Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale italská smečka Ars Macabra mi od té doby, co jsem se s ní poprvé potkal, přijde jako kapela, která se za každou cenu snaží působit jakýmsi okultním dojmem. To první setkání proběhlo až v letošním roce, přestože formace vznikla již na konci 90. let a letos v lednu vydala svou třetí řadovou desku “III”.
Upřímně s tím okultismem nemám problém, mně se podobné věci líbí a mám rád, když ten black metal kolem sebe má nějakou auru nebo atmosféru, jakkoliv to nezúčastněnému pozorovateli může přijít jen jako divadélko a pozlátko. Bezpodmínečně ovšem vyžaduji, aby to bylo podpořeno i kvalitní muzikou. Ars Macabra se na první pohled tvářili, že by to mohli splňovat, hlavně obálka a název obligátní římskou číslicí vzbuzoval docela očekávání, ale když jsem si “III” konečně pustil, tak mě italská smečka moc nepřesvědčila…
“III” není vyloženě slabá nahrávka, ale také ani ne vyloženě dobrá. Řečeno jinými slovy, z Ars Macabra se jednoduše vyklubala docela průměrná cháska. Jediné, co je na albu trochu zajímavější, solidnější a to jediné, co převažuje misku z průměru o půl bodík nahoru, jsou pomalejší a melodičtější momenty. Když kapela ubere plyn, pustí ke slovu nástroj baskytaristy Adranora a kytarista Sathor začne s hraním nějakých melodií, dá se říct, že to není úplně špatné a možná to má i něco do sebe. Jakmile ovšem Ars Macabra nasadí rychlejší sypanici, jde to do kytek, protože je to pěkná nuda a kapela prostě nemá tak silné nápady, aby ta muzika dokázala nějak zapůsobit.
Mimoto mi malinko vadí snad až příliš “hodný” a uhlazený zvuk. Když se do “III” zaposlouchám, říkám si, že by tomu slušela trochu větší špína a podzemí, což by ve výsledku mohlo dojem vylepšit.
Ne, že by Ars Macabra byli úplně marní, popravdě v té hudbě jistý potenciál je, ale Italové jej nedokážou dovést do takové podoby, aby jejich výtvor opravdu stál za nějakou větší pozornost. A vzhledem k tomu, že se jim to nepovedlo po 15 letech činnosti, tak nevím, nevím…
Pokud jste už někdy na začátku tohoto tisíciletí nesledovali black metalovou scénu, jméno německé skupiny Dark Man Shadow vám toho asi příliš neřekne. Kapela celou minulou dekádu mlčela a navenek vůbec nefungovala, až nyní, deset let od předcházející desky “The Shore of Straying Souls”, se objevila novinka s názvem “Victims of Negligence”. A samozřejmě hlavně o ní a také i o tom, co zapříčinilo tak dlouhou odmlku, jsme si povídali se zpěvákem, kytaristou a baskytaristou Sorrothem…
Ještě před samotným rozhovorem je nutné upozornit na jednu věc, která hodně překvapila i nás samotné. Dark Man Shadow je německá kapela a my jakožto správní křupani samozřejmě neumíme německy v podstatě nic, otázky jsme tudíž poslali jak jinak než v angličtině. Odpovědi nám ovšem došly ve slovenském (!) jazyce. Po menším interním hlasování jsme se nakonec rozhodli rozhovor i přes jisté nedostatky ve slovenštině ponechat v originálním znění (pouze naše vlastní otázky jsme samozřejmě přeložili do mateřštiny), a to hned z několika důvodů. Jednak pro zachování autentičnosti, jednak také proto, že – co si budeme povídat – takováhle situace už se asi opakovat nebude; v neposlední řadě je pak smysl odpovědí zřejmý a bez problémů pochopitelný, takže už jen pro tu zajímavost… přejeme příjemné čtení!
Zdravím do Německa. Naše první otázka je velmi jednoduchá. Vaše nové album “Victims of Negligence” vyšlo deset let po předchozí nahrávce “The Shore of Straying Souls”. Co se stalo, že to trvalo dlouho, než vyšla další deska? Nevzpomínám, že by za posledních pár let byly ohledně Dark Man Shadow nějaké novinky… byla kapela neaktivní?
Co jste během těch deseti let mezi “The Shore of Straying Souls” a “Victims of Negligence” dělali? Zabývali jste se nějakou muzikou (třeba hraním v jiných kapelách), nebo ne? Kdy práce na “Victims of Negligence” začala? A co bylo tím hlavním impulsem začít pracovat na nové hudbě Dark Man Shadow?
[odpověď na první i druhou otázku – pozn. redakce] V roku 2003 sme podpisali zmluvu s nasim 2. albumom “The Shore of Straying Souls” u Dark Music Production (Portugalsko). Po nejakom case nebolo o nich nic viac pocut a nas album stacili len v juznej ako i vo vychodnej Europe uverjenit. Takisto sa nekonala planovana tour.
