Archiv štítku: black metal

Trollech

Trollech - Jasmuz
Země: Česká republika
Žánr: black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Asura
Počet otázek: 14

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Trollech bez debat patří mezi nejvýraznější kapely českého black metalu, hudebně i textově. A když jednou za pár let vypouštějí nové album, vždy to stojí za to, vždyť výjimkou není ani aktuální “Jasmuz”, o němž se rozhovořil baskytarista a zpěvák Asura. Nezůstalo však samozřejmě jen u novinky, padly i nějaké otázky na minulost a dokonce i menší náznak, jak by mohla vypadat další deska…


Myslím, že hlavní téma našeho povídání je vcelku jasné – právě vydané album “Jasmuz”. Ještě než se na něj podíváme podrobněji, mohl bys, prosím, na úvod nějak zběžně popsat tvé osobní pocity z výsledné nahrávky a třeba také dodat, v čem vidíš největší posun od minulého “Skryti v mlze”?

Osobně jsem rád, že je vydání “Jasmuze” za námi. Původně měla deska vyjít už v září 2009, ale vše se pozdrželo. Samozřejmě kvůli penězům a Alexově práci. Label je pro něj vedlejší aktivita. Výrazný posun vidím ve finálním zvuku, který je hutnější než “Skryti v mlze”. Skladby jsou zajímavější a ucelenější, album je na vícero poslechů. Jsou tam skryté a vrstvené melodie, které postupně vylézají na povrch. Použili jsme více vokálů – od řvaní až po čistý zpěv a sbory. Aranže skladeb jsou jiné, posunuli jsme se opět hudebně o krok dál. A album je koncepční, což jsme nikdy před tím neměli.

“Jasmuz” je koncepční deskou s příběhem, mohl bys letmo nastínit její děj? Ať třeba ti, co texty nečtou, vidí, o co přicházejí :-)

Příběh je o kováři jménem Jasmuz, který se setká s arogantním dědicem trůnu. Ten zjistí, že Jasmuz zná (aniž by sám Jasmuz tušil) tajemství prastarého kování. Do děje vstupují různé bytosti z tohoto i jiného světa. Jasmuz plní různá přání princi – dědici trůnu. To by asi mohlo stačit. Ať je to letmo he he he.

Mně osobně docela přijde, že je v posledních pár letech celkem populární nahrávat koncepční alba. Co vedlo k tomuto rozhodnutí Trollech? Plánovali jste stvořit desku s příběhem delší dobu nebo se jedná o dílo náhody?

Neplánovali, je to opravdu dílo náhody. Zhruba před čtyřmi lety jsem příběh o Jasmuzovi napsal pro tehdy tříletého Sama. Dal jsem to přečíst zbytku kapely, námět se líbil a tak jsme Jasmuze zhudebnili. Spíš mě štve, že album vyšlo dost pozdě.

Jasmuz by nebyl jen další koncepční deskou, ale žel různé okolnosti (peníze, Alexova práce a jiné) zapříčinili pozdní realizaci. Pro fans je album čerstvé, ale pro nás je už minulost.

Trollech

Nevím, jestli to náhodou není jen můj pocit, ale přijde mi, že se na “Jasmuz” hojněji vyskytuje takové to koření “navíc” – více sborů, čistý hlas v “Do vězení” nebo “Osvobození” atd. Musím říct, že některé pasáže mě opravdu příjemně překvapily. Byl tohle třeba záměr, posunout se někam dál? Myslíš, že právě tudy by mohla vést další cesta pro Trollech? A jen tak mimochodem, kdo (z vás?) je vlastně majitelem onoho čistého vokálu?

Určitě jsme chtěli zase o kousek dál. Desku odlišit od předchozí. Album zní uceleně a přesto má každá skladba nějaké poznávací znamení. A o to nám šlo. Další album bude jiné, to už víme teď a cítíme, že je třeba zase udělat změnu. Jo a majitelem čistého hlasu je Throllmas.

Když už jsme těch vokálů… pokud vím, tak zpíváte všichni tři (bas)kytaristé – ty, Morbivod i Throllmas. Jak si vlastně rozdělujete kdo co bude zpívat?

Jak kdy. Někdy jsou zpěvy předem rozdělené, někdy zkoušíme různé varianty. Morbivodovi třeba vyhovují rychlejší sekané věci, mně zas delší tóny a Throllmas, jako jediný, umí zpívat pořádně čistě. Takže jeho role je jasná, ale to už je patrné z předchozí odpovědi.

Bude k novince třeba nějaký videoklip, popř. k jaké písni? Zatím máte na kontě jen jeden ke skladbě “Ve stínu starých dubů”, ten je ale sedm let starý. Proč třeba nevzniklo žádné video k desce “Skryti v mlze”?

Víš, po vydání “Skryti v mlze” jsme vyhodili Johanna. Nebyla nálada něco točit. S Morbivodem jsme se soustředili na jiné věci. Oprostit se od minulosti, začít skládat nové věci a postupně sehnat nové členy. Spíše bych to viděl k další desce, tam by se některé věci dali realizovat a natočit. Uvidíme, jak bude chuť, čas a prostředky.

Osobně jsem sice v poslední době na žádném koncertu Trollech nebyl, ale co jsem slyšel ohlasy, tak se všichni shodují, že v současnosti hrajete v nevídané formě. Nepřemýšlíte třeba o nějakém DVD? Sice by to byla jistě nákladná záležitost, ale věřím, že kdybyste vyhlásili “točíme DVD”, tak zrovna vy byste měli jistě plno, přece jen je Trollech v našich končinách už relativně profláklé jméno (v tom dobrém slova smyslu) a fans by jistě skoupili jak lupeny tak výsledné placky :-)

Ano, jako kapela jsme teď silnější než kdykoli před tím. A je to znát i na pódiu. Ale jak už jsem několikrát řekl, nepřemýšlíme o DVD. Není to naše priorita. Neříkám ne, ale taky neříkám ano. Ještě by na “živáku” byli vidět naše chyby che che che…

V přípravě jsou rovněž reedice vašich prvních tří alb, která jsou již v původních verzích takřka nesehnatelná. “Ve hvozdech” a “Synové lesů” vyjdou společně jako dvoj-CD a “V rachotu hromu” samostatně. Budou nějaké změny oproti dřívějším vydáním? “Ve hvozdech/Synové lesů” má nový obal, ale co dál? Nějaký remaster, bonusy? A kdy budou reedice vlastně k dispozici?

