Humano je jednočlenný projekt z Argentiny, pod nímž je podepsán jistý Gabriel, jenž v portfoliu žádné jiné kapely podle všeho nemá. Pokud tomu tak doopravdy je a Humano je jeho prvním pořádným hudebním počinem, tak tím spíš si to zaslouží uznání, protože stejnojmenná debutová deska “Humano” je hodně povedenou a zajímavou záležitostí…
Humano se pohybuje někde na hranici mezi avantgardním a experimentálním black metalem. Jak se to ve výsledku promítá do samotné hudby, si povíme za maličkou chviličku, ale hned předešlu, že ve finále ta produkce zní hodně neotřele, svojsky a nebojím se říct, že až originálně, což je věc, které si na “Humano” cením asi úplně nejvíce. Co se týče onoho zvuku, tak deska je ve své podstatě dost melodická, ale všechny ty melodie jsou strašně nezvyklé a na první poslech znějí trochu prapodivně, místy skoro až naivně, jenže ono si to vcelku brzy sedne, začne to fungovat a ona “naivita” (nepřehlédněte uvozovky) tvoří jedno z poznávacích znamení nahrávky, díky němuž je celková atmosféra taková “jiná”.
Mezi další výrazné elementy “Humano” pak zcela jistě patří také hodně vytažená baskytara a rovněž poměrně svojsky pojatý čistý zpěv, jenž tvoří naprosto drtivou většinu vokální složky desky; řev se ozývá jen minimálně, ale když už, nemá daleko k typickému sebevražednému vřískání vokalistů depressive black metalových kapel. To občas nechte pročísnout nějakou klidnější pasáží s akustickou kytarou a ve výsledku máte pestrou mozaiku, kterou rozhodně neuslyšíte na každém rohu. Z konkrétních skladeb bych pak jen heslovitě vyzdvihnul “El hijo del hombre”, hezky vygradovanou “Encadenado” a především excelentní “Las bestias del cielo”, jež je pro mě jednoznačným vrcholem “Humano”.
Ve výsledku se jedná o hodně velké a příjemné překvapení. Pokud patříte k lidem, kteří neustále hledají něco neobvyklého a mají zájem zkoušet něco nového netradičního, rozhodně si “Humano” sežeňte. Jakmile si na to trochu zvyknete, album vás určitě začne hodně bavit.
Hello Steven! The very first question will be a little bit unsual – where are you at the moment? I know that you moved to Norway before creating “Sørbyen”… do you still live in Norway or have you moved anywhere else since then?
I left Norway about a year ago and I currently live in Darmstadt, Germany.
I’ve read that Norway was the main source of inspiration for “Sørbyen”, is that right? Why did you decide to move there? Do you think that the second album of Netra would be completely different if you didn’t move to Norway, or do you think there would be some similarities?
I moved to Norway for professional reasons and indeed, “Sørbyen” is some kind of a diary of my time there. The place where I lived was incredibly peaceful, quiet and particularly appealing to my creativity. I would certainly have come up with something very different had I been in another country.
Since “Sørbyen” was inspired with Norway, it just suggets itself to ask – did you think about singing at least a part of the album in Norwegian language? If I am not mistaken, only the titles of the record and the title track (which is, however, instrumental) are Norwegian… And what about possibility of using French language?
English has become my everyday’s language since a few years now. At work, but also at home with my girlfriend. I suppose that I could have written lyrics in French, but that would have been maybe too personal. It’s sometimes easier to find the right words in another language than your own. As for Norwegian, I got to learn it during my stay but I was not able to express as much as I wanted and I was also afraid of the underlying affiliation with the black metal genre. English seemed like the natural choice at that time.
I hope that I am not mistaken but I guess the person on the cover of “Sørbyen” is you and the area around is probably the Norwegian town you (have) live(d) in… is that right? Why did you decide to put yourself on the album cover?
That is absolutely right! I wanted something simple, raw, somewhat transparent and anchored in everyday’s life.
I have to say that every time I listen to “Sørbyen”, it gives me a little bit different set of emotions, it’s almost like the album is never the same, one day it’s more melancholic and the other day it feels like claustrophobic record. What feelings did you intend to create with the music?
I have to say that I appreciate that kind of comment! I intended to depict a wide variety of feelings with this album, which is why it is so long and heterogenous. Looking back at it after a couple of years, maybe it is a little too confused, but so is life sometimes.
Who do you think your music is made for? I think it might be too much experimental for a fan of one genre. We’re a website mostly about metal music but I am not sure if most of the metal fans would appreciate Netra. So who do you think are listeners of Netra? Perhaps open-minded people? Especially after “Dreading Consciousness” it feels like that probably no one else than open-minded person could enjoy the music.
I don’t really know. People like me I suppose, but that is not even easy to define. For sure, in order to enjoy Netra’s music one must be used to the harsh production inherent to the black metal genre, that is a prerequisite.
Now I would like to ask something about the creating process of “Sørbyen”, mainly because there are almost no information in the booklet… How much time did it take to create the whole album? When was the very first song finished? For how long did the recording process itself last? And also – where did you record the album? I couldn’t find any information about a studio or anything else…
It took about over a year to produce this album. It’s hard to give you more details, the whole process was a bit unorganized, the different steps (composition, recording, mixing) were somewhat overlapping each other. Everything was recorded at home, no studio, no one else involved. I wanted it that way.
“Sørbyen” is divided into two parts, “Différends” and “When the Time Is Right”. Why so? Is that meant as two individual halfs, or are they somehow connected, something like two parts of one story? Is there any global concept across the album?
Yes, there is a reason behind this. The first part is intended to depict something light, hopeful and melancholic whereas the second part leans more towards something dark and hateful.
If I am not mistaken, some parts of “Sørbyen” contain samples from four movies… If so, could you please which ones and also why did you decide to use samples from them?
I used indeed samples from the following movies:
– “Louise-Michel”, directed by GustavedeKervern and BenoîtDelépine
– “Rottenetter”, directed by ArildOstinOmmundsen
– “Stay”, directed by MarcForster
– “Ond tro”, directed by KristianPetri
I cannot explain why I chose these movies exactly. It’s about an ambiance, a feeling that would fit a song.
Not so long ago, the music video for “Crawling” was made available. Why did it take so long to create the videoclip… a year after the release of “Sørbyen” itself? If I understood it correctly, the whole video is a work of one single person, Jason Caridi, is that right? How did you participate in the creation of “Crawling” videoclip? And why did you decide to create a video for this song?
We expected the video to be ready way earlier, but the production got delayed several times, I won’t go too much into details. It is indeed the work of a single person, he took care of absolutely everything, I just contributed with minor comments. As for why this song in particular, I just had some graphic ideas around it at the first place, it turned out that we did not use any of that at the end, but that’s what got it all started I believe.
This might be a little bit cliché question but… as an author of the music, what differences do you see between “Sørbyen” and “Mélancolie urbaine”? I would say that the debut feels more like metal and “Sørbyen” is even more experimental and avantgarde, despite the first is very unusual music as well… What do you think? I could ask also about the differences between the albums and “Dreading Consciousness” but I guess that the differences are quite obvious in this case (laughs)…
I might not be the best person to answer that as I very much lack of perspective.
There is a song called “Emlazh” on “Sørbyen” album. What does the word “emlazh” mean?
It’s a breton word for “suicide”.
Another track from “Sørbyen” is entitled “I Shall Slay the Monkeys”. Why would you want to slay the monkeys (laughs)? Or is it a methaphor? Could you please explain what is this song about?
There is an extremely simple message conveyed by the lyrics of this song: I hate people. It’s an antisocial anthem.
When I mentioned the meaning of the songs… in the booklets of both “Mélancolie urbaine” and “Sørbyen”, there are only small fragments of the lyrics and I couldn’t find them anywhere else as well. Are the lyrics available anywhere? If not, do you plan to publish them?
I intend to keep the lyrics unreleased until further notice. I don’t really feel like sharing the whole message, there is a part of my music that I need to keep to myself.
As far as I know, Netra released two demos in the years before the first full-length record “Mélancolie urbaine”, is that right? I noticed that some songs from the demos appeared on the following albums… do you plan to use (in reworked versions?) some other tracks from the old era of the band?
I have not given it much thoughts yet but that is possible, yes.
Anyway, when we mention the demos… is there any posibility to get them anyhow (at least as a download)? Do they exist in any physical format?
There is nothing interesting on these demos, you are not missing much.
