Archiv štítku: black metal

Крода – Чорнотроп

Крода - Чорнотроп
Země: Ukrajina
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: květen 2011
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Чорнотроп I (Перший сніг)
02. Чорнотроп II (Витоки всесвіту)
03. Чорнотроп III (Висельників батько)
04. Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)
05. Чорнотроп V (Зимне сяйво)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pevně věřím, že každý znalec mezi vámi mi jistě dá za pravdu, když řeknu, že v rámci folk/black metalu lze jen těžko někde hledat kvalitnější skupiny, než ve východní Evropě. A mezi nejvýznačnější zástupce tohoto sub-žánru patří bezesporu právě ukrajinská Крода, která si svou reputaci vydobyla třemi excelentními deskami, na nichž umně zkombinovala black metalovou nespoutanost s nádhernou pohanskou atmosférou a libozvučnými folklórními nástroji. Zvláště minulý počin “Похорон сонця” z roku 2007 je dle mého skromného osobního názoru absolutní klenot, jemuž navíc nasazuje korunu skvostná mrazivá grafika (i když zrovna krásné artworky byly u téhle kapely vždy samozřejmostí a mohu předeslat, že novinka “Чорнотроп” není výjimkou – stačí si prohlédnout jen přebal).

Jenže v roce 2010 nastala uvnitř skupiny povážlivá trhlina. Крода vždy znamenala dva lidi, Eisenslava a Viterzgira, jenže druhý jmenovaný formaci vloni nečekaně opustil, načež se tvůrčí duo smrsklo na jednočlenný projekt. A z tohoto pohledu je první vydaný počin po této události, právě recenzovaná novinka “Чорнотроп”, známá spíše pod německým přepisem “Schwarzpfad”, opravdu očekávaným počinem. Očekávaným z toho důvodu, že veškeří příznivci byli zvědaví, jak si Eisenslav povede bez svého dlouholetého kolegy a jestli se mu podaří udržet ducha kapely.

Poslouchám už “Чорнотроп” nějaký ten pátek (deska se objevila v květnu) a můj názor je asi takový, že ano, je to stále Крода. Eisenslav podle mě na starší tvorbu dokázal navázat opravdu důstojně a zároveň se ještě posunout o kousek vpřed. Na první poslech zní “Чорнотроп” jako nejmetalovější materiál skupiny od debutu “Поплач мені, річко…” z roku 2004. A vlastně ne jen na ten první, neboť jsem se toho dojmu stále ještě nezbavil, tudíž vcelku logicky předpokládám, že na tom něco bude. Folkové elementy jsou samozřejmě neustále přítomny – vždyť to jsou z velké části právě ony, jejich zvuk a nenapodobitelná atmosféra, díky čemu je Крода považována za jednu z předních formací svého druhu – jen jaksi trochu ustoupily do pozadí a přenechaly hlavní slovo kytarové práci; jsou tentokráte mnohem více zapuštěny do celku a jakoby “v pozadí” a dotvářejí takovou tu spodní vrstvu, kterou sice posluchač primárně nevnímá, ale cítí její náladu a právě díky ní hudba (obecně) získává specifické vyznění. Hlavní melodické linky, jako tomu bylo například v případě alba “До небокраю життя…”, si folklór na “Чорнотроп” přebírá spíše sporadicky a nikdy ne jako úplně ten nejhlavnější atribut skladby, ale pouze její části, což je ovšem vzhledem k délce jednotlivých kompozic pochopitelné.

Asi nejvíce folkovým dojmem na mě dýchá “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)”, kterou zdobí působivý začátek, v němž se fičení větru pomalu přelévá do nádherně baladické akustické pasáže, jež se ve finále láme do mocného black metalového riffu. Později se ukáže skvěle vymyšlená kytarová vyhrávka, které Крода vždy uměla, a nakonec se několikrát ozve i vcelku jednoduchá, ale zaručeně patřičně fungující flétna. Ono se podobné střídání nálad se zachováním jednotné atmosféry sice objevuje ve všech skladbách na “Чорнотроп”, ale právě ve “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)” mi to přijde nejcitelnější. Její kraťoučký popis nám však může pomoci k demonstrování ještě jedné věci – rozmanitosti “Чорнотроп”. Žádná písnička rozhodně nekončí stejně jako začínala, naopak se vyvíjí a postupně roste. Já osobně tomu říkám, že skladby “vyprávějí”, jestli mi rozumíte, jak to myslím. Každopádně mým nejoblíbenějším kouskem z novinky je velice působivá “Чорнотроп III (Висельників батько)”, která je na rozdíl od svých tří kolegyň (poslední “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” je ambientní outro, tudíž trochu jiná kategorie) zcela oproštěna od rychlých black metalových pasáží. Plyne spíše ve středním tempu opět se záblesky flétny, aby se v polovině zlomila do lehké mezihry a následné rychlejší (ale ne vyloženě rychlé) části, jež se až dokonce prolíná s hutným středním tempem ze začátku skladby.

Ony samozřejmě i ostatní dvě nezmiňované “Чорнотроп I (Перший сніг)” a “Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)” jsou moc dobré a obsahují některé vyloženě excelentní pasáže, ale nemá dle mého názoru smysl rozebírat všechny písně, zvláště v případě, že se jedná o tak dlouhé kompozice. Závěrečná “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” má na desce, jak už jsem výše nakousl, výsadní postavení, vybočující od ostatních songů, jelikož jde o čistě ambientní kousek. Tím spíš překvapí, že navzdory všem očekáváním, nikoliv však ku škodě, právě na něj vznikl videoklip… i když, videoklip… samotná Крода to nazývá “atmosférickou vizualizací”, což možná sedí více vzhledem k tomu, že ke klasickému pojetí metalové klipu to má opravdu daleko. Ostatně, podívejte se výše sami.

I přes nepříjemné personální změny si “Чорнотроп” udržuje vysokou kvalitu desek Крода. Nezastírám, že oba předchozí počiny se mi zamlouvaly o něco více, přesto i novinku poslouchám s chutí. Skupinu sice obepíná velká dávka kontroverze (viz například nedávná kauza okolo festivalu Northern Lights… pokud někdo neví, oč se jedná, nechť se doptá v komentářích, tam to případě dovysvětlím), ale v tom já osobně nevidím důvod, proč si neužít opravdu dobrou muziku, která má člověku co říct. A právě takovou definici lze bez obtíží vztáhnout právě i na “Чорнотроп”.


