Archiv štítku: black metal

Secret of Darkness – …and the Dark Begins

Secret of Darkness - ...and the Dark Begins
Země: Česká republika
Žánr: melodic black / gothic metal
Datum vydání: 2008
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gate to Obscurity
02. Enslaved in My Dreams
03. Innocent Souls
04. Damnation from Hell
05. Funeral
06. Forever

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Debutové minialbum „…and the Dark Begins“ od severočeské kapely Secret of Darkness z Varnsdorfu sice vyšlo už loni touto dobou a do mých pracek se dostalo se začátkem roku letošního, jenže H. je lemra líná, která místo aby sepisovala recenze na podporu začínajících kapel, radši sedí v přilehlé putyce, kde svlažuje svůj trávicí trakt hektolitry ohnivé vody a pivního moku. Ale jak se říká, lepší pozdě než vůbec, a tak se alespoň teď podíváme na to, jak se Secret of Darkness jejich prvotina vyvedla.

Vzhledem k tomu, že se na EPčku vyskytuje šest songů, můžeme se jim se jim klidně věnovat všem postupně. Snad to nikoho nezabije. Nejdříve nás přivítá krátké klávesové intro „Gate to Obscurity“. Zní to v pohodě, ale uvidíme, co na nás vybafne dál. Hned za rohem číhá první klasický song „Enslaved in My Dreams“ a co mě u něj ihned praštilo do uší, byl zvuk, který mě překvapil. V tom negativním slova smyslu. Od nagothiclé (to je slovo, co?) black/doomové kapely (i když já si black metal, doom metal i jejich kombinaci představuju trochu jinak, ale budiž, když toto označení používá samotná skupina) čekal přece jenom čistší zvuk. Ne vždy je špatný zvuk na škodu (dokážete si třeba představit Darkthrone s vyleštěnou produkcí? to hraničí s kacířstvím!), ale tohle není ten případ. K formaci stavící na symfo-klávesových vyhrávkách, nezřídka asociujících Dimmu Borgir, bych garáž opravdu nečekal. Nebylo by špatné příště zalézt do studia a nekutit placku ve zkušebně. Secret of Darkness jsem už zažil nejednou na naživo a je trochu blbé, když z pódia znějí líp než z CD. Hlavně hlasitost vokálu měla letět nahoru, ale celkově je to takové moc zahuhlané.

Zvuk máme vyřešený, takže zpět k samotným písním. Pokud vím, „Enslaved in My Dreams“ je vůbec první skladbou Secret of Darkness a je to docela cítit. Jako kdyby chtěli co nejrozmanitější kompozici se spoustou nápadů, ale nějak z toho vzniknul pověstný dort pejska a kočičky. Song moc pohromadě nedrží a jeho začátek a prostředek znějí jako dvě rozdílné písničky. Naštěstí hned nadcházející „Innocent Souls“ je o poznání výživnější kousek. Počáteční nechuť ze zvuku je už překonána, a tak si člověk může užít chytlavý a povedený refrén. Čtvrtá v pořadí „Damnation from Hell“ není nikterak špatná, jen ne moc výrazná, i když v čase kolem 3 a 3/4 minuty si střihnou parádní pasáž. Rozhodně ale lepší než „Enslaved in My Dreams“.

Následuje další mezihra „Funeral“, která je o kus zajímavější než úvodní intro, přecházející v závěrečnou „Forever“. Právě s příchodem téhle skladby nastává moment, kdy musím Secret of Darkness opravdu zatleskat, protože tahle pecka se náramně vyvedla a je bezesporu tím nejlepším kouskem na „…and the Dark Begins“. Super atmoška a pěkně vyvedené melodie jsou pro „Forever“ určující. Takhle nějak bych si to představoval.

Secret of Darkness

Na závěr musím pochválit pěknou grafiku, zvláště pak povedený přední obal, který hezky vystihuje i hudbu – nijak extra originální, svým způsobem příjemně lehce kýčovitý, ale hezký. Je pravda, že já jsem, co se hudby týče, pěkně náročná sviňa, a tak debut nedebut hodnotím, jak hodnotím, jsem ale přesvědčen, že až Secret of Darkness naskládají více dobrého materiálu (což by s postupem času neměl být podle mě problém) a zalezou do profi studia, bude to o hodně lepší. Zatím tedy za poloviční hodnocení s tím, že to hlavní od nich ještě přijde, alespoň já si to myslím.


