Pokud se k něčemu stavím v hudbě už předem poněkud nedůvěřivě, je to nadprodukce, kdy hudebníci pálí jedno album za druhým ve velké kadenci. Vadí mi to proto, že se v takových případech dost často stává, že kvalita ustoupí kvantitě. Není divu, že s takovým přístupem se mi příliš nechtělo ani do poslechu zámořské kapely Jute Gyte…
Produkce tohoto jednočlenného projektu je totiž totální šílenost… od roku 2006, kdy vyšel debut “Apidya”, je “Discontinuities” už 21. dlouhohrajícím albem. Ano, čtete správně, 21 desek za sedm let a do toho ještě tři EP taktéž s novou muzikou. A nutno ještě dodat, že opravdové tvůrčí vzplanutí chytil Adam Kalmbach, člověk stojící za Jute Gyte, až v roce 2010, když k dnešnímu dni vyšlo za posledních tři a půl roku 16 z těch 21 alb. Jen letos zatím tři počiny. Uff…
Byl jsem ale docela překvapený tím, že i přes takhle šílenou kadenci “Discontinuities” rozhodně není odpadem, vlastně je to naopak docela dobrá nahrávka – v rámci svého stylu. Adam Kalmbach vůbec na nic nečeká a hned s první vteřinou “The Haunting Sense of an Unrepeatable Unidirectional Vector” se bez varování pustí zahuhlaný black metalový bordel s trochu horším soundem – ale ne úplně praváckým, to zase existují i mnohem větší chlívy. Muzika je poměrně monotónní (ale zase ne úplně beze změn) a přesně dle vzoru dávných žánrových klasik se “uživí” i nějaký ten přehmat nebo nedokonalost. Hlavní je spontánnost.
A kde je v tom ukrytý ten experiment zmiňovaný v žánrové škatulce hlavičky? Jednoduše… “Discontinuities” je místy takový chaos, až hudba s přimhouřením oka přechází až někam na hranici soft noisu. Také mnohé kytarové rejstříky a hmatníkové jízdy, které jsou zde k slyšení, nejsou v klasickém black metalu zrovna standardním výrazivem.
Těžko říct, jak jsou na tom zbylá alba Jute Gyte, ale “Discontinuities” samo o sobě je prostě zajímavým počinem a v jeho monotónnosti mu ani více jak hodinová délka neškodí. Nicméně je to muzika spíš pro pokročilejší v podobných odvětvích…
Ctulu z Německa je kapela, kterou registruji již delší dobu, ale až doposud jsem se do poslechu její tvorby nijak zvlášť nehrnul. Důvod je vcelku jednoduchý… když člověk poslouchá hudbu už opravdu dlouhou dobu a pravidelně, což je přesně můj případ, časem si vypěstuje jakýsi odhad, který mu dopředu ještě před samotným poslechem pomáhá určit, zdali by mohlo jít o slušnou záležitost nebo ne. Samozřejmě, není to nic dogmatického a mnohdy se v tom člověk zmýlí, nicméně dost často může jít o faktor, podle něhož se posluchač rozhoduje, jaké skupině z toho obrovského počtu čekajícího na poslech bude věnovat svou pozornost a svůj čas, jenž je v dnešní době poměrně vzácným artiklem. A přesně tento odhad mi říkal, že Ctulu asi budou produkovat ten druh black metalu, který slyšet opravdu nepotřebuji. A nebýt toho, že mi do klína spadla recenze na třetí dlouhohrající počin “Seelenspiegelsplitter”, asi by tomu tak zůstalo i nadále.
Nechápejte mě ale špatně, rozhodně jsem k “Seelenspiegelsplitter” nepřistupoval s tím, že to bude něco vyloženě špatného a že se mi to nebude líbit. Jestli jsem se totiž něco za spoustu těch let naučil, pak zcela jistě to, že hudební fanoušek, za něhož se trochu neskromně považuji, by ohledně hudby neměl mít předsudky, protože díky nim se může připravit o spoustu muziky, která je jinak moc dobrá, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti – a věřím, že rozhodně nebudu sám. K novému albu Ctulu jsem přistupoval s tím, že toho od něj nic moc nečekám, ale že mě tím pádem “Seelenspiegelsplitter” může jedině příjemně překvapit. A to je – dovolím si tvrdit – docela férový přístup, který album nijak neznevýhodňuje. Tím vším chci říct, že Ctulu šanci rozhodně dostali a bylo jen na nich, zdali ji využijí, nebo promarní…
Ve finále se realitou ukázala být ta druhá možnost, tedy ta, která pro kapelu značí nepříliš lichotivý výsledek. “Seelenspiegelsplitter” totiž nabízí přesně to, čeho jsem se obával a kvůli čemu jsem se muzice Ctulu až doposud tak prozřetelně vyhýbal – v odborných kruzích se tomu říká kinder black metal. Co si pod tím představit? Hudbu, jež formálně stále spadá do black metalového šuplíčku, ale když ji nazvete black metalem před nějakým ortodoxním fanouškem, poprská vás smíchy; je to něco jako black metal pro lidi, kterým je maximálně tak 15 let. Neberte to zle, rozhodně tím nechci tvrdit, že lidi mladší než já musí automaticky poslouchat blbosti (když si vzpomenu sám na sebe v tomhle věku, nemám ani moc co kecat), ani nechci tvrdit, že všechen melodičtější a ne úplně syrový black metal nestojí za nic, rozhodně se i v tomhle “kinder black metalu” setkáme s hudbou když ne vyloženě dobrou, tak přinejmenším poslouchatelnou, čehož můžou být zářným příkladem třeba Dimmu Borgir, do nichž si sice spousta lidí s chutí kopne jako do komerčního odpadu, ale jejich tvorba má přece jenom pořád úroveň a i mně se vlastně stále líbí (neříkám, že ty dvě kapely spolu mají společného něco víc než stravitelnost, aby bylo jasno). Ctulu jsou na tom ovšem o poznání hůře. Black metal, jaký skupina hraje, přesně odpovídá zemi svého původu a zalíbení jejích obyvatel v nevkusu – a to zdaleka nejen v hudební rovině. A přesně takové “Seelenspiegelsplitter” je – po black metalu pro děti další hodně abstraktní a ne zrovna lichotivě myšlená škatulka “německý black metal”.
