Archiv štítku: black metal

Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis

Hetroertzen, Sektarism, LvxCaelis

Datum: 4.10.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Hetroertzen, LvxCælis, Sektarism

„Černý havran vám vyklove bělmo,“ lákal pořadatel na vystoupení Hetroertzen v Praze. Nechápu, proč je nutné na koncerty lákat podobnými debilními výkřiky do tmy, které nemají prakticky žádné opodstatnění. Zvlášť když hned poté následuje informace o „postapokalyptickém black metalu“ (co je kurva na Hetroertzen post-apokalyptického, vysvětlí mi to někdo?) a gramatická chyba („Chilský“ namísto v kontextu správného „chilský“… velkoryse pomineme, že kapela už nějakých deset roků sídlí ve Švédsku). Docela bych byl rád, kdyby podobné sračky vymizely, protože to zbytečně degraduje hudbu na nějakou kolotočovou zábavu. U nějakých melodických sraček mám samozřejmě v píči, ale k tak magickému žánru jako black metal se tyhle agro-pindy fakt nehodí.

Mnohem radši bych viděl, kdyby si organizátor lépe ošéfoval o dost důležitější harmonogram večera. Už dlouho před akcí visel program na stránkách a ve stejné podobě byl avizován ještě odpoledne v den koncertu. A když včas dorazím na místo, zjistím, že se to celé na poslední chvíli posunulo a že už jsem přišel o polovinu LvxCælis. Tak ale kurva, tohle se nedělá. Konec v rozumnější hodinu byl sice kvůli nočním spojům vítaný, ale ty vole, příště by to chtělo trochu včasnější informování, aby návštěvník nepřicházel o kus koncertu, za nějž si zaplatil.

Na LvxCælis jsem byl poměrně zvědavý. Tuhle skupinu jsem měl už delší dobu na seznamu, ale pořád jsem se nemohl dokopat k tomu, abych si ji pustil, tudíž jsem si myslel, že by mě třeba živá prezentace konečně mohla přesvědčit. Ten den jsem v práci sjel jejich poslední desku „The Watchers“ z roku 2015 a ta mi přišla na první poslech vcelku zajímavá.

Z koncertu jsem nicméně nakonec nic moc neměl. Jak už jsem řekl, prakticky o půlku LvxCælis jsem přišel kvůli posunutí programu na poslední chvíli. Po mém příchodu kapela odehrála další dva songy, během nichž jsem se pomalu aklimatizovat a trochu vnímat muziku, když došlo k bezeslovnému úprku za plachtu. Předpokládal jsem, že asi mělo jít o misantropický konec bez rozlučky, i když v tomhle případě dost useknutý, takže jsem se pomalu vydal k obhlédnutí místního libého sociálního zařízení, když vtom LvxCælis začali zničehonic hoblovat další píseň. Hádám, že za přerušením asi mohla být urvaná struna nebo tak něco. Každopádně, set LvxCælis byl tím pádem ještě víc rozkouskovaný a roztříštěný, takže ve finále jsem si z něj odnesl akorát tak hovno.

LvxCaelis

Sektarism je skupina, u které jsem vždycky chtěl, aby mě bavila, ale ona mě vůbec nebavila. „Le son des stigmates“ ani „La mort de l‘infidèle“ jsem nezvládl doposlouchat do konce snad ani jednou, jak mě to brutálně nudilo, takže s letošním „Fils de Dieu“ už jsem se pro jistotu ani neobtěžoval (pustil jsem si jej ovšem ke psaní těchto řádků a jsem si skoro jistý, že skladba „Oderint dum metuant“ zazněla jako otvírák/intro). Živě byl nicméně jejich podivný religiózní funeral doom mnohem zajímavější.

Kapela na pódium došla ze zadních prostor klubu v průvodu doprovázeném o bubínek a hrdelní zaříkávání (což se samozřejmě neobešlo bez miliónu kamer a foťáků… chodíte na muziku, nebo si to jen natočit?). Na samotné scéně se nacházelo velké množství svíček a svícnů, což v kombinaci s prostředím Underdogs‘ vypadalo moc dobře. Také vzhled samotných muzikantů neponechal nic náhodě a nahrával atmosféře – všichni v kutnách a bez bot. V kombinaci s výkon na pomezí fanatismu a brutálního přehrávání dalo dohromady zajímavou podívanou.

Sektarism

V určitých momentech to mělo docela sílu a velký náladotvorný potenciál, v jiných to bylo mírně úsměvné. Třeba když o sebe hudebníci zakopávali nebo když si kompars málem rozbil hubu na schůdku z pódia. Komparsem mám na mysli týpka, jenž na nic nehrál, celou dobu jen klečel vedle bicích a kýval se do rytmu, aby se na konci zvedl, vzal svícen a pomazal jeho voskem čela posluchačů v prvních dvou řadách. Na konci se ještě rozdala kadidla jak lízátka a šlo se pryč. Nejsem si jistý, jestli to bylo opravdu dobré, ale makalo to víc jak z alba a rozhodně to byla bžunda.

Setlist Hetroertzen:
01. Like the Serpent
02. Ardetha
03. Blood Royale
04. The Trial
05. Domine exaudinos
06. Uprising
07. The Final Breath of Mankind
08. The White Priestcraft

Jako poslední přišla řada na Hetroertzen, které jsem viděl naposledy na Prague Death Mass II v roce 2013. Od té doby se dost změnilo. Hetroertzen hrají pouze ve čtyřech, tehdejší zpěvák Deacon D. se přesunul za bicí a vokálů se ujal kytarista Anubis. Taktéž vizuálně byl letošní koncert úplně jiný. Zatímco před pěti lety to bylo dost velké divadlo a kapela se zjevně hodně soustředila na to, aby se jednalo o blackmetalový rituál se vším, co si pod tím člověk představí, letos to bylo víc o samotné hudbě. Bez pozlátek a lákadel pro oči víc vynikla esence samotné muziky. A o se ukázalo jako krok dobrým směrem – což říkám i se vzpomínkou na to, jak mě teatrální vystoupení na druhém Prague Death Mass tehdy bavilo.