Dark Funeral – Angelus exuro pro eternus

Dark Funeral - Angelus exuro pro eternus
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. The End of Human Race
02. The Birth of the Vampiir
03. Stigmata
04. My Funeral
05. Angelus exuro pro eternus
06. Demons of Five
07. Declaration of Hate
08. In My Dreams
09. My Latex Queen

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takže, po čtyřech letech tu máme novou porci blasfemie od švédských pekelníků Dark Funeral, kteří již nějaký ten pátek platí za osvědčenou kvalitu svého žánru. Pravda, své nahrávky možná nesekají v extra rychlém sledu, přesto s železnou pravidelností atakují ušní ústrojí posluchačů svým rychlopalebným black metalem. Můj osobní názor je ten, že s přibývajícími lety vydává kapela lepší a lepší nahrávky (tudíž ano, chápete správně, předchozí „Attera totus sanctus“ je pro mě jejich dosavadním vrcholem). Důležitou a zřejmě tou nejdůležitější otázkou naší recenze tak je, jestli novinka „Angelus exuro pro eternus“ dokázala opět onu pomyslnou laťku posunout o nějaký ten stupínek výše…

„Angelus exuro pro eternus“ jsem do svých ušních bubínků napumpoval již mnohokrát. Placka již provětrala moje reproduktory u počítače, mechaniku mini-věže, prohnala se také mou osobní reprosoustavou a pozadu nezůstala ani sluchátka. A po takovém množství poslechů mohu s klidným srdcem prohlásit, že čtyři roky staré „Attera totus sanctus“ zůstává v mých očích nepokořeno, i když nutno dodat, že jen o vlásek. Nechci tvrdit, že by nový přírůstek do diskografie kapely byl špatný, to vůbec ne, právě naopak. „Angelus exuro pro eternus“ pokračuje v logickém vývoji Dark Funeral, aniž by však nahrávka ztratila cokoliv z poznávacích znamení skupiny.

Hned s prvním zásekem „The End of Human Race“ Dark Funeral vybalují vše, co k nim patří, bez toho, aby okatě kopírovali svou minulost, což je jedině dobře. Pokud máte naposlouchané předchozí počiny, ihned poznáte, jakouže kapelu to zrovna máte před sebou, ale rozhodně vás nepřepadne pocit „jo, tohle samý už tu bylo minule“. Ty styčné body si projdeme popořadě:

a) Kytary. Tak ty jsou rychlé jak celá armáda naspeedovaných démonů a tak to má být. V nejednom válu se samozřejmě objeví i melodické linky, které jen upevňují neotřesitelnou atmosféru, a když se jeden z pánů Lord Ahriman / Chaq Mol pustí do sólování, není co řešit. V tomto ohledu Švédové válí.

b) Basa. Tak ta není vůbec slyšet. Jasně, občas tam někde v pozadí nějaké šmrdlání zaslechnete, ale když si vzpomenu například na kolegy Marduk (jistě budete souhlasit, že právě Dark Funeral a Marduk jsou nejznámějšími představiteli švédské blackmetalové školy, proto to srovnání) a jejich nádhernou kulervoucí basu, musím Dark Funeral strhávat body dolů.

c) Bubnování. Tak to je klasicky totálně šílené, jak tomu ostatně u Dark Funeral vždy bývalo. Sypačka střídá sypačku a člověk neví, jestli mu hlava už vybouchla, nebo se tak za chvíli teprve stane. Právě bicí jsou pro nahrávky Dark Funeral určující a doslova jim udávají tón. V neposlední řadě se na nich také krásně vidí rozdíl mezi rychlým a pomalým songem. Když se totiž zaposloucháte do rychlých pecek (a těch je většina), tak slyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely a rychlý virbl. Když se ale zaposloucháte do těch pomalých, uslyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely, ale pomalý virbl… už chápete, jak to myslím, když říkám, že bicí udávají tón nahrávky?

d) To nejlepší na konec – zpěv. Emperor Magus Caligula je prostě blázen. Nechápu, že mu ta tlama neupadne. Nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že právě on patří mezi absolutní špičku blackmetalových vokalistů. Nejde o to, že by výsledný zvuk jeho skřehotu zněl nějak extrémně lépe než hrdelní běsy jeho kolegů. Jde prostě o techniku. Když opět použijeme srovnání s MardukMortuus je skvělý, ba přímo výborný zpěvák, ale při poslechu slyšíte, jak mu to v krku chrčí. Zato E.M. Caligula to všechno tahá naprosto čistě, a to jak klasický blackmetalový krákorák, tak hluboký chropot, i když ten na „Angelus exuro pro eternus“ zas tak moc nepoužívá, znalci deathovky Sanctification, v níž Caligula rovněž působí, však potvrdí, že ani growling mu není cizí. Je to holt frajer.

Už se s recenzí pomalu blížíme ke konci, ale ještě tam nejsme. Před námi je teď probrání se jednotlivými songy. Jasných aspirantů na „hit“ je více (skoro celá deska, hehe), podle mého názoru se ale v koncertním setlistech (alespoň na nějaký čas) zabydlí jistojistě jak první dvě pecky „The End of Human Race“ a „The Birth of the Vampiir“, tak i třeba taková titulní „Angelus exuro pro eternus“ a samozřejmě také videoklipovka „My Funeral“ (ten refrén zabíjí). Mě osobně však hodně zaujala na první pohled nenápadná, až skoro na samém konci ukrytá „In My Dreams“, která je asi nakonec asi tím nejpomalejším kousek alba, ale z mého pohledu rovněž ten nejchutnější dílek této hudební kolekce.

