Archiv štítku: black metal

Cult of the Horns – Chapter I – Domination

Cult of the Horns - Chapter I - Domination

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.6.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Ira Militias Productions
Původní vydání: 13.9.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Intro – March of the Tyrants
02. Mass Destruction Supremacy
03. World Conspiracy
04. Domination
05. Revolts (The Final Uprising)
06. Betrayal
07. Divide & Conquer
08. Worship of the Idol
09. Eradication
10. Outro – A New Order…

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Při ohromném množství kapel, které se na posluchače valí ze všech stran, a to i v rámci undergroundových žánrů, není možné nevynechat jediné album. Poslouchat vše není v silách jednoho konkrétního jedince, dokonce ani poslouchat byť i jen polovinu z toho nemůže jeden člověk zvládnout, a tak našinec nemá jiného východiska, než alba prosévat přísným filtrem, aniž by z nich slyšel jedinou notu, aby se mu do přehrávače dostalo pouze ta deska, u níž existuje nějaká rozumně vysoká pravděpodobnost, že by mohla oslovit.

Jedním z dobrých filtrů bývá kombinace žánru a země původu. Empirické zkušenosti hovoří jasně: v některých státech se ten a ten styl prostě hrát umí, zatímco o dvě země dál se zas vyplatí hrabat se v odlišných žánrech. Poté mohou nastupovat další faktory jako obal desky, obecně vizuální stránka kapely a nakonec i třeba letmý poslech krátké ukázky, jenž mnohdy také dokáže dost napovědět.

Samozřejmě, že ne vždy je takový filtr dokonalý, a může se stát, že jím neprojde povedené album, a naopak se také stává, že se skrze něj dostane nahrávka, která dobrá prostě není. A právě k takovým patří i „Chapter I – Domination“ od Cult of the Horns.

Nemůžu tvrdit, že bych od „Chapter I – Domination“ čekal nějaké obrovské zázraky. Nicméně tím spíš je smutnější, že i tak album dokázalo zklamat. Když jsem ale viděl, že má jít o black / death metal z Francie, navíc s takhle agresivní rudou obálkou, myslel jsem si, že by to mohlo být nějakou úroveň a že by se přinejmenším mohlo jednat o pořádnou řezačku.

Což o to, agresivní „Chapter I – Domination“ skutečně je. Většina alba se nese v rychlém tempu, a když už z něj Cult of the Horns sleví, tak maximálně jen do valivého středního tempa. Nějaké atmosférické vsuvky nebo vybrnkávací intermezza? Jebat, my jen hoblujem! Proti tomu samozřejmě v zásadě vůbec nic, ale Mephisto, lídr kapely, prostě nemá dostatek nápadů a invence, aby s takovým modelem dokázal utáhnout stopáž dlouhohrajícího počinu.

Riffování je na „Chapter I – Domination“ prostě nanejvýš průměrné, což je u takto laděné nahrávky zásadní problém. Vizuálně a feelingem je Cult of the Horns víc black metal, ale hudebně dostává v mnohých písních větší prostor death metal. Velká část riffů je ryze deathmetalových, ale také ryze průměrných. Abych slyšel něco takového, tak fakt nepotřebuju hledat kapely z Francie, na to mi stačí si příště zajít do místního rokáče, až tam zas jednou bude „def metl najt“, a vyjde mi to nastejno. Těch pár výjimečných motivů, na nichž by se teoreticky dalo něco stavět, se v celkové stopáži stejně rozpustí, podobně jako se dokonale ztratí, když se na dovolené tajně vychčijete do moře.

Deska hodně dojíždí i na ohromnou předvídatelnost a neschopnost čímkoliv překvapit nebo alespoň výrazněji zaujmout. Vše se odehrává dle dávno slyšených žánrových šablon, z nichž si na prdel nemůže sednout snad nikdo, kdo metalovou muziku poslouchá déle jak půlrok. Už po prvním poslechu jsem měl dojem, že o „Chapter I – Domination“ vím vše, co vědět potřebuju, a že už mi to album nemá co dát. Samozřejmě, že před recenzí jsem album z formálních důvodů poslechl vícekrát, ale můj dojem se nezměnil. Je to prostě slabá záležitost.

Cult of the Horns

Cult of the Horns se na své debutové desce představuje jako skupina, jejíž tvorbě nemá smysl věnovat jakoukoliv pozornost. Kdyby to aspoň bylo tak špatné, aby se tomu člověk mohl škodolibě vysmát, ale ani to ne… „Chapter I – Domination“ je jednoduše šedivý podprůměr, který nevzbudí žádné emoce vyjma nudy, nezanechá v člověku ani to znechucení, nedokáže vůbec nic. Jen si tak existuje, aniž by k jeho existenci byl nějaký zásadní důvod. Album vhodné leda tak k tomu, abych zas v jiných recenzích mohl tvrdit, že statistika fakt asi funguje.


Conjuro nuclear – Sigilos de oscuro poder

Conjuro nuclear - Sigilos de oscuro poder

Země: Španělsko
Žánr: black metal / darkwave
Datum vydání: 18.12.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Tensión ritual
02. Sigilo de agonía
03. Lugares malditos
04. Planetas malignos
05. Moloch (aullido)
06. Diez de espadas
07. Maldición (final)
08. Diablo sublimado

Hrací doba: 38:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není monoho skupin, jejichž tvorba by mě v posledních letech zaujala takovým způsobem, jako se to povedlo divnému španělskému projektu Conjuro nuclear. Na jeho deskách jsem nalezl unikátní kombinací vlastností, jichž si na hudbě obecně cením snad nejvíce – silná koncentrovaná atmosféra, obskurní špinavý sound, neotřelý až originální sound. Nabídněte mi v muzice tohle a víc snad ani žádat nemohu. Conjuro nuclear, za nímž stojí borec nazývaný Emesis, to servíroval plnými hrstmi a já víc nežádal – byl jsem nenávratně uchycen v sítích a začal jeho zvrhlé hudební vize uctívat fanaticky a věrně jak pes.

