 |
| Datum: 5.10.2012 Místo: Plzeň, Pod Kopcem Účinkující: Bethlehem, Dordeduh, Et moriemur, FDK, Gorgonea Prima, Kozeljnik, Secrets of the Moon Akreditaci poskytl:
|
H.: Phantoms of Pilsen byl pro mne až doposud trochu prokletý festival. Chystal jsem se na něj už od jeho druhého ročníku v roce 2008, ale pokaždé z toho z nějakého důvodu bohužel sešlo, což mě dost mrzelo, protože jestli něčím tahle plzeňská akce vždy vynikala, tak to byla velice zajímavá sestava, obzvláště čtvrtý ročník, kde představily kapely jako Taake, Helheim, Vulture Industries nebo Sulphur, jsem vynechával velice nerad, nicméně hlavní je fakt, že tentokrát už jsem se do božkovské hospody ráčil dostavit.
Ježura: To já jsem si svou božkovskou premiéru odbyl už loni, a po přehršli vynikajících zážitků, které si pro mě pátý ročník Phantoms of Pilsen přichystal, jsem ani na chvíli nezapochyboval, že se zúčastním i letos. Svého předsevzetí jsem nakonec dostál také proto, že loňským zkušenostem zdatně sekundovala opět vydařená sestava plná vynikajících a v českých luzích a hájích poměrně neobvyklých kapel. Předpoklady se tedy sešly vynikající a již počátkem týdne, který zahájení festivalu předcházel, jsem nemohl dospat pátku.
H.: Phantoms of Pilsen 6 přinesl oproti předcházejícím ročníkům jednu velmi zásadní změnu – vůbec poprvé se z jednodenní akce stal festival o dvou regulérních dnech, tudíž se návštěvníci mohli těšit na dvojnásobnou porci převážně black metalové muziky s menšími přesahy do dalších žánrů, celkem tedy patnáct skupin, z nichž se nám v redakci podařilo nevynechat ani jedinou. Pojďme se nyní podívat, jak se jednotliví účinkující předvedli…
H.: Role úvodní kapely Phantoms of Pilsen 6 připadla na industriální black metalisty Gorgonea Prima, nicméně je nepotkal častý osud prvních festivalových kapel a nehráli pro úplně prázdný sál, protože se relativně ucházející počet lidí sešel již nyní. Příjemné bylo, že se syndrom první skupiny nepodepsal ani na samotném výkonu této sci-fi dvojice a atmosféra byla již od počátku patřičně odlidštěná a industriální, což paradoxně nerozbíjel, ale spíše umocňoval i toho dne poněkud tanečnější Hogath (ostatně se není co divit, když se již notnou chvíli před koncertem pohyboval po lokále s rozličnými alkoholy v ruce). Už se začínalo zdát, že to bude suverénně nejlepší vystoupení Gorgonea Prima, jaké jsem prozatím viděl, protože tentokrát H a R dostali i výborný zvuk, jenže v druhé půli setu začaly zlobit technické problémy. Kromě padající svítilny, kterou Hogath uprostřed songu chytal a chvíli tak nehrál, zamrzely hlavně hned dva výpadky elektroniky. Nicméně ze strany výkonu samotné skupiny plný počet jako vždy.
Ježura: Jakkoli jsem studiové tvorbě téhle středočeské chásky doposud nedokázal přijít na chuť, naživo jsem se už několikrát přesvědčil, že jejich černo-bílo-ultrafialová show stojí za to. V Plzni to bylo potřetí, kdy jsem se k vystoupení Gorgonea Prima nachomýtl, a bylo to vystoupení jednoznačně nejlepší. Navzdory časné hodině se dostavila hutná atmosféra, oba muzikanti (Hogath pak obzvlášť) nešetřili nasazením, zvuk vyšel také na výbornou a nebýt těch technických lapálií, vynikající show by nekazilo vůbec nic. Za mě všechny čtyři palce nahoru!