Dark Funeral

Teď už tedy konečně přichází ten slibovaný konec (že už bylo načase, co?), abychom ale dodrželi naší nepsanou osnovu, musím tady vyplodit ještě nějaké jakože hodnocení. Ani byste nevěřili, jak tuhle část recenze nemám rád. Ale zpátky k tomu jakože hodnocení… Jak jsem se již někde výše projevil, předchozí deska „Attera totus sanctus“ se mí jeví o trošku lepší, přesto ale i „Angelus exuro pro eternus“ stojí za to, abyste s ním provětrali své boltce. Přemýšlel jsem mezi 6,5/10 a 7/10, ale proč bych měl troškařit? Vždyť je dobrá hudba. Číselné hodnocení začínající na sedmičku není nijak nadsazené. Takovéhle fošny do mě Ahrimanova parta může rvát pořád.

P. S. A úplně na závěr: Poslední srovnání Dark Funeral vs. Marduk, tentokrát souboj celkových kvalit „Angelus Exuro Pro Eternus“ a „Wormwood“ které vyšlo před dvěma měsíci. Vítězem se bez delšího váhání stávají Marduk.


Skitliv – Skandinavisk misantropi

Skitliv - Skandinavisk misantropi
Země: Norsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.10.2009
Label: Season of Mist

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Skitliv je jako ohyzdná zrůda, která vylezla z hlubin, aby trýznila všechny, kteří se odváží pustit si její hudbu. Chorobný, monotónní black metal, znějící jako stahování kůže za živa, ohlodaný až na dřeň, s rychlostí toho nejodpornějšího doom metalu. V konečném důsledku to nakonec zní ještě mnohokrát hůře, než si člověk jen dokáže představit. Máte žaludek na to, hrabat se v bahně lidského hnusu? Chcete ochutnat šílenství?

“Like Rimbaud
I licked the venom from
The Mother’s cunt
Fingertips embrace the swollen wound
That has become my soul”
(Densetsu)

Nemocné. Co člověku zní v hlavě, když kusy jeho vlastního masa odpadávají? Chorobné. Co člověk slyší ve své hlavě s posledním výdechem? Jak zní misantropie prolezlá až do morku všech kostí? A co mozek hnijící přímo v hlavě? Jak zní deprese vstřikovaná přímo do žil umírajícího?

Chcete ochutnat šílenství?

Chcete slyšet svou vlastní smrt před tím, než zemřete? Tu nenávist vytrženou z hlubin lidského mozku? Vytrženou s kusy hnijícího masa? Ochutnat tu krev prýštící z rány polaskané solí?

Chcete ochutnat šílenství?

Máte odvahu se podívat do zrcadla? Uvidíte jen svou tvář. Plnou vředů, které praskají. Uvidíte ten hnis stékající po lících. Jak mísí se se slzami bolesti a neutěšené nenávisti?

Chcete ochutnat šílenství?
Opravdu chcete?

“I have nothing more to say” (Densetsu)


Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Behemoth, DevilDriver
Datum: 8.11.2009
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Arsis, Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Seda: Neckbreakers Ball Tour jede v plném proudu. Další stanicí byl pražský Abaton, poblíž domácího hřiště fotbalového týmu FK Meteor Praha. Na tomto turné se sešla opravdu pěkná čtyřka kapel. Americká dvojice v podobě DevilDriver a Arsis, skandinávští Scar Symmetry a hlavní headliner celého turné – Behemoth ze sousedního Polska.

Seda: První vystupující byli Arsis. Tato skupina pomalu proniká do podvědomí evropských fanoušků. Osobně jsem je před koncertem moc neznal a slyšel pouze dvě písně na YouTube. Ale hoši překvapili. Melodický death metal já můžu vždycky, a proto se mi jejich vystoupení líbilo. Show měla energii, rozhodně jste neumírali nudou. Možná škoda, že začínali jako první, spousta lidí si je kvůli frontám při vstupu nebo špatnými informacemi o začátku zmeškalo (na lístkách stálo 19:00, Arsis začínali zhruba okolo 18:30). Já jsem ale s kolegou Earthwormem byl přesně na jejich začátek, a tak mi unikla pouze minuta prvního songu. Na to, aby předvedli, co umí, měli asi půl hodiny. Hoši by si určitě zasloužili víc, škoda, že to bylo tak krátké. Vystoupení Arsis se mi líbilo. Určitě si jich teď začnu více všímat.

Earthworm: Arsis jsem před vystoupením znal asi jako Seda a musím říct, že mě skupina příjemně překvapila, jejich vystoupení mě bavilo, vokál byl super a instrumentální stránka byla taky výborná, hlavně kytarista hrál hodně sól, a to já si vždycky užiju. Kdybych znal jejich tvorbu lépe před koncertem, asi by mi to dalo víc, ale takhle to byl “jen” hodně pohodový rozjezd.

