Archiv štítku: black metal

Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Truchło Strzygi - Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Země: Polsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Puls trupa
02. Jasna pustka
03. Złudny spokój jesieni

Hrací doba: 12:17

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

O polské rouhače Truchło strzygi jsem poprvé zavadil minulý rok, kdy vydali svojí prvotinu „Pora umierać“. Už ta se mi zamlouvala, ale tak nějak jsem si říkal, že by to mohlo být klidně ještě lepší. Na pokračování se nemuselo dlouho čekat, v únoru se totiž kvarteto ozvalo znovu, a to prostřednictvím ípka nazvaného „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“.

Když si člověk prohlédne obálku „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“, případně i promo fotky a videoklipy skupiny, zřejmě každému začnou na mysl vyskakovat nejrůznější asociace se známými extrémně metalovými kapelami; Bathory, Blasphemy, Goatlord, Mayhem nebo snad Sodom? Takový mišmaš hudba Truchło Strzygi rozhodně není, ale tato poznámka spíše poukazuje na to, jak se tu hledí na velikány a zavedené zvyklosti, protože to se právě odráží i v hudbě samotné.

Truchło strzygi hrají staroškolský black metal poháněný kupředu pořádnou dávkou punku. Ačkoliv to takhle nezní kdovíjak atraktivně, Truchło strzygi to umí podat obdivuhodným způsobem. Přestože se tu neděje nic překvapivého a už vůbec ne inovativního, jednoduše to rve hlavy. „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ obsahuje pouze tři skladby, což je nějakých 12 minut, a utíká to tak rychle, že si ho s chutí dávám většinou hned několikrát za sebou. Jejich styl by se dal docela přirovnat k punkovému období Darkthrone nebo kapelám jako Chapel, Malokarpatan či Midnight, ale u Truchło strzygi vnímám onu blackmetalovou esenci silněji, i když i tady je to ohlížení za heavy/speed metalem přítomno.

Jak jsem psal na začátku, dlouhohrající placka „Pora umierać“ je dobrá, ale mohla být i lepší. EP „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ toho vyššího stupínku dosáhlo. Všechny tři skladby jsou opravdu povedené a netrvá dlouho, zaryjí se do paměti. Hodně mě tu baví zpěv, kterému je docela překvapivě dobře rozumět a polštiny znalý posluchač nebude mít problém rozklíčovat náměty textů. Polština vůbec nevadí, protože v podání Gambitova naléhavého řevu sem sedí naprosto přirozeně a nad jazykem není vůbec důvod se pozastavovat. Současně jeho občasné skřeky a jiné výjevy působí svojsky, což je v kombinaci s tím primitivním randálem krásné.

Nahrávka je uvedena zvuky, jako když někdo vylézá z hrobu, poté pronese krátký proslov, chopí se nástroje a začíná jízda, která až do konce neustane. Mezi písněmi není nijak znatelná pauza a „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ tak neztrácí ani na moment svou sílu. Poskládání všech tří kusů je celkem jasně dané, většinou se opírají o nějaký riff, kolem něhož je poté střídáno energické punkové tempo s tím druhým, ve vyšších otáčkách a víru blastbeatů. Občas dojde na melodické kytary a dokonce se v určitých momentech dostaví i lehce epické záchvěvy, třeba když se v úvodní „Puls trupa“ ozve sborový zpěv. Mám-li vybrat, úplně nejvíce mě bere „Jasna pustka“, konkrétně její výborný začátek. Ale oblíbených pasáží tu mám několik a vlastně bych mohl s každým poslechem vybrat jinou.

„Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ je jednoduchou, ale vysoce účinnou nahrávkou, až si říkám škoda, že se jedná pouze o třípísňové épéčko. Tenhle black metal punk se jim podařil namíchat skvěle, má to svoji chytlavost, silné motivy a je to uvěřitelné jako pocta a zároveň oslava daného žánru. Ani po mnoha protočeních se mi to ještě neoposlouchalo a tuším, že se k tomu budu vracet i do budoucna. Rozhodně doporučuji.


Gorgoroth – Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer (1998)

Gorgoroth - Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1998
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Destroyer
02. Open the Gates
03. The Devil, the Sinner and His Journey
04. Om kristen og jødisk tru
05. På slagmark langt mot nord
06. Blodoffer
07. The Virginborn
08. Slottet i det fjerne (Darkthrone cover)

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / facebook

Na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ jako by Gorgoroth dotáhli svou zálibu v neustálém rotování sestavy k dokonalosti. Tentokrát se totiž norské kultovce nepodařilo udržet stálý line-up ani v rámci jednoho konkrétního alba.

Jediný, kdo se podílel na všech skladbách, je samozřejmě Infernus, ačkoliv tentokrát nejde jen o kytaru nebo baskytaru. Ve dvou písních, jmenovitě „På slagmark langt mot nord“ a „Blodoffer“, dokonce nahrál i bicí a další dvě, „Blodoffer“ a cover „Slottet i det fjerne“ od Darkthrone, nazpíval. Ve všech písničkách vyjma „The Devil, the Sinner and His Journey“ se objevuje ještě Tormentor, převážně jako kytarista, ale třeba ve zmiňované předělávce Darkthrone nahrál všechny nástroje.

Dál už je to nicméně mix různých jmen, která nahrála sem tam song. Baskytarou přispěl Ares (Aeternus), jenž se objevil už na „Under the Sign of Hell“ a EP „The Last Tormentor“. Poprvé pro Gorgoroth nebubnoval ani Frost (Satyricon, 1349), ale víc bicích zde natřískal Vrolok (Sulphur, ex-Aeternus). Zpěváci se tu vystřídají hned tři (plus Infernus jako čtvrtý) – již starý známý Pest ve čtyřech písních a po jedné skladbě T. Reaper (Malignant Eternal) a Gaahl (Trelldom), který se posléze stal frontmanem Gorgoroth na spoustu příštích let. Perličkou je, že jako host se v jedné písničce na klávesách objevuje i Ivar BjørnsonEnslaved, pro nějž to nakonec také nebyla poslední spolupráce s Gorgoroth.