Enslaved – The Sleeping Gods

Enslaved - The Sleeping Gods
Země: Norsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 10.5.2011
Label: Scion Audio Visual

Tracklist:
01. Heimvegen
02. Alu Misyrki
03. Synthesis
04. Nordlys
05. The Sleeping Gods

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vypadá to, že Norové Enslaved skutečně nezahálí a zásobují své fanoušky stále další skvělou hudbou. Necelého tři čtvrtě roku po vydání zatím poslední řadovky “Axioma Ethica Odini” tak můžeme požívat krás EP “The Sleeping Gods”, které se kapela rozhodla uvolnit k volnému stažení. Doufám, že nedělám chybu, když hned na začátku přiznám, že bych byl za tohle dílo ochoten i zaplatit. Tak moc se mi dostalo pod kůži…

Sám se tomu ještě pořád divím, ale je to tak. “The Sleeping Gods” je první počin Enslaved, který mi otevřel dveře do magického světa hudby téhle kdysi blackové kapely a tím uzmul tento titul právě “Axioma Ethica Odini”, kterou jsem marně zkoušel pobrat někdy před půl rokem. Popravdě, nejsem schopen definitivně určit nějaký fatální rozdíl mezi oběma díly, který by mohl mít zmíněné prozření na svědomí. Nejblíže se mu ale asi blíží skutečnost, že i přes typicky atypický zvuk kytar, nezpochybnitelnou příslušnost k současnému stylu kapely a páně Bjørnsonův skladatelský rukopis je celé album tak neuvěřitelně rozmanité a jednotlivé skladby v žádném případě nelze zaměnit.

Ale podívejme se na ně blíže – úvodní “Heimvegen” působí na posluchače podobně jako “Ethica Odini” z poslední řadovky. Nevědět, odkud “Heimvegen” pochází, směle bych ho zařadil právě na “Axioma Ethica Odini”. Proti ní však působí střídměji a posluchač se nemusí dlouhé hodiny trýznit skládáním a dohledáváním jednotlivých melodických obratů, tady to má všechno pěkně pohromadě, pochopitelné, organicky pospojované a přitom o nic méně působivé! Po lehce zasněné “Heimvegen” začíná přituhovat. Přímočará vypalovačka “Alu Misyrki” se může pochlubit nesmírně energickou slokou až black’n’rollového charakteru, která se rovnoměrně střídá se zdánlivě klidnějšími, pod povrchem však stále bouřícími pasážemi, které vkusně definuje trademarkový čistý vokál…

Uklidnění přichází záhy s třetí skladbou, nesoucí jméno “Synthesis”. I při zachování zřetelných poznávacích znamení kapely jde o něco diametrálně odlišného než předchozí (a vlastně i následující) dvě skladby. “Synthesis” ve mně asi nejvíce evokuje snění jakéhosi androida, kterého pronásledují matné vzpomínky na zbytky lidských vjemů… Není bez zajímavosti, že mi části skladby nápadně připomínají (mimochodem brilantní) soundtrack ke kyberpunkové herní legendě “Deus Ex”, obzvláště jejímu plánovanému třetímu dílu. Zbývá jen dodat, že high-tech dojmem působící název “Synthesis” k šest minut a devatenáct vteřin trvající meditaci sedí naprosto dokonale…

Procitnutí z elektronického sna zprostředkovává instrumentálka “Nordlys”. Nemám bližšího přirovnání než k jízdě na horské dráze. Různá tempa, rytmy a motivy se za pět a tři čtvrtě minuty stihnou vystřídat několikrát a je skutečná radost je se zavřenýma očima sledovat a nechat se jimi unést. Za mimořádně atmosférický zážitek ručím! Stejně tak dám ruku do ohně za finální skladbu, titulní “The Sleeping Gods”. Hypnotický rytmus, nezaměnitelně deklamovaný text skladby a další, atmosféru starověkého chrámu dotvářející prvky ve výsledku působí, jako mantra, odříkávaná šamanem nebo spíše veleknězem. Dopad na posluchače je skutečně mocný představivost se rozbíhá na plné obrátky. A to je asi jeden z hlavních důvodů, proč po 345 vteřin trvající mantře posluchač touží po další a další a další skladbě. Finále “The Sleeping Gods” totiž působí dokonale otevřeným dojmem a nechává opařeného posluchače v bezbřehém teoretizování, čím Enslaved navážou příště…

Na závěr by se slušelo něco dodat, ale ono není moc co. Enslaved stvořili neuvěřitelně silný materiál, na kterém není k nalezení žádná slabší skladba. Materiál, který mě uchvátil natolik, že jsem se s chutí a ochotou pustil do starší tvorby a nelituji toho. Neříkám, že by to nemohlo být o maličko lepší, na druhou stranu prostoru pro zlepšení je na tomhle EP tak zanedbatelně málo, že vůbec zmínka o něm se dá považovat za něco takřka hanebného. Z celého srdce Enslaved za “The Sleeping Gods” děkuji a doufám, že do budoucna si neuvěřitelnou tvůrčí formu přinejmenším udrží. Pokud ano, následující roky nebudou až tak temné, jak si můžeme domýšlet z denního zpravodajství. A ještě poslední věc – tuhle recenzi jsem napsal jedním dechem a bez zdlouhavého přepisování odstavců – tak moc mě EP inspirovalo. To svědčí o mnohém, tak to mějte na paměti…


Další názory:

Vždy jsem dával přednost spíše starší tvorbě Enslaved, deskám z 90. let, kdy Enslaved tvořili opravdové klenoty, které mě pokaždé dostanou i dnes. Například takové “Eld” z roku 1997, to je prostě nádhera. Cesta, na níž se skupina vydala v novém tisíciletí, sice není špatná, to vůbec netvrdím, právě naopak – jde o excelentní, chytré a přemýšlivé věci; přesto mi víc seděly ty starší nahrávky. Nemám to jak vysvětlit, prostě čistě ze subjektivního hlediska mě dřívější věci oslovují více. Z těch novějších mě opravdu dostane jen sem tam něco (naposledy asi “Ruun”), ty ostatní se mi sice líbí a považuji je za velmi dobré, ale s odstupem času radši sáhnu po těch osvědčenějších kouscích. Nejnovější minialbum “The Sleeping Gods” je však opět ten počin, kterým mě Enslaved dostali, asi jak tomu bylo naposledy u “Ruun”. Možná to bude i tím, že některé skladby lehce připomínají tu rannou tvorbu, například takový začátek “Alu Misyrki”. “Heimvegen” a “Nordlys” spadají opět do toho novějšího období, avšak zejména druhá jmenovaná je neuvěřitelně uhrančivou záležitostí, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Vrcholem EP je však bezesporu závěrečná “The Sleeping Gods” s hypnotickou šamanskou atmosférou. Ačkoliv dávám přednost starým Enslaved, pořád je to kapela, kterou uznávám jako velice kvalitní a hlavně vizionářskou; EP “The Sleeping Gods” jen bezezbytku potvrzuje, že je mé mínění naprosto opodstatněné. Tím spíš, že se po pěti letech opět jedná o materiál, který neuznávám jen z objektivních důvodů, ale i čistě z těch subjektivních.
H.


