Osobně už na příliš koncertů nejezdím, zvláště v poslední době spíše sporadicky, nicméně kombinace polské kultovky Besatt, domácí undergroundové stálice Inferno a taktéž domácích Pergamen se zdála být natolik lákavá, že jsem se odhodlal zase jednou zvednout své líné kosti a vyjet na pořádné zlo. O to více ovšem nepotěšil fakt, když hned u vstupu na člověka čekala tabule s nemilým oznámením, že vystoupení Besatt bylo zrušeno, jelikož kapele po cestě vypovědělo službu auto, díky čemuž se pražská zastávka Chaos Tour smrskla na koncert s ryze českými zástupci černěkovového žánru…
Zvukař měl u svého pultíku poměrně vtipnou poznámku, ať s tím nikdo nemluví, protože je hluchý – v případě Dark Seal, kteří si své nástroje vybalili jako první, to vypadalo, že tomu tak doopravdy je. Kapela se vytasila s poměrně solidní muzikou, sice v žádném případě nikterak objevnou, přesto relativně příjemnou, která překvapit nemohla, ale se svým ctěním starých pořádků s pohanským nádechem by docela slušně odsýpala – pokud by jí nedávalo ozvučení tak zabrat. V rychlých momentech se to všechno slévalo a kopáky spolehlivě zabily vše ostatní, v těch pomalejších to zase odnášely kytary, když dostávaly jakousi nepříliš šťastnou ozvěnu. Co do samotného výkonu Dark Seal to bylo spíše standardní vystoupení, které nijak neurazilo ani nenadchlo, taková normálka – v podstatě nešlo o nic víc, než co člověk čeká od rozehřívací skupiny. Jinak se hrálo samozřejmě především z prvotiny “Pagan Thoughts”, nicméně na závěr setu zazněla ukázka i z připravované druhé desky.
Jako druzí se představili Pergamen, aktuálně vystupující v pouze tříčlenné sestavě bicí a dvě kytary, kteří se pódia zhostili o poznání suverénněji, především co se týče zpěváka Benyho, jenž si o podporu publika říct uměl, byť to publikum nějak extrémně početné nebylo… i když vyloženě průserová návštěvnost to myslím také nebyla. Pergamen každopádně sázeli songy hlavně ze své stále ještě aktuální řadovky “Per somnum”, jež byla postupně přehrána téměř celá. Osobně se mi v živém provedení líbila zejména “Ve třetím těle”, která zněla o poznání brutálněji než z desky. Starší kusy se objevovaly spíše sporadicky, ale ke konci zazněl například “Vyhnanec novověku” z předcházející fošny “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen”. Zvuk byl výrazně lepší než v případě Dark Seal, přesto se mi zdálo, že i zde sem tam nějaké vyhrávky trochu zanikaly, avšak to už se přežít (a poslouchat) dalo bez újmy na zdraví či zážitku.
Závěr večera pak patřil karvinské jistotě Inferno, jež je jednou z mála domácích kapel, která má kvalitativně opravdu na to, aby se mohla důstojně postavit na pozici hlavního taháku večera namísto skupiny jako Besatt, což také vcelku logicky koresponduje s tím, že jsou z naší kotliny Inferno jednou z nejžádanějších kapel v zahraničí na poli black metalu (i když poslední dobou jim na paty začínají šlapat mocní Cult of Fire). Podle toho také samozřejmě vypadá i přístup a prezentace – nebýt totiž českých textů, neznalý člověk by si mohl pomyslet, že přijel nějaký kult ze severu. Pódium si Inferno vyzdobili patřičnými proprietami, mezi nimiž nechyběla hora svícnů a oltář, zpoza něhož Adramelech plival své jedovaté texty jako “Navěky požírán krysami” nebo “Svatý jed”. I samotní pánové vypadali patřičně zle, obzvláště kytarista Ska-Gul, jenž byl v kápi zakuklený doslova od hlavy k patě, a přestože se za celý koncert takřka nepohnul, rozhodně se nedá tvrdit, že by jeho výkon nebyl působivý.
Samozřejmě, určitě by se asi našel člověk (a ne jeden), jemuž to celé – všechny ty painty, krev, kápě, hořící svíce, lebky a obrácené kříže – může přijít jako póza nebo něco směšného, ale podle mě – ačkoliv to zdaleka neberu nějak smrtelně vážně – to k tomu tak nějak patří, takové specifikum svého žánru, který je sám o sobě dost specifický i co do hudební složky. Dokud se tedy nejedná o nějaké rozpité namatlané barvičky a amatérismus nejhrubšího zrna, jsem bez problémů schopen to vzít a koncert si užít, přestože stěžejní je pro mne stále muzika, nicméně zvlášť v případě Inferno lze myslím bezpečně tvrdit, že jejich koncertní vystupování úroveň rozhodně má. Na pódiu totiž rozhodně nestáli amatéři, kteří pod roušku undergroundu skrývají své neumětelství, nýbrž kapela, která zcela právem stojí na špici českého ortodoxního black metalu.
Podobní pochybovači ten večer ovšem podle všeho přítomni nebyli a nepočetný hlouček si Inferno užíval plnými doušky, někdy možná až moc vehementně. Samozřejmě, nemám nic proti tomu, ať se každý baví, jak sám uzná za vhodné, z mého osobního úhlu pohledu však nemohu tvrdit, že by mi zrovna black metal – i přes jeho nespornou rychlost a agresi – přišel jako muzika určená k pogování či zběsilému házení hlavou – ale jak říkám, každého věc. Když už ale nic jiného, ještě větší blbost mi přijde zuřivá strkanice těsně vedle poměrně vratkého pultu plného zapálených svícnů, který má skupina na pódiu. Upřímně jsem v několika momentech už myslel, že se poprvé stanu svědkem nefalšovaného koncertního požáru, jelikož po některých nárazech svícny na stole tancovaly snad ještě zuřivěji než vyznavači poga pod ním…
Celkově mám z celého večera trochu smíšené pocity. Inferno i Pergamen byli samozřejmě výborní a na obě skupiny jsem se podíval rád, o tom žádná, avšak nad akcí, které těsně před začátkem odpadne její hlavní tahák, se malý mráček zklamání vcelku logicky vznášet bude, byť samozřejmě chápu, že to není ničí vina, ale jednoduše pech, že se to takhle sešlo. Osobně mě to mrzí o to víc, že mi Besatt až doposud unikali, a když jsem se konečně rozhodnul vyjet splatit svůj malý dluh, vinou technické závady na autě se tak opět nestalo. Inu, ne každý den je posvícení. Snad příště…
Plakáty původně avizovaly ještě jednu skupinu, slovenské Evil. Nemám ale informace, proč k jejich koncertu nedošlo, nebo jestli k němu došlo ještě po Inferno, jelikož jsem se po posledním songu black metalové kultovky vytratil zastihnout poslední alespoň trochu inteligentní spoj…
Hello to Norway! Crest of Darkness was founded in mid-nineties, which means in the period of time that many of today’s fans consider to be something like “the golden age of black metal” despite the genre was on the pure edge of musical scene back then. I know that you used to play in a prog/power metal band Conception in that time – why did you decide to start a new project with a music belonging to maybe the most extreme genre in that time? It’s quite big difference between the Conception’s style and black metal…
It was great playing with Conception. We had a lot of fun, we released a few good albums, and we did also tour quite a lot in periods. You can say we had a pretty big success. Whatever, I’ve always been very much into the most extreme styles of music, I’ve always been interested in the dark sides of life. Vampirism, occultism, magic, religion… All this inspired me since I was a very young man. I think we played a lot of great music with Conception, some of the music did also have a dark spiritual side, but my darkest and most brutal ideas for making a musical concept didn’t fit in in the music of Conception. When I started up with Crest of Darkness it was strongly motivated by the idea about expressing the darkest sides of my soul through my own, very personal project. I can easily understand that some people wonder how I could change so drastically, but it wasn’t really a change for me… I just did the most natural thing in the world for me!
Black metal from early and mid-90’s is also connected with some infamous and controversial acts like burnt-down churches, murder or suicide. Have you ever faced any problems from other people because of playing the same genre? I wouldn’t wonder if the Norwegian society didn’t like all the people from black metal scene in 90’s after some of them burned down almost a 1000-years-old historical landmarks…
It’s not a big problem any longer, but if I go 10 – 15 years back in time I remember that it could be quite frustrating sometimes. Many people connected all people like me with murders and burnt-down churches. I was personally never involved in any of these acts, so it was quite annoying being reminded about this all the time.
Since you remember black metal scene from 90’s, I’d like to ask you which differences do you see between the early period of Norwegian black metal and black metal how it is nowadays. I’ve read many interviews with black metal musicians from Norway and they were asked the same question. It is quite interesting that some of them said they prefer the original form of black metal because the genre lost its aura with time, some on the other hand said they like the today’s scene more. How about you? Do you prefer the present black metal scene or do you recall 90’s as better time for black metal?
For sure some of the magic is gone! The scene isn’t the same as it was in the nineties. A lot of the music from that time was, and still is, absolutely great! We’re talking about the pioneers of black metal! It all felt so new, so dark and mysterious at that time, and everyone was taking it very seriously I remember! It was a hard competition between the bands, something that probably made the music and the performances even better… Whatever, I wouldn’t turn the clock back now. It’s a natural thing that the scene has changed, the music has changed, the people have changed, everything actually! The roots are there, but I think it’s a good thing that people are developing! I’m not sure what more to say… Quite often I’m traveling in time by listening to my favourite music from the nineties, but it’s just like a dream, dark memories from the past! But now is now! It’s a lot of dark and brutal bands performing great music also in 2013, and that’s great!
Many people see Norway as a something like “Mecca of black metal” – the reason for this is quite obvious I think. However, from your point of view of black metal musician from Norway, do you agree with that? I remember that one guy from the band Mord once said that this is a bullshit because there are no big differences between playing black metal in Norway or any other country… What do you think?
I’m really not sure what to say… Because of the past, beacause of the history of black metal I guess some people have this idea about Norway as the “Mecca of black metal”. It’s perhaps a kind of truth in it, but I must say that black metal can be made everywhere. This kind of music should come from the heart, and it doesn’t really mean anything when or where you’re making the music!
How do the Norwegian society see black metal and also other extreme/alternative genres today? It seems to me that Norwegians are way more open-minded compared to the people here in the Czech Republic for example. I know there were some avantgarde bands like Shining (I mean Shining from Norway) or The Residents performing in Norwegian TV NRK; I also remeber that Satyricon were once playing in suits at a fashion show connected with Ski Championships… I dare to say that anything like that wouldn’t be possible in the Czech Republic (and indeed I still haven’t noticed any black metal bands playing at sport championships here). It all seems like “ordinary” people in Norway take extreme and alternative genres, black metal including, just like they are, almost as a part of Norwegian culture. Would you agree or not?
I do agree. For sure! Compared to what it’s like in many other countries Norwegians seems to be very open-minded. For me it still feels like we have a long way to go here also, but I really shouldn’t complain. On the other hand, extreme metal and extreme art in general isn’t meant to be for everyone. If everyone likes it I guess you can’t call it extreme any more. I’m sure you know what I try to say…
When listening to “In the Presence of Death” album, the music doesn’t seem to be “oldschool” in the sense of “garage-sound” but I still would dare to say that it’s rather traditional which is ok of course. However, I would like to ask how do you – as a musician playing this, let’s say, more traditional black metal – like all those avantgarde and experimental black metal bands which appeared on the scene in the past years? There are people who reject this avantgarde offshoot as something what destroys the original feeling of black metal, but on the other hand many see it as a new direction of the genre. What do you think about it?
I agree in what you say… I mean, it’s a lot of tradition, it’s a lot of history in our music. I guess this has to do with the songwriting, but it’s also another important thing I’d like to mention. Our last albums are recorded very much “live in the studio”. We are not using klick-tracks, lead-tracks or anything like this to help us during the recordings. We’re recording the drums, bass and a guitar together in the studio-room, peforming like we were standing on the stage. Later on we’re of course doing quite a lot of editing in these sound-tracks, adding more guitars, vocals, and more… Whatever, these first energic, quite brutal recordings are following us during the whole recording-process, and they’re making us getting a kind of old-school feeling I guess, but in the end we’re presenting a much more modern sound, -our own special kind of sound I like to think!
