Archiv štítku: black metal

Oration MMXVIII (čtvrtek)

Oration MMXVIII

Datum: 8.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Abominor, Abyssal, Devouring Star, Mannveira, Slidhr, Sortilegia, Virus

Metacyclosynchrotron: Na první kapely čtvrtku, Mannveira a Devouring Star, jsem se těšil hodně, avšak nestihl jsem je. Čtenář jistě odpustí, ale na cestě jsme se setkali s jistými problémy a navíc při obdivování například vodopádu Skógafoss nebo černých pláží se snadno zapomínalo na čas. Jako bonus mě trochu oblilo moře, takže než jsem dorazil na pokoj, převlíkl se, narval něco do žaludku, přelil aperitiv a dorazil znovu do Húrra, tak už končili Abominor. I když EP „Opus Decay“ ve mně zanechalo zcela mizivý dojem, tak i v těch několika závěrečných minutách setu bylo cítit něco, co mě přinutilo později uvěřit Kubáncovo nadšeným řečem. No nic.

Kubánec: Na místo dění docházím cca v půlce setu Mannveira. Měl jsem možnost je vidět spolu s Wormlust v Praze v hospodě nad nebo pod Viktorkou a docela mě to tehdy bavilo. Byť oproti sonickému noise útoku Wormlust, to byl dost slabý odvar. Nejsem nějakým velkým fandou jejich studiové tvorby, i když debutové EP „Von er eitur“ mám celkem naposlouchané. Při délce necelých 18 minut to z mé strany není ani nijaký mistrovský výkon. Dnes však díky dobrému zvuku, který tomu dával patřičnou hutnost, vyznělo snažení těchto borců naprosto přesvědčivě. A z toho mála, cca tří songů, si odnáším dobrý dojem.

Kubánec: Devouring Star je kapela kterou sleduji od samého začátku a považuji je za vcelku originální těleso. Jejich produkce na mě působí až tak kompaktním dojmem, že se mi jen těžko hledá něco, co by to ozvláštnilo nebo z jejich hudby vyčnívalo. A přesně tak na mě působilo i živé vystoupení. Precizní, dravé a přece jenom trochu nudné. A světe div se, ta zdánlivá statičnost a nuda, je přesně to, co se mi na těchto Finech líbí. Dostal jsem přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel. Viděl sem Devouring Star a odcházel sem spokojen. Po skončení setu jsem měl jasno, že před spaním půjde do sluchátek „Through Lung and Heart“.

Kubánec: Po Devouring Star nastupuje Abominor, primitivnější verze Svartidauði a láska na první poslech. Na tohle jsem byl hodně zvědav, byť jsem tomu někde v koutku duše moc šancí nedával. Tahle moje přirozená skepse však vzala okamžitě za své. Omlouvám se za následující řádky, ale tohle bylo kurwa do prdele peklo. Poslední šance slyšet komplet „Opus Decay“ live. Sakra, díky za to. Něco tak přesvědčivého jsem už dlouho neviděl, a to bych řekl, že mám poslední dobou celkem štěstí. Těch 30 minut na mě z pódia skrze ty čtyři postavy hleděla hmatatelná hrůza!!! Silné.

Abominor

Metacyclosynchrotron: Poučen středečními zkušenostmi jsem na Abyssal zaujal výhodnější pozici a hned s úvodní „I Am the Alpha and Omega“ se mi pod vlivem hudební brutality zkřivila huba uznáním. Bicí konečně vylezly nahoru, jelikož kopáky byly vhodně natriggrovány a bubeník hlavně škopky vůbec nešetřil. Dále zazněly skladby, co jsem v onen moment nepoznal, i když tuším, že minimálně jedna pocházela z aktuálního splitu s Carcinoma (ale možná se mýlím, protože jsem ho slyšel pouze jednou) a posléze jsem zjistil, že další dva byly „The Headless Serpent“ z druhé desky a „The Cornucopian“ z té poslední. Hudebníci v kapucích zahráli skvěle, kompletně zahalený vokalista si své party rovněž dával velice mocně. A i když bych vystoupení Abyssal celkově za svůj osobní top nepovažoval, tak přeci jen bych jeden z dílčích vrcholných zážitků festu spatřoval v závěru poslední skladby setu, a to „Chrysalis“. Tu jednoduchou melodii jsem po většinu následujícího dne nemohl dostat z hlavy a veškeré nuance, zvláště ty na basu, byly interpretovány parádně. Nepatřím mezi skalní fandy Abyssal, avšak objektivním faktem zůstává, že jejich hudba je doopravdy krutá, což živé vystoupení jen potvrdilo. Britové si nadšené ovace po odchodu z pódia bezesporu zasloužili, pokud tedy patří mezi vaše srdcovky, tak rozhodně neváhejte s návštěvou koncertu. Další šanci máte ve Skotsku.

Kubánec: Vidět live Abyssal a to hned na jejich premiérovém koncertě, z toho jsem měl samozřejmě radost a stejně nadšený jsem byl i když jejich performance skončila. Nic sofistikovanějšího než kolega nenapíšu. Snad jen, že Britové měli oproti ostatním kapelám znatelně jiný zvuk, který mi k jejich produkci výborně sedl. Zejména výkon basáka ve mně zanechal silný dojem, ale celá kapela jela jako stroj. Precizní záležitost, kterou zase někdy rád uvidím.

Metacyclosynchrotron: Na Slidhr jsem se těšil, bylo fajn slyšet „Through the Roots“ z výborného splitka s Rebirth of Nefast. Mělo to i pár dalších výraznějších momentů a hudebníci dávali do hraní mnoho energie. Ale obecně ve mně vystoupení téhle irsko-islandské kapely zanechalo velice nemastný-neslaný dojem. Nemám víc co bych dodal.

Kubánec: S vystoupením Slidhr to mám podobně jako s vystoupením Auðn. Všechno klapalo, borci vládli pódiu, nasazení veliké, ale tak nějak to prošlo kolem mě a já jsem si řekl: „Jo, v pohodě.“ Na druhou stranu vidět v této formě Slidhr někde na samostatném koncertě, tak i nějaké to nadšení zavládne. Tady to, ale tak nějak zapadlo.

Metacyclosynchrotron: Následující Sortilegii jsem měl tu čest vidět dvakrát v Praze a jednalo se o vskutku výjimečná a magická vystoupení. V rámci blackmetalových koncertů top, kde slovo trans má svůj význam. Tady ale do třetice nastal problém, primárně asi technického rázu. Kytary jen těžko vyplňovaly prostor a sound byl dřevní až příliš. Na pódiu byl rovněž jakýsi problém. Ale naštěstí i tak došlo ke strhujícím chvílím, které připomněly dřívější zážitky a slyšet nové skvělé skladby bylo super. Koldovstvo vypadalo a řvalo posedle, Haereticus trestal bicí jako obvykle, takže to rozhodně průser nebyl, ale vím, že to mohlo být podstatně lepší.

Kubánec: Nevím, kolikáté moje setkání se Sortilegia to tenhle večer bylo, ale rozhodně to bylo první, kde se zvukově přiblížili svojí studiové tvorbě. Zvuk byl surový až běda. V tomto směru u mě vládlo nadšení, ovšem celkově tím vystoupení spíš utrpělo, než že by se z toho stala nějaká přednost a zážitek, na který se nezapomíná. V Praze to tahle dvojka islandským zástupcům dost vytmavila, dneska se jim dívala na záda. Ale přesně, jak bylo napsáno, žádný průser to nebyl.

Metacyclosynchrotron: Poslední čtvrteční kapela Virus možná v mých očích nedosáhla muzikální extáze Aluk Todolo, ale i tak patřili k těm nejlepším. Předek (pro mě opravdu nepochopitelně) zase prořídl, ale aspoň se pod pódiem sešli fandové, kteří se do hravě pokroucených riffů zmítali jak sjeté mařky na Woodstocku. Virus hráli jen ve třech, ale nemám pocit, že by to bylo nějak na škodu. Riffy byly zahrány čistě, bubeníka Einara byla radost sledovat a Czralův vokál byl prostě úžasný. Nakonec si lidi vyřvali i přídavek, který máte natočený. Ne že bych byl z Virus unešený na max, ale rozhodně splnili má (vysoká!) očekávání.

Kubánec: Já jsem z Virus odvařený nebyl, bo jsem užna jejich vystoupení nebyl. Volil jsem zmiňovaný poslech „Through Lung And Heart“ a pití piva (2,5%) v posteli. Abominor dneska kalili ocel!!!

