Archiv štítku: black metal

Kampfar – Mellom skogkledde aaser (1997)

Kampfar - Mellom skogkledde aaser
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: červenec 1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Intro
02. Valdogg
03. Valgalderkvad
04. Kledd i brynje og smykket blodorm
05. Hymne
06. Bukkeferd
07. Naglfar / Ragnarok

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože mají Norové Kampfar na kontě teprve čtyři studiové desky, jejich historie se táhne už od roku 1992, kdy hlavní mozek formace – zpěvák Dolk – založil kapelu Mock, která se o dva roky později plynule přetransformovala právě v Kampfar. V tomto období začala tehdy ještě dvoučlenná sestava pracovat na debutu „Mellom skogkledde aaser“.

Ještě předtím, než Kampfar začali od roku 2003 fungovat jako „normální“ (rozuměj naživo hrající, čtyřčlenná) kapela, obsluhoval Dolk kromě zpěvu ještě bicí a jeho parťák Thomas všechny kytary, včetně té basové. A právě spojení těchto dvou osob má zásadní vliv na celou tvorbu Kampfar a na jejich originální sound. Tohle je totiž jedna z mála skupin, kterou si prostě nejde splést, hned po prvních vteřinách každého jejich songu vás to prostě bouchne do uší: „Jasně, tohle jsou Kampfar!“ Podle všeho je to kombinací blackmetalového cítění Dolka a folkových kořenů Thomase.

Kampfar nepotřebovali žádné dlouhé roky na hledání vlastního ksichtu, hned od debutu „Mellom skogkledde aaser“ totiž znějí jako nikdo jiný. Přestože má první deska z dnešního pohledu tu nejhorší produkci a nejhorší zvuk v jejich diskografii, nic to nemění na tom, že už v té době ukázali, že se s nimi na scéně musí počítat. Na ploše pěti písní (první a poslední položka v tracklistu je intro/outro) delší stopáže rozehrávají navýsost skvělou hru melodického black metalu (jen tak mimochodem, zapomněl jsem zmínit, že právě melodie a jejich využívání činí Kampfar originálními).

Hned první song „Valdogg“ ukazuje, v čem tkví síla Kampfar. Svižné tempo, spousta nápadů a skrytých vyhrávek, které ze začátku ani nepostřehnete (například za ostatními nástroji zastrčené klávesy), žádná hluchá místa, žádná nuda. Nic takového. Nejsou to sice ti nejlepší hráči na světě (ploše a jednotvárně znějící bicí, například), na to se ale tady nehraje. U black metalu jde o atmosféru, atmosféru a ještě jednou atmosféru, a té mají Kampfar na rozdávání. Jenže ji nerozdávají a nechávají si ji všechnu pro sebe, což jejich hudbu dělá právě tak výbornou.

Nemá cenu zde zmiňovat každou písničku zvlášť, protože všechny jsou naprosto skvělé, věnovat se tedy budeme jen těm styčným bodům. Kromě výše zmiňované „Valdogg“ je to hned následující „Valgalderkvad“ – osmiminutová odysea po norských horách s naprosto mrazivými samply. Lahůdka, to vám tedy povím. Dále je to pak zejména „Hymne“, asi nejznámější skladba desky, jejíž jméno přesně odpovídá náplni. Opravdová hymna.

Kampfar

Těm, kteří se o norskou scénu důkladně nezajímají, možná nebudou Kampfar tak známí jako třeba tamní ikony typu Satyricon, Gorgoroth nebo Darkthrone, snad díky tomu, že opravdu aktivní kapelou se stávají až v posledních letech (sedm roků nečinnosti také zrovna nezvedne kredit), ale své pravoplatné místo na scéně mají. Nejsou to žádní pozéři nebo satanáši, tady jde jen o hudbu a ta je dokonalá. Neznám člověka, který by o Kampfar prohlásil, že hrají sračky. A jestli vás ani tohle nepřesvědčí, že tahle kapela je skvělá, tak už nevím. Je to hudba, jejímž poslechem čas marnit nebudete.