Hetroertzen byli v téhle podobě syrovější a zejména v těch nejrychlejších pasážích z toho lezla autentická agrese a „vznešenost“ typická pro královský metalový žánr. Může se to zdát jako málo, vezmeme-li v potaz, co za kraviny na pódiu předváděli třeba Sektarism, nebo v porovnání s dřívější podobou koncertů Hetroertzen, ale podle mě to málo rozhodně nebylo. Jedinou teoretickou nevýhodou by mohla být monotónnost, ale na to Hetroertzen nehráli tak dlouho, aby se stihla dostavit. Po necelé hodince bylo hotovo a ve mně zbyl dojem charismatického vystoupení.

Hetroertzen


DungeönHammer – Infernal Moon

DungeönHammer - Infernal Moon

Země: international
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 12.10.2018
Label: Pulverised Records / Me Saco Un Ojo Records

Tracklist:
01. Infernal Moon
02. Sworn in Blood
03. Empire de la Mort
04. Solitudinem Mysteriis
05. Perpetual Funeral Winds
06. Stigma diaboli
07. Oracle of Death
08. Ad infinitum

Hrací doba: 38:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

V hudební historii se objevilo několik význačných kapel, které přišly s tak signifikantním stylem, že novým skvadrám stojí za to i po mnoha desetiletích znovu tahat prastaré postupy zpět na zemský povrch a založit na jejich základě svou tvorbu. Takovými kopáči jsou i DungeönHammer. Ti se roku 2009 rozhodli vzít do rukou krumpáče a vydat se na hřbitov osmdesátkových demáčů oživit ducha doby formování extrémního metalu.

DungeönHammer se skládají ze dvou kamarádů, co si přezdívají R. (bicí) a E. (kytary, zpěv). Přestože první je z Nizozemí a druhý z Francie, potkali se na studiích v italském Miláně. Nedlouho po založení kapely vydali postupně dvě splitka, první s Rust, druhé s Purgatör, a už tam bylo jejich směřování jasné. Kdo z nás by nemiloval legendární dema zhouby jako „Infernal Death“, „Surrender or Die“, „Thy Kingdom Come“ nebo „Triumph of Death…“. Právě poslední jmenované, tedy demosnímek Hellhammer z roku 1983, je pro DungeönHammer hlavním oltářem, před kterým na „Infernal Moon“ třicet osm minut soustavně poklekají.

Samozřejmě jsou v tom namočeny i zbylé Hellhammerovské kazety „Death Fiend“ a „Satanic Rites“. Prakticky jediné, čím se DungeönHammer odlišují, je profesionální produkce, s čímž se tak nějak počítá. Dost mi to připomíná zapomenutou kapelu Dream Death, která na debutu „Journey Into Mystery“ předváděla něco podobného, i když je pravda, že ti byli více do raných Celtic Frost. DungeönHammer jednoduše nelze popsat, aniž by se nezmínila první parta okolo Tom. G. Warriora, protože ta jejich hradní žalář je omlácená pekelným kladivem ze všech stran.

I když je tedy „Infernal Moon“ zpátečnické jako prase, podařilo se to poskládat takovým způsobem, že to nezní vůbec blbě. Je tu řada silných riffů napříč všemi skladbami, rytmika má v sobě ten správně hypnotizující tah na bránu, co nutí podupávat nohou, a přitom je struktura písní dostatečně proměnlivá, aby se nedostavovala nuda. Nemám ozkoušeno, ale věřím, že s pár lahvoněma to může být dobré východisko pro příjemný večer, což kolikrát bohatě stačí.

Co mi tu snad trochu vadí, je možná až nadměrné tlačení na pilu ve vokálech. Jedná se samozřejmě rovněž o totální kopii Warriora, ale zpočátku to až budilo úsměv na tváři, jak moc se E. snaží znít jako on. V hudbě se alespoň tu a tam objeví i něco z hrobečku opodál, třeba akustická kytara nebo riffová náplň bližší Quorthornovu peru, ale ve zpěvu nemůže chybět ani ono obligátní „ugh“. Zajímavá je však poznámka v promo materiálu, kde mají DungeönHammer napsáno, že na „Infernal Moon“ lze slyšet i něco českého, doslova tam stojí „…and even some Czech tones here and there“. To se mi teda nepovedlo rozklíčovat a fakt netuším, co tím měli na mysli, hehe, Master’s Hammer ani Káju Gotta jsem tu nepostřehl.

Kdyby „Infernal Moon“ vyšlo před nějakými 35 lety, asi dnes mluvíme o klasice, jenže se píše rok 2018 a realita je úplně jiná. Solidní a do jisté míry i zábavná fošna to ale je. Záleží, jestli na její hru přistoupíte. Pokud máte chuť zavzpomínat na dávné časy nebo si chcete dát chvilku metalu, který absolutně nehledí na současné trendy, pak vám DungeönHammer poslouží věrně. Nic víc, ani nic míň jejich prvotina nenabízí.


Winterblut – Seid furchtbar und zerstöret euch!

Winterblut - Seid furchtbar und zerstoret euch

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Nihilistische KlangKunst

Tracklist:
01. Stimmen!
02. Sie holen dich
03. Kein Mensch braucht dich
04. Nachleben
05. Nicht mehr hier
06. Wie die Axt im Walde
07. Der blasseste Schimmer
08. Fuer einen
09. Luft nach unten
10. Das Ende vom Lied

Hrací doba: 52:45

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Winterblut není jméno známé široké metalové veřejnosti. Řekl bych, že jde o poměrně zapadlý projekt známý spíš menšímu než většímu počtu posluchačů. Přesto jsou zde jisté docela zajímavé souvislosti…

L‘Hiver, jak se jmenuje jediný člen Winterblut, si zahrál i v kapelách jako Nargaroth nebo Krieg. Kromě toho vlastní nahrávací studio, kde natáčel mimo jiné právě jmenované skupiny a kromě nich třeba i Averse Sefira nebo Todeskult. Ani činnost jen v rámci Winterblut nijak nefláká, protože má na kontě už devět dlouhohrajících desek, včetně letošní „Seid furchtbar und zerstöret euch!“, a hromadu dalších neřadových počinů.

Osobně jsem o existenci Winterblut věděl už delší dobu, ale nikdy jsem neměl kdovíjakou potřebu se pouštět do bližšího průzkumu. Dál si to jistě dovedete představit. Vyšlo „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ a já jsem si řekl, že to konečně zkusím a podívám se, jestli Winterblut stojí za to. Tak jsem zkusil, podíval se a musím říct, že výsledek je dost zvláštní. Ne nutně v tom pozitivním slova smyslu.