Empirická zkušenost mi hovoří, že jakmile je nějaká formace schopna tvořit velká a po mimořádná díla, musím na každý další počin čekat mnoho let. Conjuro nuclear ovšem k takovým nepatří. Emesis tvoří tempem jednoho řadového alba ročně – přinejmenším. Předloni stihl hned dva počiny „♄“ a „Magia negra“ a loni v nastoleném tempu nepolevil. Výraznou složkou jeho muziky jsou i klávesy a primárně právě jim se věnoval v rámci nového vedlejšího projektu Noktifer, s nímž na podzim 2017 vydal první desku „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“, a krátce po ní přišla další deska Conjuro nuclear, „Sigilos de oscuro poder“.

Už nějakou chvíli jsem si říkal, že Emesis nemůže udržet nejvyšší laťku, jakou nastavil především počiny „Conjuro nuclear“ a „Reacciones paganas“. Na „♄“ již nějaký pokles cítit byl, ale pořád se jednalo o hodně působivou záležitost. „Magia negra“ na rozdíl od Metal-Archives jako řadovou nahrávku neberu, jelikož se vlastně jednalo jako určitý doplněk k „♄“, díky čemuž ne tak vysokou úroveň odpouštím. U „Sigilos de oscuro poder“ je ovšem opět slyšet určité ponížení úrovně a opět je kousek víc cítit, že by Conjuro nuclear slušelo zvolnit tempo a nechat nápady víc uzrát…

Nechápejte mě zle, „Sigilos de oscuro poder“ rozhodně není špatná záležitost a nese s sebou typické znaky Conjuro nuclear. Dokonce i věřím tomu, že pokud se někdo s tímhle projektem doposud nesetkal a má smysl pro hudební obskurnosti, pak jej novinka může klidně posadit na prdel. Jestli ale máte starší věci podobně jako já naposlouchané, pak vás „Sigilos de oscuro poder“ nesloží a s dost velkou pravděpodobností dojdete k podobnému závěru jako já – že v jádru tam ten feeling pořád je, ale už není tak koncentrovaný a intenzivní jako dřív. Jako kdyby „Sigilos de oscuro poder“ bylo jakousi trochu naředěnou verzí předešlých počinů Conjuro nuclear.

Conjuro nuclear

Není třeba házet flintu do žita. Co je u Conjuro nuclear standard a jeden z těch slabších počinů, to je obecně vzato stále vysoce zajímavá muzika. Poslech „Sigilos de oscuro poder“ mě pořád baví a určité momenty alba jsou kurevsky silné. Především „Sigilo de agonía“, „Lugares malditos“, „Planetas malignos“ a „Maldición (Final)“ jsou kvalitní věci. Na opačnou stranu, tedy k těm slabším místům nahrávky, bych zařadil nic moc intro „Tensión ritual“ a pátou „Moloch (aullido)“, která se sedmi minutami platí za nejdelší píseň „Sigilos de oscuro poder“ a při prvních posleších také díky jistým výrazným motivům nejvíce utkví v paměti, ale s postupem času jí dojde dech jako první.

Přiznávám, že ve finále se mi „Sigilos de oscuro poder“ hodnotí docela těžce. Na jednu stranu je mi celá činnost a pojetí Conjuro nuclear ohromně sympatické. Ten zvuk kapely je jednoduše excelentní a to platí i nyní. Atmosféra v tom stále je a svou vyhraněností a zvláštností „Sigilos de oscuro poder“ bije většinu jiných metalových desek, jaké v loňském roce vyšly. Pořád to má své kouzlo, a kdybych tvrdil, že mě nebaví to poslouchat, lhal bych. Na druhé straně, nelze přehlížet, že novinka již není tak strhující a nezemská jako první tři řadové počiny a že i s „♄“ prohrává.

Taková je prostě situace a ať Conjuro nuclear fandím sebevíc, nemohu ji před vámi zakrývat. I přesto si však mohu jednoznačně stát za prohlášením, že činnost Conjuro nuclear obecně za pozornost setsakra stojí a že je tahle záležitost pohříchu přehlížená a nedoceněná.


Trollech – Každý strom má svůj stín

Trollech - Každý strom má svůj stín

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Hladiny vod
02. Ve slepém rameni deště
03. Každý strom má svůj stín
04. Cestou dál a dál
05. Císařská rokle
06. Přilož dlaň listopad
07. Šat stromů
08. Strážce

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Ketzer Records

Čas je parchant nemilosrdný a letí kupředu jako… nemilosrdný parchant. Ono se to nezdá, ale fakt je to už pět roků, co vyšlo minulé album plzeňské stálice Trollech. „Vnitřní tma“ čtveřici AsuraMorbivodThrollmasSheafraidh zachytila ve snaze svou tvorbu zvážnět a na cestě ke konzervativnějšímu pojetí black metalu. Oproti předešlé dlouhohrající nahrávce „Jasmuz“, což byla v jádru taková blackmetalová pohádka, šlo o docela zásadní kontrast a v zásadě to ani nebyl špatný nápad.

Zrovna v případě Trollechu mi však takový směr úplně nesednul. „Vnitřní tma“ kolem mě spíš prošuměla bez většího zájmu, její poslech mě nijak zásadně nebavil a s odstupem času si z toho počinu pamatuju vlastně jen to nejzákladnější minimum a o připomínání ani moc nestojím. Možná je to jen můj mylný dojem, ale řekl bych, že v tom nejsem sám a že „Vnitřní tma“ celkově sklidila vlažnější přijetí. Snad i to je důvodem, proč je novinka „Každý strom má svůj stín“ taková, jaká je.