The second demo and the first album share the same title “Mélancolie urbaine” but the names of the songs are different except of “Blasé”. Does it mean that the full-length album contain songs from the demo but in reworked versions and with different names? If not so, why are the titles of both records the same?
Yes indeed, the album contained re-arranged versions of the songs from the demo.
Let’s talk about “Dreading Consciousness” a little bit now… the record is a collaboration between you and We’rewolves. For a start, could you introduce us your colleagues from the EP? I hope I am right but… it should be a hip-hop project from California, is that right? How did you get in touch with them and why did you decide to cooperate with them?
They were actually the ones who made the first step. I liked their music and suggested this collaboration, everything went pretty well and we are all very enthusiastic about the result!
“Dreading Consciousness” feels to me like you took care about the music and We’rewolves about the rap vocals… was it like that?
Absolutely!
I was asking above if there is a concept on “Sørbyen” but I guess it is quite apparent that “Dreading Consciousness” contains concept… the record has its developement and it slowly grows to the impressive finale in the last part of “Enter the Void”. Also the parts of the lyrics I was able to catch up and the woman screaming indicates there could be some story behind “Dreading Consciousness”. Can you tell us what is the EP about?
The title is actually self-explanatory. It is all about refusing to open oneself to this world that leaves us with so much frustration. Getting high represents a very good alternative in times of despair.
As of now, “Dreading Consciousness” is a digital release only. Do you think it is possible that it will be released also in physical form one day?
It is not planned for the moment, but I am open to suggestions from labels.
Which instrument is, let’s say, the “main” for you? Since you play everything in Netra, it might be interesting to know if you consider yourself to be mainly a vocalist, guitarist, bassguitarist or anything else… When you compose the music, which instrument do you start with? Anyway, how many instrument are you able to play?
Initially, I am a bass player. This is my instrument. Now, when it comes to composing music, I use alternatively my electric guitar, but also my voice, when a melody pops up in my mind for example. As for the instruments that I can play besides bass and electric guitar, I did a little bit of drums in the past, also some keyboards, but I don’t really practice anymore.
Your music contains a great scale of different influences and styles… black metal, jazz, electronics and many more. It suggets itself to ask – what kind music do you like as a fan? Do you listen to all the genres whose influences are notable in Netra’s music? Could you name a few of your favourite interprets of all time? Are there any interesting albums you’ve listened to recently?
I can appreciate basically any kind of music. Some of my very favourite artists in different genres: JoyDivision, RobDougan, Burzum, CharlesMingus, VNVNation, MobbDeep. But I can spend months without listening to any of them, it’s just that they produced some of the most touching pieces of music that I ever heard. No particular recent discovery.
I guess that this question might be meaningless in a way but… do you think it is possible that netra will ever perform live?
I honestly don’t think so.
I know that “Sørbyen” is out for about a year and “Dreading Consciousness” was just released but have you already started thinking about another album? I guess the new EP was just an experiment so you will continue the path taken with “Sørbyen”? Or you don’t plan anything and just wait where the inspiration brings you?
I don’t plan anything and just wait, like you say!
One very simple question for the end… what does the word “netra” mean? Thank you very much for the interview and for your time!
Usually that is the very first question of the interview, not the last! It actually means “nothing” in breton. Díky moc za tvůj čas a zájem!
V recenzích se snažíme velkými čísly moc neplýtvat, ale když už 10/10 dáváme, myslíme to vážně. A když jsem letos v červnu dával 10/10 loňské desce “Sørbyen” od (původem) francouzského jednočlenného projektu Netra, také jsem byl zcela přesvědčen, že to bylo zaslouženě… a stále jsem. Ta nahrávka je totiž… jednoduše dokonalá. I proto jsem upřímně rád, že bylo možné uskutečnit rozhovor se Stevenem Le Moanem, člověkem stojícím za Netra. Bavili jsme se nejen o “Sørbyen”, ale i o čerstvém EP “Dreading Consciousness”, na němž se Steven podílel s hip-hopovou kapelou We’rewolves, a samozřejmě i dalších tématech…
Ahoj, Stevene! Úplně první otázka bude trochu neobvyklá – kde se teď nacházíš? Vím, že ses přestěhoval do Norska před tvorbou “Sørbyen”… žiješ stále v Norsku, nebo ses od té doby přestěhoval zase někam jinam?
Opustil jsem Norsko asi před rokem a nyní žiju v Darmstadtu v Německu.
Četl jsem, že Norsko bylo hlavním zdrojem inspirace pro “Sørbyen”, je to tak? Proč ses rozhodnul se sem přestěhovat? Myslíš, že by druhá deska Netra byla úplně jiná, kdyby ses do Norska nepřestěhoval, nebo jsi přesvědčen, že by tam nějaká podobnost byla?
Odstěhoval jsem se do Norska z profesních důvodů a opravdu, “Sørbyen” je něco jako deník mého pobytu zde. Místo, kde jsem žil, je neuvěřitelně mírumilovné, klidné a mimořádně zajímavé pro mojí kreativitu. Zcela jistě bych přišel s něčím úplně jiným, kdybych žil v jiné zemi.
Vzhledem k tomu, že “Sørbyen” bylo inspirováno Norskem, přímo se nabízí se zeptat – přemýšlel jsi o tom, že bys aspoň část alba nazpíval v norském jazyce? Pokud se nemýlím, jenom názvy samotné nahrávky a titulní skladby (která je ovšem instrumentální) jsou norsky… A co takhle možnost využití francouzštiny?
Angličtina se stala mým každodenním jazykem už před pár lety. Jak v práci, tak i doma s mojí přítelkyní. Myslím, že bych mohl psát texty ve francouzštině, ale to by možná bylo až moc osobní. Někdy je lehčí najít ta správná slova v jiném jazyce, než je tvůj vlastní. Co se norštiny týče, musel jsem se ji naučit během mého pobytu, ale nebyl jsem schopen se v ní vyjádřit tak, jak bych chtěl, a také jsem se obával automatického přiřazení k black metalovému žánru. Angličtina pro mě v té době byla přirozenou volbou.
Doufám, že se nemýlím, ale ta osoba na obálce “Sørbyen” jsi ty a to okolí je nejspíš ono norské město, v němž žiješ (jsi žil)… je to tak? Proč ses rozhodnul dát sám sebe na přebal desky?
Naprosto správně! Chtěl jsem něco jednoduchého, syrového, něco docela zřejmého a ukotveného v každodenním životě.
Musím říct, že pokaždé, když poslouchám “Sørbyen”, působí na mě trochu jinou řádkou emocí, jako by ta deska byla pokaždé jiná, jeden den melancholičtější a další den zase spíš působila spíš jako klaustrofobická nahrávka. Jaké pocity jsi s hudbou chtěl vytvořit ty sám?
Musím říct, že si téhle poznámky cením! Měl jsem v úmyslu s tímto albem zobrazit širokou škálu pocitů, což je důvod, proč je tak dlouhé a různorodé. Když se na to zpětně podívám po pár letech, možná to bude trochu zmatené, ale takový je občas i život.
Pro koho myslíš, že je tvá muzika určena? Řekl bych, že pro fanouška jednoho žánru to nejspíš bude až moc experimentální. My jsme stránka především o metalové hudbě, ale nejsem si jistý, jestli by většina metalových fandů Netra ocenila. Kdo myslíš, že jsou posluchači Netra? Možná lidé s otevřenou myslí? Zejména po “Dreading Consciousness” to vypadá, že asi nikdo kromě otevřených lidí si tu muziku neužije.
Opravdu nevím. Nejspíš lidi jako já, ale ani to není lehké popsat. Zcela jistě však musí být člověk zvyklý na surovou produkci spojenou s black metalovým žánrem, aby si užil hudbu Netra, to je předpoklad.
Nyní bych se rád zeptal na něco ohledně procesu tvorby “Sørbyen”, především kvůli tomu, že v bookletu nejsou téměř žádné informace… Kolik času ti tvorba celé desky zabrala? Kdy byla dokončena první skladba? Jak dlouho trvalo samotné nahrávání? A také – kde jsi album natočil? Nemohl jsem nikde najít jakékoliv informace o studiu nebo čemkoliv dalším…
Vyprodukovat tohle album trvalo něco přes rok. Těžké ti říct víc detailů, celý proces byl totiž trochu neorganizovaný, různé kroky (skládání, nahrávání, mixování) se vzájemně poněkud překrývaly. Všechno bylo natočeno doma, žádné studio, nikdo další se na tom nepodílel. Přesně tak jsem to chtěl.