V tom istom roku som dostal ponuku od mojho vydavatela, spolocne spolupracovat na par projektoch. V tychto styroch rokoch vznikol moj Projekt Brandenburg, ako aj song “Golden Machine” (“Silver Machine” od Hawkwind) na jednom sampleri od Perry Rodena atd.
V roku 2007 som sa vratil do Frankfurtu nad Mohanom a rozhodol som sa so Samothou komponovat novy album, ktory mal uverejnit label Bellaphon. Po nespocetnych stretnutiach sa po dvoch rokoch ukazalo, ze predsa len nemozu tu slubenu nahravku predplatit.
Mal som zo vsetkeho dost! Zobral som svoju akusticku gitaru a hral som na ulici. Samotha ma v roku 2010 odtial vytiahla s napadom, ktory nam pomohol nas novy album za vlastne peniaze nahrat v Empire Studiu. Vo Februari 2011 sme mali konecne nahravky vo vacku.
Len tolko k nasej inaktivite…
“Victims of Negligence” bylo vydáno u Schwarzdorn Music, což je poměrně respektovaná firma v undergroundu a je známá tím, že vydává pouze jen pár počinů ročně. Jak se vám povedlo s nimi podepsat? Někdo by mohl říct, že to bude problém najít label, když kapela předchozích deset let nevyvíjela aktivitu…
Onedlho som narazil na homepage od Schwarzdorn Productions, ktory som povazoval za velmi zaujimavy a pasujuci, i ked sme uz od Twilight Distribucie ponuku dostali. Po kratkej dobe sa ozval Patrick zo Schwarzdorn Production, ze ho nas hudobny smer prekvapil. Zaujala ho zmes tazkej tvrdej gitary a blast beats spojena okrem muzskeho aj so zenskym hlasom. Dovtedy vraj este take nieco nepocul.
Vela inych ma zasadne problem s “novymi tonmi na stupnici”. Schwarzdorn boli open-mind, na co Legacy Magazine pred desiatimi rokmi vo Feedbacku poukazal.
Řekl bych, že “Victims of Negligence” zní docela oldschool, připomíná by to melodický black metal, jak se hrál ve druhé polovině 90. let – což samozřejmě není nic špatného. Bylo vaším záměrem vytvořit takovou desku? Myslíš, že si muzika Dark Man Shadow bere nějakou inspiraci z 90. let, nebo je ten “oldschool feeling” jen můj pocit?
Myslime, ze o desat rokov budu nase hlasy este stale rovnako zniet, ako aj ta husta gitara a tmave klasicke elementy od Samothy.
Odozrime od 90-tych rokov a pozrime sa jednoducho na hudbu. Tá nepodlieha casu. Deep Purple“In Rock” je pre mna este stale najsilnejsi album vsetkych casov, pretoze ako aj umenie tych hudobnikov a rozmanitost je jednoducho perfektna. Tieto albumy sa daju vidiet ako film.
Mal som 17 a dva gitarove idoly: Tony Iomi a Kerry King. Na jednej strane ponurost, na druhej tvrdost a rychlost.
Death metal riffing 90-tych rokov bol zaujimavejsi, co by som o dnesku uz netvrdil, i ked moje idoly siahaju az do 70-tych rokov. Pocuj moju gitaru a najdes vysledok. Tmave tony klasickeho keyboardu som si vysnival uz v tych casoch.
Jaké rozdíly vidíš mezi metalovou scénou dnes a metalovou scénou před deseti a více lety, když jste vydávali vaše první alba? Je song “Due to Commercialisation” o něčem takovém? Bohužel jsem zatím neměl možnost si přečíst texty, ale název skladby vypadá, že by mohl odkazovat na nějaké (nejspíš ne moc dobré) změny na hudební scéně…
Ako pozorujem, v dnesnych casoch sa gitaristi skor pohorsili ako zlepsili, prevazne sa pohravaju s 3-mi akordami, co pre mna uz s death metalom nema nic spolocne. V dnesnych casoch je uz velmi tazko najst novu skupinu, kde by sa mi nieco pacilo. Prave sme pred par dnami dostali jedno review z UK, vraj je to genialne, ze v dnesnych casoch este skupina moze hrat co chce a ako chce a k tomu este pod zmluvou.
2011 sme sa uchadzali o zmluvu u mensieho distributora (4 predprodukované tracks), kde nam bolo povedane, ze mame pouzit viac komercie; aspon jeden radio hit… Po tejto akcii sme sa tam uz nikdy neozvali. Navzdor tomu vznikol track “Due of Commercialisation”.
Mimochodem, když už jsme zmínili změny mezi dneškem a dřívějškem, jak bys porovnal “Victims of Negligence” s vašimi starými deskami?
Pred 10-timi rokmi, stalo v ohodnoteni, ze ten album bol komponovany na vela rokov dopredu. Tak sme neziaduc cakali az do teraz, mozno ze teraz ten cas prisiel…
“Victims of Negligence” je splynutie prveho a druheho albumu, co sa tyka zvuku a plynulosti obsahu je terajsi album viac ako druhy a je brutalnejsi ako prvy.
