Vážená poroto,
sešli jsme se zde, v budově vrchního soudu hudebního společenství, abychom projednali zločin pětice Jaime, Taylor, Tim, Donovan a Dennis (jejichž celá jména zůstávají obžalobě do dnešního dne neznámá). Během dnešního přelíčení se dozvíte o činech dalece porušujících nejen zákony našeho společenství, nýbrž i základní pilíře, na nichž naše vlastní existence stojí, jako jsou lidská práva. Přesto je třeba naléhat na váš smysl pro spravedlnost a požádat vás, abyste před vámi stojící pětici soudili nestranně a objektivně.
Prvním, zdaleka nejlehčím bodem obžaloby, je křivá přísaha, které se zmíněná pětice, známá ve zločineckých kruzích též pod jménem Ghost Bath, dopustila při propagaci své debutové desky „Funeral“. Pokusili se obohatit na posluchačích hledajících hudbu z exotických koutů světa lživým tvrzením, že pocházejí z jihočínského města Čchung-čhing, přestože během svých životů stěží překročili hranice Severní Dakoty. Jejich lež jim přinesla mediální pozornost, jaké by se s pomocí své nezajímavé hudby nikdy nedočkali.
„Aaaaaaah Aaaaaaah Haaaaaaaaaaa“ (Seraphic)
Druhým bodem obžaloby je krádež identity, již se Ghost Bath dopustili v roce 2015 při nahrávání svého druhého počinu „Moonlover“. Obžaloba je přesvědčena, že se Ghost Bath vědomě a cíleně obohatili na úkor Deafheaven, jejichž album „Sunbather“ bylo v téže době na vrcholu popularity a jehož charakteristické prvky „Moonlover“ kopírovalo. Ghost Bath tedy chtěli pozornost nespravedlivě získanou v době vydání prvního alba vytěžit, ovšem sami neměli dostatek nápaditosti, a proto místo tvrdé práce raději opisovali a kradli.
První dva body obžaloby jsou již promlčeny a jsou zde uváděny jen pro uvedení třetího a závěrečného bodu do kontextu. Tak jako mnozí odsouzení začnou u drobných přečinů a postupným posunem na okraj společnosti se dostanou k mnohem závažnějším zločinům, tak i Ghost Bath přešli z křivé přísahy a krádeže identity k tak opovrženíhodnému činu, z něhož se dnes zodpovídají. Svým třetím albem „Starmourner“ se totiž dopustili zločinu proti lidskosti.
„Starmourner“ je postaveno na principu střídání mučících nástrojů, kde je oběť opakovaně vystavována několika druhům tortury, které jsou užívány střídavě a někdy i souběžně po dobu jednasedmdesáti minut. Nejkrutějším nástrojem je takzvaná „vesele pohádková kytarová melodie“. Tento obzvláště brutální prvek lze nalézt v podstatě všude. Mezi nejvýraznější příklady patří první minuty „Seraphic“ (varianta „Sněhurka se probouzí“), úvod „Celestial“ (varianta „trpaslíci vyráží za dobrodružstvím“) či polovina „Elysian“ („princ útočí na draka“).
„Eeeeeeea Yeeeeay Uaaaaaaagh“ (Thrones)
Dalším mučícím nástrojem, jímž je deska protkána, je hlas zpěváka Dennise. Jeho zoufalé, monotónní a nekonečné kňourání obtěžuje již od úvodních minut, a pokud bychom na něm měli hledat něco pozitivního, jsou to texty, jež jsou přístupné a srozumitelné všem lidem bez ohledu na jazyk, kterým hovoří. Tuto dvojici mučících nástrojů pak doplňuje snaha o výrazně nemelodické momenty vytvořené s úmyslem znít abstraktně a neuchopitelně. Příklady, jako je konec „Seraphic“ či „Celestial“, však ukazují, že výsledek zní, jako kdyby si Ghost Bath před nahráváním zapomněli naladit nástroje.
Pokud by nestačilo zmínit tyto tři nejvýraznější prvky k přesvědčení ctěné poroty o vině žalovaných, je třeba uvést vše do kontextu, jaký se na „Starmourner“ vyskytuje. To, co nejvíce otupuje posluchače a způsobuje ke konci desky silnou fyzickou bolest, je totiž nuda navozená nekonečným nezáživným black „metalovým“ bušením postrádajícím smysl. Ani jedna z jedenácti skladeb alba nikam nesměřuje a posluchač tak, dezorientován bezčasím, prožívá veškeré utrpení jako by trvalo mnohem déle, než ve skutečnosti trvá.
Je úlohou obžaloby seznámit porotu s obviněními, ale není dobré zamlčovat ani polehčující okolnosti. Je totiž pravdou, že místy představují Ghost Bath přívětivější tvář a dokáží svou oběť potěšit, na ploše „Starmourner“ se tak děje několikrát v náznacích na různých místech. Jediná vyloženě příjemná chvíle se nachází mezi pátou a sedmou minutou „Ambrosial“, kdy kapela opustí jak veselé melodie, tak zbytečné vokály a jen hypnoticky opakuje to samé téměř bez obměn. Zbytek je však čiré utrpení.
„Wueeeehee Gheeeheee Yyyyyaaaaah“ (Cherubim)
Z důvodů výše uvedených tak žádám porotu, aby uznala Ghost Bath vinnými, a soudce, aby jim přidělil nejvyšší možný trest: zákaz činnosti do doby, než Jaime, Taylor, Tim, Donovan a Dennis nabudou vkusu a pochopí, kde leží hranice mezi uměním a mučením, a přesunou se na její druhou stranu. V tuto chvíli jsou totiž pro společnost nebezpeční.
Stalo se takovým dobrým zvykem nadávat na Českou poštu. Ne, že bych tady tu společnost chtěl obhajovat nebo jí dokonce dělat reklamu, ale občas mi přijde, že je ten hejt trochu přehnaný. Sem tam je možná nějaká pošťačka trochu pizda, ale nic zásadního a dá se s úrovní jejich služeb vcelku žít. Když pominu, že mi odmítají nosit vinyly domů, protože je to prý moc velká zásilka, takže si pro to vždycky musím na pobočku, tak to ujde. Hlavní ale je, že mi zatím vždycky všechno dorazilo v pohodě a z pár stovek balíků se mi ztratil jeden jediný a to už je víc jak deset roků. Obecně vzato s poštovními službami problém nemám… zato mám ale kurevsky velký problém s poštovním black metalem.
Tolik inteligentního humoru pro začátek, který vám měl naznačit, že si dnes budeme povídat o post-black metalu. Konkrétně tedy o německé formaci Trautonist, jejíž sestavu tvoří jeden mladý gentleman (obsluhuje všechny nástroje a zpěv) a jedna lepá dívčina (ta předvádí jen zpěv). Dvojice začala nějakou větší aktivitu vyvíjet až letos, když nejdříve do světa vypustila singl „Distance“, jenž se stal předzvěstí eponymního dlouhohrajícího debutu. Ten vyšel stylově jen na černém asfaltu limitovaném na tři sta kopií a až o pár měsíců později jej doplnilo i CD.
Vcelku zajímavý obal mohl věštit nějaký potenciál, nicméně vlastní poslech „Trautonist“ mě osobně příliš neuspokojil. Vlastně bych to album mohl šmahem odsoudit s tím, že je to prostě obyčejný post-black metálek, jak je dneska moderní jej hrát. S tím pak vcelku očekávatelně souvisí i skutečnost, že Trautonist znějí docela zaměnitelně a obyčejně. V takových případech se prostě chtě nechtě vkrádají myšlenky o naskakování na trendový vlak.
Abych ale úplně nekecal, několik málo pozitiv na „Trautonist“ přeci jen vnímám. Především je fajn, že se Němci vyvarovaly takových těch echt teploušských zvonivých kytáreček, které mě vždycky serou až do pekla. Což ale nic nemění na faktu, že je muzika Trautonist stále přespříliš hodná a nekonfliktní a že Bestial Mockery by mi podřízli chřtán, kdyby se dozvěděli, že jsem si dovolil v souvislosti s něčím takovým byť i jen pomyslet na black metal (a měli by samozřejmě pravdu – tohle je „black metal“ jen ve formálním označení).
Dále považuji za pozitivní, že zpěvačka Katharina dostala dost málo prostoru. Já mám sice holky v metalu obecně vzato rád, ale v tomhle případě se ona do muziky zapojuje vždy v těch nejemnějších momentech s pseudo-atmosférickými nápěvky. Asi to mělo být jakože snové, ale mně to spíš otravuje a přijde mi to nechutně sladké (viz „Distance“ nebo „Deep“), pročež mi vůbec nevadí, že se tak neděje příliš často, a vlastně by to tam toho klidně mohlo být ještě méně. A abych Trautonist úplně nekřivdil, tak je pravda, že některé pasáže nejsou úplně jalové a jisté momenty skladeb jako „Fragile“ či „Escapist“ jsou relativně hratelné.