“Sørbyen” je také rozděleno do dvou částí, “Différends” a “When the Time Is Right”. Proč? Mají to být dvě oddělené poloviny, nebo jsou nějak spojeny, něco jako dvě kapitoly jednoho příběhu? Je na desce nějaký komplexní koncept?
Ano, tohle má svůj důvod. První část je zamýšlena jako vyobrazení něčeho světlého, nadějného a melancholického, zatímco druhá část sklouzává k čemusi temnému a nenávistnému.
Pokud se nemýlím, některé části “Sørbyen” obsahují výňatky ze čtyř filmů… mohl bys prosím říct, jaké to jsou a také proč ses rozhodl použít samply právě z nich?
Ano, skutečně jsem použil samply z těchto snímků:
– “Louise-Michel”, režie GustavedeKervern a BenoîtDelépine
– “Rottenetter”, režie ArildOstinOmmundsen
– “Stay”, režie MarcForster
– “Ond tro”, režie KristianPetri
Nedokážu přesně vysvětlit, proč jsem použil právě tyhle filmy. Je to o atmosféře, o pocitu, že budou ke skladbě pasovat.
[Třetí zmiňovaný film je v české distribuci pod názvem “Hranice života”, první a poslední jsou u nás k sehnání pod původními názvy a druhý jmenovaný se v české distribuci neobjevil – pozn. redakce]
Nedávno bylo zveřejněno video ke “Crawling”. Proč to trvalo tak dlouho, než byl videoklip vypuštěn… rok po vydání samotného “Sørbyen”? Pokud jsem to správně pochopil, celé video je vlastně dílem jednoho jediného člověka, Jasona Caridiho, je to tak? Jak ses na výrobě videoklipu “Crawling” podílel ty sám? A proč ses rozhodl vytvořit video pro tenhle song?
Očekávali jsme, že bude video hotové mnohem dřív, ale produkce byla několikrát odložena, do detailů nebudu moc zabíhat. Opravdu to je práce jednoho člověka, postaral se úplně o všechno, já jsem jenom přispěl několika malými poznámkami. Co se týče toho, proč tenhle song, především jsem pro něj měl několik grafických nápadů; nakonec se sice stalo to, že jsme žádný z nich nepoužili, ale tuším, že takhle to celé začalo.
Tohle možná bude docela klišé dotaz, ale… jaké vidíš rozdíly mezi “Sørbyen” a “Mélancolie urbaine” jako autor muziky? Řekl bych, že debut je jakoby metalovější, zatímco “Sørbyen” je experimentálnější a avantgardnější, ačkoliv první album je také dost neobvyklá hudba… Co myslíš ty? Mohl bych se zeptat také na rozdíly mezi deskami a “Dreading Consciousness”, ale tuším, že v tomhle případě jsou ty rozdíly docela jasné (smích)…
Asi nejsem ta nejlepší osoba na tuhle odpověď, protože nemám vůbec žádný odstup.
Na “Sørbyen” se nachází skladba “Emlazh”. Co slovo “emlazh” znamená?
Je to bretonské slovo pro “sebevraždu”.
Další píseň na “Sørbyen” se jmenuje “I Shall Slay the Monkeys” [“Pozabíjím opice”]. Proč bys měl chtít zabíjet opice (smích)? Nebo jde o metaforu? Mohl bys nám prosím vysvětlit, o čem ten song je?
Text této písně nese extrémně jednoduché poselství: nesnáším lidi. Je to antisociální hymna.
Když už jsem zmínil význam skladeb… v bookletech “Mélancolie urbaine” i “Sørbyen” jsou pouze malé útržky textů a nikde jinde jsem je také nedokázal najít. Jsou texty někde k dispozici? Pokud ne, máš v plánu je zveřejnit?
Mám v úmyslu ponechat texty prozatím nezveřejněné. Necítím se na to, abych se podělil o celé poselství, je tu jistá část mojí hudby, kterou si potřebuji nechat jen pro sebe.
Pokud vím, Netra vydala dvě dema v letech před první dlouhohrající nahrávkou “Mélancolie urbaine”, je to tak? Všiml jsem si, že některé songy z demosnímků se pak objevily i na následujících deskách… máš v plánu použít (v přepracovaných verzích?) některé další písničky ze staré éry kapely?
Moc jsem o tom zatím nepřemýšlel, ale ano, je to možné.
Mimochodem, když jsme zmínili dema… je nějaká možnost se k nim dostat (alespoň v podobě downloadu)? Existují vůbec ve fyzickém vydání?
Na těch demosnímcích není nic zajímavého, o nic nepřicházíš.
Druhé demo a první album sdílejí stejný název “Mélancolie urbaine”, ale jména písniček jsou odlišná, s výjimkou “Blasé”. Znamená to, že první řadová deska obsahuje songy z dema, ale v přepracovaných verzích a s jinými názvy? Pokud ne, proč jsou jména obou nahrávek stejná?
Ano, album opravdu obsahovalo přearanžované verze skladeb z dema.
Pojďme se teď trochu bavit o “Dreading Consciousness”… nahrávka je kolaborací mezi tebou a We’rewolves. Pro začátek, mohl bys nám své kolegy z EP představit? Doufám, že nekecám, ale… mělo by se jednat o hip-hopový projekt z Kalifornie, je to tak? Jak ses s nimi dostal do kontaktu a proč ses rozhodl s nimi spolupracovat?
Vlastně to byli oni, kdo udělal první krok. Líbila se mi jejich muzika, takže jsem navrhl tuto spolupráci, všechno šlo pěkně hladce a z výsledku jsme všichni velice nadšení!
“Dreading Consciousness” mi připadá, jako kdyby ses ty postaral o hudbu a We’rewolves o rapový vokál… bylo to tak?
Rozhodně!
Výše jsem se ptal, jestli je nějaký koncept na “Sørbyen”, ale tuším, že je docela zřejmé, že “Dreading Consciousness” koncept obsahuje… nahrávka má svůj vývoj a pomalu roste k impozantnímu finále v závěrečné části “Enter the Void”. Také část textu, kterou jsem dokázal pochytit, a ženský křik naznačují, že nějaký příběh za “Dreading Consciousness” bude. Mohl bys nám povědět, o čem EP je?
Název to vlastně sám vysvětluje. Je to celé o odmítání se otevřít tomuto světu, který nás zanechává v takové frustraci. Zkouřit se reprezentuje velmi dobrou alternativu v beznaději.
“Dreading Consciousness” je prozatím k dispozici jen jako digitální vydání. Myslíš, že je možné, aby někdy vyšlo i ve fyzickém formátu?
Momentálně není nic v plánu, ale jsem otevřený nabídkám od labelů.
Jaký nástroj je pro tebe řekněme ten “hlavní”? Vzhledem k tomu, že v Netra hraješ na všechno, může být zajímavé se dozvědět, jestli sám sebe považuješ především za zpěváka, kytaristu, baskytaristu nebo něco jiného… Když skládáš muziku, se kterým nástrojem začínáš? Mimochodem, na kolik nástrojů jsi schopný hrát?
Původně jsem baskytarový hráč. Tohle je můj nástroj. Když dojde na skládání hudby, střídavě používám elektrickou kytaru, ale také svůj hlas, například když se mi v hlavě objeví melodie. Co se týče nástrojů, na které umím hrát kromě baskytary a elektrické kytary, dříve jsem zkoušel trochu bicí, také nějaké klávesy, ale moc už na ně necvičím.
Tvoje hudba obsahuje velkou škálu různých vlivů a stylů… black metal, jazz, elektronika a mnohem víc. Přímo se nabízí se zeptat – jakou hudbu máš rád jako fanoušek? Posloucháš všechny žánry, jejichž vlivy jsou znatelné v hudbě Netra? Mohl bys vyjmenovat pár tvých nejoblíbenějších interpretů vůbec? Poslouchal jsi v nedávné době nějaké zajímavé desky?
V základě dokážu ocenit jakýkoliv druh hudby. Někteří z mých nejoblíbenějších umělců z různých žánrů jsou: Joy Division, RobDougan, Burzum, CharlesMingus, VNVNation, MobbDeep. Ale někdy neposlouchám nikoho z nich celé měsíce, jde jen o to, že vyprodukovali jedny z nejpůsobivějších nahrávek, jaké jsem kdy slyšel. Nedávný zajímavý objev není.
Hádám, že tohle může být svým způsobem zbytečná otázka, ale… myslíš, že je možné, aby Netra někdy vystoupila živě?
Upřímně si myslím, že ne.
