Archiv štítku: black metal

Örth – Nocturno Inferno

Örth - Nocturno Inferno

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Satanic Art Media

Tracklist:
01. Hymn des mortes Pt. 1
02. The Silence of the Guide
03. A Sign in Time
04. Bonded
05. The Worshipper
06. Moonstorm
07. Hymn des mortes Pt. 2
08. Path of Sorrow
09. Hymn des mortes Pt. 3
10. Den gamle manns profetier

Hrací doba: 44:09

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Dnes si představíme věc, která by měla potěšit všechny z vás, kdo rádi hledáte zapadlé kousky norského black metalu 90. let. Právě vám je totiž „Nocturno Inferno“ určeno především. A nutno předeslat, že ačkoliv se v kolonce s datem vydání skví letošní rok, ve skutečnosti se opravdu jedná o dvacet let starou záležitost, nikoliv o pouhé napodobování starých pořádků.

Možná, že jste už slyšeli o kapele Arvas. Nejedná se o žádnou legendu ani kultovku. Vlastně, nalijme si čistého vína, je to regulérní druhá liga – co do věhlasu a nejspíš i co do muziky. Říkám nejspíš, protože tvorbu Arvas nijak podrobně naposlouchanou nemám. Něco jsem kdysi slyšel a příliš mě to nebavilo. Pouštěl jsem si i ukázku z letošní březnové (celkově čtvrté) desky „Black Path“ a nezaujalo mě to natolik, abych byl ochoten si pustit celé album. Úplně neznámý pojem ale Arvas nejsou a narazit jste na ně už někde mohli.

Nám jde ale nyní o projekt, jenž Arvas předcházel. Historie skupiny totiž sahá až do roku 1992, kdy vznikla formace Örth. Ta působila v průběhu 90. let a natočila jednu desku – právě „Nocturno Inferno“. Stalo se tak v roce 1996 v bergenských Grieghallen Studios pod dohledem Pyttena, jenž má na triku produkci téměř všeho, co se tehdy v Bergenu v black metalu událo včetně těch nejzásadnějších nahrávek. Jistě bude stát za zmínku i to, kdo tehdy skupinu tvořil – byl to V-Rex (Arvas), Ares (Aeternus) a Erik Brødreskift a.k.a. Grim, jenž nabubnoval první desky Borknagar, dvě fošny Gorgoroth a také se mihl v rané sestavě Immortal.

K vydání „Nocturno Inferno“ však nedošlo. Počin se dostal mezi úzký okruh přátel kapely, ale dál už ne. Po sebevraždě Grima v roce 1999 se Örth rozpadli, Ares se upnul na Aeternus a V-Rex se rozhodl pokračovat dál s novou sestavou a pod jiným názvem (správně tušíte, že onen název zní Arvas). Na Örth se zapomenulo a na jejich nevydané album logicky také. Až letos konečně došlo k vyhrabání letité nahrávky a k jejímu oficiálnímu vydání. A jenom dobře, že se tak stalo, poněvadž „Nocturno Inferno“ není vůbec špatné, právě naopak!

Od desky sice nedostanete nic převratného v tom smyslu, že byste na ní měli nalézt něco, co jste ještě neslyšeli. Je docela košer říct, že se jedná o typickou záležitost svého žánru, své doby, svého původu. Ale pozor – myšleno v dobrém! „Nocturno Inferno“ je zajímavý exkurz do časů dávno minulých, k nimž mnozí fans dodnes vzhlíží jako ke zlatým časům. Při poslechu snad lze chápat proč, když i zapadlé počiny téměř neznámých kapel zněly takhle. Nenechte se odradit poněkud kreténským obalem, protože „Nocturno Inferno“ je vážně povedená záležitost, jež by příznivcům téhle éry neměla proklouznout mezi prsty.

Örth

Pokud bych měl materiál na „Nocturno Inferno“ k někomu přirovnat… asi bych řekl, abyste si představili staré Dimmu Borgir z období prvních dvou řadovek, a odmyslili si od nich symfoniku. Takováhle představa se pak bude poměrně věrně blížit tomu, co Örth tenkrát hráli za muziku. Připravte se tedy na syrovou, z dnešního pohledu už trochu archaickou záležitost, ale i po těch letech docela charismatickou. Skladby jako „The Silence of the Guide“, pomalá a atmosférická „Bonded“ nebo „Den gamle manns profetier“ jsou vážně dobré a stále mají sílu.

Nicméně vyloženě slabé kusy hledat nemusíte. Je zde sice pár slabších pasáží, ale každý song zároveň dokáže nabídnout i skvělé riffy a kvalitní momenty. Třeba začátek „Moonstorm“ je vcelku o ničem, ale pomalejší prostředek s výtečnou atmosférou dojem dostatečně vyspravuje. Podobně je na tom i třeba „Path of Sorrow“ nebo „The Worshipper“. Vedle toho se zde nacházejí i tři mezihry, které jsou rovněž povedené – nejméně asi hned ta první, melodická „Hymn des mortes Pt. 1“. „Hymn des mortes Pt. 2“ je naopak poklidná akustická a úplně nejlepší je osmiminutová „Hymn des mortes Pt. 3“, jíž se s omezenými prostředky – po většinu písně pouze kytarová linka – daří tvořit silnou náladu.

