Archiv štítku: black metal

Negativa – 03

Negativa - 03

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.10.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. XVII
02. XVIII
03. XIX
04. XX
05. XXI
06. XXII

Hrací doba: 36:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Pořád se mi zdá, že španělská scéna je v rámci metalu poněkud přehlížená. Zbytečně, protože na Pyrenejském poloostrově se najde hromada kvalitních kapel, které mají nachystanou zajímavou undergroundovou muziku pro ty, kdo chtějí naslouchat. Ale možná tenhle stav bude dán právě tím, že ve Španělsku absentují nějaké velké metalové hvězdy a kvality místního metalu plynou spíše z aktivit v těch extrémnějších žánrech.

Negativa patří právě k těm formacím, které nejsou moc vidět, ale mohou potěšit fandy undergroundového metalu – pokud si k nim tito najdou cestu. Název jejich aktuální desky „03“ je ale trochu chyták, protože novinka není třetím albem, nýbrž druhým. „01“ je totiž EP. Negativa se s tím pojmenováváním nahrávek obecně moc neserou, protože veškeré další počiny, což jsou vlastně ve všech případech splitka a navíc všechna s projektem Atrabilis (druhá kapela zpěváka D.R.), se jmenují jednoduše podle roku svého vydání. Samozřejmě v římských číslicích, poněvadž arabské číslice nejsou cvlt. A ten jediný počin, který se z toho algoritmu názvů vymyká, tedy kompilačka z roku 2016, se jmenuje – „Untitled I“. Haha. Snad není třeba dodávat, že podobně promyšlené jsou i názvy skladeb, u nichž opět přijdou na své příznivci římských číslic.

Mohlo by se zdát, že takový styl pojmenovávání nikomu vůbec nic neřekne, ale já si myslím, že ve skutečnosti to o Negativa něco vypovídá. Přinejmenším to v člověku vyvolá určitý pocit, že neví, co přesně očekávat, názvy songů a nosičů neprozradí textové zaměření (což možná nezní úplně zajímavě, ale nechtěl jsem mlít o nějakém tajemnu nebo podobných hovadinách); dojem dokreslí obaly, jejichž hlavními motivy bývají lebky nebo kosti. Celá tahle prezentace s sebou přináší určitou auru. Mně osobně to svým způsobem i trochu imponuje.

„03“ každopádně obsahuje jednu docela zajímavou změnu oproti předešlým počinům. Negativa je dvoučlenná formace, kde se o veškeré nástroje stará DB., jehož na vokálech doplňuje D.R. Tedy doplňoval. Netuším, jak to bude do budoucna, ale na „03“ se D.R. neobjevuje a vokálu se místo něj neujal nikdo menší než Islanďan H.V Lyngdal známý z formací jako Wormlust, Ljáin, Martröð nebo nově Guðveiki.

Změna nicméně nepřichází jen s vokálem. Srovnáme-li „03“ s jeho předchůdcem „02“, nelze si nevšimnout, že „dvojka“, která je jen o rok starší, zní mnohem špinavěji a syrověji. Což mně osobně ve finále přijde jako víc zásadní posun než u řevu, byť i v jeho případě je výměna vokalisty znát, protože D.R. víc „vyl“. „03“ zní oproti „02“ vlastně docela stravitelně.

Negativa

Když jsem „03“ poslouchal, říkal jsem si, že je to vlastně docela oukej, skladatelsky fajn, solidní nápady se taky najdou a především druhé poloviny a/nebo závěry songů se daří slušně zahustit, viz třeba vyhrávky ve skladbách jako „XVIII“ nebo „XX“, taktéž „XXI“ lze označit za povedenou píseň. Přesto mi něco celou dobu nesedělo a měl jsem pocit, že mi „03“ nedává tolik, kolik bych čekal. Až když jsem si zpětně poslechnul „02“, tak mi došlo, že na vině je právě sound novinky. Syrovější a zahuhlanější zvuk, s nímž se Negativa prezentovali na „02“ nebo i „01“, mi přišel charismatičtější a víc nahrával negativistické atmosféře, jakou bych od formace tohoto druhu očekával.

„03“ není špatné album, určitě netvrdím, že se nepovedlo. Jeho poslech mi nijak nevadil a do určité míry se mi vlastně i líbilo. Přesto mám pocit, že jestli se k něčemu vrátím, budou to spíš starší věci, především „02“. Na druhou stranu, dokážu si představit, že o trochu větší přístupnost společně s „reklamou“ v podobě účasti H.V Lyngdala otevře Negativa cestu k většímu počtu posluchačů. Je nicméně otázka, zdali je něco takového u formací jako Negativa žádoucí.


