Země: USA Žánr: progressive death metal Datum vydání: 22.11.2019 Label: Dark Descent Records / Century Media Records
Tracklist:
01. Slave Species of the Gods
02. The Giza Power Plant
03. Inner Paths (to Outer Space)
04. Awakening from the Dream of Existence to the Multidimensional Nature of Our Reality (Mirror of the Soul)
Častým nešvarem progresivního a technického death metalu poslední doby je to, že kromě precizní herní zručnosti už nemá dále co nabídnout. Takovýchto vyumělkovaných samohonek vyšlo v posledním desetiletí dost. Zachytit nějakou atmosféru se naopak daří staroškolským kapelám, jejichž zvuk je skutečně blízko těm nejvýraznějším žánrovým jménům, ale zase jim shází osobitější pohled na věc. Průsečík těchto dvou křivek se podařilo najít Blood Incantation, rodákům z Denveru v Coloradu.
Asi jen málokdo v roce 2016 nezavadil o jejich prvotinu „Starspawn“. Jedna z nejvýraznějších desek podzemního death metalu onoho roku dostatečně ukázala, že s Blood Incantation se do příštích let prostě musí počítat. Ba co víc, rok nato takřka totožná sestava, pouze pod hlavičkou Spectral Voice, natočila další výborné album „Eroded Corridors of Unbeing“. Sestava Paul Riedl, Morris Kolontyrsky, Jeff Barrett a v případě Blood Incantation také Isaac Faulk se výrazně zapisuje do současného dění. Ne snad, že by udávali nějaký trend, ale to co dělají, dělají sakra dobře.
Nová deska „Hidden History of the Human Race“ nabízí zase trochu jiný pohled na tvorbu Blood Incantation. Na rozdíl od „Starspawn“ působí vzdušnějším dojmem, kdy se pouze nebrodí v temnotě a nepůsobí tak uzavřeně. „Hidden History of the Human Race“ předkládá před posluchače ambiciózní dílo, ať už z hlediska hudebního či koncepčního. Nastoluje otázky existenciální – z nitra sebe sama se snaží pochopit náš původ a důvod našeho bytí. Pod pojetím kosmu si představuje především vědomí člověka, u kterého by měl každý začít, chce-li objevovat záhadnost světelných roků. Tím se témata a zaměření Blood Incantation nedají jednoduše označit za sci-fi, přestože jeho představivost rádi využívají, což je zjevné už z obálky od ilustrátora sedmdesátkových novel Bruce Penningtona. Zajímavostí je, že tento obraz už byl jednou (ne-li víckrát) pro hudební desku použit, roku 1996 pro „Hypermodern Jazz 2000.5“ od Aleca Empira.
Po hudební stránce se Blood Incantation drží rukopisu „Starspawn“, avšak daří se jim ho posouvat dál. Jejich zaměření je nyní už tak obšírné, že takřka představuje vše dostupné z deathmetalového žánru. Putují od ambientních pasáží, přes ty doomové až po tvrdé a agresivní zlo. „Hidden History of the Human Race“ už je díky tomu plně progresivní deskou. Od dob „Starspawn“ ubylo přímočařejších pasáží, namísto toho se rozmohly technické vyhrávky a ještě pilnější cvičení s tempy. Nelze opomenout ani klasické postupy progresivně rockových kapel. Obrovskou výhodou „Hidden History of the Human Race“ je, že i přes větší preciznost a produkční poodhalení ohavné opony stále zní uvěřitelně a živelně, nikoliv konvenčně a vyčpěle. Atmosféra desky je trochu jiná než v případě prvotiny, ale stále činí z poslechu zážitek a je nedílnou součástí nahrávky.