Inconnection with the previous question – what music do you listen to when you have some free time? Do you prefer just metal genres or do you like also non-metal music? Also – do you listen to your own albums sometimes? Like old Crest of Darkness’ stuff and so…
I’m listening to all kinds of music if it gives me the right feeling. Of course metal music and extreme metal in particular is my biggest passion, but I’m also listening quite a lot to classical music, prog rock, pop music, electronica… I guess the list goes on forever. It’s only a few artist who have followed me through my whole life. I have to mention my big hero from my childhood, Alice Cooper. Other early bands are BlackSabbath, LedZeppelin, DeepPurple. All these bands still means a lot to me today! Just to give you an idea about what kind of music I’m into I’ll give you a short list of some of my favourites: Wagner, Mozart, Chopin, DeadCanDance, DepecheMode, FeverRay, JethroTull, Rush, Mayhem, Beherit, Marduk, Deicide, MorbidAngel, Emperor, DiamandaGalas, it’s so many of them!
When I mentioned the band’s old stuff in the previous question… I noticed that you made cover for Crest of Darkness’ very first EP “Quench My Thirst” and I have to say it appears to me as the best artwork from all the releases of Crest of Darkness. Did you paint it yourself? And why you haven’t made any other cover for Crest of Darkness?
I’ve made these paintings myself. Very nice that you like them – thanks! Why haven’t made any other covers?! I don’t have a good answer, but maybe I should make the next one myself, I have some ideas…
I have to confess that I haven’t heard Crest of Darkness’ old albums in a while but as far as I can remember, there were some let’s say unusual elements like female vocals (among others) on “The Ogress” album for example. “In the Presence of Death” sounds more straightforward compared to that I would say. Did you aim for more straightforward album this time?
Crest of Darkness is a very personal band for me, and I’m always trying to do what feels right for me in the moment. The main reason why I ended up with female vocals and other unusual elements as you say on “The Ogress” album has to do with the whole concept lying behind this release. This album was inspired by the true story about the Norwegian/American female mass murderer BelleGunness. The title track is directly connected to the real happenings, and Kristin Fjellseth who did the female vocal parts on this song is here playing the role as Belle Gunness “The Ogress” herself. With this album I tried to create a special atmosphere, it’a more goth influenced album than any of the others. With our latest releases, especially the brand new album, we’ve searched for a more brutal sound. It’s still a lot of musical details in the music, but that’s lying more in the guitars and the drum arrangements.
I’d say that the most surprising song in the context of the rest of “In the Presence of Death” is “From the Dead” which is the most melodic compared to the other songs and also contains one really unexpected keyboard moment that is followed by a beautiful melodic solo. The result is that this song really stands out of the album so it just suggests itself to be asked about. Does “From the Dead” have any special position on the album from your point of view? Should we understand it as a something like experimental tendencies within “In the Presence of Death”?
We’re playing raw and brutal metal with Crest of Darkness, but I’ve always felt that it’s important to make the music as interesting as possible! I’m perhaps a litle bit old-fashioned when it comes to this, but from the first beginning when I’m starting to make songs for a new album I’m thinking in “album-format”. For me an album can be compared with a book. Listening to our albums is could be compared with being on a short journey through a dark landscape. I want people to get a touch of my darkest dreams and visions. I create music as I like to hear music myself. When I’m listening to an album I like to get small suprises when I’m listening. “From the Dead” is perhaps this kind of song?! From my side it comes very naturaly making these kind of songs, but it seems like many songwriters are afraid of mixing different styles of music in one song. I don’t know, but that’s my impression. Anyway, I love to make these kind of songs, and I guess this has becomes a kind of “trademark” for Crest of Darkness.
Why did you decide to shoot a video for “Demon Child”? It is of course a very good song but if I had to choose one “hit song” with a potential to kick the asses with a first listening, it would be “Welcome to My Funeral” which is surprisingly catchy…
You’re might right when you say that “Welcome to My Funeral” is a more catchy song, but one of the main reasons why we choosed “Demon Child” had to do with the fact that this song is presenting many of the different sides of Crest of Darkness. It goes from pure agression, blast beats, some quite melodic parts, and into a heavy metal, almost a litle bit psychedelic part. But it could perhaps been a better choose “Welcome to My Funeral”, it’s hard to say…
“In the Presence of Death” was released also as a LP version. As far as I know it should be the very first Crest of Darkness’ album released on vinyl, is that right? It also corresponds with renascence of LP format which is quite apparent in the past years. Do you like vinyls? And do you think it is possible for your old catalogue to be rerelased on LPs one day? There are many labels which concern on releasing the vinyl versions of the old albums so I wouldn’t be surprised if one of them asked also Crest of Darkness about this possibility…
It’s the very first Crest of Darkness album presented on vinyl, you’re right about that! And I love it!! For me vinyl has allways been “the real thing”! I grow up with vinyl, and it’s so great that it’s coming back more and more! I guess it’s most for the collectors, but any way I think it’s great! I’m quite sure that our albums will be presented on vinyl, at least some of them! I’ll definitely take a personal initiative to make that happen!
The line-up of Crest of Darkness seemed to be stable in the past few years but guitarist Kjell Arne Hudbreider left the band last year. I think that the reasons were described quite clearly in the statement so I would like to ask why did you accept Jan Fredrik Solheim as a new member of Crest of Darkness? If I remember well, there wasn’t anything what could be considered as a competition, it was just announced that he is the new member. Do you know him from the past?
Jan Fredrik has his own band Djevelkult, and they’re actually having a rehearsal-room right beside of the rehearsal-room of Crest of Darkness. He’s young, he has the right ambitions, he’s a good guitarplayer, and he has the right philosophy, he simply fits in perfectly in our band! You’re right, it was no competition, I just asked him because I knew him from before.
Well, we are slowly running out of the questions so let’s do the last three ones. We have already mentioned your former band Conception where you had played with Roy Khan who later joined quite well-known band Kamelot. How do you like his appearance in Kamelot? Have you heard all the albums he participated on? If so, do you like them (and which one the most)?
To be honest I think Roy is doing his best performances in Conception. I don’t know why, but he sounds more original, more unique there… He did of course also do some really great vocals in Kamelot, but I’ve never been the biggest fan of Kamelot. They always have a few songs on their albums I can like, some of them quite a lot, but it’s something with the whole concept… It’s really not my kind of music. I heard all their albums, but I don’t think I’m able to pick out a favorite. I’m might sounding a litle bit negative now, but I want you to know that I have a big respect for this band! They’ve always delivered top quality albums, great productions, perhaps too perfect for me?! I’ve seen them live a few times, and I must say they’re delivivering great shows most of the times, so I do have a lot of positive things to say, I’m just not their biggest fan.
Anyway, do you think it is possible to reunite Conception one day? One could say it would be more possible when Roy left Kamelot so he should have more time without their full touring schedule. I know that Conception played some gigs in 2005, I remember there were also some rumours about a possible reunion a few years ago but nothing happened in the end… So do you think it will be possible to see Conception playing again in the future, or is the band absolutely dead?
The band isn’t dead, and I do beleive that it’s still a chanse that we’ll play together again. I can’t say more, I have nothing concrete to come up with, but we’re still good friends, and I guess everything is possible…
And the last question… You contributed on Satyricon’s EP “Intermezzo II” in 1999 with bass guitar in two songs. Could you tell us something more about this collaboration? How did you get in touch with them, how it happened and so? Thank you very much for the interview! All the best!
Sigurd “Satyr” Wongraven just called me on the phone one day, that was the start of this collaboration. Satyricon needed a bass-player and I was asked for the job. We had a few intence rehearsels, and after some time we recorded the EP where I contributed on two songs. It was interesting for me doing this, but I must admit that all this happened in a period where playing their kind of music was pretty new for me. I was very much into dark and brutal metal, but I hadn’t played much blast beats for example, and I wasn’t really comfortable with the situation I remember. Whatever, I remember that Sigurd wanted me to continue playing with them, but without saying very much I remember that I by my own choise “drifted away” from them after a while… At that time it also started to happen quite a lot of things with Crest of Darkness, and even Satyricon couldn’t compare with my own band. Crest of Darkness has always been my main priority, no matter sales and success, and I’m glad today that I can say that Crest of Darkness is very much alive, and we’re probably sounding better than ever before!!
Rozhovor s Crest of Darkness sice proběhl primárně díky vydání nové desky “In the Presence of Death”, nicméně při povídání s Ingarem Amlienem, hlavní postavou kapely, šlo jen těžko zůstat jen u jednoho tématu. Níže tedy najdete pestré povídání mimo jiné i o Ingarově krátké spolupráci se Satyricon, jeho bývalé kapele Conception či o black metalu obecně. A o Crest of Darkness a “In the Presence of Death” samozřejmě také…
Zdravím do Norska! Crest of Darkness byli založeni v půlce 90. let, což znamená v době, kterou mnozí dnešní fanoušci považují za cosi jako “zlatý věk black metalu”, přestože byl tehdy žánr na samém okraji hudební scény. Vím, že jsi v té době hrával v prog/power metalové skupině Conception – proč ses tedy vůbec rozhodl založit nový projekt, který hudebně spadal do nejextrémnějšího času své doby? Mezi stylem Conception a black metalem je docela velký rozdíl…
Hraní s Conception bylo skvělé. Užili jsme si spoustu srandy, vydali několik dobrých alb a také jsme v té době poměrně často koncertovali. Dalo by se říct, že jsme měli pěkně velký úspěch. Přesto jsem se vždy zajímal více o nejextrémnější styly hudby, vždy mě zajímaly temné stránky života. Vampyrismus, okultismus, magie, náboženství… To vše mne inspirovalo už od mládí. Myslím, že jsme s Conception skvělou muziku, část té hudby mě i temnější spirituální stránku, ale mé nejtemnější a nejbrutálnější nápady na vytvoření hudebního konceptu se do muziky Conception nehodily. Když jsem Crest of Darkness začínal, byl jsem motivován myšlenkou vyjádřit nejtemnější stránky své duše skrz svůj vlastní, velmi osobní projekt. Dokážu snadno pochopit, proč se někteří lidé divý, že jsem se mohl změnit tak drasticky, ale pro mě to vlastně změna nebyla… Udělal jsem jen tu nejpřirozenější věc na světě!
Black metal ze začátku a poloviny 90. let je spojený s některými nechvalně známými a kontroverzními událostmi, jako jsou vypálené kostely, vražda nebo sebevražda. Čelil jsi někdy problémům od jiných lidí jen proto, že hraješ stejný žánr? Nedivil bych se, kdyby norská společnost neměla v 90. letech v lásce všechny lidi z black metalové scény poté, co někteří z nich vypálili téměř 1000 let staré historické památky…
Dnes už to není problém, ale kdybych se vrátil 10-15 let nazpátek, tenkrát to občas mohlo být trochu frustrující. Mnoho lidí si spojilo všechny lidi, jako jsem já, s vraždami a vypálenými kostely. Osobně jsem s ničím takovým neměl nic společného a občas to bylo trochu obtěžující, když mi to někdo neustále předhazoval.
Vzhledem k tomu, že pamatuješ black metalovou scénu z 90. let, rád bych se tě zeptal, jaké vidíš rozdíly mezi prvotní érou black metalu a dnešním black metalem. Četl jsem mnoho rozhovorů s black metalovými hudebníky z Norska a byla jim položena stejná otázka. Je docela zajímavé, že někteří z nich tvrdili, že upřednostňují původní formu black metalu, protože žánr postupem času ztratil svou auru, zatímco jiní na druhé straně prohlásili, že se jim současná scéna zamlouvá více. Co si myslíš ty? Dáváš přednost současné black metalové scéně, nebo vzpomínáš na 90. léta jako na lepší časy black metalu?