Cradle of Filth – Midian (2000)

Cradle of Filth - Midian
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 30.10.2000
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. At the Gates of Midian
02. Cthulhu Dawn
03. Saffron’s Curse
04. Death Magick for Adepts
05. Lord Abortion
06. Amor e morte
07. Creatures That Kissed in Cold Mirrors
08. Her Ghost in the Fog
09. Satanic Mantra
10. Tearing the Veil from Grace
11. Tortured Soul Asylum

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10,
Earthworm – 7,5/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takovou tu „zlatou“ éru Cradle of Filth podle mě odstartovalo album „Dusk… and Her Embrace“ a zakončuje jej (upozorňuji, že jsem si to takhle rozdělil já sám) právě recenzované „Midian“. Na své dva předchůdce (kromě zmiňovaného „Dusk… and Her Embrace“ ještě „Cruelty and the Beast“) sice „Midian“ nemá, ale pořád je to vydatná porce starých dobrých Cradle of Filth, která stojí za poslech.

Desku otevírá intro „At the Gates of Midian“, a jestli jsem měl někdy na téhle kapele něco rád, byla to právě intra. Cradle of Filth tyhle předehry a mezihry vždycky uměli a otvírák k „Midian“ není výjimkou. Pěkně napěchované atmosférou dostatečně navnadí na první pecku „Cthulhu Dawn“, ve kterou nakonec plynule přechází. Jak už jsem řekl v úvodu, v téhle době to Danimu a jeho kumpánům šlapalo na výbornou. Rychlé tempo a spád, žádná jednotvárnost, takže se člověk nenudí. Všemu vévodí bohatě využívané klávesy a do popředí vytažený zpěv samotného principála Daniho Filtha, který ještě v době „Midian“ neměl zdemolované hlasivky nekonečnými turné, takže do toho jde naplno (jen tak na okraj, nedávno jsem se díval na rok po „Midian“ vydané DVD „Heavy Left-Handed and Candid“ a Dani to tam chvílemi žene do takového ječáku, že to mikrofon prostě nezvládá, takovou měl tenkrát formu).

Dalších pár songů můžeme v našem putování tracklistem přeskočit, protože se odehrávají podle stejného mustru jako „Cthulhu Dawn“ (tím nechci říct, že by to bylo na jedno brdo, prostě jen žádné stylové výkyvy) a zastavíme se až u páté „Lord Abortion“ (která jen tak mimochodem figurovala na soundtracku k filmu „Cradle of Fear“, s nímž mají Cradle of Filth mnohem víc společného než jen iniciály). Ne, že by to oproti předchozím skladbám byla nějaká velká změna, jen je to moje oblíbená pecka, tak proč ji nezmínit. Vysokou laťku kvality neshazuje ani následující „Amor e morte“.

Na řadě máme další intro (nebo spíš mezihru) „Creatures That Kissed in Cold Mirrors“, opět je to kvalita a zároveň předehra před největším hitem alba. Správně tušíte, že mám na mysli právě „Her Ghost in the Fog“. Jeden z těch songů, kterým se Cradle of Filth „udělali“ a zároveň je to dnes už jediná pecka, kterou z „Midian“ hrávají na koncertech, navíc doplněná výborným klipem. A její zařazení do druhé půlky desky napomáhá mojí teorii, že přestože i na začátku jsou dobré songy, s přibývajícími minutami je „Midian“ lepší a lepší a nejlepší je až na samotném konci.

Po vyřčení mé teorie v předchozím odstavci vám musí být jasné, které písničky se mi líbí nejvíc. Ano, správně, poslední dvě. Po další mezihře „Satanic Mantra“ totiž přicházejí „Tearing the Veil from Grace“ a „Tortured Soul Asylum“. Tyhle skladby považuju za to nejlepší, co kdy Cradlové stvořili. Možná nejsou na první poslech tak nápadné jako „Her Ghost in the Fog“, ale neméně (spíše ještě více) kvalitní. Opravdu výborné.

Naše pouť tracklistem je u konce, takže se chýlí ke konci i samotná recenze. Myslím, že to nemá cenu dál rozpitvávat, tudíž budu stručný, protože hudbu Cradle of Filth většina z vás stejně zná. I když není „Midian“ zrovna nejčerstvější, pořád je to sakra dobrá deska a pokud jste ještě neměli tu čest, stojí za vaši pozornost.