Nachtmystium – Resilient

Nachtmystium - Resilient

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Conversion
02. Resilient
03. Silver Lanterns
04. Desert Illumination

Hrací doba: 25:03

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp I / bandcamp II

Eufemisticky řečeno, Blake Judd nemá na scéně zrovna nejlepší pověst. Ale může si za to chlapec sám. Což o to, že intenzivní fetovačky a drogovou kariéru by mu asi většina z nás bezproblémově odpustila, ostatně posluchači black metalu nejsou nějakým klubem skautíků. Nicméně roky ojebávání fandů i labelů o prachy se na jeho renomé podepsaly nenapravitelným dojmem. Jeho hudební talent je nepopiratelný a jeho práce v kapelách jako Hate Meditation, Twilight a samozřejmě Nachtmystium za poslech stojí, nicméně k čemu to, když lidsky je to evidentně zmrd, jenž se kvůli fetu neštítí posrat své vlastní fanoušky, kteří byli tak naivní, že si chtěli koupit jeho merch a desky.

Není to zas tak dávno, kdy se Judd opět ukázal jako kardinální kokot. To když v loňském roce se svým (novým) labelem Ascension Monuments Media vydal obrovskou vlnu reedic Judas Iscariot, o nichž bezostyšně tvrdil, že jsou schválené samotnou kapelou. Jak se záhy ukázalo – nebyly. Sám Akhenaten, lídr Judas Iscariot, přestože už je roky mimo metalovou komunitu, se nechal slyšet, že jde o ostudné neautorizované bootlegy.

Juddův přístup, problémy se zákonem i problémy s drogami postupně začaly zabíjet nejen jeho pověst, ale i jeho vlastní kapelu. Nachtmystium jsou po hudební stránce skvělá záležitost, která má na kontě několik výtečných desek. Poslední roky plné rozpadů a opětovných obnov činnosti ale na důvěryhodnosti kapely nepřidají. Kór když se u poslední regulérní desky „The World We Left Behind“ zase všichni spálili. Což o to samotná nahrávka byla výborná, Blake Judd se v té době tvářil „čistě“, nicméně mu zase hromada lidí skočila na špek. Zaplacené nosiče nikomu neposlal a vše po něm musel na vlastní náklady žehlit label Century Media Records, na základě čehož pak spolupráci s Nachtmystium nadobro ukončil. Asi se mu nelze divit.

V jednu chvíli to vypadalo na úplný konec Nachtmystium. Po všech těch negativních zkušenost, kdy Judd ojebal stovky lidí, by jeden řekl, že s ním už nikdy nikdo nebude chtít spolupracovat. Přesto se mu podařilo dát dohromady novou sestavu, v níž se mimo jiné objevuje i Inkantator Koura (Mosaic, Ysengrin, ex-Alchemyst), a dohodnout se s firmou Prophecy Productions. Hádám, že smlouvu mají nastavenou tak, že Judd žádné nahrávky prodávat nebude, haha.

V posledních měsících se každopádně aktivita Nachtmystium výrazně zvedla a Judd prostřednictvím Ascension Monuments Media (kteréžto je nyní dle dostupných informací již nefunkční) nasypal do světa řadu počinů – živák, splitko coverů s Leviathan, EP s demosnímky z éry „The World We Left Behind“ a také nahrávku „Ancient Howls of Dawning Fury“, což je původní a svého času zavržená verze debutu „Reign of the Malicious“. Tyto aktivity vyvrcholily vydáním první nové hudby po několika letech prostřednictvím EP „Resilient“, v tomto případě již pod značkou Prophecy Productions / Lupus Lounge.

Nachtmystium

Zdá se mi, že čím viditelnější bylo Juddovo chování, tím více lidem se znechutila i hudba Nachtmystium, o níž zpětně začali tvrdit, že stojí za hovno. Což je na jednu stranu pochopitelné, protože asi málokdo dokáže cenit tvorbu někoho, kdo je regulérně okradl. Já osobně mám doma hned několik nahrávek Nachtmystium, ale nikdy jsem nebyl tak naivní, abych se je objednával přímo od kapely, tudíž tímhle nutkání k apriornímu odsouzení muziky netrpím. Jinými slovy, i navzdory tomu, co Judd za ty roky udělal, si myslím, že jeho hudba za pozornost stojí a má svou kvalitu. A „Resilient“ to opatrně potvrzuje.

Materiál na EP nepatří do výstavní skříně diskografie Nachtmystium, ale je na něm cítit, že Judd je nadaný skladatel, lze v tom slyšet jeho rukopis a některé melodie se dost blíží náladám „The World We Left Behind“ (k tomuhle albu má novinka jednoznačně nejblíže). Což nakonec bezpečně stačí k rezervované spokojenosti. Atmosféra je solidní, nápady tam jsou a především poslední skladba „Desert Illumination“ je opravdu zajímavá, z celého ípka suverénně nejlepší. Skoro až ethno perkuse jí dávají zajímavý rozměr, první polovina má příjemný psychedelický nádech a přechod do standardnější kytarovější druhé části mi přijde přirozený. Finální návrat k pomalému tempu je pak povedenou tečkou.

Nebudu vám lhát, „Resilient“ se mi vlastně docela líbí. I když titulní song a „Silver Lanterns“ se už docela oposlouchaly. Avšak pokud má být EP začátkem nové éry a předzvěstí další dlouhohrající desky, pak můžu říct jen to, že si ji rád poslechnu. Když ale na různých fórech vidím apely k ignoraci a bojkotu všeho, čeho se Blake Judd jen dotkne, chápu to a nikomu tenhle přístup nezazlívám.


Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Death Karma - The History of Death & Burial Rituals Part II

Země: Slovensko / Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2018
Label: Beyond Eyes Productions

Tracklist:
01. Haiti – Voodoo
02. Tibet – Sky Burial
03. Scandinavia – Ship Burial
04. New Zealand – Mongrel Mob
05. Egypt – Pharaohs
06. Indonesia – Tana Toraja
07. Czech Republic – Ossuary

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním.

Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, Nový Zéland, Egypt, Indonésie a opět Česká republika. Zatímco v prvním díle Death Karma posluchače poučili o „Umrlčích prknech“, na dvojce se věnují kostnicím (viz).

Sedm základních skladeb doplňuje ještě bonus „Japan – The Sea of Silent Trees“. Ten se zaobírá lesem Aokigahara v Japonsku, jenž je známý jako „les sebevrahů“, protože zde Japonci hromadně páchají sebevraždy (další čtení zde). Skladba s Haiti se dle očekávání věnuje praktikám spojeným s náboženstvím voodoo (viz). „Tibet – Sky Burial“ popisuje tibetský zvyk, při němž je tělo zemřelého umístěno na vrcholek hory, aby se zde rozložilo pod vlivem počasí a mrchožroutů (viz). Skandinávský zvyk pohřbívání na lodi je myslím taktéž všeobecně známou záležitostí, ostatně i díky popularizaci starého severu v poslední letech (ale i tak můžete číst tady).

Zato část vyhrazená Novému Zélandu je zajímavá a zde už jsem musel googlit, abych se dozvěděl, oč přesně se jedná – Mongrel Mob je motorkářský gang (viz). Naproti tomu pohřební zvyky starověkého Egypta opět patří k tomu známějšímu (viz). Zvyky Torajů, které popisuje indonéská skladba, pak patří k tomu zvláštnějšímu a méně profláklému na desce (viz).

Jak vidno, po tématické stránce je „The History of Death & Burial Rituals Part II“ opětovně poutavou a silnou záležitostí. Jak je na tom ale hudba a nakonec i sound, který, jak už jsme si řekli, bývá u Death KarmaCult of Fire mnohdy kamenem úrazu. Ze zvukového hlediska mi novinka přijde snesitelnější než „The History of Death & Burial Rituals Part I“, kde dal poslech do sluchátek uší docela zabrat. Na druhé straně, po skladatelské stránce mi to zase připadá o chlup níže, ale naštěstí pořád dobré. Průser se nekoná a Death Karma si pořád bezpečně drží dobrou úroveň.

Death Karma

Z konkrétních skladeb jsou mými favority „Tibet – Sky Burial“, kterou zdobí působivá závěrečná třetina, „Egypt – Pharaohs“ s výbornými melodiemi a opět ukázkovou gradací v závěru a nakonec „Czech Republic – Ossuary“ se skvělými klávesami, vznešenou atmosférou a výtečnými pasážemi s českým vokálem. „Haiti – Voodoo“ je taky fajn a dost jí sluší množství etnických motivů. „New Zealand – Mongrel Mob“ zaujme svou agresivitou, která myslím docela pasuje k tématu písně, a také jedním kulervoucím riffem.

Za ostatními stopami trochu zaostává dvojice „Scandinavia – Ship Burial“ a „Indonesia – Tana Toraja“. V první jmenované zaujme prakticky jen jediná pasáž cca ve třetině songu a ze druhé jmenované mi v paměti utkvěla prakticky jen finální minuta a půl. Bonusovou „Japan – The Sea of Silent Trees“ jsem prozatím neslyšel, nicméně pro zájemce, kteří nevlastní CD, lze dodat, že kapela čerstvě vypustila stream včetně bonusového tracku.

Ani ty slabší kusy sice nejsou nějaké vyložené píčoviny, které by se nedaly poslouchat, ale mám při nich pocit, že formace jako Death Karma by měly splňovat trochu větší nároky než stravitelné songy pro natažení stopáže. Navíc ani ty lepší skladby nejsou leckdy dokonalé v celé své délce. I to mělo za následek, že mi „The History of Death & Burial Rituals Part II“ zpočátku připadalo až nečekaně slabé. Vyšší počet poslechů naštěstí dojmy vyspravil a po čase jsem si uvědomil, že Death Karma tu servírují i fantastické momenty, které jsou kurevsky vysoko a stojí za to je slyšet. Vzato kolem a kolem mi navíc „The History of Death & Burial Rituals Part II“ připadá o dost zajímavější než poslední minialba personálně spřízněných Cult of Fire. Nebylo to tedy zpočátku jednoznačné, ale za čas převládla spokojenost.


Opera IX – The Gospel

Opera IX - The Gospel

Země: Itálie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 17.11.2018
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Gospel
02. Chapter II
03. Chapter III
04. Moon Goddess
05. House of the Wind
06. The Invocation
07. Queen of the Serpents
08. Cimaruta
09. Sacrilego

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Opera IX je svým způsobem trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu jí nelze upírat určitý status a význam v rámci italského black metalu, na druhou stranu mám pocit, že se těmto veteránům okolo kytaristy Ossiana nikdy nepodařilo dosáhnout skutečně legendárního či kultovního renomé. Spíš mi připadali jako legenda druhého sledu, nižší svítivosti. Což nutně nemusí implikovat nějaké nedostatky co do hudebních kvality, vždyť přece už dávno všichni víme, že popularita a kvalita nejsou věci, které by spolu přímo souvisely. Minimálně staré věci Opera IX jisté kouzlo a svou specifickou atmosféru mají a dá se k nim tu a tam vracet i zpětně.

