Archiv štítku: black metal

Trollech – Jasmuz

Trollech - Jasmuz
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2010
Label: Ketzer Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Mlha se zvedá a koruny plzeňských hvozdů se opět hýbou. Z nor vylézají skřítci jakožto i další rozličná havěť lesní. Dokonce i ten starý obr žijící v rokli se probouzí. A má dobrý důvod, neboť králové lesa Trollech ukuchtili ve své sluji další album. Zatímco před čtyřmi léty se úspěšně skrývali v mlze, tentokrát se nám rozhodli vyprávět “tajemný příběh z pradávných časů”

Co mne jako první bouchlo do očí, je podle mého skromného názoru ne zrovna moc povedená, naopak spíše kýčovitá a přehnaně veselá obálka. Oproti výbornému obalu předchozího “Skryti v mlze” je to dost propad. Možná mám třeba jen blbý vkus, ale tak či tak, je to opravdu jediný výraznější nedostatek, který jsem na “Jasmuz” našel.

Když už jsme u toho porovnávání s na poměry Trollech nezvykle vážnému “Skryti v mlze”, čerstvá novinka není tak temná jako její předchůdce. I přesto – i když je to možná jen můj osobní pocit – “Jasmuz” pokračuje ve vážnějším pojetí Trollech, než jak tomu bylo například na prvních třech nahrávkách. Co je však zřejmé a možná i trochu překvapivé, je to, že snad vůbec poprvé Trollech nemají svou desku naplněnou lesními texty. Lyrickou stránku tentokráte zastupuje koncept, o němž se však nedá prohlásit, že by k Trollech nepasoval. Pravda, lesní motivy se zde sice stále vyskytují, ale přece jenom nejsou středobodem textové stránky.

A jaká ale samotná hudba na “Jasmuz”? To je ta nejdůležitější otázka, odpověď na ni je však lehká – hudba je to hodně dobrá! Pokud bych to měl říct nějakou otřepanou frází, tak jednoznačně můžu prohlásit, že pokud se vám Trollech líbili v minulosti, bude se vám líbit i “Jasmuz”, a pokud jste ji ještě neslyšeli, okamžitá náprava je nutností (i když předpokládám, že kdo je znalý tvorby Trollech, už novinku jistě slyšel, ale nešť…).

Velice hrubé nastínění kvalit “Jasmuz” tedy máme, tak se na to pojďme mrknou podrobněji. Otvírákem alba a zároveň úvodem do děje je “Moudrost kováře”, která se po kratší mezihře zvrhne do velmi dobré jízdy překvapující hlavně vymakaným střídáním dvou různých vokálů. Ono když tak nad tím přemýšlím, tak různých podobných vychytávek je na “Jasmuz” více než dost, což je jenom dobře, protože to nahrávku opravdu příjemně oživuje. Například hned v následující “Královský jezdec” se objevuje vskutku výtečná pomalá pasáž s libovými sbory. V podstatě v každém songu najdete nějaká obdobná ozvláštnění. Mně osobně například hodně šmakuje taková “Brnění” se skvělými valivými kousky nebo “Do vězení”, již nehorázně nakopává bombový čistý vokál na začátku a sólová kytara.

Suma sumárum, musím konstatovat, že Trollech (opět) nahráli kvalitní desku. Pravda, minulé “Skryti v mlze” se mi líbí o chlupínek více, ale to, co kapela předvádí na “Jasmuz”, jistojistě také stojí za to. A to je to hlavní.

Trollech


Watain – Reaping Death

Watain - Reaping Death
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Reaping Death
02. The Return of Darkness and Evil [Bathory cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nějaká minialba nebo singly já osobně nemám moc v oblibě. Nemám rád demáče, nemám rád proma, nemám rád ani živáky nebo bestofky. V případě EPček a prom/dem samozřejmě tvoří výjimku začínající kapely, kde není jiného zbytí. Obecně ale uznávám jen dlouhohrající desky, klasické fošny. Žádné zkurvené remixy, předělávky nebo živáky, prostě plus mínus tři čtvrtě hodina původní muziky. Občas ale nastane případ, kdy člověk prostě musí udělat výjimku…

Oukej, nastíním situaci, jak se věci mají. Představte si, že je skupina vydávající pěkně pekelné placky, jež vám přivodily nejednu probděnou noc při poslechu toho ďábelského matroše. Pak ale tahle smečka vydá absolutní monument, při jehož poslechu člověk prostě musí uchcávat blahy, a vám tak nezbývá nic jiného, než se (samozřejmě za vydatného dávkování onoho opusu) klepat na další porci toho zla. A to je u mě přesně případ Watain a jejich mistrného díla „Sworn to the Dark“, které jsem svého času dokonce v nějakém hlasování i přes silnou konkurenci dosadil na pozici nejlepší desky roku 2007 (a pořád s tím souhlasím!). A když se pak takhle po více jak tři roky klepu (samozřejmě za vydatného dávkování onoho opusu) na další porci, musím i přes svou nechuť k podobným kraťasům vzít s povděkem možnost poslechu napůl singlu, napůl minialba „Reaping Death“, které Watain předhazují lačným posluchačům (mezi něž se řadím) pár měsíců před vydáním dalšího majstrštyku (věřím tomu) „Lawless Darkness“ (už aby byl 7. červen…).

Úvodní okecávačka se nám protentokrát trochu protáhla (a o tom, že byla v podstatě o ničem, ani nemluvě…), ale co jiného dělat, když „Reaping Death“ obsahuje pouhé dvě pecky o celkové délce zuřivých 10 minut. O tom těžko vypotíte vagón odstavců. K nějaké alespoň malé představě, jak by mohl nástupce „Sworn to the Dark“ vypadat, to však napomůže.