Metacyclosynchrotron: Další večer byl u konce a Húrra, které bylo dějištěm nejen prvních dvou dní, ale i ročníků, se začalo vylidňovat. Navzdory lehké mačkanici a zpravidla utopených bicí jsem si to místo stačil dokonce oblíbit, žel po Virus už nebylo možné v klubu řádně posedět a nasávat atmosféru, jelikož krátce po konci byly uzavřeny výčepy a hostům bylo personálem nenápadně naznačováno, ať táhnou.

Mannveira


Master’s Hammer – Fascinator

Master's Hammer - Fascinator

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Jihosound Records

Tracklist:
01. Fascinator
02. Psychoparasit
03. Ve věži ticha
04. Linkola
05. Satanská nekrofilní porna
06. Estetika ďábla
07. Krokodil
08. Astrální dvojníci
09. Kletba
10. Odliv mozků
11. Espíritos creativos
12. Exhumace
13. Lost in Fjords

Hrací doba: 50:01

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Master’s Hammer

První pohled (H.):

Už v recenzi na minulou desku „Formulæ“ jsem se nechal slyšet, že domácí blackmetalová legenda Master’s Hammer se po svém znovuzrození pustila do díla s možná až přílišnou vervou. Z jejich počínání se vytratil nádech čehosi výjimečného, protože nová hudba Master’s Hammer jednoduše přestala být výjimečnou událostí, když se objevuje tak často. To je prostě nutný důsledek toho, že František Štorm se svou družinou začali hýřit aktivitou a nové album posílají do světa co dva roky.

Jednou z těchto aktivit se stal i návrat na koncertní pódia, což byla další věc, z níž jsem dvakrát neskákal nadšením. Tím spíš, že jen o několik málo roků nazpět Štorm v rozhovorech hlásal, že Master’s Hammer živě nikdy nevystoupí a že by na pódiu vypadali směšně, na webu kapely navíc visel vtipný rozpis koncertů na příštích (tuším, že nějakých) sedmdesát let – prázdný. Přesně v takovém duchu se mi to osobně líbilo.

Master’s Hammer nicméně ukázali, že to s tím koncertováním myslí opravdu seriózně a že zjevně chtějí být skupinou, která nežije ze své minulosti. A to je nakonec dost sympatický přístup, v jehož světle musím zpětně přemýšlet, zdali jsem se na to v některých ohledech nedíval přespříliš příkře. Což říkám i z toho důvodu, že postavení koncertní sestavy Master’s Hammer evidentně prospělo také studiově…

Po dvou albech „Vagus vetus“ a „Formulæ“, která sice byla pořád vcelku fajn a dala se poslouchat bez sebemenších problémů, ale byla na nich znát určitá vyčerpanost a opakování zaběhlého receptu, je „Fascinator“ konečně deskou, na níž Master’s Hammer znějí uvolněně a přirozeně. Jako kapela. Může to znít jako klišé, člověk by si až myslel, jaká to není hloupost, ale on je na novince skutečně znát trochu jinačí přístup, který jí moc sluší. Tím pádem tu máme nejlepší řadovku Mistrova kladiva od ceněného počinu „Vracejte konve na místo“.

Ne snad, že „Fascinator“ uhýbal úplně odlišným směrem po hudební stránce. Pořád je v tom jasně cítit charakteristický rukopis a typické postupy. Což je samozřejmě v pořádku. V tomto ohledu novinka pokračuje v cestě vytyčené „Konvemi“, což je – dnes už to můžeme s klidem říct – přelomová nahrávka současné epochy Master’s Hammer. A přesto zní „Fascinator“ svěžeji, i po skladatelské stránce se tentokrát podařilo dát dohromady výraznější materiál, jenž jako celek utkví v hlavě.

Nechci tvrdit, že je všechno bez poskvrnky perfektní a že „Fascinator“ nemá chybu. Rozhodně bych na albu našel pasáže, které mi připadají slabší nebo mi příliš nelezou pod fousy. Naštěstí jich ale není mnoho a zábavné momenty je převyšují. „Fascinator“ nabízí hned několik jasných hitů, z nichž možná ani jeden nedosahuje hymničnosti titulního tracku „Konví“, ale pořád jsou dost silné na to, aby si je člověk po večerním poslechu ještě druhý den prozpěvoval v práci. A to se cení. Stejně tak jako dostatek malých detailů a melodických kliček ve spodnějších vrstvách.

Osobně jsem si víc oblíbil B stranu, kde se nachází hned několik prudce silných věcí – na mysli mám zejména „Estetiku ďábla“, „Krokodila“, „Kletbu“ a „Espíritos creativos“. Na A straně vede skladba „Ve věži ticha“, již táhne dopředu množství skvělých melodií, a baví mě i „Linkola“, fajn mi připadá i titulní věc. Podobně jako na některých minulých deskách, i tentokrát se na CD verzi nachází víc stop než na vinylu – příznivci kompaktních disků dostanou navíc „Exhumaci“, která patří k tomu méně výraznému, a instrumentálku „Lost in Fjords“, která je naopak parádní a zasloužila by si prostor i na asfaltu.

Dobrý dojem z „Fascinatora“ jistě podporuje i nádherná obálka. Ta je jednoznačně nejhezčí v nové éře a možná i nejlepší v celé diskografii Master’s Hammer. Tohle se mi líbí opravdu moc. Také texty jsou již tradičně na vysoké úrovni, to je snad u Františka už samozřejmostí.

Master’s Hammer

Všehovšudy tedy ve „Fascinatorovi“ vidím nahrávku, která je na jednu stranu očekávatelná a standardní pro současné Master’s Hammer, zároveň je však provedena o něco svěžeji a s větším kumštem než její dva přímí předchůdci. Skladatelská ruka tentokrát byla lehká a to se hned projeví. Tentokrát tím pádem jednoznačná spokojenost… nikoliv nadšení, ale spokojenost určitě. Takhle by to každopádně šlo.


Druhý pohled (Cnuk):

Od dob skvělých „Konví“ vyšly dvě řadovky, několik singlů a kooperací, avšak kvalita těchto materiálů byla všelijaká. „Fascinator“ ale řadu nevalných nahrávek konečně přerušuje, a tak tu máme zase solidní album, které má co nabídnout. V první řadě mě baví, jak novinka zní, v tom asi „Fascinator“ zasluhuje prvenství mezi všemi deskami od návratu. Je z toho znát, že hraje celá kapela a nejedná se pouze o projekt jednoho člověka. Onen rozdíl je markantní hlavně v porovnání s „Vágusem“ a „Formulemi“, u nichž jsem právě tuto živočišnost postrádal.

Ruku v ruce s tím jde také celé vzezření a směřování jednotlivých písní. „Fascinator“ je daleko přímočařejším albem, a to tak, že se občas vzpomene i na „Rituální“ dobu (v jednom intru i na „Okultistu“). Zkrátka experimenty poslední doby se podařilo udržet na uzdě, takže jich výrazně ubylo, ale pro zachování esence tu jsou stále vhodně přítomny. Tam, kde by se v minulosti vymýšlely nejrůznější elektronické pazvuky a jiné přesmyčky, se nyní prostě hodí kytara anebo třeba tympán. Ano, i tympány jsou zpátky a to není nijak zanedbatelný prvek, kór jedná-li se o Master’s Hammer. Určitě si jich v písních všimnete a znějí parádně. Příjemným zpestřením je už tradičně také Necrocockův líbezný vokál, který funguje obdobně jako tympány – výborně.

Nevím, jak moc přiložili ruku k dílů jednotliví členové, ale „Fascinator“ rozhodně nenačichl metalem Root či Avenger. Pořád se to nese ve stylu „Konví“ a jejich následovníků. I když, trochu se vymyká třeba dvojka „Psychoparasit“. To je totiž oldskůl jako prase, míněno v tom nejlepším slova smyslu. Vcelku jednoduchý riff podporovaný sólama, nezpomalující bicí a úderné frázování Štorma, nic složitého, ale podobný primitivismus „Fascinatoru“ sluší. Právě první polovina je poskládána ze silných skladeb nesoucích se v podobném přímočařejším duchu a co víc, nechybí jim ani onen „Mistrovský“ hitový potenciál. Tím jsou myšleny kusy jako úvodní „Fascinator“, „Ve věži ticha“ a především pak „Estetika ďábla“. Právě šestá skladba je po nepříliš dlouhém váhání největší peckou novinky a dalším jistým přírůstkem do koncertního setlistu.