Posledních zhruba deset let je to ale s touhle kapelou takové nijaké. Nejprve Opera IX dlouhou dobu nemohla dát dohromady nové album, což se povedlo až v roce 2012, osm let po předchozím „Anphisbena“. Ne všechny letité fans ale „Strix – Maledictae in aeternum“ přesvědčilo, přijetí téhle nahrávky bylo docela chladné, i když třeba mě osobně její existence neprudila a přinejmenším klipová „Mandragora“ je parádní.

V roce 2014 z kapely odešel dlouholetý frontman M. (jenž v roce 2017 zemřel), místo něhož Opera IX naverbovali zpěvačku Abigail Dianaria. Jako by chtěli tak trochu navázat na tradici dámské vokalistky, protože své ostruhy si vydobyli a svá nejlepší alba natočili právě s ženou za mikrofonem – Cadaveriou, která odešla v roce 2001 společně s bubeníkem Flegiasem, s nímž pak společně založila novou formaci Cadaveria.

Nicméně zpátky k Opera IX. Kapela novou vokalistku představila v roce 2015 prostřednictvím „Back to Sepulcro“, což byl za mě trochu zbytečný počin. Jednalo se totiž o čtyři znovunahrané starší songy doplněné o jednu novou skladbu „Consacration“ a outro. Já osobně jsem tohle ani neposlouchal, ale přišlo mi, že Ossian a spol. své nové frontwoman věří, když se ji rozhodli prezentovat celou nahrávkou. Tím spíš mě překvapilo, když i Abigail Dianaria se ze sestavy poroučela a na její místo přišla jiná zpěvačka Dipsas Dianaria, jejímž asi nejznámějším působištěm byli dnes již nefunkční Riti occulti. Právě její hlas je ke slyšení na nové desce „The Gospel“.

„The Gospel“ jako kdyby docela přesně ilustrovalo stav, v jakém se Opera IX poslední roky nachází. V ideálním případě by mělo jít o sebevědomou desku, která po letech personálních rošád (ty se netýkaly jen pozice u mikrofonu, v roce 2014 například odešel i dlouholetý baskytarista Vlad, jenž byl v kapele od roku 1991) a nepříliš pilného vydání nepříliš přesvědčivých nahrávek konečně navrátí lesk jménu skupiny a ukáže, že Opera IX je stále relevantní formací. V ideálním případě. Realita má ovšem k ideálu daleko.

Opera IX

Namísto toho tu totiž máme vcelku nevýrazné album plné průměrného klávesového black metalu, z něhož si už dneska na prdel nesedne snad nikdo. Trochu mi přijde, jako kdyby se Opera IX odmítala hnout z mindsetu nastaveném na devadesátá léta, kdy tenhle druh melodického black metal dost frčel, ale v té aktuální verzi tomu zoufale schází ta sympaticky naivní atmosféra devadesátek a kouzlo doby. Nijak by nevadilo, že je to trochu retro (ostatně velká část metalu je čistá nostalgie), ale i to retro musí makat, což se neděje.

Jinými slovy, „The Gospel“ je deska, která leze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Nacházející se tu dlouhé minuty naprosto nevýrazného klávesového black metalu bez jakéhokoliv zajímavějšího nápadu. Třeba písně jako „Chapter III“ nebo „Moon Goddess“ jsou naprosto o ničem a svědčí jedině tak o nedostatku či rovnou absenci pořádné inspirace. Jediné, co stojí za řeč, jsou občasné slušné melodické motivy, ale ani těch není mnoho a většinou jde jen o vteřinové záležitosti, čili nic, co by celkové dojmy z nahrávky mohlo obrátit k lepšímu. Nějakou rozumnou delší pasáž si vlastně vybavuji jen jednu, a sice v prostředku skladby „The Invocation“.

Říct, že je „The Gospel“ zklamáním, by vlastně ještě bylo relativně milosrdné, protože takové tvrzení by znamenalo, že člověk doufal, že by Opera IX mohli předvést něco zajímavého. Skutečnost je nicméně taková, že očekávání byla prakticky nulová, takže novinka nezklamala, ani nepřekvapila, pouze potvrdila, že éra Opera IX už je minulostí a že novým albům skupiny nemá smysl věnovat nějakou větší pozornost.


Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Spearhead - Pacifism Is Cowardice

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Duellorum
02. Of Sun and Steel
03. Ajativada
04. Wolves of the Krypteia, We
05. Violence Revolt Ruination
06. Hyperanthropos
07. Degeneration Genocide
08. The Elysian Ideal
09. A Monarch to Rats
10. Khan
11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face)
12. Aftermath

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou.

