Archiv štítku: black metal

Todesstoß – Ebne Graun

Todesstoß - Ebne Graun

Země: Německo
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 3.2.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Ebne Graun

Hrací doba: 46:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Todesstoß je jméno, okolo něhož jsem už delší dobu kroužil a výhledově jsem vždy plánoval se na jeho hudbu postupně podívat. Až doposud se tak ale nestalo, ačkoliv mi cosi říkalo, že tohle by mohla být záležitost přesně pro mě. Lákadlem byl zejména příslib netradičního a avantgardního přístupu k black metalu, který doplňoval i dobrý dojem z velmi zajímavých obálek (to nesměřuji ani tak k aktuálnímu „Ebne Graun“ nebo k předchozímu „Hirngemeer“, jako spíš k surrealistickým výjevům na nahrávkách jako „Unverweslich“, „Todesstoß“ či „Würmer zu weinen“).

No, asi už tušíte, k čemu má tohle směřovat. Až donedávna tomu okolnosti ještě nechtěly (což chápejte jako eufemismus pro sdělení, že jsem brutálně líné hovado a sral jsem na to), ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a pomyslné ucho se utrhlo nyní s „Ebne Graun“. Tak pojďme na věc.

Hned na začátek musím říct, že „Ebne Graun“ svým způsobem skutečně je dost zvláštní deska. A tím určitě nemám na mysli holý fakt, že se zde nachází jediná píseň, jejíž délka přesahuje třičtvrtěhodinku. Samozřejmě, že i tohle je asi do jisté míry zajímavé, ale ta zvláštnost pořád pramení především z hudební stránky. Kolem nahrávky se prostírá opar dekadence plynoucí z opilých, líně se převalujících kytarových linek. Ty mnohdy působí skoro až ledabyle či dokonce „amatérsky“, ale něco v sobě mají a nelze je setřást. Za své ostatně mluví i to, že mnohé motivy se v průběhu kompozice třeba i několikrát rozplynou a posléze zase vrátí, ale nuda se nedostavuje. Ani s takhle vysokou délkou jedné (a jediné) stopy ne.

Tím ovšem arzenál „Ebne Graun“ nekončí. Ztrápený vokál blížící se na dohled depresivnímu black metalu ještě není něco, co by vás výrazněji zarazilo, ale pasáže, které se dotýkají například psychedelického rocku nebo folku, už jsou jiné kafe, o nemalém počtu dalších motivů, co se tu a tam jen na chvíli mihnou, ani nemluvě. Celé je to sympaticky šibnuté a vyšinuté, což myslím jako pochvalu. Je vidět, že Martin Lang, jenž za Todesstoß stojí jakožto hlavní persóna a mozek, není svázán standardními provařenými žánrovými postupy. Což samozřejmě také myslím jako pochvalu.

Nakonec ani netrvá příliš dlouho, aby člověku došlo, že „Ebne Graun“ určitou zajímavost prostě upřít nelze – k tomu dojde již při úvodních posleších. Pak ale nastává období jakési nejistoty, kdy se člověk nemůže rozhodnout, co je „Ebne Graun“ vlastně zač a jak se k němu postavit. Místy ta kytara zní opravdu divně a lacině, na jednu stranu i díky lehce zašpiněnému zvuku, jenž to ale na druhou stranu i tahá nahoru. Jenže poslech baví, a tak jsem ono kruciální rozhodnutí, jestli se mi to teda vlastně líbí nebo nelíbí, vždycky odložil zase na příště. A to až do doby, dokud si mě nahrávka přece jenom nedokázala podmanit.

Todesstoss

Vycítit zajímavost je lehké, „Ebne Graun“ první drápky zasekne velmi rychle, ale na plné docenění si album prostě žádá čas. Máte-li ho a dojde-li k naladění na stejnou vlnovou délku, na níž Todesstoß vysílá, pak se jedná o parádní záležitost. Nikoliv geniální a fenomenální, rozhodně však poutavou a ne úplně tradiční. Cosi tam pod povrchem tiše dřímá a navozuje posluchači pocit nervozity, jehož se nejde zbavit a díky němuž deska „žije“ i dlouho poté, co se počet společných dostaveníček vyšplhá na dvouciferné hodnoty. A to není málo. To vůbec není málo.

První setkání s Todesstoß tedy dopadlo hodně dobře. Nebyl to takový ten případ, kdy vás to chytne hned, ale to lze z jistého úhlu pohledu považovat za další plus. Vždyť někdy je cílem sama cesta. Každopádně, Todesstoß mě má, budu se těšit na průzkum minulosti.


Verwoed – Bodemloos

Verwoed - Bodemloos

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2016
Label: Argento Records

Tracklist:
01. Bodemloos
02. Een leven aan de oppervlakte
03. Leegte

Hrací doba: 24:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Příjemná překvapení se dost často nacházejí tam, kde by je člověk nečekal. Jako například u Verwoed. Kdo to je, co to je? Nemějte strachy, hned si to povíme. A dá-li múza, Bůh nebo jakákoliv jiná podobná děvka, možná se dozvíte i důvod, proč má být „Bodemloos“ tak dobrá nahrávka. Anebo to třeba napíšu jak kokot a nedozvíte se z toho lautr nic, uvidíme.