H.: Druzí FDK se do sestavy dostali na poslední chvíli pouhých pár dní před začátkem akce jako náhrada za vypadnuvší Němce Ahnengrab. Ani jejich čtyřicetiminutovku bych neměl problém počastovat termínem “kvalitní”, byť předcházející kolegové se mi i přes zmiňovanou zlobivou techniku líbili více, což už je ovšem spíše otázka osobního vkusu než samotného výkonu. Nutno ovšem pochválit, že takovou tu hutnou atmosféru, která je u podobných post-metalových žánrů tím stěžejním atributem, dokázali FDK podat znamenitě a procítěně, přesto stále příjemně civilně. Festival se tedy rozběhl ve velice příjemném duchu, když oba páteční zástupci české scény nastavili laťku ne zrovna nízko, avšak následující zahraničí se nenechalo nikterak zahanbit…
Ježura: Na mém zážitku z koncertu FDK se asi trochu podepsala skepse některých mých kolegů, kteří mě od tohoto vystoupení zrazovali [tím nemá na mysli mě – H.]. Nedbaje řečí jsem se však pod pódium vypravil a neodcházel jsem nespokojen. Kapela působila velmi přirozeným dojmem, nikdo z jejích členů nepůsobil jako by ho hraní nudilo a čistě z hlediska vystoupení šlo o velmi dobrý výkon. Bohužel mi to maličko kazil vlezlý pocit, který jsem měl z hudby samotné. K post metalovým nahrávkám chovám velkou úctu, ale musí mě opravdu dostat do kolen, k čemuž zde tak úplně nedošlo. Ne že by to byla špatná muzika, to určitě ne, ale zkrátka asi není až tak dobrá, abych si ji mohl plně a bez pochybností užít. Vystoupení však velmi slušné, o tom žádná.
H.: Srbové Kozeljnik, kteří jsou vlastně projektem Kozeljnika z The Stone, jehož na pódiu doplnili další kolegové z jeho hlavní kapely, se sice zpočátku tvářili malinko rozpačitě, přestože má jejich vysoce nápaditý black metal ve studiové podobě obrovskou sílu, nicméně postupem času mne set začínal bavit víc a víc a po jeho konci jsem odcházel s pocitem, že jsem viděl další skvělou věc. Za tu mírnou rozpačitost paradoxně svým způsobem mohl především samotný v šedém plášti oblečený Kozeljnik, jehož vokál zněl živě oproti desce ještě mnohem více mečivě a kvákavě. Ale jak jsem již řekl, když jsem si po chvíli zvykl, začal mě set velice bavit a rozhodně tak nemohu tvrdit, že by mě Kozeljnik zklamali. Jako vrchol bych vypíchnul mocný titulní vál druhého alba “Deeper the Fall”.
Ježura: Srbský projekt Kozeljnik jsem znal akorát podle jména a jelikož jsem letos opět zvolil osvědčenou metodu “nebudu nic naposlouchávat a nechám se překvapit”, přistoupil jsem k třetímu pátečnímu vystoupení jako nepopsaná deska. Jenže kapela mě postupně ubezpečila o tom, že se o ní v superlativech nemluví jen tak pro nic za nic. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si na svérázný black metal zvykl, ale nakonec jsem byl velmi spokojen. Zajímavá muzika v kombinaci s ještě zajímavějším Kozeljnikovým vokálem se mi strefila do noty a já mám opět o kapelu víc k naposlouchávání.
H.: Že by se měla nastavená laťka snižovat, to jsem opravdu nečekal, protože na programu byli rumunští Dordeduh, alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget, která se představila následující den. Nicméně jsou to právě Dordeduh, kdo z mého pohledu udržuje při životě onoho ducha starých nahrávek této rumunské legendy. Želbohu při každém mém živém setkání s Dordeduh se najde nějaký neduh (vidíte ten rým?), jednou je to denní světlo, podruhé má přílišná únava, tentokrát to byl zvuk, jenž byl sice ve své podstatě dobrý, čitelný a ostrý, ale přespříliš nahlas, až z toho zvonilo v uších. Přesto však byla atmosféra drsných transylvánských hor přítomna měrou vrchovatou a byla patřičně silná – tím pádem ani není Dordeduh co vytknout, jelikož právě atmosféra je to, oč v této hudbě běží především; navíc i přes onu malou lapálii se zvukem stále považuji plzeňský koncert za ten nejlepší, jaký jsem od Dordeduh viděl. Jen je na jednu stranu trochu škoda, že kapela hraje pouze nové písně z letošního dlouhohrajícího debutu “Dar de duh”, což sice na jednu stranu plně chápu, ale na druhou jsem zase přesvědčen, že by původní tvorba předchozí kapely byla v živém provedení mnohem lepší, než jak ji předvádí současná podoba Negură Bunget, ale k tomu se ještě dostaneme… do té doby jen řeknu, že v plzeňském mini-souboji Dordeduh vs. Negură Bunget vyhráli na plné čáře první jmenovaní. Koncert jako víno!