I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém. Což zapříčinilo, že ani po zklamání jménem „Theomachia“ (2011) jsem na jméno Spearhead nezapomněl a oznámení krutopřísně pojmenované desky „Pacifism Is Cowardice“ mi udělalo upřímnou radost.

Jak jsem předeslal výše, „Pacifism Is Cowardice“ primárně vychází z druhé desky Angelcorpse, dále tu neoddiskutovatelně smrdí přímočařejší sekanice Vader a Spearhead se také zřejmě zhlédli ve valivé brutalitě Bolt Thrower. V neposlední řadě tu je všudypřítomné black/thrashové koření a nemístné by z mého pohledu nebylo ani přirovnání k dosud poslední desce Diocletian, a to z důvodu, že intenzivní hudební jatka jsou oběma interprety vykresleny jako majestátní záležitost. Vyrovná se „Pacifism Is Cowardice“ zmíněným špičkám? Ne, je to „pouze“ kvalitní nadprůměr bez formálních lapsů s jediným výjimečným aspektem – vokálem. Barghest na minulých deskách Spearhead nebo s Tortorum předváděl skvělé výkony, ale tady řve naprosto barbarsky. Bez přehánění, moc vokalistů s hrozivějším, animálnějším projevem mě nenapadá.

Avšak „Decrowning the Irenarch“, ono definující album Spearhead, stále zůstává tím nejlepším, i přesto že se mi „Pacifism Is Cowardice“ líbí poměrně dost. Na rozdíl od „Theomachia“ celkově nabízí silnější nápady a několik sakra mocných, pamětihodných skladeb, žel obě desky sráží podobný problém. Spearhead po odchodu Vortigerna (bubeníka na prvních dvou nahrávkách) stále nenašli bijce, který by se s manévry strunné sekce takticky doplňoval, byť to stále není tak špatné jak na „Theomachia“, kde Torturer (dlouhou dobu nájemná puška Belphegor) příliš často blástil jako retard a muzice z mého pohledu absolutně neprospíval. Současný bubeník Typhon není marný, jeho styl zde pasuje lépe a jsou tu i náznaky kreativity, ale stále to není úplně ono, neboť jeho unylé plácání do blán drží jisté pasáže zpátky. A to je velká škoda, protože když se do těch bicích fest opře, výsledek je devastační, takže to snad není jen produkcí.

Nová deska Spearhead není elitní pecka, před kterou by se mělo padat na ksicht, ale kvality tu jsou a velice rád bych ji doporučil, pokud holdujete i jen jediné ze zmíněných kapel výše (hlavně těm fanouškům Sabaton samozřejmě). Jestli se vám nechce poslouchat album hned celé, zkuste aspoň „The Elysian Ideal“ nebo „A Monarch to Rats“ a dostanete festovní námrd. Trochu jinou tvář desky nabízí zas „Wolves of the Krypteia, We“ nebo „Aion“. Každopádně každý regulérní song má co nabídnout, tyhle podle mě vyčnívají nejvíc. No, a pokud by vám Spearhead a jejich „Pacifism Is Cowardice“ zachutnalo, rozhodně nezapomeňte sjet „Decrowning the Irenarch“.


Gorycz – Piach

Gorycz - Piach

Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 1.11.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Ziemia
02. Czarna ciecz
03. Ciżba wyje
04. Lament
05. Strach na ludzi
06. Gorycz

Hrací doba: 35:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Nedávno jsem se zde v recenzi na desku „Szczerzenie“ od Kły (jestli jste ještě neposlouchali, tak jen tak mimochodem doporučuji) rozepisoval o tom, jak si stojí současné progresivnější pojetí black metalu v Polsku. Vyhrožoval jsem tehdy, že rozhodně nejde o poslední případ, kdy si v našich recenzích povídáme o mimořádně zajímavé polské blackmetalové kapele, která má na čerstvě na kontě svou první desku. Tušíte správně, že dnes máme před sebou další takovou. Přivítejte Gorycz.

Gorycz z Olsztyna v severním Polsku si svůj debut „Piach“ připsali na konto v listopadu loňského roku, kdy počin vyšel na CD i LP u Pagan Records. Tohle vydavatelství pouští do světa nahrávky hromady zajímavých polských uskupení, takže se jejich činnost vyplatí sledovat, což ostatně potvrzují i Gorycz.

Gorycz sami o sobě jsou sice novým jménem na metalové mapě, ale zrovna v jejich případě se v sestavě ukrývají zkušení muzikanti. Najdeme zde hned dva členy stálice Non opus dei, konkrétně bubeníka Gonza (dále folková formace Alne, která už v našich recenzích taktéž proběhla) a baskytaristu Isila. Kytary se ujal Przemysław Grabowski, jenž také dříve hrával v Non opus dei a ještě v Black Altar. Do mikrofonu pak chrčí Tomek Kukliński. Tři ze zmiňovaných hudebníků – tedy všichni vyjma bubeníka Gonza – se už navíc potkali ve skupině AEON, která v roce 2008 vydala své jediné album „An Extravagance of Norm“.