Musím se přiznat, že mě dost překvapila píseň “Len dopis”, která je nazpívána ve slovenském jazyce. Proč jste se rozhodli jej použít? Je to docela neočekávané od kapely z Německa. Má někdo z vás něco společného se Slovenskem? Kdo je autorem textu pro “Len dopis”… umíte slovensky, nebo to napsal někdo mimo skupinu?
Skladby a texty pisem zasadne len so Samothou. Vela kucharov zvykne presolit polievku. Prirodzene sme pisali spolocne aj “Len dopis”.
Máte skladbu ve slovenském jazyce, ale – doufám, že se nemýlím – doposud ve vaší diskografii není německy zpívaný song… je to tak? Přemýšleli jste někdy o udělání písničky s německým textem?
U Dark Man Shadow som nad takym niecim nikdy neuvazoval, pretoze k tejto symphonii nepasuje nemcina. Ono to zneje dost tvrdo a chladno, take nieco sa hodi len k drzemu rocku, ako je napriklad moj Projekt Brandenburg (na sposob Rammstein, Böhse Onkelz).
Pokud vím, aktuálně nejsou v plánu žádná vystoupení Dark Man Shadow. Plánujete hrát nějaké živé koncerty?
Posledne dva mesiace sme pracovali na nasom live-sete. Pracovali sme na novych, ale aj starsich tracks – na novo odené -, co by doteraz stacilo priblizne na jednu hodinu live-show.
Kvoli booking agenture a managemente sa este jedná, ale myslim, ze 2014 budeme mat urcite dost vystupeni a dufame ze aj u vás.
Mohl bys nám říct, jak bude vypadat budoucnost Dark Man Shadow? Plánujete pokračovat ve hraní a udělat více desek? Tím chci říct… máte v plánu kapelu zase rozjet naplno, nebo je “Victims of Negligence” jen jednorázovka?
Ako si v hore uvedenom cital, nezalezi to vsetko len od nas. Ked vsetko positivne prebehne, budeme pracovat na novych napadoch a prirodzene ich aj uverejnime.
Mimochodom album, album, album… moze sa stat, ze clovek vrazi do muru; vela hmoty miesto kvality. Dobry album potrebuje cas. Nas umysel je viest Dark Man Shadow dalej.
Máme pro tebe už jen jednu otázku, která může být trochu ošemetná, ale na druhou stranu také zajímavá. Ačkoliv je v Německu spousta skvělých kapel, všiml jsem si, že spoustě lidem z okolních zemí připadá, že je německá scéna plná kýče a klišé, především v subžánrech jako folk metal nebo pagan metal. Co si o tom myslíš ty jako Němec? Díky mockrát za rozhovor!
Moji predkovia, ako aj mentalita a sposob myslenianie je uplne nemecké. No dobre, kto ma rad folk, alebo pagan metal, preco nie. Ci je to gýc, alebo nie, to stojí v priestore. Ja tento styl síce bezpodmienecne nepotrebujem, ale nerád sa negatívne vyjadrujem o druhých umelcoch. Ono je to tak ci tak dost tazké obstát pri tolkých tisickach skupin.
Dakujem zapodporu tohoto interview cez vas magazin.
Země: Česká republika Žánr: post-black metal Datum vydání: 15.1.2013 Label: selfrelease
Hodnocení:
H. – 8,5/10
Skvrn – 7,5/10Průměrné hodnocení: 8/10Odkazy: web / facebook / bandcamp
První pohled (H.):
Jak asi může vypadat muzika kapely s tak prapodivným jménem jako ██████… tedy vlastně bez názvu, jen nečitelný útvar, jemuž se někdy z technických důvodů říká prostě nic. Ve skutečnosti může jít o opravdu výtečnou záležitost… vlastně ani ne může jít, ale opravdu jde, jak dokazuje letos vydaný demosnímek s názvem stejně prostým, jako je název samotné skupiny, čili v podstatě žádným.
Vezměme to ale od začátku. Ačkoliv se v podstatě jedná o post-black metal, svým vyzněním má demo ██████ relativně daleko k hudbě, kterou si pod tímto pojmem já osobně představím – a to i přesto, že se to zde formálně nachází. Mám tím na mysli – mimo jiné – třeba střídání klidnějších pasáží, které tvoří takové ty typické zvukomalebné plochy, díky nimž jsou všechny ty post-záležitosti tak zajímavé, s black metalovými výbuchy… a zejména obrovský důraz na atmosféru. ██████ jsou ovšem špinavější, uřvanější, neučesanější, neurvalejší. Pokud si pod post-black metalem představíte spíše něco na způsob britských Fen, tak ██████ mají svým vyzněním i myšlenkově a filozoficky mnohem blíže k záležitostem, jakou je například další podobně podzemní domácí projekt Marnost, jemuž se už na Sicmaggot dostalo relativně slušné pozornosti. V překladu to vlastně znamená, že se jedná o black metal silně ovlivněný HC/punk scénou; black metal, který nehrají black metalisté, ale spíš hodně alternativní lidé právě ze scény HC/punku.
