Datum: 2.10.2016 Místo: Praha, Cross Účinkující: Blues for the Redsun, Möbius, Nibiru
Návštěvnicky započít klubovou sezónu jsem chtěl už v září, na Shining, na Caudal, na Ordo rosarius equilibrio nebo kdekoli jinde, leč nevyšlo to. První pofestivalovou dávku hudby jsem si tak dopřál až v době, kdy vládl podzim a jeho říjnový podřízený. Ten nečekal dlouho, hned druhého jsem se vydal do Crossu. Abych se po studiovém zmatení dozvěděl, co hrají těžko zařaditelní Italové Nibiru. Abych po josefovských šachách v harmonogramu konečně viděl Blues for the Redsun. Abych se seznámil s Möbius a přestal s jejich (nikterak opodstatněnou) ignorací. A to vše s Crossovskou tradicí – nulovým vlezným – v zádech. V inkriminovaný den jsem běhal všude možně, bez zastavení. I proto bylo zvláštní po příchodu do Crossu konstatovat, že jsem vše stihl – Möbius ještě nebyli zakleknutí ve svých blocích a ani klubové dveře nevpustily armádu po hluku lačných. Změna přišla za malou chvíli.
Slovenští Möbius jsou duo, kytarista a bubeník. Doposud jsem neměl tu čest, ani studiově, natožpak živě, ve vzduchu tak poletovaly výhradně otazníky. Möbius se stejně jako zbytek vystupujících vyžívali v pomalých tempech naplněných hutností riffů a snahami o napětí, jež vyvěraly v ráznou direktáž. Slováci se usadili kdesi na pomezí stínajícího sludge, jejž tu a tam vystřídaly riffy typické pro stoner. Vše pak zastřešilo takřka funeraldoomové tempo, plazící se hudba plná vyčkávání. Nic se ale nesmí přehánět. Kombinaci tu máme zajímavou, jenže dvojice občas až příliš natahovala. Až příliš věřila, že drží napětí, které už dávno opadlo. Ovšem nebylo tomu tak pořád, několik momentů stálo za vyslechnutí, rozhodně ano. Nehrálo se moc nahlas, zato čitelně. U tělesa o dvou hlavách se sice zvuková čistota předpokládá, ale proč ji nezmínit, z tohoto hlediska to bylo (až na nevýrazný kopák) moc fajn. A vlastně celé to bylo sympatické, byť s dílčími mouchami.
Toho večera jsem ani nečekal velké hudební divy. Přišel jsem za pohodovým večerem a živou muzikou, která mi nějaký ten týden scházela. O to mileji jsem byl překvapen, když na pódium nastoupili Blues for the Redsun a vyrukovali s koncertem hodným taháku večera. Blues for the Redsun se ocitli v červené záři (ač jen reflektorové) a ve svém pohřebně doomovém tempu dominovali. Zvuk přál, koncertní fazóna kapely také. České těleso dokázalo strhnout – jako jediné toho večera. Nehledal jsem chyby, jen vychutnával. Příště půjdu s radostí znovu a měli byste i vy.
Italské Nibiru jsem znal pouze povrchně. Domácí poslech mě nepřesvědčil a já byl zvědav, v jakém světle se Italové ukáží naživo. No a co vás budu napínat, žádný progres se nekonal, živá prezentace mě jen utvrdila v rozpacích z desky. O co hudebně jde? Samotný základ tvoří rázný sludge metal, který (především na studiovkách) doprovází psychedelický nádech. Ale to není všechno. K psychedelií načuchlému sludgi Nbibiru přidávají jakési tribal-ambientní vsuvky, tu a tam se zas zjevuje nesmyslně skočný bubínek. Nefunguje to, prostě ne. Upatlaný slepenec, nemůžu si pomoct. Hudbu si pak převeďte na vizuál. Zpěvák do půl těla, přiléhající lesklé kalhoty a k tomu mikrofon ozdobený kostmi. Proč to? Dva zbylí členové naopak vzezření absolutně civilního…
V případě Nibiru nesourodost vládla a nebylo to dobře. Stěží šlo o nesourodost záměrnou, mnohem spíš o přešlapování, jakým směrem jít. Třeba já šel domů, zhruba v polovině, Blues for the Redsun zahráli parádně a to mi ke spokojenosti stačilo. Ani Möbius nezklamali, šlo o minuty veskrze příjemné a za nějaký ten čas klidně zopakováníhodné. A Nibiru? Třeba půjdu příště zas, jen se budu rozhodovat podle předkapel.
