Archiv štítku: black metal

Neokhrome – Perihelion

Neokhrome - Perihelion
Země: Maďarsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 27.10.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Aurea
02. Stellar Outcast
03. Starborn
04. Crystallized
05. Closer to the Sun
06. Rise Above the Ridge
07. Cosmic Grave
08. Through the Surface
09. Cold Ashes and Vanished Time

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Neokhrome

Maďarská metalová scéna nepatří k těm rozsáhlým a vlivným, nicméně je dobře známým faktem, že se dovede blýsknout formacemi, z jejichž tvorby už popadaly čelisti nejednomu hudebnímu fajnšmekrovi. Předmětem dnešní recenze je však album kapely, která zatím sice nepronikla do povědomí veřejnosti, ovšem se svým novým albem míří velmi vysoko. Kapela si říká Neokhrome, deska, která je předmětem této recenze, dostala název “Perihelion” a jestli lze věřit zkazkám o tom, že se předchozí dvě desky z dílny Neokhrome nesly na vlnách death/black metalu, posluchač bude asi velmi překvapený, co za materiál se na “Perihelion” urodilo…

Nemám zapotřebí tajit, že jsem byl překvapený úplně stejně, protože než mi s nabídkou recenze přišel odkaz na tří a čtvrt minutový teaser k albu, jméno Neokhrome mi neříkalo zhola nic. Právě onen teaser mě však přesvědčil o tom, že by možná nebylo marné dát téhle desce šanci, poněvadž se mi namísto očekávaného death/blacku dostalo ukázek hudby, která by se dala zařadit někam mezi atmosférický a progresivní black metal, přičemž z těch nemnoha minut sálal opravdu značný potenciál. A po několikanásobném protočení alba mohu prohlásit, že tady po death metalu opravdu není ani památky a black zde nabírá všelijaké, jen ne klasické podoby. “Perihelion” v sobě snoubí kosmické atmosférično s progresivně post blackovým soundem norské školy a lehkým odérem metalové avantgardy. A sound norské školy zde nezmiňuji jen tak pro ilustraci. Jak tak desku poslouchám, uvědomuji si, že se milí Maďaři u svých severských kolegů (a dost určitě také vzorů) znatelně inspirovali. Napříč “Perihelion” se nachází opravdu značný počet míst, ze kterých zřetelně slyším nějakou konkrétní kapelu. Jednou jsou to Borknagar, jindy Enslaved, tuhle se sáhlo po Emperor, támhle zase po Solefald a pokud mě smysly nešálí, došlo i na jemnou reminiscenci pozdních Arcturus. Jestli si říkáte, že je to výběr toho nejlepšího, co v podobné brandži norská scéna nabízí, máte naprostou pravdu. Logika by potom napovídala, že když pomineme jistý nedostatek originality, tak takové album přece nemůže dopadnout špatně. Jenže logika bohužel v tomto světě moc neplatí, takže červení už asi tuší. Ano, “Perihelion” není zdaleka taková sláva, jak by to mohlo vypadat na první pohled.

Zásadní a vlastně jediný opravdový problém, se kterým se deska potýká, je skutečnost, že Neokhrome sice vsadili na takové skladatelské obraty, ze kterých se dá složit vynikající hudba, jenže samotné provedení už výrazně pokulhává. Celé to působí tak, jako by se kapela cílevědomě snažila složit co nejlepší desku, jenže se nezadařilo. Některé melodie jsou divné, občas to k sobě nepasuje, občas to působí, jak by to tam bylo jen proto, aby to dělalo dojem umění a jindy to zkrátka nudí. Popravdě mě z “Perihelion” nenapadá jediná skladba, kterou bych si troufl označit za vyloženě dobrou. Na druhou stranu je však potřeba uznat, že na albu není ani žádná vyloženě špatná, ani zdaleka to není neposlouchatelný klystýr a přes všechny vytýkané zápory nečiní poslech sebemenší problém. A co je důležité, při ne zcela dokonale soustředěném poslechu zmiňované zápory tak nějak zaniknou a posluchači naopak ulpí v uších ty pasáže, které “Perihelion” tahají nad průměr. Občas se totiž opravdu zadařilo, a i když bych si dovedl představit mnohem vydatnější muzikální laskominy, právě tyhle solidní momenty mi nakonec k jakémus takémus štěstí stačí.

Vyjma nejisté kompoziční stránky je pak vše v nejlepším pořádku. Neokhrome jsou zjevně zruční hráči, což je z desky poznat bez nejmenších problémů, jejich úsilí se podařilo i obstojně nazvučit a vše korunuje tandem vokálů, z nichž obzvláště ten čistý mě opravdu potěšil. A když o tom tak přemýšlím, navzdory všem zmiňovaným nedostatkům, které toto úsilí značně podkopávají, se nakonec dostavila i vcelku obstojná vesmírná atmosféra, jejímž prostřednictvím některé skladby vyloženě ožívají a fungují tam, kde se to jiným nedaří. K takovým bych zařadil nejspíš závěrečnou dvojici “Through the Surface” a “Cold Ashes of Vanished Time” a snad i čtyřku “Crystallized”, kde se klady sešly asi v největší míře.

“Perihelion” je deskou, která se snaží vypadat jako něco, čím není, ale navzdory všemu je to vcelku sympatický počin, před kterým dám sice přednost dlouhé řadě dalších alb, ale ve své podstatě je pořád nad průměrem. Navíc – a to je důležité – na mě působí dojmem, že pokud se jeho tvůrci do budoucna poučí z vlastních chyb, mohli by dát vzniknout albu, které na kýžené mety dosáhne, a potom rád vysázím na stůl mnohem vyšší známku a třeba i nějakou tu korunu.


Hell Militia – Jacob’s Ladder

Hell Militia - Jacob's Ladder
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.11.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Jacob’s Ladder
02. Jonah
03. Sternenfall
04. Death Worship
05. The Black Projector
06. The Second Coming of the Pig
07. Deus Irae
08. Jericho

Hodnocení:
H. – 8/10
Stick – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook

Label Season of Mist je docela známý tím, že pod svá křídla rád stahuje opravdu kvalitní skupiny, přestože v mnohých případech ani nemohou mít nějakou velkou kupní sílu, a že se ve své pozici ne zrovna malé firmy nebojí ani opravdu hlubokého undergroundu. Jedním z takových přírůstků se v relativně nedávné době stali taktéž francouzští hnusáci Hell Militia, jejichž black metal vždy budil mimořádně odporné pocity a vskutku ohavnou destruktivní atmosféru. Obal nejnovější třetí desky “Jacob’s Ladder” však oproti oběma předcházejícím počinům budil dojem změn, neboť znepokojivé obrazy v temně šedé barvě vystřídal dost netradiční (netradiční nejen na poměry samotné kapely nebo žánru) světlý přebal, který se mně osobně ovšem velice líbí (obrovská škoda, že stejný přebal ve velkém nemá i LP edice). Jak je to ale s hudbou?

Ačkoliv to možná u kapely jako Hell Militia bude znít trochu paradoxně, na své čerstvé novince jsou Francouzi o něco přístupnější a relativně stravitelnější – samozřejmě v rámci mezí, protože – což je možná ještě paradoxnější – se jim ani tímto krokem naštěstí nepodařilo popřít to, co předváděli na “Canonisation of the Foul Spirit” a “Last Station on the Road to Death”. Stále tedy můžete očekávat extrémně odpornou muziku, při níž vám z reproduktorů přímo odkapávají mor, cholera a lepra najednou. V čem je tedy “Jacob’s Ladder” přístupnější, ptáte se? Jednoduše v tom, že na rozdíl od svých starších bratříčků dokáže ničit hned na první poslech. Kromě toho se nebojím tvrdit, že zároveň s tím (a ono to vlastně spolu nejspíš i souvisí) je “Jacob’s Ladder” tím nejpestřejším materiálem, jaký kdy Hell Militia vydali. Sice nahrávka neobsahuje žádná vyložená překvapení, jako byl třeba cover “Years Ago” od Alice Coopera na debutu “Canonisation of the Foul Spirit”, který zněl spíš, jako kdyby jej nahráli kultovní holandští nihilisté Urfaust, ale je nejpestřejší v rámci toho stylu, jímž se Hell Militia vždy prezentovali. Ze všech těchto důvodů bych “Jacob’s Ladder” v žádném případě nenazýval nějakým vyměknutím či dokonce zaprodáním se po podpisu s velkou firmou, ale naprosto přirozeným vývojem… A mám-li mluvit sám za sebe, je to podle mě vývoj tím správným směrem.

Nutno ovšem říct, že ne všichni jsou touto změnou zrovna nadšeni. Zaznamenal jsem už totiž na adresu “Jacob’s Ladder” i nejeden ne zrovna pozitivní ohlas, právě kvůli tomu, že obě předcházející desky byly o poznání méně stravitelnější a svým způsobem vlastně i extrémnější. To už je ovšem jenom a pouze o úhlu konkrétního pohledu. Přestože i mně se první dvě alba opravdu líbila, něco mi na nich jednoduše scházelo, jenže na “Jacob’s Ladder” právě tohle konečně slyším. Nejsem si sám přesně jistý, co přesně to je, možná v tom má prsty právě i ona o trochu větší rozmanitost, nicméně čistě po pocitové stránce je pro mne “Jacob’s Ladder” doposud tou nejlepší deskou, jakou Hell Militia vydali. A fakt, že se tak stalo bez popření své předchozí tvorby, je na tom to nejlepší.

Přestože tu již od začátku neustále hovoříme o nějakých změnách v rámci tvorby Hell Militia, možná by stálo za to explicitně zdůraznit to, co již bylo řečeno mezi řádky – je to změna pouze na pocitové úrovni. Co do hudebního výrazu totiž Hell Militia víceméně pokračují v těch svých kolejích. Opět tedy jde o ponurý black metal s doslova nepříjemnou atmosférou (doporučuje se poslech na sluchátkách) a vokály tak odpornými, že snad člověk ani nechce vědět, odkud je pan Meyhnach tahá.

Mezi vrcholy “Jacob’s Ladder” bych zařadil určitě “Sternenfall” s pomalou mrazivou první polovinou, která následně vygraduje do pekelného nářezu. Výborná je bezesporu i “Death Worship” s až black’n’rollovým drajvem, ale naprosto odporný vokál, který odříkává název skladby, dává jasně najevo, o co tady jde. “The Black Projector” se blýskne velmi tíživou depresivní mezihrou, z níž běhá mráz po zádech. Zapomenout ovšem nesmím ani na “The Second Coming of the Pig” s doslova fantastickým závěrem a v neposlední řadě rovněž na závěrečnou “Jericho”, která přesahuje hranici devíti minut a na poměry Hell Militia je až nezvykle rozmáchlá.