Skoro by se chtělo říct, že podobně jako na „Vnitřní tmě“ jde o návrat ke kořenům (u Trollechu skutečně příznačné přirovnání!), avšak tentokrát nikoliv ke kořenům black metalu, nýbrž ke kořenům Trollech. „Každý strom má svůj stín“ se svou náladou i pojetím otáčí někam do období desek jako „V rachotu hromů“ a „Skryti v mlze“, s nimiž oběma lze najít evidentní paralely. Cením si ovšem toho, že novinka nezní nuceně, nepřirozeně nebo křečovitě, nemám z ní pocit násilného návratu k pojetí, s nímž si Trollech udělali jméno, jen pro udobření fanoušků. Spíš se mi zdá, jako kdyby si před lety na předchozích dvou deskách vyzkoušeli něco mírně jiného, vlastně aniž by tím popřeli sebe sama, a nyní se plynule navrátili k tomu, co jim jde nejlépe.

A víte co? Já jsem rozhodně pro! Snahu o posun beru a respektuji, ačkoliv přiznávám, že „Jasmuz“ a „Vnitřní tma“ jsou dvě má nejméně oblíbená alba skupiny, ale právě v (opět) aktuální podobě takzvaně „lesního“ black metalu se mi Trollech líbí nejvíce. I to jistě hraje svou roli v tom, proč „Každý strom má svůj stín“ považuji za nejlepší desku kapely od „Skryti v mlze“.

Samozřejmě, že kvalita toho kterého alba nestojí a nepadá s tím, jestli zrovna Trollech vyprdí texty o lesích, anebo ne. Na zábavnosti desky se nejvýrazněji podílí kvalitní skladatelská stránka. Trollech za těch pět let od „Vnitřní tmy“ dokázali nastřádat dostatek dobrých nápadů (ačkoliv se všichni členové v mezičase podíleli na dalších věcech – ať už šlo o 1000 Bombs, kde hrají kompletní Trollech vyjma Morbivoda, Panychidu v případě Sheafraidha anebo řádku Morbivodových projektů) a servírují vyrovnanou placku, na níž není jediný vyloženě nudný song.

Na nahrávce lze najít v dobrém slova smyslu epické riffy, hezky vystavěné pasáže i výborné melodie, které dokážou být chytlavé a zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k podbízivosti. Asi nejvíce v tomto ohledu vyčnívá „Šat stromů“, jehož skočná melodie mi připomněla hitovku „Z kotle popíjej“ ze „Skryti v mlze“, ale ani v tomhle případě se naštěstí podařilo nepřejít hranu kýče nebo lacinosti. Z dalších tracků mě zajala „Císařská rokle“ nebo „Cestou dál a dál“ a v neposlední řadě také finální „Strážce“, jenž je zřejmě tím nejlepším, co Trollech na aktuálním počinu nabízejí.

Trollech

Výrazněji mě zamrzela snad jen jediná věc, a sice že Trollech úplně nechali stranou Throllmasův klenutý čistý zpěv, který mě vždycky bavil. Když už jsme u toho, vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdy objevilo něco, kde Throllmas převezme hlavní vokál, ať už by to byla kupříkladu píseň v rámci Trollech, anebo jiný projekt. A naopak musím říct, že poslední dobou docela zjišťuju, že mě krutě začíná nudit Morbivodův zpěv – jeho vokál je jistě rozpoznatelný, ale tak nějak se mi už strašně oposlouchal, protože zní všude skoro stejně. Ačkoliv nepopírám, že jej stokrát radši budu poslouchat tady než na rovněž loňském albu War for War, které dopadlo dost špatně. Každopádně, „Každý strom má svůj stín“ mě víc baví ve chvílích, kdy do mikrofonu chrčí Asura.

Ale to můžete brát jen jako určité pošťouchnutí anebo jako známku toho, že o perfektní záležitost skutečně nejde. Přesto panuje obecná spokojenost a po hubených letech mohu opět bez obav říct, že mě deska Trollech baví. Samozřejmě, že se nejedná o hudební genialitu a album vám rozhodně nezpůsobí nějaký orgasmický zážitek, ale to Trollech nebyli nikdy, takže by asi bylo hloupé jim to nyní vyčítat. Stejně jako klasická alba jde „jen“ o slušný a zábavný, i když nijak zásadně vysoký nadprůměr, jemuž na rozdíl od „V rachotu hromů“, „Synů lesů“ a „Ve hvozdech…“ nepomáhá nostalgická hodnota. Nemusíme si nalhávat, že Trollech někdy hráli něco lepšího, ale s tímhle na paměti je to dost v cajku.


Obskuritatem – U kraljevstvu mrtvih…

Obskuritatem - U kraljevstvu mrtvih...

Země: Bosna a Hercegovina
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Black Gangrene Productions

Tracklist:
01. Praskozorje
02. Gospodar samoće
03. U kraljevstvu mrtvih…
04. Oči u magli [Satan Panonski cover]
05. Gdje tišina vječno vlada
06. Povratak vampira
07. Posljednji trzaj života

Hrací doba: 40:32

Odkazy:

Bosna a Hercegovina se možná nezdá být zemí black metalu zaslíbenou, ale kapely jako Void Prayer, Cave Ritual, Sulphuric Night, Niteris nebo Obskuritatem, jež jsou součástí takzvaného „The Black Plague Circle“, by mohly oslovit i ty nejortodoxnější vyznavače odporného šumu, který se kdysi linul z kobek hradu francouzských Černých legií. V současné době se uvedený kruh kapel nezdá být tak výrazně aktivní jako dříve, ale loni vydali zajímavý full-length Void Prayer a hlavně Obskuritatem, o kterých bude právě řeč.

