Archiv štítku: black metal

Belphegor – Blood Magick Necromance

Belphegor - Blood Magick Necromance
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 14.1.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. In Blood – Devour This Sanctity
02. Rise to Fall and Fall to Rise
03. Blood Magick Necromance
04. Discipline Through Punishment
05. Angeli Mortis de Profundis
06. Impaled Upon the Tongue of Sathan
07. Possessed Burning Eyes
08. Sado Messiah

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Opět jsme ani nemuseli čekat moc dlouho, než do našich přehrávačů doputoval nový opus těchto rakouských ďáblů. Belphegor jsou velice aktivní kapela, to není žádné tajemství, solí album za albem, koncertní program nabitý takřka k prasknutí; právě díky tomu je možná až nevíře, že ve své podstatě nikdy nastavenou laťku nepodlezli a navíc ještě vždy dokázali své výrazivo posunout o kousek dále. Jednou je to změna výraznější, jindy zase do jisté míry spíše kosmetická, ale nikdy nešlo o přešlapování na místě. Jistě vám již došlo, že předchozích pár větiček bylo mostem k položení otázky, jak si právě z pohledu progrese stojí novinka “Blood Magick Necromance”. Ačkoliv rozebrání desky zas tak lehkou záležitostí nebude, odpověď na tuto samotnou otázku zas tak těžké nalézt není – hned na první poslech je totiž znát, že Belphegor“Blood Magick Necromance” učinili oproti minulému “Walpurgis Rites – Hexenwahn” obrovský pokrok, ne-li přímo skok. Když tak o tom přemýšlím, možná je to skok největší od svého času ve zvuku Belphegor přelomového “Lucifer Incestus” z roku 2003…

Patří to již k zaběhlému promo koloritu, že hudebníci svá nová díla vychvalují až do nebes a ještě dál, málokdy se dá tudíž bez problému rozeznat, zdali je to myšleno opravdu upřímně. To dá rozum, že ani duo Helmuth a Serpenth na “Blood Magick Necromance” nešetřilo chválou, ale zrovna v jejich případě je nutné uznat, že protentokrát jejich slova neznamenala mlácení prázdné slámy. A přitom klasický úchylný název a kozlí obálka neslibovaly nic jiného než klasickou porci black/death metalového hoblování, na jaké jsme byli od Belphegor již pěkných pár let zvyklí.

Možná si řekněte něco ve stylu “okecávačky máš, kamaráde, pěkné, ale tak už to na nás vybal, proč bychom měli běžet do obchodu si tu fošnu pořídit.” Od přírody jsem samozřejmě tvor sdílný a povím vám milerád, cože to ti rakouští pekleníci (nebo spíše jeden rakouský pekelník a jeden český pekelník) vypustili. Samotní členové hovořili o nejmonumentálnější desce v historii, desce plné rituální atmosféry, což samo o sobě toho tolik neřekne a vyzní to spíše obecně. Pokud však tento popis zkonfrontujeme se samotným materiálem na “Blood Magick Necromance”, dává nám to už větší smysl…

Belphegor totiž opravdu znatelně zamakali na atmosféře jednotlivých skladeb i celkovém vyznění desky jako celku. S tím se pojí znatelné navýšení kadence melodií, ale i zpomalení (ne že by se na novince nevyskytovaly sypačky, ale vyznívají, hmm… ne tak rychle), v některých pasážích dokonce i epičnost. A to navíc v takové míře, v jaké bych to od Belphegor třeba já osobně ani nečekal.

Neuvěřitelně silná je hned první čtveřice skladeb, z nichž každá nabízí vpravdě zajímavé, ba v některých případech i skvostné pasáže. Od první vteřiny “In Blood – Devour This Sanctity” na vás Helmuth vyvalí již zmiňovanou porci melodií. Možná si vzpomenete na dvě závěrečné položky tři roky starého počinu “Bondage Goat Zombie” – tak něco na tento způsob to je, akorát v nahuštěnějším tempu, přičemž v podobném duchu se nese celá “Blood Magick Necromance”, ne jen část. Nezanedbatelný rozdíl je cítit taktéž ve strukturách songů, které jsou znatelně pestřejší. Belphegor to po většinu své tvorby do posluchačů nemilosrdně sypali a jen na ozvláštnění to čas od času proložili pomalejším kouskem, ne však tak na “Blood Magick Necromance”, kde se obě tváře Belphegor proplétají ve velice zdařilé fúzi (odtud to tvrzení, že sypačky nechybí, jen vyznívají jinak), avšak zároveň to jsou stále Belphegor, jen tu svou perverzitu uchopili trochu jinak. Místo aby posluchače nekompromisně zdrtili, tak si s ním hrají jako kočka s myší.

Netvrdím však, že by Belphegor zapomněli, jak řádně zahoblovat, příkladem budiž řezanice “Angeli Mortis de Profundi”, “Impaled Upon the Tongue of Sathan” nebo závěrečná “Sado Messiah”, ale právě díky větší pestrosti alba tentokrát ty vysokorychlostní bomby vyniknou ještě lépe (a vlastně i ony samy znějí trochu jinak než v minulosti). Nejvíce v tomto oboru vyniká titulní “Blood Magick Necromance”, v níž se klasické náklepy, na jaké jste byli od Belphegor až doposud zvyklí, střídají s oněmi epickými pasážemi, vybuchujícími hlavně v extázním refrénu…

…tím se pomalu dostáváme k další tváři “Blood Magick Necromance”, jíž jsou právě kompozice dýchající onou proklamovanou majestátností a rituální atmosférou. V této disciplíně vede “Rise to Fall and Fall to Rise” a hlavně “Discipline Through Punishment” s naprosto neuvěřitelným, epickým refrénem, výtečnou “vybrnkávací” melodií ve slokách a spoustou dalších chuťovek. Jestli takto nevypadá vrchol nahrávky, tak už nevím.

Co říct závěrem? Verdikt je jasný: Belphegor se tentokrát vytáhli. “Blood Magick Necromance” dokazuje, že vysoká produktivita a vysoká kvalita i výrazný progres se nejenže nevylučují, ale mohou jít i ruku v ruce. Já osobně jsem překvapen, potěšen a nebojím se říci, že do jisté míry i nadšen. Nechci tady roznášet nějaké kecy o nejlepší nahrávce Belphegor vůbec, to ne… netvrdil bych, že je nejlepší, jen je jiná. A to dost. Takový nový pohled na tvorbu a hudební postoje kapely. Věřím, že tohle bude opravdu trvanlivý matroš, který jen tak nudit nepřestane. Je tohle nově nastolená cesta? Pokud ano, tak s chutí do ní! Prozatím za 8, ale nárůst bodů není vyloučen!


Impaled Nazarene – Road to the Octagon

Impaled Nazarene - Road to the Octagon
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2010
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tak jsou finští šílenci Impaled Nazarene, vedení holohlavým magorem Mika Luttinenem, opět zpátky a perou do lidí ten svůj punkem říznutý, rychlopalebný black metal hlava nehlava. Sice jim to tentokrát trvalo o něco déle (vyrovnali nejdelší pauzu mezi dvěma alby – tři roky), ale už jsou tady s novinkou “Road to the Octagon”. Co se změnilo? Nic! Co zůstalo při starém? V podstatě všechno!

Pokud jste měli někdy tu čest s jakýmkoliv starším počinem Impaled Nazarene, tak vám bude asi marné vykládat, jak novinka “Road to the Octagon” zní. Jenom čekáte, až řeknu, že se kapela opět drhne ten svůj ultra rychlý black metal a Mika Luttinen řve jak smyslů zbavený. Tudíž vše jak má být… nebo ne?