Upřímně řečeno, čekal jsem nějaké pravověrné pojetí černého kovu v syrové formě. Poznatek číslo jedna – „Seid furchtbar und zerstöret Euch!“ takhle nezní. Z předpokladů je splněna maximálně tak ta syrovost, poněvadž sound alba je skutečně takový zastřený a kytaře nechybí špinavá patina. Ortodoxní vichřice se ovšem nekoná ani omylem. Na druhou stranu by vůbec nebylo od věci tvrdit, že „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ je vlastní i primitivismus. Akorát jej L‘Hiver prezentuje ve formě pomalejšího monotónního marastu. Což může znít vcelku lákavě, ale v konečném důsledku to nijak slavné není.

Když totiž píšu slova jako primitivní nebo monotónní, v tomto případě byste je měli brát opravdu vážně. Prakticky každý song na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ stojí na nějakém triviálním a dokola opakovaném motivu. Občas se objeví nějaký náznak vývoje třeba v podobě obměny (nebo přidání) rytmické linky, ale v jiných písních je daný recept doslova otravný a stává se z toho totální pruda. Navíc ani v těch případech, kdy se to dá snést, se nebavíme o nějakém zázraku, spíš naopak.

Pokud totiž od monotónní hudby něco očekávám a vyžaduji, je to především atmosféra, atmosféra a ještě jednou atmosféra. Hypnotické tempo, rozjímání, trans. Pak to funguje a já to strašně žeru. Však jsem tu také už nejednou do nebes vychvaloval desky prakticky o jednom riffu. Nicméně na „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ tahle složka zoufale nefunguje a díkytomu nefunguje ani celé album.

Jen výjimečně se objeví náznak toho, jak by se to dalo dělat, jako kupříkladu v „Der blasseste Schimmer“. Ale ani zde to není žádná pecka. Na druhé straně tu ovšem máme třeba první tři tracky „Stimmen!“, „Sie hole dich“ a „Kein Mensch braucht dich“, což jsou po mém skromném soudu píčoviny.

Celkově vzato je pro mě „Seid furchtbar und zerstöret euch!“ dost zklamání. Vůbec mě nesere, že jsem nakonec dostal něco trochu jiného, než jsem v předstihu předpokládal, ale mocně mě irituje, jak nudná, prázdná a zbytečná deska to je. Jestli to má svoje fandy, nic proti tomu, ať si to užijou, ale mě tahle záležitost minula obrovským obloukem a už nikdy v životě to nechci slyšet…


BVDK – Religare

BVDK - Religare

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 10.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le Chariot, pt. 1
02. Le Soleil, pt. 1
03. Le Soleil, pt. 2
04. L’arcane sans nom [Miles Davis cover]
05. La Maison-Diev, pt. 1
06. La Maison-Diev, pt. 2
07. Le Chariot, pt. 2
08. L’Amovrevx

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Na jaře loňského roku vyšlo jisté album s názvem „Architecture of Future Tribes“ od prakticky neznámé francouzské formace BVDK. Za nějakou dobu, v létě, jsem jej zde recenzoval. Možná si na to vzpomenete, obal byl hnědý a byla na něm nějaká soška s řetězy. O poznání pamětihodnější však byla hudba, která se na „Architecture of Future Tribes“ nacházela, protože Francouzi zde nabídli tuze lákavý koktejl, v němž se mísil avantgardní black metal, elektronika i ethno. Výsledkem byla ohromně zajímavá a neotřelá deska, která nekráčela po vyšlapaných cestičkách a mohla se pochlubit nějakou osobitostí. Pokud jste tehdejší recenzi nezachytili nebo jste na BVDK někde nenarazili sami, věřte, že tohle je počin, jemuž byste měli věnovat pozornost, pokud si v metalu potrpíte na netradiční řešení a libujete si v divných kombinacích.

Není divu, že mi taková lahůdková záležitost utkvěla v paměti. Také nejspíš nepřekvapí, že jsem byl po poslechu „Architecture of Future Tribes“ zvědavý na případné další počiny. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že BVDK hned letos vydávají svou druhou řadovou desku s názvem „Religare“.

„Architecture of Future Tribes“ mě svého času dostalo i díky tomu, že jsem od té nahrávky nečekal prakticky vůbec nic. BVDK tehdy pro mě byli jen nějakou random kapelou, kterou jsem si prostě zkusil pustit, aniž bych doufal v nějaké velké zázraky. Když ty zázraky ale přišly, je asi jasné, že to „Religare“ staví do zcela odlišné pozice, protože tentokrát už byla očekávání hodně vysoko. Vždyť kdo by nedoufal, že Francouzi zopakují nebo dokonce překonají kvality své výstavní prvotiny? Pohled na přebal „Religare“ věštil, že BVDK opětovně nehodlají být normální a že si znovu budou libovat ve svéráznosti. Což se sice v určité míře potvrdilo, přesto z druhého alba nejsem tak nadšený a svým způsobem jej chápu jako zklamání.

„Religare“ je celé inspirováno Asií. A jak napovídá povedená koláž na obálce, půjde zejména o vlivy východní Asie. Takový příslib mi při vzpomínce na debut zněl nanejvýš zajímavě, byť „Architecture of Future Tribes“ si etnické vlivy bralo spíše z jiných částí světa. Nicméně výsledná podoba „Religare“ na mě působí usedlejším a méně odvážným dojmem než prvotina. Novinka je víc black metal a méně to všechno okolo, díky čemu mě před rokem BVDK takovým způsobem upoutali.

Tu a tam se ozvou melodie, které na asijské vlivy jednoznačně odkazují, viz třeba „La Maison-Diev pt. 1“ nebo „Le Chariot pt. 2“. Menší náznaky jazzíku se najdou v „La Maison-Diev pt. 2“. Ale je tam toho o poznání méně, než jsem doufal. Jako kdyby se všechny ty nemetalové potrhlosti přesunuly z pozice rovnocenného elementu do podoby pouhého koření. Sem tam pasáž, kolikrát i nepříliš výrazná, ale tím to končí. Navíc mi přijde, že i v té metalové složce mají BVDK o něco méně nápadů než posledně, jelikož na „Architecture of Future Tribes“ se nechaly nalézt i výborné kytarové pasáže.