Setlist DevilDriver:
01. End of the Line
02. Not All Who Wander Are Lost
03. Nothing’s Wrong?
04. Pray for Villains
05. Clouds Over California
06. Hold Back the Day
07. Fate Stepped In
08. I Could Care Less
09. Back with a Vengeance
10. Before the Hangman´s Noose
11. These Fighting Wors
12. Meet the Wretched
– – – – –
13. I Dreamed I Died

Seda: O Scar Symmetry jsem taky nic moc nevěděl. Slyšel jsem od nich asi jako od Arsis. A k jejich vystoupení? Moc mě nezaujalo, Arsis byli lepší. Scar Symmetry měli o něco více času než Arsis, což byla škoda. Kdyby se tyto dvě kapely prohodili, koncert by měl větší šťávu. Ani model se dvěma zpěváky mě nezaujal. Jejich vystoupení bylo poměrně dlouhé a pro mě osobně největší zklamání celého večera.

Earthworm: Když jsem poslouchal na YouTube jejich videa, dost mě to bavilo a těšil jsem se víc než na Arsis, jenže naživo jsem se dost nudil a bylo to pro mě zklamání… A navíc jsem se nedokázal zbavit představy že čistý zpěv je na playback, vůbec se k tomu zpěvákovi nehodil…

Seda: Na tuhle skupinu jsem se těšil nejvíce. Je všeobecně známo, že DevilDriver umí udělat show a atmosféru. A taky to byla pravda. Opravdu vysoké nasazení v podaní celé kapely. Na těchto lidech je poznat, že je vystupování baví a užívají si jej i diváci. DevilDriver skutečně umí diváky rozhýbat. Většina z nich se při jejich vystoupení vybouřila tak, že na Behemoth sotva stáli na nohou. Sám zpěvák zkritizoval fanouškovský wall of death, že je tam moc málo prostoru. Postupně se to roztáhlo až k oboum stěnám. Wall of death se nakonec vyvedla. Hodně dobrá show.

Setlist Behemoth:
01. Ov Fire and the Void
02. Demigod
03. Shemhamforash
04. Conquer All
05. LAM
06. As Above So Below
07. Slaves Shall Serve
08. At the Left Hand ov God
09. [drum solo]
10. Alas, Lord Is Upon Me
11. Decade of ΘΕΡΙΟΝ
12. Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000
– – – – –
13. Lucifer

Earthworm: DevilDriver sice není zrovna můj styl, ale jejich hudba mě baví a na některé jejich hitovky jsem se těšil, bohužel mě naživo moc nepřesvědčili a hyper-fucking projev jim plus body nepřidá. Pravdou je, že publikum pořádně rozhýbali a když se fanoušci automaticky připravili na wall of death, aniž kapela dala pokyn, Dez byl hodně překvapený a spustil “Oh fuck, you already know it!” Solidní koncert, ale DevilDriver radši z desky.

Seda: Po vystoupení Devildriver jsem nevěřil, že by je Behemoth mohli překonat, ale Poláci mě vyvedli z mého omylu. Vystoupení Behemoth má neskutečnou atmosféru. Diváci neřádí tolik co při DevilDriver, ale každý si jej naplno užívá. Občas to vypadá, jako kdyby Nergal a jeho parta měli propustku z pekla na zem, aby nám, obyčejným smrtelníkům ukázali, jak se to dělá tam dole. Nergalův fanatický výraz je opravdu dokonalý. Kdo nebyl, přišel o hodně.

Earthworm: Behemoth byli zlatý hřeb večera, sice se v kotli nepařilo tolik jako u DevilDriver, ale fanoušci si víc užívali hudbu a headbangovali o sto šest. Atmosféra byla hustá, že by se dala krájet a Nergal promlouval k nám, obyčejným smrtelníkům, jako posel ďábla. Já jsem si užil hlavně konec – hity jako “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Decade of ΘΕΡΙΟΝ” mě taky pořádně rozhýbaly a kebulí jsem házel jako blázen. Pekelné finále nemohlo být nic jiného než song “Lucifer”, na který si Nergal nasadil helmu/masku a jak jsem už psal, byl jako opravdový satanáš. A mimochodem, z Infernova drum sóla jsem si málem nasral do trenek, ten chlápek je magor!

Seda: To je vše, většina kapel byla v Praze vůbec poprvé. DevilDriver už ale návštěvu Česka stihli, konkrétněji 10. června v Ostravě se Slipknot. Arsis a Scar Symmetry do našich končin zavítali poprvé.


Inferno – Black Devotion

Inferno - Black Devotion
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2013
Label: Agonia Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Inferno. Pod tímto vcelku neoriginálním jménem se skrývá jedna z nejkultovnějších smeček českého podzemí, která drtí vše, co se jí postaví do cesty, a to už třináctým rokem. A že ani rok 2009 je nezastaví, dokazují vydáním nové desky “Black Devotion”. Již od počátku se kolem novinky nesla aura očekávání čehosi vysoce nadstandardního, minimálně v rámci naší scény. Sám za sebe mohu říct, že v tomto případě to nebyl planý poplach.

