Archiv štítku: black metal

Dögkút – Demo

Dögkút - Demo

Země: Maďarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 18:52

Odkazy:
bandcamp

This is Our radical Prophecy, the Supreme War against all life!!
Burning fields of raped mother earth, eternal Kaos upon this planet!!
Total Annihilation, in the name of the Beast!!
Triumph of Death!!

We are the Enemies of your pathetic existence!!

We are your Enemy!!

Jak vidno, Dögkút jsou velmi sympatičtí hoši, když se prezentují takto láskyplně. A stejně láskyplná je i jejich hudební produkce.

Bavíme se o docela nové smečce pocházející z maďarského podzemí. Aktuáln Dögkút vypustili svůj první bezejmenný demosnímek, jenž vyšel nejprve digitálně a krátce nato, v prosinci loňského roku, i na audiokazetě v limitované edici 66 kopií (pokud byste o jednu jen tak mimochodem měli zájem, tak poslední kusy jsou stále k mání!). To je asi tak vše, co lze k představení Maďarů říci, poněvadž na informace jsou jinak docela skoupí. Nechť tedy promluví hudba!

Demo nabízí tři nepojmenované, pouze očíslované skladby, jejichž souhrnná délka činí bezmála 19 minut, přičemž tou nejdelší je hned úvodní „I.“ dosahující osmi a půl minuty. To není úplně nízká stopáž, přesto nemusíte čekat nějaké atmosférické hody. Jak hned zkraje uvedený manifest naznačuje, Dögkút produkují hudbu, jejímiž stěžejními atributy jsou nenávist a násilí.

Nebudeme si nic nalhávat, formálně Dögkút nepředvádějí nic vyloženě zvláštního. Jednoduše řečeno se jedná o temný a hluboce podzemní black metal zasvěcený animálním pudům. Za zmínku snad stojí pouze to, že vokál nevřeští v typicky blackmetalovém duchu, jedná se spíše o záhrobní chropot, nicméně jeho podání je dostatečně ohavné na to, aby šlo takový přístup kvitovat.

I navzdory jisté „standardnosti“ produkce Dögkút však v jejich muzice je cosi obsaženého, nad čím nelze jen tak lehce mávnout rukou a ignorovat to. Nechybí jistá bestialita a autentická špinavá surovost. Právě díky těmto atributům dokáže demosnímek zaujmout a něco ze svého misantropického já posluchači skutečně předat. Nechť si každý odpoví, zdali je něco takového málo a co víc by případně od hnusného black metalu měl chtít.

Dögkút

Vyznění hudby pak samozřejmě pomáhá i primitivní demo sound. Až si říkám, že by se na případném albu a při případném takzvaném vylepšení zvuku mohlo vytratit to, co činí muziku Dögkút tak lákavou v její současné podobě. Ale to je problém, s nímž já osobně bojuji u mnoha (ne-li dokonce většiny) blackmetalových skupin, na něž narazím už v jejich demo-éře. To však berte čistě jako ničím nepodloženou spekulaci a věštění budoucnosti, jež nemusí vůbec nastat. Nyní je důležitá současnost prezentovaná demosnímkem a tato je natolik dobrá, že já osobně už jsem jednu kopii audiokazety neváhal uzmout. A to samé mohu doporučit všem příznivcům podobně laděné hudby.


Ashenspire – Speak Not of the Laudanum Quandary

Ashenspire - Speak Not of the Laudanum Quandary

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Restless Giants
02. The Wretched Mills
03. Mariners at Perdition’s Lighthouse
04. Grievous Bodily Harmonies
05. A Beggar’s Belief
06. Fever Sheds
07. Speak Not of the Laudanum Quandary

Hrací doba: 59:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Nemusíte je milovat nebo snad dokonce uctívat, ani nemusíte mít doma všechny jejich nahrávky ve všech existujících oficiálních verzích, rozhodně však nemůžete popřít, že A Forest of Stars jsou ojedinělá formace a že kapely jejich formátu se nerodí každý den. Britové dokázali propojit cit pro fantastické hudební nápady, schopnost vytřískat z minima naprosté maximum, atraktivní a v metalu nepříliš okoukanou stylizaci, vizuální stránku i prezentaci sebe sama do jednoho neopakovatelného celku, jehož důsledkem je opravdu unikátní aura.

Řekl jsem neopakovatelného? První dvě alba A Forest of Stars byla ve své určena spíše fajnšmekrům, kteří sledují podzemní kanály, šlo víc o obskurní záležitost pro zasvěcené, ale nejpozději s přechodem pod značku Lupus Lounge (sublabel Prophecy Productions) začalo jméno A Forest of Stars růst a jejich výjimečná produkce zasáhla širší publikum. A ve světle všeho řečeného bylo docela jasné, že se časem objeví někdo, kdo půjde v jejich šlépějích a pokusí se vyvrátit ono tvrzení o neopakovatelnosti. Až se skoro člověk diví, že to trvalo tak dlouho, než se nějací následovníci objevili.

