Celeste hrají muziku, u níž si dost dobře dokážu představit, že to někomu těžce nesedne, zvlášť když se s ní Francouzi vytasí v takové podobě, jaká je přítomna právě na nejnovějším opusu “Animale(s)”, tedy rovnou s dvojalbem. Ale co si budeme povídat, přesně takhle to má být, protože tohle asi ani nemá být hudba, která je určena pro každého. Co se týče mě osobně, vzhledem k mé zálibě v jakékoliv hudební “špatnosti” mě právě takovéhle záležitosti jako Celeste oslovují.
Kdyby někdo řekl, že Celeste hrají black metal, asi jen těžko by šlo oponovat, že to není pravda, ale až takhle jednoduché to není, protože zde je tento žánr silně ovlivněn dalšími styly jako hardcore nebo sludge… a to do takové míry, až bych klidně řekl, že Celeste hrají právě tohle, akorát s black metalovým soundem. Ať je tomu ale jak chce, hlavní je jiná věc – ta muzika zní v podstatě přesně tak, jak se jmenuje nová deska “Animale(s)”, tedy animálně. Nenechte se zmást poklidnou obálkou, protože ve skutečnosti je náplní obou disků špinavá a surová masa zvuku, která je ovšem ve své hypnotické atmosféře a zničujícím soundu neskutečně silná a působivá.
U dvojalb se mi dost často stává, že mi jeden disk přijde slabší a byl bych radši, kdyby ta kapela nápady zahustila do jednoho celku. To však není případ “Animale(s)”, kde mě obě části baví naprosto stejně, obě jsou excelentní a mají ohromnou hloubku. Vrcholem obou jsou pro mě asi instrumentální kousky na čtvrté pozici, tedy “(X)” a “(Y)”, které na rozdíl od zbylého materiálu trochu zvolní v agresi a nabídnou fantastické ozvláštnění v okolním marastu. Tím ale netvrdím, že by to okolo bylo slabší – Celeste jsou na “Animale(s)” kurevsky silní po celou hrací dobu, a i když je ta nahrávka poměrně jednolitá, nenajde se jediný moment, který by mě nebavil.
“Animale(s)” je podle mě naprosto skvělá a působivá deska, ale abyste ji viděli stejně, musíte mít pro podobnou hudbu pochopení a musí vám to sednout, jinak jste asi bez šance. Jak moc je to ale specifické, tak je to i výborné.
Druhý pohled (Atreides):
Nejrůznějších bordelů jsem už letos slyšel docela požehnaně, málokterým jsem se ale prokousával tak úporně jako posledním počinem Celeste v podobě “Animale(s)”. Náser v podobě nekompromisní směsice sludge a black metalu dával mým uším zabrat zatraceně dlouho, než jsem si jej dokázal oblíbit. Nedal mi zadarmo vůbec nic, ani jednu blbou minutu z celkových sedmdesáti. Můžu ale říct, že o to víc se mi novinka dostala pod kůži, a když budu tvrdit, že jde o jednu z nejsilnějších desek loňského roku, rozhodně lhát nebudu. Přímé vstřikování sludgového bordelu a black metalového zvuku do spalovací komory funguje na výbornou.
Hradba zvuku, kterou na vás tahle mlátička vypouští, vám v první polovině dvojalba rozčísne lebku a natrhne koule a v té druhé vás ladně zaválí do země, čímž dílo dokoná. Jsem si vědom toho, že podobně jako spousta jiného hnusu, sludge nebo dronu tahle hudba někomu neřekne vůbec nic s tím, že to je absolutní píčovina, která jede hodinu deset jedno a to samé. “Animale(s)” je zkrátka bestiální záležitostí jak zákon káže a je to tak dobře. Protože kdyby Celeste byť jen trochu polevili, ani omylem bych jim nesežral celé tohle dvojalbum i s navijákem od začátku až do konce s tím, že větší brajgl umím nadělat u sebe doma a nepotřebuji k tomu poslouchat nemastný-neslaný manuál roztáhnutý do sedmdesáti minut. Jenže tak to naštěstí není.
Popravdě ani nevím, kterou z dvanácti skladeb bych vypíchnul, ono je to poněkud obtížné vzhledem k tomu, že spojení skladba-název v případě “Animale(s)” tak docela nefunguje, jenže to je to poslední, oč tu běží. Každá píseň je sama o sobě vytržena z kontextu, z celku, který je homogenní a celistvý, přičemž každá jeho část sama o sobě nemůže ani zdaleka poskytnout to, co celé album: výplach na hranici meditace a hloubku působící závratě.
Země: Kanada Žánr: black metal Datum vydání: 26.11.2013 Label: Sun & Moon Records
Tracklist:
01. Des falken Tod
02. Unsterbliche Taten
03. The Ice Reclaims
04. Forerunner
05. Written Through Blood
06. Trümerwelt
07. In the Sign of the Hammer
08. Sol
09. Zeichen
10. Speergesang
11. Convergence of Catastrophes
12. Die längste Nacht
A Winter Lost jsou kapelou, která na první pohled trochu klame. Hudebně se jedná o čistokrevný black metal severského střihu, ale texty jsou kompletně v německém jazyce, z čehož by asi každý docela logicky usuzoval, že tohle trio bude pocházet z nějaké německy mluvící země a jen se zhlédlo ve starém black metalu, který svého času byl (no, vlastně ještě pořád asi je) tak typický především pro Norsko. Jenže A Winter Lost jsou všechno rodilí Kanaďané a pocházejí z Britské Kolumbie. A proč tedy ta němčina? Údajně prý proto, že hlavní mozek a výhradní skladatel skupiny, Chase Suðrland, má německé předky (a to i přesto, že na internetu lze nalézt i přesně opačnou informaci, a sice že nikdo z kapely nemá německé předky).
“Die längste Nacht” je druhým dlouhohrajícím počinem A Winter Lost a stejně jako i v případě debutu “Weltenende” z roku 2010 na něm ihned zaujme nádherně zimní obálka… ačkoliv ta na prvním albu byla možná ještě o kousek víc chladnější, protože u toho obrázku začne být člověku vážně zima. O přebalech ovšem nehovořím jen proto, že se mi líbí; přišlo mi nutné je zmínit z toho důvodu, že jejich podoba naprosto přesně vystihuje pojetí, atmosféru i filozofii toho, co A Winter Lost hrají.
Ono už to bylo náznakem zmíněno hned ve druhé větě recenze, ale i kdyby nebylo, tak byste obsah hudební náplně “Die längste Nacht” jistě dokázali sami odhadnout bez jakékoliv nápovědy, když se na tu obálku podíváte. Posluchač by od A Winter Lost neměl očekávat nic jiného než mrazivý black metal s patřičně zasněženou atmosférou, navíc v poměrně hodně klasické formě. Chrastivá kytara, extrémní vokál, který má na svědomí zpěvačka Kim Dylla, rychlá hudební vichřice se prolíná s pasážemi ve středním tempu… a i přes relativně časté změny tempa poměrně monotónnější (nebo možná lépe řečeno jednolité) vyznění, které víc než na instrumentální hrátky či techničnost sází na přirozenost a především atmosféru.
