Archiv štítku: black metal

Blut aus Nord – What Once Was… Liber III

Blut aus Nord - What Once Was… Liber III
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.10.2013
Label: Debemur Morti Productions

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Blut aus Nord opět ukazují, že nejsou mnohými považováni za krále francouzského black metalu pro nic za nic. Jestli je totiž na nějakou skupinu spoleh, že všechny její počiny budou vždy vysoko nad úrovní většiny okolní scény, pak jsou to zcela jistě právě Blut aus Nord.

Jedna z věcí, která se mi na Blut aus Nord vždy líbila nejvíce, je to, že kapela pokaždé dokáže posunout svůj výraz o krok kupředu, přicházet s něčím novým a dříve neslyšeným, přesto si neustále držet svůj zcela nezaměnitelný rukopis plný charakteristické kytarové práce někde na pomezí geniální propracovanosti a nezřízeného chaosu co do riffů a naprosto unikátního výraziva co do melodiky. A právě v tomhle tkví možná asi jediná skvrnka nového EP “What Once Was… Liber III”. Ne, že by počin neobsahoval zmiňovanou typickou kytarovou šílenost, ta tam samozřejmě je a je jako vždy naprosto úžasná, ale nepřináší nic vyloženě nového do tvorby Blut aus Nord

“What Once Was… Liber III” totiž ve své podstatě předvádí další variaci na to, s čím již Blut aus Nord přišli na “What Once Was… Liber I” a “What Once Was… Liber II”. Pokud se k tomu ovšem člověk postaví tak, že tato tři minialba vezme jako jeden ucelený počin, pak se smazává i tento jediný malý nedostatek. Ale i bez toho je novinka nahrávkou takové kvality, že na to většina ostatních skupin jen tak nedosáhne.

Zatímco na dlouhohrajících deskách Blut aus Nord putují do čím dál avantgardnějších směrů, na sérii minialb “What Once Was…” se naopak rozhodli zařadit zpátečku a stvořit surový, agresivní a chaotický black metal, což se jim daří na výbornou. Jakkoliv to ale zní podivně, i tato “zpátečka” je v podání Blut aus Nord natolik charakteristická, že nevyznívá jako hudební regrese, nýbrž jako další větev aktuální tvorby kapely vedle samotných avantgardnějších velkých alb, jak Francouzi naposledy předvedli na trilogii “777”.

Stručně řečeno je “What Once Was… Liber III” půlhodina zničujícího black metalu, jenž nejvyšší reputaci svých autorů ostudu nedělá ani omylem.


Druhý pohled (Kaša):

Přestože obecně neplatím za fanatického vyznavače černého kovu v jakékoli jeho podobě, dokážu si i já najít výjimky, jejichž tvorba je stejně tak nekompromisní jako promyšlená a zamyšlení-hodná. A právě francouzští Blut aus Nord jsou jedním z těch případů, kdy se ukazuje, že předsudky o teatrálnosti a obecné primitivnosti žánru jsou mimo mísu, protože v jejich případě za sebe mluví hudba.

Nemám možnost srovnávat s alby, která vyšla před opusem “Memoria Vetusta II – Dialogue with the Stars”, takže nevím, jestli se v případě (prozatím) trilogie “What Once Was…” noří Vindsval zpět do své hudební minulosti, ale faktem je, že oproti nedávným albovým zářezům se jedná o mnohem syrovější a animálnější podobu black metalu, ačkoli tahle škatulka je Blut aus Nord přeci jen dost těsná. “What Once Was… Liber III” není v jádru ničím novým oproti dvěma předchůdcům stejného titulu, ale neznamená to, že by to byl počin zbytečný a méně zajímavý.

Díky rozdělení totožné porce hudební náplně do šesti válů je pro mne třetí část “What Once Was… Liber” o něco stravitelnější než oba předchůdci, kteří si vystačili shodně se dvěma skladbami. Přestože je tohle EP syrové, disharmonické a agresivní, tak zbyl i nějaký ten prostor pro melodie (“II” nebo “IV”). Vyzdvihovat kvalitu jednotlivých kompozicí nad kvalitu celku je však poměrně zbytečné, protože Blut aus Nord se pro mne už dávno stali kapelou, která tvoří ucelená a charakteristicky tíživou atmosférou opředená hudební díla, jimž se musí dát čas a prostor. Po pětici zdrcujících vypalovaček se na závěr zjeví ambietní “VI”, která nastavený tlak utlumí, ovšem o to působivější závěr se jedná, než kdyby se půl hodiny drtilo jinak bolestivým způsobem.

“What Once Was… Liber III” možná nezíská titul nejoriginálnějšího počinu Blut aus Nord, ale rozhodně nepodlézá vysoce nastavenou kvalitativní laťku z několika uplynulých let, kdy sází jednu pecku za druhou a já jim opět zobu z ruky a těším se na další porci.


Alghazanth – The Three-Faced Pilgrim

Alghazanth - The Three-Faced Pilgrim
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2013
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. In Your Midnight Orchard
02. To the Pearl on High
03. Promethean Permutation
04. AdraMelekTaus
05. As It Is Fated
06. With Sickle, with Scythe

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Finská smečka Alghazanth rozhodně nepatří mezi nějaké cucáky, kteří se sotva vyštrachali z nory, aby do světa šířili svoje black metalové poselství, jelikož ti ze svého doupěte vylezli už někdy v polovině 90. let a od té doby na své konto nastřádali pěkných pár desek. Přesto se musím přiznat, že ani jednu z nich neznám, byť mi jméno Alghazanth není neznámé v tom smyslu, že bych o té kapele doposud vůbec netušil. Tak či onak je čerstvá novinka “The Three-Faced Pilgrim” mým prvním zevrubnějším setkáním s jejich tvorbou, tak se na to pojďme společně podívat, co se skrývá pod obálkou se dvěma labutěmi, což je na poměry black metalové žánru motiv poměrně nezvyklý.

Jak známo, přestože byl black metal svého času značně ortodoxním stylem, v dnešní době patří naopak k těm nejrozmanitějším, tudíž je hned první otázka našeho dnešního povídání zřejmá – jaký z toho obrovského množství různých druhů black metalů hrají právě Alghazanth? Pokud bych to měl říct hodně zjednodušeně, minimálně na svém nejnovějším albu Finové stojí kdesi na půli cesty mezi tou pravověrnou a tou symfonickou, nebo chcete-li melodickou odnoží žánru. Že vám to zní trochu nelogicky? Vždyť jedno by přece mělo vylučovat druhé, protože pravověrný black metal s klávesami přece snad ani být nemůže, protože pak by přestal být pravověrným, nebo snad ne? Vlastně ano, máte pravdu… ale vlastně ani ne. Vysvětleme to ovšem podrobněji, než v tom začne být úplný guláš…

Jednoduše se jedná o to, že muzika Alghazanth je stále poměrně syrová a podzemní a má neoddiskutovatelný punc onoho pověstného black metalového undergroundu, což je něco, čeho si osobně stále docela cením. Na druhou stranu ovšem kapela také využívá klávesy – a to nikoliv jen jako upuštění plynu před další vichřicí, nýbrž jako plnohodnotný nástroj. Zároveň s tím je i samotný black metalový základ v podhání Alghazanth relativně melodickou záležitostí, kapela se rozhodně nebojí na kytarách použít i jiné než ty dvě nejtlustší struny, jsou i momenty, kdy se ke slovu dostane také baskytara a také hodně příjemně zabrnká. Melodický black metal s klávesami a v syrovém hávu… že to zní divně? To možná ano, ale ve výsledku to funguje přímo náramně, má to svůj smysl a své opodstatnění. Čímž jsme si vlastně řekli, že obě zdánlivě nesourodé složky z předchozího odstavce vedle sebe existovat mohou.

