Archiv štítku: black metal

Kampfar – Ofidians manifest

Kampfar - Ofidians manifest

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Syndefall
02. Ophidian
03. Dominans
04. Natt
05. Eremitt
06. Skamløs!
07. Det sorte

Hrací doba: 40:39

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Mám dojem, že už asi všechny recenze na Kampfar, které kdy napíšu, budou jen brečení o tom, jak to kdysi bývalo lepší a jak už to dneska není ono. Nemůžu si ale pomoct, jednoduše to tak cítím. Stává se relativně často, že mě od nějaké skupiny nejvíce baví raná tvorba a že pozdější nahrávky už mě tolik neoslovují, ale jen u málokteré z nich mě ten propad mrzí tolik jako u Kampfar.

Kampfar totiž bývaly v devadesátých let magickou kapelou. Jejich debut „Mellom skogkledde aaser“ z roku 1997 patří k vrcholům pohanského black metalu a pro mě osobně se jedná o album, na nějž nedám dopustit. Také následující „Fra underverdenen“ je kult jak noha. Poté se Kampfar na dlouhé roky odmlčeli, aby se „vrátili“ až v roce 2006, od kdy už vydávají nové desky pravidelně. První dvě z téhle „nové“ éry, tedy „Kvass“ a „Heimgang“ jsou pořád skvělé a mám je rád. Pak ale došlo k rozbití dlouholetého tvůrčího jádra DolkThomas, když druhý jmenovaný odešel, a od té doby už to prostě není ono.

Nechápejte mě zle. Kampfar nikdy nevydali vyloženě špatné album. I to nejslabší, za které považuji „Mare“ z roku 2011, není píčovina a vlastně se dá pořád poslouchat bez zásadních problémů. Což bezezbytku platí i o letošní novince „Ofidians manifest“. Ta je vlastně dobrá a svým způsobem mě i relativně baví, najde se na ní i několik velmi dobrých nápadů, ale už je to „jenom“ slušný, lehce nadprůměrný standard a já vím, že až dopíšu tenhle článek, s dost vysokou pravděpodobností již nikdy nebudu mít potřebu se k „Ofidians manifest“ vracet, stejně jako nemám důvod se vracet k „Mare“, „Djevelmakt“ a „Profan“.

Na obou předešlých albech, tedy „Djevelmakt“ a „Profan“, si Kampfar na obálku vypůjčili dílo polského malíře Zdzisława Beksińskiho. I na celkově osmé desce „Ofidians manifest“ si pro artwork sáhli do oblasti umění, ale tentokrát zvolili práci vlámského barokního malíře Petera Paula Rubense (1577–1640) s názvem „The Head of Medusa“. Obraz mimochodem existuje ve dvou verzích, které jsou vystaveny ve Vídni a v Brně.

Co se však samotné hudby týče, zde Kampfar velké změny neudělali a pokračují ve svém zvuku, který si ve své aktuálně éře pěstují už nějakou chvíli. Jen mi přijde, že tentokrát to zní ještě o kousek stravitelněji a blíže metalovému mainstreamu (nemám nutně na mysli zvuk kapely, spíš přímo zvuk alba), což ale není zas takové překvapení, protože Kampfar ten svůj sound průběžně „čistí“ dlouhodobě. A zrovna tohle mě v jejich případě nijak neuráží, poněvadž té formě black metalu, jakou parta okolo Dolka aktuálně hraje, to zas tak nevadí.

Kampfar

Samotný materiál je takový pohodový poslech, jemuž nelze upírat řemeslné kvality, ale celkově to neurazí, ani nenadchne. Osobně mě zaujal jen sem tam konkrétní motiv, pár detailů, jako třeba jedna vypjatější pasáž v úvodní „Syndefall“, občas Dolk dokáže z hrdla vyloudit intonačně zajímavou linku, ústřední riff „Natt“ je fajn, někoho může potěšit hymničnost „Eremitt“ a asi nejlepší skladbou alba je finální „Det sorte“.

Naopak zklamáním je pro mě třetí „Dominans“, od níž jsem si sliboval víc díky účasti Agnete Kjølsrud. Ta mě ve své domovské formaci Djerv strašně baví, a když hostovala třeba na „Abrahadabra“ od Dimmu Borgir, postarala se prakticky o jediný skutečně dobrý moment na celé nahrávce. V „Dominans“ je to ale takové nemastné, neslané, ostatně jako celkové dojmy z „Ofidians manifest“. Na čemž má určitě lví podíl i skutečnost, že hromada pasáží je dost obyčejná, nezáživná.

Myslím, že kdo byl spokojen s předešlými nahrávkami Kampfar, toho ani „Ofidians manifest“ nejspíš nezklame. A nic proti tomu nemám, protože poslech kapely jako Kampfar není nic nedůstojného, přestože Norové ustoupili ze své dávné slávy (budeme-li brát v potaz čistě kvalitu a působivost muziky… co do ohlasu na tom v devadesátých letech určitě nebyli lépe než nyní). Já osobně to nicméně nepotřebuji poslouchat, a jakkoliv to může znít tvrdohlavě a tmářsky, vždycky radši sáhnu po některé z prvních čtyř řadovek než po některé z druhých čtyř řadovek.


Narrenwind – Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć

Narrenwind - Mojej bolesnej snie dobra smierc

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Wydłużam cień boga ciemności
02. Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć
03. Niebo po burzy, oczy ranione piorunem
04. Wiatr głupców
05. Boga znienawidź, a zaznasz świętości
06. Poranek przywitał nas skomleniem
07. Przemocą wepchnięci w istnienie
08. Nic

Hrací doba: 49:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

V případě formací jako Narrenwind se jen špatně začíná recenze na debutové album něčím jiným než probráním sestavy. V tomhle novém polském projektu se totiž sešli dva veteráni místní blackmetalové scény, s jejichž muzikou se jistě setkala většina lidí, kteří polský black metal poslouchají jen o trochu více než úplně zběžně (rozuměj: slyšel jsi toho víc než jenom Behemoth).