Nyní jsou však tady a říkají si Ashenspire. Pocházejí ze skotského Glasgow a čerstvě mají venku svůj dlouhohrající debut „Speak Not of the Laudanum Quandary“, jejž se ujala taktéž renomovaná firma – italští Code666 Records. Pojďme se podívat na to, jak se jim ten avantgardní black metal daří…

Samozřejmě bych povídání o nějaké skupině nezačínal dvěma odstavci o úplně jiné skupině, kdyby ta podobnost nebyla skutečně veliká. U „Speak Not of the Laudanum Quandary“ je však něco takového na místě, protože je okamžitě poznat, odkud Ashenspire čerpali inspiraci a kdo je jejich vzorem. Ta podobnost je zde totiž natolik vysoká, že jen těžko může jít o náhodu. Skotové na své anglické kolegy navazují zvukově, pojetím jednotlivých nástrojů a v neposlední řadě i vokálně, protože projev Alasdaira Dunna (jen tak mimochodem – zpívá zpoza bicích) je velmi blízký tomu, co předvádí Mister Curse, respektive tedy blízký jedné jeho hlasové poloze, protože celý učitelův rejstřík hlavní persóna Ashenspire neobsáhne (nedokáže obsáhnout?). Dokonce nechybí ani housle, které Skotové užívají snad ještě častěji než A Forest of Stars, což má zřejmě vykompenzovat absenci kláves.

Ta hlavní podobnost se odehrává v hudební rovině, ve vizuální příliš ne. „Speak Not of the Laudanum Quandary“ má sice zajímavý artwork, ale jinak Ashenspire vystupují v civilu a vypadají jako parta intelektuálních studentíčků. Kromě muziky lze ale jistou návaznost na A Forest of Stars vystopovat i v textové stránce desky, především v jejich složitosti, používání vytříbené angličtiny, jistého přesahu a obecně vysoké úrovně / chytrosti. V tomto ohledu musím Ashenspire pochválit, neboť textová stránka „Speak Not of the Laudanum Quandary“ mi přijde snad nejzajímavější na celém dílku.

Ashenspire

Přílišná inspirace je samozřejmě něco, co Ashenspire vždy bude ubírat body, i kdyby třeba jen z formálních důvodů. Na druhou stranu se však Skotům musí nechat, že byť jejich úrovně nedosahují ani zdaleka, svým učitelům ostudu nedělají. Oproti samotným A Forest of Stars postrádají jisté atributy, jež Klub gentlemanů povyšují do vyšších hudebních pater, především jim chybí čuch na ty skutečně dech beroucí momenty, přesto Ashenspire nahráli album, jehož poslech je poměrně příjemný a nijak zvlášť nenudí. Něco málo do sebe to navzdory všem negativům má.

Sice ne u všech písní mám pocit, že je jejich vysoká délka opodstatněná, leckde by se nějaké pokrácení vůbec neuškodilo. Stejně tak lze vytýkat, že skladby mezi sebou poměrně splývají a s výjimkou výborné mezihry „A Beggar’s Belief“ nebo jistých dílčích momentů jako například v „Grievous Bodily Harmonies“ se nahrávka nese celou dobu v jednom duchu. Nicméně celkově vzato se stále bavíme o důstojném a lehce nadprůměrném počinu, jejž by šlo označit za slušný debut. Jistý potenciál Ashenspire zjevně mají, jen by dle mého propříště stálo za zvážení, zdali se nesoustředit víc na vlastní tvář a osobitější projev.


Hidden Persuaders – Flowers of the Abyss

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Země: Norsko
Žánr: ritual drone / experimental / black metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Sleepwalker
02. The Lost Art of Twilight
03. Labyrinthine Eyes
04. Flowers of the Abyss
05. Deformations
06. A Shadow Shall Rise
07. Order of Illusion
08. Postscript

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Již několikrát jsem zde v různých souvislostech zmiňoval, že nemám příliš rád nadprodukci. Můžete si říct, že to je předsudek, když se na hudebníky, jejichž kadence nahrávání a vydávání nových počinů je vpravdě zběsilá, dívám automaticky skrze prsty, ale nemohu si pomoct. Vždy se bojím, že takový přístup nutně musí znamenat upřednostnění kvantity nad kvalitou, přičemž empirická zkušenost praví, že je taková obava na místě. Takové ty případy, kdy někdo solí nahrávky po desítkách a vydává x alb do roka… většinou to zní všechno stejně (nebo aspoň podobně) a nemá to větší hloubky. Mnohdy se tu nachází potenciál, ale tím spíš obdobný přístup zamrzí, protože kdyby se dotyčný soustředil víc na vypilování jedné desky namísto rychlé výroby deseti, mohlo by jít o skvělou záležitost.

Norský muzikant Andreas Brandal evidentně patří právě mezi takové výtečníky, jejichž diskografie čítá neuvěřitelně vysoké množství nahrávek, až člověku při pohledu na seznam spadne brada na zem. Dal jsem si tu práci, spočítal jsem to a vyšlo mi, že Andreas má na svém webu uvedeno, že jen od roku 2008 natočil – a teď se podržte, fakt jsem si to nevymyslel – neskutečných 137 počinů vydaných pod různými projekty a s různými kapelami. A to jsem vůbec nebral v potaz kompilačky, s nimiž by už takhle astronomické číslo (průměr cca 15 alb na rok!!!) vyletělo ještě mnohem výše.