Marduk – Rom 5:12 (2007)

Marduk - Rom 5:12
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.4.2007
Label: Blooddawn Productions

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

“Rom 5:12” je druhé album Marduk se stále ještě novým vokalistou Mortuusem. Zatímco předchozí řadovka “Plague Angel” byla zkouška ohněm jak pro právě příchozího pěvce, tak i pro zbytek kapely, na “Rom 5:12” se nemusela kapela už nijak omezovat. Nová krev vlila Marduk do žil spoustu sil, všechny trumfy hrály jen pro ně a Švédové příležitost využili a onoho roku 2007, kdy “Rom 5:12” vyšlo, zatřásli samotným peklem.

Od první vteřiny “The Levelling Dust” vás Marduk uvrhnou do bahna a hnusu. Rychlé a nenávistné, nelidské. Taková je i následující “Cold Mouth Prayer”. Mortuus hned od začátku exceluje a jeho chorobný vokál proniká až do morku kostí. To snad ani není člověk, to je ďábel, jenž má v hrdle čiré zlo. A svým hlasem cituje samotnou Smrt.

“And as an echo of the black death, still lingers forgotten under the song of the wind”
(The Levelling Dust)

První dva zářezy jsou misantropickým vyhlazením, ale stále jen předzvěstí věcí příštích. V extrémních obrátkách Marduk zabíjejí, ale v těch pomalých mučí a trýzní. Imago Mortis” sdírá kůži z těl, dokud nezbude jen hnijící maso, aby tu krvavou a zuboženou hromádku, jež zbyla, opět zasypali vědrem nenávisti s názvem “Through the Belly of Damnation”. Ani následující funerální mezihra “1651” neskýtá odpočinek. Spíše naopak. Vypjatá koncentrace strachu, nad kterou ční Mortuusův temný recitál. A to jsme teprve v polovině.

Honest like a mother’s love, a spear of famine, a wingless dove,
raging teeth and the pang of death,
to carve out a fourth from the curse that is man
(Through the Belly of Damnation)

Naprostým vrcholem celého “Rom 5:12” je “Accuser / Opposer”, kde fascinace hnusem a odporností dosahuje maxima. Pomalá a bolestivá oslava morbidity, z níž mrazí v zádech. Tomu konkuruje už jen další hrůzný kostlivec v podobě “Womb of Perishableness” s přenádherným sólem.

“I ate of death to cleanse my flesh of god,
to make me thy entrance to the veins of the world
I drank of hell, to cleanse my soul of god,
to reach the light on which thou dwellest
(Accuser / Opposer)

“Rom 5:12” je jeden velký chorobný žalm, jenž Marduk vyrvali ze chřtánu samotné Smrti a jako takový, je jedním z nejděsivějších a nejlepších děl, jaké kdy Švédské komando stvořilo. Korunu z lidských kostí tomu všemu nasazuje chorobný obal a booklet.

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt;
a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.
(Bible, List Římanům, Kapitola 5., Verš 12)


Chthonic – Mirror of Retribution

Chthonic - Mirror of Retribution
Země: Taiwan
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 10.8.2009
Label: Spinefarm Records / Ciongzo Idea

Tracklist:
01. Autoscopy (Intro)
02. Blooming Blades
03. Hearts Condemmed
04. Venom in My Veins
05. The Aroused
06. Sing-Ling Temple
07. 1947
08. Forty-Nine Theurgy Chains
09. Rise of the Shadows
10. Bloody Waves of Sorrow
11. Spell of Setting Sun: Mirror of Retribution
12. UNlimited TAIWAN

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Chthonic mají tu výhodu, že ani nepotřebují hudbu, aby byli nesmírně zajímavou kapelou. Nejvíce na sebe strhává pozornost už jejich původ. Vždyť kolik znáte blackmetalových kapel z Taiwanu? Moc jich asi nebude… Chthonic naštěstí nejsou hloupí a vlivy jejich rodné země jsou u nich hodně cítit, což jejich muziku činí ještě zajímavější. To ale není všechno. Když se kapele podíváte blíže na zoubek, zjistíte, že někteří členové jsou aktivní i politicky, a to skoro ve stejné míře jako hudebně. Bojují za úplně osamostatnění Taiwanu, což hraje svou roli i na novém albu, ale o tom až později. Ne nadarmo jsou v Číně natvrdo zakázaní. Aktivně podporují rovněž Tibet (další záporné body u Číny), podílí se na zachraňování ohrožených medvědů panda, na kontě mají setkání s Dalajlámou, točí dokumenty nebo hrají ve filmech. A to stále ještě nejsme u konce seznamu. S nadsázkou by se dalo říct, že se jedná o takové místní národní buditele. V takové záplavě zajímavostí se hravě ztratí i fakt, že baskytaru třímá v ruce vskutku sličná baskytaristka.

