Před mnoha dávnými věky, kdy byl underground opravdu undergroundem a po black metalové scéně se neproháněli tuny trapných pozérů, vznikli i Old Man’s Child. Tehdy ještě jako regulérní kapela přežili až dodnes, i když teď působí v podobě jednočlenného projektu Galdera, který později nastoupil i do Dimmu Borgir. Ti jsou dnes pro něj skupinou číslo jedna, tudíž se Old Man’s Child věnuje jen v přestávkách mezi jejich alby. A protože Dimmu Borgir v poslední době zrovna nehýří aktivitou a většina členů se rozprchla do svých bočních projektů, Galderova cesta tudíž vedla logicky k Old Man’s Child a nové desce “Slaves of the World”.
Old Man’s Child vždy patřili spíš do melodičtějšího ranku black metalu, přesto si nikdy nevysloužili opovržení “true” fandů black metalu. Snad to bude tím, že Galder nesází na klávesové zpívánky, ale hlavní zůstává kytarový projev a klávesy užívá jen jako koření. Je tomu tak i na novince, což je jedině dobře, ale jak je tomu zvykem, má to i své malé mušky.
Na první poslech mi “Slaves of the World” přišlo takové trochu “kostrbaté”. Některé pasáže mi přijdou na ty předcházející naroubované trochu násilně a chvílemi i nelogicky (až mě to zatáhlo za uši). Musím ale říct, že jsem si na to časem zvykl a že teď už mi to při poslechu nijak moc nevadí. Jenže první dojmy byly jaksi rozpačité a ze začátku jsem byl trochu zklamaný (a jak všichni víme, právě první dojem spoustu lidí může odradit).
Takovým zlomem na albu je pátá píseň “Path of Destruction”, která dělí novinku na dvě poloviny. Na tu první by se dal více méně použít vzorec popsaný v předcházejícím odstavci. Za zmínku z téhle první části stojí hlavně “The Crimson Meadows”, která má pár opravdu povedených chytlavých kousků. Se songem “Path of Destruction” ale deska chytí druhý dech a Galder začne konečně sypat výborné nápady. Škoda, že i začátek “Slaves of the World” nemá takový spád. Technicky vzato ale není první polovina nijak špatná, jen z ní prostě nemám tak dobrý pocit jako z té druhé. Znáte to. Přesto však považuji “Slaves of the World” za kvalitní album, které rozhodně překonává předchozí “Vermin”. Na staré desky jako “The Pagan Prosperity” to sice nemá, ale i tak Galder odvedl kus solidní práce. Čím víc to poslouchám, tím lepší to je.
Ve své podstatě je názorově naprostá většina black metalové scény oproti “normálu” značně nenormální. Najdou se ale i skupiny, které jsou i v rámci extrému silně netradiční. V black metalové komunitě najdeme povětšinou satanisty nebo lidi vystupující proti všem možným náboženstvím, ale dá se narazit i na nacistickou kapelu. Wolves in the Throne Room ale oproti všem pravicově smýšlejícím míří hodně “doleva”. Co je ale paradoxní, i když by se mohlo zdát, že jsou Wolves in the Throne Room myšlenkami přesně na opačné straně, se svými názory o souladu s přírodou a síle individualit by si se zbytkem black metalové scény mohli podat ruku.
Hlavním tématem recenze je ale hudba, ne myšlenkové pochody jednotlivých skupin. Nové album Wolves in the Throne Room se k nám do přehrávačů přikradlo potichu, bez žádné větší reklamy, a to i když by si ji zasloužilo. Jestli se totiž dá s jistotou o téhle kapele něco prohlásit, pak je to, že hrají skvěle.
Co se tedy skrývá pod obrazotvorným názvem “Black Cascade” a jeho působivým obalem? Dalo by se to nazvat jako střednětempý náladotvorný black metal s krkavčím vokálem a přírodní atmosférou. Zní to šíleně, ale lépe se to popsat nedá. Jako kdyby celé album složili a nahráli v těch nejhlubších lesích (což celkem dost dobře možné vzhledem k tomu, že celá skupina žije i se svými rodinami hluboko v lese daleko od civilizace).
Na první poslech se Wolves in the Throne Room oproti minulým albům “odprostili” od dlouhých a hypnotických (a úžasných) nemetalových pasáží. Ale jen na první poslech, protože je skupina zakomponovala do celku, takže se teď nestřídají tyto uhrančivé kousky s black metalovou bouří, ale vzájemně se tyto dvě tváře Wolves in the Throne Room prolínají, což je vlastně plus i zápor zároveň. “Black Cascade” tak zní mnohem kompaktněji a sevřeněji, než kdykoliv předtím. Na druhou stranu to chce opravdu hodně času na jejich docenění, tudíž si jich “víkendoví posluchači” ani nevšimnou a můžou tak Wolves in the Throne Room považovat za zcela obyčejnou black metalovou sebranku (když tak o tom přemýšlím, vlastně to není zápor, ale jen jejich problém, když někdo nedokáže věnovat hudbě, která za to stojí, čas).
Rozhodně se nedá určit nejlepší song na “Black Cascade”. Celou deskou od prvních vteřin až do úplného konce prostupuje jednolitá (ale ne nudná!) nálada, kterou je k docenění “Black Cascade” nutné vstřebávat v kuse. Každá ze čtyř sáhodlouhých písní má své úžasné momenty, ale jedna bez druhé by nemohly být. Jenom poslechem celého alba můžete vstřebat myšlenky tohoto alba.
