 |
|
Země: Island Tracklist: Hrací doba: 39:31
|
Za islandským projektem Hræ stojí činorodý muzikant Þórður Indriði Björnsson, jehož podpis najdeme i pod dalšími blackmetalovými seskupeními z této země. Až mám z toho trochu pocit, jako kdyby nedokázal pořádně zůstat u jedné věci a radši zakládal jednu novou kapelu za druhou.
Já osobně Þórðura poprvé zaznamenal díky formaci Endalok, s níž v roce 2016 vydal demosnímek „Englaryk“ a o rok později ípko „Úr draumheimi viðurstyggðar“. Obě nahrávky si pamatuju jako slušné věci, ale ne tak dobré, abych měl důvod se k nim zpětně vracet. Hræ také není jediný projekt, s nímž borec v roce 2020 debutoval, protože to samé se týká i Illkynja s albem „Sæti sálarinnar“. I to jsem v recenzi pochválil, nicméně ani tady nejde o záležitost, již bych nutně potřeboval poslouchat s odstupem. Dále určitě stojí za zmínku i Björnssonova účast na mezinárodní „superkapele“ Guðveiki, jejíž prozatím jediný titul „Vængför“ vyšel v prosinci 2018.
Docela humorná mi na tomhle tříštění tvorby do několika různých projektů přijde ta skutečnost, se jednotlivé formace mezi sebou zas až tak neliší. Určité nuance v náladách samozřejmě vypozorovat lze, ale nepřijde mi, že by šlo až o takový rozdíl, aby bylo nutné z toho pokaždé dělat novou kapelu. Spíš by mi to sedělo na jemný posun mezi alby jedné skupiny. No, autor evidentně smýšlí jinak. Mně každopádně přijde, že kdyby nahrávky Endalok, Illkynja i Hræ vyšly pod hlavičkou jediného projektu, nikdo by se z toho neposral a nikomu by se to nezdálo divné.
Tohle jsem si plně uvědomil v momentě, kdy jsem začal přemýšlet, jakými slovy bych desku „Þar sem skepnur reika“ popsal, a zjistil jsem, že se nápadně podobají tomu, co jsem psal o „Sæti sálarinnar“. Jistě, můžete tvrdit, že jsem hovado, co neumí vymyslet nic jiného, ale problém tkví v tom, že i po pocitové stránce na mě oba počiny působí dost podobně. Jasně, i tohle byste mohli shodit argumentem o hovadu, ale i názor hovada je názor.
Samozřejmě, někdo může tvrdit, že Hræ zní oproti Illkynja mírně experimentálněji (což neznamená, že skutečně experimentálně), ale ve finále to žádný velký rozdíl neudělá. Prostě trochu zamotaný black metal pocukrovaný špetkou disonance, což občas pročísne nějaká jakoby sugestivní melodičtější linka, s níž by to mělo jakože gradovat.
Podání „Þar sem skepnur reika“ mi ovšem nepřijde nějak zásadně záživné. Jako poslouchá se úplně ok a neuráží, ale zároveň jsem tu ani nenašel nic, kvůli čemu bych si měl album zapamatovat. Možná to bude i tím, že jsem podobných nahrávek slyšel hromadu a docela jsem se jich přesytil, ale ty lepší mě pořád chytnout dokážou. Tady se to nejenže nepovedlo, ale některé konkrétní linky se mi ohrály tak moc, že kdybych „Þar sem skepnur reika“ hodlal poslouchat ještě déle, asi už by mě to urážet začalo. Viz třeba „Lofsöngur hinna rotnu“.
„Sæti sálarinnar“ na mě každopádně působilo lépe, přestože trpělo na podobnou neobjevnost. A když chceš něco jó dobrého v tomhle stylu, tak si samozřejmě radši pustíš něco jako „Kosmískur hryllingur“, že jo.
„Þar sem skepnur reika“ mě každopádně spíš zklamalo než potěšilo. Doufal jsem, že bych mohl slyšet další povedený přírůstek do rodinky islandských black metalů, ale nějak mě to minulo. Formálně to blbé není, ale nevidím důvod, proč bych to měl chtít poslouchat.