Přes obrovskou plejádu bočních aktivit naštěstí Chthonic nezapomínají ani na to, co dělá kapelu kapelou a co nás také zajímá nejvíce – na hudbu. Jak již bylo řečeno výše, skupina hojně čerpá z folklóru své země. Pro našince se tedy jedná o hodně exotickou záležitost. Chthonic se ale svou zemí neinspirují pouze v textech. V hudbě si to šmidlají i jakési dvoustrunné housle – taiwanský lidový nástroj (podle mých informací by se to mělo jmenovat er-hu, ale těžko to někomu z nás asi pomůže). Ani byste nevěřili, jak to zní v kombinaci s blastbeaty dobře. Originalita se cení a té mají Chthonic oproti jiným kapelám na rozdávání.

Tím se konečně dostáváme k aktuálnímu albu „Mirror of Retribution“. Pokud jste ale alespoň trochu četli mezi řádky, mohli jste si už o desce vytvořit alespoň přibližnou představu. Jedná se o melodický black střižený řádnou dávkou orientu a exotiky. Ponecháme teď stranou všechny vedlejší vlivy Chthonic popsané výše a budeme se věnovat samotné hudbě. „Mirror of Retribution“ nás přivítá nic neříkajícím intrem „Autoscopy“. Dobře, jedeme dál. Hned od prvního pořádného songu „Blooming Blades“ Chthonic tasí svůj pověstný arzenál a perou to do posluchače v plné polní, ale dělají to tak chytře, aby se nevystříleli hned při prvním poslechu. Svižný black metal protkaný příjemně znějícími klávesami (ale ne tak moc příjemnými, aby to přestalo být extrémní), občas problesknou ony dříve zmiňované housličky, jejichž zvukem se naštěstí neplýtvá (to by totiž krásu jedné z největších zbraní Chthonic dočista zabilo). Co vám budu povídat, je to chuťovka jak prase. Mně osobně to šmakuje opravdu hodně.

Přestože má „Mirror of Retribution“ šťávu hned od začátku, první čtyři songy jsou jen takovým hodně luxusním rozjezdem oproti zbytku. Skladbou „The Aroused“ (která má jen tak mimochodem naprosto dokonalý začátek) začnou Chthonic tasit své nejlepší kvéry a člověk by buď musel být bez uší nebo mít srdce z kamene, aby ho to nesebralo. Vrcholem desky jsou tři po sobě jdoucí písničky „1947“ (odzbrojující atmosférická instrumentálka), „Forty-Nine Theurgy Chains“ (zabijácká videoklipovka) a „Rise of the Shadows“ (pecka v celé délce).

Kapitolou sama o sobě je závěrečná bonusová skladba „UNlimited TAIWAN“ (tím se nenápadně dostáváme k oné záležitosti, již jsem zmiňoval v úvodním odstavci). Jen podle názvu vám asi bude jasné, o co tady běží. Písnička se poprvé objevila na světě již dva roky zpátky, kdy vyšla jako singl. Jedná se o song na podporu hnutí bojujícího za osamostatnění Taiwanu (organizace se jmenuje rovněž UNlimited TAIWAN). Co je ale hlavní pro ty, kteří pozadí za muzikou neřeší, skladba je to hodně luxusní i hudebně (vsadím se, že si při jejím skládání dala kapela zvlášť záležet).

Pomalu se dostáváme k mé nejméně oblíbené části recenze – závěrečnému hodnocení. Jestli jste při čtení předchozích řádků nevěnovali větší pozornost dloubání se v nose, bude vám jasné, že „Mirror of Retribution“ provází i moje velké doporučení (jako kdyby to někoho zajímalo, že?). A protože si všichni jistě na mém názoru zakládáte (no jo, to nebyl dobrý vtip, ale aspoň jsem to zkusil), jistojistě si toto album pořídíte. Stojí to za to. Nudit se nebudou ani náročnější posluchači.