O všechny nástroje se v Narrenwind stará Evil, zde pod lehce pozměněným jménem Ævil, jehož můžete znát především díky Sauron. Což je taková dlouho hrající a pro leckoho asi i kultovní formace, ale neřekl bych, že je mezi posluchači extrémního metalu nějak zásadně populární. Ale nemůžu soudit, jak moc velké přízni se Sauron těší v domácím Polsku. Každopádně, druhý borec už bude známější i v našich končinách – vokálu se totiž zhostil Tomasz Klimczyk alias Klimorh, jehož kapelu Non Opus Dei jistě budete znát. Vedle toho jste jej mohli zaznamenat i ve folkovém a taktéž výborném projektu Alne. Aby těch zajímavých jmen nebylo málo, můžeme pro úplnost dodat, že mix a master obstaral Piotr GruenpeterThaw a Mentor.

Musím se přiznat, že původně jsem ani „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ nehodlal poslouchat. Na vině byl obal, který mi přišel takový nesympatický a nelákal mě zrovna k ochutnávce. Ani teď se mi úplně nelíbí, ale alespoň jsem ho vzal na milost, protože hudební obsah alba za to docela stojí. Názor jsem změnil v momentě, kdy jsem na YouTube náhodou narazil na videoklip „Wydłużam cień boga ciemności“, který jsem si teda pustil, abych to náhodou zbytečně neflákal. Ten se mi zalíbil, a to nejen kvůli tomu, že jsou v něm použity záběry z legendárního filmu „Det sjunde inseglet“ (1957) od Ingmara Bergmana, ačkoliv nepopírám, že to vcelku potěšilo. Potom jsem si všimnul už výše propírané sestavy a „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ mě, byť trochu se zpožděním, začalo opravdu zajímat.

K obálce mohu ještě pro informační úplnost dodat, že se jedná o obraz „Woe Unto You“ od anglického viktoriánského ilustrátora Charlese Henryho Benneta (1828–1867). Nutno dodat, že původní ilustrace bez barev a bez kapelního loga (viz zde) vypadá mnohem lépe než podoba použitá na obalu „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“, což je trochu škoda.

Narrenwind hrají black metal, který se vyznačuje zajímavou náladou, progresivními elementy i typickým polským feelingem, na čemž má nesporně svůj podíl i použití mateřského jazyka. Jako progresivní prvky můžeme chápat nejen snahu nehrát black metal ortodoxním způsobem, ale i v konkrétnějších obrysech, mezi nimiž nejvíc ční vyloženě progové kytarové sólo v „Przemocą wepchnięci w istnienie“, což je také jeden z mých nejoblíbenějších momentů na albu. Ale těch různých kliček a melodií tam lze nalézt více, ačkoliv se stále jedná jen o jemné koření, jehož není tolik, aby bylo možné o „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ hovořit jako o progresivním black metalu.

Vedle již jmenovaných „Wydłużam cień boga ciemności“ a „Przemocą wepchnięci w istnienie“ bych k těm nejzajímavějším skladbám zařadil ještě třetí „Niebo po burzy, oczy ranione piorunem“ a závěrečnou „Nic“, která se zpočátku tváří docela nenápadně, ale postupně hezky rozkvete. Bohužel se ale najdou i trochu slabší kusy, což se projeví hlavně při opakovaných posleších, kdy se mi zejména titulní píseň hodně ohrála. V pozdějších fázích jsem ji dokonce i párkrát přeskočil, protože ta výrazná baskytarová linka už mě trochu srala.

Celkově vzato je nicméně „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ pořád nadprůměrná deska a myslím si, že jsem ji v předstihu zbytečně podceňoval. Sice se nejedná o úplný strop, ale dovolím si tvrdit, že nikomu ze zúčastněných nedělá ostudu a že opatrně potvrzuje mimořádnou sílu polské blackmetalové scény.


Mephorash – Shem Ha Mephorash

Mephorash - Shem Ha Mephorash

Země: Švédsko
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 18.4.2019
Label: Shadow Records

Tracklist:
01. King of Kings, Lord of Lords
02. Chant of Golgotha
03. Epitome I: Bottomless Infinite
04. Sanguinem
05. Epitome II: The Amrita of Vile Shapes
06. Relics of Elohim
07. 777: Third Woe
08. Shem Ha Mephorash

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Regain Records

Mephorash jsou jasným důkazem toho, že i průměrná skupina s potenciálem skutečně může vykvést a svůj potenciál naplno rozvinout. První dvě desky „Death Awakens“ (2011) a „Chalice of Thagirion“ (2012) nebyly žádným zázrak. Vždycky mě pobaví, když u druhé jmenované vidím na Metal-Archives epické průměrné hodnocení 3 % ze dvou recenzí, jejichž tituly zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“. Nemyslím si, že by to byla až taková tragédie (chlapci-recenzenti asi nikdy neslyšeli o Katarzi, haha), ale o nějakou kvalitní muziku zrovna nešlo…

To třetí album „1557 – Rites of Nullification“ již vykazovalo výrazné zlepšení, a i když bych se zdráhal hovořit o nějakém kolosálním majstrštyku, už se jedná o poměrně povedenou nahrávku, jejímž prostřednictvím se Mephorash vydali správným směrem… který vedl k aktuální desce „Shem Ha Mephorash“, již můžu bez většího zaváhání označit jako to nejvyzrálejší a nejlepší, co tahle švédská smečka doposud vyplodila.

Mephorash samozřejmě v základě pokračují v tom, o co se snažili již dříve. I tentokrát se tedy jedná o okultní black metal, který je ovšem nyní po všech směrech dotaženejší. Po atmosférické stránce je „Shem Ha Mephorash“ skutečně vydařené, což rozhodně cením, jelikož právě náladotvornost považuji za jednu z povinných podmínek k tomu, aby se mi nějaká muzika opravdu zalíbila (čímž asi neprozrazuji nic nového… čtete-li nás pravidelněji, asi vám to už došlo, jak často o tomhle ve svých recenzích mluvím).

Na „Shem Ha Mephorash“ každopádně prakticky chybí rychlé sypačky a zběsilé pasáže. Rychlých momentů tu není mnoho, když se objeví, docela rychle (haha) jsou také pryč, protože dojde k dalšímu zvolnění. A hlavně – stěžejní dojmy tkví v něčem jiném než v těch pár rychlejších chvilkách. Mephorash vsadili všechno na střední tempo, hymničnost a jakýsi vznešený, možná skoro až aristokratický ráz. Paradoxně se ale zcela obejdou bez kláves a vystačí kytarovými melodiemi; když už, tak je atmosféra přifukována spíš pomocí chórů.

