Archiv štítku: blackgaze

Old Soul / ██████ – Split

Old Soul / ██████ - Split
Země: USA / Česká republika
Žánr: atmospheric black metal / blackgaze
Datum vydání: 1.6.2014
Label: Zegema Beach Records / IFB Records / Dingleberry Records / Maniyax Records / Pike Records / Mosh Potatoes / Suspended Soul Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Atreides – 8/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,6/10

Odkazy ██████:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Old Soul:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila.

Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně – a určitě to není dáno jen tím, že to jsou Češi.

Největší vrchol celého počinu přichází hned na jeho začátku v podobě rozmáchlé čtvrthodinovky “V”. Jak vidno, ██████ delší stopáž rozhodně sedne a dokážou ji zužitkovat – zejména druhá půle, kdy nastane zvolnění do jakési směsky ambientu a soft noisu, která se posléze přelévá zpět ke kytarové hudbě a postupně mohutně graduje, je opravdu excelentní a vlastně bych si dovolil tvrdit, že je to asi to nejlepší, co ██████ doposud stvořili. “VI” už tak působivá není, ale i tak je pořád vážně dobrá a vcelku hravě udržuje laťku, jakou skupina sama sobě nastavila.

Old Soul žánrově pokračují ve víceméně stejném duchu jako čeští kolegové, možná jsou jen trochu hutnější a ještě o kousek víc post, jejich tvorba mi však subjektivně nepřijde tak silná jako v případě ██████. I tak se zde ale jistě najdou povedené momenty a ta muzika mi dává smysl. U Old Soul mi naopak víc sedla kratší písnička “Lens”, kde mě baví jak kytarové výbuchy, tak i klidnější momenty; naopak “Emerald” mi místy přijde bohužel až moc utahaná a příliš mi nesedí ani větší vliv blackgazu. I přesto se však stále jedná o slušnou práci a nedělá mi problém to poslouchat.


Druhý pohled (Atreides):

Split jako takový a jeho pozadí tu nebudu příliš rozpitvávat, to udělali kolegové okolo, takže se zaměřím především na hudbu. Já osobně se k jeho důkladnějšímu poslechu dostal až po zrušeném koncertu Falloch a Lantlôs, kde ██████ předvedli kus svého nového repertoáru, takže když jsem se podíval splitku blíže na zub, nebylo ze strany plzeňských až tolik co objevovat. Řečeno s nadsázkou, protože díky intenzitě, s jakou kluci drtí skladby v živém podání, se toho docela dost ztratí a při studiovém setkání vyplyne na světlo kvantum detailů. A že se občas člověk musí i tak snažit, aby se k nim dostal, protože třeba úvodní opus “V” je ve střední hlukové části dost podmanivý a hypnotický na to, aby vás unášel v myšlenkách a samotnou hudební stránku nechal takřka nepovšimnutou. Monolitický černý kvádr z “Vesmírné Odyssey” par excelence.

Druhá, kratší skladba “VI” je pro změnu přímo nabita náladami a střídá jednu polohu za druhou. Důležité ale je, že každá ze skladeb má něco do sebe a obě jsou zvládnuty na výbornou. Rozdílnými povahami se navíc skvěle doplňují a ██████ nastavili pro Old Soul laťku pěkně vysoko. Ti rovněž hrají svébytnou směsku, screama a dalších vlivů, která jim funguje dost dobře, nemůžu se ale ubránit porovnání s ██████, kteří z pomyslného (a poněkud nesmyslného) souboje vychází o trochu lépe.

Na hudbě Američanů oceňuji, že v jemnějších pasážích dokážou být víc zasnění, shoegazové a post-rockové prvky tu hrají velkou roli a skvěle konstrastují s přechody do zběsilého black metalu. Díky absenci elektroniky se obě kapely dobře doplňují a zejména závěrečná “Emerald” je vážně nádherná. Blackgazové pasáže kolidující s chorobnou druhou částí skladby, která je výborně vygradovaná a emoce z ní jen tečou. Ve výsledku tak jde o zdařilé kombo, které plní účel – představuje kvality domácí produkce Americe a naopak. A na výbornou, protože já se po tvorbě Old Soul v budoucnu určitě ještě poohlédnu. Velmi dobrý a vyvážený počin.


Třetí pohled (Zajus):

██████ udělali loni na české metalové scéně solidní rozruch svým debutovým bezejmenným demem, které na ploše čtyř skladeb představovalo osobité moderní pojetí black metalu, ne náhodou odkazující například směrem k Deafheaven. S roční pauzou se ██████ vrací s novým materiálem a k jeho vydání si pozvali americké Old Soul, jejichž historie je oproti nováčkům ██████ poměrně dlouhá. Jak spolupráce těchto dvou kapel dopadla?