Jasně, tohle rozhodně není nic nového, určitě se nedá tvrdit, že by A Winter Lost přišli s něčím originálním či nezvyklým, vlastně spíše naopak, drží se stylové předpisu, jenž byl definován už před nějakými 20 a více lety, takže tím asi ani nikoho neudivím, když řeknu, že je na “Die längste Nacht” patrný vliv nejedné žánrové klasiky, obzvláště Burzum z té desky místy docela páchne, byť se zase nedá tvrdit, že by A Winter Lost byli úplně čistokrevnou kopírkou. Na druhou stranu je ale vidět, jak moc je muzika a forma black metalu téhle legendy nadčasová, když je dodnes velká část scény prolezlá Vikernesovým odkazem. Nicméně když to někdo umí zahrát, tak to pořád funguje, protože ten recept je i přes svou (dnes už) neoriginálnost evidentně nevyčerpatelný. Důkazem toho, že to pořád může být hodně dobré, přestože jste už podobných alb slyšeli pomalu už stovky, je právě “Die längste Nacht”, protože téhle fošně atmosféra rozhodně nechybí a těch 46 minut, co ta deska trvá, mě prostě baví.
Sice to ještě explicitně nepadlo, ale z výše řečeného asi tak nějak nepřímo vyplývá, že “Die längste Nacht” stojí především na riffech, někdy rychlých, jindy pomalejších, ale ve většině případů stále riffech a s nimi spojené jednotné zimní atmosféře; melodií a podobných věcí je tam vlastně docela minimum. I tak se najde několik málo ozvláštnění, které ovšem onu základní náladu nijak nenarušují. Mezi ty by šlo zcela jistě zařadit kytarové sólo v polovině osmé “Sol”, což sice z obecného hlediska zas takový trhák není, ale na “Die längste Nacht” jde o věc poměrně ojedinělou. V tomto ohledu jistě stojí za to vypíchnout ještě “Speergesang”, při jejímž závěru bych pomalu i přísahal, že slyším klávesy, které tam dělají doslova divy. Zajímavě působí rovněž klidný závěr “Zeichen”, který zní spíše jako od nějaké ambient/folkové skupiny. Jednoznačně největší odbočkou “Die längste Nacht” je však skladba, jež dala celé desce jméno, tedy titulní, závěrečná a nejdelší “Die längste Nacht”, která v samém závěr alba značně otočí kormidlem oproti předcházejícím 40 minutám a po svém začátku, jenž se ještě nese v klasickém duchu nahrávky, se vytasí s akustickou kytarou a čistým zpěvem, aby skončila opět v black metalovém finále. Ovšem po poslechu čtyř desítek minut poměrně neměnného, byť dost kvalitního black metalu tohle zvolnění přijde vhod a nějakým způsobem tam prostě pasuje.
Písniček, které stojí za menší vypíchnutí, je ale ještě víc, byť tyto třeba neobsahují nějaké vysloveně osvěžující prvek. Slabý není sice žádný kus, který se na “Die längste Nacht” nachází, nicméně já osobně jsem si dále dost oblíbil kupříkladu táhlou “The Ice Reclaims”, hodně povedenou “Trümerwelt”, v níž A Winter Lost po úvodní sypanici předvedou výtečný riff, nebo hned úvodní “Des falken Tod”, jež celé album hned parádně rozjede.
Samozřejmě se nejedná o záležitost, jež by vás vysloveně posadila na prdel a byli byste z ní na větvi, ale i tak je to nahrávka, která se moc dobře poslouchá a příznivce žánru nemůže zklamat ani v nejmenším. Když pominu neoriginalitu, která se ovšem ve výsledku dá bez sebemenších problémů odpustit, když to album funguje naprosto parádně i tak, pak je “Die längste Nacht” deskou, které toho lze vlastně máloco vytknout, jelikož v rámci svého stylu jde o dost povedenou věc. Pokud tedy někdo nebude chtít strhávat body za to, že na starších fotkách to zpěvačce slušelo víc, pak není sebemenší důvod neudělit hodně pěknou sedmičku…
Stormlord pro mě vždycky byli trochu rozporuplnou skupinou. Na jednu stranu jejich hudba nikdy nebyla nijak marná a některé jejich songy mám i docela rád, ale na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by mě jejich desky nějak zvlášť braly nebo že bych měl potřebu tuhle římskou partu pod vedením šéfredaktora Rock Hard Italy poslouchat v nějaké větší míře… každému albu dám pár poslechů a pak to jednoduše nechám plavat, protože i v epickém a symfonickém black metalu je velká spousta hudby, která mě oslovuje mnohem více. A s novinkou “Hesperia” se to má úplně stejně.
Debut “Supreme Art of War” byl svého času docela standardní, ničím výjimečný melodický black metal, jenž zní oproti současné podobě Stormlord docela syrově. Od té doby Italové prodělali docela zajímavý progres a nové počiny skoro znějí, jako kdyby je nahrála jiná kapela. Už s minulou fošnou “Mare Nostrum” se vrhli do jakéhosi epického, symfonického black metalu, jemuž nechybí pořádná dávka italského smyslu pro pompéznost, ani mu nechybí docela pěkný feeling středomořské oblasti, což je podle mě asi to nejzajímavější na aktuální tváři Stormlord. V tomto ohledu “Hesperia” jen navazuje na svého předchůdce a i ona nabízí právě podobnou hudební náplň.
Albu rozhodně nechybí solidní nápady, ale právě díky zmiňované pompéznosti občas Stormlord balancují až na hranici kýče, což je něco, co mi trochu nevoní. Jasně, někdo by mohl říct, že je to v rámci stylu, ale jak kapela i na “Hesperia” dokazuje, lze to udělat i takovým způsobem, aby to stále bylo epické, ale nemělo to s kýčem nic společného. Nádherným příkladem budiž závěrečná téměř-desetiminutovka “Those Among the Pyre”, která je jednoznačným vrcholem desky.
I přesto ale ve mně “Hesperia” zanechala relativně kladný dojem, ostatně snad jako všechna alba Stormlord. Ale ani tak nemám chuť tu desku poslouchat víc… je to oukej, ale osobně radši pustím něco jiného. Fandové “měkčího” symfo-blacku to však mohou s klidným srdcem zkusit, je dost možné, že vás to zaujme o dost více…
Francouzští Glorior Belli byli vždycky skupinou s hodně specifickým a jasně rozpoznatelným soundem – vlastně do takové míry, že bych se osobně vůbec nebál je označit za nezaměnitelnou kapelu. Od syrového black metalu se postupně vyvinuli do zajímavé hudby formy, jež na samotný black metalový základ nabaluje další (pro tento žánr) neotřelé vlivy jako doteky stoner metalu, jižanského rocku a také lehkým bluesovým feelingem poháněnou kytaru. Ačkoliv vrcholem jejich tvorby pro mě stále zůstává nemocný opus “Manifesting the Raging Beast”, jenž se ještě nesl v duchu čistokrevného black metalu, i následující dvě desky “Meet Us at the Southern Sign”, s níž tento přerod propukl naplno, a “The Great Southern Darkness” jsou bezesporu skvělé. Nejnovější album “Gators Rumble, Chaos Unfurls” je rovněž skvělé… ale nemůžu si pomoct, už ne tak moc…
Glorior Belli jdou na novince neustále směrem kupředu a “Gators Rumble, Chaos Unfurls” zní jako nejméně black metalový počin v jejich kariéře, jsou na něm nejznatelnější vlivy dalších žánrů, jde o krok dál a v žádném případě se nejedná o opakování toho, co už padlo na předcházejících deskách – přesto všechno mi však “Gators Rumble, Chaos Unfurls” nějakým záhadným způsobem přijde trochu nepřekvapivé a jako sázka na jistotu, což jsem necítil ani u “The Great Southern Darkness”, u něhož byl posun oproti přímému předchůdci menší než v případě novinky. Snad i tohle se nakonec podepsalo na tom, že mi “Gators Rumble, Chaos Unfurls” přijde snad jako nejméně dobrá placka Glorior Belli, protože i přes stále obrovské kvality, které na té nahrávce skutečně jsou, mě všechna starší alba dokázala oslovit s větší razancí.