Nicméně to funguje. Když jsem viděl odvážnou hrací dobu jedné a čtvrt hodiny, tak jsem se trochu obával, jestli si Mephorash neukousli příliš velké sousto, ale nakonec musím uznat, že mě „Shem Ha Mephorash“ baví prakticky celý čas těch bezmála 75 minut mi vůbec nevadí. Samozřejmě, na takové ploše se najdou i momenty, kdy to není diplomaticky řečeno zrovna strop, některé části jsou trochu vatovité a dokázal bych si představit, že by trochu zapracovaly nůžky. Lze ovšem považovat za úspěch, že regulérní nuda se nedostaví vlastně nikdy a i ty slabší chvíle pořád neselhávají alespoň v tom udržování posluchače v odpovídající náladě.

Mephorash

Ze skladeb mi paradoxně přijde asi nejméně záživná ta, kterou Mephorash pustili do světa už loni jako EP na ukázku – „777: The Third Woe“. Ale i ta má pár solidních motivů a není důvod ji přeskakovat. Jen nedokáže přijít s nějakou výtečnou pasáží jako ostatní písně. Mou asi nejoblíbenější je čtvrtá „Sanguinem“ s velkým počtem kytarových melodií (nemůžu nezmínit vyvrcholení s krásným sólem) a působivým zaříkáváním ve dvou třetinách. Výborné nápady ale umí s přehledem dávkovat i další songy jako „King of Kings, Lord of Lords“, „Epitome I: Bottomless Infinite“ nebo „Shem Ha Mephorash“.

Až doposud mi Mephorash nikdy nepřirostli úplně k srdci, ačkoliv „1557 – Rites of Nullification“ už mi přišlo jako povedené album. Je to ale až „Shem Ha Mephorash“, kde mám poprvé pocit, že Švédové nahráli silné blackmetalové dílo. Celkově vzato si tedy mohu na seznam přidat další letošní desku, kterou si v dohledné době budu potřebovat koupit, což by doufám jako doporučení mělo posloužit.


Mgła, Revenge

Mgla, Revenge

Datum: 3.5.2019
Místo: Vídeň, Viper Room (Rakousko)
Účinkující: Mgła, Revenge

Pánové z Revenge a Mgła si prý jako lidi sedli a rozhodli se vyjet na společné turné po Evropě, což byl nepochybně dramaturgicky a marketingově zajímavý krok. Kapely oslovují poněkud odlišné segmenty blackmetalového posluchačstva, ale přijde mi, že společně slaví úspěch u obce, kterou lze nazvat „hipsterskou“. V případě Revenge se to může zdát podivné, ale je tomu tak. Tím chci jen naznačit, že spárování Kanaďanů s Poláky nebylo vůbec nelogické. Tour předkapely Deus mortem a Doombringer byly rovněž skvěle vybrány, neboť jistě nejsem sám, kdo podprůměrné no-name kapely se zaplaceným support slotem nemůže vystát. Ale nakonec to teda dopadlo poněkud jinak.

Nechce se mi tu sáhodlouze rozumovat o tom, co se může dít, když jsou hudbou osloveni posluchači, kteří nemají k danému žánru a subkultuře srdcový vztah. Každopádně jste nejspíš zaregistrovali, že se na tour „Vision – Discipline – Contempt“ zaměřili „antifašisté“ a zasadili se o zrušení několika německých zastávek tour. Pro českého fanouška se to nakonec ukázalo jako výhodná věc, protože namísto Mnichova kapely zahrály prvního května v Praze. Tam jsem zavítat nemohl, každopádně jsem měl již dávno zařízené lístky na vídeňskou štaci, které se také nevyhnuly problémy politického rázu.

„The great truth is there isn’t one and it only gets worse since that conclusion. The irony of being an extension to nothing and the force of inertia is now a vital factor“
(Exercises in Futility I)

Aktivisté šli dokonce tak daleko, že sesmolili článek do údajně největších novin v Rakousku, kde uvedli všechnu špínu, co se dala na Mlhu a Deus Mortem snadno vygooglovat (k rádoby NS vazbám Revenge se holt člověk musí trochu víc proklikat, případně otevřít booklet, takže ti byli z obliga). Organizátoři, již byli v článku jmenovitě uvedeni, díky tomu dostali nedobrou nálepku a původní klub Grelle Forelle z hoštění koncertu vycouval. A téměř jako všude jinde bylo znemožněno vystoupit polským Deus mortem. Já sice chápu, když někomu vadí osobnost Mikka Aspy nebo že bubeník Infernal War / Deus mortem v mládí odehrál pár koncertů s Honor (členem nikdy nebyl), ale v tomto případě jde pouze a jen o honění ega a „virtue signalling“. O podpoře neonacistické scény skrze Mgła a Deus mortem nemůže být řeč, žel blackmetalové kapely jsou mnohem snadnější terč než skuteční nácci, takže je třeba zafrajeřit aspoň tímhle způsobem. Ostatně jak přibližně řekl sám velký kokot H. Möbus: „Dnes je snadnější udělat skutečný NSBM koncert než Deströyer 666, Taake nebo Mgła.“

Revenge

Největší průser ale spočíval v tom, že se lístky na koncert vyprodaly před několika měsíci a nové místo konání, klub Viper Room, který organizátorům nabídl azyl sám od sebe, má asi poloviční kapacitu. Situace byla nakonec řešena tak, že v den D došlo ke dvěma koncertům Mgła a Revenge bez supportu (Deus mortem měli být původně nahrazeni Misanthropic Might). Jeden začínal cca o půl páté odpoledne, druhý po osmé. Organizátoři poprosili držitele lístků, aby se alespoň 170 jedinců přihlásilo na první koncert a nehrozilo, že se na někoho, kdo si zaplatil, večer nedostalo. Nakonec bylo na prvním koncertě cca 200 lidí, na tom druhém 300, nacpáno bylo tak akorát a jelikož jsem protekční spratek alespoň v metalových kruzích, bylo mi umožněno zhlédnout koncerty oba.