Ve výsledku je to ale jedno, protože mnohem důležitější je totiž jiná věc, a sice to, že má demosnímek ██████ obrovskou sílu a nádherně hutnou a uhrančivou atmosféru, která se táhne celým počinem a z oněch 25 minut činí opravdu excelentní zážitek. Silné jsou sice všechny čtyři kusy bez jediné výjimky a vlastně by bylo dost hloupé vyzdvihovat jeden konkrétní z tak soudržného celku, přesto musím zmínit fantastickou “III”, která mě dostane při každém poslechu.
Záležitosti jako ██████ jasně dokazují, že se tu u nás pořád dělá výtečná muzika – stačí mít jen otevřené oči a sledovat i demosnímky.
Druhý pohled (Skvrn):
Plzeňští ██████hýří pozoruhodnostmi, kam se jen podíváte. Začněme u toho do očí bijícího shluku znaků vyplňující kolonku interpreta. Výborný nápad se však nemá rád v lásce s internetem, která se na takový černý obdélník tváří poněkud nedůvěřivě. Tak podivnému názvu letos nemůže konkurovat ani krkolomně nazvaná deskaDuobeticus Homunukulus. Obal je impozantní záležitostí, která se s jistotou stane jedním z hlavních aspirantů na artwork roku. (Mimochodem, jak se takový přebal vyráběl, můžete zhlédnout zde.) Zatím opravdu interesantní záležitost, navíc z našich luhů a hájů, a co samotná hudba?
Ano, termín post-black metal na hudbu ██████ pasuje patrně nejpřesněji, hlavně hutností zahuhlaného zvuku a běsnící atmosférou je tohle demo černému kovu velice blízko. Kapela těží ze souhry různě se prolínajících tří kytar, které a tu a tam utíkají od hutnosti black metalu k post-rockovým náladám, které však za nedlouho vždy odbočí vstříc blacku. Zpěv je zřejmě nejzajímavější složkou dokazující, že hudebníci ██████ zdaleka netvoří jen v black metalových vodách. EP svěže plyne a i já si nedovolím nevyzdvihnout třetí skladbu, v tomto případě pojmenovanou jednoduše “III”. Tohle demo je jako blesk z čistého nebe, nedá se mu prakticky nic vytknout, ale přesto mi tam něco chybí. Možná nějaký větší úlet, delší akustické vložky nebo nějaké ozvláštňující intermezzo, nevím.
Zůstanu tedy spíš při zemi a hodnotím trochu níž než nadšený kolega nademnou. Faktem zůstává, že stále hodnotím kvalitní čtyřskladbové EP, a to při konečném zúčtování pominout nemůžu, i když necelá půlhodinka uplyne jako nic. Pokud ██████ nastavenou laťku udrží a vydají dlouhohrající desku srovnatelných nebo lepších kvalit, jsem připraven hodnotit ještě výše. Jsem si jist, že toto nebylo zdaleka naposled, kdy o ██████ slyšíme, naopak jsem nabyl přesvědčení, že tahle kapela má před sebou víc než zajímavou budoucnost.
Německý jednočlenný projekt Fyrnask se pro mě stal jednou z těch záležitostí, které si seženete jen tak náhodou a čekáte, co se z toho vyklube… a ono se z toho vyklube něco, co vás doslova posadí na prdel. Pod obalem s hejnem bílých holubic na černém pozadí, což je na poměry black metalu motiv poměrně nezvyklý, se totiž ukrývá neuvěřitelně silná deska, již bych se rozhodně nebál označit za skvost.
Úvod “Eldir Nótt” obstarává bezejmenné intro, které se stupňuje hodně pozvolně, ale velice dobře graduje a člověka opravdu dokáže navnadit na to, co se má dít v následujících 50 minutách. Hned s první regulérní skladbou “Vigil” pak Fyrnd, jediný člen Fyrnask, zcela zřetelně ukazuje, proč ode mě jeho dílo dostává tak vysoké hodnocení. Pokud občas řeknete, že vás některé album doslova pohltí, tak zde je to přesně ten případ. Jakmile nastoupí úvodní mohutná zvuková stěna a s ní různé atmosférické prvky v pozadí, posluchač hned začne tušit, že zde rozhodně nepůjde o nic triviálního. A ještě než “Vigil” poprvé dospěla do konce, ta deska už mě měla. A všechny následující písně na “Eldir Nótt” mi bezezbytku potvrdily, že je to zcela právem. Ať už se Fyrnd pustí do dlouhých opusů jako “Jarðeldr” či “Síaða”, nebo nasadí nemetalová intermezza jako “Suonnas sedir” či “Samas stígr”, vždy se jedna o skoro dech beroucí zážitek.
Největší předností “Eldir Nótt” je zcela bezesporu neskutečně hutná, silná a hluboká atmosféra prastarého šamanismu a primitivních pohanských rituálů. Nemůžu si pomoct, ale přesně takto na mě “Eldir Nótt” působí, byť třeba obálka tomu neodpovídá… tma osvětlená jen otevřeným ohněm, jeskyně, kosti… a obrovsky působivý zážitek.