Jedním slovem dobře. Začněme stranou ██████, která čítá dvě skladby. “V” je takřka čtvrthodinový opus navazující tam, kde kapela skončila na svém loňském demu. Charakteristický rukopis zůstává, přibyl navíc výtečný cit pro plynulý vývoj a zapojení elektroniky v prostřední části. Kratší “VI” je pak skladbou typičtější, s elegantní jemnou částí uprostřed dvou energických konců, ve kterých nechybí důraz na melodie a ladná souhra tří kytar, z nichž jedna velice věrně supluje basu. Co se týče koncentrace dobrých nápadů, je “VI” možná i lepší než “V”, ovšem ta díky své stopáži projde výbornou pomalou gradací a působí tak celistvějším dojmem.

Hudba Old Soul je v mnohém podobná, neboť formálně spadá do stejného žánru. Přesto jsou zde jasné rozdíly, ať už je to čistší zvuk, přítomnost baskytary, zřetelnější vokál či větší skladatelská přímočarost. U Old Soul mám však problém při tvrdších momentech (kterých je většina), jelikož se mi dosti slévají a nalézám mezi nimi jen málo odlišností, což u ██████ říci nelze. I přesto jde o solidní poslech, bohužel jen o málo lepší než nabízí žánrový standard.

Pokud bych měl hodnotit separátně, straně ██████ bych s klidem osm a půl bodu, zatímco Old Soul by se museli spokojit s o půl třetího bodu nižším hodnocením. Protože však strana ██████ zabírá formálně delší část splitu, dovolím si jí přisoudit vyšší váhu a hodnocení zprůměrovat na 7,5.


Čtvrtý pohled (Skvrn):

Plzeňští ██████ byli jediným důvodem, proč si obstarat zbrusu nový split se žánrově spřátelenými Old Soul. Proč to ostatně hned na úvod nepřiznat – hádám, že nebudu jediný takový. ██████ považuji za jednu z největších nadějí, které se v posledních letech vyklubaly v tuzemském tvrdě metalovém podzemí. Již loňským demem si bezejmenné kvarteto získalo slušný počet příznivců nejen v našich luzích a hájích, ale především v zahraničí, což je po jediném vydaném nedlouhohrajícím počinu vizitka věru výborná. Naopak Old Soul pro mě byli velkou neznámou a letošní split se tak stal první možností, jak se s tvorbou Američanů seznámit.

Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale to, co na novém počinu předvádí ██████ mě svou silou srazilo do kolen. Kapela totiž za jediný rok urazila dlouhý kus cesty. Ne však změnou charakteristického zvuku a vokálu, ale epičností skladeb, z nichž delší “V” atakuje čtvrthodinovou stopáž. Jistě, délka písně ani zdaleka neznamená automaticky větší skladatelskou zručnost nebo výpravnost, nicméně v případě ██████ se takhle dlouhá kompozice vydařila na výbornou. Silné skladatelské momenty, kontrasty mezi atmosférickým blackem se screamo vokálem a klidnými post-rockovými vodami, které celé výrazivo bezvadně doplňují, toť absolutní trefa do černého. “VI” je naopak kusem přímočařejším a mnohem více se podobá skladbám z dema. Nic to však nemění na tom, že i tady zůstává vysoká kvalita a především naživo tenhle vál zabíjí.

Stranu Old Soul zmíním spíš okrajově. Žánrově jsou si s “Nicem” hodně podobní, ještě více se však blíží spíš hardcorovému pojetí, což rozhodně není věc, která by mi vadila. I Američané na desce předvedli slušný výkon a stejně jako ██████ vyrukovali s jedním přímočařejším a jedním atmosféričtějším kusem, jenomže stín vrhnutý tmavým obdélníkem zanedbatelný není. “Obdélníci” totiž předvedli, že i delší stopáž jim není cizí a urazili další kus cesty v naplňování evidentního potenciálu. A teď už by konečně mohla přijít dlouhohrající deska.


Lantlôs – Melting Sun

Lantlôs - Melting Sun
Země: Německo
Žánr: post-black metal / shoegaze / post-rock
Datum vydání: 2.5.2014
Label: Bizarre Prophecy Productions

Hodnocení:
H. – 5/10
Skvrn – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Jestli nás čtete trochu pravidelněji, nejspíš jste si už všimli, že dost zápasím s pochopením té aktuálně poměrně dost populární (v relativním slova smyslu) scény, která se pohybuje někde na ose blackgaze, post-black metalu, shoegaze a post-rocku. Ačkoliv jsem se opravdu snažil a spoustě deskám jsem ve svém přehrávači věnoval množství prostoru, času a pozornosti, snad jsem ještě nenarazil na nahrávku, jež by mě nechala stát s otevřenou hubou, jak je to dobré. Přesto se ten styl ve své nezměrné naivitě snažím stále pochopit a stále to zkouším, díky čemuž jsem nakonec zkusil i německou skupinu Lantlôs, na niž jsem slyšel jen samé pozitivní reference, ale její vlastní hudba mi doposud unikala.