Dvoj-CD “Ve hvozdech” a “Synové lesů” je již venku a je možné objednat ho přes nás. Kdo má zájem, ať napíše na můj mail: asura@trollech.com. Na dvoj-CD jsou bonusy v podobě skladeb z 7″ EP “Tváře stromů”, byl trochu upraven zvuk. Reedice “V rachotu hromů” se připravuje a bude mít jen jiný vnitřek bookletu a zase trochu upravený zvuk.

Trollech

Není žádným tajemstvím, že Lord Morbivod hraje kromě Trollech v asi tak 1000 dalších projektech. Nekoliduje třeba rozvrh Trollech s koncertními plány Stíny plamenů nebo Umbrtky? Jak se podobná situace případně řeší? Jinak jsem si nevšimnul, že by ostatní členové působili i v jiných skupinách, tedy kromě Sheafraidha, který je společně s Morbivodem ve Stínech plamenů. Nevěnujete se třeba ty nebo Throllmas nějakým jiným hudebním projektům mimo Trollech, popř. neplánuješ něco do budoucna?

Musím říct, že v tomto směru Morbivod odvádí obdivuhodný výkon a všem svým kapelám a projektům se věnuje s nasazením a vervou. Vzhledem k tomu, že na živo hraje pouze se Stíny plamenů a s Trollech, tak se dají koncerty domluvit a ve většině případů se nepřekrývají. Pokud nastane situace, že přijdou nabídky pro obě kapely, “vyhrává” ta, která přijde první nebo která je první domluvená. Jednoduché. Mám také projekt, který jsme nedávno dotočili. Jedná se o anti-human pure fucking minimalistic black metal nesoucí název Grondhaat. V něm mám na starosti všechny kytary a řev, texty a kompletní hudbu. S nahráváním mi pomáhali Runevlar (ex Unholy Kill), který nahrál basu a Dhervish, který nabouchal bicí. V této chvíli Morbivod vše mixuje a bude dělat mastering. Poté oslovím nějaké labely, jestli by neměli o Grondhaat zájem. Také s Throllmasem připravujeme projekt, který se ponese v duchu epických alb od kultovní kapely Bathory. Ale bude to naše tvorba, jen chceme zachovat podobnou atmosféru a bereme to něco jako tribut Quorthonovi. Ale zatím sami nevíme, kdy se vše bude realizovat, přednost má Trollech.

Pojďme se teď podívat lehounce do minulosti… Vydáváte u německého UG labelu Ketzer, jak vlastně tato spolupráce vznikla a jak jste s ní prozatím spokojeni? A jen tak na okraj mě napadá, proč LP verze “Jasmuz” nevyšla také u nich?

Spolupráce s Ketzer Records vznikla úplnou náhodou po vydání 7″ split EP, které vyšlo u Pigeonshit Agency. Chtěli jsme změnit firmu, Pigeon byl zrovna v kontaktu s Alexem a řekl mu o nás. My jsme v té době dostali již několik nabídek od našich firem i zahraničních. Alex nám však dal pro nás nejlepší podmínky. Tím vznikla spolupráce s tímto UG labelem. Sem tam spolupráce zaskřípe, je to dáno samozřejmě dálkou a občas jazykovou bariérou a taky někdy chybí nějaké ty peníze. Jinak Alex dělá opravdu vše, co je v jeho silách a všemožně nás podporuje. Shání pro nás koncerty v Německu, dělá fakt kvalitní promotion, jezdí prodávat na různé festivaly a koncerty, spolupracuje s některými CZ/SK labely apod. Je to srdcař, kamarád a má náš respekt. Jo a taky nám furt na koncertech v Německu vozí různý značky piv che che che. O vydání LP jsme mu říkali, ale nechtěl. Důvodem byl nedostatek peněz na realizaci vinylu, protože už měl připravené k vydání CD “Jasmuz” a re-edice. Obrátili jsme se na Werewolf Production a Strny souhlasil. Od Alexe dostal licenci a už to jelo…

Trollech

Teprve nedávno jsem se dozvěděl o “kauze Johannes”, vždycky jsem myslel, že prostě odešel a žádná zlá krev tam nebyla, a tak mi situace, kdy kapelu před nějakými třemi lety opustil, ale pořád tvrdí, že do Trollech patří, přijde taková… lehce nezvyklá. Mohl bys to nějak rozvést, jak se věci mají?

Žádná kauza není. Jen Johannes stále čeří vodu a stále marně. Jednoduše. V únoru 2006 jsme se s Morbivodem rozhodli, že Johanna vyhodíme. Vedlo nás k tomu spoustu věcí: Johanovo výkyvy v náladách a v chování, rozdílné vize ve směřování kapely a k přístupu ke kapele, různé nesmyslné připomínky k obalu (tenkrát ke “Skryti v mlze”) a další věci, které postupem času přibývaly. Onen pověstný pohár trpělivosti přetekl, proto jsme ho vyhodili. Ale Johannes se s tím pořád nevyrovnal, a stále tvrdí, že je členem kapely. Ať si brečí, kde chce, na internetu na různých fórech nebo profilech, v hospodě, doma nebo v práci, zkrátka není a nebude členem kapely. Od února 2006 už prostě NENÍ členem kapely, a že se s tím nedokáže vyrovnat, kope kolem sebe jako malý fakan, je jen jeho problém a jeho mindrák.

Mě osobně se zdá, že Trollech od desky “Skryti v mlze” trochu zvážněli. Souhlasil bys s tím nebo to vidíš jinak?