Master's Hammer - Fascinator

V druhé polovině dostává více prostoru experiment a skladby jsou bližší tvorbě minulých dvou alb. Většinu z ní ale předčí. V několika pasážích se tu objevují třeba klávesy, v takové „Espíritos creativos“ představují hlavní motiv, čímž píseň získává až popové prvky. Podobně ladění jsou také „Astrální dvojníci“, ti už ale tak nebaví. Návykové jsou ozvěny a Necrocockův hlas v „Odlivu mozků“, potěší také zase trochu ostřejší „Exhumace“, či závěrečné ambientní rozloučení „Lost in Fjords“, avšak nic se nevyrovnává nejlepším momentům úvodní šestice.

Co zůstalo nezměněné, je dominance Štormových textů, jež jsou opět zábavné, plné zajímavých obratů, výraziva a témat. Znovu se dostáváme k halucinogenům, nadpřirozenu a obecně hodně k přírodě, ať už té naší nebo indické. Tady asi není o čem, stejně jako u předchozích alb, i tady se jedná o špičku svého řemesla. Co mi ale trochu vadí, je právě to, jak i v případě „Fascinatoru“ vedou nad hudbou samotnou, i když pravda, tady je to už daleko, daleko lepší. Na „Vagus vetus“ a „Formulæ“ mi kolikrát přišlo, že hudba je pouze něco nutného pro přednes textů a není ji věnováno tolik prostoru a péče. Na „Fascinatorovi“ je to už znatelně vyrovnanější, to je ostatně tím největším plusem celé desky, ale i tak jsou instrumentální výkony o kousíček pozadu.

I přesto jsem za „Fascinatora“ rád. Konečně zase máme album Master’s Hammer, které jako regulérní album zní. Působí velce, ambiciózně, důstojně a obsahuje materiál, jenž opravdu stál za vydání. Asi se skutečně projevilo koncertování a složení nějaké stálejší sestavy, kéž by to takhle vydrželo. Jestli jste čekali na pokračovatele „Vracejte konve na místo“, budiž jím „Fascinator“.


Třetí pohled (Mythago):

Hned zkraje se přiznám, že staré Mistrovo kladivo nemám takřka naposlouchané. Ano, já vím, že jde o vlastizradu a neodpustitelný prohřešek, a slibuji, že se budu tyhle zásadní nedostatky snažit v co nejbližší době dohnat. S příchodem „Konví“ si mne však okamžitě získali a jejich poslechem jsem strávil hezkých pár týdnů, ne-li déle. „Vagus vetus“ pro mne tak byl značným zklamáním, přestože mne také na nějakou dobu zabavil. U „Formulæ“ jsem však už více než tři čtyři poslechy nevydržel a šel jsem zas o dům dál. Master’s Hammer jednoduše uvízli v určité komfortní zóně vymezené „Konvemi“ a zároveň se upsali příliš rychlému tempu vydávání, což ve výsledku nahrávkám jen škodilo. Proto jsem od „Fascinatora“ nic moc nečekal, ještě před vydáním vypuštěné skladby mne naprosto minuly a ani po vydání jsem nějaký brzký poslech neplánoval. Ale účinná manipulace YouTube v podobě doporučených videí to zařídila jinak, a tak jsem se přistihl jak jen několik dnů po vydání fascinovaně koštuji „Fascinator“ na Štormově kanálu.

Master's Hammer - Fascinator

Štormova pohřební, morbidně humorná lyrika, která nijak zvlášť nezklamávala ani na předchozích počinech, je konečně doprovázena také patřičně kvalitní hudbou! Master’s Hammer se sice v tomto ohledu pořád pohybují více méně v oné komfortní zóně, ale způsobem maximálně líbivým a mnohdy brouzdajícím v různých dalších žánrech. „Fascinator“ možná stále zůstává ve stínu „Konví“, ale minimálně první polovina od titulní „Fascinator“ po „Krokodil“ je kvalitativně srovnatelná i s těmi nejlepšími kusy na jejich hitové desce. Navíc jsou všechny songy natolik vyrovnané, že je těžké si mezi nimi najít favorita a nelze než je protáčet dokola všechny. Zlom bohužel přichází s „Astrálními dvojníky“, jež sice ještě nijak za první polovinou desky nezaostávají, ale kvůli snad až příliš výraznému klavírnímu motivu mi chvíli trvalo, než jsem si je oblíbil. Prvním opravdovým zklamáním tak pro mě je „Kletba“. Tolik by mi nevadilo, že hudba nepřináší nic nového ani zajímavého, ale když motiv, vývoj i slovní zásoba textu působí jako recyklát toho nejnudnějšího, co Štorm kdy napsal, nadšením zrovna jásat nemůžu ani nehodlám. Na poměry Master’s Hammer je to prostě špatná skladba ve všech ohledech. Zbytek, od „Odlivu mozků“ až po závěrečnou „Lost in Fjords“, je na tom sice o něco lépe, přesto si z nich po týdnu nebo dvou od posledního poslechu nedokážu vybavit jediný motiv, čímž se stávají spíše určitou výplní pro dosažení dostatečné délky celého alba.

Přesto je „Fascinator“ skvělým albem, které díky chytlavosti a, jak to psal už Cnuk přede mnou, přímočarosti a primitivismu hlavně první poloviny jednoduše baví. Ani druhá půlka, přestože slabší, výsledný dojem tolik nezkazí. Když by si navíc Štorm a spol. dali do příště více načas, mohli bychom se klidně dočkat desky minimálně na úrovni „Konví“. Kvůli něčemu takovému bych si počkal víc než dva roky.


Oration MMXVIII (středa)

Oration MMXVIII

Datum: 7.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Aluk Todolo, Asagraum, Auðn, Naðra, NYIÞ, Sinmara

Metacyclosynchrotron: V poslední cca dekádě jsme mohli v Evropě vidět hromadu festivalů, které nabízely vystoupení toho nejlepšího, co blackmetalový, potažmo extrémně metalový svět nabízí. Festivaly, které dotáhly několik set lidí a okolo dvou desítek kapel z celého světa, jako například Deathkult, Nidrosian Black Mass, Beyond the Gates, Arosian Black Mass, Prague Death Mass a také například islandský festival Oration. Jeho hlavní organizátor, Stephen „Wann“ Lockhart, jej pojal jako předváděčku kapel, se kterými pracoval ve svém studiu Emissary a také vždy pozval několik jmen navíc. V případě letošního ročníku například Virus, Vemod, Sortilegia nebo britské Abyssal, kteří zde navíc odehráli svůj zcela první koncert. Když se začala rýsovat soupiska finálního třetího ročníku, zbystřil jsem pozornost. Ovšem jakmile vyšlo najevo, že Rebirth of Nefast přehrají komplet „Tabernaculum“ a na dlouhou dobu (nebo možná definitivně) se koncertně odmlčí, tak nebylo co řešit; Mé ódy na tuhle monstrózní desku si možná ještě pamatujete.

Kubánec: Pro mě to měl být druhý Oration v mém bídném životě. Minulý rok už jsem už měl koupený lístek, ale letenka za čtyři tisíce z Vídně se mi zdála drahá, tak jsem tak dlouho váhal, až stála tisíců deset. Rezignovaně jsem prodal lupen přes net a zůstal doma. Velké díky patří Johnixovi, který mi tehdy posílal fotky a videa z místa činu, tak jsem to měl skoro jak v přímém přenosu. Letos jsem teda čtyř a půl tisíce nelitoval a vyrazil. Že chci vidět islandské kapely na jejich domovské půdě, jsem si tak nějak uvědomil po setu Svartidauði na Prague Death Mass v roce 2013. Byť jim haprovala basa, tak mě to naprosto uhranulo!!! Ovšem největším lákadlem pro mě nebyla tahle veličina, nýbrž zejména možnost vidět a slyšet (poprvé a zřejmě i naposled) Rebirth of Nefast, v tom jsme byli s parťákem pisatelem za jedno. Popravdě ale celkový line-up byl pro mě silně lákavý. Možná trochu škoda, že jsem většinu islandských zástupců na soupisce viděl v posledních letech na kontinentě. To ale v žádném případě nebylo překážkou.