„Hidden History of the Human Race“ je takřka dokonale poskládaná věc. Její jedinou malou vadou na kráse je pouze to, že se při jejím poslechu zkrátka nelze oprostit od pomyšlení na žánrové klasiky. Blood Incantation to dělají výborně, v dnešní době to jen málokdo svede lépe, ale tu a tam je zcela zjevně slyšet inspirace Atheist, Death, Immolation, Morbid Angel, Nile, Timeghoul, Suffocation a tak dále a tak dále. Je ale potřeba dodat, že mi to výsledný dojem nijak nekazí, desku si i tak užívám dosyta a baví mě; jenom si myslím, že by tohle mělo zaznít, protože Blood Incantation, přestože jsou originální a dělají to po svém, i jejich originalita má zjevné hranice, které jsou dány právě výše zmíněnými kapelami. Gró Blood Incantation tkví v tom, že umí jejich rozdílný zvuk nakombinovat do jednoho – toho svého, a i to oceňuji vysoce, protože to prostě funguje skvěle.
K jednotlivým písním není třeba nic rozepisovat. Mám tu spoustu oblíbených momentů, snad jen bych vypíchl instrumentálku „Inner Paths (to Outer Space)“, která, jak jsem si všiml, bývá neprávem trochu upozaďována, přitom pro mě představuje stěžejní kus „Hidden History of the Human Race“, kdy ho vystihuje v celé své podstatě. Zdaleka největší pozornost na sebe poutá závěrečný, osmnáctiminutový opus „Awakening From the Dream of Existence to the Multidimensional Nature of Our Reality (Mirror of the Soul)“. Není divu. Přestože nejsem zrovna fanouškem předlouhých skladeb, zde to má svoje opodstatnění a koncepčně to „Hidden History of the Human Race“ jenom podtrhuje.
Blood Incantation sklízí pozitivní ohlas za „Hidden History of the Human Race“ zcela zaslouženě. Za mě je to jedno z nejlepších alb za uplynulý rok a Blood Incantation s ním stvrdili pozici přední deathmetalové kapely. Snad nemusím dodávat, že pro fanoušky žánru je tohle absolutní povinnost. Teď už jenom zbývá, slyšet to naživo. Budou na Brutal Assaultu, kde jsem je ostatně před dvěma lety viděl, ale raději bych si dal nějakou klubovku, protože určitě znovu schytají zadní stan, kde je zvuk celkem loterie.
Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
5. Teitanblood – The Baneful Choir
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Ceremony of Silence – Oútis
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku
Neřadový počin roku:
1. Bölzer – Lese Majesty
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please
Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.
Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.
K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.
Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.
Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku
S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.
Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.
Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please
K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.
Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.
Objev roku:
Black Midi
O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…
Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin
Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.
Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.
Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.
Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.
Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour
Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.
Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.
2. The Lighthouse
„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.
3. Gisaengchung
Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.
Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů
Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.
Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming
Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson v „The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.
Zhodnocení roku:
Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.
Cnuk:
1. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
2. Nile – Vile Nilotic Rites
3. Čad – Zabi ma
Dantez:
1. Lord Mantis – Universal Death Church
2. The Wraith – Gloom Ballet
3. Wolfbrigade – The Enemy: Reality
H.:
(Dolch) musím na první místo napsat už z povinnosti, protože do muziky téhle kapely jsem se postupně skutečně zamiloval. Bohužel ale musím říct, že první řadovka „Feuer“ nedokáže rozvibrovat niterní struny podobným způsobem jako třeba „I & II“. Atmosféra a kouzlo v tom pořád jsou, jen v trochu naředěné formě. Přesto se pořád jedná o nahrávku hodnou pozornosti a hodlám si ji koupit. Za poslech vám to stát bude, nečekejte však vrcholné dílo (Dolch).
S klidným srdcem můžu říct, že „#WakeDaFucUp“ patří k mým nejoblíbenějším hip-hopovým albům vůbec. Přísný diktát nasraných niggaz z Onyx s bohovskými beaty Snowgoons makal jako čuně a dodnes mě ta nahrávka hrozně baví. Proto mě potěšilo, že vítězný tým se opět sešel a dal dohromady další dlouhohrající desku „SnowMads“. První singl „Ain’t No Time to Rest“, v němž si nějakou tu sloku přidali i další staří známí z Dope D.O.D., slibuje, že i tentokrát by to mohla být super věc.
