Archiv štítku: black / speed metal

Shitfucker – Sex with Dead Body

Shitfucker - Sex with Dead Body

Země: USA
Žánr: black / speed metal
Datum vydání: 20.4.2020
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Naked Came the Strangler
02. Stab the Head
03. Ricky’s Dead
04. Sex with Dead Bodies
05. Leather Lady Lover
06. Serial Killer
07. Skitzoid
08. Divinating Death
09. Splatter Master
10. Touch Me I’ll Scream
11. Relgnarts Eht Emac Dekan

Hrací doba: 36:57

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Nejen název, ale celková stylizace detroitského tria Shitfucker může snadno svádět k myšlence, že jde o další hašteřivou porngrindovou kokotinu. Po bližším prozkoumání však lze zjistit, že tato hovada mají daleko blíže k GG Allinovi než k pokleslému hrození hajzlštětkou – jak hudebním laděním, tak prováděním všemožných lumpáren.

Kluci ze Shitfucker se nebojí stavět na odiv své skupinové hrátky s genitálem nebo exhumovanými ostatky. Rovněž jim nedělá problém pokoušet hranice únosnosti v politickém kontextu. Důkazem budiž přetvoření svastiky do kapelní sigily, která zdobila obal předešlé desky, teda alespoň do té doby, než se Hells Headbangers rozhodli vizuál vyměnit.

Hudební paralela s Jesusem Christem Allinem pak tkví zejména ve stavění skladeb na základech tradičního rocku a punku. Shitfucker ale inklinují i ke speed metalu. Proto místy připomenou třeba Midnight nebo Hellripper. Zhovadilost ve srovnání se zmíněnými nicméně posouvají o kus dále, a to nejen obsahem, ale i produkcí. Zvuk samotný, který se neliší od soundu desek Acid Witch, jež je výplodem stejné skvadry, smrdí rzí a zatuchlinou – taková ta tradiční zanesená, ale dostatečně průbojná lo-fi forma. Textová náplň je úměrně absurdně-profánní, o čem ostatně svědčí tracklist samotný. A vlastně i název kapely. A vlastně celá její stylizace.

Na přepálenou vtipnost, která často hraničí se směšností a přes mrtvoly jdoucí snahu pohoršit, Shitfucker občas dojíždějí. Někdy se totiž snaží tolik, že se ocitají na hranici „comedy“ hudby, což materiál sráží. Na předchozí „Sucks Cocks in Hell“ byla hra kapely s groteskností korigována o trochu lépe. Na nové „Sex with Dead Body“ jsou tyto inklinace zjevnější. Nejvíce to lze slyšet na „Leather Lady Lover“, kde je klišovité utahování si z glam rocku omšelé natolik, že trochu připomíná vykopanou mrtvolu Steel Panther. Podobně špatně působí afektovaný refrén na „Splatter Master“. Shitfucker se v tomto ohledu nemohou rovnat třeba s tuzemskými Malignant Tumour, jejichž crust’n’rollové pomrkávání po klasikách lze vnímat spíše jako pomyslné smeknutí klobouku než jako špatný vtip.

Shitfucker proto zaujmou spíše v momentech, kdy humor korigují a soustředí se na rock’n’rollovou palbu. Hudba je místy dost zábavná i bez vytažených pér a explicitního komického dloubání loktem. I přes produkční špínu se tu dá chytit solidní riff, dobře odmlácený punkový námrd nebo ve vší své debilitě funkční nápad. Skočná, po intru následující „Stab the Head“ to jasně dokazuje. Skvěle ohrožuje ostrými riffy a primitivním rytmem. Z pozvolnějších hitovějších věcí, které bezhlavě nedrží nohu na plynu, zajmou „Serial Killer“ s perfektně vyjetým skřekem na refrénu a „Touch Me I’ll Scream“ s nakažlivým úvodním kytarovým motivem. Zbytek desky působí vlažněji, místy až příliš prvoplánově. Lze to slyšet zejména u absolutně vymašťěných, nagrindovatělých „Skitzoid“ a „Splatter Master“, které, nejspíše záměrně, zní z produkčního hlediska ještě hůře než zbytek v desky. V závěru ale díky ničemu jinému nevyvstávají.