Zpočátku se “The Three-Faced Pilgrim” jeví poměrně nenápadně, člověk si to pustí, řekne si, že to bylo v pohodě, ale kdybyste se mě po prvním, druhém poslechu zeptali, rozhodně bych netvrdil, že to byl nějaký brutální majstrštyk. Postupem času jsem ovšem přišel na to, že mě to strašně baví a vlastně ani nemám, co bych tomu vytknul. Má to výbornou atmosféru, skvělé nápady, dokáže to udržet posluchače v pozornosti, šestice skladeb je vyrovnaná a ani jeden kousek není slabý, všechny mají svoje výborné momenty, a i když se Alghazanth pustí do delších věcí, jakými jsou první “In Your Midnight Orchard” a závěrečná “With Sickle, with Scythe”, funguje to stejně parádně jako nejkratší a asi nejmelodičtější “hitovka” “AdraMelekTaus”. Stejně tak funguje i každá jednotlivá složka muziky Alghazanth – vokál je sice více či méně standardní black metalový řev, ale v rámci celku je přinejmenším plně vyhovující; klávesy se drží spíše vzadu, rozhodně nejsou jakkoliv vlezlé nebo vtíravé, ale když přijde jejich chvíle, využijí ji naplno. Baskytara, jak již bylo zmíněno, je pěkně slyšitelná, což se mi líbí, a nejednou v průběhu desky ukáže, že má v muzice Alghazanth rozhodně právoplatné místo. Stejně tak už byly zmíněné také kytary, které se umí vytasit jak se skvělými melodiemi, tak se do toho také opřít nějakým tím špinavějším riffem. Do toho si finská pětice šikovně pohrává s tempem svých kompozic a rozhodně nehobluje dle jednoho mustru celou desku, kvalitní nápady jí také nechybí…

Kdybyste vyloženě trvali na tom, abych Alghazanth k někomu přirovnal, asi bych řekl, že na “The Three-Faced Pilgrim” znějí jako vyzrálejší Dimmu Borgir, kteří na konci 90. let nezparchantěli a nezačali dělat black metalové zpívánky, ale naopak zůstali správně syroví, uvěřitelní, jednoduše takoví, aby stále měli respekt tvrdého black metalového jádra, ale dokázali to i s klávesami v portfoliu. Komu třeba přijde tvorba zmiňovaných Norů po roce 2000 moc vyumělkovaná, právě v Alghazanth by mohl najít hodně kvalitní náhradu.

Zjednodušeně řečeno, takřka na všem, co se na “The Three-Faced Pilgrim” nachází, je znát, že Alghazanth rozhodně mají zkušenosti a nadhled kapely, která si už dávno našla svou tvář, a to vše také dokážou zužitkovat do podoby opravdu parádního alba, jež mě hodně mile překvapilo a jehož poslech jsem si po čase začal vyloženě užívat. Samozřejmě, nejedná se o nabroušený originál, Alghazanth rozhodně neobjevují Ameriku, ale jejich muzika je vystavěná vynikajícím způsobem, parádně funguje a té kapele to prostě bez sebemenších problémů věříte.


Sonic Reign – Monument in Black

Sonic Reign - Monument in Black
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.2.2013
Label: Apostasy Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Německé duo Sonic Reign na sebe poprvé výrazněji upozornilo v roce 2006 dlouhohrajícím debutem “Raw Dark Pure”, s nímž na black metalové scéně nastal menší vítr. Desky si všiml jeden z největších vydavatelských hráčů na poli metalu, firma Metal Blade, a v dubnu 2007 zaštítil nové vydání. Spousta výborných kritik, takřka všichni recenzenti o Sonic Reign ihned začali mluvit jako o nástupcích Satyricon a právě k norské legendě muziku Sebastiana Schneidera a Benjamina Boruckiho hojně přirovnávali, dokonce se objevily i názory, že “Raw Dark Pure” je album, které měli nahrát Satyricon místo svého času relativně chladně přijatého “Now, Diabolical”, což mi všechno přijde docela vtipné, jelikož mi muzika Sonic Reign nikdy Satyricon moc nepřipomínala… nebo alespoň ne tolik.

Tak jako tak se zdálo, že Sonic Reign mají pěkně našlápnuto. Jenže Němci jaksi odmítli koncertovat, aktivita žádná, label je opustil a za těch pár let se na ně téměř zapomnělo. Až v letošním roce, po sedmi letech od “Raw Dark Pure”, konečně vychází druhá deska “Monument in Black”. Nabízí se otázka, zdali se Němcům podařilo udržet laťku nastavenou povedeným debutem a jestli se po takové pauze v jejich muzice něco změnilo…

A odpověď na obě otázky je vcelku lehká. Co do hudebního výraziva se toho moc nezměnilo – “Monument in Black” pokračuje ve víceméně obdobném duchu jako předchůdce. Co se oné kvality týká, dovolím si tvrdit, že laťka byla dokonce překonána, jelikož mě novinka baví ještě víc než “Raw Dark Pure”. Co do zvuku desky i co do složeného materiálu je “Monument in Black” průraznější, drtivější, intenzivnější a našlapanější, má větší tah na bránu a snad ještě kvalitnější nápady. Sonic Reign hrají takový ne úplně klasický black metal v tom smyslu, že nenosí paint, nevzývají Satana, nepotrpí si na syrový zvuk ani mrazivou atmosféru, spíše se soustředí na kvalitní kytarovou práci a samotné písničky – a vychází jim to. Rozhodně můžu doporučit. Vrcholy: “Clouds Above the Desert” a “Monument in Black”.


Drengskapur – Der urgewalten Werk

Drengskapur - Der urgewalten Werk
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.5.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Drengskapur je další smečka z obrovského zástupu německých black metalových kapel a deska “Der urgewalten Werk” je jejím třetím dlouhohrajícím počinem. Klasická otázka – stojí za to věnovat právě tomuhle albu pozornost? Přijde na úhel pohledu…

Ve výsledku se rozhodně jedná o slušný počin a v žádném případě bych se to nebál nazvat poctivě odvedenou nahrávku, ale na druhou stranu je “Der urgewalten Werk” hodně poplatné svému žánru. Ta muzika je opravdu v pohodě a album se i přesto, že na první pohled díky délce skladeb vypadá neprostupně, poslouchá docela samo, ale o tom, že by Drengskapur měli nějaký vlastní ksicht nebo uměli kouzlit nějakou hypnotickou atmosféru, se dost dobře bavit nedá.