Na aktuální jaro si firma Metalgate připravila trojici akcí se zajímavými finskými kapelami – což je příjemné, protože ty bandy jsou fakt skvělé. Své si již odehráli Oranssi Pazuzu minulý měsíc, čerstvě se v Praze představili Dark Buddha Rising a třetí a poslední část měli obstarat Mr. Peter Hayden, ale ti dle čerstvých informací své turné a s ním i pražský koncert zrušili. Nicméně samotná ta myšlenka tří konceptuálních večerů se zvláštními finskými skupinami se mi líbí.
Skoro až žalostná mi však připadá propagace a další věci. Čert vem, že to bylo zaštíněno naprosto provařeným názvem Rituály, to bych ještě přežil (byť představa, že takoví Desire for Sorrow, kteří předskakovali Oranssi Pazuzu, předvádějí rituál, je naprosto směšná). Absolutní wtf jsou ale věci jako „filozoficko-kulturně-interpretatiční pojednání“ (zkopírováno včetně překlepu) nebo „neoficiálně oficiální podivné trailery“. To mi, sorry, přijde dost dementní a vlastně to ty akce už předem trochu zesměšňuje, což je obrovská škoda, jelikož samotné skupiny jsou výborné a fakt zajímavé. Třešničkou na dortu pak budiž leckde necitlivý výběr předkapel, mezi nimiž nejvíce mlátili do očí již jmenovaní Desire for Sorrow před Oranssi Pazuzu (což už jsem ostatně krutě vydissoval v samostatném reportu), ale osobně mi vůbec nesedl ani výběr předskokanů pro (jak již padlo, nakonec zrušené) Mr. Peter Hayden.
Jediný rituál (hahaha!), na němž se podařilo před finského headlinera dosadit vhodné formace, byl právě ten druhý, protože tady to naopak (nutno férově uznat) byla dost adekvátní volba. A popravdě řečeno, takhle z hlavy mě nenapadá moc vhodnějších českých skupin než Blues for the Redsun, jež by mohly zahrát před někým jako Dark Buddha Rising. Forgotten Silence byli, pravda, opětovně náladově trochu mimo, ale účast takovéhle formace lze obhájit alespoň extrémně vysokou hudební kvalitou, která téhle partě okolo baskytaristy Krustyho rozhodně neschází.
Nicméně vzhledem k oné náladové odlišnosti večeru velice prospělo, když těsně před začátkem došlo k prohození hracích časů obou domácích skupin, a Forgotten Silence tedy nastoupili jako první. Zajímavostí bylo, že se vystoupení neúčastnil jeden ze dvou veteránů sestavy a (přinejmenším pro mě) hlavních postav kapely, kytarista Medvěd. Namísto něj zaskakuje náš bývalý redakční kolega Stick, jehož domovskými skupinami jsou aktuálně doomoví Somnus Aeternus a grindoví Kandar (a donedávna byl k vidění ještě v Torc). Sice mi přišlo, že v jenom momentě mu to trochu uletělo, ale jinak myslím odehrál náročné kompozice Forgotten Silence hned na první živý pokus se ctí.
Vystoupení však bylo dobré i jako celek. Forgotten Silence hráli přesně na té hranici mezi precizním soustředěným výkonem a zdravým nasazením, takže i přes množství složitých momentů to nebyla jen profesorská etuda. Strašně mě bavil i zvuk, jenž se vyvedl náramně, tudíž všechno bylo výtečně slyšet, za což určitě palec nahoru, protože muzika jako Forgotten Silence by bez čitelného soundu byla dočista pohřbená. Obzvlášť mě potěšila krásně slyšitelná baskytara, takže si člověk bez problému mohl vychutnávat všechny Krustyho lahůdkové linky. Za mě jednoznačně super.