„Destroyer“, jehož podtitul „Or About How to Philosophize with the Hammer“ je vypůjčen z Nietzscheho knihy „Twilight of the Idols, or, How to Philosophize with a Hammer“ (přičemž i „Twilight of the Idols“ je název jednoho z budoucích alb Gorgoroth), je zpětně možná trochu přehlížená deska. Přinesla hodně změn – nejen těch v sestavě. Jde o první řadovku Gorgoroth vydanou pod Nuclear Blast, což už tehdy nebylo úplně v ouklandu pro ortodoxní fans.

Hlavně ale přišel docela citelný obrat ve zvuku. Přestože „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ nepochybně naplňuje parametry blackmetalového alba, zní znatelně jinak než předešlé tři počiny, které se plus/mínus držely standardní žánrové formule. Čtvrtý počin působí docela neuspořádaně a místy až chaoticky, což je zčásti dáno materiálem, ale možná o trochu víc i mixem. Až mě při nynějším poslechu skoro napadla kacířská myšlenka, jestli „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ mimoděk nepředeslalo pozdější vlnu chaotického black metalu.

Tak či onak, hned úvodní track „Destroyer“ se s tím moc nemaže a ve smyslu určité rozhádanosti a zvukové „rozjetosti“ patří k čelním představitelům alba. O jediný případ se však nejedná, viz třeba určité momenty v „The Devil, the Sinner and His Journey“, „På slagmark langt mot nord“, „Blodoffer“… prakticky ve většině rychlých chvílích.

Gorgoroth

Deska nicméně dokáže nabídnout i více atmosférické skladby, které jsou pro mě osobně vrcholem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Na mysli mám zejména druhou „Open the Gates“ a předposlední „The Virginborn“. Skvělé pasáže se ale nechají najít i v „Om kristen og jødisk tru“ a vlastně i dalších, které jsem jmenoval již v předešlém odstavci. Vesměs každý song má co nabídnout. Úvodní „Destroyer“ se už sice trochu ohrála, ale jedinou skutečně zbytečnou položkou je pro mě až finální „Slottet i det fjerne“. Když album poslouchám, vždycky končím s „The Virginborn“. Pokud budu chtít „Slottet i det fjerne“, tak si radši rovnou pustím „Transilvanian Hunger“, že jo.

Vzato kolem a kolem je ovšem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ slabším počinem než všichni jeho předchůdci. Skutečně silná atmosféra se nachází jen ve dvou skladbách, skutečně silných pasáží je méně, než bylo na „Under the Sign of Hell“ nebo „Pentagram“, a riffy se mnohdy ztrácejí v chaotickém zvuku.

Gorgoroth

I z těchto důvodů chápu, proč se jedná o poněkud přehlíženou či dokonce neoblíbenou desku. Což je ale na druhou stranu škoda, protože své přednosti „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ stále má a jsou zde i povedené nápady. Určitě tenhle počin nehraju tak často jako další fláky Gorgoroth, ale po mém soudu se pořád jedná o důstojné album, jehož rozhádanost (ať už tím myslíme sestavu nebo sound) není přímo negativem, spíš poznávacím znamením.


Kommandant – Blood Eel

Kommandant - Blood Eel

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.9.2018
Label: Aeternitas tenebrarum musicae fundamentum / Krucyator Productions

Tracklist:
01. Absolutum
02. Blood Eel
03. The Struggle
04. Ice Giant
05. Cimmerian Thrust
06. Aeon Generator
07. Moon… The Last Man

Hrací doba: 48:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Dokážu si představit, že kapela jako Kommandant bude mnohým ležet v žaludku hned na první pohled. Válečná stylizace, textová tématika, totalitní atmosféra… Kommandant rozhodně nejsou kapelou, která by byla „závadná“ ve smyslu propagace ilegálních světonázorů, ale i přesto si myslím, že podobně třaskavá kombinace takové image a filozofičtějšího pojetí konceptů jako právo silnějšího, bude na citlivější jedince působit jako rudá barva na býka. Nicméně se tu kurva bavíme o extrémním metalu, tudíž mi přijde naprosto v pořádku, že jej nehrají hodní kluci a pro hodné kluky. Kdo si chce hrát na metalové vojáky a nezlobit, ať si jde pustit Sabaton, že jo.

Jednu věc si ale dovolím tvrdit docela s jistotou. Ať se na stylizaci Kommandant díváte jakkoliv, musíte uznat, že to vypadá setsakra impozantně. Schválně si projeďte nějaké fotky z živých vystoupení skupiny a pak mi zkuste tvrdit, že to nevypadá zasraně krutě, když tam borci v plynových maskách hoblují zlo metal a k tomu zpěvák štěká nenávistné texty z řečnického pultíku. Pokud by se Kommandant někdy zjevili v našich končinách, já bych teda neváhal a šel se na jejich koncert podívat hned.

Důležité nicméně je, že Kommandant mají co říct i po hudební stránce. Vzpomínám si, že jsem na ně prvně narazil s vydáním jejich druhého alba „The Draconian Archetype“ (2012), které mě tehdy dost vykostilo, takže jsem se s objednáváním vinylu vůbec necukal. Vrcholem desky byl působivý majstrštyk „Hate Is Strength“, jehož zničující bicí motiv lze při troše pozornosti v různých variacích zaslechnout i na nejnovější čtvrté řadovce „Blood Eel“.

U „Blood Eel“ mě hned na první pohled překvapila obálka, která se dost liší od artworků všech předešlých alb. „Stormlegion“, „The Draconian Archetype“„The Architects of Extermination“ na první pohled dýchaly určitou militantní a/nebo represivní atmosférou, kdežto „Blood Eel“ se vizuálně od dosavadní prezentace Kommandant výrazně odlišuje. Když si odmyslím logo ve švabachu, klidně bych si něco podobného dokázal představit jako obal nějakého space atmo-blacku.