Prvotní kazetová vydání Obskuritatem byla striktně limitovaná a představovaly primárně ambientní tvář kapely. K úplnému příklonu k black metalu došlo snad až s debutovým albem „Vampirska kakofonija“, které prvně vyšlo v roce 2016 na limitované kazetě a nabídlo pouze tři skladby, avšak vinylové vydání skrze čínský label GoatowaRex přidalo pět dalších. Nebudeme se hádat, zdali je „Vampirska kakofonija“ regulérní dlouhohrající debut nebo ne a představíme si nahrávku nejčerstvější „U kraljevstvu mrtvih…“ vydané Black Gangrene Productions v listopadu 2017.

Zmínka o Black Legions/Les légions noires má své opodstatnění, jelikož Obskuritatem účinně stimulují chutě na veskrze zlý blackmetalový primitivismus, co mě občas přinutí vytáhnout splitko „March to the Black Holocaust“ (jedna z mála LLN nahrávek, kterou mám doopravdy rád). Taktéž se domnívám, že Obskuritatem (a další uvedené bosenské kapely) osloví i fanoušky dnes populárních portugalských zel jako Mons VenerisBlack Cilice nebo Irae.

Obskuritatem nehrají příliš agresivní hudbu. Někdy lehce „skočnou“ (viz „Gdje tišina vječno vlada“), sem tam dojde i na dílčí brutálnější pasáže, ale zpravidla se hudba nese ve středním tempu, které dává vyniknout jednoduchým a efektivním kytarovým motivům. Ty lze popsat jako ponuré, noční, nelidské atd. Chcete-li konkrétní přirovnání, vzpomeňte si na devadesátkové Belkètre v atmosférických polohách, které nabídly skladby jako „Hate“, „Despair“ nebo „Voarmtre Zuèrkl Vuorhdrévarvtre“. Obskuritatem rovněž nedělá problém k posluchači promlouvat výhradně skrze kytary a na této desce se tak děje na začátku a na konci, ale zbytek alba nabízí klasický formát, kytar, bicích a hlasu.

Spousta riffů – a každá skladba nabídne minimálně jeden takový – je velice nakažlivých. Víckrát se mi v posledních týdnech stalo, že jsem si nevědomky či úmyslně broukal/pískal různé melodie, přičemž jsem si uvědomil, že temnota Obskuritatem rozhodně nepramení jen z raw produkce nebo odporného vokálu. Ony jednoduché motivy temným žánrovým fluidem oplývají zcela inherentně a bohatě. Za nej(ne)mocnější ve své vampýrské zlovolnosti bych jistě označil titulní skladbu, ale i všechny ostatní nabízí tu samou nesvatou auru, která mě k desce tolik přitahuje, byť každá maličko jinak. Perfektně zde zapadá i punková „Oči u magli“, která je coverem skladby Satana Panonského, což byl takový jugoslávský GG Allin, o kterém doporučuji si více přečíst třeba zde, protože byla to neméně zajímavá postava.

Obskuritatem

Vokál ani zvuk nedosahují přehnaných extrémů. Zodpovědný člověk má výborný hlas a užitá mateřština (ostatně jako i další slovanské jazyky, když se trochu zadaří) zní v kontextu této hudby opravdu skvěle. Zvuk je, jak jsem naznačoval, surový, zřejmě stvořený na koleni, ale snadno čitelný. Hlavně se zde nestává jako na „Vampýrské kakofonii“, aby kytary utápěly bicí natolik, že byste si je museli domýšlet. I když, pravda, v titulní skladbě „U krajlevstvu mrtvih…“ se nachází pasáž, kdy bicí začnou zničehonic „vypadávat“. Snad kvůli dojebané pásce, jelikož předpokládám, že Obskuritatem nahrávali na vícestopý kazeťák nebo něco takového.

Na recenzi „Vampýrské kakofonie“ jsem si brousil zuby již někdy v polovině minulého roku, ale nakonec jsem se ní vybodnul. Když ale v listopadu vyšla deska nová, už jsem neváhal a makal na tom, ať vám Bosňáky mohu představit. Mám sice slabost pro kdejaká hudební zvěrstva, ale mezi nekritické fanoušky ubzučených, polo-improvizovaných trve sraček se neřadím a Gloatre v názvech ve mně automatickou úctu také nevyvolává. V Obskuritatem jednoduše dřímá nezanedbatelná objektivní kvalita, stejně jako hmatatelná blackmetalová magie, která vám při odevzdaném poslechu vyjeví království mrtvých, kde vládne věčné ticho…


Kassad – Faces Turn Away

Kassad - Faces Turn Away

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.7.2017
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Shame
02. Pariah
03. Void
04. Madness
05. Broken
06. Faces Turn Away
07. Pulse

Hrací doba: 45:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Dnešní recenze bude jednou z těch, které jsou zasvěceny mladým a nadějným kapelám. I když jak tak o tom přemýšlím, možná to není úplně nejšťastnější pojmenování, poněvadž když něco označením jako „nadějné“, působí to dojmem, že v tom dlí nějaký potenciál, který by v budoucnu mohl být zužitkován k tvorbě výborné hudby, ale za současného stavu tomu ještě cosi schází nebo naopak přebývá.

To ale není úplně případ Kassad. Tento anglický projekt (mnoho věcí nasvědčuje tomu, že jednočlenný, ale se stoprocentní jistotou to tvrdit nemohu) možná prostřednictvím „Faces Turn Away“ vydal svůj první dlouhohrající materiál (předcházelo mu pouze sedmnáctiminutové minialbum „Humans“ z ledna 2016), ale jde o povedenou hudbu, jíž neschází vysoká kvalita, vize ani vyzrálost. A to je moc příjemné zjištění.

