Archiv štítku: Blade Runner

Redakční eintopf – speciál 2017: H.

H.

H.:

Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
4. Netra – Ingrats
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. V/A – Аргандаб
3. Wederganger / Urfaust – Split

Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Objev roku:
Wolfkhan

Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Videoklip roku:

Film roku:
1. What Happened to Monday
2. Blade Runner 2049

Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka

Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Top5 2017:

1. Black Cilice – Banished from Time

V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.

Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.

2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia

S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.

3. Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.

4. Netra – Ingrats

Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti starším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem tohoto odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.

The Ruins of Beverast

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.

2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.

Inferno

Neřadový počin roku:

1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).

2. V/A – Аргандаб

Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!

(Dolch)

3. Wederganger / Urfaust – Split

Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.

Artwork roku:

Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Objev roku:

Wolfkhan

V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboj, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.

Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!

Shit roku:

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.

Wolfkhan

Koncert roku:

1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017

Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.

2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017

Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!

3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Sortilegia

Videoklip roku:

S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.

Film roku:

1. What Happened to Monday

V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.

What Happened to Monday

2. Blade Runner 2049

Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!

Potěšení roku:

stále rostoucí hudební sbírka

Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!

Netra - Ingrats

Zklamání roku:

lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.

Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.

Zhodnocení roku:

V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.

Black Cilice

Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen


Blade Runner 2049 (2017)

Blade Runner 2049 (2017)

Země: USA / Velká Británie / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner 2049
Český název: Blade Runner 2049

Režie: Denis Villeneuve
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks

Hrací doba: 163 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Navazovat na takový klenot, jakým původní „Blade Runner“ z roku 1982 bezesporu je, zavání pořádnou troufalostí, tím spíš když se tak děje po celých 35 letech od uvedení (teď už) jedničky. „Blade Runner 2049“ rozhodně patřil k nejočekávanějším velkým filmům letošního roku a rozhodně vzbuzoval obrovskou zvědavost. A ruku v ruce s ní i skepsi a obavy. Nebudeme si nic nalhávat – otázky, zdali vůbec lze natočit odpovídající pokračování „Blade Runnera“, tím spíš v dnešní době, kdy se blockbustery ani nesnaží zakrývat svou jednoduchost a hru na efekt, jsme si museli pokládat snad všichni, když jsme do kina šli.

(Na základě upozornění od čtenářské obce dáváme na vědomí, že recenze může obsahovat eventuální spoilery.)

Nicméně i navzdory tomu, že jsem nečekal příliš, abych posléze nebyl příliš zklamán, musím s jistou úlevou uznat, že „Blade Runner 2049“ nakonec není tak špatný nebo hloupý, jak jsem se v předstihu obával. Záměrně jsem recenzi nepsal ihned po zhlédnutí a nechal druhému dílu několik dní, aby se rozležel v hlavě a abych si mohl rozmyslet, jestli a případně nakolik se mi to, co jsem viděl, vlastně líbilo. A po téhle anabázi jsem dospěl k závěru, že líbilo.

Na „Blade Runner 2049“ je znát, že byl tvořen s velkou úctou a respektem k originálu, což je tuším v pořádku. V mnohém se nový film svým předchůdcem inspiruje a odkazuje na něj, ale naštěstí to nikdy nedosáhne míry, kdy by to vadilo. Tím pádem určité narážky působí spíše jako pomrkávání na znalce, což je spíš příjemné. Pokud jste někde četli, že nepotřebujete vidět originál, věřte tomu, že je to hovadina, protože bez znalosti „Blade Runnera“ lze jen těžko docenit všechny souvislosti a návaznosti.

Hodně si cením, že si „Blade Runner 2049“ dokázal alespoň v určité míře zachovat podobnou poetiku a že se nebál navázat i v pomalu rozvíjeném vyprávění s trpělivě budovanou atmosférou, což jde tak nějak naproti současnému trendu velkých filmů, kdy se na plátně neustále musí dít a něco musí bouchat, aby se moderní divák nenudil. Těm, jimž takový přístup vyhovuje, asi „Blade Runner 2049“ po chuti nebude, obzvlášť se svou odvážnou stopáží necelých tří hodin.