Bohužel ani “Melting Sun” se nestalo tím albem, které by prolomilo ledy a ukončilo můj boj s blackgazovými větrnými mlýny. V překladu řečeno, ani Lantlôs mě prostě příliš nebaví. Na druhou stranu však musím naprosto férově uznat, že z toho všeho, co jsem v tomto stylu doposud slyšel, patří “Melting Sun” jednoznačně k tomu lepšímu a z té desky je slyšet jistota a vyhranost kapely. Stejně tak uznávám, že se zde najdou i poměrně povedené momenty, především v zemitějších instrumentálních pasážích nebo naopak v těch nejklidnějších chvilkách bych se nestyděl říct, že v tom smysl vidím. Na druhou stranu je tu však i spousta věcí, jež nejsem s to překousnout. Jednou z nich je určitě jistý typ melodií, které mi přijdou dost kýčovité, což není nic, co by mi imponovalo. Mnohem horší je to však s přitepleným zpěvem, jenž se mi vyloženě (i když možná jen subjektivně) nelíbí a nejsem schopen jej strávit.

Ve výsledku je tedy pro mě “Melting Sun” trochu rozporuplným počinem. Nemohu mu upřít jisté kvality, ani nemohu tvrdit, že by se jednalo o vysloveně retardovanou muziku. Nicméně jsou zde prvky, jež jsou mi vyloženě nepříjemné, poslech mě takřka vůbec nebaví a už teď s jistotou vím, že jak dopíšu tuhle větu, nikdy v životě si to nepustím znovu…


Druhý pohled (Skvrn):

Já mám na vlnu blackgaze oproti kolegovi trochu odlišný názor, jelikož stylotvorné desky “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” od Alcest mě dodnes královsky baví. Problém vidím v tom, že spousta kapel se chytla Neigových myšlenek a snaží se je za každou cenu napodobit a s kritikou takových Cold Body Radiation, na jejichž novinku tu jste zde mohli před nedávnem narazit, naprosto souhlasím. Lantlôs jsem vždy považoval za kapelu, která se právě Alcest držela jako klíště, a když se teď Alcest přeorientovali na de facto čistokrevný shoegaze, Lantlôs nezůstali pozadu a na své novince “Melting Sun” dávají black metalu rovněž sbohem.

“Melting Sun” je přesně tím typem alba, k jehož poslechu musíte přistupovat s určitou náladou, neboť při špatném rozpoložení to nedopadá dobře a po prvních minutách desku opouštíte. Sám vím, o čem mluvím, i tady jsem několikrát narazil. Když však člověk na hudbu Lantlôs přistoupí, nezní to špatně a každý si v tom snad kromě pravověrného death metalisty něco najde. Vzhledem k tomu, co ve volném čase poslouchám za hudbu, je jasné, že mě zaujaly především kytarové pasáže, které jsou skladatelsky opravdu na výši a přesto zapadají do poklidného tempa desky.

Co se týče zpěvu, tak ani ten mi nevadí. Zní mi zcela upřímně a do atmosféry “Melting Sun” perfektně zapadá. A i když kolegovi připadají některé pasáže některé pasáže kýčovité, říkám si, že jestli má znít kýč takhle, tak by tu nebylo zas tak zle. Já si tedy radši “Melting Sun” sjedu několikrát dokola, než abych byl okem přivázaný k power metalovému obalu plného draků a připitomělého fantasy světa. Mimochodem, obal “Melting Sun” taky není teda žádná sláva.

Jak vlastně “Melting Sun” obstálo? Přiznávám se, toto fakt není hudba pro mě, ale i přes to si z desky odnáším převážně pozitivní pocity. Lantlôs se jako mnozí žánroví souputníci neutopili v přesládlé atmosféře, a i když to i u nich občas skřípe, předvedli, že dokáží i v rámci nového směřování předvést skladatelsky solidní skladby.


Woods of Desolation – As the Stars

Woods of Desolation - As the Stars
Země: Austrálie
Žánr: black metal / post-rock / blackgaze
Datum vydání: 14.2.2014
Label: Northern Silence Productions

Hodnocení:
H. – 4,5/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Druhý pohled (H.):

Upřímně řeknu, že muzika Woods of Desolation mi až doposud docela úspěšně unikala… nebo lépe řečeno, něco jsem slyšel, ale hodně letmo a nic moc konkrétního si nevybavuji, nicméně jsem měl tenhle australský jednočlenný projekt vždycky zaškatulkovaný jako kvalitní záležitost. Mezeru ve znalostech jsem se jal napravit s aktuální třetí řadovkou “As the Stars”, od níž jsem očekával, že mi onen dojem, že jde o kvalitní muziku, potvrdí.