„Listen you fuckers, you screwheads. Here is a man who would not take it anymore. A man who stood up against the scum, the cunts, the dogs, the filth, the shit.“
(Taxi driver)

Setlist Revenge:
01. Us and Them (High Power)
02. Traitor Crucifixion
03. Pride Ruination (Division Collapse)
04. Mass Death Mass
05. Desolation Insignia
06. Altar of Triumph
07. Banner Degradation (Exile or Death)
09. Wolf Slave Protocol (Choose Your Side)
10. [nová skladba]
11. Silent Enemy
12. Blood of My Blood

Trojice Vermin, Haasiophis a J. Read na pódium vstoupila za ryčení sirén a úryvků z kultovního „Taxikáře“, aby během chvíle rozjela svou kanonádu s „Us and Them“ a ještě víc, snad až vrcholně ji vyhrotila s megabestiálním ukřižováním zrádců, takže jsem si mohl hlavu umlátit a hrdlo vykřičet. Rakušáci samozřejmě dle očekávání pouze stáli a čuměli, což nebylo způsobeno zvukem. První set kapely trochu trpěl poněkud přebasovaným, přeřvaným soundem, avšak i bez ucpávek byly riffy dobře srozumitelné a muzika kopala jak zkurvymrd. Ostatně ani během druhého setu, kdy byl zvuk na poměry Revenge skvělý, se moc lidí nehýbalo. Sem tam někdo maximálně zaházel hlavou a zahrozil, takže jsem byl samozřejmě za totální piču, když mi došla trpělivost a pokusil jsem se dav trochu prošťouchnout aspoň během poslední „Blood of My Blood“. Ten se pohotově rozestoupil, velcí vystajlovaní metalisti zmizeli z dosahu a jediný, kdo se rozhodl mi náraz s vervou vrátit, byla moje padesátikilová přítelkyně.

„Treason! Traitor! Axe age crucifixion legions rise. Slaying, the betrayer! Victory retaliation scum crucified.“
(Traitor Crucifixion)

K příkladné manifestaci násilí a pohrdání došlo aspoň na pódiu. Vermin v triku Axis of Advance odeřval oba sety bezchybně a jen potvrdil, že je silnější frontman než svého času Helmkamp. Ohromný podíl na efektivitě hudby má i jeho hlasová souhra s Haasiophisem, který grcal do mikráku vcelku kreativně a ještě v mezičase házel ksichty jako Charlie Manson. James Read furt mlátil hlavou, kulil oči a sypal brambory naprosto satanistickým způsobem. Všichni tři působili jako ta sorta lidí, co by si v případné postapo válce všech proti všem vybojovala čelní příčky na potravním řetězci.

„I don’t care about your feeble weak cunt brotherhood, You are all maggots living in an animal’s shit. Rats crawling around in defective subhuman vomit. Cockroach truth put to death.“
(Banner Degradation)

Revenge

Revenge možná zní jako hudební antiteze Mgła, ale obě kapely mají společné jedno: nekompromisně přesnou, strhující interpretaci své studiové tvorby. Potvrdil jsem si ale, jak by Revenge naživo prospěla druhá kytara a že bych rád slyšel jejich studiovou nahrávku nařvanou koncertní sestavou.

Během obou setů zazněly stejné skladby. Vím, že Revenge na jiných zastávkách hráli navíc i „Death Heritage“, a když vokalisté blili název nového songu, znělo to jako „Oath Violator“. S mírnými obměnami se jednalo o typicky vražednou skladbu Revenge.

„No golden thrones to follow. No shrines of solace to be found and only the locusts shall sing at the end of the day.“
(With Hearts Towards None I)

Setlist Mgła:
01. Exercises in Futility I
02. Exercises in Futility IV
03. Mdłości II
04. With Hearts Toward None I
05. Exercises in Futility II
06. Groza III
07. With Hearts Toward None VII
08. Exercises in Futility VI
09. Exercises in Futility V

Protože moje krční svalstvo naříkalo už po prvním setu Revenge, sledování Mlhy jsem pojal notně laxněji. Sem tam jsem si zkontroloval nazvučení z různých pozic, ale po většinu času jsem sledoval vystoupení v sedě ze zadní části sálu u schodů, kde bylo velice slušně vidět až na pódium a zvuk netratil nic ze své intenzity. Po odmlce se na koncertech kapely nic nezměnilo, pánové své skladby odehráli perfektně a zvuk byl během obou setů čistý, tak akorát hlasitý a výtečně zmixovaný. Kdyby Readovy bicí měly tak průrazný, úderný zvuk jako ty Darksideovy, tak by z lidí nezbyl ani mastný flek. Své ale dělá i to, že Kanaďan bicí paličkami prachsprostě bije, zatímco Polák umí doopravdy hrát, haha. Dále mi přišlo, že basák The Fall doplňoval Mikołajovy vokály častěji a efektivněji než dřív, a to jsem Mgła před Vídní viděl asi čtyřikrát, takže mám s čím srovnávat, ale možná to bylo zmíněnou kvalitní zvukařinou. Některé textové linky (nepřekvapivě třeba „now and forever!“) odeřvali fanoušci s takovou vervou, až to bylo slyšet i vzadu. Ostatně, Rakušané dali konečně najevo, že dorazili na metalový koncert a vepředu se to řádně rozhýbalo.

Oba sety Mgła byly totožné a výborné. Ještě před koncertem jsem vůbec neměl chuť vidět Poláky znova, ale nakonec jsem je zhlédnul s velkou chutí. U oblíbené, závěrečné „Exercises in Futility V“ mě dokonce mírně zamrazilo v zádech, takže kult. Ale pochopitelně u mě osobně zvítězili Revenge, kvůli kterým jsem došel.

Mgla

„I wish it was classic fire and brimstone but clearly there is a very special plan. Paved with havoc and shattered virtues, as if there were any other paths.“
(Exercises in Futility II)

Koncerty hodnotím jako výborné, a dokonce mě ani tak nemrzí, že se to na Revenge nezrubalo. Nic jiného jsem totiž nečekal, haha. Mgła byla navíc lepší, než jsem čekal. Takže spokojenost panuje velká a návštěvy Vídně v ničem nelituji. Obrovský respekt náleží organizátorům za to, jak se vypořádali s obrovskými, výše nastíněnými problémy. Snad se jim těch několik dní těžkého stresu a shonu nějak vykompenzovalo.