“Black Devotion” už nějaký čas vstřebávám a pokud si vyloženě nebudu hrát na hnidopicha a nebudu vyhledávat nějaké prkotinky, nemám co vytknout. Zřejmě nějaká extrémně příznivá konstelace hvězd či co, ale na téhle fošně se povedlo v podstatě vše – od samotných písní, přes zvuk, až ke grafice.

Když to vezmeme popořadě, první jsem zmínil hudbu. Songy jsou dynamické, na poměry žánru pestré a hlavně velmi zábavné. Inferno nikdy nebyli nějaká tuctovka a “Black Devotion” jde v tomto směru nejdále z celé diskografie kapely. Několik málo příkladů skladatelské potence za všechny: totálně odzbrojující a zabijácká sólíčka (a to říkám jako někdo, kdo se v kytarových masturbacích zrovna nevyžívá), neuvěřitelně výtečná instrumentálka “Loyality of Honour” (dokonce i s klávesami, je to síla), dokonalé basové vyhrávky v “Oltář zvrhlosti” / “Altar of Perversity” a tak dále. Mohl bych pokračovat ještě dlouho, protože každá skladba má své skryté zákoutí.

Dále jsem se otřel o zvuk. Ten je opravdu lahůdkový. Nabroušený, ostrý, čistý, čitelný, ale stále surový a brutální, jak se na black metal sluší a patří. Také vám občas přijde, že ve studiu Shaark dělají zázraky?

Jako poslední jsem naťuknul grafickou stránku. Ta je doopravdy famózní! Když jsem se tu relativně nedávno rozplýval nad artworkem poslední desky Heiden, proti “Black Devotion” to ještě nic nebylo. Takhle pěknou grafiku jsem snad v rámci české scény ještě neviděl. A teď vážně nepřeháním. Už jen kvůli tomu nádhernému digipacku se vyplatí kupovat!

Někde na internetu (už si nepamatuju kde) jsem četl názor, že “Black Devotion” není jenom nějaké české album, nýbrž album doslova světové úrovně se vším všudy. S tím se nedá nic jiného, než souhlasit. Konstelace hvězd byla (je) opravdu příznivá a já se nebojím to ocenit vysokou známkou. Pochutnal jsem si po všech stránkách!

P. S. Nenechte se zmást anglickými názvy písní a samotného alba, všechny texty jsou v mateřštině.


Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt

Gorgoroth - Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.10.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Aneuthanasia
02. Prayer
03. Rebirth
04. Building a Man
05. New Breed
06. Cleansing Fire
07. Human Sacrifice
08. Satan-Prometheus
09. Introibo ad alatare Satanas

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Od posledního řadového alba „Ad majorem Sathanas gloriam“ z roku 2006 se toho v táboře Gorgoroth událo opravdu hodně. Na pouhá tři léta možná až moc. Kapela stihla odjet turné, rozhádat se, vyhodit posledního zakládajícího člena Inferna a ještě se pak mezi sebou soudit. Jak soud dopadl, všichni víme – vyhrál ho právě Infernus na úkor dnes již bývalých členů Ghaala a Kinga. A mezi těmi všemi „aktivitami“ si Infernus ještě našel čas na složení nové desky – „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“.

Na poli black metalu se toho v letošním roce událo opravdu hodně – studiové comebacky kapel jako Immortal nebo Absu, nová alba Old Man’s Child, Behemoth, Marduk nebo 1349, a to ještě nemluvím o tom, že nás do konce roku čeká nový počin Dark Funeral či debut současné skupiny bývalého zpěváka Mayhem. Mezitím tím vším je právě „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ jednou z nejsledovanějších událostí. Už jen proto, že měl posledních několik let skladatelskou činnost Gorgoroth na svých bedrech King ov Hell a Infernus nekomponoval v podstatě nic. Otázkou, která jistě pálila nejednoho fandu, tak bylo, jakým směrem se bude „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ ubírat.

Já osobně jsem očekával, že Infernus kontinuálně naváže na 11 let staré album „Destroyer, or about How to Philosophize with the Hammer“, čili že se vrátí do doby, kdy ještě ona dvojice zlobilů v kapele nepůsobila (Gaahl sice na „Destroyer“ už zpíval, ale jen jako host v jednom songu, takže se to nedá moc počítat). V tomto směru jsem se ale dočkal překvapení. Infernus totiž nehodil za hlavu hudební vývoj, kterým Gorgoroth prošli za poslední roky, a přestože se novinka vyznačuje návratem k syrovějšímu zvuku a oldschoolovějšímu vyznění, ony progresivnější doteky posledních tří desek tam jsou stále v některých pasážích cítit. Ale co je hlavní, ono to funguje, a to náramně.