Jak již bylo řečeno, Drengskapur sázejí na kompozice dlouhé deset a více minut. I přesto však není problém album strávit, jakkoliv mezi sebou jednotlivé písničky trochu splývají. Jedná se o black metal spíše pohanského ladění, čemuž odpovídají i občasné atmosférické, folkové nebo akustické vsuvky, v jejichž duchu se mimo jiné nese i krátké intro a outro “Ursprung” a “Vereint”. Na CD verzi, kterou si kapela vydala sama v nákladu 500 kusů, se jako bonus nachází ještě cover “Barbarians” od českého black metalového kultu Maniac Butcher. Předělávka je odvedená vcelku slušně, ale její problém tkví hlavně v tom, že do kontextu vlastní tvorby Drengskapur moc nezapadá, jelikož “Barbarians” a muzika Maniac Butcher obecně je mnohem agresivnější než zbylé songy na “Der urgewalten Werk”, ačkoliv samozřejmě i Drengskapur umí sem tam trochu přiložit pod kotel.

Celkově jde o desku, která je určena maximálně tak fanouškům svého žánru. Nejedná se o žádný zázrak, překvapení, neočekávanou kvalitu nebo tak něco, ale spíš o záležitost jen na pár solidních poslechů. Někomu, kdo není vyloženým hltačem black metalu, to asi moc neřekne; pro ty, kdo si v black metalu libují, to je pohodová nahrávka, jež má pár svých momentů. Takový lehký nadprůměr.


Non Opus Dei / Morowe – Dziwki dwie

Non Opus Dei / Morowe - Dziwki dwie
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2013
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
I. Non Opus Dei
01. Dziwki dwie
02. Kres hańby
03. Szaleniec, głupiec, opętany

II. Morowe
04. Obustronne oczy patrzą
05. Kat kota
06. Czyj to głos?

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy Non Opus Dei:
facebook / bandcamp

Odkazy Morowe:
web

K recenzi poskytl:
Non Opus Dei

Split alba jsou taková svým způsobem trochu prapodivná kategorie nosičů a vlastně existuje hned několik různých důvodů, z jakých splitka vznikají. Hned na ráně je třeba přátelství nebo i personální spřízněnost mezi zúčastněnými kapelami, kterou muzikanti chtějí nějakým způsobem deklarovat i veřejně, tak proč ne společným nosičem. Nezřídka se objevují i splity, kdy známější kapela pomáhá té méně známé ke zviditelnění… jsou třeba kultovní black metalové formace, které mají na milión splitek s no-name smečkami… kult to nebolí, hodí na to nějakou demo verzi nebo zapadlou archiválii, která se jinde nedá použít, a split je na světě. Další kategorií splity jsou spíš kompilačky klidně i o 50 kapelách, což frčí hlavně grindcoru a pro mě osobně je to ten nejmíň pochopitelný a nejzbytečnější druh split alb. Naopak za ten nejzajímavější považuji případ, kdy se kapely spojí z uměleckého hlediska a na společný nosič zpracují daný koncept – a už je víceméně jedno, zdali každá skupina odvypráví část příběhu, nebo dané téma každá formace ukáže z trochu jiného pohledu. Tak jako tak jde o záležitost, v níž smysl opravdu vidím. A právě do této sorty spadá rovněž počin s názvem “Dziwki dwie”, na němž se potkávají dvě polské kapely Non Opus Dei a Morowe

Tím známějším účastníkem splitu jsou bezesporu Non Opus Dei, kteří fungují již od druhé poloviny 90. let a na kontě mají pěkných pár alb, z nichž to poslední se jmenovalo “Eternal Circle” a vyšlo v září 2010 (jen tak mimochodem, ve vysloveně nádherném CD i LP vydání), přičemž tři skladby, s nimiž Non Opus Dei přicházejí na “Dziwki dwie”, jsou první novým materiálem právě od této desky. Zato historie kolegů z Morowe je o poznání kratší, jelikož skupina má na kontě doposud jen jednu nahrávku “Piekło.Labirynty.Diabły”, ale ani v tomto případě se nejedná o žádné zelenáče, jelikož členové kapely se rekrutují z mnoha jiných zavedených formací (namátkou Furia, Massemord, Cssaba, Strandhogg, Night of the World a další). Snad i díky tomu nebyla zmiňovaná debutová placka žádným amatérským počinem, ale naopak vyzrálou záležitostí, jež před třemi lety musela nadchnout snad každého příznivce avantgardněji laděného black metalu. Dlouhohrající pokračování by ovšem mělo vyjít už v lednu pod jednoduchým názvem “S”

Jak již bylo zmíněno, “Dziwki dwie” stojí na jednotném konceptu, který obě přítomné formace uchopily po svém. Jistě vás napadne, o čem ten koncept tedy pojednává – na to asi není úplně jednoznačná odpověď, nebo možná i je, ale spíš by ji nejlépe zodpověděli členové obou kapel, nicméně se pokusím v rychlosti nastínit svojí vlastní interpretaci. Jestli se mi vše podařilo správně pochopit, středobodem “Dziwki dwie” by měl být souboj mezi neutuchajícím pokrokem a pohodlným zpátečnictvím, mezi progresí a stagnací. Dva naprosto odlišné a opačné ideové směry – odtud také “Dvě děvky”, jak zní název překlad názvu “Dziwki dwie”. Ale jak bylo řečeno, samozřejmě je možné, že jsem to pobral trochu špatně…

“One, two – two whores waiting for you.
Three, four – which one will you go for?”

Nyní už ovšem k samotné hudbě. Posluchači, kteří jsou obeznámeni s předcházející tvorbou obou přítomných formací, asi nemůžou být překvapeni rozdíly, které jsou mezi oběma polovinami “Dziwki dwie” zcela jasně slyšitelné hned na první poslech. Non Opus Dei nabízejí o poznání agresivnější, rychlejší a přímočařejší black metal s poměrně znatelným nádechem death metalu. Když ovšem říkám, že jde o přímočařejší black metal, je nutné jedním dechem dodat, že tomu tak je pouze v porovnání s Morowe, protože z obecného hlediska je i muzika Non Opus Dei dost nápaditá a ani omylem se nejedná o nějakou bezhlavou hoblovačku. Kapela se rozhodně nebojí svou muziku zajímavě ozvláštňovat, nechybí (na black metal) relativní technická náročnost, změny tempa, spousta povedených vyhrávek. I přes onu zmiňovanou agresi, která je asi tím hlavním, co si člověk z poloviny Non Opus Dei odnese po prvním poslechu, tomu nechybí velký počet melodií. Z čeho tedy ten pocit agrese pramení? Podle mého názoru především z rytmiky, která je hodně zběsilá; bubeník Gonzo do svého nástroje řeže opravdu kvalitně a všechny skladby vyloženě žene kupředu. Ovšem ani zbylí členové nezůstávají pozadu a každý z nich si někdy urve díl pozornosti – vždy však logicky a přirozeně v rámci celku

Musím říct, že ačkoliv pro mě Non Opus Dei nejsou neznámou a některé jejich desky znám (netvrdím ovšem, že všechny do jedné), přesto mi z nějakého důvodu trvalo docela dlouho, než jsem se do jejich třech písní dostal, jakkoliv jsem již od začátku cítil, že v tom je kvalita a spousta skvělých momentů. Možná v tom hrálo roli i to, že Non Opus Dei ve všech třech skladbách v poměrně vysokém tempu střídají velké množství motivů, mnohdy vás skoro ani nenechají nějakou pasáž trochu vstřebat a už tam sypou další. Nic z toho samozřejmě není negativum, Non Opus Dei prostě takhle hrají, a byť mě to třeba na “Eternal Circle” oslovilo rychleji a asi i s větší razancí (snad i díky tomu, že šlo o nahrávku čistě o Non Opus Dei a jejich muzika se zde “nemlátila” s Morowe), i zde je to výtečné, stačí tomu jen dát trochu čas, než se člověk začne orientovat.