Jako první na vás vybafne nový flák z připravované desky „Lawless Darkness“ s názvem „Reaping Death“, po němž je tento singl, celkem logicky, pojmenován. Nástup je vražedný, má to drajv jak sviňa, Watain se však samozřejmě zmůžou na víc než jen pouhou rubanici (ovšem pozor, v jejich podání je i ta hoblovačka nápaditá, sledujte třeba práci kopáků – opravdu mňamka). Změny tempa na sebe nenechají dlouho čekat, povinná pomalá a valivá pasáž má maximální možný účinek, vše prošpikováno skvěle vystavěnými kytarovými melodiemi, jedna devastující pasáž střídá druhou, prostě nářez, co vám budu vyprávět. Hodně překvapí i výborné thrashové sólíčko – takhle mají vypadat kytarové onanie!

Skladba „Reaping Death“ samozřejmě pokračuje v cestě nastolené „Sworn to the Dark“, což je ovšem logické a není to žádným velkým překvapením, tohle album totiž – a myslím, že čas mi to potvrdí – bude podle mě pro Watain určující ještě nějakou dobu (ovšem ne, že by to vadilo).

Watain

Druhou skladbou na CD verzi EPčka je cover „The Return of Darkness and Evil“ původně od legendárních Bathory. Důvod zařazení předělávky Bathory musí být každému jasný – Watain připomínají, že na domácí půdě festivalu Sweden Rock odehrají v červnu speciální vystoupení vyplněné kompozicemi Bathory. Osobně předělávky nějak extra nemusím, takže podrobnější rozbory v tomto případě nechám na někom jiném a pouze shrnu, že se Watain s touhle klasikou popasovali se ctí. Samozřejmě, originál je originál, ale zkuste napodobit Quorthonovu genialitu, že ano? Takhle je to oukej. Jen ještě dodejme, že na 7″ vinylu střídá předělávku Bathory cover „Chains of Death“ od italské oldschoolovky Death SS.

Sečteno podtrženo, první ukázka „Reaping Death“ jasně naznačuje, že na „Lawless Darkness“ bude stát za to se těšit, a že to bude určitě peklo!


Negură Bunget – Vîrstele pămîntului

Negură Bunget - Vîrstele pămîntului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 31.3.2010
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Pãmînt
02. Dacia hiperboreanã
03. Umbra
04. Ochiul inimii
05. Chei de rouã
06. Cara de dincolo de negurã
07. Jar
08. Arborele lumii
09. Întoarcerea amurgului

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na nové album Negură Bunget byl hodně zvědavý snad každý, kdo o tuto kapelu kdy zavadil. Došlo totiž k téměř kompletní obměně sestavy, kde z tvůrčího tria zbyl pouze bubeník Negru. Celá situace je dost nepřehledná, ale pokud někdo celý postup pozorně sledoval, mohl si utvořit asi takový obrázek, že se skupina domluvila na rozpadu či pauze, právě díky laxnímu přístupu bubeníka, ale Negru své dva bývalé parťáky Hupogrammose a Sol Faura takříkajíc posral a za jejich zády činnost obnovil s novou sestavou v zádech. Navíc se tváří, že je vše v pořádku a na dané téma se v rozhovorech odmítá bavit. Hupogrammos a Sol Faur to však přesně v duchu „moudřejší ustoupí“ nechali plavat a založili nový projekt Dordeduh (který podle všeho plánovali tak jako tak, jen byli moc čestní na to, aby Negrua vyhodili z Negură Bunget a pokračovali pod tímto jménem).

Zatímco debut Dordeduh je v přípravách, Negru se svojí novou Negurou Bunget přispěchal s deskou „Vîrstele pămîntului“, která je právě z výše nastíněných důvodů velmi očekávaná – může totiž ukázat, jestli je Negură Bunget bez kytarového a také tvůrčího dua HupogrammosSol Faur skutečně pohřbená, jak mnozí fandové předpokládají, nebo ne.

První reakce na “Vîrstele pămîntului” jsou skutečně rozporuplné. Největší metalové magazíny a servery nešetří chválou, tasí nejvyšší možná hodnocení, padají popisky jako „…zřejmě to nejlepší black/folkmetalové album všech dob“< (to je konkrétně z německého Rock Hard). Z nezávislých fanouškovských webů však zaznívají hlasy, že jde o naprostou a neposlouchatelnou sračku, která ducha skupiny naprosto zabíjí. A kde je pravda? Jak už to tak bývá… někde uprostřed.

Je neoddiskutovatelným a jasně slyšitelným faktem, že „Vîrstele pămîntului“ se násilně a za každou cenu snaží udržet vše, čím Negură Bunget bývala, až je to křečovité a výsledek se míjí účinkem. Zcela očividné je rovněž okaté kopírování kytarových postupů, na nichž Hupogrammos a Sol Faur předchozí nahrávky stavěli, avšak bez toho, aby ty současné dosahovaly kýžené podoby. „Vîrstele pămîntului“ se snaží být tak moc neguro-bungetovské, až prostě není (a jak by někdo mohl dodat – a vsadím se, že i dodá – po odchodu tvůrčích osobností ani být nemůže). A právě v kytarové práci je ten rozdíl možná nemarkantnější. Když si totiž z „Vîrstele pămîntului“ odmyslíte onu folkovou složku, nezbude vám v podstatě nic, což se o starých Negură Bunget rozhodně říct nedalo ani v nejmenším.