Tak jako tak je “Eldir Nótt” doslova lahůdkovou záležitostí pro všechny black metalové fajnšmekry. Nemůžu si pomoct, ale pod hlavičkou Fyrnask vyšel opus, který považuji za jednu z nejkvalitnějších žánrových nahrávek tohoto roku, a už teď vím, že “Eldir Nótt” bude o místo v top5 2013 minimálně bojovat – s reálnými šancemi se tam dostat.
Nedávno vzniknuvší projekt Vhöl ze Spojených států amerických se na první pohled tváří dost zajímavě už jen díky své sestavě, v níž se potkávají dva členové progresivní kapely Hammers of Misfortune, člen stoner metalových YOB a navrch bubeník Aesop Dekker z Agalloch. To je kombinace jmen, která vzbuzuje docela slušné očekávání…
Hned na začátek ale můžu prozradit, že mě stejnojmenný debut Vhöl příliš nechytnul… vlastně tedy skoro vůbec. Hlavní problém desky tkví v tom, že je strašně nesourodá a nevyrovnaná. Stačí se jen podívat na výše vypsaný žánrový mišmaš a už člověk začne tušit něco nekalého, protože dát dohromady zrovna takovéhle žánry, aby to mělo hlavu a patu, nevypadá jako zrovna lehký úkol… a Vhöl jej nezvládli zrovna přesvědčivě. Deska působí v základě black metalově, ačkoliv black metalová vlastně moc není, přestože se občas objeví chaotičtější kytarové výjezdy, při nichž si vzdáleně vzpomenete na takové Krallice, akorát v hodně, hodně naředěné verzi. Velká část nahrávky uhání ve skoro až punkovém tempu s black metalovým soundem, což může být zajímavá kombinace, když se to povede (z fleku mě napadají třeba Italové The Secret, kteří loni vydali naprosto drtící desku, nebo našinci Mörkhimmel), ale tady se to moc nepovedlo a působí to nezáživně. Do toho pak sem tam práskněte úplně nepasující heavy metalové sólo nebo momenty, které jako by vypadly od nějaké průměrné americké power metaloviny skupiny, a máte asi tak představu, o čem tohle je.
Nejhorší na tom je, že Vhöl ani nemůžete úplně odstřelit, protože pánové a dáma dokážou vymyslet i zajímavé pasáže, jakkoliv tyto povedené momenty sráží okolní balast. Nádherným příkladem je druhá “Insane with Faith”, která utíká v jakémsi rockovém kvapíku a dost nudí, aby nakonec nabídla hodně dobrou závěrečnou minutu.
“Vhöl” je jednoduše dost rozporuplnou nahrávkou, ale i když jsem se z ní doslova snažil vytáhnout něco pozitivního, celkový dojem zůstává stejný – ztráta času. Škoda, čekal jsem o dost víc.
Ereb Altor, kteří jsou formálně vlastně jen vedlejším projektem několika členů doom metalových Isole (ačkoliv třeba já osobně mám radši hudbu Ereb Altor než Isole), se nikdy netajili tím, že prvotním podnětem ke vzniku téhle kapely bylo vzdát hold nesmrtelnému odkazu legendárních titánů Bathory. Pánové tak ale nechtěli učinit hraním coverů, nýbrž svou vlastní tvorbou, jež se ponese v duchu vikinského období Bathory. Stalo se a výsledkem byly dvě desky “By Honour” (2008) a “The End” (2010), z nichž zejména ta první jmenovaná je opravdu hodně povedená a osobně ji považuji za jeden z nejlepších tributů Bathory.
Následně si ovšem Ereb Altor sami (a zcela správně) uvědomili, že na tom nelze stavět donekonečna a se třetí deskou “Gastrike” se v loňském roce pohnuli spíše do black metalovějších vod, přestože onen viking metal zde byl stále patrný. Nicméně se ukázalo, že i v této poloze to Švédům slušelo a rozhodně to má smysl. Aktuální novinka “Fire Meets Ice” mi přijde, jako by se snažila propojit obě dosavadní tváře Ereb Altor. Rozhodně mi připadá o poznání méně agresivní a méně black metalová než “Gastrike”, jako by se svým vyzněním otáčela zpátky za odkazem Bathory, přesto tak nečiní natolik znatelným způsobem, jako tomu bylo na prvních dvou nahrávkách.
Přesto se ten duch Bathory – nebo lépe řečeno viking metalových desek z období raných 90. let – prolíná takřka celým “Fire Meets Ice” a u mnohých riffů si na Quorthonovu tvorbu nelze nevzpomenout, byť to zde samozřejmě není ani zdaleka v tak geniální podobě. Jen tu a tam vykouknou trochu black metalovější růžky, ale jak vidno, vůbec to není na škodu.
Pokud jste na tom stejně jako já a stále vás mrzí, že Bathory už je jen minulost, pak právě alba jako “Fire Meets Ice” jsou přesně pro vás a rozhodně byste si tento počin a muziku Ereb Altor obecně neměli nechat uniknout. Stejně tak je “Fire Meets Ice” deska jak dělaná pro ty, kteří mají po krk trendového viking metalu a chtějí hudbu, jíž lze věřit nos mezi očima.
