raging Beast” (i když osobně tu podobnost se současnou podobou slyším už i na “Ô Laudate Dominvs”, možná je to ale jen pocit), až na “Meet Us at the Southern Sign” byla ona kouzelná formulka vypilována do té nejlepší podoby, tudíž se ani není co divit, že “The Great Southern Darkness” ji pouze rozvíjí.

Nehodlám vás však pro dnešek nechat tápat pouze v abstraktních pojmenováních, která jsou navíc tím abstraktnější, čím méně je čtenář s hudbou Glorior Belli obeznámen, takže bych se ještě na skok vrátil k již lehounce nakousnutým kosmetickým změnám. Kosmetickými změnami já osobně chápu to, že kapela si zachová svou stejnou tvář, atmosféru i náladu muziky, jen toho třeba dosahuje mírně jinými prostředky. Buďme však konkrétnější. Oproti “Meet Us at the Southern Sign” byl na novince kupříkladu navýšen podíl rychlejších skladeb, což ovšem nikterak Glorior Belli neubralo na onom “opilém” jižanském feelingu, který jsem si já osobně na předchozí řadovce oblíbil. Co však Francouzi ubrali na středním tempu, to naopak přidali na bluesovém nádechu a bluesové estetice. Zatímco posledně blues pouze sem tam prosvítalo (viz třeba “In Every Grief-Stricken Blues”), na “The Great Southern Darkness” už jsou některé songy (nebo přinejmenším jejich části) vyložené bluesovky. Snad bych ani nemusel jmenovat, neboť zrovna tohle každý z vás musí slyšet zcela jasně hned napoprvé, ale abychom dostáli nějaké té formě, týká se to třeba titulní věci “The Great Southern Darkness” nebo závěrečné “Horns in My Pathway”. To jsou ovšem ty nejkřiklavější příklady, na albu je toho poschováváno mnohem více – z těch dalších jmenujme třeba sólo v “Negative Incarnate”.

Že by “The Great Southern Darkness” bylo úplně bez chyb, to se zase říct nedá. Já u hudební desky nevnímám pouze hudební složku, ale beru alba jako komplexní umělecká díla, kde kromě muziky (která samozřejmě je velice důležitá) hraje velkou roli rovněž grafika, vizuální prezentace apod. Do toho spadají bezesporu i videoklipy, a právě to je v případě nejnovější fošny Glorior Belli docela problém. První video v historii skupiny – “They Call Me Black Devil” – na mě totiž působí jako jakási mírná parodie na extrémně trve black metalové klipy. Firma odmítne dodat požadované finance, takže se skupina pokusí v amatérských podmínkách natočit rádoby zlé video. Jenže… ani v songu “They Call Me Black Devil”, ani v hudbě Glorior Belli obecně cokoliv parodického absolutně necítím, tudíž mi zpracování videoklipu přijde jako velice nešťastné. Ale tak co, stačí se na to nedívat a užívat si pouze “audio”…

Vzato kolem a kolem je “The Great Southern Darkness” počin nesporně kvalitní. Řekněme to asi takhle – Glorior Belli v současné době hrají black metal, který se nesnaží hrát si na “peklo”. Vezměte black metal, okořeňte ho jižanským nádechem, bluesovým parfémem a navrch posypte nezaměnitelným francouzským pohledem na hudbu. Asi takovéhle to je. Z mého pohledu velice lákavá kombinace. I když už mi to začíná být trapné, dávat tu v poslední době samé osmičky, co má člověk dělat, když je ta muzika prostě dobrá…


Taake – Noregs vaapen

Taake - Noregs vaapen
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.9.2011
Label: Svartekunst Produksjoner

Tracklist:
01. Fra vadested til vaandesmed
02. Orkan
03. Nordbundet
04. Du ville ville vestland
05. Myr
06. Helvetesmakt
07. Dei vil alltid klaga og kyta