Přesuňme se však od nic neříkajícího tlachání k něčemu trochu užitečnějšímu a pojďme si stručně říct, co že je to vlastně na “Seelenspiegelsplitter” ne tak úplně košer. Než s tím ovšem začnu, chtěl bych ještě upozornit, že i přesto, že se následující řádky asi neponesou v úplně nejpozitivnějším duchu, stále se jedná o album poslouchatelné a do vyloženého odpadu má muzika Ctulu hodně daleko. Zase se nedá tvrdit, že by Němci hýřili vyloženou hudební nekvalitou…
…meritem problému je to, že Ctulu nepobrali moc ani té opravdové kvality. Vychází vám z toho něco jako průměr? Ano, pak jste na to kápli. Právě to je totiž nejvýraznějším neduhem “Seelenspiegelsplitter”. Jistá naivita, svým způsobem trochu kýčovitost nebo značná neobjevnost jsou věci, které sice v hudbě také nevidím úplně nejradši, ale jde o záležitosti, nad nimiž lze přimhouřit oko nebo je v některých případech dokonce i plně odpustit, ale nevýraznost, průměrnost a nuda jsou faktory, které se již neodpouštějí, zvláště pak v době, kdy každý den vycházejí desítky a desítky nových alb a čas je vzácným artiklem. Jestli někde v předchozích částech recenze mohl vzniknout dojem, že mi vadí, že Ctulu hrají “lehký” black metal, jenž má blíže k metalovému mainstreamu než k prapůvodní podstatě a esenci svého žánru, není tomu tak. Přestože má infernální a blasfemický black metal stále moje obrovské sympatie a obecně mu dám přednost, rozhodně se neštítím melodií nebo ne tak syrových forem stylu. Na “Seelenspiegelsplitter” mi vadí především právě ta průměrnost.
Jenže přesně takové “Seelenspiegelsplitter” je… takové nijaké. Formálně je to vlastně docela v pohodě, ale ve skutečnosti ten materiál nemá vůbec sílu a dokonce ani vůli na to, aby v člověku zanechal nějaký zážitek nebo cokoliv jiného. Takhle to prostě prosviští okolo, řeknu si oukej a nejradši bych se přesunul k něčemu dalšímu. Nicméně i tak jsem “Seelenspiegelsplitter” ve snaze album zbytečně nepotopit slyšel vlastně víckrát, než by mi bylo milé – a prostě nic. Pět minut po odeznění posledního tónu si pořádně nevybavím jediný motiv. Ctulu v podstatě téměř celou hrací dobu jedou podle jednoho mustru… docela obyčejné melodické riffy, monotónní vokál, bubeník umí jen dvě tempa, sem tam nějaký pokus o atmosféru, který ovšem opravdovou atmosféru dost krutě postrádá. Tohle pak natáhněte na délku více jak jedné hodiny a máte před sebou nahrávku, bez jejíhož poslechu žít opravdu dokážete.
Ve výsledku je “Seelenspiegelsplitter” albem tak na jeden, dva poslechy… to abyste zjistili, že víckrát to nemá cenu, a šli si poslechnout něco lepšího. Musím zopakovat to, co jsem již jednou zdůrazňoval – Ctulu v žádném případě nenahráli desku vyloženě sračkovou nebo neposlouchatelnou, je to prostě počin, jenž funguje maximálně tak jako kulisa. Nic vám to neudělá, psychickou újmu ani žaludeční potíže nezpůsobí, ale také vám to nic nedá. A co si budeme povídat… takových v dnešní době je… dvanáct do tuctu a ještě víc…
Dánové Illnath za dobu svého působení prodělali poměrně zajímavý vývoj. Na prvních dvou deskách “Cast into Fields of Evil Pleasure” (2003) a “Second Skin of Harlequin” (2006) hráli normální klávesový melodic black metal, který mi ovšem nijak zvlášť zajímavý nepřišel. Předchozí album “Third Act in the Theatre of Madness” z roku 2011 bylo pro Illnath nahrávkou velkých změn, protože kapela svůj sound citelně ohlodala, vrhla se na agresivnější vyznění, a přestože klávesy tu stále byly, Dánové se vystříhali pomalejších momentů nebo snahy o atmosféru a vsadili na tah na bránu. Poslední změnou bylo, že album nenazpíval dlouholetý vokalista Narrenschiff, nýbrž sympatická slečna Mona Beck…
Ačkoliv ta již v Illnath nyní není, protože ji za mikrofonem zastoupila jiná sličná slečna Marika Hyldmar, březnová deska “4 Shades of Me” je stále ještě opatřena právě jejím vokálem. Po hudební stránce novinka pokračuje v cestě vytyčené na “Third Act in the Theatre of Madness”, akorát v tomto ohledu jede ještě víc na doraz. To v překladu znamená, že se Illnath pustili do ještě přímočařejšího vyznění, s čímž jde ruku v ruce také vůbec poprvé v jejich diskografii úplná absence kláves. Veškeré melodie mají tentokrát na starosti jen kytary, takže melodická stránka je trochu střídmější, ale když se Illnath do nějaké té melodie mezi všeobecným hoblováním pustí, je to vždycky dobré a má to smysl. Songy jsou obecně ještě ostřejší a agresivnější a ještě větší rachot. Stejně tak i žánrově už jsou Illnath jinde než před 7-10 lety v dobách prvních alb, black metal už je zde spíše okrajově a hlavní role se ujala kombinace ostřejšího melodic death metalu a thrash metalu.
Ačkoliv jde bezesporu o pořádnou proměnu, ve výsledku si myslím, že to Illnath jen prospělo, protože “4 Shades of Me” mě baví mnohem než cokoliv v minulosti. Není to žádný vyložený zázrak, ale má to švih, dobře se to poslouchá a nenudí to. Jednoduše řečeno, současná podoba prostě Illnath sekne, takže za mě určitě palec nahoru.
Je pravdou, že post-metalové (a obecně post-cosizrovnavymyslíte) kapely se v naší současnosti rodí jako houby po dešti. Vyzobat ty lepší z nich se tak stává úkolem nelehkým – a to i přesto, že zvuk i skladatelské postupy takových post-kapel mi většinou imponují a žeru je všema deseti. A jednou takovou vyzobanou je i one-man show, jež se skrývá pod názvem Černá.