Ne snad, že by nyní BVDK zněli jako průměrná metalová banda. „Religare“ má v sobě pořád nějaký feeling, díky němuž Francouzi nezní jako standardní bezbarvá žánrová nuda. Přesto se jim podařilo potratit velkou část toho, co mi na jejich první desce tak imponovalo. A právě proto jsem „Religare“ výše označil za zklamání. Čekal jsem mnohem víc. Tohle je taková vcelku fajn placka, ale už nikdy si ji nepustím.


Cosmic Church – Täyttymys

Cosmic Church - Tayttymys

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Kuunpalvelus

Tracklist:
01. Aloitus
02. Armolahja
03. Sinetti
04. Huuto
05. Vangittu
06. Alttari
07. Täyttymys

Hrací doba: 42:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Cosmic Church patří k formacím, u nichž se mi velmi zamlouvá vizuální stránka. Na mysli tím mám především éru předchozího alba „Ylistys“ z roku 2013, jeho obal i přidružené fotografie. Na nich je lídr a jediný člen Luxixul Sumering Auter v krvavě rudé kutně v zasněžené krajině. Jednoduché, a přitom působivé. Vkusné a nepřepálené, a přitom ctící estetiku a myšlenkové proudy žánru. Což je obzvláště u něčeho jako black metal velmi důležité, možná důležitější, než si mnozí myslí.

Jakkoliv mi stylizace „Ylistys“ přijde o kousek silnější, podobně pozitivně nakonec mohu hovořit i o vizuálu letošního počinu „Täyttymys“. Na něm se vrací rudá kutna (ostatně ne poprvé, viz třeba minialbum „Vigilia“ z roku 2015), tentokrát ovšem v lese či nějaké bažině. Opět to každopádně vypadá skvěle. Nicméně se zdá, že naposled, jelikož činnost Cosmic Church byla ukončena již v loňském roce a „Täyttymys“ tedy vyšlo až „posmrtně“. Jako labutí píseň funguje obstojně a Cosmic Church se jeho prostřednictvím loučí se ctí, přesto se nemohu ubránit pocitu, že „Ylistys“ se mi zamlouvalo o trochu víc.

Samozřejmě netvrdím, že je „Täyttymys“ nějaká kokotina, pořád jde o důstojnou práci. „Ylistys“ nicméně bylo o něco pravověrnější a zvukově špinavější, což mi při mém současném posluchačském rozpoložení vyhovuje více. A to platí i navzdory skutečnosti, že ani „Ylistys“ nebyla nějaká raw vichřice, melodií tam pořád bylo víc než dost. Tento aspekt tvorby Cosmic Church je nicméně na „Täyttymys“ ještě znatelnější a víc vytažený do popředí.

Dokonce si i myslím, že by v případě novinky nebylo tak přehnané již mluvit o melodickém black metalu. Ostatně jsou na „Täyttymys“ místy cítit znatelné vlivy severského melodického black metalu z poloviny devadesátých let minulého století. Třeba se nejedná o přímou inspiraci a podobnosti bylo docíleno nevědomky či náhodou, což ovšem nic nemění na tom, že třeba v devítiminutové „Vangittu“ jsou ty analogie evidentní.

Když už jsem pustil do srovnávání „Täyttymys“ a „Ylistys“, nemohu si směrem k letošní nahrávce odpustit ještě jednu výtku. Na jejím předchůdci mi přišel songwriting vytříbenější, atmosféra hlubší a vrcholné nápady desky působivější. Na novince jsem třeba nenašel skladbu síly „Luon perustani sinun kallioosi“, navzdory příklonu k větší melodičnosti jsem také nenašel motiv, jenž by mě bavil takovým způsobem jako třeba jeden v „Näkyjä indigolähteeltä“.

Cosmic Church

Kritiky už nicméně bylo dost, protože vyložený pojeb si „Täyttymys“ nezaslouží. Vůbec to totiž není špatné album a prakticky všechny neduhy neplynou z nekvalit aktuálního počinu, nýbrž z vyšších kvalit „Ylistys“. Zkusím-li se však podívat na letošní počin samostatně, vidím dobře odvedenou práci. Ostatně, už výše jsem prohlásil, že „Täyttymys“ považuji za důstojnou tečku za tvorbou Cosmic Church, což bych samozřejmě netvrdil, kdybych si to nemyslel.

Pořád tu je uspokojivé množství povedených pasáží a některé motivy v hlavě uvíznou docela bezproblémově, aniž by se musely uchylovat k pomocným berličkám jako třeba vlezlost. I to nakonec může být důkazem toho, že za Cosmic Church se nějaký talent skrýval. Z konkrétních stop bych možná trochu paradoxně vyzdvihl mezihry (nebo jen krátké písně?) „Huuto“ a „Alttari“, jejichž náladotvornost překonává mnohé momenty delších kusů. Celkově každopádně v pohodě album, ačkoliv k „Ylistys“ se budu vracet radši.


Cultes des Ghoules – Sinister

Cultes des Ghoules – Sinister

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2018
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Children of the Moon
02. Woods of Power
03. Day of Joy
04. The Serenity of Nothingness
05. Where the Rainbow Ends

Hrací doba: 55:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Nebylo tajemstvím, že polští Cultes des Ghoules ani po vydání masivního dvojalba „Coven“ nelení a pozvolna tvoří. Dávno domluvené splitko s německými Sepulchral Zeal vyšlo před necelým rokem (i když teda obsahuje skladbu původně složenou pro „Henbane“) a jedna sdílená nahrávka by se snad měla ještě objevit, ale opravdu jsem nečekal, že budeme tak „brzy“ poctěni deskou novou, příhodně nazvanou „Sinister“. Novinka vychází v nejbližších dnech a já rozhodně neměl týdny na to, abych ji zkoumal ze všech stran nebo nechal uležet. Ale někdy není třeba nad verdiktem zvlášť přemýšlet, zejména u kapel, které si vytvořily své unikátní vyznění, i přestože stále poukazují ke konkrétním, staroškolským zdrojům inspirace.