Ke cti tvůrcům slouží, že jsem se ani po takovouhle dobu nenudil. Obdobně rád pochválím opětovně úžasný vizuál a jeho propojení s akustickou stránkou. Některé scény jsou výtvarně nádherné, zejména pasáž v ruinách zalitých oranžovým oparem, skládka, mlžný začátek na farmě a rovněž záběry z velkoměsta – hlavně když sněží – dýchají hustou atmosférou. Někdy dokáže silný dojem vzbudit i sama zvuková stránka, a to s takovou měrou, že není příliš filmů, u nichž bych si to takhle uvědomoval.

Blade Runner 2049

Na druhou stranu, „Blade Runner 2049“ je určitě víc jednoznačný a polopatický. Rovněž se snaží tvářit chytře, ale tam, kde původní snímek mnohé otázky ani nevyslovil, a přesto je pozorný divák čtoucí mezi řádky cítil, nový film je více doslovný. Což asi souvisí i s dobou a jejími nároky. Nicméně uznávám, že by asi bylo hloupé chtít, aby film z roku 2017 po všech směrech vypadal jako film z roku 1982. A kdyby to tak bylo, stejně bychom se všichni zlobili a obviňovali „Blade Runner 2049“ z plagiátorství.

Určitým zklamáním je pro mě i příběh. Zatímco zápletka původního „Blade Runnera“ se zpočátku tvářila banálně, aby se následně rozlétla do vícera směrů a krásně se zamotala, „Blade Runner 2049“ je přesným opakem. Zpočátku vypadá záměrně zmateně a nechává diváka v nejistotě, aby nakonec došel k nepříliš omračujícímu vyústění. Jako plus snad lze označit jen to, že se scénář nevydal tou úplně tou úplně nejjednodušší cestou, díky čemuž ve finále zpochybní skutečný význam hlavního hrdiny pro stěžejní události. Aspoň něco.

Blade Runner 2049

Do výsledku mi vůbec nesednul ani Jared Leto, jenž se ujal role nového tvůrce replikantů. Naneštěstí přehrává, až to hezké není, takže jediné štěstí, že i v takhle vysokého stopáži nedostal zas tolik prostoru, ačkoliv může plakát napovídat, že bude patřit k nejdůležitějším postavám. A co se plakátu (jen tak mimochodem – docela slabého) týče, je škoda, že „Blade Runner 2049“ dává tak moc na odiv přítomnost Harrisona Forda, tedy představitele hlavního hrdiny z „Blade Runnera“. Takhle je totiž jasné, že film nevyhnutelně směřuje k setkání aktuální ústřední postavy s Deckardem z jedničky, a v jistém momentě už jde jen o vyčkávání, kdy k tomu dojde. Kdyby byla Fordova přítomnost zamlčena a ve snímku se objevil nečekaně (což by se dalo, když třeba na zápletku bylo před premiérou regulérní informační embargo), bylo by to nádherné eso v rukávu a mělo by větší účinek. Takhle se film díky úlitbě marketingovému démonu připravil o jednu z možností jak překvapit.

Blade Runner 2049

Jádro příběhu možná neomráčí, ale naštěstí potěší alespoň jisté dílčí nápady a detaily futuristického světa – v čele s rozkošnou digitální manželkou. Erotická scéna s ní je slušně bizarní, až je škoda, že zůstalo jen u předehry a že se tvůrci neodvážili na plátně ukázat i sex. Ale to je jeden příklad z mnoha. Vcelku příjemně nakonec překvapil i Ryan Gosling v hlavní roli, který mě nejenže nesral, ale dokonce i dokázal poměrně přesvědčivým způsobem ztvárnit policejního replikanta, v němž pod maskou kamenného ksichtu bublají pochybnosti rostoucí s postupným odhalovaným pravdy.

Vzato kolem a kolem ve mně „Blade Runner 2049“ nakonec zanechal pozitivní dojem, což dokázal i navzdory tomu, že během promítání v kině hned dvakrát (!) vypadnul proud. Snad netřeba dodávat, jak moc jde atmosféra do prdele, když vám v tom udělají dvě neplánované čtvrthodinové přestávky. Každopádně to za vidění na velkém plátně stojí a rozhodně tomu bude slušet i další zhlédnutí. Už teď jsem ale ochoten prohlásit, že „Blade Runner 2049“ dopadl lépe, než jsem čekal, a nakonec se jedná o poměrně důstojné pokračování. A to je myslím víc, než v co jsme se odvažovali doufat.