Ono zdánlivě všechno opravdu je, jak má být. Každý jednotlivý prvek, pro Impaled Nazarene typický, je na svém místě. Vše, co jste kdy od těchto bláznů chtěli slyšet, se nachází i na “Road to the Octagon”. Pořád je to nasraný náklep, který zdrtí cokoliv mu přijde do cesty. Pokud je tomu tedy tak, v čem je pak problém…? Problém je v tom, že předchozí deska “Manifest” byla prostě lepší. A jí předcházející “Pro Patria Finlandia” byla také lepší. A ještě starší “All That Your Fear” bylo také lepší. A hádejte co “Abscence of War Does Not Mean Peace”… ano, to bylo také lepší. A “Nihil” byl také… Máte výsledek? Ano, tohle je ten problém. “Road to the Octagon” ve své podstatě není vůbec špatné, jen prostě není dobré jako jeho předchůdci a právě to z něj dělá nejslabší dlouhohrající počin Impaled Nazarene za posledních pár (pár = docela dost) let, to mu láme vaz. Hodnoceno samo o sobě by “Road to the Octagon” dopadlo o dost lépe, hodnoceno v kontextu celé tvorby kapely se jedná o jeden z jejich nejslabších počinů. Na první pohled je všechno na svém místě, jen to tentokrát nemá tak silný dopad jako v minulosti. Vždy jsme byli u Impaled Nazarene všichni zvyklí, že to prali kulometnou salvou přímo do černého, na “Road to the Octagon” sice kulometná palba nepolevuje, jen má lehounce rozostřenou mušku.

Aby mě zase někdo špatně nepochopil, “Road to the Octagon” není nějaký vyložený průser – pořád se to setsakramentsky dobře poslouchá (a ještě lépe se na to mlátí řepou, hehe), ale myslím si, že v rámci celé diskografie Impaled Nazarene tato deska časem spíše zapadne a jako staří kmeti si budeme se slovy “to je kurva klasika” připomínat jiná alba těchto finských rychlíků.

Více k tomu asi není moc co říct (na rychlou hudbu rychlá recenze). Pokud máte chuť na drtivý nářez, s klidem můžete po “Road to the Octagon” sáhnout, pokud však máte chuť na opravdu kvalitní kulervoucí drtivý nářez, jděte radši do nějakého staršího počinu Impaled Nazarene.


Arckanum – Sviga læ

Arckanum - Sviga læ
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.10.2010
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Læ elr
02. Gylðir algørir
03. In følva felr
04. Goðin eru blekkt
05. Gramr girnisk
06. Andskoti ferr austan
07. Múspellzheimr kemr
08. Røk

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Arckanum jsem měl vždycky docela dost rád. Trojice starých, “klasických” desek z 90. let jsou u mě prostě kult a tečka. Zvláště pak dokonalé “Kostogher” z roku 1997, to je i po těch dlouhých letech a i přes silně undergrounový zvuk nehorázná jeba, to mi nikdo nadosmrti nevymluví. Naneštěstí ale po (taktéž skvělém) albu “Kampen” z roku 1998 přišla na dlouhé roky stopka (nepočítáme-li neřadové počiny), zapříčiněná problémy s labelem, ale i směřování úsilí hlavního protagonisty spíše na filozofii a literární činnost. Hudební solitér Shamaatae se vrátil až v roce 2008 s nahrávkou “Antikosmos”, která se, při vší úctě, jeví asi jako doposud ten nejslabší materiál z dílny Arckanum. Návrat do sfér, do nichž elitářský black metal Arckanum patří, nastal až s deskou “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” (2009), která i přes prapodivný název nabídla neskutečně silný materiál. Odlišná od staré tvorby (což byla ostatně už i “Antikosmos”), lépe čitelná, melodičtější, méně surová, s jakousi více filozofující aurou. Neuplynul ani další rok a Shamaatae je tu s dalším počinem, aktuálním “Sviga læ”

Zatímco “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” nabídlo na poměry Arckanum možná až překvapivě čitelný sound a mrazivou atmosférou, spojenou s ústředním tématem nahrávky – zimou, ledem, chladným podsvětím, “Sviga læ”, které je zasvěceno “ohni, plamenným obrům, sálajícímu chaosu a hoření bohů”, se opět vrací k syrovějšímu vyznění s lehce zahuhlanějším zvukem, aniž by však deska zanevřela na výraznou melodiku nové éry Arckanum. “Sviga læ” se mi prozatím jeví jako taková kombinace cesty nastolené “Antikosmos” a “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s občasným ohlédnutím za časy okolo debutu “Fran marder”, nikoliv však zpátečnictvím či dokonce vykrádáním sebe sama. Ačkoliv čistý zvuk na “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” byl rozhodně dobrým krokem, už jen z pohledu nutného vývoje a ozvláštňování tvorby, osobně návrat k podzemnějšímu pojetí “Sviga læ” rozhodně kvituji, neboť bezesporu napomáhá silné atmosféře desky. Je to přesně takový ten oldschoolový sound jakoby pod dekou, to já mám sakra hodně rád.

Shamaatae vsadil na novince především na střední tempo a riffovejší vyznění, nebojí se ani hrábnout do strun a vykouzlit nějakou tu excelentní melodii (například hned druhá “Gylðir algørir” je jimi napěchována), celé to pojistil svým typickým rukopisem… a ke spokojenosti fanoušků to jistě bude stačit. Zvláště pakliže se Shamaatae dokáže blýsknout nečekanými ozvláštněními, jako jsou třeba nádherné instrumentálky “In følva felr” (vrchol!) a “Røk”. Nutno ale dodat, že ke cti hlavního protagonisty slouží fakt, že každá skladba do jedné má co nabídnout. Jen namátkou, aby toto tvrzení bylo něčím podloženo, jmenujme ještě rituální závěr “Goðin eru blekkt” či skvostný refrén “Gramr girnisk”.

Arckanum sice není ta nejlepší kapela na světě, je to “jenom” poctivý black metal vysoké kvality a dřevnějšího rázu, který prostě baví. Ale to rozhodně není málo. Sám za sebe mohu zcela upřímně říct, že mně se tahle muzika opravdu líbí, a když se mě náhodou někdo zeptá na názor, doporučuji Arckanum na potkání. A “Sviga læ” kredit tomuto projektu nesnižuje ani v nejmenším, právě naopak mne ještě utvrzuje v přesvědčení, že tenhle švédský samotář dostal do vínku pěknou porci talentu. Toť můj názor a ať se tím milý čtenář popasuje podle svého. Pokud jste a priori proti black metalu, ani Arckanum vám nic neřekne. Pokud black metalu holdujete, bude se vám, dovolím si tvrdit, Arckanum s největší pravděpodobností líbit (i když příznivci žánru o kapele jistě už slyšeli).

Arckanum

Takže asi tak. Jedná se o žánrovou chuťovku, která své příznivce zklamat nemůže. Minulá “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” mi přišla sice o chlup lepší, ale rozhodně je “Sviga læ” povedenější než předminulá “Antikosmos”; se starou tvorbou nemá cenu porovnávat, ta byla trošku někde jinde. Ale celkový dojem ze “Sviga læ” je rozhodně velice dobrý.