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Po třech letech, které Taake vyplnili doposud nejintenzivnějším v celé své historii, se hlavní mozek Hoest (a vlastně jediný opravdový člen skupiny, jelikož zbytek sestavy je velice nestálý a v podstatě se jedná jen o koncertní výpomoc) konečně rozhoupal i k nějaké té studiové činnosti. Jejím výsledkem bylo nejprve dubnové EP “Kveld”, uvozující právě vydanou desku “Noregs vaapen”

Hoest je do jisté míry velice kontroverzní osobou. Stačí vzpomenout tři pobyty ve vězení (z nichž jeden byl za násilné přepadení) nebo nechvalně proslulý výstup v německém Essenu se svastikou namalovanou na hrudi. To je všechno odsouzeníhodné a já to samozřejmě nijak neobhajuji, ale pokud se budeme bavit pouze v hudební rovině, je naprosto evidentní, že tenhle člověk má opravdu obrovský talent tvořit fantastickou muziku. To potvrdí asi každý, kdo přišel do styku s dnes již proslulou trilogií “Nattestid ser porten vid” (1999), “Over Bjoergvin graater himmerik” (2002) a “Hordalands doedskvad” (2005), známé též pod souhrnným názvem “Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad”, která je mnohými považována za klasiku současného black metalu a obecně uznávána jako jeden z nejlepších žánrových počinů nového tisíciletí. A ne náhodou. Všechny tři části jsou totiž opravdové skvosty s neskutečně silnou atmosférou. Oproti tomu čtvrtý počin “Taake” z roku 2008 už byl některými příznivci přijat o malinko chladněji (možná snad díky nápadným změnám ve strukturách skladeb, snad i kvůli opuštění tajemného pojmenovávání písní pouze čísly, snad možná i bez vážnějších důvodů… kdo ví), ale mně osobně moc chutnala i tato záležitost a mám ji rád v podstatě stejně jako všechny předchozí nahrávky Taake. Avšak ty, jimž “Taake” nebylo po chuti, “Noregs vaapen” jistě opětovně přesvědčí, že Hoest prostě a jednoduše umí.

Oproti svému přímému předchůdci je “Noregs vaapen” o poznání agresivnější a mrazivější záležitostí, hudebně se otáčí spíše za výše zmiňovanou trilogií. Na “Taake” se chrastící (ano, skvostný zvuk nikdy nebyl výsadou téhle kapely, její síla leží jinde…) black metalové inferno střídalo s překvapivě mírnými až přemýšlivými pasážemi (typickým příkladem může být klipová “Umenneske”… ve videu je však píseň nechutně zkrácena o víc jak polovinu, takže většina toho pomalého kousku byla spláchnuta do WC), avšak na “Noregs vaapen” se něco podobného děje minimálně, asi tak podobně často a v podobné délce jako na prvních třech deskách. Na novince se tedy jedná o velice krátké momenty, ale abych byl trochu konkrétnější, ke slyšení je to mimo jiné třeba v “Orkan” nebo “Du ville ville vestland” (zvláště zde je to výborné, začíná to krátce po čtvrté minutě).

Většinu času ale hraje prim to, čím Taake prosluli – syrovým black metalem té nejvyšší kvality. Jak již bylo řečeno, zvuk je osekaný až na morek kostí, riffy přímo řezají. V podání Taake však nejde o smyslupustou hoblovačku bez mozku. Ačkoliv je to muzika do jisté míry opravdu ortodoxní a syrová, nic to nemění na tom, že jde stále o velice chytře vystavěnou záležitost. Když se do toho nezasvěcený člověk zaposlouchá, bude se až divit, jak je to, co se nejprve zdá jako nepřetržitá sypačka, ve skutečnosti opravdu pestrou záležitostí s obrovskou spoustou výtečných nápadů. Vezměme si třeba hned úvodní “Fra vadested til vaandesmed” – typické true norwegian black metal vyznění, pod nímž klokotá výrazná baskytara, procítěné melodie, občas zazní dokonce i “o trochu čistší” vokál – to vše zakončeno naprosto fantastickým a dechberoucím využitím několika tónů kláves okolo pěti a půl minuty. Jak málo některým lidem stačí k tomu, aby tvořili skvostnou hudbu…