Zajisté se část magie vytratila! Scéna už není stejná, jako bývala v 90. letech. Mnoho hudby z té doby bylo a stále je absolutně skvělé! Mluvíme o pionýrech black metalu! Vše v té době působilo tak nově, tak temně a mysteriózně, pamatuji si, že to každý bral naprosto vážně! Mezi skupinami byla tvrdá konkurence, což nejspíš hudbu a její podání jen vylepšovalo… Přesto bych dnes čas zpátky nevracel. Je to přirozená věc, že se scéna změnila, že se hudba změnila, lidé se změnili, vlastně všechno! Kořeny tu stále jsou, ale myslím si, že je dobře, že se lidé vyvíjejí! Nejsem si jistý, co víc k tomu říct… Docela často cestuji zpátky v čase poslechem mé oblíbené hudby z 90. let, ale je to jen jako sen, jako temné vzpomínky z minulosti! Ale teď je teď! Spousta temných a brutálních skupin stále předvádí skvělou hudbu i v roce 2013, což je skvělé!
Spousta lidí Norsko vnímá jako “Mekku black metalu” – důvod, proč tomu tak je, je myslím zřejmý. Nicméně, z tvého úhlu pohledu black metalového hudebníka z Norska, souhlasil bys s tím? Pamatuji si, že jeden člověk z kapely Mord kdysi prohlásil, že je to kravina, protože nejsou žádné velké rozdíly mezi hraním black metalu v Norsku a jakékoliv jiné zemi… Co myslíš ty?
Nejsem si jistý, co na to říct… Hádám, že kvůli minulosti, kvůli historii black metalu si někteří lidé mohou o Norsku myslet, že je “Mekkou black metalu”. Možná je v tom trocha pravdy, ale musím říct, že black metal se dá hrát kdekoliv. Tento druh hudby by měl vycházet od srdce, vůbec nesejde na tom, kdy a kde tu hudbu děláš!
Jak norská společnost vnímá black metalu a také další extrémní/alternativní žánry dnes? Připadá mi, že jsou Norové mnohem otevřenější v porovnání s lidmi například zde v České republice. Vím, že třeba norské televizi NRK vystupovaly avantgardní skupiny jako Shining (myšleno Shining z Norska) nebo The Residents; také si pamatuji, že třeba Satyricon kdysi hráli v oblecích na nějaké módní přehlídce spojené s mistrovstvím v lyžování… dovolím si tvrdit, že něco podobné by v České republice nebylo možné (a opravdu jsem doposud nezaznamenal, že by nějaké black metalové kapely hrály na místních sportovních šampionátech). Vypadá to, že “obyčejní” lidé v Norsku berou alternativní žánry, black metal nevyjímaje, tak jak jsou, skoro jako součást norské kultury. Souhlasil bys nebo ne?
Souhlasím. Určitě! V porovnání s tím, jak je to v mnoha dalších zemích, se Norové zdají být opravdu velmi otevření. Mně osobně to připadá, že to není ještě úplně ideální, ale nemohu si stěžovat. Na druhou stranu, extrémní metal a extrémní umění není obecně určené pro každého. Pokud to má každý rád, myslím, že už se to nedá nadále nazývat extrémním. Jsem si jistý, že chápete, jak to myslím…
Když poslouchám album “In the Presence of Death”, ta hudba mi nepřijde “oldschoolová” ve smyslu “garážového” zvuku, přesto bych si stále dovolil tvrdit, že je spíše tradičnější, což je samozřejmě v pohodě. Nicméně, rád bych se zeptal, jak vnímáš – jakožto hudebník, který hraje tento řekněme tradičnější black metal – všechny ty avantgardní a experimentální black metalové skupiny, které se na scéně vyrojily v posledních letech? Jsou lidé, kteří tuto avantgardní odnož odmítají jako něco, co ničí původní feeling black metalu, mnozí ji ale na druhé straně vidí jako nový směr žánru. Co myslíš ty?
Musím souhlasit s tím, co říkáš… Mám na mysli, že je v naší hudbě hodně tradic, hodně historie. Řekl bych, že to má co dělat se skládáním, ale je tu ještě další důležitá věc, kterou bych rád zmínil. Naše poslední desky byly nahrány “živě ve studiu”. Nepoužíváme žádné klikací stopy, lead-tracky nebo cokoliv jiného, co by nám pomáhalo během nahrávání. Nahráváme bicí, baskytaru a kytaru společně v místnosti studia, jako kdybychom stáli na pódiu. Později samozřejmě tyto zvukové stopy trochu upravujeme, přidáváme více kytar, vokálů a tak… Nicméně, tyto prvotní energické, poměrně brutální nahrávky nás provázejí během celého natáčení a dodávají nám trochu oldschool feeling, řekl bych, ale ve výsledku se prezentujeme mnohem modernějším zvukem – rád si myslím, že naším vlastním speciálním zvukem!
Ve spojitosti s předchozí otázkou – jakou muziku rád posloucháš, když máš trochu volného času? Preferuješ jen metalové žánry, nebo máš rád i nějakou nemetalovou hudbu? Kromě toho – posloucháš někdy svá vlastní alba? Třeba staré věci od Crest of Darkness a tak…
Poslouchám jakýkoliv druh hudbu, která ve mně vzbuzuje patřičnou náladu. Metalová hudba a extrémní metal jsou samozřejmě mou největší vášní především, ale poslouchám také množství klasické hudby, prog rocku, popové muziky, elektroniky… Řekl bych, že ten seznam je snad nekonečný. Jen pár umělců ovšem sleduji celý svůj život. Určitě musím zmínit svého velkého hrdinu z dětství, AliceCoopera. Dalšími prvními kapelami jsou BlackSabbath, LedZeppelin, DeepPurple. Všechny pro mě mnoho znamenají i dnes! Abyste měli nějakou představu, jaká hudba se mi líbí, dám vám krátký seznam mých největších oblíbenců: Wagner, Mozart, Chopin, DeadCanDance, DepecheMode, FeverRay, JethroTull, Rush, Mayhem, Beherit, Marduk, Deicide, MorbidAngel, Emperor, DiamandaGalas, je jich tak moc!
Když jsem v předchozí otázce zmínil starý materiál kapely… všiml jsem si, že jsi vyrobil přebal pro úplně první EP Crest of Darkness, “Quench My Thirst”, a musím říct, že se mi to zdá jako úplně nejlepší artwork ze všech počinů Crest of Darkness. Namaloval jsi to sám? A proč jsi pro Crest of Darkness neudělal žádné další obálky?
Namaloval jsem to sám. Je hodně pěkné, že se ti to líbí – díky! Proč jsem nevyrobil žádné další obálky?! Nemám pro to dobrou odpověď, ale možná bych se mohl ujmout nějaké budoucí, nějaké nápady bych měl…
Musím se přiznat, že jsem stará alba Crest of Darkness už nějakou dobu neslyšel, ale co si pamatuju, bývaly zde jisté řekněme netradiční prvky jako například ženský vokál (mimo jiné) na desce “The Ogress”. “In the Presence of Death” v porovnání s tím zní více přímočaře, řekl bych. Zamýšleli jste nyní více přímočarou nahrávku?
Crest of Darkness je pro mě velmi osobní skupina, vždy se snažím tvořit to, co mi v ten moment přijde nejsprávnější. Hlavní důvod, proč se na “The Ogress” objevil ženský zpěv a další netradiční prvky, jak říkáš, měl co dělat s celým konceptem v pozadí tohoto počinu. Deska byla inspirována pravdivým příběhem norsko-americké masové vražedkyně Belle Gunness. Titulní skladba je přímo spojená se skutečnými událostmi, Kristin Fjellseth, která zpívá ženské vokály v této písni, zde hraje roli Belle Gunness, samotné “Obludy” [“The Ogress”]. S tímto albem jsem se snažil vytvořit speciální atmosféru, je mnohem více ovlivněné gotikou než ostatní desky. S našimi posledními počiny, zejména se zbrusu novou deskou, jsme hledali mnohem brutálnější sound. Pořád je zde mnoho hudebních detailů v té muzice, ale je to spíš záležitost aranží kytar a bicích.
Řekl bych, že nejvíce překvapivá píseň v kontextu zbytku “In the Presence of Death” je “From the Dead”, která je v porovnání s dalšími songy nejvíce melodická a také obsahuje jeden neočekávaný klávesový moment, který je následován pěkným melodickým sólem. Ve výsledku skladba z alba doela vyčnívá a přímo si říká o to, aby se na ni člověk zeptal. Má “From the Dead” z tvého pohledu na desce nějakou speciální pozici? Měli bychom ji vnímat jako cosi jako experimentálnější tendence na “In the Presence of Death”?
S Crest of Darkness hrajeme syrový a brutální metal, ale vždy jsem byl přesvědčen, že hudba má být tak zajímavá, jak jen to jde! Možná jsem v tomto ohledu trochu staromódní, ale vždy když na začátku začínám pracovat na písních pro nové album, přemýšlím ve “formátu desky”. Pro mě lze desku porovnat třeba s knihou. Poslech našich alb by mohl být přirovnán ke krátké cestě temnou krajinou. Chci lidem předat kousek svých nejtemnějších snů a představ. Tvořím hudbu, jakou bych sám chtěl poslouchat. Když poslouchám nějaké album, rád dostávám malá překvapení. “From the Dead” nejspíš bude právě takový song?! Z mé strany tvorba takových písniček přichází přirozeně, ale vypadá to, že spousta skladatelů se bojí míchat různé styly do jedné skladby. Nevím, ale je to můj dojem. Jinak mám opravdu rád tvorbu takových písní a hádám, že se to stalo jistým “trademarkem” Crest of Darkness.
Proč jste se rozhodli natočit video pro “Demon Child”? Je to samozřejmě velmi dobrý song, ale pokud bych měl vybrat nějakou “hitovku” s potenciálem nakopat zadky hned s prvním poslechem, volil bych “Welcome to My Funeral”, která je až překvapivě chytlavá…
Nejspíš máš pravdu, že je “Welcome to My Funeral” chytlavější song, ale jeden z hlavních důvodů, proč jsme si vybrali “Demon Child”, má co dělat s faktem, že ta skladba prezentuje více odlišných tváří Crest of Darkness. Postupuje od čisté agrese, blastbeatů, pár melodických melodických momentů až k heavy metalu, skoro až k psychedelické pasáži. Možná by bylo lepší vybrat spíše “Welcome to My Funeral”, ale to je těžko říct…
“In the Presence of Death” vyšlo také jako LP. Pokud se nemýlím, mělo by to být úplně první album Crest of Darkness vydané na vinylu, je to tak? To by korespondovalo s renesancí formátu LP, který je v posledních letech jasně zřetelný. Máš rád vinyly? Myslíš, že je možné, aby na LP někdy vyšla i vaše stará tvorba? Je mnoho labelů, které soustředí jen na vydávání vinylových verzí starých desek, takže bych se nedivil, kdyby některý z nich ohledně téhle možnosti kontaktoval i Crest of Darkness…
Je to úplně první album Crest of Darkness na vinylu, v tom máš úplnou pravdu! Miluju je!! Pro mě byl vinyl vždycky ta “správná věc”! Na vinylu jsem vyrostl, takže je skvělé se víc a víc vracet zpátky! Řekl bych, že je to spíše pro sběratele, ale i tak si myslím, že je to skvělá věc! Jsem si docela jistý, že naše alba na vinylu vyjdou, přinejmenším některá z nich! Zcela jistě se osobně budu snažit o to, aby se tak stalo!
Sestava Crest of Darkness za posledních pár let vypadala stabilně, ale kytarista Kjell Arne Hudbreider minulý rok kapelu opustil. Myslím, že jeho důvody byly poměrně jasně popsány v prohlášení, takže bych se spíš zeptal, proč jste přijali Jana Fredrika Solheima jako nového člena Crest of Darkness. Pokud si správně pamatuju, nedělali jste nic, co by mohlo být považováno za konkurz, jen bylo oznámeno, že je novým členem. Znáte jej z minulosti?