Těm, kdo se se Shitfucker setkávají poprvé, bych doporučil začít u „Sucks Cocks in Hell“ – je vyváženější, lépe podchycená i nahraná. Na „Sex with Dead Body“ se toho z formálního hlediska moc nemění. Jen nápaditost se místy zaměňuje za polovtipné úšklebky a shock factor. Obojí ale ne vždy zafunguje.


Midnight – Rebirth by Blasphemy

Midnight - Rebirth by Blasphemy

Země: USA
Žánr: black / speed metal / punk
Datum vydání: 24.1.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Fucking Speed and Darkness
02. Rebirth by Blasphemy
03. Escape the Grave
04. Devil’s Excrement
05. Rising Scum
06. Warning from the Reaper
07. Cursed Possessions
08. Raw Attack
09. The Sounds of Hell
10. You Can Drag Me Through Fire

Hrací doba: 33:49

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Athenar je pravděpodobně nejzdatnějším proponentem v ranku oživovatelů soundu starých kultů, které na speedmetalové jádro pokládali tehdy ještě nevyšlechtěné kameny black metalu. Přispívá k tomu i fakt, že to byli právě Midnight, kteří se pozdní rezurekce naplno ujali mezi prvními. Podobně laděných kapel dnes existuje po kokot. Téměř všechny se ale – byť své kvality mají – stále krčí ve stínu dvou kos a zvonu.

Midnight to prostě hrají od podlahy. Se ctí ke staré škole, s kutnami, křiváky, nábojnicovými pásy, ohněm na base i pěstech a bez zbytečných chujovin kolem. Hrstka talentu se mísí s úměrnou dávkou punkové apatie. Pomocí této kombinace Athenar tvoří zábavné fláky, které balancují na hraně nablblého humpoláctví a regulérního hráčského umu. Jasně, Midnight občas přepadnou na první zmíněnou stranu. A vlastně to ani tak moc nevadí. V opačném případě je to už horší, jak ostatně naznačila deska „Sweet Death and Ecstasy“, na které pokusy o delší skladby a začleňování nekonvenčnějších rytmů tolik nefungovaly.

„Rebirth of Blasphemy“ se naštěstí vrací zpátky. Novinka by se dala jak zvukem, tak songwritingem zařadit mezi „Satanic Royalty“ a „No Mercy for Mayhem“. Zasazuje téměř každým coulem direkt na bradu. Nevydává se do neprobádaných vod. A je to vlastně jen dobře. Tracky mají jasně vytyčený cíl a jdou za ním až do poslední vteřiny. Otvírák „Fucking Speed and Darkness“ hudebně i názvem prozrazuje, co je možno čekat téměř po celou dobu desky. Výjimkou je možná o poznání slabší „Rising Scum“, která se snaží stavět na přiblblém arena-rockovém vybubnovávání a finální, sofistikovanější „You Can Drag Me Through Fire“ s tradičnější heavymetalovější příchutí.

Zvukově a skladatelsky jsou teda Midnight zpátky. Otázkou je, zda i kvalitativně. Vlastně ano i ne. Songů, které mají tendence se stát ověřenými koncertními hitovkami, je zde méně. Místy to trochu zní, že se Athenar honí za nábojem pecek jako „You Can’t Stop Steel“ nebo „Black Rock n’ Roll“ a ne vždy se to daří. Nedá se však tvrdit, že „Rebirth of Blasphemy“ nebaví. První trojice tracků se energií i památností blíží dnes již ověřeným, výše zmíněným věcem. S nabývající stopáží v začátku nahozená konzistence lehce kolísá. S výjimkou pomalejší „Rising Scum“ o vyložené průsery ale nejde.

„Rebirth of Blasphemy“ opět představujte Midnight ve formě a stylu, který posluchači očekávají. Kultovnosti prvních desek dosaženo úplně není. Athenar se jí ale přibližuje dost blízko, a už proto stojí za to desku otočit. Nejde o to nejlepší, co kapela kdy vydala. K tomu, aby Midnight stvrdili svou vrcholnou pozici na pomyslném black-speed-revival-metalovém žebříčku, to ale stačí.