„Nocturno Inferno“ jistě není nejlepším albem své epochy. Nicméně ukazuje, že Norové (myšleno obecně) tenkrát black metal skutečně hráli v nejvyšší formě a že si právem utvořili neotřesitelný status, z něhož země co do věhlasu v žánru těží dodnes. Anebo snad ne, když i zapomenuté a „průměrné“ záležitosti jsou takhle výborné? Pro fandy severského black metalu 90. let je „Nocturno Inferno“ povinnost, rozhodně nebudete zklamáni!


Sanatana – Brahmavidya

Sanatana - Brahmavidya

Země: Ukrajina
Žánr: vedic folk / black metal, world music / ethno
Datum vydání: 26.1.2017
Label: Rising Moon Productions

Tracklist:
I. Brahma
01. Ugra
02. Mukti
03. Through Punishment
04. Black Mother Earth
05. Meditation
06. Consecration
07. Shiva
08. Thunder Cloud

II. Vidya
01. Pranama
02. Maya
03. Guru
04. Sadhana
05. Narayana
06. Jyoti
07. Yuga Dharma
08. Brahma Samhita

Hrací doba: 80:19 (47:01 / 33:18)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního).

Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.

Sanatana je jeho nový vedlejší projekt, na němž se mimo jiné podílí se svou manželkou, a jak už jste si asi domysleli, letos s ním vydal ambiciózní dvojalbum „Brahmavidya“, jehož obě poloviny jsou docela odlišné. Poslech jsem samozřejmě začal u prvního „Brahma“ a hned krátce po začátku úvodní skladby „Ugra“ jsem si říkal, že jsem fakticky kokot a že bych udělal mnohem lépe, kdybych nechal zvědavost zvědavostí a na poslech se vydlabal. Z reproduktorů se totiž na mě vyvalilo naleštěný kvazi-hluboký metálek, jenž vlastně věrně odpovídá stylu obálek. Ona ta zmínka o Wintersun v prvním odstavci zas tak mimo nebyla – a to rozhodně nemyslím jako pochvalu.

Jak jste si asi domysleli z názvu alba (respektive názvů alb), vizuální stránky i dalších věcí, tematické zaměření Sanatana se točí okolo tradic Přední Indie, prostě standardní vedic&shit záležitost. Zádrhel je v tom, že zde mi to přijde takové křečovité; jak se lidově říká – nevěřím tomu. Ale všechno jde ruku v ruce. Ono se totiž konceptu věří mnohem lépe, provází-li jej kvalitní hudební produkce, což u mě v případě Sanatana splněno není.

Jednoduše mám pocit, že se to celé snaží tvářit strašně chytře, mysticky a hluboce, a přitom „Brahma“ není ničím jiným než vcelku obyčejným mainstreamovým metalem, v němž se občas nenápadně ozve sitár. Nebo tomu klidně můžeme říkat měkko-rádoby-black metal trochu cáknutý ethnem. I navzdory zjevným nemalým ambicím však výsledek vyznívá… anglický jazyk má na to jedno krásné slovo, jaké nahrávku perfektně vystihuje: „cheesy“.

Abych nehanil víc, než je nezbytně nutné, tak je pravda, že se na „Brahma“ najde i pár vcelku pěkných motivů, které posluchače na pár vteřin dokážou vytrhnout z letargie. Abych byl jednou konkrétní, tak třeba začátek „Meditation“ je poměrně v pohodě. Jenže těch solidnějších momentů je zoufale málo a letargie, taková ta posluchačská otupělost, kdy jde muzika jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, desce stejně vládne. Atmosféra je navzdory zaměření Sanatana velice slaboučká, prakticky žádná, což považuji za jednu z největších bolístek „Brahma“, a aby toho nebylo málo, zanedlouho začnou rozčilovat i vokály. Řečeno stručně a bez obalu – nefunguje to ani za mák a ta třičtvrtěhodinka prostě nudí, nudí a nudí.

Sanatana

Jak jsem již předeslal výše, druhá půle (nebo druhé album, chcete-li) „Vidya“ se hudebně vydává do jiných vod. Zatímco „Brahma“ je (dejme tomu) védský metal, „Vidya“ metalové vody opouští a snaží se koncept Sanatana uchopit pohledem world music, ethna, folku. Bohužel v tom není nějak zásadně úspěšnější než metalový bratříček. Kdybych si musel zvolit, pak ano, „Vidya“ skutečně je o kousíček poslouchatelnější než „Brahma“, ale vzato kolem a kolem je to pořád velká slabota.

Místy je „Vidya“ relativně ucházející chillout, ale kromě toho se zde opět nacházejí i dlouhé minuty nudy, kdy se jen obrazně řečeno mlátí prázdná sláma a nepřichází nic, co by člověka výrazněji zaujalo. Navíc Sanatana opětovně selhávají v tvorbě jakékoliv poutavější atmosféry, což je u takto laděné hudby naprosto zásadní problém, jejž prostě nelze přehlížet nebo nad ním přivírat oči.

Sanatana

„Brahmavidya“ jako celek na první pohled působí velice ambiciózně. Myslím, že je naprosto evidentní ona snaha stvořit propracované velkolepé dílo. Vysoké ambice ovšem automaticky nezaručují kvalitní výsledky a zrovna Sanatana patří k případu, kdy se pokus o ctižádostivý opus zvrhnul v povrchní břečku, kterou možná ocení lidé bez větších nároků, ale kterýkoliv posluchač prahnoucí po výlučné produkci by se měl „Brahmavidya“ vyhnout obloukem.