Jan Fredrik má svou vlastní kapelu Djevelkult, která má ve skutečnosti zkušebnu hned vedle zkušebny Crest of Darkness. Je mladý, ambiciózní, dobrý kytarista a má tu správnou filozofii, jednoduše se do kapely perfektně hodí! Máš pravdu, že nebyl žádný konkurz, jen jsem se ho zeptal, protože jsem ho znal z dřívějška.
Inu, pomalu nám dochází otázky, tak pojďme na poslední tři. Už jsme zmínili tvojí dřívější kapelu Conception, kde jsi hrál s Royem Khanem, jenž později vstoupil do velmi známé skupiny Kamelot. Jak se ti líbí jeho působení v Kamelot? Slyšel jsi všechny desky, na nichž se podílel? Pokud ano, líbí se ti (a která nejvíce)?
Abych byl upřímný, myslím si, že Roy své nejlepší výkony předváděl v Conception. Nevím proč, ale zní zde originálněji, unikátněji… Samozřejmě nazpíval pár skvělých vokálů i v Kamelot, ale osobně jsem nikdy velkým fanouškem Kamelot nebyl. Na každém albu mají pár písniček, které se mi líbí, některé dokonce docela hodně, ale má to co dočinění s celým konceptem… Opravdu to není můj šálek kávy. Slyšel jsem všechna jejich alba, ale nemyslím si, že bych mohl vybrat své nejoblíbenější. Možná teď zním trochu negativně, ale rád bych, abyste věděli, že i tak mám k téhle kapele obrovský respekt! Vždy nahrávali desky nevyšší kvality, skvělá produkce, ale na můj vkus možná až příliš dokonalá? Viděl jsem je několikrát živě a musím uznat, že ve většině případů předvedli skvělou show, takže o nich můžu mluvit hodně pozitivně, jen nejsem jejich největší fanda.
Mimochodem, myslíš, že je možné, aby někdy došlo k obnově Conception? Někdo by mohl říct, že to teď bude reálnější, když Roy opustil Kamelot, takže má víc času bez jejich plného koncertního diáře. Vím, že Conception hráli nějaké koncerty v roce 2005, také si pamatuji, že před pár lety běhalo pár klepů o možném reunionu, ale nakonec se nic nedělo… Myslíš si tedy, že bude někdy Conception vidět opět hrát, nebo je už kapela úplně mrtvá?
Kapela mrtvá není, stále věřím, že tu je šance, že někdy spolu budeme opět hrát. Nemůžu říct víc, nemám k dispozici nic konkrétního, ale jsme stále dobří přátele, řekl bych, že všechno je možné…
A poslední otázka… V roce 1999 ses baskytarou ve dvou písničkách podílel na EP “Intermezzo II” od Satyricon. Mohl bys nám o téhle spolupráci říct víc? Jak ses s nimi dostal do kontaktu, jak se to seběhlo a tak? Díky mnohokrát za rozhovor! Ať se daří!
Sigurd “Satyr” Wongraven mi jednoho dne prostě zavolal, to byl začátek téhle spolupráce. Satyricon potřebovali baskytaristu a oslovili mě. Měli jsme pár intenzivních zkoušek a po několika z nich jsme nahráli EP, na němž se podílel na dvou skladbách. Bylo to pro mě zajímavé, ale musím připustit, že se to odehrálo v době, kdy hraní jejich druhu muziky pro mě bylo poměrně nové. Zajímal jsem se o temný a brutální metal, ale nehrál jsem s mnoha blastbeaty například, a pokud si pamatuju, nebyl jsem s tou situací úplně spokojený. Nicméně, vzpomínám si, že Sigurd chtěl, abych s nimi pokračoval, ale pokud si pamatuju, byla to moje vlastní volba na čas od nich “zmizet”… V té době se také začalo dít dost věcí u Crest of Darkness a dokonce ani Satyricon se nemohli rovnat mojí vlastní kapele. Crest of Darkness vždy byli má největší priorita, bez ohledu na prodeje nebo úspěch, a s radostí můžu prohlásit, že jsou Crest of Darkness stále naživu a silnější než kdy dřív!!
Stockholmská viking metalová formace Thyrfing pro mě vždy byla vždy kapelou, jejíž starší tvorbě jsem i přes poctivě odkroucená léta prostě nedokázal přijít na chuť, a to ani v době, kdy pagan metalová škatule tvořila většinu mého playlistu – snad kvůli tomu, že mi staršími počiny v mnohém až přespříliš připomínaly mé žánrové oblíbence Moonsorrow. Tvorba šestice seveřanů mne poprvé výrazněji oslovila až s objevem posledního počinu “Hels vite“, na kterém kapela došla do polohy mě poměrně příjemné, především díky změnám oproti předchozím albům. O tom, zda se Thyrfing povedlo nastolený standard zachovat i na aktuálním albu “De ödeslösa“, bych se rád rozepsal níže.
Úvodní píseň alba “Mot helgrind” začíná krátkým klávesovým intrem, je tedy jasné, že jeden z typických prvků hudby Thyrfing rozhodně nezmizel. Příjemné uvítání připravil i zvuk, který se na první poslech kvalitativně posunul opět o něco dále, je uhlazenější, čistší a čitelnější než v případě svého předchůdce, za což vděčí především práci JenseBogrena, přesto však neztrácí na ostrosti, správné míře dravosti, i typický sound kapely zůstal zachován v plném rozsahu. Netřeba snad podotýkat, že deska působí čistě profesionálním dojmem a technicky je zahrána na výbornou, hráči se do svých instrumentů rozhodně nebojí opřít. Kytary pánů Lindgrena a Hernborga se tak hladce zařezávají do uší pod správným úhlem a neméně se to daří i agresivnímu vokálu JenseRydéna, jenž je čas od času prokládán či doplňován čistým zpěvem ze stejného hrdla. I basové linky Joakima “Jocke” Kristenssona, kterého minulý rok za škopky vystřídal DennisEkdahl, lze často zaregistrovat, jak si brumlají své melodie tu více, tu méně, přesto však pod vrstvami ostatních nástrojů a až na povrch se téměř nedostanou.
Věrnost vikinským kořenům novinka rozhodně rozhodně nezapře a během poslechu nám je neustále připomíná jak akustickými pasážemi, tak chladným vyzněním kláves v podání PeteraLöfa, které mají na výsledné severské atmosféře nemalý podíl. Vikinský feeling tak stále přetrvává v míře nemalé, byť možná přecijen o něco menší než na předchozím počinu. To nic nemění na tom, že Thyrfing se rozhodli vsadit spíše na jistotu a žádné skladatelské přemety se ani zdaleka nekonají. To je na jednu stranu dobře, kapela rozhodně ví, co dělá, a uvědomuje si své silné stránky a dokáže se žánrovým výrazivem pracovat na výbornou. Na stranu druhou je možná škoda, že se na “De ödeslösa” od pagan metalové škatule přecijen nevzdálili o něco více na úkor progresivních prvků. Ty se na albu vyskytují spíše sporadicky a většinou fungují především coby koření běžného výrazu kapely. To sice albu dává zajímavý nádech, přesto si myslím, že by sneslo větší podíl inovativních prvků, aniž by se museli Thyrfing pouštět na tenký led neznáma nebo dokonce dávat všanc svůj rukopis. To ovšem nic nemění na tom, že album obsahuje pár skvělých a slušnou řádku dobrých momentů a riffů, které zalichotí posluchačovým uším.
V tomto ohledu je nejvýraznější pátá skladba “Kamp“, obzvláště pak úvod, v němž je akustická kytara naprosto skvěle skloubena s pro Thyrfing atypickými bicími a čistým zpěvem. Zbytek skladby se pak již nese ve víceméně tradičním duchu a sic ústřední riff doplněný o harfové vyhrávky je podle mého názoru nejsilnějším na albu, rozhodně bych se nezlobil, kdyby se celá skladba nesla v úvodním duchu. Zbylých sedm skladeb už mírně zaostává, a ač například úvodní “Mot helgrind” nebo “Relik” jsou opravdu parádní, kvalit prve jmenované nemají šanci dosáhnout. Největší slabinou alba je paradoxně (a nepřekvapivě) lpění na pagan metalové škatuli. Přestože jsem prve napsal, že pánové umí s nosnými prvky žánru pracovat po stránce řemeslné na vysoké úrovni, kapele dělá problém vymyslet cokoliv, nosný riff, melodii, natožpak skladbu, která by mě dostala do kolen. Namísto toho se jí daří přicházet s dalšími a dalšími variacemi na vyčerpaný žánr, které ve většině případů fungují podle velice podobného mustru, ve kterém nechybí growl, zkreslené kytary hrající rozmáchlé, pomalejší riffy, rytmy nesoucí se ve středním tempu, občasné akustické vložky a klávesový podmaz. Přitom nejsilnější je projev kapely právě tam, kde se ubere na klávesách a prostor jim vyhrazený se předá kytarovým vyhrávkám, které pak působí jako osvěžující vánek. Zamrzí i monotónost Jensova growlu, který se sice příjemně poslouchá, ale dříve či později začne trochu nudit. Je škoda, že Jens více neužívá čistého zpěvu, jeho unikátní barvu hlasu si těžko zpletete s kýmkoliv jiným a album by hned získalo zajímavější nádech, pokud by se na něm objevila skladba odzpívaná jen a pouze čistými vokály.
To by zhruba byly hlavní důvody, proč na nahrávce postrádám více inovativních prvků, které by ji popostrčily někam dál z jinak mrtvých vod žánru, obzvláště když Thyrfing v případě intra “Kamp” ukázali, že mají i na víc, než jen užívání “konvenčního” výraziva. Přecijen, po osmnácti letech na pohanské scéně bych očekával trochu znatelnější vývoj. V kontrastu s tím potom může příznivě vyznívat kratší hrací doba alba. Poslech osmi skladeb vám zabere jen něco málo přes pětačtyřicet minut, každá skladba má pak v průměru kolem šesti minut. To se může zdát ve srovnání s jinými kapelami z žánru na pohanský epos docela málo, ale pro mě je tento fakt příjemným kladem a je jen dobře, že se kapela nepouští do rozmáchlejších kompozic, které by už pravděpdobně neměla jak a čím smysluplně vyplnit. Teď si nejspíš říkáte, že ten Atreides o tom ví kulový, vždyť je to přece dobré album a on jen zbytečně ryje a kritizuje a tak dále. Nenechte se zmást, “De ödeslösa” je rozhodně sázkou na jistotu, a pokud hledáte kvalitní pagan metalovou nahrávku, která je stále o několik tříd výše než většina scény, určitě nepochybíte. Nicméně kapelu, která je na scéně veteránem, je také třeba jako veterána posuzovat a v tomto ohledu mi zde stále něco chybí – co, to jsem snad dostatečně podrobně popsal výše. Thyrfing přesto ukázali, že své řemeslo stále umí a jejich sedmé řadové album je kusem poctivě odvedené práce. Bohužel, pro mne ale není ani ničím víc, myslím ale, že fanoušci kapely nemají důvod být s novinkou nespokojeni.
Další názory:
Kolega v recenzi má jistě pravdu, že Thyrfing se o nějaké ozvláštňování svého žánru příliš nesnaží, ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, jaké nebetyčné kraviny jsou dnes kolikrát považovány za viking metal (Ensiferum a další hopsající vocasové by mohli vyprávět), si já osobně s chutí vychutnám nahrávku, která ctí kořeny a daří se jí to dobře – přesně takové “De ödeslösa” je. Thyrfing k budování oné vikinské atmosféry používají spíše black metalový aparát, místy si pro lepší efekt vypomůžou klávesovým podkladem za kytarovou hradbou, ale ve výsledku na mě ta deska funguje. Samozřejmě, nejedná se o nic, z čeho by si člověk úžasem sednul na prdel, přesto jde o pořádný kus příjemně poctivé muziky, která si na nic nehraje. Mně se to líbí. H.
