Archiv štítku: black metal

Crawl / Leviathan – Split

Crawl / Leviathan - Split

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone / sludge
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Red River Family Records

Tracklist:
Side Ψ: Crawl
01. At the Forge of Hate

Side Ω: Leviathan
02. Igneous Ashen Tears

Hrací doba: 24:00

Odkazy Crawl:
facebook / bandcamp

Odkazy Leviathan:
bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila.

Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal. Možná si vzpomenete, že deska „This Sad Cadav‘r“ u nás na stránce dostala pochvalnou recenzi (sám jsem ji napsal), a pokud si nepamatujete, pak vám snad postačí sdělení, že co do ohavnosti se CrawlLeviathan může směle měřit…

…dokonce bych si i dovolil říct, že jestli někdo na tomto bezejmenném splitku, které vyšlo na rudé audiokazetě u Red River Family Records v limitaci 333 kopií, předvádí větší ošklivost, je to právě Crawl. Nakonec právě Crawl nahrávku otvírá a na straně Ψ předkládá přesně dvanáctiminutovou skladbu „At the Forge of Hate“.

Jestli máte „This Sad Cadav‘r“ stále v paměti, pak vás „At the Forge of Hate“ asi nějak zásadně nepřekvapí. Pokud jste si ovšem zmiňovanou desku oblíbili, pak vás ani nový song nezklame. Bahno, zmar, špína, marast, deprese – to všechno tam je. Očekávejte těžkou tonáž, která je ve své změti hudební misantropie žánrově rozpitá a nejasná. Černá díra do sebe nasává vlivy black metalu, doom metalu, dronu, sludge i noisu a zpátky vyplivne nepřívětivou kakofonní kouli. V tomto případě je název kapely více než příhodný, protože tahle hudba se skutečně plazí, což ale mizérii jenom prohlubuje. Když něco uhání kupředu jak zběsilé, je to taky zběsile rychle pryč. Crawl vám ale držku v tom močále vymáchá. Pomalé tempo totiž vůbec není znakem soucitu, přívětivosti nebo empatie, naopak to v něm bolí ještě víc. Každopádně, dost zlá věc pro posluchače, kteří už patří k mírně otrlejším.

Leviathan na straně Ω přichází s písní „Igneous Ashen Tears“, která má rovněž navlas přesně dvanáct minut. V porovnání s Crawl působí příspěvek Leviathan o něco hudebněji… zatímco „At the Forge of Hate“ je hustá převalující se mlha bez jasných kontur, v „Igneous Ashen Tears“ lze alespoň cítit nějakou kompoziční strukturu, má to i rytmiku a znatelnější vývoj. To neberte ani jako pozitivum, ani jako negativum, je to prachsprostý fakt, jejž pouze předkládám v recenzi k uvážení případným posluchačům.

„Igneous Ashen Tears“ samo o sobě je – chce se dodat: samozřejmě – velmi dobré. O vrchol tvorby Leviathan se jistě nejedná, ať už co do působivosti či do úrovně nepříjemnosti, ale kousek ďábla se v tom stále nachází. Wrest bezesporu umí a i zde to dokazuje, nicméně kdybych si musel vybrat, ortodoxní negativismus Crawl na mě v tomto případě zapůsobil asi o kousek více.

Split jako celek je ovšem vysoce kvalitní. Obě formace na něj přispěly skvělým materiálem, takže vzato kolem a kolem si není nač stěžovat. Povedená záležitost.


Ieschure – The Shadow

Ieschure - The Shadow

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.12.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Intro – Shadows from the Great Beyond
02. Eternal Wheels of Life
03. Mystic Schizophrenia
04. Condemned to Death
05. What Waits in the End
06. Before the New Dawn Comes
07. Outro – Through the Chaos of Voices

Hrací doba: 33:27

Odkazy:
bandcamp

Sice už máme květen léta Páně 2018, ale pořád vidím hromadu zajímavých nahrávek z loňského roku, které jsem doposud nestihl zrecenzovat. K některým stále stojí za to se vrátit i s takovým odstupem – v některých případech je to jen kvůli splnění slibu napsání recenze, ale u jiných v tom má prsty čistě kvalita či přinejmenším zajímavost předkládaného materiálu. Dnes to bude ten druhý případ. Zkusím začít trochu zeširoka a předem se omlouvám za srovnání, které za okamžik použiju. Pokud vás znechutí. Nenechte se jím odradit…

V posledních měsících a jednotkách let válcuje metalová média Myrkur. Dle mého skromného názoru vykonstruovaný neupřímný projekt, jenž k mému údivu sklízí ovace. Zpravidla od těch, kteří black metalu zřejmě příliš nerozumí – hovoří o svěžím přístupu, o ženském pohledu na žánr, bla bla bla… Skoro mi přijde, jako kdyby z Myrkur byla hromada lidí na větvi jen proto, že osoba stojící za kapelou má mezi nohama kundu namísto klobásy. O tom to ale přece vůbec není – důležitá je kvalita, nikoliv pohlaví, ačkoliv to tak v dnešní době lítého řešení gender issues nemusí vypadat. Zcela mimo mísu jsou i slinty o nějakém průkopnictví nebo odvaze vstoupit do převážně maskulinního světa. Ženy se v  black metalu (i metalu obecně) vyskytují už spousty roků a některé z nich dokážou uchopit esenci černého kovu bez zbytečného pozérství a instagramového attention whoringu…

A tím se pomalu dostáváme k ukrajinskému projektu Ieschure, jehož debutová deska „The Shadow“ může posloužit jako důkaz, že i takzvaně něžné pohlaví dokáže hrát zajímavý black metal na dobré úrovni. Což je ostatně znát i na tom, že Lilita Arndt nemá potřebu ani důvod prodávat svou kapelu tím, že by obrazně řečeno strkala svoje rodidla všem na oči a dělala si na tom reklamu. Vždyť, jak už ostatně padlo, pohlaví je (mělo by být) nedůležité, rozhoduje kvalit hudba a ta na „The Shadow“ nechybí…

Black metal v podání Ieschure není nijak extrémní, tempo není ani tak střední jako spíš pomalejší. Neschází tomu ovšem určitá špinavost, fascinace černotou a ponurost. Atmosféra je na „The Shadow“ velmi povedená a především díky ní album funguje natolik dobře, aby se ctí obstálo i tváří v tvář opakovaným poslechům. I v kombinaci se střízlivou hrací dobou 33 minut (z nichž sedm ještě vyplňuje ambientní intro a outro) tak před sebou máme desku, jež nedává takřka žádný prostor pro nudu.