Podíváme-li se na diskografii ruských Annorkoth, zjistíme, že za tříletou historii tohoto one-man projektu vyšlo několik demíček, čtyři desky a téměř trojnásobný (!) počet splitek. Z toho plyne, že kvantita vítězila nad kvantitou a sama ústřední postava B.M. již po dvou letech uznává, že úroveň předchozích počinů nebyla moc valná. “The Last Days” je tedy pátým dlouhohrajícím počinem kapely, která od zběsilého tempa vydávání počinů naštěstí ustupuje.
Základem hudby Annorkoth jsou bezesporu všudypřítomné klávesy, překrývající nenápadnou kytarovou linku. Kytary jsou zastrčeny do pozadí opravdu hodně, nicméně v případě Annorkoth to vůbec nevadí a zvuk je nastaven velice zajímavě. Mimochodem díky faktu vysoké důležitosti kláves byl projekt vyškrtnut po slovní přestřelce z Encyclopaedia Metallum. Vokály se objevují málokdy, ale jsou to právě ony, které v hudbě Annorkoth vedle melancholické atmosféry stále zachovávají black metalovou stopu. Na poslech se nejedná o náročnou hudbu. Ačkoli jsou stopáže jednotlivých skladeb nadprůměrné, písně se většinou drží menšího počtu melodií, které jsou na ploše jedné skladby gradovány a volně přechází do jiných harmonií. Z počátku to zní jako báječná kombinace, ke konci však posluchač (nikoli hudba, která je stále podobná) kvůli stereotypnosti uvadá.
“The Last Days” příjemně plyne, v mém případě většinou až do šesté skladby. To už jsem z vláčných klávesových celkem unaven a raději sáhnu k něčemu rychlejšímu. Annorkoth určitě natočili zajímavou desku, které by však slušela spíše délka minialba. I přesto, hlavně tedy díky pozoruhodnému zasněnému zvuku, hodnotím štědře.
Co si budeme povídat, pokud by se Rakušané Kringa neobjevili na druhém vydání festivalu Prague Death Mass v Praze, asi bych o jejich jméno jen tak nezavadil. Oni se tam ovšem objevili a jako kapela, o níž jsem do té doby jaktěživ neslyšel, mi přichystali dost příjemné překvapení, takže poslech nějaké té studiové tvorby následoval celkem logicky… Demosnímek “Total Mental Desecration” toho má ale s Prague Death Mass II společného ještě víc, jelikož vyšel speciálně ku příležitosti tohoto festivalu, a to na kazetě v limitaci 50 kopií.
Nutno říct, že na koncertě mě Kringa zaujali hned na první dobrou bez jakékoliv přípravy, demáč mě ovšem napoprvé vůbec nechytnul. Popravdě řečeno mi trvalo relativně dlouho, než jsem se v těch 25 minutách začal trochu orientovat a začalo mě to bavit. Sound je hodně, hodně syrový a undergroundový, což zcela jistě také hrálo svou roli, byť jsem se zvukovým kanálem nikdy neměl nějaký extrémní problém a nevadil mi. Jakmile jsem se ale do “Total Mental Desecration” dostal a ta nahrávka si sedla, konečně se z toho vyklubalo přesně to, v co jsem doufal a co jsem čekal. Tedy čistokrevný black metal v hodně zajímavé formě. Nechybí časté změny tempa, které počinu dodávají na variabilitě, nechybí však ani kytarové melodie, jichž je možná až překvapivě dost, když se do toho člověk zaposlouchá. Právě ty proměny temp a motivů jsou důležité, protože Kringa našli docela zajímavý poměr mezi monotónností a proměnlivostí, díky čemuž “Total Mental Desecration” zní příjemně původně a svojsky, byť se o vyloženě originální produkci nejedná.
Vrcholem demíčka se pro mě stala třetí “Wreck the Temples (Ascent to Utter Darkness)”. Ne, že by byl ten song nějak zvlášť odlišný od ostatních nebo nějak výrazně lepší, ale jednoduše mě zaujal nejvíc a právě v jeho rámci mi ta atmosféra, kterou jinak oplývá celá nahrávka, přijde nejkoncentrovanější, některé momenty jsou zde vysloveně výborné, jakkoliv se něco podobného dá říct i o ostatních písních.
“Die Hamletmaschine” je čtvrtým počinem projektu Marnost a stejně jako ve všech třech předcházejících případech, i tentokrát se jedná o záležitost velice zajímavou a také kvalitní. Skoro by se už pomalu dalo začít mluvit o tom, že co z dílny Marnost vzejde, je zárukou výborného posluchačského zážitku. A to i přesto, že “Die Hamletmaschine” je oproti předcházejícím nahrávkám docela rozdíl a Marnost zde zvolili lehce odlišný přístup.