Thyrfing se v rámci pagan metalu řadí, řekněme, k těm vážnějším a sdílí stejnou škatulku viking/blacku s uznávanými Moonsorrow. Na scéně se pohybují již přes deset let, ale jelikož je folk metalová scéna mediálně popoháněna pompéznějšími a rozjuchanějšími kapelami, Švédům se v otázce popularity na světlé zítřky příliš neblýská. A tento stav zřemě zůstane neměnný i po vydání “De ödeslösa”. Na albu oproti předchůdcům ubyly některé folkové prvky a přibyly naopak blackové. Při užívání temně laděného growlu s občasným “blackovým zavytím” Jense Rydéna, který dominuje po celé minutáži, se občas dostavuje pocit rutiny. Že Jens umí zapojit i čistý vokál, naznačil ve skladbě “Kamp”, a u něj mi sedne mnohem lépe než třeba vokál na novém albu konkurentů Wolfchant. Klávesové navozování ledové atmosféry mi v případě Thyrfing nevadí a mrazivé prostředí jim věřím možná i kvůli tomu, že se tak neděje přes celé délky skladeb. Tempo je občas až nepříjemně uspávavé, o to příjemnější je poslouchat nějakou změnu, jako například úvod předposlední “Vindöga”. Sečteno a podtrženo, “De ödeslösa” neznamená nic jiného než jen lehoulince nadprůměrné viking metalové album s blackovými prvky a další zářez na pažbě Thyrfing. Skvrn
Pamatuji si na první poslech Terra Tenebrosa zhruba před dvěma lety, kdy jsem nemohla odolat prohlubujícímu se nadšení svých kamarádů za občasného pronesení: “Už jsi slyšela tu Terru Tenebrosu? Je to výborné!” Dlouho jsem krčila rameny neposkrvněna její temnotou, než jsem přeci jen otevřela dvířka do světa alba “The Tunnels” a nechala se jím naprosto pohltit. Bylo to stejně rychlé, jako by se pod vámi najednou otevřela sama “Terra” a spolkla vás do svých útrob. Ani jste se nestačili nadechnout. Jenomže jak rychle vás album “The Tunnels” sevřelo, tak rychle vás “The Purging” vyplivlo zpět do vašeho pokoje a pouze naznačilo, jaké to “tam dole” bylo.
Začátek alba v otevírajících skladbách “The Redeeming Teratoma” a “The Compression Chamber” je ještě dosti specifický pro hutnou, strašidelnou atmosféru, kterou Terra Tenebrosa podávala na první desce. Už zde si lze ale povšimnout, že ubrala ze své dronovější vizáže a nahradila ji metalovějšími prvky, což se hodně projevilo i v následující “Black Pearl in a Crystalline Shell”. Skladba nasadila poměrně svižné tempo, ale zhruba v půlce se opět uklidnila a naservírovala nám to známé “děsivé”, po kterém jsme od začátku tolik dychtili. “House of Flesh” má oproti tomu sice pěkný a líbivý moment, ale jinak je prázdná. Jistý zájem určitě probudí až “The Nucleus Turbine”, neboť jak sám název napovídá, určitě se budete cítit, jako byste se v jedné zrovna točili a zachycovali tak zmatené ústřižky dějících se okamžiků. Víc vám ale skladba nedá, sama je totiž zmatená a chaotická ve stylu: “Let’s make some noise”.
A jsme u titulního songu “The Purging”, započatého hypnotickou modlitbou, o což větší důraz získává nástup kytar a bicích. Kytarová linka ji přitom dodává dosti naléhavé vyznění, které nakonec vygraduje v celkem silnou pasáž za doprovodu podmanivé klávesové plochy. Dokonalejší začátek má ovšem skladba “Terra Tenebrosa” v pořadí. I když začíná celkem nenápadně, z rázu se zvedá vítr přinášející hlasy podivného davu. A ten mi opravdu nahání husí kůži. Celá skladba ve mně evokuje jakýsi post vůdce již zmíněného davu, který se v něm prochází a kontroluje své ovečky. Bohužel má ale i ona jistou slabinu, a sice konec, neboť končí dřív, než čekáte a plně si stihnete všeho vychnutat. Naštěstí ale po “At the Foot of the Tree”, přichází “Disintegration”, to nejlepší na konec. Nebála bych se říct, že je to jedna z nejlepších skladeb, kterou kdy Terra Tenebrosa nahrála. Nádherný začátek, nádherně vygradovaný konec, zkrátka geniální prožitek. Přesně díky ní nás Terra Tenebrosa přeci jen stahuje zpět do svých útrob a zahlazuje tak veškeré nedostatky, které při této skladbě sami rádi zapomínáme. Plynule pak přechází v “The Reave”, tečku na závěr.
Jak jsem se zmínila již na začátku, album “The Purging” je slabším odvarem “The Tunnels”, ale na druhou stranu obsahuje i důkaz toho, že se Terra Tenebrosa stále řadí mezi nejlepší kapely dnešní scény podobného žánru. Proto je deska celkově pořád nadprůměrná a stojí za to si ji poslechnout.
Další názory:
Terra Tenebrosa před dvěma lety nadchla snad všechny příznivce black metalové alternativy svým fenomenálním debutem “The Tunnels”, který jak blesk z čistého nebe udeřil neskutečně hypnotickou hutnou atmosférou, jejíž hloubka opravdu až překvapovala. Není tedy divu, že se toho od pokračování “The Purging” čekalo opravdu mnoho, a ačkoliv si mnozí na novinku poměrně stěžují a nejde jim pod vousy, v mých očích obstála a dokázala na svého předchůdce navázat důstojně, byť trochu odlišným pojetím – a to je vzhledem k tomu, o jak moc působivou desku šlo, rozhodně nemalá pochvala. Přesto si nemyslím, že by se ono pojetí “The Purging” od “The Tunnels” vzdalo až tak moc, možná jen po formální stránce, avšak po stránce pocitové onen vývoj vnímám jako naprosto přirozený a nenásilný, už jen z toho důvodu, že ten základ zůstal zachován. Opět je to tedy jakási “posunutá” rytmika, až skoro nerytmika, která té hudbě dodává jakýsi chaotický feeling, s nímž se pojí to hlavní, a sice atmosféra, která je opět ohromně působivá. Možná je sice malinko škoda, že “The Purging” neobsahuje žádnou hypnotickou tryznu, jakou na “The Tunnels” byla takřka geniální “The Mourning Stars”, to je však “výtka” jen malinká a čistě osobní, jinak totiž “The Purging” nemám takřka co vytknout, neboť je pro mě osobně zosobněním toho, jak si představuji kvalitní hudbu. Terra Tenebrosa v mých očích potvrdila svou výjimečnost, což rozhodně není málo… H.
Soubor se stal na scéně celkem zjevením, když před dvěma lety vyšla vysoce ceněná nahrávka “The Tunnels”. Někdo to miloval, někdo to nenáviděl, ale rozhodně by nešlo říct, že by jen tak prošuměla kolem. Na očekávané desce “The Purging” došlo tak trochu ke změně výraziva. Skladby se staly čitelnějšími a s větším tahem na branku. Zkrátka Terra Tenebrosa zmetalovatěli. Tam, kde se minule potáceli hlubokými mokřady černočerného bahna, vás tentokrát tlučou obrovským bucharem přímo do palice. Důkazem budiž “přímočaré” nářezy “Black Pearl in a Crystalline Shell” nebo titulka “The Purging”. Nejsilnější odkaz k minulému albu v sobě nese věc s názvem “The Nucleus Turbine”. Obecně vzato se mi letošní počin asi líbí víc po kratší době než poslední záležitost. Asi je tu na vině ta větší přístupnost, díky které si však na druhou stranu říkám, zda třeba za rok bude deska schopna působit stejnou silou jako nyní. Stick
Terra Tenebrosa pro mě bylo do nedávna jménem, které jsem sice choval v obecném povědomí, nicméně nikdy jsem k němu blíže nepřičichl. Mé setkání s aktuální deskou “The Purging” je tedy i setkáním prvním. Dopředu jsem věděl pouze to, že se jedná o směsku industrialu s black metalem, jejíž prvotině se dostalo z řad mých přátel slušné a především kladné odezvy. Když k tomu připočítám mou zálibu v industriální hudbě, neočekával jsem album, které by mne alespoň trochu nezaujalo, což se s prvním poslechem bezezbytku potvrdilo. A co víc, “The Purging” u mě s jistotou vygradovalo mezi alba letošního roku. Proč? Album nabízí poctivou tři čtvrtě hodinu poctivé hudby, u jejíhož poslechu nezbývá než obdivovat genialitu mozku kapely, který se nechává přezdívat The Cuckoo, pro jeho skladatelský um a cit pro atmosféru. Každá skladba je pečlivě promyšlena do detailů. Se stejnou pečlivostí jsou rovněž seřazeny skladby na albu. Nahrávka je díky tomu přirozeně různorodá, přechody a zvraty nepůsobí křečovitě, a tak neustále poutá pozornost posluchače. Je tvrdá a přímočará tam, kde má být, je atmosférická tam, kde má být, a psychedelická… je naprosto všude. Těžko říci, kterou skladbu bych vyzdvihl oproti ostatním, protože ač je každá schopna obstát sama o sobě, jde o nahrávku kompaktní, celistvou. Pokud bych ale musel, byla by to ambiení “The Nucleus Turbine”, hned následující “The Purging”, jež je po předešlé srdeční arytmii skutečným očištěním, nebo eponymní sludgovku “Terra Tenebrosa”. Suma sumárum, “The Purging” je opravdu dobré album, jež mne překvapilo a potěšilo svou žánrovou rozmanitostí, hloubkou a opravdu dlouhou dobou trvanlivosti, u které se dá předpokládat, že jen tak nepropadne. A tak to má být. Atreides
Řekové Rotting Christ patří k těm evropským klasikům, kteří to táhnou už od osmdesátých let a za celou tu dobu si nejenže dovedli postavení u fanoušků i u kritiky vybudovat, ale především si jej dokázali udržet a jejich jméno ani zdaleka nežije jen z desek starších deseti let. Proto není divu, že když v roce 2013 přicházejí s novým řadovým albem, podstatná část metalové obce čeká velké věci. Novinka nese jméno “Κατά τον δαίμονα εαυτού” a podle ústřední persony Rotting Christ, Sakise Tolise, je esencí všeho, čím Rotting Christ jsou. To jsou věru odvážná slova, takže se teď albu radši podíváme na zoubek. Co kdyby Sakis kecal…
“Κατά τον δαίμονα εαυτού” navazuje na dvojici alb “Theogonia” a “Aealo”, které i přes všechny vzájemné odlišnosti pojí dvě zásadní skutečnosti. Obě desky se vyznačují cílevědomě primitivním výrazem (a to si prosím nevykládejte jako mínus – jde o svým způsobem primitivní formu, nikoli obsah) a na obou se dostaly do popředí melodie a řada dalších prvků, které vyloženě sálají řeckou atmosférou, takže asi není úplně mimo nazývat je folklórními vlivy. O novince se však nedá říci, že by v těchto trendech pokračovala, protože i když je především melodická návaznost jasně slyšet, obecně se jedná o dílo značně odlišné. Tak třeba ten folklórní faktor – Rotting Christ se nevzdali svého už typického melodického výraziva a o zařazení desky do portfolia jejích autorů není již velmi záhy sebemenšího sporu. Na úkor typicky řeckých motivů, tradičních zpěvů a kdoví čeho ještě se však dostalo na široké spektrum cizích kultur od Jižní Ameriky po Mezopotámii ovšem nikoli tak, že by se v každé skladbě fidlalo na jiný lokální hudební nástroj. Bratři Tolisové totiž našli jakýsi univerzální výraz, který s drobnými obměnami funguje jak pro legendu o Gilgamešovi, tak pro protagonisty zcela odlišných mytologií z opačného konce planety. Těmi obměnami mám na mysli jak pochopitelné kompoziční odlišnosti jednotlivých skladeb, tak třeba řadu exotických či dokonce mrtvých jazyků, které Sakis použil při psaní textů.