Kdybyste po mně chtěli přirovnání k nějaké jiné kapele, asi bude trochu oříšek nějaké jméno střelit. Ne snad, že by mě žádné nenapadlo, ale vždy jde jen o dílčí pasáže, nikoliv o celistvý dojem z „The Shadow“, který je tím pádem dostatečně svůj. Například riffy a nálada čtvrté „Condemned to Death“ mi nápadně připomíná německý projekt Licht erlischt…, přesto bych neřekl, že Ieschure z globálního hlediska hraje podobně. Podobně mi určité vokální kreace svým šílenstvím připomněly jekot na jediné desce Silencer, ale na férové přirovnání to také není. Když už jsem zmínil vokály, mohu je rovnou pochválit, protože z tohoto hlediska si „The Shadow“ vede dost dobře a také rozmanitě. Nechybí totiž ani zastřený čistý vokál, jenž celkovou auru desky nijak neruší, spíš naopak.

Celkově mám z „The Shadow“ jenom kladné dojmy. Vím, že zde k poslechu nedoporučuji vybroušený klenot, z jehož majestátu byste měli dlouhodobě respekt. Jde nicméně o charismatickou a nadprůměrnou nahrávku s kvalitní atmosférou. Mně se to upřímně líbí.


Rûr – Rûr

Rûr - Rûr

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Obecně vzato v recenzích radši představuji nová a neokoukaná jména. Začínající formace, o nichž většina lidí doposud neslyšela. Právě tohle totiž po mém soudu v dnešní digitální době, v dnešním globalizovaném světě, kdy na pár kliků najdete o svých oblíbencích a již známých kapelách takřka vše, dává recenzím nějaký smysl. Psát recenzi na nové Iron Maiden je sice vždycky paráda, ale těžko půjde o nějakou objevitelskou činnost, protože to bude už přibližně stopadesátá recenze, jakou jste četli. Psát o skupinách, které jsou teprve na začátku své cesty, mi přijde jako bohulibější činnost, byť ne pokaždé to skutečně stojí za to. Dnešek budiž dalším takovým případem.

Jednočlenný projekt Rûr pochází z Norska a prvně dal o sobě vědět v loňském roce, kdy vydal bezejmenné debutové EP o třech písních a třicet minutách. Materiál následně zaujal německé vydavatelství Northern Silence Productions, které jej před měsícem vydalo znovu. Původní trojice skladeb zůstala nezměněna, akorát k nim přibyl čtvrtý, tentokráte rovnou čtvrthodinový kus. Možno zmínit, že zatímco loňský počin je označován jako minialbum, aktuální novou edici se čtyřmi stopami skupina označuje jako dlouhohrající debut.

Když jsem pročítal ohlasy na loňské EP i letošní novou skladbu, prakticky všichni hudbu Rûr jenom chválí. Vlastně se tomu ani nedivím, podpisu u firmy jako Northern Silence rovněž ne. Rûr totiž produkuje formu black metalu, jaká se v posledních letech dost hraje a také je dost oblíbená. Během přirovnávání lze zmínit třeba formace jako Saor nebo Dzö-nga, od věci nebude připomenout ani atmo-blacky à la Summoning, takže klidně můžete myslet i na skupiny jako Sojourner či Eldamar, abych jmenoval něco, co jsme zde recenzovali. Ve druhém případě si ale zkuste odmyslet klávesy, což se sice na první pohled může zdát jako výrazný rozdíl, ale atmosféricky Rûr od tohoto druhu black metalu není nijak daleko. K tomu nezapomeňte přimíchat ani pár kytarových linek, které by se v pohodě uživily i v post-black metalu.

Možná už začíná být jasné, že Rûr míří do oblasti black metalu, kterou já osobně příliš nemusím, a pokud nás čtete pravidelně, asi už začínáte větřit pořádnou jebačku. Tak jednoznačné to však není, protože Rûr naštěstí nepatří k těm, jejichž poslech by mě vyloženě obtěžoval. Jestli mám s deskou nějaký problém, je to spíš nevýraznost. Rozjezd úvodní písně „I“ už jsem znal téměř zpaměti, ale další minuty nahrávky byly dlouho poněkud mlhavé. Jednoduše z toho důvodu, že si nahrávka nedokázala udržet mou pozornost. Vždy jsem vnímal jenom chvíli a potom jsem v myšlenkách utekl jinam, prostě si to nedokáže podmanit. Jako kulisa, kterou člověk vlastně ani pořádně nevnímá, bylo „Rûr“ relativně fajn, ale nic moc navíc.

Rûr

Nicméně takové hodnocení asi nepatří k těm, jejichž pomocí by člověk nalákal. Nic takového jsem nakonec ani neměl v plánu. Když jsem se totiž donutil k opravdu soustředěnému poslechu, ukázalo se, že se na „Rûr“ nic zásadního opravdu neodehrává. Naštěstí stále platí tvrzení, že to není nic vyloženě špatného, ale celé je to takové… obyčejné. Prostě mám pocit, jako kdybych podobných kapel slyšel už dost, přičemž zrovna Rûr mezi nimi nemá čímkoliv překvapit či výrazněji zaujmout.