O úrovni Kassad může vypovídat i tvrzení, že „Faces Turn Away“ asi nejpřesněji spadá do škatulky „post“-black metalu. Na tom na první pohled samozřejmě není nic zvláštního, ale jde o to, že to říkám zrovna já. Dlouhodobě platím za nekompromisního kritika takzvaného post-black metalu, důkazy čehož lze nalézt v mnohých starších recenzích. Nemusíte se ovšem bát, že bych nyní otáčel a konečně přišel na chuť gay kytárečkám – Kassad je možná „post“-black, ale rozhodně ne blackgaze nebo podobné srance. Ostatně i proto dávám „post“ do uvozovek. Na druhou stranu, kdyby tomu někdo říkal atmospheric black metal, taky by to mělo něco do sebe, ačkoliv i v tomhle případě musíme dodat jednu věc: do obligátního klišé „přírodního“ black metalu to má taky fest daleko.

Co si pod tou škatulkou tedy představit? Řekl bych to asi tak, že Kassad na black metal nahlíží soudobou moderní (bez pejorativního zabarvení) optikou a bez okovů ortodoxnosti. To se projevuje v náladě materiálu, která je docela vzdálená žánrové misantropii, nebo třeba zvukem, dlouhými klidnými pasážemi či melodiemi – můžete tvrdit, že i to vše jde leckdy najít u „standardního“ black metalu, ale zde je to jednoduše odlišné v porovnání s prazákladní formou žánru. Ještě jinými slovy, Kassad není black metal pro lidi, kteří uctívají raw kanály, ale spíš pro lidi, kteří nosí flanelové košile a brýle s tlustými obroučkami. To nejspíš bude spoustě z vás znít víc jako něco, co by mělo člověk odradit, ale takhle jsem to zrovna v tomhle případě nemyslel. Spíš to berte jako určitou neohrabanou snahu přiblížit sound Kassad slovy.

A přitom dle rozjezdu první „Shame“ (a nejen jí) to tak úplně nevypadá. Začátek desky je totiž docela agresivní, v rychlejším tempu a se skřeky na pozici vokálů. Nicméně to netrvá dlouho a pod blackmetalovou maskou začnou prosvítat melodie a v polovině už převezme slovo hezky gradovaná lehčí pasáž. Podobně je na tom i třeba „Pariah“. Oproti tomu taková „Void“ již sází na střední tempa a trpělivé budování atmosféry, „Faces Turn Away“ na zastřený sound a monotónnost, „Drifting“ je zase téměř desetiminutové ambientní „outro“, které naštěstí nepůsobí povinným nebo zbytečným dojmem.

Kassad

Ve všech skladbách bez výjimky však „Faces Turn Away“ dokáže nabídnout příjemně chytré nápady i povedené melodie, které jsou dost výrazné, ale nevtíravé. A vůbec, klidně bych se nebál tvrdit, že to album je prostě složené hodně dobře.

Zatím to vypadá dost dobře, takže vás už asi nejspíš napadla otázka, v čem že bude zakopaný pes a kde bude skrytý háček. Musím vás ovšem zklamat (anebo potěšit… jak se to vezme), protože žádný zásadní nedostatek na „Faces Turn Away“ nevidím a nenapadá mě nic, co bych nahrávce mohl úspěšně vytýkat. Mohu pouze poukázat na jednu drobnost: jakkoliv na debutu Kassad neslyším nic špatného, jeho dopad a působivost stále nejsou takové, aby se dalo hovořit o něčem skutečně výjimečném či hluboce působivém. „Faces Turn Away“ je „jenom“ výborná a nadprůměrná záležitost. Ale to ke spokojenosti nakonec stačí.


Funeral Harvest – Bunker Ritual Rehearsal

Funeral Harvest - Bunker Ritual Rehearsal

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 20:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

Funeral Harvest je nová blackmetalová smečka, jejíž sestava je mezinárodní, ale sídlo má v norském Trondheimu (respektive Nidarosu, jak říká sama kapela). Letos v létě pak vypustila do světa svůj první chrchel v podobě demosnímku „Bunker Ritual Rehearsal“, a to na audiokazetě limitované na pouhých 69 kusů (že by nenápadný dvojsmysl?). Tato edice byla samozřejmě velmi rychle rozprodána, ale našinec nemusí zoufat, poněvadž se demíčka ujali Iron Bonehead Productions, kteří vypustili další kazetu tentokráte limitovanou na 300 kopií (pokud byste o ni měli zájem, tak v tuto chvíli ještě vyprodáno není).

Název „Bunker Ritual Rehearsal“ sice značí, že demo bude nejspíš záznamem ze zkoušky, čímž nepřímo slibuje záležitost kurevsky špinavého rázu. Skutečnost ale tak žhavá není. Nechápejte mě zle, Funeral Harvest – samozřejmě! – hrají syrové blackmetalové zlo, jak se na Nidaros sluší a patří, ale co se mě týče, očekával jsem, že půjde o ještě větší kanál. Reálně „Bunker Ritual Rehearsal“ není nijak zásadně nestravitelné nebo neposlouchatelné i pro obyčejného smrtelníka. Jasně, měkkým močkám to nejspíš bude pořád připadat moc podzemní, ale takoví ať si táhnou poslouchat… co uznají za vhodné.

My ostatní se v mezičase můžeme věnovat tomu, jak si na tom „Bunker Ritual Rehearsal“ stojí z hlediska skladatelských kvalit. Funeral Harvest do svého žánru nepřinášejí vůbec nic inovativního a hrají klasickou podobu severského černého kovu. Což je asi v pořádku, proti tomu vůbec nic. Důležitý je onen pověstný feeling a atmosféra, která je na prvním demosnímku kapely poměrně slušná. Nejedná se o nic, co by vás vnitřně skutečně pocuchalo, do takového formátu mají Funeral Harvest dost daleko, ale nedá se jim upřít, že „Bunker Ritual Rehearsal“ své kvality rozhodně má.