Možná jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli, ale ona se jen těžko popisuje tak nepopsatelná hudba, ke které si prostě musí najít cestu každý sám. Já osobně ale vřele doporučuji “Black Cascade” vyzkoušet.
Marduk. To už je dnes ve světě black metalu pojem. A tenhle pojem vypustil na svět přesně před deseti lety (myšleno na den přesně) své nejslavnější album “Panzer Division Marduk”. K připomenutí odehrají Marduk i jeden speciální koncert, kde zazní celá tato deska (tím vyvoleným místem se stal festival Party San v Německu). A nakonec, v únoru loňského roku bylo “Panzer Division Marduk” znovu vydáno a právě této re-edici se dnes budeme věnovat.
V čem se tedy znovu-vydání liší od původní edice? První změna je zřejmá na první pohled – jiný obal. Tady záleží na každém samostatně, jestli se mu líbí víc ten nový, bílý nebo “verze ’99”. Podle mého skromného osobního názoru byl ten původní takový působivější (u obrázku je nový obal dole, starý nahoře). O dost více určitě potěší, že re-edice vychází na digipacku. Co si budeme povídat, skládací “leporelo” z tvrdého papíru vypadá o mnoho lépe než plastiková krabička. Na dvou stranách digipacku je pak dobová recenze na “Panzer Division Marduk” z časopisu Metal Hammer. Samozřejmě se jedná o recenzi, která album vychvaluje, jak jen to jde. Značného upgradu se dočkal i booklet, který na nové edici čítá úctyhodných 36 stran.
Vylepšen byl samozřejmě i samotný disk, který obsahuje tři bonusy. První dva jsou písně “Deathride” a “Todeskessel Kurland”. Nikde není psáno, jestli se jedná o zbrusu nové songy nebo zbytky z původního nahrávání, co je ale hlavní, ke starým flákům sednou stejně jako pověstná prdel na hrnec. Jen refrén “Deathride” nápadně připomíná refrén “Baptism by Fire”, ale jinak tyhle dvě věci stojí za hřích. Třetím bonusem je fanoušky vyrobené video k titulní písničce alba. S tímhle klipem mám trochu problém, protože se mi prostě nepovedl spustit (zkoušel jsem to na třech počítačích a dvou DVD přehrávačích). Ani nevím, jestli je chyba na mojí straně, nebo mám jen zmetka (úsměv).
A kromě toho všeho najdete na nové verzi samozřejmě i původních osm songů, včetně pecek jako “502”, “Christraping Black Metal” nebo kultovní “Baptism by Fire”. Od začátku do konce se jede v maximální rychlosti s pedálem nasranosti sešlápnutým až k podlaze. Kdybyste se mě zeptali na nejrychlejší album, které znám, odpovědí “Panzer Division Marduk” bych určitě nic nezkazil. A kdybyste si náhodou chtěli tenhle nářez pořídit, právě tahle limitovka by byla tou správnou volbou.
Warchild brázdí vody českého undergroundu již pěkných pár let, což vyústilo mimojiné i v nedávno vydanou desku “Desire & Rage”. Po nedávné recenzi právě na “Desire & Rage” jsem se rozhodl ještě pro rozhovor s Warchild. Na mé všetečné otázky velice obsáhle odpovídal zpěvák, kytarista a hlavní skladatel kapely – Aleister.
Warchild zatím ještě nepatří mezi nejznámější jména na české scéně. Jak bys vaši hudbu a vaši kapelu představil někomu, kdo o ní ještě nikdy neslyšel?
Tak to se těžko popisuje. Samozřejmě nejlepší je kousek si poslechnout. Úplně stručně je to taková směsice přibližně stejných dílů thrash metalu, black metalu a death metalu. Ale mícháme do toho i další prvky, jak nás to prostě zrovna napadne :) Prostě energická, brutální a rychlá muzika ;)
Nové album “Desire & Rage” je už venku pár měsíců. Jaké zatím máte ohlasy a jak jsi ty sám spokojen s konečnou podobou desky?
Ohlasy jak od kritiky, tak i od fanoušků jsou zatím vesměs velice kladné až nadšené. Až mě to příjemně překvapilo :) Přetrvávají samozřejmě výhrady k automatickému bubeníkovi, ale to je věc, se kterou bohužel nejsme schopni něco udělat – bubeníci prostě nejsou. Jinak já jsem velice spokojen. Na to, že album jsme si nahrávali sami ve zkušebně, je to myslím velice slušná práce. Samozřejmě je otázka, jestli příště půjdeme do studia, nebo jestli to uděláme zase sami. To hodně souvisí s naším rozvláčným způsobem nahrávání, který by byl ve studiu příšerně drahý :)
Jaký je podle tebe rozdíl mezi debutem “Looking Back” a novinkou? V čem vidíš největší posun?
