Archiv štítku: black metal

Kzohh – 26

Kzohh - 26

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.4.2018
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. 51°23’20″N,30°6’38″E
02. 61°45’17″N,59°27’46″E

Hrací doba: 38:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

O Kzohh by se s nadsázkou dalo hovořit jako o superskupině, zavedeme-li definici superskupiny jako formaci, v níž se schází vícero členů z jiných, již zavedených kapel. To v tomto případě sedí naprosto přesně, poněvadž se v sestavě potkávají muzikanti ze smeček jako Khors, Ulvegr, Astrofaes, Elderblood nebo Reusmarkt, tedy ve všech případech jména, která nejsou v rámci ukrajinského black metalu úplně neznámými pojmy.

Jak ale podobné formace mívají sklon ke krátkodobé životnosti a jednorázovosti, v případě Kzohh to neplatí. Ukrajinská pětice do toho pěkně šlápla a s jedinou personální změnou na kontě, kdy původního ruského zpěváka Zorna vystřídal Zhoth, díky čemuž se Kzohh stali kompletně ukrajinskou kapelou, stihla za první tři roky své existence nastřádat hned tři alba. A vesměs všechna povedená. Ne dokonalá, ale dovolím si tvrdit, že „IAOLTDOTAD“ (2014), „Rye. Fleas. Chrismon.“ (2015) i „Trilogy: Burn Out the Remains“ (2016) něco do sebe měly.

Do toho ještě Kzohh začali pilně a docela s úspěchem koncertovat (ostatně nejednou už se stačili objevit i na území České republiky), takže není překvapující, že se na čtvrtou desku se už muselo čekat o něco déle. Ale ne zas o tolik, protože dva roky na výrobu dlouhohrající nahrávky mi stále přijde jako velmi standardní čas.

„26“, jak se novinka jmenuje, působí hned na první pohled vcelku ambiciózním dojmem. Což nakonec není poprvé, jelikož Kzohh si dlouhodobě libují ve skladbách delšího rázu a nějakém zastřešujícím konceptu. Na „26“ se nacházející pouhé dvě kompozice, z nichž ta první trvá bezmála 22 minut a druhá 17 minut. Každá z nich se věnuje určité události a je pojmenovaná koordináty určujícími místo, kde daná událost odehrála.

To vypadá zajímavě, nicméně Kzohh si bohužel vybrali témata, která již byla – i na metalovém poli – zpracována mnohokrát a člověka nějakou originalitou nepřekvapí. „51°23’20″N,30°6’38″E“ se věnuje havárii jaderné elektrárny Černobyl z roku 1986, kterážto dodnes zůstává nejhorší jadernou katastrofou v lidské historii. „61°45’17″N,59°27’46″E“ se pak zaobírá tragédii výpravy Ďatlovovy výpravy, která zahynula v roce 1959 v pohoří Ural za dosud neobjasněných okolností. Jejich smrt se postupem let stala podnětem pro desítky konspiračních teorií.

Kzohh

Ať jsou obě události jakkoliv tragické, z hlediska desky mi přijde trochu škoda, že si Kzohh nevybrali více neotřelá témata. Leč stalo se. Na druhou stranu, docela to odpovídá i hudební náplní „26“, protože i z té jsem tentokrát takový… nenadšený.

Při pohledu z dálky to nevypadá, že by na „26“ mělo být něco zásadně špatné. Kzohh pokračují v práci s dlouhými a co do struktury propracovanými kompozicemi. Což je přístup, na nějž jsme si už u nich zvykli v minulosti, takže v tomto ohledu vše v pořádku. Kámen úrazu přichází se zjištěním, že tentokrát se Ukrajincům nepodařilo přijít s nějakým uspokojivým počtem těch opravdu zajímavých, kvalitně vygradovaných a působivých pasáží. Ne snad, že by se neobjevila žádná taková. Většinou jde ale jen o dílčí chvíle v rámci mnohaminutových stopáží, což k posluchačskému uspokojení prostě a jednoduše nevede.

Kzohh - 26

Na straně druhé pak není možné zavírat oči ani nad skutečností, že jiné části alba zase vyznívají poněkud jalově. V tomto ohledu u mě „vede“ hned začátek, jelikož první část „51°23’20″N,30°6’38″E“ mi přijde strašně veselá a mírně gay, což jsou přesně opačné pocity než ty, jaké bych si představoval u písně o Černobylské havárii. A není to jen o melodiích, které člověku okamžitě evokují post-black a blackgaze věci, protože něco podobného se nachází i v závěrečné části té samé skladby a zde už to funguje v pohodě.

V konečném součtu se tedy nemohu ubránit zklamání. „26“ mi ze všech dosavadních nahrávek Kzohh přijde jako ten nejméně záživný a nejméně lákavý článek diskografie. A to není dvakrát pozitivní výsledek. Do nynějška jsem počínání Kzohh fandil a jejich tvorba mě bavila, ale i za téhle konstelace mi jejich nejnovější počin není po chuti. Snad to příště bude lepší…


Temple Moon – Demo I

Temple Moon - Demo I

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.4.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 08:41

Odkazy:

V dnešní malé recenzi si zase jednou představíme jméno, které by teoreticky mohlo zajímat ty z vás, kdo si libují v objevování nepříliš viditelných začínajících formací a v poslechu již od demosnímků. Ačkoliv, zrovna skotský projekt Temple Moon není tak úplně neviditelný. Jeho první demo s vpravdě epickým názvem „Demo I“ totiž vydali Iron Bonehead Productions, což je label, jehož angažování prakticky každé kapele nějakou pozornost přinese. Ostatně, přesně díky tomu jsem si Temple Moon všimnul i já sám.

Co se formalit týče, „Demo I“ vyšlo na černé audiokazetě limitované třemi sty kusy. Každá strana kazety nabízí tentýž obsah v podobě dvou písní „Spectral Ascension Through Winter Stars“ a „Endless Cold Upon the Ancient Forest“, které dohromady vydají na bezmála devět minut hudby.

Již grafická podoba „Demo I“ dává vcelku jasně na zřetel, o jakou formu black metalu v případě Temple Moon půjde. Za hlavní lákadlo platí sound, který je syrový, přidušený, celou dobu jakoby pod dekou, jednoduše klasická demáčová práce, jak to máme všichni rádi. Je to podobně zašlé, nebarevné a ortodoxní jako obálka demosnímku. Nakonec je to právě sound, z něhož pramení největší charisma. Což je na jednu stranu samozřejmě fajn, ale není až takový problém najít víc takových počinů, které dokážou nabídnout i víc strhující muziku.