Na druhou stranu bychom autorům „Vîrstele pămîntului“ jednoznačně křivdili, pokud bychom řekli, že se jedná o nahrávku absolutně neposlouchatelnou. Tak to zase není. Několik opravdu pěkných momentů se dá albu najít dá, zvláště v druhé polovině, jenže a) jich je oproti dřívějšku opravdu málo; b) je docela problém se k oné o malinko silnější druhé polovině prokousat. Ani pár vcelku obstojných nápadů však nemění nic na tom, že většina hrací doby „Vîrstele pămîntului“ je obyčejná vata a odvar věcí minulých. Jako samostatná deska bez jakéhokoliv pozadí by zřejmě s přivřením obou očí jakž takž obstála, ale jako nástupce takových skvostů jako „Om“ nebo „’n crugu bradului“ neobstojí v žádném případě. Samo o sobě „Vîrstele pămîntului“ poslouchatelné je, jenže když si pustíte novinku a hned po ní jejího předchůdce „Om“, je nemožné ten propastný rozdíl neslyšet. To jsou nebe a dudy, vážení, nebe a dudy. „…zřejmě to nejlepší black/folk metalové album všech dob“? Ani náhodou. Z fleku vám tu vysypu desítky lepších black/folkových alb. A to ani nemusíme chodit daleko – stačí vzít do ruky jakoukoliv předchozí nahrávku té samé kapely.


Triptykon – Eparistera Daimones

Triptykon - Eparistera Daimones
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.3.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Goetia
02. Abyss Within My Soul
03. In Shrouds Decayed
04. Shrine
05. A Thousand Lies
06. Descendant
07. Myopic Empire
08. My Pain
09. The Prolonging

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.

Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…

„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.

„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.

Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.

Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.

Triptykon

Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“„Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.

Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.

P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!


Ragnarok – Collectors of the King

Ragnarok - Collectors of the King
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2010
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

True norwegian black metal. Lépe se asi nová deska Ragnarok, “Collectors of the King”, a vlastně i celá diskografie Ragnarok, popsat nedá. True norwegian black metal se všemi klady i zápory, které tomuto specifickému black metalovému subžánru náleží.

Rychlost se pohybuje na stupni “sypačka” od začátku do konce, jak je však u tnbm zvykem, přítomny jsou typické výrazné kytarové melodie, které tvoří onu specifickou atmosféru a činí tuto festovní porci blasfemie vskutku zábavou mozaikou.

“Collectors of the King” je první nahrávka Ragnarok po menší pauzičce , konkrétně celkem šest let od předchozího výtečného počinu “Blackdoor Miracle”. Od minula kapela docela brutálně pozměnila sestavu, z níž zbyl jen bubeník Jontho. Ten opět roztáčí blastbeatové závody jako o život. Do party si k sobě přibral například HansFyrsteho ze Svarttjern na post ploditele hrdelních běsů. Svou práci odvádí bez debat na jedničku a jeho pěvecké kvality jsou nesporné, přesto mi však vokální linky na předcházejících počinech přišly o něco pestřejší.

To však neplatí jen o vokálech, celý materiál “Collectors of the King” je v porovnání s minulými nahrávkami a zejména s tou poslední o chloupek méně dobrý. Nese se sice ve stejných intencích, jaké posluchači od Ragnarok očekávají, a je to pořád hodně dobrý nářez (!), ale minule mě to holt bralo o kousíček více.

Co však “Collectors of the King” upřít nelze, je opravdu zabijácký tah na bránu. Skladby do sebe možná lehce splývají, ale jako celek to má pořád onu pověstnou sílu. Rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o propadák, přestože nedosahuje kvalit “Blackdoor Miracle” (a ani “In Nomine Satanas” nebo “Diabolical Age”), stále však jde o důstojného nástupce starší tvorby. Z jednotlivých songů bych každopádně vyzdvihnul třetí hitovku “Burning the Earth”, titulní nakládačku “Collectors of the King” a také předposlední, velmi povedenou “May Madness Hunt You Down”.

Řekl bych, že to má na svědomí právě ona v podstatě kompletní obměna sestavy. Teď už je ale vše vyřešené, takže příště to bude určitě opět atomová bomba do posluchačova sluchu. I tak ale zdůrazňuji, že “Collectors of the King” je pořád dobrá fošna, která jakéhokoliv příznivce black metalu minimálně alespoň na chvíli zabaví a která si svou solidní sedmičku zaslouží.


Burzum – Belus

Burzum - Belus
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2010
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Leukes renkespill (Introduksjon)
02. Belus’ død
03. Glemselens elv
04. Kaimadalthas’ nedstigning
05. Sverddans
06. Keliohesten
07. Morgenrøde
08. Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

16 let potom, co Varg Vikernes vstoupil do vězení, jeden rok poté, co jej opustil, 11 let od posledního klasického alba Burzum konečně přichází nová nahrávka jednoho z nejvýjimečnějších (hudebně i historicky) projektů metalové hudby. Neřešme teď věci minulé, jako co se stalo, proč, za jakých okolností a z jakých pohnutek, neřešme teď Vargovy mnohdy pokřivené názory, neřešme nic okolo. Pojďme řešit jen jedinou věc, tu nejdůležitější, na níž se mnohdy u takto kontroverzních projektů pomalu zapomíná – jenom samotnou hudbu.

Za těch 16 let, které Varg Vikernes strávil za mřížemi, se změnilo mnohé. Kdysi ten úplně nejortodoxnější a nejkonzervativnější žánr se stal místem pro experimentování a avantgardní myšlenky, zároveň se však do něj nahrnula obrovská spousta neumětelů a pozérů, kteří své nulové schopnosti vydávají za pravý underground a ještě se při tom tváří drsně. Kdysi malé a podzemní, myšlenkové i hudební hnutí, které znamenalo tvrdou revoltu vůči všemu a všem, se stalo stejným byznysem (byť stále na okraji zájmu) jako všechno ostatní. Ze samotných Burzum se postupem stal kult, ať už v tom dobrém či špatném slova smyslu, se spoustou odpůrců i uctívačů. Z Burzum se stala legenda, ne-li mýtus, aniž by si to její stvořitel přál. Co se však nezměnilo, je samotný Varg.