Je nutné Cultes des Ghoules nějak sáhodlouze představovat? To si nemyslím, jelikož druhé album „Henbane“ kapele získalo tolik pozornosti, až jsem tomu tehdy ani nechtěl věřit. Když jsem totiž konečně pronikl do hlubin „Haxän“ (2011-2012?), tak se o kapele, alespoň online, takřka nikde nepsalo a člověk mohl spoléhat akorát na undergroundové tiskoviny. Ostatně bylo to především díky rozhovoru v prvním čísle zinu Morbid Abominations, že jsem se rozhodl dát „Häxan“ pořádnou šanci. Určitě za to mohlo i svérázné rozloučení, které znělo asi nějak takhle: „Šukali jste někdy vlastní sestru? Pokud není příliš hnusná, tak to zkuste. Užijte si život, radosti i strasti, konejte zlo a zabijte se.“ A zlo, zcela hmatatelný až děsivý pocit něčeho odjinud, to něco jsem cítil z „Häxan“. Význam téhle desky je pro mě opravdu veliký a ten večer, kdy mě konečně chytla nikdy nezapomenu.

Jak napovídá podtitul „Sinister“, tedy „Treading the Darker Paths“, kapela přihlíží k atmosféře své rané tvorby, debutu „Häxan“ a předchozímu ohavnému EPku „Odd Spirituality“. Áno, existuje i limitovaná kazeta o stejném názvu, ale ta sloužila stejně jako ochutnávka zmíněného EPka a titulní song za moc nestojí. Cultes des Ghoules také čerpají ze zkušeností nabytých v posledních letech. „Sinister“ navazuje na kytarový tón „Henbane“, je tu dost střednětempých sabatických riffů, kterými bylo druhé album doslova poseto, a podobně jako na „Coven“ se tu příležitostně hlásí o slovo druhá basa. Klávesy či jiné atmosférické až psychedelické prvky se objevují v každé skladbě a těch šamanských „tribal“ pasáží tu je tak akorát, i když ne tak moc, jak by se podle vypuštěného promo kecu mohlo zdát.

S poslední deskou tu je ještě jedna spojitost, která někoho bude asi srát, a to že Cultes des Ghoules opět sahají k zdánlivě nekonečné repetici některých motivů. I když jsou ty riffy dobré jak svině, tak jakmile posloucháte desku podesáté, nemůžete se už dočkat změny. Rozhodně má ale smysl si počkat, co bude dál, protože kompozice vždy postupně vygradují v uzemňující pasáž. A z toho důvodu bych minimálně takové „Day of Joy“ a „The Serenity of Nothigness“ zařadil do „zlatého fondu“ skladeb Cultes des Ghoules. Ale prakticky tu není žádný „slabý“ song, každý nabízí něco svého a úvodní „Children of the Moon“ skutečně funguje jako spíše intro. Kritika přílišného opakování mimochodem neplatí pro poslední „Where the Rainbow Ends“, kde se riffy střídají na poměry kapely dost hbitě a vůbec tenhle song vybízí až k tanci, dokonce ještě víc než jinak energická a brutální „The Woods of Power“. Představte si ale tanec někde na sabatu s čerty, zatímco vy jste míněni jako oběť, takže po lízání řiti vás nečeká učení tajné moudrosti, ale vyčerpávající mrdání, drásání, bití a skon.

Cultes des Ghoules

Jsem přesvědčen, že fanoušek Cultes des Ghoules bude jako já se „Sinister“ velice spokojen. Nedokážu zatím říct, zda je novinka lepší nebo horší než desky předchozí, takže budu raději „Sinister“ věnovat další a další hodiny, počkám si na texty, které jistě jako obvykle přidají poslechům na atmosféře, a zmíním ještě jednu věc, proč má smysl se na desku těšit. Cultes des Ghoules tady příležitostně zkouší „nové“ věci a zrovna tyhle pasáže obvykle patří mezi vrcholné okamžiky alba. Možná si připomenete, když jste poprvé slyšeli „Vintage Black Magick“, ale nerad bych tímhle přirovnáním zaváděl. Pusťte si raději „Sinister“ za správných podmínek, oddejte se hudbě a věřím, že i pro vás to bude VELKÉ.


A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

A Forest of Stars - Grave Mounds and Grave Mistakes

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Persistence Is All
02. Precipice Pirouette
03. Tombward Bound
04. Premature Invocation
05. Children of the Night Soil
06. Taken by the Sea
07. Scripturally Transmitted Disease
08. Decomposing Deity Dance Hall

Hrací doba: 64:06

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

První pohled (H.):

Letos je tomu přesně deset let, co Britové A Forest of Stars vydali své první album „The Corpse of Rebirth“, loni to bylo deset od momentu, kdy byla formace založena. Jedna dekáda technicky vzato není zas až tak dlouhá doba, přesto bych si dovolil tvrdit, že A Forest of Stars se během téhle doby stihli vypracovat na jeden z nejzářivějších klenotů avantgardního black metalu. Ačkoliv říct „vypracovat“ možná není úplně přesné, protože to naznačuje, že se kapela k takovému pojmenování směřovala postupně. A Forest of Stars však pouštějí do světa fantastické desky již od zmiňovaného debutu a prakticky pokaždé jde o trefu do černého. O jejich pátém počinu „Grave Mounds and Grave Mistakes“ to platí rovněž.

Jak se s odstupem času ukazuje, „The Corpse of Rebirth“ a následující „Opportunistic Thieves of Spring“ jsou v rámci tvorby A Forest of Stars specifické nahrávky, protože obě znějí docela jinak než všechny zbylé počiny. S tímhle na mysli bychom jako přelomovou desku mohli označit „A Shadowplay for Yesterday“. Právě s ní Britové prorazili trochu víc do povědomí, také šlo o první spolupráci s německým labelem Lupus Lounge z rodiny Prophecy Productions (nepočítaje reedice prvních dvou alb) a především zde ostrovní septet ustálil svůj sound.