Ne snad, že by Temple Moon byla hudebně vyložená píčovina. Spíš jenom nejde o nic zvláštního. Přístup je docela sympatický a vlastní náplň nakonec relativně taky, nic zásadního se tu však neděje. Vydá to na pár příjemně syrových poslechů, ale za nějaký čas si člověk nejspíš ani nevzpomene.

První track „Spectral Ascension Through Winter Stars“ se nese v pomalejším duchu a vlastně je relativně melodický. Pochválit nicméně lze dobré vokály, hezky vazbící sound a ambientní tečka mi také přijde v klidu, i když se musí opět dodat – nic zázračného. „Endless Cold Upon the Ancient Forest“ mě baví o trochu víc, poněvadž nasadí výraznější tempo a předvede slušně odvedené cvičení na téma black metal à la staří Darkthrone.

Finální verdikt asi zvládnete odhadnout. Temple Moon předvádí solidní průměr. Milovníky demosnímků se zahuleným zvukem to na pár poslechů bavit může, ale po prvotním zaujetí, které je ve velké míře dáno (ne)produkcí, se vcelku rychle ukáže, že větší životnost „Demo I“ bohužel nemá. Uvidíme, jak se tenhle zřejmě jednočlenný projekt bude prezentovat v budoucnu, ale prozatím to žádný náběh na kult teda není…


Altar of Perversion – Intra naos

Altar of Perversion – Intra naos

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.4.2018
Label: The Ajna Offensive / Norma evangelium diaboli

Tracklist:
Disc I:
01. Adgnosco veteris vestigia flammae
02. She Weaves Abyssal Riddles and Eorthean Gates
03. Behind Stellar Angles II

Disc II:
01. Cosmic Thule, Inner Temple
02. Subcosmos Archetypes
03. Through Flickering Stars, They Seep

Hrací doba: 113:31 (49:32 / 63:59)

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma evangelium diaboli

Některé recenze se píšou těžko, zvláště takové u kterých si ani po desítkách poslechů nejste jisti svým názorem, a přesto víte, že si zaslouží vnutit všem případným posluchačům. Ostatně to druhé mohu tvrdit už o debutu Altar of Perversion„From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“, které v roce 2001 vyšlo u kultovního labelu End All Life Productions. Nikdy jsem neměl pocit, že by album strhlo takovou pozornost jako jiné zásadní tituly tohoto vydavatelství, mezi které patří například alba veličin Deathspell Omega, Abigor, Watain nebo Mütiilation. Ale na druhou stranu se Altar of Perversion dostávalo pozornosti v elitních undergroundových tiskovinách jako Hellish Massacre, Horrible Eyes, 666, Hellpike nebo The Sinister Voice. No, a účast na kompilačce „Black Metal Blitzkrieg“ (2001) po boku Deathspell Omega, Clandestine Blaze, Katharsis, Musta surma, Mütiilation, S.V.E.S.T. a Moonblood mluví sama za sebe.

„From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ lze popsat jako srážku „A Blaze in the Northern Sky“, „De mysteriis dom Sathanas“ a „Pure Holocaust“. Bylo by asi nepatřičné album vnímat jako pouhou poctu těmto žánrovým pilířům, neboť členové Altar of Perversion zažili black metal v jeho prvopočátcích a vyrůstali s kapelami, které formovaly i žánrové inovátory, jak například nepřímo dokládá účast členů na hodně solidním ípku Necromass z devadesátého-třetího. Italové po přelomu milénia možná nepřišli dostatečně brzy s natolik nadčasovým materiálem, který by zasloužil postavit naroveň zmíněným modlám, ale stále se jedná o černý kov takřka nejvyšší jakosti, který je znatelně prosycený esencí „lidského“ zla. Jinými slovy, skrytý poklad blackmetalového undergroundu.

Ale hlavní část textu má samozřejmě náležet „Intra naos“. Není úplně pravdou, že by tvorba druhé dlouhé desky zabrala celých 12 let, což je doba, která uběhla od vydání dvouskladbového EP „Ad adgnosco veteris vestigia flammae“. Altar of Perversion se v mezičase potýkali s problémy jak v sestavě, tak v osobním životě. Přesto je množství píle věnované tomuto dílu výjimečné a posluchač může být jen rád za sebekritický úsudek členů, kteří vícekrát odložili proces nahrávání a album dále tříbili až do jeho současné podoby. Kompozice byly hotovy někdy v roce 2015, v květnu roku 2016 zmiňoval šéfredaktor The Sinister Voice poslech „Intra naos“ v předmluvě pátého čísla, a přesto album vyšlo až v dubnu letošního roku skrze Norma evangelium diaboli a The Ajna Offensive. Cesta to byla nepochybně dlouhá a klikatá.

Podobně jako „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ je i „Intra naos“ black metalem vysokých kvalit, jenž žánrovou tradici dodržuje do důsledku, velebí ji celou svou bytností a zejména originalitou. Tentokrát mi snaha přirovnat zdejší zvuky ke konkrétním jménům přijde marná, i když věřím, že mnohému posluchači se vybaví například Nightbringer.

Předpokládám, že pokud jste v posledních měsících na „Intra naos“ někde narazili, tak vás nejspíš upoutala jeho takřka dvouhodinová stopáž. Altar of Perversion k takto extrémní délce nepřistoupili jako před lety Dødsengel, kteří s „Imperator“ uvedli kolekci 22 velice rozdílných skladeb. Přítomné šestero kompozic je jednolité, kompaktní a z toho důvodu album působí na první pohled velice monotónně. Ale i běžné soustředění zajisté odhalí něco jiného. Jednotlivé skladby jsou vystavěny až dramaticky. Sice se nejedná o akademické hudební kompozice, ale rozhodně mi imponuje, jak neskutečně přirozeně na sebe jednotlivé riffy a melodie navazují; tenze organicky zvolňuje a kulminuje. V pozadí desky tedy cítím jakýsi logický narativ. Dovolím si z tohoto a ještě dalšího důvodu přirovnání k literatuře. Naprostá většina hudebních nahrávek, ať už jsou jakkoliv koncipované, mi svou stavbou připomíná sbírku povídek (jednoho konkrétního autora samozřejmě). Postavy a motivy se mohou opakovat, avšak každá skladba představuje jeden uzavřený příběh – jeden soubor souvisejících nápadů. Zmíněný „Imperator“ je toho perfektním příkladem, zatímco „Intra naos“ na mě působí jako román o šesti kapitolách. Představte si ovšem něco ve stylu Joyce nebo Dostojevského než Tolkiena.