I přesto je ale “Gators Rumble, Chaos Unfurls” stále výborný počin a i přes vše řečené mu méně jak 7/10 dát nemohu, protože si to ani omylem nezaslouží. Z obecného hlediska je totiž pořád super a ten typický feeling tam je. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že jsem čekal, že mi Glorior Belli připraví ještě o něco silnější zážitek…
Druhý pohled (Ježura):
Glorior Belli jsem až do loňského Brutal Assaultu registroval tak nějak letmo jako zástupce kvalitní a navýsost svérázné francouzské black metalové školy. Vystoupení na zmíněném festivalu mě však utrvrdilo v tom, že jde o muziku, která by se mi měla strefit do noty, a když tedy milí Frantíci vydali novinku “Gators Rumble, Chaos Unfurls”, vzal jsem to jako ideální příležitost dostat se jim trochu pod kůži. Místo očekávané smršti notně zlého, leč sofistikovaného black metalu na mě však Glorior Belli vybalili něco, co jsem tak úplně nečekal…
Jelikož jsem z dosavadní tvorby Glorior Belli prohnal sluchovody akorát desku “Manifesting the Raging Beast”, není divu, že pro mě byla silně bluesová nátura nového materiálu docela překvapením. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že je to překvapení nepříjemné. Glorior Belli totiž echtovní jižanské blues míchají s špinavým a chorobným black metalovým výrazivem naprosto nenuceně, až se zdá, jako by tyto dva žánry pro vzájemnou fúzi vznikly, a výsledek je prostě parádní. Zvuk, jaký dávají dohromady bluesové melodie a zkreslené kytary, je naprosto luxusní, částečně naléhavý a částečně nezúčastněný řev Billyho Bayou taktéž a nejinak je na tom i skvěle slyšitelná basa, která se na skvělém výsledku značně podílí. Všechno přirozené ale maximálně efektivní i efektní. Samotná kompoziční stránka je také dost zdařilá. Neříkám, že je to geniální od začátku do konce, ale vysoké procento stopáže tvoří vážně vynikající matroš, některé momenty jsou vyloženě skvostné a ani ten zbytek není vůbec k zahození.
“Gators Rumble, Chaos Unfurls” je neotřelá deska, která kombinuje black metalovou temnotu a zvrácenost s lehkostí, šlapavostí a nadhledem typicky jižanských žánrů, a jakkoli to zní protichůdně, tak se to skvěle poslouchá, baví to od začátku do konce a je to neuvěřitelně stylové. Neříkám, že neznám lepší alba, ale zrovna tohle je vážně pecka. Doporučuju všemi deseti!
Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 2.12.2013 Label: Iron Bonehead Productions
Tracklist:
01. संहार रक्त काली
02. अस्तित्व की चिता पर
03. शव साधना
04. काली मां
05. मृत्यु ही सत्य है
06. मृत्यु का वीभत्स नृत्य
07. खण्ड मण्ड योग
08. दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध
Úplně prvotní nástup Cult of Fire byl ještě trochu nenápadný a vydání debutového EP “20:11” z roku 2011 zaznamenali snad jen lovci domácích undergroundových chuťovek. S prvním dlouhohrajícím počinem “Triumvirát” už to ovšem bylo naprosto jiné a najednou se o Cult of Fire mluvilo všude, čemuž se ovšem nelze divit. Přišli totiž s něčím, co tady v naší zemi ještě nebylo… s “moderním” black metalem světové úrovně, který byl dotažený do maxima naprosto po všech stránkách… prezentace, koncertní mše, celková atmosféra okolo skupiny a samozřejmě v neposlední řadě také hudba, jež se nesla v duchu excelentního black metalu té nejvyšší kvality s úžasnou atmosférou, výtečnými nápady a obrovskou silou… vše v podání natolik přesvědčivém, že se Cult of Fire téměř okamžitě vyšvihli do pozice nejžádanějšího koně české scény a začali své temné umění předvádět na nejvybranějších evropských podzemních festivalech, o nichž se všem ostatním místním kapelám jenom zdá.
Všechna ta kvalita Cult of Fire však nespadla jen tak ze vzduchoprázdna, protože za impozantně vysokými kápěmi a červenými kutnami se totiž skrývají lidé s bohatými zkušenostmi. Ačkoliv se o Cult of Fire vždy mluví jako o české formaci, v jejím středu ve skutečnosti stojí hudebník slovenského původu – Infernal Vlad, jenž se objevil v projektech jako Infernal Imperator, Zlo, ale i v živé sestavě podzemní legendy Maniac Butcher. Druhou klíčovou postavou je bubeník Tomáš Corn, který taktéž působí v živé sestavě Maniac Butcher, ale prošel množstvím dalších kapel, mezi nimiž nejvíce ční mnohými dodnes uctívaná death metalová formace Lykathea Aflame. Základní trojici pak kompletuje vokalista Devilish z Dark Storm. Všechno lidé, kteří už se v metalovém podzemní pohybují nějaký ten pátek, mají toho dost za sebou a nechybí jim zkušenosti, jež nyní využili právě v rámci Cult of Fire. A výsledek je natolik fenomenální, že se nebojím říct, že suverénně převyšuje cokoliv, na čem se všichni zúčastnění podíleli v minulosti.
Jedna věc ale byla poměrně jasná – “Triumvirát” byl natolik silnou nahrávkou, že jeho vyrovnání nebo dokonce překonání se jevilo být úkolem opravdu náročným. Cult of Fire ovšem příliš neváhali a pouhý rok a půl po “Triumvirátu” přišli s druhým opusem “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, jenž sliboval něco hodně netradičního už jen svým názvem. Jakkoliv se ale důstojné navázání na debut mohlo zdát těžkým úkolem, Cult of Fire se s tím popasovali se ctí a za pomoci “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” smetli veškeré pochybnosti ze stolu a opět přišli albem, jež ční téměř nade vším, co tu kdy v rámci žánru vyšlo, a to takovým způsobem, že si jen přetěžko hledá konkurenci – a popravdě řečeno, asi bychom museli začít tahat ty nejslavnější kusy české black metalové historie, abychom tu odpovídající konkurenci našli.
Jak už název “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” napovídá, deska se tematicky stáčí zcela jiným směrem než “Triumvirát”, což je ostatně jeden z důvodů, proč se novinka dokázala i proti tak silnému předchůdci obhájit – je jednoduše jiná. “Je to pocta bohyni Kálí, aghóríům [hinduistická sekta], pohřebním obřadům v Indii a v blízkém okolí. Přístup těchto lidí k určitým věcem v životě a samotnému náboženství je fascinující,” praví Infernal Vlad o koncepčním pozadí desky na webu kapely. A ruku v ruce s tím, jak je produkce Cult of Fire dotažená po všech stránkách, se to promítlo nejenom do textů či grafiky, ale i do nového loga, nové koncertní prezentace a především samotné hudby. Tím pádem na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” vznikla neobvyklá kombinace okultního black metalu a atmosféry orientální Indie. Ne, že by doposud neexistovala skupina, která by zkusila zkombinovat extrémní metal a atmosféru Přední Indie, ale stále je to hodně neotřelá věc – a v našich zeměpisných šířkách navíc naprosto ojedinělá.