Další názory:

“Sviga læ” přináší kvalitní, dobře poslouchatelný black metal. S touto deskou hravě zabijete nudné odpoledne nebo delší chvíli. Pokud máte momentálně chuť na pořádný black, je “Sviga læ” správnou volbou. Jede se zde klasický black metal, který vždycky potěší a mohl by oslovit i nově začínající ve vodách žánru, než se dostanou k různým šílenostem, co se na světě objevují. Po celou dobu jsem se skvělě bavil, trošku mě však štvaly pomalejší pasáže jako například v šesté “Andskoti ferr austan”. Tento pocit ale nepřevládá nad jinak celkovou spokojeností, a tak si “Sviga læ” odnáší slušné hodnocení.
Seda


War for War – Věž smrti

War for War - Věž smrti
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Hněv budov
02. Černé vězení
03. V kleci
04. Věž smrti
05. Most
06. Uran, uhlí, železo
07. Technologie těžby
08. Souboj hmot
09. Mayrau

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Musím se přiznat, že War for War jsem celkem dlouho ignoroval. Dřívější podoba tohoto jediného jednočlenného projektu Morbivoda à la válečný-Marduk-black metal mě nechávala zcela chladným, a tak jsem se ani po minulém „Kovy odjinud“ moc nepídil; to však byla, což zpětně uznávám, chyba. S War for War Morbivod plynule opustil původní témata textů a přetransformoval kapelu do podoby naprosto odlišné co do hudby i do konceptu. Zatímco k Umbrtce se hodí pojmenování avantgardní, v případě War for War bych volil spíše přívlastek industriální, v textech těžebním průmyslem se zaobírající black metal.

Na jednu stranu novinka „Věž smrti“ obsahuje typický Morbivodův rukopis s jasně rozpoznatelnými riffy, na druhou stranu ale výsledek zní zase o trochu jinak než dejme tomu třeba Trollech, a to i přes jasné styčné body v kytarové práci. Je docela zajímavé pozorovat, jak si Morbivod dokáže udržovat a pilovat svá poznávací znamení a neopakovat se. V případě „Věže smrti“ přihodil lehké doteky industrialu, společně s texty zdárně dokreslujícího hornicko-těžební atmosféru nahrávky. A je až překvapivé, jak málo prostředků mu k dosažení kýženého výsledku stačí. Nedá se sice hovořit přímo o minimalismu, o účelné úspornosti už však ano. A to je přesně dle provařené moudrosti „méně je více“ myšleno jako klad.

V porovnání s „IVO“ od Umbrtky, o němž se dá s nadsázkou (zrovna u toho se to hodí) prohlásit, že každý pes (song) jiná ves (styl), ale nějakým zázrakem to drží pohromadě, síla novinky War for War tkví docela někde jinde – v desce jako celku. Sice je to zhovadilost, poslouchat jenom jednotlivé písničky, u Umbrtky by se to však dejme tomu dalo pochopit, že si člověk pustí svůj oblíbený vál, ale „Věž smrti“ se musí vstřebávat jako ucelené dlouhohrající dílo, které postupně graduje a neustále roste. A to myšleno jak v narůstající atmosféře v rámci jednoho poslechu, tak i obecně s každým dalším poslechem.

Asi největší kulminaci atmosféry já osobně vidím ve středu nahrávky ve čtveřici „Věž smrti“, „Most“, „Uran, uhlí, železo“ a „Technologie těžby“. Titulní skladba zaujme zejména brutálně drtivými pasážemi (např. když Morbivod začne odsekávat „Umělým hněvem proti vlastním dětem“ – moc dobré) a také – a klidně mě zabijte, ale já to tam prostě slyším – opět závany Master’s Hammer. Oproti tomu „Most“ se táhne pomalu jako puch z ponožek, ale vytváří vskutku sugestivní nálady táhlými riffy a výraznou, ambientně laděnou klávesovou linkou. Klávesy hrají prim i v následující „Uran, uhlí, železo“. Ne, že by sice hrály po celou délku písně, ale když jejich tóny vykouknou, stojí to vážně za to. Asi největším šokem je pak dusavá diskotéka (doslova!) „Technologie těžby“. Těžko bych něco podobného třeba já osobně normálně poslouchal, ale v rámci celku to prostě funguje. Zajímavé zjištění.

I přes vypíchnutí čtyř skladeb nelze říct křivé slovo ani proti těm ostatním. Jak již bylo řečeno, „Věž smrti“ působí nejlépe právě jako jednolitá struktura. Tento fakt nahrává rovněž úctyhodné trvanlivosti desky, která se tak jen tak lehce neoposlouchá. Už jen z tohoto důvodu se nebojím tvrdit, že „Věž smrti“ je jedna z nejlepších nahrávek, pod něž se kdy Morbivod podepsal, a také nejlepší, jakou v letošním roce vypustil. Velice povedená věc, o skvělé obálce ani nemluvě!


Aborym – Psychogrotesque

Aborym - Psychogrotesque
Země: Itálie
Žánr: industrial / experimental black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hodnocení:
H. – 9/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Ačkoliv si (možná celkem naivně) dovoluji sám sebe považovat za člověka, který má o metalové scéně relativně slušný přehled, nemůžu prostě slyšet všechno. A tak se sem tam stane, že některé známé, ba přímo kultovní kapely naposlouchané prostě nemám. Ano, tušíte samozřejmě správně, jedním z těchto případů byli až do současnosti i Aborym z Itálie. Měl jsem o nich ponětí, matně věděl, jakou hudbu produkují, ale nikdy jsem si ještě nenašel čas na plnohodnotné vstřebaní nějaké jejich nahrávky. Jak už to tak ale bývá, vše se jednou zlomí a stalo se v mém případě i s Aborym a jejich nejnovějším počinem „Psychogrotesque“.

Možná si řeknete, jestli vůbec může člověk neznalý předchozí tvorby daného uskupení psát recenze na některou z jejich desek. Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, znalost předcházejících nahrávek při psaní článku jistě na škodu není, na druhou stranu má však i tento „laický“ přístup své nesporné výhody… vždyť uznejte sami, kolikrát se už stalo, že redaktor pohanil předmět své recenze jenom proto, že měl minulé album radši? Kolikrát už recenzenti odepsali excelentní nahrávky jen proto, že nedokázali skousnout vývoj skupiny? Nebo naopak vychválili průměrný počin, protože měli ke kapele srdeční vztah? Ano, odpověď všichni známe – nesčetněkrát se to stalo a nesčetněkrát ještě stane. A musel bych být pokrytec, kdybych tvrdil, že mně samotnému se tomuto neduhu daří vyhýbat – ne, nedaří, ale máloco se s tím dá dělat, jelikož recept na 100% redaktorskou objektivitu ještě vynalezen nebyl. Tentokrát však toto neplatí, ne dnes, Aborym totiž mají to štěstí (smůlu?), že k jejich „Psychogrotesque“ přistupuji bez jakýchkoliv předsudků, s čistou hlavou a hodnotím pouze to, co slyším, bez sebemenších postranních vlivů…

Možná se ptáte, proč tak zdlouhavý a zdánlivě zbytečný úvod. Dle mého názoru byl nezbytný, neboť nám poslouží a můžeme se o něj v jistém ohledu opřít (a nemám teď zrovna na mysli ukájení svého psaveckého libida). On totiž právě tento fakt pumpuje do mého hodnocení značnou dávku objektivity, díky níž mohu s čistým svědomím prohlásit, že v případě „Psychogrotesque“ má člověk co do činění s deskou bezesporu úchvatnou. Možná ne dokonalou ve všech směrech, ale úchvatnou. Možná ne lehce stravitelnou, ale o to působivější. Možná ne úplně žánrově vyhraněnou, ale o to barvitější a překvapivější.