Hudebně se Kommandant od nastoleného směru naštěstí neodchýlili. Opět tedy drtí elitní agresivní black metal se zničující rytmikou i silnou kytarovou stránkou. V jejich muzice jsem vždycky podprahově cítil sugestivní náladotvornost plně korespondující s vizuální a tématickou stránkou skupinu, o níž jsem se již rozepisoval výše. To mi na „Blood Eel“ nijak neschází, i navzdory méně evokativnímu a řekněme více abstraktnímu obalu.

Kommandant

Samozřejmě nemůže chybět ani jedno z hlavních poznávacích znameních Kommandant. O drtivosti jejich rytmické sekce jsem se ostatně již několikrát zmínil. I na „Blood Eel“ jsou bicí party ve větší části písní doplněny o další perkuse, díky nimž to prostě kope jako svině. Nečekejte nicméně žádná chytlavá tempa. Po většinu hrací doby se poctivě sype, a když se nesype, nastupují spíš pochodové marše (právě v nich jsou přídavné perkuse cítit nejvíc).

Je sice pravda, že se „Blood Eel“ nemůže pochlubit žádnou skladbou, která by byla strhující takovým způsobem, aby se mohla poměřovat s výše zmiňovanou „Hate Is Strength“. Faktem nicméně zůstává, že Kommandant i na svém čtvrtém dlouhohrajícím počinu mají dostatek nápadů na to, aby si i v agresivním black metalu mohli dovolit písně dlouhé víc jak sedm či osm minut, což rozhodně není pravidlem.

Kommandant rozhodně nejsou žánrotvornou kapelou nebo povinností pro každého. Fans prahnoucí po kvalitě a uvěřitelném militantním black metalu by si je však neměli nechat ujít.


Infernal Cult – All the Lights Faded

Infernal Cult - All the Lights Faded

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.7.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Embrace of Shadows
02. Triangle of Horns
03. Distant from Living
04. Self Destructive Life Resistance
05. Redemption Through Suffering
06. Post – Living Existence
07. Beyond the Dark Corridors
08. All the Lights Faded

Hrací doba: 64:09

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

Infernal Cult je český jednočlenný blackmetalový projekt, o jehož existenci jsem až do relativně nedávné doby neměl úplně tušení. Jeho jméno jsem zaznamenal až s vydáním první dlouhohrající desky „All the Lights Faded“ z loňského roku, ale už před ním se objevilo několik minialb a také jedno demo. Jak asi z právě řečeného vyplývá, žádné z nich jsem neslyšel, takže se radši rovnou vrhněme na samotnou řadovku…

Upřímně řečeno, kapely s tak klišé názvem jako Infernal Cult bych si za normálních okolností s největší pravděpodobností ani nevšímal. K poslechu mě přesvědčilo především to, že se jedná o český projekt, o němž jsem navíc do té doby neslyšel, tudíž mě zajímalo, jak na tom muzika Infernal Cult bude. Nebudu vám ale lhát – neočekával jsem mnoho. Nejen z názvu kapely, ale i ze všech dalších věcí okolo jako třeba z fotek strašně čpí klišé. Něco takového na natěšenosti zrovna nepřidá. Což o to, i lpění na tradičních postupech může být pořád hodně sexy, jak ostatně dokazuje naše honitba nad kapelami typu Funereal Presence nebo Moenen of Xezbeth, ale musí v tom být ten fanatismus a pořád to musí být provedeno s nějakým umem, protože rozhodně neplatí, že na blackmetalový underground není třeba žádného.

K Infernal Cult jsem tedy přistupoval trochu s předsudkem, že půjde o píčovinu. Nejhorší obavy se ovšem naštěstí nevyplnily, protože „All the Lights Faded“ není blbá deska a Infernal Cult má vcelku daleko k žumpě typu Buer, Degoryen, neřkuli rovnou Katarze, což je asi ten nejhorší hnůj, jenž se v našich podmínkách pohybuje. Ponižovat muziku na „All the Lights Faded“ na roveň právě jmenovaným by bylo poněkud nefér a hlavně mimo mísu.

Netvrdím však, že by mi nahrávka vzala dech, zásadně mě překvapila a že bych z ní skákal nadšením. „All the Lights Faded“ zcela jistě není nějak zásadně špatné, ale na druhou stranu není zásadně dobré. Zní vám to jako průměr? Pak vám to zní zcela správně, protože nic jiného se tu vesměs neodehrává. Nesporně je to průměr odehraný důstojně, bez větších lapsů ať už ve formální či obsahové stránce. Aby ale bylo možno hovořit o nějaké skutečné kvalitě, na to ještě mnohé schází.

Asi nejvýraznější problém Infernal Cult spatřuji v absenci vlastního ksichtu, v absenci jakékoliv specifičnosti, která by kapelu odlišila od zástupu dalších. Je znát, že Martjern, tedy jediný člen Infernal Cult, dokáže vymyslet solidní melodické linky, díky nimž „All the Lights Faded“ ve finále ubíhá relativně příjemně (i když hodina a čtyři minuty hracího času je pořád strašně moc; u posledních tří songů, které dohromady zabírají polovinu celé stopáže, dost povadá vůle poslouchat), ale výsledek jasně ukazuje, že to ke spokojenosti nestačí.

Infernal Cult

Docela by se hodilo použít analogii k obálce „All the Lights Faded“, protože vizuální stránka alba i jeho obsah spolu v tomto případě plně korespondují. Obal je koukatelný, ale nevýrazný a bezvýrazný, obyčejný. Neurazí, ale ani nenadchne. Vlastní muzika je na tom úplně stejně. Poslouchat se dá, člověka určitě nenasere, ale nemá šanci zaujmout nějak zásadněji.

„All the Lights Faded“ je taková žánrová jistota, které chybí větší odvaha i zapálení pro věc. Komfortní blackmetalová zóna, která možná dočasně uspokojí začátečníka, ale člověku alespoň trochu obeznámenému s hloubkou black metalu nemá absolutně co dát. Netvrdím, že mě poslech Infernal Cult vyloženě sral, pořád je mi tohle mnohem sympatičtější než třeba výše jmenované ostudy typu Katarze, ale vím zcela jistě, že si to už nikdy znovu nepustím, protože v tom nic zvláštního není.