Tortura – Heretic Pride

Tortura - Heretic Pride

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.4.2017
Label: MuSick Attack Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Memento Mori
03. Heretic Pride
04. Something Between Earth and Hell
05. World Without You
06. Vrahomlat
07. Dítka temna
08. Krajina konců
09. Temné dny
10. Poslední soud

Hrací doba: 39:16

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Tortura

Řekl bych, že Tortura je fakt parádní název pro blackmetalovou kapelu. Asi ne originální, ale k black metalu a obecně i k extrémnímu metalu myslím pasuje docela uspokojivě. Pár skupin téhož názvu už sice různě po světě existuje, a dokonce se takhle jmenovala i jedna dávno nefungující česká formace, v níž hráli lidé z Kryptoru a Assessoru, ale to je tak dávno, že je to úplně šumák, protože si to jen málokdo pamatuje.

Tortura, o níž se dnes máme bavit, vznikla už před více jak deseti lety, ale v prvním období svého fungování vyprodukovala pouze jeden demosnímek „Something Between Earth and Hell“ (2010), aby se v roce 2011 rozpadla. Obnova přišla na jaře 2015 a vy už jistě tušíte, co po ní následovalo – příprava debutového alba, které nakonec vyšlo letos pod názvem „Heretic Pride“.

Rád bych napsal, že je „Heretic Pride“ zajímavým počinem, který stojí za slyšení, ale bohužel tak učinit nemohu, protože bych takovým prohlášením lhal. Debut Tortury je totiž stejně nezajímavý, obyčejný a nezáživný jako jednoduchá obálka alba. Kapela prostě hobluje standardní blackmetalové řemeslo bez jakéhokoliv náznaku vlastního ksichtu nebo alespoň snahy o něj. Označení oldschool black metal, jímž se Tortura zaštiťuje, ve skutečnosti slouží jako omluva pro absenci čehokoliv neobyčejného nebo zvláštního. Atmosféra je taktéž na bodu mrazu, tedy žádná, a to ani v náznacích. „Heretic Pride“ tedy nedokáže nabídnout nic jiného než hromádku průhledných riffů dle základních žánrových šablon, které vám budou po celou dobu nějak povědomé.

Jinými slovy, výraz průměr „Heretic Pride“ charakterizuje asi nejlépe. Skutečně se jedná počin po všech stránkách zcela a skrz naskrz průměrný. Není to ovšem takový ten sympatický průměr, jenž nijak nevyčnívá, ale příznivce stylu potěšit dokáže – je to takových ten echtovní průměr značící šeď a nudu.

Pochválit lze jen nějaké dílčí záležitosti, například že zpěvák Sath štěká vcelku obstojně a jsou mu i poměrně dobře rozumět texty. Což mi připomíná, že bych měl zmínit, že první půle „Heretic Pride“ je v angličtině, zatímco druhá je nazpívaná česky. To mi připadá poněkud nešťastné a takový jazykový kočkopes na mě osobně vždycky působí poněkud nesympatickým dojmem. Dal bych přednost sázce čistě na jeden jazyk, přičemž za sebe bych samozřejmě preferoval mateřštinu. Říkáte si, že jsem nějak utekl od těch dílčích kladů? Možná ano, ale co přesně bych měl chválit? Básnit o tom, že skupina umí hrát na své nástroje, by přece bylo směšné, a kdybych za tohle přičítal plusové body, byl bych za pěkného kokota.

Úplná píčovina na entou debut Tortury asi není, poslouchat se to jistě stále dá. Otázka však zní – je k tomu nějaký důvod? Já ho prostě nenašel. Možná, že některé pasáže docela šlapou, ale pár chytlavých (a navíc – stále nijak omračujících) riffů nemá šanci převážit misku vah na kladnou stranu.

Tortura

Mohlo by se vám zdát, že si tu kritiku nějak užívám, ale není to pravda. Byl bych mnohem radši, kdybych mohl chválit a kdyby mne poslech „Heretic Pride“ bavil. Jenže zde nějak nenacházím nic natolik výrazného, abych se o tom mohl vyjádřit skutečně pochvalně. Měli bychom se odnaučit tleskat naprosto obyčejným a průměrným nahrávkám bez jakéhokoliv výraznějšího nápadu, jen protože to je metal a je to české. Nestojí za pozornost.


Black Cilice – Nocturnal Mysticism

Black Cilice - Nocturnal Mysticism

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 16.6.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 15:02

Odkazy:
web / facebook

O syrový black metal se pokouší množství různých interpretů – vlastně jich je až moc. Tahle specifická disciplína černého kovu je ve skutečnosti hodně těžká a lehce si na ní lze vymlátit zuby. Ostatně i v našich končinách bychom našli nejeden případ, kdy ze snahy o temnou podzemní produkci vylezlo tragikomické týrání nástrojů dělající ostudu svému žánru. Jednočlenný portugalský projekt Black Cilice však k takovým neumětelům naštěstí nepatří, právě naopak.