A jak jsou na tom Morowe? Jestli Non Opus Dei nabídli přesně dle očekávání tu brutálnější polovinu “Dziwki dwie”, část Morowe je přesně dle toho samého očekávání avantgardnější a co do rychlosti umírněnější. A přestože právě na jejich příspěvek jsem se obzvláště těšil, neboť “Piekło.Labirynty.Diabły” byla (vlastně stále je) vážně excelentní fošna, kterou stále s obrovskou radostí tu a tam protočím, ani zde nebyl zpočátku účinek přítomných skladeb tak velký jako v případě vlastního dlouhohrajícího počinu. Avšak i tady se nakonec ukázalo, že jednoduše bylo nutné dát hudbě trochu času, aby si sedla, a pak už z toho také začala vylézat ta uhrančivost, jakou s naprostou suverénností vládlo “Piekło.Labirynty.Diabły”. V případě “Dziwki dwie” je asi nejvíce cítit v prostřední a také nejdelší “Kat kota” se spoustou extrémně skvělých momentů – a zcela po právu se tak právě tento song stal mým osobním vrcholem celého splitu, byť třeba výtečná táhlá melodie, která se proplétá celou druhou polovinou “Obustronne oczy patrzą” nebo našlapaný závěr “Dziwki dwie” od Non Opus Dei také ani omylem nejsou k zahození.

Non Opus Dei / Morowe - Dziwki dwie

Musím se přiznat, že po nějakých dvou, třech posleších jsem si pomyslel cosi o tom, že jsem od “Dziwki dwie” čekal asi trochu víc, ale nakonec ten počin moc příjemně vyrostl, a přestože je na první pohled tvořen dvěma dost nesourodými polovinami, ve výsledku drží pohromadě a baví. Stručně řečeno – další vysoce kvalitní nahrávka z vysoce kvalitní polské black metalové scény.


Další názory:

Nejsem žádným znalcem black metalu, ale i tak tuším, že polská black metalová scéna bude v Evropě patřit mezi nejsilnější. Není proto divu, že když se spojí ke společnému EP dvě z nejznámějších tamních kapel, půjde přinejmenším o zajímavou záležitost. K poslechu “Dzwiki dwie” jsem přistupoval s obstojnou znalostí tvorby Morowe, ovšem o Non Opus Dei jsem do té doby vždy slyšel jen od redakčních kolegů. Nejvíce mě tak překvapila veliká rozdílnost mezi oběma kapelami, a to jak v jejich hudebním směřování, tak v jeho výsledku. Přímý přístup Non Opus Dei se totiž z mého pohledu kompletně míjí účinkem. Během tří skladeb jen těžko identifikuji nějaký zajímavější moment. Nelze sice mluvit o bezhlavém nářezu, ovšem ke složitější hudbě mají Non Opus Dei daleko. Jako spása tak působí následné tři skladby Morowe. Ty jsou inteligentní, nápadité a navíc rozmanité. Black metal používají jako podklad pro výlety do dalších žánrů a lze je tak snadno označit za progresivní. Morowe své kolegy překonávají rozdílem třídy, jejich tři skladby jsou možná i lepší než ty z povedeného alba “Piekło.Labirynty.Diabły”. Pokud však budu hodnotit split jako celek, musím jít se známkou níž, než kdybych mohl Morowe hodnotit odděleně.
Zajus


Phobonoid – Orbita

Phobonoid - Orbita
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 25.12.2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Phobos
02. ex
03. Vuoto
04. Lo spettro di Deimos
05. Omega
06. Magnete
07. Deimos

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

“Ty vole, tak to je kurva nářez” – přesně tohle byla ta úplně první věc, která mě napadla při seznamovacím poslechu minialba “Orbita” od italského jednočlenného projektu Phobonoid. Nebudeme však předbíhat, nejprve nastíním situaci…

Představte si, že jsou dvě ráno, do oken mlátí prudký vítr, celý dům už spí. Vy ovšem stále sedíte u počítače, mordujete se s novinkami pro jednu nejmenovanou stránku a k tomu vám hraje nová deska Lady Gaga. Píšete, píšete a najednou album skončí, což se občas stane každému albu, jelikož jak známo, kapacita nosičů není nekonečná. Přestanete na chvíli psát a začnete zasvěceně dumat nad tím, co si pustit dál. Po příjemném popíku máte chuť na nějaké to black metalové zlo, k tomu vám na harddisku visí několik desítek alb na poslech na recenze a hodnocení, tak se podíváte do příslušné složky na nahrávky, které jste doposud neslyšeli. Tam uvidíte jakýsi Phobonoid, který vám před časem přišel, tak ve vás uzraje osudové rozhodnutí, že tam šoupnete zrovinka tuhle fošnu – stejně už je načase, abyste si to konečně poslechli. A tak se také stane. A v téhle ospalé atmosféře pozdních nočních hodin, kdy už se vám zavírají oči, že na ten monitor skoro nevidíte, se na vás vyvalí něco takhle zničujícího a úplně vás to smete…

Nyní se možná zeptáte, jakýže zázrak to tedy Phobonoid hrají… nebo spíš hraje, protože – jak už jednou zaznělo – se jedná o jednočlenný projekt. Promo materiál sliboval “cinematic black metal”, pod čímž si osobně představím spíš nějakou symfonickou blbinku; dále má prý pozadí skupiny ležet na scéně punk/HC/noise, což by zase mohlo budit očekávání nějaké drtící kombinace black metalu a hardcoru, jakou předvádějí dejme tomu třeba Celeste nebo The Secret. Ani jedno ovšem není pravda. Pokud bych měl muziku, jaká se na “Orbita” nachází, přirovnat k jedné jediné kapele, okamžitě se mi vybaví švýcarští cestovatelé do kosmických dálek Darkspace. Phobonoid sice zdaleka není hudba tak extrémní, monotónní a pro běžného smrtelníka takřka neposlouchatelná, jako jsou na neprostupné hlukové stěně postavené, předlouhé hypnotické opusy zmiňovaných Švýcarů, zde se jedná o záležitost trochu umírněnější (i když v porovnání s Darkspace je umírněnější skoro všechno), ale i na “Orbita” se vyskytuje pár značně extrémních momentů, i podobný tlak a intenzita, občasné industriální ruchy a dokonce tematické zaměření sedí. I tak to ale berte spíše jako berličku, jelikož ta podoba obou formací není úplně stejná.