Blade Runner 2049


Blade Runner (1982)

Blade Runner (1982)

Země: USA / Hong Kong / Velká Británie
Rok vydání: 1982
Žánr: sci-fi

Originální název: Blade Runner
Český název: Blade Runner

Režie: Ridley Scott
Hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Brion James, Daryl Hannah

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Upřímně mě poměrně překvapuje, že snímek jako „Blade Runner“ má na spoustě internetových filmových databázích relativně nízké hodnocení. Respektive o kus nižší, než bych u takto legendárního a – myslím, že vůbec nebudu přehánět – významného počinu čekal. Jistou rozporuplnost v ohlasech a nepochopení u mnohých si osobně vysvětluji jako projev určité specifičnosti a také náročnosti „Blade Runnera“. Ten možná platí za jeden z nejznámějších sci-fi filmů, ale rozhodně má daleko do vesmírné pohádky typu „Star Wars“.

„Blade Runner“ totiž nenabízí žádnou velkolepou akci, epické bitvy plné laserů nebo hromady high-tech vychytávek z budoucnosti. Snímek se odehrává v pomalejším tempu, o akčnost se ani nesnaží a sází mimo jiné na silnou atmosféru, která teče z každého filmového okénka. Navíc v sobě skrývá i spodní myšlenkové proudy běžící pod ne úplně jednoznačnou a ne úplně lineární dějovou linkou. Jinými slovy, „Blade Runner“ je navzdory svému věhlasu dalek stavu, kdy by mohl být označován jako popcornová zábava. Ještě jinými slovy – „Blade Runner“ je science fiction pro fajnšmekry, nikoliv pro masy jako třeba zmiňované „Star Wars“ (nic proti nim – na ojetých VHSkách „Hvězdných válek“ se starým vtipným dabingem jsem vyrůstal, že jo).

Děj volně založený na knize „Sní androidi o elektrických ovečkách?“ od Philipa K. Dicka se odehrává v roce 2019 v Los Angeles. Věda již pokročila do stádia, kdy je schopna produkovat takzvané replikanty (v předloze androidy), kteří jsou od lidí k nerozeznání. Jedna výjimka tu ovšem je – žijí pouze čtyři roky. Replikanti jsou používáni pro nebezpečné mise jako třeba průzkum cizích planet, ale po vzpouře v jedné mimozemské kolonii jim byl zakázán vstup na Zemi pod trestem smrti. K dohlížení na tento zákon vznikli takzvaní Blade Runneři, kteří replikanty přebývající na Zemi loví a zabíjejí. Film začíná v momentě, kdy se zde objeví další čtyři, jejichž likvidací je pověřen Rick Deckard. To vypadá jako docela triviální zápletka, ale postupně se krásně rozvine a zamotá, a jak už padlo, vůbec není tak lineární, jak se zprvu může zdát.

Myslím ovšem, že příběh sám o sobě není tím hlavním důvodem, proč „Blade Runnera“ provází pověst, jaká ho provází. Ten je totiž „pouhým“ podkladem, od něhož se odvíjí ty největší přednosti snímku. A tady už jeden neví, odkud začít a o čem básnit nejdřív. Zkusme tou asi nejnápadnější záležitostí – ze všeho nejdřív je „Blade Runner“ takřka dokonalý audio-vizuální zážitek a některé scény jsou jednoduše fenomenální. Už úvodní přelet nad Los Angeles budoucnosti je naprosto božský. O soundtracku od Vangelise ani nemluvě.

Blade Runner

A opět mohu zopakovat, že je takového výsledku dosaženo, aniž by bylo třeba prvoplánově epických scén. Nabízí uvěřitelnou vizi blízké budoucnosti, kde jsou ulice pořád špinavé a kde neustále prší. Atmosféra předkládaného světa je noirově ponurá a ruku v ruce s ní jde i hypnotická nálada celého filmu. Z toho všeho plyne i pomalé vláčné tempo, které však v žádném případě neznamená nudu. „Blade Runner“ patří k počinům, jež dokázaly hravě přežít zkoušku časem a i po 35 letech dokážou pohltit a nepustit. A to ani v případě, kdy se člověk nedívá poprvé.