The Axis of Perdition – Tenements (of the Anointed Flesh)

The Axis of Perdition - Tenements (of the Anointed Flesh)
Země: Velká Británie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2.5.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. The Sleeper
02. Unveiled
03. Unbound
04. Sigils and Portents
05. The Flesh Spiral
06. The Dark Red Other
07. The Changer
08. Disintegration
09. Ordained
10. Awakenings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
bandcamp

Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru – a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem “Tenements (of the Anointed Flesh)”

Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem “extrém v hudbě”. Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou “tvrdost” té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci – nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem “extrémní” v oblasti hudby chápu docela jinak – na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.

Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí – proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak – abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu – pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane – výjimky se ovšem jako vždy najdou) – to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například – abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.

Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na “Tenements (of the Anointed Flesh)”. Jedná se o těžko stravitelný “humus”, který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista “jebnuté”, že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí, jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) – několik takových párvteřinových pasáží se objeví v “Sigils and Portents”, kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě “lehčí” (velké uvozovky!) je až předposlední, snová “Ordained”.

The Axis of Perdition

Nebudu vám tvrdit, že se vám “Tenements (of the Anointed Flesh)” bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu – po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí – nezavrhnul. Je to síla. “Tenements (of the Anointed Flesh)” však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím “Tenements (of the Anointed Flesh)” pochopíte. Jestli jste ochotni skočit, to už se musíte rozhodnout sami…


Marduk – Iron Dawn

Marduk - Iron Dawn
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2011
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Warschau 2: Headhunter Halfmoon
02. Wacht am Rhein: Drumbeats of Death
03. Prochorovka: Blood and Sunflowers

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou tomu již dva roky, co se švédská black metalová vichřice Marduk přihlásila s poslední dlouhohrající deskou “Wormwood”. Už bylo tedy docela načase začít se ptát, co bude dál? Odpovědí skupiny je aktuálně vydané minialbum “Iron Dawn”. A že je v tomto případě označení minialbum opravdu na místě, jelikož EP nabízí tři skladby s celkovou hrací dobou pouhopouhých třinácti a půl minuty. Dobrou zprávou však je, že oněch třináct minut je našlapaných od první vteřiny do poslední.

Posledních pár let jsem docela často slýchával na hlavy Marduk kritiku, že v novém tisíciletí citelně zpomalují, že s výjimkou brutální bestie “Plague Angel” – jež byla bržděna pouze valivou “Seven Angels, Seven Trumpets”, majestátním opusem “Perish in Flames” a mrazivým intermezzem “Deathmarch” – je na každé desce více pomalých a střednětempých skladeb, než by bylo zdrávo. Poslední nahrávka “Wormwood” byla navíc přijata řekněme rozporuplně z toho důvodu, že až příliš nápadně připomínala Funeral Mist, jednočlenný projekt zpěváka Mortuuse, v němž působí pod jménem Arioch (upozorňuji, že mě osobně pomalejší songy vůbec nevadily a podobnost s Funeral Mist mi taky zrovna nijak extrémně neležela v žaludku). Kde jsou ti staří Marduk, jejichž alba vždy drtila vše okolo, ptali se mnozí…

…tihle mnozí by ihned měli zavřít svá ústa a okamžitě si poslechnout “Iron Dawn”. První dvě skladby na EP – “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” a “Wacht am Rhein: Drumbeats of Death” – jsou totiž opět nekompromisní smrtící projektily bez slitování, zběsilá kulometná palba bez milosti, která člověka zničí a zabije. Dovolím si tvrdit, že minimálně “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” by se s klidem uchytila i na kultovním vyhlazováku “Panzer Division Marduk”, což je, jak mi znalci jistě dají za pravdu, jedna z nejrychlejších black metalových nahrávek vůbec (ne nadarmo se jí občas přezdívá “Reign in Blood” black metalu). Obě písně nabízí přesně to, na co jsme byli vždy od vypalovaček Marduk zvyklí – drtivou rychlost, v níž se však nerezignuje na zajímavé nápady, a vysokou kvalitu. Zatímco “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” je šílený nátěr od začátku do konce, v druhé “Wacht am Rhein: Drumbeats of Death” se najde místo i na pár několikavteřinových zpomalení. To je ale jen nádech před další palbou, výměna zásobníku v kulometu před další salvou zničujících riffů a úderů bicích do vašich uší.

Zatím tu stále mluvím o prvních dvou písničkách. Neznamená to snad, že ta třetí stojí za velké kulové? Ani v nejmenším! Jen vyznívá trochu jinak. “Prochorovka: Blood and Sunflowers” je totiž pomalý kousek, který řeže až na kost, jen jinými prostředky. Vždy jsem tvrdil, že Marduk jsou sakra silní i v pomalejším tempu a “Prochorovka: Blood and Sunflowers” mě tenhle názor rozhodně nenutí měnit, spíš mi jej ještě potvrzuje. Táhlé riffy přímo smrdící krví a Mortuus, který svým jedovatým hlasem cedí skrze zuby obrazy z bojiště největší tankové bitvy historie, dokonávají dílo zkáza. Extrémně silný kus!

Po dvou morbidních a protinábožensky zaměřených deskách přichází s “Iron Dawn” opět návrat k válečné tématice. A že je to materiál plně hodný jména Marduk. Jsem až překvapen, jak moc je to dobré – a to říkám jako někdo, kdo nad Marduk nikdy nezlomil hůl. I když podobné kraťasy hodnotím nerad, u “Iron Dawn” udělám výjimku už jen z toho důvodu, že je to tak dobré, že si vyjádření kvality vysokým číslem EP zaslouží.


Endstille – Infektion 1813

Endstille - Infektion 1813
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.5.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Anomie
02. Trenchgoat
03. Bloody H (The Hurt-Gene)
04. The Deepest Place on Earth
05. When Kathaaria Falls
06. Satanarchie
07. World Aflame
08. Wrecked
09. Endstille (Völkerschlächter)

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Spousta lidí tvrdí, že Endstille dosáhli svého vrcholu s albem “Navigator” a následující nahrávky už jsou jen jeho kopírky, jejichž kvalita se povážlivě snižuje. S tím by se mohlo i nemuselo souhlasit. Kvalita jednotlivých alb je samozřejmě čistě o subjektivním pocitu (a ne vždy o tom rozhoduje rozhoduje pouze samotný materiál – když uslyšíte sebelepší album ve špatné náladě, klidně si na něj můžete vypěstovat zdánlivě bezpředmětnou averzi), tudíž tuto otázku ještě na chvíli odložíme. Co se však týče hudebního progresu, s tím bych do jisté míry i souhlasil, neboť Endstille svou tvorbu opravdu zrovna moc neposunují a není moc velký problém si písničky z jednotlivých fošen mezi sebou zaměnit, jen bych to poopravil, že to neplatí až od “Navigator” (ten byl pro kapelu přelomový spíše v tom, že se díky němu Endstille dostali opravdu do širokého povědomí black metalové scény), ale v podstatě už od počátků skupiny. To vše do puntíku platí i o čerstvé novince “Infektion 1813”, a to i přes citlivou změnu na postu frontmana, kde Iblise nahradil Zingultus.