Nebudu zastírat, že je to jinak. Už některé sklady na “Skryti v mlze” byli vážnější a agresivnější. Dochází pomalu k přeměně, některé věci vnímáme jinak, z jiného pohledu a to se samozřejmě promítne v textech i hudbě. Ale nebudu předbíhat. Už máme hrubé základy nových skladeb a textů. Bude to více temné až černé…

Trollech

Zatím máte na kontě pět dlouhohrajících alb, včetně toho nového, nějaká ta (split)minialba, jeden živák a jedno demo. Který ze všech těchto počinů vidíš jako nejdůležitější pro historii a vývoj Trollech? Máš třeba nějakého osobního oblíbence z těch nahrávek, ať již z hlediska hudby samotné nebo nějakých speciálních vzpomínek ohledně jeho vzniku?

Těžko říct, každá nahrávka byla důležitá. Demo nám sehnalo vydavatele a překvapilo nás, kolik lidí zaujalo. “Ve hvozdech” debutní album a na to se nezapomíná. Držet oficiální vydání, první krok na dlouhé cestě. Druhé album “Synové lesů” bylo o kus dál, nápady na něj z nás tenkrát jen sršely, upevnili jsme si tím pozici. Pak 7″ EP “Tváře stromů”, první asfalt, sice malý, ale o to víc příjemný. EPko naznačovalo změnu. Změna ve zvuku, kus práce a výrazný posun v hudbě, to vše obsahuje deska “V rachotu hromů”. Mnoho fans jí považuje za naší nejlepší. A zase 7″ EP, tentokrát split se SORATH. Známe se sakra dlouho, s klukama jsme hráli v tělesu Mythopoeia, máme společnou zkušebnu. Povedený materiálek. “Skryti v mlze” návrat k syrovému pojetí, deska plná různých nálad a skladeb. Tato deska určitě nezklamala. Úplně jiný zvuk, jiný pohled. “Svatoboj” byla náhoda a možnost zjistit si jak vlastně zníme na živo. Docela se to povedlo. A pro nás obrovská zkušenost. Split CD s Heiden je určitě zajímavý počin, který oslovil mnoho lidí. Ukázka toho, že spolu mohou spolupracovat kapely s rozdílnými vizemi a cítěním. No a na závěr “Jasmuz”, opět něco jiného. Koncepční album, s mnoha nápady, zajímavými momenty. Zase krůček někam dál. Každá deska je vlastně záznamem a odrazem doby, ve které vznikala. Na každou se vážou vzpomínky. Hlavně začátky, kdy jsme seděli vždy u Morbivoda, pivo na stole a nahrávalo se. Debaty nad tím nebo oním a o ničem… Pohoda che che che…

Na úplný závěr klasika – nějaké poselství lesa čtenářům? A aby ten konec nebyl tak úplně provařený, tak můžeš třeba na rozloučenou říct i nějaký vtip, pokud máš náladu :-) Díky za tvůj čas a ať se daří!

Díky za rozhovor a zajímavý otázky. Díky všem, kteří to četli! Žádný strom nevyroste přes noc. A každý strom má svůj stín…

No a dám i ten vtip. Mám rád takový ty suchý che che che…

Sedí dva vojáci v zákopu, kolem zuří válka. Do zákopu spadne granát, vybouchne a jednomu z nich to urve spodní čelist. Ten druhý na to: “Ty vole, se tu směješ a mě to mohlo zabít!”

Che che che…

Metal!


Imperium Dekadenz – Procella vadens

Imperium Dekadenz - Procella vadens
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Die Hoffnung stirbt…
02. Lacrimae mundi
03. A Million Moons
04. Ego universalis
05. À la nuit tombante
06. An Autumn Serenade
07. Ocean, Mountain’s Mirror
08. The Descent into Hades
09. Procella vadens
10. …wenn der Sturm beginnt

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože Němci Imperium Dekadenz mají již pár let a pár nahrávek za sebou, dokud letos v lednu nevypustili do světa své třetí velké album „Procella vadens“, jaktěživ jsem o nich neslyšel. A po poslechu jejich novinky musím chtě nechtě přiznat, že mi až dosud unikala kapela, jejíž hudební produkce je natolik vydařená, že by byla opravdu škoda jí pozornost nevěnovat.

Imperium Dekadenz se pohybují v mantinelech blackmetalového spektra, avšak pokud prahnete po nějakém čistokrevném zlu, tady ho nehledejte. Ústřední dvojice Horaz a Vespasian (+ tři další kumpáni na živá vystoupení) se totiž zhlédla v pomalé a melancholické podobě žánru, což je jedině dobře, neboť minimálně nahrávka „Procella vadens“ jasně ukazuje, že tato tvář je pro Imperium Dekadenz jako stvořená, a zároveň protože rychlopalebných prasáren je s prominutím přece jenom jak nasráno, kdežto skupin, s nimiž by Imperium Dekadenz mohli být porovnáváni, je o poznání méně.

„Procella vadens“ však není žádná bezbřehá deprese. Muziku Imperium Dekadenz nejlépe vystihuje již jednou zmíněné slovo „melancholie“. Takové je hned úvodní tklivé intro „Die Hoffnung stirbt…“, které pomalu přechází v první klasickou píseň „Lacrimae mundi“. Hned od prvních vteřin se na člověka vyvalí těžká, neveselá kytarová stěna, oplývající vskutku nadmíru vyvedenou atmosférou, jež posluchače takřka ihned pohltí. Mohlo by se zdát, že typický blackmetalový havraní skřehot do celkového smutného vyznění zapadat nebude, opak je však pravdou.

Imperium Dekadenz tahají své trumfy sice pomalu, někdy vyjdou najevo až po vícero posleších, o to však přesvědčivěji. Jeden z mých osobních vrcholů přichází s třetí „A Million Moons“, která jako jediná na desce překračuje hranici deseti minut. Jedná se však o dynamickou, promyšlenou a působivě vystavěnou kompozici vrcholící v naprosto neuvěřitelné závěrečné dvouminutovce.

Další skladbou, kterou považuji za nutné zmínit, je „An Autumn Serenade“. Tu otevírá nádherná klavírní předehra ústící do zřejmě toho nejsmutnější dílku „Procella vadens“. Mlhavý opar protíná až v polovině chytře vystavěné akustické intermezzo. „An Autumn Serenade“ však není jedinou písní, kde se podobná mezihra vyskytuje, právě naopak, obdobné, převážně klavírní části prolínají celou nahrávku, úspěšně přikrmují už tak hutnou atmosféru a album když nic jiného oživují.