Co je ale možná úplně nejlepší… sice jsem to už výše letmo zmínil, ale opět stojí za zdůraznění, že „Blade Runner“ není jednoduchý ani přímočarý. Skrývá v sobě množství kliček, skrytých významů a dalších vrstev, jejichž prostřednictvím poskytuje mnoho podnětů k přemýšlení i delší dobu po projekci. Klade chytré otázky, a to aniž by je musel přímo vyslovovat a diváka polopaticky navádět. Je ve spoustě věcí nejednoznačný, není černobílý (když se nad tím zamyslíte, tak vlastně žádná postava není vyloženě záporná) a je velmi chytrý. Mnohem chytřejší, než se dá čekat od běžného hollywoodského velkofilmu.

Blade Runner

Dojem ze snímku se ovšem silně odvíjí od toho, na jakou jeho verzi se člověk kouká. „Blade Runner“ má totiž tu smůlu, že existuje v množství různých sestřihů, z nichž třeba původní kinoverze končí vyloženým happy endem. V jiných sestřizích se zase objevuje velmi nepatřičný voice over dovysvětlující souvislosti, aby byl film pochopitelnější a stravitelnější. Pokud jste ještě neviděli, rozhodně volte pouze verzi označenou jako The Final Cut! Jenom a pouze v té je „Blade Runner“ kompletní.

Tvrdit, že „Blade Runner“ patří k filmovým vrcholům žánru science fiction, myslím není vůbec přehnané. Snímek se možná v době svého prvního uvedení v kinech nesetkal s přílišným nadšením a nevydělal závratné částky, ale naštěstí byl dostatečně doceněn alespoň zpětně a dočkal se kultovního statusu. Naprostá povinnost vidět.

Blade Runner


Filmový eintopf – říjen 2017

Blade Runner 2049

H.:
1. Blade Runner 2049
2. Cult of Chucky
3. Leatherface

H.

H.:

V říjnu lze jen velice těžko dosadit na pozici nejočekávanějšího filmu cokoliv jiného než pokračování kultovního „Blade Runnera“. Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když původní film z roku 1982 označím jako jeden z nejlepších sci-fi snímků vůbec, takže očekávání a především nároky nemohou být nízko. S odstupem 35 let bych od Hollywoodu čekal pomalu spíš remake než klasické pokračování, ale ještěže tak, tohle je ještě ta příjemnější varianta. Přesto nemohu tvrdit, že bych od „Blade Runner 2049“ očekával nějaké velké zázraky, radši se snažím vyhlížet střízlivě, abych pak nebyl o to víc zklamán, neřkuli rovnou znechucen. Už za pár dnů se v kinosálech dozvíme, jak to dopadlo.

Vedle toho říjen nabídne další díly hned tří dlouhých a známých hororových sérií, ale dva z těchto filmů se bohužel do kina vůbec nepodívají a jdou rovnou video, což mi vzhledem k věhlasu daných značek přijde poněkud zvláštní. Přesto asi nejvíce věřím vraždící panence Chucky, která v sedmé části hodlá pěstovat svůj kult. Vůbec bych se nezlobil, kdyby šlo o podobně odlehčenou a komediálnější věc jako „Chuckyho nevěsta“ a „Chuckyho sémě“, ale hádám, že „Cult of Chucky“ se tentokrát nebude snažit rozesmívat…

U posledního místa jde o souboj dvou sérií, které začaly fantasticky a postupem času se propadly do neobjevných béčkových vod – jedna z nich je už letitá, druhá začala teprve před 14 lety. Ale tak abych to moc neprodlužoval, vypíchnu nakonec „Leatherface“. Legendární Thomas Hewitt bude motorovou pilou řezat již poosmé, ale nečekám, že by novinka nějak vybočila z linie v novém tisíciletí, již započal remake z roku 2003, zato však očekávám, že opět půjde o pořádný přísun kečupu. Nový film se bude dějově odehrávat ještě před originálním „Texaským masakrem motorovou pilou“ (1974) a měl by přiblížit, jak se z „Tomáše Hjůvita“ stal zaostalý magor s maskou z lidské kůže na držce (a s motorovou pilou v ruce – samozřejmě). Výsledek může vzhledem k nepříliš vysokému očekávání jen překvapit.