Aoratos – Gods Without Name

Aoratos - Gods Without Name

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Parallax I
02. Holy Mother of Terror
03. Of Harvest, Scythe and Sickle Moon
04. Gods Without Name
05. Thresher
06. The Watcher on the Threshold
07. Prayer of Abjection
08. Dread Spirit of the Place
09. Parallax II

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Nightbringer jistě zná (nebo by alespoň měl) každý srdcový příznivec blackmetalového žánru. Jejich hudba je nezaměnitelná, a i „slabší“ vydání oplývají vysokou řemeslnou, uměleckou i duchovní kvalitou. Zkrátka výstavní Black Metal. Převážná část materiálu Nightbringer pochází z pera Naase Alcametha, i když nelze opomenout, že se o kompozice téměř vždy dělil s dalšími členy. Každopádně nápadů má evidentně přehršel, a tak existuje i několik „bočních“ projektů jako Bestia Arcana, opěvující konec světa a činné zlo v srdci lidstva, zhudebněný snový deník Akhlys, dark ambient Temple of Not a v neposlední řadě i Excommunion. V nich si Naas s kámošem Christbutcherem z Maveth (kde N.A. mimochodem napsal i nějaké texty) ukojil své deathmetalové choutky. A nově tu máme Aoratos s deskou „Gods Without Name“.

Nikoho nepřekvapí, že debut silně připomíná ostatní Naasovy blackmetalové kapely. Ještě aby ne, když se tu kromě samotného principála objevuje na pozici bubeníka Menthor a jako host a koncertní člen kapely také Nox Corvus, který býval v Nightbringer výraznou tvůrčí silou. Pokud mě paměť nešálí, tak se Aoratos měli chytit hudebního konceptu fúze ambientu s black metalem, čemuž se původně měli do hloubky věnovat Akhlys, ale nakonec v obou případech dominuje černý kov. Možná to je jeden z důvodů proč Naas Alcameth plánuje do budoucích koncertních setů Aoratos zařadit i skladby Akhlys.

Každopádně odpověď, proč čerstvá, třičtvrtěhodinová porce hudby předmětného hudebníka vychází pod nových jménem, je jednoduchá. „Gods Without Name“ zkoumá nový lyrický koncept, který se podle mého dojmu dotýká mysticismu krajiny a nadpřirozených, člověkem nepojmenovaných entit dlících v divočině. Hádám, že mnoho z vás vidělo horor „The VVitch“ (2015) nebo „Sleepy Hollow“ (1999), které trefně zachycují obavy raných amerických kolonistů z dosud nezkrocené okolní přírody a projekce pramenící z náboženské pověrčivosti. Hudba Aoratos rozhodně umí být nepříjemná a tajemná jako chcíplá krajina hnijících dřevin nebo nekonečný lán pole, kde je až nepřirozené ticho a dusno, že by jeden pad.

Hudebně je „Gods Without Name“ nejvíce zaměnitelné s „Holókauston“ od Bestia Arcana, zatímco hutná skladba „Dread Spirit of the Place“ by klidně pasovala na debut Akhlys. Propíranou podobnost nebudu považovat za negativum, důležitý je fakt, že zde máme dalších 45 minut majestátně opresivního black metalu s ambientními tendencemi. A nebo jinými, již užitými slovy: Black Metalu vysokých řemeslných, uměleckých i duchovních kvalit, jak je tomu u Naase Alcametha zvykem. Z toho důvodu deska samozřejmě snese i trochu přísnější soud.

Aoratos

Kvalitativní laťka „Gods Without Names“ během hrací doby znatelně kolísá. Za nejvýraznější považuji prvně vypuštěný song „Thresher“, zmíněnou „Dread Spirit of the Place“ a také „Holy Mother of Terror“. Jsou tu i různě rozprostřené dílčí nápady, které jsou super, ale jinak mi ostatní skladby přijdou spíše do počtu a deska po více posleších jen těžko zaměstnává pozornost sama od sebe.

Tohle je krásný exemplář alba, co si zasluhuje hodnocení 7/10. Tím dá pisálek najevo, že se teda jedná o nadprůměrný počin (co je vlastně dneska průměr?), ale prakticky to i znamená, že deska brzy zapadne pod náporem dalších kvalitně zpracovaných produktů. Fanoušek tvorby Naase Alcametha si zde najde své a album za všeobecné doporučení stojí. Samozřejmě za nejlepší bych považoval scénář, kdyby se nejsilnější kompozice, co jsou jinak rozprostřené na více albech, sešly na jediném, vraždícím titulu. Ale důvody proč tomu tak není, jsou snad pochopitelné.


Hwwauoch – Hwwauoch

Hwwauoch - Hwwauoch

Země: ?
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.11.2018
Label: Amor Fati Productions / Fallen Empire Records

Tracklist:
01. Three Phantoms, One Heart
02. Ad Extirpanda
03. Extinction & Enlightenment
04. Emanations of Forgotten Futures
05. Thou Shalt Feed the Ergosphere

Hrací doba: 33:35

Odkazy:
bandcamp

Права Коллектив (Prava Kollektiv) je jakési seskupení kapel soustředěné okolo formace Arkhtinn. Což je zároveň asi nejznámější jméno z tohoto kolektivu, přestože první dlouhohrající deska „最初の災害“ vyšla až v loňském roce. O projektu nicméně bylo dost slyšet už díky demo tvorbě. Dále sem spadají kapely Voidsphere, Mahr a také Hwwauoch.

U žádné z jmenovaných formací není známa sestava a vlastně ani místo původu. Ví se pouze to, že projekty mezi sebou porůznu sdílejí členy. Dojem spřízněnosti dotváří i skutečnost, že prakticky všechny jejich počiny vycházejí pod značkou německých Amor Fati Productions a/nebo amerických Fallen Empire Records (ačkoliv ti minulý měsíc ukončili svou činnost a takříkajíc zavřeli krám).

My se dnes zaměříme na projekt Hwwauoch, jehož bezejmenný debut z konce loňského roku, vydaný nečekaně skrze Amor Fati na MC / LP a digitálně u Fallen Empire, je mimořádně zajímavý. Sice jsem doteď nedokázal identifikovat, co přesně se nachází na obalu desky, snad nějaké kořeny či co, ale co se hudební náplně týče, tak jsem hodně rychle poznal, že tahle nahrávka za pozornost rozhodně stojí.

Hwwauoch jsou zajímaví tím, že se v jejich muzice sráží hned několik náhledů na blackmetalový žánr, aniž by docházelo k nějakému rozbíjení celistvosti či konzistentnosti celého počinu. Dle úvodní skladby „Three Phantoms, One Heart“ by se mohlo zdát, že Hwwauoch budou nabízet ortodoxnější pohled na žánr. Tenhle dojem vlastně není špatný, ale také není jediný. Jde totiž jen o jednu z vícera tváří Hwwauoch, kterou navrch podporuje i příjemně syrový sound.