Začátek desky je naprosto fenomenální a člověka přímo zarazí do křesla. “संहार रक्त काली”, která je se svými téměř osmi minutami hned na úvod nejdelší kompozicí nahrávky, se rozjíždí tajuplným orientálně laděným intrem, k němuž se posléze přidává plíživá kytara, aby se následně zlomila do black metalového inferna nejvyšší kvality. Nápadité kytary, výtečný řev Devilishe a především nelidské sypání Tomáše Corna, který by si na své bicí mohl pořídit zbrojní pas. Následuje lehké zvolnění, do hudby poprvé začnou promlouvat orientální prvky a člověk ihned pochopí, proč je “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” takovým unikátem. Skladba dospěje do působivého rituálního finále a jde se na druhou píseň, jež je opětovně dechberoucí. Když se “अस्तित्व की चिता पर” po atmosférickém intermezzu v podobě praskání ohně přelije do své druhé poloviny, tak mě v této chvíli při prvním poslechu zcela vážně napadlo, že tohle je prostě na 10/10. A kdyby tahle laťka vydržela celou hrací dobu až do konce, asi bych tu nejvyšší možné hodnocení opravdu vytáhnul.
Tuhle nejvyšší laťku, při níž posloucháte s otevřenou hudbou, se totiž daří držet především v rychlejších kusech, kde se black metalové palby střídají s atmosférou. Taková je i třetí “शव साधना” nebo pátá “मृत्यु ही सत्य है”, ačkoliv v té a ještě v hned následující “मृत्यु का वीभत्स नृत्य” se ubere na orientálních prvcích, díky čemuž mají tyto dva kusy asi nejblíže skladbám z “Triumvirátu”. Stále to jsou ovšem výtečné záležitosti, jež v kontextu zbytku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a v konceptu fungují s naprostým přehledem, přestože jsem řekl, že se v nich vyskytuje méně orientálních elementů – stále ovšem dodržují jednotnou atmosféru.
Z toho poměrně jasně vyplývá, že mně osobně přijdou trochu slabší ty pomalejší a melodičtější písně… nicméně – a na to hodně velký pozor – slabší opravdu jen relativně, protože ve skutečnosti jde stále o mimořádně kvalitní věci. “काली मां”, “खण्ड मण्ड योग” i “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध” totiž jenom nejsou tak silné jako skladby jmenované výše, ale z obecného hlediska jde stále o naprosto výtečnou muziku. Z této trojice se mi nejvíce zamlouvá “खण्ड मण्ड योग”, která se i přes právě řečené hodně povedla, a i když jsem řekl, že “slabší” (věnujte pozornost uvozovkám), pořád mě hodně baví, poslouchám ji moc rád a má na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” své právoplatné místo. “काली मां” také není ani náhodou špatná, ale přijde mi, že úžasně rozjetou desku po třech takřka perfektních kusech zabrzdí až moc brzo. Avšak uznávám, že je dost dobře možné, že na téhle pozici musí být kvůli konceptu, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nečetl samotné texty. Jedinou kompozicí, která mi opravdu přijde slabší už bez uvozovek, je závěrečná “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध”. Ta je formálně velice zajímavá, vrací se v ní orientální nálada, proti zbytku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” zní až progresivněji, ale z nějakého důvodu si ji neužívám tak moc.
Jenže… i přesto je “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” stále naprosto fenomenální nahrávka, která je obrovsky působivá a má obrovskou sílu. Pořád se jedná o desku, jež dalece převyšuje okolní konkurenci a zcela jednoznačně patří k vrcholům svého žánru v loňském roce – a tím nemyslím jen v rámci České republice (protože tady Cult of Fire koukají všichni jen záda a z hodně úctyhodné dálky… trochu blíž jsou jedině Inferno), nýbrž vážně v rámci celého žánru. Jednoduše řečeno – “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je prostě skvost.
Další názory:
Ačkoli mám black metal rád, pořád je spousta black metalových kapel, které jsou mnohými uctívány a kterým dlužím poslech. U domácích Cult of Fire jsem to napravil s aktuální novinkou “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a stačilo pár protočení na to, abych seznal, že jejich pověst skutečně nelhala. “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je nesmírně propracovaná, inteligentní a silná deska, která má navíc originality na rozdávání, což platí nejen v rámci domácí, ale i světové scény v nejširším slova smyslu. A netýká se to jen indickou mytologií nasáklé atmosféry nebo originálně využitých nástrojů, které jsem na black metalové nahrávce ještě neslyšel. Z každé skladby táhne vynikající kvalita na sto honů, album je doslova natřískáno výtečnými momenty a i ten “zbytek” je kompozičně natolik vyspělý, že může kde kdo závidět. Jenže já si prostě nemohu pomoct, “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jako celek mě zkrátka nedostává tak moc, jak by papírově měla. Ta kvalita tam samozřejmě je, je jí spousta a já jsem si jí plně vědom, ale subjektivně mě to prostě až tak nebere, je mi líto. Jestli vám ale připadá divné, proč v tom případě hodnotím vynikající osmičkou, pak mějte na paměti, že kolegové s těmi devítkami nijak nepřehánějí, ale moje známka vzhledem k mým dojmům z desky vlastně zcela odpovídá. Každopádně to nic nemění na tom, že Cult of Fire natočili album, které může směle konkurovat zavedeným zahraničním formacím a na domácím písečku pak takřka nemá konkurenci. Ježura
Předchozí debutové album tuzemské party Cult of Fire, “Triumvirát”, je pro mne svým způsobem přelomové. Krom legendárních Master’s Hammer mi česká black metalová scéna přišla vždy nezajímavá a neoriginální. Cult of Fire mě však přesvědčili o opaku a ukázali mi, že i z našich končin lze v dnešní době vzejít s žánrovým počinem zahraniční úrovně. Novinkové “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je prostě skvělé a ve všech ohledech dotaženější směrem k perfekcionismu. Líbí se mi způsob, jak hladce se do skladeb, které jsou v jádru přesně tak nesmlouvavé jako minule, dokázaly prodrat orientální melodie Středního východu. To však není jediný posun od minula. Skladatelský rukopis se zdánlivě přesunul blíž k tradičním melodiím, takže hrají mnohem větší roli než na předešlém počinu, na čemž staví třeba závěrečná instrumentálka “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध” nebo druhá “अस्तित्व की चिता पर”, v jejímž úvodu slyším dokonce něco, co zní jako hard rockové hammondy, za což posílám palec nahoru. Rozhodně necítím potřebu detailněji popisovat jednotlivé skladby, protože věřím, že tohle album má drtivá většina z vás zažrané hluboko pod kůží, což je samozřejmě v pořádku, protože pokud si to letos nějaká česká deska zasloužila, tak jsou to určitě Cult of Fire, kteří ve velmi krátkém čase dokázali ujít dost dlouhou cestu, kdy se od velmi dobré, leč hudebně stále klasicky stavěné nahrávky posunuli k výrazu, který by jim mohly závidět leckteré legendární spolky. Chytrá, poutavá a přesto žánrově špinavá alba, jako jsou “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, nevycházejí každý den, což je obrovská škoda. Tohle je skvělá deska, která sice může být pro skupinu mírně limitujícím v ohledu věcí příštích, protože tohle se bude překonávat velmi těžce, ale čert to vem. To jsem si totiž myslel svého času i u “Triumvirátu”, ovšem skutek utek. Cult of Fire zkrátka umí! Kaša