A tím se pomaličku dostáváme k dalšímu stěžejnímu charakteru “Κατά τον δαίμονα εαυτού”, který ostře kontrastuje s vypíchnutou primitivnosti předchozích desek. Tentokrát se na to totiž šlo úplně jinak a atmosféra dýchá nikoli zvířeckostí a vzrušením z boje ale spíše mystičnem, a to ve velkém stylu. Značný podíl na tom vedle samotné hudby nese rovněž produkce, která oproti minulým počinů nikoli nevýznamně ubrala na agresivitě a nyní je mnohem uhlazenější a subtilnější, nicméně jí nechybí přitažlivě tajemná poloha, která plně koresponduje s kýženým oparem mystiky.
Bohužel, tohle všechno automaticky nestačí na extrémně dobrou desku, a to se bohužel projevuje i v případě “Κατά τον δαίμονα εαυτού”. Album totiž trpí dvěma zásadními slabinami, které mají za důsledek, že s výsledkem tříletého snažení Tolisovic bratří nejsem spokojen až tak, jak bych si přál. Zaprvé – drtivá většina skladeb si je svou strukturou až moc podobná a musím se přiznat, že až na pár jasně zapamatovatelných riffů a pasáží napříč albem mi v paměti ulpěly jediné dvě skladby, které rozhodně není snadné zaměnit se zbytkem. Krom “Grandis Spiritus Diavolos” a “Cine iubeşte şi lasă” je to opravdu dost na jedno brdo, a že jsou některé takové skladby opravdu dobré, je sice záplata poctivá, ale nikoli zcela dostačující.
Druhý problém pak vidím v tom, že těch opravdu dobrých skladeb není zdaleka tolik, kolik by bylo potřeba. Když to vezmu postupně, úvodní dvojice “In Yumen – Xibalba” a “P’unchaw kachun – Tuta kachun” je asi tím nejlepším, co deska nabízí a i přes obdobnou strukturu dovedou opravdu nakopnout a bavit snad s každým poslechem. Zmíněná “Grandis Spiritus Diavolos” funguje díky své přímočarosti, melodičnosti a z toho plynoucího hitového potenciálu, ale už titulka “Κατά τον δαίμονα του εαυτού” začíná trochu zaostávat, i když to určitě není špatná skladba. Od té doby je to jak na horské dráze – “Cine iubeşte şi lasă” je docela osvěžující zjevení, naproti tomu “Iwa Voodoo” je asi nejnudnější song alba. Následující “Gilgameš” se sice opět nese v obdobném kompozičním duchu, na který jsem o něco výše nadával, ale stejně jako první dvojice je i toto skladba slušná, i když vyniká dost možná kvůli tomu, co ji obklopuje.
“Русалка” je sice mnohem sympatičtější než “Iwa Voodoo”, ale i přes slyšitelnou snahu opatřit tuhle skladbu jistým slovanským feelingem by mi asi nechyběla, kdyby ji někdo z tracklistu škrtl. Odkaz na mezopotámská božstva a legendy, “Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu”, patří opět k té lepší a zábavnější polovině alba, byť i tato skladba opakuje teď již několikrát použitou kostru, a samotný závěr v podobě pro Rotting Christ ikonického “Χ ξ ς'” je opět takový nemastný, neslaný a na jazyk se mi loudí i nepříliš lichotivý pojem zbytečný. A je to veliká škoda, protože dodat těm nezáživným kusům nějakou dynamiku, bylo by to rázem o pořádný kus lepší. Takhle se však posluchač plácá se skladbami, u kterých se není moc čeho chytit a v praxi to vypadá tak, že se akorát čeká na něco, co by vytrhlo z letargie, jenže ono to nepřijde.
Prostým porovnáním dobrých a slabších skladeb tak dojdeme k nepříliš uspokojivému výsledku, protože ty dobré vyhrávají jen velmi těsným rozdílem. Jelikož však ani ty “špatné” skladby nejsou vyloženě špatné, nastává nám tu docela prekérka, protože když bych měl přimhouřit oko, “Κατά τον δαίμονα εαυτού” je vlastně celkem slušná deska s řadou výborných momentů i celých skladeb. Jenže to by byla houby recenze, kdybych si mohl něco takového dovolit, takže přese všechno musím na férovku prohlásit, že ta řada výborných momentů i celých skladeb zde skutečně přítomna je, ovšem jejich kvality jsou citelně otupovány tím zbytkem, který působí značně vyčpěle a postrádá dostatek nosných nápadů. Rozhodně to není kdoví jaký průser, ale čekal jsem víc.
Další názory:
Docela mne překvapuje, že zrovna Rotting Christ se za jejich novinku dostává tak rozporuplných a odlišných reakcí – od těch nadšených, až po ty absolutně odmítavé. Na rozdíl od svého kolegy výše se musím postavit na stranu toho prvního tábora, protože mně se “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jednoduše líbí. Předcházející dvě alba “Theogonia” a “Aealo” se setkala s velmi příznivým ohlasem a Rotting Christ by asi mohli bez sebemenších problémů pokračovat v tom samém duchu a velké části lidí by to stačilo ke spokojenosti, o to více si však cením toho, že to Řekové zkusili zase o trošku jinak, aniž by tím jakkoliv popřeli svou předchozí tvorbu nebo na zmiňované dvě desky navazovali nějak nelogicky. A když už, pak mi “Κατά τον δαίμονα εαυτού” připomíná spíše “Theogonia”, akorát rozmanitější a co do atmosféry kosmopolitnější. Další věc, v níž musím Ježurovi oponovat, je vyrovnanost skladeb, protože já osobně bych o žádné z nich netvrdil, že je slabší, pokud bych měl ovšem vyzdvihnout jen jednu jedinou, dal bych svůj hlas “Cine iubeşte şi lasă”. Já jsem s výslednou podobou desky spokojen a v mých očích (resp. uších) Rotting Christ opět prodloužili sérii skvělých desek, která se táhne už od “Sanctus Diavolos”, s níž Řekové chytili druhý dech. H.
Rotting Christ si na posledních albech posouvali úroveň svého nejlepšího počinu a logicky jsem očekával, že po skvělých “Theogonia” a “Aealo” se jim povede něco obdobného i na novince “Κατά τον δαίμονα εαυτού”. Kombinace black metalu s atmosferickými momenty těmhle Řekům jde a hned úvodní “In Yumen – Xibalba” to jasně dokazuje, protože tohle je otvírák par excellence. Sakis Tolis a jeho parta se našli ve stylu, který jim skvěle pasuje, a není tak důvod očekávat, že by se na svém jedenáctém albu měli snažit o nějaké kotrmelce. Je pravda, že po prvním poslechu se u mě dostavil pocit lehkého zklamání, protože naděje jsem do nového alba vkládal přeci jen o trochu větší, ale postupem času si mě skladby jako “Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu” či skvělá atmosférická hymna “Grandis Spiritus Diavolos” absolutně získaly. Těžko hledat nějakých vyloženě slabých písní, protože všechny si drží vysoký standard, který k Rotting Christ už tak nějak patří. Kapela, která hrdě třímá vlajku řeckého metalu, se tentokrát sice nedokázala přehoupnout přes dvojici svých skvělých předchůdců, ale to by nemělo “Κατά τον δαίμονα εαυτού” nějak ubírat kredit, protože nahrávka je to stále skvělá. Kaša
Mé poslední dostaveníčko s Rotting Christ dopadlo pro partu řeckých black metalistů poměrně nelichotivě – přestože jsem “Aealo” věnoval slušný počet poslechů a snažil se do alba proniknout, nevydrželo v mém playlistu více než týden a pohořelo na plné čáře. Možná, že kdybych si dnes “Aealo” pustil znovu, měl bych na něj jiný názor, ale myslím, že to nebude nutné. Nerad bych si totiž kazil dojem z aktuálního novinky “Κατά τον δαίμονα εαυτού”, která mne zpočátku neoslovila téměř vůbec, leč se vzrůstajícím počtem poslechů si mne opravdu získala a přišel jsem jí na chuť. To budiž připsáno na vrub především nekopromisním sypačkám, ale hlavně epickým pasážím doplněných o sborové chóry, jež jsou skutečným a zároveň opravdu úspěšným tahem na branku. Plusem je rozhodně i různorodost užitých vokálů, především v mé nejoblíbenější “Cine iubeşte şi lasă”, která mne uchvátila tajuplnou, mystickou atmosférou – téměř jako by šlo o zlověstné proroctví pronášené z velké části z úst věštkyně uvedné do stavu nejhlubšího transu. Z dalších skladeb bych vypíchnul hned následující “Iwa Voodoo” a závěrečnou “Χ ξ ς'”. Na druhou stranu nemohu říct, že by tyto skadby vyčínívaly z celku nějak výrazně, naopak novinka se velice dobře poslouchá jako celek, jednotlivé skladby navazují velice dobře. Nutno také podotknout, že Rotting Christ na novince působí coby opravdu vyspělá kapela, která se může pyšnit charakteristickým a vysoce propracovaným zvukem, který těžko zaměnit s kteroukoliv jinou skvadrou metalové scény. Výsledný verdikt je potom pro “Κατά τον δαίμονα εαυτού” více než příznivý a i mě samotného těší, že se novince podařilo mou maličkost oslovit v tak nečekaném rozsahu. Atreides
Na první pohled to může vypadat, že Vekslan (někdy rovněž psáno jako Vek$laŋ, nicméně “normální” přepis se mně osobně zamlouvá více, tudíž s prominutím budu používat ten) je zcela nová akvizice na domácí scéně, což je technicky vzato pravda, avšak lidi z kapely za nováčky považovat nelze. Ve Vekslan se scházejí hudebníci, kteří působili, resp. působí v kapelách !úl.. a Mörkhimmel. Obzvláště s těmi druhými zmiňovanými, Mörkhimmel, toho mají Vekslan společného poměrně dost – kromě baskytaristy Andyho a zpěváka Slávka totiž navíc sdílejí i velmi podobný styl.
Po tomto tvrzení budou jistě všichni, kteří měli tu čest s deskou “Zloskřivec”, s níž si Mörkhimmel v loňském roce vydobyli poměrně slušnou pozornost na domácí scéně alternativnějšího extrémního metalu, více či méně tušit, jakým směrem se bude ubírat tvorba Vekslan, prezentovaná na minialbu “EPMMXII”. Čtveřice songů staví na black metalovém základě přiostřeném vlivy žánrů jako hardcore, punk nebo třeba v menší míře i crust. Jak známo, tahle kombinace dokáže být pěkně divoká záležitost, což dokazují například Italové The Secret, jejichž loňská řadovka “Agnus Dei” je kurevsky agresivním nářezem – právě v porovnání s nimi se Vekslan prezentují poměrně umírněnější formou, přesto se nedá tvrdit, že by ten jejich black metal s punkovým nábojem neměl říz, ba právě naopak. Čtvrt hodinka muziky na “EPMMXII” má rozhodně koule, o tom není sporu, dýchá z ní až sympatická špinavost a upřímnost, což je rozhodně super. Hudební nálož navíc místy prořízne skvělá kytarová melodie, jež výslednou podobu opravdu příjemně oživuje – z tohoto ohledu bych vyzdvihnul zejména pasáže ve třech čtvrtinách songu “Poslední západ” a v polovině válu “Všechny slzy vyschly”. Konkrétně tu druhou zmiňovanou bych – kdyby na to mělo dojít – asi volil jako nejlepší z “EPMMXII”, ale jinak jsou vážně dobré všechny čtyři. Už jen z toho je asi jasné, že tím pádem nemá počin na tak krátké ploše sebemenší šanci nudit, i když ho člověk sjede třeba i dvakrát za sebou, což v mém případě bylo takřka pravidlem.