Aborym hrají black metal… nebo snad ne? Těžko říct. Ač oficiálně příslušníci černého kovu, nic Aborym nebrání v tom, aby na „Psychogrotesque“ rozpřáhli svá křídla nad další žánry převážně elektronického rázu. Řekněme… industriální black metal? Ano, to by už odpovídalo více. Ale stejně tak by se dalo říct, že i avantgardní, experimentální, post či progresivní – na výběr je toho dost. Tak či onak, „Psychogrotesque“ je zářným příkladem toho, proč je black metal dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících žánrů. Kdo tvrdí, že black metal má své nejlepší roky za sebou a dnes už jen mlátí prázdnou slámu, ten o stylu nemá žádné ponětí. Ne, nezavírám oči nad faktem, že se na této scéně pohybuje nechutné množství rádoby trve panda-počmáranců, kteří nahrávají své kvlt nahrávky v zaprděné garáži na magneťák své babičky, stejně tak ale vy nesmíte zavírat oči nad tím, že v black metalu existuje nepřeberné množství hudebně pokrokových kapel neustále posouvajících hranici svého stylu a prozkoumávajících nová a nová zákoutí. A takových je percentuelně mnohem více než například v death metalu, thrash metalu, heavy metalu, ale i dalších subžánrech (snad s výjimkou progresivního a avantgardního metalu, tam však kapely mají pokrok přímo „v popisu práce“). A konkrétně Aborym to do puntíku potvrzují, stejně tak jako jejich nejnovější počin „Psychogrotesque“.

Aborym

Abychom už se ale konečně dostali k samotnému meritu našeho dnešního, až dosud spíše filozofičtěji laděného povídání, pojďme se ruku v ruce podívat, co všechno „Psychogrotesque“ ve svých útrobách ukrývá. Připraveni?

Deset skladeb plus jedna skrytá, všechny se schovávající za abstraktním pojmenováním v podobě římských číslic. Zatímco „I“ je „pouze“ pod kůži se deroucím intrem připravujícím posluchače na věci příští, hned první plnohodnotná skladba „II“ dává jasně najevo, že byste své ušní ústrojí měli připravit na zvukové orgie. Po nájezdu s šíleným kytarovým sólováním nastupuje vysoce technicky precizně odvedený black metal „przněný“ nespočtem různých industriálních či ambientních pazvuků, o kousek dál vás zase uzemní electro klávesy, támhle zase epičtější pasáž a pod tím vším svá mohutná vlákna spřádá baskytara. Máte výsledek? Hned první momenty ukazují, že „Psychogrotesque“ je deskou velice rozmanitou a barvitou, neustále se zde něco děje. Nuda? Ta v tomto případě nemá nárok. Hutná dávka obskurní atmosféry, skladatelské invence a hráčské nápaditosti vám nedá jen tak vydechnout. A to ještě nevíte, že je „II“ stále jedním z těch normálnějších kousků na desce.

„Psychogrotesque“ má jednu obrovskou výhodu – funguje na něm opravdu vše. Na první pohled zdánlivě neslučitelné do sebe zapadá jako puzzle, jakákoliv poloha či nálada má svůj význam. „Psychogrotesque“ je počin promyšlený do detailu, v němž má každý tón svůj účel. Mrazivá intermezza (excelentní „IV“!), blackmetalové sypanice, industriální projektily a sbíječky, vše funguje na výbornou. Abyste ale nenabyli nějakého špatného přesvědčení, Aborym zase nehrají nějaký nekontrolovatelný hlukový proud míchající všechno se vším, jejich muzika má svůj řád a svou formu, vše je podřízeno potřebám skladby a její myšlence, jen je ta myšlenka z pohledu průměrného posluchače v dáli za mořem avantgardy…

Každá skladba do jedné má svůj nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete, každá oplývá vpravdě skvostnými pasážemi, každá je rozmanitá a proměnlivá jako podzimní počasí a každá je opravdu skvělá, to říkám rovnou. Přesto mi to nedá, abych dvě jednotlivé písně nevyzdvihl nad ostatní. První je to působivě vystavěná „V“, která plyne od saxofonem opepřeného počátku přes avantgardní doteky s „polo-čistým“ vokálem do misantropického bahna. Tou druhou je diskotéková (pozor, žádná nadsázka) „VIII“. Právě ona totiž dokazuje onu zmiňovanou nadžánrovost Aborym. Celé „Psychogrotesque“ je totiž vybudováno a vygradováno takovým způsobem, že plynulé přechody z blackmetalové skladby do čisté elektroniky posluchači ani nepřijde jakkoliv zvláštní a ačkoliv do vás kapela praží v podstatě čirou diskotéku, výsledek zní stále tvrdě.

Aborym

Co více dodat a neopakovat se? Má vůbec cenu ještě něco dodávat? Cožpak už není z předchozích řádků jasné, jak moc dobrou nahrávkou „Psychogrotesque“ je? Možná se nejedná o záležitost na první poslech, ale je to stále lepší do hlubin desky pronikat pomalu, neustále objevovat nové a nové a mnohem více si ji tak užívat, než dostat album, které vám po třech posleších dá vše a můžete jej zahodit. Já osobně jsem se prvních přibližně 14 dní po vydání nemohl „Psychogrotesque“ vůbec nabažit, poslouchal jej několikrát denně a stále dokola. Jenže ani s odstupem několika týdnů nemám tomuto majstrštyku prostě a jednoduše co vytknout.

Na začátku recenze jsem zmiňoval, že (možná) naivně sám sebe považuji alespoň za mírně pokročilého v oboru metalových znalostí, nejsem však tak naivní, abych si myslel, že každé album, které tu v recenzích vychválím, si seženete. Ale chápu to a víc než „pouhé“ přečtení článku po vás chtít vlastně ani nemohu, jenže… co kdybyste mi jednou věřili? „Psychogrotesque“ totiž vážně není počin, jenž by vám měl proklouznout mezi prsty. Jsou to právě takovéto nahrávky, které mě mezi nepřeberným množstvím průměrných sraček přesvědčují, že black metal, potažmo i samotný metal jako celek, toho stále má ještě opravdu hodně co říct.

Aborym


Druhý pohled (Earthworm):

Moc se mi to nechce přiznávat, ale H. se vyzná, a když řekne: „To se ti bude líbit,“ tak má pravdu. A bylo mi to jasné už po několika tónech skladby „V“. Industriální prvky, geniální nástroj, co nese jméno saxofon, a black metal. To je jen velmi stručné shrnutí, ve skutečnosti se na albu podíváte do krajin mluvené řeči pouze za podpory kláves nebo naopak i k šíleným techno motivům. Název alba to všechno prostě skvěle vystihuje, ale kdo neslyšel, tak si to stejně nedokáže představit. Pokud vám není cizí trocha experimentů a úletů a nemáte problém s extrémními odnožemi metalu, tak s chutí do toho.


Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.11.2010
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

První pohled (H.):

Aby nám tu nevznikla nějaká mýlka, nejsou Massemord jako Massemord. Smečky tohoto jména běhají po světě celkem dvě. Jedni Massemord pocházejí z Norska, i když už několik let sídlí ve slunné Itálii. Prezentují se klasickým „bzučivým“ black metalem, ale rozhodně ne nedobrým – osobně bych doporučil zejména jejich debut „Skogen Kaller“ z roku 2003. Nás však dnes zajímají Massemord č. 2 – Massemord z Polska, okolo nichž je situace malinko zamotaná. Jedná se vlastně o uskupení několika hudebníků, kteří společně tvoří pod dvěma jmény (neboli máme dvě skupiny s téměř totožnou sestavou… jen v Massemord je navíc bubeník Priest) – jednak to jsou samozřejmě Massemord, tím druhým projektem je Furia. Samozřejmě to není jediná asociace, kytarista Nihil se kupříkladu nedávno podílel třeba na projektu Morowe, kteří svůj výborně hodnocený debut „Piekło.Labirynty.Diabły“ vydali v červnu.

