Archiv štítku: Black Veil Brides

Black Veil Brides – Black Veil Brides

Black Veil Brides - Black Veil Brides
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Lava Records / Universal

Tracklist:
01. Heart of Fire
02. Faithless
03. Devil in the Mirror
04. Goodbye Agony
05. World of Sacrifice
06. Last Rites
07. Stolen Omen
08. Walk Away
09. Drag Me to the Grave
10. The Shattered God
11. Crown of Thorns
12. Sons of Night [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jen málokterá – možná vlastně žádná – kapela vyletěla během posledních pěti let v rockovém mainstreamu takovým způsobem, jako se to povedlo právě Američanům Black Veil Brides. Jak však praví známé pořekadlo, popularita – a zvlášť ta, která přijde takovýmhle způsobem takřka přes noc – rozhodně není synonymem pro hudební kvalitu, což je právě tento případ. Black Veil Brides naše přehrávače aktuálně otravují již se čtvrtou dlouhohrající nahrávkou, přesto stále působí dojmem rychlokvašky, která je zrovna teď trendy, ale její trvanlivost nebude příliš velká.

Na druhou stranu, je nutno férově uznat, že Black Veil Brides za těch pět roků a čtyři alba stačili prodělat nějaký posun. Od na první pohled uřvaného, ve skutečnosti ovšem absolutně neškodného homo metalcoru s image, vedle níž i Mötley Crüe z 80. let vypadají docela normálně a civilně, se posunuli k radiovému a stadiónovému rocku pro masy, jejichž rozhled začíná a končí s tím, co jim naservíruje mediální masáž. Taktéž i ona image jistým způsobem zcivilněla – v překladu to znamená, že se gay-level Black Veil Brides snížil asi tak o 50 úrovní. Což ale nic nemění na tom, že i po tomhle zdánlivém odteplení pořád vypadají 50× homosexuálněji než kdokoliv jiný široko daleko.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že mám potřebu si z Black Veil Brides dělat srandu a nadávat na ně jen kvůli tomu, jak vypadají. Upřímně, mně je to fakt u prdele (dobře, u prdele radši ne, když vypadají tak teple), že se při volbě šatníku nejspíš inspirovali u vysloužilých kurev… existuje spousta kapel, jejichž fotky jsou vážně příšerné, ale ničemu to nebrání v tom, aby mě ta hudba mohla oslovit. Jestli mám kvůli něčemu chuť si z téhle skupiny dělat srandu, je to především muzika, která mi připadá absolutně o hovně. Já jsem člověk, který je fakt v muzice pro každou špatnost, a líbí se mi spousta kapel, jež by se mi asi líbit neměly, protože objektivně jsou vyloženě debilní, ale zrovna Black Veil Brides je obsahově tak neskutečně tupá záležitost, že to nejde poslouchat ani po kompletním klystýru mozku.

Změnilo se v tomto ohledu něco s příchodem eponymní nahrávky “Black Veil Brides”? No, už byl zmíněn onen přerod od melodického metalcoru do vyloženě mainstreamově orientovaného rocku. Což o to, v zásadě vlastně nic proti tomu, ale když to uděláte způsobem, že třeba i takoví Avenged Sevenfold vedle vás vypadají jako fakt talentovaní skladatelé, tak je to jednoduše průser. Kromě toho se Black Veil Brides nezbavili (nedokázali? nechtěli? nemohli?) hned několika obecných a vysoce nelichotivých atributů své tvorby. Co mám tím na mysli? Například jednoduše to, že je to pořád tak neskutečně neškodné a hodné, až člověka huba bolí, že v souvislosti s tím vůbec mluví o rockové muzice. Jasně, nikdo od podobné vyloženě komerčně orientované hudby nečeká, že ty kytary budou řezat jak u nějaké thrash metalové brusky, ale tohle prostě… ty vole, vždyť vedle toho zní nabroušeněji pomalu i Lady Gaga.

Ta až nesympatická stravitelnost a okatá snaha se zalíbit co nejvíce lidem však pořád není to nejblbější, co v hudbě Black Veil Brides najdete, protože nade vším ční nehorázná primitivnost a obsahová prázdnota. Naprosto prvoplánová záležitost na první dobrou zahraná tak jednoduše, že by si snad i Forrest Gump řekl, že to je pod jeho úroveň a že radši půjde poslouchat něco sofistikovanějšího… třeba splachování hajzlu. Jeden redakční kolega při poslechu singlu “Heart of Fire” utrousil poznámku, že kdyby omylem převrhnul zapojenou kytaru, vylezl by z toho lepší riff, což sice bylo myšleno jako vtip, jenž ovšem přestává být vtipný v momentě, když si tu písničku pustíte taky a zjistíte, že by to tak fakt mohlo být. A to je pod tím songem podepsáno pět (!) skladatelů… co na tomhle kurva skládali?