V neposlední řadě by neměla zapadnout ani třetí deska kultovních Havohej, vedlejšáku Paula Ledneyho z Profanatica. Tady snad není moc o čem mluvit, protože kdo neví, která bije, tak by měl jít odevzdat svojí průkazku fanouška extrémního metalu.
Metacyclosynchrotron:
S tři roky starým „Flystrips“ jsem si užil hromadu podivné zábavy a jednou za čas se k vybraným skladbám Reveal! vracím, což stačí, abych tu novinku „Scissorgod“ zmínil. Před pár dny mi ale přišlo promo a během prvního poslechu jsem se nestačil divit, do jakých „králičích nor“ to zas ti magoři skákali. Těším se na další zkoumání a desku doporučuji vyhlížet již teď, protože Reveal! se nejspíš už definitivně zcvokli. Videoklip k skladbě „Clevermouth“napoví víc.
Doufal jsem, že i s (Dolch) prolezu tou příslovečnou králičí norou a ocitnu se díky jejich hudbě ve stavu/světě, co se těžko popisuje, jak je magický. S „Feuer“ se mi toho zatím nedostává, ale album se mi jinak líbí a je možné, že zrovna vám dopřeje to, co dělá z poslechu hudby duchovní zážitek.
A kdy už tady odkazuju na tu Alenku, tak si rád připomenu i „tripy“ způsobené hudbou Chaos Echœs, a že jich pár silných bylo! Rozlučková kompilačka „Remains“ nabídne směs živého materiálu, alternativních verzí skladeb a „outtakes“ ze studia, což by mohlo bolístku z jejich rozpadu trochu zahojit. Chaos Echœs si s živým materiál údajně dost pohráli, takže to snad nebude jen suchopárný živák a pár céčkových skladeb navrch, neboli záležitost jednoho zbytečného poslechu.
Cnuk:
Vezmu to popořádku. První den v měsíci se chystají vydat novou placku Slováci Čad. Bude se jmenovat „Zabi ma“ a myslím, že každý dobře ví, co bude zhruba obsahovat. Jejich současné rozpoložení je mi dost sympatické. Přestože se vzhledem ke své minulosti docela dost uklidnili, řekl bych, že to bylo ku prospěchu věci. Nejlépe se to sešlo asi na „Ťažkém kovu“, ale ani následující placky včetně dva roky starého „Bastarda“ nejsou vůbec špatné, takže se vlastně docela těším na další hity.
Rovněž prvního listopadu vychází novinka také Nile. Tito nestoři death metalu se tak po čtyřech letech vrací s novou fošnou nazvanou „Vile Nilotic Rites“. Za poslední opravdu povedenou desku považuji už deset let starou „Those Whom the Gods Detest“, takže bych byl moc rád, kdyby se podařilo vyšvihnout z průměru posledních let zase někam výše. První dva singly tomu úplně nenasvědčují, ale nechme se překvapit.
Dvaadvacátého vychází oficiálně také „Hidden History of the Human Race“ od Blood Incantation. Většina z nás ho ale už asi stejně slyšela. Podle dosavadních poslechů se mi to jeví jako výborná záležitost překonávající i tak zdařilou prvotinu, jakou je „Starspawn“, což rozhodně nebyla žádná samozřejmost. Ta laťka byla setsakra vysoko. Uvidím co další dojmy, každopádně Blood Incantation to řežou jako málokdo v žánru.
Dantez:
Po smrti Billa Bumgardnera to s funkcí Lord Mantis nevypadalo dvakrát dobře. O to více potěšilo ohlášení nové desky. „Universal Death Church“ by dle dosavadních ukázek mohla hezky navázat na skvěle zvrhlou, ritualisticko-blackově-sludgovou „Death Mask“, takže není co řešit. Perte to tam.