Poslední měsíce byly pro Black Cilice docela plodné. Letos už stihla vyjít kompilace / kniha „Curses and Oaths“ obsahující materiál ze všech demosnímků a splitek a také čtvrté řadové album „Banished from Time“, k němuž se v recenzích taktéž v dohledné době dostaneme. Nyní se ovšem podíváme na sedmipalcové minialbum „Nocturnal Mysticism“, které Iron Bonehead pustili do světa na sklonku loňského roku.

Malý asfalt ukrývá dvě skladby, „Nocturnal Mysticism Part I“ a „Nocturnal Mysticism Part II“, z nichž každá dle očekávání okupuje jednu stranu. Leckoho může překvapit, že se v zásadě jedná o poměrně melodické záležitosti, v nichž není nouze o spousty kytarových vyhrávek. Přesto o příslušnosti Black Cilice k undergroundovým pořádkům nemůže být sebemenších pochyb. Na svědomí to má samozřejmě mocně zaprasený zvuk, v němž docela zaniká i zběsilé vytí na pozici vokálů.

Netvrdím, že jsem neslyšel i větší kanály než tohle, ale i pořád je zřejmé, že Black Cilice není záležitostí pro nějaké fajnovky. Jste-li příznivci čisté produkce, zde nemáte sebemenší šanci, ale jestli vám naopak podobná zahuhlaná zla nejsou cizí, pak od „Nocturnal Mysticism“ dostane prvotřídní kvalitu. Obě skladby mají hutnou atmosféru i promyšlený vývoj a gradaci, vlastně jsou svým způsobem i docela variabilní a nejedná se o mrazivou sypanici od začátku do konce. Agresivní momenty však samozřejmě nechybí a možná právě v nich je EP nejsilnější. Čímž ale netvrdím, že jsou pasáže ve středních tempech jen do počtu, to rozhodně ne! Tak či onak, písně navzdory své délce – +/- sedm a půl minuty – vůbec nenudí.

„Nocturnal Mysticism“ je rozhodně povedeným počinem. Ukrývá v sobě krutou bestialitu primitivního archetypálního metalu z nejhlubšího podzemí, ale samo o sobě EP primitivní není. Možná jen zvukově (ale v takovém případě „primitivní“ považuji za klad), rozhodně však ne co do obsahu. Příznivci syrového černého kovu by rozhodně neměli váhat a nahrávku si sehnat.


Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.


Master’s Hammer, Cult of Fire

Master's Hammer, Cult of Fire

Datum: 13.6.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Cult of Fire, Master’s Hammer

Návrat Master’s Hammer na koncertní pódia je asi událostí roku v českém metalu. Původně měla premiéra proběhnout až na letošním Brutal Assaultu, ale nakonec to je trochu jinak. Už jsem byl smířen s tím, že se na to vyseru, protože na festival se mi nechtělo, když byla ohlášena takzvaná předpremiéra proběhnuvší ku příležitosti 30. výročí kapely a také nových vinylových vydání desek „Ritual“ a „Jilemnický okultista“, které se poprvé začaly prodávat právě na tomto koncertě 13. června za pekelně kulatých 666 Kč. Nebudu lhát – ke koncertnímu návratu Master’s Hammer jsem byl trochu skeptický, obzvlášť když roky předtím Štorm a spol. tvrdili, že už nikdy nebudou hrát živě. Na druhou stranu, zvědavost jsem nikdy nepopíral, takže jsem se neváhal pustit do bitky o lístky na klubovou akci pro 400 lidí a jeden ukořistil.

Než se však přesuneme k tomu hlavnímu, rozhodně bude záhodno ztratit pár slov i k předskokanovi, jenž také nebyl nějakým podřadným béčkem. Jako speciální host se totiž představili Cult of Fire, kteří ve Futuru odvedli svůj vysoký koncertní standard. Pódium na pohled skoro hořelo díky nadprůměrnému počtu svícnů, mezi nimiž se vyskytovala kadidla, lebky, védské ikony a další podobné propriety, jaké ke kapele prostě patří. Show byla klasicky statická a asi nejakčnější pohyb byla gestikulace zpěváka Devilishe, ale i přesto jsou Cult of Fire vizuálně působiví. Možná to bude znít trochu zmlsaně, ale předchozí image formace s vysokými KKK-like kápěmi mi připadala ještě víc sugestivní, ale jinak i tohle orientální ladění vypadá skvěle.

Na úvod překvapilo a také potěšilo, že Cult of Fire zahráli svou verzi „Vltavy“. Měl jsem za to, že předělávka slavné kompozice od Bedřicha Smetany měla zaznít živě pouze jedinkrát, a sice na Brutal Assaultu 2015, ale tak ojedinělá příležitost jako návrat Master’s Hammer na pódia si zjevně žádal něco speciálního. Jinak šlo o očekávatelný výběr dosavadní tvorby a v tomto přímém srovnání bylo patrné, že „Triumvirát“ je diskografii kapely prostě nejvýš. Netvrdím, že mě novější věci nebavily, v koncertní podobě mají určitě větší sílu než z alb, ale na majestát „Závěti světu“ se pozdější skladby nechytaly. Nicméně jinak velmi dobré.