Kdybych tohle všechno věděl už před poslechem desky „Flowers of the Abyss“ vydávané pod hlavičkou projekt Hidden Persuaders, jistě bych se na ni taktéž koukal již v předstihu s despektem. Naštěstí jsem v prvotní přípravě nešel nijak do detailu, díky čemuž jsem k „Flowers of the Abyss“ mohl přistupovat bez předsudků. A musím říct, že se mi výsledek opravdu zalíbil. Dokonce takovým způsobem, až bych si dovolil tvrdit, že by si mě něco takového získalo, i kdybych vše výše zmiňované věděl a přistupoval k tomu dle své tradice. Ještě příjemnější pak je, že se zjevně nejedná o pouhou náhodu, poněvadž jsem posléze namátkou okusil i další desky Hidden Persuaders (jichž není moc – pod tímto projektem zatím jen čtyři věci) a třeba takové „Elegies and Curses“ je rovněž skvělé. I navzdory pozitivní zkušenosti však nehodlám začít tvorbu Andrease Brandala prozkoumávat nějak podrobněji a systematičtěji, jelikož něco takového by člověku zajistilo zábavu do konce života, což přece jenom nemám zapotřebí.

„Flowers of the Abyss“ stojí především na hutné atmosféře, která dokáže vtáhnout do svých hlubin, pohltit a už nepustit. To je to hlavní, co byste o desce měli vědět a proč by vás to celé mělo zajímat. Jedná se o záležitost určenou těm z vás, kdo prahnou po náladě a zvuku, nikoliv písních. Andreas Brandal zde míchá dronovou masáž s blackmetalovou patinou a do téhle základní kombinace nechává promlouvat i další vlivy, které se začínají někde na (martial?) industrialu a končí s náznaky noisu.

To celé pak zastřešuje rituální nálada, jež patří k stěžejním prvkům „Flowers of the Abyss“. V tomto případě se ovšem nejedná o samoúčelné pojmenování poplatné době, kdy je v módě zaklínat se spirituálnem a ohánět se rituály až za roh. Zde se jedná o záležitost bez póz či prvoplánovitosti, z pouhé hudební produkce vyvěrá pocit něčeho víc. Ne nadarmo je až archetypální rytmické třískání s halucinogenními účinky tím, co tvoří vrcholné momenty „Flowers of the Abyss“. Bez nich by album jistě nebylo špatné, mělo by plusy a myslím, že by se stále jednalo o slušné poslouchání. Ale doslova hypnotická rytmika celému počínání Hidden Persuaders nasazuje korunu a stává se tou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž se „Flowers of the Abyss“ stává záležitostí, která z průměru rozhodně vybočuje. Abychom si ale rozuměli, určitě je zde toho víc k poslouchání. Co takhle abych řekl, že jsem v útrobách „Flowers of the Abyss“ narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na The Devil & the Universe… to zní lákavě, ne?

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Výborný dojem pak dokonává i forma, protože „Flowers of the Abyss“ vyšlo na audiokazetě (49 kusů) s ručně vyráběným papírovým obalem v různých barevných provedeních – převládá hnědá, oranžová, okrová, ale dle fotek jdou některé kopie až do ruda, ale najdou se i bílé či jedna zelená.


Antaeus – Condemnation

Antaeus - Condemnation

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Something Wicked This Way Comes
02. Shadow Fires
03. Flesh Ritual
04. Angels of Despair
05. Watchers
06. Condemnation
07. Symmetry of Strangers
08. End of Days
09. Abeyance

Hrací doba: 41:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

Antaeus jsou nezaměnitelná kapela francouzské scény a rozbor jejich dřívějších děl s nahlédnutím do bouřlivé historie kapely by vydal za podstatně delší článek. V krátkosti by se slušelo napsat, že Antaeus mají vazby na mnohé „ortodoxní“ kapely z přelomu milénia vycházející u End All Life Prod. a Norma Evangelium Diaboli, které výrazně přispěly k oživení tehdy stagnujícího blackmetalového žánru. Hudebně měli Antaeus ale blíže k takovým Sadistik Exekution nebo Conqueror než třeba k Mayhem nebo Darkthrone, na které EAL/NED kapely navázaly. Přímočarý akt satanistického násilí prostoupený hutnou a zvláštní nihil atmosférou kulminoval třetím albem „Blood Libels“. Zde byly brány stínů vedoucí do děsivého světa věčné noci otevřeny opravdu dokořán. Celkově vzato, i když jsem neslyšel první dema, jediná výrazně slabší nahrávka, kterou Antaeus nechali zvěčnit, byla „Misery to the Defeated“ ze splitka s Katharsis. To už ale stejně byla jen taková posmrtná křeč…

Když jsem někdy před pěti lety dělal rozhovor s vokalistou MkM, Antaeus zase aktivně hráli živě, a tehdy jsem se ptal na případné další album. To bylo víceméně v plánu, texty byly hotové (i když nevím, zda jsou v té samé podobě užity zde) a hudebně se deska měla navrátit k soundu „Cut Your Flesh and Worship Satan“, ale že nikdo neví, zda kytarista Set vůbec někdy něco stvoří. <<Fast-forward>> Je 8. října 2016, na webu Bardo Methodology vychází rozhovor, který byste si určitě měli přečíst, společně s první skutečnou hudební ukázkou nové desky, která pak v listopadu opravdu vyšla.

„Condemnation“ je „Cut Your Flesh and Worship Satan“ prizmatem „Blood Libels“, řekl by člověk skoupý na slovo. Duch prvotiny zřetelně číhá v „industriálních“ mezihrách, jednoduchých konstrukcích skladeb, dokonce i MkM lehce obměnil vokál po vzoru debutu, ale pokud je něco neoddiskutovatelně lepší ve srovnání s první deskou, tak to je právě hrdelní projev. Z „Blood Libels“ si „Condemnation“ bere především atmosféru a řezavou produkci. Ale v těchto ohledech novinka majestátu dřívější desky nedosahuje ani náhodou.