Poctivého staroškolského death rocku bez zbytečných kokotin kolem je v dnešní době jako šafránu. Proto jsem neváhal a když Háčko nabídl promo nové desky kalifornských The Wraith, hned jsem po něm sáhl. Pokud se vám stýská po zvuku, který v osmdesátých letech nastolily kapely jako Killing Joke, Christian Death nebo Samhain, „Gloom Ballet“ rozhodně nepřehlédněte.
U Wolfbrigade sázím na jistotu. Chci to, co Švédi nabízejí vždy: cirka 30 minut striktního, nasraného a neodbočujícího d-beatu. Poslední „Run with the Hunted“ přesně to nabídla a nevidím důvod, proč by se s „The Enemy: Reality“ mělo něco měnit.
Očekávané druhé album amerických deathmetalistů Blood Incantation pojmenované „Hidden History of the Human Race“ vyjde 22. listopadu u Century Media. Níže máte krátké preview s tracklistem.
01. Slave Species of the Gods (05:32) 02. The Giza Power Plant (07:06) 03. Inner Paths (to Outer Space (05:38) 04. Awakening From the Dream of Existence to the Multidimensional Nature of Our Reality (Mirror of the Soul) (18:05)
Datum: 9.8.2018 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Blood Incantation, Bölzer, Broken Hope, Converge, Dærrwin, Exhorder, Grave Pleasures, Green Carnation, H2O, Laibach, Municipal Waste, Pallbearer, Persefone, Void ov Voices
Onotius: Ve čtvrtek mne čeká rozsáhlý program čítající od death metalu přes roztančený okultní post-punk až po mathcore. Netřeba tedy dlouze filozofovat a hurá na kapely: Na lámání chleba z hlediska line-upu stěží dojde, na lámání nadějí ale každopádně, navíc v patřičně smrtícím balení. Američtí drtiči Broken Hope rozjedou věru masivní ušní očistu, a to poměrně vehementně, byť stále v žánrových mantinelech. Začínají čtvrt hodiny po poledni a vkládají do toho nemálo energie i soustředění, pokud jde o instrumentální obratnost, přesto se tento brzký čas zkrátka odrazí na celkovém prožitku. Člověk se ještě pořád tak trochu probouzí a slunce ho oslepuje na každém kroku, tudíž na nějaké fanatické paření nemá náladu a jen tak postává a pokyvuje – ale k takovéhle pasivitě tenhle death metal prostě není. Snad příště za lepších okolností.
Onotius: V půl druhé doráží na pódium progresivně deathoví Persefone, kteří mne naživo nakonec baví i o poznání víc než ze studiovky – částečně zřejmě také kvůli tomu, že do živého provedení se tolik nepromítne ona přeprodukovanost, jež místy sráží dojem z posledních alb. Propracované instrumentální pasáže jsou odehrány výborně a vokálně taktéž nemohu vznášet sebemenší námitky.
Onotius: „Kdo by to byl řekl, že mě někdy bude nějaká kopírka Deafheaven bavit tak jako tohle,“ říkám si při poslechu tuzemských Dærrwin, kteří rozjíždí svůj set na Metalgate Stage. Trochu srandovní mi přijde zpěvák, který své odmítnutí konzumace živočišných výrobků na svých svršcích propaguje skrze potisk jak na tričku, tak na pásku. Jako proti veganství ani slovo (skoro naopak), ale je otázka, zda tahle hra na chodící transparent není trochu kontraproduktivní. Zpět ale k muzice, která baví, a to navzdory tomu, že převážně převařuje už dříve slyšené post-blackové ingredience. No jo, holt to uměj dobře prožít. Podobně jako vloni na Žižkovské noci, i nyní odcházím ze setu pozitivně naladěn.