Chthonic


Behemoth – Evangelion

Behemoth - Evangelion
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 7.8.2009
Label: Nuclear Blast Records / Metal Blade Records / Mystic Production

Tracklist:
01. Daimonos
02. Shemhamforash
03. Ov Fire and the Void
04. Transmigrating Beyond Realms ov Amenti
05. He Who Breeds Pestilence
06. The Seed ov I
07. Alas, Lord Is Upon Me
08. Defiling Morality ov Black God
09. Lucifer

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Behemoth jsou dnes už velkou kapelou. Dávno přerostli všechno, co se kdy v Polsku urodilo (včetně Vader), a drápou se na samotný trůn extrémního metalu. Jejich hudba ve své podstatě nemá obdoby. Jsou v pozici, kdy si žádný úlet dovolit nemohou. Přesto je první poslech „Evangelion“ zklamáním. Po atmosférou nadupaném a barvitém „The Apostasy“ přichází… nářez. Pokud budete od „Evangelion“ čekat druhé „The Apostasy“, dostane se vám stejného zklamání. Když jsem tohle pochopil, došlo mi, že Behemoth stvořili další výjimečnou desku. Moje nadšení s každým novým poslechem stoupá a stoupá. Behemoth pro mě stojí na samotném vrcholu deathmetalového piedestalu a jen těžko si hledají konkurenci.

Oproti „The Apostasy“ je „Evangelion“ o hodně techničtější a agresivnější, možná nejagresivnější deska, jakou kdy Behemoth stvořili. Tentokrát se kapela obešla bez sborů nebo orchestrů (jen jeden malý je k slyšení v závěrečné „Lucifer“). Hned první dva záseky – „Daimonos“ a „Shemhamforash“ – jsou plivnutím do tváře všem, kteří si mysleli, že by se Behemoth vzhledem ke své stoupající prestiži mohli zaprodat podbízivosti. A právě druhá „Shemhamforash“ k nejvýraznějším songům na desce. Zuřivé zlo, které trhá kosti.

Vlajkovou lodí „Evangelion“ se stala „Ov Fire and the Void“, jeden ze dvou pomalejších kousků na albu, již podpořený kontroverzním videoklipem. Behemoth provokují rádi a dělají to chytře. Píseň má ale co říct i hudebně, takovéhle songy se totiž nerodí každý den. „Ov Fire and the Void“ se bezpochyby zařadí do zlatého fondu diskografie Behemoth po bok „Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000“ nebo „Slaves Shall Serve“. Skvost s naprosto lahůdkovým textem.

I když svojí vysokou kvalitu a své místo na desce mají všechny skladby, vyzdvihnout bych chtěl ještě „He Who Breeds Pestilence“. Krkavčí ryk a pomalé vyhrávky na jejím začátku a konci zní doopravdy jako inhalace morové nákazy. Můj tajný tip pro druhý videoklip. Korunu celému dílu nasazuje závěrečná osmiminutová blasfemie „Lucifer“. Jedna z nejúchvatnějších skladeb, jaké kdy Behemoth složili. Naprostá dokonalost. Nemám slov.

Naprosto strhující je grafika alba. Jako obrázek na internetu se mi obal moc nezdál, ale když jej držím v ruce a prohlížím booklet, jenom zírám. Za Behemoth stojí velká firma a je to znát. Na ničem se nešetřilo a všechno tak vypadá naprosto úžasně. Po výtvarné stránce je tohle jednoznačně to nejlepší od Behemoth. Booklet i celé vyvedení digipacku je jedním slovem nádherné. Za zhlédnutí stojí i bonusové DVD. 45 minut dlouhý dokument o nahrávání (pozor, nejedná se o záběry zveřejněné dříve na internetu) a pidi dokumentík o pořizování promo fotografií vám dá ucelený obraz o vzniku „Evangelion“ a na rozdíl od jiných bonusových disků vám pomůže celou nahrávku lépe pochopit.

Behemoth neustále rostou a nevypadá to, že by se někdy v blízké době chtěli zastavit. Po vydání minulé „The Apostasy“ jsem si říkal, že prostě není možné, aby se dostali ještě dál, aby se překonali. Jenže „Evangelion“ dokazuje, že to možné je. A i když mi to teď, při poslechu novinky, přijde jako nadlidský úkol, věřím, že i příští deska bude zase o vlásek lepší. Do té doby ale ještě můžeme všichni donekonečna sjíždět jedno z nejlepších alb, která letos vyšla.