16 let byl zdmi Varg odříznut od okolního světa, uzavřen pouze sám se svými myšlenkami. Doslova zakonzervován. A tak když se dostal opět na svobodu, logicky pokračuje tam, kde před 16 lety skončil. „Belus“ není album z 21. století, „Belus“ svým zvukem, pojetím, svou duší, atmosférou, myšlenkami, vším, patří hluboko do let 90. A právě v tom tkví jeho síla. Je přesně takové, jaký Burzum má být. Není zpátečnické, není zaostalé, jen si žije svým vlastním životem, stranou od zbytku scény, stejně jako Varg nyní žije na své farmě v lesích stranou od zbytku světa.

„Belus“ obsahuje reminiscence na všechny předchozí kytarové desky Burzum. Pravda, nejblíže má zřejmě k obrazotvorným náladám „Filosofem“, své místo zde však mají i odkazy na hypnotickou atmosféru nahrávek „Det som engang var“ a zejména „Hvis lyset tar oss“. Skladba „Sverddans“ by si zase beze všeho našla místo na debutu „Burzum“. „Belus“ však i přesto rozhodně není žádným výluhem toho nejlepšího z Burzum, nýbrž logickým a soudružným celkem, kde má každá píseň svou náležitou pozici a význam, vyprávějícím příběh o Bílém Bohu (jak zněl původní název „Belus“) Baldurovi.

Celá nahrávka se vyznačuje absolutním minimalismem, až jakousi hráčskou primitivností, avšak pouze v rovině hráčské ekvilibristiky, nikoliv v rovině celkového vyznění a unikátní atmosféry alba. A právě uhrančivá a sugestivní atmosféra je to, čím „Belus“ vládne, co je jeho předností a co z něj činí klenot. Zdánlivě jednoduché, donekonečna se opakující, pomalé a táhlé motivy poklidně plynou vpřed a vtahují do svých hlubin, hypnotizují. V jednoduchosti je síla a o „Belus“ to platí jako o ničem jiném.

Mrazivá atmosféra pošmourného rána nad norskými lesy, mlha držící se na úpatí kopců a hor, se snoubí s paprsky ranního slunce, pronikajícími větvemi nekonečných smrčin. Panenská, člověkem netknutá příroda norských hor a údolí, odkud není návratu. To vše a ještě víc „Belus“ v sobě skrývá. Jak člověk propadne jeho uhrančivému kouzlu, není už cesty zpět.

Burzum

„Belus“ není záležitost, již byste si mohli pustit kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Deska, jako je tato, vyžaduje vaši plnou pozornost soustředění. Sluchátka a zavřené oči, poslech se rovná meditaci, unášení na vlnách pocitů, které svou hudbou dokáže stvořit pouze jeden jediný člověk na světě – Varg Vikernes.

Ambientní intro „Leukes renkespill (Introduksjon)“ se brzy láme do úvodního opusu „Belus’ død“, s nímž začíná cesta do samotného srdce lesů. Od první vteřiny je skladba sugestivní a těžká. Po celou její délku plyne jeden a týž kytarový motiv jako zvěstoval nevyhnutelného. Oproti tomu „Glemselens elv“ je uhrančivá, pomalá, nepřekonatelná. Zatímco při „Belus’ død“ se za temné noci brodíte hlubokým sněhem změtí stromů a větví, u „Glemselens elv“ stojíte na vrcholku skály nad zalesněným údolím, první sluneční paprsky nesměle pronikají pochmurnými mračny a hladí po tváři, ani větvička se nepohne, vítr nefouká. Čas se zastavil.

„Kaimadalthas’ nedstigning“ řeže mrazivým riffem, pronikajícím až do morku kostí, který se však prolíná se procítěnými pasážemi lehce se vznášejících sněhových vloček, aby nakonec zasněná atmosféra převládla a skladbu působivě zakončila. Následující „Sverddans“ plně vystihuje už jen její název – „Tanec mečů“ je ten nejostřejší dílek celé mozaiky „Belus“, střípek, který bodá přímo do srdce. Přenádherné sólo uprostřed písně ale protrhává mračna ledového chladu a činí tak skvostným i tento song.

Burzum

Vše vrcholí neuvěřitelně podmanivou závěrečnou trojicí „Keliohesten“, „Morgenrøde“ a „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“. Byť je „Keliohesten“ absolutně skvělou skladbou bez jakýchkoliv výhrad, vyvrcholení nastává až s nesmírně působivou „Morgenrøde“. Krása, k jejímuž popisu již slova nestačí. Uhrančivá věc, od níž je nemožné se odtrhnout. Plynule navazující „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“ pokračuje ve stejném duchu a celých 50 minut plných neodolatelné atmosféry zakončuje vskutku důstojně.

Ať si říká kdo chce, co chce, ať Varg Vikernes už udělal cokoliv a z jakéhokoliv důvodu, ať jsou jeho názory jakékoliv, co se hudby týče, je to génius. A „Belus“ je geniální deska, stejně jako i předchozí počiny Burzum. Nemám ve zvyku plýtvat takto silnými superlativy, ale když je už říkám, myslím je doslova. Lidí, kteří by dokázali stvořit něco takto úžasného, chodí po tomto světě opravdu málo. Nemám jiné volby než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Avsky – Scorn

Avsky - Scorn
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.3.2010
Label: Moribund Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Nebudu vám lhát, předchozí dva počiny Avsky“Mass Destruction” (2007) a “Malignant” (2008) – nastudované nemám. Věděl jsem sice, co je tahle kapela (nebo spíše jednočlenný projekt) zač, že se pohybuje v hájemství black metalu, a ony první dvě desky jsem si už delší dobu chystal poslechnout, než jsem se však k tomu dokopal, vyšla třetí, aktuální placka “Scorn”. Tak proč nezačít právě s ní? Věřte mi, že za váš čas stojí.

Tenhle vyhlazovací nářez mě osobně sejmul hned napoprvé a ještě mě to nepustilo. Avsky produkují black metal dřevního střihu, který se však v jejich podání mění na maximálně vypilovanou lahůdku se skvělými nápady.