Metacyclosynchrotron: Letenky se podařilo splašit za čtyřku, ubytko taky nakonec vyšlo na pár stovek za noc a vem čert, že se pak člověk musel dělit o hajzly, sprchu a kuchyňku s celým patrem, hlavně ať je kam složit hlavu a odložit věci. Jelikož jsem se připojil k vystupujícímu Infernu, tak jsme se ještě složili na zapůjčení dodávky, ať na Islandu vidíme víc než jen kapely. Ve středu sedmého března ráno šlo na pražském letišti potkat i pár známých obličejů z tuzemských koncertů, které se evidentně na festival chystaly taky a v Keflavíku jsme přistáli po necelých čtyřech hodinách. Vyzvedlo se auto, a jelikož na check-in v hostelu bylo ještě brzy, tak jsme se jeli podívat na národní park Þingvellir, kde se setkávají geologické desky Eurasie a Ameriky. Již tam jsem se víceméně utvrdil v myšlence, že islandská krajina místní hudebníky musí inspirovat, protože z rozlehlých zamrzlých plání, zvláštních geologických formací, čerstvé zimy a svěžího, čistého vzduchu jsem vycítil něco podobného jako z některých melodií například takových Misþyrming (ale nejen jich).

Sinmara

Kubánec: Vzhledem k brzkému odletu (6:20) a místu mého bydliště (cca 350 km od Prahy) mi nezbylo nic jiného, než přenocovat na letišti. Nebyla to žádná hrůza, ale nějaké dozvuky to první den mělo (viz set Aluk Todolo). V letadle sem vychytal celou řadu volných sedadel a při poslechu „Sovereigns“ od Enthroned usínám spánkem nespravedlivých. Budím se až těsně před přistáním v Keflavíku, kdy se kochám pohledem na islandskou půdu, která mi silně připomněla pole, co mám za zahradou. „Vylodění“ a následný nákup alkoholu ve freeshopu (ten šel hlavně Johnixovi, který na Islandu pracuje) byl bez problému, nic zajímavého. Cesta autobusem do Reykjavíku stejně tak. Trochu obavy jsem měl z toho, jak přečkám do check-inu. Měl jsem ho ve stejný čas jako kolega, bydleli jsme ve stejném guest housu. Nakonec i ty čtyři hodiny vcelku rychle uběhly. Procházka po městě, k moři a pobyt u Johnixovy známé a už jsem se soukal na Hlemmnur square, což je náměstí a zrovna tak název guest house, který se stal na následujících pět dní mým útočištěm. Chvilkový relax, jídlo, pivo a odchod na první dějství.

Metacyclosynchrotron: Po check-inu následovala krátká revitalizace a hurá do Húrra, jenže ejhle, nikdo pořádně nevěděl, kde ten klub prvních dvou festivalových dní vlastně je, a Google příliš nespolupracoval. Ale stačilo se párkrát přeptat a ona cesta z hostelu vlastně nebyla vůbec složitá. Žel NYIÞ, kteří mi tolik učarovali na rakouském Funkenfluagu, už skončili a stihl jsem teprve Naðra, kteří se během mého příchodu ke klubu ještě dopatlávali na ulici před klubem.

NYITH

Metacyclosynchrotron: Jak tedy vlastně místo konání vypadalo? Húrra by šlo rozdělit do dvou hlavních sekcí a obě měly své bary. Na samotný sál s pódiem a odpočinkovou místnost s posezením a se stoly s merchem. Tam se prodávaly tituly vydavatelství Oration v čele s nosiči a textilem Rebirth of Nefast a samozřejmě se tu dal zakoupit i merch kapel, které v daný den vystupovaly. Ceny byly na naše poměry sem tam vyšší, ale stále v normě, což se už samozřejmě nedalo říct o čepovaném pivisku za necelé tři stovky. Celkově byl klub překvapivě malý, paralela s nějakým domácím koncertním dějištěm mě nenapadá a čtenář jistě vytuší, že v Húrra bylo narváno, s čímž se pojil jistý nešvar. Lidi obvykle zacpali mezistupeň mezi oběma místnostmi a prorvat se blíž k pódiu, kde byl lepší zvuk a dokonce i více místa, nebylo úplně snadné. Navíc v této zóně horko-těžko dohlédl na pódium i takový Adramelech, který je dlouhý jako týden před výplatou. Menší, pokud chtěli něco vidět, se dopředu museli prostě procpat.

Kubánec: Po odbavení vcházím do klubu, který mi dost evokoval o něco větší a lépe řešenou strahovskou 007. Tak nějak jsem si to představoval. Co se místa týče, nebylo to nic moc, ale abych se přiznal, nějaký pocit nekomfortu jsem naprosto vytěsnil. Úvodní NYIÞ stíhám tak půlku vystoupení a byť nastupuju do rozjetého (možná spíš dojíždějícího) vlaku, tak sem se vžil celkem rychle. Jejich ambientní mše doprovázená sugestivní deklamací splnila roli introdukce naprosto přesvědčivě. Svícny, zvířecí lebky, vonné tyčinky, všude kam se podíváš. Oltář s beraní hlavou potřísněnou voskem navrch.

Metacyclosynchrotron: Rozestupy mezi kapelami byly krátké a rozpis se dodržoval opravdu přísně, ale zpočátku jsem doufal alespoň v nějaké krátké zvukovky. Na ty ovšem v naprosté většině  případů nedošlo, muzikanti z Naðra tedy jen zapojili nástroje a začali hrát. Úvodní „Fjallið“ zněla kapku bordelózně, ale síla z kapely doslova jiskřila a sólová kytara D.G. šla slyšet vcelku dobře, škoda jen utopených bicích. Řev frontmana, který neustále mával rukami a vzpínal je ke stropu, byl mocný a vystoupení bylo natolik intenzivní, až mě překvapilo, že se to pod pódiem nezačalo mydlit. Pro mnohé byli Naðra takřka vrcholem festivalu, avšak mě osobně zanechalo vystoupení poměrně chladným z důvodu, že mi nálada jejich skladeb příliš nesedí (ze stejného důvodu třeba přeskakuji „Söngur uppljómunar“ z debutu Misþyrming, která mi Naðra melodicky hodně evokuje).

Kubánec: Naðra, kapela, která mi z těch islandských přijde asi nejvíc konvenční, jestli se to tak dá říct. Avšak i přes klasickou tvář vlastní produkce do ní dokáže propašovat nejeden zajímavý moment. Ale popravdě, při tomto vystoupení jsem si neměl moc všimnout, kdy se tak stalo. Tohle byla jízda od prvního úderu. Vychytal jsem místo na levé straně pódia, tak jsem občas koupil nějaký ten stříkanec krve nebo co to singer z kalichu rozhazoval plnými hrstmi. Ale hlavně jsem měl možnost pozorovat hru Tomase Ísdala, kdy to chvilkama fakt vypadalo, že mu pravá ruka regulérně uletí. Za bicíma netrůnil H. R. H., ale dotyčný tlučmistr vládl svému svému řemeslu, to bez debat!!! Pro mě jedno z nejlepších vystoupení. Druhá kapela a už mi padla brada.

Nadra

Metacyclosynchrotron: I když Oration bylo spíše zaměřeno na kapely z progresivnějšího či moderního soudku, Auðn patřili k těm několika tradičně znějícím. Z mého subjektivního pohledu blackmetalová natura, evokující folkové nálady bez píšťalek a kýče. Nebudu nic předstírat, hudba mě s výjimkou několika intenzivních pasáži příliš neoslovila, ale z kompozic šlo snadno pochopit, proč byli Auðn přizváni a proč jim chystané nové album vyjde u Season of Mist. Navíc se před klubem na chodníku rozbíhala velezajímavá mezinárodní družba pod taktovkou strejdy Absintha, a tak jsem kapele více pozornosti nevěnoval.

Kubánec: Já jsem vystoupení Auðn zhlédl celé, můj názor na jejich set je ovšem velmi podobný tomu, který prezentuje Metacyclosynchrotron. V některých (málo) momentech mi produkce evokovala novější věci od Drudkh, ale takové… nechci aby to znělo nějak posměšně. Já říkám, že to hraje na takovou „teplou notu“, což samozřejmě není nic špatného. Jenom mi to po vystoupení Naðra moc neučarovalo. Přesto suverénní vystoupení, kterému nebylo nic moc co vytknout.