Vydat se musíme do Nizozemska za frajerem, který si říká Erik B. – těžko říct, jestli to B. znamená Borec nebo Buzík nebo cokoliv jiného, to zjevně máte uhodnout sami. Jasně, já si z toho dělám hovězí humor, ale u Verwoed to vlastně namístě není, poněvadž jde o moc dobrou muziku, z níž není nutno si dělat šoufky. Tak či onak, Erik začal ukájet své hudební choutky (mimochodem, asi jste pochopili, že jde o jednočlenný projekt) pod hlavičkou formace Woudloper, ale po jednom ípku a jednom singlu se rozhodl ke změně názvu, kterýmžto je – ano, domýšlíte si to zcela správně – právě Verwoed. „Bodemloos“ pak je první nahrávkou pod tímto jménem. 24minutové EP vyšlo u Argento Records jako jednostranné 12“ LP.

Na hudbě Verwoed je do jisté míry zajímavé, že neobsahuje formálně nic skutečně výlučného či neotřelého, na co by šlo poukázat a co by šlo vyzdvihnout, že právě kvůli tomuhle byste si měli „Bodemloos“ pustit. V čem tedy tkví kouzlo? Věřte tomu nebo ne, ale vše je ukryto ve vysokých skladatelských schopnostech. Všemocné Metalové Archivy neuvádějí, že by měl Erik za sebou kdovíkolik odkroucených let v metalovém undergroundu, ale tím spíš je nutno ocenit, s jakou jistotou a s jakým účinkem jsou skladby na „Bodemloos“ vystavěny.

Kompozice jsou dostatečně rozmanité, nikoliv však přeplácané, motivy i tempa se střídají s přirozenou lehkostí a nenuceností. Žádný nástroj ani vokál výrazně nevystupuje nad ostatní, vše pracuje pro celek, který je ve finále sakra lákavý. Všemu nasazuje korunu podařená atmosféra, s níž se to má vlastně podobně jako se samotným albem – není vysloveně strhující, ale nesporně má něco do sebe a nepřestává fungovat (a tedy bavit) ani po množství poslechů.

To platí především o úvodním titulním kusu a následující „Een leven aan de oppervlakte“. Závěrečná „Leegte“ na to jde trochu jinak. Sice má rovněž několik tváří, ale je o něco monotónnější a také minimalističtější, sází pouze na střední tempo. Atmosféra zde kulminuje a úroveň hypnotičnosti dosahuje nejvyšších hodnot. Formálně bych „Leegte“ určitě označil za vrchol, neboť právě zde „Bodemloos“ vrcholí v pravém slova smyslu, ale berte to trochu s rezervou, protože zas nechci snižovat význam a kvality prvních dvou skladeb. Ty jsou totiž rovněž výborné a „Bodemloos“ nejlépe zapůsobí – já vím, bude to znít jako prašivé klišé, ale prostě to tak je – jako jednolitá masa, již není nutno dělit na jednotlivé písničky. Jednoduše je to ucelené dílko, jemuž nechybí určitý vývoj, a tak bych to také bral.

Nebudu lhát – nečekal jsem od „Bodemloos“ vyložené zázraky. Což je myslím v případech, jako je tento, docela běžné, protože při pohledu zdálky skutečně nic nenasvědčuje tomu, že bude ve Verwoed dřímat takový talent a schopnost napsat kus skvělé muziky, jež možná neoslní, rozhodně však kurevsky potěší. Přesto to tak je. Za mě překvapení a spokojenost, tohle rád doporučím i dál.


Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Ritual Lair - Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 16:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Dneska je v black metalu plná prdel všemožných okultních rituálů. Slovo rituál bylo brutálně zprofanováno a ohání se jím každá druhá pozérská píča. Neznalý člověk by si mohl myslet, že formace s názvem Ritual Lair by také mohla patřit k takovým, ale chyba lávky. Tihle polští výtečníci si nehrají na žádné spirituální metafyzické sračky, vyšší sféry bytí, esenci všehomíra nebo cokoliv dalšího, co vás napadne, žádné zasrané svícny ani vševidoucí oka. Ritual Lair totiž hoblují svinský blackmetalový vodvaz.

Ritual Lair jsou personálně spjati s polskou deathmetalovou hrubostí Kingdom – působí zde jeden současný a jeden bývalý člen této skupiny. A jako správný vedlejšák také Ritual Lair za sebou příliš činnosti nemají. Doposud jen neřadové počiny a poslední fošna, kteroužto bylo ípko „Morbid Ritual of the Insane“, vyšlo už před pěti lety u Under the Sign of Garazel. Právě na něj tak Poláci letos navazují s dalším minialbem „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“, které je k mání na audiokazetě (strana A i B obsahuje totožnou šestici songů) u Godz ov War Productions.

„Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ se skutečně s ničím nemaže a hobluje, jak oldschoolový zákon káže. Bezmála 17 minut, šest nedlouhých vypalovaček, které jsou plné archetypálních riffů nasáklých alkoholem a první vlnou black metalu. Ritual Lair jdou občas směrem dozadu takovým způsobem, až si člověk říká, že takhle nějak by kdysi mohli znít Motörhead, kdyby se dali na dráhu black metalu.