Nicméně abychom si plně rozuměli – předchozí dva odstavce neberte jako nějaké zjemňování kritických hran nebo snahu o diplomatičtější vyznění recenze. Navzdory jistým dílčím (a nepříliš velkým) plusům se totiž stále jedná o desku veskrze průměrnou, která se osciluje mezi stavy „stravitelná kulisa, jakou moc nevnímám“ (naštěstí většina hrací doby) a „sere mě to“. Z mého pohledu se nejedná o nic jiného než další převařování už dávno známých post-blackmetalových postupů, jež mě vlastně nebavily ani v podání těch, jimž Trautonist koukají přes rameno. Vlastně jsem byl na poslech tohoto alba vcelku zvědavý, ale výsledek mě prostě nepřesvědčil ani za mák.
Abych zachoval aspoň nějaké zdání objektivnosti, tak bych asi měl na závěr upozornit, že vzhledem k tomu, co a jak Trautonist hrají, dozajista nejsem cílovou skupinou, protože tohle odvětví black metalu (ehm…) mi nic neříká. O mix a mastering téhle nahrávky se postaral Markus Siegenhort, lídr Lantlôs – pokud vám tahle informace zní zajímavě, možná by se vám to mohlo líbit. Pokud si na rozdíl ode mě myslíte, že Deafheaven je fakt dobrá kapela a starší desky Alcest milujete, je možné, že se budete bavit i u Trautonist. Pro mě osobně to ovšem byla ztráta času.
Země: Austrálie Žánr: atmospheric post-black metal Datum vydání: 29.4.2016 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. I
02. Escape
03. I’ll Give Myself to the Wind
04. Under Crimson Skies
05. V
06. The Old Dead Tree
07. With the Death of a Blossoming Flower
08. Closer
Tima Yatrase lze v rámci australské post-blackové scény považovat za jednu z nejstěžejnějších a nejčinnějších osob. Projektů a kapel, jimiž navzdory svému stále nízkému věku prošel, je věru nemálo. Také nástrojově to měl Yatras vždycky pestré. Ačkoliv jde primárně o bubeníka, v některých projektech má své pevné místo nejen vzadu za škopky. A ani takových spolků není málo. Z těch neaktivních zřejmě postačí jméno jediné – Austere; ze současných třeba Autumn’s Dawn, kde Tim spolu s jistým Anguishem vaří post-rockové sladkosti (co jsem měl čest slyšet, tak nedoporučuji), a pak samozřejmě Germ – sólový projekt, Yatrasova osobní výpověď. Její letošní podobu, v pořadí již třetí dlouhohrající, představí následující řádky.
Ke Germ jsem výrazněji přičichl až na minulém „Grief“, chválený debut „Wish“ jsem slyšel, co si pamatuji, snad pouze velmi letmo. Na „Grief“ se Yatras prezentoval písničkově laděným a elektronikou šlehnutým blackgazem, v němž člověk mohl najít odkazy nejen na australský post-black typu Woods of Desolation, ale rovněž třeba Amesoeurs. Tehdy se mi „Grief“ líbilo, a i když jsem ho od té doby pravidelně nepřehrával, některé songy mám rád doteď. Při zpětném ohledu sice jako celek nefungovalo úplně ideálně, ale jo, příjemná deska to určitě byla. Od letošního následovníka jsem tudíž čekal něco obdobného, tedy několik příjemných poslechů, byť bez geniální nadstavby.
Jedno se Yatrasovi upřít nedá. Jeho rukopis je na novinkovém „Escape“ stále parádně rozeznatelný. Ani z přílišného vysedávání na jednom místě nelze Australana vinit, oproti „Grief“ má nová deska úplně jiný charakter. Zatímco předchůdce cílil spíše na vyznění jednotlivých skladeb a celek trochu zanedbával, „Escape“ je v tomto ohledu naprostým protipólem. Jde o veskrze monotónní záležitost bez vybočujících momentů, o soudržný monolit, který neuhýbá a po celých 45 minut si jede to své. O tom, jak to činí, později.
Teď ještě pár slov k už nakousnutému vývoji, s „Escape“ se totiž Germ neposunul jenom v rovině celek-jednotlivina. Ubyl i význam elektroniky. Zatímco debut „Wish“ byl, alespoň dle ohlasů a matných vzpomínek, elektronikou výrazně protkán, s „Escape“ se to má jinak. V základu jde o relativně konzervativní atmosféricky blackovou deskou s typickými blackgazovými náladami, klávesovým podmazem a občas se objevujícími čistými vokály. Tomu se mírně přizpůsobil i zvuk, který působí o trochu zastřeněji. Což je fajn. Vzhledem k povaze hudby logický krok a určitě jedno z pozitiv.
Pověděli jsme si, že se novinka snaží více dbát na celek, což je opět jedině kvitovatelné. Bohužel, jen ze soudržnosti není deska živa a již teď mohu konstatovat, že cena za větší monolitičnost byla zatraceně vysoká. Ani by nevadilo, že se Germ drží po celou dobu skromnějších prostředků – ubylo elektroniky a vybočujících pasáží. Na tom není nic špatně, respektuji to. Problém nastává v momentě, kdy posluchač zjišťuje, že jednotlivé skladby nabízí neustále jedno a to samé. „Escape“ totiž ve skutečnosti není ničím jiným než omíláním toho stejného s absencí jakéhokoliv zaznamenáníhodného nápadu, který by dokázal Yatras postupně opracovávat. Písně působí bezradně, žalostně postrádají nápady a smysluplný vývoj. Převedeno do světa barev, Germ malují zatvrzele jednou jedinou základní barvou. Nepracují s ní, nepředkládají jemné odstíny. Ta základní barva je navíc strašně nudná, nebaví. Jako když v textovém editoru volíte základní červenou…
Mohli byste mi oponovat, že album cílí primárně na atmosféru, všechno jí podřizuje, hýčká si ji. Jenomže správná atmosféricky laděná deska má posluchače celou dobu držet svými klepety a za žádnou cenu nepouštět. Takovou sílu novinka Germ nemá a mnohem blíže než k nahrávce s parádní atmosférou má „Escape“ blíže k jakémusi nevýraznému, unylému a naivně sladkému nic. Třičtvrtěhodinové rozplizlé nudě.
Budu parafrázovat slova vyřčená na počátku recenze. Od „Escape“ jsem čekal příjemně poslouchatelnou nahrávkou, která mě sice do kolen nedostane, ale na pár poslechů solidně zabaví. Jak asi tušíte z řádků výše zanechaných, nepovedlo se. Nebýt odhodlání novinku Yatrase recenzovat už dávno před jejím vydáním, „Escape“ bych rozhodně nevěnoval tolik hodin, kolik jich ve finále bylo. Nedělal jsem to ani tak z potěšení, ale spíš z potřeby absolutně se přesvědčit, že Germ je na novém albu skutečně natolik bezzubý. Že působí dojmem jakési soft verze depresivně blackových klišé. Uvidíme, jakým směrem se to v táboře projektu vyvine, protože pokud vše zůstane při stavu současném, obávám se, že „Escape“ je poslední nahrávkou Germ, kterou jsem slyšel.
Dva roky stará deska „Sunbather“ katapultovala americké shoegaze black metalové Deafheaven do centra zájmu kdejakého kolem metalu motajícího se hipstera a pro mě znamenala především první seznámení s kapelou. A vlastně jsem rád, že jsem na ni narazil tak trochu bez znalosti kontextu a souvislostí a nebyl při poslechu alba zatěžován o předsudky pramenící z publicity kapely i mimo metalové kruhy. Do kapely je dneska v rámci black metalu populární kopat jako do kacířů, kteří žánr zpřístupňují širšímu spektru posluchačů, kteří nemají v krvi dostatečnou dávku pravého černého nihilismu a misantropie. Nicméně obecně zde navzdory lehkým vlivům Alcest či Wolves in the Throne Room vidím velký přínos a invenci. Pocitově jsem zkrátka do „Sunbather“ neslyšel tak pohlcující melancholickou nabluesovatělou black metalovou desku.
Samotná muzika tehdy velmi umně balancovala na hranici mezi zběsilým black metalem, shoegazovými a místy až post-rockovými náladami. Takový melancholický metal, avšak plný svižně tremolovaných sedmičkových akordů a estetiky východu slunce ve spojitosti s hrubou hysterickou agresí. Ve mně osobně (a snad mě nebude žádný sludgový vousatý strýc hnát) vyvolávala deska podobné pocity jako intenzivní závěry skladeb posledních Neurosis, pouze očištěné o hrubší pozůstatky hardcorové duše. Jenomže poslech „Sunbather” ve chvíli čekání na novinku vyvolával především mnoho otázek. Dá se z durových sedmiček postavit hypnotický black i napodruhé?