Obrovský :) Album “Looking Back” bylo jakýmsi shrnutím prvních sedmi let činnosti kapely a tlustou čárou za tímto obdobím. To znamená, že obsahovalo hlavně staré věci, které byly poměrně nedokonalé, což vyplývalo i z toho, že jsme stále ještě hledali svůj styl a potřebovali jsme se trochu vyhrát. Songy na “Desire & Rage” jsou všechny (co se týká muziky) nové a je znát obrovský posun především v propracovanosti skladeb, ve větší škále vokálů, ve větší dynamice a agresivitě – prostě výrazný kvalitativní posun.
Nejde si nevšimnout, že kladete velký důraz na videoklipy, nebo mi to tak alespoň přijde… Zatím jste jich natočili pět, přičemž zvláště ty poslední dva jsou opravdu povedené. Co pro vás videa znamenají? Je to jen další forma propagace Warchild, nebo něco speciálního?
Propagace ani moc ne, přece jenom možnosti prezentace videoklipů jsou v Čechách dost omezené, spíš bych řekl, že je to taková možnost, jak ještě více umocnit atmosféru songu a doplnit myšlenku ještě o další formu vyjádření. Vlastně takové logické pokračování řetězce text -> muzika -> video :) Vždycky se snažíme, aby ty songy obsahovaly nějaké základní sdělení, ze kterého pak vychází i ten klip. Možnosti, co se týká klipů, máme poměrně velké, protože máme vynikajícího spolupracovníka – Míru Bretšnajdra – který je na ně velice šikovný, tak proč se do toho nepustit :)
Když už jsem zmínil klipy, musím se zeptat na ten ke skladbě “Buchenwald” [Buchenwald je koncentrační tábor z obdoví 2. světové války, nachází se v Německu – pozn. redakce]. Některé záběry v něm jsou opravdu jen pro lidi se silným žaludkem. Co vás vedlo k pořízení takového videoklipu? Také bych rád věděl, jestli jste s tím neměli nějaké problémy a teď zrovna nemyslím, že by vám ho nechtěli pustit v televizi, ale třeba nějaké obvinění z nacismu. I když vím, že by takové obvinění bylo v případě Warchild nesmyslné, ale například taková Antifa se v podobných věcech s oblibou a často nesmyslně vrtá…
Tak teď jsi přesně trefil hřebíček na hlavičku! S “Buchenwaldem” byly problémy od začátku. Je to song, kde text napsali Židi z koncentračního tábora, byla to jakási hymna Buchenwaldu, a my jsme dodělali pouze muziku. Je to pro nás poměrně závažný song, protože je to o věcech, které se skutečně děly a které byly tak zvěrské, že se to prostě příčí lidskému chápání. Proto jsme se rozhodli udělat k tomu i klip. Ten jsem sestříhal ze záběrů z našich koncertů a hlavně z dobových dokumentárních filmů. Takže všechno, co je vidět v tom klipu je naprosto autentické. Hnus, ale tak to prostě bylo. Samozřejmě reakce byly kolikrát pro mně až nepochopitelně odmítavé. Od toho, že jsme nacisti a fašisti a bůhvíco ještě až po to, že je to znesvěcení památky obětí a podobně. Nerozumím tomu, takové námitky jsou pro mně naprosto nesmyslné. Je to prostě song k připomenutí obětí koncentračních táborů a jejich utrpení!
Klip je k vidění nejen na internetu, ale je už nějakou dobu vysílán i na TV Óčko. Óčko se toho nezaleklo, za což jim jistě patří dík a uznání, a vysílá klip i přesto, že i jim přišly některé velice negativní reakce.
Je to prostě bohužel tak, že většina lidí nechce znát svojí vlastní minulost a nerada se kouká na ošklivé věci, které se skutečně staly. Pohodlnější a příjemnější je strčit hlavu do písku a předstírat, že něco takového se nikdy nestalo. Jenže národ, který nezná vlastní minulost, nemá ani budoucnost.
No a Antifa a podobné spolky? Zrovna nedávno jsem k tomu psal poměrně rozsáhlé vyjádření na naše stránky na Bandzonu. Samozřejmě si nás berou do huby, pomlouvají nás kudy chodí, dokonce vyšel kdesi v A-kontra nebo kde článek, který nás kvůli songu “Buchenwald” dával za příklad “prorůstání fašismu do black metalu”. No to se musí člověk buď smát nebo se hrozně nasrat. Když někdo není schopen si přečíst jednoduchý text a pochopit jeho obsah, pak je to bohužel tupé hovado, kterému nemá cenu cokoli vysvětlovat. Bohužel, i takoví jsou mezi námi a není jich málo.
Všiml jsem si, že dvě písně z “Desire & Rage” se objevily už na vašem osm let starém demu “Krvavá cesta”. Máte v zásobě ještě nějaké starší songy, které hodláte někdy na dalším albu použít nebo to příště budou už jen nové věci?
Máš pravdu – “Last Goodbye” a “Old Man’s Legend”. Muzika sice nestála za moc, ale tyhle songy měly tak dobré texty, že jsme se rozhodli k nim udělat novou muziku a dát je na cédéčko. Na příštím CD by se obdobným způsobem měl objevit song “Lies”, který jsme sice nikdy nenatočili, ale hráli jsme ho na koncertech. Takže zase starý text s novou muzikou. A tím bude asi zásoba vyčerpaná :)
Rád bych se zeptal na instrumentální song “Canon in D Major”. Vůbec mi nesedí do stylu Warchild, přijde mi spíše jako předělávka nějaké klasické skladby, už podle názvu (ale v tomhle případě je to jen domněnka, nějak blíž jsem zatím nepátral). Můžeš nám “Canon in D Major” trochu přiblížit?