Stejně tak je ale podání Hwwauoch intenzivní, na čemž má podíl nejen samotná muzika, v níž se nechá najít poměrně dost rychlých až zběsilých pasáží, ale také uvřískaný fanatický vokál. Vedle toho tu ale naleznete i množství vyloženě náladotvorných momentů, v nichž Hwwauoch ždímají atmosféru na maximum. Nechybí ani zajímavé melodie, ambientní náznaky v pozadí nebo třeba zvonivá baskytara.

Nejdále jsou pak takové snahy dotaženy ve chvílích, kdy Hwwauoch z arzenálu začnou sypat lámané mimozemské melodie, které nechají vzpomenout na nikoho menšího než Blut aus Nord. Možná nejvýrazněji se tak děje ve druhé „Ad Extirpanda“, ale určitě nejde ani zdaleka o jediný výskyt. Podobnost je tak evidentní, že bych se snad nebál mluvit o přímé inspiraci. Což ovšem nemyslím jako výtku, poněvadž inspirace u takového kalibru není ostudou, obzvlášť tehdy, když je s ní nakládáno po svém. I kdyby to třeba mělo být jen usazení do jiného kontextu, jako se to děje v případě Hwwauoch.

Hwwauoch možná v základě „pouze“ kombinují různé přístupy, ale dostatečně je omlouvají dvě věci. Za prvé, dělají to v dostatečně vysoké kvalitě. A za druhé, výsledek je poskládaný tak chytře, až Hwwauoch nakonec trochu svojsky znějí. Desce se totiž nedá upírat určitá vize a vlastní ksicht, což rozhodně nebývá pravidlem. Tak či onak, ve finále mám prostě pocit, že neposlouchám něco, co mohu slyšet všude okolo, čehož je samozřejmě nutno si cenit.

Celkově vzato je tedy na místě považovat „Hwwauoch“ za excelentní debut, jenž by neměl proklouznout mezi prsty žádného příznivce dobrého black metalu.


Xibalba Itzaes – Ah Tza Xibalba Itzaes

Xibalba Itzaes - Ah Tza Xibalba Itzaes

Země: Mexiko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.10.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Ah Tza!
02. Intro All Hail Chaac
03. All Hail Chaac
04. Rituals in the Sun
05. Throughout the Equinox
06. The Storm of Giaia
07. Nine Steps Below
08. Dawn of Endless Horrors
09. Ekab
10. The Owl
11. Ah Tza Xibalba Itzaes
12. Katun II (The First Chronicle)

Hrací doba: 32:39

Odkazy:
web / facebook

Dovolím si tvrdit, že mexické Xibalba nebo také Xibalba Itzaes lze řadit mezi kultovní skupiny, kde slovo „kultovní“ neznačí všeobecnou popularitu, nýbrž velkou oblibu v úzkém specifickém okruhu lidí. To mi na Xibalba Itzaes sedí jako ulité, protože se svým debutem „Ah Dzam Poop Ek“ se myslím zapsali nejen do análů žánru, ale i do srdcí mnohých blackmetalových fans.

Xibalba vznikli v době, kdy v Norsku byla u moci mafie druhé blackmetalové vlny provázené hořením kostelů a kdy české žánrové legendy jako Master‘s Hammer, Root nebo Törr měly na kontě své první dlouhohrající desky. Až na to, že Xibalba operovali daleko od hlavního dění, mimo dosah většiny posluchačů – z Mexika. Ani to jim ovšem nezabránilo, aby natočili už zmiňovanou skvělou desku „Ah Dzam Poop Ek“ (1994).

Nedlouho po jejím vydání, v roce 1996, ovšem Xibalba ukončili svou činnost a na dlouhou dobu se uložili ke spánku. K obnově činnosti došlo až v roce 2007, nejprve pod původním jménem, nicméně přibližně ve stejnou dobu vznikla v Kalifornii hardcorová formace, která si přivlastnila tentýž název, shodou náhod si zvolila velmi podobné logo a podobně jako mexičtí Xibalba se ve svých textech rovněž věnují starým hispánským tradicím a odkazu. Kvůli odlišení se od této kapely se Mexičané rozhodli svůj název v roce 2010 rozšířit na stávající Xibalba Itzaes.

V nové éře si Xibalba Itzaes doposud připisovali pouze krátké počiny. Postupně se objevily demosnímek, minialbum a singl, takže ani v tomto ohledu se nejednalo o nějakou přehnanou aktivitu. Až loni na podzim, téměř čtvrtstoletí po vydání „Ah Dzam Poop Ek“, vyšla druhá dlouhohrající deska „Ah Tza Xibalba Itzaes“

Navazovat na něco po takové době, obzvlášť jedná-li se o kultovní věc jako „Ah Dzam Poop Ek“, bývá ošemetné, ale Xibalba Itzaes se s tím popasovali se ctí a prostřednictvím „Ah Tza Xibalba Itzaes“ ve svém odkazu pokračují důstojně. Druhé album dokonce vnímám podobně jako debut – není to věc, kterou bych nutně potřeboval poslouchat často a opakovaně, ale rozhodně je zajímavá, stojí za to ji znát a jednou za čas si to poslechnu s obrovskou chutí.

„Ah Tza Xibalba Itzaes“ má v sobě nepochybně určitou návaznost na „Ah Dzam Poop Ek“, ale je logické, že po čtvrtstoletí dlouhé pauze přinese i nějaké změny. Kontinuitu ovšem zajišťuje skutečnost, že Xibalba Itzaes opětovně čerpají primárně z první vlny black metalu, což je asi sdělení, které si jistě dokážete sami přebrat a naložit s ním, jak uznáte za vhodné. Stejně tak nechybí ani atmosférické závany korespondující s tematickou náplní textů Xibalba Itzaes. Občasné intro nebo mezihra navozují náladu dávné mayské kultury, kterou lze při troše snahy pochytit i ve staroškolském black metalu, jenž je nakonec pořád stěžejní náplní „Ah Tza Xibalba Itzaes“. Občasné přechody bicích nebo kytarové melodie udělají svoje. A když už se bavíme o atmosféře, pak nemohu nezmínit obal, který je perfektní (což ostatně platilo už u „Ah Dzam Poop Ek“, takže i v tomhle lze vidět návaznost).