Cult of Fire

Poté už přišel čas na hodinu H, kdy se jedna z největších legend českého metalu po cca čtvrt století vrátila na pódium. I když, z klasické sestavy Master’s Hammer byli přítomni pouze dva členové, František Štorm a Silenthell. Ty vcelku nepřekvapivě doplnil Honza Kapák, jenž u kapely bubnuje i studiově, a Blackosh, s nímž se Master’s Hammer podíleli na dvou splitech. Jediným (alespoň pro mě) nečekaným jménem byl Vlasta Henych (ex-Törr), který se ujal baskytary.

Nepříliš překvapivý byl vlastně i setlist, jenž jenom potvrdil, že koncertní návrat Master’s Hammer je především nostalgickým počinem. Většinu setu zabral materiál z debutu „Ritual“, který zazněl téměř celý – chyběly jen „Každý z nás…!“„Vykoupení“ a instrumentální titulka, přičemž zejména absence první jménované mě teda nasrala, protože je to jeden z mých nejoblíbenějších válů od Mistrova kladiva. Z „Jilemnického okultisty“ zazněly tři věci, z „Vracejte konve na místo“ dvě a po jednom kousku z „Mantras“ a „Vagus vetus“. „Šlágry“, „Formulæ“ a všechny neřadovky vyšly naprázdno.

Obecně ale s výběrem písní spokojenost, opravdu zamrzela jen absence „Každý z nás…!“. Osobně bych si sice z „Mantras“ vybral jiný song než „Typografa“ a z „Jilemnického okultisty“ bych zase rád slyšel i jiné skladby, ale nijak zásadně si nestěžuju, protože je jasné, že nemůže zaznít vše, a výběr songů byl nakonec rozumný. Vzhledem k převaze válů z debutu měli Master’s Hammer naladěno „ritualně“, díky čemuž právě tyhle kusy vyzněly nejlépe. Na druhou stranu, specifické atmosféry „Jilemnického okultisty“, „Manter“ a „Konví“ se tím pádem nepodařilo do živé podoby přenést úplně věrně. Některé momenty však pořád byly super (a to i v těch novějších věcech), některé dokonce i zabíjely.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu sdělení – srát na to, že to technicky vzato nebyli Master’s Hammer, ale allstar sestava českého metalu hrající Master’s Hammer, protože koule to mělo. Jak jsem výše řekl, byl jsem docela skeptický, ale hodně rychle jsem zjistil, že je to vlastně kurevsky super slyšet ty zasraně kultovní vály živě. Tak moc super, že člověk neváhal odpustit jisté dílčí nedostatky, například bylo znát, že pánové nejsou perfektně sehrání a občas se v začátcích skladeb trochu hledali.

Master's Hammer Setlist Futurum, Prague, Czech Republic 2017

Co se vizuální stránky, kapela hrála v civilu a bez nějakých zbytečných póz. V rohu pódia byla jedna cudná figurína bafometa, čímž nějaké kulisy začínaly i končily… tedy až na jednu věc respektive dvě věci. Na scéně se totiž během setu promenovaly i dvě nahé hříšnice, nejprve s maskou bafometa na palici, později i bez ní. Jako oukej, kozy dobrý, hambatý holky na koncertě vždycky potěší oko, ale jinak mi to tady přišlo takové samoúčelné. Na pódium si chodily víceméně náhodně, párkrát se tam prošly, pak se zase vypařily dozadu, za pár minut později zase nanovo. Trochu zamávaly vějířem nebo se chvíli oblizovaly a znovu pryč, aby se v náhodný moment zase vrátily. Moc jsem to nepochopil, a kdyby byly oblečené, tak bych si možná i stěžoval. Ne, vážně – sice vždycky lepší nějaký kozy než žádný kozy, ale tohle mi popravdě připadalo zbytečně laciné a samoúčelné.

V neposlední řadě nutno zmínit, že na koncertě proběhl i křest vinylových reedicí „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“. Asi pro vás nebude překvapením, kdo se toho jako předem neprozrazený host ujal, protože jste si to stejně přečetli už jinde. NergalBehemoth přišel, rychle učinil menší proslov, jaké jsou ta alba poklady a jak ho strašně ovlivnily, a to bylo vše. Měl jsem za to, že se při křtu placka vždycky něčím poleje, ale na to zde jaksi nedošlo. Slavné pokřtění desek tedy vypadalo trochu odfláknutě. Podruhé se Nergal na scénu vrátil až v přídavku a s Master’s Hammer si zahulákal refrén závěrečné „Jámy pekel“ (asi netřeba připomínat, že Behemoth tenhle kult sami předělali na svém EP „Ezkaton“ z roku 2008), na což už si tentokrát zmaloval i držku.

Master’s Hammer

Vzato kolem a kolem byl návrat Master’s Hammer důstojný. Nečekal jsem od toho mnoho, ale nakonec musím uznat, že se mi to líbilo. Sice lze škarohlídsky tvrdit, že to bylo jen oživování starých časů, ale když na to přijde… co na tom? Vždyť to nutně nemusí znamenat něco pejorativního. Nicméně na druhou stranu, zase bych to nepřeháněl, většina prozatím publikovaných ohlasů mi přijde zbytečně přepálená (asi kvůli té exkluzivitě). Zážitek to asi byl, ale ne životní. Byla to „jen“ moc fajnová nostalgie


Wormtongue – The Solstice Funeral

Wormtongue - The Solstice Funeral

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.7.2007
Label: selfreleased

Tracklist:
01. The Solstice Funeral (Theme)
02. Approaching the White Shore
03. The Death of Helios
04. Year of the Cicada
05. Silence Befell This Land