Hell Militia

“Jacob’s Ladder” je v mých očích zkrátka a dobře výborná deska, s níž Hell Militia vystoupali na svůj dosavadní vrchol. Ačkoliv se v žádném případě nejedná o záležitost, která by měla šanci se umístit na nejvyšších příčkách v bilancování tohoto roku, stále se jedná o výtečný žánrový počin, který je sice určen pouze příznivcům black metal, ale na druhou stranu, právě ti by z “Jacob’s Ladder” mohli nadšení… pokud tedy nepatří mezi ty, kteří Hell Militia sledují delší dobu a novinku považují za zklamání…


Další názory:

Francouzští zlouni Hell Militia přinesli s novou deskou nový námět i celkem zajímavý obrat ve své tvorbě. Stará dekadentní špína ustoupila větší čitelnosti hudební složky, a to i při zachování “sick” faktoru. Nemocné riffy skladeb jako “Sternenfall” nebo “The Second Coming of the Pig” se zažerou do hlavy jako rakovina. Korunu všemu nasazuje zvláštní chorobný hlas pěvce Meyhnacha. Přestože to není nejoriginálnější black metalová deska roku, má své nevyhnutelné faktory, a i přes snadnější průnik do jejích útrob pořád zabere trochu času, než se do ní člověk dostane. Pak ale člověka vcelku slušně obejme a nepouští ze svých mačkajících spárů. Jako člověk, který se ke kapele dostal až s touto deskou, nemám problém dát velmi solidní hodnocení.
Stick


Ragnarok – Malediction

Ragnarok - Malediction
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Blood of Saints
02. Demon in My View
03. Necromantic Summoning Ritual
04. Divide et Impera
05. (Dolce et decorum est) Pro patria mori
06. Dystocratic
07. Iron Cross – Posthumous
08. The Elevenfold Seal
09. Fade into Obscurity
10. Sword of Damocles

Hodnocení:
H. – 6/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ragnarok již dávno patří mezi léty prověřené stálice pravověrného norského black metalu, nikdy se sice nevyhřívali mezi těmi nejznámějšími smečkami, které lze bez debat považovat za legendární, nicméně se téhle kapele v žádném případě nedá upřít, že měla slušný podíl na dnešní podobě toho, čemu se nyní říká black metal, a že za sebou zanechala pěknou řádku více než dobrých nahrávek. Osobně mám nejradši to “střední” období okolo roku 2000, zejména desky “Diabolical Age” (2000) a především “In Nomine Satanas” (2002), které jsou nádhernou ukázkou výborného sypacího black metalu v klasickém stylu. Nicméně se mi líbí i ta předcházející alba, “Nattferd” (1995) a “Arising Realm” (1997), i to následující, “Blackdoor Miracle” z roku 2004, na němž se hlasivky trápil kultovní HoestTaake. Poté se ovšem nad Ragnarok na čas zavřela voda, a přestože se skupina oficiálně nerozpadla, nějakou dobu nevykazovala v podstatě žádnou aktivitu a v sestavě de facto zbyl pouze bubeník Jontho. Ledy se začaly lámat až v roce 2008, kdy dal Jontho dohromady novou stálou sestavu a Ragnarok se opět rozjeli. Návratová deska “Collectors of the King” nebyla ve své podstatě špatná, ale měla jeden zásadní problém – na staré majstrštyky to jednoduše ani zdaleka nemělo…

Podobným problémem bohužel trpí i nejnovější “Malediction”. V žádném případě to není zlá nahrávka (ve smyslu kvality, po obsahové stránce je samozřejmě zlá, až se hory zelenají), ale od jména jako Ragnarok jednoduše očekávám trochu více, neboť v minulých letech jsem byl zvyklý na o poznání drtivější počiny. Což o to, pokud by kapela uhnula jiným směrem, pak bych si na nedostatečnou kvalitu oproti starším věcem moc nestěžoval, jelikož patřím mezi lidi, kteří s vývojem jednotlivých skupin nemají problém, jenže díky tomu, že se Ragnarok neustále pohybují v mantinelech čistokrevného black metalu (pravda, na novince s občasnými výjezdy k thrash metalem načichlým riffům, ale nutno říct, že je to změna víceméně jen kosmetického rázu), nedá se tomu prostě vyhnout. “Malediction” je jednoduše deska, která nikterak nevyčnívá nad současnou black metalovou produkcí – a to je pro mě od kapely velikosti Ragnarok setsakra málo.

Hlavním poznávacím znamením “Malediction” je, že sype, sype a sype. Jenom proti tomuhle bych samozřejmě neměl vůbec nic, znám i mnohem zběsilejší alba, která mám opravdu hodně rád. Nicméně tohle se prostě musí umět a podobná muzika není jen o tom, jak rychle dokáže bubeník drtit kopáky své bicí soupravy a jak rychle dokáže zpěvák štěkat svým krkavčím vokálem, pořád to musí mít nějakou myšlenku a nosné nápady – stačí se ostatně podívat na staré nahrávky samotných Ragnarok, jak se to má dělat. Pár takových písní se objeví i na samotném “Malediction”, mezi nejžárnější příklady patří asi “Necromantic Summoning Ritual”, “Dystocratic” (s výjimkou jejího začátku, ale k tomu se ještě dostaneme) nebo “The Elevenfold Seal”, tím to ale pomalu končí. Celkový dojem z placky tedy zůstává ne tak silný, jak bych si představoval.

Asi nejrozporuplnější položkou “Malediction” je již zmiňovaná “Dystocractic”. Sama o sobě špatná není, naopak ve své podstatě patří mezi nejvýraznější kusy alba, paradoxně však obsahuje naprosto debilní úvod, který zní, jako kdyby se na “Malediction” zatoulal z nějaké power metalové nahrávky. Nemám tušení, co tím Ragnarok sledovali, ale je to úlet jako prase, mnohem radši bych poslouchal sypačku beze změny, než na desce slyšel podobná ozvláštnění, která při poslechu neuvěřitelně ruší, až doslova iritují. Čistě z principu proti ozvláštněním celku samozřejmě nic nemám, je ovšem nutné to provést trochu méně násilným způsobem – a opět bych tu mohl vytáhnout staré fošny Ragnarok. Když si vzpomenu, jak třeba takové “Blackdoor Miracle” dokázala nakopnout fenomenální chytlavá jízda “Murder”, zní to jak úplně od jiné kapely. Vlastně pokud celé “Malediction” (a i “Collectors of the King”) porovnám právě s “Blackdoor Miracle”, které je té nové éře na časové ose nejblíže, je to neskutečně propastný rozdíl. Od naprosto zabijácké a kulervoucí nahrávky, kterou bych se pomalu nebál označit za jeden z klenotů klasického black metalu po roce 2000, se Ragnarok dostali k relativně obyčejnému black metalu. Ten sice ve své aktuální podobě boduje agresivním tahem na branku, ale to je prostě zoufale málo…

Z technického hlediska nelze “Malediction”, potažmo celým “novým” Ragnarok vytknout vlastně nic. Žánrová pravidla jsou dodržována zodpovědně a na obstojné úrovni. Kytara nasraně pálí jeden riff za druhým, kulometná palba bicí artilerie je rovněž slušná, zpěvák HansFyrste je nepochybně ďábel, jak se patří, ačkoliv v domovské smečce Svarttjern jeho vokál dle mého názoru zabíjí s větší razancí, ale to všechno dohromady dává jen “pohodovou” desku, jež se poslouchá úplně bez problému, během těch 45 minut si člověk s radostí klepe do zběsilého rytmu, ale víc “Malediction” prostě nenabízí. Z mého pohledu se tedy jedná o zklamání, byť stále dobře poslouchatelné, a vzhledem k faktu, kolik bodů bych udělil starším nahrávkám, nemohu jít v případě novinky nad 6 bodů.

Ragnarok


Další názory:

Ragnarok a jejich druhé album po oživení. Řekl bych, že od minulého alba trochu upustili od rezolutního black metalu a nechali nasáknout svou muzikou fortelným thrash metalem. Producent Devo (Marduk) album opět ošperkoval výborným zvukem. Desku bych rozhodně nenazýval průšvihem, je rychlá, je agresivní a obsahuje silné momenty. Nicméně má slabší začátek, první dvě skladby prostě nějak nedokážu vnímat, jak jsou nevýrazné. Většinou se začnu soustředit až u třetí “Necromantic Summoning Ritual”. Obsahuje taky občasné úlety, které zní opravdu hrozně, například úvod “Dystocratic”, která jinak patří k lepším skladbám desky. Pozornost bych zaměřil především na sedmou skladbu “The Elevenfold Seal”. Fakt to není blbé, pro méně zkušené metalisty by mohlo jít i o celkem nenásilný úvodní vstup na pole téhle hudby, nicméně je to oproti klenotu “Blackdoor Miracle” celkem neškodný hevík.
Stick


Shining – Redefining Darkness

Shining - Redefining Darkness
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.10.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Du, mitt konstverk
02. The Ghastly Silence
03. Han som hatar människan
04. Hail Darkness Hail
05. Det stora grå
06. For the God Below

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Stick – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože Niklas Kvarforth, lídr kapely, sliboval v případě “Redefining Darkness” velké věci, že půjde v historii Shining pomalu o revoluční desku, která bude samozřejmě ve všech ohledech nejlepší, nejdepresivnější, nepůsobivější a kdovíco všechno ještě, pravda je tak trošku někde jinde a až takhle žhavé to není. Shining sice na svém osmém albu vůbec poprvé upustili od očíslování desky římskou číslicí, což mně osobně přijde jako škoda, jelikož se mi to z nějakého racionálně nevysvětlitelného důvodu líbilo, také vůbec poprvé zvolili bílou obálku, ale v ostatních ohledech zůstávají švédští excentrici stále konzervativní a věrní svému předchozímu výrazivu. Opět se tedy i na “Redefining Darkness” opakuje pravidlo, jehož se kapela bez výjimky drží již od “III – Angst, självdestruktivitetens emissarie” z roku 2003, a sice že se zde nachází přesně šest skladeb, z nichž přesně pátá je netradiční nemetalové intermezzo. Shining ovšem i přes své sliby nadále zůstávají konzervativní rovněž v hudební rovině a od přelomového “V – Halmstad (Niklas Angående Niklas)” z roku 2005 si vesměs drží neměnnou hudební podobu. Rozhodně tedy nezkazíme vůbec nic tím, pokud prohlásíme, že “Redefining Darkness” není v rámci tvorby Shining revolucí, nýbrž jen pokračováním toho, co skupina předváděla už na “VI – Klagopsalmer” a “VII: Född förlorare”.