Ježura: Zkušenost z dubnového Ragnarök Festivalu a jeden poslech novinky “Dar de duh” pasovaly Rumuny Dordeduh na jeden z mých hlavních taháků, se kterými se pořadatelé Phantoms of Pilsen vytasili. A pohrobci Negură Bunget očekávání do nich vkládaná rozhodně naplnili. Sice mi zpočátku stejně jako kolegovi H. vadila poněkud přepálená hlasitost, ale jak již bylo řečeno, všechny nástroje i vokály byly pořád skvěle čitelné, takže jsem stížností záhy zanechal a jen si užíval. Proti zadumané náladě alba mi to sice přišlo jako poněkud větší metal, ale to vynikajícímu výsledku nijak neuškodilo a snad jediným záporem, který mě opravdu zarmoutil, tak zůstává skutečnost, že klávesačka Gallalin viditelně zkrátila svou blonďatou hřívu, kterou mě uchvátila před půl rokem v Německu.
H.: Přiznám se, že Secrets of the Moon, jimž na plakátu patřila nejvyšší pozice, jsem živě doposud neviděl, a vzhledem k tomu, že na koncertní záznamy na YouTube opravdu nemám chuť ani čas koukat, neměl jsem v podstatě sebemenší představu, co od těchto Němců na pódiu čekat. O to více jsem byl ovšem překvapen, jak moc intenzivní a působivé jejich představení bylo. Živě zněl jejich inteligentní black metal stále tak uhrančivě, zároveň však mnohem hutněji, až extrémněji, neuvěřitelně mrazivě. Ona nepříjemná nervózní nálada, která z pódia proudila, byla navíc mnohonásobně umocněna promítáním nechvalně proslulého černobílého snímku “Begotten” v pozadí, který stále považuji za ten nejdepresivnější a nejvíce deprimující film všech dob (a to mi věřte, že už jsem viděl spousty šíleností). Co se týče skladeb, prim hrála podle očekávání aktuální novinka “Seven Bells”, z níž zazněly úvodní titulka “Seven Bells”, závěrečná “The Three Beggars” (v obou případech úvodní, resp. závěrečná na albu i na koncertě), videoklipová “Nyx” a (z mého pohledu především) fantastická “Serpent Messiah”, v jejíž živé provedení jsem opravdu doufal a musím říct, že dalece předčila má očekávání. Ze starších se objevil například hypnotický opus “Lucifer Speaks”, při němž se na pódiu jako host objevil démonický Rogier Droog z Bethlehem. Pro mě osobně byli Secrets of the Moon jednoznačným vrcholem už tak silného prvního dne a s odstupem času i nejvyšším vrcholem celého Phantoms of Pilsen 6.
Ježura: Secrets of the Moon byli další kapelou ze soupisky festivalu, kterou jsem do té doby znal jen podle jména a mohl se jen domýšlet, nakolik zapůsobí její ze všech stran vychvalovaná muzika na mě. Zkrátím to – již první tóny mě zvedly ze židle a do samého konce vystoupení jsem zíral s otevřenou pusou, co to do publika Secrets of the Moon pustili za neuvěřitelnou sílu. A když jsem nezíral, tak jsem všelijak mlátil hlavou, hrozil a tak všelijak podobně – takové to mělo grády! Ani při pohledu na pódium celé vystoupení neztrácelo nic ze své výjimečnosti, protože všichni zúčastnění hráli opravdu od srdce se vším, co k tomu patří. Při pohledu na křehkou baskytaristku mi na mysli vytanula vzpomínka na fenomenální Vanju Slajh z Triptykon, zlověstně uvědomělý výraz kytaristy a zpěváka sG dokonale korespondoval s celkovou okultní atmosférou a celé dohromady to působilo po všech směrech promyšleně a dotaženě. Snad nejsilnějším zážitkem byl pak příspěvek hostujícího Rogiera Drooga, který svým geniálně zvráceným vzezřením dodal skladbě “Lucifer Speaks” další úroveň. Secrets of the Moon si mě zkrátka obtočili okolo prstu a předvedli jasně nejlepší vystoupení dne a zároveň jedno ze dvou nejlepších vystoupení celého festivalu.