Tím se konečně dostáváme k hodnocení samotného „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Jak jsem již prozradil, novinka je opravdu náhul. Infernus válí jak cyp. Má očekávání jsou jednoznačně předčena, neboť jsem toho opravdu moc neočekával. O to větší je ale moje nadšení! Skvělým tahem bylo naverbování dávného kumpána Pesta, který tak v Gorgoroth páchá hrdelní běsy opět po 11 letech, a byť značně oplešatěl, vokálně jede jako drak. Nehledě na to, že díky jeho přítomnosti vezmou kapelu za svou i ortodoxní fans, kteří nad kapelou zlomili hůl po nechvalně proslulých soudních tahanicích. A to je přesně to, co Infernus potřeboval – navrátit reputaci jménu Gorgoroth.

„Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ se nese po celou svou délku především ve středním a pomalejším tempu, což rozhodně není zápor. Střední rychlost Gorgoroth sluší, stejně tak jako většině blackmetalových sebranek, vždyť nejen sypačky tvoří tento žánr. A co je hlavní, deska v žádné ze svých částí nenudí, čemuž nahrává i fakt, že hrací doba je jen něco málo přes půl hodinky (u Gorgoroth to však není výjimka, oni prostě točí krátké nahrávky). Lepší ale poslouchat našlapanou půlhodinku, než se nudit u dvojnásobného času.

Gorgoroth

Když nebudu počítat, že jako dobré songy bych tu mohl vyjmenovat celý tracklist, pak je vrcholem nahrávky jistojistě předposlední „Satan-Prometheus“. Neskutečně silný a dynamický kousek, v němž se objeví i čistý hlas. Jen nevím, jestli se jedná o hosta, nebo si to Pest střihnul osobně. Velmi také zaujme třeba pomalá „Rebirth“ nebo „New Breed“, která mi zabarvením Pestova hlasu připomíná dávný „hit“ Gorgoroth, „Bergtrollets hevn“.

Příznivci Gorgoroth, potažmo true norwegian black metalu, musí být podle mého názoru nadmíru spokojeni. A ti z vás, kteří jsou stále přesvědčeni, že se tvorba kapely skládá ze dvou akordů, si to ani nepouštějte. Stejně se vám to nebude líbit (smích).


Avenger – Feast of Anger, Joy of Despair

Avenger - Feast of Anger, Joy of Despair
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: září 2009
Label: Grom Records / Deathgasm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Avenger jsem měl vždy zaškatulkované jako kvalitní kapelu, když jsem od nich někde něco zaslechl, vždy se mi to líbilo, ale nikdy jsem nedostal k tomu, abych se jim podíval na zoubek trochu pořádněji. Jak nám ale praví jedno nejmenované přísloví, nic netrvá věčně a proč se tedy s hudbou kapely blíže neseznámit skrze jejich stále ještě horkou novinku “Feast of Anger, Joy of Despair”?

První plusové body si u mě Avenger připisují hned s rozbalením balíčku s albem. Kromě samotné fošny se totiž na mě vysype nadílka nášivek, kalendáříků, plakátů a letáčků. Sice to se samotnou hudbou nemá nic společného, ale potěší to. Nikterak ale neváhám a ihned vrážím placku do přehrávače…

Žádné sraní s intrem, hned od první vteřiny se z reprobeden vyvalí výživná porce black/death metalu. Hned s úvodním, skoro osmiminutovým opusem “Zrození múzy” si uděláte celkem jasný obrázek o desce. Hutná kytarová stěna, dvoukopákové nájezdy, krkavčí řev, neúprosné tempo a z toho všeho vyčnívající údery tympánu. Vskutku reprezentativním kousek alba je videoklipová “Radost z beznaděje”, kterou opravdu doporučuji okoštovat, protože vážně stojí za to. Nebezpečně chytlavá pecka. Divím se, že to ještě nezbořilo žádnou hitparádu (smích).

I když se mi “Feast of Anger, Joy of Despair” zdálo ze začátku docela jednotvárné, snad díky oné kytarové hradbě, opak je pravdou. Když se trochu rozkoukáte, deska začne vytahovat trumfy a odkrývat skryté nápady. Žádná hluchá místa, jednotlivé kompozice nestojí na místě, neomílají jeden motiv, ale hýbou se směrem kupředu a jakoby “vyprávějí”. Placku poctivě valím cca dva týdny a nuda se ještě nedostavila. Ta třičtvrtěhodinka vždy uběhne jako voda a člověk má po skončení hned chuť si to pustit znovu.

Avenger vyprodukovali bezesporu skvělý materiál. V rámci české scény jej prozatím řadím do první trojky letošního roku. Až mě překvapilo, jak moc mě “Feast of Anger, Joy of Despair chytlo. Sjíždím to dokonce častěji než nové Immortal! A jestli tohle není známka kvality, tak už nevím.