Skladby sice hrají dle žánrových pravidel, ale nechybí jim určité zanícení. Na nevýraznost riffů a dílčích nápadů si taktéž nemohu stěžovat, protože všechny čtyři přítomné písně jsou dobře zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k byť i jen náznaku podbízivosti. Spíše bych vytknul docela nevýrazné bicí, které jsou ve finálním soundu až příliš zastrčené za kytarovými linkami – ty na „Bunker Ritual Rehearsal“ hrají jednoznačně hlavní roli. Třeba to byl ale záměr.

Vzato kolem a kolem mě ovšem demosnímek docela baví a rád jsem si jej koupil. Funeral Harvest na špičku rozhodně nemají, ale svému žánru určitě ostudu nedělají a hrají dostatečně dobře na to, aby mohli uspokojit milovníky chladného norského black metalu pěkně postaru a bez jakýchkoliv příkras. Za pozornost to myslím stojí a budoucí počiny si určitě pustím.


刺眼光芒 – Blood and Honour (2007)

Aglare Light - Blood and Honour

Země: Čína
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.10.2007
Label: Funeral Moonlight Productions

Tracklist:
01. 序曲-勇士
02. 红色宣言
03. 人民的意志
04. 再次侵略
05. 种族灭绝
06. 炸掉基督教的老巢
07. 最冷的冬季
08. 胜利舞曲

Hrací doba: 31:10

Odkazy:

Asi jste si všimli, že jsme si zvykli vydávat nedávno zavedené historické recenze v neděli. A v letošním roce to náhodou vyšlo tak, že Štědrý den i Silvestr, tedy dva pro většinu lidí v našich zeměpisných šířkách docela zvláštní dny, přišly právě na neděli. A tím spíš, že se tahle situace bude příště opakovat až v roce 2023, bylo jasné, že oba dny musíme oslavit nějakým speciálním výletem do minulosti, jenž by mohl parádně nasrat hromadu lidí. Na Štědrý den jsme si tu povídali o negro-bijcích Slave Whipping Blapshemy a jejich jediné desce „A Kall to Whips“, dnes na to navážeme dalším podobným bizárem. A že formace s názvem 刺眼光芒 bizarní opravdu je.

Kontroverze a zároveň ona bizarnost 刺眼光芒 (někdy též můžete kapelu najít pod anglickým překladem Aglare Light) tkví v kombinaci tématu textů a země původu. Demosnímek s příznačným názvem „Blood and Honour“ totiž může být považován za první NSBM nahrávku z Číny. Jakkoliv se to může zdát nemožné, evidentně i v Číně se najde nějaký nácek, který si rád protahuje pravačku častěji, než by bylo zdrávo. Respektive – protahovat si pravačku je úplně v pohodě, ale jen když se jedná o masturbaci. Hajlovačky jsou pro děcka, dospělí onanujou!

No, to jsme trochu odbočili, tak zpátky k tématu. Popravdě řečeno, osobně mi 刺眼光芒 nepřijde jako nijak nebezpečná, kontroverzní nebo urážlivá skupina. Spíš mi to přijde strašně směšné, že si nějaký Číňan frčí v NS, to je prostě dokonale obskurní! A mohu ihned prozradit, že právě tahle bizarní kombinace je jediným důvodem, proč „Blood and Honour“ věnovat nějakou pozornost, protože z hudebního hlediska je to čistý amatérismus (fajnšmekři zde jistě uhodnou referenci na jeden domácí rapový song, ha!).

Než se dostaneme k samotné muzice, chtěl bych se ještě podrobněji zastavit u lyrické tématiky 刺眼光芒. Texty jsou v nějaké té čínštině, na internetu se dají dohledat a dle scanů nosiče, které jsem našel (můžeme zmínit, že demáč vyšel u čínských Funeral Moonlight Productions na páleném CDčku v limitaci 100 kopií), vypadají pravě. Neváhal jsem tedy a chrabře je jebnul do Google Translatoru… a musím říct, že jsem byl trochu zklamán. Čekal jsem nějaký zvrhle dementní neonacistické sračky, ale v reálu ty texty zas až tak nenávistné nejsou.

Jako jediný text, jenž by se dal označit jako neonacistický, jsem shledal ten k páté skladbě „种族灭绝“ („Genocide“) – zde se například dozvíte, že by měly existovat jen čtyři rasy (Chanové, Mongolové, Germáni a Japonci), že všichni ostatní by měli chcípnout, anebo být otroky od narození do smrti, a že jako první by měli pochcípat židé a Peršané. Židy bych ještě chápal, ale jak borec přišel na Peršany, to by mě docela zajímalo. Šestá „炸掉基督教的老巢“ („To Bomb the Nest of Christ“) je zase ryze antisemitská. Zbytek je ovšem víceméně v „pohodě“ (tedy není zde nic explicitního) a zas až tak kontroverzní mi to nepřišlo, byť je jasné, že vzhledem ke kontextu (to jest, že víme, že v tom máme vidět neonacismus) se to dá vykládat i „správným“ způsobem.

Aglare Light

Samozřejmě, automatické překlady nebývají zrovna dvakrát použitelné, ale jakýs takýs smysl z nich většinou pochopit lze, takže toho bych se zas tolik nebál. Otázkou ovšem zůstává, co všechno bylo možné procedit sítem čínské cenzury a jak by texty „Blood and Honour“ vypadaly, kdyby Wolfsclaw (jediný člen 刺眼光芒) žil v zemi, která není sevřená v kleštích komunistického režimu.

Nicméně bych si dovolil tvrdit následující věc: Z obsahového hlediska je lyrická stránka „Blood and Honour“ samozřejmě o ničem. Budeme-li však demo a jeho extrémní (extrémistické) texty chápat jakožto revoltu vůči tamnímu režimu, pak to na počínání 刺眼光芒 vrhá nové světlo. Ve smyslu výsměchu systému to je skoro až sympatické, jakkoliv se forma může leckomu protivit.