Cnuk: Ve čtvrtek mě hodně lákal už Exhorder, ale bohužel to z časových důvodů nešlo zrealizovat, a tak stíhám až H2O. Táhne mě sem spíš zvědavost, jelikož v minulých letech jsem se jim vždy vyhnul, ale slyšel jsem ohlasy, že naživo stojí za to. A všem, kteří mi to říkali, musím dát za pravdu. Ne nijak náročný hardcore/punk příjemně letí kupředu a zejména zpěvák Toby Morse má tah na bránu. Nebojí se ani odzpívat jednu pecku běhající v circle pitu a i na pár dalších zůstává s fanoušky v kotli. Jednu věc odbubnoval také jeho syn, v jiné zase hostoval snad nějaký kamarád, zkrátka se bylo na co dívat a já se bavil.
Metacyclosynchrotron: Na Exhorder jsem se docela těšil, ale nakonec jsem zvládl jen trojblok skladeb. Titulní z „The Law“, pak další z téže desky, ze které si pamatuji dedikaci dvěma letos zemřelým hudebníkům Ralphu Santollovi a Brettu Hoffmannovi, a nakonec jsem si ještě poslechl i „Slaughter in Vatican“. Kopalo to chvílemi fakt slušně, ale infernu navzdory mě Exhorder nechali „chladným“.
Cnuk: Podívaná se samo sebou čeká také od Municipal Waste. Jejich živá vystoupení jsou už proslulá a i tentokrát to mělo něco do sebe. Sice ve studiu nahrávají pořád to samé, ale na koncertech to pak funguje. Nelze v tom hledat nic víc než zábavu. Většina lidí to tak asi bere, protože odezva je hodně silná. Ani tady se to neobešlo bez Trumpa, jinak Tony Foresta a spol. sázeli vtípky převážně na pivo, metal a žraloky. Municipal Waste živě umí moc dobře.
Onotius: Hledím na plátno Municipal Waste, na němž si Donald Trump s tradičně nabubřelým výrazem prohání kulku hlavou, a posléze si všímám skvělého hesla na zádech jejich takto designovaných triček „only walls we built are walls of death“. Jo, tahle show bude věru něco pro mne. To posléze potvrzuje divoká atmosféra v kotli, hned jakmile odstartuje otvírák „Breathe Grease“. Crossover-thrasheři se s tím věru moc nepárají a odpalují jednu pecku za druhou s patřičně hardcorovým nadšením. Tohle je neopakovatelný nářez dámy a pánové!
Onotius: „Ať jde prdele rasismus, sexismus, homofobie!“ uzavírá Tony Foresta aktivistické okénko a pokračují další vály. Kotel vře! „Ať už jste punkáči, hardcoráři nebo metalisti, dvě věci nás spojují – muzika a že se bojíme ŽRALOKŮ!“ uvádí zase song „Terror Shark“. Pokud jde o energičnost, v tomhle ohledu si troufám říci, že Municipal Waste neměli pražádnou konkurenci. Klobouk dolů. Hory kotlařů a stagediverů jistě odsouhlasí.
Cnuk: V zadním stanu už se chystali Blood Incantation. Přehráli skoro celé „Starspawn“ plus dva fláky z EPčka „Interdimensional Extinction“. Hlavně závěr v podobě obou partů „Vitrification of Blood“ měl sílu. Tohle mě bavilo hodně a klidně bych si dopřál ještě „Meticulous Soul Devourment“, kterou jedinou z prvotiny nezahráli. I zvukově se mi zdálo vše celkem v pořádku, takže jsem si konečně vzadu užil death metal bez rušivých elementů.
Metacyclosynchrotron: Ochladit se, zdřímnout a hybaj na Blood Incantation. Zvuk na Metalgate docela haproval, ne všechny vyhrávky jsem byl schopen zachytit (stál jsem na okraji pitu, poměrně vepředu), ale žádná tragédie se nekonala. Coloraďané svou energií pódium a publikum ovládli od první skladby (kterou byla „Starspawn“) a kotel se až do konce roztáčel vcelku slušně. Možná i proto, že kvůli zvuku zde převažovala deathmetalová brutalita nad vesmírnou psychadelií, která je Blood Incantation rovněž vlastní. Celkově vzato pro mě nebyli Blood Incantation jedničkou, ale úplný závěr s oběma částmi „Vitrification of Blood“ patřil k jedněm z vrcholům celého festivalu. Avšak nepochybuji, že tomu pomohlo to zlobrko, co kolovalo mezi lidmi, hehe.