Altar of Perversion

Tuhle myšlenku ve mně vyprovokoval i způsob, jakým tohle album vnímám, protože „Intra naos“ je snad první hudební nahrávkou, kterou prožívám a konzumuji spíše jako knihu. Ani z těch nejvýraznějších částí „Intra naos“ mě nemrazí (čemuž se upřímně divím), nemohu ji uspokojujícím způsobem poslouchat pod vlivem, nenabíjí mě energií. Zato při poslechu cítím něco niterního, co působí na intelekt a estetično, takřka stejně jako když čtu něco hluboce podnětného. Z tohoto ryze subjektivního pocitu ovšem plyne jeden užitečný tip i pro vás ostatní. Opravdu nemá smysl se nutit do poslechu desky v celé její délce, klidně si poslech rozdělte pokud není čas nebo vadne pozornost. Nic tím nezkazíte. Mimochodem, dosud nejlépe se mi album poslouchalo při procházce přírodou. Vyplatí se ovšem skladby neposlouchat na přeskáčku, protože jak jsem uvedl dříve, jistý narativ a souslednost tu jsou…

…stejně jako nudné, zdánlivě bezcílné pasáže, které se ovšem po čase vždy nějak zmátoří, aby dále posluchače dovedly k jednomu z mnoha (!) uhrančivých motivů desky. Když jsem se jednou pokusil na „Intra naos“ pohlédnout co nejpřísněji, říkal jsem si, zda z těchto planých částí nesestává až pětina alba, což není zanedbatelné. Dále si také myslím, že album polevuje především ve svém středu. Avšak pokud tu dochází k lapsům v rámci hudební kvality, atmosféra, ten nejzásadnější z aspektů, nepolevuje takřka vůbec. Podezírám, jestli s tím nemá něco společného užité pythagorejské ladění, ale ono to bude spíše dáno zvoleným, úzce dodržovaným hudebním konceptem a čím Altar of Perversion žijí.

Altar of Perversion – Intra naos

O něco výše jsem zmínil „lidské“ zlo. Předchozí album „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ je navzdory esoterickým textům doopravdy zlovolné a agresivní, až si člověk připomene kontroverzní slova Ofermod a Funeral Mist, parafrázuji: „že poslechem svatého blackmetalového umění posluchač podporuje fašismus, válku, zneužívání substancí a násilí všech možných druhů vůči jiným lidským bytostem.“ Což je zlo, jak jej definovala historická zkušenost člověka a které je naší nezpochybnitelnou součástí.

„Intra naos“ bude na posluchače působit jako zlá nahrávka. Avšak v na rozdíl od zla „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ se zde jedná o zlo „nezemské“ nebo pro snazší, vhodněji zabarvenou představu zlo kosmické. A úplně nejlepší by bylo tento termín zlikvidovat úplně. Dle Order of Nine Angles, což je satanistický řád, který Altar of Perversion silně ovlivnil, slovo „evil“ etymologicky pochází ze staroanglického „ubils“, jež se dá podle nich přeložit jako něco „odjinud“, něco, co se nachází za určitými hranicemi. O téhle dedukci si myslím své, ale minimálně napomáhá pochopit, že „Intra naos“ zkoumá odvrácenou strany bytí, temnotu uvnitř a vně bez morálního a antropocentrického zkreslení. Byť jsou Altar of Perversion všechno jen ne trendová kapela, tak se zařadili v zástup současných introspektivních kapel, které skrze náhled v niterní vesmír zároveň odhalují ten vnější a snad i něco zcela mimo čas a prostor. Zároveň pokud vnímáme satanismus jako myšlenkový proud, který jedince pohání k nedosažitelné sebe-dokonalosti, a tohle album bez debat satanistické je, tak je „Intra naos“ po všech stránkách exemplárním úspěchem.

Nemohu zaručit, že se vám „Intra naos“ bude líbit, jsem ale přesvědčen, že by jej měli slyšet všichni fanoušci žánru a zvlášť ti, pro které je black metal víc než hudba. To ostatně platí i o první desce, které je navíc mnohem stravitelnější. Laran a Calus nepatří k nejnadanějším instrumentalistům/umělcům, které v žánru máme, ale i tak italská dvojice vytvořila album, které přesahuje většinu. Vznešené a hluboké blackmetalové dílo až numinózních kvalit, které je na druhou stranu v jistých ohledech defektní. Ale co lidského není?


Silencer – Death – Pierce Me (2001)

Silencer – Death – Pierce Me (2001)

Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 30.10.2001
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Death – Pierce Me
02. Sterile Nails and Thunderbowels
03. Taklamakan
04. The Slow Kill in the Cold
05. I Shall Lead, You Shall Follow
06. Feeble Are You – Sons of Sion

Hrací doba: 49:00

Odkazy:
bandcamp

V dnešním výletu do minulosti si budeme povídat o skupině, která je svým způsobem mimořádně zajímavá a zvláštní. Nepochybuji o tom, že pro většinu z vás nepůjde o neznámý pojem, protože on to není až takový problém na Silencer narazit. Vlastně jde asi o jednu z prvních formací, které člověk potká, jakmile se pokusí nakouknout do šuplíku s depressive black metalem, protože Silencer předchází cosi jako kultovní status a pověst vysoce kontroverzní formace. Nic z toho nám ale nevadí, i vzpomínání na známější jména je důvodem, proč tu máme sekci s retrospektivními recenzemi.

Navzdory jakémusi všeobecnému přesvědčení, že hlavní postavou Silencer je Nattramn, který se posléze stal hlavní tváří, kapelu v roce 1995 založil Andreas Casado alias Leere. Ten se u Silencer staral o většinu instrumentálních záležitostí. Nattramn, zodpovědný za vokály a texty, se k němu připojil až o něco později, nicméně dost včas na to, aby už společnými silami vytvořili první nahrávku „Death – Pierce Me“.

Demosnímek vyšel v roce 1998 a obsahoval jedinou, titulní skladbu. Úplně stejně se jmenuje i pozdější a jediná dlouhohrající deska, na níž se nachází ta samá píseň, ale na demu ji najdete v odlišné, syrovější (a možná i o kousek lepší) verzi. Ta se později objevila i jako bonus u několika novějších vydání alba, např. na digipacku vyšlém v roce 2009 u Prophecy Productions nebo na LP z roku 2008 od Autopsy Kitchen Records.

Každopádně, demo kapele zajistilo pozornost u zmiňovaných Prophecy Productions, kteří nabídli smlouvu, takže se v roce 2000 začalo s natáčením debutu. Zatímco na demosnímku bicí nahrál Jonas Mattsson (můžete znát z Nominon nebo Devian), na desce hostoval Stefan Wolz, toho času bubeník Bethlehem.