Death Worship – End Times

Death Worship - End Times

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Stand Witness to Atrocity
02. The Poisoned Chalice
03. Slaughtersiege
04. Masters and Monolith

Hrací doba: 13:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Předpokládám, že každý kdo alespoň trochu holduje Blasphemy a kapelám z nich vycházejících, už o existenci Death Worship ví a jistě nepřekvapí, že trojice muzikantů – Förster, Read, Black Winds – zde navazuje na vyznění svých domovských kapel, tedy Conqueror, Revenge a Blasphemy.

Je ovšem nutné upřesnit, že Death Worship je výhradní expresí Ryana „Deathlord of Abominations and War Apocalypse“ Förstera, tudíž že zde skládá veškerou hudbu, píše texty a sám si je odblije. V Conqueror se o hudbu s lyrikou dělil s Readem a jestli se někdy dočkáme nových Blasphemy, zůstává otázkou, ostatně jako to, zda se se i Förster podílí na případné tvorbě, když ústředními personami v kapele jsou Caller of the Storms a Black Winds. Ovšem důležitý je pro mě i fakt, že Förster skladatelsky přispěl v Black Witchery, Diocletian a Revenge. Osobně bych se neštítil napsat, že dotyčný zanechal na blackmetalové scéně nezanedbatelnou stopu, takže jsem byl pochopitelně zvědav, jak se mu povede dle jeho vlastní vize.

Na první ípko Death Worship pojmenované „Extermination Mass“ (2016) čekali nadržení fanoušci asi tři roky a setkalo se podle mého dojmu s převážně nekritickým nadšením. EP nové, „End Times“, naopak vychází v těchto dnech bez větších fanfár. Novinka je o pět minut a dvě skladby kratší než debutové EP, ale pokračuje v totožných intencích bezohledného násilí se všemi jeho klady a zápory, tudíž to, co napíšu v následujících odstavcích, lze vztáhnout na oba zmíněné tituly.

Jak jsem již předeslal, hudba Death Worship v ničem nepřekvapí, protože se do detailu jedná o bestiální blackmetalový námrd ve stylu výše uvedených kapel. Každá skladba nabídne alespoň nějaký výraznější motiv, bubnování Jamese Reada je unikátní a brutální jako vždy. Nenároční si přijdou na své. Kristovi byla narvána jaderná hlavice do prdele, zástava satanského vítězství vlaje na hoře z kostí podřadných.

I já si dovedu muziku Death Worship náležitě užít. Jednou za čas a po malých dávkách. „End Times“ má oproti prvotině jednu velkou výhodu v tom, že rychle skončí, protože „Extermination Mass“ mě většinou ještě před koncem začne nudit a to je vzhledem k dvaceti minutám trvání fakt průser. Špinavější produkce novinky kapele taky více sluší. Ale jinak je všechno více či méně totožné.

Death Worship

Co mě na Death Worship sere asi nejvíc, je jakási monotematičnost skladeb. To může někomu přijít jako dost vadná výtka, vzhledem k tomu co se tu hraje, jenže faktem zůstává, že třeba „Fallen Angel of Doom“, „War Cult Supremacy“ a x dalších kultovních desek v tomhle ranku oplývá výraznými, snadno rozlišitelnými skladbami (stačí se jen zaposlouchat) dle nejposvátnější tradice „all killer – no filler“, která je vlastní většině žánrotvorných nahrávek.

Když navíc vezmu v potaz, že Försterovy songy „Antichrist Hammerfist“, „Chaostorms of Demonic Hate“, „Hellstorm of Evil Vengeance“ a „Genocide Conquest“ patří k těm nejlepším, které kapely zmíněné v prvním odstavci mají, tak mě pochopitelně dost mrzí, že Death Worship nemohu označit za to nejsilnější, co se v subžánru vyskytlo. Těch blackmetalových bestialit, které jsou v mnoha ohledech kvalitnější, je prostě dost. Zvukově Death Worship taky nenabízí nic extra a nebýt faktu, že se ve Fiasco Bros. Studios nahrávaly staré věci Blasphemy, tak nebudu s to pochopit, proč Förster nahrává tam, když má nepochybně (lepších) možností více. Poslední výtkou budiž, že autor sám je dost nevýrazný vokalista. Textová nenávist je nafrázovaná dobře, ale v podání není skoro žádná síla. Kdyby se všech vokálů ujal Black Winds, jak zřejmě bylo původně plánováno, tak by bylo líp, si myslím.

Ne, že by snad „End Times“ byla pičovina a Death Worship zbytečná kapela. Ale taky nevidím důvod, proč bych se měl zechcat nadšením. Všechny nezbytné ingredience tu jsou, jen to je prostě béčkový matroš, co neurazí. Nic víc.


Funereal Presence – Achatius

Funereal Presence - Achatius

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Wherein Achatius Is Awakened and Called Upon
02. Wherein a Messenger of the Devil Appears
03. Wherein Seven Celestial Beasts Are Revealed to Him
04. Wherein Achatius Is Flogged to the Hills of Violation

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Dnešní recku začnu krutopřísně s tvrzením, že kdo neslyšel Negative Plane je vůl a přehlíží kapelu, která vydala dvě veskrze výtečná alba, z nichž minimálně to druhé, „Stained Glass Revelations“, je moderní žánrovou klasikou. To není pouze nějaký můj názor, ale ryzí fakt, tečka.

Samozřejmě, že když nějaká kapela fakt válí, vyplatí se omrknout i spřízněné či vedlejší kapely. V případě Negative Plane tedy Occultation, kde kytarista Nameless Void ukájí své doomovější/rockovější choutky, Ominous Resurrection, což je poměrně chorý black metal z mozku basisty, a především Funereal Presence, ve kterých působí bubeník a multiinstrumentalista Bestial Devotion.