Shining – VI – Klagopsalmer

Shining - VI - Klagopsalmer
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští blázni Shining se po dvou letech vracejí s novým albem “VI – Klagopsalmer”, které pokračuje v nastolené tradici. Jeho název začíná římskou číslovkou (tentokrát je to šestka, protože se jedná – celkem logicky – o šestou desku) a obsahuje šest písní (a po vzoru třech předchozích počinů je pátá z nich nemetalovou instrumentálkou).

Přestože je “VI – Klagopsalmer” výborné (ano, říkám to hned takhle ze začátku, aby bylo jasno), má nelehkou pozici – přichází totiž po monumentálním dílu “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”. Nejeden příznivec švédských misantropů byl zvědav, jak se s tím kapela popasuje. A Shining udělali zřejmě to nejlepší co mohli udělat – nepokusili se o druhý “Halmstad”, ale pokračují dál ve svém vývoji a nesnaží se kopírovat svoji minulost. Obě alba sice mají některé vztyčné body společné, ale to je jen základ, na němž si “VI – Klagopsalmer” hledá svoje vlastní cestičky, čímž se z něj stává absolutní samorost, stejně jako tomu je u předchozích desek.

Shining urazili od svých depressive black metalových počátků již pěkný kus cesty. Kam dojdou, nikdo neví, zřejmě ani oni sami ne. Dávno se zbavili okovů depresivního blacku, již na “V – Halmstad” se dotýkali hájemství čistého rocku a na “VI – Klagopsalmer” jdou snad ještě dál. Například taková “Ohm (sommar med Siv)” (s nádherným refrénem, jen tak mimochodem) už s black metalem nemá nic společného ani s přivřením obou očí. Ne, že by skupina na black metal zanevřela, pořád se v jejich hudbě vyskytuje, ale už ne jako jediný a jako ten nejhlavnější prvek. To vše ale Shining dává nevídané možnosti vyjadřovat věci, které samotný black metal prostě nemá šanci obsáhnout. Písně jak jdou za sebou, jedna každá z nich, obsahuje obrovskou paletu emocí a nálad, jež se rozlévají do okolí a tvoří něco, co jen tak někde nezaslechnete. Shining se dnes vyvinuli do originální formy, ve které si jen těžko hledají konkurenci. Jejich hudba, přestože je jednoznačně neveselá, se už prostě nedá označit jen jako depresivní. Nejlépe by to asi vystihovalo slovo “smutná”.

Jen těžko lze “VI – Klagopsalmer” porovnávat s “V – Halmstad” nebo jinou předchozí deskou. Stojí jen samo o sobě a je to jednoduše famózní dílo. Shining mě zase dostali a já jsem absolutně spokojen. Nezbývá nic jiného, než se pomalu začít těšit na “VII”, jehož nahrávání již započalo.


Wolven Ancestry – The Wrath of Gaia (2006)

Wolven Ancestry - The Wrath of Gaia
Země: Kanada
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 14.2.2006
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Tak jsem jednoho dne začal přemýšlet, že bych si střihnul nějakou recenzičku na trochu starší album, nejlépe hodně UG matroš. A tak jsem se ponořil do své sbírky a vytáhl vskutku velkou lahůdku – debutové CD Wolven Ancestry z Kanady. I když se kapela chystá v srpnu vydat druhé album “Silence of the Boreal”, jejich prvotina “The Wrath of Gaia” rozhodně stojí také za pozornost.

Texty Wolven Ancestry znamenají opěvování přírody a zimy… anebo spíš přírody v zimě. A od toho se odvíjí i hudební stránka, která je správně temná a mrazivá. Určitě si říkáte, že kapel se zimním feelingem je spousta, proč tedy věnovat pozornost Wolven Ancestry? Tahle kapela rozhodně není čirý originál, ale nijak nebrání v tom označit jejich hudbu za výbornou. I přes používání některých ne zcela neobyčejných postupů totiž mají svůj do jisté míry osobitý zvuk.