Přesto EP nepůsobí jako zastydlý výblitek někoho, kdo se v hudebním vývoji zasekl v první půli 80. let a odmítá se odsud hnout, navzdory nepokrytému uctívání staro-metalu pořád nemáte problém nahrávce věřit, že vyšla v roce 2017 a že patří do roku 2017. Takhle nějak by podle mě měli znít současní Venom, pokud by chtěli, aby je brali seriózně i soudní posluchači. Ritual Lair každopádně jejich současnou tvorbu strčí do kapsy, protože z té jejich hoblovačky čiší uvěřitelnost a láska ke starému metalu, ranému blacku, kultovním thrashovkám, odrbaným džískám s nášivkami a nábojovým pásům.

Samozřejmě, že se dnes nejedná o nic originálního nebo výjimečného. Podání Ritual Lair má ale koule a dávku autentičnosti, což u téhle muziky vlastně stačí. Pokud hledáte dobrou příležitost, jak si pořádně protřepat mařenu, „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ vám ji poskytne.


Miserist – Miserist

Miserist - Miserist

Země: Austrálie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 13.2.2017
Label: Krucyator Productions

Tracklist:
01. Skin, Mold & Flame
02. Miserist
03. VIII
04. Horror Infinitum
05. Lung Rust
06. Narikuntu

Hrací doba: 29:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Australská formace Miserist patří k záležitostem, jejichž jméno by mohlo během následujících měsíců případně malých jednotek let vylétnout hodně nahoru. Skupina totiž hraje stylem, jaký se v současné době mezi příznivci alternativně pojatého metalového extrému těší nemalé oblibě.

Oč přesně se jedná? Nechme promluvit samotnou hudbu. Bezejmenné debutové EP otvírá krátké skoro-ticho-intro, po němž se (v rámci téže stopy s názvem „Skin, Mold & Flame“) spustí těžký, temný a technický riff. Okamžitě zavane odér krajanů Portal a jim podobných uskupení, takže jestli na tahle jména slyšíte, Miserist by vás určitě zajímat mohli.

Bylo by však vůči Miserist poněkud nefér tvrdit, že se jen vezou na vlně obdobně laděných kapel a doufají, že vyletí nahoru podobně rychle jako třeba Altarage, jimž stačilo jedno demo, aby zaujali hledače, a jedna deska, aby posadili na prdel i ty ostatní. Přístup Miserist je trochu jiný, a ačkoliv se i zde nacházejí ostré a hutné pasáže, z nichž by si hardcore fandové Sralbeton nebo Freedom Chcal mohli strachy stříknout do spoďárů, z celkového hlediska Australané nevytvářejí konstantní nátlak a vydali se rozmanitější cestou. To má za důsledek, že asi nejsou až tak extrémní a nepřístupní, ale má to i své výhody. Například z toho lze vyvozovat, že se Miserist nechtějí pouze frčet na populární vlně a následovat již vyšlapané cestičky, ale chtějí s vlivy a inspiracemi pracovat. A to je dle mého v pořádku.

Ve skutečnosti jsou ty opravdu extrémní momenty určené ke slisování posluchače v menšině. Nabízí se jedovatá otázka, nakolik je to záměr a nakolik Miserist ten tlak prostě vytvořit neumí, ale dokud ta muzika funguje, není zas tak nutné ji řešit. Dobré pasáže (nechápat jako synonymum pro extrémní pasáže) se totiž nacházejí vlastně v každé skladbě, ambientně-industriální mezihry se s hutným riffováním prolínají dobře a atmosféra tomu nechybí. Jednoznačným vrcholem přesto zůstává kompozice, jež se z celku nejvíc vymyká a v níž je metal osekán na minimum, protože na jeho místo nastupuje lehce experimentálnější pomalá tryzna. Samozřejmě tím mluvím o devítiminutové obludnosti „Narikuntu“ v samém závěru EP – takových věcí příště klidně víc. Za vtipnou zmínku mi také stojí začátek „Horror infinitum“, jenž nejprve zní jak vykradený z „Deathstalkera“ (pravidelní čtenáři vědí) a pak snad z nějaké pohádky či co. Trochu úsměvné, ale kupodivu mě to při poslechu nijak neruší.

Jako celek je debutové EP Miserist jistě dobrým a nadprůměrným počinem, jehož poslech mě baví. I z toho důvodu už jsem výše naznačil, že příznivci podobně laděných záležitostí mohou bez obav shánět. Na druhou stranu asi nemá cenu zbytečně nadhodnocovat a ze všeho skákat dva metry do vzduchu. Je to kvalitní, ale špičky žánru jsou zatím o notný kus výše. Přesto – na debutové poměry se jedná o sympatickou práci, a co je hlavní, dokážu si představit, že budoucnost Miserist by mohla být sakra zajímavá. Potenciál a talent zde bezesporu nechybí, což asi zní jako obligátní bezcenná frázička, ale myslím, že v tomto případě namístě je. Já osobně si tedy na další kroky kapely určitě počíhám a budu docela zvědavý, jak to ve finále dopadne. Zvlášť když už aktuální EP za poslech stojí a vlastně ani ve sbírce nebude dělat ostudu.