Některé pasáže vcelku jdou, jiné zavánějí slabotou, ale žádná z nich nedokáže pohltit, dokonce ani nasrat ne. Atmosféricky mě to zcela míjí, což je u takto laděného black metalu naprosto zásadní problém. Když to tedy vezmu kolem a kolem, myslím, že se tu celou dobu bavíme o nepříliš výrazném průměru, který slyšet nemusíte.


Thaw – Grains

Thaw - Grains

Země: Polsko
Žánr: drone / black metal
Datum vydání: 8.12.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. The Brigand
02. The Thief
03. The Cabalist
04. The Harness
05. Wielki piec

Hrací doba: 37:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Thaw na sebe poprvé výrazně upozornili v roce 2013, kdy vydali svůj bezejmenný dlouhohrající debut, s nímž se okamžitě zařadili mezi nadějné formace alternativních odnoží black metalu. Od té doby už ale něco málo času uplynulo a Thaw se během těch několika málo let na takzvané scéně – oné pověstné abstraktní entitě, o níž všichni mluví, ale nikdo pořádně neví, co to je – dokázali etablovat a vybudovat si slušné jméno. Jejich čtvrtá řadovka už tedy nepřichází jakožto neznámý počin, který může jen překvapit, nýbrž jako nahrávka, na niž dost lidí čekalo a také od ní dost očekávalo…

Na Thaw je sympatická přinejmenším jedna věc – Poláci nestojí na jednom místě a s každým novým albem zkoušejí něco jiného. Asi bych ani neřekl, že svůj výraz posunují nějakým směrem, spíš to vypadá, jako kdyby na každém počinu píchli do blackmetalového vosího hnízda z jiné strany, jako kdyby pořád zkoušeli, odkud to bude nejlepší. Proti tomu nakonec nic, pořád lepší než kdyby drhnuli pořád to samé dokola, ačkoliv Thaw ani v jednom případě z doposud předložených případů nepatřili k vizionářům.

„Grains“ v tomto ohledu není výjimkou. Po black/noisovém debutu, blackmetalovějším a agresivnějším „Earth Ground“ a ambientním „St. Phenome Alley“ se čtvrtá řadovka vydává do drone/blackových vod. K čemuž bych navíc dodal, že ten drone má zde nad black metalem o notný kus navrch.

Na svém místě ovšem zůstává intenzita, s níž Poláci své sdělení dokážou předávat. Dokonce bych řekl, že právě k intenzitě přednesu a prožitku „Grains“ míří především. Což je samo o sobě správně, poněvadž ve výsledku jde papírově rozhodně o poutavější záležitost než prachobyčejné nenadchne-neurazí. Bohužel mám trochu pocit, že tento cíl, k němuž se novinka všemi možnými prostředky upíná, nebyl splněn jednoznačně a bez výhrad.

Zdá se mi totiž, že obecně vzato intenzita „Grains“ plyne spíše z produkční stránky, než aby posluchače připoutala čistě skladatelskou kvalitou, je to víc o zvuku než o samotných skladbách. Paradoxně nejlépe tím pádem vyznívá, když v minimalistickém závěru konci „The Cabalist“ utichne bezedné dronové hučení a objeví se nenápadný jednoduchý tón. Podobně zase jiná minimalistická melodie výrazně povyšuje nad ostatní i následující „The Harness“.

Jako celek mě ovšem „Grains“ nedokázalo pohltit s takovou samozřejmostí, jakou od daného žánrového konglomerátu očekávám a vyžaduji. Neberte mě špatně, rozhodně tomu albu neupírám jeho kvality, které tu bezesporu jsou a ne úplně nízké. Pouze říkám, že Thaw stále proklouzává mezi prsty jakási prchavá esence génia, jejímž uchopením by konečně mohli vstoupit do vybrané společnosti kapel, které jsou něco víc než „jenom“ dobré. Na „Grains“ Poláci opět pouze klepou na dveře elitního klubu.

Thaw

Pořád věřím, že Thaw na to mají. Jejich talent je nesporný, stejně tak mohu dodat, že na koncertním pódiu tu škvíru do pekla dokážou pootevřít. Na deskách jim však ten pověstný poslední krok navíc prozatím schází, něco skutečně hlubšího se děje pouze v dílčích momentech. Možná by pomohlo, kdyby se s každou novou nahrávkou nepokoušeli nabídnout jinou tvář a nový výraz a namísto toho dotáhli jednu až dvě polohy do konečného důsledku. Za současné situace jsme stále „pouze“ v lehkém nadprůměru, který je ovšem svým nátlakem nanejvýš sympatický.


Algor – Úder pohanského hnevu (2003)

Algor - Úder pohanského hnevu (2003)

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Rok vydání: 2003
Label: Eclipse Productions / Stuza Productions

Tracklist:
01. Vzplanutie slovanskej nenávisti
02. Pohanský boj
03. Vládca zimnej krajiny
04. Čas odplaty
05. Výzva k pomste
06. Slovanská krv
07. V objatí lesnej ríše
08. Príchod bielej kráľovny
09. Moc ducha pohanského
10. Tajomstvo jaskyne

Hrací doba: 46:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Při dnešním putování do hudební minulosti si zavzpomínáme na nahrávku, které se během těch let od vydání na československé blackmetalové scéně dostalo kultovního statusu. A to možná hodnotím ještě docela střízlivě. Nač chodit kolem horké kaše – „Úder pohanského hnevu“ je s odstupem jedno z nejvíc zásadních děl slovenského black metalu a jedno z nejvýraznějších alb syrového black metalu, která po roce 2000 ve střední Evropě vyšla.