Je mi jasné, že “Sørbyen” je venku přibližně rok a “Dreading Consciousness” právě vyšlo, ale začal jsi už přemýšlet o další desce? Předpokládám, že nové EP byl jen experiment, takže hodláš pokračovat cestou nastolenou “Sørbyen”? Nebo nic neplánuješ a jen počkáš, kam tě zanese inspirace?
Nic neplánuji, budu jen čekat, přesně jak říkáš!
Jedna hodně lehká otázka na závěr… co znamená slovo “netra”? Díky moc za rozhovor a za tvůj čas!
Obvykle je tohle první otázka rozhovoru, ne poslední! Ve skutečnosti to znamená “nic” v bretonštině. Díky moc za tvůj čas a zájem!
Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 27.1.2013 Label: Under the Sign of Garazel Productions
Hodnocení: 9/10
Odkazy: –
Tak se přiznejte, kolik z vás někdy slyšelo o kapele Cultes des Ghoules… no, moc vás tedy není, ale to vůbec nevadí, protože od toho je tu tenhle text, abyste se dozvěděli o jedné z nejlepších black metalových desek letošního roku, protože přesně tím – minimálně tedy pro mě osobně – opus s názvem “Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” je.
Recept je vlastně docela jednoduchý, jak se ovšem ukáže, maximálně funkční. Ve své podstatě jde jenom o hodinu dost podzemního black metalu, navíc jen na ploše pouhých pěti písní, tudíž je asi zřejmé, že nepůjde o úplně lehce vstřebatelnou záležitost. Takhle řečeno to asi nezní jako něco, z čeho by si měl člověk okamžitě ucáknout do trenýrek, ale jakmile si “Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” pustíte, už během prvního poslechu by vám mělo dojít, proč si tahle deska zaslouží hodnocení 9/10. Cultes des Ghoules totiž na albu stvořili kurevsky hutnou atmosféru, která člověka nemilosrdně pohltí a nepustí jej, dokud neodezní poslední tón. Všechny skladby jsou nacpané excelentními momenty a ohromně silnými nápady, díky nimž hodinová délka není vůbec přehnaná, ale naopak naprosto odpovídající. Když poslouchám kusy jako “The Devil Intimate”, “The Passion of a Sorceress” nebo “Vintage Black Magic” (obzvláště tahle je absolutní skvost!), tak si říkám, že to je přesně ono, přesně takhle si představuji, že by měl znít současný black metalový underground. Zničující atmosféra, okultismus, zlo, podzemí, stále čistokrevná podoba žánru bez jakýchkoliv příměsí, ale v podání, které má svůj vlastní ksicht.
“Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” možná není deska, kterou zná nějak hodně lidí, není to album, o němž by se nějak zvlášť mluvilo nebo psalo, je to black metal vyloženě pro fajnšmekry. Ale to, jak moc se o téhle nahrávce (ne)mluví, nemá žádný vliv na její kvalitu, která je extrémně vysoko. Pro mě osobně Cultes des Ghoules natočili jednu z prozatím nejsilnějších věcí na poli letošního black metalu.
“Return to Annihilation” je na první pohled poměrně nenápadná deska. Tento dojem při úvodním poslechu může podpořit i úvodní skladba “Eternal Return”, která je asi tou nejméně záživnou položkou počinu a člověk by podle ní řekl, že půjde o nahrávku, která bude spíše operovat v oněch v současné době tolik oblíbených post-žánrech. Jak se ovšem záhy ukáže, obojí je tak trochu klam. Jakmile totiž člověk dá “Return to Annihilation” šanci, to album dokáže opravdu vyrůst a po celý zbytek své délky nabízí už jenom kompozice, které první song s naprostým přehledem strčí do kapsy. Pokud byste se mě zeptali, úvodní písničku bych s klidem vyrazil pryč a nechal desku začít až s “A Visitation from the Wrath of Heaven”, s níž Locrian konečně rozehrávají v hlavičce napsanou žánrovou kombinaci black metalu, který jako black metal působí spíše jen pocitově než opravdu hudebně, lehčího dronu, lehčího noisu a ambientních vlivů.
Locrian vyloženě excelují v jedné věci – v gradaci. Právě postupné narůstání jednotlivých skladeb a zahušťování a přidávání motivů je to, co se mi na “Return to Annihilation” zamlouvá nejvíce. Vcelku logicky by člověk řekl, že se to bude úplně nejlépe dařit v těch nejdelších písničkách “A Visitation from the Wrath of Heaven” a “Obsolete Elegies”, což je na jednu stranu pravda, ale neznamená to, že by zbylé kusy vyloženě zaostávaly, protože třeba taková titulní “Return to Annihilation” je doslova výtečná a i v ní Locrian předvádějí to postupné budování kompozice. Tou nejzajímavější položkou alba pro mě ovšem je přece jenom závěrečná čtvrt hodinovka “Obsolete Elegies”, jež nabízí rovnou dvě vyvrcholení. První polovinu roste, aby se následně po kytarové pasáži opět zlomila a začala gradovat od nuly, tentokrát ale do jediného vyloženě black metalové kousku desky, který se postará o fenomenální tečku za celým počinem.
Pořád platí, že “Return to Annihilation” není žádný vyložený trhák, spíš nenápadná věc, ale když to člověk zkusí, zjistí, že je to vlastně mnohem lepší, než se může zdát.
Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 29.9.2013 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Pervasion…
02. The Firstborn from Murk
03. The Funeral of Existence
04. Revelations Through the Void
05. The Vertical Fissure of the Most Distant End
06. Metastasis of Realistic Visions
Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z České republiky, asi jen těžko by v tomto výčtu mohli chybět také Inferno, kteří už dlouhé roky patří k tomu nejvýraznějšímu, co domácí čistokrevná podoba žánru nabízí. Přesto se musím přiznat, že dřívější tvorba skupiny mě i přes nepopiratelné kvality nikdy nijak výrazněji nebrala, a přestože i takové “Uctívání temné zuřivosti” rozhodně má něco do sebe, bylo to až Inferno z roku 2009, s nímž mě Inferno konečně dostali. Jako by se formace po příchodu kytaristy Ska-Gula, jenž se ujal i skladatelských otěží, začala namísto čisté agrese soustředit více na atmosféru a propracovanost kompozic. Snad i díky tomu vnímám “Black Devotion” s odstupem času jako přelomovou nahrávku v historii Inferno.
V kontextu aktuální novinky “Omniabsence Filled by His Greatness” ovšem “Black Devotion” působí jen jako takový začátek, spíš jako by se Inferno v roce 2009 jen otočili směrem, kterým chtějí jít, ale až s nejnovější deskou ten krok (ne-li přímo skok) udělali. “Omniabsence Filled by His Greatness” totiž nezní jako nic z toho, co Inferno vydali předtím… tedy, samozřejmě se stále jedná o black metal, dokonce bych se ani v nejmenším nezdráhal mluvit o stále čistokrevném black metalu, nicméně ten rozdíl ve zvuku, celkovém přístupu a do jisté míry i atmosféře je dost markantní.
Jestli se Inferno na “Black Devotion” pokusili svou hudbu trochu zkomplikovat a posunout dál, právě na “Omniabsence Filled by His Greatness” tuto snahu dotáhli do úplného konce a dostali se do pozice, kdy už by bylo v podstatě zavádějící mluvit o pouhých písničkách, protože jako mnohem výstižnější slovo se nabízí “kompozice”. Patrné je to už jen při pohledu na seznam skladeb, který čítá jedno intro a jen pět regulérních kusů, jejichž průměrná délka však přesahuje hranici devíti minut. Důležité je ovšem to, že je takováto stopáž opravdu opodstatněná a Inferno jsou bez problému schopni ji smysluplně naplnit tak, aby muzika nejenže nenudila, ale naopak ještě bavila a člověk si řekl, že přesně takhle to má být, že tomu ta délka padne jak ulitá. Například taková “The Firstborn from Murk” přesahuje 11 minut, což už je slušná porce hudby, ale stejně mi nepřijde, že by tam bylo cokoliv navíc nebo že by té písni prospělo nějaké prostříhání…
Hlavním znakem “Omniabsence Filled by His Greatness” je zcela jistě mnohovrstevnatost, především co se kytarové práce týče. Samozřejmě, deska je rozhodně kvalitní jako celek a všichni členové Inferno odvádějí parádní výkony… řev Adramelecha je klasicky výtečný, byť je jeho vokál poměrně zapuštěný do celku a působí skoro jako další nástroj, Sarapisovi a jeho hře na bicí nejde vytknout zhola nic, mnohdy muziku vysloveně žene kupředu, avšak tou hlavní hvězdou nahrávky pro mě zůstává Ska-Gul, jenž neobstaral pouze elektrickou kytaru, ale i tu basovou (ačkoliv na té se objevují i dva hosté). Je to totiž právě kytarová práce, co z “Omniabsence Filled by His Greatness” činí záležitost vysoko nad běžným žánrovým standardem. Deska je propletena hodně silnými nápady, rafinovanými melodiemi a “skrytými” motivy. To poslední souvisí s onou před chvílí zmiňovanou přítomností mnoha vrstev, které mají za následek to, že i po velkém množství poslechů je v té hudbě stále co objevovat a je možné nacházet nové a nové detaily. Zároveň s tím je ale “Omniabsence Filled by His Greatness” možná až paradoxně přístupná, což není myšleno v jakkoliv negativním smyslu… jednoduše jde o to, že sice i po spoustě poslechů lze najít nějaké to překvapení, ale nepotřebujete trávit hodiny a hodiny, než se konečně rozhodnete, zdali se vám to líbí nebo ne, jelikož v podstatě hned při první protočení fošny vám bude jasné, že před sebou máte výbornou desku, a už hned napoprvé vás to bude bavit.