Musím se přiznat, že mi zpočátku „Procella vadens“ přišlo až příliš monotónní s málem záchytných bodů pro posluchače. Jak již ale bylo řečeno výše, deska mnohá svá tajemství odkrývá až časem a čím častěji navštěvuje můj přehrávač, tím lepší se zdá. Opravdu se tedy vyplatí mít s Imperium Dekadenz trochu té trpělivosti, protože odměna v podobě plného docenění „Procella vadens“ opravdu stojí za to. Pokud se vám s nastoupivším jarem začíná stýskat po zachmuřených podzimních náladách a hledáte něco zádumčivého na poslech, právě „Procella vadens“ by mohlo být tou správnou volbou.

Před samotným závěrem recenze si nesmím odpustit ještě jednu, taktéž velmi důležitou pochvalu, tentokráte na adresu obalu. Jednoznačně se jedná o jednu z nejlepších obálek, co se v letošním roce zatím objevily, navíc – a to se v takové míře zas tak často nevidí – zcela beze zbytku vystihující náladu samotné hudby.


Enthroned – Pentagrammaton

Enthroned - Pentagrammaton
Země: Belgie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2010
Label: Regain Records

Tracklist:
01. In missi solemnibvs
02. The Vitalized Shell
03. Rion riorrim
04. Ornament of Grace
05. Magnvs princeps leopardi
06. Pentagrammaton
07. Nehas’t
08. The Essential Chaos
09. Ad te clamamvs exsvles morvua liberi
10. Unconscious Minds
11. Behemiron

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

Blasfemická sebranka Enthroned z Belgie je asi tím největším vývozcem surového černého kovu ze své domoviny (nebojte se, na Ancient Rites jsem nezapomněl, jen je podle mě zavádějící je považovat za čistý black metal). I když už se v současnosti v řadách této chásky nenachází jediný původní člen, Enthroned se po celých 17 let své existence drží svého kopyta satanic black metalu jako klíště.

Přestože nepopírám, že Enthroned na svém kontě mají pár opravdu povedených nahrávek, za nějakou black metalovou elitu bych je neoznačoval ani v nejmenším. Muzika to není špatná, to jistě ne, je to klasický rouhačský black metal každým coulem s vražedným tempem, dštící síru na všechny strany. Brutální dvoukopáková kulometná salva se prolíná s nepostradatelným krákorákem za vydatné podpory zabijáckých riffů, občas samozřejmě přijde ke slovu i nějaké to lehké zpomalení či dokonce temný chorál na zahuštění atmosféry před další bouří. Ano, přesně takové je i „Pentagrammaton“, a pokud tohle někomu stačí k absolutnímu štěstí, nechť si k výslednému hodnocení přičte jeden bodík navíc.

Já osobně však musím konstatovat, ačkoliv jsem milovníkem všeho black metalem zapáchajícího, že se mi tvorba Enthroned s narůstajícím počtem desek začíná trošičku zajídat a jejich nahrávky mi čím dál tím víc splývají mezi sebou. Enthroned na svět rozhodně nevyvrhli špatné album… jenže ani nějak extra výrazné album. Je to v pohodě, dobře se to poslouchá, to ano, ale upřímně, když chytnu slinu na nějaký pořádný blackmetalový nářez (a to se zrovna mně stává celkem často), zalovím v jiných vodách. Poslechem „Pentagrammaton“ nic neztratíte a například jako kulisa k nějaké jiné činnosti poslouží opravdu dobře, ale jak říkám, když budu chtít hudbu opravdu poslouchat a budu chtít mít co poslouchat, půjdu o dům dál na jinou adresu a na zvonek Enthroned zazvoním, až budu zase potřebovat u něčeho relativně „pohodového“ vypnout.

Pokud bych měl vyzdvihnout nějaké konkrétní songy, tak určitě doporučím ty ze středu nahrávky, který je jistojistě tou nejsilnější částí desky. „Ornament of Grace“ zaujme především povedeným závěrem. „Magnvs princeps leopardi“ já osobně pasuji na jedničku této kolekce, výborné sbory v pozadí holt dělají svoje. Titulní věc „Pentagrammaton“ má zase super sólo a následující „Nehas’t“ super refrén. Oproti tomu začátek desky je spíše nevýrazný a konec až moc nasáklý thrashem (například taková „Unconscious Minds“ jako by na tuhle nahrávku ani nepatřila).

Celkově se jedná o bezproblémové blackmetalové album, které rozhodně nemá šanci urazit. To je však na dnešní přeplněné scéně už možná trochu málo. Jestli je pravověrná blackmetalová jízda spíše standardních kvalit pro vaše sluchovody tím pravým, se už ale musíte rozhodnout sami. Jak již bylo řečeno výše, za zkoušku nic nedáte, žaludeční potíže to určitě nezpůsobí, a ať už “Pentagrammaton” u vás dopadne jakkoliv, párkrát otočit se to dá bez problémů. Za mě slabší šestka, ale nebudu vám kecat, chvilku jsem přemýšlel i o pětce.

P. S. Plusové body však kapela musí dostat za (a nutno zmínit, že to je u Enthroned zvykem) hodně dobrý obal a grafiku.

Enthroned


Trollech – Jasmuz

Trollech - Jasmuz
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2010
Label: Ketzer Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Mlha se zvedá a koruny plzeňských hvozdů se opět hýbou. Z nor vylézají skřítci jakožto i další rozličná havěť lesní. Dokonce i ten starý obr žijící v rokli se probouzí. A má dobrý důvod, neboť králové lesa Trollech ukuchtili ve své sluji další album. Zatímco před čtyřmi léty se úspěšně skrývali v mlze, tentokrát se nám rozhodli vyprávět “tajemný příběh z pradávných časů”

Co mne jako první bouchlo do očí, je podle mého skromného názoru ne zrovna moc povedená, naopak spíše kýčovitá a přehnaně veselá obálka. Oproti výbornému obalu předchozího “Skryti v mlze” je to dost propad. Možná mám třeba jen blbý vkus, ale tak či tak, je to opravdu jediný výraznější nedostatek, který jsem na “Jasmuz” našel.