Kapely a nahrávky, které ovlivnily tvorbu Funereal Presence lze identifikovat jednoznačně a Bestial Devotion se nimi ani netají. Hudba nejvíce vychází z raných Tormentor („The 7th Day of the Doom“, „Anno domini“) a německých Poison („Into the Abyss“). Méně zjevná, ale stále patrná je inspirace „A Blaze in the Northern Sky“ a „Under the Sign of the Black Mark“. Možná bych se tu nebál zmínit ani „Zjevení“ a „Ritual“, i když jsem ještě nepřišel na to, v čem konkrétně mi Funereal Presence připomínají Root. U Master’s Hammer to je ale vcelku jasné, protože když se do muziky zapojí klávesové plochy, tak ty nejvíce připomínají „nebeské chóry“ z „Ritual“, byť hudebně mají Funereal Presence blíže k demu „The Mass“. Dalo by se tedy říci, že Bestial Devotion výlučně vychází z metalové hudby radikálnějšího střihu, která je starší alespoň pětadvaceti let, tudíž snad nepřekvapí, že tu je i nemálo pasáží, kdy hudba cválá kupředu ryze heavymetalovým způsobem.

Ano, „Achatius“ je tradicionalistická „worship“ nahrávka, avšak v kontextu dnešního black metalu je prostě originální. Jediná současná kapela, která by se k ní dala přirovnat, jsou (logicky) Negative Plane (hlavně teda debut), a to nejen kvůli častému samplování zvonků. Novinka samozřejmě také v ničem neustupuje směřování vytyčeném stejnojmenným, debutovým EP a „The Archer Takes Aim“. I když jistý zásadní rozdíl by se tu přeci jen našel. „Achatius“ je ve všech ohledech lepší.

A to kurva natolik, že „Achatius“ sjíždím již přes měsíc takřka každý den a kolikrát i víckrát za sebou. Snažil jsem v nahrávce najít nějaké nedostatky, ale za tu dobu jsem si uvědomil pouhé dva. Bestial Devotion tady na můj vkus moc často spoléhá na stopky a odklepávání následných pasáží, což vám bude jistě vadit méně než mně, pokud si ujíždíte na zvuku kravského zvonu. Jednotlivé skladby by se určitě daly i o něco zkrátit, ale nebojte se, že by se tu riffy opakovaly do aleluja jako třeba na posledních Cultes des ghoules.

Funereal Presence

Přítomné čtyři skladby jsou každopádně poutavě zkomponovány a nabízí přehršel silných momentů a ozvláštnění, až je těžké vybrat tu nejlepší. U mě možná vítězí druhá polovina alba, ale třeba ten nejepičtější moment bych nalezl ve skladbě druhé. Za zmínku samozřejmě i stojí silná atmosféra evokující středověké rytiny, jež zobrazovaly peklo a mučení hříšníků ďábly se chřtány namísto řití a pyjů.

Takže tak. Pokud holdujete některé z výše uvedených kapel, „Achatius“ musíte slyšet. Máte-li obecně rádi archaický, surový metal s přirozeným dynamickým zvukem, kde riffy jsou zákon, měli byste „Achatius“ slyšet též. A jestli přikládáte nějakou váhu mým cancům o hudbě, tak vězte, že novou desku Funereal Presence doporučuji všemi deseti. Povinnost!!!


Druhý pohled (H.):

To nejdůležitější už vlastně bylo řečeno, takže se pokusím to neokecávat víc, než je nezbytně nutné, a radši se rovnou připojím ke chvále. Už teď je totiž zřejmé, že „Achatius“ bude patřit k největším highlightům roku 2019 na poli black metalu.

Už před poslechem novinky jsem se naladil připomenutím „The Archer Takes Aim“, které mi nyní přišlo ještě lepší, než jsem si pamatoval. K „Achatius“ jsem tedy přistupoval s patřičně poštelovanou náladou, nicméně věřím, že by mě takováhle věc sejmula, i kdybych přípravě nevěnoval takovou péči. Tohle je totiž velký.

Funereal Presence

Na „Achatius“ totiž naprosto bravurně maká všechno, co je na starém sešlém metalu tak lákavé a kvůli čemu jej všichni milujeme. Nesporně je to tradicionalistická nahrávka lpící na starých hodnotách, svým způsobem konzervativní a „zaprášená“, ale rozhodně ne vykrádačská nebo hloupá. Bez zbytečných póz se tu odehrává atmosférická magie poháněná nikoliv tunou bullshitu na sociálních sítích, nýbrž uctíváním dávných tradic. Výsledkem je kopa libových riffů, hrst fenomenálních melodií a zkurveně silná atmosféra.


Gorgoroth – Under the Sign of Hell (1997)

Gorgoroth - Under the Sign of Hell (1997)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Revelation of Doom
02. Krig
03. Funeral Procession
04. Profetens åpenbaring
05. Postludium
06. Ødeleggelse og undergang
07. Blood Stains the Circle
08. The Rite of Infernal Invocation
09. The Devil Is Calling

Hrací doba: 32:53

Odkazy:
web / facebook

Události, které následovaly bezprostředně po vydání druhé dlouhohrající desky „Antichrist“, jsem naznačil již v minulém díle naší malé cesty časem po diskografii norské blackmetalové stálice Gorgoroth. Trochu se protočila sestava a kapela na jaře 1996 v Bergenu natočila koncertní záznam dvou skladeb, jenž vyšel o půlroku později pod názvem „The Last Tormentor“. Objevila se na něm i první ukázka ze třetí desky „Under the Sign of Hell“, „Revelation of Doom“, kterou na živém EP doplnil flák „Ritual“ z debutu „Pentagram“.