V rámci melodického black metalu se Wolven Ancestry pohybují ve třech základních tempech – rychlé náklepy, ve kterých skupina dokazuje, že i při vysokých obrátkách se dá kouzlit atmosféra; pak ty středně rychlé, chytlavé a nakonec pomalé “neelektrické” vybrnkávačky – ty jsou nejvzácnější, ale svým způsobem také nejúžasnější, viz hned první píseň “Eternal Winds of Nativity”. Ale co je hlavní, ve všech těchto třech polohách jsou Wolven Ancestry přesvědčiví. Rovněž je mi sympatické, že se na desce nestřídá “rychlý song-pomalý song-rychlý song”, ale tempa kolísají během jednotlivých kompozic. Není nijak neobvyklé, že vás začátek písně hodí přímo doprostřed té nejukrutnější sněžné bouře, abyste se po několika dlouhých minutách octli v tiché zasněžené krajině, na kterou se pomalu snáší několik málo vloček. Atmosféra silná jak celá tuna sněhu a způsob, jakým s ní kapela pracuje, je mně osobně hodně blízký.

Klávesy – věčné téma v black metalu. Wolven Ancestry je používají, a to tím “správným” způsobem. Jsou jaksi trochu zastrčené za kytarovou stěnou, což má za následek, že je člověk kdesi podvědomě slyší a dotváří tu správnou atmosféru, ale nejsou mu cpány zbytečně přímo pod nos. Paradoxně to je občas trošku škoda, protože některé klávesové melodie jsou úžasné, ale ke slyšení jen na sluchátkách a hodně nahlas. Ale lepší takhle, než z toho mít symfonické zpívánky.

Možná to vypadá, že celou dobu jen chválím (ono to tak totiž jen nevypadá), ale proč bych měl nějak kritizovat to, co se mi líbí? Není to nejlepší veledílo na světě, má to svoje chybky (ale co je nemá), ale koho to zajímá? Proč se pitvat v detailech? “The Wrath of Gaia” má své jisté nesporné kvality a to je to hlavní. Zhlédněte přiložený videoklip, abyste zjistili, zda je to hudba pro vás. Pokud se vám bude líbit, jděte do toho. Pokud ne, tak vězte, že v oboru melodic blacku je to nadprůměr (vím, o čem mluvím :)) a dál to neřešte.


Acheron – The Final Conflict: Last Days of God

Acheron - The Final Conflict: Last Days of God
Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 30.4.2009
Label: Displeased Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Když jsem asi tak před rokem zaslechl první zvěsti o novém albu amerických satanášů Acheron, docela mě to překvapilo. Až do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že minulý zásek “Rebirth: Metamorphosing into Godhood” z roku 2003 je závěrečnou kapitolou v historii kapely. Jak vidno, hlavní rouhač Vincent Crowley nakonec změnil názor a rozhodl se svoji smečku obnovit.

Acheron vždy znamenali death metal s lehkou příměsí blacku. A právě vkusná kombinace těchto dvou stylů také činila jejich hudbu opravdu zajímavou. Hned po prvním poslechu novinky “The Final Conflict: Last Days of God” je ale jasné, že skupina na black metal téměř rezignovala. Acheron v roce 2009 jsou převážně death. Je to chyba? Jak pro koho, mě osobně to jako zarytého black metalového maniaka překvapilo nemile, i tak jsem se ale snažil k albu přistupovat nezaujatě. Vždyť i death metal je dobrá muzika.

Co zůstává při starém, je střední tempo, které na celém albu převažuje. To Acheron vždycky slušelo nejvíc a i na “The Final Conflict: Last Days of God” mají ty pomalejší kousky největší koule. Ve vyšších rychlostech to trošku skřípe, ale jak se zpomalí, stojí to za to. Pochválit se musí také sóla, protože právě tyhle kytarové exhibice tvoří jedny z nejsilnějších momentů jednotlivých songů. A to říkám jako někdo, kdo sólíčka moc nemusí. Na druhou stranu se musí body strhat nazvučení bicích. Hlavně kopáky nejsou skoro slyšet, takže si milovníci sypaček moc neužijí.

Nezměnila se ani témata textů. Stačí se jen podívat na název alba a názvy písniček a budete mít hned jasno, o co tady kráčí – pohrdání a odpor ke všemu, co jen trochu zavání náboženstvím… ne nadarmo býval Vincent Crowley svého času jedním z nejvyšších představitelů Církve Satanovy. Pro lepší představu doporučuji shlédnout oficiální stránky kapely, plné obrázků hořících kostelů a přeškrtaných náboženských symbolů. Docela romantické (smích).