O co tady půjde, značí již první zásek “As the Mountains Collapse”, jehož název sílu téhle hereze plně vystihuje. Deska se rozjíždí mrazivým, “bahnitým” umíráčkem, který se brzy protrhává ve skvostné sólo. To plynule přechází až do dronového kytarového vazbení, což tvoří most do následujícího oldschoolového náklepu, jenž pokračuje dalších několik minut, přesto však nemá sebemenší šanci nudit, neboť je v něm narvána taková spousta skvělých momentů, že ani nebudete věřit svým uším.

“Scorn” obsahuje celkem pět dlouhometrážních (hrací doba každé z nich se pohybuje v rozmezí 7-10 minut), mezi nimiž je vklíněna nesmírně uhrančivá instrumentální mezihra “The Beyond”, při níž doslova běhá mráz po zádech a která zároveň dělí album na dvě části. Zatímco první trojice “As the Mountains Collapse”, “No Compassion, No Regrets” a “Dead End” vyznívá i přes nejednu pomalejší pasáž neurvaleji, rychleji a brutálněji. Oproti tomu závěr, reprezentovaný titulní “Scorn” a zejména posledním mega-opusem “The Sickness Within”, je lehce pomalejší, avšak řezavější a neuvěřitelně působivý. A právě závěrečná “The Sickness Within” celé už tak výborné kolekci nasazuje umrlčí korunu a doslova bortí světy!

Mírným handicapem by pro někoho mohl lehce garážový zvuk, ale… je to v rámci stylu a napomáhá to celkovému vyznění desky, takže se to rozhodně nedá klasifikovat jako negativum.

Celkově se jedná o 50 minut výborného black metalu oldschoolovějšího ražení a s myšlenkou. Jestli se i minulé počiny nesou ve stejném duchu, určitě se vyplatí mrknout na zoubek i jim. Tak či tak, s jistotou mohu tvrdit to, že “Scorn” je kurevsky povedená placka, hodná vaší pozornosti a možná i koupi.


Sator Marte – Za zdmi

Sator Marte - Za zdmi
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2010
Label: Naga Productions

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Sator Marte jsem měl vždy zaškatulkované jen jako jednu z mnoha dalších českých black metalových kapel, která hobluje nástroje, co to dá, kde kulometná palba střídá kulometnou palbu, ale na nic jiného se nehledí. Na koncertě oukej, debut “Termonukleární evoluce” mě však zabavil pouze na chvíli, žádný dlouhodobější účinek se v případě tohoto rychlopalného zla nedostavil. Jenže časy se mění, Sator Marte vydávají druhou placku “Za zdmi” a já nestačím zírat…

“Za zdmi” je totiž deska, kterou (a to si troufám tvrdit odhadnout už teď) si s chutí poslechnu i za nějaký ten rok. Tohle je totiž devastace ušního ústrojí posluchačstva vskutku brutálním black metalovým nářezem, jak se sluší a patří, nikoliv však jen bezhlavou hoblovačkou. Hned ze začátku člověka povalí neskutečně hutný zvuk. Nejenže všechny tři nástroje (plus zpěv) jsou výborně slyšet, ale ony svou intenzitou doslova drtí. Absolutně nejluxusnější je vpravdě ukázková baskytara – už nějaký čas jsem neslyšel nahrávku, kde by takhle nádherně “zvonila”.

Ještě lepší je to, že samotné skladby drtí člověka nejen zvukem, ale i samy o sobě. Sator Marte spadli převážně do středních rychlostí, jež se neúprosně valí kupředu a ničí vše v dosahu. Ne že by se na albu nevyskytovala nějaká sypačka, ale už to prostě není rubanice bez mozku od začátku do konce. A to je jenom dobře!

Celou nahrávkou prostupuje jednotné téma mučení, utrpení a hrůzných následcích války, přičemž se kapele podařilo všechnu tu leckdy nepříjemnou atmosféru a pocity z ní pramenící podchytit a zhudebnit. A to navíc s takovou bravurou, že nelze nezatleskat.

První skladba “Řemeslo války” začíná lehce válečným intrem, aby se po pár vteřinách zvrhla do black metalového běsnění. Vše, co jsem řekl výše, tu k tomuto songu mohu bez problému znovu zopakovat a ještě podtrhnout – hutná zvuková stěna, bublající basa, atmosféra se dá krájet. Povedené a ne zrovna veselé texty (které jsou zpěvákovi Navovi jen tak mimochodem výborně rozumět) dojem jen umocňují.

Opravdu výborná je druhá “Koroze”, která ve svých pomalých, táhlých pasážích doopravdy zní, jako kdyby vám někdo sdíral kůži z těla. Skvělá je rovněž titulní “Za zdmi”. Když Nav v první polovině skladby neúprosně vyřvává různé druhy tortury, je to jeden z těch nejsilnějších momentů celé desky. Musím zmínit také “Řetězy”, v níž si kapela chvíli po minutě a půl hracího času vystřihne naprosto ohromující pasáž. Bravo! Ke cti Sator Marte však slouží to, že kompletní sedmička písni je vyrovnaná a povedená až běda, plná výborných nápadů. Navíc od začátku do konce nenudící, čemuž přispívá i délka něco málo přes půl hodiny.

Sator Marte

Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že Sator Marte stvořili nejlepší českou black metalovou desku od posledních Inferno. Tahle placka má moje velké doporučení. Opravdu dobrá záležitost, věřte mi! Vskutku odzbrojující nálož!