H.: Jeden by si snad i pomyslel, že po takovém skvostu jako Secrets of the Moon bude následující kapela zabitá, jenže to by tou následující kapelou nesměli být Bethlehem, jejichž nihilistický rock/black metal fungoval živě snad ještě lépe než na albech. Ačkoliv baskytarista a jediný zbývající zakládající člen Jürgen Bartsch působil, jako by se mu na tom pódiu pomalu ani nechtělo být, a nenápadný kytarista Olaf Eckhardt stejně tak, k tomu, co Bethlehem hrají, tenhle nezúčastněný přístup naopak docela seděl. Největší pozornost na sebe strhával největší benjamínek v sestavě, zpěvák Rogier Droog, který své hlasivky trápil vskutku vydatně; nutno uznale pokývat hlavou, že si se všemi party poradil na jedničku a právě jeho procítěný vokál tak celému setu nasadil korunu, obzvláště z extrémně vysokého nepříjemného jekotu, který mně osobně připomínal šíleného Nattramna z již dávno nefungujícího depressive black metalového projektu Silencer, doslova naskakovala husí kůže. Příliš šancí vidět Bethlehem živě už moc není, tudíž jsem opravdu rád, že se na Phantoms of Pilsen objevili a že jsem je měl možnost vidět – tím spíš, jak to bylo výborné. Akorát si neodpustím poznámku… pogování zrovna na takovouhle muziku? Upřímně, neotravovalo mě to, a když to někoho baví, jeho věc, ale přijde mi to malinko vedle.
Ježura: Bethlehem jsou bezesporu velké jméno, ale mně se jejich muziku pojmout zatím nepodařilo. I tak jsem ale rád, že jsem mohl být svědkem jejich živého vystoupení, které se od nejprve poněkud rozpačitého dojmu postupně vypracovalo na velmi solidní zážitek, který nakonec po zásluze odměnili i zpočátku velmi pasivní fanoušci. Sice jsem se celou dobu trochu pral s ne úplně dobrým dojmem z kapely samotné, která, jak už správně podotkl kolega, nedávala najevo skoro žádný entusiasmus, ale muzika samotná nakonec zafungovala i sama o sobě velmi dobře, a to bylo rozhodující. Jakkoli jsem tedy čekal, že na vynikající Secrets of the Moon se Bethlehem nemohou chytnout ani omylem, nakonec jsem odcházel spokojený a s dalším velmi dobrým zhlédnutým vystoupením na kontě.
H.: O závěr úvodního dne se postarala opět domácí skupina, pražští doom metalisté Et moriemur. A právě oni si odnesou titul nejrozporuplnější kapely dne, ačkoliv ne tak úplně svou vinou. Kapela se vskutku snažila předvádět svou typickou doomovou truchlivost a depresi, nicméně celé její snažení vyznívalo diametrálně odlišně od toho, co si asi pánové sami představovali, protože veškerou pozornost zbylého publika poutal jeden nejmenovaný a opravdu ukrutně opilý fotograf, který kapele vytvořil brutální jednočlenný kotel. Co si budeme povídat, půlhodina vyhrazená Et moriemur se stala čistě jeho one-man show, v jejímž světle byli hudebníci pouhopouhým křovím k alkoholovým excesům. Oukej, bylo to vážně vtipné a měl jsem co dělat, abych se neválel smíchy po zemi, ale předpokládám, že to asi účel koncertů Et moriemur nebude; na jednu stranu mi je skupiny docela líto, ale na druhou stranu byla kombinace tohohle divadélka a pomalého doom metalu natolik tragikomickou záležitosti, že se to hned tak nevidí. Svým zvráceným způsobem to byl tedy další skvělý koncert (smích).
Ježura: Je to tak, pan fotograf si ukradl celý set Et moriemur pro sebe a mohu odpovědně prohlásit, že tak dokonale rozbořenou doom metalovou show jsem opravdu ještě neviděl, pochybuji, že se tomu někdy nějaká další třeba jen přiblíží a kapele jsem tento úděl rozhodně nezáviděl. Na druhou stranu jsem se ale opravdu celou dobu popadal za břicho a myslím, že i muzikanti měli co dělat, aby se udrželi v roli a nezhroutili se v záchvatu smíchu, takže dojmy, které jsem si ze závěrečné půlhodinky prvního dne festivalu odnesl, jsou jednoznačně nezapomenutelné. A že jsem si mezi snahou nechechtat se nahlas občas stihl všimnout, že Et moriemur hrají velmi solidně, to je takový bonus a příslib do budoucna, protože jsem si jistý, že to není ani zdaleka naposledy, kdy se shledáváme.