Z českého black metalu toho popravdě příliš neposlouchám, obvykle končím u starších kusů Umbrtky, občas protočím poslední Avenger, ale takové kulty jako třeba Master’s Hammer nebo Root mě nikdy nijak zvlášť neoslovily. Není se tedy co divit, že debut pekelníků Cult of Fire se k mým uším dostal o poznání později než k ostatním. V případě “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jsem si však řekl, že takovou chybu znovu neudělám a nástupce skvělého “Triumvirátu” si tentokráte utéct nenechám. Název psaný sanskrtem slibuje black metal protkaný indickou exotikou a už jen obálka vyobrazující osmirukou Kálí, bohyni smrti, vám dá za pravdu ještě dřív, než vůbec začnete s poslechem. Pokud vás prvním dojmem nepřesvědčí ona, kapela pak zaručeně, protože druhá řadovka je vskutku excelentní. Skvělá atmosféra vystavěná na řízném black metalu, který se sice v základu příliš nezměnil (ale to vem čert), jenž byl obohacen o vlivy dálné Indie. Ta je zastoupena jednak sitarem, jednak mantrami (třeba čtvrtá “काली मां” je v tomto ohledu krásná) a mně nezbývá než smeknout, jak přirozeně a nenuceně se exotické prvky snoubí s prvotřídním black metalem. Prakticky každá skladba je skvostem, jenž obstojí sám o sobě, album pak působí velice soudržným dojmem a popravdě snad ani nemám, co bych albu vytkl, protože “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” obsahuje vše, co od black metalového alba chci – solidní hudbu, pohlcující atmosféru a hloubku, to něco, co vás nutí se k albu pravidelně vracet. Prdovous
Ačkoli se toho o Cult of Fire v posledních letech dost napovídalo a na jejich debut “Triumvirát” bylo často nahlíženo jako na údajného spasitele českého black metalu, já jsem doposud jejich hudební tvorbu úspěšně míjel. Má neznalost však neubírala na očekávání, ba naopak jsem byl velice zvědavý, jaký skvost se nám tu zase urodil. Hned na začátek poznamenávám, že mě “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” nadchlo. Možná by se mohlo zdát, že vypravování o indické bohyni by mohla čeština uškodit, avšak jelikož je vokalistovi rozumět jen občas, vůbec to nahrávce neuškodilo. Deska má skvostný zvuk, což podporuje fakt, že intenzivnější a přesto výborně nazvučenou black metalovou fošnu jsem letos snad neslyšel. “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” skvěle plyne, na desce jsem nenašel slabé místo, pánové to nepřehnali se stopáží, a kdyby mi někdo řekl, že je to teprve druhá deska kapely, nejspíš bych mu nevěřil, jak uceleně deska zní. Jediná věc – čekal jsem, že deska bude znít orientálněji, ale po jediném poslechu mě Cult of Fire přesvědčili, že by to možná tenhle výtečný materiál zkazilo a zbytečně přeplácalo. Na konec rád zopakuji větu ze svého přehledu letošního roku; jedná se o jednu z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území kdy vznikla. Skvrn
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 21.10.2013 Label: Candlelight Records
Hodnocení: 8,5/10
Odkazy: –
Throne of Katarsis byli už od svých počátků vždycky kapelou, pro jejíž muziku jste prostě museli mít pochopení, jinak vám to přišlo jako nebetyčná píčovina. Už na svém debutu “An Eternal Dark Horizon” (2007) tito norští ďáblové přišli s takovou podobou black metalu, kterou snese vskutku málokdo – primitivní, mrazivá, monotónní hudba, hodně špinavý garážový sound a (na takovouhle náplň) předlouhé skladby. Ve stejném duchu pokračovali i na druhém “Helvet – Det iskalde mørket” (2009), ovšem na minulé řadovce “Ved graven” zvolili (v hodně velkých uvozovkách) trochu písničkovější formu a počet songů navýšili z pěti na sedm, byť hudebně se nesly ve stále obdobném duchu.
Na čtvrté desce “The Three Transcendental Keys” se však Throne of Katarsis vydali opačným směrem, počet skladeb ještě snížili, tentokrát na tři, a jejich dobu ještě prodloužili (v případě závěrečné “The Third Transcendental Key: In Timeless Aspects” až přes 20 minut). Hudebně se ale na novince Throne of Katarsis změnili ještě citelněji… tedy, co do výrazových prostředků ani moc ne, protože se stále jedná o hodně, hodně primitivní, hodně mrazivý a hodně špinavý black metal, nicméně co do atmosféry je “The Three Transcendental Keys” oproti předchozím albům úplně jinde.
Ono to tak nějak plyne už jen z názvu desky a názvů skladeb, i z obálky, která “The Three Transcendental Keys” zdobí, takže jsem tento posun vlastně očekával a jsem tuze rád, že výsledná podoba alba tak opravdu zní. Throne of Katarsis se na svém čtvrtém opusu totiž vydali mnohem okultnějším směrem – a právě tato atmosféra, která je ve své primitivnosti, syrovosti a elementárnosti doslova magická a uhrančivá, je tím hlavním a určujícím prvkem desky. Je jí podřízeno takřka vše, ale vzhledem k faktu, že tento záměr Norům do puntíku vyšel, se jedná o hodně hypnotický a uhrančivý poslech.
Throne of Katarsis jsou opět těžko stravitelní, tentokrát jen jiným způsobem, ale na mě osobně to funguje a jedná se podle mě o jejich doposud nejsilnější dílo.
Před pár lety byli Skeletonwitch poměrně svěžím závanem vzduchu na scéně. Sice nepřišli s ničím originálním, právě naopak, ale ta jejich black/thrash metalová pila, z níž smrděla špína a stará škola na sto honů, prostě šlapala a bavila. Dnes už jsou Skeletonwitch kapelou, která vás v ničem nepřekvapí, a když tihle Američané vydávají novou desku, tak už předem víte, co na ní bude a jak to bude znít. Nicméně na druhou stranu, i přes tento handicap se musí Skeletonwitch nechat jedna věc – pořád to šlape a pořád to baví. Nejedná se o nikterak náročnou produkci, ale poslouchá se to přímo samo.
Přesně taková je i novinka “Serpents Unleashed”. Je plná rychlých black/thrash metalových vypalovaček s příjemně zašpiněným soundem, Skeletonwitch na začátku dupnou na plyn a nohu z něj sundají v podstatě až potom, co album skončí. To dejte dohromady s tím, že nahrávka netrvá ani 32 minut, a výsledek máte více než jasný – “Serpents Unleashed” uhání kupředu jak splašené, a než se člověk naděje, už je konec. Má to výtečný tah na bránu, má to drive, má to víceméně všechno, co by podobná placka měla mít – Skeletonwitch dle všeho vědí, co jim jde nejlépe, a podle toho svou muziku také kormidlují. Zmiňovaná stopáž je také chvályhodná, protože i z toho je znát, že Skeletonwitch evidentně mají soudnost, protože co si budeme povídat – kdyby “Serpents Unleashed” trvalo hodinu, tak v půlce už by to začalo nudit a na konci by to bylo takřka neposlouchatelné. Takhle je to akorát.
Snad jediná věc, která mi na “Serpents Unleashed” trochu chybí a která na předchozí fošně “Forever Abomination” byla, je občasné koření v podobě lehce epičtějších momentů. Dobře, pár náznaků se objeví i na novince, viz třeba “Beneath Dead Leaves”, “Unending, Everliving” nebo “More Cruel Than Weak”, ale jsou to vážně jen náznaky, docela v tomhle směru postrádám nějakou vyloženou pecku, jakou byla posledně “The Infernal Resurrection”. Ale i přesto je “Serpents Unleashed” solidní deska, jež se mi líbí.