Zase trefa ;) “Canon in D Major” je předělávka klasické barokní skladby od Johanna Pachelbela. Už se z toho stává pomalu taková tradice – na minulém CD jsme měli instrumentální předělávku “Love Story” od Francise Laie a na příštím albu se jistě také něco takového objeví :) Myslím, že je to pro posluchače takové příjemné zpestření.
Všechny dosavadní desky jste si zatím vydali sami. Je v tom záměr, díky kterému máte absolutní svobodu a kontrolu nad vlastní tvorbou nebo to je takto vydáváte, protože jste ještě nenalezli žádnou vhodnou firmu? Hodláte i další alba vydávat “na vlastní pěst”? A jen tak mimochodem, i když je to asi hodně předčasné, kdy bys rád viděl hotovou novou fošnu Warchild?
Měli jsme několik nabídek od různých labelů, ale tak nějak by to nemělo žádné výhody. Akorát by se nám do toho snažili kafrat. Takhle si desku uděláme úplně po svém, výrobu nám pomohou finančně zvládnout sponzoři a distribuci si děláme sami za pomoci spřátelených e-shopů a labelů. Pouze na celosvětovou digitální distribuci v mp3 jsme uzavřeli smlouvu s americkým labelem Metalhit.com. Je s tím takto sice hodně práce, ale vcelku nám to vyhovuje. Ale nebráníme se ničemu, uvidíme, jestli budou nějaké zajímavé nabídky na vydání příštího CD.
Jinak texty na příští CD už máme komplet hotové a začínáme pracovat na muzice. Nerad bych odhadoval, kdy to vyjde (minule jsem se spletl skoro o dva roky :)) Ale tipnul bych, že dva nebo tři roky to bude trvat.
V současné době používáte automatického bubeníka, což mně osobně přijde docela škoda, zvláště když jste v minulosti hráli se živými bubeníky. Mohl bys osvětlit proč jste teď nuceni používat automat?
Tak na to je jednoduchá odpověď – nejsou lidi :) Tady široko daleko neexistuje nikdo, kdo by to zahrál a současně by se mu do toho chtělo a současně by to byl pohodový týpek zapadající do kapely. Za dobu existence kapely jsme vystřídali osm nebo devět bubeníků a nikdo to s námi nevydržel :) Teď už ani nehledáme. Bylo by to určitě lepší, kdybychom měli živého bubeníka, ale zatím to tak bohužel nevypadá…
Myslím, že tolik otázek už stačí, už jen proto, že mě další nenapadají :) Každopádně díky za tvůj čas a přeju Warchild hodně štěstí do budoucna. Jestli máš zájem ještě něco dodat, máš samozřejmě prostor.
My moc děkujeme za zájem a za prostor na Sicmaggot a ať se daří ;)
Dnes je na recenzentském menu k dispozici jeden tuzemák (myšleno ve smyslu tuzemské kapely, ne alkoholu). Pokud správně tuším, vůbec první česká recenze u nás. Do mých pracek se dostalo poslední album rakovnické smečky Warchild s názvem “Desire & Rage”, které je sice už loňské, ale vzhledem k tomu, že vyšlo na samotném sklonku roku, je ještě pořád aktuální. Jedná se o druhou desku kapely, debut Warchild jsem ale neslyšel, takže hodnotit budu jen to, co jsem slyšel na “Desire & Rage” a nic okolo. A hodnotit budu kladně…
Warchild hrají takový mix extrémních metalových žánrů, který se dá jen stěží jednoznačně zařadit. Nejblíže to má asi k black metalu a thrash metalu. Sem tam trochu toho deathu. To ale není vůbec důležité, hlavní je, jestli to je nebo není kvalitní hudba. A jak je již naznačeno v prvním odstavci, já osobně nemám problém s tím, označit hudbu Warchild za kvalitní. Ale má to samozřejmě i své mouchy…
“Desire & Rage” obsahuje některé opravdu skvělé pasáže, např. začátek “Old Man’s Legend” nebo začátek “Warrior” (to jsou jen příklady, takových momentů je na albu víc). Většinou se jedná o pomalejší klávesové části. Osobně bych do budoucna uvítal více takových motivů. Problém je ale v tom, že nejsou moc dotažené, nebo spíše, abych se lépe vyjádřil, zbytek písně na ně nenavazuje tak, jak by měl (upozorňuji, že je to jen můj osobní názor, tak jak to já slyším, a samozřejmě to také neplatí u všech písniček na albu). Není to nic, co by songy úplně zazdilo, ale trochu to ruší. Věřím, že Warchild mají na víc a že někdy příště na dalších nahrávkách si s tím poradí. Klidně se může stát, že bude tahle skupina za pár let a nějaké dvě, tři alba vydávat tak namakané fošny, že budou i v zahraničí závidět. Ten potenciál tam je, nejsem hluchý, abych to neslyšel. Dobré nápady Warchild mají, jen je rozvinout, dotáhnout do konce a všem se nám tady z toho scvrknou trenky. A víte co? Já už se těším, až to přijde (mám na mysli, jak to budou Warchild smažit, ne jak se mi budou scvrkávat trenky (smích)), a doufám, že se tak stane.