Xibalba Itzaes

Zmínil jsem kytarové melodie. Právě v nich spatřuji největší posun oproti debutu, protože na „Ah Tza Xibalba Itzaes“ hraje sólová kytara velkou roli a zní dost svojsky. Zprvu jsem si na ni sice musel zvykat, ale má to svoje kouzlo a Xibalba Itzaes tímhle hojným pliváním vyhrávek určitě nesáhli vedle. V celkovém součtu se mi však o trochu víc přece jenom líbí klasika v podání „Ah Dzam Poop Ek“, protože ta mi přijde víc atmosférická, což mi spíš vyhovuje.

Tak či onak je ale „Ah Tza Xibalba Itzaes“ pořád zajímavé album, přestože třetinu tracklistu již bylo možné slyšet na dřívějších neřadovkách nové éry. Stojí za slyšení.


Gorgoroth – Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan (2003)

Gorgoroth - Twilight of the Idols - In Conspiracy with Satan (2003)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.8.2003
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Procreating Satan
02. Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man
03. Exit – Through Carved Stones
04. Teeth Grinding
05. Forces of Satan Storms
06. Blod og minne
07. Of Ice and Movement…
08. Domine in virtute tua laetabitur rex

Hrací doba: 32:28

Odkazy:
web / facebook

Když se na to dívám takhle zpětně, řekl bych, že s „Incipit Satan“ skončila zlatá éra Gorgoroth. Vše nejzajímavější v jejich diskografii již bylo řečeno a žádné z budoucích alb už není tak výborné jako ta z devadesátých let a prvního roku nového tisíciletí. V neposlední řadě také kluci začali trochu zlobit a mnohdy mediální prostor okupovaly spíš jejich eskapády se zákonem než vlastní hudba.

Název šesté desky „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ opětovně odkazuje na dílo a myšlenky Friedricha Nietzscheho – už jako třetí v řadě. Z knihy „Twilight of the Idols, or How to Philosophize with a Hammer“ si Gorgoroth jméno pro nahrávku vypůjčili již na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, tentokrát jen použili její titul, nikoliv její podtitul. Na Nietzscheho odkazoval i orel s hadem na obálce „Incipit Satan“, ani nemluvě o tom, že se zde objevila skladba „Will to Power“, což je jeden z hlavních konceptů Nietzscheho filozofie.

Menší kontroverzi způsobil také přebal „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na němž se nacházejí trosky kostela Fantoft, jejž v roce 1992 zapálil Varg Vikernes. Nepříliš známým faktem jen tak mimochodem je, že na sérii vypalování křesťanských kostelů na začátku devadesátých let se podílel i jeden bývalý člen Gorgoroth, baskytarista Kjettar, který se objevil pouze na demosnímku „A Sorcery Written in Blood“ z roku 1993.

Většina „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ byla natočena již v roce 2002, ale k pozdržení jeho vydání došlo kvůli Gaahlovi, jenž si od února do prosince téhož roku pobyl ve vězení za napadení. Zpěvy tedy nahrál až v lednu 2003 a k vydání došlo až v létě, opět a naposledy pod hlavičkou Nuclear Blast.

„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ přineslo ještě jednu zajímavou změnu. Infernus, jediný zakládající člen a dlouholetý lídr Gorgoroth, zde vůbec poprvé nedrží skladatelské otěže. Jeho jediným kompozičním vkladem je ani ne minutové klávesové outro „Domine in virtute tua laetabitur rex“. Jinak většinu desky zkomponoval baskytarista King ov Hell a dvěma písněmi – „Procreating Satan“ a „Of Ice and Movement…“ – přispěl bubeník Kvitrafn, což pro neznalé není nikdo jiný než Einar Selvik dnes známý z Wardruny.

Oproti otevřenějšímu a progresivnějšímu „Incipit Satan“ představuje „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ návrat k tradičnějšímu pojetí black metalu co do formy, ale zvukově pokračuje ve stavitelnějších tendencích svého předchůdce. Jinými slovy se nejedná o album, které by uspokojilo pouze ty posluchače, jimž vyhovuje, když kytara zní jak otvírání zrezivělé konzervy, vrzání nenamazaných dveří nebo bzučení včelího úlu.

Gorgoroth

To je ještě v pohodě, ale s úrovní vlastního materiálu už je to o trochu horší. Na nahrávce sice není žádný úplně špatný song, ale ani vyloženě skvělý. „Procreating Satan“ s vyhroceným závěrem je slušná vypalovačka. „Forces of Satan Storms“ je nejspíš největší hitovka desky s jednoduchým, leč poměrně funkčním riffem. Asi nejzajímavější jsou „Blod og mine“, která má jako jedna z mála výraznější nápady, a slušně nasypaná „Of Ice and Movement…“, již uzavře industriální druhá polovina. „Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man“, „Exit – Through Carved Stones“ a „Teeth Grinding“ mají docela dobré ústřední motivy, ale třeba druhou jmenovanou zbytečně brzdí četná zpomalení, takže se jedná jen o odvar z „Litani til Satan“ z alba minulého nebo „Sign of an Open Eye“ z alba následujícího.

Vesměs má každý song nějaké poznávací znamení, díky němuž jej lze pohodlně odlišit od ostatních, i když to je v některých případech „jenom“ něco jako solidní riff. Ale nakonec – metalová hudba přece je o kytarových riffech, takže co na tom. „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ ovšem ztrácí především na celkových dojmech, které navzdory vcelku dobrým dílčím elementům nejsou nijak omračující. Jako kdyby šesté desce scházelo větší charisma.

Gorgoroth

Co ale Gorgoroth ztráceli na skladatelské potenci, to dohnali alespoň na jiných frontách. Tři čtvrtě roku po vydání „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, 1. února 2004, odehráli v polském Krakově koncert nasnímaný pro vydání DVD, k čemuž se Norové pořádně vybavili. Po pódiu rozlili osmdesát litrů ovčí krve, ovčí hlavy také napíchali na kůly a přibrali i čtyři ukřižované naháče. Akorát nějak nevěděli, že urážka náboženství je v Polsku trestná. Okolnosti koncertu vyšetřovala i policie, která nakonec také zabavila natočený materiál. Gorgoroth navíc v důsledku této kontroverze skončili u Nuclear Blast (což je možná spíš výhra). Nicméně reklama dobrá. DVD s koncertem nakonec vyšlo až v červnu 2008 pod názvem „Black Mass Kraków 2004“.