Audn

Metacyclosynchrotron: Asagraum pro mě bylo už o fous poutavější, i když kapela také patřila k těm „obyčejnějším“ na festivalu. Z „Potestas magicum diaboli“ jsem nakonec výrazně nadšený nebyl, ale album nabídlo slušnou sbírku zlomocných riffů a ty se skvěle přenesly i zde. Pózy a grimasy hudebnic nepůsobily kýčovitě, výborný vokál diktoval a v oněch nastíněných pasážích byl dočasný dojem takřka maximální. Škoda jen, že zvuk nebyl z nejlepších a přítomné klávesy jsem neslyšel ani jednou.

Kubánec: Živé vystoupení Asagraum, mě nakonec přesvědčilo o dost víc než jejich studiová tvorba. Popravdě sem jejich zářez „Potestas magicum diaboli“ nijak zásadně nenaposlouchával, nějaké poslechy proběhly s konstatováním, že to celkem šlape, ale že vracet se k tomu moc nebudu. Live to mělo něco do sebe a ani mi nevadila zvuková nepřítomnost kláves, fyzicky na pódiu opravdu byly. Možná to bylo i dobře, protože při zvukovce se mi z onoho nástroje celkem ježil sluch. Závěrečné dojmy veskrze pozitivní.

Metacyclosynchrotron: Po špatném koncertě Sinmara na Prague Death Mass III jsem se na reparát těšil, i přesto že „Aphotic Womb“ se mi od doby vydání hodně ohrálo a do posledního EP „Within the Weaves of Infinity“ jsem příliš nepronikl. Ale Sinmara nedávno nahráli desku novou, a pokud nejsem úplně mimo, tak z ní určitě něco zaznělo, protože jsem tu slyšel několik pasáží, které jsem prostě neznal a které byly zcela uzemňující. Nakonec jsem se odhodlal protlačit dopředu za lepším zvukem a pokud možno i za lepším výhledem na výkon mistra Bjarniho, ale rozhoupal jsem se příliš pozdě a set Sinmara už skončil.

Kubánec: Se Sinmara jsem měl tu čest na prosincovém koncertě v Underdogs’ a o tom bych napsal něco podobného jako o vystoupení Asagraum tady. Prostě že to nebylo špatné. Tady musím hned ze startu napsat, že to mělo tah jak hovado. Zvuk byl dost sonický, ale mně to sedělo perfektně. „Aphotic Womb“ jsem nepřišel na chuť a popravdě dodneška nevím, co na tom je tak úchvatného. Naproti tomu split s Misþyrming a „Within the Weaves of Infinity“ poslouchám až podezřele často. Hodně se těším na novou desku, protože to, co jsem považoval za nové songy, znělo perfektně. A jak už jsem psal na začátku, dost tomu pomohl i výsledný sound. Nádhera.

Metacyclosynchrotron: Pak už zbýval čas jen pro sonický rituál Aluk Todolo, což byla bez keců magie. Když jsem se rozhodl natočit alespoň jeden song, tak jsem se na to po minutě vybodnul, protože na Aluk jsem prostě v klidu stát a točit opravdu nemohl. Hrálo se dle očekávání primárně z „Voix“, ale mám pocit, že později zazněly i jiné fláky, staré či snad dokonce nové, to si netroufám říct, protože jsem je neidentifikoval. Částečně proto, že jsem byl silně omámen, avšak věřte tomu nebo ne, nikoliv jen látkami a spánkovou deprivací. Výborné muzikantství bylo uhrančivé, avšak vše se točilo okolo posedlého výkonu bubeníka. On a obecně neskutečná hudební gradace evokovaly geniální Magma a to netvrdím jen proto, že jsem se o nich s bubeníkem nadšeně bavil venku. Tady jsem to měl černé na bílém s žárovkou navrch.

Metacyclosynchrotron: Hluboce lituji, že jsem dřívější koncerty Aluk Todolo v ČR neviděl a ty příští si určitě nenechám ujít. Před vyvrcholením prvního dne nemálo lidí opustilo klub a kdyby věděli, jak neskutečně zamrdali, tak mlátí hlavou do zdi ještě teď. První den byl fajn s několika výraznými místy a perfektním vyvrcholením.

Aluk Todolo

Kubánec: Patřím k těm, kteří opustili koncert Aluk Todolo v průběhu druhého válu. Znělo to výborně, koneckonců mám tvorbu těchto Francouzů celkem v oblibě. Ovšem, byť jsem podle Metacyclosynchrotrona neskutečně zamrdal, tak jsem byl tak domrdaný (viz začátek reportu), že jsem byl rád, že stojím na nohou. Únava se prostě dostavila. Asi bych to nějakým pivem přebil, ale už ty předchozí dvě mě vyšly na nějakých 600 korun.

Kubánec: Středa splnila očekávání + možná něco navrch. Potřeba vyzvednout perfektní organizaci. Tak jak byl rozepsaný časový harmonogram, tak se také, skoro na minutu přesně, stalo.


Deathcult – Cult of the Goat

Deathcult - Cult of the Goat

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Climax of the Unclean
02. Bloodstained Ritual
03. Ascension Rite
04. Man Versus Beast
05. The Oath
06. Devilgoat
07. Laudate hircum

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není tomu nijak dlouho, co jsme si zde v recenzích povídali o „Kong vinter“, nové desce norské blackmetalové stálice Taake. Na její adresu mohu připomenout, že se mi líbila, a dodat, že prozatím nemám důvod na tomto názoru cokoliv měnit. Přesto si dovolím tvrdit, že se nejedná o to nejzajímavější album, na němž se Hoest, lídr Taake, v loňském roce podílel.

Hoest je sice spjat především s Taake, ale není žádným tajemstvím, že mu nedělá problém si zahrát i v jiných kapelách nebo dát někomu hostovačku. Z těch nejvýraznějších můžeme připomenout třeba jeho několikaleté působení v Ragnarok anebo jeho současné vřískání do mikrofonu v koncertní sestavě Gorgoroth.

Jednou z dalších kapel, kde aktuálně působí, jsou i Deathcult, u nichž hraje na baskytaru. Společně s ním tvoří sestavu bratrské duo Thurzur (Gaahlskagg, Dead to This World, dříve koncertní sestava Taake) za bicími a Skagg (Gaahlskagg, dříve v koncertních sestavách Taake nebo Gorgoroth), jenž má na starosti kytaru a vokály.

Ačkoliv je sestava Deathcult složená z matadorů norského black metalu, přijde mi, že se o téhle skupině příliš neví. Na jednu stranu ale asi není divu, protože je to spíš vedlejší projekt, který příliš velkou aktivitou nehýří. Doposud vyšlo jediné album „Cult of the Dragon“, což je už nějaký ten pátek – v červenci 2007. Jeho pokračování „Cult of the Goat“ tedy přišlo po rovných deseti letech. Kdybychom si potrpěli na otřepaná prohlášení, dalo by se říct, že to čekání stálo za to.

Řečeno stručně a bez obalu: „Cult of the Goat“ je fakt parádní fošna. Až takhle jednoduché to je. Deathcult hoblují norský black metal jak noha, v jejich případě ovšem nejde o zběsilé kopírování dávno provařených postupů. O žánrové příslušnosti nebo čistotě „Cult of the Goat“ sice pochybovat nelze, ale přesto se jedná o nahrávku, která je do určité míry otevřená. Je tu hromada zajímavých, leckdy až sugestivních pasáží, skladby jsou skladatelsky propracované a kompozičně chytré, mají svůj vnitřní vývoj a prakticky každá z nich dokáže nabídnout nějaký výborný moment.

Někdy to je třeba jen povedené kytarové sólo jako třeba v „Man Versus Beast“, jindy jde o kurevsky chytlavou pasáž jako v „Bloodstained Ritual“, jejímž prostřednictvím Deathcult dokazují, že ječení „Hail Satan“ nemusí znít směšně ani v dnešní době. „Acension Rite“ se zase blýskne dobrou pomalejší pasáží s atmosférickým závanem a třeba „The Oath“ se také nebojí trochy svěžího větru. Vrcholem celé fošny, společně s „Bloodstained Ritual“, je pro mě desetiminutová „Devilgoat“, v níž je koncentrace zajímavých momentů nejvyšší.

Deathcult

Musím však dodat jednu důležitou věc. Zmiňoval jsem především ty chvilky, v nichž „Cult of the Goat“ vystoupá nad rámec žánrových standardů. Nicméně i ty formálně usedlejší „výplně“, v nichž se Deathcult drží blackmetalového kopyta, jasně ukazují, že Norové moc dobře vědí, co dělají a jak ten černý kov zahrát ve vysoké kvalitě.