Viranesir – Supports Flag Burning and Female Raping

Viranesir - Supports Flag Burning and Female Raping

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.1.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly
02. Metal Is Full of Faggots
03. NSBM = Nigger Sucking Bi Metal
04. Burning the Flag of USA
05. Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans
06. I Support Isis, Nazism and Child Rape
07. Instagram Orospusu / Fat Bitch
08. 666 – Köylü Orospu
09. 666 – Gülsene Orospu
10. 666 – Gerzek Orospu

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Metalová hudba má mezi širokou veřejností image čehosi extrémního, okrajového, nebezpečného, zvráceného. Ve skutečnosti je to však pouhý mediální obraz a drtivé většině metalové scény podobná adjektiva nepřísluší. A to myslím především jako negativum a kritiku metalové hudby, protože ta by totiž měla být extrémní, okrajová, nebezpečná a zvrácená, jenže není. Jsou to samé homoušské melodické mrdky, kopa pozérských sraček, neškodná hudba pro děcka a zastydlé agro-fotry. Byť si samozvaná metalová elita s oblibou myslí opak, pravda je taková, že jde o zcela konvenční a obyčejnou muziku. Onu esenci temnoty a zla dokáže uchopit a zhudebnit jen velice malé procento ze všech těch skupin, které formálně spadají do metalového ranku.

„You say animals aren’t evil. Yeah right, try spending a night with a grizzly bear you hippie bitch.“
(I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly)

Podobně jako hudební nebezpečnost se z metalového žánru vytratila i kontroverze. Dávno pryč jsou časy, kdy šokoval obrácený kříž na prvním albu Black Sabbath. Dnes jsou krev, Satan a tři prdele pentagramů chápany jako běžná součást metalových textů, pozastaví se nad tím leda tak vaše babička. Význam slova kontroverze se vytratil a stal se z něj pouhý eufemismus pro pár nacistických buranů, kteří si pořád myslí, že Hitler byl jakože v poho tejpek.

O to víc ovšem potěší, když se z hlubin vynoří hudebník, jehož hudba má v sobě onu animálnost a jehož mysl je patřičně chorá. Turecký magor Emir Toğrul k takovým jistě patří, a dokonce bych i řekl, že jde o jednoho z nejvýraznějších představitelů metalové zvrácenosti, jaký se v posledních pár letech objevil. Od jeho tvorby dává ruce pryč většina žánrových médií, potýká se s cenzurou a zákazy, a přesto pořád do světa pouští jedno hudební zvěrstvo za druhým, přičemž v kadenci hnusu nejenže nepolevuje, ale spíš ještě přidává na obrátkách. A to o tom mluvím hodně ve zkratce, pro ukázkovou porci historek neváhejte nalistovat související starší recenze.

„Guitar is a nigger instrument so NSBM is a joke.“
(NSBM = Nigger Sucking Bi Metal)

Mohlo se zdát, že vrcholu kontroverze Toğrul dosáhl na desce „You Jewi卐h Ba卐tards“, kde nechyběly hity jako „Hitler Rape“ nebo „Kill Nigger“. Ale ono ne. Aktuální deska „Supports Flag Burning and Female Raping“ se s tím nesere ještě víc a sype skladby s tak zhovadilými názvy jako „I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly“, „Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans“, „I Support Isis, Nazism and Child Rape“ anebo „NSBM = Nigger Sucking Bi Metal“.

Viranesir

Jak vidno nejen dle názvů písní, ale i z přiložených ukázek textů, které již tradičně opravdu stojí za přečtení, Emir ToğrulViranesir vysílá na docela jiné vlnové délce, než je většina lidí zvyklá. Však to také většina lidí nevydýchá. Dle mého je ale jenom dobře, že tu je někdo, kdo zvysoka mrdá na všechna společenská pravidla, konvence, standardní přístup a vysmívá se všemu a všem. A když se někdo ozve, tak jim všem tenhle bisexuální Turek zmalovaný jak stará kurva vynadá do buzerantů, fašistů a vystrčí na ně svojí chlupatou prdel. A to není žádná metafora, tohle opravdu dělá.

„Throwing faggots off buildings, great!
Beheading enemies, great!
Burning people, amazing!
Using fear and brute force as propaganda and control!
Isis is truly powerful, fearsome and a great nation! No politics, to the point! It is our only hope against America!“
(I Support Isis, Nazism and Child Rape)

Hudební stránka Viranesir je věrným odrazem toho všeho, co se odehrává v textech a prezentaci. „Supports Flag Burning and Female Raping“ ovšem přináší mírnou obměnu receptu. A tím nemám úplně na mysli, že se po dvou ambientních počinech „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ a „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ jedná o návrat k black metalu. Novinka na mě působí méně chaoticky a nemocně, naopak zvuk mi připadá o něco syrovější a samotné skladby jsou ze skladatelského hlediska čitelnější.

Viranesir

To však berte čistě jen jako detail daný subjektivním náhledem. Možná jsem si už jenom na ty Toğrulovy pošukanosti zvyknul a na rozdíl od minulosti mi nedělá problém do materiálu proniknout vcelku rychle, protože jsem vycvičený. Kdo ví. Jedna věc je ovšem docela jistá – „Supports Flag Burning and Female Raping“ je stále deska hodná Viranesir se vší zvráceností, dekadencí a černočerným humorem, které k tomuhle jménu prostě a jednoduše neodmyslitelně patří.