S hodně velkou nadsázkou by se skoro dalo říct, že francouzští Nocturnal Depression, kteří se už jen dle svého názvu opravdu nevěnují zrovna veselé hudební produkci, jsou kapelou jednoho songu, a sice kultovního dvacetiminutového kusu “Nostalgia”, který je suverénně nejznámější písní skupiny, existuje v mnoha verzích a debutové album “Nostalgia – Fragments of a Broken Past”, na němž se skladba objevila, je mnohými dodnes považováno za nejlepší počin Nocturnal Depression, který zbytek diskografie převyšuje obrovským rozdílem. Přesto i následující desky podle mě nenabízí zrovna špatný poslech v rámci specifického stylu kapely. Ta poslední deska se jmenovala “The Cult of Negation” a vyšla v září 2010, ale od té doby ohledně nového materiálu nic moc. Nocturnal Depression jen koncertovali, přetočili svůj úplně první demosnímek “Suicidal Thoughts” a podíleli se na jednom splitu.
Až koncem listopadu loňského roku Nocturnal Depression přišli s prvními novými skladbami od “The Cult of Negation”, byť se nedá tvrdit, že se Francouzi s tou náloží materiálu zrovna přetrhli. Počin s názvem “L’Isolement” je totiž pouze krátkým minilabem, které by (snad) mělo být předzvěstí další dlouhohrající nahrávky. Náplní EP, které vyšlo striktně jen na 7” vinylu, jsou totiž jen dvě regulérní skladby “L’Isolement” a “Beskidt og forladt”. Prvních 100 kusů “L’Isolement” je pak vybaveno ještě bonusovým CD diskem, na němž se nacházejí dvě předělávky – tou první je medley ze songů “Disheartenment” a “Love’s Burial Ground” od italských Forgotten Tomb a tou druhou je “Seven Tears Are Flowing into the River” od kultovního black metalového projektu Nargaroth z Německa.
Co se týče obou vlastních skladeb Nocturnal Depression, ve své podstatě o nich ani není moc co psát. Kdo někdy slyšel cokoliv z předcházející tvorby těchto francouzských vyznavačů deprese, ten si zcela jistě dokáže představit, jak ty songy znějí, protože se naprosto přesně nesou v typickém stylu kapely, který je už dávno daný, definovaný a vytyčený. Pro ty z vás, kteří jste s předcházejícími počiny Nocturnal Depression neměli tu čest, by se asi slušelo dodat, že to znamená jasnou depressive black metalovou produkci a sound, které jsou pro tento subžánr doslova charakteristické a využívá jich snad každá skupina, povětšinou hodně pomalé tempo, jež se také ve velkém procentu hrací doby nese v dost monotónním duchu, a to v pozadí doplněné o nějakou pomalou melodii. To je ostatně také jedno z poznávacích znamení Nocturnal Depression, že ten jejich depresivní black metal není pouze o pomalém tempu, pomalých riffech a uječeném vokálu, ale nechybí mu sem tam ani nějaké melodie.
I co do kvality se obě písně nesou ve standardu Nocturnal Depression a z celé tvorby nijak zvlášť nevyčnívají ani směrem nahoru, ani směrem dolů. Nechci tvrdit, že by se Francouzi vyloženě opakovali a jen nahráli mírně obměněnou variaci na to, co již pod jejich jménem vyšlo v minulosti, protože jisté minimální rozdíly mezi jejich nahrávkami vždy byly, spíš bych řekl, že pánové jenom pokračují v trendu, který sami sobě již dříve nastolili, a také udržují nastavenou laťku. “L’Isolement” se tím pádem poslouchá docela příjemně a osobně mě nenudí, ačkoliv na druhou stranu zase nemůžu říct, že bych přišel o něco zásadního, kdyby mě toto EP minulo. Obě skladby jsou vyrovnané i mezi sebou a obě jsou v pohodě, i když o malinký chlup silnější mi přijde ta druhá, tedy “Beskidt og forladt”, s hezky předoucí baskytarovou linkou.
Co se týká bonusových coverů, začal bych tím druhým, to jest “Seven Tears Are Flowing into the River”, původně z repertoáru Nargaroth. Jedná se o vcelku standardně provedenou předělávku, Nocturnal Depression se samotnou skladbou příliš nehýbali (tedy kromě jejího výrazného zkrácení ze čtrnácti na šest minut) a jediná trochu zajímavější věc na jejich verzi je to, že muziku převedli z typického soundu Nargaroth do vlastního zvuku. Ohledně prvního coveru, jímž je dvojice “Disheartenment” a “Love’s Burial Ground” od Forgotten Tomb smíchaná do jednoho songu, nemůžu moc soudit, protože tvorbu Forgotten Tomb mám stále ještě nastudovanou spíše zběžně, ale soudě dle toho, jak verze Nocturnal Depression zní, bych tipoval, že se asi bude jednat o podobný přístup jako v případě “Seven Tears Are Flowing into the River”. Nicméně musím říct, že “Disheartenment / Love’s Burial Ground” mi z celého “L’Isolement” přijde jednoznačně nejméně záživnou položkou.
“L’Isolement” je ve výsledku poměrně slušné EP, a pokud si jej poslechnete, proč ne – není-li vám tento styl cizí, nejspíš by vás to mělo docela i bavit. Zároveň se ovšem nejedná o nic zásadního, co byste vyloženě museli slyšet, a když se na to vybodnete, rozhodně bez znalosti “L’Isolement” můžete bez problémů žít. Poslechem nic nezkazíte, ale buďme upřímní, existuje spousta hudby, jež si ten čas zaslouží víc, a to i v rámci žánru a dokonce i v rámci diskografie samotných Nocturnal Depression. Smysl “L’Isolement” vidím spíš v tom, aby EP dalo na vědomí, že i když Nocturnal Depression vydali poslední řadovou desku před (teď už) čtyřmi lety, pořád tu jsou a pořád by se s nimi mělo počítat. Jinak jde o kousek, který by si asi měli pořídit opravdu jenom vyložení fandové těchto Francouzů.
Říká se, že nový rok by se měl začít pozitivně, že by se do něj mělo vykročit pravou nohou a s úsměvem, my si ovšem v první letošní recenzi povíme příběh, který je spíše smutný. Tím však nemám na mysli záležitost ohledně dnes už bývalého vokalisty Necrophobic, Morgana Tobiase Sidegårda, který byl za domácí násilí odsouzen na šest měsíců do chládku, ačkoliv ani tohle není zrovna veselé povídání. Mám tím na mysli to, jak dopadla nejnovější deska této kultovní švédské formace, “Womb of Lilithu”. Ta totiž dopadla… no, ne zrovna takovým způsobem, jaký bych od kapely jako Necrophobic očekával. Nepředbíhejme však zbytečně a pojďme se nejprve na chvíli zdržet u pár záležitostí okolo, především co se předcházející tvorby Necrophobic týká a co předcházelo vydání “Womb of Lilithu”…
Hned v prvním odstavci jsem tyto švédské veterány nazval kultovní formací. Ačkoliv je ona kultovnost do jisté míry hodně subjektivní záležitostí, podobně jako vnímání samotné hudby (a ono to možná spolu i docela souvisí), pro mě osobně Necrophobic kultovní kapelou rozhodně jsou. Stejně tak jsou Necrophobic i kapelou, jejíž dřívější tvorbu mám velice rád… ale jak již padlo, zcela jistě to souvisí, protože jen těžko může být pro člověka kultovní skupina, z jejíž muziky je mu na blití. Chtěl jsem ale říct jinou věc – až do letošního roku měli Necrophobic na kontě celkem šest dlouhohrajících placek, z nichž ta první “The Nocturnal Silence” vyšla už v roce 1993 a ta poslední “Death to All” v roce 2009, a všechny tyhle desky jsou podle mého skromného názoru skvělé, mám je upřímně rád a to, co na nich Necrophobic předvádějí, se mi jednoduše líbí. Ačkoliv tu poslední dobou dost často hovořím o tom, že poslouchám množství elektronické hudby nebo různých psychedelických zhuleností, mé úplné hudební začátky jsou a navždy budou spojeny se špinavým metalem staré školy, který mám a asi i navždy budu mít (byť i jen z nostalgie) rád. Necrophobic předvádějí (převáděli) přesně tohle a navíc v naprosto skvělé podobě. Jejich death/black metal je vyloženě skvělý a oldschool z něj doslova smrdí, tohle je přesně ta muzika, k níž patří všechno to klišé jako kožené hadry, nábojové pásy, hřeby, pyramidy, řetězy a zlo, ale nevyznívá to nějak nepatřičně. Zároveň s tím byla hudba Necrophobic vždy propracovanou záležitostí se spoustou excelentních nápadů – zkráceně řečeno, po všech stránkách výborná skupina pro všechny příznivce severské špíny.