Jen mě trochu pobavil závěr koncertu, kdy si Satyr dozpíval svoje a poté následovalo ještě mnoho minut čistě instrumentální muziky, pročež zpěvák ukázal, že jde na pivo, a odklidil se z pódia. Což je samozřejmě v klidu, pohodička. Zábavný na tom byl ale nějaký aktivista z publika, který Satyrovi okamžitě běžel pro nové pivo a donesl mu ho na pódium, ačkoliv ten už dávno sledoval své kolegy od baru. Tenhle samý střelec taky cítil nutkavou potřebu začít diskutovat se členy obou českých kapel okamžitě potom, co jejich koncerty skončily, ačkoliv si muzikanti pomalu nestačili ani vydechnout a vypojit kytary. Že to těm lidem není blbý…
Ale to byla jen taková poznámka na okraj, zpátky k průběhu večera. Veškerá progrese a hráčské finesy skončily s Forgotten Silence, dále už následoval jen hnus. Ke slovu už se totiž chystala těžkotonážní nálož v podání Blues for the Redsun, přičemž pojmenování nálož je v tomhle případě obzvlášť na místě. Jestli na loňském demu „Waiting for Enlightenment“ byly ještě nějaké mezery, tak živě veškeré výhrady vymizely a všechno drtilo na maximum. Extrémně pomalé zlovolné bahno vyplnilo každou skulinku v klubu, zvuk posluchače nemilosrdně lisoval, nechyběly husté proudy mlhy, atmosféra se dala krájet a to vše navrch korunoval prudce misantropický vokál kytaristy Kubánce, jehož jekot byl ještě extrémnější a odpornější než ze studiových nahrávek.
Mimoto živě mnohem lépe vynikly i hrátky s hlukem, což mi bylo velmi sympatické, takže vlastně jedinou nevýhodou byla hůře viditelná projekce vlivem nasvícení (nedokážu říct, jestli kvůli úhlu anebo kvůli barvě… možná kombinace obojího). Blues for the Redsun však i přesto dokázali vytvořit pohlcující atmosféru a to je pro mě to stěžejní. Stručně řečeno, byla to tryzna jak svině, což jsem očekával a chtěl, takže z mého pohledu naprostá spokojenost.
A mimochodem, když už si tu dělám prdel z ostatních návštěvníků, tak ten samý borec, co musel běžet pro pivo zpěvákovi Forgotten Silence, celý koncert Blues for the Redsun hrozil, jak kdyby na tom pódiu békali Sabatoni. Fakt nechápu…
Každopádně, Blues for the Redsun zahráli tak parádně, že Dark Buddha Rising rozhodně neměli předem předplacenou pozici vrcholu večera a museli se snažit. Finové se ale naštěstí zahanbit nenechali a rovněž předvedli po čertech nepřívětivou porci hutných riffů. Na koncertě mě nejvíce zaujaly čtyři věci. První z nich byla kytara, která vážně trhala koule – to byl sound jak hovado a i vzhledem k tomu, že jsem kytaru slyšel jít především zleva, byl jsem po akci na levé ucho o dost hlušší než na pravé. Ale to nemyslím ve zlém, vážně to drtilo zodpovědně.