Nebudu nijak zastírat – „Cult of the Goat“ mě hodně potěšila. Je to deska, která ctí žánrové tradice, ale neparazituje na nich prachsprostým kopírováním. Má to koule a určitou divokost, jaká k black metalu patří, a přitom je to složené inteligentně. Prostě parádní záležitost, kterou byste určitě měli slyšet, fandíte-li norskému black metalu.


Verge – The Process of Self-Becoming

Verge - The Process of Self-Becoming

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.9.2017
Label: I, Voidhanger Records

Hrací doba: 47:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Verge se zpočátku zdáli být ideálním kandidátem pro poslech – hrají skandinávský black metal, který dlouhodobě preferuji, a mezi jejich vybavením nechybí harmonium, jež v blacku považuji za ultimátní atmosférotvorný nástroj. Už to, jak jsem začal, však napovídá tomu, že zdání někdy klame. A tohle je právě ten případ.

Nejde o to, že by chalani z Verge neuměli hrát nebo se nebyli schopní sem tam vytasit s nějakým vcelku dobrým nápadem. Ne, provinili se zločinem mnohem horším – jejich hudba postrádá atmosféru. Což je o to trestuhodnější, když si vezmu, z jakého prostředí, z jaké krajiny mají možnost čerpat inspiraci. Všechny ty sypačky, riffy studenější než psí čumák a skřehot, z něhož bych si na místě hodil mašli, tak přicházejí vniveč, protože když je nezastřešuje něco, na základě čeho bych poznal, že těch několik skladeb bylo stvořeno právě těmi a těmi lidmi, nedá se svítit. Důvodem, proč jsem se do „The Process of Self-Becoming“ nedokázal za celou dobu pořádně vžít, je také zvuk, který sice je patřičně neotesaný, ale způsobem, jenž mi vůbec nevyhovuje.

Nuže, teď, když už jsem dostatečně strhal, co bylo třeba strhat, můžu přejít i k radostnějším záležitostem, tedy ke kladům desky. Jak jsem psal výše, Verge umějí hrát a ani nápady jim nechybějí, přestože ve větší hustotě by určitě neuškodily. Řekl bych, že nejvíce jim sedí rychlé pasáže, čehož dobrou ukázkou jsou například některé části „Moral I – The Decision Beyond Calculation“, která je však ke konci pokažená nevhodným hevíkovým sólem, nebo závěrečná minuta „Aesthetic III – The Ridiculous Difficulty of Acceptance“, již považuji za jednu z nejvydařenějších pasáží na celém albu. Že nejsou marní ani v pomalých tempech, je na druhou stranu vidět v prostředku „Religious I – The Bedrock Gives Way“, kde jsem se poprvé a naposled dočkal také onoho harmonia, díky kterému vystrčí růžky i jinak více méně absentující atmosféra. Tu nicméně v jiných skladbách hatí nudné střednětempé riffy a melodie a čistý zpěv, který hlavně v porovnání s jinými skandinávskými blackárnami považuji za neuvěřitelně fádní a místy až nehodící se ke zbytku hudebního projevu.

Popravdě je mi líto, že nemohu Verge víc pochválit, poněvadž je mi jejich snažení místy docela sympatické, ale když si po pár dnech od posledního poslechu nepamatujete ani ň, je nejspíš někde chyba. Když si „The Process of Self-Becoming“ poslechnete, třeba toho litovat nebudete, nevím. Rozhodně nejde o desku, která by člověka vyloženě nebavila nebo ho snad otravovala. Mně každopádně nesedla a nejspíš se k ní už v životě nevrátím ani si na ni nevzpomenu.


Caïnan Dawn – F.O.H.A.T.

Caïnan Dawn - F.O.H.A.T.

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Kaos Theos Kosmos
02. Ylem
03. Mara
04. Fohat
05. Thule
06. Fathomless
07. Om

Hrací doba: 48:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

Loni na podzim vyšla poněkud nenápadně třetí deska Caïnan Dawn. Přestože je tahle francouzská formace upsána labelu Osmose Productions, nepřišlo mi, že by se o „F.O.H.A.T.“ nějak víc mluvilo nebo že by si tahle nahrávka získala nějakou větší pozornost. Ale tím spíš dává smysl, abychom se na ni podívali alespoň zde, poněvadž jde o výbornou záležitost, která si svůj prostor na našich skromných stránkách rozhodně zaslouží.

To by ale nemělo překvapovat nikoho, kdo zná předcházející věci Caïnan Dawn. Už debutový počin „Nibiru“ z roku 2011 byl velmi dobrý a jeho pokračování „thAVMIAL“ z roku 2014 bylo dokonce skvělé. „F.O.H.A.T.“ tedy udržuje dříve nastolenou laťku kvality, což je hodně fajn, když tato byla u Caïnan Dawn v minulosti položena dost vysoko. Samozřejmě, že by znělo ještě úderněji, kdybych zahlásil, že si Francouzi udržují vzestupnou tendenci a jsou album od alba lepší, ale snad nemáme zapotřebí se honit za senzacemi.

Prohlášení, že „thAVMIAL“„F.O.H.A.T.“ si nakonec cením na stejnou úroveň, možná na první pohled nezní tak „posh“. Ve skutečnosti ale v sobě skrývá určitý podtext, který je mnohem důležitější než povrchní onanie zapříčiněná krátkodobým nadšením nebo absencí sebekritičnosti. Znamená to, Caïnan Dawn jsou vyhraná skupina, která si našla svůj výraz a která dokáže držet konstantní kvalitu. Může to vypadat triviálně, ale zkuste se nad tím zamyslet, o kolika kapelách na metalové scéně bychom něco takového mohli s klidným svědomím říct… Osobně si myslím, že by jich bylo o poznání méně, než o kolika se to říkává. V případě Caïnan Dawn je to však na místě.

Podobně vlastně působí i samotná hudební stránka. V muzice Caïnan Dawn neslyším žádný významný prvek, jímž by se Francouzi jednoznačně odlišovali od okolní konkurence. Na první letmý poslech bude „F.O.H.A.T.“ jistě působit jako nijak zvláštní album. Caïnan Dawn nicméně všechny zdánlivě standardní prvky dokážou poskládat do celku, jemuž nechybí silná atmosféra, vlastní ksicht, určitá osobitost. Je to moc chytře zkomponované, skladby mají hlavu a patu, zajímavý vývoj, dokážou nejen zaujmout, ale leckdy dokonce i zapůsobit. Francouze zdobí skvělá práce na riffech i kytarových melodiích, baví mě i bicí a poněkud zastřené vokály, a přitom nic nevyčnívá, ani nic nechybí, ani nepřebývá. Všechny hudební elementy jsou přesně na svém místě a společně makají ve prospěch vyššího celku, jenž netkví v nějaké instrumentální ekvilibristice. O té přece black metal (a osobně bych i řekl: hudba obecně) vůbec není. Smyslem je předání nějakého hlubšího dojmu v abstraktnější rovině. Právě tohle odlišuje skvělé kapely od těch ostatních a právě tohle Caïnan Dawn ve své tvorbě mají.

Caïnan Dawn

Slušelo by se přejít od obecného tlachání ke konkrétním důkazům, ale „F.O.H.A.T.“ patří k deskám, u nichž mám obrovskou chuť říct, že nedává smysl vyzdvihovat nějaké konkrétní písně na úkor zbytku. Ve všech šesti regulérních kompozicích („Fohat“ je instrumentální mezihra) jsem si dokázal najít bravurní pasáže a u žádné z nich nemám pocit, že by byla delší, než by měla být. Vybrat konkrétní vrchol asi nedokážu, respektive bych nejspíš vybral zrovna ten song, který by mi zrovna hrál v přehrávači. A to rozhodně o něčem svědčí.

Jak vidno, osobně jsem s „F.O.H.A.T.“ nadmíru spokojen. Dle mého skromného názoru jde o výtečnou desku, která si vaši pozornost rozhodně zaslouží, dokonce bych se nebál doporučit i koupi.