Navzdory názvu pochází jediný člen kapely Cody McCoy z amerického Michiganu – a nic nenasvědčuje tomu, že by měl s Českou republikou měl společného víc než lásku k našemu jazyku. Ačkoliv v češtině nezpívá (na “Restoring Life” nezpívá vůbec), rád v ní pojmenovává jednotlivé skladby. Těch je na albu osm a navzdory škatuli jsou opravdu různorodé. Hudebně se Černá řadí kamsi do vod post-blackových, posluchač se tedy dočká tvrdých riffů a ostrých temp, ovšem Cody se nevyhýbá ani post-rockovým, klidným pasážím, které kontrastují s hlavní náplní desky. Nejvíce mi sedí delší skladby, jmenovitě “Společně, part IV: Embrace the Stars” a předposlední “Restoring Life”, které mají kolem deseti minut. Dávají dostatek prostoru na to, aby mohla vyniknout největší přednost alba – náladotvornost. Směska melancholie a zahloubanosti je úžasná, na procházky v dešti přímo ideální. Melodie a riffy jsou další silnou devízou “Restoring Life”, na druhou stranu kytarových sól si moc neužijete. Někdo to může brát jako mínus, musím však poznamenat, že mi nijak nechybí, protože hudba dokáže spolehlivě zaujmout i bez nich.
Jediná skladba, která mi nesedla je “Isa”, a to svou odlišností. Jedná se totiž o skladbu starší, která pochází již z dema a je pojatá spíše jako bonus. Je zajímavé, že z téhož dema pochází i eponymní “Restoring Life” a ta do celku zapadá dobře. Kdyby byla skladbou poslední, byl by to úžasný závěr, především díky závěrečnému riffu. Jinak se jedná o nahrávku vyspělou a nadprůměrnou – a to po všech stránkách, instrumentální, skladatelské i produkční. A to je na debutovou desku mladého začínajícího umělce zatraceně hodně.
Seeds of Iblis jsou hned na první pohled výjimeční jednou věcí – myšlenkovým pozadím své hudby udělali něco, co si snad ještě nikdo v takové míře nedovolil – začali píchat do vosího hnízda ortodoxního islámu, což je vzhledem k zemi jejich původu docela o krk, protože Irák zrovna není státem, kde by si hudebníci mohli říkat všechno, co chtějí, ale o to víc si Seeds of Iblis za tu odvahu cením. Tím spíš, že polovinu sestavy navíc tvoří ženy, což už je doslova vztyčený prostředníček islámu. Úplně nejlepší je na tom ale to, že i po hudební stránce jde o naprosto excelentní záležitost.
Z “Anti Quran Rituals”, dlouhohrajícího debutu Seeds of Iblis, je totiž ta nenávist a pohrdání místní nábožensky založenou společností opravdu cítit a je jednou z věcí, které jsou na té desce nejzajímavější. Zatímco u evropských nebo amerických skupin se člověku občas zdá, že je ta agrese místy předstíraná, zde nemůže být pochyb o tom, že to ti lidé tak opravdu cítí – a na výsledku je to opravdu znát. “Anti Quran Rituals” je tím pádem nesmírně agresivní a zároveň s tím i nesmírně silná nahrávka. Jde o black metal toho nejhrubšího zrna s řezavým špinavým soundem, který se proplétá s orientálními mezihrami a blízkovýchodní atmosférou, nezřídka se rovněž objevuje lehký klávesový podmaz v pozadí, který ovšem člověk díky zvukovému marastu mnohdy vnímá spíš podvědomě. Výsledek je však doslova dech beroucí…
I pokud odhlédneme od pozadí alba, čistě po hudební stránce ten materiál doslova zabíjí, žádná skladba zde není slabší nebo navíc, naopak do sebe všechno zapadá s až podivuhodnou lehkostí. Atmosféra je obrovsky mocná, ohavná a skutečně působivá. A právě v tom tkví největší síla “Anti Quran Rituals” – že i přes svou zdánlivou primitivnost dokáže uhranout. Komu black metal nic neříká, ten si asi poklepe na čelo, že “Anti Quran Rituals” dostává 9/10, protože mu to nejspíš přijde jen jako bordel, pokud jste ale fanoušci black metalu, pak tohle musíte bezpodmínečně slyšet. Teď hned.
Druhý pohled (Ježura):
Na rovinu přiznávám, že klasický true black metal moc v oblibě nemám a vyznávám spíše jeho sofistikovanější formy, které mají jak hudební, tak myšlenkový přesah. Proč? Snad proto, že jsem v raných devadesátých letech ještě tahal kačera a dělá mi tak trochu problém všechna ta blasfemická zvěrstva muzikantům uvěřit, ačkoli jsem ochoten uznat, že to hudebně není špatné. Jediný důvod, proč jsem tedy Seeds of Iblis a jejich řadovému debutu vůbec věnoval pozornost, je jejich myšlenkový základ – radikální antiislamismus, který však nepochází z xenofobních myslí médii zmasírovaných západních hlav, ale od rodilých Iráčanů, kteří v muslimském prostředí vyrostli a důvěrně ho znají. A světe div se, najednou do sebe všechno zapadlo, deska “Anti Quran Rituals” si mě získala a já konečně poznal na vlastní kůži, jaké emoce prostupovaly evropskou black metalovou scénou v době jejího největšího významu. Seeds of Iblis totiž (a to slovo je zvoleno velmi pečlivě) válčí stejnými prostředky a stejně urputně, jen si za cíl místo křesťanstva vzali Alláha a jeho následovníky. “Anti Quran Rituals” je nemilosrdná výprava proti všemu, co je muslimům svaté, a útočí chytrými bicími party a silnými mrazivými riffy, které jsou nezřídka kdy protknuty typicky východními melodiemi, zpěvem muezinů či dokonce citáty čehosi, co by klidně mohlo být útržky Koránu. Výsledkem je hudebně velmi silný, atmosférou a poselstvím však zcela strhující počin, který navíc ani přes svou vrcholnou syrovost není nijak zvlášť nepřístupný a ocenit by jej mohlo i netrénované ucho.
“Anti Quran Rituals” je jasným důkazem, že myšlenkově i výrazově ortodoxní black metal není jen doménou dvacet let staré historie, ale ve vhodných podmínkách může i dnes fungovat s pořád stejnou silou. Bylo otázkou času, kdy z těžce islámského prostředí vzejde obdobně vyhraněné hudební hnutí a troufám si tvrdit, že Seeds of Iblis už nyní nemají daleko ke kultovnímu statutu. Jestli začne arabský svět plodit další podobné kapely, máme se na co těšit!
Antiislámský black metal podruhé. Těsně před výše probíranou velkou deskou “Anti Quran Rituals” ještě u finské firmy Hammer of Hate vyšlo minialbum s názvem “The Black Quran”, které – jak již jeho název napovídá – není hudebně ani textově o nic tolerantnější vůči náboženství, v jehož prostředí členové kapely žijí.