Teď už ovšem záleží na samotném posluchači, jak se k tomu postaví. Pokud vám nevadí fakt, že nedostanete nic nového, že “Infektion 1813” ničím velkým nepřekvapí a že dostanete na poměry Endstille standardně dobré album (za předpokladu, že znáte starší věci), pak směle do toho, “Infektion 1813” se vám bude líbit stejně jako předcházející desky. Pokud se vám ale produkce Endstille začala pomalu zajídat už na předcházejícím “Verführer”, asi uděláte lépe, když se poškrábete na bradě a půjdete se poohlídnout po ničem jiném. Poslechem nic nezkazíte, ale na druhou stranu, pokud rádi zkoušíte něco nového, asi by bylo zbytečné věnovat se placce, o které už předem tak nějak víte, jak bude znít.

To bychom za sebou měli tu část recenze, která patřila zasvěcencům do tvorby Endstille. Teď se však pojďme věnovat tobě, milý čtenáři, který s těmito germánskými rarachy doposud nemáš zkušeností. Zdali se ti Endstille budou líbit záleží převážně na tom, jestli (a jak moc) ti šmakuje black metalová pečínka. Ano, Endstille jsou černý kov jak poleno, navíc s válečnou tématikou, avšak netřeba se obávat nějaké garáže. Pravda, takové nechutnosti jako klávesy v jejich muzice nemají místo, všechno řežou v základní sestavě tří nástrojů a zpěvu, ale nebojí se melodií, což se v konečném důsledku ukazuje jako jedna ze zásadních věcí. Zvuk je navíc konkrétně na “Infektion 1813” navíc dynamický a čistý jako průstřel hlavy. Na první pohled se sice kapela tváří maximálně nekompromisně a ortodoxně, čemuž napovídají nejen fotky, ale i zcela záměrný výběr těch zběsilejších songů pro klipy, nic však není až tak moc žhavé. Nechci tím říct, že by si Endstille hráli na něco, co nejsou, to ne, je to samozřejmě klepec, jemuž vládne takřka neustávající zápřah kopákové artilerie, ale v podstatě v každé skladbě se ukáží i ony zmiňované melodie a záchytné body pro posluchače (rozuměj pasáže, které není problém si zapamatovat). Právě díky tomu jsou dle mého skromného názoru Endstille vhodnou krmí i pro neortodoxního posluchače black metalu.

Ohledně těch melodií – nejpatrnější je to jednoznačně ve skvělé závěrečné desetiminutovce “Endstille (Völkerschlächter)”, která plyne v neměnném středním tempu po celou svou délku. Já osobně mám podobné monotónní záležitosti s dlouhou stopáží (a že deset minut ještě není tak přehnaných) v oblibě, takže asi nebude překvapení, že mi právě tato kompozice na závěr “Infektion 1813” přijde jako výtečné vyvrcholení, které předchozím 35 minutám nasazuje korunu. To však samozřejmě neznamená, že by v písních před “Endstille (Völkerschlächter)” nebylo co poslouchat. Nedá se ale podle mě vyzdvihnout jedna konkrétní píseň. Všechny jedou více či méně v jednom stylu, aniž by mezi sebou splývaly v jednu nicneříkající kouli.

Jedinou, ale zato podstatnou vadou na kráse “Infektion 1813” tak zůstává v prvních odstavcích zmiňovaný fakt, že rozdíl mezi jednotlivými alby Endstille je patrný hlavně ve zvuku a v produkci (“Infektion 1813” má jednoznačně nejčistší zvuk), nikoliv však ve stylu komponování. Jak nám ale velí jedno provařené pořekadlo, všechno stinné má i svou světlou stránku. Z určitého úhlu pohledu by se to dalo brát jako pozitivum, že se Endstille drží toho svého a člověk si tak může být jistý tím, co dostane, a také tím, že to dostane v odpovídající kvalitě a provedení. Suma sumárum, “Infektion 1813” rozhodně není špatnou věcí. Mně se líbí, baví mě. Je to dobrá muzika, která na nějaký čas člověka určitě zaměstná. Navíc, i když se to tak může z dálky zdát, Endstille se na “Infektion 1813” nepředstavují jako kapela určená jen ortodoxním šílencům, ale jako formace, jež může bez problému chutnat i lidem, kteří si daný žánr pouštějí spíše rekreačně. A ano, je to především díky onomu čistšímu zvuku. Jiné skupiny by to mohlo položit (a že už takové případy nastaly), Endstille to však nijak neuškodilo.

V konečném součtu všech pro a proti uděluji “Infektion 1813” silnou sedmičku a na úplný závěr se loučím zopakováním toho, že jde z mého pohledu o dobrou věc.


Dornenreich – Flammentriebe

Flammentriebe - Freiheit
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 11.2.2011
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Flammenmensch
02. Der wunde Trieb
03. Tief im Land
04. Wolfpuls
05. Wandel geschehe
06. Fährte der Nacht
07. Im allem Weben
08. Erst deine Träne löscht den Brand

Hodnocení:
H. – 9/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nikdo není dokonalý. Nerad to takto veřejně přiznávám, ale dokonce ani já sám nejsem dokonalý (ačkoliv k tomu samozřejmě nemám daleko :)), tudíž se mi doposud ještě nepovedlo seznámit se s úplně všemi hudebními skupinami, jejichž hudba za poslech stojí. Nejde holt slyšet všechno na světě. Znáte to, člověk má dlouhý seznam kapel, jejichž tvorbu by rád zkusil, jelikož je toho názoru, že by se mu mohla zalíbit, ale pořád ne a ne se k tomu dopracovat. Ten můj seznam v současné době čítá pár stovek jmen a Dornenreich byli mezi nimi, jeden nepatrný řádek mezi stovkami dalších. Velice častým, ne-li nejčastějším důvodem, proč z té spousty jiných vytáhnout zrovna onu konkrétní formaci, je vypuštění nové desky. Nejsem v tomto ohledu nikterak originální, a tak to bylo právě vydání sedmého dlouhohrajícího počinu, co mě donutilo se konečně s touto svojskou rakouskou formací seznámit. A jak odpanění za pomoci “Flammentriebe” dopadlo?