Balmog – Vacvvm

Balmog - Vacvvm

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2018
Label: War Anthem Records / BlackSeed Productions

Tracklist:
01. Qui immolatus iam non moritur…
02. Eating the Descendant
03. Hodegetria
04. Vigil of the Blinds
05. Inde deus abest
06. Come to the Pulpit
07. Gignesthai
08. …sed semper vivit occisus

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Španělé Balmog poutají pozornost undergroundových kanálů už nějakou dobu. Přišlo mi, že přinejmenším o minulém albu „Svmma fide“ z května 2015 se mluvilo docela hojně. Já osobně jsem ovšem skupině nějakou zásadní energii nevěnoval. U zmiňované desky se mi dost líbil přebal, ale poslechnul jsem ji jen tak zběžně a tím to pro mě skončilo. Už si ani nevzpomínám, z jakého důvodu přesně jsem nezkoušel další poslechy, leč stalo se.

Novince „Vacvvm“ se již ode mě dostalo větší péče a rovnou mohu říct, že možná byla chyba, když jsem Balmog nevěnoval větší posluchačskou píli již v minulosti. Se stejnou odhodlaností ovšem mohu prohlásit, že mě „Vacvvm“ baví takovým způsobem, že to budu muset napravit a nechat na muzice Balmog nějaký čas i zpětně.

Ne snad, že by „Vacvvm“ přinášelo nějaké žánrové převraty. To vůbec ne. Ani nejde o elitní blackmetalovou jednotku, z jejíž produkce mrazí v zádech. Zas takhle dobří Balmog nejsou. Ale zrovna to bych jim nepředhazoval, poněvadž takových je jen hrstka, a není tedy důvodu to mlátit o hlavu právě Španělům. Obzvlášť když mají své (a ne úplně nízké) kvality a když dokážou zaujmout v jiných ohledech.

Z „Vacvvm“ totiž táhne zápal a autentičnost. Schopnost zahrát poměrně standardní žánrové postupy s dostatečnou dávkou důvěryhodnosti a oddanosti černému umění. Inspirovat se u jiných, ale přetavit jejich základ do díla, které je v jistých ohledech docela povědomé, ale zdaleka ne tolik, aby to posluchači jakkoliv vadilo. Jinými slovy, Balmog prostě hrají poctivě. Ano, až takhle prosté to může být, a ano, i s tímhle lze evidentně i v roce 2018 stále bodovat.

Řekl jsem prosté, ale asi jasné, že ve skutečnosti to není zas tak triviální. Ať už se člověk inspiruje kdekoliv a v jakékoliv míře, ať už jsou jím složené postupy jakkoliv takzvaně „standardní“, napsat dobrou a poutavou desku pořád není žádná prdel. Balmog to ale zvládli a jejich black metal je skladatelsky dostatečně pestrý a vyspělý na to, abychom tu nyní mohli hovořit o vysoce nadprůměrném počinu. „Vacvvm“ se s jistotou a zdravým sebevědomím pohybuje v té oblasti black metalu, kde si třeba Watain letos vylámali zuby. Nebojím se říct, že pokud i vás „Wolf Trident Eclipse“ zklamalo svou chladností a skladatelskou impotencí, pak byste „Vacvvm“ měli slyšet, protože tahle nahrávka je dostatečně dobrá na to, aby zaujala místo ve vašem přehrávači namísto známějších švédských kolegů.

Z konkrétních skladeb bych vyzdvihnul zejména sedmiminutovou „Gignesthai“, jejímž prostřednictvím Balmog dokazují, že jsou schopni napsat kompozičně vyzrálou a chytrou věc o (relativně) delší stopáži, aniž by po cestě vytratili metalovou živočišnost. Podobně jsem si oblíbil i další kusy jako „Vigil of the Blinds“ nebo „…sed semper vivit occisus“. Na albu nicméně není jediný špatný song, což sice může znít jako to největší klišé, ale takhle to na „Vacvvm“ citím – své favority sice mám (právě zmiňované písně), ale deska se mi líbí celá. Dokonce i darkambientní předěl „Inde deus abest“ se povedl a nepůsobí jako výplň stopáže či „atmosféra z povinnosti“, jak se občas u podobných záležitostí na metalových nahrávkách děje. Španělé jednoduše moc dobře vědí, kdy přiložit pod kotel, kdy tam cáknout trochu atmosférických prvků, kdy vytasit kytarové melodie. Všechno mi tu dává smysl a jsem spokojen.

Balmog

Myslím, že je evidentní, že jsem s „Vacvvm“ nadmíru spokojen. Původně se mi ani do recenze moc nechtělo, ale nakonec jsem moc rád, že jsem desce věnoval svou pozornost, jelikož Balmog natočili parádní záležitost, kterou si po oficiálním vydání hodlám i koupit. Rozhodně se doporučuje k poslechu.


Taake – Kong vinter

Taake - Kong vinter

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Sverdets vei
02. Inntrenger
03. Huset i havet
04. Havet i huset
05. Jernhaand
06. Maanebrent
07. Fra Bjoergegrend mot glemselen

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pro určitou část blackmetalového hnutí – samozřejmě pro tu, která je věrná kořenům žánru a vyznává staré časy a staré pořádky – bylo vždy důležité být true. Ačkoliv názory na to, co přesně to znamená a jak přesně to vypadá, se mohou lišit a nejspíš i liší od každého jednotlivce. Být true je ovšem mantra neměnná provázejíc konání naše životem naším povšechným.

Za cosi jako mekku black metalu je, dnes už do určité míry spíše z historických důvodů, považováno Norsko. Což je na jednu stranu docela paradoxní, jelikož kapely, jež stály na samotném počátku u zrodu black metalu, tedy Venom, Bathory a Hellhammer, pocházely z Velké Británie, Švédska a Švýcarska. Nicméně asi všichni si tenhle paradox umíme vysvětlit, poněvadž je myslím evidentní, kvůli jaké éře se Norsko pro black metal stalo tolik zásadní destinací.

Technicky vzato by se tedy mohlo zdát, že true black metal z Norska – který má ostatně svou vlastní nálepku true norwegian black metal neboli TNBM – by měl být tím nejčistším projevem žánru, jeho nejjasnější ukázkou a nejnázornějším příkladem. Přesto – anebo snad právě proto? – však není mnoho skupin, jejichž tvorba a estetika pro mě osobně parametry TNBM splňuje. Ani mnohé norské veličiny jako třeba Burzum, Immortal, Emperor, Darkthrone nebo Satyricon tomuhle označení neodpovídají (v některých případech – neodpovídají). Což ovšem nehovoří nic o samotné kvalitě jejich hudby.

Hoestův projekt Taake bych však do téhle úzké sorty formací (true norwegian a dál to znáte) zařadil. Z jakého důvodu? Jistě v tom hraje roli věrnost žánru, v jehož rámci se ovšem dá vytvořit i specifický sound, typický chlad a atmosféra severského black metalu, vizuální stránka, v jisté míře nepochybně i subjektivní vnímání. A samozřejmě i původ, ale o tom snad není třeba hovořit. Tohle všechno v sobě Taake má a i dnes, po té spoustě let od takzvaně zlaté éry (toť otázka, jestli byla zlatá!) a po tolika změnách, jimiž si black metal jako celek v mezičase ve svém vývoji prošel, to má pořád svoje kouzlo. A „Kong vinter“ do daného kontextu zapadá naprosto přirozeně a dál drží při životě onu jiskru, která v dobách své největší síly a největší radikálnosti zapalovala kostely.

Vím, že spousta příznivců si bude již navždy stěžovat, že Hoest nikdy nepřekoná svůj prvotní triumvirát dnes již kultovních desek. Svým způsobem mají pravdu. Trilogie „Nattestid ser porten vid“, „Over Bjoergvin graater himmerik“ a „Hordalands doedskvad“ je (ne)svatá, z určitého úhlu pohledu skutečně nedotknutelná. Na rozdíl od jiných si ale nemyslím, že odsud dál již existence Taake nemá smysl. Dle mého názoru si všechna následující alba – „Taake“, „Noregs vaapen“, „Stridens hus“ a ano, i „Kong vinter“ – drží svou úroveň, jež není vůbec nízká.

Taake

„Kong vinter“ je prostě takové. Hoest si pořád jede to svoje a všechny trendy může mít v prdeli. Drží se kořenů, ale v tom dobrém slova smyslu, a i s respektováním tradic si už dávno dokázal vytvořit svůj specifický sound. Proč bychom mu měli mít za zlé, že se jej stále drží? Zvlášť když skladatelsky byl na tom tenhle charismatický bergenský ďábel vždy dobře, což bezezbytku platí i o „Kong vinter“.