Kromě fotek nacistických vojáků v bookletu jsou posledním prvkem, díky němuž se dá „Blood and Honour“ považovat za neonacistický počin, útržky různých, nejspíš Führerových projevů napříč půlhodinovým demosnímkem. Tím se pomalu dostáváme k hudební stránce, o níž toho ovšem moc k povídání není. „Blood and Honour“ nabízí dost špatný black metal, z něhož na všechny strany cáká amatérismus. Tak to prostě je a jakékoliv kecy o podmínkách a zemi původu si strčte za klobouk. Nepříliš povedený bicí automat přehlušuje veškeré strunné nástroje, které díky tomu zní dost neškodně. Občas se objeví kytarová melodie, ale všechny do jedné znějí natolik hloupě, že budete chtít, aby se to vrátilo zpátky k podprůměrné riffovačce.

Alespoň trochu pochválit lze snad jenom dvě věci. Tou první jsou výjimečné klávesové momenty, které sice nezpůsobí orgasmus, ale v kontextu celého počinu vyznívají poměrně svěže. Tou druhou jsou vokály, protože Wolfsclaw dokáže vyloudit vysoký jekot, jenž by se uživil i u nějaké standardní DSBM party.

Aglare Light - Blood and Honour

Samozřejmě se ale nejedná o tolik výrazné klady, aby to „Blood and Honour“ vytahovalo ze žumpy. Jediným skutečným důvodem, proč druhým demosnímek 刺眼光芒 stojí za slyšení, tak zůstává jeho ohromná bizarnost. Víc než tu v tom není třeba hledat.


Mörkhimmel / The Tower – split

Mörkhimmel / The Tower - split

Země: Česká republika
Žánr: crust / black metal | doom metal
Datum vydání: červen 2017
Label: Insane Society Records / L’inphantile Collective

Tracklist:
I. Mörkhimmel
01. Pravidla hněvu
02. Mlýn už zase mele
03. Na úpatí černého kopce
04. Řeka

II. The Tower
05. Bloody Fields
06. To the Sea
07.A Path to Solitude

Hrací doba: 32:48

Odkazy Mörkhimmel:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy The Tower:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Insane Society Records

Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.

Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.

Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.

The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.

Mörkhimmel / The Tower - split

Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.

Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.


Runespell – Unhallowed Blood Oath

Runespell - Unhallowed Blood Oath

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Oblivion Winds
02. Bloodlust & Vengeance
03. As Old Gates Unfurl…
04. Heaven in Blood [Absurd cover]
05. White Death’s Wings
06. All Thrones Perish

Hrací doba: 37:51

Odkazy:

Možná si vzpomenete, že před několika měsíci zde proběhla minirecenze na demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ od australského projektu Runespell. Nešlo sice o nijak originální záležitost, což mi ovšem v tomto případě nijak nevadilo. Originalita je sice krásná věc a měli bychom si ji cenit, ale již nastokrát jsme se přesvědčili, že to jde i bez ní. A muzika Runespell patří přesně k takovým. I navzdory tomu, že „Aeons of Ancient Blood“ v jádru nebylo ničím jiným než holdem severskému black metalu z 90. let, mi tahle nahrávka utkvěla v hlavě a zpětně ji považuji za jedno z nejlepších dem, která se mi v průběhu (téměř) uplynulého roku dostala do ruky.

Vzhledem k takovému zaujetí jsem s nadšením přijal informaci, že rok 2017 se stane i svědkem vydání prvního dlouhohrající nosiče. Popravdě řečeno, na „Unhallowed Blood Oath“ jsem se možná těšil víc, než by si první album podobně neinvenční kapely zasloužilo, ale nemohl jsem si pomoct – Nightwolf se mi s tímhle jednočlenným projektem trefil nejen do vkusu, ale i do nálady, což ve vnímání té které desky může znamenat hodně. Naštěstí se mi ale natěšenost (již mohu demonstrovat sdělením, že jsem počinu věřil natolik, že jsem si koupil gramofonovou desku, aniž bych z toho předtím slyšel jedinou notu) v tomhle případě vyplatila, protože „Unhallowed Blood Oath“ je přesně takové, jaké jsem jej chtěl mít.

Což znamená, že zní podobně jako „Aeons of Ancient Blood“, což znamená, že jsem vlastně hned v prvním odstavci vykecal, o čem „Unhallowed Blood Oath“ reálně je. Mohlo by se tím pádem zdát, že je vše vyřešeno a zbytek recenze už bude jen přetahovaná o počet znaků, abych si tenhle kvazi-literární výmrdek mohl dovolit nazývat recenzí. Možná ano, ale myslím, že je tu ještě několik málo skutečností, o nichž bychom pár slov ztratit mohli, ačkoliv vím, že přinejmenším do určité míry budu opakovat, co jsem psal již v minirecenzi na „Aeons of Ancient Blood“. Ale jen do určité míry, ne úplně.

V určitých věcech totiž na „Unhallowed Blood Oath“ posun cítím. Samozřejmě, že i deska vzývá severskou blackmetalovou školu z půle 90. let, o tom vlastně Runespell je. Tím pádem se může zdát, že jde vlastně o zbytečnou záležitost, protože je zde servírováno něco, co jsme již mnohokrát slyšeli jinde. Zbrklé soudy se ovšem nevyplácejí. Nightwolf totiž dávno provařené postupy hraje nanejvýš přesvědčivě a zábavně. I když se pustí do songů, které mají více jak devět („Oblivion Winds“) nebo sedm („Bloodlust & Vengeance“) minut, zvládne nenudit. V neposlední řadě má australský muzikant ohromný cit pro skvělé kytarové vyhrávky, které ve všech případech patří k ozdobám svých skladeb. Oba právě jmenované kusy mohou být postačujícím příkladem.