Za nejlepší flák na “Desire & Rage” považuju poslední (nepočítám-li bonus) “Revenge”. Tomuhle songu nemám absolutně co vytknout. Přesně takhle si představuju, že by to mělo znít. Skvělé riffy, a ten zabijácký střednětempý kousek na konci, to nemá chybu. A to sólíčko, u toho vážně umírám. Takovéhle pecky by měly bořit hitparády.
Takže, když to shrnu, album je určitě nad průměrem, hodnotím ho kladně s tím, že by to mohlo být ještě lepší a přesvědčením, že příště už to lepší určitě bude. Minimálně za poslech to stojí už teď. Vřele doporučuji zhlédnout přiložené klipy.
Pro historicky první rozhovor pro Sicmaggot jsem se rozhodl vyzpovídat nějakou českou kapelu, nejlépe ještě hodně významnou, ne-li přímo kultovní. Jako první mě ihned napadli Root. Na otázky o svých sólových albech, příští desce Root nebo o kapele Equirhodont se uvolil odpovídat sám zpěvák BigBoss a vy si teď můžete přečíst výsledek.
Nedávno jsi vydal své třetí sólové album “Doomy Ballads”. Velice zajímavé dílo se skvělým obalem. Můžeš nám povědět, jak jsi ty sám spokojen s výsledkem a také proč sis k nahrávání přizval ne moc známou skupinu Thief?
Proč Thief ? Hledal jsem mladé hráče, kteří ještě nejsou profesionálně deformovaní… a hlavně kteří ve své tvorbě a stylu upřednostňují Hard Rock. To byl hlavní důvod proč zrovna Thief…
Určitě by bylo zajímavé slyšet celou desku naživo s daným pořadím skladeb. Už za pár dní proběhne křest “Doomy Ballads” [21.2. – pozn. redakce]. Hodláš přehrát album celé, nebo zvolit tradičnější formu, kdy bude zahráno “jen něco”? Plánuješ do budoucna víc koncertů s tvým sólovým projektem?
Musíme zvolit tu tradičnější formu, neboť některé skladby jsou “live” nehratelné vzhledem ke sborům…atd. Ale zazpívám zase dvě které si lidé nejvíce žádají a které patří mezi ty nehratelné, tudíž zazpívám je na muziku dodanou ze studia a já budu zpívat živě. Celkem předvedeme asi 5 nebo 6 věcí.
Tvá první multi-žánrová sólovka “Q7” je zcela vyprodána, neuvažuješ o jejím znovu vydání? Dvojka “Belial’s Wind” je zase true black. “Doomy Ballads” je už podle názvu laděná trochu do doom metalu. Co album, to jiný žánr. Dalo by se to chápat tak, že jsou pro tebe sólovky takovým odreagováním se od tvorby Root, že stvoříš to, na co máš zrovna náladu, aby sis od Root trochu odpočinul?
O znovu vydání “Q7” se neuvažuje…ale já nikdy neříkám “nikdy”. “Belial” se ještě myslím prodává. A jinak pokud dělám sólovku tak vždy jsou to věci potažmo styly ke kterým tíhnu a které si chci sám na sobě vyzkoušet. A balady jako styl naprosto miluji, takže proto to byly tentokrát “Balady”.
Jak to vypadá v táboře Equirhodont? Třetí díl se měl nejdřív natáčet v roce 2007, přeložen byl ale na letošek a letos další odklad. Proč?
Equirhodont jak jistě víš je hodně promakaná muzika a nechceme to flákat. Nasadili jsme si laťku hodně vysoko, nechceme vydat nějakou rychlokvašku jenom proto, aby byla. Nápady jsou, připravují se, ale Root má přednost, což je naše zásada. Takže nyní je na řadě Root.
Nedávno se na stránkách Root objevila krátká zprávička, že máte nového bicmana. Proč muselo dojít ke změně bubeníka? Mně se zdálo, že jste byli s Deadlym [Marek “Deadly” Fričák – pozn. redakce] spokojení a na koncertech mu to taky bouchalo dobře.
S Markem to bylo dohodnuto již dávno předem, že pokud bude přijat na Ježkárnu v Praze [Konzervatoř a vyšší odborná škola Jaroslava Ježka, hudební škola – pozn. redakce], tak bude muset odejít, protože by nestíhal. Stalo se tak, tudíž nám za sebe sehnal více než rovnocennou náhradu, svého mladého spolužáka z konzervatoře Petra Hrnčiríka. Je skvělý a jsme s ním velmi spokojeni. S Markem se stýkáme dál, pokud je v Brně, protože je to opravdu náš skvělej kamarád a spoustu toho s námi prožil.
Také bych se rád zeptal na personální rošády Evila. Nejdříve drtí bicí soupravu, pak z Root odchází a za nějaký půl rok se opět vrátí na post kytaristy. Jak k tomu vůbec může dojít, že někdo kapelu opustí a za pár měsíců se vrátí jakoby nic?
He he he he… Evil? To je kapitola sama pro sebe. Už se mu prostě nechtělo hrát na bicí, ale je výborným kytaristou jak již dnes všichni vědí. Takže místo něj přišel Marek a Evil se mezitím připravoval na dráhu kytaristy u Root. Na místo kytary prozatím zaskočil Poison a jakmile byl Evil připraven, tak nastoupil. Byla to dobrá volba. Takže takhle jednoduché to bylo.