Immortal – All Shall Fall

Immortal - All Shall Fall
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.10.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Immortální pohádky I: Navrát krále

Dnešním světem vládne trend recyklace. Recyklují se filmy, recyklují se odpadky, recyklují se stroje na recyklaci, a v neposlední řadě sami sebe recyklují i dlouho nefungující kapely nebo projekty. Však to znáte, obrovská vlna comebacků, kdy se na scénu vrací/vracelo všechno od Celtic Frost až po Michaela Jacksona. A v této době začíná náš příběh… Bylo nebylo, kdesi na zasněžených vrcholcích norských hor, seděli Immortal na svých trůnech, dloubali se v nose, pojídali bůček, leštili ledovce, prostě idylka. Ale i leštění ledovců zanedlouho přestane člověka bavit a přestalo to bavit i Immortal, kteří tak neměli do čeho píchnout (někdo z vás by mohl namítnout, že se mohli píchat navzájem, ale nic takového tady nechci slyšet, vy dobytci nemravný). A tak zadul vítr a až na střechu světa zanesl zvěsti o comebackové módě. I děl mocný Abbath památnou větu “Kurva hoši, to je ono, jdeme do toho!” a comeback Immortal byl na světě. A co se nejdříve odehrálo pouze jako návrat koncertní, brzy přerostlo i v návrat albový…

Immortální pohádky II: Alšalfal aneb vše padne před Immortal

Nářky a prosby uctívačů ledového kultu byly vyslyšeny. Dlouhých sedm let si Immortal šňupali sníh a nasávali horský vzduch soukromě, dlouhých sedm let od vydání poslední desky, dlouhých sedm let čekání na “All Shall Fall” je u konce. A jak to zní? Nebudete tomu věřit, ale nový zásek zní… (chvilka napětí)… přesně jako Immortal! Kapela zamrzla v čase a prostoru (a možná i v hospodě), ale co byste chtěli, vždyť v Norsku je zima na zmrznutí. A tak to má být. Chcete progresi? Táhněte za amatéry typu Dream Theater. Chcete ještě víc progrese? Táhněte za… no prostě táhněte. Ne, ne, pány a dámové, tohle je black metal, krystalicky čistý jak čerstvý sníh. A tak to má být.

Immortální pohádky III: Jak malý Abbath do světa šel a všechny svou sekerou rozbil

Ti z nás, kdož očekávali od “All Shall Fall” mrazivý black metalový zásek, musejí být nadmíru spokojeni. Konec, tečka. Tady bychom mohli skončit. Co bych vám povídal – střední tempo, ledové riffy, zimní atmosféra atd. atd. Však to znáte. A že už to tady bylo? Ano, bylo, ale komu to vadí? I kdyby se Immortal vrátili jen pro to, že jim došla škvára, dokud do mě budou solit takovéhle fošny, ani neceknu. Dostal jsem přesně to, co jsem chtěl dostat, a v kvalitě, jakou jsem si představoval. Immortal jsou jednoduše králové! A když se vám to nelíbí – smůla! Desky jako “All Shall Fall” do mě můžou prát do konce života. Immortal jsou frajeři. Konec, tečka.


Borgne – IV

Borgne - IV
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Sepulchral Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Dnes si dáme zase porci pořádného undergroundu. Tentokrát se v rámci našich nepravidelných výletů do podzemí podíváme do země bankovnictví, hor, hodinek a kurvy (pardon, krávy) Milky – do Švýcarska, kde řádí blázen známý jako Bornyhake. Tento multiinstrumentalista se angažuje hned v několika grindových a black metalových kapelách, ale jeho nejprofláklejší (berte samozřejmě s rezervou) a dle mého skromného názoru i hudebně nejzajímavější působiště jsou jednočlenné projekty Borgne a Enoid. V dnešní recenzi se budeme věnovat tomu prvnímu jmenovanému a asi půl roku starému albu “IV” (pod hlavičkou Enoid ale jen tak mimochodem také letos vyšla nová řadovka s názvem “Ataraxiis”).

U “IV” se oproti minulým deskám “III” a “II” událo spoustu změn (pokud byste hledali ještě “I”, tak se jedná pouze o demo). Název alba v podobě římské číslice zůstal, ale zato samotné písně jsou vůbec poprvé pojmenovány (dříve byly také číslovány, přičemž číslo bylo doplněno slovíčkem Akt, např. “Akt 1.3” pro první píseň třetí desky atd.).

Co se týče samotné hudební složky, jedná se o jednoznačně největší posun v historii projektu. Borgne byli vždycky o misantropii a do jisté míry i depresi, což platí i o “IV”, která na to jde ale jiným způsobem. Snad poprvé není hudba kapely jen o neprostupné stěně hluku bez špetky melodie či rytmu (nepočítáme-li ambientní klávesy, které občas probleskují i na aktuální placce). Na “IV” se Bornyhake odhodlal nějaké ty melodie do svých dlouhých kompozic propašovat a je to jenom dobře! Rozhodně šťastná volba, dokonce ani misantropii sem tam nějaká vyhrávka nezabije (jen tak na okraj, už jednou zmiňovaný druhý projekt Enoid se také zabývá misantropií, ale jde na to ještě jinak, takže to teď možná bude znít trochu složitě, ale alespoň vidíte, jak to dopadá, když má jeden člověk tisíc projektů podobného zaměření a pak aby se v tom prase vyznalo). Každopádně právě takováhle (pro někoho) “samozřejmost” jako melodie činí “IV” dosud nejlepší deskou Borgne. S tím také souvisí rapidní zlepšení zvuku, předchozí počiny byly totálním garážovým zlem, jenže novinka je v tomto ohledu mnohem přístupnější.