Celkově vzato, Antaeus nedokázali nastřádat dostatek výrazných pasáží, které by přítomné násilí osvěžily. Šlo by namítnout, že po kapele chci něco, co by sem patřit nemělo. Primární cíl stvořit opravdu nekompromisní negativní námrd byl vlastní všem titulům Antaeus a Set v tomto ohledu uspěl i zde. Ale statisticky vzato; počet výrazných zapamatovatelných momentů je zde v rámci diskografie nejmenší. Když tu sedím nad recenzí, po desítkách poslechů, tak si z hlavy bezpečně vybavím jen závěr „Flesh Ritual“, kousek „Shadow Fires“ a logicky i nástup „Abeyance“. Dále snad pár rytmických či kytarových motivů, ale to už bych si musel desku znova pustit, abych přesně věděl, kde se nachází. A to rozhodně nemohu považovat za kladnou věc.

Antaeus

Určitě bych ocenil i průraznější zvuk, ale tohle negativum odpadá za vysoké hlasitosti, kdy bicí konečně začnou řádně vraždit. Hlavně díky nim zde nechybí žádaná zběsilost a Antaeus si nemohli pro tuhle desku vybrat nikoho lepšího než Menthora. Až mě opětovně napadá, jak by asi znělo takové „De principii evangelikum“ se schopnějším bubeníkem.

Z „Condemnation“ nejsem nadšený, ani vyloženě zklamaný. Nekompromisní razance skladeb mi je za určité nálady po chuti, ale nemyslím si, že by se deska vyrovnala předešlým. Mám pochopení pro oba tábory, tedy ty, co nahrávku odsuzují jako zklamání průměrných kvalit, a také nadšence, co Antaeus velebí za naplnění jejich představ o black metalu, který je stále nebezpečný. Ano, „Condemnation“ je celkem „průměrná“ záležitost, ale stále se jedná o ryzí Antaeus a já se tedy táži: Kolik znáte kapel, jako jsou oni?


Dead Limbs – Spiritus/Sulphur

Dead Limbs - Spiritus/Sulphur

Země: Brazílie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Golden Age
02. Echoes of Yore
03. The Craven’s Pilgrimage
04. Monolith of Deceived Hollows
05. The Thorncrown’s Blessing
06. Awake! O Sleeper of the Land of Shadows

Hrací doba: 35:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Dead Limbs je další nové jméno na blackmetalovém kolbišti, tentokrát z poněkud exotičtější destinace – Brazílie. Jihoamerický metal máme asi všichni spojený s jistou neurvalostí, agresivitou a živočišností, jaká z ekonomicky stabilní a vyspělé Evropy a její scény již dávno vymizela. V rozvojových oblastech třetího světa lokální scény onu prapůvodní animálnost metalové hudby stále dokážou držet při životě. Dead Limbs ovšem do téhle sorty skupin nepatří a naopak ukazují, že i v Jižní Americe lze nalézt formace, které na black metal nahlížejí optikou atmosféry.

Prvně o sobě Dead Limbs dali vědět před dvěma lety pilotním minialbem „Lighthouse“, které jsem bohužel neslyšel. Na skupinu jsem narazil až nyní díky debutové dlouhohrající desce „Spiritus/Sulphur“, jež vyšla koncem ledna prostřednictvím německých Northern Silence Productions. Když jsem si nahrávku pouštěl, tak jsem popravdě řečeno nečekal příliš, a to i navzdory skutečnosti, že mě zaujal přebal nahrávky – ten považuji za velmi povedený. Brazilské trio mě však nakonec příjemně překvapilo, poněvadž „Spiritus/Sulphur“ je dost dobrá záležitost.

Netvrdím, že se jedná o něco doposud neslyšeného, to ani omylem. Stejně tak neříkám, že je „Spiritus/Sulphur“ fenomenální dílo, které vás posadí na prdel, to se myslím nestane – soudím na základě empirické zkušenosti, jelikož ani mně se něco takového nestalo. Přesto se nebojím říct, že se Dead Limbs na svém debutu ukazují v dobrém světle. Já osobně jsem si k „Spiritus/Sulphur“ dokázal najít cestu, a to vlastně docela lehce. Tím ale nechci vzbudit dojem, že by se jednalo o primitivní a prvoplánovou záležitost. Deska pouze dokáže zaujmout vcelku záhy, možná ne na úplně prvním rande, ale na druhý či třetí pokus už tomu lze přijít na chuť určitě. A i poté počin vydrží sympaticky nemalý počet poslechů, aniž by se dostavila nuda. Během těchto seancí sice vaše uši nepoznají akustický orgasmus, ale rozhodně lze si „Spiritus/Sulphur“ užít.

Hned úvodní „Golden Age“ patří k tomu (nej)lepšímu, co se na albu nachází. Dead Limbs rozehrají monotónní pomalý riff s rozvážnou atmosférou a čistými hymnickými vokály, k nimž se posléze přidá i řev (nijak zvlášť extrémní, ale dejme tomu, že k nabízeným náladám se hodí spíš než bestiální jekot). Netrvá to dlouho a člověk se lehce ponoří do atmosféry, jež nepřestává ani v druhé, o něco rychlejší půli skladby. Mezi vrcholy nahrávky bych dále zařadil i dvojici ambicióznějších kompozic „Monolith of Deceived Blessing“ (osm a půl minuty) a především finální majstrštyk „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ (jedenáct minut). Druhá jmenovaná je jakousi vlajkovou lodí alba a vůbec se nedivím tomu, že byla jako první uvolněna k poslechu. V některých pasážích se daří tvořit poutavou atmosféru a nechybí skvěle vybudované pasáže. Minimálně tato píseň (já osobně bych však přidal i „Golden Age“) jasně ukazuje, že něco v Dead Limbs skutečně vězí a že Brazilci mají poměrně lákavou vizi, jakým způsobem black metal hrát.