Na novince prakticky není song, který by mě vyloženě nebavil nebo mi byl nepříjemný. Některé riffy ze středu desky se už sice stačily trochu oposlouchat (nenápadně u toho myslím zejména na „Havet i huset“), ale naštěstí nejde o celé písně. Skladby jako „Inntrenger“, „Maanebrent“ nebo „Fra Bjoergegrend mot glemselen“ jsou ale super a i čtvrt roku po vydání mě jejich poslech baví. A to rozhodně není málo. A už vůbec to není samozřejmost.

„Kong vinter“ samozřejmě nijak nepřekvapí. Rozhodně mě ale deska potěšila. Ne „i přesto“, že jsem od ní dostal přesně to, co jsem očekával, ale právě proto. Ono to totiž neplatí jen o soundu a stylu, ale i o kvalitě. A kdyby tomu bylo jinak, byl bych zklamán. Za současného stavu ale mohu být spokojen. Klidně si stěžujte, že „Nattestid­… Bjoergvin… doedskvad“ bylo výš, ale než to uděláte, řekněte mi – kolik interpretů dnes drží true norwegian black metal při životě s takovou hrdostí a kvalitou? Jistě, Hoest v tomto rozhodně není sám, ale to význam Taake nesnižuje.


Alghazanth – Eight Coffin Nails

Alghazanth - Eight Coffin Nails

Země: Finsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 31.3.2018
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Self-Exiled
02. Facing the North Show
03. Aureate Water
04. The Upright Road
05. At Their Table
06. The Foe of Many Masks
07. Twice Eleven
08. Pohjoinen
09. To Flames the Flesh

Hrací doba: 51:13

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Woodcut Records

Finští Alghazanth patří ke skupinám, jaké lze bez obav zařadit ke stálicím. Dle mého názoru do puntíku splňují vše, co si pod tímhle vágním pojmem představím – na scéně (další vágní pojem) se pohybují již dlouho, jsou poměrně aktivní, za dobu svého působení nastřádali slušnou řádku alb (letošní „Eight Coffin Nails“ je osmým dlouhohrajícím počinem), většina z nás na jejich jméno už někdy narazila, většina z nás také nějakou tu jejich placku nejspíš slyšela. Prostě taková jistota.

Nic víc ovšem v sobě pojem „stálice“ neobsahuje. Nijak neimplikuje legendárnost či kultovnost, byť si to mnozí mylně myslí. Vždyť existuje mnoho kapel považovaných za legendární, ačkoliv hudební kvalitou na takový status prostě nemají a jedinou jejich skutečnou „zásluhou“ je houževnatost a dlouhověkost (což v některých případech také mohou být chvályhodné vlastnosti, ale legendárnost z nich nevydolujete). Netvrdím, že se takové přisvojování zásluh týká zrovna Alghazanth, nicméně je evidentní, že právě oni mohou posloužit jako jeden z důkazů mého tvrzení, že stálice a legenda jsou dva naprosto odlišné pojmy.

Nebudeme si nic nalhávat a rovnou si nalijme čistého vína – Alghazanth vždy patřili spíš k béčkovým kapelám. Některé jejich věci jsou vcelku fajn, třeba minulé album „The Three-Faced Pilgrim“ z roku 2013 mě v době svého vydání dost bavilo (ačkoliv jsem jej v dobové recenzi zbytečně nadhodnotil), ale vzato kolem a kolem jejich tvorbě chybí ono pověstné něco navíc, co dělí dobré skupiny od výjimečných, standardní „lehký nadprůměr“ od první ligy. U Alghazanth to bohužel necítím a tím pádem je řadím pouze k onomu slušnému neurážejícímu standardu, jenž tu a tam dokáže potěšit, ale hlubší zážitky nepředá.

Nejhezčí je na tom skutečnost, jak dokonale vše doposud řečené platí i o „Eight Coffin Nails“. Anebo z opačné strany – jak dokonale letošní novinka všechny obecné myšlenky o úrovni kapely potvrzuje. „Eight Coffin Nails“ je v pohodě melodický black metal, jehož poslech člověk nijak neurazí. Nic víc. Ale ať jsou Alghazanth jacíkoliv, pořád je mnohem důstojnější poslouchat jejich muziku než třeba vyleštěné symfo-pidlikání Demon Burger, protože za ně se alespoň nemusíte stydět.

„Eight Coffin Nails“ plyne vcelku příjemně a není větší problém nahrávku vstřebat na jeden zátah, i když si pro ni musíte vyhradit více jak padesát minut svého času. Což je samozřejmě plus. Během hrací doby samozřejmě úspěšně kolísá mezi lepšími a horšími chvilkami, ale zejména na první poslechy se Alghazanth daří docela zaujmout. Ačkoliv asi musíme zmínit, že nějakou velkou trvanlivost „Eight Coffin Nails“ nemá a zanedlouho na povrch vyplyne, že jisté pasáže jsou příliš… říkejme tomu třeba melancholické.

Nelze nicméně popírat, že deska má i své dobré momenty – mám tím na mysli zejména závěr „Eight Coffin Nails“. Suverénně nejlepší skladbou je pro mě předposlední „Pohjoinen“ s hypnotickým rytmem a povedenou atmosférou. V podobném duchu posléze naváže i finální devítiminutovka „To Flames the Flesh“, které si sice necením tolik jako „Pohjoinen“, ale pořád jí nemohu upřít dobré chvilky.

Jako celek však „Eight Coffin Nails“ rozhodně není ničím, co byste měli nebo snad dokonce museli slyšet. Je to ok album, které na pár poslechů vydrží, ale je zřejmé, že z dlouhodobého hlediska se o nic zvláštního nejedná a za pár měsíců na tuhle fošnu usedne prach.


Horna – Kuolleiden kuu

Horna - Kuolleiden kuu

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.1.2018
Label: World Terror Committee

Hrací doba: 16:35

Odkazy:
web / facebook

Abych řekl pravdu, minulé album Horna s názvem „Hengen tulet“ kolem mě proplulo, aniž bych si ho nějak zásadně všimnul. Ne snad, že by bylo nutně špatné, akorát v době jeho vydání jaksi nebyla vůle ani motivace jej poslouchat, což je ostatně také důvodem, proč zde počin nebyl svého času zrecenzován. Nicméně si nemyslím, že by vynecháním jedné placky vznikly nějaké zásadní nedostatky v povědomí o tom, co Horna hraje za muziku a jak black metal v jejich podání zní. Finská smečka okolo Shatrauga totiž je a vždycky byla poměrně konzervativní. Nové EP „Kuolleiden kuu“ má slova potvrzuje. A to nejen z toho důvodu, že zdejší materiál byl natočen a smíchán společně s „Hengen tulet“.

„Kuolleiden kuu“ ovšem není jediným počinem, jejž finská stálice stihla v letošním roce vydat. Souběžně s ípíčkem se totiž objevilo i bezejmenné splitko, které si Horna rozdělila se švýcarským projektem Pure (možná si vzpomenete na naši loňskou recenzi na album „J’aurais dû“) a které nabízí výživnější porci muziky v podobě celých 40 minut. To „Kuolleiden kuu“ je se svou čtvrthodinkou spíš taková jednohubka, která však příznivce skupiny potěšit může.

Na to, že se na „Kuolleiden kuu“ technicky vzato nacházejí přebytky z nahrávací seance pro „Hengen tulet“, jde o vcelku dobrou záležitost. „Uskonpauhu“ do začátku nabídne povedenou pasáž ve středním tempu, poté se zvrhne do vyšší rychlosti, v níž nepoleví až do závěru, kdy se do hry vrátí úvodní motiv. Titulní „Kuolleiden kuu“ se naopak rozjede pořádnou sypačkou, která se v průběhu skladby několikrát vrátí, ale střídá se s výbornými kytarovými melodiemi, takže i zde lze hovořit o kvalitním songu. Čtvrtá „Viattomien silmin“ se nese velkou část hrací doby ve střední rychlosti, ale i ona dokazuje, že Horna se nebojí změn temp a že schopnost vymyslet dobrý riff kapele není cizí. Na třetí pozici se pak nachází cover „Tähdet tähdet“ od finského rockového zpěváka Rauliho „Baddinga“ Somerjokiho. S originálem porovnat nemohu, ale mohu s klidem prohlásit, že se na EP hodí dost v pohodě.

Vzato kolem a kolem je „Kuolleiden kuu“ příjemná placka. Horna si drží svůj standard, což takhle řečeno nemusí obecně vzato znít dvakrát lákavě, ale zrovna v tomhle případě to stačí. Spokojenost.