K vyloženému opakování sebe naštěstí nedochází a mezi „A Shadowplay for Yesterday“, „Beware the Sword You Cannot See“ a aktuálním „Grave Mounds and Grave Mistakes“ jsou jasně patrné rozdíly a odlišné nuance v náladovém ladění jednotlivých počinů. Novinka je třeba víc black metal než její dva předchůdci. Úplně stejně patrné jsou však i společní jmenovatelé a charakteristický rukopis. Ze všech těchto důvodů si dovolím tvrdit, že jestli jste si uchcávali do textilu z „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ budete stejně tak. Ten sound, jaký jste si zamilovali, tu pořád je a opět mu nechybí ono nezaměnitelné kouzlo A Forest of Stars. A kvalitu samotných skladeb si Gentlemen’s Club pohlídal bez sebemenšího zaváhání.

Protentokrát se tím pádem asi nebudu zevrubněji rozepisovat o tom, jak hudba A Forest of Stars zní, protože jsem to dost podrobně udělal v recenzích na dvě předešlá alba. Pouze v rychlosti zmíním, že přístup kapely k black metalu je stále unikátní a že i v sypačkách Britové znějí svojsky. Všechny nástroje opět hrají jedna báseň, ať už jde třeba o hezky slyšitelnou baskytaru, housle nebo klávesové linky. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani zpěváci, i když Katheryne, Queen of the Ghosts tentokrát v tomhle ohledu nemá zas tolik prostoru (přesto třeba „Taken by the Sea“ jí patří celá a konec „Scripturally Transmitted Disease“ je i díky ní úžasný). Zato Mister Curse odvádí tradičně perfektní výkon a jeho vokál umí být skutečně bestiální, a přesto plný emocí a srozumitelný.

A Forest of Stars

Radši se rovnou přesunu k vypíchnutí několika konkrétních skladeb. Díky předběžným ukázkám jste již mohli slyšet úvodní „Precipice Pirouette“ a závěrečnou „Decomposing Deity Dance Hall“, které jsou obě excelentní, ale v jejich případě můžete soudit sami. „Scripturally Transmitted Disease“ už jsem zmiňoval, ale rád bych dodal, že nejen finální třetina stojí za to.

Určitě bych ale ještě poukázal na „Premature Invocation“, což je předpokládám narážka na „premature ejaculation“, podobně jako „Scripturally Transmitted Disease“ nejspíš odkazuje na „sexually transmitted disease“… jestli jo, tak je to cool jak debil! Každopádně, „Premature Invocation“ obsahuje jednu kurevsky geniální pasáž, která – a ne jako jediná – ukazuje, že A Forest of Stars ani v nejmenším nedochází dech ani na páté řadovce.

Osobně bych nicméně nebrečel, kdyby se na „Grave Mounds and Grave Mistakes“ nenacházela „Taken by the Sea“, která A Forest of Stars představuje v jejich jemnější poloze. Není špatná, ale působí na mě trochu nepatřičně v kontextu ostatních písní, které jsou povětšinou hozené více do black metalu a kytarového tlaku. Což je jen tak mimochodem asi ten největší rozdíl oproti „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, kde byl větší podíl melodií a odlehčujících pasáží.

Nejde ale o nic, co by zážitek z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ kazilo. A Forest of Stars totiž natočili další ohromně chytrou desku se specifickou atmosférou a vším, kvůli čemu jsme tuhle skupinu začali uctívat. Což nakonec neplatí jen o hudební stránce. Důkazem toho, že A Forest of Stars se nespokojí s jednoduchými, pohodlnými a běžnými řešeními, může být i vizuální stránka.

A Forest of Stars

Obal desky je totiž fotografie precizního ručně vyrobeného modelu města, stejně tak i na promo fotkách k novince ve skutečnosti nejsou opravdoví členové, nýbrž jejich malé papírové makety a hrátky s perspektivou. Podobné péči se dostalo také ručně zhotovené edici limitovaného boxu. I tohle všechno jasně ukazuje, že A Forest of Stars není jen jedna z mnoha dalších kapel, nýbrž komplexní projekt po všech stránkách dotažený k naprosté dokonalosti. Copak lze něco takového nemilovat?


Druhý pohled (Onotius):

Viktoriánský spolek dekadentů A Forest of Stars nahrál desku, již se opět nezdráhám označit přívlastkem strhující. Je nicméně třeba říci, že oproti výtečně vyrovnanému a ucelenému předchůdci přeci jen o chlup strádá. To ale neberte za žádnou velkou hanu, protože dva roky stará „Beware the Sword You Cannot See“ je deska, kterou dodnes považuji za naprostou extratřídu, takže řeknu-li „o chlup“, stále to mluví značně ve prospěch aktuálního počinu.

Nová nahrávka je oděna do sympaticky ponurého hávu. A již ten naznačuje, že oproti dvěma velmi uceleným epickým předchůdcům se bude „Grave Mounds And Grave Mistakes“ náladově snažit lehce vrátit ke kořenům. Pravda, skladatelsky stále čerpá spíš z éry započaté „A Shadowplay for Yesterdays“, nicméně častěji než minule zde cítím i nádech zadumaného opiového oparu archivního skvostu „Opportunistic Thieves of Spring“. Deska překvapuje na jedné straně živočišnější blackovostí, na druhé pak i místy, které jsou až neobvykle nemetalové – spíš psychedelicky rockové („Premature Invocation“) či folkové. Takže vlastně v obou rozměrech nastal jistý posun.

Novinka jde na věc mnohem implicitněji než „Beware the Sword You Cannot See“. Jednoznačně melodických pasáží je tu méně a celkový koncept alba nepůsobí hned od začátku jako nějaký uzavřený příběh. Člověk tak linii nápadů postupně skládá jako puzzle, ale stojí to za to. Tahle absence předvídatelnosti ve výsledku pomáhá desce k trvanlivosti. Hned zkraje tu máme povedený dynamický psycho-blackový epos „Precipice Pirouette“, kde housle vyhrávají melodie, jež mi místy připadají jako úmyslná rekonstrukce a následná deskonstrukce post-blackových zasněností. Dočkáme se regulerně folkových pasáží a blackový závěr vyznívá mimořádně hutně. Ohledně hrubosti je třeba vypíchnout neobvykle neotesanou černotu „Children of the Night Soil“.