Existence Algor – což v překladu z latiny znamená „chlad“ anebo „zima“ – se začala psát již na konci devadesátých let. Na nejstarších fotografiích jsou k vidění tři muzikanti, ale skupina je známá především jako dvoučlenná – Slavfist (dále Krolok, Malokarpatan nebo ex-Hromovlad) za bicími a Aldaron na strunných nástrojích a zpěvu. A právě v takové sestavě Algor také natočili svůj dlouhohrající debut „Úder pohanského hnevu“.

Později na druhé desce „Hierofánia“, která vyšla přesně o deset let později, se Algor transformovali v docela jinou formaci, ale na „Úderu pohanského hnevu“ se prezentovali nenávistným syrovým black metalem s pohansko-slovanskou tematikou a výrazně zimní atmosférou. O spoustě blackmetalových nahrávek se říkává, že mají mrazivou náladu, ale „Úder pohanského hnevu“ patří k těm nemoha, na něž tohle skutečně sedí. Některé riffy jsou zde totiž skutečně ledové, až by se s nadsázkou dalo říct, že Aldaron měl snad struny potažené jinovatkou.

„Perúnov hnev sa preháňa oblohou
Temnota zostřila k lesom
Plamene slovanskej zloby
Šlahajú k mrazivým nebesám
Nenávisť vzplanula v našich srdciach
Túžba po pomste je silná
Přišiel čas pre úder pohanského hnevu!!!“

K náladě ostatně značně přispívá i relativně jednoduchá, leč vysoce efektivní vizuální stránka počinu. Černobílá obálka i fotky v hlubokém zasněženém lese s corpse paintem sice naplňují veškerá žánrová klišé, ale to vůbec nijak nevadí, poněvadž tahle stylizace celkovou atmosféru hudby vystihuje naprosto dokonale. „Úder pohanského hnevu“ je přece žánrově naprosto čistá ortodoxní záležitost bez jakýchkoliv příměsí. Ale i v tom nakonec tkví její nepochybné kouzlo.

Algor zde totiž veškeré v té době již dávno známé ingredience přetavili v blackmetalový manifest, jehož aura je i navzdory formálnímu opakování již řečeného velice silná a ojedinělá. Až by se chtělo dodat, že z tohoto úhlu pohledu by „Úder pohanského hnevu“ mohl fungovat jakožto etalon z toho, jak by se dalo či dokonce mělo pracovat s vlivy.

Algor

Slováci zde dokázali něco, co umí jen hrstka kapel – i ve vysokých rychlostech a s velkým počtem sypaček nabízejí zapamatovatelné riffy, které navíc doplňují neméně dobré kytarové melodie. Jinými slovy se nejedná o bezhlavý blast beast, aniž by byl tento doplněn kvalitní skladatelskou stránkou. Právě na to, že i při nenávistném black metalu je stále nutno mít nějaký talent a schopnosti, mnoho kapel zapomíná a sype až do bezvědomí. Algor k takovým nepatří, a (nejen) proto si mohou s klidem dovolit i krátké akustické vsuvky jako třeba na začátku „Vládca zimnej krajiny“ nebo v „Slovanské krvi“ bez narušení celkové atmosféry.

Snad jediné, co se mi za ty roky ohrálo, je úvodní, ani ne dvouminutový flák „Vzplanutie slovanskej nenávisti“. S výjimkou jeho ale „Úder pohanského hnevu“ dokázal zestárnout s gracií a dodnes zvládne suverénně vtáhnout, ačkoliv jsem jej za ty roky slyšel nesčetněkrát. Zkouškou času tedy album prošlo úspěšně, aniž by ztratilo cokoliv ze své poutavosti. Jak jinak se pozná nadčasová deska než právě takhle?

Algor - Úder pohanského hnevu (2003)

„Ďakujeme všetkým, ktorý nás podporili a podporujú v našej činnosti a stoja za myšlienkou nášho spoločného boja v snahe o ozivenie a navrátenie pravej slovanskej kultúry pradávneho dedičstva a pohanskej viery našich predkov. Nech nám bohovia dajú sílu vzdorovať a nenávidieť!!!“

„Úder pohanského hnevu“ původně vyšel v roce 2003 na kompaktním disku na dnes již nefunkční kultovní značce Eclipse Productions v limitaci 1000 kusů a také na audiokazetě u ukrajinských Stuza Productions, na níž se objevil i bonus v podobě předělávky „Unholy Black Metal“ od Darkthrone (což je ostatně dost příhodné, protože k Darkthrone z raných devadesátek má tahle nahrávka obecně blízko). Roku 2011 přibyla díky Hexencave Productions i gramofonová deska, jichž bylo vylisováno 250 a měly odlišnou obálku oproti původnímu CD. Všechny edice jsou již oficiálně vyprodané a lze je sehnat pouze na aukčních portálech z druhé ruky. Kdo vlastní kteroukoliv z těchto verzí, má ve sbírce jedno z nejlepších slovenských metalových alb.


Peosphoros – Pink Metal

Peosphoros - Pink Metal

Země: Velká Británie
Žánr: politically correct trans LGBTQMN pink metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: SGW Records

Tracklist:
01. Britney Therapy
02. Prostitutes Must Die in Genocide
03. Terrorism
04. Multiculturalism Is Genocide
05. Pink Metal
06. Rape and Kill Animals Attack Women

Hrací doba: 29:27

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Infamy PR / Peosphoros

Odjakživa razím teorii, že metal by měl špinavý, hnusný a nenávistný, hudebně i textově. V posledních letech se ale tenhle žánr čím dál tím víc zasírá hromadou buzniček, které vyznávají politickou korektnost, staví se proti rasismu, dokonce bojují za práva zvířat nebo práva žen. Fuj, ty vole, z toho by jeden blil. Kam se poděla misantropie a aura nebezpečí, která by měla (dnes už takzvaně) extrémnímu žánru náležet? Bylo jen otázkou času, než se tady objeví nějaká mrdka s duhovou vlajkou ve znaku a ve své tvorbě se otevřeně postaví za práva LGBTQ. Přesně tímhle je idiocie s názvem Peosphoros, jež o sobě tvrdí, že hraje pink metal a že bojuje proti bigotnímu black metalu. A za to nyní dostane nejvyšší hejt a opovržení…