P. S. To, že se kapela rozhodla shodit corpse paint (alespoň podle aktuální promo fotky), v tomto případě jenom kvituji!


Sekhmet

Sekhmet - Opus zrůdy
Země: Česká republika
Žánr: black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Set
Počet otázek: 11

Odkazy:
web / bandcamp / bandzone

Vydání třetí desky “Opus zrůdy” black metalové hordy Sekhmet z Děčína je na spadnutí. Neváhal jsem tedy kontaktovat kytaristu Seta, který (nejen) o novém albu pohovořil…


V současnosti tou nejžhavější zprávou v táboře Sekhmet je dozajista příprava třetí dlouhohrající desky “Opus zrůdy”, která by měla vyjít v dubnu. Mohl bys nám prozradit nějaké další detaily ohledně nahrávky? Jak bude vypadat obálka? Kolik songů mají fans očekávat? Nebo nějaké další podrobnosti?

Satan!!! MC verze už je venku nějaký ten pátek. Dostali jsme od Hell Is Here prod. 160 kusů a za tři týdny byli v prdeli. Jako jedna kuriozita odešel i jeden kus do Japonska.

Obal bude mít 12 stran, je tam intro, cover verze a 8 písniček plných zla a nenávisti vůči křesťanské špíně.

Jaký bude na novince posun v hudební rovině? Vydáváte se spíše ve šlépějích předchozího materiálu nebo na posluchače čekají nějaké menší experimenty? Já osobně bych tipoval, že to bude zase pořádný BM nářez, hehe. Co ty, jaké jsou nové skladby v tvých očích (a uších)?

Já to neumím posoudit. Nějaký extrémně velký posun na muzice jsem nezaznamenal. Asi jako každá nová nahrávka bude mít lepší zvuk, lepší postupy, sem tam nějaký nový nápad, ale že bychom se posunuli někam úplně pryč, to bych neřekl. Snažíme se vyvíjet, ale jestli se nám to daří musí posoudit ostatní za pár dní.

Ve kterém studiu”Opus zrůdy” vzniklo (vzniká?) a kolik času jste zde s nahráváním strávili? A jak dlouho trval samotný proces skládání? Šli jste nahrávat dokonale připraveni, nebo ještě nějaké změny proběhly na místě tzv. “za pochodu”?

Nahrávali jsme v HELL studiu. Mysleli jsme, že připraveni jsme, ale opak byl pravdou. Kvůli nepodařeným partům jsme museli změnit některé věci, které nyní už nemají ten feeling co měli mít anebo zas někde něco přebývá. Bicí byli nahrány za den, ostatní trvalo asi 3 víkendy a pak následovali asi 3 návštěvy, které se týkaly zvuku a jiných vychytávek.

Pokud vím, měl by “Opus zrůdy” vyjít pod křídly britského vydavatelství Aphelion Productions. Jak jste se dostali ke spolupráci s anglickou firmou a proč jste si vybrali zrovna je?

Tak jako jsme rádi, že aspoň někdo má zájem vydat naší muziku. Aphelion jsem vybral, páč jsem s Rossem už několik let v kontaktu a hlavně přislíbil nám i LP verzi. Což byl ten hlavní důvod. Slibují to i jiní, ale věříme právě jemu. Tak snad dodrží své slovo. Vydal na CD i “United in Hell” a slibuje LP verzi ale stále se nic neděje, i když to jsem s ním neřešil já, ale MarcoThe True Endless. Tak nevím kde je problém.

Sekhmet

Jestli mě paměť neklame, se zahraniční firmou máte zkušenosti už z minulosti. Debut “Masová očista člověka” vydával nějaký label z Portugalska. Je to tak nebo jsem se teď ztrapnil? :) Dvojka “Okularis infernum” zase vyšla u českých Murderous Productions. Portugalsko, Čechy a teď Anglie, to je docela pestrá směska, proč u jedné firmy nezůstanete déle? Proč jste třeba ukončili spolupráci s Murderous? Při pohledu “zvenčí” se mi ta spolupráce zdála v pohodě, nějaké promo z jejich strany jsem také zaznamenal…

Tak první vydání, které jsme si nefinancovali sami bylo opravdu u War Prod. z Portugalska, ale byla to pouze kazeta. Cd vyšlo v Itálii. Ty o nich mluvíš jako kdyby to byli nějaké obrovské firmy. Jsou to normální lidé, kteří pracují a tímto si jen dopomáhají. Proč to říkám? Protože my jsme neuzavřeli žádnou smlouvu nikdy s nikým a žádná z těchto firem nám nedohazuje koncerty, nedává podmínky, neposílá peníze na natočení desky ani nic podobného. Teda Murderous sem tam napíše, jestli nechceme hrát tam a tam, ale není to nic převratného a není to ani 10% z toho co jsme odehráli. Nemusíme splňovat podmínky a odevzdávat procento peněz z hraní. Ty peníze co dostaneme, kolikrát nestačí ani na cestu. Ale chci dodat , že se všemi labely jsme byli spokojeni. Co se dohodlo, to se i stalo a vše super. Takže děkujeme všem.

A propos, když už jsme naťukli ty labely, ty sám také jeden vlastníš, že? Mohl bys nám o Mass Catharsis Productions říct něco víc? Na jaké kapely se vydavatelství specializuje, kolik nahrávek již pod touto značkou vyšlo a kterých z nich si nejvíce ceníš? Když má nějaká skupina zájem o spolupráci, jaké podmínky musí splňovat? A co tě vlastně vedlo k jeho založení?

Tak label mám já a Ragnar z důvodu podpory undergroundu. Vydáváme zpřátelené bandy, které pro nás znamenají víc než jen muziku. Jsou to jejich životy, chování, priority, image, pravost atd… ale samozřejmě i muzika hraje svoji roli. Nejde říct co kdo má udělat. To se prostě stane a buď nás to zaujme, a nebo ne. Myslím, že jsme vydali 8 kapel na kazetách. Patří mezi ně zahraniční Infernal Goat (It), Annihilation 666 (De), dále pak u nás Sator Marte, Vrolok a další. Nejvíce si cením asi Infernal Goat i když někdo může říct, že muzika nemá dobrý zvuk, ale je tam ten zápal, pravost a pach starých časů. Pokud někdo něco chce vydat skrze MCP stačí napsat a uvidí se.