A Forest of Stars

Celkovým vrcholem je pro mne „Scripturally Transmitted Disease“, která je napsaná skvěle a svým nosným motivem druhé poloviny kompozice ukazuje, jaká je občas v jednoduchosti síla. Atmosferický kytarový riff mísící v sobě blackmetalovou elegantní nedbalost s melodickým nádechem se zařezává naprosto výtečně stejně jako vokály Katie Stone, které krásně hypnotizují. Taková „Taken by the Sea“ mi sice navzdory výtečné atmosféře přijde trochu natahovaná a podobně „Premature Invocation“ malinko nevyrovnaná. Nicméně zas třeba geniálně propracovaná a v závěru výjimečně pohltivá „Tombward Bound“ či úplný konec desky v podobě „Decomposing Deity Dance Hall“ jsou obojí skrz naskrz úžasné kousky disponující momenty, z nichž mrazí. Jednou drobnou výtku ovšem ještě musím nasměrovat ke zvuku – barvitější basa by určitě těm sypajícím pasážím přidala na čitelnosti.

A Forest of Stars opět dokázali nahrát výtečnou desku. A navzdory tomu, že například oproti předchůdci jako správný hnidopich přeci jen nějakou drobnost najdu, neznamená to, že by se snad měnilo něco na tom, že jakmile deska vyjde, nemáte jí se zatajeným dechem rovnou ládovat do přehrávače. Jedná se opět o výtečné dílo, jež s nejvyšší pravděpodobností zmíním ještě v ročním žebříčku. A co já vím, třeba do té doby ještě uleží a i zmiňované mušky se promění v přednosti…

A Forest of Stars


Gaerea – Unsettling Whispers

Gaerea - Unsettling Whispers

Země: Portugalsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Svn
02. Absent
03. Whispers
04. Lifeless Immortality
05. Extension to Nothingness
06. Cycle of Decay
07. Catharsis

Hrací doba: 41:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Portugalskou formaci Gaerea jsem poprvé potkal prostřednictvím hned její první nahrávky. Tou bylo bezejmenné minialbum z roku 2016. Z pětiskladbového počinu byl slyšet určitý potenciál, ale něco mi na tom celém tak úplně nesedělo. Formálně bylo vše v pořádku, ale konečný produkt mě bavil mnohem méně, než by papírově měl. Gaerea zde nedělali nic špatně, ale jejich muzika neměla potřebné charisma, aby si člověka dokázala udržet.

Zpočátku jsem si myslel, že jen poslouchám nepozorně, takže jsem EPčku dal, řekl bych, nadstandardní počet poslechů. Pocity ovšem zůstaly prakticky totožné – lezlo to jedním uchem dovnitř a druhým prakticky okamžitě ven. Takže asi nepřekvapí, že netrvalo zas tak dlouho, abych dospěl k názoru, že nemá cenu poslouchat dále, a Gaerea jsem opustil s dojmem, že jde o skupinu, jejíž povedená image značně převyšuje poutavost vlastní hudební produkce.

Na základě nepříliš pozitivní první zkušenosti nemusí dávat smysl, že jsem se nakonec pustil i do poslechu debutového dlouhohrajícího počinu „Unsettling Whispers“. Zvědavost mě ovšem přemohla, takže jsem se rozhodl dát Portugalcům druhou šanci, abych zjistili, zdali za ty dva roky dokázali dát svému pojetí černého kovu nějaký řád, vychytat nedostatky a nabídnout muziku, která by konečně stála za pozornost.

Hned zkraje můžu prohlásit, že dojmy z „Unsettling Whispers“ jsou mírně lepší než ty z „Gaerea“. Portugalci šli v mezičase skladatelsky nahoru, díky čemuž album působí o poznání lépe než minialbum. Takové prohlášení ovšem neimplikuje, že před námi stojí nějaká úžasná nahrávka. Nestojí. „Unsettling Whispers“ totiž trpí na vesměs stejné neduhy jako jeho předchůdce, pouze v o něco menší míře.

Stejně tak i hudební náplň debutu lze popsat víceméně podobně jako tu na bezejmenné krátkohrající prvotině. Portugalci se snaží na černý kov nahlížet poněkud chytřejší optikou než primitivní dřevní rubání, pokoušejí se si hrát s atmosférou, struktury jednotlivých skladeb jsou spíš netriviální a je vidět snaha zakomponovat do nich momenty, o nichž by se mělo dát hovořit jako o působivých.

Takové snahy ovšem nebyly dotaženy do konečného důsledku, poněvadž jsem na „Unsettling Whispers“ nenašel vlastně ani jednu pasáž, o níž by se dalo tvrdit, že by na mne zapůsobila. Nejlépe z toho vychází úvodní „Svn“, kde na metalové hrození dojde až v samém závěru, a pár solidně vymyšlených momentů lze vystopovat i ve více jak osmiminutové „Whispers“.

Gaerea

Papírově vlastně všechno sedí na svém místě, přesto mi subjektivně něco chybí. Vím, že už se k nahrávce nikdy nevrátím, protože mi nedokázala poskytnout nic hlubšího. V „Unsettling Whispers“ nenacházím nic jiného než kvalitně odehraný post-black (bez sebemenší stopy „gaze“), který se ovšem drží vyšlapaných cest, a jakkoliv na první pohled může působit ambiciózně, ve skutečnosti mu schází jakékoliv vizionářství a schopnost utvořit si vlastní ksicht.

Netvrdím, že je muzika Gaerea vyslovená píčovina, na to má přece jenom příliš vysokou úroveň. Jenže proč poslouchat tohle formálně kvalitní, leč emočně vyprahlé klouzání po povrchu, když si člověk může ze stejného ranku pustit věci jako Throane či Decline of the I? Hádám, že odpověď všichni známe…


Nachash – Phantasmal Triunity

Nachash - Phantasmal Triunity

Země: Norsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Red Death Eclipse (A Savage Darkening)
02. Apex Illuminous
03. Astral Sacrifice
04. Fleshtemple Incineration
05. Vortex Spectre
06. Elder Night (Arcane Fires)

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řekl bych, že na debutové album norských Nachash se čekalo docela intenzivně a netrpělivě. Důvodem samozřejmě není nic jiného a nic menšího než jejich pilotní minialbum „Conjuring the Red Death Eclipse“, které vyšlo v roce 2015 u Unborn Productions a přijato bylo nadmíru kladně.