Akorát je v tom jeden malý háček, a sice že za kapelou stojí jistá Leyla Braun. Nic vám to neříká? Tak to zkusíme jinak. Tahle transka je ve skutečnosti Emir Toğrul, jehož jméno by už dávno nemělo být neznámé žádnému pravidelnému čtenáři. Tenhle turecký šílenec zásobuje hudební svět tunou totálního bahna, nad nímž si všichni přizdisráči myjí ruce a nechtějí s tím mít nic společného. Yayla, Blliigghhtted, Red Bible Black a samozřejmě největší zvrhlost Viranesir nejsou věci, jaké by strávil každý. Peosphoros v tomto ohledu není výjimkou.

Přesto je Peosphoros v lecčems trochu jiný případ než zbylé jmenované. Ale ne ve všem, protože určité elementy jsou na svém místě. Předně je evidentní, že Peosphoros je jedna velká ironie. Kapela o sobě tvrdí, že jde o „politicky korektní trans LGBTQMN pink metal“ (co znamená to „MN“, netuším), ale ve skutečnosti jsou Peosphoros pravým opakem. Opět se připravte na texty plné rasismu, incestu, týrání dětí a zvířátek, znásilňování, urážení muslimů, urážení black metalu a dalších podobných zábavných témat, které v současné západní společnosti patří k vysoce citlivým záležitostem (s výjimkou toho black metalu, samozřejmě), o nichž se ve veřejném prostoru nevtipkuje. Emir má ovšem tradičně všechno na svém tureckém salámu a pálí tou nejostřejší municí. Což je mi prostě sympatické. Aspoň někdo má v metalu pořád ještě koule. Paradoxně je to pošahaný bisexuál, který se v rámci tohoto projektu převléká za hnusnou štětku.

Doposud jsem o Peosphoros mluvil způsobem, díky němuž to mohlo vypadat, že jde o jednočlenný projekt, ale není tomu tak. Kromě Emira zde vystupují ještě dvě holky, jejichž půvaby můžete obdivovat na přiložené fotce. Jejich přítomnost je znát i třeba díky tomu, že vedle standardního ječení (standardního na poměry Emirovy tvorby, nikoliv obecně) se tu objevuje i vysoký čistý ženský zpěv.

Peosphoros

V hudební rovině je na „Pink Metal“ místy znát Toğrulův rukopis, ta deska jeho stopu rozhodně nese, ale jak jsem řekl, jsou zde rozdíly. Peosphoros je obecně vzato stále vyšinutá muzika, ale osobně mi přijde o něco méně odporná než třeba Viranesir. Na druhou stranu je mnohem afektovanější, což ovšem neberte jako vyložené negativum, protože to zjevně souvisí s projevem a všeobecnou stylizací formace. Přesto si tohle slovo zapamatujte, jelikož právě afektovanost počínání Peosphoros do určité míry vystihuje nejlépe.

Dále je „Pink Metal“ v jistém slova smyslu i „hudebnější“. Na albu se nacházejí pasáže, které jsou po skladatelské stránce velmi dobře provedené, leckdy by dokonce šlo bez přehánění mluvit o atmosféricky zvláštních momentech. Za takové by se rozhodně nemusela stydět ani „seriózní“ formace. Vedle toho si ovšem Peosphoros dovolí i vykrást „Oops!… I Did It Again“ od Britney Spears a ještě ten song nazvou „Britney Therapy“ a vybaví jej těžce incestním textem. Tomu se, přátelé, říká umění.

Způsob, jak se vám „Pink Metal“ bude líbit nebo nelíbit, se zásadně odvine od toho, jakým způsobem se k téhle nahrávce postavíte. Je evidentní, že nejde o standardní žánrovou práci. Absolutní pohrdání společenskými konvencemi a záměrně přešponovaná stylizace z toho dělá záležitost mimo běžná měřítka (nejen black) metalu. Osobně mohu říct, že poslouchat to nějak zásadně dlouho v kuse se moc nedá, za nějakou dobu mě to začalo trochu srát, ale důvod by snad měl být patrné z předchozích řádků. Nepochybně si však tuhle úchylnost zapamatuju a někdy v budoucnu si ji určitě ještě pustím.


DSKNT – PhSPHR Entropy

DSKNT - PhSPHR Entropy

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.12.2017
Label: Clavis Secretorvm / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Exhaling Dust
02. S.O.P.O.R
03. Kr. Vy. Rites
04. Kr. Vy. Portals
05. Resurgence of Primordial Void Aperture
06. PhSPHR Entropy

Hrací doba: 41:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clavis Secretorvm / Sentient Ruin Laboratories

Když jsem poprvé viděl název DSKNT, okamžitě mě napadlo, že to zní skoro jako „diskant“. Anebo taky „diskont“. Ani jedna z těchto možností naštěstí není správně – alespoň předpokládám. Přinejmenším hudební náplň debutového alba „PhSPHR Entropy“ tomu neodpovídá. Což je jenom dobře, protože v opačném případě bychom byli ochuzeni o povedenou nahrávku, kterou si na následujících řádcích v krátkosti představíme.

Hlavní postavou tohoto švýcarského projektu je jistý Asknt, někdy též známý jako Sinnihr. Zachytit jste jej mohli například jako bubeníka v řadách Aion, jejichž slušný debut „Verses of Perdition“ vyšel u Avantgarde Music. Kapela se ovšem posléze rozpadla. Já osobně jsem zachytil i existenci Exordium (taktéž už nefunkční projekt s jedním albem na kontě), ale na triku má toho borec víc. V DSKNT se stará o veškeré nástroje a se zpěvem mu pomáhá kolega Quasar ze skupin Blakk Old Blood (jeden jejich demosnímek jsem také kdysi recenzoval) a Antiversum.