Když už jsme u toho porovnávání s na poměry Trollech nezvykle vážnému “Skryti v mlze”, čerstvá novinka není tak temná jako její předchůdce. I přesto – i když je to možná jen můj osobní pocit – “Jasmuz” pokračuje ve vážnějším pojetí Trollech, než jak tomu bylo například na prvních třech nahrávkách. Co je však zřejmé a možná i trochu překvapivé, je to, že snad vůbec poprvé Trollech nemají svou desku naplněnou lesními texty. Lyrickou stránku tentokráte zastupuje koncept, o němž se však nedá prohlásit, že by k Trollech nepasoval. Pravda, lesní motivy se zde sice stále vyskytují, ale přece jenom nejsou středobodem textové stránky.

A jaká ale samotná hudba na “Jasmuz”? To je ta nejdůležitější otázka, odpověď na ni je však lehká – hudba je to hodně dobrá! Pokud bych to měl říct nějakou otřepanou frází, tak jednoznačně můžu prohlásit, že pokud se vám Trollech líbili v minulosti, bude se vám líbit i “Jasmuz”, a pokud jste ji ještě neslyšeli, okamžitá náprava je nutností (i když předpokládám, že kdo je znalý tvorby Trollech, už novinku jistě slyšel, ale nešť…).

Velice hrubé nastínění kvalit “Jasmuz” tedy máme, tak se na to pojďme mrknou podrobněji. Otvírákem alba a zároveň úvodem do děje je “Moudrost kováře”, která se po kratší mezihře zvrhne do velmi dobré jízdy překvapující hlavně vymakaným střídáním dvou různých vokálů. Ono když tak nad tím přemýšlím, tak různých podobných vychytávek je na “Jasmuz” více než dost, což je jenom dobře, protože to nahrávku opravdu příjemně oživuje. Například hned v následující “Královský jezdec” se objevuje vskutku výtečná pomalá pasáž s libovými sbory. V podstatě v každém songu najdete nějaká obdobná ozvláštnění. Mně osobně například hodně šmakuje taková “Brnění” se skvělými valivými kousky nebo “Do vězení”, již nehorázně nakopává bombový čistý vokál na začátku a sólová kytara.

Suma sumárum, musím konstatovat, že Trollech (opět) nahráli kvalitní desku. Pravda, minulé “Skryti v mlze” se mi líbí o chlupínek více, ale to, co kapela předvádí na “Jasmuz”, jistojistě také stojí za to. A to je to hlavní.

Trollech


Watain – Reaping Death

Watain - Reaping Death
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Reaping Death
02. The Return of Darkness and Evil [Bathory cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nějaká minialba nebo singly já osobně nemám moc v oblibě. Nemám rád demáče, nemám rád proma, nemám rád ani živáky nebo bestofky. V případě EPček a prom/dem samozřejmě tvoří výjimku začínající kapely, kde není jiného zbytí. Obecně ale uznávám jen dlouhohrající desky, klasické fošny. Žádné zkurvené remixy, předělávky nebo živáky, prostě plus mínus tři čtvrtě hodina původní muziky. Občas ale nastane případ, kdy člověk prostě musí udělat výjimku…

Oukej, nastíním situaci, jak se věci mají. Představte si, že je skupina vydávající pěkně pekelné placky, jež vám přivodily nejednu probděnou noc při poslechu toho ďábelského matroše. Pak ale tahle smečka vydá absolutní monument, při jehož poslechu člověk prostě musí uchcávat blahy, a vám tak nezbývá nic jiného, než se (samozřejmě za vydatného dávkování onoho opusu) klepat na další porci toho zla. A to je u mě přesně případ Watain a jejich mistrného díla „Sworn to the Dark“, které jsem svého času dokonce v nějakém hlasování i přes silnou konkurenci dosadil na pozici nejlepší desky roku 2007 (a pořád s tím souhlasím!). A když se pak takhle po více jak tři roky klepu (samozřejmě za vydatného dávkování onoho opusu) na další porci, musím i přes svou nechuť k podobným kraťasům vzít s povděkem možnost poslechu napůl singlu, napůl minialba „Reaping Death“, které Watain předhazují lačným posluchačům (mezi něž se řadím) pár měsíců před vydáním dalšího majstrštyku (věřím tomu) „Lawless Darkness“ (už aby byl 7. červen…).

Úvodní okecávačka se nám protentokrát trochu protáhla (a o tom, že byla v podstatě o ničem, ani nemluvě…), ale co jiného dělat, když „Reaping Death“ obsahuje pouhé dvě pecky o celkové délce zuřivých 10 minut. O tom těžko vypotíte vagón odstavců. K nějaké alespoň malé představě, jak by mohl nástupce „Sworn to the Dark“ vypadat, to však napomůže.

Jako první na vás vybafne nový flák z připravované desky „Lawless Darkness“ s názvem „Reaping Death“, po němž je tento singl, celkem logicky, pojmenován. Nástup je vražedný, má to drajv jak sviňa, Watain se však samozřejmě zmůžou na víc než jen pouhou rubanici (ovšem pozor, v jejich podání je i ta hoblovačka nápaditá, sledujte třeba práci kopáků – opravdu mňamka). Změny tempa na sebe nenechají dlouho čekat, povinná pomalá a valivá pasáž má maximální možný účinek, vše prošpikováno skvěle vystavěnými kytarovými melodiemi, jedna devastující pasáž střídá druhou, prostě nářez, co vám budu vyprávět. Hodně překvapí i výborné thrashové sólíčko – takhle mají vypadat kytarové onanie!

Skladba „Reaping Death“ samozřejmě pokračuje v cestě nastolené „Sworn to the Dark“, což je ovšem logické a není to žádným velkým překvapením, tohle album totiž – a myslím, že čas mi to potvrdí – bude podle mě pro Watain určující ještě nějakou dobu (ovšem ne, že by to vadilo).