Nemohu tím pádem soudit, jak si “As the Stars” stojí v porovnání se svými dvěma předchůdci, ani nevím, jestli na tom nejsou náhodou lépe, ale novinka v mém případě zůstala docela dost za očekáváním. Namísto silné, uhrančivé a atmosférické black metalové desky jsem totiž dostal poměrně rozplizlou a ničím nevýraznou nudu, která sice je v zásadě black metal, ale ten je v podání Woods of Desolation rozmělňován poslední dobou (a pro mě dost nepochopitelně) čím dál tím populárnějšími post-rockovými postupy s lehkými doteky shoegazu.

Nikdy jsem se nijak netajil tím, že mi tohle není vůbec po chuti – nikoliv však automaticky, abych si něco dokazoval, ale především z toho důvodu, že jsem snad ještě nenarazil na skupinu, jež by to dokázala podat takovým způsobem, aby mě to doopravdy a v plné míře oslovilo. Což se tedy nedá říct ani o Woods of Desolation, potažmo “As the Stars”. Zdá se mi totiž, že všechno tohle “post-rockování” ten black metal neuvěřitelným způsobem “ztepluje”, dělá z něj takovou homo muziku, jež je pro mě jednak nudná, jednak na hony vzdálená tomu, o čem by black metal měl být (a to ani omylem nepatřím mezi ten typ lidí, kteří nutně potřebuji black metal v jeho původní formě). A to už na Woods of Desolation, potažmo “As the Stars” sedí úplně přesně.

“As the Stars” je pro mě tím pádem zklamání. Není to neposlouchatelné, ale je to nuda, která funguje jen jako podklad k nějaké činnosti, když to album vnímáte maximálně na půl ucha. Když se totiž člověk soustředí je to… o ničem.


Druhý pohled (Skvrn):

Woods of Desolation bezesporu patří k nejdůležitějším black metalovým projektům skromné australské scény. A to především, že se podílela na definici žánru, který v poslední době vylétl strmě nahoru – “blackgaze”. Spousta lidí mi bude mít za zlé další škatulkovací povídání, ale nemohu si ho v případě “As the Stars” odpustit. Blackgaze, jakožto mix black metalu, post-rcoku, shoegaze a já nevím čeho ještě, je totiž na desce zastoupen po celé délce. Mně osobně přijde, že za blackgaze se vydává takový pozitivnější black metal, i když ono slovíčko pozitivní je hodně ošemetné. Zvlášť, když se někteří nepářou Woods of Desolation obdařit škatulkou DSBM.

Omluvte nezvykle dlouhý úvod, ale ohledně “As the Stars” by stačila právě pouhopouhá dvě slovíčka – solidní blackgaze. Hned na začátek říkám, čekal jsem víc. Atmosféru i již tradiční feeling Woods of Desolation jsem dostal, ale něco mi na novince nefunguje, především zvuk. Ten se na první pohled podobá poslední řadovce “Torn Beyond Reason”, na novince je však nepříjemnější, a to prosím doslova, uši po nějaké čtvrté písničce celkem trpí, a fakt, že jsou skladby vystaveny v obdobném duchu, tomu rozhodně nepřidává. Nedokážu specifikovat, co konkrétně je na zvuku špatně. Vokály jsou opět hodně zastrčené – nevadí, tak prostě zní Woods of Desolation; bicí oproti “Torn Beyond Reason” ztichly – taky žádný problém; přijde mi však, že blackové kytary jsou až moc intenzivní a až moc vyhulené co se týče výšek a s tím mám problém. Všechny skladby se nesou v podobných náladách, v nichž se na rozdíl od drtivé většiny black metalové produkce najdete i smysl pro naději a líbivost. To vše by bylo pěkné, poměrně snadno přístupné nebýt toho zvuku, který mi pocit z “As the Stars” kazí.