Co jsem tak viděl některé prvotní ohlasy na “EPMMXII”, všiml jsem si, že někomu docela vadí Slávkův afektovaný vokál, nicméně zcela zjevně je to takhle “zprasené” naprosto záměrně, mně osobně to vůbec nevadí – špinavý řev se ke špinavé muzice hodí jak pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec. Pokud k tomu navíc připočteme zvuk, který je i přes neustále omílanou špinavost stále velmi dobře čitelný, nic nebrání v tom, aby si člověk nahrávku parádně užil, až je skoro škoda, že to má jen 14 minut a pár vteřin navrch. Z tohoto pohledu trochu zamrzí, že si na nosič nenašla cestu poslední skladba “Bezejmenné smrt nehledá”, která byla v příslušné nahrávací seanci zaznamenána (což bylo už v loňském roce – předpokládám, že právě proto se taky počin jmenuje “EPMMXII”, čili “EP2012”) – ta totiž však vyšla na kompilaci od Damage Done Records. Sice se dá bez problému poslechnout na Bandzone kapely, ale ze svého pohledu posluchače bych víc ocenil to mít všechno pohromadě na jednom disku, zvlášť když se “Bezejmenné smrt nehledá” svou kvalitou od přítomné čtveřice neliší…
Jistě by stály za zmínku ještě technické parametry, protože “EPMMXII” vyšlo jako velmi jednoduše řešený nosič – pálené CDčko s velmi úsporným obalem. Čistě ze svého osobního pohledu bych dal přece jen přednost profi CD s pořádným bookletem, ale podle všeho zde byl evidentní záměr udělat počin v co nejvíce UG stylu, proti čemuž se nedá nic namítat. Navíc docela brutální limitace 66 kusů z “EPMMXII” dělá slušnou raritku, takže nakonec proč ne.
Celkově je prvotina Vekslan možná až překvapivě dobrá, a když o tom přemýšlím tak v přímém srovnání (doslova se to nabízí) se spřízněnými Mörkhimmel a jejich tolik ceněnou loňskou řadovkou “Zloskřivec” bych nakonec asi zvednul ruku spíše ve prospěch Vekslan a “EPMMXII”. Ačkoliv to nejspíš bude znít jako klišé, jedná se o velice dobrý příslib do budoucna, jelikož potenciál je v tom zcela zjevně hodně velký. Zbývá tedy už jen doufat, že na případném dalším počinu (snad již dlouhohrajícím), že to bude minimálně stejně kvalitní jako v případě “EPMMXII”.
Další názory:
Ty vole, tak zpěvák Slávek mě oslovil už v kapele Mörkhimmel, která zněla velice dobře, ale to, co se odehrává na novinkovém EP kapely Vekslan, to je skutečně super materiál. Někdy mám pocit, že takový mix crust/HC a black metalu dokáže vyplodit snad jen česká kapela. Z mého pohledu to zní docela neotřele, zní to nasraně a má to koule. Jen ten vyblitý Slávkův chropot někdy zní spíš legračně než hrozivě, ale to je asi na pohledu každého. Stick
Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 15.2.2013 Label: Northern Silence Productions
Tracklist:
01. City of Azure Fire
02. Echoes of Battle
03. Wild Autumn Wind
04. To Walk the Ashes of Dead Empires
05. A Voice Born of Stone and Dust
06. Book of the Fallen
Po nedávné recenzi na italský projekt Emyn Muil je dnes v mém hledáčku další “kopie” velikánů epic black metalu Summoning. Tentokrát pochází z velmoci za velikou louží, konkrétně z vyprahlého Salt Lake City v Utahu. Samotného by mě zajímalo, zda je to náhoda, že se v krátkém období objevila nezávisle na sobě hned dvě alba vzdávající hold skvělé atmosférické hudbě, která vtahuje člověka do víru fantasy krajin a bitev, nebo jestli to snad nějakým způsobem odráží očekávaný “návrat krále” s albem “Old Mornings Dawn” ohlášený na květen. Fanoušci Summoning včetně mě nemohou dospat a datum vydání se zdá nekonečně daleko. Caladan Brood se svým debutem “Echoes of Battle” nám však mohou zpříjemnit čekání.
Caladan Brood se svým vzorům Summoning v něčem výrazně podobají – také jsou na tvorbu dva, také mají na obalu alba úžasné malby fantasy krajin ohromující svým tichým majestátem – a v něčem výrazně liší – především v tom, že tematickou inspiraci nečerpají v Tolkienovi, nýbrž ve světě kanadského autora Stevena Eriksona, jež je popsán v megacyklu “Malazká kniha padlých”. Odráží se to hned v názvu kapely, který je shodný se jménem jedné z postav (ačkoliv mě prve slovo “Caladan” odkazovalo na stejnojmennou planetu z “Duny” Franka Herberta, ale to je asi jen náhoda, či nechtěná inspirace autora “Malazké knihy”). Tento svět pohříchu neznám a myslím, že to budu muset velmi brzo začít napravovat a začít postupně louskat těch deset knih, ze kterých se teprve nedávno dokončená série sestává.
Jelikož se v reáliích světa neorientuju, nemůžu nikterak hodnotit textovou a příběhovou stránku, krom toho, že to zní dobře a že některé verše jsou přímo úžasné. Králem mezi všemi je pak refrén třetí skladby (viz níže).
Ne snad že by mělo jít o nějaké univerzální poselství metafyzické pravdy o lidské smrtelnosti a nicotnosti. Spíš myslím, že výtečně shrnuje filosofii Eriksonova díla, kde není žádný jeden hrdina, kolem kterého se točí svět, nýbrž se zde nemilosrdně točí nezměrná kola dějin a drtí mezi sebou stovky jednotlivých osudů. Pokaždé když autor dokáže několika slovy vystihnout podstatu věci, o které zpívá, tak zaslouží hold. A už vůbec nemluvím o tom, že song “Wild Autumn Wind” patří svým provedením k naprostým klenotům atmospheric black metalu vůbec a je u mě zcela nesporně v té kategorii “slyšet a zemřít”.
“The bones of beasts and the bones of kings
Become dust in the wake of the hymn
Mighty kingdoms rise, but they all will fall
No more than a breath on the wind” (Wild Autumn Wind)
Ani další kousky na album nezůstávají pozadu. Ač je jich jen šest, tak stopáž alba se natáhla na 71 minut. Epičnost u dlouhých a propracovaných skladeb je tedy zaručena. U Emyn Muil jsem si stěžoval, že většina skladeb neobsahuje výrazné momenty, které by si posluchač zapamatoval. To tady nehrozí. V každé je co si najít, když nic jiného tak jsou tu bombastická outra s výraznými refrény. A mnohdy stačí pouhá “obyčejná” sloka, kde skvěle vymyšlená hudba doprovází ještě skvělejší zpěv. Sem tam nějaký výrazný předěl s výraznou klávesovou melodií. Zejména “To Walk the Ashes of Dead Empires” v tomhle vyniká a řadí se hned těsně pod vrchol, kterým je výše zmíněná “Wild Autumn Wind”.
Když se podíváme na zdroje hudební inspirace, tak jistě platí, že Summoning byli hlavním a velmi silným vzorem. Mnohé pasáže zní takřka přesně stejně, jako by je měli na svědomí Rakušané Protector a Silenius a nikoliv američané Shield Anvil a Mortal Sword. Dokonce jsem byl v pokušen vyhledávat, kterou přesně skladbu od Summoning mi ta která část připomíná. Ovšem dříve, než by někdo prohlásil Caladan Brood za prostou a neinovativní kopírku, za jakousi “tribut” kapelu, tak by přinejmenším měl vzít do úvahy, že jsou tu i další prvky. Jednak se mnohem častěji objevuje čistý vokál (a ne jen zhudebněné samply z rozhlasového nastudování “Pána prstenů”), také co se týká použití kytar, tak umí být chvílemi velice nápadité – například v opěvovaném “Wild Autumn Wind” je okolo deváté, desáté minuty taková pasáž, která málem zavání progresivní metalem, a to jsem si naprosto jist, že nikde u Summoning nenajdu. Celý tenhle song mi navíc mnohem spíš připomíná “A Whisper Underneath the Bark of Old Trees” z posledního alba Nargaroth (mimochodem další z těch “slyšet a zemřít”:)). Čistý zpěv v druhé polovině “Echoes of Battle” zase například zní jako z dílny Woods of Ypres. Takže pokud kopírují, tak rozhodně ne jen jednu kapelu. A už to, že jsou schopni spojit dohromady více vlivů, u mě znamená inovaci. Navíc v jejich podání bych sežral i s navijákem, i kdyby tam žádná přidaná hodnota nebyla.
Hodně jsem uvažoval nad finálním hodnocením. Jsou chvíle, kdy bych bez váhání vysolil desítku a snad dokonce i jedenáctku, kdyby to šlo. Na druhou stranu album není úplně krátké a sem tam dojde na úseky, které jsou o něco slabší, že by to byl geniálně vybroušený skvost od začátku do konce, to zase zaslepeně tvrdit nebudu. Navíc je tu přeci jen nepopiratelný fakt, že nejde úplně o “vlastní” tvorbu, protože vliv Summoning je nesporný a na mnoha místech jasně slyšitelný. Taky ovšem úplně nejde album vychválit do nebe, což jsem výše udělal, a pak dát nějakou sedmičku, kterou už jsem dříve rozdal kdekomu, včetně alb, která jsou zcela jistě výrazně horší, méně nápaditější a nudnější než “Echoes of Battle”. Nakonec jsem se tedy rozhodl přeci jen udělit devět bodů s poznámkou, že velkou roli hraje subjektivní pocit (to ostatně vždy) z těch geniálních míst, kterých je na albu prostě dost a prostě stojí za to. Rok 2013 sice bude ještě dlouhý, ale zatím je to pro mě jednoznačně album roku.
Další názory:
Osobně musím kolegovi malinko oponovat. “Echoes of Battle” je jistě solidní a povedená deska, o tom není sporu, dle mého skromného názoru však nikoliv natolik uchvacující, aby si zasloužila tak vysokou známku. Je rozhodně pravda, že některé momenty jsou výborné, zejména závěry skladeb ve středu desku, nicméně bych problém viděl v tom, že ty opravdu zajímavé chvíle jsou rozmělněné velkou částí hrací doby, která vesměs omílá to samé pořád dokola. Sice to není špatné, pořád se to poslouchá příjemně, ale myslím si, že je to trochu škoda. Pokud by Caladan Brood evidentně nebyli přesvědčeni, že epická nahrávka prostě musí být strašně dlouhá, jinak že to prý nejde, a místo toho radši ty nejzajímavější nápady zahustili na kratší plochu, výsledek by vyzníval mnohem lépe. Deska má 70 minut, přičemž si myslím, že za nějakých 40-45 minut by toho “Echoes of Battle” zvládlo říct úplně stejně, akorát míň roztahaně a záživněji. Přesto jde stále o relativně slušnou nahrávku, která může být příslibem do budoucna, i když bych byl radši, kdyby se Caladan Brood přece jen pokusili zbavit se okaté inspirace u Summoning, jelikož to na rozdíl od kolegy opravdu nepovažuji za nic chvályhodného… H.
Italští Riul Doamnei mohu dát za příklad jedné z nejpočetnějších množin, co se jich jen mezi metalovými kapelami nachází. Hrají přes deset let, mají na kontě několik slušných nahrávek, ale nikdy to nedotáhli tak daleko, že by jejich jméno bylo povědomé alespoň průměrně širokému okruhu posluchačů. Co naplat, tak už to někdy chodí, ale už jen proto doufám, že tato recenze pomůže fanouškovskou základnu Riul Doamnei rozšit alespoň o pár jednotlivců. Aktuální EP “A Christmas Carol” k tomu totiž zavdává celkem racionální důvod. Nevěříte? Tak poslechněte. Anebo radši nejdříve čtěte dál…
A začneme pěkně pomaličku, tedy lehkým nástinem výsledků snažení, které letos Riul Doamnei provozují už čtrnáctým rokem. Jejich hudba se celkem spolehlivě skryje pod širokou hlavičku black metalu s tím, že se jedná o jeho ponejvíce melodickou a symfonickou odnož. Jakkoli ale mají propagační materiály tendenci zveličovat a přehánět, ty které doprovázejí “A Christmas Carol” mají rozhodně pravdu v tom, že se v hudbě Riul Doamnei projevuje řada dalších vlivů, nad kterými by si ortodoxní black metalista dost možná jen zlostně odplivl. Tím mám sice na mysli především lehounký odér thrash metalu, ale co by mělo na našeho modelového black metalistu dozajista hrozivější efekt než takový rouhačský žánr, to je samotný námět, jehož neobvyklost dost pravděpodobně neunikla ani oku čtenáře tohoto pamfletu. Black metal hrající muzikant, který nazve svoje dílko vánoční koledou, to přeci nemůže mít v hlavě v pořádku! A nebo snad ano? Věřte nebo ne, “A Christmas Carol” je vskutku příkladem druhé možnosti. Na první pohled totální zhovadilost totiž staví na základech položených samotným Charlesem Dickensem, který nějakých 170 nazpět vydal stejnojmennou povídku. A pokud těm sečtělejším nesvitlo již dříve, teď už dost určitě tuší, s čím máme tu čest. Jedná se o poctivou viktoriánskou duchařinu, která se přes své veskrze křesťanské jádro ke zpracování v black metalovém duchu tak nějak sama nabízí.