Možná ne. Důležité je, že se tak nestalo ne kvůli tomu, že by kapela zklamala, nýbrž protože se posunula zase trochu jinam. On už ten šedavý a svou (ačkoliv trochu dětinskou) výtvarností netradiční obal alba „New Bermuda“ prozrazoval něco z toho, co v sobě nový materiál skrývá.
Tak především je zde patrný zemitější a méně vzdušný projev. Deska působí na první poslech méně atraktivně, avšak při dalších inkarnacích postupně jednotlivé střípky do sebe začínají zapadat a člověk se začíná na každý další motiv těšit. Zvuk je oproti předchůdci méně plynulý a místy se zde zakousnou i celkem těžkopádně riffované pasáže, avšak jen pro zpestření, nikoliv jako nějaké významné narušení konceptu (nedejbože pak atmosféry). Deska zkrátka působí jako takové volné pokračování svého předchůdce, místy nepřístupnější, disonantnější, méně jednoznačně melodické, avšak ve výsledku neméně působivé. A když se člověk nebojí, že poklička bude horká, a nahlédne pod ní, zjistí, že je to zase velmi příjemné dílo. Jistě mající své mouchy, přeci jen se v některých mometech kapela trochu opakuje, ale ve výsledku rozhodně bavící a rozhodně ne zatraceníhodné.
Těžiště atmosféry stále tkví ve vzdušnosti shoegazu, avšak tentokrát opatřeného místy ne tak jednoznačnými melodiemi, jak tomu bylo minule. Metalová složka je místy instrumentálně blízká i jiným metalovým větvím, než jsou pouze blackové sypačky, za příklad může sloužit například kytarové sólo a rytmické kytarové řezání v „Come Back“ (jež pak vygraduje v klasické euforické pasáže). Kompozičně už jen při pohledu na tracklist je jasné, že své nápady kapela více nakumulovala do delších celků. A jaký je vývoj desky v průběhu hracího času? Působí na mě trochu jako by se kapela v první polovině více snažila znít jinak a ilustrovat, že navzdory charakteristickým postupům nestojí na místě a vyvíjí se. Ta druhá se pak spíš vrací ke konceptu a zvuku předchůdce. Například při poslechu již dříve zmiňovaných gradovaných pasáží „Come Back“, klasických klesajících stupnic ke konci „Baby Blue“ či úvodu závěrečné „Gifts for the Earth“ se člověk jistému pocitu déjà vu asi nevyhne.
Jenomže, tentokrát na mě právě více působí ty méně klasické skladby jako například hned úvodní „Brought to the Water“, jež je v úvodu přímočařejší a črtá relativně neotřelé momenty. Ve chvíli, kdy přijde melodický návrat obvyklejšího střihu, pak ona bluesovost v kontrastu s o kapku větší ponurostí evokuje kolegy Ghost Bath. Jako celek je otvírák různorodý a nedržící se dogmatu vybudovaného předchůdcem. V kontrastu k tomu závěrečná „Gifts from the Earth“ se o poznání rychleji oposlouchá, neboť zde se více odráží klasický charakter, který oproti minulosti už není moc překvapivý. Již zmiňovaná „Come Back“ či dvojka „Luna“ kombinují obojí, což je taková celkem přijemná hranice, jež dává najevo, že posloucháme stejnou kapelu, ale zároveň, že ta kapela nestojí na místě a vyvíjí se. Podobně je na tom i „Baby Blue“ disponující skvělými měkkými pasážemi po šesté minutě.
Novinka „New Bermuda“ rozhodně není bez vady. Navzdory novému kabátu zde lecky zaslechneme pasáže velmi podobné „Sunbather“. Nicméně samy o sobě kompozice fungují a mě osobně zkrátka baví (některé dokonce velmi). Zároveň větší různorodost podporuje trvanlivost desky. Překvapivost předchůdce je sice pryč, ale Deafheaven kráčejí dál. Sice občas našlapují dost nejistě, avšak po pár drobných útrapách nakonec do cíle dorazí. Pokud někdo tvrdí, že se jedná o senzaci, trochu přehání, kdo však tvrdí, že jde o brak a propadák, ten vyloženě kecá.
Druhý pohled (Skvrn):
Na Deafheaven jsem měl políčeno už poměrně dlouhou dobu, za což mohla kombinace věru prozaických důvodů. Američany jsem si zafixoval jako black metalové, a jelikož já tuhle hudbu rád, jednou muselo přijít i na ně. Navíc ten hype. Debutem „Roads to Judah“ nezvyklé pozdvižení začalo, načež následně vygradovalo v „Sunbather“, toho času lídra všemožných ročních přehledů. Právě tehdy jsem si umínil, že nastala chvíle hledat odpověď na otázku, zda Deafheaven roli „hajpovaných“ přát, nebo jen nevěřícně kroutit hlavou. Jenže „Sunbather“ mě nezastihl v nejlepší posluchačské formě a po mizivém počtu protočení dostal dozajista ambiciózní průzkum stopku. I tak se ale Deafheaven mých poslechů dočkali. Začal jsem sjíždět „Roads to Judah“, které si mě sice významným způsobem nezískalo, avšak nemám problém mluvit o nadprůměrně odvedené práci. A poté už přišlo „New Bermuda“. Jaké je?
Když Deafheaven ohlásili vydání nové desky, říkal jsem, že kapela půjde spíše ve šlépějích opalujícího se předchůdce. Nebude se hrát na přímočarou notu jako v „Roads to Judah“ a pokračovat bude proces postupného měknutí. Jenže první ohlasy „New Bermuda“ naznačily opak a mně po několika protočeních nezbývá než souhlasit. Novinka je velmi dřevní, na poměry kapely působí velmi metalově a sem tam Deafheaven skrz oldschool vyloženě vzpomínají. Viz sólo v „Baby Blue“, viz kytary uprostřed „Brought to the Water“. Ovšem i tak jsou výlety do minulosti spíše sporadického rázu a drtivá přesila stopáže patří ostře nabroušené post-black metalové moderně protkávané post-rockovým klidem. Právě na této symbióze „New Bermuda“ stojí a právě ona ho dělá silným.
Díky skladatelské kvalitě působí kontrasty mezi black metalovým napětím a post-rockovým úlevami naprosto přirozeně. I když Deafheaven neservírují nic vyloženě vynalézavého, cítím silný smysl pro gradaci a vývoj skladby. Stopáže skladeb atakující pravidelně desetiminutovou hranici tak nejsou přítěží, ale výhodou a důležitým prostorem ke skladatelským manévrům. Jednotlivé stopy působí vyrovnaně a kolegiálně se starají o celistvou sílu desky. Snad jediný výraznější problém mám s úplným koncem „Come Back“, kde Deafheaven sklouzávají v post-rockovém snění až k mírnému melodickému kýči. Jinak však v podstatě nemám výhrad. Pravda, letos jsem jen v rámci metalu slyšel hned několik silnějších desek, avšak kvalita tu rozhodně je, a to nemalá. Při takové formě pak nemůžu hype jménem Deafheaven přehlížet, neřkuli nad ním ohrnovat nos.
Země: USA / Česká republika Žánr: atmospheric black metal / blackgaze Datum vydání: 1.6.2014 Label: Zegema Beach Records / IFB Records / Dingleberry Records / Maniyax Records / Pike Records / Mosh Potatoes / Suspended Soul Records
██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila.
Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně – a určitě to není dáno jen tím, že to jsou Češi.
Největší vrchol celého počinu přichází hned na jeho začátku v podobě rozmáchlé čtvrthodinovky “V”. Jak vidno, ██████ delší stopáž rozhodně sedne a dokážou ji zužitkovat – zejména druhá půle, kdy nastane zvolnění do jakési směsky ambientu a soft noisu, která se posléze přelévá zpět ke kytarové hudbě a postupně mohutně graduje, je opravdu excelentní a vlastně bych si dovolil tvrdit, že je to asi to nejlepší, co ██████ doposud stvořili. “VI” už tak působivá není, ale i tak je pořád vážně dobrá a vcelku hravě udržuje laťku, jakou skupina sama sobě nastavila.
Old Soul žánrově pokračují ve víceméně stejném duchu jako čeští kolegové, možná jsou jen trochu hutnější a ještě o kousek víc post, jejich tvorba mi však subjektivně nepřijde tak silná jako v případě ██████. I tak se zde ale jistě najdou povedené momenty a ta muzika mi dává smysl. U Old Soul mi naopak víc sedla kratší písnička “Lens”, kde mě baví jak kytarové výbuchy, tak i klidnější momenty; naopak “Emerald” mi místy přijde bohužel až moc utahaná a příliš mi nesedí ani větší vliv blackgazu. I přesto se však stále jedná o slušnou práci a nedělá mi problém to poslouchat.