Tento odlišný přístup bude do velké míry dán také okolnostmi vzniku. Jak je u Marnosti zvykem, znovu jde jen o jednu skladbu delšího rázu, tentokrát ovšem kompozice vznikla jako součást krátkého tanečního filmu “Hamletophelia”, který adaptuje hru “Die Hamletmaschine” (nebo v češtině “Hamlet stroj”) německého dramatika Heinera Müllera.
Co se hudební stránky týče, oproti předcházející tvorbě se mi zdá, že je “Die Hamletmaschine” členitější, možná i promyšlenější a víc se tam toho děje ve smyslu počtu různých motivů a vývoje kompozice, jako by bylo “Die Hamletmaschine” méně postavené na improvizaci. První část se nese v jakémsi kytarovém vazbení, které spíš než do black metalu spadá do hájemství drone. Poté Marnost zvolní a nabídnou několik minut dlouhou, doslova až melancholickou pasáž, která je pro mě asi vrcholným momentem “Die Hamletmaschine”, a to nejen proto, že Marnost doposud něco podobného neudělali. Zní to totiž vyloženě skvěle, zejména rytmika je v této části excelentní a i díky charakteristickému syrovému zvuku zní výsledek výtečně. Závěrečná část se pak nese v duchu black metalu, který je asi nejblíže tomu, co Marnost dělali dříve, jedná se ale o pasáž hodně dobře vygradovanou a i v jejím rámci kapela dokáže kapela nabídnout hodně příjemných detailů, například sice docela jednoduchou, ale maximálně funkční melodii v pozadí v úplném finále “Die Hamletmaschine”.
“Pukající svět” v mých očích zůstává stále nepokořen, protože je v něm to kouzlo prvního setkání, ale i tak je “Die Hamletmaschine” jednoduše úžasná věc.
Sarke vznikli původně jako dvoučlenný projekt, který stvořily dvě kultovní (a v jednom případě až legendární) postavy norské black metalové scény. Instrumentální i skladatelské stránky věci se ujal Sarke, po němž je kapela také pojmenována, známý především z působení v kapelách jako Tulus nebo Khold. Vokály pak neobstaral nikdo menší než sám TedArvidSkjellum alias NocturnoCulto ze slovutných Darkthrone osobně. Společně dali v roce 2009 vzniknout excelentnímu debutu “Vorunah”, jenž nabídl nádherně dřevní black metal, špinavé riffy, nezaměnitelný Nocturnův vokál a občasný lehký klávesový podmaz, který celou tu muziku mnohonásobně umocňoval. Recept zdánlivě dost jednoduchý, přesto však maximálně funkční, rozhodně bych se nebál mluvit i o majstrštyku, stále si tu desku pouštím a stále mě baví. Zároveň s tím ovšem Sarke sami sobě posadili laťku pekelně vysoko a zákonitě cokoliv dalšího, co se pod jejich hlavičkou objeví, musí být poměřeno právě s “Vorunah”…
Sarke začali hrát živě, což už ve dvou lidech příliš nejde, tudíž se oba hlavní protagonisté obklopili protřelými profíky, kteří stopu zanechali ve spoustě zajímavých uskupení (Borknagar, Satyricon, DimmuBorgir, Susperia, sólové projekty Ihsahna nebo ICSVortexe). Ti všichni byli následně povýšení na regulérní členy, z dvoučlenného projektu se stala normální kapela a výsledkem byla nahrávka “Oldarhian”. A přestože i ta víceméně opakovala know-how nastolené “Vorunah”, ve zmiňovaném porovnání se svým předchůdcem album neobstálo a i přes některé perfektní songy (“Pessimist” je prostě náser) se pro mě počin stal spíše mírným zklamáním.
Uběhly další dva roky, během nichž se z šestičlenné skupiny stala pětičlenná, a přichází třetí dlouhohrající fošna s názvem “Aruagint”, která hned na první pohled nevzbuzuje jediný důvod k tomu, aby měl posluchač očekávat jakoukoliv změnu ze zaběhnutého modelu Sarke. Obálka je opět světlá a dost jednoduchá, i když, pravda, bílou barvu vystřídala šedivá a i přes svou jednoduchost jde v případě “Aruagint” asi o nejpropracovanější přebal Sarke. Hudba ovšem zůstává stále na svém místě, tudíž budeme mít zase co do činění s black/thrash metalem, z něhož stará škola páchne na sto honů.
A světe div, opravdu tomu tak je. Pokud o tom někdo před poslechem mohl pochybovat, hned úvodní parádně dřevní riff “Jaunt of the Obsessed” dává jasně na srozuměnou, že Sarke budou dále drhnout to svoje. V tomto konkrétním případě ale nijak zvlášť nevadí, že se kapela posouvá vlastně minimálně. Prim opětovně hraje především šlapavé střední tempo, které prostupuje drtivou většinou “Aruagint”. Když dojde na výlety do pomalejších nebo rychlejších temp, jde vždy spíše o krátké pasáže v rámci jednoho songu, snad s výjimkou hned druhé “Jodau Aura”, jež se nese celá v dost pomalém duchu, díky hojnějšímu využití kláves bychom ji snad s velkou nadsázkou mohli nazvat i epičtější. Tak jako tak jde pro mě osobně o jeden z vrcholů “Aruagint”, především díky oněm klávesám, které skladbě dávají další přesah a obzvláště ve finální minutě jsou doslova excelentní a snad jako v jediné pasáži na albu se zde přesouvají z pouhého podkladu na popředí pozornosti.