Furia vždy představovala ty lehce experimentálnější choutky, zatímco v Massemord čtveřice NamtarNihilVoldtektSars (+ ještě ten Priest) ukájela svoji chuť po totální blackmetalové apokalypse. První dvě desky „Let the World Burn“ (2007) a „The Whore of Hate“ (2008) představovaly rychlý a brutální black metal bez smilování, kde vládly ostré riffy, kulometné salvy bicích a samozřejmě krkavčí, nakřáplý vokál. S očekáváním obdobného inferna jsem vrazil do přehrávače i placku „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jenže to, co se na mě z reproduktorů vyvalilo, mne dokonalo uzemnilo, nic podobného jsem vskutku nečekal…

Hudebníci z Massemord / Furia již evidentně dospěli do doby, kdy jim jeden experimentálněji laděný blackmetalový projekt nestačí, a tak se i v rámci svého druhého projektu pouštějí do neprobádaných vod. Jinak si podobu „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vysvětlit nelze. Novinka se totiž k předchozí tvorbě Massemord doslova obrací zády a stáčí kormidlo o 180°. Ještě před nějakým měsícem nebo dvěma bych nikdy nevěřil, že podobná nahrávka pod hlavičkou Massemord vůbec může vyjít, ale stalo se. Důležité však je, že přerod je to uvěřitelný a neskutečně lákavý. Já si nemohu pomoct, i když mám první dvě alba Massemord rád, s tímhle se nemohou rovnat…

A co vlastně „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ nabízí? No, pokud vám to řeknu naplno, asi si pomyslíte, že to bude nuda. Jenže to by byl strašný omyl. Je pravda, že na celém „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je vlastně jen jeden jediný a ještě jednoduchý riff (!) a celá nahrávka od začátku do konce plyne v jednom tempu, ale… nic to nemění na faktu, že se jedná o něco neskutečně výjimečného. Ano, pokud měříte kvalitu hudby podle počtu prostřídaných akordů, nebude se vám to líbit, jestli však hledáte neuvěřitelně silnou atmosféru a unikátní prožitek, jste na správné adrese…

Massemord

I když ono tvrdit, že na „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je pouze jeden riff, je také svým způsobem trochu zavádějící. Nahrávka se nese v pomalém monotónním tempu, ale na ústřední kytarovou linku se neustále nabalují další a další odbočky a ozvláštnění, lehké doteky kláves a industriálních samplů, chvílemi až post-rockově znějící vyhrávky či dokonce kytarové sólo. Tohle všechno je však jenom detail ve srovnání s tím, jak deska působí na posluchače jako celek a jaké pocity v něm vyvolává. Já nevidím důvod, proč něco pitvat do podrobností, důležitý je právě onen pocit.

Jedna věc je jistá – „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vás buď chytne, propadnete jeho zvrácenému kouzlu a budete nahrávku vynášet do nebes… nebo budete jen kroutit hlavou, jak se někomu může něco takového líbit. Volba je jen na vás. Mně osobně se to neuvěřitelně zarylo pod kůži a žasnu, jak úžasné věci dokáže člověk vytvořit. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je totiž i přes svou monotónnost albem neskutečně posluchačsky přitažlivým, působí hypnotickým dojmem, a když se do něj ponoříte, jen těžko se dokážete odtrhnout. Takhle znějí návykové záležitosti.

Možná si řeknete, že zase jednou osazenstvo zdejší redakce zamilovalo do nějaké podzemní obskurní nahrávky pro pár úchylů. Vždyť hrát jeden riff půl hodiny v kuse přece není nic těžkého. Na jednu stranu možná můžete mít pravdu, ale z druhého pohledu… hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to posluchače vtáhlo a nepustilo, aby to bavilo v každé své vteřině, to už je kumšt, co říkáte? Ano, uznávám, obskurní a úchylné to ve své podstatě je, ale já už dlouhé roky tvrdím, že ty nejlepší nahrávky vznikají právě v hlubokém undergroundu nezatíženém prodejními čísly. A „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je toho důkazem. Dokonalé album? Jednoznačně, pro mě ano. Dokonalé album a jedna z nejlepších desek, které v letošním nebývalé silném roce vyšly. Hudební očistec, v jehož útrobách si nemůžete být jisti ničím.


Druhý pohled (Seda):

Kdo by to řekl, že se s albem o jednom songu a jednom riffu natáhnutým na 30 minut dá vykouzlit něco tak skvělého. Ne skvělého, ba přímo excelentního. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je definitivně jedno z nejlepších alb tohoto roku. Přes svoji délku vůbec nenudí, ale jste v pozoru neustále celou dobu. Ze začátku se mi to nezdálo, jak jsem se do toho ale dostal, bylo hotovo a já se stal oficiálním závislákem. Má to však jednu nevýhodu – poslech vás zaujme natolik, že od něj nemůžete upustit, a jak to skončí, dojde vám, že už je celá půlhodina pryč a přišlo vám to tak krátké…


Gorgoroth, Cavus, Noctem

Gorgoroth
Datum: 20.11.2010
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Cavus, Gorgonea Prima, Gorgoroth, Noctem, Tortharry, Trollech

Původně jsem se svou účastí na téhle akci ani nepočítal, náhoda a přebytečné chechtáky ve šrajtofli však byly jiného názoru. Tím pověstným jazýčkem na miskách vah se stal paradoxně český support, který přesvědčil nejen mne, ale zejména mého taxikáře, že by pražský koncert Gorgoroth možná stál za hřích…

Naštěstí jsem na místo konání dorazil akorát včas, abych stihnul svlažit hrdlo nejmenovanou nazlátlou tekutinou, a už se na pódium drali první účinkující večera – Gorgonea Prima. Dva androidi a jeden notebook vystřihli naživo svůj industriálně black metalový bordel s přehledem, důstojným zvukem a promakanou pódiovkou. Tuc-tuc podklad drtil ušní bubínky všech přítomných, hojné nánosy samplů i maniakální vokál se v hradbě kytar rozhodně neztratily, tudíž z tohoto pohledu spokojenost. K tomu stačí přihodit neonové tyče, “svítící” muzikanty a hutnou atmosféru a nebudeme to mít daleko k tvrzení, že Gorgonea Prima je bezesporu jednou z nejzajímavějších atrakcí, které lze na současné domácí scéně na koncertních pódiích spatřit (a když tak o tom přemýšlím, tak i slyšet, soudě dle jejich výtečného debutu “Black Coal Depression”). Jestli to celé nějakým ortodoxním uctívačům Gorgoroth přivodilo žaludeční potíže, jsem nezaznamenal, neboť jsem měl dost práce se sledováním té sci-fi šílenosti.

Oproti tomu Plzeňáci Trollech jsou na tuzemských akcích už prověřenou kvalitou, což dokazoval i počet přihlížejících, který v porovnání s Gorgonea Prima rapidně vzrostl. Kapele dalo docela fušku nazvučit, problém byl ale evidentně pouze v odposleších na pódiu, protože do publika se opět linul solidní sound… i když asi ne tak dobrý, abych postřehl nějaké chyby, kterých prý bylo, jak se mi po vystoupení snažil Morbivod namluvit, opravdu požehnaně. Zato Throllmasova kolize s mikrofonem údajně byla součástí nacvičené umělecké performance :-) Tak či onak, na pražském koncertně se AsurovskoMorbivodní smečka věnovala hlavně starším fošnám, které – a musím uznat, že pro mě osobně trochu překvapivě – tvořily páteř jejich setu. Z aktuální “Jasmuz”, splitka “Trollech vs. Heiden” i předchozí “Skryti v mlze” zaznělo pouze po jednom válu z každé. Jinak klasika – Morbivod sázel zlo ksichty (myšleno v tom dobrém slova smyslu) při každé příležitost, Throllmas poskakoval jak čertík z krabičky (a nezapomněl se blýsknout skvělým čistým vokálem v “Mýtiny hoří”), celkový výsledek více než uspokojivý.