Cult of Fire, Lamia Vox

Cult of Fire, Lamia Vox

Datum: 5.4.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Cult of Fire, Lamia Vox

Koncert 5. dubna v pražském klubu Underdogs‘ byl jedinou příležitostí spatřit letos Cult of Fire živě na našem území. Přestože Kult ohně není kapelou, po jejímž koncertě bych nějak horlivě toužil, hozenou rukavici jsem přesto zvedl a lístek koupil prakticky hned po zahájení předprodeje. Kdo to neudělal stejně a nehejbnul sebou, měl smůlu, protože Cult of Fire smíchovský sklep vyprodali bez sebemenších problémů a hodně rychle.

Předskokan byl velmi zajímavý, minimálně stejně jako hlavní chod. Lamia Vox toho večera nicméně nepřesvědčila. Při domácím poslechu mi její hudba přijde výtečná, ale v Underdogs‘ to nějak nefungovalo. Těžko říct, jestli bylo něco špatně ve výkonu, protože Lamia jen stála schovaná za pultíkem a notebookem, a v tomto zákrytu čarovala svá atmo-kouzla. Projekce příhodná. Přesto jsem se po celou dobu jejího setu nedokázal naladit na správnou vlnu (a to bych předem řekl, že prostředí Underdogs‘ by její produkci mohlo sednout) a vlastně mě to moc nebavilo. Když pak někdo, kdo měl zřejmě už dost upito, začal dělat kdesi v prvních řadách bordel, šlo do kytek i to málo atmosféry, co se podařilo vykřesat.

Krátce nato následoval Kult ohně. Kdo už někdy tuhle smečku živě viděl, určitě věděl, co by měl od vystoupení očekávat – a také se toho dočkal, poněvadž žádná překvapení se nekonala. Cult of Fire předvedli svou klasiku. Pódium bylo bohatě zdobené, plné symbolů a obrazů souvisejících s hinduismem a védskou kulturou. Sama skupina byla tradičně navlečena do hábitů, které stoprocentně ladily s tematickým zaměřením textů. A jako vždy – vypadalo to cool.

Na druhou stranu, Cult of Fire jsem viděl již několikrát a zdaleka nejpůsobivější to bylo poprvé. S každým dalším koncertním setkáním mám silnější a silnější pocit, že znovu vidím prakticky to samé a že jakkoliv je kapela svým vizuálem svojská, chtělo by to už nějakou obměnu, aby měl člověk důvod navštěvovat vystoupení opakovaně. Obzvlášť když nejde pouze o záležitost vizuální, ale i hudební. Jednoduše mám dojem, že koncerty Cult of Fire jsou jako přes kopírák a že s každým dalším mě to baví méně a méně.

Cult of Fire

V Underdogs‘ jsem tedy zrovna nadšením neskákal. Bylo to fajn a všechno, to jo, ale něco velkého jsem tam tedy neviděl a nezažil. Někde v polovině setu jsem se trochu přistihl, že je to z mojí strany vlastně jen čekání na závěr, kdy nastoupí ty největší šlehy, což se také stalo. Finální trojice „Závěť světu“, „Vltava“ a „Satan mentor“ nakládala a suverénně se jednalo o vrcholný moment večera.

Nemůžu tvrdit, že by mě vyloženě sralo, že jsem za to ty prachy dal a šel. Kdybych ale vynechal, o nic bych nepřišel. Dejme tomu, že kdyby Cult of Fire zvolili podobný model i příští rok a hráli na našem území jeden exkluzivní koncert, tak už bych si jej nechal s klidným srdcem ujít.


Nyredolk – Demo

Nyredolk - Demo

Země: Dánsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 16.10.2018
Label: Caligari Records

Hrací doba: 13:16

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Může vám to připadat zvláštní, že mi ke štěstí stačí jen tohle, ale když jsem viděl obal dema od dánských Nyredolk, věděl jsem, že tohle budu chtít slyšet. Neodradila mě ani škatulka, která slibovala kombinaci black metalu a (crust) punku, přestože podobné věci většinou nemám potřebu vyhledávat. A klidně se pochválím – nakonec se svým rozhodnutím můžu být spokojen.

I když… abych se zase přiznal, původně jsem od Nyredolk očekával ještě trochu víc, než co jejich první třináctiminutový demosnímek nabízí. Doufal jsem, že ta muzika bude o něco obskurnější a divnější a že mě to smete. To se ovšem nestalo, takže jsem první dva, tři poslechy přemýšlel, jestli náhodou nebude záhodno mluvit o zklamání. Dánové si mě však na svou stranu nakonec získali. Po nějaké chvíli jsem si totiž uvědomil, že jejich počínání své kouzlo rozhodně má.

Rozhodně se sluší zmínit, že Nyredolk nehrají bezhlavou primitivní jebačku, jak by se dle žánru možná mohlo zdát. (Crust)punkové vlivy jsou sice na demíčku znát, ale primární roli hraje black metal. Navíc bych se nebál zmínit i další elementy, o nichž se v souvislosti s touhle skupinou nikde nemluví. Osobně si totiž myslím, že borcům neschází ani láska k dřevnímu syrovému heavy metalu a že se jí při skládání vlastní hudby ani nesnažili bránit. Také lze dodat, že špína a barbarský primitivismus zde kráčejí ruku v ruce se s citem pro náladatvornost. Kombinace je to lákavá.

„Indvold“ a „Kødæder“ jsou taky fajn, i v nich najdete povedené riffy a Nyredolk už s jejich pomocí víceméně ukážou, o čem jejich muzika bude, ale to hlavní se podle mě odehrává až ve druhé polovině demosnímku ve skladbách „Dø langsomt“ a „Blottet for empati“. V nich naroste počet atmo-prvků a hlavně některé riffy jsou kurevsky zabijácké.

Celkově vzato si myslím, že první demosnímek Nyredolk je určitě fajn a vlastně i vcelku zajímavá jednohubka. Až mě skoro štve, že jsem si to pustil až v době, kdy byla kazeta vyprodaná, a než jsem se pořádně rozmyslel, zmizel i sedmipalcový vinyl. Stále se mi někde vzadu ozývá našeptávač, že jsem přece doufal v něco víc, ale i přesto jsou Nyredolk sympatičtí a jejich muziku k poslechu můžu doporučit. Další počin si každopádně určitě pustím, i když tentokrát už možná budu přísnější.