Vokálu se po odchodu Hata definitivně ujal Pest, jenž nařval už jeden song na „Antichrist“. Tehdejším baskytaristou byl Ares jinak známý z Aeternus, nicméně pro „Under the Sign of Hell“ nahrál basu pouze pro jedinou píseň, shodou náhodou již jmenovanou „Revelation of Doom“. Jinak se všech strunných nástrojů ujal lídr Infernus. Zajímavá postava nahrála bicí – desku nabouchal Erik „Grim“ Brødreskift, jenž už v té době působil u Borknagar a v jejich začátcích hrával u Immortal. Žánrovým fans jej asi není nutné představovat, protože jde o jednu z kultovních osob norského black metalu, na jehož památku se konával známý festival Hole in the Sky. Produkce „Under the Sign of Hell“ se samozřejmě ujal Pytten, s nímž Gorgoroth nahrávali všechny svoje desky v devadesátých letech. A nejen oni. Trochu mi přijde, že občas je význam tohohle frajera pro black metal poněkud nedoceněný, protože když se podíváte, pod co všechno se podepsal, asi by bez jeho přispění královský metalový žánr nezněl, jak jej dnes známe.

Nicméně zpátky k „Under the Sign of Hell“. Zajeté klišé hlásá, že se třetí deskou se lámou ledy a ukazuje se, nakolik je ta která kapela skutečně životaschopná. Budeme-li předpokládat, že to platí, pak je evidentní, že Gorgoroth svou životaschopnost potvrdili bez sebemenšího zaváhání. Prostřednictvím „Under the Sign of Hell“ totiž nahráli své korunní dílo, jež můžeme zařadit do zlatého fondu black metalu devadesátých let.

Samozřejmě, že i „Pentagram“ a „Antichrist“ byly výborné věci, ale až s „Under the Sign of Hell“ Gorgoroth vystoupali na vrchol. A jak tak v posledních týdnech poslouchám celou tvorbu skupiny tam a zase zpátky, utvrdil jsem se v dojmu, že právě tohle je jejich nejlepší album. Syrový ortodoxní sound, kurevsky dobré riffy, silná atmosféra, přesvědčivý ryk (přestože Pest neječí tak vysoko jako Hat, pořád podává výborný výkon). Navrch excelentní skladatelská forma, kde se potkává zatvrzelý blackmetalový tradicionalismus s několika odbočkami jako třeba působivý čistý vokál v „Profetens åpenbaring“.

Sílu „Under the Sign of Hell“ si nakonec nejspíš uvědomuje i sám Infernus. Právě ze třetí velké nahrávky Gorgoroth dodnes nejvíc hrávají na koncertech. Skladby jako „Revelation of Doom“, „Krig“, „Profetens åpenbaring“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“ nebo „The Rite of Infernal Invocation“ jsou stále pevnou součástí setlistů a nejspíš to tak zůstane, dokud budou Gorgoroth hrát.

Gorgoroth

Ostatně, když postupně začal klesat respekt vůči jménu Gorgoroth po vleklých soudních tahanicích o jméno, které skončily v roce 2009, jedním z pokusů o návrat k zašlé slávě bylo také přetočení „Under the Sign of Hell“. To vyšlo v roce 2011 pod názvem „Under the Sign of Hell 2011“, a jak už tomu u podobných počinů bývá, jednalo se o zcela zbytečnou práci, o níž se nikdo neprosil a nikdo ji nechtěl. Přetočené verze ani zdaleka neznějí tak atmosféricky a syrově jako originální nahrávka, čímž se vlastně opět potvrdilo, že oživit specifické magické fluidum norského black metalu devadesátých let se nedaří ani těm, kdo tehdy byli na místě činu.

Samotná původní deska nicméně zůstává nadčasovým blackmetalovým monolitem a tím nejlepším, co kdy Gorgoroth stvořili. Což ale neznamená, že všechna následující alba stojí za hovno a nemá smysl je poslouchat. Budoucnost ještě ukrývá několik zajímavých počinů, ale na ně zavzpomínáme až někdy příště.

Gorgoroth


Chapter V:F10 – Pathogenesis

Chapter V:F10 - Pathogenesis

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.10.2018
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. Pathogenesis as Grace
02. Xenomorph Synthesis
03. Wrong Alien Endorphin
04. Blame to Human Begins
05. Nuclear Dogma AN602
06. Mephistophes Discipline
07. Helvetestoner
08. Error Circulation

Hrací doba: 42:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Formace s poněkud divným názvem Chapter V:F10 nepatří k těm, které by byly hodně na očích a všude se o nich mluvilo. Osobně si ale myslím, že by si o trochu víc pozornosti zasloužili, protože jejich tvorba je dost kvalitní. Platilo to už o debutu „Syndrome“ z roku 2015 a platí to i o loňském počinu „Pathogenesis“.

Nemělo by to být zas takovým překvapením, že Chapter V:F10 se mohou hned od počátku pochlubit solidní úrovní, protože za kapelou stojí relativně známá jména z ukrajinské blackmetalové scény. Na stranu druhou to ale trochu překvapení je, protože muzika Chapter V:F10 mi přijde o level výše než ostatní projekty Astarotha Merce. Jeho asi nejznámějším působištěm je projekt Raventale, který jsem si nikdy nedokázal příliš oblíbit. Sem tam dobrá pasáž, ale celkové dojmy nic moc. Ještě hůře jsou na tom Balfor, kde se rovněž angažuje. Jejich muzika mi vždycky přišla jako přinejlepším průměr.

Kromě toho se Astaroth Merc objevuje i v koncertní sestavě Virvel av morkerhatet, což je zase hlavní působiště druhého pachatele Chapter V:F10, Howlera, jehož si můžete dále pamatovat třeba z Tele.S.Therion nebo z taktéž těžce průměrných Balance Interruption. Nakonec ani ti Virvel av morkerhatet nejsou žádný velký zázrak.

Proto mi přijde docela zvláštní, že Chapter V:F10 je fakt skvělá muzika. Podobně jako debut „Syndrome“, také „Pathogenesis“ přináší výborné žánrové řemeslo, které sice neoplývá nějakou vysokou originalitou, ale vše bez sebemenšího zaváhání dohání na skladatelském skillu a náladotvornosti. Deska je plná výborných riffů, parádních melodií, které nejsou vtíravé a výslednému dojmu pomáhají opravdu hodně. Skladby jsou chytře poskládané, Ukrajinci je umí dobře vygradovat, silných pasáží se tu nachází požehnaně a některé z nich bych se vlastně nebál označit za docela působivé.