Je pro mě těžké vyřknout konečný ortel, zvlášť když předchůdce “Torn Beyond Reason” jsem měl hodně rád. Od té doby se zas tak moc nezměnilo, Woods of Desolation jsou stále dobře rozpoznatelní, jen necítím, že by to bylo úplně ono. Protekčních šest a půl…


Alcest – Shelter

Alcest - Shelter
Země: Francie
Žánr: shoegaze / blackgaze / post-rock
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Wings
02. Opale
03. La nuit marce avec moi
04. Voix sereines
05. L’éveil des muses
06. Shelter
07. Away
08. Délivrance

Hodnocení:
Atreides – 6/10
H. – 4,5/10
Kaša – 5,5/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzské duo Alcest v našich končinách rozhodně není neznámé a již nějakou dobu se mu od domácího posluchačstva dostává podle mě zaslouženého uznání. Od některých jedinců i nepochopení – a mám dojem, že právě jejich počet s aktuální novinkou “Shelter” vzroste. Mozek projektu Neige jej už před nějakou dobou definoval poměrně jasně odklonem od black metalu z prvních nahrávek k post-metalovým/rockovým náladám, přičemž již s předchozím albem “Les voyages de l’âme” se našli tací, kterým díky odklonu od metalu nebylo příliš pochuti. A vzhledem k faktu, že “Shelter” je nahrávkou především post-rockovou a shoegazovou, je na místě se domnívat, že takových hlasů bude mnohem víc.

Ani já sám popravdě nevím, co přesně si mám myslet o vývoji, který Alcest prodělali. Na jedné straně mi hudebně velmi sedí, na té druhé mi aktuální album přijde takové… jak to jen popsat. Jemná post-rocková a shoegazová poloha, jež se občas zaběhne až k ambientu mi sama o sobě opravdu sedne. Po stránce hudební tak nemám albu příliš co vytknout, “Shelter” mě v tomto ohledu zkrátka baví. Mírná letargie a silná melancholie, která nemá potřebu kamkoliv spěchat a dává si na čas, vám postupně nastavuje všechny tři zmíněné tváře. Rockovější “La nuit marce avec moi”, velmi klidná “Away” nebo závěrečná “Délivrance”, jež mi svojí kombinací shoegazu a ambientu nejvíce připomíná tvorbu Hammock, jsou skladby, které mi v hlavě utkvěly asi nejvíce, ačkoliv materiál je sám o sobě velmi vyvážený. Metal již opravdu nenajdete ani omylem, přesto stále najdete typický rukopis Alcest, i charakteristický zvuk kytar z posledních alb. Na velmi dobré úrovni je i produkce, ačkoliv ve mně místy budí dojem až přílišné vyumělkovanosti a sterilnosti.

Za těchto okolností bych uvažoval o docela vysoké známce už jen díky povedené hudbě. Jenže v případně “Shelter” je tu něco, co mi dojem z alba chtě nechtě kazí. Zprvu mi to tak nepřišlo, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se ukázal jeho největší nedostatek: chybí mu duše, jakákoliv podstata, která by mě k němu táhla zpět a kterou by mohlo posluchači předat. I přes nemalou porci času, kterou jsem mu věnoval, jsem nic takového v “Shelter” nenašel a upřímně pochybuji, že kdy vůbec najdu, i když jej nechám odležet a po čase se k němu vrátím. Jestli ji najde někdo jiný, prosím. Namísto toho však ve mně deska vyvolává jiné pocity, jako je třeba rozporuplnost nebo nedůvěřivost, což jsou věci, které od dobrého alba prostě nečekám a popravdě jsem je ani v nejmenším nečekal od Alcest. Naopak, oba vypuštěné singly “Opale”“Délivrance” (v podstatě první a poslední píseň alba) se mi samy o sobě líbily. Neige to se vší tou něžností, melancholií a jemností zkrátka přehnal takovým způsobem, až se vlastně Alcest v mých očích docela odcizil. Sice v hudbě se stále dá postřehnout jasný Neigeho rukopis, ale to je taky všechno, co “Shelter” spojuje s předchozí tvorbou kapely. Nemůžu říct, že mě album vyloženě nudí, ale z té vší melancholie, stoickosti a pokusu o jakési vyjádření krásy pokaždé cítím především samoúčelnost a ztrátu soudnosti. Jako kdyby se Neige snažil za každou cenu nahrát co nejjemnější a nejzasněnější desku – proti čemuž bych v zásadě nic neměl, kdybych mu byl schopen uvěřit, že jde vážně to, co chce autor vyjádřit, a nikoliv o prázdnou pózu, která jakkoliv dobrou hudební stránku alba zabíjí. Pokud je mi tedy z něčeho opravdu smutno, rozhodně to není nálada, kterou by mi album předávalo, jako spíš rozmrzelost z toho, jak moc vyčpěle na mě působí.