Dead Limbs

„Golden Age“, „Monolith of Deceived Blessing“ a „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ jsou po mém soudu tím stěžejním, co „Spiritus/Sulphur“ nabízí a kvůli čemu dává smysl se po albu shánět. Druhá „Echoes of Yore“ už je o něco slabší a ze čtyř regulérních skladeb zanechá nejméně dobrý dojem. Je o něco melodičtější a blíží se k vodám moderního post-black metalu, což není nic, co bych já osobně – a nepopírám, že jde čistě o subjektivní náhled věci – kvitoval s povděkem. Netvrdím, že mě písnička irituje takovým způsobem, abych byl nucen ji přeskakovat, ale nejhorší na desce podle mě je. „The Craven’s Pilgrimage“ a „The Thorncrown’s Blessing“ už jsou jen poklidnější intermezza, která nic zásadního neřeší, ale jejich poslech neobtěžuje, a když nic jiného, alespoň přinášejí nějaké osvěžení nahrávky, jež tak i díky jejich přítomnosti neupadá do stereotypu.

Pokud jste předešlé řádky opravdu přečetli a nepřeskočili jste až na poslední odstavec, pak již doufám tušíte, jak si „Spiritus/Sulphur“ stojí a jaký bude verdikt. I navzdory jedné slabší písni jsou mé pocity dobré a Dead Limbs ve mně zanechali dobrý dojem. Mnohem lepší, než jsem čekal a doufal. Nejedná se o veledílo, ale relativně výrazný počin to je a řekl bych, že zkoušku si zaslouží. Já osobně si pak „Spiritus/Sulphur“ rád i koupím.


Snøgg – Qivitoq

Snøgg - Qivitoq

Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 28:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Abych řekl pravdu, nejsem si tak docela jistý, co přesně si mám o Snøgg myslet a jakým způsobem na jejich produkci nahlížet. Tahle slovinská skupina mi totiž na svém aktuálním EP „Qivitoq“ (jemuž předcházelo pouze jedno jiné minialbum a jeden demosnímek) trochu zamotala hlavu. A to i když úplně pominu, že si Slovinci vybrali jméno, které docela smrdí severem, to je jenom detail.

Zdálky se tento slovinský projekt tváří docela seriózně – ať už jde o povedený přebal „Qivitoq“ nebo vcelku zajímavé promo fotky. Na druhou stranu, názvy písniček jako „Nun Attack“ či „In Death, Erection!“ na mě působí lehce parodickým dojmem. Největší rozporuplnost ovšem přichází až se samotnou hudební produkcí. V jejím případě se totiž stále nemohu rozhodnout, jestli je Snøgg dobrá nebo blbá. Občas si říkám, že nejspíš obojí zároveň.

Snøgg produkují syrový black metal a tady je asi nutno říct, že to dělají poplatně svému názvu, což znamená, že to ve špinavém riffování skutečně dýchne severem. Problém je, že mnohé metalové pasáže vyznívají strašně amatérsky, neuspořádaně a trochu neumětelsky. To se týká především úvodní „Alien Nation“, kde stejně podobně nevábně vyzní i pokusy o jakési chóry. Ke konci skladby však nastoupí zajímavé opiátové melodie kláves, s nimiž se to zničehonic posune o notný krok kupředu.

„Nun Attack“ na samém začátku nechá doznívat pojetí závěru předchozího songu, aby následně nastoupila hluková pasáž. Po ní opět přijde pomalejší tempo s vyhrávkami, ale aby to nebylo tak jednoduché, Snøgg jej tu a tam proloží opět hůře znějící sypačkou o délce jedné až dvou vteřin. A s tímhle pokračují dlouhé minuty až do konce desetiminutové kompozice, čímž trochu rozmělní jinak relativně slušný motiv. „In Death, Erection!“ zní zase docela zhovadile, ale jen ve své první půli, protože ta druhá je naopak povedená a má i něco atmosféry. Ani „Answersters“ není jiná nebo snad jednoznačná – nabídne dobré pomalé pasáže s teatrální deklamací, hlukové finále i vidlácké hoblování.

Co si z toho odnést? Sám nevím. „Qivitoq“ je dle mého rozporuplná nahrávka, na níž lze nalézt velmi zajímavé momenty i velmi jalové momenty. Navzdory tomu slušnému však asi mohu s klidným svědomím říct, že už si to EP nikdy nepustím, takže asi tak. A jestli někdy budu ochoten zkusit případný další počin Snøgg? Nevím, možná ano, ale možná taky ne. Bude záležet na momentální náladě a možná trochu i na počasí za okny a dni v týdnu.