Intro “Pervasion…” není sice vyložený trhák, ale dokáže na následující tři čtvrtě hodinu příjemně navnadit. Hned od počátku budí asi největší pozornost skladby “The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”, jednak proto, že na desce stojí na prvních pozicích, jednak proto, že je Inferno prezentují i živě. Nicméně zbylé kusy za první dvěma nezaostávají ani v nejmenším, a abych řekl pravdu, vlastně jsem si právě v tom “zbytku” našel svůj osobní vrchol “Omniabsence Filled by His Greatness”, kterým se stal úplně závěrečný opus “Metastasis of Realistic Visions”, ale nutno dodat, že úroveň celé nahrávky je natolik vyrovnaná, že vrcholem by vlastně mohla být kterákoliv z pěti kompozic, a je jen na každém, která jemu osobně zachutná nejvíce. Vyzdvihovat však nějaké konkrétní momenty ať už v téhle písni nebo v jakékoliv jiné moc cenu nemá, a to kvůli tomu, o čem se mluvilo už v předcházejícím odstavci – v každém kusu je toho totiž tak obrovské množství, že to jednoduše ani vyjmenovat nejde, a jakkoliv to může znít jako recenzentské klišé, zde se opravdu vyplatí, když si to člověk poslechne sám. S nadsázkou by se až dalo říct, že jeden každý song na “Omniabsence Filled by His Greatness” obsahuje tolik nápadů, že by to průměrné black metalové kapele stačilo na celou diskografii.
“Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která si v letošním roce na poli tuzemského black metalu jen stěží hledá konkurenci… netvrdím, že nemá vůbec žádnou, ale těch počinů, které by se s ní mohly srovnávat a vyjít ze souboje se ctí, je minimum. Tak či onak se ovšem jedná o album, které je hodné kapely, jež patří mezi nejvyšší žánrovou elitu naší země, a zároveň s tím je také “Omniabsence Filled by His Greatness” dle mého skromného názoru suverénně tím nejlepším, co kdy Inferno až do této chvíle vydali. Povinnost pro každého fanouška black metalu… a zdaleka nejen domácího fanouška…
Druhý pohled (Ježura):
Před pár lety to byli právě Inferno, kdo mě přesvědčil, že i současná česká black metalová scéna může směle konkurovat zavedeným světovým spolkům, a ačkoli nejsem žádný blackový fanatik, deska “Black Devotion” od té doby okupuje své místečko v mojí sbírce. Navnaděn jejími kvalitami a spoustou slibných indicií jsem tedy od “Omniabsence Filled by His Greatness” čekal další krok vpřed a potvrzení statutu Inferno jakožto jedné z nejlepších žánrových kapel z naší domoviny. A dá se říct, že Inferno tyhle moje tužby naplnili v podstatě beze zbytku. Novinka je jednoznačně vynikající dílo, které sází na atmosférické a okultní pojetí žánru, aniž by však popíralo jeho prastaré základy. Nesmírně důležitou roli zde hraje velmi atypický zvuk z dílny kultovního studia Necromorbus. Napoprvé mi to přišlo trochu divné, ale omyl – zvuk je zde opravdu fenomenální. Sází na ohromný vnitřní prostor, který jako by byl naplněn převalující se mlhou, z níž při pozorném poslechu vyplouvají na povrch vynikající melodie, aby za chvíli v té mlze zase zmizely.
Tento dojem dále pomáhá budovat parádní Adramelechův vokál, který je stejně jako kytary obohacen lehkou ozvěnou a jeho doznívání je vážně lahůdková záležitost. Už už se nabízí shrnutí, že “Omniabsence Filled by His Greatness” posluchače uvrhne do transu, ve kterém se bude moci celých osmačtyčicet minut opájet mocnou atmosférou a táhlými melodiemi, a ona je to do jisté míry pravda, jenže to bych zapomněl na další důležitou stránku věci. Inferno zde totiž stejnou měrou jako okultno a temnou rozmáchlost tahají z rukávu i poměrně chaotickou kytarovou práci, která desku přeci jen posouvá blíž k agresivnějším a posluchačsky mnohem náročnějším black metalovým polohám. A jakkoli nemám problém uznat, že jde o vážně výtečný materiál bez slabších míst, tyhle chaotické riffy zkrátka asi nejsou úplně pro mě, dojem z celku mi trochu rozmělňují a bojím se, že v tom asi nebudu sám, protože tohle opravdu není hudba pro každého (což samozřejmě není výtka, jen konstatování faktu). Přesto mě ale “Omniabsence Filled by His Greatness” pořád ponouká k tomu, abych si ji pouštěl znovu a znovu a v jejích temných vodách objevoval další skryté obraty, které mě posadí na zadní partie. A navíc – čím déle ji poslouchám, tím více tam takových momentů nacházím, a třeba takový úvod jedenáctiminutového opusu “The Firstborn from Murk” je opravdu skvostný.
Je mi tedy trochu zatěžko hodnotit. “Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která má objektivně a s přehledem na 8,5/10, jenže ten můj vlezlý subjektivní pohled na věc mě nutí alespoň půlbod srazit, protože mě to nakonec přeci jen nebaví až tak moc, jak by papírově mělo. Vězte ale, že Inferno nahráli vážně vynikající desku, která i v mých věčně nespokojených očích docílila toho, co jsem si od ní sliboval – potvrdila a navíc ještě posílila status Inferno jako jedné z top českých black metalových kapel, a to – jak už dávno vím – není vůbec málo. Ježura
Funeral. My Funeral. Dark Funeral. Black Funeral. Funeral Mist. Pohřeb na tisíc způsobů. Když si člověk zadá heslo “funeral” do vyhledavače na Encyklopaedia Metallum, vypadne na něj takový seznam, že by to vydalo na krchov plný náhrobků a ještě by zbylo na výsypovou loučku. Kupodivu, žánrově se tahle sebranka jmen pohybuje v poměrně širokých vodách od black metalu přes death, ambient až k funeral doomu. Dnešní recenze se bude točit kolem barcelonské pohřební služby Grim Funeral a její aktuální desky “Abdication Under Funeral Dirge“. A dopředu můžu oznámit, že dvakrát použité slovo “funeral” v titulku nijak nepřehání, neboť dnes to bude především ten pohřeb, a pak až všechno ostatní.
Přemýšlel jsem, odkud začít, abych vám přiblížil můj pohled na novinku Grim Funeral. Nakonec jsem si vzal celý proces mého seznámení s deskou, a když jsme se tak pěkně prokousali přes název, můžeme vložit album do přehrávače a prohlédnout si tracklist. Pět skladeb? Průměr. Bez šesti vteřin osmdesát minut délky? Tady se někdo posral v kině. Ale což, říkal jsem si, třeba přestřelená délka nebude takový problém, ostatně poslední výplod Jucifer taky není zrovna nejkratší a nijak zvlášť se mi to v uších nepříčilo. Vzhledem k tomu, že “Abdication Under Funeral Dirge” je mé první setkání s kapelou, nevěděl jsem, co přesně očekávat. Ačkoliv název desky i kapely něco naznačoval, black metalový žánr je stále velmi široký a občas velmi příjemně nepředvídatelný. Jenže to, co na mě vybaflo, když jsem kliknul na tlačítko play, mě ani nezděsilo, ani nepobavilo, ani neuvrhlo do letargie, nevzbudilo to ve mně zkrátka a dobře vůbec nic. Alespoň zpočátku. Postupem času jsem si k albu cestu našel, přesto se ukázalo, že pokud je tenhle pohřeb něčím prokletý, je to oněch osmdesát minut délky. Hodinu dvacet nesoucí se v jednom tempu, jehož charakteristikou je především minimální proměnlivost a nízký počet táhlých, monotónních riffů, je ve většině případů problém doposlouchat do samého konce, ať se snažíte sebevíc. I já s tím měl zpočátku problémy, a to v zásadě nejde o hudbu nijak nestravitelnou, její rozplizlost je ale ubíjející. Jinými slovy, tu o taženém štrůdlu znáte?