Hrací doba: 34:42

Black metal je poměrně bohatý na silně undergroundová seskupení nanejvýše o jednom členu. Takovým případem je i americký Wormtongue z Richmondu ve Virginii, zapomenutý malý projekt stejně zapomenutého HastothaNatea Adamse. V tomto případě si však dovolím tvrdit, že se jedná o zapomenutí neprávem, jelikož neplyne ze špatné hudby, kterou by Hastoth produkoval, ani z její nedostupnosti (jak co se týče možnosti si ji pořídit, tak té hudební), ale spíše z naprosto minimální propagace i malého množství vydaného materiálu. Kromě ípka „The Solstice Funeral“ totiž Wormtongue vydal už jen jedno další „Memorial to a Golden Age“ a demo „Solitude“.

Už z názvu je jasné, že Hastoth bere svou inspiraci, tak jako nepřeberné množství dalších umělců, z Tolkienova světa (pro neobeznámené s anglickými jmény Wormtongue = Červivec). Já jsem se k němu však dostal přes jiného, neméně slavného spisovatele, který mu rovněž posloužil jako studnice nápadů – totiž přes Lovecrafta. Přestože se jedná o inspiraci především v rovině textové, i v samotné hudbě ji lze celkem znatelně vycítit. Již úvodní „The Solstice Funeral (Theme)“ sloužící jako intro vytváří díky výlučnému použití levných kláves příjemně béčkovou fantasy atmosféru.

V tomto případě však slovní spojení levné klávesy není míněno jako urážka. Hastoth totiž po celou dobu trvání alba ukazuje, že je s nimi schopen zacházet přiměřeně a citlivě, takže nikdy nevyčnívají nad ostatní nástroje a nevytváří dojem laciného kýče – naopak, velmi vydařeně podporují melodickou složku. Ta je na „The Solstice Funeral“ přítomna ve značné míře, a to v hávu, který se mi nadmíru líbí. Melodie zde přítomné jsou totiž zapamatovatelné a až překvapivě originální. Nechybí však ani řádná blacková agresivita a zlo (především pak v „Approaching the White Shore“ a „Silence Befell This Land“). Tyto dvě složky se se spolehlivou pravidelností střídají a doplňují a v nejlepších okamžicích jsou umně spojeny, a to hlavně v již zmíněné závěrečné „Silence Befell This Land“ (kterou s již rovněž zmíněnou „Approaching the White Shore“ považuji za nejsilnější kusy).

Kapitolou samou pro sebe je využití akustické kytary, jež do celé nahrávky přináší nepatrně folkovou atmosféru nabízející občasné zklidnění, a to v podstatě v každé skladbě. Nebál bych se dokonce tvrdit, že se jedná o nejsilnější stránku Hastothových kompozičních schopností, kterou jsem si při každém nástupu užíval a těšil se na další. Škoda je snad jen, že téměř v každém případě zvolil takřka totožný postup, kdy nastoupí nejprve jedna kytara hrající podklad a následně se připojí druhá vybrnkávající melodii, takže vývoj těchto pasáží mi byl brzy dopředu jasný.

Wormtongue

To vše je zaobaleno v pořádně blackově uhuhňaném zvuku, který v sobě skrývá neduhy v podobě bicího automatu a zároveň vytváří tu správnou atmosféru, jakou u podobných seskupení žeru. Jediné zaškobrtnutí v tomto ohledu přišlo v „Year of the Cicada“, kde jsou kytary nazvučeny naprosto odlišně od zbytku alba. V případě takovéhoto drobného projektu se nad tím však dá přivřít oko, jelikož to posluchačský zážitek zas tak výrazně nenarušuje.

Na to, že byste třeba pochytili text rovnou zapomeňte, protože zpoza kytar se jen v náznacích vyloupává skřehotání, jemuž by se vší pravděpodobností nebylo rozumět, ani kdyby bylo slyšet více. To mě na jednu stranu mrzí, protože texty, které se mi podařilo sehnat (ačkoliv jen k předcházejícímu ípku), jsou až nečekaně kvalitní. Na druhou stranu – k tomuhle žánru to už tak nějak patří.

Wormtongue

Pokud tedy nemáte moc co na práci a máte chuť na trochu té poctivé blackové podzemnosti, neváhejte a Wormtongue si pořiďte. Já jen doufám, že po těch deseti letech nečinnosti se stane zázrak a vyjde třeba i nějaký dlouhohrající zářez nebo alespoň další EP, demo, splitko, prostě cokoliv.


Cult of Fire – [Untitled EP]

Cult of Fire - [Untitled EP]

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.3.2017
Label: Beyond Eyes

Hrací doba: 10:55

Odkazy:
web / facebook

Kultu ohně se v posledních letech zalíbila minialba, jejichž prostřednictvím sebe sama prezentuje již potřetí za sebou. „Čtvrtá symfonie ohně“ (2014) z nastolené védské cesty vybočovala, a i když výhrady mnohých chápu, mně se tahle pocta jedné české a jedné slovenské řece docela líbila. Zato loňské „Life, Sex & Death“, které se opětovně neslo v orientálním duchu, s nímž svého času přišla druhá řadovka „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ (2013), bylo velmi nepřesvědčivé a představilo Cult of Fire v doposud nejnudnější formě.