„Death – Pierce Me“ nakonec vyšlo v říjnu 2001, tedy v době, kdy už byla činnost Silencer ukončena. Důvodem dle všeho bylo zavření Nattramna do psychiatrické léčebny. Tím se pomalu dostáváme k šíleným historkám, které tohohle chlápka a Silencer obecně obcházejí. Nattramn si měl údajně uřezat ruce a na jejich místo si dát prasečí kopýtka. Podle jiného tvrzení se měl pokusit zavraždit pětiletou dívku sekerou a pak na příslušníky policie ječet, aby jej zabili.

Všechny tyhle historky jsou ovšem prakticky jistě smyšlené. Například ta s uřezanýma rukama zřejmě vznikla na základě fotek, kde má Nattramn právě prasečí kopýtka namísto rukou, byť je evidentní, že jsou jen naaranžovaná. Jeho pobyt na psychiatrii je nicméně docela pravděpodobný a faktem zůstává, že v bookletu „Death – Pierce Me“ Nattramn děkuje nemocnici Sankt Sigfrids ve Växjö, psychiatrické pohotovosti v Kristianstadu a výrobcům léků fluanxol, imovane, risperdal, sobril, stilnoct, xanor a zoloft.

Silencer

Ať je pravda kdekoliv (ačkoliv si dovolím tvrdit, že ani zdaleka nebude tak šokující jako zmiňované pověsti), prostřednictvím „Death – Pierce Me“ po Silencer zůstala výtečná 50minutová deska, která se může směle řadit k milníkům depresivního black metalu. Její nálada je temná a misantropická až do morku kostí, ambientní předěly jsou uhrančivé a nad tím se vznáší ohavné ječivé vokály. K nim můžeme přidat další, možná (nejspíš opět smyšlenou) historku, že se údajně Nattramn při nahrávání zpěvů řezal a sebe-poškozoval, aby byl bolestivý křik co nejautentičtější. Ani zde neexistuje jakýkoliv důkaz, nicméně nelze neslyšet, že vokály na „Death – Pierce Me“ jsou skutečně exkluzivně choré. Pravděpodobně i díky tomuto albu se později v depressive black metalu tolik ujal nepříčetný jekot.

Každopádně lze svým způsobem chápat i názory tvrdící, že zpěv na „Death – Pierce Me“ není stižen šíleností, nýbrž demencí, obzvlášť v kombinaci s texty. To už je zcela jistě záležitost osobního vkusu. Zcela jistě však není sporu o tom, že nejde o záležitost pro každého.

Silencer

První pětice skladeb na nahrávce je velmi vyrovnaná a každá z nich může nabídnout působivé momenty i hustou nihilistickou atmosféru. Přitom jsou všechny vzájemně lehce rozlišitelné a každá má svůj punc, díky němuž na desce není zbytečná. Notoricky známá je úvodní titulka s poklidným ikonickým rozjezdem, a byť je skvělá, po mnoha letech průběžného poslechu bych jako nejpůsobivější označil „The Slow Kill in the Cold“, „I Shall Lead, You Shall Follow“ a „Sterile Nails and Thunderbowels“. Klidně v tomto pořadí.

Ve finále ale samozřejmě nemá smysl si hrát na nějaké nejlepší či nejhorší songy, protože i „Death – Pierce Me“ a „Taklamakan“ jsou výborné kusy a klávesová „Feeble Are You – Sons of Sion“ jako závěrečný dovětek rovněž funguje náramně. Nejdůležitější totiž je, že deska je dost působivá jako celek, a to i téměř 17 let po svém vydání.

„Death – Pierce Me“ je albem, které jsem slyšel mnohokrát, byly i doby, kdy jsem jej sjížděl prakticky denně. A přesto mě i dnes stále ohromně baví. I pokud odsuneme stranou veškeré za vlasy přitažené historky, jde o nahrávku, jejíž bolest a zmar jsou autentické. Což v rámci depressive black metalu rozhodně není automatické, možná spíš naopak. A právě díky tomu si „Death – Pierce Me“ dokázalo vytvořit takový status, aniž by Silencer své dílo podpořili jediným koncertem či rozhovorem.

Samozřejmě by byla kravina tvrdit, že je povinnost „Death – Pierce Me“ milovat či uctívat. Na to je až příliš specifické, ostatně jako celý DSBM subžánr, jehož jsou Silencer ukázkovými představiteli. Názory, že solidní album zkurvily směšné vokály anebo že je to kokotina jako celek, nejsou zas tak vzácné. Každopádně jde ale o album, které za slyšení stojí, ať už byste se měli podobně jako já zařadit k těm, pro něž je „Death – Pierce Me“ kultovní záležitost, anebo se tomu vysmát.

Silencer


Urfaust – The Constellatory Practice

Urfaust - The Constellatory Practice

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Doctrine of Spirit Obsession
02. Behind the Veil of the Trance Sleep
03. A Course in Cosmic Meditation
04. False Sensorial Impressions
05. Trail of the Conscience of the Dead
06. Eradication Through Hypnotic Suggestion

Hrací doba: 53:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Tuším, že jsem zde už nejednou psal něco o tom, že mě trochu mrzí, kolik různých neřadovek Urfaust mají, že kdyby neměli potřebu vydávat tolik splitů a singlů, klidně by z tolika materiálu dokázali poskládat jednu další řadovou desku. Jejich velká alba jsou nicméně náladově tak sevřená, že by to možná nakonec nefungovalo splácat k sobě na jednu hromadu náhodné skladby, které nemají společnou jednotící linku. Nakonec, pořád je lepší varianta vydávat zajímavé kraťasy a jednou za čas nabídnout strhující dlouhohrající dílo, než to mrdat co dva roky v průměrné kvalitě.

A že zrovna Urfaust si se svými deskami vždy uměli dát na čas. „Der freiwillige Bettler“ předcházela pětiletá prodleva od „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“, „Empty Space Meditation“ dokonce šestiletá. O to víc mě začátkem letošního roku překvapila krátká zpráva, že další počin je již natočen a probíhá jeho mastering. Rozhodně si ale nestěžuju, právě naopak, protože muziky jako Urfaust se snad nikdy nepřejím – a „The Constellatory Practice“ ukazuje, že na tomhle stavu se v nejbližší době nic zásadního měnit nebude.

V úvodu jsem mimo jiné utrousil poznámku, že jednotlivá alba Urfaust jsou náladově svá a každé má v diskografii kapely určené místo. To samé bezezbytku platí i o „The Constellatory Practice“. Novinka si drží charakteristický rukopis i poznávací znamení dvojice IXVRDRBR, přesto je o kus jinde než minulé „Empty Space Meditation“.