Nejspíš vaší pozornosti neuniklo, že jsem v předchozím odstavci v jednom případě použil přítomný čas a promptně se v závorce opravil na minulý čas. Důvodem, proč jsem tak udělal, je právě nová deska “Womb of Lilithu”. Té předcházela již jednou zmiňovaná nemilá záležitost, kdy se vokalista Tobias Sidegård dostal před soud za domácí násilí, jehož se měl opakovaně dopouštět na své manželce a svých dvou dcerách, a nakonec byl odsouzen na šest měsíců (původně mu hrozilo až osmnáct). Novinku Tobias sice ještě stihl nazpívat, ale těsně před vydáním “Womb of Lilithu” zbytek Necrophobic ohlásil, že s ním s okamžitou platností končí spolupráci, a tak byl vokalista, jenž byl v té době druhým nejdéle působícím členem v sestavě a jenž nazpíval všechna řadová alba, vyhozen. Na jednu stranu hodně nepříjemná záležitost, zčásti i z toho důvodu, že právě jeho hlas se za ty roky stal jedním z poznávacích znamení Necrophobic, na druhou stranu šlo z pohledu zbylých členů docela pochopitelný krok. Tak či onak jsem doufal, že menší pachuť z celé záležitosti alespoň vyspraví právě “Womb of Lilithu”, jejíž vydání bylo v té době akorát na spadnutí.
Jak se však bohužel ukázalo, novinka tu pachuť ještě o něco prohloubila. Problém není v tom, že by šlo o vyloženě špatnou nahrávku, jež by se nedala poslouchat, protože taková “Womb of Lilithu” zase není – problém je v tom, že deska “jen” krutě nedosahuje laťky, kterou Necrophobic sami sobě nastolili svými staršími počiny. Sice je to svým způsobem trochu nespravedlivé, ale kdyby úplně to stejné album vydala nějaká začínající skupina, asi bych tu teď psal něco o tom, že je to na debut poměrně slušná práce, která si sice na mladou kapelu bere dost velkou inspiraci od starých pořádků, ale i tak je to solidní počin, jemuž nechybí pár solidních nápadů… jenže na Necrophobic je to prostě málo. Ano, pořád platí, že je to počin, jemuž pár solidních nápadů nechybí, ale já osobně jsem byl od těchto Švédů zvyklý na mnohem víc. Z tohoto pohledu “Womb of Lilithu” při vší úctě, jakou k téhle formaci chovám, prostě neobstála, jakkoliv formálně poslouchatelná bezesporu je.
“Womb of Lilithu” opravdu obrovskou měrou ubírá kontext předcházejících nahrávek. Věřím tomu, že kdybych je neznal, bral bych novinku mnohem smířlivěji a asi by mě i více bavila. A i když někoho může napadnout, že je to vůči tomu albu trochu blbé, jednoduše se nejde tvářit, že ta stará alba neznáte a že vás v tomto ohledu “Womb of Lilithu” nezklamalo, když to tak je. Nejde o to, že by se Necrophobic někam posunuli, jelikož já jsem schopen hudební progres nějaké kapely přijmout; Švédové jsou ovšem co do výraziva stále na svém, jenom snížili kvalitu, což už prostě vadí. A pokud “Womb of Lilithu” dáte do přímého srovnání s tím, co Necrophobic natočili v minulosti, je to o to znatelnější a také fatálnější. Ani nemusíme chodit k opusům jako “The Third Antichrist” nebo “Hrimthursum”, stačí si vzít jen minulé “Death to All”, vedle něhož novinka zní, jako kdyby ji nahrála úplně jiná kapela – ne jiná co do stylu nebo soundu, ale úplně jiná co do kvality.
“Womb of Lilithu” sice několik dost povedených pasáží obsahuje, například ve skladbách jako “The Necromancer”, “Marquis Phenex” nebo “Marchosias”, ale citelně tomu albu chybí nějaký vyloženě fenomenální moment, jako bylo minule třeba geniální sólo v “Revelation 666”, které považuji za jedno z nejlepších, jaké jsem za svůj život slyšel, a dodnes s ním argumentuji v každé diskuzi o kytarových sólech. Namísto toho jsem v “Astaroth” dostal jeden motiv, u něhož jsem si vzpomněl na Cradle of Filth… a to opravdu není myšleno jako pochvala. Jenže tou povedenou pasáží, kterou jsem měl na mysli třeba v “The Necromancer”, je sbor… a přitom Necrophobic vždy vynikali skvostnou prací na kytarových riffech a v té “hoblovací” složce muziky, jenže ta je nyní až na výjimky, jakou je třeba “Furfur”, na “Womb of Lilithu” docela hluchá.
Tím ovšem výčet toho, co mi na “Womb of Lilithu” vadí, zdaleka nekončí a ještě před sebou máme dva citelné neduhy. Ten první… i když udělám všechno proto, abych zapomněl na to, že tohle natočili právě ti Necrophobic, kteří mají na kontě tolik výtečných nahrávek, a pokusím se album vzít jako zcela samostatné dílo bez kontextu, jako album, které možná není geniální, ale má několik dost slušných momentů, takže všem těm slušným momentům navzdory mě “Womb of Lilithu” nedokáže zabavit a upřímně jsem měl dost často problém to doposlouchat do konce, poněvadž už mě to jednoduše nudilo – a opět se budu opakovat, ale tohle na starších deskách prostě neexistovalo. Zpočátku jsem to přisuzoval tomu, že ještě nemám “Womb of Lilithu” dostatečně naposlouchané, ale nyní už jsou to více jak dva měsíce, co nahrávka vyšla, v mezičase jsem ji sjel mnohokrát tam i zpátky, ale myslím si pořád to samé. Ale to mi definitivně došlo v momentě, kdy jsem v diskuzi s jedním redakčním kolegou prohlásil, že “ta letošní Selena Gomez mě baví víc než nový Necrophobic“. A to už je hodně zlé, protože prostě… vždyť to jsou Necrophobic ty vole!
Posledním velkým neduhem, o němž jsem se zmiňoval v předešlém odstavci a který s tím, co právě v onom předešlém odstavci padlo, dost souvisí, je také strašně, ale strašně neúměrná délka. “Womb of Lilithu” se totiž vyšplhalo na vysokých 68 minut… to z novinky dělá album, které je v historii Necrophobic suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně dobrých nápadů. Tohle je deska, která měla mít tak 35 minut, aby to odpovídalo, a přitom má takřka dvojnásobnou stopáž… možná, že kdyby kapela svoje nápady výrazně zahustila a dodržela právě +/- 35 minut (nebo kdyby nebylo zbytí, tak aspoň těch 45 minut, což byl doposud průměr Necrophobic), tak by to podle mě vypadalo úplně, ale úplně jinak a bylo by dost dobře možné, že bych tu teď psal o další parádní fošně, která nakopává prdel přesně tak, jak je u téhle kapely zvykem.