„Racial segregation, great!
Masterful leadership of lord Hitler!
High class aesthetics and to the point solutions, Nazism will forever live!
Clandestine ruling of jews is the real elitism Nazism is for the people!
We will not tolerate you destroying the white race!!“
(I Support Isis, Nazism and Child Rape)

Možná, že zmiňovaný pocit pramení i z toho, že „Supports Flag Burning and Female Raping“ tentokrát není tak neprostupný monolit a jedna velká arci-chorá zvuková koule, z níž sice negativismus teče po litrech, ale zapamatovatelný moment, jehož by se dalo chytit, aby člověk pohledal. Tentokrát není problém si určité písně zapamatovat a snad se dá říct, že z celku vystupují. Tím mám na mysli třeba „NSBM = Nigger Sucking Bi Metal“ s výborným majestátním riffem a ambientní mezihrou, „Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans“ se šibnutými atmosférickými pazvuky v pozadí, ošklivou „Instagram Orospusu / Fat Bitch“, „666 – Köylü Orospu“ s odpudivě se převalujícím pomalým riffem nebo „666 – Gülsene Orospu“ s výraznějšími klávesami, s nimiž přijde znatelný závan ambientní tváře Viranesir. Nicméně snad není třeba dodávat, že i nejmenovaný zbytek je stále maso.

Viranesir - Supports Flag Burning and Female Raping

„Supports Flag Burning and Female Raping“ a Viranesir obecně je samozřejmě záležitost jen pro posluchače s chorou myslí, kteří se hned tak něčeho nezaleknou a kteří jsou schopni přijmout za svůj svět, v němž společenská pravidla a politická korektnost neplatí. To nejdůležitější pak tkví ve skutečnosti, že se nejedná jen o extrém pro extrém a že to není jen o zvrhlých nihilistických textech, ale že i samotná hudba ve své ohavnosti dokáže zapůsobit.

„Fields of raped dead babies, this my heaven. Indulging in the stench of your fear and death. You’ve chosen the weaker god, easier way and now Satan triumphs.“
(666 – Gerzek Orospu)


Wömit Angel – Impaling Force of Satan

Wömit Angel - Impaling Force of Satan

Země: Finsko
Žánr: black / thrash metal / punk
Datum vydání: 18.3.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Planetary Destruction
02. Forgotten Name of Evil
03. Armageddon Wolfpack
04. Ceremonial Coffin-Ceremonial Death
05. Nun Raping Rock ‘n’ Roll
06. Impaling Force of Satan
07. Goat Hellfire
08. Possessed Misery
09. Mr. Barbie
10. Rat Mouth Saviour
11. Raping the Holy Part II
12. I Kill Everything I Fuck [G. G. Allin cover]

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Původně jsem chtěl napsat do úvodu, že tato recenze je pro všechny blackmetalisty, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to možná hned po prvním poslechu omlátili o hlavu. Napsat, že je tato recenze pro všechny pankáče není o moc lepší. Zkrátka by měli svoje oči a poté především uši uvést do pozoru všichni, co mají rádi, když se to v hudbě řeže a úchylné zábavě se jde naproti. Řeč je o finské kapele Wömit Angel; už jen název dává jasně najevo, co se tu asi bude dít za zvěrstva. Jedná se o třetí řadový zářez do diskografie a věřte, že se zde překvapivě nezměnilo vůbec nic, haha.

Wömit Angel hrají black/punkovou skotačinu, kterou si asi každý čtenář dokáže lehce představit. Ano, přesně tak jednoduché to je. Prostě si tahle parta maníků z Tampere dělá radost kombinací těchto žánrů, jež byla nastokrát slyšená, a přesto spoustu lidí dál baví. Včetně mě. Pro fanoušky první vlny black metalu to může být skutečně návrat do oněch let formování černého kovu, kdy hudba tvrdě thrashuje a punkově dovádí. Zřejmě největší inspirací jsou jim krajané Impaled Nazarene, a kdybych si chtěl píchnout, tak mohu s klidem napsat, že je Wömit Angel docela jednoduše obšlehli. A to se vším všudy, hudba, texty, image, prostě všechno. Předmětem zájmu tedy je, jak dobře se jim to tentokrát povedlo a zdali vůbec.

„Impaling Force of Satan“ začíná krátkým intrem o radioaktivitě a následně vybouchne v pravou blackmetalovou bouři. Dvěma kopáky pohánění punkový štěkací refrén celé dílko obohacuje, přičemž ve své polovině ukážou konečně i svoji třetí a taky poslední tvář – tu thrashovou. Po obligatorním „Ugh!“, které nechybí tak v dobré polovině skladeb, nastává rytmická riffovačka a ta funguje snad vždycky. „Planetary Destruction” je dobrý otvírák. Jestli něco Wömit Angel umí, tak pracovat s tempy a sázet do nich vhodné riffy. A zhruba tento postup je v různých obměnách použit po celém albu. Třeba druhá „Forgotten Name of Evil“ je punk jako řemen hned od začátku. Sice s postupem času shodí číro a uvelebí se ve vcelku nudném metalu, ale později opět vyletí a sólovým pidlikáním na kytaru naběhne zpět na první etapu. Ona sóla na kytaru jsou tu spíše jen tak na oko, jako doplněk k tomu všemu bordelu nejspíš. Vězte, že jim ani nebudete věnovat pozornost.