Nejprve co jsem vůbec od “Flammentriebe” čekal… Dornenreich jsou samozřejmě jméno, které scénou proplouvá již dlouhé roky, a chvála, jež se na hlavy této trojice rakouských hudebníků pravidelně snáší, rozhodně není malá, tudíž ani má očekávání nezůstávala zrovna při zemi. K poslechu jsem přistupoval s tím, že dostanu německy zpívaný, houslemi podbarvený black metal ve vysoké kvalitě. A ve své podstatě jsem to i dostal – až na jeden jediný, avšak velice podstatný detail, a sice že kvalita je ještě vyšší než vysoká; s klidným srdcem mohu hovořit o elitě a nemusím mít strach, že by mi huba upadla. Nemohu samozřejmě hodnotit v kontextu celé tvorby skupiny, a to z důvodů, které jsem letmo nastínil výše, co se ale čistě “Flammentriebe” týče, Dornenreich stvořili nahrávku, jíž se nebojím označit za skvostnou.

A čím že si vlastně Dornenreich takovou chválu zaslouží, když ve své podstatě hrají “jenom” black metal? Ale no tak, když dva dělají to samé, nikdy to přece není to samé, toť známým faktem; jeden umí lépe to, druhý zase ono, třetí to nezvládne a čtvrtý se v tom cítí jako ryba ve vodě. A Dornenreich se evidentně cítí jako ryby ve vodě ve tvorbě muziky, z níž na všechny strany létají působivé momenty a nádherná atmosféra…

Není black metal jako black metal – zde nemáme co dočinění s nějakým peklem, v němž hudebníci vzývají Rohatého až za roh a pentagram mají i na trenýrkách. Dornenreich se vydali cestou přemýšlivé, atmosférické hudby, která má svou hloubku i smysl; která se spíše než pro zuřivé mlácení řepou hodí k zadumanému poslechu ve sluchátkách. Možná si někdo z vás představí pod tímto popisem veskrze pomalou, možná i monotónní muziku, do níž se člověk musí ponořit a nechat se jí pohltit – je i není tomu tak. Že se jedná o nahrávku, s jejímž vstřebáváním si musíte dát na čas a do jejíž hlubin musíte opravdu zaposlouchat, to je bezezbytku pravda, o jakékoliv monotónnosti se ale mluvit nedá. Dornenreich totiž mají cit pro tvorbu velice působivých kompozic, které svou strukturou dokáží udržet posluchače v pozoru, někdy dokonce i překvapit.

A co je na tom nejlepší, ať už se “Flammentriebe” pohybuje v jakémkoliv rychlostním stupni, vždy funguje. Můžete být svědky poklidné, ba přímo relaxační nálady, stejně tak jako black metalové bouře, ohnivé agrese i tklivé melancholie, o níž se starají především housle, a rovněž velké spousty lahůdkových, emočně vypjatých momentů. Snad ani nemám to srdce vám prozrazovat, co všechno na vás čeká, neboť u tohoto typu desek je právě ono objevování všech zákoutí tím nejvíce vzrušujícím na jejich poslechu, proto – na demonstrativní ukázku – zmíním pouhé dvě pasáže, které udělaly obrovský dojem na mě osobně. Zaprvé je to nádherný houslový rozjezd druhé “Der wunde Trieb” – vskutku dechberoucí; zadruhé je to celá skladba “Wolfpuls”, zejména pak její čarokrásný závěr, který je dost dobře možná tím absolutním vrcholem “Flammentriebe”, onou pověstnou třešničkou na dortu této úchvatné mozaiky.

Máte-li blízko k hudbě, která se musí opravdu poslouchat, nikoliv pouze konzumovat, jste na správné adrese – stačí jen zaklepat, otevřít dveře, s grácií se uvelebit do měkkého křesla… a pak už jen naslouchat… naslouchat příběhy, v nichž i dvoukopák a krkavčí ryk může znít melancholicky a akustická kytara mrazivě. Možná, že při poslechu k vám budou promlouvat jiné emoce, než tomu bylo u mne – netvrdím, že to není možné; s jistotou ale mohu říct, že nudit se rozhodně nebudete. A že se němčina do metalu nehodí? A což takhle, abyste se od “Flammentriebe” nechali přesvědčit o opaku a nahlédli, co se skrývá pod onou zajímavou malovanou obálkou?

Dornenreich - Flammentriebe


Další názory:

Ač tahle kapela hobluje už dlouho, první zkušenost s nimi mám až u “Flammentriebe”. Dříve bych tuto hudbu odsoudil, dnes k ní mám ale poměrně velké sympatie. Dornenreich nabízí skvěle poslouchatelný black, který mě po celou dobu alba vůbec nenudil. Velice se mi třeba líbí zapracování houslí, nejvíce hned ve druhé “Der wunde Trieb”. Kapela dokáže však i zvážnit a zpomalit jako třeba v závěrečné “Erst deine Träne löscht den Brand” – ta se mi asi překvapivě z celé desky zamlouvá nejvíce. “Flammentriebe” je opravdu skvělé album, kterému moc nechybí do plného hodnocení.
Seda


Gallhammer – The End

Gallhammer - The End
Země: Japonsko
Žánr: black / doom metal / crust
Datum vydání: 31.5.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The End
02. Rubbish CG202
03. Aberration
04. Sober
05. Entropy G35
06. Wander
07. 108=7/T-NA

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Gallhammer je určitě velice zajímavé uskupení. Už jen země jejich původu, Japonsko, je pro našince dozajista velice exotickým místem. A co když ještě dodám, že kapelu netvoří Japonci, nýbrž jenom a pouze Japonky (dříve tři, v současné době dvě)? A že produkují vpravdě kanální metal (k tomu se ještě dostaneme podrobněji)? Že vám to nestačí? Pak vězte, že hlavní postava Gallhammer, zpěvačka a baskytaristka Vivan Slaughter, je manželkou samotného věhlasného šílence Maniaca, bývalého zpěváka slovutných Mayhem a současného lídra Skitliv.

A jaká tedy novinka “The End” je? Řekněme, že po stylové stránce se od minula nic nezměnilo. Proč taky? Tohle není kapela, která by vsázela na zběsilý vývoj. Možná i proto je popis toho, co Gallhammer produkují, velice jednoduchou záležitostí. V případě těchto Japonek máme co dočinění s extrémně špinavou, doslova a do písmene primitivní kombinací dřevního black metalu, nechutného doom metalu a bordelářského crustu. Žádné sraní, žádné kompromisy, jen absolutně primitivní peklo, které se buď pohybuje v ultra šnečím záhrobním tempu nebo ultra rychlé klepanici. Gallhammer to posluchačům vůbec neusnadňují, natožpak aby jim předkládali nějaké melodie, neřkuli chytlavé momenty. Ber, nebo nech být. Buď jsi schopen vstřebat tuhle hudební stoku, nebo táhni. Asi tak takhle to zní.