Onotius: Do areálu se vracím zase až na Green Carnation, kteří předvedou velmi solidní vystoupení. Dobře čitelné i pro člověka neznalého materiálu, ale zároveň inteligentní a nepodlézavé. Zkrátka nemohu jinak, než jej pochválit. Zpěvák své pasáže dává s naprostým přehledem a člověk si tak trochu škodolibě vzpomene na nepřesvědčivého Nicka Holmese z Paradise Lost. Tohle je jinačí kafe. Fanoušků je v publiku překvapivě méně, než bych čekal, i tak se tím kapela nenechá rozhodit a odehrává silný vyrovnaný set bez sebemenšího škobrtnutí. Zvuk je výborně vyrovnaný. Jen škoda, že tracklist stojí převážně jen na kouscích z „A Blessing in Disguise“ – pokud vím s jedinou výjimkou z předposlední „The Quiet Offspring“.
Cnuk: Po chvíli procházení se a odpočívání zakotvím u Green Carnation, nestíhám první píseň, ale to mi ani nijak moc nevadí. Znám od nich všehovšudy pouze opus „Light of Day, Day of Darkness“, a jelikož se jedná o jednu hodinovou píseň, bylo mi jasné, že ta v Josefově nezazní. Nakonec jsem se zdržel skoro na celý set, ale spíš jen tak, abych vyplnil čas. Odešel jsem dříve, abych stihl Pallbearer. Obětoval jsem jim Dying Fetus, čehož jsem později docela litoval. Přestože mě jejich doom docela baví, nějak mi to tu nesedlo a po chvíli jsem spíš už jen vyčkával konec.
Onotius: Letmý pohled na Pallbearer odhalí příjemný předvídatelný doom s obstojným zvukem – což je třeba pochválit, neboť to se na dané stage (Metalgate) dělo letos opět docela vzácně. Posléze se nicméně vydávám najít příjemné místo na Grave Pleasures na nádvoří Oriental Stage. Postupně se stmívá a v devět, kdy začíná první hitovka z dílny nakažlivých post-punkerů, už je tma. Tak to má být. Zpěvák Kvohst (známý mimo jiné například z Hexvessel, ba i jako někdejší člen Dødheimsgard či Code) s kusem čelistní kosti nějaké šelmy na krku a trikem Aluk Todolo vládne svým charismatickým hlasem v hitovkách typu „Be My Hiroshima“ suverénně. A muzika, ta publikum jednoduše roztančí. Je to zkrátka ta správná kombinace popové uvolněnosti ve spojení s metalovou dekadentní patinou. Jenže najednou „blik“ a je tma. Jeden song je odzpíván bez proudu, dále už kapela mizí v zákulisí a hledá se, zda se problém vyřeší či ne. Posléze se ukazuje, že dnes už ne. „Škoda,“ říkám si, poněvadž ještě nevím, že bude zítra repete.
Cnuk: Dramaturgie Brutal Assaultu mi přišla vhod. Potřeboval jsem probudit zpět k životu. No, a to jsem si nemohl přát snad nic lepšího než roztančené Grave Pleasures. Od prvních tónů sálá z pódia vlna energie a tenhle morbidní večírek nabírá dobré obrátky, ale jak už říkal kolega Onotius, vypadl proud. Sety kapel z Oriental Stage byly nakonec přesunuty na další den, to už se mi ale krylo. Škoda, ale i tak stihli zahrát určitě více než polovinu a zanechali rozhodně pozitivní dojem.
