Archiv štítku: black metal

ionnsaich – va. and vn. learn, teach (2012)

ionnsaich - va. and vn. learn, teach

Země: USA
Žánr: black folk
Datum vydání: 18.7.2012
Label: selfreleased

Hrací doba: 20:45

Odkazy:
bandcamp

Při bloudění temnými hlubinami internetu může člověk narazit na všelijakou divnou potvoru. Přízvisko ‚divné‘ sice ionnsaich (ve skotské gaelštině slovo pro učení (se)) příliš nevystihuje, zato ‚zajímavé‘ je už přiléhavější. Tahle, s mírnou nadsázkou řečeno, kapela totiž hraje black folk (tím není myšleno klasický nenápaditý black metal, který se někdo pokusil obohatit o rádoby tradiční melodie – čest výjimkám – nýbrž black hraný jen a pouze na akustickou kytaru), což je pro mne jakožto člověka holdujícího primárně (dark) folku a black metalu lákavé již samo o sobě.

Již po prvním poslechu je jasné, že tahle nahrávka je naprosto domácká, ať už co se týká zvuku, tak občasných přehmatů a chyb, což je ale spíše sympatické než rušivé. Je vidět, že někdo měl prostě pár dobrých nápadů, popadl první nahrávací zařízení, co měl po ruce, výsledek hodil na internet a víc už to neřešil (a jsem opravdu rád, že v dnešní době je to tak jednoduché, jinak bychom, i přes záplavu mnoha a mnoha sraček, přišli o nemalé množství podobných počinů). Ne snad, že bych tak „va. and vn. learn, teach“ chtěl označit za prvoplánové a odfláknuté. Spíše za upřímné a na nic si nehrající. Beztak hlavní roli hraje hudba a její kvality, všechno ostatní vem čert (pokud jsou přítomné nástroje alespoň párkrát za celé album čitelné).

A hudba je to, co v tomto případě potěší. ionnsaich zde dává na frak všem těm nekonečným zástupům tuctových trve kvlt blackových kapel a jen za použití jedné akustické kytary a zpěvu dokáže vytvořit komplexnější, nápaditější a přitažlivější celek než celá taková skupina dohromady. Skladby tohoto dema oplývají širokou paletou různých motivů, které se průběžně vyvíjejí a pozměňují, čímž zaručují zajímavost i po vícero posleších. Jsou složité, ale čitelné, čímž zároveň posluchače zaujmou již po prvním poslechu a není příliš těžké si k nim najít cestu.

Nejvýraznějšími jsou pro mne první „celestial and textual signs“ a poslední „despairing“, které mi z celého alba přijdou nejpromyšlenější jak instrumentálně, tak zpěvem a nejsilnější také po emoční stránce. Další dvě, „pining“ a „will we heed“, v porovnání s nimi působí trochu výplňově a snad i nedokončeně, především pak druhá zmíněná. Přesto se stále jedná o dostatečně kvalitní materiál, aby se příliš brzy nestal jen nutností na cestě mezi prvními dvěma zmíněnými.

Vzhledem k hudbě i raritnosti kapel hrajících tento žánr (a hrajících ho kvalitně a v tak čisté podobě) je velká škoda, že od „va. and vn. learn, teach“ není po ionnsaich ani vidu ani slechu. Jakýkoli další materiál z tohoto tábora by byl totiž příjemným zpestřením dne.


Pure – J’aurais dû

Pure - J'aurais dû

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.5.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Anonyme et sans visage
02. Je tuerais le monde pour ta lumière
03. Le silence mortel
04. Le jour où je suis mort
05. J’aurais dû
06. Solitude

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Pure je název, jenž sám o sobě křičí do světa, jaký druh hudby byste od něj měli očekávat. Samozřejmě, že se jedná o tuze syrový mrazivý black metal… do určité míry. Vichr však v tomto případě nevane ze severu, nýbrž ze středoevropského Švýcarska. Dokonce se ani nejedná o nějakou náhodnou začínající smečku, ale o jeden z mnoha projektů jistého neúnavného muzikanta, jenž z téhle alpské země pochází.

Za Pure totiž stojí Sergio Moplat známý spíše pod pseudonymy jako Ormenos či Bornyhake. Tenhle borec mám na triku výbornou kapelu Borgne, jejíž muziku mám osobně dost rád, ale také formaci Enoid, která mi přijde o stupínek níž oproti Borgne, ale pořád má na kontě i povedená alba, především první dvě jsou velmi dobrá. Rovněž se podílí na novém mezinárodním projektu Oculus, jemuž letos v září vyšel debut „The Apostate of Light“ – zde se potkává s Azlumem (Manetheren) a Kozeljnikem (The Stone, May Result, sólo tvorba, Ophidian Coil). Kromě toho dále dříve hrával v řecké kultovce Kawir a jako host či člen koncertní sestavy se podíval i do skupin jako Cryfemal, Deathrow, Darvaza nebo Manii.

Což je dle mého dost slušné portfolio, za nějž se Ormenos nemusí vůbec stydět. A to jsem vyjmenoval jen to nejznámější, tímhle výčet zdaleka nekončí, protože tenhle švýcarský nezmar zanechal stopu na množství dalších kapel převážně z blackmetalového, ale v jistých případech i grindcorového žánru. Pokud by někomu tahle nálož nestačila a rád by z jeho tvorby zakusil i něco méně viditelného, doporučil bych jediný demosnímek „Pat nost“ (2009) projektu Haine – rovněž povedená syrovost.