Barevnou obálku vystřídal jednoduchý motiv zlatého sigilu na černém pozadí, ale co do hudebního obsahu je tomu právě naopak. Urfaust vždy pracovali s minimalismem a lo-fi přístupem, což sice, přinejmenším do určité míry, zůstává i zde, ale v rámci takto nastavených mantinelů je „The Constellatory Practice“ deska kompozičně ambicióznější, skladatelsky variabilnější. Přesto to jsou pořád typičtí Urfaust a nechybí tomu jejich nezaměnitelná atmosféra.

Asi je pravda, že atmosféra až na pár výjimečných momentů nedosahuje absolutního uhranutí a podrobení se hudbě, jako se Nizozemcům dařilo na jejich nejlepších dílech typu „Geist ist Teufel“ či „Einsiedler“, přesto je stále velmi silná. I ve zdánlivě méně hypnotických písních, jako je třeba úvodní třináctiminutová „Doctrine of Spirit Obsession“, se Urfaust pořád drží hodně vysoko nad okolním průměrem. I to takzvaně „slabší“ je v jejich podání stále kurevsky skvělé, a mimo jiné i proto nemohu být s „The Constellatory Practice“ nespokojen. To nejpůsobivější ovšem přichází až v dalším průběhu desky.

Urfaust

Druhá „Behind the Veil of the Trance Sleep“ už jde dále než její předchůdce a dokazuje, že výrazový minimalismus a ambicióznější kompozice nejdou proti sobě. Skladba v sobě míchá krásnou melodii, ambientní feeling, skoro až dronové polohy i výtečnou rytmickou práci. „A Course in Cosmic Meditation“ patří k tomu nejminimalističtějšímu na novince, ale o to víc potom vynikne rytmický zlom v její polovině, který se zanedlouho zařadil k mým nejoblíbenějším momentům na „The Constellatory Practice“.

Zdánlivě typičtější polohu nabízí „False Sensorial Impressions“, ale cudné hluky jí dodávají příjemně nervní feeling, díky němuž nejde jen o další zaměnitelný song v dlouhé diskografii. Pravděpodobně to nejzajímavější však přichází až na páté pozici s dalším třináctiminutovým opusem „Trail of the Conscience of the Dead“. Všichni, kdo už jste „The Constellatory Practice“ naposlouchali, jste jistě věděli, že na zmínku téhle skladby dojít musí, protože takhle strhující atmosféra, bravurní gradace i vkusně zakomponované smyčce se prostě nedají ignorovat. Finální „Eradication Through Hypnotic Suggestion“ už je pak takovým ambientně-industriálním dovětkem, ale asi by bylo příkré mluvit s devíti minutami o outru. Nakonec, i tohle je jedna z regulérních poloh Urfaust.

Vedle toho zde najedeme i další obecné znaky nahrávky, které lze jenom pochválit. Mnohé z nich jsou u Urfaust tradicí, ale věci jako svojské vokály nebo krásně pošpiněný sound… to je něco, co člověk vždycky rád vyzdvihne.

Vzato kolem a kolem je tedy „The Constellatory Practice“ tradičně velmi silná kolekce. Nepochybně ne nejlepší v historii skupiny, přesto stále dostatečně silná na to, aby pozice Urfaust jakožto unikátní formace zůstala neotřesena. Za mě naprostá spokojenost, pořád to tam je.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Nejsem skalní fanoušek Urfaust. Vydaným ípkům a splitkům čas nevěnuji, dokud mi nejsou podstrčena přímo pod nos, ale stává se mi několikrát do roka, že s hudbou nizozemských vožungrů strávím večer a skoro vždy se jedná o velice kouzelné chvíle.

Urfaust

Samozřejmě, že mě nečekané vydání dlouhé desky potěšilo, avšak dobrý pocit rychle vystřídaly rozpaky. Normálně bych něco takového v klidu přešel a prostě dál ukájel onen příležitostný Urfaust-absťák s „Der freiwillige Bettler“, ale jelikož mi bylo jasné, že pan šéfredaktor bude z nové desky nadšenější než Hitler z funkčního Haunebu pod stromečkem, uvážil jsem, že malý plivanec bude „The Constellatory Practice“ přeci jen slušet.

Unikátní vyznění Urfaust netřeba rozvádět a faktem jest, že esenciální atmosféra zůstala zachována. Trochu mi tu chybí nějaký odvaz typu „Meditatum V“ nebo „Ein leeres Zauberspiel“, ale to by se tu možná ani nehodilo, protože se zdá, že „The Constellatory Practise“ navazuje na desku minulou a EP „Apparitions“ a pokouší se rozvolněný kosmo-sound předvést v ještě meditativnější formě. Jenže já už u recky „Empty Space Meditation“ spílal na vycpávku, která tady, nezlobte se na mě, hraje prim. „Doctrine of Spirit Obsession“ ještě začne skvěle, ale už v jejím průběhu mě víckrát napadlo, zdali Urfaust nevysypali pomyslná šuplata, poskládali co se dalo, hudbu přizdobili důmyslnějším syntezátorovým aranžmá a zbytek vystlali nebo natáhli, jak je zrovna napadlo. Pravda, i přesto jim vyšla jedna velkolepá skladba („Trail of the Conscience of the Dead“) a pár dalších zajímavých, různě rozprostřených motivů, čemuž mohou vděčit svému nepopiratelnému talentu. Mám ale neodbytný pocit, že bych vocaď bez nervů vyjebal tak půlku stopáže. Minimálně.

Urfaust

Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, z desky velkou radost nemám, každý další poslech je čím dál tím nucenější a nepomohlo, ani když jsem ji nedávno poslouchal zkouřený jak paprika za šírání u řeky. Ono to album, ty vole, snad nudilo ještě víc než obvykle, takže hovno meditace – letargická splácanina to je.


Temple Desecration – Whirlwinds of Fathomless Chaos

Temple Desecration - Whirlwinds of Fathomless Chaos

Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Nameless Hordes
02. Entering the Void
03. Dominion of Darkness
04. Covenant
05. Blood Offering

Hrací doba: 37:23

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Předpokládám, že Temple Desecration u nás nepatří k nejznámějším polským spolkům, i když zde vystupovali už dvakrát, a to v Praze (s Infernem a Somrak) plus v Karviné (s Outre a Silva Nigra). Ostatně, bestiální black metal / war metal má u nás v oblibě jen nízké procento metalových posluchačů a ani na jednom z koncertů nebylo narváno. Já měl poprvé tu čest se s kapelou seznámit už na jednom z jejich zcela prvních koncertů, když před cca šesti lety v polských Tychach společně s Bestial Raids a Decline předskakovali zaniknuvším španělských špinavcům Proclamation. Set Temple Desecration ve mně zanechal poměrně pozitivní dojem, který se sedmipalcem „Communion Perished“ a karvinským koncertem ještě o něco málo vzrostl. Zásadní ovšem bylo, když kapela loni v únoru vypustila hrubý mix skladby „Blood Offering“. Díky ní jsem se na debut začal doopravdy těšit.