Nicméně fakt, že se jedná jen o další standardní desku v diskografii Shining, vůbec neznamená, že by mělo jít o špatnou nahrávku. Výhodou těchto Švédů je totiž to, že ten jejich standard je velice vysoký, a přestože by se dalo říct, že na “Redefining Darkness” do jisté míry jen opakují to, co již řekli na dvou předcházejících albech, stále se jedná o výtečnou věc. Pokud to ovšem vezmeme z druhého úhlu pohledu, je nutné uznat, že tato hudební forma Shining opravdu sluší a že ji vážně umějí podat záživně, působivě a hlavně přesvědčivě.

Kapela se usídlila v jakési atmosférické formě, která v sobě mísí několik na první pohled k sobě nepříliš pasujících žánrů, nicméně v jejich případě veškerá hudba plyne naprosto přirozeně. Nihilistický black metal se organicky proplétá s jemným melancholickým rockem a místy se Shining nebojí ani výletů do nemetalových vod, a to nejen v rámci oněch předělů na páté pozici, ale i v rámci samotných regulérních skladeb, v nichž se občas vyskytují momenty, které byste od (v základu) black metalového uskupení, jež navíc proslulo značnou kontroverzností a – diplomaticky řečeno – svérázností, rozhodně nečekali. Rozhodně není moc velký problém narazit v jejich hudbě akustické můstky, či dokonce nádech jazzu (hlavně v “The Ghastly Silence”, díky přítomnosti saxofonu). Stejně tak vokál se pohybuje jak v pološíleném řevu klienta psychiatrické kliniky, tak i ve vysokém čistém vokálu, který je opravdu působivý, viz třeba opět druhá “The Ghastly Silence” nebo nebo druhá půle čtvrté “Hail Darkness Hail”. To všechno jsou však pouhé prostředky, s nimiž Shining skládají svou neveselou mozaiku, v níž hraje prim atmosféra a pro člověka neznalého předchozí tvorby až překvapivě široká paleta emocí a nálad. Forma, přestože sama o sobě rozhodně není nezajímavá, tedy nevítězí nad vnitřním obsahem, čehož si já osobně velice cením, neboť právě obsah hudby byl pro mne vždy tím stěžejním.

Úvodní “Du, mitt konstverk” začíná v malinko ostřejším duchu, až by si člověk, který Shining svou pozornost doposud nevěnoval, mohl myslet, že se jedná o další ničím objevný black metal, jenž sice již od prvních vteřin zní výborně a nepostrádá atmosféru, ale tím to končí. Naštěstí je to jenom zdání, neboť jestli Shining něco opravdu nejsou, tak je to obyčejný black metal, což samozřejmě platí i o “Redefining Darkness”, která je sice možná standardní deskou v rámci diskografie kapely, nikoliv však už v rámci celého žánru. Ostatně ihned záhy vás o tom přesvědčí i samotná “Du, mitt konstverk” díky velice zajímavé sólové kytaře a zejména díky poklidnému předělu ve své polovině. Nic výjimečného, říkáte si? Možná, jenže zatímco spousta ostatních black metalových kapel používá klidnější mezihry jako nádech před další bouří, u Shining se nejedná o pouhé ozvláštnění, tato pasáž (a děje se tak i v následujícím průběhu alba) píseň dále rozvíjí a posunuje ji dál, což je ostatně logické, když zabírá celou její polovinu. Až v samotném závěru se Shining opět nadechnou k metalovému výrazivu, to ovšem netrvá nijak dlouho, protože v klidnějším duchu se rozjíždí i následující “The Ghastly Silence”. Než se však stačíte nechat ukolébat, Shining v následující pasáži naprosto přirozeně připomenou své čistě depressive black metalové počátky. V refrénu se pak objevuje již zmiňovaný výrazný čistý vokál, tvořící jeden nejvýraznějších záchytných bodů “Redefining Darkness” po prvním poslechu; svým pojetím dá trochu vzpomenout na příspěvek hostujícího popového zpěváka Håkana Hemlina v písni “Tillsammans är vi allt” z minulé desky “VII: Född förlorare”.

Shining

“Han som hatar människan” začíná až nečekaně chytlavým riffem, který ovšem stále bez problému pasuje do výraziva Shining, a kromě jedné kratší pasáže, jež vrcholí v kytarovém sólu, se nese v podstatě celá v black metalovém duchu. To následující “Hail Darkness Hail” je přesným opakem, v němž Shining nabízejí metal pouhé první dvě minuty, poté se skladba uklidní a nese se v akustickém duchu. Ani ten ovšem nemíří odnikud nikam, právě naopak velmi příjemně graduje až do líbivé zpěvné linky “Without you, there is no light at the end of the tunnel”; až v samotném závěru se pak opět ozve black metal. “Det stora grå” je, jak již také bylo zmíněno, mimožánrový předěl, v tomto případě klavírní, nicméně rozhodně se nedá tvrdit, že by působil jako pěst na oko – k ostatním skladbám pasuje absolutně přirozeně, což možná na první pohled může vypadat trošku překvapivě, vzhledem k faktu, že se bavíme o black metalu, nicméně když si uvědomíte, kolik procent black metalové desky tvoří pasáže, které s black metalem (a dokonce ani s metalem) nemají společného zhola nic, nijak vás to nezarazí. To o poměru balancování mezi black metalem a klidnými momenty plnými emocí dokazuje rovněž i poslední “For the God Below”, jež sice v konečném důsledku na “Redefining Darkness” už nepřináší nic nového, ale nedá se tvrdit, že by nějak zaostávala co do kvality. Minimálně díky výtečným kytarovým melodiím v samotném závěru také stojí za pozornost.

Celkově se žádná revoluce nebo dokonce “předefinování temnoty” nekoná, “Redefining Darkness” pouze plynule navazuje na své dva předchůdce; celkově ji vnímám jako o malinko lepší desku než “VII: Född förlorare”, asi tak na úrovni “VI – Klagopsalmer”, nicméně ty nejsilnější kusy v portfoliu Shining, za něž považuji “III – Angst, Självdestruktivitetens Emissarie” a “V – Halmstad (Niklas Angående Niklas)”, zůstávají stále nepřekonány. Osobně si myslím, že to tak zůstane už nejspíš napořád, avšak dokud budou Shining vydávat nahrávky na úrovni “Redefining Darkness”, nebudu si stěžovat. Album jsem poslouchal s chutí, bavilo mne, obsahuje spoustu výborných momentů, nechybí mu atmosféra ani myšlenka. Dostal jsem to, co jsem očekával, tudíž jsem spokojen.

Shining


Další názory:

Nové album švédských depresivistů Shining mě chytlo. Hra s melodiemi, díky kterým deska dostává atmosféru někde na pomezí vybuchnutí srdce a nové naděje; v jednu chvíli depresivní, v druhý okamžik plné světla. Už jsem slyšel názory, že kapela uvadá. Já ten pocit nemám. Pravda, posunuli se z undergroundu trochu směrem ke snesitelnějším proudům, ale pořád mě to baví. Není to žádná revoluce, ale solidní black metalová deska od stálice švédské scény. Nejmocnější skladby jsou “The Ghastly Silence” s čistým vokálem a závěrečná “For the God Below”, kterou uvozuje perfektní španělka a končí nádhernými kytarovými melodiemi.
Stick


God Seed – I Begin

God Seed - I Begin
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.10.2012
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Awake
02. This from the Past
03. Alt liv
04. From the Running of Blood
05. Hinstu dagar
06. Aldrande tre
07. Lit
08. The Wound
09. Bloodline

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / twitter

Jsou jednoduše hudebníci, u nichž se prostě nedá nevytahovat pořád dokola jednu konkrétní záležitost, kdykoliv se o nich člověk zmiňuje. Dva norští muzikanti King ov Hell a Gaahl mezi takové jednoznačně patří. Oba byli svého času součástí kultovní black metalové formace Gorgoroth (mimo jiné, samozřejmě, oba mají bohaté zkušenosti ze spousty dalších a ne zrovna bezvýznamných skupin), v níž působili od konce 90. let do roku 2007. V té době se rozhodli vyhodit z Gorgoroth tehdejšího třetího člena, kytaristu Infernuse, jenž skupinu v roce 1992 založil. King ov Hell si za jeho zády nechal registrovat značku Gorgoroth na sebe a Infernus byl venku ze hry. Ten se s tím ovšem, vcelku logicky, nehodlal jen tak smířit, tudíž oba své někdejší parťáky zažaloval a začaly dlouhé soudní tahanice, na jejichž konci byl vynesen jasný verdikt – Gorgoroth patří Infernusovi. GaahlKingem tedy neměli jinou možnost, než založit novou skupinu, která dostala jméno God Seed – podle skladby “God Seed (Twilight of the Idols)” z alba “Ad majorem Sathanas gloriam” od Gorgoroth. Nicméně ještě před vydáním jakéhokoliv nosiče se Gaahl rozhodl dát si od hudební scény na nějaký čas pauzu, díky čemuž byly aktivity God Seed zastaveny dříve, než pořádně začaly. King ov Hell se ovšem nudit nehodlal, tak se kromě alba “III” se svou další kapelou Sahg pustil ještě do úplně nového projektu Ov Hell, v jehož rámci dal dohromady opravdu úctyhodnou sestavu, jež byla plná známých jmen z norské black metalové scény. Hlavním parťákem mu sice byl ShagrathDimmu Borgir, ale ani Teloch (Mayhem, Nidingr, The Konsortium), Frost (Satyricon, 1349) a Ice Dale (Enslaved, Audrey Horne) rozhodně nejsou žádná béčka. Výsledná deska “The Underworld Regime” však bohužel byla těžký průměr a King ov Hell si na ní vybral svou doposud nejslabší skladatelskou chvilku…

…čímž se pomalu dostáváme do současnosti. Gaahla odpočinek od metalu přestal bavit, tudíž byl projekt God Seed obnoven, chvíli to trvalo, než se dlouhohrající debut, který měl původně vyjít snad někdy v roce 2009, konečně urodil, ale nakonec je tady. Osobně se musím přiznat, že jsem od něj nečekal zhola nic, jelikož předchozí Kingův skladatelský pokus, již zmiňované “The Underworld Regime”, dopadl opravdu prachbídně, jenže u “I Begin” (docela příznačný název pro novou kapelu) je tomu přesně naopak; všechno, co bylo v projektu Ov Hell špatně, je pryč. Místo průměrné hudby se slavnými jmény je zde sice sestava o dost méně profláknutá, hudebně a skladatelsky má však “I Begin” o několik tříd navrch. Deska se tak trochu navrací k období, kdy obě ústřední postavy působily u Gorgoroth, jak stylem, tak kvalitou, protože všechna tři alba Gorgoroth, na nichž se King ov HellGaahlem podíleli, jsou prostě výborná, ačkoliv je mnozí po oné nechvalně proslulé aféře začali z nějaké mně nepochopitelného důvodu zavrhovat. Pokud by byl člověk pověrčivý, mohl by říct, že Kingova black metalová muzika funguje jen tehdy, pokud má u sebe za mikrofonem Gaahla, jinak to stojí za starou belu.