Rozdíl mezi “The Black Quran” a “Anti Quran Rituals” je patrný hned na první pohled – ačkoliv ani skladby na samotném albu nepatří mezi úplně nejkratší (i přes sedm, osm minut), EP jde v tomto ohledu ještě dál a nabízí pouze jednu kompozici o délce téměř 20 minut, což už je pořádná porce muziky a ne hned tak někdo zvládne takový čas v rámci jedné písně utáhnout – tím spíš když si uvědomíme, co Seeds of Iblis hrají za muziku. Samotná hudební náplň na “The Black Quran” se totiž od toho, co jsme řekli již u “Anti Quran Rituals”, v podstatě nijak neliší, takže i zde nemůžete očekávat vůbec nic jiného než hodně ostrý a agresivní black metal většinou ve velmi rychlém tempu, syrový zvuk, nelidský křik na pozici vokálu, v pozadí sotva znatelný klávesový podmaz a občasné orientální vsuvky. Místy se objeví i nějaké zvolnění jako například recitace za praskání ohně krátce za polovinou skladby, jinak ovšem Seeds of Iblis na “The Black Quran” jedou podle neměnného receptu v podstatě celých 20 minut.
I když takhle řečeno to nezní jako něco opravdu výjimečného, ve skutečnosti se Seeds of Iblis daří něco, co se s takovýmhle druhem muziky povede vážně málokomu – těch téměř 20 minut uběhne jak nic a vše funguje na 100%. Všechno, co se zde děje, je naprosto uvěřitelné a vůbec nic není navíc, přestože je “The Black Quran” svým způsobem díky své jednolitosti ještě o chlup méně stravitelné než “Anti Quran Rituals”. Z mého pohledu je to ovšem další majstrštyk. Tahle kapela má opravdu našlápnuto stát se obrovským kultem – a je potěšující, že i přes všechnu tu auru něčeho, co tu ještě nebylo (přinejmenším ne v takové míře), tím hlavním důvodem pořád zůstává excelentní muzika.
Od úplně prvního demosnímku právě začínající kapely většinou moc velká očekávání nemáte, což je docela logické, ale když se ke mně dostal počin “I Turn My Body from the Sun” jednočlenného psychedelic black metalové projektu Paths z Kanady pod vedením jistého Michaela Taylora, jehož předchozí výčet kapel je navíc taktéž na nule, stejně jsem si z nějakého důvodu tak nějak říkal, že v tomhle případě by mohlo jít o hodně dobrou záležitost a na poslech se docela těšil. Snad za to mohl nejen žánr, protože black metal křížený s psychedelií můžu vždy a všude, ale i excelentní obálka v nádherně tripových barvičkách…
A když jsem “I Turn My Body from the Sun” opravdu pustil, hned od prvních vteřin zavládlo obrovské nadšení, protože úvod první kompozice “As Flies in Honey” je totiž opravdu úžasná věc. První dvě minuty, nesoucí se v pomalu gradujícím rituálním psychedelickém oparu s výraznou rytmikou a mluveným slovem, bych se ani v nejmenším nebál nazvat hudební fantazií. Jenže po těchto dvou minutách se “As Flies in Honey” zlomí, začne konečně hrát metal a hudba Paths přestane být tak silná, přestane být i psychedelická a zbytek písně vlastně zní skoro jako Agalloch s horším zvukem a ne tak dobrými nápady a kvalitní atmosférou.
Zbylé skladby jsou naštěstí ve své metalové složce, která drtivě převládá, o poznání lepší, některé momenty jsou opravdu dobré a místy objeví i nějaká ta psychedelie, například taková “Psychical Misanthropy”, jež chvílemi hodně vzdáleně připomíná Negative Plane, kteří si zrovna zapomněli vzít drogy. Opravdu zajímavá atmosféra se ovšem objeví až v závěrečném rozmáchlém opusu “I Turn My Body from the Sun”, jemuž jistá síla upřít nejde. Přesto však už nic dalšího nedokáže navázat na fenomenální rozjezd úvodního songu.
“I Turn My Body from the Sun” ale ani tak není špatným počinem, a pokud vezmeme v potaz, že jde o úplně první věc úplně nového projektu (vznik letos), je to vlastně i dobré a i přes jisté dětské nemoci toto demo věští dost zajímavý potenciál do budoucna.
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 28.1.2013 Label: Hass Weg Productions
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Flamen je úplně nový black metalový projekt, jehož hlavním hybatelem je Bartlett Green z italské ambient black metalové kapely Warnungstraum, který obstarává kompletní instrumentální stránku. S vokály mu pak pomohl bulharský hudebník Alexander Ivanov, jehož světonázor je asi patrný už jen z názvů projektů, v nichž působí – Aryan Art a Stürm Kommand. Jako rodilý Bulhar bude určitě árijec jak stehno, Adolf by z něj měl jistě radost… Ale nechme to být a pojďme se radši podívat, jak jsou na tom Flamen po hudební stránce.
Půlhodinové debutové EP “Supremo die” obsahuje celkem čtyři skladby, dvě metalové a dvě nemetalové. Už jen z výpisu písniček by jistě každému došlo, že ty dvě, v nichž metal neuslyšíme, budou “Intro: Sic volvere parcas” a “Outro: Viae solitariae”. Ta první je poměrně epická, má velice silnou atmosféru a vlastně je doslova výborná. “Outro: Viae solitariae” je pak jen akustickým zakončením nahrávky.
Zbylé dvě “Supremo die” a “Rex occultus”, jež jsou středobodem EP, sice taktéž nabízejí atmosférické vsuvky bez kytar, ale jejich hlavní náplní je relativně monotónní black metal ve středním tempu s hodně syrovým zvukem, občasným dotekem kláves a znatelnou pohanskou atmosférou. Recept již dávno vymyšlený a nesčetněkrát ukuchtěný, ale pořád to funguje. Originality sice Flamen příliš nepobrali, ale jako příjemná žánrovka pro fandy black metalu to rozhodně má smysl a právo na existenci, přičemž kvalita ani atmosféra se tomu upřít nedají, takže nakonec proč ne.
Po celou dobu poslechu “Supremo die” se člověku na mysl neustále vkrádá jedno jméno – Graveland. Právě ke kultovnímu polskému projektu Roba Darkena mají Flamen hudebně velmi blízko a zcela jasně čerpají z jeho odkazu, jak kompozičními postupy, tak náladou své nahrávky. Na druhou stranu, řekl bych, že se “Supremo die” ve výsledku povedlo více než letošní novinka samotného učitele, takže pokud vás “Thunderbolts of the Gods” rovněž trochu zklamalo, klidně sáhněte po Flamen.
