 |
|
Země: Polsko Hrací doba: 41:05 K recenzi poskytl:
|
O Polácích Black Smoke se toho v rámci úvodní omáčky nedá příliš napovídat. Snad leda to, že tahle čtveřice vznikla již před šesti lety a debutovala v roce 2015 prostřednictvím minialba s výmluvným názvem „Fuck Society“. Po něm se toho z hlediska studiové tvorby opět nějakou dobu nic nedělo, a to až do letošního roku, když Black Smoke navázali prvním dlouhohrajícím počinem „Holy Reptilian Mother“. Pojďme se na něj podívat.
Název desky a do určité míry i obal se tváří docela slibně, tudíž jsem doufal, že by Black Smoke na své řadové prvotině mohli nabídnout solidní sludge metal, který ke standardní žánrové hutnosti umí přidat i nějakou tu atmošku případně i zajímavá ozvláštnění. Poláci bohužel takovým nadějím nedostáli, poněvadž „Holy Reptilian Mother“ nenabízí nic víc než nevyčnívající stylový průměr odehraný tak, aby to člověka neurazilo. Zaměnitelnost alba je až zarážející s ohledem na to, že se na něm objevují i nástroje jako saxofon nebo ukulele.
Důvod, proč i takhle atypické instrumenty (přinejmenším pro sludge) ve finále nemají na tvář nahrávky výrazný vliv, je docela jednoduchý. Black Smoke je prostě nedokážou smysluplně využít. Vesměs se objevují jen v intrech dvou skladeb „Stormtripper! Shroomtripper!“ a „Holy Reptilian Mother“. K nějakému smysluplnějšímu splynutí s hudebním základem dochází až na konci finální titulní písně, tedy v době, kdy je vám vyznění celé desky dávno u prdele, protože se dávno zběsile nudíte nad neobjevným sludgem dle základních žánrových učebnic, v tom horším případě vás už začal srát uvřískaný vokál a placku jste dávno vypnuli. Podobně nijace dopadají i synťáky, které se objeví třeba v pozadí druhé „Iron Lung“, ale v konečném důsledku ani ony nic moc nesvedou.
Black Smoke nehrají takovým způsobem, aby bylo nutné jejich počínání častovat výrazy jako sračka nebo mrdka z krtka, protože jistou elementární úroveň, formální i obsahovou, to nesporně má. Je nicméně evidentní, že i přesto se na „Holy Reptilian Mother“ neodehrávají žádné zázraky a průměr je maximální laťka, na jakou Poláci v současné době mají. Ve finále tedy obyčejné album, na nějž si člověk už za pár dnů ani nevzpomene. Doporučit k poslechu nemohu, jelikož jsem tady prostě neslyšel nic, co by za doporučení mělo stát.