Hudebně má “I Begin” nejblíže asi k “Ad majorem Sathanas gloriam” od Gorgoroth. Obě nahrávky na první poslech působí poněkud chaoticky a neuspořádaně – myslím, že právě tohle bude hlavním důvodem, proč kolegovi pode mnou přijde “I Begin” jen jako “změť kytarových riffů”. Nicméně takhle to prostě je, byť to nejspíš nejednoho posluchače po prvním ochutnání desky odradí od dalšího poslechu, protože na první dobrou je tam těch záchytných bodů opravdu docela málo. Ale stejně jako na “Ad majorem Sathanas gloriam”, i na “I Begin” se začíná úměrně s rostoucím počtem poslechů objevovat spousta skvělých momentů a zajímavých nápadů, což je o to lepší, že se tak děje ve všech regulérních skladbách. Už na nahrávkách Gorgoroth, na nichž King ov Hell převzal skladatelské otěže, byla cítit jeho snaha posunout black metal do mírně progresivnějších vod, aniž by popřel syrové kořeny svého žánru (které byly zejména pro Gorgoroth vždy jedním z určujících prvků), a děje se tomu tak i na albu God Seed. Když si “I Begin” pustíte, ani na chvíli vás neopustí dojem, že stále posloucháte black metalovou desku (snad s výjimkou ambientně-noisově-industriální “Bloodline” v závěru disku), není ovšem problém narazit na koření v podobě kláves, nádechy elektroniky či dokonce jemné orchestrace. Kdo patří mezi ty posluchače, kteří kdy od Gorgoroth slyšeli jednu písničku na YouTube, považují je za primitivnost bez mozku o dvou akordech a to samé očekávají i od God Seed, i v tomto případě budou zklamáni, jelikož na “I Begin” nejsou kromě výše zmíněných doplňujících prvků nikterak výjimečné ani změny tempa či nezřídka techničtější pojetí riffů. Vše je ale dávkováno s rozumem a citem a stále se – jak již bylo řečeno – jedná o black metal, jenom trochu nápaditější, než by mnozí od někdejších skladatelů Gorgoroth mohli čekat.

Za nejsilnější považuji především střed “I Begin”. Rozhodně bych zmínil už třetí “Alt liv” s velice výraznou baskytarou, která zejména v pomalých momentech přede přímo ukázkově. Skladba postupně graduje až do vypjatého závěru, v němž se ke slovu plně dostanou ony zmiňované oživující prvky v pozadí. Že ale God Seed zvládnou utáhnout celý song jen za pomoci kytar a bicích, dokazuje následující “From the Running of Blood”, která se sice v prvních vteřinách tváří jako klasická black metalová hoblovačka, jenže ve výsledku se z ní vyklube dost proměnlivý kousek. Například pasáž, která začíná přibližně v čase jedné minuty a 25 vteřin, je bez přehánění naprosto odzbrojující.

Silnou atmosférou dýchá “Hinstu dagar” ve středním tempu, obzvláště se povedly vokály – oproti zbytku “I Begin” se zde totiž nedočkáte Gaahlova zběsilého ryku, nýbrž mluveného slova ve slokách a trochu zastřeného čistého vokálu v refrénu. Zde je deska ve své limitované edici rozpůlena nic neříkajícím minutovým intermezzem “Diversion 1”, které se láme ve dvojici dalších skvělých skladeb. “Aldrande tre” je s nadsázkou řečeno opakem “From the Running of Blood”, protože zpočátku to vypadá na progresivnější kus, čemu napovídá trochu tajemný rozjezd, avšak skladba se brzy zvrhne v asi nejzběsilejší položku “I Begin”. Avšak ani zde není nouze o atmosféru. Na epičtější notu pak uhodí opět pomalejší “Lit”, která nenápadně připomíná podobně stavěnou, avšak trochu monotónnější “Sign of an Open Eye” z “Ad Majorem Sathanas Gloriam”.

Celkově musím říct, že se pro mne “I Begin” stalo vcelku příjemným překvapením, protože se z desky, od níž jsem nečekal zhola nic a naopak jsem k ní byl spíše skeptický, vyklubal dost zajímavý poslech, který mě baví. A právě tento vývoj, kdy album nejen překvapí, ale zároveň i postupně vyroste, jsem já osobně opravdu ochoten ocenit. Ačkoliv je pravda, že pořád jsem v letošním roce slyšel i lepší black metalové nahrávky, nic to nemění na tom, že se mi “I Begin” dost líbí a že až se naskytne příležitost, milerád desku zařadím do sbírky, shodou okolností a díky abecednímu pořádku ne nedaleko od svého času spřízněných Gorgoroth.

God Seed


Další názory:

Hned na úvod s pravdou ven. Jediný důvod, proč jsem se odhodlal pustit se do “I Begin” severských God Seed, je jejich plánovaná účast na zimní verzi Masters of Rock 2012. Nic jiného za tím nehledejte, prostě jsem chtěl vědět, co od této grupy očekávat. Z doposud uvedeného asi nebude překvapení, když prohlásím, že jsem nikdy nebyl fanouškem norského black metalu a God Seed na tom rozhodně nic nezmění. Vzhledem k tomu málu, co jsem z dílny hlavních aktérů doposud slyšel (pár alb Gorgoroth, debut Ov Hell), jsem vlastně dostal přesně to, co jsem očekával. Změť kytarových riffů, přímočarých bicích a bestiální vokál Gaahla. Občas mě překvapily ne úplně marné orchestrace či klávesové party jako třeba v “This from the Past”, ale jinak se žádný převrat nekoná. Jasným trhákem celého “I Begin” je pro mě “Lit”, ve které se zpomalí a najednou se celkem obyčejný black metal posouvá za hranice svého stylu. Kdybych měl vyřknout nějaký verdikt, tak se radši zdržím hlasování, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by “I Begin” bylo v celé své délce deskou neposlouchatelnou. Prostě to jen není můj šálek čaje a čistě ze zvědavosti si nenechám ujít ani živé vystoupení počmáranců na letošním Zimním Masters of Rock, ale do budoucna God Seed rozhodně nebudou nic, bez čeho bych se neobešel.
Kaša


Anaal Nathrakh – Vanitas

Anaal Nathrakh - Vanitas
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 15.10.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Blood-Dimmed Tide
02. Forging Towards the Sunset
03. To Spite the Face
04. Todos somos humanos
05. In coelo quies, tout finis ici bas
06. You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying
07. Make Glorious the Embrace of Saturn
08. Feeding the Beast
09. Of Fire, and Fucking Pigs
10. A Metaphor for the Dead

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10
Stick – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Píše se rok 2012 a extrémní britská sebranka Anaal Nathrakh je zpět s novým albem. Kdo by to byl řekl, že původně čistě studiový projekt pánů Kenneyho a Hunta bude co do kadence vydávání řadovek směle konkurovat třeba takovým Korpiklaani… Ale dost nejapného humoru, důležité je, že na rozdíl od bujarých lesních mužů produkují Anaal Nathrakh hudbu, která má i přes svůj nemilosrdně likvidační charakter hodně co do sebe a místy dokonce koketuje s genialitou. Je však pravda, že se zatím poslední deskou “Passion” nebyli četní fanoušci zcela spokojeni a i já musím přiznat, že ač jsem tento počin před rokem ocenil vynikající devítkou, nyní bych asi až tak vysoko nešel. To je ale minulost a teď je důležité, jak si na tom stojí aktuální novinka “Vanitas”.

Rozdíly proti “Passion” jsou slyšet v podstatě hned. Anaal Nathrakh upustili od poněkud umírněné produkce a novinka je opět solidním kopancem do zubů a struhadlem na uši. Zůstala však skvělá čitelnost a mně se zvuková stránka “Vanitas” jeví jako vhodný průsečík starších desek a moderního přístupu k nazvučení extrémní desky. Se zostřeným zvukem jde ruku v ruce také kompoziční charakter alba, které je o poznání přímočařejší, než jeho předchůdce. Výsledkem je tak osmatřicetiminutový nemilosrdný náklep, v jehož rámci se opět místy dostane ke slovu neurvalost, která je tak typická pro starší počiny, ale neopouští přitom spíše kompaktní výraz desek z posledních let. Opět se tak dočkáme silných melodií, které už k Anaal Nathrakh prostě patří, a nejsme ochuzeni ani o pestrost, která mi na “Passion” imponovala asi nejvíce. Ano, i když se to možná zpočátku nezdá, “Vanitas” je i při své přímočarosti velmi pestrá deska, kde snad žádné dvě skladby nezní jako by byly šité podle jednoho mustru. Dosaženo je toho především vynikající kytarovou prací a její kombinací jak s melodickým, tak s extrémním vokálem, na který má Dave Hunt asi zbrojní pas, protože s ním umí bourat domy a svlékat lidi z kůže po stovkách.

Riffy jsou napříč celým albem opravdu velice zdařilé, silné a zapamatovatelné, a to nemluvím o dalších perfektních kytarových partech, které “Vanitas” nabízí. Posluchač se dočká jak vzletně melodických, tak zcela schizofrenních vyhrávek, dojde na různá zajímavá sóla i další působivé strunné hrátky, takže je pořád co poslouchat. A když se člověk opravdu zaposlouchá, zjistí, že deska baví od začátku do konce, a já bych se ji nestyděl označit za velmi zdařilou ukázku skladatelského řemesla, kterou by si mnozí ostatní mohli brát za příklad, jak se to má dělat. Na “Vanitas” je totiž s melodiemi i brutálními pasážemi nakládáno velmi zodpovědně, jejich vzájemná provázanosti je dosaženo nápaditě, postupy se zbytečně neopakují, je to svěží a nepřestane to bavit ani po hodně dlouhé době.