Cult of Fire ovšem nezahálejí a jen půlroku po zklamání „Life, Sex & Death“ se snaží spravit si reputaci dalším ípkem, které se nese ve značně minimalističtějším provedení – žádný název počinu, žádné názvy skladeb, žádná výpravná grafika, dvě stopy, necelých 11 minut. Ale i to stačí, poněvadž tentokrát je výsledek o poznání lepší.

Možná je trochu paradoxní, že nové EP boduje návratem k větší přímočarosti a agresi. „Life, Sex & Death“ bylo příliš melodické, příliš jemné a neškodné, křečovitě „artové“, v kteréžto poloze to Cult of Fire zjevně neslušelo. Aktuální počin neopouští orientální tématiku Přední Indie, ale chápe ji v blackmetalovějším světle. Vymizela fidlátka, naštěstí zmizely i pokusy o zasněné atmo-skladby, které na předchozím minialbu nudily, a zbyl jen černý kov. I když… ne, že by šlo o úplně ortodoxní a tmářskou záležitost. Jako důkaz, že Cult of Fire stále umějí relativně usedlejší formu black metalu skvěle oživit, může posloužit třeba výtečně hammondkové sólo v polovině první písně. To je jen tak mimochodem můj úplně nejoblíbenější moment z celé nahrávky.

Na druhou stranu, zase bych nadšení nepřeháněl. Je příjemné, že novinka po slabém „Life, Sex & Death“ vykročila (opět) správným směrem, ale i přesto nemám pocit, že bych v případě nepojmenovaného ípka poslouchal něco zásadního. Nachází se tu několik povedených momentů, zejména v první písni, ale do úrovně vrcholných děl Cult of Fire (na prvním místě stále s přehledem zůstává „Triumvirát“) ještě dost zbývá.

Navzdory tomu potěšilo, že Cult of Fire pořád umí dobře a do jisté míry i nápaditě zahoblovat. Nač ale vynášet do nebes, když už víme, že trio Infernal VladTom CoronerDevilish umí ještě lépe? Střídmá spokojenost na místě myslím je, ale budu doufat, že až se někdy Cult of Fire odhodlají ke třetímu řadovému albu, bude to se vší parádou a opět v nejvyšší kvalitě.


Celestial Grave – Pvtrefactio

Celestial Grave - Pvtrefactio

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 11:58

Odkazy:
facebook

Jedním z těch demosnímků, které mě v loňském roce opravdu zaujaly, byl i červencový počin s názvem „Burial Ground Trance“. Jednalo se o první hudební prezentaci finské smečky Celestial Grave a hned to mělo šťávu jako prase. Audiokazeta vydaná pod značkou slovutných Iron Bonehead Productions nabídla čtvrthodinu syrovějšího black metalu nepostrádajícího myšlenku. Agresivní zlo pasáže se míchaly s atmosférickými silně rytmickými chvilkami a občas se objevilo i božské kytarové sólo. Výsledek asi nebyl přímo uchvacující, ale rozhodně byl sakra dobrý a opravdu hodně mě bavil.

Není tedy divu, že jsem neváhal a vrhnul se i na druhou nahrávku Celestial Grave. Finové se tentokrát prezentují sedmipalcovým ípíčkem vycházejícím opět u Iron Bonehead. Malý asfalt nabízí ještě kratší materiál než „Burial Ground Trance“ – nacházející se tu jen dvě písně (obě nové), na každé straně vinylu jedna, které dohromady dávají dvanáct minut hracího času. Posledně ale čtvrthodinka stála za to, tak jsem doufal, že „Pvtrefactio“ nebude laťku snižovat.

Rozjezd titulního songu „Pvtrefactio“ sází na atmosféričtější polohu Celestial Grave. Black metal je zatím v nedohlednu, prim hrají rituální bicí údery, temné melodie a zastřené skřeky. Po minutě a půl se Finové rozjedou, ale trvá to další minutu, než konečně dorazí první zběsilá pasáž, kde to Celestial Grave na aktuálním EP sluší možná asi nejvíce. Po trochu vlažnějším počátku už kapela drhne povedené zlo až do konce songu a především v jeho finále je riffová práce zasraně dobrá.

„Deteriorating Angel“ se na rozdíl od své kolegyně nezdržuje tak dlouho, což se zde ukazuje jako ta lepší varianta. I zde Celestial Grave dokazují, že zvládnou zahrát black metal syrově a pravověrně, a zároveň mu přidat něco navrch. Není to primitivní náser a nachází se tu vícero vrstev, v nichž se perou různé kytarové vyhrávky. Přesto si Celestial Grave udržují punc animálnosti, čemuž opět notně napomáhá parádní sound s dobře vyváženým poměrem syrovosti a čitelnosti.

Z obou přítomných válů u mě o kousek vede „Deteriorating Angel“ a z obou vydaných počinů asi vyhrává „Burial Ground Trance“, které dle mého přinášelo víc strhující momenty a hustší atmosféru. Přesto je „Pvtrefactio“ vcelku povedenou undergroundovou jednohubkou, jíž nechybí určité charisma. Nepopírám sice, že jsem po skvělém demosnímku čekal asi o trochu víc, ale pořád se mi novinka líbí a sedmipalec si koupím.