Setlist Gorgonea Prima:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Congregation of Anti-Life
05. Digital Desire

Setlist Trollech:
01. Moudrost kováře
02. Řeka smete, co jí patří
03. Vzácné setkání
04. Národ ohně, železa a pokladů
05. Stromy jsou v nás
06. Opět cítím pravdu
07. Mýtiny hoří
08. V rachotu hromů
09. Ve stínu starých dubů

Setlist Tortharry:
01. Deep Down (and in My Embrace)
02. Case 01
03. Return into the Void
04. Inner Frost
05. Entrenched
06. In the Shadow
07. The Chosen
08. Case 07
09. Beneath
10. To the Death
11. Case 03
12. Clouds

Do obecně black metalově koncipovaného večera moc nepasovala death metalová řezničina v podání posledního českého supportu – Tortharry. Na druhou stranu se ale postarali o oživení a vzhledem k faktu, že svůj zasloužený potlesk dostali i od black metalově založeného publika (alespoň předpokládám), nedá se říct, že by byla jejich účast bezpředmětná. Přítomnost Tortharry na této akci ale zas až tak překvapivá nebyla, neboť jejich aktuální počin “Beneath” (který byl jen tak mimochodem na koncertě k dostání, ačkoliv v té době ještě oficiálně nevyšel) má na triku právě pořadatel koncertu. Ale zpět k samotnému vystoupení. Tortharry hoblovali s nasazením sobě vlastním a opět potvrdili mou domněnku, že v rámci domácího death metalu patří k tomu lepšímu. Vydatný headbanging, dřevorubecké riffy, sem tam nějaká techničtější pasáž – asi takhle nějak to vypadalo na jejich vystoupení.

První zahraniční návštěva, Noctem, přijela ze Španělska, neprezentovali se však prosluněným flamencem, nýbrž death/black metalovým náklepem. Jejich debutová deska “Divinity” mě moc nesebrala, na koncertě ale bavili celkem dost. Rozhodně jim je nutné přičíst k dobru, že se ve zkušebně evidentně pěkně namakali, protože ani na úvodním koncertu turné nepůsobili ani v nejmenším nesehraně (na rozdíl od samotných Gorgoroth, ale o tom až později…), koncertní prezentace také secvičená na jedničku. Na druhou stranu ale jejich image vyznívala lehce klišovitě, stejně tak i samotná hudba co do kvality není zrovna nějaké terno. Pár zajímavých pasáží se tam najde, to ano, ale zároveň tam slyším spoustu omáčky. Také se mi trochu zdálo, že kapela si tak nějak úplně není jistá, jakým směrem své vystoupení směřovat – jestli zvolit řekněme misantropický přístup, nebo vsadit na klasické hecovačky a bavení se společně s publikem. Působilo to tak něco mezi a zároveň ani jedno pořádně. Každopádně, aby to nevyznívalo nějak extrémně špatně, již jsem řekl, že celkem bavili, jejich set táhl dopředu zejména pološílený zpěvák Beleth (i když plivání kečupu z kelímku a francouzák s na pohled umělou ovčí hlavou nevypadaly zrovna přesvědčivě). Jako symbolický vrchol vyzněla závěrečná “Religious Plagues”.

Setlist Cavus:
01. Fist of a Titan
02. With Blood and Steel
03. Discovering Through Suffering
04. Horns of Gold
05. Reek
06. Scorched Flesh Ravaged Tongues
07. Death Rattle
08. Black Filth Burning
09. Worship and Rot

Setlist Gorgoroth:
01. Bergtrollets hevn
02. Aneuthanasia
03. Katharinas bortgang
04. Revelation of Doom
05. Forces of Satan Storms
06. The Rite of Infernal Invocation
07. Ødeleggelse og undergang
08. Blood Stains the Circle
09. Destroyer
10. Incipit Satan
11. Unchain My Heart!!!

Následující Finové Cavus, ačkoliv se prezentovali klasičtější a usedlejší image i hudbou, působili mnohem méně klišovitě. Možná to bylo tím, že na rozdíl od Noctem nevypadali, jako kdyby právě vylezli ze stránek nějakého komiksu. Cavus na sebe prostě a jednoduše naplácali starý dobrý paint a rozjeli hodně do oldschoolu laděný black metal, který si na nic nehrál. Špinavým riffům, drtícím škopkům a syrovému vokálu se nedalo odolat a tuto kombinaci ocenil i vcelku důstojný kotel, do něhož zpěvák W a kytarista B.P. (hlavně ten) neúnavně přilévali další oheň. Tohle se mi zcela upřímně líbilo.

Závěr patřil samozřejmě hlavnímu taháku večera – norským satanášům Gorgoroth. Ti nám klub na začátek trochu zamlžili (a to takovým způsobem, že si při cestě na pódium museli svítit baterkou) a spustili první vál “Bergtrollets hevn”. Prvním a nutno říct, že příjemným zjištěním bylo, že snad vůbec poprvé na svém koncertu v České republice měli dobrý zvuk. Naprosto paradoxně to však byl asi největší kámen úrazu jejich vystoupení, protože díky němu vyniklo neuvěřitelné množství chyb, které Gorgoroth dělali. Kdo měl naposlouchány studiové předlohy, což byl samozřejmě i můj případ, nemohl nezaregistrovat nějaký ten kiks snad v každém druhém songu. Jenže… ještě paradoxněji to vlastně vůbec nevadilo, protože i přes ty chyby měl koncert Gorgoroth prostě a jednoduše koule. Koho by štvalo pár přehmatů, když na oplátku dostane takový spád a neurvalý tah na bránu. Celá kapela drtila své instrumenty a jela na 100% (snad možná s výjimkou Infernuse, který se klasicky postavil na jedno místo a do konce setu se už z něj nehnul), největší hybnou silou byl ale ďábel Pest, který měl ten večer extra surovou barvu hlasu. Vymezená hodina utekla jako voda a po dohrání posledního tónu “Unchain My Heart!!!” Gorgoroth vypadli rychle jak z hospody bez zaplacení.

Na závěr samozřejmě nemám to srdce si odpustit několik obecných postřehů o akci. Koncert se konal v klubu MeetFactory, kde metalové koncerty nejsou na běžném pořádku. Od pořadatelů to byla trefa do černého, neboť na rozdíl od spousty jiných pražských klubových svatostánků (ehm), v nichž se metalové koncerty konají běžně, to v MeetFactory nevypadalo jako v trochu větším sklepě, ale opravdu jako v klubu s důstojným prostorem pro účinkující i návštěvníky. Rozhodně víc akci tady.