Watain

Druhou skladbou na CD verzi EPčka je cover „The Return of Darkness and Evil“ původně od legendárních Bathory. Důvod zařazení předělávky Bathory musí být každému jasný – Watain připomínají, že na domácí půdě festivalu Sweden Rock odehrají v červnu speciální vystoupení vyplněné kompozicemi Bathory. Osobně předělávky nějak extra nemusím, takže podrobnější rozbory v tomto případě nechám na někom jiném a pouze shrnu, že se Watain s touhle klasikou popasovali se ctí. Samozřejmě, originál je originál, ale zkuste napodobit Quorthonovu genialitu, že ano? Takhle je to oukej. Jen ještě dodejme, že na 7″ vinylu střídá předělávku Bathory cover „Chains of Death“ od italské oldschoolovky Death SS.

Sečteno podtrženo, první ukázka „Reaping Death“ jasně naznačuje, že na „Lawless Darkness“ bude stát za to se těšit, a že to bude určitě peklo!


Negură Bunget – Vîrstele pămîntului

Negură Bunget - Vîrstele pămîntului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 31.3.2010
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Pãmînt
02. Dacia hiperboreanã
03. Umbra
04. Ochiul inimii
05. Chei de rouã
06. Cara de dincolo de negurã
07. Jar
08. Arborele lumii
09. Întoarcerea amurgului

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na nové album Negură Bunget byl hodně zvědavý snad každý, kdo o tuto kapelu kdy zavadil. Došlo totiž k téměř kompletní obměně sestavy, kde z tvůrčího tria zbyl pouze bubeník Negru. Celá situace je dost nepřehledná, ale pokud někdo celý postup pozorně sledoval, mohl si utvořit asi takový obrázek, že se skupina domluvila na rozpadu či pauze, právě díky laxnímu přístupu bubeníka, ale Negru své dva bývalé parťáky Hupogrammose a Sol Faura takříkajíc posral a za jejich zády činnost obnovil s novou sestavou v zádech. Navíc se tváří, že je vše v pořádku a na dané téma se v rozhovorech odmítá bavit. Hupogrammos a Sol Faur to však přesně v duchu „moudřejší ustoupí“ nechali plavat a založili nový projekt Dordeduh (který podle všeho plánovali tak jako tak, jen byli moc čestní na to, aby Negrua vyhodili z Negură Bunget a pokračovali pod tímto jménem).

Zatímco debut Dordeduh je v přípravách, Negru se svojí novou Negurou Bunget přispěchal s deskou „Vîrstele pămîntului“, která je právě z výše nastíněných důvodů velmi očekávaná – může totiž ukázat, jestli je Negură Bunget bez kytarového a také tvůrčího dua HupogrammosSol Faur skutečně pohřbená, jak mnozí fandové předpokládají, nebo ne.

První reakce na “Vîrstele pămîntului” jsou skutečně rozporuplné. Největší metalové magazíny a servery nešetří chválou, tasí nejvyšší možná hodnocení, padají popisky jako „…zřejmě to nejlepší black/folkmetalové album všech dob“< (to je konkrétně z německého Rock Hard). Z nezávislých fanouškovských webů však zaznívají hlasy, že jde o naprostou a neposlouchatelnou sračku, která ducha skupiny naprosto zabíjí. A kde je pravda? Jak už to tak bývá… někde uprostřed.

Je neoddiskutovatelným a jasně slyšitelným faktem, že „Vîrstele pămîntului“ se násilně a za každou cenu snaží udržet vše, čím Negură Bunget bývala, až je to křečovité a výsledek se míjí účinkem. Zcela očividné je rovněž okaté kopírování kytarových postupů, na nichž Hupogrammos a Sol Faur předchozí nahrávky stavěli, avšak bez toho, aby ty současné dosahovaly kýžené podoby. „Vîrstele pămîntului“ se snaží být tak moc neguro-bungetovské, až prostě není (a jak by někdo mohl dodat – a vsadím se, že i dodá – po odchodu tvůrčích osobností ani být nemůže). A právě v kytarové práci je ten rozdíl možná nemarkantnější. Když si totiž z „Vîrstele pămîntului“ odmyslíte onu folkovou složku, nezbude vám v podstatě nic, což se o starých Negură Bunget rozhodně říct nedalo ani v nejmenším.

Na druhou stranu bychom autorům „Vîrstele pămîntului“ jednoznačně křivdili, pokud bychom řekli, že se jedná o nahrávku absolutně neposlouchatelnou. Tak to zase není. Několik opravdu pěkných momentů se dá albu najít dá, zvláště v druhé polovině, jenže a) jich je oproti dřívějšku opravdu málo; b) je docela problém se k oné o malinko silnější druhé polovině prokousat. Ani pár vcelku obstojných nápadů však nemění nic na tom, že většina hrací doby „Vîrstele pămîntului“ je obyčejná vata a odvar věcí minulých. Jako samostatná deska bez jakéhokoliv pozadí by zřejmě s přivřením obou očí jakž takž obstála, ale jako nástupce takových skvostů jako „Om“ nebo „’n crugu bradului“ neobstojí v žádném případě. Samo o sobě „Vîrstele pămîntului“ poslouchatelné je, jenže když si pustíte novinku a hned po ní jejího předchůdce „Om“, je nemožné ten propastný rozdíl neslyšet. To jsou nebe a dudy, vážení, nebe a dudy. „…zřejmě to nejlepší black/folk metalové album všech dob“? Ani náhodou. Z fleku vám tu vysypu desítky lepších black/folkových alb. A to ani nemusíme chodit daleko – stačí vzít do ruky jakoukoliv předchozí nahrávku té samé kapely.


Triptykon – Eparistera Daimones

Triptykon - Eparistera Daimones
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.3.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Goetia
02. Abyss Within My Soul
03. In Shrouds Decayed
04. Shrine
05. A Thousand Lies
06. Descendant
07. Myopic Empire
08. My Pain
09. The Prolonging

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.

Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…

„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.

„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.

Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.

Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.

Triptykon

Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“„Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.

Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.

P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!


Ragnarok – Collectors of the King

Ragnarok - Collectors of the King
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2010
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

True norwegian black metal. Lépe se asi nová deska Ragnarok, “Collectors of the King”, a vlastně i celá diskografie Ragnarok, popsat nedá. True norwegian black metal se všemi klady i zápory, které tomuto specifickému black metalovému subžánru náleží.