Hypnotičnost a také uhrančivost jsou tím, čím “Orbita” vládne naprosto excelentně. Celé EP má sice pouhých 20 minut, ale oč je počin kratší, o to je celková atmosféra zahuštěnější a výsledek intenzivnější a působivější. Hned první skladba “Phobos”, která je možná do jisté míry zamýšlena i jako intro, posluchače doslova pohltí. Pomalu narůstá a graduje do čím dál tím odpornějšího závěru – a už v této chvíli mě Phobonoid měl skoro na své straně. Definitivně si mě pak EP získalo s druhou “ex”, což je právě jedna z těch kompozic, v níž se ozývá citelný vliv Darkspace. Drtivá stěna zvuku, absolutně uhrančivý feeling a všeobklopující atmosféra chladného a nekonečného kosmu.

V podobném duchu se nese i zbytek “Orbita”, jenže Phobonoid dokáže v průběhu skladeb nabízet doslova bravurní momenty. Třeba v hned následující “Vuoto” se objeví několik působivých pomalejších pasáží, drtivá kytarová práce, ambientní ruchy – a posluchač v neustálém pozoru, co bude následovat. Za syntetického bouchání se “Vuoto” přelije do pomalého uhrančivého žalmu “Lo spettro di Deimos” a opět vše funguje až neuvěřitelně skvěle. “Omega” je další intenzivnější kus, který ve své první polovině ničí, aby se následně zlomil do středního tempa a pomalu odezněl do dálky. “Magnete” je spíš takovým předělem mezi zbytkem EP a poslední kompozicí, ale i ten je patřičně plíživý a stejně jako zbylé songy se dokáže dostat pod kůži, přesto však směřuje k tomu, aby posluchače připravil na úplný vrchol “Orbita” v podobě závěrečného opusu “Deimos”, jenž disponuje naprosto fenomenálními melodiemi a končí perfektním táhlým sólem takřka přes polovinu písně.

Ohledně “Orbita” je před koncem článku nutné zdůraznit ještě jednu věc, kterou je koncept alba. Středobodem EP je totiž příběh o konci civilizace na Marsu, jehož svědkem je jakýsi Phobos, který má být chápan jako družice i jako Bůh strachu zároveň. Příběh pak končí ve chvíli, kdy se Phobos na zničeném povrchu Marsu setká se svým bratrem Deimosem. Víc nevím a také nevím, jestli by mi pomohly texty, jelikož většina EP takřka instrumentální, a když už se nějaký vokál ozve, je to jen neurčitý schizofrenický řev kdesi v pozadí, který zní spíše jako další nástroj.

Od Phobonoid jsem nečekal zhola nic, ale “Orbita” mě doslova posadila na prdel, protože to EP je excelentní – naprosto vážně a beze srandy. Jeho jedinou nevýhodu vidím v tom, že má pouhých 20 minut, protože na takhle výtečnou věc je to prostě setsakra málo – pokud by byla udržena nastavená laťka, s naprostým přehledem bych Phobonoid sežral klidně i třikrát delší hrací čas. Kdyby se jednalo o dlouhohrající desku s minimálně dvojnásobnou stopáží, vše by bylo naprosto stejně intenzivní a dostalo mě to stejně jako těchto 20 minut, zcela reálně bych uvažoval i o devíti bodech, nicméně vzhledem k tomu, že 20 minut takhle povedené záležitosti mi jednoduše nestačí a chtěl bych víc, dávám “jenom” 8,5. Ale jinak se není o čem bavit – obrovské doporučení!


Satyricon, Chthonic

Satyricon, Chthonic
Datum: 30.11.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Satyricon, Chthonic

Názory na konkrétní kapely se na metalové scéně velice různí, ale asi nikdo se se mnou nebude přít, když prohlásím, že Satyricon jsou v pravém slova smyslu kult, aniž by však zůstali zastydlí v kultovních devadesátých letech a rezignovali na vývoj. To je ale dost známá skutečnost a rozebírání hudebního vývoje Satyricon rozhodně není cílem tohoto článku. Zmiňuji to vlastně jen proto, abych ilustroval, proč jsem poslední listopadový večer ani na okamžik neváhal a vyrazil do víru velkoměsta za vidinou perfektního hudebního zážitku, který mi Satyricon poskytli už jednou pod otevřeným nebem a o jehož klubové variantě jsem slyšel básnit nejednoho fajnšmekra.

Dlouho očekávaný večer se ale ze začátku moc dobře nevyvíjel. Když jsem po jistých osobních logistických zmatcích [spletl si klub (smích) – pozn. H.] dorazil na Chmelnici dobře čtvrt hodiny po oficiálně hlášeném začátku produkce, našel jsem tam hromadu příchozích, kteří netrpělivě vyčkávali, až budou konečně vpuštěni do klubu. Na první pohled bylo jasné, že se něco podělalo, a také že ano. Jak později pořadatel vysvětlil, Satyricon kvůli problémům s tourbusem dorazili se čtyřhodinovým zpožděním, což totálně rozbilo podvečerní itinerář a protáhlo zvučení. I díky svému pozdnímu příchodu jsem ale venku nečekal dlouho, a když okolo půl deváté konečně začaly davy proudit dovnitř, v dobré náladě jsem se nechal proudem unášet a mezitím přemýšlel, jak se asi předvedou taiwanští Chthonic, které si Satyricon přibrali na evropské turné jako support. S vytvářením nějakého relevantního dojmu si ale budu muset počkat do příště, a to z velmi prostého důvodu – když jsem se konečně zbavil přebytečných svršků, umístil svou tělesnou schránku do publika a začal vnímat, do konce setu Chthonic zbývala písnička a půl. Podle všeho se totiž začalo hrát v ten okamžik, kdy do sálu naběhli první lidé, a drtivá většina postupně docházejících návštěvníků tak z prvního vystoupení večera neměla skoro nic. Chápu, že krizový management musí přijímat i nepříjemná opatření, ale stejně mě to naštvalo. Z těch pár minut koncertu Chthonic jsem si tak zapamatoval jen několik málo věci. Předně to byl docela podivný zvuk, ve kterém úspěšně zanikala většina kytarových melodií (což je u melodického black metalu docela problém), dále velmi sympatické nasazení zpěváka, kytaristy a basačky a nakonec samozřejmě tričko zmíněné basačky, které kdyby toho odhalovalo ještě trochu víc, tak ho mohla rovnou zahodit a hrát nahoře bez. Jakýs takýs dojem, který na mě nakonec Chthonic udělali, byl ale dobrý a někdy v budoucnu si rád dám repete. A ne, zdaleka to nebude jen kvůli fešné Doris, která zapomíná nosit podprsenku…