Na letošek je naplánováno nahrávání alba Root – “Heritage of Satan”, kde by se mělo objevit několik zahraničních hostů. Mohl bys prozradit nějaké bližší informace? Třeba kdy hodláte začít nahrávat, názvy nějakých písniček nebo nějakého toho hosta, prostě cokoliv :)
No tak já osobně říkám tomuto albu “volné pokračování ‘Hell Symphony’“, bude ale mnohem brutálnější a tvrdší… jako raritu mohu prozradit že na něj po 20ti letech nazpívám jednu skladbu česky! Jmenuje se “In Nomine Satanas”! Hosty určitě neprozradím. Pokud nějací budou, tak budou, pokud ne, tak ne.
Dost vašich alb jsou vlastně koncepční příběhy. Bude nějaký koncept i na “Heritage of Satan”?
Myslím že “Heritage of Satan” bude svým způsobem koncepční… ale nech se překvapit.
Název “Heritage of Satan” evokuje satanismus. Znamená to, že se Root vrací k této tématice? Předpokládám, že za to budeš jako textař zodpovědný ty. Co tě vedlo k návratu k tomuto tématu ve tvých textech po tak dlouhé době? Poslední čistě satanistické album Root – “Hell Symphony” – vyšlo před 18 roky, což je opravdu dost dlouho.
Vždyť my jsme od této tématiky nikdy neodešli… na každém albu tak či onak toto téma existuje. Tentokrát to bude ale opravdové PEKLO! Zajímavostí je, že mne k tomu přiměli kluci z kapely. Byl jsem překvapen a zároveň nadšen. Celé album (texty) jsem napsal opravdu velmi rychle…
Mnohými jsi považován za takového “patrona českého satanismu”. Svou logiku by to mělo, neboť jsi založil českou pobočku Církve Satanovy a přeložil Satanskou Bibli. Asi nemá cenu se tě ptát, co to pro tebe znamená, protože takové věci se jen těžko dají vysvětlit pomocí několika vět (ale jestli máš náladu, můžeš to zkusit). Spoustu lidí by ale určitě zajímalo, jak a kdy si se k satanismu vůbec dostal.
Na toto téma se nikdy v rozhovorech o muzice nebavím, sorry….
Na závěr bych se chtěl zeptat ještě na jednu věc. Četl jsem s tebou spoustu rozhovorů a v několika z nich si zmiňoval rozsáhlý projekt “The Legend Nizostratio”, tak rozsáhlý, že možná nikdy nebude zrealizován. Mohl bys trochu rozvést o co se jedná a jestli se ho vůbec někdy dočkáme?
Velmi zajímavá otázka he he he…. minulý týden jsme se na tohle téma bavili s Blackiem [Petr “Blackie” Hošek, bývalý kytarista Root – pozn. redakce]. Asi se do toho pustíme. Ale bude to určitě na velmi dlouhou dobu. Jedná se o Legendu kterou dědí Démoni z pokolení na pokolení…. různé Magické a Mystické prvky jsou zde obsaženy, jen texty mají kolem šedesáti stran… vystupuje zde asi třicet postav, není to nic jednoduchého. Třeba to zvládneme… uvidíme…
Moc díky za rozhovor a doufám, že tě otázky moc neobtěžovaly. Pokud bys chtěl ještě něco říct závěrem, máš samozřejmě možnost.
Otázky kolem muziky mne nikdy neotravují. Muzika je můj život. Čtenářům tvého zinu vzkazuji to, co obvykle všem:
STAY PROUD ! – BigBoss
Netrpělivě očekávaná novinka Satyricon je konečně na světě. Ještě před vydáním kolem sebe rozhazoval hlavní mozek kapely Satyr spoustu keců o výjimečné desce. Já osobně něco takového nemám moc rád, protože se lehce může stát, že majitel těchto keců padne po vydání alba na hubu, to ale není tento případ…
“When it is dark enough, You can see the stars.”
“The Age of Nero” v podstatě navazuje a rozvíjí předchozí nahrávku “Now, Diabolical”, a snad právě proto bude nejlepší porovnávat novinku právě s ní. Už první ukázka v podobě písně “My Skin Is Cold” ze stejnojmenného EP naznačovala, že se nějaké velké stylové skoky konat nebudou. Ale možná je tomu jen dobře, protože právě tahle forma Satyricon vážně sekne a navíc, v podstatě žádná jiná skupina nezní jako oni.
“We throw stones in the water
And see the waves
That we create”
Oproti “Now, Diabolical” je “The Age of Nero” syrovější, drsnější a špinavější. Satyricon pořádně dupli na pedál a jejich hudba je nezastavení. Na druhou stranu není novinka oproti minulému albu tak atmosférická. Tady záleží na každém jednotlivci, co mu sedí víc. Mně se o malý kousek více líbí “Now, Diabolical”, ale to mi nijak nebrání, abych při poslechu “The Age of Nero” uznale nepokyvoval hlavou.