Nicméně zpátky k Pure. Pod touhle hlavičkou letos vyšlo již čtvrté album s názvem „J’aurais dû“, které navazuje na dva roky starý počin „Art of Loosing One’s Own Life“. Dle názvu projektu by se mohlo zdát, že Pure je místem, kde Ormenos ukájí své choutky po ortodoxní podobě black metalu, ale takové tvrzení by bylo trochu zavádějící. BorgneEnoid jsou totiž také black metal docela podzemního ražení, byť je pravda, že třeba první jmenovaná kapela nasává i ambientní vlivy a soustředí se více na atmosféru (nicméně kdo pamatuje začátky Borgne, tak ví, že i pod tímhle jménem vyšly slušné pekelnosti).

Myslet si, že Pure se od ostatních odlišuje alespoň zimním feelingem, jak by mohla napovídat obálka „J’aurais dû“, je také mylné, protože i takové pocity se již daly zažít u Borgne. A navíc – stačí se podívat na přebaly starších alb Pure, aby bylo zřejmé, že tohle není hlavním poznávacím znamením projektu, byť lze na novince chlad cítit. Nicméně bych netvrdil, že se jedná o ortodoxní zběsilou vichřici. Viz třeba skvělá atmosférická vsuvka v „Je tuerais le monde pour ta lumière“, rozvážnější tempo „Le jour où je suis mort“ s procítěným kytarovým sólem nebo „groovy“ pasáže v titulním songu.

Pure

Může to teď znít trochu paradoxně, ale i navzdory řečenému jednotlivé projektu mezi sebou nesplývají a každý si nese punc své vlastní atmosféry, ačkoliv si vlastně všechny vystačí se syrovým black metalem. Radši se nebudu pokoušet to nějak vysvětlovat, protože bych to nejspíš vysvětloval jak kokot a pak se do toho beztak zamotal, ale věřte tomu, že nějaký rozdíl v náladě v tom cítit je.

Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, nakonec je stejně hlavní jiná věc – jestli „J’aurais dû“ dokáže zaujmout a zprostředkovat člověku nějaký zážitek. Zde bych si dovolil říct opatrné ano. Ten zážitek sice není kdovíjak hluboký a do nezemského vtažení mezi hudební víry má daleko, ale pořád se jedná o vcelku zábavnou a poctivou desku. Stále platí, že Ormenos svá doposud nejlepší díla stvořil pod hlavičkou Borgne, ale srovnám-li „J’aurais dû“ třeba s loňským „Exilé aux confins des tourments“ od Enoid, asi bych jako vítěze zvolil letošní počin. Slušná věc, což platí i pro ty z vás, kdo tvorbě tohohle švýcarského maniaka nefandíte věrně jako pes.


King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch)

 King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte

Datum: 29.10.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Caronte, (Dolch), King Dude, The Ruins of Beverast

Pokud mě nešálí paměť, němečtí velmistři undergroundového black / doomu The Ruins of Beverast se naší republice donynějška vyhýbali. Proto pro mě bylo velmi příjemným překvapením, když se před pár měsíci rozkřikla informace o jejich pražském vystoupení po boku v metalové komunitě poměrně oblíbeného folkaře Kinga Duda. Zatímco Němci mají na kontě od května výtečnou desku „Exuvia“, americký temný písničkář přijel podpořit svou rok starou nahrávku „Sex“. Na turné je doprovodily ponuří (Dolch), na jejichž účet jsem slyšel celkem chválu, nicméně sám jsem od ní slyšel tak málo, že pro mě zůstávali obestřeni aurou tajemna, a pak mně do té doby neznámí sludge/doomoví Caronte. Akce se odehrála v neděli 29. října v Modré Vopici. Jaké dojmy s odstupem přetrvaly?

Do klubu dorážím chvíli před sedmou a netrvá dlouho a spouští první kapela. Původně to měli být Caronte, nicméně na poslední chvíli z blíže nespecifikovaného důvodu, došlo k prohození a na pódiu stanuli v kápích odění (Dolch). Jejich muzika nacházející se na poměrně nesnadno vymezitelné cestě mezi doom metalem a post-punkem naživo působí poměrně přesvědčivě a disponuje fascinující mysteriózní atmosférou. Přesto se po čase začíná dostavovat pocit jednotvárnosti. Lze namítat, že o tom ta muzika má být – o homogenní atmosférické zhudebněné meditaci – jenže myslím, že by vůbec neuškodilo okořenit některé skladby trochu překvapivějšími momenty. Hodit sem tam například neobvyklý ponurý synťák či nějakou skladbu ozdobit neočekávaně sypavou pasáží, určitě by to pomohlo lépe udržet posluchačovu pozornost po celé vystoupení. Zvuk na mě působil poměrně vyrovnaně, nicméně bubeník nepůsobil moc spokojeně – ještě nedozněl potlesk po poslední skladbě a už se podrážděně prodíral za zvukařem, aby s ním prohodil pár zřejmě nabroušených vět a rozhazoval u toho rukama. Navzdory pár zmiňovaným výtkám ale otevřeli (Dolch) večer ve správném duchu. Prim bude hrát temná obrazotvornost.

Následující Caronte zabavili velmi spolehlivě. Řízný stoner metal v podání okultně vyhlížejících maníků v čele s tetovaným zpěvákem Dorianem Bonesem sice nehýřil sice nějakou přehnanou originalitou, která by jejich hudbu posouvala do nějakých neprobádaných končin, ale šlo o výtečně odvedenou přehlídku úderných riffů, která si člověka rychle získala. Dynamická show uvolnila napětí, rozhýbala publikum, přichystala úrodnou půdu pro hlavní hvězdu večera a byla takovým protikladem (Dolch), kteří byli jedineční, specifičtí, ale přesto jim k vyrovnanému vystoupení něco chybělo.