Druhý pohled (Atreides):
Split jako takový a jeho pozadí tu nebudu příliš rozpitvávat, to udělali kolegové okolo, takže se zaměřím především na hudbu. Já osobně se k jeho důkladnějšímu poslechu dostal až po zrušeném koncertu Falloch a Lantlôs, kde ██████ předvedli kus svého nového repertoáru, takže když jsem se podíval splitku blíže na zub, nebylo ze strany plzeňských až tolik co objevovat. Řečeno s nadsázkou, protože díky intenzitě, s jakou kluci drtí skladby v živém podání, se toho docela dost ztratí a při studiovém setkání vyplyne na světlo kvantum detailů. A že se občas člověk musí i tak snažit, aby se k nim dostal, protože třeba úvodní opus “V” je ve střední hlukové části dost podmanivý a hypnotický na to, aby vás unášel v myšlenkách a samotnou hudební stránku nechal takřka nepovšimnutou. Monolitický černý kvádr z “Vesmírné Odyssey” par excelence.
Druhá, kratší skladba “VI” je pro změnu přímo nabita náladami a střídá jednu polohu za druhou. Důležité ale je, že každá ze skladeb má něco do sebe a obě jsou zvládnuty na výbornou. Rozdílnými povahami se navíc skvěle doplňují a ██████ nastavili pro Old Soul laťku pěkně vysoko. Ti rovněž hrají svébytnou směsku, screama a dalších vlivů, která jim funguje dost dobře, nemůžu se ale ubránit porovnání s ██████, kteří z pomyslného (a poněkud nesmyslného) souboje vychází o trochu lépe.
Na hudbě Američanů oceňuji, že v jemnějších pasážích dokážou být víc zasnění, shoegazové a post-rockové prvky tu hrají velkou roli a skvěle konstrastují s přechody do zběsilého black metalu. Díky absenci elektroniky se obě kapely dobře doplňují a zejména závěrečná “Emerald” je vážně nádherná. Blackgazové pasáže kolidující s chorobnou druhou částí skladby, která je výborně vygradovaná a emoce z ní jen tečou. Ve výsledku tak jde o zdařilé kombo, které plní účel – představuje kvality domácí produkce Americe a naopak. A na výbornou, protože já se po tvorbě Old Soul v budoucnu určitě ještě poohlédnu. Velmi dobrý a vyvážený počin.
Třetí pohled (Zajus):
██████ udělali loni na české metalové scéně solidní rozruch svým debutovým bezejmenným demem, které na ploše čtyř skladeb představovalo osobité moderní pojetí black metalu, ne náhodou odkazující například směrem k Deafheaven. S roční pauzou se ██████ vrací s novým materiálem a k jeho vydání si pozvali americké Old Soul, jejichž historie je oproti nováčkům ██████ poměrně dlouhá. Jak spolupráce těchto dvou kapel dopadla?
Jedním slovem dobře. Začněme stranou ██████, která čítá dvě skladby. “V” je takřka čtvrthodinový opus navazující tam, kde kapela skončila na svém loňském demu. Charakteristický rukopis zůstává, přibyl navíc výtečný cit pro plynulý vývoj a zapojení elektroniky v prostřední části. Kratší “VI” je pak skladbou typičtější, s elegantní jemnou částí uprostřed dvou energických konců, ve kterých nechybí důraz na melodie a ladná souhra tří kytar, z nichž jedna velice věrně supluje basu. Co se týče koncentrace dobrých nápadů, je “VI” možná i lepší než “V”, ovšem ta díky své stopáži projde výbornou pomalou gradací a působí tak celistvějším dojmem.
Hudba Old Soul je v mnohém podobná, neboť formálně spadá do stejného žánru. Přesto jsou zde jasné rozdíly, ať už je to čistší zvuk, přítomnost baskytary, zřetelnější vokál či větší skladatelská přímočarost. U Old Soul mám však problém při tvrdších momentech (kterých je většina), jelikož se mi dosti slévají a nalézám mezi nimi jen málo odlišností, což u ██████ říci nelze. I přesto jde o solidní poslech, bohužel jen o málo lepší než nabízí žánrový standard.
Pokud bych měl hodnotit separátně, straně ██████ bych s klidem osm a půl bodu, zatímco Old Soul by se museli spokojit s o půl třetího bodu nižším hodnocením. Protože však strana ██████ zabírá formálně delší část splitu, dovolím si jí přisoudit vyšší váhu a hodnocení zprůměrovat na 7,5.
Čtvrtý pohled (Skvrn):
Plzeňští ██████ byli jediným důvodem, proč si obstarat zbrusu nový split se žánrově spřátelenými Old Soul. Proč to ostatně hned na úvod nepřiznat – hádám, že nebudu jediný takový. ██████ považuji za jednu z největších nadějí, které se v posledních letech vyklubaly v tuzemském tvrdě metalovém podzemí. Již loňským demem si bezejmenné kvarteto získalo slušný počet příznivců nejen v našich luzích a hájích, ale především v zahraničí, což je po jediném vydaném nedlouhohrajícím počinu vizitka věru výborná. Naopak Old Soul pro mě byli velkou neznámou a letošní split se tak stal první možností, jak se s tvorbou Američanů seznámit.
Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale to, co na novém počinu předvádí ██████ mě svou silou srazilo do kolen. Kapela totiž za jediný rok urazila dlouhý kus cesty. Ne však změnou charakteristického zvuku a vokálu, ale epičností skladeb, z nichž delší “V” atakuje čtvrthodinovou stopáž. Jistě, délka písně ani zdaleka neznamená automaticky větší skladatelskou zručnost nebo výpravnost, nicméně v případě ██████ se takhle dlouhá kompozice vydařila na výbornou. Silné skladatelské momenty, kontrasty mezi atmosférickým blackem se screamo vokálem a klidnými post-rockovými vodami, které celé výrazivo bezvadně doplňují, toť absolutní trefa do černého. “VI” je naopak kusem přímočařejším a mnohem více se podobá skladbám z dema. Nic to však nemění na tom, že i tady zůstává vysoká kvalita a především naživo tenhle vál zabíjí.
Stranu Old Soul zmíním spíš okrajově. Žánrově jsou si s “Nicem” hodně podobní, ještě více se však blíží spíš hardcorovému pojetí, což rozhodně není věc, která by mi vadila. I Američané na desce předvedli slušný výkon a stejně jako ██████ vyrukovali s jedním přímočařejším a jedním atmosféričtějším kusem, jenomže stín vrhnutý tmavým obdélníkem zanedbatelný není. “Obdélníci” totiž předvedli, že i delší stopáž jim není cizí a urazili další kus cesty v naplňování evidentního potenciálu. A teď už by konečně mohla přijít dlouhohrající deska.
Jestli nás čtete trochu pravidelněji, nejspíš jste si už všimli, že dost zápasím s pochopením té aktuálně poměrně dost populární (v relativním slova smyslu) scény, která se pohybuje někde na ose blackgaze, post-black metalu, shoegaze a post-rocku. Ačkoliv jsem se opravdu snažil a spoustě deskám jsem ve svém přehrávači věnoval množství prostoru, času a pozornosti, snad jsem ještě nenarazil na nahrávku, jež by mě nechala stát s otevřenou hubou, jak je to dobré. Přesto se ten styl ve své nezměrné naivitě snažím stále pochopit a stále to zkouším, díky čemuž jsem nakonec zkusil i německou skupinu Lantlôs, na niž jsem slyšel jen samé pozitivní reference, ale její vlastní hudba mi doposud unikala.
Bohužel ani “Melting Sun” se nestalo tím albem, které by prolomilo ledy a ukončilo můj boj s blackgazovými větrnými mlýny. V překladu řečeno, ani Lantlôs mě prostě příliš nebaví. Na druhou stranu však musím naprosto férově uznat, že z toho všeho, co jsem v tomto stylu doposud slyšel, patří “Melting Sun” jednoznačně k tomu lepšímu a z té desky je slyšet jistota a vyhranost kapely. Stejně tak uznávám, že se zde najdou i poměrně povedené momenty, především v zemitějších instrumentálních pasážích nebo naopak v těch nejklidnějších chvilkách bych se nestyděl říct, že v tom smysl vidím. Na druhou stranu je tu však i spousta věcí, jež nejsem s to překousnout. Jednou z nich je určitě jistý typ melodií, které mi přijdou dost kýčovité, což není nic, co by mi imponovalo. Mnohem horší je to však s přitepleným zpěvem, jenž se mi vyloženě (i když možná jen subjektivně) nelíbí a nejsem schopen jej strávit.