Tak teď už všichni alespoň přibližně víme, co Gallhammer hrají. Tím máme za sebou tu lehčí část recenze. Horší už bude rozhodnout, jestli to je nebo není dobrá muzika. Nejspíš už jste sami pochopili, že zde jakákoliv objektivní měřítka selhávají a člověk se musí řídit pouze svým vlastním vkusem. Už jsem na desky Gallhammer viděl recenze jak s nulovým hodnocením, tak i s tím nejvyšším, takže asi tak. Mám-li mluvit sám za sebe, pak ano, mně se to líbí, jelikož podobné chlívárny jsem měl vždy zcela upřímně rád, ale jestli se to bude líbit i vám, to vám opravdu nepovím. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zkusit to na vlastní kůži a vlastní uši. Víte co? Pojďme se nejprve podívat na zoubek několika jednotlivým skladbám, pak možná uvidíte…

Deska sice nemá vyloženě hnusný skřípějící sound, přesto se produkce nedá nazvat jinak než špinavou. Když to pustíte hodně nahlas, úplně slyšíte, jak to tam všechno chrastí. Zvuk jak z hluboké minulosti, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi a já jsem jeden z nich. Bicí jsou primitivní, znějí naprosto plechově. Baskytara je vyhulená na maximum a doslova drásá uši. Vokál je v podstatě jenom řvaní bez špetky melodie nebo frázování. Mohlo by se zdát, že je všechno špatně, ale není, dohromady to má své nezaměnitelné špinavé kouzlo. Důkazem budiž hned úvodní vál “The End” – sedm minut naprostého zmaru, rychlost téměř nulová, změny v průběhu skoro žádné, naprosto pomalé a dřevní. Přesto prostě skvělé.

Druhá “Rubbish CG202” techniku určitě nezlepší, zato však nahodí zběsilé tempo. Na začátku předchozího odstavce jsem zmínil plechové bicí a přesně v tomhle songu to sedí na 100%. Ani nemusíte moc snažit, aby vám “Rubbish CG202” připomnělo např. takové Darkthrone (ne nadarmo se právě na jejich přímluvu dostali Gallhammer pod křídla britských Peaceville Records). Další tři vály pokračují v rychlejší klepačce s výjimkou “Sober”, jež se předvádí spíše ve středním tempu. Až poslední dvě položky tracklistu vás hodí zpátky do bahna. “Wander” je možná ten nejpovedenější kus desky. Celých dvanáct minut své délky sice plyne skoro úplně stejně a zdánlivě odnikud nikam, ale stejně to je sakra uhrančivá věc. Působí svým způsobem možná až monumentálně, hrozivě. Z tohoto pohledu mi vzdáleně připomíná produkci kultovních Beherit. Každopádně název “Wander” (“Putování”) její náladu vystihuje dokonale. Závěrečná “108=7/T-NA” se nese v obdobném duchu a právě ona je podle mého názoru společně s “Wander” vrcholem celého “The End” a vpravdě hypnotickým závěrem.

Tak teď už snad alespoň trochu víte, na čem jste a co očekávat, než si “The End” pustíte. Není to hudba pro každého a zcela bez obalu vám řeknu, že na tohle buď prostě musíte “mít buňku”, nebo to vůbec nepochopíte (to spíš, když tak o tom přemýšlím). Primitivní je to po stránce formy, nikoliv obsahu, tím spíš je to ale těžší na poslech. Jestli se do toho opravdu pustíte, to už nechám na vás.


Negură Bunget – Poartă de dincolo

Negură Bunget - Poartă de dincolo
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 25.4.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hotar
02. La marginea lumii
03. Frig în oase
04. Poartă de dincolo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozkol v řadách rumunské skupiny Negură Bunget byl svého času dosti omílanou záležitostí. Přesto si myslím, že nebude od věci si okolnosti na začátek recenze připomenout; přinejmenším nám to poslouží jako zajímavý úvod. V roce 2009 se jádro této s největší pravděpodobností nejznámější rumunské metalové kapely, tedy kytaristé Hupogrammos a Sol Faur a bubeník Negru, dohodlo, že nadobro ukončí činnost. Vzhledem k tomu, že Hupogrammos a Sol Faur už v té době plánovali založit nový společný projekt Dordeduh, není moc těžké se domyslet, který třetí člen stál za oním rozkolem. Až doposud vypadá vše v pořádku, kdyby ale onen třetí člen, Negru, fungování skupiny za zády svých dvou bývalých spoluhráčů opět neobnovil v nové sestavě. Avšak Hupogrammos a Sol Faur nad tím mávli rukou a radši než na tahání po soudech se soustředili na tvorbu nové vlastní muziky (viz pilotní minialbum “Valea omului”, které je vskutku lahůdkové).

Právě díky všem těmto okolnostem jsem novou Neguru Bunget dlouho nebyl s to vůbec vystát. Možná si někdo z vás dokonce i vzpomene na mojí přibližně rok starou recenzi jejich “debutové” desky “Vîrstele pămîntului”, kde jsem je – především díky svému znechucení nad těmito nehudebními záležitostmi – docela dost strhal. Poslední dobou však zjišťuji, že s odstupem času mi současná Negură Bunget začíná ležet v žaludku čím dál tím méně, že jsem si na současnou situaci u rumunských mystiků zvykl a že už jsem pomalu schopen si vychutnat i jejich aktuální podobu. A dost velkou měrou se na tom podílí i nedávno vydané minialbum “Poartă de dincolo”, které mne takříkajíc nalomilo. I když si stále stojím za tvrzením, že nové věci zdaleka nedosahují kvalit poslední desky v původní sestavě, geniálního opusu “Om”, přesto bylo tenkrát hodnocení 5/10 pro “Vîrstele pămîntului” hodně podceněné. Ale opravování starších verdiktů není předmětem tohoto článku – pojďme se místo toho podívat na zoubek EP “Poartă de dincolo”

Negru v jednom z mnoha promo rozhovorů k “Vîrstele pămîntului” prohlásil, že je vlastně i relativně jedno, kdo v Negură Bunget hraje, jelikož skupina je sama o sobě tak silnou entitou, že si svou neopakovatelnou auru udrží sama (přesně takhle to nebylo, pouze v tomto smyslu, paměť už mi přece jenom neslouží tak jako kdysi, takže citovat si vážně nedovolím). A možná že má i pravdu… zřejmě víc, než by si sám přál. Když tak poslouchám “Poartă de dincolo” (nutno dodat, že dnes už jsem schopen to poslouchat s čistou hlavou a bez předsudků, což ještě loni touto dobou nebývalo), opravdu je v něm cítit stín toho nezaměnitelného ducha rumunských lesů, jímž hudební produkce Negură Bunget vždy dýchala. A co je hlavní, jedná se zároveň o velice dobré skladby. Skupina se samozřejmě nijak moc nesnaží měnit zaběhnutý recept – v němž se spolu vaří black metalová hrozivost a pochmurnost se zastřeností a (z našeho pohledu) netradičností rumunského folklóru, jehož kořením jsou rozmanité folkové instrumenty (na aktuálním EP jsou nejlépe slyšet asi v písni “La marginea lumii”) -, ale to v tomto případě nevadí.