(Dolch)

V mých očích zlatý hřeb přichází už jako třetí. Zahalen do oblaků páry a mohutný jak bouře, která sužuje celou republiku. Držím místo v první řadě zleva a ani nedutám, když zaznívají první tóny „Exuvia“, otvíráku aktuální desky, jež nese stejné jméno. Alexander von Meilenwald a jeho posádka se do toho ihned mohutně opírají a je to intenzivní. Ponuré klávesové party, drtivé bicí a plné masivní riffy doprovázené drásavým growlingem utváří sugestivní celek, který prostupuje prostor a nutí nejednoho posluchače překvapeně poulit oči. Nehraje se ale jen z novinky, zazní například i výpravná „Deamon“„Blood Vaults“ či stařičká syrová „Wrath of the Snake“„The Furious Waves of Damnation“. Dlouhé a spletité monumentální kompozice vybízí k oddanému headbangingu a zuřivým gestům. Člověk se smaží ve svém potu a zároveň ho mrazí. A přeje si, aby nikdy nepřišel konec. Atmosféra výtečných desek se podařila převést na pódium Vopice se specifickou charismatickou energií a neuvěřitelně naturalistickou přesvědčivostí. Zkrátka zážitek, na nějž se jen tak nezapomene.

The Ruins of Beverast

Venku se spouští „chumelenice“. Je to teda spíš déšť se sněhem, ale jak se člověk vyřítil ochromen výtečným vystoupením a uzřel, jak všude kolem práší bílé krůpěje, je to jako očistný rituál. Někteří ventilují zbytky energie do koulovačky, jiným zpod střechy stačí výhled. Je třeba se ale ještě vrátit zpět do klubu na interpreta uzavírajícího večer – King Dudea. Ten vyšňořen do černé košile se svými druhy po boku, překvapen v jak malém prostoru má hrát a vybaven mimo kytary i flaškou Jacka Danielse, přichází na pódium a spouští první kousky. Nečekal jsem, že současný King zní až tak rockově, ale to vůbec nevadilo – příjemně to odsýpalo a zároveň si to zachovávalo melancholičnost starší tvorby. Zazněla nejedna hitovka, a i když jsem značnou část jejich setu měl ještě furt myšlenky u výtečných The Ruins of Beverast, nemůžu říct, že bych se nudil. King prokládal vystoupení různými střelenými proslovy, například zřejmě už tradiční výzvou k sexu mezi fandy. Jak bych shrnul závěr večera jedním slovem? Fajn.

King Dude

Nedělní večer byl výtečnou akcí – a hlavní zásluhu na tom, se vší úctou k ostatním účinkujícím, měli především The Ruins of Beverast, kteří předvedli vystoupení, na nějž budu vzpomínat asi ještě dlouho. Přesně takový zážitek, jaký jsem týden předtím očekával od Ufomammut, ale něco tomu chybělo, mi nyní poskytli němečtí mistři. Šlo o ten typ koncertu, který nejen člověka v danou chvíli rozmetá na prach, ale také v něm zanechá dlouhý a hluboký zážitek. Takový koncert, jaký se vidí jen párkrát do roka. Společně s Obscure Sphinx a Swans zatím nelepší věc, co jsem letos viděl. Kdo nebyl, může jen hořce litovat…


Licho – Podnoszenie czarów

Licho - Podnoszenie czarów

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2017
Label: Malignant Voices

Tracklist:
01. Zachodzi
02. Zadarte
03. Z wycia
04. Sianie
05. Niech tnie
06. Drang!
07. Wschodzi
08. –

Hrací doba: 36:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Licho

Asi by bylo příliš namyšlené tvrdit, že jsem nějaký specialista na polskou blackmetalovou scénu. Na takový titul si rozhodně žádné nároky nekladu a ani se takto necítím. Přesto se vcelku snažím sledovat, co naši severovýchodní sousedé v mém nejoblíbenějším žánru tvoří, a to z jednoduchého důvodu – s polským black metalem mám převážně pozitivní zkušenost. Líbí se mi jejich přístup k tomuto stylu, baví mě jejich sound, mám zde řádku oblíbených kapel, jejichž muziku si vždycky rád poslechnu. Když náhodou narazím na nové jméno, rád jej zkusím a dost často bývám spokojen, protože se mi zdá, že Poláci black metal prostě umí. Hovořím samozřejmě v obecné rovině, protože sem tam nějaká výjimka se jistě najde, o tom žádná.

Pětici Licho z města Sanok v jihovýchodním Polsku (to jest spíš někde v cípu u hranic s východním Slovenskem a Ukrajinou, nikoliv u hranic s Českou republikou) jsem až donedávna neznal. A to i navzdory skutečnosti, že kapela letos vydala druhou dlouhohrající desku a že její nosiče v minulosti vycházely u labelů jako Werewolf Promotion, Devoted Art Propaganda nebo Malignant Voices. Každopičopádně, lepší pozdě nežli vůbec. Aktuální nahrávka „Podnoszenie czarów“ se mi již do spárů dostala a nyní se vám pokusím několika slovy zprostředkovat své dojmy.

S jídlem roste chuť. S pozitivními zkušenostmi a oblibou rostou i nároky na kvalitu toho, co chce člověk slyšet a jaká má od polského black metalu očekávání. Vždyť proč by člověk poslouchal průměr, když si může pustit třeba Furii? Tím nechci naznačit, že Licho by měli být průměrem, pouze říkám, že jsem od „Podnoszenie czarów“ chtěl dostat poměrně vysokou úroveň. A obavám se, že Licho si na ni nedokázali sáhnout s nějakým suverénním přehledem.