A k tomu popravdě už ani nemám, co bych dodal. Ačkoliv je tedy po formální stránce vše tak, jak má být, “Shelter” je pro mě prázdnou slupkou. Pěkně zahranou, ale to je tak všechno. “Shelter” je tak trochu jako pěkná slečna, která se sice dokáže mile usmívat a příjemně mrkat modrýma očima. Když otevře pusu ve snaze pronést větu, zjistíte, že sice hovoří francouzštinou, která zní naprosto božsky, a na první pohled hovoří o věcech, jako je umění, krása nebo ona Kunderovská nesnesitelná lehkost bytí, jakmile jí však pohlédnete do těch blankytně modrých, nevinných očí, tak zjistíte, že je ve skutečnosti prázdná a dutá jako krabice od banánů a nemá vám co říci, sebelépe její slova zní. A vy jí stejně dáte šest z deseti, že když nic jiného, dá se na ni alespoň dívat.


Další názory:

Popravdě řečeno, Alcest mi vždycky přišli jako hodně a naprosto zbytečně přeceňovaná skupina. Na prvních dvou počinech “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” jsem si ještě myslel, že je to jednoduše tím, že se mi nepovedlo se do té hudby náležitě ponořit a naladit se na správnou notu, ačkoliv formálně by to neměl být problém, ale s každou následující deskou jsem čím dál tím více přesvědčen o tom, že to není záležitost správného naladění, ale že navzdory všeobecnému nadšení z téhle kapely jsou Alcest pod tou slupkou rádoby zasněné atmosféry prostě a jednoduše nudní. Už na “Les voyages de l’âme” jsem přišel na to, že je to na můj vkus přespříliš rozvláčné, nijaké… takové moc přiteplené. A “Shelter” to jednak definitivně stvrzuje, jednak ten faktor nudy a přiteplenosti posouvá ještě o kus dál. Upřímně je mi naprosto volné, že už to nemá vůbec nic společného s metalem (jestli náš skromný plátek čtete delší dobu, jistě jste si všimli, že zrovna já muziku mimo metalové vody vážně dokážu ocenit), problém vidím v tom, že je to prostě neskutečná zívačka. Jedinými světlejšími momenty “Shelter” jsou “La nuit marche avec moi” a “Voix sereines”, které sice pořád nejsou něčím, co bych chtěl poslouchat, ale na rozdíl od zbylého bezpohlavního balastu mají s přivřenýma očima nějakou kvalitu. Na druhou stranu je tu ale i příšernost jako “Opale”, která je pro mě něčím naprosto, ale naprosto neposlouchatelným. Možná někomu 4,5/10 přijde jako přehnaná známka, ale já si nemůžu pomoct, tohle jde absolutně mimo mě… a vzhledem k tomu, že se fakt nechci skrývat za pokrytecké větičky jako “sice se mi to nelíbí, ale objektivní kvalita tam je”, abych mohl udělat hodnocení, které nikoho nepobouří, tak je tahle cifra z mého pohledu naprosto adekvátní tomu, jak na mě hudba na “Shelter” působí…
H.

Tak se mi zdá, že francouzští snílci Alcest se s každým dalším albem noří do větších hlubin hudební nezáživnosti. Ne, že by se jednalo o mou srdcovku, od níž znám zpaměti každý tón její tvorby, nicméně mám rád debut, občas si pustím “Écailles de lune”, předposlední “Les voyages de l’âme” sice už nemělo takový glanc, ovšem vyloženě proti srsti mi nebylo, ale novinka “Shelter” je na ploše pětačtyřiceti minut přehlídkou několikrát převařeného sáčku čaje, jen s tím rozdílem, že jej dostanete luxusně naservírovaný. Alcest na “Shelter” nechybí typická zasněná atmosféra, skladby samy o sobě nejsou v některých případech vyloženě špatné (“Voix sereines” mě naopak baví hodně), ale jako celek mě to prostě nudí. Nemůžu si pomoct, ale nebýt mému uchu příjemného vokálu hlavního mozku Neigeho a zvonivé kytary, která se velmi hezky poslouchá, tak bych si album stěží pustil víckrát. Kombinace post-rocku a shoegaze je sice velmi svébytný hudební mix, na který musí mít posluchač svým způsobem tu správnou náladu, ale nevěřím, že by mě “Shelter” nebavilo jen proto, že nejsem v tom správném rozpoložení. Bohužel jsou skladby až příliš rozvláčné, tak nějak si plynou, aniž by dokázaly udržet pozornost, takže jako kulisa k jiné práci se mi noví Alcest docela osvědčili, ovšem abych si poslech vychutnával a něco z něj měl? Sorry, pánové, tentokrát ne.
Kaša