Snøgg


Furia – Księżyc milczy luty / Guido

Furia - Księżyc milczy luty

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Za ćmą, w dym
02. Ciało
03. Tam jest tu
04. Grzej
05. Zabieraj łapska
06. Zwykłe czary wieją

Hrací doba: 43:39

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou


Furia - Guido

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
I. Stara Polska księżycowa
01. 1
02. 2

II. Ubrdy część pierwsza
03. 320 w 2
04. Hahary
05. Łączka
06. Lew albinos

Hrací doba: 35:45

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou

Odkazy:
web

Furia své příznivce v loňském roce potěšila hnedle dvojnásob. Souběžně s novou deskou „Księżyc milczy luty“, jež navazuje na o dva roky starší nahrávku „Nocel“, totiž polská pětice vydala taktéž EP s názvem „Guido“. A všechna čest, nejedná se o žádnou podměrečnou nahrávečku, nýbrž o počin, s jehož délkou by se nikdo nepozastavil ani nad případným full-length označením. Však je také „Guido“ jen o nějakých osm minut kratší než „Księżyc milczy luty“, takže ve finále Furia během pouhého měsíce naservírovala cirka 80 minut nové muziky. Nyní se na obě placky podíváme.

Od debutu „Martwa polska jesień“ Poláci urazili poměrně dlouhou cestu. Není žádným tajemstvím, že choutky po agresivnější formě black metalu si téměř totožná sestava ukájí v rámci své další skupiny Massemord (ačkoliv i v jejím rámci se našel prostor pro experimenty – viz misantropický opus „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jejž dodnes považuju za to úplně nejlepší, co kdy kolektiv Let the World Burn složil a natočil), zatímco Furia sloužila spíše k progresivnějšímu podání žánru. Ani nemluvě o tom, že jednotliví členové realizují své další představy o podobách stylu i v mnohých bočních projektech, mezi nimiž se nacházejí jména jako Morowe, Thaw, Cssaba, Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Night of the World či Kurhan.

Ale to jsem odbočil někam, kam jsem odbočit úplně nechtěl. Původně jsem měl totiž v úmyslu říct, že již na „Martwa polska jesień“ byla cítit jistá snaha uchopit black metal méně ortodoxním způsobem než v Massemord, přesto je ten posun mezi debutem a oběma novinkovými počiny obrovský. Furia jednoduše vyrostla v dospělou formaci, která si je jistá v kramflecích a na black metal nahlíží příjemně svébytným způsobem, v němž není místo pro klišé a primitivní řešení. „Guido“„Księżyc milczy luty“ takové tvrzení podporují a stvrzují. V obou případech se jedná o výborné a promyšlené progresivně blacmetalové záležitosti, které je radost poslouchat.

Začněme nejprve s „Księżyc milczy luty“, které by s označením dlouhohrajícího alba přece jenom mělo mít větší díl pozornosti. Hned úvodní skladba „Za ćmą, w dym“ jasně ukazuje, že výše řečené – mám na mysli zejména předešlý odstavec – jsem si z prstu nevycucal. Skoro až psychedelicky rockové pasáže se proplétají s výborně gradovaným black metalem v rozvážnějším tempu, již od počátku z toho sálá silná atmosféra, ale vedle ústřední linie písně vykoukne i několik skvělých kytarových motivů, na nichž sice „Za ćmą, w dym“ nestojí, ale o jisté dílčí lokální vrcholy rozhodně jde.

Mohlo by se zdát, že s podobným receptem pracují i následující kompozice, což je do jisté míry snad i pravda, ale každá z nich si dokáže udržet svou tvář a nesplynout s ostatními, protože na to jde malinko jinak. Třeba „Ciało“ se po klidnějším začátku zvrhne v o poznání blackmetalovější kus, v němž se najde prostor i pro několik vysloveně úderných pasáží, nicméně ani v nich Poláci neztrácejí myšlenku. „Tam jest tu“ zase dává větší prostor nemetalové tváři Furia, aby ve své druhé půli předvedla podobný nárůst do blackmetalového žánru (zde dokonce i s jednou regulérně sypací pasáží), ale v koncentrovanější a nahuštěnější formě.

„Grzej“ je možná nejproměnlivější písní na „Księżyc milczy luty“, nabídne nejeden výtečný nápad (hlavně pasáž uprostřed songu je excelentní) i progresivní vyhrávku. Do jisté míry možná vrchol celého alba, ale to berte trochu s rezervou, protože Furia drží extrémně vysokou laťku po celou dobu. Na čemž nic nemění ani „Zabieraj Kapska“, v níž zas dostává větší roli rocková rytmika, jež připraví půdu pro drtivý nástup black metalu v závěru skladby. A ve finální „Zwykłe czary wieją“ zase Poláci do své hudby nechali nasáknout i další metalové žánry, některé riffy jsou lehce načichlé stonerem, ale opět nechybí několik progresivních motivů.

Nyní svou pozornost přesuneme ke „Guido“. Již výše jsem se nechal slyšet, že délka počinu je natolik vysoká, že by to čistě z tohoto ohledu šlo rovněž označit jako řadovku. Důvod, proč se však jedná „jen“ EP, je myslím ten, že se v jádru nejedná o jeden ucelený počin, nýbrž o dvě minialba vydávaná pod jedním názvem. Ostatně i ve fyzické verzi nahrávka vychází na dvou asfaltech, z nichž jeden je sedmipalcový a druhý dvanáctipalcový.

Furia - Guido

Sedmipalec nese název „Stara Polska księżycowa“ a obsahuje dva nepojmenované kusy. Ty v porovnání s „Księżyc milczy luty“ rezignují na psychedelicky rockové pasáže a věnují se „pouze“ chytře pojatému black metalu ve vysoké kvalitě. Mírně lepší mi přijde dvojka, která se svým pojetím dost blíží skladbám z řadovky, ale ani první vál není vůbec špatný. Každopádně, v obou případech hrají o trochu větší roli kytarové melodie a vyhrávky. Vezmeme-li v potaz, že se technicky vzato bavíme o třech počinech (z nichž dva jsou uschovány pod jednou střechou), pak „Stara Polska księżycowa“ je z těchto tří asi nejkonvenčnější a nejstandardnější.  Nicméně i v takové poloze Furia umí, tudíž to neberte jako vysloveně pejorativní tvrzení.