Netvrdím, že jsou Licho špatní. Jen mi přijde, že na svém druhém albu nabízejí trochu nevyrovnanou kvalitu. Zatímco někdy dokážou přijít s velmi dobrými momenty, jindy je to výrazně horší. Hned první dojem z alba příliš dobrý není. Po dvouminutovém „tikajícím“ intru „Zachodzi“ (na první poslech možná docela zajímavé, později už začne spíš obtěžovat) přijde na řadu první regulérní song „Zadarte“, jehož úvod ve mně příliš důvěry nevzbudil. Zní to dost humpolácky, což se dvojnásob zvýrazní ve chvíli, kdy nastoupí hodně nepovedený vokál. (Trochu) dobrou zprávou ovšem je, že jde asi o tu nejhorší pasáž na „Podnoszenie czarów“.

Už finále „Zadarte“ dokáže přijít s docela povedenou kytarovou linkou a následující „Z wycia“ je na tom ještě lépe. První část skladby sice na prdel neusazuje, ale finální třetina je již výborná, skvěle vygradovaná a opět se v ní blýskne melodická kytara. Možná nejlepší chvíle nahrávky. „Sianie“ už je vcelku povedená v celé své délce a další dvě písně „Niech tnie“ a „Drang!“ jsou také vesměs v pohodě, i když nějaký ten horší riff se v nich bohužel nejde. Po outru „Wschodzi“ (podobný styl jako intro) se na desce nachází ještě skrytá nepojmenovaná stopa, v níž se nad velmi minimalistickým ambientním podmazem objevuje recitace textu (básně?), což nejspíš víc ocení ti z vás, kdo na rozdíl ode mě rozumíte polsky.

Licho

Vzato kolem a kolem není „Podnoszenie czarów“ nějak vyloženě nepovedená deska, v jistém ohledu mi je i sympatická, a když nic jiného, alespoň musím ocenit zajímavý obal i zajímavé promo fotky Licho. Pokud se na ni ovšem podívat trochu kriticky a bez zbytečné shovívavosti, pak rozhodně nemůžu mluvit o nějakém vyšším nadprůměru. Poláci dokážou přijít s několika dobrými momenty, ale jde jen o lokální vzepětí sil. Vyloženě nepovedených pasáží je sice také minimum a po většinu času se „Podnoszenie czarów“ drží v poslouchatelných mezích, ale o nic zvláštního nebo zásadního se rozhodně nejedná. Licho možná v polštině znamená Ďábel, ale ďábelsky vysokou kvalitu tu tedy neslyším.


Wolves in the Throne Room – Thrice Woven

Wolves in the Throne Room - Thrice Woven

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Artemisia Records

Tracklist:
01. Born from the Serpent’s Eye
02. The Old Ones Are with Us
03. Angrboda
04. Mother Owl, Father Ocean
05. Fires Roar in the Palace of the Moon

Hrací doba: 42:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Americkým ekologům Wolves in the Throne Room se v jistém čase podařilo relativně výrazně promluvit do blackmetalového stylu a strhnout za sebou lavinu pokračovatelů, kteří se jejich muziku snažili napodobit. Ačkoliv to není zas až tak dávno, takzvaný cascadian black metal už po svých pěti minutách slávy odešel do ústraní a zavál jej prach. Dnes se tomu zase říká jednoduše atmospheric black metal. Ale to je nakonec jen nálepka, která je ve finále nepodstatná.

Sami Wolves in the Throne Room nyní nebývale dlouho mlčeli – jak ustupovala obliba cascadian black metalu, i oni se trochu ztratili z očí. Pořád tu byli, sem tam o sobě dali vědět, ale řadovou desku nevydali… páni, už je to fakt šest roků, co vyšlo „Celestial Lineage“. Tedy abych se vyjádřil přesně – letos je to šest let od doby, kdy vyšla poslední metalová deska Wolves in the Throne Room. V mezičase totiž formace okolo bratrů Weaverových stvořila ještě ambientní počin „Celestite“, jenž navazoval na před chvílí jmenované album. Tento byl ovšem přijat dost rozporuplně a spousta příznivců skupiny se s ním neztotožnila.

Skoro by se tedy dalo říct, že letošní novinka „Thrice Woven“ vrací Wolves in the Throne Room opět do hry. Cosi jako potvrzení, že skupina do starého železa ještě nepatří a že má v black metalu stále co říct. Daří se to?

Musím říct, že na jisté nahrávky Wolves in the Throne Room vzpomínám jako na vysoce povedené, ale upřímně, moc často se mi tahle kapela v přehrávači netočí. Vlastně skoro vůbec. Popravdě už to jsou pomalu roky, co jsem nějakou desku Wolves in the Throne Room skutečně poslouchal, takže mám v hlavě spíš jen ty vzpomínky. Když jsem si „Thrice Woven“ pustil poprvé, připadalo mi to, jako kdyby Aaron a Nathan Weaverové plynule navazovali tam, kde před šesti lety s „Celestial Lineage“ skončili. Když jsem si ovšem některé starší počiny před psaním recenze osvěžil, zjistil jsem, že to tak úplně pravda není.