Ale zpátky k samotným Sekhmet! Kromě zmiňované dlouhohrající desky připravujete také nějaké splity. Jeden by měl být s Mexičany Noctambulant a druhý s Annihilation 666 z Německa. Proč padla volba právě na tyto dvě sebranky? Prvotní zájem o společný nosič vzešel z jejich strany nebo z vaší? Kdy máme nahrávky očekávat? A ještě jedna drobnost – Annihilation 666. Měl jsem za to, že tahle grupa už nefunguje, nevíš, jak to s nimi je?

Tak ty Mexičani jsou z Ostravy hahaha [Tak za to Mexiko si sypu popel na hlavu… smrt Metal-Archives, které mě zradilo :) – pozn. H.] a zatím to nevypadá nějak dobře. Label Slava Satan z Itálie se stále kroutí a nic se neděje. Teď poslední zpráva byla, že to bude jen CD a ne 7” EP a že v létě, tak uvidíme.

S Annihilation 666 jsme se na tom domluvili u piva, ale ještě jsme se nedohodli na obalu atd. Zatím jen mluvíme. Ale už je prý label na vydání. Ani nevím kdo koho kontaktoval první, ale prostě bude to takto. Snad! Eh….

Annihilation 666 přišel o live hráče ale jinak fungují nadále. Nedávno vydali nějaké 3way split. Teď společně makáme na Satan splitu, takže kapela funguje nadále jen bez koncertů.

Rozhodně ale nepůjde o vaše první splity. Pokud správně počítám, z minulosti máte na kontě již tři. Já osobně se musím přiznat, že mě podobné společné kraťasy dvou (a víc) kapel moc netáhnou a dávám spíš přednost klasickým albům (to myslím obecně, ne jen na splity Sekhmet). Proč se do podobných minialb pouštíte a co si od nich slibujete? Nebylo by třeba lepší než podobné “rozmělňování tvorby” se koncentrovat spíše na vlastní počiny a mít například o jednu dlouhohrající placku více?

Co já vím tak máme jen dva splity. “United in Hell byl nápad kamarádů z Itálie a my ani Inferno s tím neměli problém. Všechno už jsme měli nahraný, včetně songů pro split s Noctambulant. Pak jsem přišel s nápadem udělat split českých kapel kteří tvoří nynější UG tvorbu u nás. Což se celkem povedlo. Všechny kapely nahrály super songy. I když jsem tam chtěl jen pravé přátelé a dnes tomu tak už není. Ale viděl jsem v tom možnost zviditelnění CZ UGBM a tím i obrovskou podporu kapel ve světě. 3. máš na mysli asi “Tribute to Master’s Hamer”. Tam jsme ani neměli být a udělali jsme chybu, že jsme souhlasili. Dozvěděli jsme se 2 týdny před vydáním jestli můžeme v rychlosti nahrát dva songy. Cover je nahraný špatně, náš song je hrozný a celkově si tam děláme ostudu. Ale jsem rád, že mám alespoň něco společného s tímto totálním kultem jako je Master’s Hammer.

Sekhmet

Pár koncertů Sekhmet už jsem osobně navštívil a pokaždé jste hráli nějakou předělávku. Covery se rovněž vyskytují i na vašich deskách – v případě “Masová očista člověka” jste přehráli song od Ortel a na “Okularis infernum” od Marduk. Proč covery nahráváte? Pro mě osobně je to třeba další věc, z níž zrovna neskáču radostí. Dám příklad – když jdu na koncert Sekhmet, chci slyšet songy Sekhmet, a ne jak Sekhmet přehrávají Marduk. Co ty na to? Budou nějaké předělávky i na “Opus zrůdy”?

To je ale pouze tvůj názor a nemusí být pravdou pro každého. Jeden song na koncertě nikoho nemůže urazit přece. Na “Opus zrůdy” bude song od bestie Darkthrone“Under a Funeral Moon”.

Teď bych si, pokud ti to nevadí, dovolil jednu trochu méně příjemnější otázku. Spousta lidí považuje Sekhmet za NSBM skupinu. Zmínky o vás jsou rovněž i na stránkách Antify. Mohl bys to tedy prosím nějak uvést na pravou míru, jak se tedy věci mají?

Hele v této republice má nálepku od Antify skoro každý. My jsme byli polepeni už kdysi a těžko si nálepku ztrhneme sami. Ale tak na druhou stranu proč bychom to někomu měli vysvětlovat. Kdo chce chápat, tak pochopí a ostatní nám jsou u prdele. Od začátku jsme hráli čistě satanic či antichristian BM, ale i tak to někomu přišlo ns. Já to nezměním, hlupáka najdeš skoro všude. Uvedu příklad omezených mozků této organizace. Kapela Detonator 666 se od vzniku distancovala od této věci a inklinuje k peklu a holduje alkoholu. I tak se objevili na Antifě, kvůli nějakému gigu s Krodou na kterém ani nehráli. Zrušili jej právě z důvodů, že nechtěji s tím nic mít, ani zdánlivě. U nás je velmi podobný případ. Myslíš, že je nebo nás vyslechli? Myslíš, že se přišli podívat, aby si ověřili informaci z netu?

SLÁVA SATAN, METAL TO METAL

Sekhmet

Myslím, že to už bude z mé strany všechno. Provařené “vzkaž něco čtenářům” bych protentokrát vynechal (ale kdybys ještě něco na srdci měl, tak ti samozřejmě nikdo nebrání :)) a zeptal bych se na něco jiného. Jako black metalista určitě posloucháš Burzum a jistě víš, že loni Varga propustili z vězení a že chystá nové album “Belus”. To už uniklo na internet. Slyšel jsi jej už? Co na to říkáš?