Říct, že se DSKNT prezentují moderně pojatou formou black metalu, by asi bylo dost jednoduché, ale ono to vlastně docela sedí. Důraz se tu klade na atmosféru, na hloubku sdělení, nechybí ani krapet disonance… vlastně bychom klidně mohli přistoupit k obligátním slintům o nezemských inspiracích, metafyzických prožitcích a esoterických zkušenostech, ale to si rád odpustím, protože nás to všechny beztak už dávno nudí.

Stejně nám ve výsledku mnohem lépe poslouží jednoduché sdělení, že „PhSPHR Entropy“ je kvalitně poskládaná i zahraná deska. Asi není sporu o tom, že si bere inspiraci od jiných a že to na ní jde slyšet, ale DSKNT je důkazem, že když se s vlivy pracuje citlivě a když nechybí talent, vůbec to nevadí a mohou z toho také vznikat nadprůměrná díla.

Když se podíváte na podobné umělce na Metal-Archives, najdete zde standardní výčet jmen jako Deathspell Omega nebo Blut aus Nord. Jisté paralely s nimi samozřejmě není problém nalézt, ten vliv zde nepochybně je. Což ovšem nemůže nikoho překvapit, jelikož tvorba těchto dvou kapel se s odstupem let ukazuje jako zcela zásadní pro další vývoj celé jedné větve blackmetalového žánru. Vedle nich by se ovšem nebál jmenovat ani formace jako Aosoth, pro mě za mě novější Blaze of Perdition, obecně klidně i celá taková ta okultní odnož black metalu (stále se bavíme o hudební podobnosti, ne nutně tematické).

Někde na téhle ose se tedy produkce DSKNT pohybuje. Nedivil bych se, kdyby vám z toho čelist na zem nespadla, samozřejmě to chápu – vždyť takových seskupení tu už v posledních letech bylo. A DSKNT zcela jistě nebudou poslední. Nicméně pokud vás tento směr ještě vyloženě neirituje, „PhSPHR Entropy“ bych vám k poslechu určitě doporučil. Kupříkladu rozjezd „Kr. Vy. Portals“ je prostě skvělý a za slyšení myslím stojí, jeho účinek je pak ještě větší o to, že mu předchází industriální minuta „Kr. Vy. Rites“. Kvalitních a dost chytře vymyšlených motivů a pasáží je však na desce o poznání víc. Dost na to, abych byl já osobně s výsledkem spokojen.

„PhSPHR Entropy“ mě dost příjemně překvapilo. Navzdory očividné inspiraci u jiných se totiž jedná o sebevědomovou nahrávku, která nevyznívá jako sprostá kopírka ostatních. Na to je totiž až příliš dobrá. Za mě určitě ano.


Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Gnaw Their Tongues - Genocidal Majesty

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / industrial / black metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Consouling Sounds / Tartarus Records

Tracklist:
01. Death Leaves the World
02. Spirits Broken by Swords
03. Genocidal Majesty
04. Ten Bodies Hanging
05. The Doctrine of Paranoid Seraphims
06. Cold Oven
07. The Revival of Inherited Guilt
08. To Bear Witness to the Truth
09. Void Sickness

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues patří formacím, které jsou… zjednodušeně řečeno specifické. Cesta byla vytyčena již dávno a tenhle nizozemský projekt po té své kráčí neochvějně a bez jakýchkoliv ústupků či kompromisů. Možnost, že byste kapele nejprve nemohli přijít na chuť, ale s jejím následným vývojem změnili názory, prakticky neexistuje, protože Gnaw Their Tongues se takhle výrazně kupředu nehýbe. Prostě jste téhle ohavné sračce už v minulosti propadli, anebo jste i tentokrát bez šance.

Ani „Genocidal Majesty“ z dávno zavedeného receptu samozřejmě neustupuje ani o píď. Ostatně, když chce Maurice de Jong a.k.a. Mories nějakou změnu, má na to sto a jeden dalších projektů jako Cloak of Altering, De magia veterum, Aderlating nebo Pyriphlegethon, abychom jmenovali alespoň ty nejznámější. Víc snad není třeba zmiňovat, protože nepotřebuju komukoliv dokazovat, že umím opisovat z Metal-Archives, v případě zájmu si ten telefonní seznam jistě dokážete dohledat sami.

Gnaw Their Tongues ovšem i nadále zůstává Moriesovou nejznámější formací, jakkoliv takové sdělení může vyznít trochu zvláštně s ohledem na to, o jakou podzemní ohavnost se jedná. Nicméně je to tak. Sdělení, že se kapela hudebně moc kupředu nehýbe, asi nevyznívá dvakrát lákavě, ale dle mého skromného názoru jsou výjimky, u nichž něco takového nijak nevadí. Samozřejmě se to týká i Gnaw Their Tongues, jinak bych o tom nemluvil.

Povězme si upřímně – chce někdo z nás slyšet od Gnaw Their Tongues něco jiného než zvrhlý depresivní marast ze dna lidské spodiny? Misantropie, nihilismus, pohrdání životem, bahno a všudypřítomný humus – vždyť tohle všechno přece chceme slyšet, když do přehrávače dáváme skupiny typu Gnaw Their Tongues, tak proč by si měl kdokoliv stěžovat, že „Genocidal Majesty“ není jiné? Vymáchá vám držku v žumpě bez jakýchkoliv výčitek nebo náznaků empatie. Poslech Gnaw Their Tongues je jako vždy tíživý, má to v sobě kus čirého šílenství, vevnitř pulsuje hlukový hnis, atmosféra depresivní až do morku kostí. Přesně takhle to má u Gnaw Their Tongues být a přesně tak to také je. A jestli tě to sere, tak si otevři svý žíly.