Posun na „Thrice Woven“ je, a to docela znatelný (pokud se tedy člověk nespoléhá jen na děravou paměť podobně jako jeden nejmenovaný kripl). Nejsem si jistý, jestli to bude znít úplně srozumitelně, ale přijde mi, jako kdyby Wolves in the Throne Room opustili typické „kaskádování“ a s ním i své specifické nálady, díky nimž nakonec tak prorazili. Ubylo hypnotických extatických pasáží, které se mi vždycky ohromně líbily. Jejich sílu dá vzpomenout jen minimum konkrétních momentů „Thrice Woven“. Na novince mají Wolves in the Throne Room blíže konvenčnímu atmospheric black metal než k onomu cascadian black metalu, jejž kdysi pomáhali formovat.

To může znít jako krok zpět, jako kdyby se Američané dobrovolně zbavili toho, kvůli čemu si vybudovali jméno, což je vlastně pravda, ale v reálu to až takový průser není. „Thrice Woven“ je relativně fajn deska a také sem tam nabízí povedené pasáže. Asi nejvíc mě baví využití některých hostů, kteří dokázali počinu vtisknout svůj otisk, aniž by zabíjeli produkci Wolves in the Throne Room. Mám tím na mysli především Annu von Hausswolf, jež si zazpívala v „Born from the Serpent’s Eye“ a „Mother Owl, Father Ocean“, a Stevea Von Tilla (Neurosis), jenž výrazně přispěl do druhé „The Old Ones Are with Us“.

Vzato kolem a kolem se „Thrice Woven“ poslouchá příjemně, o tom rozhodně žádná… ale to je tak nějak vše. Mám to album průběžně v přehrávači dva měsíce a i navzdory takovému (relativně dlouhému) časovému období nedokázala novinka povýšit na vyšší level než jako příjemný a nenáročný společník. Necítím v tom takovou hloubku a přímá konfrontace se staršími kusy mi dala za pravdu, že časy a úroveň desek jako „Two Hunters“ či „Black Cascade“ jsou jednoduše pryč. V blackmetalové poloze jako by už Wolves in the Throne Room nedokázali zaujmout tak silně, jako to zvládali kdysi.

Wolves in the Throne Room

Po nějakém čase se mé dojmy z „Thrice Woven“ ustálily na jednoznačném stavu. Je to lehoučký nadprůměr, který na chvíli možná dokáže zabavit, ale nedokáže strhnout nebo pohltit a z hlediska delšího časového horizontu neobstojí.


Hagzissa – Demo 2017

Hagzissa - Demo 2017

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 22:08

Odkazy:

V dnešní malé (nikoliv však druhořadé) recenzi se podíváme na další blackmetalové zlo-demo. Tentokrát svou pozornost zaměříme na začínající rakouskou formaci Hagzissa, která na jaře do světa vypustila svou prvotinu. Nejprve se tak stalo na Apríla vlastním nákladem limitovaném na pouhých 50 audiokazet pod názvem „Promo 2017“. Tato edice má černobílý obal, a pokud ji někdo vlastní, tak mu gratuluji a závidím. Pro nás komerční sráče pak počin znovu vydali Iron Bonehead Productions, jejichž kazeta má ten samý přebal vyvedený ve fialové barvě. Zde limitace činí 300 kopií a edice nese název „Demo 2017“.

Zajímavý je pohled do sestavy Hagzissa, protože ono se nejedná o zas až tak začátečnickou formaci. Respektive jméno nové samozřejmě je, ale nestojí za ním muzikanti bez zkušeností. Hned dva členové se totiž rekrutují z blackmetalové kapely Kringa, kterou už předpokládám znáte, přinejmenším díky četnému koncertování v České republice včetně vystoupení na akcích jako Prague Death Mass či Phantoms of Pilsen. Dalšího borce zase najdete v řadách Whiskey Ritual a v koncertní sestavě Stormnatt, což také nejsou neznámá jména.

Takové okolnosti značí, že asi nebude třeba obávat se o alespoň elementární úroveň kvality, a poslech demosnímku to potvrzuje. Hagzissa valí těžce syrový špinavý black metal s garážovým zvukem. Nesázejí ovšem na agresi či nenávist, soustředí se spíše na atmosféru nočních alpských hvozdů a rituály místních bosorek. Ve zvukovém marastu lze zaslechnout množství kvákavého zaříkávání, fanatického vytí i rituálního zaklínání. Až tohle posluchač nalezne, najednou začnou náladově dávat smysl i riffy skladeb jako „They Ride Along the Howling Winds!“ a všechny dílky skládačky konečně zapadnou na své místo.

Zpočátku se demosnímek tváří poměrně obyčejně a přišel mi v cajku, ale nic zvláštního jsem v něm neslyšel. Chvíli mi trvalo, než jsem si z toho dokázal vytáhnout tuhle spodní vrstvu, díky níž to konečně sepnulo a já mohl prvotinu Hagzissa plně (d)ocenit. Nemyslete si ovšem, že jde o takový ten klasický případ, kdy recenzent něco poslouchá tak dlouho, než si na to konečně zvykne a začne se mu to takzvaně „líbit“. Zde se skutečně jednalo o pozvolné pronikání do esence nahrávky, bez jejíhož uchopení to dává jen poloviční smysl. A kdoví jestli aspoň poloviční…

Možná, že v tomto hledání budete rychlejší než já a uslyšíte spodní proudy hned. Ale tohle nejsou závody – někdy je cesta důležitější než cíl, ale v tomto případě je cíl nadřazen cestě, tudíž jde jen o to k němu dojít. Možná, že nedojdete a kouzlo neobjevíte, takže vám bude připadat, že tady melu nehorázné píčoviny. Taky možnost. Ale tak už to chodí. Za sebe mohu říct jen to, že mě demo Hagzissa baví a stálo mi za koupi.


Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Krolok - Flying Above Ancient Ruins

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.4.2017
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Flying Above Ancient Ruins
02. Hunger of Her Eyes
03. Count Von Krolock
04. The Wanderer Ascends (Father of Sorrows and Past)
05. At the End of a New Age

Hrací doba: 34:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krolok se sice v letošním roce prezentují prvním dlouhohrajícím materiálem „Flying Above Ancient Ruins“, přesto nejde o záležitost, jakou až doposud nešlo zachytit. Projekt existuje již několik let, vydal klasickou řádku neřadových nosičů a hlavně – angažují se zde poměrně známá jména slovenského blackmetalového podzemí. Jmenovitě to jsou HVRemmirath, Peter z téže kapely a Miroslav alias Slavfist známý díky Algor a dříve i Hromovlad. A v neposlední řadě jsou všichni tři právě jmenování také členy Malokarpatan.

Ačkoliv to jsou právě Malokarpatan, čí věhlas jde poslední dobou prudce nahoru, naštěstí ani Krolok nezůstávají úplně opomíjeni. O tom myslím dostatečně svědčí skutečnost, že na Bandcampu kapely je u obyčejného jewelcase CD „Flying Above Ancient Ruins“ k dostání posledních pár kusů a všechny ostatní nosiče jsou už delší dobu beznadějně vyprodané. A hnedka zkraje mohu prozradit, že jde o zájem zasloužený, protože skvělá obálka od Dávida Glomby (Cult of Fire, Malokarpatan, Svartidauði, Shrine of Insanabilis ad.) pod sebou skrývá parádní blackmetalovou fošnu.

Asi nebude od věci okamžitě upozornit, že Krolok nejsou určeni těm z vás, kdo za každých okolností vyžadujete originalitu, svěží přístup nebo novátorský náhled na žánr. Takoví Krolok nejsou ani náznakem. Je evidentní, že zde se vzývá black metal ve stylu a formě, jaká byla vlastní devadesátým letům minulého století. To pro někoho může znít lákavě už takhle samo o sobě, pro někoho to naopak bude znít až odpudivě, ale ať už patříte do jakékoliv z obou jmenovaných sort, vězte, že „Flying Above Ancient Ruins“ má navzdory dodržování tradiční receptury vysokou kvalitu i charisma. Z desky je cítit oddanost žánru i zápal, ale zároveň s tím i vysoké schopnosti, díky čemuž se ani zdaleka nejedná o nahrávku, kde by nadšení převyšovalo vlastní obsah. Ve finále je tedy „Flying Above Ancient Ruins“ albem, jehož existence dává smysl i v roce 2017, přestože čerpá z dávno zašlých pramenů.

Nicméně abych nevzbudil špatný dojem a netlačil Krolok někam, kde ve skutečnosti nejsou, musím ještě několik věcí upřesnit. „Flying Above Ancient Ruins“ není ortodoxní vichřicí, ani ambientně laděných derivátem Burzum, ani parazitem na severské atmosféře. Slováci drhnou syrový atmosférický black metal, jehož velkou část zabírají střední tempa (nikoliv však prvoplánová black’n’rollová chytlavost). Skladby jsou relativně delší (čtyři z pěti čítají plus mínus sedm minut), ale jsou dostatečně propracované (kompozice je chytřejší, než se na první poslech může zdát) a mohou se pochlubit dostatečně netriviální strukturou na to, aby dokázaly udržet posluchačovu pozornost. A to i navzdory, že se mnohdy vytasí s až archetypálními žánrovými riffy, z nichž mnohé vám mohou být i povědomé, ale jejich podání má dostatečný šmrnc na to, aby to vůbec ničemu nevadilo.

Upřímně řečeno, vím, že Krolok nepředvádějí žádný zásadní a výlučný příspěvek do blackmetalového žánru, a také vím, že „Flying Above Ancient Ruins“ formálně nenabízí nic převratného. Ale i navzdory tomu mě ta deska ohromně baví a ani vysoký počet poslechů jí neničí fazónu. Někdy je mnohem příjemnější a hodnotnější hrát poutavým způsobem osvědčené postupy než se krkolomně snažit o originalitu lámanou přes koleno. V black metalu se tomu tuším říká feeling a toho mají Krolok na rozdávání. Skvělá záležitost, kterou byste rozhodně neměli minout.


Arkhon Infaustus – Passing the Nekromanteion

Arkhon Infaustus - Passing the Nekromanteion

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Amphessatamine Nexion
02. The Precipice Where Souls Slither
03. Yesh Le-El Yadi
04. Corrupted Épignosis

Hrací doba: 33:32

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Každý zná nějakou kapelu, kterou osobně považuje za nedoceněnou. Nakolik bývá takové označení oprávněné, to je na individuální diskuzi, ale francouzští Arkhon Infaustus jsou toho bezesporu dobrým příkladem. V podzemních kruzích si Francouzi vydobyli renomé již s úvodní surovou tvorbou, kterou mohu v rámci death/blackového běsnění jen těžko označit za více než dobrý průměr. Pozornost kapele nejspíš přinesly pověstné pornograficky laděné koncerty a konceptualizace, která v linii sexuální/BDSM vyhrocenosti a satanistických deklaracích šla do většího extrému, než jakým se prezentují třeba známější Belphegor.