Gorgoroth

Když jsem tak pročítal několik internetových diskuzí o české zastávce tohoto turné, většina lidí si stěžovala na nepřítomnost občerstvení a na zákaz focení. Nedá mi to nereagovat – já osobně se tedy na koncerty nechodím nažrat ani si zafotit, ale za hudbou, je to však každého věc, co od koncertů očekává :-)

S výkonem jednotlivých kapel jsem byl já osobně vesměs spokojen, avšak nemá už cenu dublovat to, co je popsáno výše, takže pro dnešek konec…


Agalloch – Marrow of the Spirit

Agalloch - Marrow of the Spirit
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 23.11.2010
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness
02. Into the Painted Grey
03. The Watcher’s Monolith
04. Black Lake Niðstång
05. Ghosts of the Midwinter Fires
06. To Drown

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapely hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natožpak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě, se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.

Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal, a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu – Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami à la Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.

Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.

Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecné rovině o skupině, nikoliv přímo o její novince „Marrow of the Spirit“, ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovině, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin „Ashes Against the Grain“ na mě působil „podzimně“, „Marrow of the Spirit“ dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách – takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k „Marrow of the Spirit“ přistoupit a jak jej vstřebat.

Agalloch

Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněných jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichých a osudových jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní – přenádherný zádumčivý epos „Black Lake Niðstång“, z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla „Twilight of the Gods“. A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…

„Marrow of the Spirit“ se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i „Marrow of the Spirit“ je vybroušený klenot.


Deathspell Omega – Paracletus

Deathspell Omega - Paracletus
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Epiklesis I
02. Wings of Predation
03. Abscission
04. Dearth
05. Phosphene
06. Epiklesis II
07. Malconfort
08. Have You Beheld the Fevers?
09. Devouring Famine
10. Apokatastasis Pantôn

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Žádné oficiální stránky, žádné fotografie, žádná jména členů, samozřejmě ani žádné koncerty a informace o kapele jen minimální. Jediné, čím se francouzský projekt Deathspell Omega prezentuje, je pouze a jenom hudba. Ale zrovna v případě těchto ďáblů je i tohle více než dost. Pekelná jáma svůj chřtán neotvírá často, ale když se tak stane, je to událost. A jsou to právě desky Deathspell Omega, které jsou zhudebněním výplodů té sirné propasti. Nebudu přehánět ani v nejmenším, když řeknu, že to, co Deathspell Omega předvádějí, nikde jinde neuslyšíte, neboť jejich muzika dýchá něčím neskutečně neobyčejným.

NEZMĚRNÝ…

Víte, stává se mi opravdu málokdy, abych si s recenzí nevěděl vůbec rady, v případě „Paracletus“ jsem však v koncích. Již delší dobu si lámu hlavu, jak podstatu tohoto veledíla uchopit a vyjádřit slovy, čím déle o tom ale přemýšlím, tím blíže se dostávám do bodu, kdy pochybuji, zdali je to vůbec možné. Častokrát jsem tu kritizoval různé nahrávky s tím, že v pozadí jejich hudby necítím něco hlubšího, takový ten těžko popsatelný pocit, který se vyskytuje jen u těch nejlepších. Jenže z „Paracletus“ tento pocit něčeho výjimečného a něčeho navíc doslova tryská na všechny strany, z každé noty a z každého z tónů. A paradoxně, čím více ho tam je, tím více je deska neuchopitelnější a neurčitější a hůře popsatelná.

…NEUCHOPITELNÝ…

Nemá cenu tvrdit opak, rovnou vám povím, že Deathspell Omega je opravdu těžká hudba (i když je zase fakt, že „Paracletus“ je o něco lépe vstřebatelnější než minulé disharmonické inferno „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“, ale o tom až později…), takže pokud nemáte na podobný chaos cvičené ucho, jen stěží se vám to asi může líbit, což je jen tak mimochodem i případ níže hodnotícího kolegy, který s obdobně extrémními formami umění zas tolik zkušeností nemá. Ale i to je jedna z věcí, jež mě osobně na Deathspell Omega přitahují – nejedná se u hudbu, kterou by byl schopen poslouchat jen tak někdo, nýbrž o hudbu, která si žádá svého posluchače. „Paracletus“ (a ostatně celá novější tvorba Deathspell Omega) není záležitost, již byste si mohli pustit k práci, k vaření nebo při jízdě autem. „Paracletus“ vyžaduje od svého posluchače, aby se plně soustředil a přemýšlel o jeho významu. Deathspell Omega netvoří díla vhodná k relaxaci a už vůbec ne k tomu, aby se při nich posluchač bavil. Je to něco jako hudební očistec, jehož plné vstřebání není určeno slabším povahám.

…NEUVĚŘITELNÝ…

Abych čistě náhodou nebyl špatně pochopen, „Paracletus“ není žádný extrém pro extrém, ani pouhá snaha posouvat hranice poslouchatelnosti. Něco takového vypadá naprosto jinak a jedná se o skupiny, jejichž muzika většinou hlubší myšlenky uvnitř neskrývá. A to se o Deathspell Omega tvrdit nedá ani v nejmenším. Ano, využívají sice extrémního výraziva, ale ne samoúčelně ani bezúčelně, nýbrž jako prostředek uměleckého vyjádření, řekneme-li to takto. Avšak zároveň v chorobném hudebním labyrintu zbývá dost zákrut a uliček, v nichž číhají doteky avantgardy, progrese či experimentu. Ačkoliv se vás kolega ve svých pár řádcích bude snažit přesvědčit o opaku, o nějaký obyčejný black metal se nejedná ani v nejmenším, spíš by se slušelo říci, že nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Právě naopak, přednes Deathspell Omega je vysoce netradiční, originální a neopakovatelný. O kolika současných skupinách lze toto tvrdit?

Deathspell Omega

…NEPOPSATELNÝ…

Další věc, která z Deathspell Omega činí posluchačsky velice atraktivní záležitost, je neustálý vývoj. Je až s podivem, jak obrovské skoky kapela s každou novou deskou činí a jak velkou cestu ušla od svého (tehdy ještě čistě blackmetalového) debutu „Infernal Battles“, ale i od přelomového díla „Si monumentum requires, circumspice“, a to vše aniž by popřela své kořeny nebo každý svůj jednotlivý předcházející opus. Jak jsem již nepřímo naznačil výše, rovněž „Paracletus“ znamená ve zvuku Deathspell Omega doslova evoluci. Oproti poslednímu ztělesnění chaosu „Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ vyznívá „Paracletus“ mnohem barvitěji co do obsažené škály pocitů a nálad, ale jak již bylo řečeno, bez popření alba minulého, tudíž i novinka obsahuje úryvky disharmonického pekla, které však tentokráte není středobodem nahrávky, nýbrž „pouze“ částí velkého celku.

…ZNIČUJÍCÍ…

Není pochyb o tom, že Deathspell Omega stvořili další monument, jenž si jen těžko hledá konkurenci. Majestátní a epický, agresivní a bolestivý, chaotický a nepochopitelný, temný a atmosférický, ale za všech okolností neuvěřitelně úžasný a ve všech svých polohách absolutně dokonalý. Každá jedna skladba skrývá nepřeberné množství nálad, skrytých momentů a zákoutí, která má člověk neustále chuť prozkoumávat a objevovat při tom nová a nová, což z „Paracletus“ činí naprosto uhrančivou záležitost. Není radno tuto hudbu podceňovat, neboť ani ona svého posluchače nepodceňuje, ale žádá si od něj specifický přístup. K „Paracletus“ je nutno přistupovat jako k umění v plném významu toho slova, což v dnešní době už málokdo dokáže… ale odměna za to je vysoká. Jedním slovem – skvost!

…CHAOS!


Druhý pohled (Seda):

Všemi desítkou hodnocený „Paracletus“ mi zas tak úžasný nepřijde. Ano, jedná se o kvalitní hudbu, která patří v dnešní době k nadprůměru, přesto mi tam na vyšší hodnocení něco víc chybí. Přijde mi to jako obyčejný black metal, kterému zas tolik jako kolega neholduji. Přesto pokud hledáte kvalitní poslech, rozhodně do „Paracletus“ jděte.