Chapter V:F10 si na „Pathogenesis“ obecně libují v delších skladbách. Hned tři mají plus, mínus osm minut a jedna další bezmála jedenáct („Nuclear Dogma AN602“). Zbylé čtyři kousky jsou ze tři čtvrtin jen mezihry („Xenomorph Synthesis“, „Blame to Human Begins“, „Error Circulation“), takže jediným kratším kytarovým songem zůstává „Mephistophes Discipline“. Nicméně ani ta kvalitou oproti delším kusům nijak zásadně nezaostává a díky vkusné melodické lince má na desce své právoplatné místo.

Vzpomínám si moc dobře, že podobné pocity jsem měl svého času také ze „Syndrome“. I tehdy jsem si říkal, že na tom vlastně na první poslech není nic zvláštního, a přesto si mě to album velice rychle získalo na svou stranu. Nicméně… ačkoliv jsem o debutu v dobové recenzi hovořil vlastně podobně, jako hovořím nyní o „Pathogenesis“, posun mezi oběma nahrávkami je ve skutečnosti značný. Schopnost tvořit výborné blackmetalové skladby sice zůstala, ale určité věci se trochu změnily.

Předně je okamžitě slyšet posun ve zvuku, druhé album zní méně zastřeně a naopak víc čitelně. Zdá se mi, že přibylo i melodií a středního tempa, ubylo rychlých pasáží. Dohromady mi z toho vychází, že „Pathogenesis“ je stravitelnější a vstřebává se snáze. Jakkoliv na tenhle druh vývoje většinou nadávám, zrovna v případě Chapter V:F10 mi dává smysl, protože nechává ještě znatelněji vyniknout ty elementy, v nichž tkví jádro kvality a zajímavosti kapely. Všehovšudy bych tedy řekl, že „Pathogenesis“ je ještě lepší než „Syndrome“.

„Pathogenesis“ je obecně vzato trochu nenápadná nahrávka, ale dovolím si tvrdit, že se vyplatí si ji poslechnout.


Uratsakidogi – Black Hop

Uratsakidogi - Black Hop

Země: Rusko
Žánr: black metal / hip-hop
Datum vydání: 5.10.2018
Label:Pri-Zvuk Studio

Tracklist:
01. Into the Ghettomist (intro)
02. Black Hop III [Black Hop Beat-молот]
03. Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)
04. Black Hop II [Black Hop на районе]
05. Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)
06. Black Hop V [КМС-ы Одина]
07. Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]
08. Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]
09. Black Hop VIII [Old School Darkness]

Hrací doba: 50:21

Odkazy:
web / facebook

Ruští Uratsakidogi fungují už pěkně dlouho. Z toho, co jsem tak porůznu vyčetl se už od počátku nebáli experimentování a míchání různých stylů. Zároveň to vždycky byla tak trochu sranda kapela, o čemž vlastně do určité míry vypovídá i skutečnost, že název skupiny je zkomolenina japonského hentaie Urotsukidōji.

Co jsem ale tak pochopil, dřívější tvorba Uratsakidogi byla docela jiná než to, co Rusové předvádějí na „Black Hop“. A co jsem tak zlehka poslechnul, nebylo by to nic pro mě. Současná podoba kapely je nicméně vtipně jebnutá, zábavná a dělá si prdel z takových stylů, až do našeho záběru zapadá (i kdyby jen dočasně).

Oč na „Black Hop“ půjde, dost jasně prozrazuje samotný název desky. Uratsakidogi zde kombinují black metal a hip-hop – hudebně i esteticky. K tomu přisypte i trochu ruské divnosti a možná se zdálky začnete blížit tomu, co se tady odehrává. Uratsakidogi jsou něco jako ruské meme, které se probudilo k životu a ze světa internetu přelezlo do reality, na koncertní pódia, na hudební nosiče. Tihle borci nosí warpaint a k němu teplákovou soupravu Adidas, kterou doplní rovným kšiltem anebo apartním kulichem. Klipy točí na korbě auta s hořícím barelem anebo v ghetto tělocvičně. A hlavně míchají hip-hopové beaty s blackmetalově rozostřenou kytarou a do toho rapují krkavčím vokálem. To chceš.

Že nepůjde o záležitost, která se bere stoprocentně vážně, se ukáže hodně rychle. To když skončí intro „Into the Ghettomist (intro)“ a první regulérní song „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ se rozjede notoricky známým riffem z „The Hordes of Nebulah“ od Darkthrone. Zajímavé na tom ale je, že „Black Hop“ ani zdaleka není nějaká blbá muzika, jak by jeden od parodické formace tak trochu čekal. Uratsakidogi se totiž nespoléhají jen na to, že se tomu člověk vychláme, jaká je to divná kravina, a to bude ke štěstí stačit. Na tom albu je slyšet, že si s jeho tvorbou dal někdo práci, přemýšlel a dokázal dát dohromady i nečekaně dobré hudební nápady. Především z tohohle důvodu by bylo poněkud nefér házet Uratsakidogi do ranku obyčejných parody skupin, u nichž se člověk na chvíli zasměje na YouTube, ale jinak ho to nezajímá. „Black Hop“ se dá s určitou dávkou tolerance (víc žánrové než kvalitativní) úplně v pohodě poslouchat i jako standardní album.

Zkusím to předvést na konkrétních příkladech. „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ nebo „Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]“ jsou v závěru dobře vygradované. „Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)“ to hraje víc do atmosféry, k čemuž využívá i dámského vokálu. Něco podobného mínus zpěv lze aplikovat i na „Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]“. „Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)“ si pohrává s folkovými elementy. Věci jako „Black Hop II [Black Hop на районе]“, „Black Hop V [КМС-ы Одина]“ nebo „Black Hop VIII [Old School Darkness]“ jsou potom regulérní hitovky, které prostě makají jak vězni ve frostbitten gulagu.