Sečteno a podtrženo, “The Final Conflict: Last Days of God” je deska v pohodě. Přes mírné počáteční zklamání má album své kvality. Nejlepší dílo Acheron“Anti-God, Anti-Christ” – zůstává nepřekonáno, přesto se jedná o solidní hudbu.


1349 – Revelations of the Black Flame

1349 - Revelations of the Black Flame
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Invocation
02. Serpentine Sibilance
03. Horns
04. Maggot Fetus… Teeth Like Thorns
05. Misanthropy
06. Uncreation
07. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]
08. Solitude
09. At the Gate…

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když se Norové 1349 vyřítili před pár lety na scénu a vydali v krátkém sledu tři alba, vyvolali docela solidní rozruch, protože „Liberation“, „Beyond the Apocalypse“„Hellfire“ byly ukázky našláplého true norwegian black metalu. Po čtyřleté díře v diskografii se teď vracejí se svojí novinkou. Takový stylový kotrmelec ale nemohl čekat vůbec nikdo…

Některá hodnocení čerstvě vydaného „Revelations of the Black Flame“ už teď hovoří o průseru roku. Je to vážně tak hrozné? Jak se to vezme. 1349 totiž black metal zpomalili, jak jen to jde, přidali trochu dronu a špetku sludge a celé to mírně zalili ambientem. Se stylovým přerodem osobně problém nemám, jen se to kapele moc nepovedlo. Deska má hodně tváří, ale ani jednu pořádně. Celé je to roztříštěné a kvalitou hodně nevyrovnané. I proto jsem se rozhodl pojmout recenzi formou, která ani mně moc nevyhovuje – písničku po písničce. V tomhle případě to ale nejde jinak.

„Invocation“: Na začátek dost nudné a zdlouhavé intro, ale jak se přidají kytary a Ravn se svým zpěvem, není to špatné. Naopak, část s pomalým riffem a Ravnovým odříkáváním je dokonce i dobrá. Jak se později ukáže, jedna z nejlepších věcí na albu.

„Serpentine Sibilance“: Druhý song je už o poznání horší. Rovněž pomalé tempo, jen to nemá žádnou šťávu. Občas probleskne ucházející nápad, ale jinak je to o ničem. Pořád to ale stačí na horní polovinu tabulky „Revelations of the Black Flame“.

„Horns“: 1349 poprvé ukazují ambientní tvář… a nestojí to za nic. Lépe se to vystihnout nedá. To nezní jako ambient, ale spíš jako jeho parodie. Absolutní nuda.

„Maggot Fetus… Teeth Like Thorns“: Snad jediná rychlá věc na albu. Oproti předchozímu výtvoru to zní jak balzám pro uši, ale při vzpomínce na pecky ze starších alb úsměv rychle zamrzá. Nic extra, ale dá se to. Maximálně nepovedené je pak řvavé sólo, které se do songu vůbec nehodí.

„Misanthropy“: Další porce ambientu a další nuda. Takhle se ambientní muzika nedělá. Bez nápadu.

„Uncreation“: Jediná písnička na „Revelations of the Black Flame“, kterou jsem si alespoň trochu oblíbil. Dokola se opakující pomalý ústřední motiv se střídá s trochu rychlejšími částmi a nezní to špatně. Jen to sólíčko to opět kazí, vůbec tam totiž nesedí.

„Set the Controls for the Heart of the Sun“: Jedna z největších kravin na albu. Absolutně nepovedený cover od Pink Floyd. Ani originál mi sice k srdci nikdy nepřirostl, ale tohle? Ne, díky, prosím další.

„Solitude“: Naštěstí to není cover legendárního songu od Candlemass (ani se mi nechce domýšlet, jak by to dopadlo), jen další ambientní nuda. Není k tomu moc co dodat.

„At the Gate…“: Ani poslední song dojem moc nevylepší. Naopak, je to „pro změnu“ zase nenápaditá uspávačka. Ještě, že už je to konec.

Popravdě nevím, co k desce říct. Je to propadák. Úplný průser roku to pro mě není (už sem totiž slyšel nového Mansona), ale i tak to nestojí za nic. Jen příští album kapely ukáže, jestli je „Revelations of the Black Flame“ nově nastolená cesta, nebo jen nepovedený úlet. Ale jestli se jedná o první možnost, chtělo by to pro příště hodně vylepšit kvalitu.