Další dvě věci jsou výkony bubeníka Jukky Rämänena, jenž za svojí soustavou předváděl čistokrevný fanatismus, a zpěváka M. Neumana, jehož evidentně chvíli před vystoupením posedl Satan. Pořád se tam válel po zemi, po odposleších, předváděl zfetované pohybové kreace, vřískal jak ďas a neodpustil si ani vtípky jako nacpání celé koule mikrofonu do huby. Konečně nějaký trochu rituál, ha! No, a posledním výrazným prvkem performance byl samozřejmě nezbytný totem z kostí a lebek, který vypadal vážně mocně. Akorát mi připadalo trochu vidlácké, že když jej Dark Buddha Rising společně s dalším vybavením donesli do klubu a začali se připravovat na vystoupení, spousta lidí se jim na ty kosti sesypala, začali to ošmatlávat a fotit se s tím jak s nějakou turistickou atrakcí. Holt asi rituální publikum…
Každopádně, jinak byl Temný Buddha zerektován důstojně a koncert utekl docela rychle. V momentě, kdy jsem si pomalu začínal říkat, že už to začíná být na hraně, to Finové uťali a přišel konec – skoro by se chtělo říct, že v tom nejlepším. I zde tím pádem musím vyhlásit spokojenost. Tenhle večer se mi upřímně líbili všichni tři účinkující, zvuk povedený, lidí tak akorát, aby byl klub zaplněný, ale ne nepříjemně přecpaný. Jednoduše – celkově dobrá akce.
Na závěr jenom poslední dva postřehy, dodatky, poznámky. Předně bych rád směřoval ultimátní hejt vůči jednomu fotografovi. Nevím, kdo to byl, ale kámo, ty vole kurva, lézt kapelám na pódium, abych měl lepší úhel na fotku, to je fakt prasárna. A cvakat to tam bleskem a co pár vteřin osvětlit celý klub je taky prasárna. Mor na všechny foťáky, co se takhle chovají – zcela bez nadsázky, kurvíte lidem koncerty!
Poslední odstavec bych pak chtěl ještě věnovat onomu zrušení třetí části takzvaného Suomi Weird Spring pod taktovkou Metalgate, resp. spíš obecnějším okolnostem okolo nekonání. Jak již padlo, Mr. Peter Hayden zrušili skoro celé evropské turné, z něhož nakonec odehrají jen jedinou akci – na festivalu Roadburn v Nizozemsku. Vedle toho ovšem své turné zrušili i Dark Buddha Rising, čili je docela štěstí, že pražskou akci ještě stihli dát – i oni už odehrají pouze Roadburn a ještě jeden koncert v Antverpách v Belgii. Přesné a podrobněji vysvětlené důvody prý budou následovat po uskutečnění Roadburnu (odehraje se 14. – 17. dubna), ale jak naznačil manažer obou skupin (mají společného), asi to nebude úplně veselá situace. Přímo prohlásil: „…at this point we are trying to come up with any way to survive the huge ecomonic loss we are already facing.“ Celý příspěvek si lze v angličtině přečíst zde.
Je to zvláštní, jak se člověku občas povede si nějakou hudbu spojit s nějakou další, úplně nesouvisející věcí. Já osobně třeba poslouchám muziku i při hraní počítačových her a tímhle způsobem už se mi podařilo si vytvořit pár takových spojení, kdy si už asi do konce života při poslechu alba / songu vždycky vzpomenu na tu hru a při hraní té hry si zase vzpomenu na to album / song. Klidně se smějte, ale takhle mám třeba už napořád spojené „Temple of Depression“ od Celtic Frost s jedním levelem staré králičí skákačky Jazz Jackrabbit 2. A něco mi říká, že podobně nepochopitelné spojení jsem si vytvořil i u demosnímku od Blues for the Redsun, navíc docela paradoxní, jelikož ta muzika je ultra-pomalé bahno a já u toho hrál zběsile akční autíčka…
No nic, to byl jen rádoby vtipný úvod, aby ty začátky recenzí nebyly furt stejné, jinak jsme tu dnes samozřejmě do něčeho jiného, než jsou moje výlety do virtuální reality – tím důvodem, proč jsme se zde sešli, jsou samozřejmě sami Blues for the Redsun resp. jejich demáč „Waiting for Enlightenment“. O něm by šlo vcelku rychle a jednoduše, leč velice výstižně říct, že je to tryzna jako svině. Blues for the Redsun se totiž pustili na pole odporně prohnilého sludge / doom metalu, který je v jejich případě vyhnaný až do extrému. Na „Waiting for Enlightenment“ se nenachází ani zrnko jakékoliv naděje na lepší zítřky nebo světla na konci tunelu – tohle je jen neskutečně pomalý hnus, při němž deprese odkapává z reproduktorů.