Do “Shelter” jsem vkládal poměrně velké naděje, ale tak nějak tuším, že to asi muselo přijít. Neige své Alcest neustálým zjemňováním dovedl až kamsi na hranici plytké nudy, která poslouží leda příjemné uspávadlo. Jenže, je to tak úplně pravda? I kdyby totiž byly nádherné (a to slovo opravdu nepoužívám ani trochu nadneseně) melodie jedinou silnou stránkou čtvrtého počinu Alcest, stále by mohlo jít o zatraceně dobrou hudbu. A já jsem přesvědčen že se tak, byť v menším měřítku, opravdu stalo. Stačí náhodně pustit kteroukoliv skladbu, přetočit na libovolný moment a s naprostou jistotou narazíte na příjemnou kytarovou linku, uhrančivou atmosféru nebo uklidňující zpěv, který vás okamžitě vtáhne do dění a donutí vás poslouchat dál. A pokud nechcete dělat koniny a album si pustíte od začátku, neodejdete znuděni po dvou třech písních – alespoň já tak nikdy neučinil. Troufnu si říct, že až na klipovou “Opale” na albu není jediné slabší písně, několik jich naopak vystupuje, kupříkladu dojemná “Voix sereines”, anglicky zpívaná “Away” a závěrečná “Délivrance”. “Shelter” je tak velice příjemné album, které mi vždy zvedne náladu a které v konkurenci starších desek kapely o mnohé nezaostává. Vypuštění posledních pozůstatků black metalu se z něj stala relaxační hudba, což o jejích kvalitách ovšem nic neříká.
Zajus

Pakliže byla minulá deska Alcest, “Les voyages de l’âme”, přinejmenším kontroverzně přijatá, o “Shelter” to bude platit dvojnásob. Už nyní, nedlouho po vydání desky jsem si jist, že dojde k rozdělení fanoušků Alcest na ty, kteří tomuto duu sežerou vše i s navijákem, tedy včetně “Shelter”, a na ty, jimž se líbily především dvě, maximálně tři první desky. Tam bych se zařadil i já. A pak jsou ještě ti, kteří berou Alcest jako přeceňovanou záležitost nebo projekt, jenž dokonce kazí black metalu čest, ale ti už se vlastně nedají nazvat fanoušky, že? Nicméně o black metalu nemůže být v případě nové desky ani řeč. Když Neige před vydáním “Shelter” avizoval, že na ní nenajdeme snad ani jediný metalový prvek, musím mu dát za pravdu a cením si toho, protože ve většině případů je to jen hudbou nepodložené chvástání. První věc, která mi na desce není úplně příjemná, je, že je “Shelter” neustále pozitivní. Na minulých nahrávkách to sice nebylo dvakrát jiné, desky to byly taky hodně zasněné, ale vždy včas a na správném místě zakročily black metalové kytary nebo skřehotavý vokál, čehož se mi na “Shelter” nedostává. Na druhou stranu je tohle společně s nepříliš propracovanou kompoziční složkou jediná věc, která mi na desce vadí, ale to už bývá na albech nasměrovaných na emoce běžné. Deska solidně plyne a především jako oddychovka poslouží velmi dobře. I když nepopírám názory, že novinka může vyznít poněkud čtyřprocentně, nevidím důvod udělit nízké hodnocení, když těch několik hodin ve společnosti “Shelter” bylo koneckonců příjemných.
Skvrn


Les discrets – Ariettes oubliées…

Les discrets - Ariettes oubliées...
Země: Francie
Žánr: post-rock / shoegaze / blackgaze
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
CD 1:
01. Linceul d’hiver
02. La traversée
03. Le mouvement perpétuel
04. Ariettes oubliées I: Je devine à travers un murmure…
05. La nuit muette
06. Au creux de l’hiver
07. Après l’ombre
08. Les regrets

CD 2:
01. Le souffle froid
02. Ariettes oubliées II: Il pleure dans mon cœur…
03. L’échappée

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Les discrets jsou často srovnávání s Alcest, a byť bych se tomuto zvyku rád vyhnul, je to v podstatě nemožné. Obě kapely mají totiž společnou minulost a v jistém ohledu i současnost. Kapela Amesoeurs, ve které se členové obou výše zmíněných kapel setkali, se v roce 2009 rozpadla a za sebou zanechala jen jedno dlouhohrající album. Kytarista a zpěvák Neige i basák Fursy se tak vrátili ke svým domovským kapelám. Jak jistě tušíte, v prvním případě šlo o Alcest a v druhém o Les discrets. Jedině bubeník Winterhalter dodnes působí v obou přeživších formacích. V roce 2009 ještě kapely vydaly společný split, dále se však jejich historie rozdělila. O rok později vyšla prvotina Les discrets, “Septembre et ses dernières pensées”, která vyvolala v užších kruzích poměrně nadšené reakce, ovšem do povědomí širší hudební veřejnosti se nedostala. Nyní Les discrets přicházejí s druhým albem “Ariettes oubliées…”, jen měsíc po rozpačitě přijatém “Les voyages de l’âme” kolegů Alcest..