Další výrazný a šťastný krok kupředu – Bornyhake se tentokrát vybodnul na čistý ambient (nebo spíš parodii ambientu), předváděný na přechozím “III”. Ono poslouchat 15 minut dlouhé ticho možná působí ojediněle a nekomerčně, ale je to vážně nuda, takže další palec nahoru. Podobná zvrhlost se totiž na “IV” vyskytuje jen jako intro a outro, což už ale posluchač dokáže přežít bez psychické újmy.

Takže, když to shrneme, “IV” nám předkládá porci vysoce kvalitní muziky těžce se vymykající střednímu proudu metalového žánru. A pokud prahnete po takové kombinaci, s klidem vám mohu doporučit právě tenhle dobře utajovaný kousek švýcarské scény. Stále se sice jedná o hodně specifickou záležitost, ale ze všech Bornyhakeho alb se mi “IV” líbí zřejmě nejvíce. Blázen se tentokrát vytáhnul a já tak neváhám vytáhnout vyšší ohodnocení.


Marduk – Wormwood

Marduk - Wormwood
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.9.2009
Label: Regain Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Dva roky uběhly od posledního záseku “Rom 5:12” a švédské komando Marduk je už zase zpátky, tentokráte obklopené nahořklou vůní pelyňku a potřetí s ďáblem Mortuusem za mikrofonem. A opět je to vskutku vydatná porce vydatného black metalu. Pravdou sice je, že předchozí arcidílo zůstává nepokořeno, ale to “Wormwood” nikterak nebrání být výbornou deskou. A to je to hlavní.

Marduk nejsou žádná ořezávátka a přesně jak je u nich zvykem, valí podstatnou část alba ve vysokých obrátkách. Jejich rychlé songy sdírají pořád kůži, přesně jak se od nich očekává. Špatnou skladbu už snad ani neumějí napsat. A “Wormwood” není výjimkou. Typická atmosféra Marduk je jako vždy prošpikována spoustou nápadu a drtí posluchače na kousíčky. Ani nevím, jaký song bych vám doporučil, protože prostě nejde sáhnout vedle. Třeba taková “Whorecrown” se skvělou sólující kytarou je výborná. Pokud prahnete po nějaké zuřivosti sypačkoidního typu, “This Fleshly Void” je pro vás jako stvořená. Vždyť už hned úvodní “Nowhere, No-One, Nothing” je k posrání zabijácká. Není slabého songu, není slabého místa.

Druhá tvář Marduk je sice pomalejší, ale o to působivější. A stejně jako v případě “Rom 5:12” jsou i na “Wormwood” obě tyto tváře kapely vyváženy tak nějak půl na půl. Tou nejpůsobivější skladbou na novince je podle mě hned druhá “Funeral Dawn”. Kdybych měl zvolit jeden jediný vrchol desky, neváhal bych a přiřkl jej právě téhle písni. Rychlé songy Marduk vás zničí svojí silou a nenávistí, ty pomalé vás ale stáhnou z kůže mnohem bolestivěji a s hlubším účinkem. A “Funeral Dawn” je přesně taková. Jestli někdy někdo zhudebnil krásu v morbiditě, pak jedině Marduk.

Co se k mé velké radosti nezměnilo od minula ani v nejmenším, je drtivá baskytara. U Marduk tenhle nástroj nikdy nebyl jen “šmrdláním v pozadí”, ale na předchozím a novinkovém albu to dotáhli k dokonalosti. Pusťte si písničky “Unclosing the Curse” a “As a Garment” na sluchátkách a pořádně nahlas a poznáte, o čem mluvím. Z té basy vám vybouchne hlava.

A pak je tady ještě zpěvák Mortuus, který tomu celému nasazuje svým nelidským hlasem korunu. To, co on předvádí, je chvílemi opravdu neuvěřitelné. Tohle je ten jediný správný vokální ďábel pro Marduk. Nic proti Legionovi, to byl taky výborný zpěvák a měl jsem ho rád, ale v jeho současném působišti Devian mu to sekne víc. Mortuus je král.

Marduk v roce 2009 neztratili nic ze svého kouzla a ničí stejně jako kdykoliv předtím. Jak již bylo řečeno, mistrovské “Rom 5:12” je nepřekonáno, “Wormwood” se ale také neztratí a má co nabídnout. Máte Marduk rádi? Jestli ano, pak neváhejte, věřím, že jejich nový opus vás nezklame, stejně jako nezklamal ani mě.