Avšak s druhou deskou „Filth Catalyst“ došlo k zásadnímu posunu. Kapela vyspěla po všech myslitelných stránkách. Vedle nekompromisního, temného death/blackového námrdu začali Arkhon Infaustus experimentovat s ponurými atmo-pasážemi, skladby nabízely mnohá překvapení a texty bylo najednou radost číst a zkoumat. A mimo jiné se zde ustálila klasická sestava v podobě Dk. Deviant (kytary, vokál a hlavní persona Osculum Infame), Torturer (basa, vokál, dříve působící v Hell Militia), Toxik H. (neboli Harmst – kytarista a mozek nedávno recenzovaného magořince Diapsiquir), Azk.6 (bubeník, který v současnosti působí v Sektemtum a Doctor Livingstone).

Album z roku 2004 zvané „Perdition Insanabilis“ již Arkhon Infaustus představilo jako unikátní a mistrovské těleso, čehož si žel nebyl každý vědom. Někdo může říci, že dlouhodobá kooperace s Osmose Productions a různá evropská turné vyvrací mou myšlenku o nedoceněné kapele, ale já jsem přesvědčen, že minimálně tato deska je natolik kvalitní, že pozornosti měla strhnout daleko více. Deset let starý „Orthodoxyn“ na vyznění předchozí desky kvalitně navázal, ale která z těchto dvou je právě ta nejlepší, na to jsem nepřišel ani po dekádě pravidelných poslechů.

Po „Orthodoxyn“ kapela ještě vystoupila na několika festivalech, v rámci Militant Antichrist Tour s Revenge a AngelcorpseArkhon Infaustus odehráli i jedno divné, sotva pětadvacetiminutové vystoupení v Praze a po koncertech v Řecku šla kapela do úplného útlumu. Dlouho trvalo, než bylo jasné, že po odchodu bubeníka a kytaristy Harmsta jsou Arkhon Infaustus prakticky mrtvi, s čímž se evidentně odmítl smířit mozek kapely Deviant. Ten v mezičase oživil svou původní kapelu Osculum Infame a také spolupracoval s italským bubeníkem M.A. Fogem (ex-Glorior Belli, Black Flame) na projektu Concillium Antichristi (na MySpace se stále nacházejí dvě výborné demo ukázky, otázkou je, zda se vám je podaří spustit). No, a konečně letos, před pár měsíci, došlo i k reaktivaci Arkhon Infaustus Deviantem samotným, který si k sobě jako bubeníka přizval Skvm známého například z Helel, Temple of Baal nebo The Order of Apollyon.

Arkhon Infaustus

Čerstvé EP „Passing the Nekromanteion“ se pyšní novým logem a nabízí čtyři skladby o celkové délce 35 minut, což znamená, že se Deviant vytasil se svými nejdelšími kompozicemi v historii kapely. Arkhon Infaustus mají také poprvé řádně moderní produkci, o což se evidentně snažili již dříve, avšak bez 100% úspěchu. Na druhou stranu ale nelze zvuk EP popsat jako dynamický či zajímavý a proto bych byl raději i za zmrdaný plastik „Perdition Insanabilis“, už jen protože je příjemnější pro uši.

S tou délkou písní to Deviant také nevychytal, protože jisté pasáže jsou natahované a třeba takovou „The Precipice Where the Souls Slither“ bych zkrátil rovnou o polovinu, ale ani to by ji možná neučinilo zajímavější. Sice je takto nafrázovaná poznámka arogantní, ale i letmé seznámení s dřívější tvorbou napoví, kolik utrpěla skladatelská složka Arkhon Infaustus absencí starých členů. Nové skladby se drží nenápaditých konstrukcí, o překvapení nelze hovořit. Kompozice na předchozích dvou deskách byly mnohem dynamičtější a komplexnější, což je jeden z důvodů, proč jsem schopen se k nim stále s chutí vracet. To ale nemohu říct o těch nových, které se mi začínají zajídat už po dvou měsících. Asi málo fetu…

Začal jsem dost chmurně, ale rozhodně zde není všechno špatně! Pár let po „Orthodoxyn“ vzniklo na scéně zřetelné vakuum, některé současné kapely se k odkazu Arkhon Infaustus přihlásily, ale nahradit je nedokázal nikdo. Hnus, perverze, zmar sálají z nových riffů a melodií takřka jako dříve a instrumentální hypnózu „Corrupted Epignosis“ bych se nebál postavit i mezi nihil-hymny jako „Saturn Motion Theology“, „Nox Microcosmica“, „La particule de dieu“ nebo ultimátní „God Will Not Forgive“. Ostatní songy také nabízejí dílčí zajímavé party, jen s tou „The Precipice Where the Souls Slither“ mám větší problém. Deviant se také perfektně popral s duálním vokálním atakem, pro Arkhon Infaustus tak charakteristickým, a mnou obávaná změna na bubenickém stolci (Azk.6 byl/je unikátní kladivo) proběhla také hladce, i když mohu rytmický výkon pouze popsat jako adekvátní hudbě. Nic víc. Celkově lze říci, že esence Arkhon Infaustus byla zachována, jen její materializace stále pokulhává.

Jak je vidno, můj pocit z EP je smíšený. Stále se jedná o ryzí sound Arkhon Infaustus, jemuž ale dle mého názoru něco chybí, a to něco lze snad vyčíst výše. Uvidíme, co přinese budoucnost. Koneckonců návratové tituly Osculum Infame mě také nijak neohromily a z alba „Axis of Blood“ se nakonec vyklubala výživná porce zajímavé hudby.