The Meads of Asphodel – The Murder of Jesus the Jew

The Meads of Asphodel - The Murder of Jesus the Jew
Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Boiled in Hell Broth and Grave Dust
02. My Psychotic Sand Deity
03. Apocalypse of Lazarus
04. Addicted to God
05. Stiller of Tempests
06. Man from Kerioth
07. Dark Gethsemane
08. Jew Killer
09. Genesis of Death
10. From Eagle to Cross
11. Apostle of the Uncircumcised
12. A Canticle for the Lost Amputees of Aelia Capitolina Who Have Been Trampled Under the Iron Shod Hooves of Salivating Hell Rams and Impaled on the Shimmering Tusks of Salvation Within the Abandoned Tabernacle of a Bronze Age Myth

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Povím vám, ti The Meads of Asphodel jsou tedy pěkně vypečená cháska. V dnešní době se sice nálepkou experimentální označuje kde co, ale zrovna u těchto bláznů to sedne jako ona pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec. Oficiálně jsou The Meads of Asphodel označováni jako experimentální black metal, ale jedním dechem je nutné dodat, že i tento popis je svým způsobem zavádějící. Black metal sice tvoří základ jejich hudby, myšlenky na nějaké garážově sypanice však ihned zaplašte. Na blackmetalové podloží totiž The Meads of Asphodel roubují úplně všechno, co jim přijde pod ruku. A to úplně všechno je myšleno doslova. Dost dobře to vystihuje jejich MySpace, kde má kapela v kolonce Sounds Like uvedeno: „Všechna hudba na světě smíchaná s extrémně metalovým spodkem.“ A to mi věřte, že tomu tak doopravdy je.

Na novince „The Murder of Jesus the Jew“ najdete všechno, na co si jen dokážete vzpomenout. Brutálně rychlé klepačky s krkavčím vokálem, atmosférické kousky, sbory, progrockové sólování, thrashující hoblování, pasáže jak z filmového soundtracku, folk, disco a ještě víc, to všechno splácané na jednu hromadu a poslepované do jednotlivých písniček tvořících hodně ujetý celek. O různé výstřednosti a experimenty na „The Murder of Jesus the Jew“ nouze opravdu není, což je zajisté klad, neboť se The Meads of Asphodel díky tomu odlišují natolik, že si je prostě splést nemůžete; druhou stranou mince však zůstává, jestli se vám to vůbec může líbit…

U záležitostí jako The Meads of Asphodel je nezbytnou podmínkou, abyste přistoupili na jejich hru, jinak to prostě nejde. Pokud to neuděláte, bude se vám „The Murder of Jesus the Jew“ jevit jako hovadská a samoúčelná patlanina bez hlavy a paty, něco jako kompilace všech myslitelných hudebních stylů naházených přes sebe bez ladu a skladu, a dost dobře možná také budete přemýšlet, jestli je to celé opravdu myšleno vážně, nebo si z nás všech kapela jen dělá nehoráznou prdel. The Meads of Asphodel jsou pro každou špatnost, nic jim není svaté, a když dostanou nějaký nápad, tak jej prostě použijí, zaběhlým žánrovým konvencím navzdory. Tahle kapela si sama na sebe hranice opravdu neklade a právě v tom tkví v jistém slova smyslu problém, protože „The Murder of Jesus the Jew“ se tak stává záležitostí, kterou průměrný metalový posluchač (a vlastně i jakýkoliv jiný posluchač) zřejmě nebude s to takříkajíc pobrat. Zvláště ortodoxní nechť se téhle desce vyhýbají jako čert kříži, jinak je sklátí mrtvice. Jenže pro tohle všechno, díky čemu budou jedni desku bez váhání splachovat do té nejhlubší toaletní mísy, ji druzí naopak budou milovat…

Jak jste ochotni na hru The Meads of Asphodel přistoupit a přenést se přes fakt, že do vás někdo bude hustit hudební kombinace, na které se ve slušné společnosti ani nemyslí, otevře se před vámi album vpravdě neobyčejné, i když chápat jej nejspíše nebudete ani tak. Ale i ta nepochopitelnost patří ke kouzlům „The Murder of Jesus the Jew“. Pokud překonáte úvodní šok, trochu se do toho zaposloucháte a začnete o tom přemýšlet, zjistíte, že to není jen vyhulený cirkus a samoúčelné honění trika, nýbrž jistým zvráceným způsobem zatraceně svojská věc, která si žije svým vlastním životem a má svůj vlastní vnitřní řád. Jeden člověk z deseti tento přístup bude kvitovat a nahrávku si užije, dalším devíti posluchačům se z toho zvedne kufr – to už je čistě vaše volba. Jedna věc je ale jistá – notná dávka úchylnosti je při poslechu výhodou!

Abych vám nabídl svůj osobní pohled na „The Murder of Jesus the Jew“ a dostál tak pravé podstatě toho, o čem by recenze měly být, tedy o subjektivním pohledu recenzenta (ne, děkovat mi opravdu nemusíte – mám to v popisu práce), musím se přiznat, že mně se to líbí. A to moc. Ačkoliv jsem zvyklý poslouchat ledajaké šílenosti, má první reakce se nesla ve stylu „co to zase kurva má být?“, následovaly úvahu o duševním zdraví muzikantů a nakonec protáčení panenek spojené s výbuchy mozkových center normálního smýšlení. Jelikož mi je ale přístup, jaký The Meads of Asphodel v hudbě praktikují, velice sympatický, netrvalo dlouho a deska mi sakra zachutnala. Po zralé úvaze a několikanásobném pečlivém poslechu tedy hodnotím ryze subjektivní osmičkou (nebo by možná spíš více sedělo 8,5?), nepochybuji ale o tom, že mnozí z vás by tomu bez váhání šoupli nulu. Budu se muset opakovat – prostě a jednoduše se váš názor na „The Murder of Jesus the Jew“ bude odvíjet v závislosti na vašich hudebních choutkách (což samozřejmě platí i obecně, ale zrovna u The Meads of Asphodel to platí ještě dvojnásob) – jestli jste jako posluchači schopni a ochotni věnovat svůj sluch nevázané avantgardnosti, jste na správné adrese, pokud ne, jste bez šance.

A že jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli? Že jsem nezmínil nějaké vrcholy či nejpovedenější skladby? Ale kdeže, co vás nemá… přece bych vás neobral o to slastné objevování, která z těch všech ujetostí je na „The Murder of Jesus the Jew“ ta nejujetější. Příjemnou zábavu, a kdyby vám to náhodou vysmažilo mozek z hlavy jako mně, potkáme se u doktora Chocholouška.

The Meads of Asphodel


Další názory:

Jedním slovem? Šílenost. Ale v dobrém slova smyslu. Tato parta dokázala zkombinovat tolik žánrů, ale i přesto se to skvěle poslouchá. Chvílemi tam zní hudba, která by se neztratila ani v cirkuse, poté následuje čistý black metal, který se proloží akustickou kytarou, a pak zase jede opět něco jiného. Skvěle v tom fungují i prvky folk metalu. The Meads of Asphodel dali dohromady opravdu unikátní hudbu, kterou stojí za to minimálně vyzkoušet. Má nejoblíbenější je „Addicted to God“ s velice zábavným textem, který je podán v ještě zábavnější formě. A když potom všem opět jede vynikající black? Není co řešit, vysoké hodnocení je na místě.
Seda