Metacyclosynchrotron: Pokud mě na Brutalu letos něco zklamalo, byli to Void ov Voices. Po nějaké době mi přišlo, že to alikvótní auuuuum a ouiiiiiiiiiiiii prostě nikam negraduje, tak jsem se prostě sebral a v deset šel spát. Zprvu jsem oběti v podobě trojice Converge, Laibach, Marduk litoval, ale nabušený pátek mi to krásně vynahradil a já byl na něj perfektně svěží.
Onotius:Bölzer mají příšerný zvuk. Respektive z dálky je to opět trochu lepší, ale ve stanu je to prasečí chlívek s nahuleným kopákem a velmi nekonkrétními kytarami. „Dva nástroje kruci, dva!“ vztekám se. Nedá se nic dělat. Počkám si na hymnu „Hero“, a pak mi dochází trpělivost a mířím na pivo.
Cnuk: Já si dal pivní zastávku právě před Bölzer, a to v podobě ochutnávky speciálů. Možná proto si na hůře čitelný zvuk rychle zvykám a dostávám se na tu správnou vlnu. Hřmící bicí HzR a majestátný zpěv KzR jsou návyková kombinace a já byl od první skladby lapen. Je jedno, co to zrovna bylo, ať už refrén „Archera“ nebo spletité riffy závěrečné „Entranced by the Wolfshook“, bylo to magické. Zvuk nebyl v optimu, ale já si to uprostřed stanu i tak užíval. Výtečný koncert a pro mě další ze zlatých hřebů letošního ročníku.
Cnuk: Posilněn silným zážitkem se vracím dopředu, abych viděl co nejvíce z Laibach. Opět mě sem táhne, hádám jako většinu, zvědavost. Laibach toho moc nenamluvili, to za ně dělal spíš počítač, což se mi líbilo, a tak se hlavně hrálo. Strojové industriální tempo a diktátorský nádech vystupování na mě funguje, a ta více jak hodina uběhla hodně rychle. Konec obstarala asi všem dobře známá „Tanz mit Laibach“, spokojenost.
Cnuk: Závěr dne jsem si naplánoval s Converge. Když hráli na Brutalu naposledy, měli za sebou výtečné „All We Love We Leave Behind“. Letos mají čerstvě vydané „The Dusk in Us“ a to není o nic horší. Stručně řečeno, Converge opět ukázali, kdo je králem chaotična. Neustávající energie a originalita na všech frontách i po půlnoci dostávala pevnost do varu, až se člověk cítil jako po dávce adrenalinu. Neskutečné co předvádí, jedna z nejlepších kapel hardcorové historie.
Onotius: Hlavní důvod, proč se po půlnoci ještě nevydávám chrnět, jsou Converge, američtí mathcoroví matadoři pověstní svou nespoutaností. Nemohu si pomoct, ale nechápu tohle umístění v harmonogramu. Ano, je to kultovní banda, takže ta tma z úcty smysl dává (i když tady si skoro myslím, že není nutnost), ale po půlnoci, kdy už jsou všichni mrtví, dát kapelu, při které má být v publiku bordel naprosto ekvivalentní Municipal Waste… Docela chyba. Naštěstí se lidi drží a fanatický kotel nějakým zázrakem přežívá, jen s mým soustředěním je to horší (no a kámoš mi třeba tvrdil, že si sotva pamatuje, že tam byl, hehe).
Onotius: Z pódia pochopitelně létá hromada energie ze setlistu hodně zaměřeného samozřejmě na poslední dlouhohrající desku, nicméně zazní i věci ze starších – například úplný závěr odpálí „Concubine“ z klasiky „Jane Doe“. Zkrátka a dobře vystoupení má všechno, co by člověk od Converge čekal, čas od času i nějaký bonus například v podobě skopnutého světla, jenže na tuhle kapelu chce člověk řádit jako hovado a ne jen mlít z posledního. Podle mě jednoznačně dramaturgický přešlap tahle pozdní hodina. Z Marduk pak zvládám už jen jediný song s tím, že zvuk mi přijde vzadu od stánku s pivem docela příjemný, ale už nemám sílu přežít celou show.