Země: Rusko Žánr: black metal Datum vydání: leden 2013 Label: Depressive Illusions Records
Hodnocení: 3,5/10
Odkazy: –
Rusové Echo of Emptiness už během letošního roku stihli nasolit přes dvě hodiny muziky v rámci čtyř počinů, mezi nimiž nechybí ani řadové album “Anguish”, jež vyšlo v lednu. A pokud vás – podobně jako mě – napadlo, že podobná kadence se asi dost dobře podepíše na samotné kvalitě materiálu, rozhodně tomu tak je…
“Anguish” totiž ani omylem není nějaký zázrak, spíš vlastně tak trochu naopak. A začátek nahrávky přitom není vyloženě špatný, protože úvodní “Sorrow” začne na notu depresivního black metalu, který sice nějakou hudební genialitu neviděl ani z rychlíku, ale vyložený fail to také není. Takové oukej vybrnkávání se přelévá do depresivního metalu (depresivního formálně co do žánrového výraziva, ne doslova – z okna z toho asi fakt nikdo skákat nepůjde) se syrovým undergroundovým soundem. Především díky uječenému vokálu si člověk vzpomene na švédský kult Silencer, ačkoliv v hodně, hodně naředěné verzi a také s o poznání horším zvukem. To bychom měli první písničku a až sem v pohodě.
Nicméně poměrně záhy “Anguish” spadne do dost nepříjemného stereotypu, žádné vyloženě silné nápady nebo působivé momenty, kterých by bylo potřeba, tu nejsou, a tak silnou atmosférou, aby ta nahrávka mohla fungovat i bez nich, nevládnou Echo of Emptiness ani náznakem. Čím více minut tedy uběhne, tím více všechno splývá v “zrezavělém” zvuku, v němž je sice třeba pěkně slyšet i pomalá baskytara (asi největší plus alba), ale jako celek ten dojem zůstane spíše rozpačitý. Dokud se ještě Echo of Emptiness drží v rámci kratších skladeb, tak se to dá, ale jakmile v druhé polovině “Anguish” nastoupí delší kusy, spíše než nějaká gradace se dostavuje regulérní nuda, jejíž korunou je závěrečná, téměř šestnáctiminutová “Psychosis 2”, kde při hodně falešném pokusu o čistý zpěv už člověku cukají koutky do cynického úšklebku. Suma sumárum, tohle je počin, který rozhodně nepotřebujete slyšet. Přežít se to dá, ale určitě to nestojí za to, aby s tím člověk ztrácel čas.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 9.9.2013 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Voice of Shadows
02. Tro og kraft
03. Our World, It Rumbles Tonight
04. Nocturnal Flare
05. Phoenix
06. Walker Upon the Wind
07. Nekrohaven
08. Ageless Northern Spirit
09. The Infinity of Time and Space
10. Natt
Eponymní deska Satyricon byla zcela jistě velmi očekávanou záležitostí… a nejen že se na ni čekalo, ale dost se toho od ní i očekávalo. Nahrávka ovšem prozatím sbírá docela rozporuplné reakce, ale upřímně tak úplně nechápu proč… nebo lépe řečeno, do jisté míry chápu samotné stížnosti, ale občas mi uniká jejich důvod. Především mi přijde trochu úsměvná argumentace, že “už to není Satyricon“… no, to je slovo do pranice… Je bezpodmínečné nutné si uvědomit jednu věc, a sice že Satyricon se v rámci svojí diskografie vždy pohybovali v jakýchsi obdobích. To úplně první se neslo v duchu typického black metalu úvodní poloviny 90. let – syrový, mrazivý a silně atmosférický. Všechny tyhle norské black metalové klasiky z 90. let byly svým způsobem unikáty, a přestože hrály v uvozovkách “to stejné”, každá to kapela byla svá a měla vlastní zvuk, což samozřejmě platí i o raných deskách Satyricon – ne nadarmo mají “Dark Medieval Times” (1994), “The Shadowthrone” (1994) a “Nemesis Divina” (1996) dodnes čestná místa v mnoha black metalových sbírkách, tu mojí nevyjímaje. Poté ovšem přišel skok a Satyricon na následujících dvou albech “Rebel Extravaganza” (1999) a “Volcano” (2002) svůj zvuk značně vyčistili a zpřístupnili, sice šlo stále o black metal, ale místy (hlavně na druhé jmenované) začaly vystrkovat růžky rockovější pasáže, což naplno propuklo s nahrávkami “Now, Diabolical” (2006) a “The Age of Nero” (2008), které se již nesly v duchu jakéhosi black’n’rollu. Tím chci říct, že vývoj nebyl pro Satyricon nikdy nic cizího, takže kdo tu kapelu sleduje déle než od doby onoho načernalého rokenrolu, těžko si teď najednou může stěžovat, že je to jiné… pokud se tedy nejedná o případy, kteří si stěžují, že to nezní jako prvotní tvorba, ale to si zase nezaslouží komentář, protože to jsou stížnosti 15 let s křížkem po funuse.
Ještě úsměvnější mi ovšem přijde to, že mi ani zdaleka nezdá, že by “Satyricon” bylo tak obrovským posunem ve výrazivu skupiny… tedy alespoň v porovnání s tím, co jsem já osobně očekával. Už před čtyřmi lety začal Satyr krmit média o tom, jak obrovským skokem další album bude, jaký to bude progres, jak tím spoustu lidí určitě naštvou, jak to bude něco, co doposud nemá v diskografii Satyricon obdoby. A já jsem si jednoduše dovolil být tak naivní, že jsem tomu začal doopravdy věřit. Ostatně, proč by ne, jak už bylo řečeno výše, Norové za svou kariéru prodělali několik zlomů, po nichž se jejich tvorba začala ubírat trochu jiným směrem. A vzhledem k tomu, co všechno na adresu “Satyricon” padlo ještě dlouho před samotným vydáním, jsem jaksi očekával, že přijde odklon, od black’n’rollové tvorby posledním let, že přijde další skok, nový zvuk a odlišné pojetí, podobně jako se to kdysi stalo mezi deskami “Nemesis Divina” a “Rebel Extravaganza”. A upřímně, dost jsem se na to těšil, protože jsem byl zvědavý, s čím Satyr a Frost přijdou tentokrát. Jenže takový skok to není ani omylem, vlastně bych se zdráhal mluvit i o nějakém větším posunu, ten progres mi přijde spíše kosmetický. A to mě dost zklamalo… takže zatímco většina lidí si stěžuje, že tohle už není Satyricon (ať už tím myslí cokoliv), já si musím stěžovat na to, že je to až na absolutní výjimky jako “Phoenix” (k tomu se ještě dostaneme) pořád ten stejný Satyricon, jaký po roce 2000 už důvěrně známe.