Navzdory tomu, že prošvihnutá většina setu Chthonic zamrzela, to bylo v celkovém kontextu stejně dost marginální. Alfou a omegou večera totiž byli jen a pouze Satyricon a ti měli nastoupit hned vzápětí. Po trochu delším čekání, než s jakým jsem počítal, se tak nakonec i stalo a já se vážně těšil, jak mě to od první vteřiny sebere, vtáhne do sebe a za nějakou hodinu a půl zase vyflusne a já budu žadonit o další kolo. Jenže se někde stala chyba, kýžený efekt se tak úplně nedostavil a já nemám nejmenší potuchy proč. Formálně bylo totiž všechno v pohodě. Jako jo, ze začátku maličko zlobil zvuk a kytary jsem musel docela hledat, ale to se dost brzo srovnalo a všechno ostatní bylo skvělé – šílenec Frost za bicími do nich mlátil, jako by to mělo být naposledy, Satyr syčel a plival jed se stejnou zlověstnou noblesou, v jakou jsem doufal, celá strunná sekce byla parádně sehraná a synchronizovaný headbang, který pánové nejednou spustili, působil vážně dobře… Opravdu to mělo všechny atributy skvělého vystoupení a podle hromové odezvy publika to také skvělé vystoupení bylo, jenže mě to zkrátka nebavilo zdaleka tolik, jak si pamatuji z předloňského Brutal Assaultu a jak jsem si od té doby zafixoval, že mě to bavit musí. Že by to bylo tím přehnaným očekáváním? A nepodepsalo se na tom i světlo, které od zvukaře osvětlovalo záda všech okolo mě a docela mi tím ztěžovalo pokusy se do hudby pořádně ponořit? Obojí je velice pravděpodobné, ale ani pojmenování důvodů na výsledku nic nemění.

Abych ale byl fér, za půl druhé hodiny, kterou dostali Satyricon k dobru zazněla řada skladeb, které jsem si opravdu hodně užil i já. “Our World, It Rumbles Tonight”, “To the Mountains”, “Black Crow on a Tombstone”, “Now, Diabolical”, “Pentagram Burns”, “Mother North”… ono toho nakonec vlastně není vůbec málo! A když se k tomu připočte důstojnost a pokora vůči fanouškům, tedy atributy, které mi na Satyricon vážně imponují a které se projevily i tentokrát, už mi vážně docházejí slova, jimiž bych mohl výkon kapely jakkoli zpochybňovat, což koneckonců vlastně ani nechci. Co naplat, Satyricon odehráli vážně dobré vystoupení a říkám na rovinu, že to, že jsem z něj odcházel nikoli nadšený, ale jen docela spokojený, je prostě můj problém. Doufám tedy, že až se k nám Satyricon vypraví příště, zastihnou mě v takovém stavu mysli, abych si mohl jejich show užít se vším všudy. Tentokrát se to holt úplně nepovedlo.


Asgard – Eleonora: Odhalení jinotaje

Asgard - Eleonora: Odhalení jinotaje
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Zrození
02. Eleonora
03. Život honory
04. Chřadnutí
05. Uléhám k spánku věčnému
06. V okamžiku smrti
07. Pitva
08. Pátý květen
09. Tělo v rakev
10. Epilog

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Asgard by se s trochou nadsázky vlastně dali označit i za legendární skupinu, byť legendární ve značně lokálním (doslova městském) měřítku… ale to není myšleno nijak hanlivě. Dokážu si živě představit, že když zpěvák Míra Horejsek přijde v Brně do hospody, řekne zkušenější kolega metalovému mlíčňákovi, který je poprvé na pivu v rockové knajpě, něco jako: “Čum, vole, to je Míra HorejsekAsgard, Míra je kult!” Co do širšího věhlasu po hudební stránce je to však už trochu diskutabilnější…

Rádoby vtipné intro se smyšlenou historkou z města, ve kterém jsem snad ani nikdy nebyl, pokud si správně pamatuji, je nutné brát s nadsázkou, mělo to sloužit pouze jako takový kostrbatý úvod, když pořádně nevíte, jak začít, když chcete pořád zůstat diplomatičtí, ale zároveň říct, co si myslíte. Samozřejmě proti Asgard osobně nic nemám a nikdy jsem neměl, k tomu není sebemenší důvod, ale vždy mi přišli jako skupina, která onu takzvanou legendárnost těží spíš z toho, že prostě jenom hraje dlouho, nikoliv na základě kvalitních nahrávek. Samozřejmě netvrdím, že se do role nějakého kultu pánové stylizují sami a záměrně, ale nic to nemění na tom, že se tak o nich dost často mluví, přestože toho za více jak čtvrt století vyprodukovali v podstatě minimum a ještě navíc se to málo pohybovalo maximálně v takovém pohodovém průměru, který neurazí, ale zároveň není ničím, co bych měl subjektivně potřebu poslouchat.

Že by novinka “Eleonora: Odhalení jinotaje”, která je celkově třetím dlouhohrajícím albem Asgard, vnesla do tvorby kapely nějaký čerstvý vítr a přinesla nějakou stylovou proměnu, se asi moc čekat nedalo a ani se tak nestalo, což a priori není negativem. Negativem už ale je to, že “Eleonora: Odhalení jinotaje” i přes nepříliš velký progres se svými dvěma předchůdci prohrává – a to v kontextu toho, že ani první dvě alba nebyla vyloženými opusy, které by člověka posadily na zadní kapsy kalhot, nevěští nic moc dobrého. Pokud bych si vyloženě musel vybrat, kterou nahrávku do přehrávače vrazit, bez většího přemýšlení bych volil “Zlověstné časy”, a kdybych nemohl zvolit “Zlověstné časy”, radši bych si pustil “Kletbu krále Stacha”. Čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že “Eleonora: Odhalení jinotaje” je podle mě doposud nejslabší řadovkou Asgard

…což je vlastně docela paradox, protože po formální stránce je “Eleonora: Odhalení jinotaje” ze všech tří desek nejrozmanitější a vlastně obsahuje nejvíc nápadů, které by se daly označit za zajímavé. To se týká především kytarových melodií, jaké lze slyšet v některých pasážích songů jako “V okamžiku smrti”, “Život honory” nebo v povedeném sólu “Chřadnutí”, což je jeden z absolutně nejlepších momentů celé desky. Nahrávku ovšem dost potápí hned několik skutečností, z nichž nejvíc na ráně jsou ty dvě nejmarkantnější – vokál a zvuk.