Arkhon Infaustus


Avenger – Mír v harému smrti

Avenger - Mír v harému smrti

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 10.8.2017
Label: Hellsound Productions

Tracklist:
01. V harému smrti
02. V bezbřehé samotě
03. Starší než řeč
04. Spektrum
05. Rusínova bitva
06. Řeka
07. Cesta svobody
08. Vnitřní vesmír
09. Fragment
10. Mír

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Avenger dlouhodobě řadím ke svým domácím oblíbencům a v jejich dosavadní diskografii neslyším žádnou slabou řadovku. Samozřejmě, že mám své favority a určitých alb si cením krapet víc než těch dalších, ale vzato kolem a kolem se mohou Avenger pyšnit záviděníhodnou bilancí, která rozhodně není samozřejmá u každé skupiny. Snad to bude i tím, že parta okolo ústřední bratrské dvojice Honza KapákPetr Mecák s deskami neplýtvá. Na letopočtech vydání a mezerami mezi jednotlivými počiny je vidět, že Avenger upřednostňují kvalitu nad kvantitou.

Odstup pěti let od předchozího opusu „Bohemian Dark Metal“, jejž lze i přes nadupanou konkurenci klasik jako „Shadows of the Damned“ či „Godless (…Assuming the Throne of Immortality…)“ považovat za korunní dílo diskografie Avenger, však nebyl způsoben pouze nového pipláním materiálu. V sestavě proběhly výrazné změny, jejichž důsledkem je, že minulé album pamatuje pouze bratrské jádro. Proběhla další výměna na postu bicích, odešel baskytarista Sinneral (Panychida, Mallephyr) a bohužel zmizel i Jarda Pelán s tympány. Multiinstrumentalista Honza Kapák se od kytary / zpěvu přesunul za bicí a díra byla zalepena novými členy.

Po ustálení sestavy došlo konečně k dokončení nového alba „Mír v harému smrti“. Zveřejněný název mi zněl docela slibně, ale natěšenost hodně rychle zchladila obálka, o niž se postaral nový zpěvák Radek Popel (dále After Rain, Dark Angels). A s veškerou úctou – je to neskutečně odporný paskvil. Ne snad, že by zrovna Avenger měli vždy na přebalech dech beroucí díla, ale všechno to bylo o parník lepší než tenhle sranec, který by možná seděl k nudnému čajíčku od Dark Angels, ale u Avenger je to kurva průser jak noha. Doufám, že až přijde na LP edici (což se předpokládám stane, když se asfaltu dočkala zatím každá deska Avenger), moc bych se přimlouval za změnu obalu, protože tohle prostě nechceš. Ale vůbec.

Doufal jsem, že alespoň hudební obsah spraví náladu, ale jak se zdá, i zde jsem sem bohužel narazil na kámen úrazu. Nemohu si pomoct, že ale z většiny „Míru v harému smrti“ nejsem úplně přesvědčen. A mám takový neblahý pocit, že takhle obyčejná mi ještě žádná řadovka Avenger nikdy nepřišla. Muzika téhle kapely na mě vždycky fungovala takřka okamžitě – není třeba chodit dlouho do minulosti, pamatuju si, že když jsem poprvé slyšel „Bohemian Dark Metal“, okamžitě jsem věděl, že je to šleha. „Mír v harému smrti“ poslouchám už nevím kolikrát a pořád je to takové suché. Rámus, Kapák a spol. samozřejmě i nadále pokračují ve své specifické kombinaci black a death metalu, rukopis je jednoznačný a rozpoznatelný, o tom žádná. Zní to jako Avenger, ale o level níže. Docela mě mrzí, že to musím psát, ale nemohu lhát, když tentokrát to prostě koule nerve. Aspoň ne tolik.

Avenger

Hovořím o celkovém dojmu z nahrávky, na níž slyším hned několik písní, které do tvorby skupiny nic nepřinášejí, pouze opakují zaběhnutý recept a spokojí se standardem. Především první polovina desky mi přijde slabší. V této totiž zaujme jen epický nástup „V harému smrti“ (včetně povedené mluveného intra… hádám, že půjde o sampl z nějakého filmu, ale nevím z jakého… za případně doplnění v komentářích budu rád) a pátá „Rusínova bitva“, v níž je konečně cítit ta typická atmosféra Avenger v odpovídající koncentraci. Druhá polovina počinu je na tom o kus lépe, protože zde mě baví „Vnitřní vesmír“ a finální „Mír“. Tyto dvě považuji společně s „Rusínovou bitvou“ za vrcholné skladby „Míru v harému smrti“.

Ne snad, že by se v ostatních písních alba neobjevil ani jeden slušný riff. Ani netvrdím, že „Mír v harému smrti“ patří do sorty neposlouchatelných – to v žádném případě. Stále se jedná o v pohodě stravitelnou placku. Nicméně v případě Avenger se bavíme o formaci, jež má na domácí scéně bez přehánění kultovní status a patří k tomu nejzajímavějšímu, co kdy český extrémní nabízel. A v takovém případě je dle mého názoru nutné uplatňovat trochu vyšší nároky a nelze se spokojit s pouhým „dá se to poslouchat“. Takové hodnocení je možná v pohodě pro nějakou místní kutálku, nikoliv pro kapelu formátu Avenger. Tentokrát se prostě nemohu zbavit pocitu, že jsem dostal méně, než v co jsem doufal.


Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Drudkh / Paysage d'hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

Země: Ukrajina / Švýcarsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist Underground Activists / Kunsthall Produktionen

Tracklist:
I. Drudkh – Десь блукає журба
01. Всі відтінки тиші
02. Ніч крокуе до свого трону

II. Paysage d’hiver – Schnee (IV)
03. Schnee IV

Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Paysage d’hiver:
bandcamp

Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.

To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.

Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt WintherraDarkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.

První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!

Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.

Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!