Ve výsledku je tedy pro mě “Melting Sun” trochu rozporuplným počinem. Nemohu mu upřít jisté kvality, ani nemohu tvrdit, že by se jednalo o vysloveně retardovanou muziku. Nicméně jsou zde prvky, jež jsou mi vyloženě nepříjemné, poslech mě takřka vůbec nebaví a už teď s jistotou vím, že jak dopíšu tuhle větu, nikdy v životě si to nepustím znovu…
Druhý pohled (Skvrn):
Já mám na vlnu blackgaze oproti kolegovi trochu odlišný názor, jelikož stylotvorné desky “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” od Alcest mě dodnes královsky baví. Problém vidím v tom, že spousta kapel se chytla Neigových myšlenek a snaží se je za každou cenu napodobit a s kritikou takových Cold Body Radiation, na jejichž novinku tu jste zde mohli před nedávnem narazit, naprosto souhlasím. Lantlôs jsem vždy považoval za kapelu, která se právě Alcest držela jako klíště, a když se teď Alcest přeorientovali na de facto čistokrevný shoegaze, Lantlôs nezůstali pozadu a na své novince “Melting Sun” dávají black metalu rovněž sbohem.
“Melting Sun” je přesně tím typem alba, k jehož poslechu musíte přistupovat s určitou náladou, neboť při špatném rozpoložení to nedopadá dobře a po prvních minutách desku opouštíte. Sám vím, o čem mluvím, i tady jsem několikrát narazil. Když však člověk na hudbu Lantlôs přistoupí, nezní to špatně a každý si v tom snad kromě pravověrného death metalisty něco najde. Vzhledem k tomu, co ve volném čase poslouchám za hudbu, je jasné, že mě zaujaly především kytarové pasáže, které jsou skladatelsky opravdu na výši a přesto zapadají do poklidného tempa desky.
Co se týče zpěvu, tak ani ten mi nevadí. Zní mi zcela upřímně a do atmosféry “Melting Sun” perfektně zapadá. A i když kolegovi připadají některé pasáže některé pasáže kýčovité, říkám si, že jestli má znít kýč takhle, tak by tu nebylo zas tak zle. Já si tedy radši “Melting Sun” sjedu několikrát dokola, než abych byl okem přivázaný k power metalovému obalu plného draků a připitomělého fantasy světa. Mimochodem, obal “Melting Sun” taky není teda žádná sláva.
Jak vlastně “Melting Sun” obstálo? Přiznávám se, toto fakt není hudba pro mě, ale i přes to si z desky odnáším převážně pozitivní pocity. Lantlôs se jako mnozí žánroví souputníci neutopili v přesládlé atmosféře, a i když to i u nich občas skřípe, předvedli, že dokáží i v rámci nového směřování předvést skladatelsky solidní skladby.
Země: Nizozemsko Žánr: blackgaze / post-black metal Datum vydání: 10.4.2014 Label: Dusktone
Tracklist:
01. A Clear Path
02. Mountain Mornings
03. Slowly Falling from the Sky
04. Quietly Retreating to Nowhere
05. This Last Year
06. Streams
07. Always Drowning
08. Never Stay
Myslím, že nikdo nebude mít nic proti, když prohlásím, že se každá doba vyznačuje určitou módou. Co pár let se mění trendy účesy, střihy značkového oblečení, od něj odvozených kopií a tak dále, a kdybychom byli internetovým portálem Cosmopolitanu, v lepším případě by vás teď čekala exkurze do dějin všeho, co kdy bylo šik a v kurzu, v horším pak zasvěcené rady, co pofrčí za půl roku. Jenže protože nic takového nejsme a zajímá nás spíše muzika, čeká nás samozřejmě povídání o muzice.
Proč tedy žvaním o té módě, říkáte si, a je to věru dobrá otázka. Inu, móda se projevuje vedle výše uvedených odvětví samozřejmě také na poli hudby, a to ať už jde o popularitu velkých žánrů nebo o menší subžánry. Pro příklady nemusíme chodit nikterak daleko, protože i mladší ročníky mají jistě v paměti, jak několik let nazpět celým metalovým světem cloumala folk metalová horečka… Pokud by se dalo ukázat na nějaké žánry, které frčí dnes, rozhodně mezi nimi nebude chybět pojem shoegaze (do češtiny volně přeloženo jako “civění na botu”), a to už se konečně pomaličku dostáváme k tématu dnešní recenze. Povídat si totiž budeme o desce, která se pod tento žánr zcela bezpečně řadí, a může posloužit jako trefná ilustrace toho, jak to také dopadá, když je něco v módě.
Aby bylo formalitám učiněno zadost – námětem dnešní recenze je deska “A Clear Path”, což je třetí nahrávka nizozemské kapely Cold Body Radiation, která to letos údajně táhne pátým rokem, ale to je tak nějak vše, co se mi o ní podařilo zjistit. Jenže recenzent, natožpak posluchač, není živ statistikou, takže hurá na to, co nám Cold Body Radiation na své novince naservírovali. Odpověď na tuhle otázku je velice prozaická – civění na botu. “A Clear Path” je čistokrevné, nezkalené a esenciální shoegaze, jenže nejspíš právě v tom tkví jeho zásadní slabina. Pro samou zasněnost, éteričnost, oduševnělost a kdoví ještě pro co, co je shoegaze vlastní, z toho totiž vychází absolutně unylá deska naprosto o ničem. Žádné záchytné body, žádné zmíněníhodné melodie nebo atmosféra, prostě nic. Ono se to jen tak neškodně přelévá, v různých tóninách to jemně hučí a takhle to prohučí až na konec a vy ani nevíte, že jste něco poslouchali. Nevím, jestli třeba právě tohle není premisou pro správnou žánrovou nahrávku, když i opěvovaní Alcest na mě poslední dobou dělají lautr stejně blbý dojem, ale pardon, tohle prostě nežeru.
Pravda, pár momentů, které z toho trochu vyčnívají, se přeci jen najde. Předně je to zpěv. Ten je samozřejmě čistý, vysoko položený a táhlý podobně jako všechno okolo, jenže on bohužel vyčnívá tím, že mi místy připadá falešný nebo alespoň dost nepohodlný. Člověk, který tohle zpívá, zjevně nemá pro podobný druh zpěvu vlohy a je to sakra znát. Oproti tomu dva následující a zároveň jediné zbývající výčnělky, kterým se podařilo nad tu beztvarou hudební hmotou vyplout, jsou skladby “A Clear Path” a “Always Drowning”. Tyhle jediné totiž nabízejí alespoň náznaky něčeho, čeho se jde chytit – místy relativní obstojnou instrumentální práci, pár celkem slušných melodií a proti zbytku desky podstatně zahuštěnější atmosféru, díky níž se v těchto dvou případech daří alespoň přibližně dosáhnout na úroveň, jakou by se měl vyznačovat přijatelný žánrový materiál.
Jenže to jsou jen dvě skladby z osmi a jinak je tam absolutní prázdno, případně jakési amorfní zvuky a nebo ten prapodivný zpěv, což je možná ještě horší. Těžko se tedy divit známce, s jakou se Cold Body Radiation budou muset popasovat. Neříkám, že by to nešlo poslouchat – nakonec jsem se k tomu sám také několikrát přiměl. Jenže každý z těch poslechů ve mně nezanechal nic jiného než jeden velký otazník za otázkou “Proč to do prdele poslouchám?”… Já fakt nevím, z shoegaze toho nijak zvlášť naposloucháno nemám, ale pomalu si začínám myslet, že to asi nebude úplná náhoda, když na mě nahrávky tohohle žánru působí velice podobně, respektive všechny stejně blbě, a pranic tomu nepomáhají ani prohlášení o jejich hluboké osobní a emocionální rovině, jako třeba v tomhle případě…
Další názory:
Já vím, že jsem to tu v různých recenzích a hodnoceních psal již mnohokrát a že už s tím pomalu začínám být trapný, ale shoegaze a jeho kombinace s (post-)black metalem je něco, co se mi prostě asi nikdy nezalíbí a nejspíš už napořád mi to bude připadat jako ukňouraná nuda, která svou hudební impotentnost nazývá zasněnou atmosférou. A to i přesto, že jinak mám “měkké” žánry vlastně docela rád. Jenže každá další nahrávka mě v tom akorát utvrzuje a ani Nizozemci Cold Body Radiation mi se svou třetí řadovkou “A Clear Path” nedávají sebemenší důvod, abych svůj názor změnil. Když pominu, že mi všechny tyhle kapely znějí úplně stejně, tak je to prostě totálně teplá zívačka bez výrazných momentů či nápadů, bez atmosféry. Možná jsem jenom špatný zkušební materiál, ale subjektivně se mi tohle prostě nelíbí. Na druhou stranu, pokud si na rozdíl ode mě myslíte, že Alcest jsou fakt dobrá kapela, tak by se vám “A Clear Path” líbit mohlo… H.
Upřímně řeknu, že muzika Woods of Desolation mi až doposud docela úspěšně unikala… nebo lépe řečeno, něco jsem slyšel, ale hodně letmo a nic moc konkrétního si nevybavuji, nicméně jsem měl tenhle australský jednočlenný projekt vždycky zaškatulkovaný jako kvalitní záležitost. Mezeru ve znalostech jsem se jal napravit s aktuální třetí řadovkou “As the Stars”, od níž jsem očekával, že mi onen dojem, že jde o kvalitní muziku, potvrdí.