Především, sound desky zůstal takřka nezměněný, stylem takového toho rockového black metalu, který jsme už slyšeli na “The Age of Nero” a “Now, Diabolical”. Nic proti těm deskám samozřejmě nemám, spíš naopak, opravdu se mi líbí, “Now, Diabolical” je podle mě pořád vysloveně skvělé a navzdory všeobecnému pohrdání tou nahrávkou mám upřímně rád i “The Age of Nero”, ale potom, co jsem se za posledních pár let naposlouchal keců o velkých změnách, jsem nějakou změnu prostě čekal. Dobře, tak když ne co do produkce, snad Satyricon ten progres učinili alespoň v rovině kompoziční… nebo snad ne?
No, popravdě řečeno, také ne tak úplně. V jednom případě tak Satyricon učiní, že svou muziku pošlou do docela jiných míst, ale vzhledem k tomu, že jde o ojedinělou záležitost, působí to spíš jako výjimka potvrzující pravidlo. A vlastně víc než instrumentálně takto “Phoenix” působí především kvůli čistému vokálu hostujícího rockového zpěváka Siverta Høyema. Pak je tu několik málo písniček, v nichž se dá se zavřenýma očima říct, že se v jejich rámci Satyricon rovněž zkusili někam mírně pohnout (ačkoliv “v mezích zákona”), čímž mám na mysli třeba “The Infinity of Time and Space” nebo “Tro og kraft”, možná při zavření všech tělesných otvorů ještě “Our World, It Rumbles Tonight”, ale určitě bych netvrdil, že jde o nějaké velké objevitelství, jelikož v některých jejich momentech cítím dozvuky od “Rebel Extravaganza” až po “The Age of Nero”. A nakonec tu máme songy, které jsou natolik pokrokové a progresivní, že by se s naprostým klidem mohly objevit na “Now, Diabolical” nebo “The Age of Nero” a nikdo by ani nemrknul překvapením… a těch je většina. Nejkřiklavějšími příklady budiž “Nocturnal Flare”, “Nekrohaven” a “Ageless Northern Spirit”. Upozorňuju, že se bavíme čistě o stylu kompozic, ne o kvalitě, protože tam se to rozdělení nebude překrývat s tímhle. Ale jinak… jasně, já to chápu, některé věci prostě nezměníte, minimálně jenom Frost je natolik specifický bubeník, že díky němu budou už asi navždy Satyricon znít jako Satyricon, avšak pořád si myslím, že když pánové naslibují (r)evoluci svého zvuku, rozhodně měli schopnosti na to, aby tak učinili, aniž by zapřeli sami sebe a svou předcházející tvorbu.
Dobrá, vem to čert, no a co, že Satyr horem dolem sliboval velké změny a posun, byl bych ochoten nad tím vším mávnout rukou a zapomenout, že jsem se tak těšil na novou tvář Satyricon, kdybych dostal skvělý materiál, jenž by mi dokázal něco dát a vyloženě mě bavil. A opět upozorňuju, že Satyricon jsem měl vždy rád a na rozdíl od většiny se mi prostě líbí i “The Age of Nero” všeobecně považované za slabotu, takže to pro Nory tak nesplnitelný úkol zcela jistě nebyl. Jenže bohužel… nerad to říkám, ale ani zde to prostě není to pravé ořechové. Neříkám, že je “Satyricon” úplný průser, že se to nedá poslouchat nebo že by se dokonce jednalo o sračku, do něčeho takového má ta deska přece jenom trochu daleko. Je to prostě takové… album v pohodě, člověk si to pustí, řekne si oukej a jde dál. Samozřejmě, i tohle je pro některé interprety nedosažitelná meta, ale na Satyricon? Možná je to trochu nespravedlivé, ale sorry, tohle je prostě málo na to, co člověk od takové kapacity čeká a vyžaduje. Pojďme si to ovšem projít popořadě…
“Voice of Shadows” je spíše trochu nataženější intro, které se na rozdíl od mnohých dalších uvozovaček nese v duchu i následujícího materiálu, což je formálně v pořádku, ale pocitově mi “Voice of Shadows” příliš nesedí a není to tak úplně ono. Přesně to je bohužel případ i prvního regulérního songu “Tro og kraft”. Celou nahrávku jsem poslouchal opravdu hodněkrát, ale z hlavy bych si pořádně nevybavil jediný motiv písničky. Když se na to při poslechu vyloženě soustředím, tak tomu nemám moc co vytknout, ale ta skladba nemá sílu na to, aby si tu pozornost sama vynutila, což dřívější tvorba Satyricon rozhodně dokázala. Třeba takové “Volcano” jsem neslyšel už pěkně dlouho, ten rok to snad bude určitě, možná i klidně déle, ale stejně si z voleje vybavím, jak zní “Suffering the Tyrants”, “Repined Bastard Nation”, “Fuel for Hatred” a další. Singlová “Our World, It Rumbles Tonight” rovněž není žádný zázrak, už v době jejího zveřejnění mě příliš nebavila a tehdy to také bylo poprvé, co se mé nadšení trochu zchladilo, ačkoliv flintu do žita jsem určitě neházel. Ale uznávám, že v kontextu celé desky ten song funguje o něco lépe než samostatně a po ještě nezáživnější “Tro og kraft” trochu nakopne. Ale jednoduše tomu pořád cosi chybí.
První opravdu dobrou a zajímavou skladbou je až čtvrtá “Nocturnal Flare”, která se pro mě postupně stala jedním z vrcholů “Satyricon”. Jak již jednou bylo řečeno, pokud by se svého času objevila třeba už na “Now, Diabolical”, vůbec by vám to nepřišlo jakkoliv divné, ale co se ta písnička rozjede, tak to má nějakou sílu a charisma – to je důležité slovo! Protože přesně opravdové charisma je to, co “Tro og kraft”, “Our World, It Rumbles Tonight” a další písně na desce postrádají. Hned následující “Phoenix” se to ovšem naštěstí ještě netýká. Jak už bylo řečeno, tuto kompozici svým čistým vokálem operlil Sivert Høyem, jenž patří mezi nejznámější norské zpěváky jak co do sólové tvorby, tak i s dnes již nefungující rockovou kapelou Madrugada. Inu, u nás se zpěvák hudebního mainstreamu a prodejních žebříčků rovná odpudivým výplachům typu Ben Cristovao, v Norsku je to vokalista s opravdovým talentem a zároveň zpěvák, který má podle všeho i v okrajovém metalu takový respekt, aby si jej black metalová kapela pozvala na svou desku, a zároveň má takové koule, aby tu nabídku i přijal. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Ale zpátky k “Phoenix”… právě díky své netradičnosti je to skladba, jež na “Satyricon” zaujme jako první hned s úvodním poslechem, má silnou atmosféru a jak se nakonec ukázalo, je i velmi trvanlivá a stále dokáže bavit. Ano, je pravda, že z hodně velké části má na tom zásluhu právě Sivert Høyem, jehož jakoby nezúčastněný vokál je jednoduše excelentní a kompozici vysloveně sedne. Upřímně, přesně takhle jsem si to před vydáním představoval – jako něco pro Satyricon netypického, avšak stále silného a přirozeného.