Na výbornou dopadly i bicí party. Došlo jak na čisté sypačky, tak na techničtější rytmické pasáže, a v obou případech bicí tlačí zbytek skladby vpřed přesně tak, jak je potřeba. Krom toho bicí naprosto skvěle zní, takže co do posluchačské atraktivity mohou v zajímavějších pasážích směle soupeřit s kytarami. A co se rytmiky týče, všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci. Místo přirozených bicích občas Anaal Nathrakh sáhli po industrialových smyčkách, které jsou buď čisté, nebo vzešly z živě nahraných bicích stop prohnaných nějakým efektem. Dle mého skromného názoru tahle kombinace zní naprosto perfektně a navíc je to sympatická upomínka, že industrialové vlivy hudbu Anaal Nathrakh stále ovlivňují a elegantním způsobem zpestřují, o čemž se lze ostatně přesvědčit i díky dalším industrialem načichlým momentům, kterých se na ploše alba urodila pěkná řádka. A tím se nepřímo dostáváme k další složce hudby Anaal Nathrakh, která sice není až tak esenciální jako klasické nástroje, ale k projevu kapely neodmyslitelně patří. Mám tím na mysli různé samplované skřeky, nářky mučených a podobně roztomilá zpestření už tak dost nekompromisní muziky. Těch čistě samplovaných je na “Vanitas” užito relativně střídmě, jindy lze jen s obtížemi poznat, jestli dané zvuky nevychází z Huntova hrdla. V obou případech je však těchto prvků užito s rozvahou, nikde nepřebývají a celku to jedině prospívá. A ještě tak bokem – opravdu by mě zajímalo, jestli předlouhý řev na konci “Forging Towards the Sunset” je alespoň částečně dílem nějakých studiových kouzel s čudlíky, nebo se o něj zasloužil Dave Hunt sám v plné jeho šíři. Pokud je správně druhá možnost, je to ještě větší šílenec, než jsem si myslel. Ano, je to hodně nepravděpodobné, ale co kdyby…

Jak lze asi z předchozích řádků odtušit, “Vanitas” je velmi vyvážené album, ze kterého se těžko vypichují nějaké jasné vrcholy. Kdybych měl ale přeci jen ukázat na skladby, které jsou něčím speciální, určitě nevynechám nesmírně návykovou pecku “Forging Towards the Sunset”, nepatrně do punku zabarvenou vypalovačku “You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying”, drtivou a na poměry Anaal Nathrakh velmi dlouhou zvrácenost “Feeding the Beast” a především nádherný, vznešený a genialitě velmi blízký skvost “A Metaphor for the Dead”, se kterou celá deska opravdu triumfálně finišuje. Nejméně mě naproti tomu zaujala “In Coelo Quies, Tout Finis Ici Bas”, ale i tak je to velice solidní skladba se svými nezpochybnitelnými klady, a maličko zapadá jen ve společnosti tak vybraného materiálu, jaký “Vanitas” servíruje. Ale to jen tak pro ilustraci, protože nemám pochyb, že si na desce každý najde to svoje, neboť se zde hudebních lahůdek opravdu urodilo.

Jak to tak vypadá, Anaal Nathrakh nahráli další vynikající počin, který se ve společnosti svých starších sourozenců nemusí ani trochu stydět. “Vanitas” je deska působivá, propracovaná a plná nápadů, ale to jí neubírá na přímočarosti, údernosti ani extrémním až bestiálním výrazu, který je pro kapelu tak typický a pro fanoušky velmi zásadní. Jsem tedy nesmírně rád, že jsem se nenechal odradit ne úplně přesvědčivými prvními poslechy a nechal “Vanitas” vyrůst až na osm a půl bodové hodnocení. Všem ostatním doporučuji totéž, stojí to za to…


Další názory:

Oproti poněkud rozporuplnému “Passion”, které s odstupem považuji za nejméně záživnou nahrávku v historii kapely, jsou Anaal Nathrakh“Vanitas” zase na koni. Deska totiž opětovně nabízí to, co od téhle skupiny čekám – apokalyptický extrémní náser bez špetky slitování, stále však inteligentní a bez opakování sebe sama. Novinka přináší oproti předchozí tvorbě jedno výrazně oživení, a sice doposud asi největší podíl melodií, které jsou ovšem opravdu rafinované a ani náhodou nesnižují zvířecí bestiálnost muziky Anaal Nathrakh. Obzvláště druhá polovina “Vanitas” je neskutečně silná, především díky maximálně drtícímu záseku “Feeding the Beast”, který drtí kosti. Speciální pochvalu si za svůj výkon klasicky zaslouží zpěvák Dave Hunt, jehož šílený řev je prototypem v podstatě dokonalého extrémního vokálu. Jeba do držky, která nemůže zklamat žádného příznivce předchozí tvorby!
H.

Extrémisti Anaal Nathrakh z Anglie nás vezmou na rychlý půlhodinový výlet, při kterém nám vyjeví ubohost lidské rasy a jiné romantické záležitosti. Už nějakou dobu nejde tak úplně o ten bordel, jaký produkovali na starých deskách, stali se čitelnějšími, nicméně nikoliv na úkor tvrdosti. Je to slyšet hlavně ve skvělém hutném zvuku, kde vynikne vše podstatné. Dalším prvkem, který si postupně zabírá čím dál větší prostor, jsou melodické refrény i melodičtější pojetí kytar. Za všechny například závěrečné kytarové sólo v “In Coelo Quies, Tout Finis Ici Bas”. Nicméně pořád nejde o žádný popík, od začátku alba se rozjedou blastbeaty a hutné riffy a maniakální Huntovo řvaní tomu nasazuje korunu. Kdybych měl přece jen vypíchnout jednoznačný hit, tak zmíním “Forging Towards the Sunset”, která je naprostou esencí všeho, co se na desce děje. Nicméně všechny skladby jsou black/grindové palby (občas slyším i trochu core, ale to je spíš laděním a zvukem), které nedají vydechnout. Za necelých čtyřicet minut je dokonáno, a já si můžu tento nářez pustit znovu. Po minulé rozpačitější “Passion” jednoznačné polepšení.
Stick


Eïs – Wetterkreuz

Eïs - Wetterkreuz
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Mann aus Stein
02. Auf kargen Klippen
03. Wetterkreuz
04. Am Abgrund
05. Bei den Sternen
06. Thou, Whose Face Hath Felt the Winter’s Wind [Sun of the Sleepless cover]

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Čím si vcelku nová, debutující a nepříliš známá undergroundová kapela jako Eïs zaslouží to, aby dostala prostor v klasické velké recenzi, když právě na takovéhle případy tu máme jistou speciální rubriku? Ve své podstatě tím, že se tak úplně nejedná o začínající a debutující kapelu, přestože je “Wetterkreuz” první deskou, jež pod hlavičkou Eïs vychází. Máte v tom guláš? Žádný problém, vše vysvětlím, ono to totiž zas tak složité není. Počátky skupiny sahají do roku 2005, kdy na západě Německa vzniklo jisté uskupení s názvem Geïst, které následně vydalo tři dlouhohrající nahrávky, z nichž jsem si já osobně oblíbil především tu poslední, “Galeere” z roku 2009. Jenže uběhl další rok a úplně jiná skupina z Kolína nad Rýnem, která však měla dost podobný název Geist (rozdíl pouze v přehlásce nad i), hrající alternativní rock, začala těmto našim black metalovým Geïst hrozit soudy právě kvůli podobnosti obou jmen. Jak jste si již asi domysleli, Geïst zájem o nějaké problémy neměli, takže své jméno dobrovolně změnili, nebo lépe řečeno zkrátili právě na Eïs. Nicméně až nyní, více jak celé dva roky po změně názvu, vychází první nahrávka Eïs (reedice prvních dvou alb “Patina” a “Kainsmal”, které původně vyšly pod Geïst, nepočítám), ačkoliv se ve skutečnosti tedy jedná o čtvrté album.

Vzhledem k tomu, že jádro skupiny, tedy dvojice Alboîn a Marlek, zůstalo nezměněné, asi není velké překvapení, že se Eïs příliš nevzdálili od stylu pozdějších Geïst, tedy zejména “Galeere” (“Patina”“Kainsmal” jsou podle mě trošičku jinde)… i když na druhou stranu, jak se to vezme. Nezměněn samozřejmě zůstal základní styl, kterým je – v jednoduchosti řečeno – black metal s velmi silnou atmosférou, vlastně postavený především na atmosféře. Pocitově je ovšem posun znatelný, a přestože ten základ, na němž “Wetterkreuz”“Galeere” staví, zůstal vesměs stejný, rozhodně se nedá tvrdit, že by si obě nahrávky byly podobné jako vejce vejci. Ostatně je onen rozdíl krásně vidět už jen na jejich tematickém zaměření – zatímco “Galeere” plula po mořské hladině, středobodem “Wetterkreuz” – jak vidno už jen z názvu a z obálky (jen tak mimochodem, opravdu úžasné obálky, to se musí nechat) – je počasí.

Pokud se nějaké vztyčné body mezi “Galeere” a “Wetterkreuz” dají nalézt, pak je to zejména v obecné rovině v místech, kde to posluchače potěší nejvíce – novinka si totiž od svého předchůdce (čert vem, že vyšel pod jiným jménem) bere především mimořádnou kvalitu, inteligenci a již zmiňovanou silnou atmosféru, byť pocitově odlišnou. Právě tohle jsou atributy, které z “Wetterkreuz” dělají černého koně na black metalovém kolbišti letošního roku – a to mi věřte, že nikterak nepřeháním. Obrovskou zbraní Eïs je totiž paradoxně to, že s výjimkou zasvěcených, kteří kapelu sledují již z období Geïst, o nich příliš mnoho lidí neví, díky čemuž toho dotyční nebudou od “Wetterkreuz” moc čekat – avšak tím spíš pak budete překvapeni, o jak moc působivou desku se jedná.

“Wetterkreuz” u mě osobně boduje hlavně v jedné věci, kterou mám já osobně v hudbě opravdu rád – nejedná se o nic triviálního či banálního. Nemyslím co do formy, protože ta je dle mého názoru až druhořadou záležitostí, ale co do obsahu. Eïs se sice pohybují v docela velké rychlosti – vlastně s výjimkou meziher v podobě fičení větru (počasí, vzpomínáte?), který uvozuje a zakončuje téměř všechny skladeb, se jedná o relativně rychlou nahrávku, nicméně pod tou masou zvuku a kytarovou hradbou (mimochodem, právě výtečná a nápaditá kytarová složka je jedním z největších kladů alba) cítíte obrovskou hloubku. Takové to pověstné “něco” navíc, co se nedá dost dobře popisovat nebo dokonce analyzovat a co má opravdu jen málokterá skupina. Pokud na to ovšem narazíte, tak to prostě pouhým hudebním citem poznáte – a buďte si jistí, že na “Wetterkreuz” na to rozhodně narazíte. Ono samozřejmě všechno souvisí se vším, takže tato tajemná substance “mezi řádky” má samozřejmě co dočinění i s onou atmosférou. Anebo je to naopak a právě uhrančivá atmosféra je tím prvotním podnětem pro onen pocit hudební hloubky? Těžko říct, ale vlastně je to otázka, která je z našeho pohledu naprosto bezpředmětná – stěžejní je totiž výsledek, jenž mluví sám za sebe.