Album otvírají dvě svižné pecky “Commando” a “The Wolfpack”. Zabijácké riffy a ještě víc zabijácké refrény. Takovýhle začátek si opravdu nechám líbit. To je ale jen předzvěst věcí příštích. Snad největší mrda totiž přichází hned vzápětí – “Black Crow on a Tombstone”. Tenhle song snad nemá chybu. Pokud byste byli tak hloupí a chtěli si z celé novinky poslechnout jen jednu ukázku, měla by to být právě tahle. Ale to by nemělo smysl. Každá písnička je sama o sobě skvělá, ale dohromady je to ještě lepší.
Trochu jsem se “The Age of Nero” bál, ale nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zbytečné. Možná to není nejdokonalejší deska na světě, ale nářez to je. Možná Satyricon nepřekonali “Now, Diabolical” (alespoň v mých očích), ale ostudu si v žádném případě neuřízli. Když k tomu připočteme, že se dá “The Age of Nero” sehnat i jako opravdu krásně zpracovaný digipack s bonusovým diskem, není co řešit.
Kolik jsem si dal po cestě na koncert piv a kolikrát jsem navštívil pana Záchoda vás určitě nezajímá, takže to přeskočíme a budeme se věnovat rovnou koncertu. Norská legenda Satyricon si s sebou vezla původně dvě předkapely, ale po tom, co se Evile zranil kytarista, pokračuje turné pouze ve dvoučlenné sestavě, ale podle počtu lidí v klubu bych tipoval, že to nikoho nijak extra netrápilo.
První nastupuje Zonaria ze Švédska. Osobně jsem vůbec netušil, co od nich očekávat a vypadalo to, že jsem nebyl sám. Během prvních dvou skladeb bylo celkem ticho, ale když se lidi přesvědčili, že se jedná o kvalitní muziku, odměnili Zonarii zaslouženým aplausem. Ale nutno dodat, že největšího ohlasu se dočkala zpěvákova otázka, zda se těšíme na Satyricon. Zahráli hezky a s nasazením, ale tomu peklu, co přišlo po nich, se zdaleka nemohli rovnat. Na pódiu se zdrželi něco málo přes půl hodiny, klub zahřáli na požadovanou teplotu a poté vyklidili pozice pro to hlavní… pro Satyricon.
První nastoupil na pódium Satyr a odpálil první pecku “Repined Bastard Nation”. Satyricon nasadili brutální tempo, které přerušovali jen při několika pomalých mezihrách (kousek “Havoc Vulture” nebo začátek “Rite of War Cross”), aby to pak rozjeli nanovo. Bylo jedno, jestli se hrály starší skladby, nebo novinky z aktuální desky “The Age of Nero”, lidi šíleli při každém songu i mezi nimi, ale když Satyr začal mluvit do mikrofonu, klubem se rozhostilo ticho, aby nikomu neuniklo jediné slovo. Hlavní protagonista se však nijak dlouze nevykecával a spíš se hrálo. A že se hrálo hodně luxusně. Za večer se provětrala všechna alba od “Nemesis Divina” dál. Na setlistu bylo rovněž poznat, že Satyricon jedou turné k nové desce, z níž zazněla více jak půlka písniček.
Koncertní sestava byla hodně dobře sehraná, Frost do svých bubnů mlátil, jako kdyby ten večer mělo být naposled a Satyr byl ve skvělé formě. Zvuk v pohodě, občas se sice stalo, že při rychlých pasážích to trochu ujelo, ale nebylo tak hrozné, aby se to nedalo přežít. Satyricon prostě znovu ukázali, že jejich koncerty jsou prostě maso, zvláště v tak malém klubu.
Plusy: kapela ve výborné formě, skvělý výběr písniček, atmosféra, brutální kotel, ucházející zvuk, dobrá předkapela a to všechno za relativně levné vstupné
Cradle of Filth po dvou letech opět přicházejí s novou deskou, na které Dani & spol. slibovali řádné přitvrzení oproti posledním “vyměklým” albům. A svůj slib splnili tak napůl…
“Godspeed on the Devil’s Thunder” je koncepčním albem. Vypadá to, že je v poslední době na metalové scéně módní tvořit koncepty. To nic ale nemění na tom, že si Cradle of Filth vybrali téma opravdu zajímavé. Příběh vypráví o nechvalně proslulém francouzském šlechtici ze 13. století jménem Gilles de Rais, který na začátku své “kariéry” bojoval na straně Johanky z Arku. To by zas tolik zajímavé nebylo, kdyby Gilles při těchto bojích nenashromáždil velké bohatství a nezačal jej poté využívat k ukojení svých potřeb, které mimo jiné zahrnovaly vraždy, znásilňování nebo satanistické rituály. To zní jako dostatečně dobrý námět pro metalovou desku. Úkol upoutání pozornosti tedy Cradle of Filth splnili na jedničku.
V této chvíli nastává ten nejdůležitější okamžik – oznámkování samotné hudby. Album začíná zajímavým intrem s tak dlouhým názvem, že se mi to ani nechce přepisovat. To je následováno prvním zásekem “Shat Out of Hell”. Je to takový typický “cradle song”, na který mají Cradle of Filth snad patent. A opravdu, oproti poslednímu “Thornography” je to mírné přitvrzení (ale dokázal bych si představit ještě větší, proto u mě splnili slib jen napůl). I zbytek alba se více či méně pohybuje v “cradle stylu”, který je o trochu (ale vážně jen o trochu, nějaký brutál to zase není) tvrdší než na posledních dvou deskách. Také si nelze nevšimnout, že mluvená intra k jednotlivým písním jsou používány více než kdy dřív.