Zde ovšem následuje opět několik malinko slabších písní přibližně na úrovni “Tro og kraft” a “Our World, It Rumbles Tonight”, čili opět nic špatného, vlastně formálně docela dobrého, ale co do pocitové stránky ne úplně koule-trhajícího. Vypalovačka “Walker Upon the Wind” je možná zajímavá akorát tak tím, že je asi nejagresivnějším songem “Satyricon” a oproti melancholické “Phoenix” nasazuje znatelný kontrast, což byl podle mého názoru zjevný záměr. Už zmiňované “Nekrohaven” a “Ageless Northern Spirit” jsou pak přesně tím důvodem, proč mě tak zklamaly všechny ty kecy o obrovské progresi, protože to jsou kusy, které jako by vypadly z “The Age of Nero” nebo “Now, Diabolical”. Kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych řekl, že znějí jako šuplíkové věci z období těchto dvou desek. Možná tak pasáž ve třech čtvrtinách “Ageless Northern Spirit” je zajímavá, ale to je trochu málo. Další vyloženě dobrá záležitost tedy přichází až s předposlední “The Infinity of Time and Space”, v níž Satyricon vsadili na trochu rozmáchlejší stopáž, proměnlivější strukturu a na rozdíl od zbytku nahrávky se zde snaží posluchače trochu překvapovat a udržovat v napětí. Způsob, jakým píseň postupně ve třech čtvrtinách vygraduje, mi vzdáleně připomíná třeba takovou “To the Mountains” z “Now, Diabolical”, ale zde to na rozdíl od předcházejících řádků tentokrát myslím v dobrém. “Natt” na závěr na mě působí trochu jako delší outro, podobně jako “Voice of Shadows” bylo delší intro, ale na rozdíl od otvíráku má zavírák atmosféru a baví mě, takže další kousek s palcem nahoru.
Kdo umí počítat (a věřím, že to umíte všichni, kdo jste schopní zapnout internet a dostat se na tuhle stránku a tudíž i k téhle recenzi), tomu je bilance asi jasná. Jedno slabší intro, jedno dobré outro, osm regulérních skladeb, z nichž tři výborné a pět docela slušných a pohodových, ale na jméno Satyricon pro mě osobně malinko nedostačujících. Když jsem si “Satyricon” pustil poprvé, řekl jsem si, že to nebylo špatné a že uvidíme, co se z toho vyklube s dalšími poslechy, že tam je prostor pro to, aby to album vyrostlo, a tak jsem se tedy pustil do vydatného poslouchání. Ta deska si rozhodně nemůže stěžovat na to, že bych jí nevěnoval pozornost nebo ji hodnotil po nedostatečném množství poslechů, naopak tu pozornost dostala možná ještě nadstandardní, ale postupem času jsem si při tom hledání něčeho víc uvědomil, že pátrám po něčem, co tam není. “Satyricon” je pohodová nahrávka, která se pohodově poslouchá, ale vůbec nic navíc. Jenže ať už Satyricon hráli syrový black metal v 90. letech, otevřenější black metal okolo roku 2000 nebo pozdější “primitivní” black metalový rokenrol, vždy jsem byl na to “něco navíc” zvyklý a eponymní deska tak znamená vůbec první případ, kdy jsem to nedostal. A to mě mrzí.
Satyricon mám rád… ne, nespletl jsem si časy, stále mám a rozhodně nad nimi nelámu hůl. Satyr si nejspíš tentokrát při skládání vybral trochu slabší chvilku, ale dá se to pochopit… dvacet let servíroval excelentní nahrávky, nejen v rámci Satyricon, ale i s (bohužel jednorázovými) projekty Storm a Wongraven, a vůbec poprvé se tentokrát nepoštěstilo. Nicméně – a říkám to trochu nerad – to nic nemění na faktu, že “Satyricon” opravdu je docela zklamání, zůstalo za očekáváním a je nejméně záživnou řadovkou v historii kapely. Ale na druhou stranu – abychom skončili v trochu pozitivnějším duchu – když suverénně nejslabšímu článku diskografie pořád dáváte nadprůměrné hodnocení 6/10, také to o něčem svědčí, že v té kapele rozhodně něco je a že jí pořád věříte. Tak se tu snad za pár let sejdeme v pozitivnějším duchu a s vyšší bodovou nadílkou…
Další názory:
Stačí se trochu porozhlédnout po internetech a je jasné, že eponymní novinka kultovních Satyricon rozhodně není albem, nad jehož kvalitami by panovala všeobecná shoda. Jak už naznačuje poslední eintopf, já osobně jsem si od něj sliboval dost i přesto, že nejsem kdovíjakým znalcem kapely, a když se na “Satyricon” podívám s odstupem, právě ta má neznalost větší části diskografie Satyricon je asi důvodem, proč musím se všemi, co desku odsuzují a vynaší ostudně nízká hodnocení, hrubě nesouhlasit. Neříkám, že je “Satyricon” od začátku do konce nacpaná perfektním materiálem. Má slabší místa a některé skladby mě úplně neoslovily. Kde ale boduje na plné čáře, to je celkový dojem, který deska zanechává. Nikam se nežene, je rozvážná a její ohromný vnitřní prostor dovede snadno pohltit, pokud mu dáte příležitost. Kouzelné na tom ale je, že je při tom “Satyricon” albem stejně barvitým, jako jeho kontroverzně přijatý artwork. Je tu slyšet prakticky vše od typicky chladného a pomalého black’n’rollu po velmi starosvětsky black metalové pasáže zejména v závěrečném opusu “The Infinity of Time and Space”. Největším vykročením mimo zajeté standardy je ale fantastická a chtělo by se říct až rocková balada “Phoenix” s hostujícím zpěvákem Sivertem Høyemem… Až by se chtělo říct, že je to jakýsi kaleidoskop přístupu Satyricon k black metalu nebo snad pokus o vyextrahování jeho samotné esence, protože přes rozličné polohy, kterými “Satyricon” oplývá, se zde zcela nezpochybnitelně stavělo z black metalových cihel, pro kapelu typická melancholie a nezaměnitelná melodika jsou na místě a není pochyb o tom, že