Ona sázka čistě na atmosféru s sebou samozřejmě nese i jistá úskalí, která znatelnému množství případných posluchačům zabrání do “Wetterkreuz” proniknout. Rozhodně neočekávejte, že byste si po konci nahrávky pamatovali nějaké konkrétní momenty či melodie, to přijde až za hodně dlouho po mnoha posleších. Já osobně jsem si po prvním poslechu odnesl pouze ten dojem, že to, co jsem právě slyšel, bylo naprosto úžasné, že se mi to neskutečně líbilo a že to musím slyšet znovu. To je celé. “Wetterkreuz” dokáže pouze to, že vás vtáhne dovnitř a na další hodinu vás nepustí nikam jinam, rozhodně vám však putování neusnadní lehce zapamatovatelnými pasážemi. Pokud to ale domyslíte do důsledku, to rozhodně není málo, přestože jsem použil slovíčko “pouze”. Vlastně bychom mohli zjednodušeně říct, že “Wetterkreuz” na vás bude působit jako jednolitý celek – o to však víc. “Wetterkreuz” opravdu nesmíte poslouchat jako kolekci několika písní, ale jako desku – a pokud na tuhle hru přistoupíte, odměna rozhodně nebude menší, než jakou je skvělý hudební zážitek. Tomuto přístupu samozřejmě notně napomáhá i délka skladeb (nejkratší sedm minut), ale ve skutečnosti bych si klidně dokázal představit, kdyby šlo jen o jednu 55 minut dlouhou kompozici – výsledek by byl naprosto stejný. Pokud byste opravdu nutně trvali na tom, abych vybral jednu skladbu, pak bych nejspíše volil fenomenální “Bei den Sternen”, avšak z výše řečeného asi vyplývá, že vybírat jen jednu píseň je trochu proti samotnému smyslu “Wetterkreuz”

Konečný verdikt je myslím zřejmý – “Wetterkreuz” je jednoduše fantastická deska, jež sice mnohé odradí zdánlivou nepřístupností, ale těm, kteří v hudbě dávají přednost inteligenci před podbízivostí, toho bude mít hodně co říct. V kontextu s předešlou tvorbou (G)eïs(t) na ní vidím ještě jednu obrovskou výhodu – kapela jde album od alba nahoru a s každou další nahrávkou je lepší a lepší, aniž by se opakovala a jen brousila nastolený směr – a to umí málokdo. Už nyní jsem zvědavý, jestli se za několik let podaří překonat i “Wetterkreuz”, protože tentokrát už to bude opravdu hodně těžké. To už ale hodně předbíháme; hlavní je to, že do té doby tu máme počin, který za váš drahocenný čas rozhodně stojí.


Behexen – Nightside Emanations

Behexen - Nightside Emanations
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Wrathful Dragon Hau-Hra
03. Death’s Black Light
04. Circle Me…
05. We Burn with Serpent Fire
06. Luciferian Will
07. Awaken Tiamat
08. Temple of the Silent Curses
09. Shining Death
10. Kiss of Our Dark Mother

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na finské satanáše Behexen se osobně dívám možná trochu paradoxně, v porovnání s ostatními lidmi. Všímám si, že většina žánrových fanoušků vyzdvihuje jejich první desky “Rituale Satanum” z roku 2000 a “By the Blessing of Satan” z roku 2004, naopak třetí počin “My Soul for His Glory”, na němž Behexen posunuli svou tvorbu trošku jinačím směrem, spousta lidí zavrhuje, ať už čistě z důvodu té změny, že už to prý nebylo takové zlo, nebo čistě proto, že to dotyčnému nepřišlo už tak dobré. Já osobně to mám ovšem přesně naopak. “Rituale Satanum” a “By the Blessing of Satan” sice jistě nejsou špatné fošny, je to peklo, jak má být, ale z nějakého důvodu mě prostě “My Soul for His Glory” baví mnohem víc a s odstupem času si tuhle placku pouštím mnohem častěji. Behexen se nebáli posunout, bestiální atmosféru vyměnili za atmosféru sice stále blasfemickou jak poleno, ale trochu inteligentnější, přidali na (v rámci mezí) progresivnějších prvcích, jako jsou čistý vokál, vyloženě atmosférické songy (mrazivá “O.O.O.”), v některých případech pak vytvořili opravdu famózní skladby, zejména titulní věc “My Soul for His Glory” s nezemským refrénem. Nemohu si pomoct, mně to prostě chutnalo. Není tedy asi divu, že na pokračování “Nightside Emanations” jsem se dost těšil…

Předně je nutné zdůraznit jednu věc – rozhodně se nestalo, v co někteří doufali, Behexen se nevrátili ke svému původnímu zvuku, který byl čistokrevným černěkovovým zlem, ale pokračují v tom, co započalo už na “My Soul for His Glory”. To v překladu znamená black metal, který se nebojí i trochu zvolnit v tempu a obsahuje tak i mnoho pasáží, jež nejsou typickou vichřicí; kterému nejsou cizí ani nějaké ty ozvláštňující prvky, atypické melodie, čistý vokál atd. Anebo ještě jinak řečeno, současná tvorba Behexen jednoduše nabízí i black metal, který – a možná právě to mnoha příznivcům starších alb vadí – je stravitelný pro širší okruh lidí než původní syrová sypačka. Samozřejmě, Behexen se stále tváří jako největší zlo pod černým sluncem, záměrně se kolem sebe snaží budovat jakousi okultní auru (což někomu sice může přijít trapné, ale tak nějak to k tomu patří), jejich muzika však už není tak ortodoxní, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud bych měl aktuální Behexen k někomu přirovnat, asi by mě napadli kolegové z Watain, kteří jsou na tom relativně podobně – byť se možná z dálky tváří ukrutně zle, ve skutečnosti je jejich black metal záležitostí poslouchatelnou i pro obyčejného smrtelníka. Tím ovšem nechci říct, že by Behexen byli lehce chytlavou záležitostí, stále se přece bavíme o extrémním metalu; ani tím nechci říct, že od Švédů nějak kopírovali, ve skutečnosti obě kapely prodělaly ten vývoj od syrovější stylové podoby k současnému vyznění takřka současně a přelomová alba v jejich tvorbě vyšla v tom samém roce, jenže zatímco Watain se podařilo prorazit, dostali se pod velkou firmu, hrají na velkých festivalech a objevují se v hudebních magazínech, Behexen jsou stále underground. Možná, že ta jejich forma je ještě pořád o maličko extrémnější, ale to je – z pohledu vás, kteří holdujete spíše melodičtější hudbě – daň za to, že v tomto případě dostanete skupinu, která není tak ohraná a okoukaná, alespoň tedy v širším kontextu, neboť pro ty, kteří se na black metalovém poli sami pohybují, jistě Behexen dávno znají a to, co zde vykládám, pro ně není nic nového.

Přesto má “Nightside Emanations” podle mne jeden problém, a sice že v porovnání se svým předchůdcem “My Soul for His Glory” jednoduše prohrává. Sice je pravda, že ne nikterak markantně, nic to ovšem nemění na tom, že mi minulé album přišlo o chlup ze Satanovy mocné řiti lepší. Což ovšem neznamená, že by “Nightside Emanations” mělo být špatnou nahrávkou, stále je totiž na ní jistě co poslouchat. Především je rozdíl v tom, že na “My Soul for His Glory” byly v podstatě všechny skladby totální pumelice, ať už šlo o úvodní “Let the Horror and Chaos Come” s neskutečně chytlavým riffem, skvěle vygradovanou “Born in the Serpent of the Abyss” s dechberoucí druhou polovinou, již zmiňovanou dvojici v podobě pomalé atmosféry “O.O.O.” a titulní “My Soul for His Glory” s fenomenálním refrénem nebo zbylé rychlé vály. Na “Nightside Emanations” mi ovšem přijde, že některé kompozice tak úplně nemají takovou sílu, jakou bych od Behexen čekal. Nejsou sice zlé, ale malinko jim něco schází, zvláště to platí na začátku alba.

Samozřejmě se však zde nachází i velice vydařené vály, to Behexen upřít nemohu, že v některých případech měli i na novince velice vydařené nápady. Hned na první poslech zaujme “Circle Me…” s deklamovaným refrénem a hlavně neuvěřitelně prdel-nakopávajícím riffem ve středním tempu. Něco do sebe má jistě i proměnlivá “We Burn with Serpent Fire”, která se pohybuje od pomalejších kusů až po výbuchy agrese. Jako jeden z vrcholů celého “Nightside Emanations” bych viděl uhrančivou “Awaken Tiamat”, jež by mohla jít bez problému do souboje s těmi nejlepšími songy z “My Soul for His Glory”; přesně tohle jsou ti Behexen, které já osobně chci slyšet – atmosféra jako prase, pořád je to zlo, ale má to myšlenku (obzvláště prostřední pasáž s démonickým “Awaken Tiamat!” je prostě náser!), stále to uctívá staré žánrové pořádky, ale nijak nekopíruje ty nejstarší klasiky, jednoduše black metal současného střihu v té nejlepší možné formě.

Behexen

Podobně je na tom i “Temple of the Silent Curses”, do níž po zběsilé první polovině začnou promlouvat skvělé čisté vokály. Jako absolutní vrchol “Nightside Emanations” bych ovšem označil závěrečnou a zároveň nejdelší “Kiss of Our Dark Mother”, z jejíchž tónů po celou dobu doslova odkapává síra. Pokud by celá deska byla na téhle úrovni, pak by se jednalo o opus první kategorie. Dobré alespoň to, že výrazně lepší druhá polovina “Nightside Emanations” nechá trochu zapomenout na malinko slabší začátek, který sice rozhodně není špatný, naopak se mi také dost líbí, jen na rozdíl od závěru nahrávky nenabízí nic vyloženě výjimečného.

Na obranu Behexen však musím říct dvě věci. Zaprvé, možná je tak trochu chyba i na mé straně, že jsem toho od kapely čekal možná až přespříliš. Zadruhé, “Nightside Emanations” přece jenom ještě neprotáčím tak dlouho, takže možná, že i z některých dalších písní po čase vykouknou pořádně dobré nápady, ostatně i u “My Soul for His Glory” mi to nějakou chvíli trvalo. I z tohoto důvodu hodnotím prozatím střízlivě 7,5 bodu, ale nijak nevylučuji, že to možná časem poroste (ale možná taky ne, těžko odhadovat). Nicméně musím zdůraznit, že i když recenze v některých momentech vyznívala trochu kritičtěji, než jsem zamýšlel, stále se mi “Nightside Emanations” líbí. Bezesporu se jedná o povedenou placku, která představuje současnou formu “pravého” black metalu ve velice dobré kvalitě a která si zcela jistě zaslouží nadprůměrnou známku.


Phantoms of Pilsen 6 (sobota)

Phantoms of Pilsen 6
Datum: 6.10.2012
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Din Brad, Heiden, Negură Bunget, Panychida, The Stone, Tulsadoom, Vulture Industries, Žrec

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: O zahájení druhého dne se postarala pořádající Panychida, která dle očekávání odvedla na domácí půdě svůj velice solidní standard. Vystoupení bylo zábavné a dost rychle uběhlo, rozhodně ne však jen z toho důvodu, že si kapela sama pro sebe vyhradila úplně nejkratší čas celého festivalu. Jako vrchol setu bych označil asi skladbu “Rod Havrana”, jež zní v živém provedení vskutku parádně. V počas posledního songu, kdy vystoupení logicky mělo gradovat ke skvělému závěru (k čemuž bylo našlápnuto více než dobře), však Panychidu potkala stejná nepříjemnost jako úvodní kapelu pátku – technika opět zradila a tentokrát to odnesla vypadnutá kytara Honzy Vaňka, který se ji ani nesnažil zpátky zprovoznit a radši se vydal pod pódium mezi lidi. Jakkoliv je však ztráta jedné kytary opravdu znát, i tak se stále jednalo o velice příjemný koncert na začátek sobotního programu.