O tom, že jsou takřka všechny písničky složené jako přes kopírák, takže kromě pseudo-riffů nesmí chybět ani otravné a vlezlé refrény nebo sborové “oh oh” na každém druhém rohu (to už je skoro trademark, naserou to fakt všude), se snad ani nemá cenu bavit. Jiná struktura než sloka-refrén-sloka-refrén? Neznáme, nevedeme. Zato máme něco jako kytarová sóla, vždyť jsme přece ta rocková kapela! Teda, sóla… taková trochu parodie. Pokud si ovšem říkáte, že ke kompletnímu obrazu rockové skupiny ještě něco chybí, máte samozřejmě pravdu – a je to ta nejhorší možnost. Správný rocker má totiž pod tvrdou koženou slupkou citlivou duši a občas to mezi všemi těmi drsňáckými riffy (ehm) musí dát najevo za pomoci nějaké té oplodňovací balady. Je to přesně tak, jak tušíte – “Goodbye Agony” a “Walk Away” jsou vážně čistokrevné shity a spíš než někoho oplodnit mám chuť se při jejich poslechu poblít…

Asi jediný důvod, proč “Black Veil Brides” není úplná žumpa, je jen ten, že minulé “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” – navzdory své domnělé ambicióznosti (jejíž ambice byly ve skutečnosti přesně takové, jako jsou riffy téhle kapely tvrdé) – bylo ještě o notný kus větší sračka. Tohle mají na svědomí především dvě písničky, jež skrz naskrz vypatlané nejsou a s jistou dávkou tolerance se poslouchat (no, radši spíš: poslechnout) dají. Jmenovitě jde o “Last Rites” a “Stolen Omen”, nicméně třeba druhá zmiňovaná je úplně stejná blbost jako všechno okolo, akorát ji zachraňuje trochu ucházející refrén. Kdybych šel na lobotomii, následně si něčeho šlehnul a přivřel oči, uši i prdel, možná bych (byť stále s velkým sebezapřením) mohl říct, že takové “Faithless” nebo “Drag Me to the Grave” vzdáleně připomínají cosi jako chytlavost. Ale na lobotomii se nechystám a i tak by to bylo furt jen vzdáleně. A zbytek, vážení, zbytek je prostě nefalšovaná píčovina. Nikdo nepolemizuje o tom, jestli ti lidi umí nebo neumí hrát, to jistě umí, ale je to úplně jedno, protože i když bude mít člověk techniku jak Satriani, pořád to bude sračka, když na tu kytaru bude hrát taková hovna, jaká předvádějí Black Veil Brides.

“Black Veil Brides” je rocková muzika tak pro třináctileté holčičky, na které je Nightwish už moc zlý a komplikovaný, ale pořád si připadají jako vyvrhelové společnosti a myslí si, že je svět nechápe, když je máma poslala si uklidit pokoj. Určitě by někdo mohl namítnout, že právě takhle je nutné k tomu taky přistupovat, ale to je blbost, protože podobně by šla obhájit jakkoliv špatná věc. To, že někdo neskrývaně cílí na nesoudné publikum, totiž vůbec není omluva, právě naopak. A právě kvůli tomu je Black Veil Brides skupina, která si od každého jen trochu uvažujícího člověka zaslouží opovržení.


Další názory:

Sám sobě se divím, že jsem se do poslechu eponymního alba Black Veil Brides hrnul, když jsem minulý výtvor “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” stěží doposlouchal, přičemž to bylo jen proto, abych konečně zjistil, co na této partě spousta lidí považuje za zajímavého. To jsem však nezjistil, protože její hudba je tak nechutným způsobem jednoduchá a tupá, že se nehodí pro nikoho jiného než pro rádoby rockery uctívající MTV a stejný názor zastávám i po poslechu “Black Veil Brides”. Dvanáctka skladeb netahá v několika málo případech za uši tak strašným způsobem jako věci z minulé placky (děs jménem “In the End”), ale zase to nechápejte tak, že by se borci pochlapili a přišli s něčím obdivuhodným. Nebudu zastírat, že ze mě mluví i notná dávka odporu, který k této kapele chovám už jen díky tomu, jakým způsobem se prezentuje, ale na druhou stranu uznávám, že některé songy (tedy lépe řečeno jednotlivé pasáže) mi nevadí. Mluvím třeba o slokách v druhé “Faithless”, kterou kazí jen hodně stupidní refrén. Bohužel je i ten záblesk slušných momentů negován hovadinami jako “Walk Away”, “Last Rites” či závěrečnou “Sons of Night” s hlubokomyslným halekáním. Jasně největším problémem “Back Veil Brides” je jeho kolovrátkovost a předvídatelnost materiálu, takže už po půl minutě víte, jak celá skladba o čtyřech minutách bude probíhat. Neříkám, že i já si občas neodpustím hloupé komerční hovadiny a ještě se u nich bavím, ale Black Veil Brides to zcela určitě nebudou, protože to bych se musel jóóó nudit, abych na takovou povrchní sračku bez nápadu dostal chuť.
Kaša


Black Veil Brides – Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones

Black Veil Brides - Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 8.1.2013
Label: Lava Records / Universal

Tracklist:
01. Exordium
02. I Am Bulletproof
03. New Year’s Day
04. F.E.A.R. Transmission 1: Stay Close
05. Wretched and Divine
06. We Don’t Belong
07. F.E.A.R. Transmission 2: Trust
08. Devil’s Choir
09. Resurrect the Sun
10. Overture
11. Shadows Die
12. Abeyance
13. Days Are Numbered
14. Done for You
15. Nobody’s Hero
16. Lost It All
17. F.E.A.R. Transmission 3: As War Fades
18. In the End
19. F.E.A.R. Final Transmission

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud by se hlasovalo o v současnosti nejvíce nenáviděnou kapelu tvrdé (berte s rezervou) hudby, Američané Black Veil Brides by rozhodně patřili mezi největší favority. Svou velmi jednoduchou a dost hloupoučkou muzikou, záměrně stravitelnou pro co největší počet lidí, sami sebe pasovali do jakéhosi Justina Biebera rocku, a to i co do úspěchu, byť pochopitelně úměrně zmenšeném s ohledem na žánr – ačkoliv by se mohlo zdát, že snad není člověk, který by tu kapelu měl rád, naopak to vypadá, že ji všichni nesnášejí, prodává se velice dobře. Zatímco například mnohé legendy evropského metalu v zámoří prodají sotva 500 kusů své novinky, Black Veil Brides se již od svého debutu “We Stitch These Wounds” objevují na velice slušných pozicích v tamním žebříčku prodejnosti. Jen blázen by si myslel, že tomu s letošní novinkou “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones”, jejíž první prodejní čísla ještě nejsou známa, bude jinak. Zaslouží si to však deska hudebně? Inu… tak nějak ne…

Velkým tématem ohledně Black Veil Brides, obzvláště v táboře jejich zarytých odpůrců, je vzhled hudebníků, který je… ano, opravdu odpudivý; nelze se divit, že už jen z tohoto důvodu skupina mnohým leží v žaludku. Jasně, tři čtvrtiny metalových kapel na fotkách vypadají jak banda teploušů, ale Black Veil Brides dokázali dát slovnímu spojení “vypadat jak homouš” zcela nový rozměr. Nicméně už jen tím, že dokázali v roce, jaký se zrovna píše, trumfnout i nejkultovnější fotky Mötley Crüe nebo Manowar, se zcela jistě zapíšou do hudební historie. Nutno ovšem dodat, že oproti fotkám k minulým albům vypadají chlapci v éře “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” ještě relativně normálně…

Mne osobně Black Veil Brides až doposud velice úspěšně míjeli – tedy alespoň co do hudební produkce, protože nezaslechnout zvěsti (vtipy) na jejich vzhled opravdu nešlo. Nicméně “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” je první celou nahrávkou kapely, kterou jsem kdy slyšel, první notu od Black Veil Brides jsem slyšel až těsně před vydáním. Řeknu vám ovšem upřímně, že podle zvěstí, které se s touto skupinou táhnou stejně jak smrad z vpravdě extrémního pšouku, jsem prostě čekal naprostou žumpu hudební produkce.