Severské trio, v jehož řadách mimo jiné najdeme třebas bývalého bubeníka Celestial Bloodshed, si ovšem se svou dlouhohrající prvotinou dalo relativně načas – tři a půl roku trvalo, než „Phantasmal Triunity“ doputovalo do našich přehrávačů. Nicméně… pohádku o tom, jak je lepší si nějakou chvíli počkat na kvalitně zahoblovaný výsledek než dostat nedodělek v dřívějším termínu, jistě znáte. Je to klasika, kterou se někdy ohnal snad každý pisálek, který kdy na české internety zvracel cosi o metalu. Jenže ona je to pravda a „Phantasmal Triunity“ toho ostatně může být důkazem. Ačkoliv je totiž debut o trochu jinde než „Conjuring the Red Death Eclipse“, rozhodně se jedná o důstojného následovníka prvního minialba.

Nebudu vám kecat. Já osobně jsem z „Conjuring the Red Death Eclipse“ až tak v píči nebyl. Nechápejte mě špatně, je to moc fajn fošna, muzika je cool jak debil a svého času mě to fest bavilo. Nicméně genialitu hodnou nejvyšších možných hodnocení, jakou v tom spatřují jiní, jsem na prvotině Nachash nenašel.

A nenacházím ji ani na „Phantasmal Triunity“. Je to „jenom“ (ty uvozovky jsou dost velké) parádní placka, která má koule, má ksicht a poctivě šlape. Na poslech moc dobrý, baví mě to, všechno super. Pouze chci nenápadně naznačit, že se zde nebavíme o desce roku.

Řadovka má oproti EP o něco čitelnější sound. Klasika, která mě určitě nepřekvapila, a pochybuji o tom, že vás by překvapila. Takový už je nejspíš úděl prvních velkých desek – předcházející neřadové nahrávky bývají zpravidla syrovější a v případě „Conjuring the Red Death Eclipse“ versus „Phantasmal Triunity“ to platí jakbysmet.

Je to však nutně špatně? U Nachash vlastně ani ne, poněvadž to trochu sedí s vývojem kapely a navíc zní „Phantasmal Triunity“ pořád dost metal. Co metal – ty vole, METAL! Letošní počin je o něco méně black a více heavy metal. Milovníci kakofonických disharmonií i fandové blastbeatů si tedy u Nachash nepřijdou na své, ale jestli uctíváte starou školu, tak „Phantasmal Triunity“ vám s dost velkou pravděpodobností chutnat bude. Když to poslouchám, tak skoro cítím, jak mi na zádech začíná rašit džíska, a chuť mlátit řepou a hrozit jak blázen se prudce zvyšuje.

Nachash

Může to znít vtipně, jenže pozor. Nachash se klaní staré metalové špíně, a když tedy v jejich případě říkám heavy metal, ani náhodou tím nemám na mysli mrdky plnící soupisku Masters of Gay Rock. A hlavně – nečekejte jednoduché písnička sloka-refrén-sloka-sólo-refrén-konec. Skladby jsou strukturovanějšího rázu, Norové navrch sypou kvalitní riffy jak na běžícím pásu, takže nuda moc nehrozí. Zcela jistě se nejedná o nějaké tupé halekačky k pivu a klobáse.

Ze všeho doposud uvedeného je asi nasnadě, že Nachash nejsou žádné lamy a že nad svou tvorbou přemýšlejí. Když navíc nechybí schopnost přetavit takové přemýšlení v odpovídající výsledek, je evidentní, že před sebou máme dost kvalitní záležitost. Nikoliv fenomenální, protože na to je požitek při poslechu „Phantasmal Triunity“ nedostatečně „spirituální“, ale ne každý den člověk musí poslouchat hluboké atmosféry. Palec nahoru si tahle záležitost nesporně zaslouží.


Finis – Visions of Doom

Finis - Visions of Doom

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 20:10

Odkazy:

Nemám samozřejmě tušení, jestli jste na tom stejně jako já, ale já jsem o existenci německých Finis do letošního roku vůbec nevěděl. Jejich demosnímek „At One with Nothing“ z roku 2016 mě minul velikým obloukem, takže asi jako většina lidí jsem se o této formaci dozvěděl až s příchodem letošního minialba „Visions of Doom“, které si pod svá křídla vzali Iron Bonehead Productions.

Finis hrají kombinaci black metalu a death metalu. Což asi nezní jako něco, z čeho byste si měli okamžitě sednout na prdel. Přesto je „Visions of Doom“ nahrávkou, jakou byste možná mohli chtít slyšet, protože je to prostě kurevsky fajn fošna. Čím déle poslouchám a čím více o tom přemýšlím, tím spíš si říkám, že ačkoliv se nejedná o nějaké fantastické dílko, tak tomu vlastně nemám moc co vytknout.

Jestli v něčem umí Finis chodit, je to jednoznačně atmosféra. Nahrávka dýchá patřičně mrtvolnou a prohnilou náladou, což je nesporně velké plus. I v instrumentální rovině můžu chválit, poněvadž prakticky všechny nástroje se tu a tam vytasí s nějakým zajímavým motivem či přechodem. Ať už to je nějaká bicí linka nebo povedené kytarové melodie s určitou morbidní vznešeností. Možná úplně nejvíc mě ovšem zaujal vokál, protože zpěvák Finis chroptí dost charismaticky a nebojí se s hlasem čarovat i slušné hrdelní běsy. Tady určitě palec nahoru.

„Visions of Doom“ má nějakých dvacet minut, díky čemuž naštěstí není žádný velký prostor pro nudu. Nejméně záživně z přítomné trojice songů mi vyznívá titulní flák na druhé pozici, který je možná trochu paradoxně nejdelší. Ne snad, že by byl slabý. Také má svoje čaro a i v něm se najde několik dost povedených pasáží (třeba zpomalení s odbíjejícím zvonem a následné navázání), nicméně podobně laděná „11 Temple Stones“ na úvod mě dostala o kousek víc. Třetí „Fosforos“ se od vytyčeného směru lehce odchyluje a jde ještě citelněji po atmosférickém prožitku, což vůbec není k zahození.

Vzato kolem a kolem se tedy „Visions of Doom“ dost povedlo. Netvrdím, že to musíte povinně slyšet, ale myslím, že když si to pustíte, nijak neprohloupíte. Za mě, mimo jiné, slušný příslib do budoucna.