Žánrově se zde pohybujeme ve vlnách post-rocku, ovšem s velkým vlivem black metalu, který zde ovšem explicitně vlastně nikdy nezazní. Často se pro tuto směs používá škatulka blackgaze, ovšem není nutné zavádět nové termíny, když si vystačíme se starými. Stejně jako na předchozím albu (a stejně jako na albech Alcest) zde hlavní roli hrají náladotvorné melodie a uhrančivá atmosféra. Ačkoliv se opravdu může zdát, že obě kapely tvoří velmi podobnou hudbu, ve skutečnosti jde jen o podobné výrazové prvky, zatímco obsah je zcela jiný. Hudba Alcest je jemná a uklidňující, zatímco Les discrets tvoří mnohem temnější skladby. To vám ostatně prozradí již úvodní intro “Linceul d’hiver”. Jedním ze základních prvků alba je vrstvení kytar přes sebe (z nichž jedna z nich má téměř vždy jakýsi akustický nádech), což vytváří krásné snové plochy, ve kterých se melodie ztrácí a zase objevují. Někdy se ovšem opakování jediného motivu stane takřka otravným, což je bohužel příklad jinak skvělé skadby “Le mounvement perpétuel”.

Typicky black metalové momenty na albu v podstatě nenalezneme. Stejně jako na předchůdci uslyšíme jen čisté vokály, řev by se ovšem ani do těch nejrychlejších momentů stejně nehodil. Zde se opět nabízí paralela k Alcest, kteří řev využívají vcelku pravidelně a vkusně. O zpěv se u Les discrets stará Fursy a z čistě subjektivního hlediska mi jednoduše nesedí. Když se ovšem snažím najít důvod proč, jednoduše nemám šanci na úspěch, a tak zde bude nejlepší nechat posouzení přímo na vás. Mnohem méně prostoru než Fursy dostala Audrey Hadorn, což je velká škoda, protože její hlas se mi zdá naopak mnohem sympatičtější.

Byť recenze může dosud vyznívat spíše negativně, pravdou je, že si poslech alba velmi užívám. “Ariettes oubliées…” totiž nejlépe funguje jako celek. Ve snaze rozebrat ho do recenze tak nacházím samé vady, které však ve skutečnosti nehrají žádnou roli. Zasadit do slov náladu, jemné melodie kytar i zpěvu či způsob, jakým album plyne ze skladby do skladby, jednoduše není možné. Tentokrát tak musím bližší prozkoumání nechat na vás.

Kromě základních osmi skladeb obsahuje limitovaná edice i tři bonusové na druhém disku. Z nich nejzajímavější je poslední “L’échappée”, což je vskutku povedená akustická verze stejnojmenné skladby z debutu kapely. Důležitou roli v tvorbě Les discrets hraje i grafická stránka a na tu je radost se dívat. Ne nadarmo je Fursy výtvarník a autor několika povedených obalů. Rozhodně tak album doporučuji do sbírky, pokud vám snad digitální verze nestačí. Bohužel vše má své meze, a tak v porovnání s “Septembre et ses dernières pensées” novinka neobstojí. Je to sice krásné album, ovšem na skvělého předchůdce nemá. Odpověď na otázku “proč?” vám ovšem dát nedokážu.


Další názory:

Komu podobně jako mně přijdou Alcest jako spíše nudná a přespříliš přeceňovaná záležitost, ten by měl sáhnout po alternativě v podobě dalších Francouzů Les discrets. Ve své podstatě se jedná o podobnou post-záležitost se zasněnou náladou, ale tam, kde Alcest sázejí pouze na jednolitou atmosféru a nedokáží se vymanit z omílání toho samého dokola, přihazují Les discrets k nádherné atmosféře navíc ještě spoustu úžasných momentů a v rámci mezí i oživující rozmanitost. Výsledek? Na rozdíl od “Les voyages de l’âme” je “Ariettes oubliées…” nahrávkou, která nenudí ani na chviličku, ba právě naopak svému posluchači dává dostatek momentů pro to, aby si o ní myslel jen to nejlepší. Chcete jeden příklad za všechny, který je jen zrnkem písku v moři? Dobrá, žádný problém… jmenoval bych třeba skladbu “Le mouvement perpétuel” s kouzelnou ústřední melodii – absolutní skvost! Jedinou slabinku “Ariettes oubliées…” bych viděl možná trochu paradoxně v obálce, který je sice sama o sobě rovněž výtečná, ale na neskutečně famózní malbu z debutu “Septembre et ses dernières pensées” bohužel nemá. Jinak ovšem novince Les discrets nemám vlastně co vytknout. Líbí se mi – a to opravdu hodně…
H.