Aby bylo jasno, není špatně, že ta hudba je monotónní, že celou délkou se nese táhlá kytarová linka, do které občas hučí nějaký riff a dvoušlapka doprovázený zpěvákovým sebevražedným kvílením, chrčením nebo brumláním. To všechno je v pořádku, čas od času mi takové jednotvárné vyplachovačky, u kterých je změna tempa nebo riffu cizí slovo, padnou do nálady. Ale ani v takovém případě obvykle nedám víc než hodinu v kuse, pokud to není echt zajímavý poslech. A to v případě Grim Funeral neplatí. Kdyby Ur Profanum, jediný člen Grim Funeral, nechal délku někde mezi čtyřiceti a padesáti minutami, neměl bych s deskou problém. Takové hrací době by byla hudba odpovídající. Bohatě by stačily první dvě písně, přidat závěrečnou pětiminutovou eponymní skladbu coby outro a bylo by to tak akorát, aby si člověk zadepčil a nezačal si nudou ohryzávat loket. Víc by ani nebylo potřeba, jenže Grim Funeral na posluchače zvysoka dlabe a je mu jedno, jestli si začne v polovině říkat, že by to mohlo za chvíli skončit, po hodině se úspěšně nudí a na konci poslechu si z dlouhé chvíle hodí mašli a nenechá ani dopis na rozloučenou. Chápu, že o tom to tak nějak celé je a z tohoto úhlu pohledu takový přístup oceňuji, ale v mém případě se prostě minul účinkem. Deska tak zůstává odsouzena do pozice kontroverzního antidepresiva, kterou sice zvládá skvěle, když na to přijde, přesto mi to přijde trochu málo. Od toho se také mé hodnocení odvíjí. Ačkoliv hudba by si zasloužila vyšší ohodnocení, absolutní ztráta soudnosti sráží konečný výsledek na pouhých šest a půl bodu.
Druhý pohled (H.):
“Abdication Under Funeral Dirge” ve své podstatě není vůbec špatná nahrávka, vlastně přímo naopak. Je to deska, která je až nádherně hnusná, odporná, misantropická a podzemní, při poslechu vám zlo doslova odkapává z reproduktorů. Neznalý člověk by si mohl myslet, že je to u španělské kapely docela překvapující, ale rozhodně to není pravda, protože z téhle země už pár undergroundových pekel vzešlo, stačí vzpomenout třeba kultovní Cryfemal, jejichž muziku mi projekt Grim Funeral vzdáleně připomíná, byť jdou na ten prasácký black metal obě kapely trochu jiným způsobem. Rozhodně mi ani nevadí docela velká monotónnost, ani strašně dlouhé skladby, díky nimž se z té desky stává nepřehledná a neprostupná masa. Však považte sami, když nebudeme počítat závěrečnou “III.I Abdication Under Funeral Dirge”, pak se jednotlivé songy pohybují na rozmezí od 15 do neuvěřitelných 25 minut… samozřejmě, jsou i delší věci než 25 minut, ale na takovouhle náplň, kterou Grim Funeral předvádí, je to fakt nálož.
To všechno je však pořád v pohodě a v zásadě se mi to i líbí. Přesto má “Abdication Under Funeral Dirge” jednu obrovskou nevýhodu, která z toho činí takřka nestravitelnou nahrávku – délka celého disku totiž dosahuje astronomických 80 minut, což je vážně peklo, když vezmete v potaz, že zde nenajdete nic jiného než v podstatě pořád stejně znějící podzemní black metal bez jakýchkoliv odboček. Jak se v první vteřině úvodní “I.I Resignation” začne, tak se také za 80 minut skončí a všechno mezitím je pořád to samé, změny jsou tak minimální, že rozeznat jednotlivé songy mezi sebou je takřka nadlidský úkol… vlastně i poznat, kdy jedna píseň skončí a druhá začne, je docela problém.
Atmosféru sice deska nepostrádá, dokonce i vážně dobrou atmosféru, ale tak silná, aby na ní šlo utáhnout hodinu a dvacet minut, zase není. Ještě do hodiny by se to skousnout dalo, ačkoliv i to by už bylo hodně na hraně. Upřímně říkám, že kdyby počin obsahoval třeba jen první dva songy “I.I Resignation” a “I.II Grim Funeral Elegy into Twilight of Humanity” (anebo jakékoliv jiné dva, ony ty ostatní kvalitou horší nejsou) a stopáž se ustálila na nějakých těch +/- 35 minutách, klidně bych uvažoval i o hodnocení osmi body. Ale celé v kuse se to s prominutím nedá soustředěně poslouchat – a to říkám jako člověk, který je obrovský fanda black metalu a podobné prasárny obvykle vyloženě vyhledává. Ukázkový příklad toho, jak nenažranost a velké oči zabily jinak hodně nadějnou a kvalitní nahrávku. 6 a půl bodu… a na méně to nejde zčásti jen ze sympatií k takhle hlubokému undergroundu…
Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z Rakouska, jen těžko by šlo opomenout Abigor, vlastně by asi stáli úplně na prvním místě. Jasně, záleží to i na osobních preferencích, jistě by se našli lidi, kteří by jako první vypálili Summoning nebo dokonce i Belphegor, ale když někdo zmíní Rakousko a black metal v jedné větě, já osobně si takřka okamžitě vzpomenu právě na Abigor. Bez obalu říkám, že tahle kapela je pro mě prostě obrovský kult. První dvě desky “Verwüstung / Invoke the Dark Age” a “Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)” z let 1994 a 1995 jsou jasnou ukázkou toho, proč byl black metal v první polovině 90. let tak výjimečnou záležitostí. Ta alba jsou i téměř 20 roků po svém vzniku jednoduše skvosty a dodnes je s chutí poslouchám. Později narozeným fandům metalu, kteří jsou zvyklí na vypulírovanou sterilní produkci, to už dneska asi bude připadat jen jako šum a bordel, ale pro příznivce toho starého black metalu ty nahrávky stále mají význam, mě nevyjímaje. Nehledě na fakt, že to byly právě tyto dvě desky, jež patřily mezi první čistě black metalové počiny, které jsem kdy slyšel, tudíž k nim mám tak trochu možná i osobní vztah, byť jsem se k nim samozřejmě dostal až zpětně za mnoho let, jelikož taková staroba, abych v době jejich vydání už drtil podzemní black metal, bohužel nejsem…
Nejsou to ovšem samozřejmě jen první dvě alba, jakkoliv jsou právě ona pro mě tím největším kultem, skvělé jsou i další počiny. Vlastně všechny fošny, které Abigor vydali v 90. letech, jsou klenoty. “Opus IV” (1996), “Supreme Immortal Art” (1998) a “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) jsou všechno desky se specifickou a silnou atmosférou a jen těžko bych vybíral, jaká z nich je nejlepší. Nakonec bych asi zvednul ruku pro “Supreme Immortal Art”, kterou jsem měl vždycky strašně rád a která bude hrát podstatnou roli i v dalších částech článku, ale třeba taková “Channeling the Quintessence of Satan” je jednoduše také excelentní kus, o tom žádná. Avšak nejen dlouhohrající věci, ale i neřadové kousky jsou výtečné… stačí jen zmínit středověkem nasáklý skvost “Orkblut – The Retaliation” z roku 1995 nebo extrémně syrový a agresivní kousek “Apokalypse” z roku 1997. Jednoduše řečeno, v 90. letech byli Abigor kapelou, která natáčela jednu výbornou věc za druhou a ne náhodou se tak zařadila mezi nejdůležitější formace středoevropského black metalu vůbec.