Nabízí se vcelku logická otázka, čím je to vlastně způsobeno, že skupina, jež až doposud vydávala samé skvělé nahrávky, najednou zničehonic natočí album, které se horko těžko vyškrábe do lehounkého nadprůměru. Pro odpověď ovšem nemusíme chodit moc daleko, protože je docela na očích. V posledních letech totiž nejvíce materiálu pro Necrophobic složil kytarista Sebastian Ramstedt, minulou řadovku “Death to All” už napsal téměř celou sám, ale ten v roce 2011 skupinu opustil. A jak vidno, ztráta jeho skladatelského talentu je opravdu citelná. A aby bylo dílo zkázy dokonáno, můžeme jen dodat, že s odchodem Sidegårda nyní Necrophobic přišli i o svého výhradního textaře…
Přestože jsem až doposud na “Womb of Lilithu” téměř jen kydal špínu, ve výsledku to album pořád není neposlouchatelné, a jak již bylo nepřímo zmíněno, kdo starší počiny Necrophobic nezná, tomu se ta placka může hodně líbit. Celý ten negativní tón článku pramení především z toho, jak moc mě novinka zklamala. Uznávám, že objektivně by si ta deska zasloužila minimálně 6 bodů, možná i 6,5, ale právě to obrovské rozčarování, které si pro mě Necrophobic připravili, táhne výslednou známku dolů na hodnocení, o němž bych si dříve myslel, že jej zrovna téhle kapele nikdy neudělím. Obrovské zklamání.
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 16.10.2013 Label: Folter Records
Tracklist:
01. Specter’s Recurrence
02. Malicious Metamorphosis
03. Exercitus Mortorum
04. To Flagellate Life
05. Raging Curse Upon Man
06. Into Deadly Coils
07. Sons of Nightfall
08. Senza Pace
Povězme si upřímně… co lze asi tak čekat od kapely, která si vystupuje v paintu, veškeré její fotky i obaly jsou striktně černobílé a navíc si do svého názvu vetkne hrdé slovo Kult. Pokud vás byť i jen náznakem napadlo něco o black metalu, pak je váš odhad naprosto správný.
Italská čtveřice vznikla na začátku tohoto tisíciletí, ale soudě dle obsáhlosti diskografie, pánové asi nemají potřebu sypat nosiče se stejnou kadencí, s jakou své blastbeaty sype světoběžnický bubeník Gionata Potenti, jenž mimo Kult hraje či hrál asi tak ve stovce kapel (namátkou třeba Glorior Belli, Acherontas, Hiems, Benighted in Sodom, Tundra, Handful of Hate, Frostmoon Eclipse, Tumulus Anmatus, jako host se mihl i v českých Silva Nigra… má toho na triku fakt kotel). To v překladu znamená, že Kult doposud spáchali jedno demíčko, jeden split se srbskými kolegy The Stone a v roce 2006 dlouhohrající debutovou fošnu s názvem “Winds of War”, jež nabídla dost konzervativní a syrový black metal, nicméně v kvalitě více než solidní…
Přestože druhá placka “Unleashed from Dismal Light” vychází po celých sedmi letech od svého předchůdce, nečekejte nějakou velkou změnu od hudebního výraziva, které bylo zmíněno už v souvislosti s debutem v předcházejícím odstavci. I od novinky by měl tedy člověk očekávat black metal v čistokrevné žánrové podobě, docela syrovou a dost špinavou produkci, chrastivé kytarové riffy, typický black metalový vokál… to všechno tam je v míře opravdu vrchovaté.
Jenže i přesto, co bylo právě řečeno – jakkoliv vše vyřčené není nic než pravda -, není “Unleashed from Dismal Light” primitivní hoblovačkou, v níž by kapela na začátku nasadila blastbeast, bzučivý riff a v tomto duchu do toho řezala celých (v tomto případě) 43 minut. I přes značnou syrovost, špínu, starou školu a pravověrnost je totiž muzika na “Unleashed from Dismal Light” vlastně poměrně pestrá… ve výsledku až nečekaně hodně pestrá. Kult si totiž dost často pohrávají s tempem svých skladeb a opravdu dokážou se strukturou těch písní pracovat. I když v podstatě každý kus z osmi přítomných má svůj vlastní nosný motiv, jenž kompozici táhne kupředu, vždy se nějaké pasáže promění a obmění, díky čemuž “Unleashed from Dismal Light” rozhodně nelze nazvat monotónní nahrávkou. To má za následek hned dvě věci, které jsou ve výsledku obě hodně příjemné a chvályhodné – album působí poměrně rozmanitě a posluchač se rozhodně nenudí, zároveň jsou však všechny songy právě díky oněm jasně daným nosným motivům mezi sebou bezpečně rozeznatelné.
Potom, co v předcházejícím odstavci zaznělo, už asi nebude příliš překvapivé, když nyní prohlásím, že zde není problém narazit jak na charakteristické mrazivé vichřice, tak i třeba na střední tempo jako v “Sons of Nightfall” či “Raging Curse Upon Man”, pomalejší kusy typu “Malicious Metamorphosis” (obzvláště ta je hodně povedená), ale i záležitosti jako “Exercitus Mortorum”, kterou zdobí vyloženě chytlavý riffy, při němž má člověk okamžitě chuť začít podupávat nohou do rytmu, mlátit hlavou, případně si i zahoblovat na nějaký ten imaginární instrument. K tomu navíc přidejte další poměrně určující ingredienci “Unleashed from Dismal Light”, jíž jsou melodie a různé kytarové vyhrávky. Těch se totiž Kult vůbec neštítí, spíše naopak – a s docela zjevným zanícením je dávkují v celém průběhu nahrávky. Těžko vyzdvihovat nějaké konkrétní, jelikož ta deska je jimi vlastně docela narvaná… rozhodně víc, než byste asi čekali.
Tohle asi zní už docela lákavě, ale někdo by mohl položit zajímavou otázku… všechna ta melodičnost a relativní proměnlivost… netříská se to náhodou trochu s tou domnělou pravověrností Kult? Jak to tedy je? V tom je právě v ten vtip a zároveň věc, který se mi na “Unleashed from Dismal Light” líbí možná nejvíce – vůbec nijak se to mezi sebou nemlátí. Melodie nijak nebrání tomu, aby Kult stále zněli hodně syrově, a syrovost ani v nejmenším není překážkou tomu, aby kapela používala relativně velké množství melodií.
To všechno dává dohromady počin, který sice ani omylem není nějakým totálně kulervoucím majstrštykem, ani nepatří mezi to nejlepší, co v letošním roce v rámci žánru vyšlo, ale rozhodně je povedený, kvalitní, zábavný, poctivý a uvěřitelný. I když se Kult na první pohled tváří hodně, hodně ortodoxně a svým způsobem takoví i jsou (ostatně, stačí se podívat jen na přiloženou fotografii), ve výsledku je “Unleashed from Dismal Light” navzdory své špinavosti počinem, jenž je úplně bez problému poslouchatelný i pro lidi, kteří zrovna nejsou zatvrzelými fanoušky podzemního black metalu. Zároveň s tím je to ovšem i album, jež je dostatečně zlé právě i pro ty zatvrzelé příznivce podzemního black metalu. Až by se chtělo říct, že je hudba Kult pojítkem mezi black metalem, který je stravitelný pro všechny posluchače metalu, a black metalem, který patří do nejhlubší stoky undergroundu, a to aniž by kapela ztratila svou tvář a aniž by i ten nejortodoxnější příznivec žánru mohl pochybovat o jejich stylové příslušnosti.