Zato dvanáctipalec „Ubrdy część pierwsza“ naopak v pomyslném žebříčku zvláštnosti ze všech tří nahrávek vede. „320 w 2“ je jen industriálně laděné intro. „Hahary“ a „Łączka“ však ukazují, že se Furia dokážou bez větších problémů odpoutat od black metalu a vydat se na pole progresivního rocku, aby jej posléze v případě potřeby black metalem opět zatemnili. Především „Łączka“ je ve své poťouchlé zvláštnosti krásně hypnotická. „Lew albinos“ se pak vrací k metalu a po riffovém úvodu se až ve druhé půli se pustí do melodií. Snad nepřekvapí, že ani na závěr si Poláci vůbec nedělají ostudu.

Furia - Księżyc milczy luty

Pokud bych měl dojem z „Księżyc milczy luty“„Guido“ nějak stručně shrnout, abych vás už déle nenudil, po chvíli přemýšlení vždy skončím u toho, že Nihil a spol. už dávno dospěli v nadstandardně dobré skladatele, jimž nedělá problém dát dohromady kus působivé muziky. Samozřejmě se nejedná o skutečnost, jakou by odhalily až loňské počiny, myslím, že tohle lze o Furii tvrdit již pěkných pár let. Přesto potěší, když i nová nahrávka – v tomto případě tedy nové nahrávky – bezezbytku a s přehledem potvrdí, že tomu tak je. Takhle dobrých skupin nebude nikdy dost, co víc říct.


Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Tome of the Unreplenished - Cosmoprism: The Theurgy - Act I

Země: Velká Británie
Žánr: noise / power electronics / black metal / experimental
Datum vydání: 3.2.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Exileosis
02. Dead Body of God
03. Sapient
04. Black Hole Resident
05. Hypostasis

Hrací doba: 30:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Vantablack je nejčernější známá látka. Barva tak černá, že když na ni dopadne světla, je pohlceno – vantablack je totiž schopno absorbovat až 99,965 % viditelného spektra. Kruh na obálce „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ vypadá takto temně. A hudba, již pod sebou ukrývá, je temná stejně tak.

Tome of the Unreplenished fungují několik jednotek let. Za tu dobu stihli vydat bezejmenné EP (2013), desku „Innerstanding“ (2015) a čerstvě další minialbum, jímž je právě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, které dle názvu slibuje, že bude první částí většího konceptu. Nedokážu novinku srovnat s jejími předchůdci, protože jsem je neslyšel. Mohu však ihned říct, že na základě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ si je moc rád zpětně dostuduji, protože pokud půjde o jen poloviční peklo jako novinka, pořád to bude setsakra velký hnus.

Člověk versus kosmos, kosmos versus člověk. Tome of the Unreplenished na „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ pracují s konceptem, že při bádání o vesmíru a jeho vztahu k člověku se nevyhnutelně musí narazit entitu mnohem většího rozsahu než lidstvo samo. Ať už má jít o něco, co mnozí nazývají bohem, mimozemské civilizace nebo vlastní tíhu nekonečna. Právě okolo takových myšlenek se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, a jak lze asi odhadnout, pokus o akustické vyjádření nevyjádřitelného nebude probíhat skrze konvenční hudební zbraně, refrény nebo jednoznačné písňové struktury.

„Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ není ani tak nahrávkou s jasně danými konturami a rozlišitelnými skladbami, jako spíš sonický experiment snažící se zkoumat, kam až může sahat hloubka zvuko-hlukové jámy. Žánrově nevyhraněná směska noisu, power electronics a náznaků black metalu se s posluchačem nemaže a láduje do něj extrémně nehostinné audio plochy. Minialbum je sice rozdělené do pěti samostatných stop, ale ve finále jde o zcela marginální detail, poněvadž v jádru je „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ je především o zvukovém ataku, depresivní stísněnosti a neprostupné temnotě.

Cosi jako píseň je zde zcela nepodstatné, a to i navzdory skutečnosti, že třeba „Exileosis“ či „Hypostasis“ se ve svých začátcích dotýkají rituálního ambientu nebo třeba že „Black Hole Resident“ dokonce obsahuje jednu melodii (!). Nakonec se totiž stejně vše musí podřídit hlukovému marastu, před nímž není úniku.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Pouze bych si s Tome of the Unreplenished dovolil nesouhlasit v tom, že se vydávají na dosud neprobádané území. Podobně odporně znějící zvukové performance už v minulosti šlo slyšet i jinde. Ale ani to nic nezmění na skutečnosti, že se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ v rámci rozsahu člověkem slyšitelných frekvencí nachází na hodnotách, jejichž poslech je většině lidí nepříjemný.

Samozřejmě, jako vždy se nabízí obligátní otázka – je tohle ještě hudba? Přijde na úhel pohledu. Rozhodně však dle mého lze „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ považovat za umění, protože předkládaná černočerná půlhodina splňuje veškeré atributy a nároky, jaké by měly být při posuzování uměleckosti uplatňovány. Hluk v podání Tome of the Unreplenished je ve své zvrácenosti v lecčems působivý a nedá posluchači spát. Nutí jej setrvat tam, kde by logika velela odvrátit se. A takové uhranutí je mnohem víc, než co vám může nabídnout konvenční produkce.