Jak vidno, za Gorycz stojí muzikanti se solidním portfoliem, takže je na místě od „Piach“ očekávat nějakou kvalitu. A polská čtveřice naštěstí nenechala nic náhodě a svou prvotinou dává jasně najevo, že taková očekávání nejsou vůbec od věci. Gorycz se prezentují avantgardním black metalem s hutnou atmosférou a lámanými riffy. Dokážu si představit, co vás teď napadlo, ale myšlenky na kapely jako Deathspell Omega či Blut aus Nord protentokrát zkuste nechat spát. Ne snad, že by se nějaké vzdálené asociace nedaly nalézt, kdybyste se hodně snažili, ale když na to přijde, najdu vám nějakou kvazi-souvislost i mezi Anal Cunt a Michalem Davidem.

Mnohem blíže mají Gorycz k tomu polskému pojetí black metalu, o němž tu tak rád rozjímám. Ten feeling tam rozhodně je. Svou náladou mi „Piach“ připomnělo třeba některé pasáže z „Piekło.Labirynty.Diabły“ od Morowe, ale asi nepřekvapí, že se najdou i paralely s Non opus dei. Výsledek je nicméně pořád dostatečně svůj.

Gorycz

Pokud jste si při čtení už pustili muziku z přiloženého přehrávače, možná jste dostali dojem, že tentokrát trochu přeháním a že se „Piach“ nejeví jako nějaká strhující záležitost. Pochopil bych to, protože ani mně deska napoprvé nepřipadala až tak dobrá. Měl jsem ale pocit, že si zaslouží dostat víc prostoru, což se nakonec ukázalo jako správná volba. „Piach“ patří k těm nahrávkám, které na první poslech neznějí nějak výjimečně, ale když se jim dá trochu času, odvděčí se vám bohatě. Mně osobně netrvalo zas tak dlouho, abych si v debutu Gorycz našel svoje.

Moc nevím, jak to ti Poláci dělají, ale mám dojem, že z téhle země chodí jedna kvalitní blackmetalová deska za druhou. Jen v loňském roce se jich objevilo hned několik (další mám ještě v rukávu, tak se těšte na další recenze!) a „Piach“ se mezi nimi rozhodně neztratí. Je mi to skoro trapné to opakovat prakticky u každé debutující polské blackmetalové skupiny, ale kurva, i tady platí, že tohle stojí za slyšení i za koupi.


P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

Země: Francie
Žánr: industrial / black / doom metal
Datum vydání: 10.9.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Biomorphorror
02. Igneous Tephrapotheosis
03. Zam Alien Canyons
04. Aurora Sulphura
05. Neurasthen Logorrh
06. Taqiyah Rhyzom
07. Aljannashid
08. Smothered in Scoria

Hrací doba: 46:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0.

P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy. P.H.O.B.O.S. se dále hlásí k tvorbě starých Swans nebo Einstürzende Neubauten, tudíž je snad evidentní, že nejsou případem kapely, která by svůj tuctový metálek jen „ozvláštnila“ pár samply tucaček či kovového lomozu.

I když P.H.O.B.O.S. svůj sound budovali bezmála dvacet let, tak nejspíš nebudu sám, kdo k nim řádně přičuchnul až díky splitku s Blut aus Nord. Obě kapely spojuje svojský náhled na hudbu, kterou produkují a i když bych francouzské veličiny nerad srovnával, protože to není žádné ze stran ke cti, určitě mi následující odstavec umožní přilákat pár potenciálních posluchačů. Pravdou ostatně je, že pokud byste nezasvěcenému pustili jisté pasáže „Phlogiston Catharsis“ (za všechny bych zmínil aspoň pasáž okolo první minuty v „Aurora Sulphura“), nepochybuji, že by mu/jí připomněly právě Blut aus Nord z období první desky série „777“ či vůbec celou tzv. industriální větev kapely. Zvuk nástrojů, jisté skladatelské postupy, vokály a silná, prazvláštní atmosféra Blut aus Nord evokují, ale nelze zde mluvit o inspiraci, jako spíše o jakési duchovní spřízněnosti. Ostatně P.H.O.B.O.S. nejsou ani zdaleka tak pevně ukotveni v blackmetalovém výrazu, plus je „Phlogiston Catharsis“ detailnější a produkčně mnohem zajímavější deska než hromada posledních titulů Blut aus Nord včetně nadcházejícího debutu Yerûšelem. Tím ale v žádném případě nesoudím, kdo je „lepší“ umělec.

Když jsem s poslechem „Phlogiston Catharsis“ před zářijovým vydáním začínal, uchvátila mě hloubka a těžkotonážnost produkce s hromadou detailů, jež bylo v repetitivně vystavěných kompozicích možno nalézt. Dělalo mi radost desku studovat. Avšak na druhou stranu, když jsem ji na nějaký čas odložil a věnoval se nahrávkám/záležitostem jiným, album sešlo z mysli do takové míry, že když jsem se k němu po pár týdnech vrátil, nedokázal jsem si vybavit konkrétní hudební nápad; pouze tu atmosféru a vědomí, že v té či oné skladbě se děje něco zajímavějšího. Každopádně opětovný návrat byl podobně působivý jako rané průzkumy. To přispělo, že „Phlogiston Catharsis“ ani nevnímám jako běžnou metalovou desku. Ostatně odstavec výše pojednávající o industriálních kapelách, které P.H.O.B.O.S. zřejmě ovlivnily, má své opodstatnění. Zatímco u Godflesh a Blut aus Nord nalezneme pamětihodné riffy či melodie, zde hrají prim vibrace, rytmy a nelidská atmosféra. Nebo ještě jinak řečeno, nahrávce vládnou úžasně naprogramovaný bicí automat s destruktivní basovou kytarou.