Je docela možné, že se vydání desky protáhlo kvůli piplačce s produkcí a nebo zaneprázdněností zvukmistra, kterým je zřejmě opět všem známý Mgła. Níže již máte k dispozici finální verzi zmíněné skladby, a jak jistě uznáte, mohutná produkce naprosto vraždí! Skladba také ukazuje nejsilnější stránky Temple Desecration; je tu kurevský drive a řekl bych, že druhý kataklysmický motiv je na poměry subžánru nápaditý. Primitivní, ale svěží. Něco takového jsem chtěl slyšet už dlouho.

Jak jsem tušil již dříve, Temple Desecration se pokouší do ryze bestiálního výraziva naroubouvat prvky, které bychom očekávali od black metalu „duchovnějšího“ rázu, i když teda předpokládám, že posluchač si u „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ vzpomene spíš na moderní hnuso-death. Adorace rohatého tu má trochu vznešenější náturu a kapela se také místy snaží pracovat s monotónní repeticí, příkladem toho budiž „Entering the Void“ a hlavně dvanáctiminutová „Covenant“. Ale abych byl upřímný, Teitanblood se mix plamenného fanatismu Funeral Mist a raných Watain se soundem Blasphemy a SadEx podařil neskonale lépe. Snaha vykouzlit jakousi atmosféru a nejenom rytmický námrd je evidentní, i když kapela v ničem nezrazuje etalon stanovený „Fallen Angel of Doom“. Snaha se počítá, ale to není všechno.

„Whirlwinds of Fathomless Chaos“ by teoreticky mohla být výborná deska, ale… Například necelá první půle úvodní „Nameless Hordes“ zní kurva slibně. Temple Desecration skvěle balancují mezi řádem a bezbřehým chaosem, násilí dosahuje maxima a přechod k uhrančivému atmosférickému riffu je hladký. Ale co pak? Věřím, že členové nad kompozicí hodně přemýšleli, ale i když se chytře vrací k tomu, co fungovalo v první části songu, ono to nakonec nudí, kór když přijdou pouze s jedním novým motivem a ten je prostě planý jak svině. Všechny zdejší skladby postrádají vyvrcholení a dříve nebo později se bezmocně plácají v šedi.

Temple Desecration

Leccos by se dalo odpustit, kdyby aspoň každý song nabídl jednu, dvě pasáže, co vraždí, ale to mohu říct, jen o první a poslední skladbě. „Dominion of Darkness“ v tomhle ohledu ještě ujde, ale „Entering the Void“ jde doslova jedním uchem tam a druhým ven. Monotónní „Covenant“ je rovněž úspěšná tak na půl, ale aspoň na desce vyčnívá, když už nic. Být hnusný, tak třeba utrousím něco o nepovedené nápodobě Grave Upheaval.

Možná jsem na debut Temple Desecration přísný, asi má očekávání byla příliš vysoká a nesprávně od kapely vyžaduji prvotřídní výkon. Ale na druhou stranu, chuť mít tuhle recku z krku je velká a v přenosném přehrávači se „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ taky dlouho neohřálo. Příslib, že by Temple Desecration mohli jednou nahrát silný a originální námrd, nebyl definitivně zadupán do země, ale tahle vize je prozatím nad síly kapely.


A.H.P. – Forakt, hat og død

A.H.P. - Forakt, hat og død

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Side A:
01. Among the Dead

Side B:
02. Tomhet [Burzum cover]

Hrací doba: 31:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debut norské (nebo spíš polské?) sebranky A.H.P. s názvem „Against Human Plague“ mě úplně na lopatky nepoložil. Sice nebyl úplně hloupý, ale že by mě ta placka zaujala nějak výrazněji, to rozhodně ne. Mé dojmy byly spíš chladnější a nějak jsem neměl v plánu kapele v budoucnu věnovat zásadní část své pozornosti a čím dál tím drahocennějšího času na poslech nové muziky. O to víc mě ovšem překvapilo a potěšilo letošní EP „Forakt, hat og død“, po němž svůj postoj k A.H.P. musím zásadně přehodnotit.

Jak jsem naznačil, původně jsem ani nechtěl „Forakt, hat og død“ poslouchat. „Against Human Plague“ jsem si zapamatoval spíš jako průměrný agresivní black metal, který se střídal s ambientem, přičemž jsem nepředpokládal, že by se A.H.P. od této polohy a kvality nějak signifikantně posunuli. Mýlil jsem se. „Forakt, hat og død“ jsem vlastně pustil spíš náhodou, protože jsem zrovna nevěděl, co si mám pustit, a příhodně jsem měl v tom momentě otevřený Bandcamp Avantgarde Music, protože jsem uvažoval nad tím, co dalšího z jejich shopu by mělo skončit u mě na polici. Hned s prvním poslechem jsem zjistil, že „Forakt, hat og død“ je kvalitou dost jinde oproti staršímu materiálu, a při finální realizaci objednávky jsem neváhal přihodit i právě jeden z 250 vinylů nového ípka A.H.P.

Než se pustíme k povídání o samotném minialbu, slušelo by se nejspíš zmínit, co se v mezičase událo u skupiny. Gulnar, původem polský muzikant aktuálně žijící v Norsku, k sobě do sestavy přibral další muzikanty. Kytary a efektů se na „Forakt, hat og død“ ujal Aro (Masachist, Illness), jenž se jako host podílel už na „Against Human Plague“. Vokály a basy pak převzal Armagog (Throneum, Embrional, ex-Arkona, ex-Taran), jehož manželka Marita jen tak mimochodem napsala text ke skladbě „Among the Dead“, která je stěžejní náplní EP.

Asi nemusím nijak zásadně zdůrazňovat, že tím pádem je „Among the Dead“ oním hlavním důvodem, proč byste měli „Forakt, hat og død“ chtít slyšet. A.H.P. zde předkládají devatenáctiminutovou píseň, která však – své délce navzdory – nenudí prakticky ani minutu. Pokud je mezi vámi někdo, kdo nedá dopustit na „Against Human Plague“, pak ho „Among the Dead“ může trochu zklamat, protože se ani zdaleka nejedná o tak ortodoxní a nasraný černý kov jako minule. Tenhle song je mnohem pestřejší, skladatelsky promyšlenější a strukturovanější. Což asi úplně nepřekvapí, protože jen těžko by to šlo jinak vzhledem ke stopáži; zatímco agresivní sypačka může fungovat na ploše několika málo minut, v delších kompozicích by obstála jen těžko.