Jestli mi na „Black Hop“ něco schází, je to rychlejší tempo, kdy by se Uratsakidogi utrhli ze řetězu a taky něco nasypali. Prostě nějaký ten kulomet na bicích i na rapu. Všechny tracky si vystačí s pohodlným středním tempem, a byť mezi sebou nesplývají a každý z nich se může pochlubit vlastním ksichtem v rámci alba, po nějakém čase je díky tomu poslech trochu únavný. „Black Hop“ tedy není vyložený držák, ale na druhou stranu – i tak baví déle, než byste asi čekali, když bych vás poslal poslouchat s tím, že to je vlastně trochu parodická kapela.

Pokud jste ortodoxní a jakýkoliv humor ohledně black metalu vám přijde jako kacířství nebo pokud se vám chce zvracet, když slyšíte hip-hop, pak „Black Hop“ určitě neposlouchejte. Ale jinak se toho nebojte, protože je to prdel, navíc nad očekávání hudebně povedená.


Carcinoma / Abyssal – Apanthropinization

Carcinoma / Abyssal - Apanthropinization

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Goatprayer Records

Tracklist:
I. Carcinoma
01. Silent Master
02. Marching Legions
03. Servile Performance
04. A Light to Pierce the Void

II. Abyssal
05. Enantiodromia
06. Sinews Weave Vicissitudes
07. Chaos Anthropomorphism
08. Veins of Satiation

Hrací doba: 36:35

Odkazy Carcinoma:
facebook / bandcamp

Odkazy Abyssal:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goatprayer Records

O Abyssal se toho svého času nahovořilo poměrně dost. Tahle britská entita naskočila do rozjetého vlaku chaotického extrémního metalu, ale brzy se vyprofilovala jako jedno z těch zajímavějších jmen, které se věnují disonantní kombinaci black a death metalu. S každým dalším albem rostl věhlas formace na extrémně metalové scéně a třetí dlouhohrající zářez „Antikatastaseis“ (2015) vydaný v kooperaci Profound Lore Records a Iron Bonehead Productions už v ročních žebříčcích mnohých nadělal slušnou paseku. Nicméně i předešlé dva počiny „Denouement“ (2012) a „Novit enim Dominus qui sunt eius“ (2013) byly dost povedené.

Po vydání „Antikatastaseis“ se nicméně Abyssal trochu ztratili z dohledu a během několika málo následujících let si připsali pouze box „Perichoresis“ s audiokazetami všech tří řadových nahrávek. Bylo to až v loňském roce, kdy se okolo Abyssal začalo dít něco pořádného. Skupina se pustila do koncertování, přičemž premiéra se odehrála v březnu na festivalu Oration na Islandu, a nedlouho poté relativně potichu vyšlo i splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma, které bude předmětem našeho dnešního rozjímání.

Doposud jsem mluvil pouze o Abyssal, takže nyní nastal čas, abychom ztratili pár slov také o Carcinoma, byť v jejich případě toho bude znatelně méně. Jak už jsem zmínil, jedná se taktéž o britskou formaci. V jejích řadách najdeme hned dva muzikanty z koncertní sestavy Abyssal a všichni tři členové Carcinoma hrávali i v Holodomor, na jejichž jediné EP „Témoignages de la gnose terrestre“ (2012) si možná vzpomenete díky cca tři roky staré LP reedici od Arachnophobia Records. Samotní Carcinoma ale toho doposud příliš nepředvedli. „Apanthropinization“ je jejich teprve druhým počinem po bezejmenném demosnímku z roku 2015.

Na „Apanthropinization“, které prozatím vyšlo jen na CD u Goatprayer Records, mě docela zaujal obal. Ten totiž vypadá jako ženské rozmnožovací ústrojí z pekla, kde se místo dělohy a pochvy šklebí lebka. Poslech naštěstí není tak bolestivý, jak by určitě bolelo strkání penisu do něčeho, co se nachází na obálce.

Carcinoma mohli vzhledem k nepříliš bohaté diskografii jenom překvapit. Přesto mě jejich počínání nechalo docela chladným. Trojice rube prohnilý black / death metal ve formě, jaká by teoreticky mohla zachutnat vyznavačům podobné muziky, ale mně osobně přijde, že Carcinoma strádají na nějaké skutečně výraznější pasáže nebo silnější atmosféru, což jsou jen tak mimochodem obojí věci, které jejich splitovým souputníkům nikdy cizí nebyly. Jako jejich nejlepší chvilka mi přijde „A Light to Pierce the Void“, tedy finální song jejich poloviny „Apanthropinization“, protože jde o jedinou skladbu, u níž se dá hovořit o nějaké hmatatelnější náladě. Jinak je to jen o pár slušných motivech, které dojem výrazně nezvednou, a tím to hasne.

Jakmile to začnou hrnout Abyssal, rozdíl je okamžitě patrný. Už jen zvukově jsou o poznání zajímavější, skladatelsky taktéž. Každá ze čtyř přítomných písní zvládne nabídnout přinejmenším jednu velmi dobrou pasáž. Baví mě i plíživé melodie, které tu jsou porůznu nastrkány – nejvýraznější z nich je hypnotický kytarový motiv na začátku „Veins of Satiation“.

Na druhou stranu, až doposud se Abyssal s každým nově vydaným materiálem dokázali posunout o kousek výš, což se tentokrát bohužel neděje. Jejich příspěvek na „Apanthropinization“ je určitě dobrý, ale najde se v něm i několik trochu planých chvil a celkové dojmy z „Antikatastaseis“ byly mnohem výš. Skladby ze splitu se působivosti minulé desky dotýkají pouze v dílčích momentech.

Vzato kolem a kolem tedy nejsou moje pocity „Apanthropinization“ nijak omračující. Carcinoma mě příliš nezaujali. Abyssal sice čest nahrávky zachraňují a ukazují, že svůj talent neztratili, nicméně v minulosti už dokázali nahrát i silnější věci.