neztratily nic ze své přitažlivosti. Přidejte k tomu tradičně skvělou a nápaditou Frostovu hru, působivě deklamujícího Satyra a fantastický zvuk, který si vyloženě žádá, aby zněl z vinylu, a máte desku, která si vás dost možná omotá okolo prstu přes všechny nedokonalosti, jimiž trpí. Satyricon prohlašovali, že půjde o stejný posun jako blahé paměti od “Nemesis Divina” k “Rebel Extravaganza” a redefinici samotného žánru z pera jeho spolutvůrců. Nemohu tvrdit, že by se to úplně povedlo, ale přesto je naprosto čitelné, o co se Satyr s Frostem snažili a ve výsledku se tomu nakonec docela přiblížili. Mě jejich nové dílo opravdu nesmírně potěšilo a tuším, že ho budu poslouchat ještě dlouho a pravidelně, protože jde o silnou a nesmírně osobitou desku, co v sobě ukrývá spoustu nádhery. Ježura
Nemá cenu zakrývat, že z pohledu skalních fanoušků norských Satyricon jsem jedním z těch trendových sráčů, který k jejich modle přičichl až díky videoklipu ke “K.I.N.G.”, na jehož základě jsem si dítko dvojice Satyr a Frost oblíbil a pečlivě jej od té doby sleduji. Přestože jsou pro mě všechny věci před “Volcano” neposlouchatelný bordel, tak black’n’rollová éra, na níž se po tomto opusu vydali, se mi velmi zamlouvá. Eponymní album pokračuje v linii nastolené svými předchůdci, což je na jednu stranu dobře, na druhou už se mi to malinko začíná zajídat. Ne, že by “Satyricon” nebylo dílo barvité, komplexní a přesto chytlavé, ale nějak se mi nedaří si k němu vypracovat vztah, jenž mě pojí k “Now, Diabolical” či “The Age of Nero”. Při prvních posleších jsem se nemohl prokousat přes divný zvuk, na který jsem si časem zvykl, ale i později se mi některé skladby nezamlouvaly tak, jak bych čekal. O top momentech jsem měl však okamžitě jasno a jsou jimi skvělá “Phoenix” s hostujícím Sivertem Høyemem, hitová “Nekrohaven” a především skvěle vystavěná “The Infinity of Time and Space”. Ani ta “Our World, It Rumbles Tonight”, kterou jsem zprvu nemusel, mi v kontextu zbylých skladeb nepřijde vůbec špatná. Ten zbytek z mého pohledu není ničím víc než standardem, na který si Satyricon v posledních letech vytvořili patent. Jasně, Satyr má v hrdle pořád tu samou bestii a Frost dokazuje, že na scéně byste těžko hledali bubeníka s nápaditější hrou, ale hudebně nic, z čeho bych šel na prdel. Za sebe budu o “Satyricon” mluvit jako o zklamání, které se v kontextu posledních čtyř děl umístilo na místě posledním. Kaša
Vždy jsem Satyricon uznával jako jednu z ikon norského metalu, stejně jako Satyra a Frosta jako jedny z předních umělců celé scény. Mám rád jak staré středověké black metalové vichry jejich počátků, tak jedovatý black’n’roll à la “Now, Diabolical”. Jenže pak mi tvorba těchto dvou bardů začala poněkud unikat. “The Age of Nero” jsem neslyšel vůbec a k poslechu eponymní novinky jsem se dokopával taky docela dlouhou dobu. Řekl bych, že letos snad nevyšla nahrávka, která by vyvolávala tak rozdílné reakce. Někdo to odsuzuje na plnou hubu, někdo to zbožňuje. Někteří stojí uprostřed a někteří si nejsou jistí. Za sebe vím jedno s jistotou – tohle album v mém letošním žebříčku neskončí nijak vysoko. Vzhledem k tomu, jaký respekt k nim chovám, mě to mrzí, ale nemůžu si pomoct. Deska kolem mě pokaždé prošumí téměř bez povšimnutí, unylé riffy, nudné “nápady”, marně se chytám momentů, které by mě snad mohly zaujmout. Zvukově postrádám i dravost, energii. Celá deska na mě působí dost unaveně, včetně Satyrova vokálu, který býval obrovskou devízou celé kapely. Za zmínku pro mě stojí snad akorát netypická “Phoenix”, již nazpíval norský rockový zpěvák Sivert Høyem. Skladba je zajímavá, má atmosféru, melodie jsou výtečné a Sivert má charisma. Druhou vyvolenou se stala “The Infinity of Time and Space” (ach, to klišé), která zaujala svou zajímavou stavbou a udržuje mě v napětí, mám zájem o to, jak se to dál vyvine. To se nedá říct o zbytku alba. Z mého pohledu klišé, šeď a nuda. Stick
Tak nějak všichni čekali, kam se hudba norské legendy Satyricon po delší odmlce posune. Satyricon na nové fošně zvážnili, zpomalili a posunuli se k rozvážnému (post) blacku (metalu). Kdyby mi někdo před poslechem “Satyricon” desku takhle zaškatulkoval, určitě bych k ní přistupoval s ještě větším očekáváním. To by se mi ovšem vymstilo, protože ač “Satyricon” není tragická, jak mnozí tvrdí, není ani úplně nejlepší. Několik písniček na “Satyricon” poslouchám moc rád, takovou “Nocturnal Flare” mám díky návykovým kytarám rozhodně nejraději. Sekundují jí další povedené kousky, třeba “Phoenix” s čistými vokály nebo svižnější “Nekrohaven”, která jako by z oka vypadla některé skladbě z posledních alb. Zbytek desky je poslouchatelný, leč až příliš jednotvárný a utahaný. Ze všech nejnudnější mi přijde “Walker Upon the Wind”. Čtu-li internetové odezvy fandů, podle většiny to ze strany Satyricon nebyl posun úplně šťastný. Většina posledních desek black’n’rollové éry kapely byla přímočařejší, rychlejší a pro mě i zábavnější. Suma sumárum, nové dílko z dílny Satyra a Frosta není ani zdaleka takovou katastrofou, jak mnozí líčí. Ovšem lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nečekal víc. Z tohoto pohledu je pro mě “Satyricon” zklamání. A jelikož je Satyricon značka zavedená, budu v číselném hodnocení přísnější než v jiných případech. Skvrn