Je to totálně výborná deska, sice to nepřekonalo nový Gorgoroth ani Darkthrone, ale překonalo to mé očekávání. Je to výborná deska!!! Jen chci dodat, že nesnáším všechny uctívače Burzum a ještě víc nesnáším všechny neuctívače Burzum. Berte věci tak jak jsou a nedělejte závěry za jiné, když se vás ta situace netýká.

Occultus Gnosis. Set


Ov Hell – The Underworld Regime

Ov Hell - The Underworld Regime
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.2.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Devil’s Harlot
02. Post Modern Sadist
03. Invoker
04. Perpetual Night
05. Ghosting
06. Acts of Sin
07. Krigsatte faner
08. Hill norge

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norský blackmetalový projekt Ov Hell budil již od začátku pozornost především díky své sestavě. Jestli se dá na nějakou kapelu uplatnit fráze „all star band“, jsou to jistojistě právě Ov Hell. Hlavním motorem jsou baskytarista King ov Hell a zpěvák Shagrath, k nimž se dále připojila další esa jako Frost (Satyricon, 1349) na bicích a kytaristé Ice Dale (Enslaved, Audrey Horne) a Teloch (Nidingr, Umoral, 1349).

Pro Shagratha jsou Ov Hell zjevně pouze rozptýlením před začátkem fachy na další desce Dimmu Borgir. Motivace Kinga pro založení tohoto projektu je však o něco složitější. Určitě všichni víte, že to byl právě on, ještě společně s Gaahlem, kdo byl „ten zlý“ v kauze Gorgoroth. Když s Infernusem prohráli soud o značku Gorgoroth, založili KingGaahlem novou skupinu God Seed („God Seed“ je rovněž název jednoho songu z „Ad majorem Sathanas gloriam“, čili poslední desky Gorgoroth, na níž se naše rozmilé duo podílelo, to abychom to měli správně zamotané), jenže než vůbec pořádně začali makat na debutu, Gaahl svého parťáka tak trochu vypekl (nebo mi to tak alespoň přišlo), protože se rozhodl „odpočinout si od metalu“ (a stále odpočívá). A co na to King? Ano, založil právě Ov Hell. Toliko úvodních okecávaček, teď už jdeme na věc – na samotné výsledné album „The Underworld Regime“.

Řeknu to rovnou, deska – alespoň v mých uších – očekávání nenaplnila. Možná měl hlavní skladatel King ov Hell trochu slabší chvilku, možná jen byl nejistý, protože pod nohama necítil pevnou půdu zavedeného jména Gorgoroth, ale konečný výsledek každopádně není tak výživný, jak by člověk od spojení takové mezihvězdné sestavy čekal (aneb důkaz, že kvalita se se známými jmény nenásobí). Jako kdyby se King snažil za každou cenu stvořit co nejlepší materiál (už jen aby si napravil reputaci u blackmetalových fandů po těch provařených soudních tahanicích) tak hodně, až mu to prostě nevyšlo. Je to stejné jako s humorem – taky když se snažíte udělat násilím nějaký vtip, vyleze z toho akorát trapas, ty nejlepší hlody vznikají spontánně. A „The Underworld Regime“ mně osobně přijde lehce šité horkou jehlou.

Přesto nemůžu říct, že by byl „The Underworld Regime“ nějaký totální průser. S lehkým odstupem jsem si v tom něco málo našel. King je přece jenom už tak dobrý a zkušený skladatel („Incipit Satan“, „Twilight of the Gods (In Conspiracy with Satan)“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“ budiž nezpochybnitelnými důkazy), aby nahrál, potažmo vypustil do světa nějakou shitku. Očekávání to nesplnilo, to ano, ale pořád se to přece jenom poslouchat dá.

Nepřeslechnutelná je návaznost na „Ad majorem Sathanas gloriam“, což ovšem není žádné velké překvapení. Sice „The Underworld Regime“ zdaleka nedosahuje působivosti posledního Kingova štychu do ušního ústrojí posluchačstva, styčné body obou nahrávek jsou však zřejmé. King prostě a jednoduše pokračuje (nebo se snaží pokračovat?) tam, kde před čtyřmi lety s Gorgoroth skončil. V některých případech se mu to daří lépe, v některých o něco méně.

Ov Hell

Když desku pozorně poslouchám a opravdu se věnuji detailům, tak mi rozhodně nepřijde nějak extra špatná, problém je však v tom, že jako celek absolutně nijak nepůsobí. Možná je to důsledkem dosti kolísavé kvality, a to nejenom mezi písničkami, ale dokonce i v rámci jedné skladby. Lehkým příkladem budiž třeba „Invoker“, která v globálu člověka ze židle vážně nezvedne, přesto jsou jednotlivé detaily nebojím se říci dokonce i výborné, skvělé sólo (vystřižené právě jak z „Ad majorem Sathanas gloriam“) jest tím „nejkřiklavějším“ důkazem.

Skladby, jež bych mohl s klidným srdcem označit jako dobré od první do poslední vteřiny, jsou na „The Underworld Regime“ v podstatě jen tři – druhá, střednětempá „Post Modern Sadist“, pátá, pomalejší „Ghosting“, která svou strukturou a vyzněním asociuje píseň „God Seed (Twilight of the Idols)“„Ad majorem Sathanas gloriam“, přestože nedosahuje její nenapodobitelné působivosti, a nakonec závěrečná „Hill norge“, již bych na zřejmě pasoval nejpovedenější dílek celých téměř 40 minut.

Ov Hell

Přese všechno nemůžu „The Underworld Regime“ odsoudit jak čistě špatnou desku. Jen prostě a jednoduše není tak dobrá, jak jsem já osobně očekával. Pro výsledné hodnocení jsem se rozhodoval mezi 5 a 6, k nižší známce jsem se ale přiklonil jen právě z důvodu lehkého zklamaní z celkové finální podoby nahrávky. Takže taková lepší 5.