Ze samotného poslechu “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” jsem však byl docela překvapený. Nechci tvrdit, že by se jednalo o dobrou muziku, protože tak to vážně není a rozhodně je pravda, že Black Veil Brides je hodně špatná hudba, nicméně není zas až tak špatná, jak jsem očekával – a jestli vám tohle zní jako malinké pozitivum, tak vám to tak zní správně, protože namísto smradlavého hnoje na samém dně hudební kvality jsem dostal desku, na níž sice není k nalezení ani smítko čehokoliv jen trochu hodnotného, přesto z toho člověk nemá chuť skočit z okna, jak moc debilní to je. Rozhodně bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem už neslyšel i mnohem horší věci. Nemám ponětí, jak Black Veil Brides zněli na prvních dvou nahrávkách, nepopírám, že tenkrát to tak moc zlé opravdu být mohlo, ale “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” se prostě poslouchat dá – i když s dost velkým sebezapřením. Na jednu stranu mě to nepotěšilo, neboť jsem se už těšil, jak si na recenzi vytáhnu svůj slovníček vulgarismů a v praxi předvedu jeho použití, na druhou stranu ovšem nahrávce připisuji ke cti (a k plusovým bodům) to, že se mi při poslechu mozek nesnažil dostat pryč z hlavy všemi myslitelnými dutinami najednou, ale pouze jen jednou jedinou, jak tomu u alespoň trochu kultivovaných sraček bývá – a jak říkám, to je vzhledem k tomu, co jsem očekával a jaký mám vkus, opravdu úspěch.

Avšak aby mne někdo špatně nepochopil – i přes předchozí odstavec rozhodně nechci tvrdit, že byste na “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” našli nějakou dobrou hudbu – taková tam prostě není. Všechna muzika je prostá jak nedostudovaná striptérka, hudby i texty naprosto průhledné, oboje vesměs nezáživné a takřka po celou hrací dobu nalinkované dle jednoho mustru, který ani není nějak moc objevný nebo alespoň trochu dobrý. Riffy jsou tak primitivní, až se to člověk pomalu bojí nazvat nějakými riffy, zpěv pořád dokola stejný, hlavně všechno tak nenáročné, aby to pochopili i ti nejjednodušší jedinci. Nechybí tuny vlezlých chytlavých refrénů, jež jsou plné hlubokomyslných rýmů typu “Woah”, “Hey” nebo mého nejoblíbenějšího “Yeah”. Třešničkou na dortu jsou mírně přijebané rádoby drsné texty nacpané klišovitými kravinami “We don’t belong here”, aby se zámořští puboši, kteří si díky svým černě nalakovaným nehtům připadají jako největší rebelové společnosti, měli s čím ztotožnit. Pár rádoby náznaků čehosi (pseudo)uměleckého působí asi tak stejně přitažlivě jako pornokazeta vaší babičky. Různé naprosto nesmyslné mezihry či rádoby progresivní intra některých songů mají asi tak stejný význam jako McDonald na Marsu – samoúčelné, bez významu a totálně mimo.

Pokud bych měl zmínit nějaké vrcholy, jestli se vůbec o něčem takovém dá na albu jako “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” hovořit, tak nejsnesitelnější (tj. nejméně na vyzvracení) je začátek desky, dokud vás to ještě nestihne začít opravdu štvát. Songy jako “New Year’s Day” nebo “Wretched and Divine” se po menší lobotomii mozku dají poslechnout, aniž by člověk vyhodil včerejší oběd, ale nejpozději tak ve třetině nahrávky po písničce “We Don’t Belong” už poslech začíná dost ukrutně otravovat. Pořád to stejné dokola, jako kdyby kapela hrála jen jeden debilní song pořád za sebou, akorát se každé dvě, tři minuty stával ještě debilnější a debilnější. Hlavně díky tomu jsem nějakých těch 50 minut, které “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” trvá, snad nikdy nedokázal sjet v kuse, přestože některé položky nemají ani půl minuty, protože to prostě nejde. Zvládnul jsem tak třetinu hrací doby a pak konec, mozek odumřel…

Finální verdikt vlastně ani není moc těžký – “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” je vážně dost špatná věc. Zcela upřímně uznávám, že ne tak moc špatná, jak jsem čekal, a zcela jistě existují i mnohem, mnohem horší věci, ale pořád je to – jak jen to říct trochu kulantně – sračka a na škále hudební kvality to jednoduše nemá šanci se vyšplhat ani do průměru. Že to má úspěch, hlavně v zámoří, to už je další věc. Black Veil Brides jsou skupina, jejíž poslech bych byl schopen doporučit jen těm největším nepřátelům. Tupá rychlokvaška, se kterou nemá cenu ztrácet čas…