Když v posledních týdnech vidím „Phlogiston Catharsis“, jak okupuje vyšší pozice některých výročních žebříčků, nijak se tomu nedivím, protože to je skutečně jedna z nejzajímavějších „metalových“ nahrávek minulého roku, byť na mě spíše působí jako starý dobrý kovový industrial (který poslouchám jen vzácně) v jiném šatě. V mém osobním žebříčku by tedy noví P.H.O.B.O.S. až tak vysoko nevystoupali, ale „Phlogiston Catharsis“ za důkladný poslech stoprocentně stojí.


Dødsferd – Diseased Remnants of a Dying World

Dodsferd - Diseased Remnants of a Dying World

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. My Father, My Wrath!
02. An Existence Without Purpose
03. Diseased Remnants of a Dying World
04. Loyal to the Black Oath
05. Back to My Homeland… My Last Breath

Hrací doba: 51:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Řečtí Dødsferd nikdy nebyli úplně omračující kapelou. Velká část jejich tvorby je spíš takový příjemný průměr dělaný s oddaností k žánru. Mně osobně nicméně Dødsferd bývali sympatičtí. Za to, s jakou zarputilostí se lídr Wrath držel čertovského kopyta, z něhož dlouhé roky odmítal uhnout byť i jen o píď. Dobře, o píď možná ano, protože k určitému zvukovému posunu v průběhu let došlo, ani nemluvě o počinu „Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow“ z roku 2009, jenž se se svými dvěma pomalými atmosférickými skladbami ze zbylé tvorby Dødsferd vymykal. Pro mě osobně jde dodnes o jedinou skutečně zajímavou nahrávku skupiny, k níž se tu a tam vrátím. Přístup a filozofie Dødsferd se mi ale líbily také a nová alba jsem poslouchával bez větších vytáček.

To ovšem nemluvím o nedávné době, nýbrž o tom, co bylo několik let nazpátek. Poslední rok, kdy jsem alba Dødsferd poslouchal krátce po vydání, byl 2013, kdy vyšly hned dva počiny – (jako většina diskografie do té doby) ucházející „A Breed of Parasites“ a punkem načichlé „The Parasitic Survival of the Human Race“, které mě vůbec nebavilo. Dále už jsem Dødsferd příliš nesledoval; měl jsem sice ponětí, že v roce 2015 vyšlo „Wastes of Life“, ale vydlabal jsem se na něj.

S aktuálním „Diseased Remnants of a Dying World“ jsem si řekl, že se k Dødsferd opět zkusím vrátit. Těšil jsem se na další syrový black metal, ale dostal jsem… něco hodně jiného. Jak jsem zjistil zpětným poslechem, kdybych se tenkrát nevysral na „Wastes of Life“, nebyl by pro mě první poslech „Diseased Remnants of a Dying World“ takovým překvapením. Napoprvé jsem se totiž musel podívat, jestli jsem si náhodou omylem nepustil jinou kapelu.

Dødsferd se změnili. Hodně. Namísto syrového black metalu nyní Řekové servírují umírněnou a stravitelnou verzi žánru plnou tklivých melodií a občas dokonce i s čistým vokálem. Jako kdybyste vzali bezkrevný moderní black metal a smíchali jej se slabým depressive black metalem – dostanete „Diseased Remnants of a Dying World“.

A to ještě ne vždycky. První song „My Father, My Wrath!“ už prakticky nemá nic společného s black metalem a nejblíže má spíš k nějakému dark rocku typu Crone. Akorát že tohle je utahané a nebaví to. Další tři skladby už sice black metalem jsou, ale takovým, jaký jsem popsal o odstavec dříve, takže úplně není o co stát.

Mám z toho dojem, jako kdyby v posledních letech narostly ambice Dødsferd hrát nějakou hlubší a promyšlenější muziku, čímž se ale obnažuje jejich nepříliš vysoký skladatelský um, který se kdysi pod rouškou ortodoxnosti a syrového soundu dařilo maskovat (což asi úplně nezní jako obhajoba raw black metalu, ale nemyslel jsem to ve zlém). Aktuální písně mají sice přes deset minut a formálně se v nich děje dost, avšak nějakou pamětihodnou pasáž abys hledal(a) lupou.

Dodsferd

Co vám budu nalhávat, přátelé, „Diseased Remnants of a Dying World“ mi kurevsky nesedlo. Problém netkví v tom, že jsem ve finále dostal něco jiného, než co jsem s předstihem očekával. Vadí mi, že ta deska je prostě mělká a nezajímavá.