Při vší úctě k Mírovi, jeho zpěv je stran samotných Asgard asi největší slabinou desky. Pokud není vokál vyloženě zatažený zpátky, aby působil jako další nástroj (což zde není), pak si myslím, že by to měl být právě zpěv, co dodá hudbě charisma a nějaký ksicht. A to platí i o black metalu, protože i v tomhle žánru jsou bezesporu vokalisté, kteří když svým vřískotem pročísnou muziku, hned celkový dojem posouvají výš. Avšak Míra svým zpěvem mnohdy instrumentální stránku vyloženě táhne dolů. Když se v písničce “Pátý květen” ozve hostující BigBossRoot, jehož přítomnost na deskách Asgard je už takovým evergreenem, je to skok doslova do jiné ligy. A vzhledem k tomu, že rytmická sekce v podání baskytaristy Paramby a hostujícího bubeníka Herr MilleraDebustrol také nepředvádí vyložené zázraky (byť zde je to na rozdíl od vokálu “v normě”… ačkoliv si myslím, že kdyby desku opravdu natřískal původně zamýšlený Tom CornCult of Fire, Maniac Butcher a Lykathea Aflame, jehož bicí dokážou doslova vraždit, také by to hned bylo úplně o něčem jiném), je jasné, že hlavní hvězdou nahrávky je kytarista Pačess. Ani ne tak co do riffů, které jsou také spíše průměrnější, ale především co do již zmiňovaných melodií, jež patří suverénně k tomu nejlepšímu, co dokáže “Eleonora: Odhalení jinotaje” nabídnout.

Druhým už jmenovaným aspektem, jenž celý výsledek táhne ke dnu, je zvuk, který se podle mě příliš nepovedl. Dovolím si tvrdit, že nějakou soudnost mám, takže od Asgard rozhodně neočekávám nějakou našlapanou a naleštěnou moderní produkci, ale i ten oldschoolový sound jde přece udělat tak, aby to mělo nějaké koule. “Eleonora: Odhalení jinotaje” nezní nějak syrově nebo mrazivě (což by oboje bylo nejen v pořádku, ale dokonce by to bylo super), nezní ani staře (což by mi v žádném případě taky nevadilo, já mám oldschool vážně zcela upřímně rád)… zní zastarale. A to už je problém. I v black metalovém undergroundu jsou více jak 20 let staré desky, které znějí současněji než Asgard v roce 2013. Především mě vyloženě iritují strašně blbě nazvučené bicí, což se projevuje zejména v rychlejších pasážích. A to je všechno docela s podivem, protože třeba i “Zlověstné časy” zněly o poznání lépe, sice pořád oldschoolově, ale byla to taková ta špinavost, která je záměrem a má svůj smysl, kdežto “Eleonora: Odhalení jinotaje” ne.

Tím ovšem výčet toho, co se na albu ne úplně povedlo, bohužel stále není kompletní, byť následující záležitosti už nejsou tak vyloženě fatální jako ty zmíněné v předchozích dvou odstavcích. Mezi ty patří dost odstrašující intro a outro “Zrození” a “Epilog”, především mluvený přednes je naprosto otřesný a upřímně říkám, že i nějakých těch 47 vteřin “Epilogu” mám problém doposlouchat. Na dobrém dojmu nepřidá ani docela dost chyb v bookletu od malého písmena po tečce a někdy trochu (dost) prapodivné interpunkce přes špatně ji/jí až po vyložené perly jako “slybují” (tohle jsem si fakt nevymyslel!). Jasně, můžete říct, že tohle už jsou vlastně prkotiny a že už člověk jen hledá další záminky k odstřelu alba, což do jisté míry pravda být i může, ale nic to nemění na tom, že i takovéhle věci rozhodně spíš zklamou, než potěší.

Asgard

Úplně totálním a extrémním průserem “Eleonora: Odhalení jinotaje” zase není a poslech se tomu věnovat dá, zase bych lhal, kdybych tvrdil, že neznám i mnohem, mnohem horší věci, ale to pořád nic nemění na tom, že ta deska je hodně slabá. Asgard na své třetí fošně jednoduše znějí strašně naivně. To a i další neduhy by se odpustit dalo, pokud by se jednalo o debut vydaný někdy před 20+ roky, tedy v prvních letech fungování Asgard, ale jako nové album čtvrt století fungující formace to prostě neprojde. A pokud bychom nahrávku srovnali se současnou domácí black metalovou špičkou (a že takové srovnání by Asgard jakožto skupina, již mnozí považují za kultovní nebo legendární, ustát měli!), jakou v letošním roce reprezentují například “Omniabsence Filled by His Greatness” od Inferno, “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” od Cult of Fire nebo třeba “Všehorovnost je porážkou převyšujících” od Triumph, Genus, vychází z toho “Eleonora: Odhalení jinotaje” bohužel jako nepříliš povedený vtip. Jasně, pořád jsou mi Asgard mnohem sympatičtější než třeba takoví (stylově i věkově ne úplně vzdálení) Törr, kteří vyloženě těží jen z toho, že tu byli mezi prvními, a jejich poslední album stálo s prominutím za vyližprdel, protože Asgard se ta muzika dá aspoň trochu věřit, ale ani to naneštěstí příběh o Eleonoře Amálii von Schwarzenberg z podprůměru nevytáhne…


Inquisition – Obscure Verses for the Multiverse

Inquisition - Obscure Verses for the Multiverse
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Force of the Floating Tomb
02. Darkness Flows Towards Unseen Horizons
03. Obscure Verses for the Multiverse
04. Spiritual Plasma Evocation
05. Master of the Cosmological Black Cauldron
06. Joined by Dark Matter, Repelled by Dark Energy
07. Arrival of Eons After
08. Inversion of Ethereal White Stars
09. Infinite Interstellar Genocide

Hodnocení:
H. – 8/10
Stick – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na metalové scéně je poměrně běžné kdekoho nazývat legendou, a to i v případech, kdy je to přinejmenším diskutabilní nebo dokonce úplná blbost. Například takoví pořadatelé koncertů jsou kolikrát v rámci co nejlepšího proma schopni tímhle přídomkem častovat i skupiny, které fungují sotva pět let a mají za sebou třeba jedno, dvě alba. Tak trochu výjimkou je v tomhle black metal, protože zde nejsou kapely označovány jako legendární, nýbrž jako kultovní. Dneska se tak mluví skoro už o každém druhém projektu, kulty létají vzduchem s větší kadencí než zákusky při dortové bitvě a dost často jde i o samozvaný kult, kdy to o sobě rozhlašují spíš samotní hudebníci. Díky tomu všemu podobné pojmy už dávno ztratily na údernosti, ale i přesto jsou naštěstí stále kapely, jež můžete bez sebemenších problémů za kult označit, a bude to setsakra na místě – a Inquisition jsou jednou z nich.

Přestože jsou Inquisition americkou kapelou a působí v ní Američané, základy formace položil Dagon během svého pobytu v Kolumbii už koncem 80. let. Po svém návratu do USA se dal roku 1996 dohromady s bubeníkem Incubusem a od té doby fungují jako duo a neustále pilují svůj typický a nezaměnitelný sound – a právě to je možná věc, kterou jsem si na Inquisition vždy cenil nejvíce, že ten jejich black metal je totiž natolik charakteristický, že si jej prostě nemůžete splést. O to se stará především Dagon, na němž stojí dva nejtypičtější elementy muziky Inquisition. Tím je doslova unikátní kytarová práce s melodiemi, na něž mají Inquisition snad patent, a upřímně říkám, že neznám jakoukoliv jinou skupinu, jejíž hra na kytaru by zněla podobně, jako je tomu u Inquisition. Druhým zmiňovaným prvkem je svérázný kvákavý vokál, jenž místy opravdu zní, jako kdyby snad pocházel od žáby. Pokud tvorbu Inquisition neznáte, tak si možná poklepete na čelo, co to jako má být za hovadinu, aby tam kdosi do mikrofonu kvákal, ale ono to prostě funguje naprosto excelentně a přidává to té hudbě další dílek do osobitého feelingu Inquisition.