Hudební dobrodruzi by si „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ rozhodně neměli nechat ujít.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I


Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


Misanthropic Rage – Gates No Longer Shut

Misanthropic Rage - Gates No Longer Shut

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. In a Blind Dimension
02. Gates No Longer Shut
03. I, the Redeemer
04. Into the Crypt
05. Niehodowalny
06. Cross Hatred
07. I Took the Fate in My Hands

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Polskou odnož jakéhosi řekněme inteligentního black metalu mám docela rád, takže když je příležitost ochutnat nějaké nové jméno zmiňovaného původu a stylu, nikdy příliš neváhám a jdu do toho. Přesně takhle jsem v loňském roce nepohrdl poslechem debutového minialba „Qualia“ dvojice W. a AR. ze středopolského města Mińsk Mazowiecki, která souhrnně vystupuje pod názvem Misanthropic Rage.

Bohužel na mě „Qualia“ nezapůsobilo takovým způsobem, jak jsem doufal. V titulním sedmnáctiminutovém opusu se sice nacházely i slibné nápady a jedna bravurní pasáž, ale vše okolo už zdaleka nebylo tak bezchybné a zbylé dvě písně (z nichž jednou byla předělávka „K.I.N.G.“ od Satyricon) už byly docela slabé. Přesto jsem se nakonec rozhodl nelámat nad Misanthropic Rage hůl a dát jim druhou šanci. Tentokráte prostřednictvím dlouhohrající prvotiny „Gates No Longer Shut“.

Nebyl jsem si úplně jistý, co přesně mám od „Gates No Longer Shut“ očekávat. „Qualia“ sice načrtlo jistý potenciál, nicméně nešlo přehlédnout skutečnost, že deska vychází méně jak půlroku po EP, což zjevně asi není časový horizont, během něhož se lze hudebně posunout o mílové kroky kupředu. Přesto nakonec musím říct, že z řadovky mám o něco lepší pocit než z jejího neřadového předchůdce. Byť ani tentokrát není na místě skákat radostí dva metry do vzduchu, neřkuli ještě výš do vzduchu.

Po úvodu v podobě „In a Blind Dimension“, která vyjma vcelku pěkného melodického sóla nenabízí nic zvláštního, začne série poutavějších písniček. Titulní „Gates No Longer Shut“ se po chvilce s nic moc riffem zvrhne do povedené skladby, již drží nad vodou především zvolnění s výborným motivem a zkušeně podané vygradování, v němž se prolnou obě dosavadní tváře songu, tedy jak ta kytarová, tak ta progresivnější. „I, the Reedemer“ rovněž nepostrádá výraznější linky a v neposlední řadě přidává sympaticky zvláštní sólo. Laťku pak drží i dobře vystavěná „Into the Crypt“, jež nenudí i navzdory sedmi minutám délky. Sice se i zde ukazuje, že slabina Misanthropic Rage tkví v rifech, které v jejich podání znějí poněkud „dutě“ (ačkoliv je pravda, že v pár momentech to poměrně sedí), ale kladné dojmy mírně převažují

Zato následující „Niehodowalny“ mě ničím nezaujala. Misanthropic Rage totiž mimo jiné v mnohých pasážích prezentují i technicky pojatý black metal, ale tato jejich poloha mě nudí ze všech nejvíce – a právě „Niehodowalny“ se v tomhle vyžívá. Občas to zavání snahou o chaotický black metal, která se prostě nezdařila. Ani druhá polovina, v níž Poláci zvolní a pokusí se o další progresivnější chvilku, mě tentokrát nijak neupoutala, takže za zmínku zde stojí snad jen úplný závěr s čistým vokálem. „Cross Hatred“ je na tom vesměs stejně jako „In a Blind Dimension“ – několik málo útržků je relativně fajn, ale jako celek žádný zázrak. A nakonec vesměs to samé lze říci i o finální osmiminutovce (nejdelší na albu) „I Took the Fate in My Hands“.

Misanthropic Rage

Jak tedy „Gates No Longer Shut“ zhodnotit? Některé momenty v jistých písních a některé části alba – svá slova směřuji především k pasážím s melodiemi, čistými vokály nebo náznaky progresivnějšího přístupu – ukazují, že Misanthropic Rage evidentně nejsou jalová skupina a jistý talent jim byl do vínku dán. Mám ovšem pocit, že ho nebylo dostatek k tomu, aby Poláci dokázali (alespoň tedy v současné době) stvořit působivou věc. Zjevně trvají na tom, že chtějí hrát i technicky a že chtějí posluchačům nabídnout i riffy evokující starou školu, a přitom je obě tyto polohy sráží a jedná se o to nejméně záživné, s čím nahrávka přichází.

Tak či onak, na základě „Gates No Longer Shut“ lze myslím bezpečně prohlásit, že na špičku podobně pojatého polského black metalu Misanthropic Rage zdaleka nemají a formacím jako namátkou Furia, Odraza, Morowe, Mord’A’Stigmata, Thaw, Outre, Cień, Mussorgski či Eerie koukají jen zdálky na záda. Třeba se to časem změní a Misanthropic Rage se vyhrají do podoby, kdy jmenovaným budou moct konkurovat, ale nyní z pomyslného ringu odcházejí poražení. Poslechem „Gates No Longer Shut“ nic moc nezkazíte, o mírný nadprůměr asi stále jde, ale kdokoliv z před chvílí zmiňovaných je myslím vašeho času hoden spíš.