Nemohu tím pádem soudit, jak si “As the Stars” stojí v porovnání se svými dvěma předchůdci, ani nevím, jestli na tom nejsou náhodou lépe, ale novinka v mém případě zůstala docela dost za očekáváním. Namísto silné, uhrančivé a atmosférické black metalové desky jsem totiž dostal poměrně rozplizlou a ničím nevýraznou nudu, která sice je v zásadě black metal, ale ten je v podání Woods of Desolation rozmělňován poslední dobou (a pro mě dost nepochopitelně) čím dál tím populárnějšími post-rockovými postupy s lehkými doteky shoegazu.
Nikdy jsem se nijak netajil tím, že mi tohle není vůbec po chuti – nikoliv však automaticky, abych si něco dokazoval, ale především z toho důvodu, že jsem snad ještě nenarazil na skupinu, jež by to dokázala podat takovým způsobem, aby mě to doopravdy a v plné míře oslovilo. Což se tedy nedá říct ani o Woods of Desolation, potažmo “As the Stars”. Zdá se mi totiž, že všechno tohle “post-rockování” ten black metal neuvěřitelným způsobem “ztepluje”, dělá z něj takovou homo muziku, jež je pro mě jednak nudná, jednak na hony vzdálená tomu, o čem by black metal měl být (a to ani omylem nepatřím mezi ten typ lidí, kteří nutně potřebuji black metal v jeho původní formě). A to už na Woods of Desolation, potažmo “As the Stars” sedí úplně přesně.
“As the Stars” je pro mě tím pádem zklamání. Není to neposlouchatelné, ale je to nuda, která funguje jen jako podklad k nějaké činnosti, když to album vnímáte maximálně na půl ucha. Když se totiž člověk soustředí je to… o ničem.
Druhý pohled (Skvrn):
Woods of Desolation bezesporu patří k nejdůležitějším black metalovým projektům skromné australské scény. A to především, že se podílela na definici žánru, který v poslední době vylétl strmě nahoru – “blackgaze”. Spousta lidí mi bude mít za zlé další škatulkovací povídání, ale nemohu si ho v případě “As the Stars” odpustit. Blackgaze, jakožto mix black metalu, post-rcoku, shoegaze a já nevím čeho ještě, je totiž na desce zastoupen po celé délce. Mně osobně přijde, že za blackgaze se vydává takový pozitivnější black metal, i když ono slovíčko pozitivní je hodně ošemetné. Zvlášť, když se někteří nepářou Woods of Desolation obdařit škatulkou DSBM.
Omluvte nezvykle dlouhý úvod, ale ohledně “As the Stars” by stačila právě pouhopouhá dvě slovíčka – solidní blackgaze. Hned na začátek říkám, čekal jsem víc. Atmosféru i již tradiční feeling Woods of Desolation jsem dostal, ale něco mi na novince nefunguje, především zvuk. Ten se na první pohled podobá poslední řadovce “Torn Beyond Reason”, na novince je však nepříjemnější, a to prosím doslova, uši po nějaké čtvrté písničce celkem trpí, a fakt, že jsou skladby vystaveny v obdobném duchu, tomu rozhodně nepřidává. Nedokážu specifikovat, co konkrétně je na zvuku špatně. Vokály jsou opět hodně zastrčené – nevadí, tak prostě zní Woods of Desolation; bicí oproti “Torn Beyond Reason” ztichly – taky žádný problém; přijde mi však, že blackové kytary jsou až moc intenzivní a až moc vyhulené co se týče výšek a s tím mám problém. Všechny skladby se nesou v podobných náladách, v nichž se na rozdíl od drtivé většiny black metalové produkce najdete i smysl pro naději a líbivost. To vše by bylo pěkné, poměrně snadno přístupné nebýt toho zvuku, který mi pocit z “As the Stars” kazí.
Je pro mě těžké vyřknout konečný ortel, zvlášť když předchůdce “Torn Beyond Reason” jsem měl hodně rád. Od té doby se zas tak moc nezměnilo, Woods of Desolation jsou stále dobře rozpoznatelní, jen necítím, že by to bylo úplně ono. Protekčních šest a půl…
Francouzské duo Alcest v našich končinách rozhodně není neznámé a již nějakou dobu se mu od domácího posluchačstva dostává podle mě zaslouženého uznání. Od některých jedinců i nepochopení – a mám dojem, že právě jejich počet s aktuální novinkou “Shelter” vzroste. Mozek projektu Neige jej už před nějakou dobou definoval poměrně jasně odklonem od black metalu z prvních nahrávek k post-metalovým/rockovým náladám, přičemž již s předchozím albem “Les voyages de l’âme” se našli tací, kterým díky odklonu od metalu nebylo příliš pochuti. A vzhledem k faktu, že “Shelter” je nahrávkou především post-rockovou a shoegazovou, je na místě se domnívat, že takových hlasů bude mnohem víc.
Ani já sám popravdě nevím, co přesně si mám myslet o vývoji, který Alcest prodělali. Na jedné straně mi hudebně velmi sedí, na té druhé mi aktuální album přijde takové… jak to jen popsat. Jemná post-rocková a shoegazová poloha, jež se občas zaběhne až k ambientu mi sama o sobě opravdu sedne. Po stránce hudební tak nemám albu příliš co vytknout, “Shelter” mě v tomto ohledu zkrátka baví. Mírná letargie a silná melancholie, která nemá potřebu kamkoliv spěchat a dává si na čas, vám postupně nastavuje všechny tři zmíněné tváře. Rockovější “La nuit marce avec moi”, velmi klidná “Away” nebo závěrečná “Délivrance”, jež mi svojí kombinací shoegazu a ambientu nejvíce připomíná tvorbu Hammock, jsou skladby, které mi v hlavě utkvěly asi nejvíce, ačkoliv materiál je sám o sobě velmi vyvážený. Metal již opravdu nenajdete ani omylem, přesto stále najdete typický rukopis Alcest, i charakteristický zvuk kytar z posledních alb. Na velmi dobré úrovni je i produkce, ačkoliv ve mně místy budí dojem až přílišné vyumělkovanosti a sterilnosti.
Za těchto okolností bych uvažoval o docela vysoké známce už jen díky povedené hudbě. Jenže v případně “Shelter” je tu něco, co mi dojem z alba chtě nechtě kazí. Zprvu mi to tak nepřišlo, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se ukázal jeho největší nedostatek: chybí mu duše, jakákoliv podstata, která by mě k němu táhla zpět a kterou by mohlo posluchači předat. I přes nemalou porci času, kterou jsem mu věnoval, jsem nic takového v “Shelter” nenašel a upřímně pochybuji, že kdy vůbec najdu, i když jej nechám odležet a po čase se k němu vrátím. Jestli ji najde někdo jiný, prosím. Namísto toho však ve mně deska vyvolává jiné pocity, jako je třeba rozporuplnost nebo nedůvěřivost, což jsou věci, které od dobrého alba prostě nečekám a popravdě jsem je ani v nejmenším nečekal od Alcest. Naopak, oba vypuštěné singly “Opale” i “Délivrance” (v podstatě první a poslední píseň alba) se mi samy o sobě líbily. Neige to se vší tou něžností, melancholií a jemností zkrátka přehnal takovým způsobem, až se vlastně Alcest v mých očích docela odcizil. Sice v hudbě se stále dá postřehnout jasný Neigeho rukopis, ale to je taky všechno, co “Shelter” spojuje s předchozí tvorbou kapely. Nemůžu říct, že mě album vyloženě nudí, ale z té vší melancholie, stoickosti a pokusu o jakési vyjádření krásy pokaždé cítím především samoúčelnost a ztrátu soudnosti. Jako kdyby se Neige snažil za každou cenu nahrát co nejjemnější a nejzasněnější desku – proti čemuž bych v zásadě nic neměl, kdybych mu byl schopen uvěřit, že jde vážně to, co chce autor vyjádřit, a nikoliv o prázdnou pózu, která jakkoliv dobrou hudební stránku alba zabíjí. Pokud je mi tedy z něčeho opravdu smutno, rozhodně to není nálada, kterou by mi album předávalo, jako spíš rozmrzelost z toho, jak moc vyčpěle na mě působí.
A k tomu popravdě už ani nemám, co bych dodal. Ačkoliv je tedy po formální stránce vše tak, jak má být, “Shelter” je pro mě prázdnou slupkou. Pěkně zahranou, ale to je tak všechno. “Shelter” je tak trochu jako pěkná slečna, která se sice dokáže mile usmívat a příjemně mrkat modrýma očima. Když otevře pusu ve snaze pronést větu, zjistíte, že sice hovoří francouzštinou, která zní naprosto božsky, a na první pohled hovoří o věcech, jako je umění, krása nebo ona Kunderovská nesnesitelná lehkost bytí, jakmile jí však pohlédnete do těch blankytně modrých, nevinných očí, tak zjistíte, že je ve skutečnosti prázdná a dutá jako krabice od banánů a nemá vám co říci, sebelépe její slova zní. A vy jí stejně dáte šest z deseti, že když nic jiného, dá se na ni alespoň dívat.