Co bych dále vypíchnul, jsou skladby jako „Ceremonial Coffin-Ceremonial Death“, což je opět vyvedená riffovačka s chytlavým refrénem nebo následující rock’n’rollová záležitost s vtipným názvem „Nun Raping Rock ‘n’ Roll“. Na blasfemické rouhání dá vzpomenout titulka, která je mluveným intrem o tom, čím tahle trojice rouhačů vlastně je. Na tu je ihned navázáno vyvedenou blackmetalovou řeží „Goat Hellfire“ a tak to jde dále až ke konci. První polovina desky mi připadá silnější, možná je to tím, že tam Finové vyčerpali vše ze svého arsenálu a se závěrem alba se už jen opakují. Nutno zmínit poslední maličkost. Poetická „I Kill Everything I Fuck“ není ničím jiným než coverem legendárního hovada G. G. Allina. Do konceptu Wömit Angel parádně zapadá a navíc je to hitovka jako prase, takže proč ne.

Wömit Angel

Zbytek skladeb je průměrem, avšak i zde se najdou dobré momenty. Mé sympatie si Wömit Angel získali svou soudností. Neperou do nás tenhle vývar hodinu, ale jen 38 minut, což je na tuhle radost možná i tak trochu přespříliš. Nahrávka je také samozřejmě řádně syrová a špinavá, snad by je to ani nenapadlo dělat jinak. Každopádně jsem se u poslechu nenudil a ani jednou nemusel nic přeskakovat. Vlastně mě „Impaling Force of Satan“ baví. Je to taková příjemná oddychovka, dokážu si představit, že i pro všechny vyznavače toho nejčernějšího metalu může být tohle snesitelná položka k odreagování od tuhé zimní atmosféry trve kultů. Ničím jiným ovšem tohle album není. Zřejmě každý, kdo má tyto žánry dostatečně probádané, vytáhne z rukávu několik kapel, co tohle všechno dělají líp. Poté už je jen na vás, jestli chcete poslouchat Wömit Angel nebo staré známé.


Neoheresy – Obława

Neoheresy - Obława

Země: Polsko
Žánr: symphonic pagan black metal
Datum vydání: 1.1.2017
Label: Elegy Records

Tracklist:
01. Preludium
02. Karzeł
03. Obława
04. Powrócą…
05. Cmentaria
06. Dwa żywioły

Hrací doba: 30:05

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neoheresy respektive Hellveto je skupina, jejíž hudbu mám rád. Nějak mě ta atmosféra, jakou jediný člen F na svých nahrávkách kouzlí, oslovuje a strašně mě baví – i po těch letech, i po tom množství počinů. Nicméně psát na to recenzi je docela za trest. Nebo ještě lépe řečeno: za trest je recenzovat Neoheresy opakovaně.

Takzvaný problém vězí v tom, že muzika Neoheresy stojí výlučně na atmosféře. Ta je silná, nasáklá pohanstvím, středověkem, epickými náladami, avšak bez známek kýče či patosu. Všechno funguje skvěle a klidně mohu rovnou prozradit, že to platí i o aktuálním albu „Obława“. Tohle samo o sobě samozřejmě není špatně, ale ten důvod, proč se o Neoheresy tak špatně píše, tkví v tom, že tato atmosféra se napříč alby vlastně nemění a moc se nedá pořád dokola vymýšlet, co dalšího o tom napsat. S nadsázkou řečeno – kecám, vlastně docela bez nadsázky – bych sem mohl klidně zkopírovat to, co jsem svého času napsal už o nahrávkách „Noc która dniem się stała“ (2014) a „Talionis“ (2015). A co bych vlastně napsal i o loňském „Potop“, pokud by se na tuhle recenzi tenkrát nevysral (důvod asi uhádnete).

Samozřejmě, že když říkám, že F hraje furt to samé dokola, je to myšleno s lehkou nadsázkou. Když srovnáme začátky Hellveto na albech jako „Autumnal Night“ či „Zemsta“ s aktuálním „Obława“, ten rozdíl je dost velký, až obrovský. Stejně tak je zjevné, že zatímco Hellveto byla především metalová skupina (nechme teď stranou výjimky jako třeba disk „Trylogia“), v rámci Neoheresy ustoupily metalové prvky a elektrické kytary trochu do pozadí (rozhodně netvrdím, že vymizely) a F svou hudbu vede směrem k víc soundtrackovému pojetí. Epická pohanská atmosféra ovšem zůstává asi ne úplně nezměněna, ale obměny jsou jen minimální – rozhodně mnohem menší než ty formálně hudební napříč časem. Veškerý vývoj navíc probíhá hrozně pomalu a po malinkých krůčkách, tudíž to trvá x alb, než se změny nějak projeví, a při chronologickém poslechu si je člověk ani moc neuvědomí, spíš si jich všimne až při zpětném srovnání jednotlivých nahrávek.