Na “Godspeed on the Devil’s Thunder” je sympatické to, že je dobře vyrovnané. Žádný song na první poslech nevyčnívá. Každý z nich má nějaké to “svoje”. Já osobně jsem si nejvíc oblíbil malinko vybočující baladu “The Death of Love”, “The 13th Caesar” se skvělým refrénem a “Honey and Sulphur”, jejíž sbory sou vážně povedené. Ani taková “Ten Leagues Beneath Contempt” není k zahození.
Když to shrneme, Cradle of Filth se oproti pár posledním albům polepšili, ale svá stará díla určitě nepřekonali (osobně si myslím, že to už se jim ani nepovede). I tak mi ale “Godspeed on the Devil’s Thunder” udělalo radost. Dobře se to poslouchá a za těch 350 Kč to stojí.
K metalu odjakživa patřili UG akce a co bychom to byli za metalovou stránku, kdybychom vás neoblažili článkem o nějaké z nich? Ale nebojte, nebudem to do vás hustit nějak častěji. Na Mass Catharsis of Man Vol. I se ale objevila i zahraniční účast, takže to stojí za zmínku. Původně byli potvrzeny dva zahraniční hosté – němečtí Annihilation 666 a Seeds of Sorrow z Rakouska. Seeds of Sorrow ale odpadli dlouho před začátkem. Na jejich místo byli potvrzeni Watch My Dying z Maďarska. Po příjezdu a po zhlédnutí programu jsem ale zjistil, že ani Watch My Dying nebudou. Náhradou však byli hned dvě domácí kapely – Sator Marte a Hellocaustor.
První na řadu přišli Obscurum. Pohodový death metal a zároveň jejich první koncert s novým kytaristou. Většina návštěvníků obsadila během vystoupení Obscurum místní bar (přece jen šlo o blackovou akci). Pro těch několik málo přítomných to však byl dobrý důvod si protáhnout krční svaly před tím hlavním.
A jedna z hlavních věcí přišla hned vzápětí – pořádající Sekhmet. Před pódiem bylo rázem narváno. Pak naběhli čtyři týpci v corpse paintu s brutálními stahováky a začali valit pravý UG black. A tak to má být. Žádné sraní – sedm songů, dva covery a bylo vymalováno. Brutální jízda.
Rychle jsem si od Sekhmet koupil CDčko a spěchal jsem zpátky do kotle na Sator Marte. Poslední dobou je o nich na undergroundové scéně hodně slyšet, ale osobně jsem s nimi ještě neměl tu čest. Jejich zařazení do programu mi proto udělalo radost. Hudba to byla kvalitní, rychlá blacková nakládačka. Jen statický kytarista a basák to trochu kazili. Zato zpěvák Nav svými hláškami zabíjel a všechny okolo nutil ke konzumaci alkoholu. Sator Marte ale měli trochu smůlu, že hráli po Sekhmet. Kdyby si skupiny prohodily pořadí, vynikli by Sator Marte víc.
Pak přišla moje hlavní hvězda večera – Bloody Lair. Poprvé jsem je viděl na začátku roku a totálně mě odvařili, že jsem se z toho nemohl ještě týden vyspat. V Děčíně to možná ještě ostřejší. Polití krví předvedli totální maso. Do sestavy přibrali čtvrtého člena na druhou kytaru, což jejich hudbě hodně pomohlo. Hudebně nejlepší skupina večera (výkonem a nasazením to u mě vyhráli Sekhmet). Stejně mi ale pořád neleze do hlavy, jak se u nás mohla z ničeho nic objevit kapela, tvořící takhle kvalitní hudbu.
Bloody Lair následovala zahraniční návštěva Annihilation 666 z Německa. Na jejich hudbě byly nejvíce zajímavé ty pomalé “polo-akustické” vyhrávky. Jejich rozšíření bych v hudebním projevu Annihilation 666 rozhodně uvítal, protože samotná black metalová složka nebyla až zas výjimečná (tím ale nechci říct, že by se to nedalo poslouchat). Rozhodně se na děčínském koncertě ukázali v dobrém světle (spíše tmě, vzhledem k jejich stylu).
Poslední kapelou byli Hellocaustor, v jejichž sestavě působí jeden ze členů legendárních Maniac Butcher! Rovněž zde působí i bubeník Ragnar ze Sekhmet, a jestli jsem správně pochopil Lorda Seta (kytarista Sekhmet), když jsem se s ním bavil (on totiž nebyl zrovna nejstřízlivější), měl by v Hellcaustor hrát i on. Tak jako tak něco málo si s nimi v Děčíně zahrál, i když s nezapojenou kytarou (smích). Na Hellocaustor byl pak druhý největší kotel dne. Možná to ale bylo tím, že většina přítomných měla “trochu” upito. Ani samotná kapela ale nijak nezaostávala, zvláště basák Králik se motal opravdu kvalitně. Zahráli ale dobře, na žádost publika přidávali jeden song za druhým, některé dokonce pro nedostatek materiálu hráli podruhé. Konec akce se tak protáhl až do půl jedné ráno.