Další názory:
Popravdě řečeno, Alcest mi vždycky přišli jako hodně a naprosto zbytečně přeceňovaná skupina. Na prvních dvou počinech “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” jsem si ještě myslel, že je to jednoduše tím, že se mi nepovedlo se do té hudby náležitě ponořit a naladit se na správnou notu, ačkoliv formálně by to neměl být problém, ale s každou následující deskou jsem čím dál tím více přesvědčen o tom, že to není záležitost správného naladění, ale že navzdory všeobecnému nadšení z téhle kapely jsou Alcest pod tou slupkou rádoby zasněné atmosféry prostě a jednoduše nudní. Už na “Les voyages de l’âme” jsem přišel na to, že je to na můj vkus přespříliš rozvláčné, nijaké… takové moc přiteplené. A “Shelter” to jednak definitivně stvrzuje, jednak ten faktor nudy a přiteplenosti posouvá ještě o kus dál. Upřímně je mi naprosto volné, že už to nemá vůbec nic společného s metalem (jestli náš skromný plátek čtete delší dobu, jistě jste si všimli, že zrovna já muziku mimo metalové vody vážně dokážu ocenit), problém vidím v tom, že je to prostě neskutečná zívačka. Jedinými světlejšími momenty “Shelter” jsou “La nuit marche avec moi” a “Voix sereines”, které sice pořád nejsou něčím, co bych chtěl poslouchat, ale na rozdíl od zbylého bezpohlavního balastu mají s přivřenýma očima nějakou kvalitu. Na druhou stranu je tu ale i příšernost jako “Opale”, která je pro mě něčím naprosto, ale naprosto neposlouchatelným. Možná někomu 4,5/10 přijde jako přehnaná známka, ale já si nemůžu pomoct, tohle jde absolutně mimo mě… a vzhledem k tomu, že se fakt nechci skrývat za pokrytecké větičky jako “sice se mi to nelíbí, ale objektivní kvalita tam je”, abych mohl udělat hodnocení, které nikoho nepobouří, tak je tahle cifra z mého pohledu naprosto adekvátní tomu, jak na mě hudba na “Shelter” působí… H.
Tak se mi zdá, že francouzští snílci Alcest se s každým dalším albem noří do větších hlubin hudební nezáživnosti. Ne, že by se jednalo o mou srdcovku, od níž znám zpaměti každý tón její tvorby, nicméně mám rád debut, občas si pustím “Écailles de lune”, předposlední “Les voyages de l’âme” sice už nemělo takový glanc, ovšem vyloženě proti srsti mi nebylo, ale novinka “Shelter” je na ploše pětačtyřiceti minut přehlídkou několikrát převařeného sáčku čaje, jen s tím rozdílem, že jej dostanete luxusně naservírovaný. Alcest na “Shelter” nechybí typická zasněná atmosféra, skladby samy o sobě nejsou v některých případech vyloženě špatné (“Voix sereines” mě naopak baví hodně), ale jako celek mě to prostě nudí. Nemůžu si pomoct, ale nebýt mému uchu příjemného vokálu hlavního mozku Neigeho a zvonivé kytary, která se velmi hezky poslouchá, tak bych si album stěží pustil víckrát. Kombinace post-rocku a shoegaze je sice velmi svébytný hudební mix, na který musí mít posluchač svým způsobem tu správnou náladu, ale nevěřím, že by mě “Shelter” nebavilo jen proto, že nejsem v tom správném rozpoložení. Bohužel jsou skladby až příliš rozvláčné, tak nějak si plynou, aniž by dokázaly udržet pozornost, takže jako kulisa k jiné práci se mi noví Alcest docela osvědčili, ovšem abych si poslech vychutnával a něco z něj měl? Sorry, pánové, tentokrát ne. Kaša
Do “Shelter” jsem vkládal poměrně velké naděje, ale tak nějak tuším, že to asi muselo přijít. Neige své Alcest neustálým zjemňováním dovedl až kamsi na hranici plytké nudy, která poslouží leda příjemné uspávadlo. Jenže, je to tak úplně pravda? I kdyby totiž byly nádherné (a to slovo opravdu nepoužívám ani trochu nadneseně) melodie jedinou silnou stránkou čtvrtého počinu Alcest, stále by mohlo jít o zatraceně dobrou hudbu. A já jsem přesvědčen že se tak, byť v menším měřítku, opravdu stalo. Stačí náhodně pustit kteroukoliv skladbu, přetočit na libovolný moment a s naprostou jistotou narazíte na příjemnou kytarovou linku, uhrančivou atmosféru nebo uklidňující zpěv, který vás okamžitě vtáhne do dění a donutí vás poslouchat dál. A pokud nechcete dělat koniny a album si pustíte od začátku, neodejdete znuděni po dvou třech písních – alespoň já tak nikdy neučinil. Troufnu si říct, že až na klipovou “Opale” na albu není jediné slabší písně, několik jich naopak vystupuje, kupříkladu dojemná “Voix sereines”, anglicky zpívaná “Away” a závěrečná “Délivrance”. “Shelter” je tak velice příjemné album, které mi vždy zvedne náladu a které v konkurenci starších desek kapely o mnohé nezaostává. Vypuštění posledních pozůstatků black metalu se z něj stala relaxační hudba, což o jejích kvalitách ovšem nic neříká. Zajus
Pakliže byla minulá deska Alcest, “Les voyages de l’âme”, přinejmenším kontroverzně přijatá, o “Shelter” to bude platit dvojnásob. Už nyní, nedlouho po vydání desky jsem si jist, že dojde k rozdělení fanoušků Alcest na ty, kteří tomuto duu sežerou vše i s navijákem, tedy včetně “Shelter”, a na ty, jimž se líbily především dvě, maximálně tři první desky. Tam bych se zařadil i já. A pak jsou ještě ti, kteří berou Alcest jako přeceňovanou záležitost nebo projekt, jenž dokonce kazí black metalu čest, ale ti už se vlastně nedají nazvat fanoušky, že? Nicméně o black metalu nemůže být v případě nové desky ani řeč. Když Neige před vydáním “Shelter” avizoval, že na ní nenajdeme snad ani jediný metalový prvek, musím mu dát za pravdu a cením si toho, protože ve většině případů je to jen hudbou nepodložené chvástání. První věc, která mi na desce není úplně příjemná, je, že je “Shelter” neustále pozitivní. Na minulých nahrávkách to sice nebylo dvakrát jiné, desky to byly taky hodně zasněné, ale vždy včas a na správném místě zakročily black metalové kytary nebo skřehotavý vokál, čehož se mi na “Shelter” nedostává. Na druhou stranu je tohle společně s nepříliš propracovanou kompoziční složkou jediná věc, která mi na desce vadí, ale to už bývá na albech nasměrovaných na emoce běžné. Deska solidně plyne a především jako oddychovka poslouží velmi dobře. I když nepopírám názory, že novinka může vyznít poněkud čtyřprocentně, nevidím důvod udělit nízké hodnocení, když těch několik hodin ve společnosti “Shelter” bylo koneckonců příjemných. Skvrn
Země: Austrálie Žánr: post-black metal / electro / blackgaze Datum vydání: 4.11.2013 Label: Eisenwald Tonschmiede
Tracklist:
01. Intro
02. Butterfly
03. The Stain of Past Regrets
04. Departures
05. Memorial Address
06. An End
07. Beneath the Cliffs
08. Blue as the Sky, Powerful as the Waves
09. How Can I?
10. I Can See It in the Stars
11. It’s Over…
12. Withering in Hell
13. Ghost Tree Pt. 3
Germ je jednočlenným projektem, jehož sídlo je z našeho pohledu doslova na druhém konci světa – v Austrálii. Má jej na svědomí jeden z nejaktivnějších místních muzikantů na poli metalu… i když, vlastně nejen metalu, jelikož Tim Yatras se věnuje také spoustě dalších žánrů. Přesto si jej většina z nás bude pamatovat především z kultovních Austere, kteří i přes docela krátkou dobu svého působení (formálně pět let, pořádně vlastně jen tři roky) a málo počinů (dvě desky, tři neřadovky) zanechali nesmazatelnou stopu u mnohých příznivců black metalu. Dále se ovšem podílel i na dalších skupinách jako Woods of Desolation, Nazxul či Grey Waters, což na australské scéně rozhodně nejsou neznámé pojmy. A nyní už do tohoto výčtu samozřejmě patří právě i Germ, což je jeho osobní projekt, do něhož se pustil na plné obrátky po rozpadu Austere…
Říct “na plné obrátky” se v tomto případě opravdu hodí. S první deskou “Wish” Tim Yatras přišel na jaře 2012 a jednalo se o vysoce kvalitní počin, jenž takřka okamžitě ukořistil pozornost nemalého počtu lidí. Zároveň na něm Tim přišel s novým hudebním výrazivem, které v sobě velmi neotřelým a skoro až pozoruhodným způsobem mísilo post-black metal, rock, shoegaze, trance a později s nadsázkou snad až popové nápěvy. Jenže jakkoliv to může takhle papírově znít jako neuspořádaný mišmaš ne nepodobný legendárnímu dortu pejska a kočičky, ve skutečnosti to fungovalo náramně a přinejmenším pro mě osobně se z toho vyklubalo jedno z největších překvapení toho roku. Netrvalo ovšem ani půl roku a jméno Germ bylo zpátky, tentokráte s EP “Loss”, jež ovšem bylo jen o sedm minut kratší než předcházející řadové album. Hlavní je ovšem fakt, že se na něm Tim Yatras snad ještě o kousek více vzdálil metalu a snad ještě o kousek zvedl kvalitativní laťku.