Úvodní a zároveň i nejdelší kompozice “Hotar” začíná poklidným, rituálním a atmosférou prostoupeným intrem, jež postupně nabírá na síle, aby se zlomilo do mocného riffu. Jestli se něco na “Poartă de dincolo” povedlo, tak je to okamžité vtáhnutí posluchače do děje hned v úvodních vteřinách, což je dozajista příjemné zjištění. Tato píseň, i písně po ní následující, plyne v zaběhnutém Negurovském schématu, kde hraje prim především silný pocit neproniknutelných hvozdů rumunských hor a atmosféra panenské, člověkem nedotčené přírody, kde se můžete doslova zasnít. Asi takhle působí muzika Negură Bunget na mě. Celkově se jedná o velice přemýšlivou muziku (ne všechen black metal je extrémní prasopal), která plyne velice přirozeně, všechny přechody působí plynule, což kvituji, neboť nemám moc v oblibě hudbu, kde se střídá motiv za motivem co každou vteřinu.

Druhá “La marginea lumii”, jak již bylo zmíněno, se blýskne zejména povedenou folkovou linkou, hlavně v úvodu a závěru skladby. Následující “Frig în oase” je tichou mezihrou, která operuje někde na pomezí ambientu a ticha. Ale v některých případech je i ticho důležité, což tento kousek potvrzuje. Závěr minialba se nese v duchu titulní “Poartă de dincolo”, jež snad kromě malinko nabroušenějších riffů nepřináší už nic zásadního.

Negură Bunget

Shrnuto, podtrženo, “Poartă de dincolo” je určitě zajímavým počinem, byť se jedná jen o EP (ke cti mu však slouží, že na něm nejsou žádné chujoviny jako živé, akustické nebo zremixované verze songů, ale zcela nový materiál). Minimálně první dvě písně jsou silné věci a třetí “Frig în oase” jim slouží jako zajímavé outro. Závěrečná “Poartă de dincolo” už mi přijde trochu slabší a klidně bych se bez ní obešel, ale budiž, stále to není špatné. Každopádně se jedná o půlhodinku velice příjemného a kvalitního poslechu, který nenudí. Budu se sice opakovat, ale znovu musím říct, že kvalit starších opusů s původní sestavou to sice nedosahuje ani zdaleka, přesto uznávám, že “Poartă de dincolo” jasně ukazuje, že současná Negură Bunget přece jenom není zbytečnou kapelou, jež by neměla co říct.


Aaskereia – Dort, wo das alte Böse ruht

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht
Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 18.2.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Die Leichenhexe
02. Die Waldteufel
03. Mein Raum in der Finsterni
04. Winter
05. Pestritt zu Hel
06. Der boshafte Geist
07. Dort, wo das alte Böse ruht
08. Der schwarze Wald
09. Als der Blick erlosch

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože se všeho německého, co jen trochu zavání jakoukoliv formou paganu, bojím jako čert kříže a vyhýbám se tomu obrovským obloukem, občas se přece jenom dá narazit i na něco kvalitního. Víte, jak to chodí… ať už člověk chce nebo nechce, výjimky se prostě vždycky najdou. A ano, právě recenzovaná Aaskereia je tou výjimkou. Nejedná se sice o moc známou záležitost, ale to vůbec nevadí, protože o co míň lidí tyto germánské vlky zná, o to víc je jejich hudba lepší. Stylově se jedná o pohansky laděný black metal, jenž je velice vkusně okořeněn akustickou kytarou. Ta však v případě Aaskereia nemá úlohu pouhého doplňku, ale plnohodnotného nástroje.

Já osobně jsem s Aaskereiou přišel do styku – jak už to tak u podobně skvělých, ale málo známých projektů bývá – čirou náhodou. To ovšem neznamená, že by mi jejich debut “Mit Raben und Wölfen” z roku 2003 naprosto neuhranul. Skupina se tehdy předvedla se syrovou black metalovou nahrávkou, na níž byla černěkovová vichřice umně tlumena hojným využíváním již zmiňované akustické kytary, čistých vokálů a vpravdě epických pasážích se silnou atmosférou.

O rok starší minialbum “Zwischen den Welten…” sice neznělo tak překvapivě, ale na druhou stranu nabídlo kompaktnější, semknutější a vyzrálejší materiál, který vyzníval o něco více black metalověji, ale rozhodně nešel s kvalitou dolů. Od té doby se Aaskereia odmlčela a zavřela se nad ní voda. Když už jsem si pomalu začínal myslet, že kapela odumřela nadobro, objevilo se po sedmi letech vzduchoprázdna konečně druhé velké album “Dort, wo das alte Böse ruht”. To vyšlo 18. února letošního roku, což v překladu znamená, že recenze přichází trošku s křížkem po funuse, ale jak se říká – lepší pozdě než vůbec, zvláště když to skoro nikdo nezná. Tak pojďme na to…

“Dort, wo das alte Böse ruht” má svým vyzněním rozhodně blíže k “Zwischen den Welten…”, čili zní oproti debutu mnohem dospěleji a řekněme, že ne tak “naivně”, i když právě ta “naivita” byla jednou z nejsilnějších věcí “Mit Raben und Wölfen”. Ale podle mého názoru je to lepší takto, než aby Aaskereia vydávala dvě na chlup stejné desky pod dvěma názvy. “Dort, wo das alte Böse ruht” má mnohem blíže klasickému pojetí black metalu – například o úvodní “Die Leichenhexe” to platí tak moc, až jsem se na první poslech lekl, jestli Aaskereia na to, co jsem měl na téhle kapele rád, nerezignovala. Naštěstí alespoň skromné brnkání akustické kytary, ozývající se čas od času v pozadí, člověka trochu uklidní. Oproti tomu “Die Waldteufel” zní díky vysokému čistému vokálu hned ze začátku mnohem typičtěji. Takovým předělem na albu je čtvrtá, čistě akustická instrumentálka “Winter”. Po ní už tolik žádaná akustika dostává větší prostor, v některých případech dokonce i pomalu přebírá vůdčí úlohu nad kytarami elektrickými, viz taková “Der boshafte Geist”.