V novém tisíciletí ovšem Abigor opustili svůj dosavadní zvuk starého black metalu a vydali se vstříc experimentům. Sice stále na poli black metalu, ale v úplně jiném pojetí… avantgardnějším, industriálnějším, experimentálnějším. Výsledek byla dost rozporuplně přijatá nahrávka “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, které jsem osobně zpočátku také nemohl moct přijít na chuť a našel jsem si k ní cestu až pěkných pár let potom, co jsem ji poprvé slyšel, nicméně i ona má dnes pevné místo v mojí osobní sbírce vedle ostatních desek Abigor. Zde ovšem přichází konec a kapela se v roce 2003 ukládá ke spánku…
…který byl, jak se později ukázalo, pouze dočasný, neboť v roce 2006 přichází obnovení činnosti a v květnu 2007 pak i sedmá řadová deska “Fractal Possession”, jež stylově navazuje na “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” a všechny ty avantgardnější tendence posouvá ještě dál. Něco podobného by se dalo říct o doposud poslední nové hudbě Abigor, počinu “Time Is the Sulphur In the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010), jenž obsahoval pouze dvě téměř dvacetiminutové kompozice (v tomto ohledu dost ojedinělý kousek v tvorbě Abigor) a vznikl v rámci společného projektu s francouzskými industriálními black metalisty Blacklodge. Aktuálně Abigor připravují svou další desku, jež se bude jmenovat “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man”, ale ještě předtím jako by se skupina pokusila trochu renovovat svůj archiv… V loňském roce Abigor vydali počin “Quintessence”, na němž přepracovali desku “Channeling the Quintessence of Satan”, aktuálně pak vychází krátké EP s názvem “Supreme and Immortal Is the Art of Devil”, které – jak již jeho název napovídá – bude mít co dočinění s nahrávkou “Supreme Immortal Art” a právě zde dochází k naplnění ona výše utrousená poznámka o tom, že právě tohle album bude v rámci našeho dnešního povídání ještě podstatné…
Podobně jako na “Quintessence”, i v případě “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” se jedná o mírně přepracovanou hudbu ze staré desky… zčásti původní nahrávky, jisté elementy ovšem nové, jen v tomto případě nejde o celé předělané album, nýbrž jenom o dvě skladby. Abigor použili původní nahrávky kytar a bicích z roku 1997, ale písním byly upraveny aranže, byly přepracovány texty a verze z EP mají také kompletně nové vokály, které samozřejmě nenazpíval nikdo jiný než člověk, jenž byl vokalistou Abigor v době originálního vydání “Supreme Immortal Art” – Silenius, jehož bude většina z vás znát spíše jako jednu polovinu ústředního dua Summoning, nikoliv jako bývalého zpěváka Abigor, u nichž působil v letech 1994-1999 a postaral se o vokály na prvních čtyřech deskách. A důvod k tomuto počínání? Údajně kvůli nepovedenému zvuku, přílišnému množství kláves a přespříliš zefektovanému vokálu nezněla původní deska tak, jak by zamýšlena – a právě to, jak měla znít ona muzika, která vznikla před nějakými 15, 16 lety, má prezentovat přepracovaná podoba dvou songů na “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil”.
A jak se to ve výsledku promítlo do samotných skladeb, jaké jsou rozdíly mezi verzemi, které vyšly před 15 lety, a těmi, které vyšly nyní? Docela znatelný… Originální podoby písniček mají zcela zjevně mnohem zahuhlanější sound a kytary jsou slité do sebe, verze ze “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” mají na první poslech kvalitnější zvuk, kytary zní mnohem ostřeji, stále však dostatečně syrově, jak se na hudbu Abigor z 90. let sluší a patří. Jsou znát nově natočené vokály, které nyní znějí o mnoho přirozeněji. Nakonec se změn dostalo i u kláves, jež jsou na novém počinu potlačenější a jsou slyšet docela málo a jen v pozadí, takže obě písně vyznívají poněkud kytarověji, než tomu bylo původně. Je ovšem příjemné vidět, že si Abigor uvědomují, z jakého roku ta muzika pochází, takže i “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” zní “staře” a drží se pravidel z let devadesátých. Spíš než jako kompletní předělání zní EP jako renovace do poslouchatelnější podoby, avšak se zachováním gró té doby.
Otázkou ovšem zůstává, jaký má počin jako “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vůbec smysl. Samozřejmě, ty nové verze jsou asi objektivně lepší, přinejmenším co do soundu určitě, ale abych byl upřímný, stejně si vždycky radši pustím ty původní ze “Supreme Immortal Art”, protože je znám už spoustu let, mám je vypálené v paměti tak, jak jsou tam, tedy s tím horším zvukem a vytaženějšími klávesami. Z pohledu samotných Abigor jejich záměry naprosto chápu – nebyli spokojení s tím, jak jinak skvěle složený materiál dopadl kvůli (z jejich pohledu) nevyvedenému zvukovému kabátu, takže se po 15 letech rozhodli dát svým příznivcům ukázku toho, jak byla ta deska původně zamýšlena. Nicméně z mého pohledu fanouška ty skladby mají znít tak, jak zněly v roce 1998, jakkoliv je ten zvuk nedokonalý. Sedmipalec “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” tedy chápu jako záležitost pouze pro největší fanatiky do tvorby Abigor, kteří nepohrdnou žádnou raritou z dílny této kultovní formace. Upřímně, ani mně by nijak nevadilo, kdybych to EP měl v polici… ale stejně bych si radši vždycky pustil “Supreme Immortal Art”.
Uznávám, že tento článek má z velké části do recenze docela daleko a ve výsledku je to spíš takové stručnější povídání o celé kapele, ne rozbor jedné konkrétní nahrávky, avšak vzhledem k tomu, že počin čítá 10 a půl minuty a ještě ne nové hudby, moc bychom si tu nepokecali, kdybychom se bavili pouze o “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil”, protože jak vidíte, na rozebrání samotného EP stačily tři odstavečky. I proto jsem se rozhodl to pojmout trochu více zeširoka a popovídat si o tvorbě jedné mojí oblíbené kapely. Pokud by se mezi vámi čistě náhodou našel nějaký fanoušek black metalu, jemuž hudba Abigor doposud nic neříká, snad to poslouží alespoň jako menší inspirace, co si ve volném čase pustit, jelikož desky těchto Rakušanů jsou v rámci svého žánru natolik kvalitní, že by rozhodně byla škoda, pokud by vám i nadále unikaly…
No, tak tahle deska se pro mě stala obrovským překvapením. Což o to, už minulé “Witnessing the Fall” z roku 2010 bylo hodně dobré, nicméně i přes jeho nepopiratelné kvality a všeobecné nadšení z té desky se mi to “jenom” líbilo, neposadilo mě to však na prdel, byť šlo té nahrávce vytknout jen máloco, v podstatě vlastně nic. Co ovšem nebylo minule, to nastalo letos s celkově třetím dlouhohrajícím albem “Profane”…
Svart Crown dali dohromady materiál, který doslova zabíjí, ničí a drtí. Francouzi svou novinkou nemilosrdně cupují veškerou konkurenci a zcela upřímně říkám, že nevím o tom, že by někdo letos v rámci black / death metalu vydal počin alespoň srovnatelných kvalit. Celým “Profane” prostupuje obrovský tlak a všechny skladby do jedné jsou neskutečně intenzivní. Nahrávka – jak po skladatelské, tak i po zvukové stránce – vyznívá vysloveně mohutně a mocně, má úžasnou sílu a opravdu dokáže strhnout.
Přesto “Profane” v žádném případě není bezhlavou řezanicí. To, co albu nasazuje korunu, je totiž působivá a nádherně chorobná atmosféra, s níž se rozhodně nešetří. I přes všechnu zničující sílu je totiž “Profane” stále především inteligentní deska se spoustou excelentních momentů a nápadů nebo výtečných melodií, v některých chaotičtějších momentech se dokonce Svart Crown vydávají až někam na dohled hájemství, kde vládnou tolik proslulé francouzské avantgardní spolky typu Deathspell Omega, zároveň s tím se však ani nebojí místy zvolnit a plíživější pasáží učinit následující výbuch ještě drtivější.
“Profane” je jednoduše dílo, na němž se vydařilo vlastně úplně vše. Hudba je excelentní a má charisma. Brutální a hutný zvuk napsaný materiál nejen podporuje, ale ještě umocňuje. Doslova třešničkou na dortu je pak znepokojující obálka, jež s atmosférou samotné muziky zcela přesně koresponduje. Pokud někomu nestačilo už “Witnessing the Fall”, tak “Profane” jej musí definitivně přesvědčit, že Svart Crown jsou prostě třída.