Rychlost se pohybuje na stupni “sypačka” od začátku do konce, jak je však u tnbm zvykem, přítomny jsou typické výrazné kytarové melodie, které tvoří onu specifickou atmosféru a činí tuto festovní porci blasfemie vskutku zábavou mozaikou.

“Collectors of the King” je první nahrávka Ragnarok po menší pauzičce , konkrétně celkem šest let od předchozího výtečného počinu “Blackdoor Miracle”. Od minula kapela docela brutálně pozměnila sestavu, z níž zbyl jen bubeník Jontho. Ten opět roztáčí blastbeatové závody jako o život. Do party si k sobě přibral například HansFyrsteho ze Svarttjern na post ploditele hrdelních běsů. Svou práci odvádí bez debat na jedničku a jeho pěvecké kvality jsou nesporné, přesto mi však vokální linky na předcházejících počinech přišly o něco pestřejší.

To však neplatí jen o vokálech, celý materiál “Collectors of the King” je v porovnání s minulými nahrávkami a zejména s tou poslední o chloupek méně dobrý. Nese se sice ve stejných intencích, jaké posluchači od Ragnarok očekávají, a je to pořád hodně dobrý nářez (!), ale minule mě to holt bralo o kousíček více.

Co však “Collectors of the King” upřít nelze, je opravdu zabijácký tah na bránu. Skladby do sebe možná lehce splývají, ale jako celek to má pořád onu pověstnou sílu. Rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o propadák, přestože nedosahuje kvalit “Blackdoor Miracle” (a ani “In Nomine Satanas” nebo “Diabolical Age”), stále však jde o důstojného nástupce starší tvorby. Z jednotlivých songů bych každopádně vyzdvihnul třetí hitovku “Burning the Earth”, titulní nakládačku “Collectors of the King” a také předposlední, velmi povedenou “May Madness Hunt You Down”.

Řekl bych, že to má na svědomí právě ona v podstatě kompletní obměna sestavy. Teď už je ale vše vyřešené, takže příště to bude určitě opět atomová bomba do posluchačova sluchu. I tak ale zdůrazňuji, že “Collectors of the King” je pořád dobrá fošna, která jakéhokoliv příznivce black metalu minimálně alespoň na chvíli zabaví a která si svou solidní sedmičku zaslouží.


Burzum – Belus

Burzum - Belus
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2010
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Leukes renkespill (Introduksjon)
02. Belus’ død
03. Glemselens elv
04. Kaimadalthas’ nedstigning
05. Sverddans
06. Keliohesten
07. Morgenrøde
08. Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

16 let potom, co Varg Vikernes vstoupil do vězení, jeden rok poté, co jej opustil, 11 let od posledního klasického alba Burzum konečně přichází nová nahrávka jednoho z nejvýjimečnějších (hudebně i historicky) projektů metalové hudby. Neřešme teď věci minulé, jako co se stalo, proč, za jakých okolností a z jakých pohnutek, neřešme teď Vargovy mnohdy pokřivené názory, neřešme nic okolo. Pojďme řešit jen jedinou věc, tu nejdůležitější, na níž se mnohdy u takto kontroverzních projektů pomalu zapomíná – jenom samotnou hudbu.

Za těch 16 let, které Varg Vikernes strávil za mřížemi, se změnilo mnohé. Kdysi ten úplně nejortodoxnější a nejkonzervativnější žánr se stal místem pro experimentování a avantgardní myšlenky, zároveň se však do něj nahrnula obrovská spousta neumětelů a pozérů, kteří své nulové schopnosti vydávají za pravý underground a ještě se při tom tváří drsně. Kdysi malé a podzemní, myšlenkové i hudební hnutí, které znamenalo tvrdou revoltu vůči všemu a všem, se stalo stejným byznysem (byť stále na okraji zájmu) jako všechno ostatní. Ze samotných Burzum se postupem stal kult, ať už v tom dobrém či špatném slova smyslu, se spoustou odpůrců i uctívačů. Z Burzum se stala legenda, ne-li mýtus, aniž by si to její stvořitel přál. Co se však nezměnilo, je samotný Varg.

16 let byl zdmi Varg odříznut od okolního světa, uzavřen pouze sám se svými myšlenkami. Doslova zakonzervován. A tak když se dostal opět na svobodu, logicky pokračuje tam, kde před 16 lety skončil. „Belus“ není album z 21. století, „Belus“ svým zvukem, pojetím, svou duší, atmosférou, myšlenkami, vším, patří hluboko do let 90. A právě v tom tkví jeho síla. Je přesně takové, jaký Burzum má být. Není zpátečnické, není zaostalé, jen si žije svým vlastním životem, stranou od zbytku scény, stejně jako Varg nyní žije na své farmě v lesích stranou od zbytku světa.

„Belus“ obsahuje reminiscence na všechny předchozí kytarové desky Burzum. Pravda, nejblíže má zřejmě k obrazotvorným náladám „Filosofem“, své místo zde však mají i odkazy na hypnotickou atmosféru nahrávek „Det som engang var“ a zejména „Hvis lyset tar oss“. Skladba „Sverddans“ by si zase beze všeho našla místo na debutu „Burzum“. „Belus“ však i přesto rozhodně není žádným výluhem toho nejlepšího z Burzum, nýbrž logickým a soudružným celkem, kde má každá píseň svou náležitou pozici a význam, vyprávějícím příběh o Bílém Bohu (jak zněl původní název „Belus“) Baldurovi.

Celá nahrávka se vyznačuje absolutním minimalismem, až jakousi hráčskou primitivností, avšak pouze v rovině hráčské ekvilibristiky, nikoliv v rovině celkového vyznění a unikátní atmosféry alba. A právě uhrančivá a sugestivní atmosféra je to, čím „Belus“ vládne, co je jeho předností a co z něj činí klenot. Zdánlivě jednoduché, donekonečna se opakující, pomalé a táhlé motivy poklidně plynou vpřed a vtahují do svých hlubin, hypnotizují. V jednoduchosti je síla a o „Belus“ to platí jako o ničem jiném.