Jedna věc se ovšem Moriesovi nechat musí. Navzdory své vysoké produktivitě, zdánlivě až nadprodukci, se mu daří držet nastavenou laťku kvality. Přinejmenším tedy v případě těch alb, která poslouchám, protože slyšet všechno, co tenhle blázen střílí do světa, to by člověk neměl v přehrávači nic jiného. Budeme-li se ale držet čistě Gnaw Their Tongues, té dané úrovni bez větších problémů dostává každá nově vydaná deska. Což nakonec do puntíku platí i o „Genocidal Majesty“.

Všehovšudy tedy nemohu vyhlásit nic jiného než spokojenost. Od „Genocidal Majesty“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával – tedy ošklivý bordel na pomezí noisu, black metalu a industrialu (přičemž tentokrát je black metal spíš v defenzívě) s antihumánním vytím a deprimující atmosférou – a v kvalitě, jakou jsem očekával – tedy vysoké. Dokud to Mories bude solit tímhle způsobem, tak mě to snad ani nemůže omrzet, protože tenhle druh muziky je prostě moje krevní skupina. Skvěle.


The Wakedead Gathering / Ecferus – Split

The Wakedead Gathering / Ecferus - Split

Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 3.11.2018
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
I. The Wakedead Gathering
01. The Blind Abyss

II. Ecferus
02. Unto Chaos Unraveling
03. Author of Destruction
04. Cerebral Inferno (Madness Reigns)

Hrací doba: 24:19 (11:01 / 13:18)

Odkazy The Wakedead Gathering:
facebook / bandcamp

Odkazy Ecferus:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Na tomhle bezejmenném splitu se scházejí dvě formace, s jejichž tvorbou jsem doposud neměl nějakou čest – alespoň ne takovou, jaká by stála za řeč. Trochu větší povědomím mám o Ecferus. Na tenhle projekt jsem narazil už několikrát a svého času jsem měl v plánu si pustit minialbum „Shamaniacal Essence“, které vyšlo koncem roku 2016. Vzpomínám si ovšem, že mě poslechnutá ukázka nějak zásadně na zadek neposadila, takže jsem nakonec EP vynechal s tím, že asi o nic zásadního nepřijdu, když zrovna tohle neuslyším. Přece je toho všude jinde na poslech hromada, takže jsem z tohoto ohledu rozhodně nestrádal a můj přehrávač bez Ecferus nezel prázdnotou.

O The Wakedead Gathering jsem toho před poslechem společného splitu obou projektů věděl ještě méně. Měl jsem jakési povědomí, že tohle jméno existuje, ale nikdy jsem mu nevěnoval žádnou pozornost. Asi se ptáte, proč jsem se tedy vůbec pustil do náslechu spolupráce těchto jednočlenných formací ze Spojených států amerických… a odpověď je docela triviální: Jednoduše jsem měl náladu zkusit zase něco nového. Na Ecferus už jsem navíc kdysi narazil, tak proč konečně nedat šanci. Jistý příslib toho, že by se nemuselo jednat o provar, navíc poskytovala skutečnost, že obě skupiny vydávají u I, Voidhanger Records, pod jejichž křídly se ostatně objevilo i toto splitko, a navrch se mi docela líbil i přebal nahrávky. Tak pojďme na věc!

Jako první se slova ujímá The Wakedead Gathering. Zde jsem žádná velká očekávání neměl, ale nakonec se z toho vyklubala poměrně fajn záležitost. Death metal obecně vzato není moje srdcová záležitost, ale zrovna zde je podán způsob, jaký mi docela vyhovuje. Ostatně o tom, že se nebude jednat o standardní žánrovou práci, asi dostatečně výmluvně hovoří fakt, že The Wakedead Gathering dodal jedinou skladbu „The Blind Abyss“ s hrací dobou přes jedenáct minut.

Tenhle relativně ambiciózní kousek si ostudu rozhodně neuřízl. Ne snad, že by se jednalo o nějaké veledílo, ale atmosféra „The Blind Abyss“ je až překvapivě kvalitní a neklouže jen tak po povrchu, hlavně ze začátku písně. Nosných nápadů je na těch jedenáct minut tak akorát, aby každý dostal svůj prostor, ale nezačal lézt krkem. Z kompozičního hlediska se tedy jedná o dobrou záležitost s dostatečným počtem nějakých ozvláštňujících prvků, díky nimž mohou dobře vyniknout i žánrově konvenčnější deathmetalové pasáže a díky nimž nakonec vyhrazený čas uběhne příjemně rychle. Nějaká slabší chvilka se sice najde, ale vzato kolem a kolem by to takhle vlastně šlo, proč ne.

To příspěvek Ecferus je na tom dle mého skromného názoru o dost hůře. Tady se hraje takový obyčejný black metal bez nějakého výraznějšího ksichtu, bez výraznější atmosféry, prostě žádný velký zázrak. Objevují se sice poměrně výrazné kytarové melodie, které bych označil za asi největší (ale spíš jediné pořádné) pozitivum Ecferus, ale jinak se tu nebavíme o ničem lepším než průměru. Zmiňované melodie se sice ukážou v každém ze tří přítomných songů, ale pořád to není až taková sláva, abych mohl přivírat oči nad tím, že vše ostatní je vcelku nuda. Některé pasáže jsou navrch regulérně slabé, takže proč si hrát na shovívavost.

Výsledek splitka je asi zřejmý. Za mě jednoznačně vyhrává The Wakedead Gathering, kde bych si dokázal představit, že zkusím poslechnout i něco dalšího. Naopak muzika Ecferus mě vůbec nepřesvědčila a soudě na základě těchto tří skladeb nevidím sebemenší důvod, proč bych měl téhle kapele věnovat nějakou zvýšenou pozornost.