Tohle všechno jsou ovšem věci, které Inquisition už dávno ve své tvorbě zavedli, takže asi málokoho překvapí, že i nejnovější deska s názvem “Obscure Verses for the Multiverse”, která je celkově šestým dlouhohrajícím počinem v historii skupiny, veškeré typické prvky muziky dvojice DagonIncubus obsahuje také a v hojné míře. Z tohoto pohledu novinka určitě nepřekvapila, ale asi jen těžko šel někdo do poslechu s tím, že očekává, že Inquisition nějak brutálně uhnou ze svého nastoleného směru nebo se dokonce zbaví svého originálního soundu. Pro mě osobně bylo “Obscure Verses for the Multiverse” zajímavé z trochu jiného důvodu (když pominu, že jeden z důvodů, proč se na album těšit, byl ten, že to jsou prostě Inquisition), a sice že právě minulý opus “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” z roku 2010 – i když asi půjdu trochu proti proudu – pro mě byl dosavadním vrcholem celé diskografie kapely, tak jestli se povede nastavenou laťku posunout ještě o kousek výš, což už by znamenalo fakt absolutní bombu, jelikož “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” je podle mého skromného soudu po všech stránkách naprosto excelentní deska, jež zcela právem patřila mezi žánrové vrcholy svého roku.

Pravda je taková, že to se v mých očích nepovedlo a novinka svého fenomenálního předchůdce nepřekonala. I když je mi zcela jasné, že se najdou fandové, kteří se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně vrcholem stále zůstává zcela jasně “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm”. To ovšem v žádném případě neznamená, že by “Obscure Verses for the Multiverse” byla špatná deska, protože tak to není ani omylem. Inqusition i tentokrát nahráli vážně skvělé album, které do posledního puntíku naplňuje to, co chci od Dagona a Incubuse slyšet. Co to je, zaznělo už výše – samozřejmě se jedná o onen charakteristický sound a z něj pramenící nezaměnitelný feeling. Osobně se mi nejvíc zamlouvají songy, kde je právě tohle nejmarkantnější, což je na novince případ například titulní “Obscure Verses for the Multiverse”, “Joined by Dark Matter, Repelled by Dark Energy”, “Arrival of Eons After”, “Inversion of Ethereal White Stars” nebo třeba “Master of the Cosmological Black Cauldron” s jednou perfektní pasáží ve svém středu. Ne, že by ostatní písničky ony typické prvky Inquisition neobsahovaly, protože ta deska je jimi doslova přecpaná celá, ale ve jmenovaných kusech mi přijde, že ony vybrnkávané melodie čistě pocitově hrají o trochu podstatnější roli, což se mi líbí.

Hlavní je však to, že “Obscure Verses for the Multiverse” rozhodně nedělá jménu Inquisition ostudu a jedná se o desku, která naprosto bezezbytku naplňuje kvalitativní standard skupiny. Že jsou mezi jednotlivými počiny mírné odchylky a že třeba předchozí fošna mně osobně sedla ještě víc, už je věc relativně vedlejší, protože stěžejní je fakt, že ta úroveň tam pořád je a že Inquisition opět potvrdili, že nejsou mnohými opěvováni jen tak pro srandu.


Další názory:

Nesvatá dvojice z USA vydala své šesté dlouhohrající album, které bylo jejich fanoušky velice očekáváno. Rozhodně ne nadarmo, Inquisition totiž platí za smečku, která nabízí svojský zvuk, zajímavou textovou náplň a celkově zážitek z poslechu jejich hudby. Není tomu jinak ani na aktuální fošně. Dagonův typicky skřehotavý vokál dominuje výletem kosmickými dálavami. Podtrhuje jej relativně originální zvuk i způsob hraní kytarových riffů a vybrnkávané melodie, které si mě okamžitě omotaly kolem prstu. Za všechny můžu zmínit krásné vybrnkávání v “Joined by Dark Matter, Repelled by Dark Energy”, žádné teplometné palby, kdy nevíte, kdy vám hlava stojí, ale rozvážný postup přes písky času až směrem k temné hmotě. I přes spoustu nářezových pasáží je tu nejsilnějším prvkem především atmosféra. Vše je zabaleno v nádherném obalu z pera Paola Girardiho. “Obscure Verses for the Multiverse” pro mě nejspíše bude platit za jednu z nejlepších black metalových desek letošního roku.
Stick


Pest – The Crowning Horror

Pest - The Crowning Horror
Země: Švédsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 18.6.2013
Label: Agonia Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

Švédové Pest byli na své poslední desce “Rest in Morbid Darkness” z roku 2008 pěkně vzteklá bestie. Severské tehdy ještě duo (nyní již trio) tam předvedlo totálně kulervoucí špinavý agresivní a kurevsky nasraný black metal, který byl naprosto úžasným způsobem operlený doslova heavy metalovými sóly a vyhrávkami. Kombinace na první pohled možná trochu divná, ale když vezmete v potaz, že black metal (přinejmenším ten v podání Pest) i heavy metal jsou žánry ze staré školy, svou logiku to má, zvláště když to funguje tak náramně.

Na další pokračování se muselo čekat pět let a jak vidno, během těch pěti let nastalo víc změn než jen přijetí třetího regulérního člena. Na prvních počinech Pest předváděli agresivní raw black metal, na třetí řadovce “Rest in Morbid Darkness” jej, jak už bylo řečeno, nadupali heavy metalovými sóly, ale novinka “The Crowning Horror”… no, to už je s nadsázkou řečeno pomalu spíš heavy metal. Nebo lépe řečeno, pořád to je black/thrash metal jako noha, minimálně svým zvukem ano, ale když to člověk poslouchá, vyznívá to spíš jako rychlejší hard rock s ostřejším vokálem. Například taková “Devil’s Mark” je vyloženě rockový song a nebýt vokálu, rozhodně byste si netipnuli, že jde o tu samou kapelu, která kdysi nahrávala zla jako “Lífit es dauðafærð”. Docela paradoxně je ovšem “Devil’s Mark” asi nejlepším válem na “The Crowning Horror”.

Nechci ovšem tvrdit, že je “The Crowning Horror” sračka, v podstatě je to vlastně dobré album, suprově to šlape, v rychlejších písničkách to má švih a příjemně staroškolsky to řeže, ozdobou nahrávky jsou opět fantastická sóla, na něž mají Pest dar od samotného rohatého. Všechno bych to nadšením zbaštil… být to jiná kapela. Uznávám, že je to možná trochu nefér, vývoj skupin většinou jsem schopen nějakým způsobem přijmout, ale tady mi to nesedlo úplně na sto procent, jednoduše jsem od Pest chtěl a čekal odporný špinavý black metal, ne špinavý heavy metal s black metalovým zvukem…