Druhý pohled (Ježura):
Že Svart Crown nejsou žádná ořezávátka, jsem se přesvědčil již před časem, kdy mě velice mile překvapili svým vystoupením na Brutal Assaultu. Tehdy se psal rok 2010 a Svart Crown měli před vydáním své druhé desky “Witnessing the Fall”, jenže ani to mě nepřinutilo se jim podívat na zoubek blíž, a tak mě zviklaly až zvěsti o tom, že se jejich aktuální novinka “Profane” vážně povedla. Zvěsti nelhaly.
“Profane” je deska, se kterou Svart Crown zcela suverénně vstupují do první death/black metalové ligy. Album je to nesmírně drtivé a tlačí na pilu způsobem, s jakým jsem se pěkně dlouho nesetkal. Nemilosrdný příval divokých rytmů a chaotických riffů, ale přesto nepostrádá organizovanost, která už tak dost smrtící náturu “Profane” dělá ještě intenzivnější. To je ale jen jedna vrstva “Profane”. Stačí totiž jen trocha pozornosti a na povrch vystoupí důležité melodie, které jsou super samy o sobě, ale hlavně mají lví podíl na atmosféře celé desky. Ta je jedním slovem strhující. Je to takové to zneklidňující vědomí všudypřítomného, chorobného a hnilobného zla, které se skrývá pod povrchem, stále sílí a čeká, až bude moct vybuchnout v celé své síle. Tři čtvrtě hodina v jeho společnosti je vážně zážitek…
Tohle zlo na “Profane” vybuchuje takřka neustále, ale přesto nejde o jednotvárnou desku. S koncem “In Utero: A Place of Hatred and Threat” (která mě z celého alba uzemnila asi nejvíc – skvost!) v jednotlivých skladbách dostávají víc prostoru klidnější pasáže, což albu dodává potřebnou dynamiku. Tato méně agresivní leč stejně působivá tvář “Profane” triumfuje v instrumentální “Venomous Ritual”, po “In Utero: A Place of Hatred and Threat” asi druhém vrcholu alba. Zbytek desky však za touto dvojicí nezaostává a “Profane” je zkrátka strhující nářez od začátku do konce a nic než skvělá práce ve všech ohledech!
Třetí pohled (Stick):
S pojmem Svart Crown jsem se v minulosti několikrát setkal, ale neměl jsem nějak čest s poslechem jejich dřívějšího materiálu. Když jsem však slyšel a četl různé reakce na jejich aktuální materiál “Profane”, rozhodl jsem se nic neponechat náhodě a řádně se do té death/blackové smršti ponořit. Už jen fakt, že jde o francouzskou kapelu, mě dosti navnadil, protože jsem v poslední době zjistil, že mám pro spolky z této zemičky slabost. Především pokud se nějakým způsobem otírají o black metal.
Když jsem si album pouštěl poprvé, nečekal jsem nic zvláštního. Už vůbec ne smršť, která se na mě po prvních vteřinách vyřítila. Přestože je deska dost tvrdá a jede nekompromisně vpřed, najdou se motivy zvolnění. Zvukově je album naprosto vytříbené a celkově hráčsky promakané. Změny tempa a disharmonické riffy a agresivní vokál vytvářejí atmosférické pnutí ženoucí skladby kupředu.
Přestože Deathspell Omega patří ke skutečným matadorům současného pohledu na black metal, jisté odkazy na ně neminete ani u Svart Crown. Spojovacími prvky alba jsou pocity zmaru a hnusu, plíživé, ale o to dráždivější, zažírající se do mozku a pod kůži. Když se pak do plazivého temna ozvou melodie, nedochází k prosvětlení jednotlivých skladeb, ale naopak, vztek a temnota se zde akorát prohlubují. Skutečně mocná deska, stojí vysoko mezi ostatními extrémními deskami. Má svojský zvuk, postupy i atmosféru, a přesto je to chytlavé a neopouští hlavu na hodně dlouhou dobu.
Připočtěte si povedený obal, skvěle umocňující atmosféru alba, a myslím, že o dalšího adepta do sbírky originálních titulů je vystaráno. Tuhle desku mít doma na poličce musí být radost.
Zatímco kolega pode mnou je z “Weltschmerz” poměrně nadšený, moje pocity z desky jsou více než rozporuplné. Nejde o to, že bych nebyl schopen podobnou muziku ocenit, protože by to bylo až příliš “mimo”, mně podobné úchylnosti vůbec nevadí, ba právě naopak se mi to líbí a dost něco na tenhle způsob vyhledávám, ale samozřejmě nesežeru úplně všechno, pořád v tom musím cítit nějakou atmosféru a kvalitu (ať už danou čímkoliv), ale to jsem u Malvoisie tak nějak nenašel.
Nejde o to, že by ta muzika byla úplně marná, to rozhodně není, vlastně se na “Weltschmerz” najdou i motivy, které bych se nebál označit za vyloženě skvělé… a většinou se jedná o ty pomalejší pasáže. Jenže na druhou stranu se zde vyskytují i momenty, které mi přijdou vyloženě debilní, a říkám si, jestli to Malvoisie nemysleli spíš jako recesi, což je něco, na co byste u nahrávky tohoto druhu neměli pomyslet ani v nejmenším. A když se tak stane, tak je prostě něco špatně. A přestože tam takových věcí vlastně zas tolik není, ve výsledku to konečný dojem pošle úplně do kopru. V drtivé většině případů na mě takhle působí rychlé a chaotičtější kousky, kdy se Malvoisie vydají až někam na hranici noisu, což je tedy evidentně něco, co švýcarskému duu zrovna moc nejde. Třešničkou na dortu jsou pak úplně pošukané vokály, které se mi s prominutím zdají naprosto debilní. Takovéhle neurčité vřískání bez hlavy a paty, jak jej předvádějí Malvoisie, totiž působí spíše směšně než nějak strašidelně nebo misantropicky…
V pomalejších pasážích s “Weltschmerz” nemám problém, vlastně bych i řekl, že se mi to docela líbí, především když se pořádně ozve baskytara, ale jak již bylo řečeno, místy trochu směšné vřeštění paviánů a místy trochu idiotsky působící chaos těm několika zajímavějším momentům absolutně podřezává větev. Vyslovený průser to sice není, ale nad průměr se Malvoisie v mých očích vážně nevyškrábali.
Druhý pohled (Skvrn):
Malvoisie je podzemní black metalový projekt se vším všudy. Od skromného počtu dosažitelných informací o kapele až po samotnou hudbu. Malvoisie tvoří pánové Nocturnalpriest a Trypanosor, nutno dodat, že se oba činí skvěle. Kapela se motá kolem především kazetového labelu Infernal Kommando Records, která mimochodem zaštiťuje několik kontroverzních kapel těžkého undergroundu. “Weltschmerz” však zatím vyšlo podle dostupných informací pouze na vlastní náklady projektu, a to digitální formou. Obal zdobí skvostný artwork, který dokonale koresponduje s hudbou Malvoisie a je prací francouzského Maxima Taccardiho. Teď už ale dost úvodních řečí a pojďme se podívat na zoubek samotné hudbě.
K muzice Malvoisie mě napadá hned několik přívlastků, hodně, ale opravdu hodně nemocná, antihumánní, okultní a v neposlední řadě těžko uchopitelná. Třeba takový refrén je pro Malvoisie zřejmě termínem neznámým, párkrát se dá zachytit jen o jakési kytarové mazanice, jež si však ve většině případů odporují s harmonií. Nelidské skřeky plné bázně a děsivosti okultních obřadů se na vás valí a vy můžete udělat dvě věci – utéct, nebo si takovou nemocnost vychutnat spolu s hudebníky tak jako já. Texty k mání nikde nejsou, každopádně nejsem schopen říct, zda písně mají nějaká slova, a pokud mají, láskyplná vyznání to nejspíš nebudou.
Švýcaři tvořili s cílem udělat šílenou zvrácenost a je podstatné dodat, že se jim to povedlo. Nahrávka ani náhodou nezní směšně, jak se to u takovýchto “za každou cenu zlých” kapel stává. Hodnotit počiny jako “Weltschmerz” je nesmírně ošemetné, třeba z hlediska skladatelského umu bychom se nad průměr dostali jen stěží. Deska na mě však působí upřímně a jako celek s obalem mi dává smysl, a toho si vážím, i když vám neřeknu jestli si ještě takovou hudbu ve volné chvíli pustím. Pokud se čas od času nebráníte poddat takovýmto ujetostem, “Weltschmerz” je pro vás na míru šité a rádi si ještě připočtete bodík navíc.