Abychom se ale konečně někam pohnuli… „Obława“ vše řečené bezezbytku potvrzuje a v jádru jde o další typický počin Neoheresy (možná trochu odvážné tvrzení, když má projekt na kontě teprve čtvrtou desku, ale já tvorbu Neoheresy a Hellveto vnímám jako jeden celek, však současné jméno je vlastně plynulým pokračováním – a touto optikou se jedná již o devatenáctou řadovku). Ale i když od F asi nelze čekat revoluci (kdyby se tak někdy stalo, byl by to šok!), ono to ve finále nijak zvlášť nevadí.

Neoheresy

Epická půlhodinka na „Obława“ přináší možná standardní porci výpravných nálad (jen tak mimochodem, obal alba s nimi tentokrát dle mého koresponduje jen s hodně přivřenýma očima), ale funguje to, stále se mi ta muzika líbí a baví mě. Nepopírám, že F už má na kontě i lepší počiny. I navzdory tomu, že je jeho diskografie vyrovnaná, své favority přeci jenom mám a „Obława“ se mezi ně nezařadí. Zcela jistě se však jedná o důstojného pokračovatele hudebního odkazu tohoto polského solitéra.

„Obława“ (digitálně) vyšla v prosinci 2016 („Potop“ ten samý rok v lednu), ale nepochybuji o tom, že F už má rozdělanou další desku a že se jí v dohledné době (tipuji ještě letos) dočkáme. Stejně tak nemám pochyb o tom, že opětovně půjde o variaci na stejné téma, podobně jako na „Obława“, „Potop“, „Talionis“ a další a další počiny dozadu. Ale nevadí to. Málokdo totiž dokáže tvořit symfonický pagan black metal bez známky kýče a s takhle silnou atmosférou. F to ovšem zvládá levou zadní, díky čemuž mám jeho kapely rád a jsem do značné míry ochoten odpustit i to, co by formálně mělo být neduhem.


Hån – Facilis descensus averni

Hån - Facilis descensus averni

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions

Hrací doba: 42:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

„Facilis descensus averni“ lze z latiny přeložit jako „Jedu do pekla“, ale se stejnojmennou vypalovačkou od domácí EBM kultovky Vanessa (Gun) to nemá nic společného. Jedná se totiž o název debutové desky švýcarských blackmetalistů Hån, která vyšla loni v květnu. A když už jsme u toho překládání, tak výraz Hån znamená Opovržení – v norštině. Myslím, že ve světle této skutečnosti už všichni začínáme tušit, odkud (severské) větry vanou.

Z dřívějška měla švýcarská čtveřice na kontě pouze demosnímek „Distant Light“ z roku 2012, jenž mě ovšem minul, tudíž je „Facilis descensus averni“ mým prvním setkáním s Hån. A nutno dodat, že je to setkání vcelku nepřekvapivé – produkce Švýcarů je docela průhledná, ale co také čekat, když to label promuje s nálepkou „oldschool skandinávský black metal“. Přesně takhle výsledná nahrávka skutečně zní.

Zvuk je trochu zašpiněný, ale nijak extrémně; řekl bych, že spíš než o nebezpečný zlo-bordel se Švýcaři snažili o takový ten mrazivý severský sound, což se vlastně docela vydařilo. Hudebně Hån rovněž dokazují, že skandinávské blackmetalové učebnice studovali dosti důkladně. Takřka po celou hrací dobu na vás tedy bude čekat chladné kytarové tremolo, které je alfou a omegou celých cca 40 minut. Někdy je to trochu melodičtější a hymničtější jako třeba ve třetí písni „Desublimation“, ale to je vesměs marginálie, která nic moc nezmění na skutečnosti, že většina alba dost splývá.

Hån vlastně nehrají nijak špatně. Sice jen předvádějí standardní přehrávačku známých žánrových postupů, ale nutno uznat, že nějaká vyslovená píčovina to opravdu není, takové tvrzení by vůči snažení Švýcarů bylo značně nefér. Poslouchá se to docela v klidu. Problém však tkví v tom, že je to celé takové obyčejné. „Facilis descensus averni“ ničím nevyčnívá, nevybočuje z řady, je to jen důstojně odvedená žánrovka. Jestli vám tohle stačí ke štěstí, to už si rozhodněte sami.

Stojí tedy dle mého „Facilis descensus averni“ za poslech? Na rovinu říkám, že mi muzika Hån nijak nevadila a že jsem fošnu několikrát otočil, aniž by mi to způsobilo jakékoliv zažívací potíže. Nicméně mi ten počin nepřijde natolik dobrý, abych jej mohl doporučovat dále. Tím pádem bych řekl, že za poslech bude stát asi jen lidem trpícím chronickou potřebou slyšet vše, aby náhodou neměli pocit, že jim něco uniklo. V takovém případě ano, klidně si „Facilis descensus averni“ dejte, neznechutí vás to a pár poslechů je to do jisté míry i zábavné. Ale něco pamětihodného zde nenajdete ani omylem.