Závěr “Dort, wo das alte Böse ruht” se nese v duchu tří pro Aaskereiu netradičně dlouhých skladeb. Úplně závěrečná dvanáctiminutovka “Als der Blick erlosch” je s přehledem tou nejdelší kompozicí, jakou kdy skupina stvořila. Všechny tři se v průběhu několikrát přelévají z pomalých klidných pasáží do black metalové bouře a zpět a všechny nabízí výtečné epické momenty se silnou atmosférou. Zvláště již zmiňovaná poslední “Als der Blick erlosch” je opravdu skvělá; jako by v celé své délce shrnovala vše, co skupina předvedla v uplynulých více jak 40 minutách a ještě k tomu přidala něco málo navíc – jemné housle. Minimálně tahle skladba je opravdovou lahůdkou.

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht

Něco mi napovídá, že dřív než tuto recenzi ukončím, musím říct minimálně ještě jednu věc. A jak tak o tom přemýšlím, možná jsem to měl vybalit hned na začátku – je to odpověď na otázku, jestli je “Dort, wo das alte Böse ruht” vlastně dobrá deska. A ona odpověď je vlastně hodně lehká – ano, jde o velmi dobrou věc. I přes docela výraznou změnu vyznění oproti debutu je “Dort, wo das alte Böse ruht” opravdu dobré. Zní komplexněji, sevřeněji, ale dokáže si zachovat ducha předchozí tvorby. Nabízí skvělou epickou atmosférou, ale pořád vyznívá dostatečně podzemně. Sice mi chvíli trvalo si na inovovaný sound zvyknout, ale po dostatečném naposlouchání mohu říct jen to, že jde o velice kvalitní nahrávku, která mne baví. Čekání bylo sice opravdu dlouhé, ale rozhodně se vyplatilo. I pokud máte nedůvěru k undergroundovým black metalovým projektům, věřte mi, že některé za poslech určitě stojí – a Aaskereia je rozhodně jedním z nich.


Shining – VII: Född förlorare

Shining - VII: Född förlorare
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Förtvivlan, min Arvedel
02. Tiden läker inga sår
03. Människa o’avskyvärda människa
04. Tillsammans är vi allt
05. I nattens timma [Landberk cover]
06. FFF

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nedávno jsme ve škole probírali období dekadence a právě teď mi pojem “dekadentní” utkvěl v mysli. Řekl bych, že je to dokonalé přídavné jméno pro frontmana a hlavní mozek kapely Shining ze Švédska (neplést s norskými “blackjazzovými” Shining). Představitelé dekadence se projevovali pesimistickými a nihilistickými názory, narcismem, bohémským životem, nezávaznou sexualitou, pohrdáním společnosti. Niklas Kvarforth dle mého splňuje tyto požadavky na jedničku. Težko říct, zda jsou jeho homosexuální úlety, sebepoškozování nebo pohrdání absolutně čímkoliv jenom pózou pro fanoušky nebo je to opravdu takový magor, většina metalové komunity ale už ví jistě, že tento chlapík dělá kvalitní hudbu a mezi fandy žánru už si pomalu buduje kultovní status. Po několika šlamastikách s vydáním alba se k nám konečně dostala další část jeho životního díla s názvem “VII: Född förlorare” neboli “Born Loser”.

Album by se dalo velmi stručně popsat jako pokračování předchozí tvorby Shining, tudíž opět trochu více rocku, akustických kytar, experimentování a opět o něco méně blacku. Samozřejmě zůstává velmi typický emocionální Kvarforthův vokál, kterému na síle přidává ještě to, že zpívá švédsky, což přidává hudbě ještě tajemnější a znepokojivější atmosféru. Znepokojivé jsou i některé nehudební prvky, jako tuberácký kašel na začátku druhé skladby “Tiden läker inga sår”, zajisté doprovázený spoustou krve, k němuž hraje až veselá melodie na akustické kytaře. Dynamičnost hudby, změny nálad a přechody mezi hutnými riffy a krásnými akustickými pasážemi jsme také mohli slyšet už dříve, na novince se tyto prvky ale stávají jedním z hlavních tahounů a nemálo posluchačů určitě napadnou Opeth, proslulí skoky mezi brutalitou a nežností.

Poměrně překvapivým tahem od Kvarfotha je nalákání několika hostů. Ať už je to Christopher AmottArch Enemy, který si vystřihl jedno ze skvělých sól ve třetí skladbě, Erik DanielssonWatain nebo Nordman, obyčejně se angažující v popové sféře, na albu zpívající výtečný refrén čtvrté skladby “Tillsammans är vi allt”. Největší podíl na tvorbě desky měl čtvrtý host, Peter Bjärgö, ten má totiž na svědomí celou pátou skladbu “I nattens timma”. Ta sice nemá s metalem nic společného a je to jen cover, ale stejně jako cover na minulé desce má neuvěřitelnou sílu. Už jsem nakousl kytary, tak se k nim ještě na chvíli vrátím. Jestli je něco chvályhodné, tak je to mimo jiné práce kytaristů na sólech. Opravdu lahodné pasáže, hlavně sóla ve třetí skladbě jsou výtečná.

Pořád píšu, jak to zní, ale vlastně jsem ještě ani pořádně neprozradil, jestli je to dobré nebo špatné. Inu, je to vynikající a silně nadprůměrné, přece jenom je to od Shining, že? V rámci diskografie kapely je to ale po předchozích albech trochu slabší a já mám po skončení desky pocit, že bych si strašně rád pustil “VI – Klagopsalmer”. Kdo se s hudbou Shining ještě nesetkal, tak se určitě bude svíjet v křečích z hudebního orgasmu, který zažije. Ostatní se budou svíjet taky, ale jenom na pár poslechů, pak už to bude zase na návrat k minulým deskám.


Další názory:

“VII: Född förlorare” je dobré v tom, že nabízí silné skladby se silnými momenty v typickém a na první poslech jasně rozpoznatelném stylu Shining, a to i včetně tradičních nehudebních znaků (opět šest skladeb, přičemž pátá z nich je nemetalová). Co však této desce ubírá body, je to, že oba její předchůdci – tedy “VI – Klagopsalmer” a zejmená monumentální “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)” – byly prostě mnohem lepší, což na “VII: Född förlorare” vrhá jakýsi stín všednosti. Avšak nezapomínejte, že Shining už jsou dnes v takové pozici, že i standardní deska z jejich dílny je stále velice nadprůměrná a do jisté míry nevšední věc.
H.