Když poslouchám „Diseased Remnants of a Dying World“ a „Wastes of Life“, když si vzpomenu na „The Parasitic Survival of the Human Race“, které bylo taky dost nepovedené, a když vezmu v potaz, že ani „A Breed of Parasites“ nebyl žádný velký zázrak, vyjde mi, že poslední solidní album Dødsferd vydali v roce 2011 prostřednictvím „Spitting with Hatred the Insignificance of Life“. Což není moc dobrá vizitka, protože od té doby už nějaký ten pátek uběhl. Jak jsem řekl na začátku, Dødsferd se nikdy nedali považovat za nějakou excelentní či mimořádnou kapelu, ale mám pocit, že v posledních letech šel jejich vývoj úplně do kopru. Jestli před pár roky začal můj zájem postupně opadat, tak teď už mě to teda nevzrušuje vůbec.


Pergamen – Spiritual-Paradigma-Kosmos

Pergamen - Spiritual-Paradigma-Kosmos

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Overture
02. Černé slunce a ohnivé řeky
03. V hlubinách tíha světa pomine
04. Osamělý zážitek v srdci bouře
05. Noční zář nad truchlivou propastí
06. Stezka černého vlka
07. Vize mizantropických scenérií
08. Spiritual-Paradigma-Kosmos

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pergamen

Pergamen je mi veskrze sympatická kapela. Reálná kvalita její tvorby nedosahuje nějakých nadpozemských výšin nebo žánrového stropu, ani se nedotahuje na blackmetalovou špičku, přesto není těžké si tuhle formaci okolo zpěváka a kytaristy Benyho vlastně i oblíbit.

Důvody nejsou nikterak složité. Z počínání Pergamen mám hned několik pozitivních pocitů… přijde mi, že jde o pracovitou a autentickou skupinu, která se nikam agresivně netlačí a radši se věnuje pilování vlastní muziky. Bez zbytečných póz dlouhé roky pracuje na své vizi blackmetalového žánru, kterou se postupem času podařilo přetavit ve vlastní rukopis – hudební i textový. Pergamen možná nejsou tak na očích jako zdánlivě vůdčí formace českého black metalu, ale své místo si našli a nabízejí muziku, jíž nechybí zajímavost i určitá výpovědní hodnota. Podobně poctivých kapel v domácím black metalu zas tolik není.

Dosavadním vrcholem snažení Pergamenu byla trilogie desek „Per somnum“ (2011), „Nuber atra“ (2014) a „Crudus amuera“ (2015), které dokonce vyšly ve sladěném formátu na šířku položené A5 sešitu. Všechny tři nechaly zapomenout na předešlé počiny a právě „Crudus amuera“ se mi s odstupem jeví jako vrchol diskografie Pergamen do té doby.

Zdá se, že po uzavření tříalbového cyklu přichází skrzeva „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ začátek nové éry Pergamen a zároveň i konec. Jak lze totiž pochopit z textu na webu skupiny, novinka by dle všeho měla být „poslední kapitolou“. Určitě to bude znít jako klišé, ale je to docela škoda, pokud by Pergamen měli skončit. Na druhou stranu, za hudbou, jakou po sobě zanechali, se nemusejí stydět a prostřednictvím „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ se loučí na dobré úrovni.

Oproti „Crudus amuera“ není „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ tak agresivní, zároveň ale nejde o tak zatěžkané album jako „Nuber atra“, ani tak hitové jako „Per somnum“. Jako kdyby novinka stála někde na průsečíku všech tří předešlých počinů a jejím vlastním vkladem byla ještě větší melodičnost. Melodie a kytarové vyhrávky nebyly Pergamenu nikdy cizí, ale zdá se mi, že na „Spiritual-Paradigma-Kosmos“ tuto složku vytáhli ještě víc do popředí a nechali ji vyniknout naplno.

Ale proč ne, když se Pergamen stále vyhýbají klišé a kýči, což je nešvar mnohých jiných blackmetalových kapel, které se dost soustředí na melodickou stránku. Pár momentů, které mi subjektivně nelezou úplně do ucha, se najde, kupříkladu mi moc nesedlo intro „Overture“, poklidný závěr „Osamělého zážitku v srdci bouře“ (což ale jinak dobrý song) nebo některé sólové výpady ve „Stezce černého vlka“ (vedle nichž se však i tady najdou dobré nápady). Většina nahrávky je ovšem v pohodě a některé melodické nápady jsou naopak opravdu povedené, nějaký ten zajímavý motiv se najde prakticky v každém songu snad jedině s výjimkou „Overture“, byť i nakonec ani ona není tak špatná, aby se nedala vydržet. Mým osobním favoritem je pátá „Noční zář nad truchlivou propastí“ se dvěma trochu odlišnými polovinami, které ovšem obě nabízejí jedny z nejlepších nápadů na albu.

„Spiritual-Paradigma-Kosmos“ je v jistém smyslu jako samotní Pergamen – na první pohled nepůsobí nijak nápadně, ale když tomu člověk dá šanci, najde kvalitní poctivou práci s velmi solidní životností. Zpočátku mi to tak ani nepřipadalo, ale postupně jsem proposlouchal až k názoru, že i navzdory několika muškám jde o pravděpodobně nejlepší desku Pergamen.