Ježura: Jakkoli jsem si z loňského vystoupení Panychidy odnesl spíš průměrné dojmy, tentokrát to pánové rozbalili ve velkém stylu. Perfektní zvuk, vynikající nasazení, prostě všechno v nejlepším pořádku. V setlistu dostaly dostatek prostoru skladby z EP “Woodland Journey”, zazněla i “Running out of Rules” z debutu a došlo pochopitelně i na zástupce druhé řadovky. K dokonalosti chyběla snad jen její titulní hymna “Moon, Forest, Blinding Snow” a také lepší Vlčákovo frázování, protože mi přišlo, že v jedné skladbě (tuším, že to byl “Rod Havrana”) trochu nestíhal. Ale ruku do ohně bych za to nedal a možná mu křivdím. Tak či onak jsem si odnesl dobrý dojem, který nepokazil ani onen technický problém. Všechno totiž zachránil druhý kytarista Sinneral, který se za plného hráčského nasazení vypravil za Honzou Vaňkem mezi lidi, a celé vystoupení korunoval neočekávaným, ale o to příjemnějším způsobem.

H.: Při vší úctě k ostatním účinkujícím musím přiřknout titul nejlepší české kapely na Phantoms of Pilsen 6 moravským Žrec. Musím se přiznat, že se mi tito chasníci doposud živě vyhýbali (nebo snad já jim?), nicméně premiéra dopadla tak výtečně, že jsem to ani nečekal. Obzvláště bych vyzdvihl neskutečně lahůdkové provedení čistých vokálů jak v podání Ingvarra, tak i Marvina; dokonce bych si dovolil tvrdit, že minimálně tenhle večer (toho času spíš vlastně ještě odpoledne) to pánové odzpívali snad ještě lépe než na desce, až bych se nebál říct, že za celý víkend nikdo jiný lepší čistý zpěv nepředvedl. Abych ovšem nekřivdil ostatních členům skupiny, i oni samozřejmě podali velice dobrý výkon, protože kdyby ne, nebylo by vystoupení Žrec tak výborné, jak ve skutečnosti bylo. Pro mě osobně asi druhá nejlepší kapela soboty.

Ježura: To já ze Žrec až tak nadšený nebyl, ale ani tak jim nemohu upřít opravdu povedené vystoupení. V porovnání se starší tvorbou na mě nejvíc zapůsobily skladby z desky “Paměti” a třeba se teď konečně dokopu k jejímu poslechu. Jak vidno, domácí folk/pagan metalová scéna má hodně co nabídnout.

H.: Českou štafetu přebírají Brňané Heiden, u nichž rozhodně není přehnané tvrdit, že mezi hudebními atmosférami patří v rámci České republiky k absolutní špičce. Aby však nevznikla nějaká mýlka, když v článku stále zdůrazňuji český původ, rozhodně ani jednu z domácích skupin nepovažuji za nějak méněcennou vůči “těm venku” a speciálně o Heiden to platí obzvlášť. Tato formace patří mezi ty, jež nepotřebují dělat na pódiu nějaké vylomeniny či takzvanou show; prostě stačí, když pánové přijdou a začnou hrát, protože samotná jejich hudba mluví sama za sebe a její atmosféra je opravdu úžasná. Jen jediné rýpnutí, které si neodpustím, směřuje k setlistu, protože Heiden na koncertech v poslední době hrají pouze z novinky “Dolores”, což na jednu stranu samozřejmě chápu (už jen z toho důvodu, že starší tvorba je dost jinde) a nic proti tomu nemám, jelikož je to skvělé album, nicméně alespoň skladby z “Obsidian” bych ještě opravdu rád slyšel živě. Je však pravda, že to je moje osobní věc, samotné vystoupení bylo velmi povedené a nemohu proti výkonu Heiden říct jediné křivé slovo.

Ježura: Heiden – kapela, na kterou od vydání alba “Dolores” nedám dopustit. V Plzni se mi konečně podařilo přimotat se také k jejich živému vystoupení a pánové moje očekávání nezklamali. Tedy, jednu drobnou výtku bych přeci jen našel. Proti studiové podobě, kterou mám naposlouchanou opravdu pečlivě, mi sem tam přišlo, že Kverd zpíval maličko jinak, než jak jsem zvyklý (asi nejvíc to bylo znát v mojí milované “Dnešní noc je žena”). Nešlo však o nic zásadního a koncert jsem si užil i tak – snad i proto, že jsem starší tvorbě Heiden zatím po hříchu nevěnoval potřebnou pozornost, takže mi na rozdíl od H. vůbec nevadilo, že krom skladby “Živý?” zazněl výhradně materiál z “Dolores”.

H.: Docela očekávaná věc – tedy alespoň pro mě – byl koncert Din Brad, což je čistě folkový projekt členů Negură Bunget, konkrétně v Plzni se na pódiu objevili (podle funkcí v domovské kapele) bubeník Negru a klávesistka Inia Dinia. Byl jsem upřímně zvědavý, jak se s prezentací hodně intimní hudby poperou živě, nutno však říct, že to rozhodně nebylo špatné. Byť jsem čekal o malinko víc, stále se svým způsobem jednalo o docela překvapivě příjemný set, který i přesto, že samotná muzika tak povětšinou nezní, působil docela přátelsky a odpočinkově… možná to snad bylo díky kontrastu s okolními metaly. Rozhodně se mi ale představení Din Brad líbilo, určitě mnohem víc než pozdější vystoupení samotných Negură Bunget… vystoupení Din Brad totiž mělo atmosféru, všichni v publiku bez hnutí zírali na pódium a rumunská nálada byla v sále vážně cítit, samotná Negură Bunget toto ale nedokázala ani v nejmenším… vlastně i celé počínání Din Brad je mi mnohem sympatičtější než to, co se v současné době děje pod jménem Negură Bunget, ale jak již bylo řečeno u Dordeduh, k tomu se ještě dostaneme později…

Ježura:Din Brad jsem si odnesl kapku rozporuplný dojem. Muzika je to bezesporu dobrá, ale asi mě nezastihla v náladě, která je k docenění takového koncertu zapotřebí. Celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že mi celí Din Brad ke zbytku lineupu moc nepasují a snaží se vysílat na jiné vlně, než na kterou jsem byl naladěn, takže jsem ani nemohl podlehnout vytvářené atmosféře, což je u živého podání atmosférické hudby dost zásadní problém. Pozitivní ohlasy ze všech myslitelných stran mě ale utvrzují v přesvědčení, že byl tentokrát problém na mé straně a nikoli u Din Brad.

H.: Na tomto místě bych rád zdůraznil, že prozatím všech jedenáct skupin, jež se až do této chvíle na Phantoms of Pilsen 6 představily, se mi opravdu upřímně líbily a všechny koncerty do jednoho musím i přes menší dílčí neduhy jen a jen chválit. Avšak to se změnilo s příchodem Rakušanů Tulsadoom, kteří byli další kapelou, jež se na soupisku dostala na tu nejposlednější chvíli. Chtěl bych věřit tomu, že tenhle přehmat vznikl jen díky tomu, že pořadatelé už prostě nestačili v tak krátké době sehnat adekvátní náhradu za odpadnuvší Hromovlad, protože Tulsadoom byli opravdu děs a hrůza. Hudebně ještě s obrovským sebezapřením dejme tomu, průměrný thrash/heavy metal bych ještě skousnul, přestože se mezi ostatní poměrně inteligentní kapely hodil mnohem méně než nemetaloví Din Brad, ale co do prezentace to byla naprostá šílenost. Už dlouho, hodně dlouho jsem neviděl někoho, kdo by svým gay-levelem dokázal konkurovat i legendárním Manowar, ale Tulsadoom to zvládli. Jejich punčocháče by se s klidem uživily na natáčení filmu Robina Hooda z roku 1938, k tomu byli jednotliví členové navlečení v jakýchsi kožešinách, pláštích, kožených brněních… nevím, zdali se dá tohle považovat za barbarský thrash, jak Tulsadoom sami sebe označují, já osobně bych to označil spíše za hovadinu, která by měla hrát maximálně tak na pódiu klubu Modrá ústřice… minimálně basák Rick Thunder by se tam vážně neztratil. Abych se ale aspoň trochu ještě věnoval hudbě, což je přece jenom v rámci reportu stěžejní, zmíním, že v kontextu následujících minut byla jako intro setu zprzněna geniální kompozice “Anvil of Crom” ze soundtracku kultovního snímku “Conan the Barbarian”; v průběhu koncertu pak ještě zazněla předělávka “One by One” od Immortal a při vší úctě to bylo neskutečně strašné, až jsem po většinu času přemýšlel, jestli to je opravdu to, co si myslím. Jednoznačně největší (a vlastně jediná opravdová) sračka festivalu.

Ježura: Já, ač jsem od Tulsadoom očekával opravdu monstrózně špatné vystoupení, musím nakonec s H. tak trochu nesouhlasit. Jistě, kapela se honosí tak příšernou image, že se každý pohled na pódium rovnal opravdu silnému utrpení, ale musí se nechat, že se svým energickým heavy/thrashem odvedli opravdu dobrou show, která vyloženě sváděla k nějakým kotelním hrátkám. Není tedy divu, že se na Tulsadoom sešel snad největší dav letošních Phantoms a odměnil muzikanty suverénně nejbouřlivější odezvou, kterou mohu nejen v kontextu akce nazvat hromovou.

H.: Členové Negură Bunget nebyli jediní, kdo si dal na Phantoms of Pilsen 6 hned dva koncerty. V pátek jako Kozeljnik, v sobotu v téměř stejné sestavě jako The Stone. Na tuhle asi největší akvizici podzemního metalu ze Srbska jsem se dost těšil, ale koncert zůstal o chlup za mým očekáváním. Ne že by The Stone zahráli špatně, to vůbec, Srbové to naopk odehráli velice dobře a některé vály zabíjely více než dost (obzvláště se mi živě líbily songy z loňského alba “Golet”), ale přece jenom jsem od takového do jisté míry i kultovního jména čekal o trochu více. Neříkám ovšem, že by mne to nebavilo, určitě to bylo dobré, v porovnání s Kozeljnik z předcházejícího dne o poznání přímočařejší a v rámci žánru mnohem klasičtější, čemuž odpovídalo i chování frontmana, jímž už samozřejmě nebyl samotný Kozeljnik, jenž v The Stone hraje na kytaru, ale Nefas, který se svými řetězy působil o dost misantropičtěji. Zajímavá mi ale na celém vystoupení přišla ještě jedna věc – The Stone totiž byli jedinou kapelou, jež vystupovala ve warpaintu, což je na vesměs black metalovém festivalu docela vtipné. Ale jinak tento druhý mini-souboj vyhrál projekt Kozeljnik.