Mrazivá atmosféra pošmourného rána nad norskými lesy, mlha držící se na úpatí kopců a hor, se snoubí s paprsky ranního slunce, pronikajícími větvemi nekonečných smrčin. Panenská, člověkem netknutá příroda norských hor a údolí, odkud není návratu. To vše a ještě víc „Belus“ v sobě skrývá. Jak člověk propadne jeho uhrančivému kouzlu, není už cesty zpět.

Burzum

„Belus“ není záležitost, již byste si mohli pustit kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Deska, jako je tato, vyžaduje vaši plnou pozornost soustředění. Sluchátka a zavřené oči, poslech se rovná meditaci, unášení na vlnách pocitů, které svou hudbou dokáže stvořit pouze jeden jediný člověk na světě – Varg Vikernes.

Ambientní intro „Leukes renkespill (Introduksjon)“ se brzy láme do úvodního opusu „Belus’ død“, s nímž začíná cesta do samotného srdce lesů. Od první vteřiny je skladba sugestivní a těžká. Po celou její délku plyne jeden a týž kytarový motiv jako zvěstoval nevyhnutelného. Oproti tomu „Glemselens elv“ je uhrančivá, pomalá, nepřekonatelná. Zatímco při „Belus’ død“ se za temné noci brodíte hlubokým sněhem změtí stromů a větví, u „Glemselens elv“ stojíte na vrcholku skály nad zalesněným údolím, první sluneční paprsky nesměle pronikají pochmurnými mračny a hladí po tváři, ani větvička se nepohne, vítr nefouká. Čas se zastavil.

„Kaimadalthas’ nedstigning“ řeže mrazivým riffem, pronikajícím až do morku kostí, který se však prolíná se procítěnými pasážemi lehce se vznášejících sněhových vloček, aby nakonec zasněná atmosféra převládla a skladbu působivě zakončila. Následující „Sverddans“ plně vystihuje už jen její název – „Tanec mečů“ je ten nejostřejší dílek celé mozaiky „Belus“, střípek, který bodá přímo do srdce. Přenádherné sólo uprostřed písně ale protrhává mračna ledového chladu a činí tak skvostným i tento song.

Burzum

Vše vrcholí neuvěřitelně podmanivou závěrečnou trojicí „Keliohesten“, „Morgenrøde“ a „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“. Byť je „Keliohesten“ absolutně skvělou skladbou bez jakýchkoliv výhrad, vyvrcholení nastává až s nesmírně působivou „Morgenrøde“. Krása, k jejímuž popisu již slova nestačí. Uhrančivá věc, od níž je nemožné se odtrhnout. Plynule navazující „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“ pokračuje ve stejném duchu a celých 50 minut plných neodolatelné atmosféry zakončuje vskutku důstojně.

Ať si říká kdo chce, co chce, ať Varg Vikernes už udělal cokoliv a z jakéhokoliv důvodu, ať jsou jeho názory jakékoliv, co se hudby týče, je to génius. A „Belus“ je geniální deska, stejně jako i předchozí počiny Burzum. Nemám ve zvyku plýtvat takto silnými superlativy, ale když je už říkám, myslím je doslova. Lidí, kteří by dokázali stvořit něco takto úžasného, chodí po tomto světě opravdu málo. Nemám jiné volby než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Avsky – Scorn

Avsky - Scorn
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.3.2010
Label: Moribund Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Nebudu vám lhát, předchozí dva počiny Avsky“Mass Destruction” (2007) a “Malignant” (2008) – nastudované nemám. Věděl jsem sice, co je tahle kapela (nebo spíše jednočlenný projekt) zač, že se pohybuje v hájemství black metalu, a ony první dvě desky jsem si už delší dobu chystal poslechnout, než jsem se však k tomu dokopal, vyšla třetí, aktuální placka “Scorn”. Tak proč nezačít právě s ní? Věřte mi, že za váš čas stojí.

Tenhle vyhlazovací nářez mě osobně sejmul hned napoprvé a ještě mě to nepustilo. Avsky produkují black metal dřevního střihu, který se však v jejich podání mění na maximálně vypilovanou lahůdku se skvělými nápady.

O co tady půjde, značí již první zásek “As the Mountains Collapse”, jehož název sílu téhle hereze plně vystihuje. Deska se rozjíždí mrazivým, “bahnitým” umíráčkem, který se brzy protrhává ve skvostné sólo. To plynule přechází až do dronového kytarového vazbení, což tvoří most do následujícího oldschoolového náklepu, jenž pokračuje dalších několik minut, přesto však nemá sebemenší šanci nudit, neboť je v něm narvána taková spousta skvělých momentů, že ani nebudete věřit svým uším.

“Scorn” obsahuje celkem pět dlouhometrážních (hrací doba každé z nich se pohybuje v rozmezí 7-10 minut), mezi nimiž je vklíněna nesmírně uhrančivá instrumentální mezihra “The Beyond”, při níž doslova běhá mráz po zádech a která zároveň dělí album na dvě části. Zatímco první trojice “As the Mountains Collapse”, “No Compassion, No Regrets” a “Dead End” vyznívá i přes nejednu pomalejší pasáž neurvaleji, rychleji a brutálněji. Oproti tomu závěr, reprezentovaný titulní “Scorn” a zejména posledním mega-opusem “The Sickness Within”, je lehce pomalejší, avšak řezavější a neuvěřitelně působivý. A právě závěrečná “The Sickness Within” celé už tak výborné kolekci nasazuje umrlčí korunu a doslova bortí světy!

Mírným handicapem by pro někoho mohl lehce garážový zvuk, ale… je to v rámci stylu a napomáhá to celkovému vyznění desky, takže se to rozhodně nedá klasifikovat jako negativum.

Celkově se jedná o 50 minut výborného black metalu oldschoolovějšího ražení a s myšlenkou. Jestli se i minulé počiny nesou ve stejném duchu, určitě se vyplatí mrknout na zoubek i jim. Tak či tak, s jistotou mohu tvrdit to, že “Scorn” je kurevsky povedená placka, hodná vaší pozornosti a možná i koupi.