A.H.P.

Tenhle posun však A.H.P. opravdu sluší, poněvadž se v „Among the Dead“ nachází množství kvalitně vystavěných momentů a zapamatovatelných pasáží – zapamatovatelných nikoliv díky nějaké chytlavosti nebo hitovosti, nýbrž díky skvělé skladatelské práci. Samozřejmě dojde i na ambientní pasáže, které jsou ale tentokrát s blackmetalovou složkou hudby propojeny smysluplněji a přesvědčivěji. Na každý pád palec nahoru.

Druhá strana „Forakt, hat og død“ pak ukrývá předělávku ambientní písně „Tomhet“ od Burzum, která se původně objevila na desce „Hvis lyset tar oss“ z roku 1994. A ani v tomto případě nemám moc důvodu si stěžovat. A.H.P. tuhle skladbu předělali důstojně a se ctí. V jejich podání zní „Tomhet“ trochu odlišně, ale známá melodie nenechá nikoho na pochybách. Každopádně, jak mě covery většinou nevzrušují anebo rovnou serou, zrovna v tomhle případě mohu s klidem říct, že jako dovětek k „Among the Dead“ to funguje moc dobře.

Vzato kolem a kolem tedy mohu A.H.P. klidně vyseknout poklonu. Nečekal jsem od „Forakt, hat og død“ prakticky nic a dostal jsem EP, které mě mocně baví a poslední dobou ho sjíždím dost často a zodpovědně. Na první pohled možná nenápadná, leč dost silná záležitost, již mohu jenom doporučit.


Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Reverorum ib malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal / ambient / noise
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Annapurna

Tracklist:
01. Intro
02. Where Escapism Ends
03. Incompatible Molokh
04. Cloud of Unknowing
05. E va um da
06. Etia si omnes, ego non
07. Skin Without Skin
08. (Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)
09. Outro

Hrací doba: 48:07

Odkazy:
facebook / facebook 2

Reverorum ib malacht je unikátní útvar na hudební scéně, i když spojování téhle pomatenosti s hudbou by možná u někoho narazilo. O konvertování dříve ortodoxních blackmetalistů ke katolicismu bylo rovněž napsáno mnoho, zvláště členy samotnými, ale asi každý, kdo se s hudbou seskupení někdy setkal, zřejmě nabyl dojmu, že s tím odevzdáním Kristu to tady bude asi jinak než u většiny „věřících“, co mají boží lásky a světla plnou hubu. Avšak zdrcující temnota křesťanství rozhodně cizí není, ostatně si stačí přečíst 88. žalm například, a jak se již víceméně shodli například Mistr EckhartAleisterem Crowleym, láska umí být i děsivá a zničující.

Kapela se již od svých počátků prezentovala svojskou fúzí ambientu a black metalu, kdy oba žánry byly nerozeznatelně prorostlé; black metal byl nemilosrdně modulován jako další stopa záznamu a zvukový, nehudební podklad se stával médiem agrese, kterou máme s černým kovem spjatou. Řekl bych, že „Urkaos“ a následná trilogie nahrávek „De mysteriis dom Christi“ představují dosavadní vrchol tvůrčího, duchovního i řemeslného umění Reverorum ib malacht a jejich cíle vytvořit co nejdivnější, nejtemnější black metal.

Kdo četl těch několik rozsáhlých rozhovorů s kapelou ví, že Reverorum ib malacht měli v zásobě několik rozpracovaných titulů jako například loňské „Ter agios numini“, stále nevydané „Irma malacht“ a mimo jiné to současné „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ nabízející materiál z rozmezí let 2001 až 2017. Mám také dojem, že se na něm konečně podíleli i další z osmí členů kapely, nikoliv jen Karl Hieronymus Emil Lundin.

Na rozdíl od nudného přešlapu v podobě „Ter agios numini“ novinka dokládá, že Reverorum ib malacht mají ve svém hudebním blouznění kam kráčet dál. Stylisticky má blízko k CD verzi „De mysteriis dom Christi“, jelikož každá skladba se drží jistého rámce a „metalové“ songy se střídají s těmi hlukovějšími. Samozřejmě, i když takovou „Where Escapism Ends“ bych označil za ryze blackmetalovou skladbu, tak zde normálního není nic. Žánrovou esenci odráží hlavně ústřední MOCNÁ melodie, která vyčnívá mezi ostatními instrumentálními, vokálními stopami a s těmi Reverorum ib malacht jako obvykle manipulují zcela bez respektu k zažitým zvyklostem. Ale společně s „Cloud of Unknowing“ (skladba podle mě feeling spisu o stejném názvu vystihuje) a „(Natten inuti) en tagg som sticker mig, en ängel från Satan som misshandlar mig (2 cor 12.7ff)“ by se dalo hovořit o nejkonvenčnějších skladbách Reverorum ib malacht vůbec, minimálně na tomhle albu určitě, a musím přiznat, že zrovna tyhle kusy, společně s „Etiam si omnes, ego non“ považuji za nejlepší na desce.

U téhle konkrétní písně se mi vybavují slova Lundinova, že jeho tvůrčí vize je spíše postavena okolo sugestivních lo-fi rytmů než hudebních zvuků; jeden znetvořený monotónní riff, hromada hluku a pojašeného (nebo snad otravného?) vřeštění, více či méně nápadné beaty a jak to „krásně“ funguje. To ale nemohu říct o „Incompatible Molokh“, kde umělé zrychlení rytmiky a kytar považuji za krok vedle; extrém pro extrém, který mi přijde… no, až směšný. Ale jak jsem jsem již zaznamenal, pro jiné je tento song skvělý.

Reverorum ib malacht

„Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by šlo rozebrat mnohem zevrubněji, jak jednotlivé kusy navazují na dříve vydanou tvorbu nebo co přináší nového, ale proč? Myslím si totiž, že snaha uchopit a popsat Reverorum ib malacht objektivně je odsouzena k zániku. Za zmínku ale určitě stojí, že zdejší kytary nejsou tak drasticky frekvenčně ořezány a tudíž nezní jako nahrávané v zatopeném sklepě, jak tomu bývalo dříve.

Snad mé nejisté plácání o hudbě, kterou nelze rozumně kategorizovat k něčemu bylo. Reverorum ib malacht je určitě kapela, kterou by fanoušci temné vyšinuté hudby měli znát. Novicům ovšem doporučuji započít studium jinde; těm znalým hlásám: Kupuj nebo stahuj; „Urkaos“, „What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?“ a „De mysteriis dom Christi“ byly lepší, ale novinka za poslech stojí.