Spektral Hatchery – Spektral Hatchery

Spektral Hatchery - Spektral Hatchery

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.12.2016
Label: Gravplass Propaganda
Původní vydání: 23.10.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Trans-Temporal Being
03. Psycosmic Immersion
04. Fata Morgana

Hrací doba: 34:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Spektrální líheň. Už jen ten název zní zvláštně a nevšedně, navozuje specifické pocity a nepostrádá určitou hloubku. Jméno skupiny bylo zvoleno dobře. Je ovšem otázkou, zdali lze to samé prohlásit i o vlastní hudební produkci Spektral Hatchery

Spektral Hatchery je další debutující blackmetalová smečka. Tato pochází ze Spojených států amerických a její první dlouhohrající deska vyšla loni v říjnu v digitální podobě. Posléze ji doplnil i první fyzický formát, kterýmžto je audiokazeta, oblíbená to záležitost příznivců starých pořádků, jež tahle malá potvora s páskou nostalgicky připomíná. Ale to je asi trochu jiná pohádka než ta o Spektral Hatchery, tak si to necháme na jindy (čti: na nikdy).

Američané na své prvotině nabízejí bezmála 35 minut muziky, které jsou rozprostřeny na ploše čtyř skladeb. Prostou matematikou – respektive tedy spíše selskými počty, nikoliv skutečnou matematikou – jasně vychází, že přítomné písně nebudou žádní drobečkové. Nejvíce co do minutáže nakynula druhá věc „Trans-Temporal Being“, jež pokukuje po hranici jedné čtvrthodiny. Ale to už trochu předbíháme, jelikož nahrávku otvírá bezejmenné tříminutové intro. To se snaží hrát na atmosféru, a to prostřednictvím jakýchsi poryvů větru nebo co já vím, co to je. Až ke konci přijde trochu ozvláštnění v podobě kytarových akordů. Ne, že by mě takové intro nějak vysíralo, ale na druhou stranu ani nemohu tvrdit, že bych si jeho poslech užíval, a zároveň nezastírám, že o trochu kratší být mohlo.

To hlavní však samozřejmě přichází až s trojicí regulérních kusů, z nichž jako první nastupuje již jmenovaná „Trans-Temporal Being“, přičemž právě ona hodně rychle ukáže, oč tady půjde. Od Spektral Hatchery nečekejte žádný moderní black metal s vymazlenou produkcí. Hned od prvních vteřin na vás deska vyflusne hnusný špinavý zahuhlaný sound. To jsou adjektiva, která na první pohled vypadají nevábně, ale bavíme se kurva o zlo metalu, ne o nějakých sráčkách pro rádia, takže když prohlásím, že to zní hnusně, myslím to jako pochvalu. Právě zvuk je jedna z věcí, jichž si na nahrávce dost cením, protože Spektral Hatchery se toho nebojí a jejich produkce zní neotesaně, hrubě a nebezpečně. A tak by dle mého názoru metal měl znít, vyleštěné produkce si zaslouží akorát tak spláchnout do hajzlu!

Je ovšem zřejmé, že byť je sound jedním z důležitých atributů, stěžejní díl odpovědnosti na svých bedrech stále nese hudební stránka. Díky neprostupnosti zvukové stěny je muzika Spektral Hatchery zprvu nečitelná a jeví se jako relativně obyčejný black metal, ačkoliv jistou úroveň má už na první poslech. Při postupném pronikání do hlubin ale deska začne odkrývat své jádro, které je patřičně prohnilé. Spektral Hatchery dokážou tvořit tlak, díky jehož síle lze překlenout prvotní rozkoukávání. A nakonec tento klaustrofobický atak vlastně patří k nejdůležitějším atributům i v momentě, když už můžete směle prohlásit, že máte naposloucháno.

Spektral Hatchery

A vedle toho navíc v tomto stavu konečně pochopíte, že hudba Spektral Hatchery vůbec není tak jednoduchá a samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo znát. Jistě, skladby jsou do jisté míry formálně monotónní, ale při pozorném poslechu zjistíte, že tomu propracovanost nechybí. Jedovaté riffy postupně procházejí obměnami a ve spodních proudech sebou démoni melou jako zběsilí.

„Trans-Temporal Being“ nakonec opravdu je nejspíše vrcholem celého počinu, ale to neznamená, že by zbylé dvě písně byly špatné. První půli „Psycosmic Immersion“ tvoří pomalý black metal, který je na jednu stranu možná papírově primitivní, ale vysoce halucinogenní účinek mu rozhodně nechybí, načež se druhá polovina překlene v další animální rubanici. „Fata Morgana“ v základě pokračuje v cestě vytyčené předchozími dvěma kusy, přesto se nejedná o omílání toho samého pořád dokola a jisté nuance zapříčiňují, že nálada je trochu osudovější, což jen podtrhnou klávesy v pozadí v závěrečné pasáži.

Popravdě řečeno, zpočátku jsem byl z debutu Spektral Hatchery mírně rozpačitý. Nějak jsem nahrávku nedokázal uchopit, ale tušil jsem, že chci poslouchat dále – a vyplatilo se. Došlo k prozření a k pochopení nezpochybnitelné pravdy: Ďábel ve zdejších tónech přítomen je a bude se vám sápat po krku. Záleží jen na vás, zdali jste svévolní mu svůj chřtán vydat.