Není však moc náročné si spočítat, že jakkoli je toto téma lákavé a zajímavé, dost snadno by se mohlo stát, že by si na něm troufalý umělec mohl pěkně vylámat zuby. Dobrou zprávou potom je, že se Riul Doamnei s tímto úkolem poprali se ctí a z pomyslného duelu rozhodně neodchází jako poražení. Jejich podání čítankové klasiky totiž posluchači dost věrně zprostředkovává mystickou atmosféru, s jakou operuje předloha, a během poslechu dostává představa čtyřmi duchy pronásledovaného lotra velmi hmatatelné obrysy. Vedle samotné hudby tomu nemálo napomáhá členění jediné šestatřicetiminutové skladby do pomyslných kapitol, díky kterému “Christmas Carrol” postupuje kupředu velmi podobným tempem jako kniha a je doprovázena podobným napětím, které asi pociťuje potenciální čtenář. Škoda jen že čtené repliky (osobně bych si přisadil, že jsou převzaty z originálního znění povídky) trochu trpí sice nepříliš výrazným, ale přesto snadno identifikovatelným italským přízvukem.
Samotná hudba je pak skutečně povedená. Sice nemohu popřít, že některé momenty jsou trochu zbytečně hluché, ale není jich mnoho, nejde o nic zásadního a navíc jim tvoří protiváhu takové momenty, které se naopak nebojím označit za opravdu parádní. Vysoká měřítka snese rovněž vokální projev pěvce Federica, který si se zdařilou instrumentální stránkou věci v ničem nezadá. Stejně tak nevelký příspěvek, pod nímž je podepsaná hostující zpěvačka Cadaveria ze stejnojmenné italské kapely, rozhodně stojí za ohlédnutí a v tomto ohledu mě napadá, že jestli mi Federico svým vokálem místy dost připomíná některé Shagrathovy polohy, Cadaveria by si to mohla z fleku střihnout záskok za Agnete Kjølsrud (Djerv), která se shodou náhod mihla na poslední desce Dimmu Borgir. A když o tom tak přemýšlím, ono to z určitého úhlu pohledu není některým pasážím “Gateways” až tak nepodobné…
Abych ale vyvrátil případné dojmy některých škarohlídů, “A Christmas Carol” rozhodně není žádnou kopírkou Dimmu Borgir, ty dílčí podobnosti jsem vypíchl jen jako zajímavost a nakonec mám za to, že když bych měl srovnávat poslední počiny Riul Doamnei a Dimmu Borgir, Italové by nejspíš urvali vítězství. A není se čemu divit. “A Christmas Carol” je dílo vskutku povedené, po kompoziční stránce vyzrálé, a i když asi nejde mluvit o pilíři žánru, Riul Doamnei s ním ukazují, že jsou schopni tvořit velmi kvalitní a navíc poměrně originální muziku, s jakou člověk nepřichází do styku dnes a denně. Kdyby byl Charles Dickens naživu, věřím že by toto dílko bez váhání zaštítil…
Další názory:
Italové Riul Doamnei mě docela zaujali už se svou předcházející deskou “Fatima”, jež nabídla poměrně nápaditý symfonický black metal, který rozhodně nenudil. Aktuální EP “A Christmas Carol”, nabízející jednu skladbu o délce na půl cesty mezi půl a tři čtvrtě hodinou, ovšem na první pohled vypadá ještě mnohem více ambiciózně. Ono co si budeme povídat, pohybovat v takových obludných délkách bývá docela o hubu a dost často si ten, kdo to zkouší, pořádně nabije, a také styl Riul Doamnei, v němž jsou takto dlouhé věci velice neobvyklé, rozhodně nepřidává na očekávání nějakého opusu. O to více je ovšem potěšující, že se Italům podařilo hrací dobu opravdu ukočírovat a přicházet se zajímavými nápady takřka po celou hrací dobu neustále se vyvíjející kompozice. Výsledek je tedy i přes poněkud náročnější vstřebávání vskutku zábavný a zároveň tím potvrzuje to, co jsem tak nějak nesměle tušil už po poslechu “Fatima”, a sice že v téhle kapele dřímá opravdu nemalý potenciál. Tím pádem se z Riul Doamnei pomalu, ale jistě stává tajný tip pro milovníky kvalitního symfonického black metalu. Jediné, co mi na “A Christmas Carol” vadí, je hodně, vážně hodně nepovedená obálka, ačkoliv chápu, co s ní skupina chtěla říct – až člověk nevěří, že se pod takovým paskvilem skrývá tak dobrá muzika… H.
Norští Darkthrone nejsou žádná ořezávátka. Přes 25 let existence na křížku a 16 studiových alb. K tomu taky nejedna nevídaná žánrová změna. Do hlav většiny posluchačů se zavrtali díky svým prvním deskám z devadesátých let, jakými jsou “A Blaze in the Northern Sky”, “Under a Funeral Moon” nebo “Transilvanian Hunger”. V té době patřili k zástupcům ryzího norského black metalu vedle Mayhem a dalších majestátních figur. Od té doby už ale nějaký ten pátek uběhl, Fenriz a Nocturno Culto považují black metal za mrtvý styl a nyní je naplňuje především revival kapel, na kterých sami vyrůstali. Řekl bych, že možná spousta lidí měla problém překousnout jasný špinavý heavy sound tři roky staré desky “Circle the Wagons”. Ti budou mít asi problém novinku “The Underground Resistance” vůbec doposlouchat, to už je totiž skoro ryzí heavy metal 80. let, a pány to vůbec nesere.
Já musím hned zkraje přiznat, že už při zveřejnění “Leave No Cross Unturned” jsem nedokázal skrýt své nadšení, protože přesně taková pocta osmdesátkovému thrash metalu mi tu chyběla. Většina nových heavy metalových nahrávek (rozumějte nových kapel) se nedokáže koulema vůbec rovnat s touhle nahrávkou. Riffy, atmosféra, vokály, to vše hluboce vzývá ducha staré školy a dělá to navíc úspěšně. Tentokrát si porci šesti skladeb ústřední duo rozdělilo v poměru 3:3, máte tedy parádní možnost utřídit si, jaký styl rachocení je jim bližší. Nocturno Culto ve skladbách 1, 3 a 5 vyznává spíš tvrdší pojetí. Někde na pomezí starého thrashe, black metalu à la Venom, a to vše umocňuje svou hlasovou bruskou ne nepodobnou Tomu Warriorovi ze Celtic Frost. Oproti tomu Fenriz vyznává melodičtější ražení, dává plně najevo svou lásku ke starým heavy/speed kapelám. “Valkyrie” by se dle mého neztratila na nejranějších nahrávkách Helloween, zatímco třináctiminutový opus s geniálním názvem “Leave No Cross Unturned” vypadl z dílny Agent Steel. Včetně mocných fistulí.
Skladby na vás můžou ze začátku působit asi dost primitivně, ale vězte, že skrývají mnoho zajímavých pasáží a nenápadných nápadů, které poslech osvěžují. Ostatně dřív metal nebyl žádná obrovská věda, pokud měl atmosféru, měl z většiny vyhráno. Tenhle princip pochopili Darkthrone naprosto přesně, což v mých očích způsobuje jedině růst sympatií. Celkem pomohla změna obalu, přece jen už to začalo být na jedno brdo. Současný motiv naprosto koresponduje s atmosférou nahrávky “The Underground Resistance”.
Podle výčtu kapel jistě začínáte chápat, kam tahle deska má namířeno. Žádné úkroky stranou a překvapivé změny, jen razantní úder na solar v podobě riffů, které jste už určitě slyšeli, ale přesto vám na téhle desce rozklepou palici, jako to uměly dřív. Dosti tomu napomáhá povedený dřevní zvuk, který se povedl přesně do té míry, aby bylo slyšet vše, ale přitom si udržel velkou míru dřevnosti, která je pro takovou nahrávku naprosto potřebná. Tohle album je jedno velké fuck off všem chytrákům, škemrajícím po starých časech black metalových Darkthrone, chytrákům, škemrajícím po progresi, chytrákům, kteří nechápou filozofii, kterou pánové Fenriz a Nocturno Culto razí. Berte nebo nechte být, za mě všema deseti. A říkejte si o mně třeba, že jsem blázen.
Další názory:
Darkthrone jsou pro mě zcela jistě jednou z nejvíc cool kapel vůbec – v tom dobrém slova smyslu, dokonce v tom nejlepším možném slova smyslu. Jejich muzika má prostě neskutečné koule a doslova se směje do ksichtu všem okolo. Jestli si u někoho můžete být stoprocentně jistí, že dělá muziku opravdu upřímně a rozhodně ne pro prachy, pak to jsou zcela jistě Darkthrone. Netvrdím sice, že bez výhrad hltám úplně všechno z jejich dílny, přesto mají pánové Fenriz a Nocturno Culto za svůj přístup můj velký respekt. Je podle mě ale trochu zbytečné řešit, jestli je to ještě pořád black metal, jestli to není spíš už nějaký heavy/speed/thrash/nevímco metal, kolik tam tentokrát narvali punku a podobné blbosti, já osobně cítím v jejich hudbě kontinuitu již od starých řezanic z počátku 90. let až dodnes, na čemž ani “The Underground Resistance” nemění zhola nic. Ono by se tedy mohlo zdát, že Darkthrone vlastně omílají furt to stejné dokola, ale kromě toho, že to není tak úplně pravda, je výsledek natolik skvělý, že nakonec stejně nejde udělat nic jiného, než smeknout pomyslnou pokrývku hlavy. Darkthrone jsou totiž v té své zdánlivé primitivnosti a syrovosti vlastně unikátní a nepřekonatelní. Konkrétně na “The Underground Resistance” mě mimo jiné hodně baví, jak je nádherně poznat, jaké songy složil Fenriz a jaké Nocturno Culto – hlavně neuvěřitelně staromilské příspěvky od Fenrize jsou vážně úžasné, zejména “The Ones You Left Behind” a samozřejmě také závěrečný ultimátní opus “Leave No Cross Unturned”. H.
Na novince “The Underground Resistance” se Darkthrone trošku vzdalují tvorbě, se kterou se vytasili na předchozích třech albech. Crust/punk se zaobalil do heavy kytarového oparu a výsledkem je špinavá thrash/black/speedová deska s nádechem punku. Některé momenty mi připomněly rané Celtic Frost, jiné zase Venom, ale pořád jsem si byl jistý, že poslouchám Darkthrone, takže žádná naivní vykrádačka se nekoná. Deska takhle upřímná a do jisté míry i jednoduchá by se dala považovat za dílo s krátkou trvanlivostí, ale já jsem se zatím po několika posleších nudit nepřestal. Vrcholem je pro mě třetí “Lesser Men”, ve které Nocturno zní trošku jako Tom G. Warrior a rozhodně zaujme chaotické kytarové sólo ve stylu Slayer. Překvapení na konec v podobě předlouhé “Leave No Cross Unturned” bylo na první poslech celkem oříšek, ale časem jsem se do ní dostal. Přesto si myslím, že kdyby se všechny skladby spokojily s čtyř-pěti minutovou hrací délkou, nebylo by to ke škodě a deska by získala něco víc na razanci. V porovnání s předchozími alby pořád nadstandard, který je sice stylově trošku jinde, ale přesto s jasně identifikovatelnými poznávacími znaky. Kaša