Mezi mé další oblíbené kusy patří zcela jistě i “Walls of Ru”, snad shodou okolností i v ní mají klávesy několik hodně pěkných momentů. Skvělá je především druhá polovina “Aruagint”, kde vládne “Salvation” s hodně chytlavým riffem, “Skeleton Sand” protkaná zajímavými vybrnkávačkami nebo velice povedená “Icon Usurper” s dalším parádním riffem a jakýmsi kovovým bušením v některých pasážích.
Ačkoliv jsem tu doposud dost často mluvil o klávesách, asi by se slušelo zmínit, že ty v muzice Sarke přece jenom hrají spíše vedlejší roli, a jak již bylo jednou zmíněno, plní spíše úlohu jakéhosi koření, které celkový dojem ozvláštňuje. Jinak je “Aruagint” nahrávka postavená především na špinavých riffech, dunící baskytaře a samozřejmě charakteristickém vokálu NocturnaCulta. Skoro by se dalo říct, že hudba, jakou Sarke produkují, zní jako srážka Khold a Darkthrone, což vzhledem k hlavním protagonistům jistě není žádné překvapení. Na hudbě je znát, že ji skládal stejný člověk, který fungoval v Khold, od nichž si Sarke propůjčují především jakousi chytlavost, aniž by muzika jakkoliv ztrácela odér black metalu, a střední tempo; tvorbu Darkthrone pak evokuje o něco větší špinavost a samozřejmě také již několikrát skloňovaný Nocturno Culto, jehož zpěv se jednoduše nedá splést.
Na závěr zbývá už jen jedna věc. Někdy zkraje recenze jsem říkal, že cokoliv kdy pod hlavičkou Sarke vyjde, chtě nechtě to budu muset porovnávat s mocným debutem “Vorunah” a jen podle toho, jak to které album srovnání ustojí, se poznají jeho kvality. Jak to tedy dopadlo? Přestože se mi “Aruagint” dost líbí, “Vorunah” zůstává stále ve vedení a bez problému si stále udržuje pozici nejsilnější nahrávky Sarke, byť se jí novinka místy na dohled blíží. Na druhou stranu, docela slabou dvojku “Oldarhian” nová fošna překonává naprosto hravě a s přehledem – a už jen tím, že tentokrát již o zklamání nejde, mě “Aruagint” dost potěšilo.
Další názory:
Vlastně mi nezbývá nic jiného, než souhlasit s kolegou, který jako by mi mluvil z duše. “Vorunah” sice překonáno nebylo, nicméně to neznamená, že by “Aruagint” nebylo velmi dobré album. Všechna poznávací znamení zůstala zachována a pekelný black/thrash, jak jej hrají Sarke, má pod tíhou chrastivých kytar tu správnou dřevní atmosféru. Říkám si, jestli vůbec má smysl, abych se snažil vytáhnout do popředí některé ze skladeb, protože by tím automaticky trpěly ty ostatní, což je škoda, protože “Aruagint” je velmi vyrovnané album, které dává smysl jako celek úplně stejně, jako když jej rozdělíte do jednotlivých kousků skládačky. Nocturno Culto je pro mě opět hlavní hvězdou Sarke, protože ten jeho nezaměnitelný vokál tvoří podstatnou část výsledného vyznění celkového projevu kapely. Ačkoliv se mi v určitou dobu, kdy jsem album sjížděl i několikrát denně, zdála druhá polovina malinko slabší, tak se to časem spravilo a nyní nevidím na “Aruagint” jediný slabý moment, takže můžu být spokojený, protože to, co jsem od třetího alba Sarke očekával, jsem nakonec dostal. Pekelnou jízdu, která i přes svou jednoduchost dokáže na delší dobu zabavit. Kaša
Co se týče Sarke, je nabíledni, že se s kolegy shodnu i já. “Aruagint” je výborný materiál, byť nepřekonává kvality debutu. Kapela si drží svůj standard a zálibu v špinavém oldschoolu, kterému vévodí dřevní riffy, výrazná atmosféra a svojský vokál Nocturna Culta. Skladby jsou rovnoměrně rozložené, tudíž tu máme rychlejší kousky, provázené pomalejšími až doomovými skladbami, doplněnými o výrazné melodie. Takovou skladbou je třeba epická “Jodau Aura”, která mě hned při prvním poslechu udeřila svou silou a uhrančivostí. Vlastně celé album drží celkem pohromadě, byť někdy se může stát, že vás ubije určitá monotónnost, což se ale záhy podaří zachránit dalším výrazným riffem či motivem. Právě kvůli občasné neschopnosti udržet posluchačovu pozornost, musím nějaké body ubrat, byť jde skutečně o kvalitní materiál, jehož poslech si v posledních dnech dost užívám. Stick