Locust Leaves – A Subtler Kind of Light

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Země: Řecko
Žánr: progressive / black metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Light (Fos)
02. Pillar (Vraxos)
03. Fall (Ptosi)
04. Flight (Ptisi)

Hrací doba: 35:27

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Když jsem se pouštěl do poslechu „A Subtler Kind of Light“, očekával jsem nějaký vcelku standardní black metal modernějšího ražení. Zrovna v tomto případě jsem ale rád, že jsem se mýlil, protože hudba řeckého dua Locust Leaves je příjemně zvláštní, do jisté míry snad i neotřelá. Má svoje mouchy, to jistě ano, ale i jim navzdory je to zajímavá záležitost s jistým vnitřním kouzlem.

Až doposud měli Locust Leaves na kontě pouze splitko s krajanským projektem Spectral Lore z roku 2012… respektive jde o jedinou pořádně vydanou věc, další písně lze nalézt na webu kapely. Tento nosič jsem sice zaregistroval, ale neposlouchal jsem jej, poněvadž Spectral Lore mi k srdci úplně nepřirostli a zcela neznámá začínající kapela na druhé straně jaksi nebyla přílišnou motivací pustit se do díla. Škoda. Kdybych to zkusil, mohl bych dneska vítězoslavně tancovat, že Locust Leaves znám už dávno a třeba že „A Subtler Kind of Light“ potvrzuje potenciál, který jsem tam už před lety cítil. Jenže se tak nestalo, takže jsem totálně zapomněl, že něco jako Locust Leaves existuje, a vzpomněl jsem si až nyní, v souvislosti s „A Subtler Kind of Light“.

Dobře tedy, tak konečně pojďme k věci – co je vlastně Locust Leaves za muziku? Black metal v jejich tvorbě patrný rozhodně je, dokonce není problém nalézt vlivy soudobé blackmetalové školy, Řekové však navíc přidávají další vrstvu, díky níž jsou o kousek jinde než většina mladých blackmetalových skupin snažících se o chytřejší a promyšlené pojetí žánru. Locust Leaves totiž mají podobně blízko i k extrémní odnoži progressive metalu, a navrch je možno v kytarové hře tu a tam vycítit i vlivy thrash metalu.

V takto namíchaném koktejlu hrají prim dvě chutě – kytary a vokály. Co se týče onoho nástroje, u nějž se běžně drnká trsátkem o struny, „A Subtler Kind of Light“ nabízí poměrně pestrou škálu výrazových prostředků. Mezi ty nejnápadnější patří momenty, kdy Locust Leaves začnou splétat krkolomné kytarové labyrinty. Ty jsou často dobré, ale zároveň právě v nich tkví asi největší neduh nahrávky – někdy jsou tyhle spletence až moc zamotané a změny příliš prudké. Nicméně, může jít jen o můj subjektivní dojem, navíc se tak zdaleka neděje pořád. Kromě toho ale Locust Leaves dokážou nabídnout i hezké melodické chvilky, které jsou jasně v menšině, přesto se jejich prostřednictvím daří skladby výborně osvěžit. Dobrým příkladem obojího může být hned úvodní „Light (Fos)“.

No, a pak je tu vokál, jenž obdobně rozmanitý a vedle nějakého konvenčnějšího hrubšího vokálu nabízí i teatrální (naštěstí ne kýčovité) čistě zpívané polohy. Locust Leaves je navíc zvládají zkombinovat nejen s melodičtějšími momenty, ale i s pasážemi plnými lámaných progových kytar. Mimochodem, právě tyhle čisté zpěvy mají ve velké míře na svědomí zvláštní náladu „A Subtler Kind of Light“, což je další obrovské plus, jelikož tato divno-atmosféra jistě patří k nejzajímavějším a nejlepším aspektům alba.

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Dál se sluší říct, že to nejzábavnější Locust Leaves rozehrávají v prvních dvou písních „Light (Fos)“ a „Pillar (Vraxos)“. Třetí „Fall (Ptosi)“ se sice nezpronevěřuje nastolenému receptu „A Subtler Kind of Light“, přesto je znatelně slabší a svým dvěma předchůdkyním nestačí. Určitou laťku si však stále drží a několik drobných detailů, kvůli nimž stojí za to napínat uši, se tu také najde. Finální „Flight (Ptisi)“ desku uzavírá v ambientním duchu, a i když nejde o vyloženě hloupou záležitost, nic zásadního už se tu nenachází – to stěžejní totiž Locust Leaves předvedli již v první polovině počinu.

Jak vidno, našel jsem na „A Subtler Kind of Light“ i jistá negativa, z čehož je patrné, že nejde o nějakou dokonalou záležitost. Jenže ani zmíněné neduhy nedokážou převrátit kladné dojmy. Deska totiž vyznívá sympaticky zvláštně a to mě na ní baví. Rozhodně zajímavá věcička, která ukazuje, že potenciál v Locust Leaves bezesporu je (a ne malý) a že bude zajímavé sledovat jejich další počínání. Vykročeno je stále relativně nesměle, ale velmi lákavým směrem, takže se budu těšit, co Řekové předvedou v budoucnu. Aby to ale nevyznělo jen jako reklama na nadcházející události, tak dodám, že už „A Subtler Kind of Light“ za zkoušku stojí.