Ježura:The Stone jsem přistupoval se stejným očekáváním jako k jejich druhé inkarnaci – projektu Kozeljnik. A podobně jako Kozeljnik mi i The Stone předvedli velmi solidní black metalovou show, které nechybělo nic, co k takové muzice patří. Všichni muzikanti se opravdu snažili, v čemž vyloženě exceloval basák Usud, jehož zápal pro hru by mohl posloužit za vzor kde komu. Jediné, co na vystoupení The Stone trochu zamrzelo, byl znatelné zkrácení setu, k němuž se přikročilo po snad dvacetiminutové sekeře, se kterou kapela začala hrát [za což si ale může trochu sama kvůli setsakra dlouhé zvukovce – H.]. Škoda, dva nebo tři songy navíc bych určitě ocenil.

H.: Jestliže první den vyhráli Secrets of the Moon, pozici vrcholného vystoupení sobotního programu si pro sebe s naprostým přehledem uzmuli Norové Vulture Industries, kteří to v Plzni mají rádi (ostatně s výjimkou pořádající Panychidy snad na Phantoms of Pilsen nikdo nevystoupil víckrát – Vulture Industries jsou však ten druh skupiny, která nejspíš nikdy neomrzí, tudíž její opakování nevadí), a Plzeň má zase ráda je – málokdo měl totiž za celý víkend srovnatelnou odezvu z publika. V tomto případě to ale bylo více než zasloužené (na rozdíl třeba od Tulsadoom, na něž lidi pařili jak diví, přestože to byl hnůj), protože hudebníci podali opravdu skvělé výkony, zejména pak zpěvák Bjørnar Nilsen, jenž mezi frontmany neměl na festivalu konkurenci a za své showmanství si nezaslouží nic jiného než plný počet bodů. Avšak nejen díky němu, ale i díky ostatním členům byl koncert tak nějak příjemně šílený, ale stále vážný, velice energický, nikoliv však nějak lacině hopsavý, vždy ovšem po všech stránkách skvělý. Bomba!

Ježura: Tahle norská avantgardní banda byla asi největším lákadlem, které si pro mě pořadatelé letošních Phantoms připravili, a já se dost bál, jak hudba, kterou mě Vulture Industries uchvátili na obou albech, zafunguje naživo. Zafungovala skvěle. Od prvních taktů se jednalo o tak neuvěřitelně našlapané vystoupení, že jsem nestíhal valit oči. Pološílený a takřka divadelní výstup, který předvedl Bjørnar Nilsen, nesnesl nic než absolutorium, a když se maestro zpěvák během poslední skladby dokonce vypravil mezi lidi, extáze byla dokonalá. Za mě nejlepší vystoupení celého festivalu a další z řady geniálních koncertů, kterých jsem měl tu čest se zúčastnit.

H.: Festival se již pomalu chýlí ke svému konci a na pódium se již potřetí chystá rumunská skupina, tentokrát tolikrát zmiňovaná Negură Bunget, která, jak jsem již dvakrát naznačil, předvedla trošku rozporuplný set. Současní členové, jimiž se bubeník Negru obklopil, se mohou snažit, jak chtějí, ale – částečně ani ne vlastně vinou, zčásti ale i tou – na to, čím kdysi Negură Bunget bývala, nikdy nedosáhnou. Tahle skupina totiž svého času byla na scéně malým zázrakem a doslova zjevení, malý velký klenot odněkud z konce světa uprostřed divokých transylvánských hor, výjimečná hudba s nadpozemskou atmosférou, ale to všechno už je prostě pryč a po všeobecně známém personálním zemětřesení se kouzlo vypařilo. Zdá se mi, že noví členové prostě nechápou, o čem Negură Bunget byla, ten tam je nějaký mystický zážitek, který ta muzika dokázala zprostředkovat (zcela vážně), dnes kapela sama sebe degradovala na pozici docela obyčejné formace, jež se snaží posluchače opíjet rohlíkem. Například jen samotné vystupování mě neskutečně irituje, protože třeba nucení lidí skandovat “hej, hej” a tleskat do rytmu je u takové muziky prostě něco, co mně osobně zážitek absolutně kazí, nic takového by tam být nemělo a k tomu, o co se Negură Bunget (dnes již jenom) snaží, se to neuvěřitelně nehodí. Další věcí je, že i samotný přednes skupiny už je prostě… divný. Není v tom ta duše, která zde bývala stěžejní. Například na závěrečné “Țesarul de Lumini” z alba “Om” (tj. ještě z doby staré sestavy), která je na desce naprosto geniální skladbou, se jasně ukázalo, jak to dnes v táboře kapely doopravdy je… píseň nezněla, jako když skupina hraje vlastní song, ale spíš jako průměrně odvedený cover. A tak to prostě je, Negură Bunget se stala pouhou parodií a nepříliš povedeným odvarem své minulosti. Atmosféru staré Negury udržují Dordeduh, ne však sama Negură Bunget, a podle toho také vypadal ten propastný rozdíl mezi oběma vystoupeními.

Ježura: Já jsem měl v případě Negură Bunget proti H. dost zásadní výhodu – tvorbu kapely neznám ani za mák, a to je asi důvod, proč jsem i z posledního vystoupení festivalu odcházel navýsost spokojený. Nemaje s čím srovnávat jsem si druhou polovinu setu opravdu užil (tu první jsem strávil jinde, takže nemůžu soudit) a nemám jí moc co vytknout. Vedle hudby samotné na mě ale nejsilnější dojem zanechal vražedný výraz ve tváři klávesistky, která hrála jako by to mělo být naposled a všichni v sále za to mohli (smích).

H.: Ano, v tom s kolegou souhlasím, že klávesačka Inia Dinia byla opravdu tím nejzajímavějším na vystoupení Negură Bunget… celý koncert pařila taky vehementně, že jsem celou dobu čekal, jestli jí to poprsí z výstřihu vypadne ven nebo ne… bohužel jsem se nedočkal (smích).


Zhodnocení:

H.: Na závěr klasicky několik slov závěrem (tomu říkám formulace!). Po organizační stránce jsem nezaznamenal žádný problém a vše fungovalo jako na drátkách. Je pravda, že já jsem spíš člověk, který se stará sám o sebe a nějak se nešťourá v tom, co nefungujícího by kde našel, na festivaly jezdím především za muzikou a z tohoto pohledu si nemohu stěžovat jak po stránce dramaturgické, tak i v ostatních ohledech. Časy vystoupení byly striktně dodržovány, takže v tom nebyl guláš, jak se občas stává (mnohem větší akce by mohly vyprávět); ozvučení až na jednu výjimku v podobě příliš hlasitých Dordeduh bylo naprosto v pořádku. Výběr samotných účinkujících byl opravdu výtečný, podle čehož také vypadaly i předchozí řádky, v nichž jsem musel až na Tulsadoom a Negură Bunget všechny jen a jen chválit. Velmi si cením hlavně toho, že pořadatelé nezvou žádné vyložené taháky, u nichž by měli jistotu, že bude plný dům, ale dávají přednost spíše opravdu kvalitní hudbě. Jestli tento přístup ocenili i lidé a dorazili v takovém počtu, aby organizátoři neprodělali kalhoty, to si odhadnout netroufnu, nicméně doufám, že kalhoty zůstaly na svém místě, protože nechat v případě prodělku padnout takhle kvalitní a sympatickou akci, to by byla obrovská škoda. Výborné bylo také to, že zde vystoupila nejedna formace, jež v České republice k vidění v podstatě není – v tomto případě se sluší vypíchnout Bethlehem a v těsném závěsu ještě Kozeljnik a Din Brad. Samozřejmě do této sorty spadají ještě Tulsadoom, ale zrovna ty bych si propříště odpustil (smích).

H.: Speciálně musím vypíchnout jednu věc, a sice že v prostoru sálu, kde se koncerty konaly, bylo zakázáno kouření, což ze svého pohledu ortodoxního nekuřáka kvituji s obrovským povděkem. Člověk se nedusil, nebyl v žádném smradu, nikde nebyla oblaka kouře, takže nic nebránilo v tom, aby si všichni mohli užívat samotná vystoupení. Navíc si nedokážu představit, jak by to tam vypadalo, kdyby měl každý druhý člověk v ruce cigaretu, protože v sobotu večer bylo v sále dost horko a dusno samo o sobě, takže tím spíš mi zákaz přišel logičtější. Nutno však říct, že ani kuřáci nebyli nijak kráceni a hned vedle byl rozlehlý dvorek, ven z hospody také pár kroků, takže se nikdo nemusel své záliby vzdát. Pár lidí, kteří omezení ignorovali nebo o něm nevěděli a v klidu si zapálili i uvnitř během koncertu, se sice našlo, ale naštěstí to bylo jen výjimečné.

H.: Samotné prostředí božkovské hospody Pod Kopcem taktéž vyhovuje. Onen zmiňovaný sál je docela malý s až klubovou atmosférou, zároveň ale nejde o žádný krcálek a stále poskytuje místo pro důstojné vystoupení z pohledu posluchače a předpokládám, že i z pohledu kapel samotných. Byť se to na první pohled nezdá, i tohle hodně pomáhá ještě zlepšit finální dojmy.

H.: Celkově musím říct, že se mi na Phantoms of Pilsen velice líbilo, užil jsem si spoustu parádních koncertů, plus ještě spoustu těch věcí okolo, které rovněž tvoří takovou tu festivalovou mozaiku z úhlu pohledu jednoho člověka, avšak to už do reportu nepatří, proto své povídání ukončím tím, že minimálně z hudebního hlediska se jednalo o víkend natolik povedený, že se vyplatilo vážit v podstatě jakkoliv dlouhou cestu.

Ježura: Nemám moc co dodat. Kolega všechna pozitiva shrnul celkem přesně a žádných negativ jsem si za celé dva dny nevšiml, takže doplním jen dvě věci. Zvuk, jaký se letos podařilo vyladit na Phantoms, byl jedním z nejlepších (ne-li nejlepším), na jaký jsem v českých podmínkách narazil. Za to patří všem odpovědným velký respekt. A druhá věc, u které cítím potřebu ji zdůraznit, je přátelská atmosféra, která byla znát na každém rohu. Nenapadá mě jiná akce, kde by byl mezi pořadateli a návštěvníky takový vztah. Nezbývá tedy než smeknout pokrývku hlavy a doufat, že se na Božkově zase za rok shedáme.