Vlastní obsah „Waiting for Enlightenment“ není ve své podstatě nijak složitý. Hlavní náplní muziky Blues for the Redsun jsou totiž poměrně jednoduché, skoro až primitivní, zato ale hodně, hodně pooooomalé riffy, které jsou hutné až do pekla. Právě kytary, jejichž struny jsou snad potřené mazutem, jak je to blátivé, jsou tím hlavním, na čem to stojí, ne však tím jediným. Vyjma podobně šnečí a podobně ztrápené rytmiky se pod tou bažinou ozývá i nepříčetný jekot a rovněž hlukové ruchy, u nichž bych si já osobně možná nechal líbit ještě větší využití a vytažení do popředí. Takhle jsou totiž víceméně odsouzené jen do atmosférického podmazu, který tam parádně sedne a dokáže ten špinavý umíráček oživit, ale zrovna v takovémhle marastu by ten potenciál hluků a pazvuků mohl být i větší. A to je, vážení, vesměs vše, co se na „Waiting for Enlightenment“ nachází. Dva dlouhé, ultra těžké monotónní kolosy, jež se až na naprosto výjimečné momenty (třeba psychedelické kytarové sólo v první „Left Hand Solution“) nesou v duchu nezřízeného hnusu.
Na jednu stranu se mi určitě líbí, že Blues for the Redsun ten sludge vyhnali fakt na extrém, protože pomaleji a hnusněji už to asi moc nejde; rozhodně je to muzika bez jakýchkoliv kompromisů, přívětivosti, podbízivosti nebo stravitelnosti. Jednoduše je to záležitost jen pro úzkou sortu lidí, kteří to rádi hodně hnusně a bolestivě. Na stranu druhou by tomu možná přece jen slušelo nějaké okořenění, neb místy to Blues for the Redsun drhnou natolik na dřeň, až ta ohavnost trochu ztrácí na síle. Neříkám, že je nutné to přímo zpřístupnit, ale (jak už jsem ostatně výše naznačoval) třeba to ještě více a výrazněji „nahlučit“, zvlášť když se v sestavě nachází jeden člověk speciálně na tohle, by z mého subjektivního úhlu pohledu mohlo pomoct.
Nicméně vzato kolem a kolem je „Waiting for Enlightenment“ pořád dost solidním počinem, jehož odpudivá aura a atmosféra to celé táhne kupředu, a to takovým způsobem, že ani není třeba používat takových těch berliček o demáčovém statusu, protože ve finále to má i navzdory zmiňovanému neduhu na to, aby to mohlo obstát i v konkurenci zavedenějších formací. Ten neduh totiž naštěstí není až tak hrozný, aby to „Waiting for Enlightenment“ zkazilo status zajímavého, byť velice (v tom dobrém slova smyslu) podzemního počinu.
V neposlední řadě je super, že se tu v poslední době konečně začal líhnout pořádný sludge, protože po konci Gospel of the Future tu nějaká výrazná jména z tohohle žánru prostě scházela (z hlavy mě napadají leda tak Tummo a V rukou osudu – s druhými jmenovanými hlavní hvězda naší recenze ostatně vydala i splitko). Blues for the Redsun se k takovým zajímavým jménům vedle The Corona Lantern nebo King Keporkak mohou s klidem zařadit, byť na kontě ještě nemají řadový debut, přičemž jsou to právě oni, kdo je z téhle jmenované trojice ten nejvíc zlý a nepřátelský…
Blues for the Redsun vypustili do světa nový song s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Poslouchat jej můžete na Bandzonu kapely. Singl by měl časem vyjít i fyzicky jako 3” CD.