Ascension – Under Ether

Ascension – Under Ether

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Garmonbozia
02. Ever Staring Eyes
03. Dreaming in Death
04. Ecclesia
05. Pulsating Nought
06. Thalassophobia
07. Stars to Dust
08. Vela Dare

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Možná jsem se už v nějakém starším článku v krátkosti zamýšlel nad trendy v metalové muzice a zmínil, že když se stádo vzhlédne v nějakém soundu, tak se vždy vyloupne hrstka seskupení, která onen styl pochopí po svém a vytvoří něco takřka výjimečného. První demo německých Ascension „With Burning Tongues“ bylo bez přehánění zjevením již krátce po svém vydání a regulérní debut „Consolamentum“ příslib stvrdil. Prvotřídní album, které si dle mého názoru zaslouží být postaveno mezi blackmetalové klasiky a které by každý řádný fanoušek žánru měl znát. Pamatuji si, že před vydáním desky číslo dvě Ascension poněkud zápolili s inspirací. A nebo to možná bylo něco mnohem všednějšího, každopádně „The Dead of the World“ mohlo být vydáno dříve, ale nakonec je mezera mezi oběma alby čtyřletá a o něco málo delší dobu trvalo i zplození desky nejnovější – „Under Ether“.

Není bez zajímavosti, že albu do třetice nepředcházelo EP, které by jako ochutnávku nabídlo skladbu z desky a nějaký materiál navíc. Což je za mě velká škoda, protože instrumentálky „207 Torches“ a „Gardens of Stone“ zbožňuji, jelikož uhrančivou melodickou esenci Ascension předvedly ve své nejprocítěnější formě.

Pojí se s „Under Ether“ ještě něco, na co jsme nebyli u Ascension zvyklí? Pokud jste z desky slyšeli alespoň skladbu, tak vás určitě přes uši praštil jiný zvuk. Dle informací z promo sheetu komplet analogový a zvláště bicí zní na dnešní poměry atypicky. Užití snímačů/triggerů či směsi „skutečného“ zvuku a elektronického signálu jest normou, a to i u desek, kde by to leckdo nečekal, ale toho je zdejší produkce bicích ušetřena, proto ten nezvyk. Ale já tento krok nakonec schvaluji, jelikož v rychlejších pasážích (a hlavně za vyšší hlasitosti) se nemohu nabažit toho jak bicí kopou.

Avšak jinak je u Ascension skoro vše při starém a nové album přímo navazuje na „The Dead of the World“. Kvalitní kompozice jsou prostoupené ortodoxní aurou, ale podobně jako na dřívějších titulech jsou zde pasáže přístupnější, podbízivější. Již jsem se setkal s názory, že album nabízí „mainstremové“ prvky, které bych já osobně spatřoval v občasné prioritizaci vokálního přednesu nad samotnou hudbou či rockových melodiích, ale to bych Ascension určitě nevyčítal. Přece jen už na prvních dvou titulech byly pasáže se kterými by vypočítavá kapela snadno uspěla i v hlavním proudu tvrdé kytarové hudby.

„Under Ether“ není jednoduchá deska k poslechu, natož k absorbování, ale jak jste si všimli, s recenzí jsem si dal načas. To protože mám Ascension velice rád, a co si budeme nalhávat, já do desky prostě proniknout chtěl. Kromě desítek relativně běžných poslechů došlo i na takové, kdy jsem se hudbě zcela poddal nebo si poslech nějak ozvláštnil. No a po více jak dvou měsících (promo přišlo nějak na začátku února) prostě nemohu jinak.

Ascension

„Under Ether“ je nejslabší deskou Ascension a to z prostého, avšak zásadního důvodu. Citelně tu chybí tu melodie a riffy, které činily dřívější nahrávky výjimečnými. I ze „slabší“ „The Dead of the World“ si vybavím více silných pasáží, a to bych její poslechy za poslední dva roky spočítal na prstech jedné ruky, desku jsem po vydání také neposlouchal tak radikálně jako tuto. Tím chci říct, že nezemská inspirace členů Ascension vyprahla natolik, že sebelepší kompoziční, produkční, instrumentální, lyrická a vokální práce tenhle nedostatek nevyváží.

Symptomem snad bude i nevydání EP. Ano, důvod může být jinde, ale spíše si myslím, že Ascension již nebyli schopni dát dohromady instrumentálku, kterou by vedla srdceryvná a veskrze uhrančivá kytarová linka. Esenci Ascension ve své nejuhrančivější formě nalézám jen v dílčích pasážích tří skladeb. Solidní, zajímavé nápady jsou roztroušeny všude a převažují nad pasážemi zcela mdlými (a ty mě tady obzvlášť serou), ale to mi od kapely tohoto kalibru prostě nestačí. Je úplně jedno, jakou podobu black metalu hrajete, ale brány věčnosti otevírají právě silné riffy a melodie, jak Ascension názorně předvedli dříve. Členové kapely jsou bezesporu mistři svého řemesla, ale po tolika letech tvorby (nejen v této kapele) je víc než pochopitelné, že čirá inspirace už nepřichází v takové kadenci a potenci. Škoda.

Ohledně „Under Ether“ mě mrzí jediná věc. Její poslech jsem v posledních týdnech upřednostňoval nad deskami jinými, které jsou sice řemeslně slabší, ale dravé tvůrčí síly nabízejí více. Za všechny bych uvedl třeba novinku Chaos Invocation. Ascension i přesto zůstávají vysoce nadprůměrnou kapelou a „Under Ether“ má do průseru daleko. Jak si album užijete, záleží na vašich hudebních prioritách, ale pochybuji, že se k němu čas zachová milosrdně.