None – Life Has Gone on Long Enough

None - Life Has Gone on Long Enough

Země: USA
Žánr: atmospheric / depressive black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Bleak, Damp, and Dead
02. A World, Dead and Gray
03. Bed the Cold Earth
04. Hypoxic
05. Corroded
06. Desiderate
07. Life Is Long Enough
08. Illa tiðandi [Burzum cover]

Hrací doba: 52:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Česká republika má svoje Nic (nechme teď stranou, že oficiálním názvem kapely je obdélníček) a rozhodně není jedinou zemí, která se může pochlubit metalovou skupinou s takhle nanicovatým názvem. Podobných mutací najdeme v zahraničí více. Metalové archivy, bible a homepage každého metalového (nejen) pisálka, hlásí dvě formace s názvem None. Ta starší mě asi nikdy zajímat nebude, poněvadž jde o nějaký thrash ze Švédska, který měl v devadesátých letech vydat dva demosnímky. Radši zamíříme za těmi druhými None, kteří pocházející ze Spojených států amerických…

Nejsem si nicméně jist, zdali jsem to představování formace hned na začátek nezmrvil, když jsem použil množné číslo. Sestava projektu je sice neznámá (Metalové archivy uvádějí v kolonce členů stylové – „(None)“), ale kdybych měl, osobně bych si bez váhání tipnul na jednočlennou záležitost. Ale třeba se mýlím, kdo ví…

V čem se snad ale mýlit nebudu, alespoň doufám, je počet alb None. Bezejmenný debut vyšel loni v dubnu u Hypnotic Dirge Records a nabídl tři písně o souhrnné délce jedné půlhodiny. Stejný label pak zaštítil i letošní druhou desku s názvem „Life Has Gone on Long Enough“. K mání je digipack ozdobený moc hezkými (byť evidentně upravovanými v nějakém chytrém počítačovém programu) panoramatickými fotkami oregonských lesů.

Zůstává otázkou, nakolik taková grafika odpovídá textové a tématické náplni skladeb, ale nejsem s to něco takového posoudit, jelikož jsem texty nečetl. Každopádně ne všechny názvy písní napovídají něco o přírodním zaměření, navrch je nutno zmínit, že žánrovou náplní „Life Has Gone on Long Enough“ je – depressive black metal.

Teď jsem asi dost z vás odradil (a jistě vás neudobří ani sdělení, že částečně None sahá i po atmo-blacku). Chápu to. Tahle odnož black metalu je mnohými vysmívaná a ruku na srdce, v mnohých ohledech si to depressive black metal i zaslouží. „Life Has Gone on Long Enough“ naštěstí nepatří k těm, při jejichž poslechu byste měli chytat záchvaty škodolibého smíchu. Takhle špatné nebo snad odpudivé druhé album None rozhodně není. Na druhou stranu, neříkám tím, že se jedná o něco světoborného, co byste za žádnou cenu neměli minout.

„Life Has Gone on Long Enough“ je totiž… prostě fajn. Nechám na vás, jestli si k tomu přidáte „jenom“ a budete to chápat jako negativní sdělení, anebo větu ponecháte v původním znění a budete to brát spíš jako pochvalu. Abych vás v tom rozhodování ale nenechal úplně plácat, pokusím se vysvětlit, co přesně jsem tím měl na mysli:

None - Life Has Gone on Long Enough

Vlastně je to docela jednoduché. Pokud hledáte něco objevného, „Life Has Gone on Long Enough“ vás neuspokojí. Pokud hledáte něco, co člověka vtáhne a vyždímá, ani v takovém případě u None nepochodíte. Což si tak začínám říkat, že ono „jenom“ by přece jenom na místě bylo, protože v zásadě platí, že skutečně výstavní album by mělo mít alespoň jednu z těchto dvou věcí.

Nicméně, téhle nahrávce se nedá upřít, že se jednoduše moc poslouchá moc dobře. Depresivní není ani za mák, spíš je v tom krapet melancholie, ale naštěstí ne tolik, aby to bylo gay. Celkově mi „Life Has Gone on Long Enough“ přišlo víc uklidňující a pohodové, vlastně bych mohl říct, že mi ve společnosti téhle desky bylo docela příjemně. Člověk se jen tak nechá unášet náladou a to vlastně někdy stačí. Pozice hlavního taháku pozornosti a poslech při plném soustředění počin neustojí bez výhrad, ale jakožto důstojná kulisa, která neleze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, se mi „Life Has Gone on Long Enough“ dost osvědčilo.

To možná nezní jako to největší lákadlo, ale ruku na srdce – i takových alb je třeba. Nečekejte tedy zázrak, je to jenom fajn. Ale nic míň.


Deströyer 666 – Call of the Wild

Deströyer 666 - Call of the Wild

Země: Austrálie / Velká Británie
Žánr: black / thrash / heavy metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Season of Mist

Hrací doba: 19:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

(Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela.

Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali. Asi nepřekvapí, že v daném směru pokračuje i letošní ípko „Call of the Wild“.

„Call of the Wild“ nabízí celkem čtyři tracky o souhrnné délce bezmála dvaceti minut. Tři z nich jsou nové a ten poslední, „Trialed by Fire“, se již jednou objevil na starším minialbu „Terror Abraxas“ z roku 2003.

Hned úvodní „Violence Is Golden“ opětovně ukazuje, že K. K. Warslut a jeho parta prostě umějí napsat kurevsky dobrý metalový flák. Refrén prakticky okamžitě uvízne v palici, a přitom se nejedná o nic podbízivého nebo teploušsky melodického. To samé nakonec platí i o titulním štychu „Call of the Wild“, což je také hitovka jak čuně, i když tady už jsou kytarové linky (relativně) přístupnější (nechápejte ve zlém). „Stone by Stone“ také příliš nezaostává a místy je to spíš skoro speed metal. Zrovna Deströyer 666 ale tahle poloha dost sluší.

Ono mi obecně přijde, že současní Deströyer 666 jsou prostě Metal s velkým M. Na jednu stranu je z toho znát úcta k dávným velikánům a oddanost metalové špíně, zároveň však nejde o obyčejné opisování a je z toho znát nadhled i zkušenost kapely, která se sama v jistých kruzích může řadit k veličinám. Když EP poslouchám, okamžitě mám chuť nasadit kožené gatě, džísku a jít to rubat do kotle.

Z toho všeho mi vyplývá, že Deströyer 666 prostě dokázali ustát přibývající roky se ctí. Udrželi si svůj ksicht, někam se posunuli a jejich tvorba má pořád nějakou relevanci. Což se o mnohých jiných veteránech říct nedá. Za mě rozhodně palec nahoru.