Runespell

Taková je základní situace. Onen posun oproti demosnímku cítím v tom, že zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ byly mnohé pasáže skutečně až podezřelé povědomé a občas jsem měl pocit tenhle nebo tamten riff by se klidně mohl objevit na albu X od kapely Y, v případě „Unhallowed Blood Oath“ již takhle očividné citace jiných neslyším. Spíše se jedná o typické obecné žánrové postupy, s nimiž Nightwolf zachází citlivě a skladatelsky suverénně.

Rád bych se zmínil i o zvuku. Ten se mi na demu hodně líbil a doufal jsem, že se deska nevydá k čistější produkci a čitelnějšímu zvuku. To se naštěstí nestalo, takže „Unhallowed Blood Oath“ zní z hlediska špíny podobně dobře jako „Aeons of Ancient Blood“. V jednom ohledu však ke změně došlo, ale to bych považoval spíš za změnu k lepšímu – řadovka vykazuje o několik decibelů vyšší dynamický rozsah.

„Unhallowed Blood Oath“ je přesně ten druh alba, u něhož vidíte formální nedostatky (v tomto případě jednoznačně očividná inspirace jinde), a dokonce bez problémů i pochopíte, jestli se to někomu nebude líbit. Vy si ovšem poslech i přesto užijete a strašně se vám to líbí. Přesně takhle to mám s Runespell já, protože tohle se mi sakra trefilo do noty. Pokud hledáte nějaký black metal v zašlém stylu, s kvalitní melodickou stránkou, parádními riffy i povedenou atmosférou, tohle vám mohu jen doporučit. Navzdory všem papírovým neduhům má totiž Runespell něco, co se v black metalu vyváží zlatem – feeling.


Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia - Sulphurous Temple

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Night’s Mouth
02. Speculum tenebrarum
03. Ecstasies of the Sabbath
04. The Veil
05. Hymn for the Egregor
06. Exalting in Acrid Flames

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Na koncertní kvality kanadské Sortilegie jsme zde pěli chválu již několikrát. Všechny tři pražské koncerty ukázaly, že Koldovstvo a Haereticus (v civilním životě manželé) dokážou živě servírovat skutečnou magii animálního syrového black metalu, a to v tak intenzivní míře, že se jim v současné době může rovnat jen málokdo. Nyní je načase, abychom se na našem skromném plátku konečně podívali i na to, zdali Sortilegia zvládne podobně uhranout i ze svých desek. Právě teď je k tomu ideální příležitost, protože před měsícem vyšel druhý dlouhohrající počin „Sulphurous Temple“.

Vím o tom, že mnozí tvrdí, že Sortilegia studiově není ani zdaleka tak silná jako v koncertním provedení. Že při domácím poslechu je bestie z živých vystoupení degradována do pozice obyčejného zahuhlaného sypání nikterak nevybočujícího z řady obdobně laděných skupin. Já osobně s tím ovšem nesouhlasím. Samozřejmě, že hudba má za správné konstelace tendence být v živém podání intenzivnější, ale to není záležitost Sortilegie, nýbrž obecný jev, s nímž se potýká většina metalových kapel. Za mě však Kanaďané zvládnou bez větších problémů obhájit i smysluplnost svého studiového počínání.

Tři roky starý dlouhohrající debut „Arcane Death Ritual“ vykazoval veškeré atributy, jaké bych od podobně stavěné desky čekal – a jaké bych čekal i od formace formátu Sortilegia. Po mém soudu se v tom dalo utopit jak nic a nahrávka vykazovala vysoký hypnotický faktor. Popravdě řečeno ani netuším, co lepšího by si kdo představoval, poněvadž tohle byl elitní raw black metal. A jsem moc rád, že mohu s klidným srdcem prohlásit, že vše právě řečené neplatí pouze o „Arcane Death Ritual“, ale i o „Sulphurous Temple“.

Snad jediným zklamáním může být, že oproti velkoryse pojatém double vinylu u „Arcane Death Ritual“ v gatefoldu a s velkým plakátem vyšlo „Sulphurous Temple“ pouze v obyčejné kapse s jednou gramofonovou deskou. Naopak mě potěšil artwork a obecně vizuální stránka novinky, protože ta je stejně jako v případě debutu vyvedena celá v bílé barvě. Což možná vzhledem k černotě hudební náplně působí trochu jako protiklad, ale mně osobně se to fakt líbí a přijde mi to mnohem rozumnější, než kdyby tam Sortilegia mrdnula obligátní pentagram na černém pozadí.

Ze skladatelského hlediska jsou písně vystavěny ne přímo jednoduše, ale zcela určitě z jednoduchých stavebních kamenů. V tomto ohledu se oproti „Arcane Death Ritual“ nic nezměnilo, ale to v daném případě považuji spíše za klad. Skladby jsou relativně delšího rázu (přinejmenším s ohledem na jejich formální náplň) a všechny s výjimkou ambientního intermezza (anebo intra B strany, chcete-li) „The Veil“ stojí na třech základních pilířích. Prvním je zběsilá práce Haeretica za bicí soupravou, druhým jsou ohavné špinavé riffy vytažené přímo z pekla, třetím nelidský jekot Koldovstvo.

Sortilegia

Zní to straně jednoduše. Však jsem také řekl, že formálně to jednoduché je. Nicméně se jedná o přístup dle nejlepších blackmetalových tradic, jelikož black metal ve své „pravé“ formě vždy upřednostňoval hloubku obsahovou nad formou. A Sortilegia funguje přesně takhle. Výsledkem je totiž uhrančivá a pohlcující atmosféra. Ve spletitých labyrintech riffů se dá ztratit velmi lehko, a jakmile k tomu dojde, tak už se jen těžko hledá východ ven.

Nebudeme to dále prodlužovat. Dodám jen na plnou hubu to, co již nějakou chvíli visí ve vzduchu: Sortilegia je magická i z desek a „Sulphurous Temple“ je jednou z nejlepších nahrávek letošního roku. Posedlost, oddanost, fanatismus, kult.