Výše jsem napsal, že “Noregs vaapen” je agresivnější deskou než “Taake”, což se ale nerovná vyloženě agresivní. Abych to uvedl na pravou míru – použil jsem tento výraz spíše jako takovou berličku k tvrzení, že “Noregs vaapen” hraje po většinu času o něco rychleji než jeho předchůdce (přinejmenším tak vyznívá), avšak za vyloženě agresivní nahrávku se přece jenom považovat nedá. Zase to souvisí s tím, jak je posluchač schopen vnímat věci na první dobrou a jak je schopen chápat sdělení “pod povrchem”. Dejme tomu, že bych byl až doposud Taake-negativní a zároveň moc nemusel ten “bzučivý” black metal… pak bych asi “Noregs vaapen” na první poslech vnímal jako standardní žánrovou práci, která je klasicky “zlá”. Ale když se do toho člověk zaposlouchá… Je velice zajímavé, že já osobně hudbu Taake i přes nepopiratelnou syrovost nevnímal jako nějakou rádoby trve hovadinu, protože ta atmosféra působí spíše jako soundtrack k procházce severskou krajinou a svým způsobem to je chvílemi až příjemná záležitost, což není zrovna pocit, který by se dal od black metalu (k tomu ještě “pravého” a z Norska) primárně čekat. Ale na druhou stranu, přesně tohle je přece důvod, proč jsou některé kapely prostě lepší než jiné, že ano…

Podrobným výpisem jednotlivých skladeb se pro dnešek zdržovati nebudeme, zmíním už jenom jednu, která z “Noregs vaapen” nápadně vystupuje. Úvod “Myr” se tváří jako Taake-klasika, ale po minutě se pustí opravdu hodně moc pomalá pasáž, jež zní skoro jak od jiné skupiny. To ale ještě není to “nejhorší”… “Myr” brzy opět nasadí syrové tempo, jenže… v čase přibližně 03:20 přichází neuvěřitelný šok, kdy nad black metalovou bouří začne znít nefalšované country! A co je na tom nejlepší – ono to tomu parchantovi Hoestovi opět vyšlo. Mohlo by se zdát, že něco takového black metalovou atmosféru absolutně pohřbí, ale ono ne, nějakým záhadným způsobem to drží pohromadě. Občas se jen těžko věří, jak neortodoxní věci tvoří na první pohled ortodoxní skupiny, jen se o tom nemluví, protože to by se některým jedincům, kteří považují black metal za bezmozkovitou hudební žumpu, asi zbořil svět.

Tak si shrňme… “Noregs vaapen” je velice silná a podařená deska v typickém duchu norské black metalové školy, ve svém oboru jednoznačně vysoce nadprůměrná; byť dokonalosti prvních třech počinů nedosahuje, stále je to album do puntíku potvrzující pozici Taake na vrcholu dnešního black metalu. Popravdě řečeno, Hoest je jeden z mála lidí, kteří tento žánr i dnes dokážou produkovat v jeho původní podobě, znít dostatečně originálně, nekopírovat staré veličiny a nevypadat u toho všeho směšně. Ponechme stranou ty jeho excesy, protože po hudební stránce je to prostě borec!

Taake

Slyšel jsem “Noregs Vaapen” už relativně dostkrát a nejenže mě ještě ta deska nepřestala bavit, ona mě dokonce baví čím dál tím více, neustále objevuji nové a nové momenty, které si nepokrytě užívám. Například zrovna nyní mi neuskutečně zachutnala nádherná věc “Helvetesmakt” a při každé nový seanci s “Noregs vaapen” se na ní vyloženě těším (přičemž čas mi samozřejmě ukracují předchozí výborné vály). Možná že právě tuto kompozici bych dosadil vyhlásil jako vrchol celé placky. Ale zkuste se mě zeptat tak za týden a dost dobře možná vám řeknu jiný song. Že jde však celově o velice skvělou záležitost, to budu tvrdit neustále. Hodně silná osmička! Popravdě řečeno, většinu času jsem měl pod recenzí napsáno 8,5/10, onen symbolický půlbodík jsem ubral jen kvůli vzpomínce na geniální trilogii “Nattestid” & spol.