Rok se sešel s rokem a Germ je tu potřetí, nyní s druhou dlouhohrající deskou, jež byla vybavena názvem “Grief” a obálkou, která sice oproti těm předchozím znamená velkou změnu, ale i tak je skvělá a má atmosféru, čímž chci říct, že už jen tímhle to album vzbuzovalo očekávání. A když k tomu připočteme dosavadní portfolio autora, nejvyšší kvalitu obou předchozích počinů a fakt, že na novince zahostovala také francouzská zpěvačka Audrey Sylvain, jež aktuálně působí u šílených avantgardních black metalistů Peste Noire a v minulosti hostovala u Alcest nebo se podílela třeba na projektu Amesoeurs, který je dodnes mnohými uctíván, vyjde vám z toho jasná věc – “Grief” prostě musí být další úžasná nahrávka…
Jenže navzdory všem papírovým předpokladům a té nejlepší možné startovní pozici se tak nestalo a “Grief” ani omylem nenaplnilo očekávání a ani zdaleka nemá na to, aby se vyrovnalo laťce, kterou nastavily “Wish” a “Loss”. Což je o to podivnější, že formálně je “Grief” naprosto skvělé a objektivně na něm není vůbec nic špatně. Album však trpí několika poměrně zásadními problém, díky nimž ten výsledný dojem jen smutně a z dálky kouká na záda oněm výtečným posluchačským zážitkům u předcházejících dvou počinů.
Mírná změna projevu, který mi po “Loss” přijde obecně zase o kousek víc metalový, by vůbec nevadila a naopak je to z mého pohledu v rámci přirozeného (a nenásilného – kontinuita tam stále je) vývoje naprosto v pořádku. O mnoho nepříjemnější je však hodně překvapivá nevýraznost materiálu. Zatímco “Wish” nebo “Loss” jsem neslyšel už nějakých pár měsíců, stále si z hlavy vybavím spoustu momentů z těch nahrávek – jednoduše proto, že šlo o počiny narvané skvělými nápady a silnými pasážemi. “Grief” je papírově opět dobré, ale když jsem si po nějaké desítce poslechů (nutno dodat, že rozhodně ne letmých a na půl ucha) nebyl s to pořádně vzpomenout na jediný motiv, tak je prostě něco špatně. Nyní jsou to již dva měsíce, co je “Grief” oficiálně venku mezi lidmi, přičemž jsem desku během těchto dvou měsíců opravdu poslouchal – nebojím se říct – dost intenzivně. Víceméně jsem ovšem kamarád jen s první polovinou nahrávky, s čímž souvisí další velký problém alba…
…kterým je naprosto přestřelená délka 70 minut. “Wish” bylo mnohem silnější a trvalo 42 minut, “Loss” bylo ještě lepší a trvalo necelých 35 minut. Jak vidíte, “Grief” je z dosavadní diskografie Germ suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně kvalitních nápadů, což z ní činí hodně rozmělněnou desku. V kombinaci s onou nevýrazností je výsledek asi takový, že jsem si po čase uvědomil, že druhou polovinu alba téměř neznám, protože docela brzy pozornost ochabuje natolik, že to radši automaticky vypínám a jdu si pustit něco jiného. Abych řekl pravdu, vlastně ve velké části případů poslech zaříznu po šesté skladbě “An End”, kdy jsem plně nasycen a víc poslouchat nepotřebuju… jenže to jsme v čase necelých 27 minut ze 70…
Až tehdy jsem se začal cíleně zaměřovat na druhou půli, ale ta mi ve výsledku přijde ještě slabší. Přestože Tim Yatras po celé délce “Grief” předvádí již dané výrazivo Germ v podobě prolínání jemnějších momentů, čistého zpěvu, melancholické atmosféry a letmých dotyků příjemné elektroniky s pasážemi typického jekotu, který jako by vypadl spíše ze suicidal black metalu, ale v podání Germ zní pořád jaksi melancholicky, nějak se v druhé půlce nenachází skladba, jež by dokázala vyloženě zaujmout, naopak jsou tu kusy skoro až nudné, což je případ třeba “I Can See It in the Stars” nebo “Ghost Tree Pt. 3”. Závěr trochu zachraňuje jedině “It’s Over”, ale to je prostě je málo. Vrcholy tedy musíme hledat v první půli a zcela jistě mezi ně patří “Butterfly”, což je právě jedna z písniček, které svým hlasem okořenila Audrey Sylvain a dodala jí tím v rámci alba nezaměnitelnou patinu a odlišnost. “Memorial Address” stojí za zmínku už jen kvůli tomu, že se v ní vyskytuje jedna takřka geniální pasáž, jež je sice vlastně vcelku jednoduchá, ale obrovsky účinná – poprvé se ozve přesně po minutě. Paradoxně víc než regulérní písničky z druhé polovina “Grief” mě baví i mezihra “An End”, která svou stavbou a náplní může připomenout třeba “Holdkomp” od fenomenálního maďarského projektu Thy Catafalque.
Říkám to vlastně dost nerad, protože Germ byl projekt, jemuž jsem až doposud opravdu věřil a který si mou důvěru získal jen na základě dvou nahrávek, ale hned s tou třetí se na jazyk vkrádá jedno velice nepříjemné a nelichotivé slovíčko – zklamání. Nikdo se samozřejmě nepře o tom, že by na “Grief” stále nebyla dost slušná úroveň, že by se to album nedalo poslouchat nebo že by to byl vyložený průser (ostatně i proto je známka stále nadprůměrná, protože do průměru, natožpak podprůměru “Grief” prostě nepatří), ale přese všechny objektivní kvality jsem čekal víc… vlastně o hodně víc. Potenciál je v Germ stále obrovský a i “Grief” klidně mohlo být úžasnou nahrávkou, kdyby měl Tim Yatras v jejím případě trochu víc sebereflexe, ale v té podobě, v jaké deska opravdu vyšla, je to vážně rozčarování. Doufám, že na příštím počinu bude inspirace silnější, hrací doba střízlivější a celkový dojem na posluchače lepší. Pro “Grief” ovšem slabší 6/10… bohužel…
Další názory
Ačkoli připomínky kolegy nade mnou víceméně sdílím, nebudu ve svém hodnocení tak kritický. Prvotně však musím přiznat, že i pro mě je “Grief” zklamáním, a i já bojuji s jeho přemrštěnou délkou. Když ho ale rozeberu do detailu, nacházím poměrně dost dobrých nápadů, které si zaslouží ocenění. Prvotně musím vyzdvihnout skladbu “Butterfly” s hostující Audrey Sylvain. Tim Yatras se zde přiblížil nádhernému zvuku Amesoeurs a přitom zachoval i svůj vlastní rukopis (například krátká hra na piano skladbu výrazně posouvá). I další písně z první poloviny se vyvedly, stejně jako některé kusy z poloviny druhé – jmenovitě hlavně popová “How Can I?” a nekompromisní “It’s Over”. Některé skladby však naopak volají po zkrácení či přímo vyšrtnutí, což je ohromná škoda. Ke kolegovým výtkám navíc musím přidat jednu vlastní – Yatrasovo charakteristické ječení bylo nedílnou součástí obou předchozích počinů a v obou případech mělo své opodstatnění. Po mírném posunu hudebního směřování a úbytku chytlavých nápadů mi ovšem naopak přijde onen řev místy nepatřičný a po delším poslechu navíc také otravný. Skvělých melodických nápěvů je zde mnohem míň (a to i v absolutní počtu) a tak se již nedočkáte skvělých refrénů, jaký byl napríklad ten v “An Overdose on Cosmic Galaxy” z debutového alba. Germ jednoduše učinil moc kroků najednou a výsledek již tak není ani zdaleka tak dobrý jako dříve. Zajus
